Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//teleport Amorek

Stažený žaludek, pocit prázdnoty, roztrhaného těla, ztracení sebe samého. Všechno známé, přitom stále neznámé, bolestivé, zmatečné. Bál se i otevřít oči, nechtěl vědět, co uvidí, jestli vůbec bude mít něco před očima. Neslyšel Maeve, nemluvila, nevyřvávala mu díru do hlavy, nebrečela tolik, že by tím naplnila propadlinu.
Slyšel žáby a vítr ve vysokém porostu, který jemně šustěl v jeho závanech, ale to bylo vše. Nic necítil, nikoho, bylo tam ticho a... prázdno. Stáhl se mu krk, otevřel oči a ukročil zpět. Noha mu sklouzla po kamenech, které se táhly daleko do dálky, až na jedno malé místo poblíž, kde se třpytil maličký rybníček. Neměl ale čas se mu věnovat, protože panikařil. Srdce mu divoce bušilo, blbě se mu dýchalo, třásly se mu zadní nohy a ani se nezmohl na zavolání Karmy, protože věděl, že tam není. Necítil ji, neměl ten pocit bezpečí, jak tomu správně mělo být.
Byl sám. Nesnášel samotu, nezvládal ji.

Mohl se vůbec divit tomu, že ho jiní nemají rádi? Horko těžko, když se k nim choval tak, jak se choval. Ale chtěl vůbec, aby ho jiní měli rádi? Občas měl pocit, že okolo sebe nikoho nechce, že si snad vystačí sám s Karmou, protože ona je dokonalým předělem mezi samotou a vyzráním nad strachem ze samoty. Dělala mu společníka, ale zároveň nemluvila, držela se daleko a dovolila mu utápět se v myšlenkách, které ho táhly ke dnu. A tohle asi nebylo úplně dobře. Někdy se ty myšlenky a pocity změnily v povodeň, kterou mohl jenom sledovat, jak si bere vše, co jí stojí v cestě, vyvrací pevné stromy a krade vše, co nemá pevnou základnu v tomhle světě. Třeba jako on. Stál vůbec nohama pevně na zemi? Zakořenil? Nebo by byl povodní unesen, potopen a při troše štěstí by jeho tělo alespoň někde po pár týdnech vyplavalo? Možná by nikdo nikdy nezjistil, kam se ztratil, proč zmizel – jako Awnay. Neznal svou sestru nijak moc, ale věřil, že ona prostě odešla. Že necítila Asgaar jako domov, stejně jako on. Držel ho tam jenom Alastor, kterého tam sám dotáhl a donutil se tam tak zakořenit s kořeny slabými, které povodeň unese. Tahle to sice nezvládla, ale co když ta další ano? Ale, hlesl si tiše pro sebe. Měl pocit, že i ti dva se oddalují od sebe a netušil, jak se k němu zase přiblížit. Občas si přál, aby prostě zůstali na té vysoké hoře, kde sice panoval chlad, ale jemu tam bylo příjemně.
„Stalo,“ řekl konečně Maeve, která mu nevěřila, že mrtví ze svých hrobů vstávají, když přijde jejich čas. Nic dalšího k tomu neřekl, nerad vzpomínal i na ty mrtvé bez srsti, kteří museli být něčím jiným, ale stále dost nepříjemným zážitkem.
Na seznam o Maeve si připsal, že nechápe sarkasmus, ale to mohl čekat. Nepřipadala mu zrovna moc chytrá, i když on také nebyl. Ale za cynismem se to docela dalo schovávat.
„Nevim, kde je. Asi se snaží žít život, když mu ho někdo vrátil,“ pokrčil rameny. Ne, že by mu to nebylo líto, ale... asi bylo lepší, že byl Fiér na vlastní pěst. Akorát by ho táhnul ke dnu.

