Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To fakt? nechápal, že někdo mohl přijmout ukázku neskutečnýho hluku, který Karma mohla předvést. Sice se na to těšil, protože to byl grandiózní zvuk, ale bude tím týrat i sám sebe. Zhluboka se nadechl, potřásl lehce ramenem a koukl na Karmu, jestli může předvést, co jí jde nejlépe. Pak se jenom pokusil stáhnou ucho vzad a bylo mu to úplně k ničemu, protože okolí protnul vysoký a dosti bolestivý výkřik, který se ozýval v propadlině vedle nich. A nejspíše to šlo slyšet i do Asgaaru. Určitě to tam šlo slyšet. No ale Maeve chtěla Karmu slyšet křičet, tak jí přeci to přání splní.
V uších měl pískot z toho skřeku a i dost zalehnuto. Taky ho bolela hlava, ale to nebyla žádná novinka, na kterou by si ještě za život nezvykl. Pokusil se párkrát nadechnout a polknout, ale pískot v uších přetrvával. „Takhle řve Karma,“ houkl hlasitěji, protože si nebyl jistý tím, jak moc je vlastně teď slyšet, připadalo mu, že i takhle mluvil docela potichu.
Asi nikdy neviděl nikoho pořádně brečet bez důvodu. Jo, fňukal po smrti matky a Fiéra, ale tohle bylo jiné? Protože to bylo absolutně bez důvodu a nelíbilo se mu to. Takže radši stál dál, setřásl Karmu na zem a doufal, že s tím brzy přestane. Nechtělo se mu na ten zjev ani koukat.
„Proč by-“ vyhrkl zaraženě s pohledem na Karmu a pak na malou kouli v její srsti. „Však to jsou samice a jinej druh?“ nechápal. A vůbec, nechtěl, aby se mu Karma spářila s něčim tak malym... A... snesla by pak vejce? Postavila hnízdo? Starala by se o ptáčata a ne o něj?
„Karma není nestvůra,“ zasyčel na ni, aby ji chránil, „ne každej pták je sněhová koule s nohama.“

Pokusila se s nim hádat o tom, co tušila a netušila. Ignoroval to, pokrčil nad tím rameny tak moc, jak mu to váha Karmy dovolila a víc k tomu neřekl. Neměl chuť se dohadovat o tomhle tématu, když si byl docela jist tím, že vůbec nic netušila a prostě se jenom pokoušela ho přesvědčit o tom, že to tak není. On byl taky tvrdohlavý a chtěl si stát za svým.
„Chceš ten řev slyšet?“ zeptal se zaujatě. Počítal s tím, že bude trpět jako čert, pokud se Karma pustí do křiku hned vedle jeho ucha, ale už to několikrát přežil a určitě to zvládne ještě jednou, pokud to znamená, že bude mít nad někým na vrch. Docela ho to i nabudilo, vehnalo mu to krev do života z pocitu síly, kterou mu sice propůjčoval papoušek, kterýho ani původně nechtěl, ale pták se ho držel jako klíště a odmítal se pustit. Občas doslova. Karma i mávla křídlem a vypadalo to, že je připravena zařvat.
Ale pro jeho překvapení... ta vlčice brečela? Překvapeně odtáhl hlavu vzad, nakrabatil čenich tak moc, že mu i piercingy cinkly o sebe a nechápal, co má dělat? Proč řvala? Ticho buď, okřikl ji v myšlenkách a reálně udělal další krok vzad, aby na něj třeba neprskla nebo něco. „Nech toho,“ zahudroval, jako kdyby měla přenosnou chorobu.
„Je to ona,“ opravil ji hrubě, aby z jeho papouška někdo nedělal někoho, kým není. „A nemám důvod lovit, když mi loví ona.“

Kdyby byl mladší, možná by se pokusil Maeve rozšlápnout. Symbolicky, slovy, pomocí sestry, určitě ne doslova. Jestli byla takhle tlustá dospělá, musela být kulatá malá a on byl prostě kostra. Ale její osobnost... jako mýdlová bublina, ze který by se pozvracel, kdyby se ji pokusil sežrat. Dělala hloupou, možná i hloupá byla podle toho, jak mluvila a chodila okolo horké kaše, že mu neřekne, co ten zvuk vydává. Nic neví. Už si tim byl docela jistý a také tím, že se mentálně zastavila na úrovni vlčete, protože takhle se vlče chová, když se vzteká a nechce to dát najevo. Povýšeně se nad tim pousmál, ale nic neříkal, nechal ji, ať si žije, v čem si jenom žít chce.
Ale Karma se přeci jenom objevila, zamávala křídly, aby dokázala svou velikost a pak je složila podlé hnědého těla. „Vůbec si netušila,“ odfrkl si, když se pokusila ještě hrát na to, že vše dokonale ví. Zakroutil nad tím i očima, pohled zastavil u Karmy a chvíli si ji prohlížel. „A tohle ani nebyl tolik řev,“ dodal. Věděl, jak umí řvát, trhalo to uši a bolelo, tímhle jenom snad odrazovala případné predátory... ale i kořist. „Ale kdybys náhodou věděla,,“ dodal s pootočením hlavy k ní, „tak bys určitě věděla, že žere maso a umí lovit i zvěř větší, než je ona sama.“ Výhružka? Asi ne, chtěl si jenom... hrát. Divně.

Pokrčil nad tím rameny, nepřipadalo mu moc blbý, že není zrovna optimista. Ani jako malý nebyl optimista, možná trochu naivní, ale to ho docela rychle přešlo. Vlk nemá moc šancí být naivní, když se s nim docela hází o zem, aby se probudil, ale co, věci se už staly, vrátit je nemohl, takže se může spokojit jenom s tím, že věci jsou takové, jaké si je svět udělá. On je jenom figurka toho všeho.
Zahuhlal něco absolutně nesrozumitelného na to, že ji těší. Asi ho netěšilo, možná jo, když poznal někoho mimo svůj les, ale doufal, že bude sám o něco déle a třeba nějak zjistí, kým vlastně je. Očividně mu ani v tomhle nebylo přáno a měl to zjistit ve společnosti moc energické a optimistické vlčice. Vzhledem k tomu, že oproti němu byla dozajista tlustá, větší opak jeho samého se už objevit nemohl. „Jo, fakt by mě zajímalo, co to je,“ povzdechl si a chtěl do ní více jet, aby mu řekla, odkud ten zvuk jde. Chtěl, aby prostě uznala, že netuší, zatímco on to ví až moc dobře a kdykoli ten zvuk může zavolat blíž. A kdo je sakra Růženka? nechápal. Překvapeně odtáhl hlavu vzad. Nečekal, že se jí ze srsti objeví malá růžová koule se zobákem, ale zase nebyl tolik překvapen... však to trochu znal? A ani ho nepřekvapilo, že ta věc mluví, protože to také znal. Jenže Maeve se zdála víc než překvapená. Zvedl hlavu, sledoval Karmu a nemusel na ni ani volat, protože se hnědý stín přibližoval, až mu dopadl na kostnaté rameno a roztáhl křídla, aby ukázal, že je mnohem větší než ta malá růžová věc. Ale nemluvila, to ona před cizími nedělala. „Myslim, že mám většího ptáka.“

Proč bych měl být? nechápal. Všechno dobré vždycky vyrovnávalo něco zlého a špatného. Jakmile se život obracel k lepšímu, vždy se něco podělalo, až se nakonec nedalo ani těšit z dobrých věcí, akorát to nahánělo hrůzu, co všechno bude přineseno. „Nevim, proč bych optimista měl být,“ odpověděl jí, i když se ani neptala. Spadal spíše k pesimistickým realistům. Věděl, že se dějou i dobré věci, ale přikláněl se k tomu faktu, že ty špatný mají větší vliv na jeho život a nechce se tak zbytečně trápit a prostě se jenom připravuje, až to přijde.
Nelíbilo se mu, jak blízko se k němu dostala. Neměl rád kohokoli ve své blízkosti. Pustil si k tělu pouze Alastora a i to mu nějakou dobu trvalo, takže určitě nechtěl, aby se mu k nohám nacpala nějaká cizí vlčice ze smečky, která neuměla mluvit – ona teda jo, ale vychování nedostala. Nejradši by do ní kopnul, aby uhnula, ale spokojil se s tím, že udělal dva kroky vzad, zatímco mu vykecávala díru do mozku. „Nemesis,“ mrmlal do toho, když mu tvrdila, že ví, co se nese okolím za zvuk. Mohla Karmu znát? Možná její druh, kdyby byla na tom ostrově. Ale možná prostě kecala, to netušil. „Tak co to je?“ rejpl do ní s pokynutím hlavy, „já totiž ne,“ dodal klidně. Snad i trochu hrál, že netušil. „Už mi z tý věci třeští hlava,“ povzdechl si.