Drahokamy, oblázky, idk

20 oblázků, 25 drahokamů, 3 perly
Styx

A plsky drahokamy

„Prostě si jenom vyjmenovala věci. Neprocítěne, nedala si tomu žádný příběh a váhu,“ zkritizoval její vyprávění, jako kdyby byl nějakým mistrem vypravěčem, který si může dovolit soudit ostatní. Ale on byl spíš... kritik. Hledal ty nedokonalosti a špatnosti, na které se upnul, protože odmítal věřit tomu, že by něco mohlo být krásné a dokonalé – bylo to nemožné.
Chtěl ale ukázat, jak se ty věci dají vyprávět a nahrála mu v tom v otázce na mrtvé, kteří vstávají z hrobů. „Asi před rokem mi umřel přítel,“ začal krátce a tragicky, „rozpárali mu břicho a pro něj to byla konečná. Ale v zimě, když už na něj ostatní začali i zapomínat, protože mrtví nikoho nezajímají, se objevil. Živý, zdravý, i když se zdál pomatený, ale takový byl celý svůj život. Nepamatuje si, že umřel, ale my jo.“ Na nějakou chvíli se odmlčel, protože si vzpomněl na Fiéra. Jak ho tehdy ignoroval... Protože byl zaměstnaný svými pozemskými problémy ve vztahu, který se Sionn pokusil rozdrtit. Snad ze závisti. „Ale někdy mrtví nejsou takoví,“ skočil do toho Maeve odseknutím, protože zase dál mlela a mlela. Měla by se naučit mlčet. „Ti druzí ti prostě chtějí ublížit a zničit tě,“ řekl a samolibě mávl jednou tlapou, kde si nesl jizvy od jednoho setkání s mrtvými.
Střídala své nálady mezi řvaním a pitomým úsměvem, unavovaly ho oba její stavy, těžko říct který byl ten horší. „Jasně, víš všechno,“ odsekl sarkasticky.

ping sad hlas

ping hlas

Cringe červená knihovna, ze který mi je blivno a raději si půjdu znovu přečíst Bridgertony

V jejím životě měla vše, po čem mohli mnozí sloužit – partner s hromadou květin a drahokamů, honosnou jeskyní se třpytivým jezírkem, kterou by kdejaká smečka záviděla, konexe u Života i Smrti, možnost přeskakovat přes tři území. Měla to všechno a přesto cítila, že v jejím životě to hlavní chybí – vášeň.
Nikdy jí nemohl dát to, co si přála, většinu svých dní směňoval své květiny a drahokamy, zabíral pláže a nechal své špatně placené zaměstnance, aby mu vyhrabávali mušličky. Donutil by je otočit každé zrníčko na Gallieře, aby pro něj našli tu nejmenší mušličku a připravil by každého ráčka o jeho domeček, protože toužil po všem. Jenom ne po ní.
Byla jenom trofej, obrázkem do jeho galerie dokonalého života, nebyla pro něj živým tvorem, který měl neuspokojené potřeby a neopětované city. Myslel si, že ji umlčí kamením a perlami, ale nebylo tomu tak.
Rád se chlubil, svými rozlehlými plážemi s mušličkami, ale nemohl se chlubit, když nebyla poblíž. Ukazoval všem, jak se má mnohem lépe než oni a nutil ji tak trávit dlouhé parné dny na rozžhaveném písku. Nikdy mu nezáleželo na tom, co chce, že preferuje stín a chlad, do kterého se narodila. Našel pro ni sice někoho, kdo ji zajistil chladný vánek, studenou vodu a stín, ale věděla, že to dělá jenom pro to, aby ji umlčel a zdála se jako dokonalá partnerka.