Zůstal hledět směrem do propadliny. Vycházel z ní chlad a s celou tou zataženou oblohou a s docela nízkou teplotou to prostě... nebyl příjemný den. Dokonale ale odrážel jeho náladu, kdy mu přišlo, že nic v okolí nemá smysl a už vůbec ne on. Párkrát se zhluboka nadechl, potom docela hlasitě vydechl a v odpověď mu vždy přišel tichý výkřik Karmy, která mu tím dávala najevo, že je poblíž. Ale nechtěl ji úplně u sebe. Nechtěl být sám, ničila ho osamělost, stahovala mu žaludek, kroutila slabé svalstvo, ale nechtěl tu prostě nikoho mít, protože mu přišlo, že nemá na to, aby dokázal žít ve společnosti jiných. Nebo spíše ostatní nemají důvod žít poblíž něho.
Ještě jednou se zhluboka nadechl, ale zalkl se v tom. V hrdle ho nepříjemně bolelo a ten pocit přetrval. Blížil se k němu nějaký vlk, vlčice s hnědobílou srstí a sytýma růžovýma očima, která měla očividně stejně růžovou povahu a hned na věj vyhrkla pozdrav a úplně mylné prohlášení o počasí. Krátce zvedl úzké zorničky k obloze, stále byla černá a odporná. „Co je na něm pěknýho?“ zachroptěl až překvapivě hlubokým hlasem vzhledem k jeho malý vyzáblý postavě.

//Asgaar

Kdy mu vlastně začalo připadat, že tam nepatří? Možná to mělo náznaky od samého začátku, kdy cítil odpor k Arcanusovi. Možná už tehdy podvědomě věděl, že se mu nikdy nevyrovná. Že bude ten malej, vyzáblej syn, který možná budí děs svým zjevem, ale jinak se zlomí při prvním větru. Možná se to všechno projevilo až později, kdy ho matka nechala u Života, když ho nehledala, když pochopil, že je jedno, kde se fláká, protože ho nebudou hledat. A zcela určitě to odcizení cítil tehdy, kdy to léto byl venku. Kdy se mu do srsti opírala svoboda, kdy neměl povinnosti. Bylo to nádherné léto.
Zvedl hlavu ke Karmě. Kroužila mu nad hlavou jako sup, který je připravený vrhnout se po mršině, ale on byl naživu a on by ho nesnědla. Hlídala ho, čekala, až ji bude potřebovat. Zatím ji nepotřeboval, chtěl jenom ten klid a ticho. Snad proto šel rovnou k propadlině, která by mu mohla nabídnout věčný klid, jenže... to by udělat nemohl. Možná někomu na něm záleželo a chtěli by aspoň vědět, kam se ztratil. Kdo ví. Nerozuměl ostatním.

Ne, potřeboval být sám. Nemohl jít se sestrou, nemohl jít s Asgaarem. Ta smečka, ten les, všichni v tom lese pro něho byli moc. Přespříliš na jeho hlavu, která nebyla určitě zdravá, i pro jeho tělo, které bylo... dost křehké na pohled. Však ten pták byl jeho jedinou obranou v tomhle světě. Jak se vůbec stalo, že místo toho, aby byl silný jako Arcanus, nebo ostrý jako Elisa, skončil... takhle? Všichni byli v nějaké části jejich existence dominantní, jenom on se lámal ve větru a zcela ztratil jakýkoli náskok, který dostal při narození. Tedy už zaostával, silně zaostával.
„Půjdu sám,“ hlesl sestře před úkrytem, protože ani nemohl jít dovnitř. Byli tam ostatní, asgaarští. Nechtěl jsem u sebe, nechtěl být s nimi, chtěl být někde, kde jeho jméno nebude připisováno téhle rodině a lesu. Ale to by se musel vyválet v žumpě, aby z něj nebylo okolí cítit. Ale čim dýl budu pryč, řekl si pro sebe, pootočil lehce hlavou, až ho zabolelo ve ztuhlém krku. Prostě šel, chtěl daleko, ale zatím stačilo mimo les. Karma ho následovala, tiše, ale cítil ji mezi stromy.

//Středozemní propadlina

Chtělo se mu vypadnout už dlouho. Přišlo mu, že ten les nese jenom zkázu a ty nejlepší věci zažil mimo něj a pokud tady chce přežít, musí prostě někdy zmizet, aby si uvědomil, že všechno není jenom asgaarsky černé. Proto jenom přikývl, pohled upřený na mrtvé zvíře, ze kterého sežral možná tolik, kolik by sežralo dvouměsíční vlče, ale bylo mu to nějak jedno, tělo už taky neprotestovalo, když vědělo, že to je u něho marné. „Chci vypadnout kamkoli,“ dodal. Někam, kde chvíli nebudou ostatní, to by bylo nejlepší. Stejně už vzdal to, že Michiko najde, prostě si ji našla rodina a Fiér také odešel, když se už vrátil z mrtvých jako jeden z mála. Nechápal, jak se to může dít, bolela ho z toho hlava a pokoušel se nad tím nepřemýšlet, protože si byl jistý tím, že v tom má prsty magie, jako ve všem, co se v tomhle proklatém světě děje. Však on sám měl propíchaný ksicht, protože se nějaká magie rozhodla, že to prostě udělá a nemůže s tím nic dělat. Když se je pokoušel sundat, akorát z toho trpěl a neuspěl. „Pojďme někam,“ vyzval ji, ale netušil, kam jít. Iskierka toho třeba prošla víc a mohla mít nápad, kam se vydat.
Zajímala se ale také o Karmu, i když spíš okrajově, protože chtěla vědět, jak dostala to jméno. Zakroutil hlavou, že jméno neměla, ale stejně to musel celý objasnit, „tehdy mi řekla, že jestli mi někdo provede něco zlého – vrátí mu to. A já si vzpomněl, že tomuhle se říká karma. Pak to ona sama přijala jako svoje jméno, protože to k ní sedí.“ Soudě dle řevu se ale jezevec ke jménu neměl.
Zamračil se s pohledem k tomu keři, kde se schovával. Jednou viděl přelétnout Karmu, ale nic víc. „Tý věci bys mohla říkat Sunstorm,“ navrhnul, „hysterický jsou stejně.“

Jezevec toho namluvil za tu chvíli více, než Karma za poslední rok, jak si Nemesis rychle všiml. Ne, že by mu vadilo, že papoušek toho moc nenamluví, stačila mu její společnost a vědomí, že se vždy vrátí, nepotřeboval, aby... syčela. V téhle chvíli měla však peří na zádech načepýřené, byla připravena k útoku či obraně, možná i k úprku, ale rozhodně dávala poloroztaženými křídly najevo, že není úplně drobná a snad by i jezevce zkusila zvednout do vzduchu a hodit ho někam na šutr.
Kradmo to zvíře sledoval. Do té dob slyšel mluvit pouze papoušky a přišlo mu to divné, ačkoli to divné být nemělo. Alastor měl svůj hlas, on Karmu, takže... K Išce se rozhodl přidružit protivný jezevec? A myslela si to ona, když se k němu otočila, aby mu to řekla, ale byla opět zvířetem přerušena, aby jí oznámilo, že se nejedná o lasičku, ale o... kdo ví co. Fauna ho nikdy moc nezajímala, věděl sotva to, co jedl a nejenom kvůli tomu, že prostě nejedl. Nebo spíš požíval nutné minimum, aby dokázal chodit po světě. Netušil proč, nějak prostě necítil... touhu jíst. Měl tu potřebu, ale plný žaludek se mu nějak protivil a spíše se mu z toho dělalo nevolno, hlad zvládal mnohem lépe, jak v životě poznal. „Tohle?“ pokynul čenichem ke zvířeti, které se dalo na úprk s křikem, takže to nebyl moc strategický útěk. Karma zamávala křídly, pleskla přitom vlka vedle ní a vznesla se s podobným křikem do vzduchu, aby se snad pokusila ukázat, kdo je alfou mezi ukecanými zvířecími tvory. Chvíli ji sledoval, jak mizí, ale rozhodl se jí nic neříkat, snad nebyla tak hloupá, aby se vrhla do přímého boje s něčím, co má zuby a drápy. Ona měla jenom jeden zobák a drápy na dvou nohách.
Otočil se raději k sestře, která se ptala, jestli je v pohodě. Ale byl? Přišlo mu, že má furt divný tlak v zátylku, který mu nedovoluje uvolnit se, odpočinout a nemyslet na všechno zlé. „Zeptej se Sionna,“ odsekl proti staršímu bratrovi, „ten ví dokonale, jaký problémy mají jiní ve vztahu.“
Zhluboka se nadechl, pokusil se alespoň trochu uklidnit, zakroutil nad tím hlavou a dlouze vydechl všechen vzduch z plic. Než začal mluvit, musel se zase nadechnout a nechal tak mezi vším malou mezeru. „My dva v pohodě asi jsme. Ale okolí mi přijde, že není... Nejraději bych na chvíli prostě vypadl.“