Proč ho vlastně nikdy neopustila? Proč nešla hledat vášeň a pravou touhu? Možná se bála, snad si i myslela, že o ni nikdo nebude stát, třeba považovala svůj život za dokonalý a sebe za nevděčnou, že si neváží toho všeho, co má. Leckdo by ji záviděl život, který žila, jenom ona si ho dostatečně nevážila. Věděla, jak na ni jiné koukají, jak závidějí a přejí si, aby nebyly pouhými vedlejšími milenkami. Chtěly být těmi, co jsou na očích světu a ne ve stínu menší a zatuchlejší jeskyně, kam si je její partner vedl.
Jenom ona chtěla… nic. Chtěla mít to málo, co vlastnili ti, kteří pracovali pro jejího partnera. Sledovala je ve dlouhých teplých dnech na plážích, jak napínají své nohy a hrabou do suchého písku, aby našli jednu další mušličku. Očima plula po jejich zvedajících se hrudnících a suchých hrdlech, která toužila po vodě.
Hleděla na toho jednoho – vysokého, hnědého, samce, po kterém všechny toužily. Byli z jiného světa, ona měla drahokamů více, než mohla utratit, on doufal, že nějaký další vydělá.
Slunce viselo nad jejich hlavami, teplota byla neúnosná, i v jejím stínu a chladném vánku jí bylo příliš vedro. Litovala sice všechny, kteří padali únavou v tom parném slunci, ale její zrak spočíval pouze na tom jednom jediném – na tom, o kterém věděla, že by jí přinesl vášeň a vzrušení, které jí chybělo v životě.
Pomalu vstala, vyšla ze stínu a pocítila ránu od slunce, ne však horší než tu, kterou musela mnohdy snášet od svého partnera, když se nechovala, jak se od ní žádalo. Nemohla toho udělat mnoho, snad mu přinést jenom trochu vláhy, která by smočila jeho srst a osvěžila mu hrdlo.
Až blíže k němu si uvědomila, jak moc je oproti ní vysoký. Mohla by se před sluncem schovávat v jeho stínu a užívat se s tím i jeho blízkost, nasávat slanou vůni od moře a vnímat tu sílu, která z něho pramenila.
„Co by na to řekl Váš partner?“ zeptal se. Podlomila se jí kolena pod tím hlubokým, ale tak sladkým hlasem, který by chtěla nechat šeptat si do ucha.
„Komu záleží na tom, co by řekl,“ odpověděla mu. Neovládala se, has se jí lámal a zrovna tak kolena při pohledu na něm.
Pil hltavě, ale přitom z ní nespouštěl pohled. Cítila i to, jak hledí jiní, ale jejich pohledy nebyly plné chtíče, nýbrž zděšení, snad i zvědavosti z toho, co ta chvíle přinese, všichni věděli, že dělá něco špatného.
„Všichni zírají,“ hlesl polohlasem, přitom z ní nespouštěl pohled.
„Nesejde mi na tom, že se dívají,“ namítla s pohozením hlavy.
„Ale mně ano,“ namítl ostřeji. Narovnal se v zádech, skláněl se nad ní jako strom v bouřce, ale přitom se pod ním cítila v naprostém bezpečí. „Chci, abych byl jediný, kdo se smí dívat, Bouře.“