Preferuji: květiny, oblázky, křišťály

25 oblázků, 20 květin, 2 křišťály
Styx

Koutkem oka sledoval Karmu, která pořádala maso a nic si nedělala z přítomnosti jiného vlka, který z ní naopak moc nadšený nebyl. S pozvednutým obočím sledoval Išku, která se pokoušela snad Karmu vyhnat, ale pták se do toho neměl, naopak se zajímal pouze o žrádlo, které konečně nemusela shánět ona. „Pronásledovala mě z toho ostrova, kde jsme byli před rokem,“ odpověděl sestře, „a od té doby je furt někde poblíž. A když ne, tak nezmizí na dlouho.“ Věděl o jakémsi... spojení. O nějaké touze, která tu Karmu držela, proč se nevracela mezi své druhy na ostrov, ale moc nechápal, proč přišla právě k němu, když jí neměl pořádně co nabídnout. Jenom po ní chtěl furt hledat ztracená vlčata, hlídat a nic na oplátku nedával. Tedy kromě muflona, kterým se zrovna mohla ládovat dříve než zbytek smečky.
Vyslechl si nenávistná slova, která Iskierka nesla proti nejstaršímu bratrovi, ale nic k nim neříkal. Jenom sem tam přikývl, že vnímá a nějak s tím souhlasí, ale neměl k tomu co jiného dodat a jak zjišťoval, nemá co říct na většinu slov, která k němu říkají. Jenom cítil, jak se mu ježí chloupky na krku při zmínce, že Sionn byl tím dokonalým synem. A pak mu ještě pohled padl – ačkoli na to poukázala sestra – na přívěsek, který dobře znal, ale měl patřit někomu mrtvému, ale očividně už ne. Z naježených chloupků se spíš stala bolest na šíji. Pokusil se opsat hlavou půl kruh, aby se uvolnil, ale spíš cítil, jak mu to všechno vlezlo do hrdla a snad i Karma vycítila, že s ním není něco v pořádku. Svou starost však dala najevo jenom tím, že přestala jíst a upřela na něj drobné oči. Ty víš, že za nic nestojíš, připomněl si a nutil se tím k uklidnění. Ale ta zášť přešla z hrdla do žaludku a měla ještě dlouhou cestu ven. Nikdy si nestál, ozvalo se mu ještě v hlavě, hodil očima po ptákovi a pokynul mu, aby dál jedl. Nemusel se věnovat jeho pochroumanýmu stavu.
Rozhodl se nic z toho nekomentovat. Protože Iskierku neviděl jako nějaký pobledlý stín, ale z toho důvodu, že mámu neviděl jako nějakého boha. Byla to už prostě jenom mrtvá vlčice z jeho rodiny a tím by veškeré vzpomínky na ni už ukončil. Nemělo smysl se v tom už dál hrabat, když se v tom topil po celý rok. Zavrhnout vše, vyzdvihnout jenom to nejhorší a přijmout to jako pádné argumenty pro něj navíc bylo snadnější.
„Nikde jsme nebyli, protože na dlouhou dobu zmizel. Pak se objevil, chtěli jsme někam jít a skončili u toho, že jsme vlekli nějakýho vlka domů. Ukázalo se, že on, Alastor a další jsou v nějakym klubíku, ale co já vim kterym, když mi ani jeden neodpověděl? Pak jsme šli sem, on neloví, zůstal někde v lese. To je vše.“ Hořce sumarizoval to, co se dělo. To, co mu furt leželo v žaludku, za co mohl Sionn, za co mohl svět, že mu nedovolil se s partnerem ani pobavit. Třeba mě dohání karma, ale tolik zlýho jsem udělat nemohl, přemítal s další hořkostí v hlase.
Protože byl docela ignorant a snad i arogantní, nevšímal si okolí. Nevšímal si toho, že je nikdo nehledá a na cizince ho upozornilo až plesknutí křídel, kterým dostal přes čenich. Zamrkal, pohled mu padl na zvíře, které se k nim drze blížilo, ale než sám jakkoli zareagoval, Iskierka zvíře sama drtila, ale neusmrtila ho. Trochu se tomu divil, ale mohla si s tím prostě chtít hrát. „To je žrádla tak málo?“ sykl proti zvířeti, které se nezdráhalo smečky a ani dvou vlků, kteří seděli u mrtvého. „Prostě to zakousni,“ kývl k ní, aby se s tim tolik nepáralo.
Místo posledního vypísknutí, vrčení a čehokoli se ozval hlas. Dost jistě ne Iskierky a ani Karmy, takže možná tak jiného vlka, ale sestra z toho obvinila bratra? Zamračil se na ni, hlavu odtáhl vzad a nechápal. „Co? Že to máš zakousnout?“ nechápal, protože jiná slova neřekl.
Slova o čumění se ale ozvala znova a tentokrát Iskierce padl pohled na zvíře, které měla zakousnout. I Nemesis se k němu podíval a nechápavě se zamračil. Mluví to. Znovu. Všechno v tom světě už umělo mluvit. Pozvedl tentokrát už jenom jedno obočí, když se u něj sestra pokoušela o ujištění, že k ní zvíře skutečně mluvilo. „Řekl ti to dvakrát,“ opravil ji.

Občas přemítal nad tím, jaké to je někde za hranicemi světa, který znal. Loudal se první rok života poměrně dost po kraji, ale vždycky, ať byl kdekoli, byl stále v té zemi, kde se narodil, ale přitom věděl, že většina vlků se tu nenarodila a prostě sem přišla odněkud a prostě se tu usadila. Arcanuse třeba, ale ten tu žil už řadu let a dokonce tu měl i rodinu, do které on sám i patřil, jak mu bylo obeznámeno. Občas mu sice přišlo, že je trochu mimo, ale nad tím musel přemýšlet v rámci rodiny každý, protože ne vždy je všechno růžové a zalité sluncem. Myslel tím třeba smrt matky, její ztrátu předtím a hodně dalších věcí, ale na tom nezáleželo. Ostatně se teď snažil soustředit na to, kde jsou hranice tohohle světa a jaké to je být za hranicí jemu známého. Opravdu tam magie nejsou tak silné, jak slyšel? Léto a zimu aspoň mají stejnou? Úsvit a stmívání tam asi taky mají, takže to tam bude relativně normální, ale o magiích slyšel, že takové to tam není, za což asi mohou Smrt se Životem. Měl na tohle otázku, proč se tihle dva usídlili zrovna tady, ale asi se to pojilo s tím, že nehledě na to, kam by šli, tam by vytvořili tuhle divnou utopii, kam by se ostatní hnali, aby tam mohli žít. Třeba kdyby se usadili někde v poušti, tak by se na ně ostatní vybodnuli a zůstali bez magie a normálně by se pokoušeli žít? Těžko říct, co na tom bylo pravdy, třeba ani nebylo možné, aby příroda okolo těch dvou byla prázdná a nehostinná. Ačkoli okolo Smrti to zrovna růžové nebylo a k Životu se šplhalo na hnusné kopce.

Pokud by celý svět byl navždy pokrytý sněhem, nebylo by to lepší? Přemítal nad tou otázkou už nějakou dobu a nebyl si docela jistý tím, jaká je odpověď. Preferoval léto, ačkoli úplně nemusel parné slunce, líbilo se mu, jak léto přináší možnosti. Prožil toho tolik v létě, nespočet dobrodružství, na které může ještě dlouho vzpomínat, zatímco v zimě toho tolik nebylo. Přesto zima nebyla úplně prázdná, prostá a nudná, vzpomínal totiž na vysokou horu, na kterou poprvé vyšplhal v létě, ale poté na ní byl ještě jednou v zimě s Alastorem a dolů slézal s ním jako partnerem. Pokrývka sněhu mu přinesla mnoho hezkého, ale přesto k zimě nedokázal cítit vřelý a otevřený vztah.
Polemizoval však nad tím, jaké by bylo žít v nekonečné zimě. Připadalo mu, že ve sněhu je všechno klidnější, tiší, nikdo se nikam tolik nežene a ten chlad, který všude koluje je nějak uklidňující. Pára stoupající od tlamy mu dává pocit, že je naživu a dokud tam ta pára bude, bude ho v tom i nadále přesvědčovat. Přál bych si ovládat počasí, řekl si pro sebe toužebně s pohledem na oblohu, která byla klidná. Po celé dny bych nechal sníh padat z nebes, dodal a záviděl Alastorovi, který tohle uměl. Pomohla mu s tím snad jenom kmotra Smrt? Pokud si dobře vzpomínal, jemu Smrt slibovala skutečnou smrt, až k ní znova zavítá a mohl tak nadále jenom snít, že by snad mohl někdy podobnou sílu získat. Pak nezbývá nic jiného, než čekat do další zimy. Přemluvit Smrt o tom, aby mě nechala naživu, se mi asi jenom tak nepodaří, co?

Pták nakonec sletěl k zemi a vypadal, že si furt nezvykl na sníh. Zapadla do něj, musela se hrabat na povrch a nakonec musela vzdálenost od masa překráčet přes tělo šedého vlka, kterému tak dala nepříjemnou masáž, nad kterou krátce zavrčel. Pustila se do nohy, kterou měl u sebe, což mu aspoň dalo šanci vykroutit se z jídla. Zvedl se, oklepal, protože furt cítil v sobě její zatnuté drápy a následně se posadil kousek od Karmy. „Třeba si nabrnkne Sunstorm,“ rýpl si. Jak mu ten tulák vypadl z hlavy a snad to bylo i dobře. Však se nechala porazit dvěma nevyžranýma vlčatama, protože si myslela, že co je malé, to je roztomilé a rozhodně nekouše. Teď jí fučelo do ucha a snd to už věděla. Ale že by se s ní tahal? zasténá si slabě pro sebe, to nějak od Etneyho nečekal. Ale taky mu nikdy nerozuměl. „Já si o něm nejvíc pamatuju jenom to, jak jsem někde byl s otcem a on se přiřítil, řval a prosil Arcanuse, aby mu pomohl najít Lucy, že ho nemůže najít. Byl to docela smutný pohled,“ zakroutil nad tím hlavou, žádnou starší vzpomínku na něj neměl a asi by ani ta starší nestála za nic.
„No, tolik o naší rodině. Jedna v trapu, jeden trap, Sionn a my dva,“ pokrčil rameny, oni dva určitě nebyli dokonalí, ale zatim se spolu bavili, což byl v tom výčtu pěti docela úspěch. Chvíli tam jenom tak seděl, rozhlížel se okolo sebe a tak trochu nechpavě přemítal nad tim, že to je třetí zima, kterou zažívá. Děsivý, čas moc letěl. Však v tý první zimě tady lítal v těle svýho otce – taky divná vzpomínka. Jak jsem byl malej. A jak furt malej jsem, pomyslel si, než se začal tlapou přehrabávat ve sněhu a kupit na sebe sníh, který udusával. „Dělalas ještě něco mezitim?“ zeptal se, ale nespecifikoval mezi čím. Asi prostě mezi posledním jejich setkáním.
Nabral na tlapu tu hroudu sněhu, kterou celou dobu formoval, chvíli s ní balancoval a pak ji hodil do Iskierce s cílem ji nějak trefit. Jenom tak z nudy a neměl důvod, proč to neudělat.