Křídla

„Opustila mě.“

‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ ‎ „Jsem unavený.“

„Chci jít pryč.“


Pokaždé, když si myslel, že může létat, ve skutečnosti pouze padal. Nikdy neměl křídla, která by ho udržela ve vzduchu a dovolila mu plachtit po okolí. Nikdy nemohl jako pták spatřit svět, do kterého se narodil, ve kterém vyrůstal, které se naučil milovat a nenávidět. Ne, vždy pouze padl a snášel ty rány, které drtily jeho drobné tělo.
Nikdy se nepoučil, nikdy nepřestal toužit po létání.
Toužil ovládnout magie, protože jako malý okusil, jaká je jejich moc. Nikdy však nezvládl ovládnout ani tu jedinou, kterou mu dal do vínku Život.
Toužil milovat, protože věděl, že to zahřeje jeho chladné tělo, ale nikdy nedokázal projevit lásku tomu, komu ji vyznal.
Toužil po moci, ale zahodil ji ve vteřině, kdy ji dostal.
Toužil po svobodě, ale bál se samoty.
Toužil po síle, ale nikdy neuspokojil své hladovějící tělo.
Toužil po smrti, protože to bylo to jediné, co ve skutečnosti poznal.

Sledoval barevná křídla nad svou hlavou. Stínila mu teplé letní slunce, které mu připomínalo tu dobu, kdy se cítil skutečně šťastný – a naivně doufal, že bude opět takový, až se léto vrátí.
Nalhával si, že ta křídla znamenají společnost. Dokud je vidí, nikdy nebude ve skutečnosti sám a nemůže pociťovat stažený žaludek, bolest hlavy a strach v hrdle. Nalhával si to dlouho, ale cítil, že si už nadále lhát nemůže. Přestože tam vždy křídla byla, přestože se ho pokoušela krmit a udržet na životě, nikdy je nedokázal brát jako společníka. Bral je za anděla, poslední naději na to, že všechno bude jednou lepší, ale nic se nezlepšovalo. Miloval, ale měl pocit, že není milován. Měl moc, ale bál se jí. Měl magie, ale neznal je. Měl víc než jiní, ale nedokázal to najít. Měl Karmu, ale Karma nikdy neměla jeho.
Od země proudil studený průvan. Vábil ho vpřed, táhl blíže k sobě, aby mu mohl šeptat něžné lži – že může létat, že smrt nikdy nebyla jeho nepřítelem, že jeden život nikdy nemůže nic znamenat, že dá křídlům svobodu, protože nyní jsou jeho vězněm. Naslouchal tomu hlasu, přestože ho neznal. Nerad poslouchal cizí, nerad se řídil slovy jiných, protože k nim nic necítil a nepovažoval je za důležité. Ale ten hlas mu cizí nepřišel. Nezněl jako jeho, nezněl ani trochu známě, ale jako kdyby chápal, co si myslí.
Přestal hledět na křídla, která ho bez přestávky hlídala, aby mu nebylo ublíženo, ale občas zapomínala na to, že nejvíce si může ublížit on sám. Tím, že nebude jíst, že nikdy neřekne, co ho bolí a trápí, že nikdy nebude hledat cestu z bludiště, do kterého se před rokem zapletl.
Hleděl k tomu hlasu, do nekonečné tmy, která byla pouze krok od něho. Tmy se paradoxně nikdy nebál, přestože právě tak popisoval samotu – jako nekonečnou temnotu, která ho obklopuje. Tahle temnota ho přitahovala, mohla skrývat vše, co si v hloubi duše přál a najde to pouze tehdy, vkročí-li dovnitř.
Zvedl pohled nahoru, hledal křídla, ale nebyla tam. Pouze slunce, které se odebíralo k západu, nechtělo snad hledět na to, co se děje na zemi. V jednom lese se mohou vlčata smát a dovádět, v druhém se přátelé opět setkávají, ale mezi těmi lesy se nikdo nesměje a nesetkává.
Udělal krok vpřed a cítil, jak mu temnota dala něžný polibek, natahovala k němu svou náruč a čekala, aby udělal ještě ten jeden, který jim dovolí být spolu.
Udělal druhý krok a věděl, že tentokrát nepocítí létání, byl si jistý totiž tím, že to bude pád.
Chlad se natáhl po druhém kroku, ale nedosáhl na ni. Dotýkali se špičkami, ale něco nedovolovalo vlku padat.
Slyšel ta křídla, cítil závan teplého vzduchu z jejich těžkého mávání. A také cítil bolest. Horší než tu, kdy se mu tvář probodala skrz na skrz, ale vlastně dosti podobnou. Po zádech mu stékala krev, kterou nemohl vidět, ale věděl, že tam je. Neprobodával ho chladný kov, nýbrž ostré pařáty a táhly ho vzad, snažily se ho vymanit z objetí temnoty, kterou chtěl přijmout za svou družku.
Sklopil zrak k temnotě, která na něho nemohla dosáhnout, protože tentokrát skutečně létal.

Kdy se z něj stal takový cynik? A proč vůbec musel v něco takového vyrůst? Cítil z toho odpor vůči sobě, ale nemohl svému chování nijak pomoc. Slova vycházela z tlamy, jedna znechucená grimasa přicházela hned za tou druhou, kroky dál od ostatních byly úplně automatické. Nějaký ten maličký šedý vlk, který doufal, že jeh škrábance nebudou viditelné, seděl tam vzadu v mozku a jenom smutně mohl přihlížet své dospělé schránce, ve kterou nikdy nedoufal. Chtěl být velký, silný, chtěl být mocným pánem magií a vládnout Asgaaru, ale čeho dosáhl? Byl malý, což sice i Maeve, takže se v tomhle tak blbě necítil, ale v jejich stavbě těla byl ošklivý rozdíl. I oproti... tradičněji stavěným vlkům byl hubený, ale v porovnání s ní byl nezdravě vyzáblý... Ne, byl nezdravý i oproti jiným, jenom si to nechtěl přiznávat. Více ale nechtěl žrát, všechno se mu to vracelo, každé sousto, které dostal do žaludku bylo jako kamenem, který ho táhnul ke dnu a bylo tak jednodušší nejíst. Nakrmit Karmu, oklamat žaludek, že je sytý a pak ignorovat bolest hlavy a bolestivé křeče. Kde bylo to nenažraný vlče? Někde mrtvé a nechalo za sebou jenom ducha, který nenáviděl, čím se to tělo stalo.
Mokrá srst ho táhla k zemi a akorát více poukazovala na vyzáblost jeho postavy. Jemu na tom už nezáleželo, Maeve do toho nic nebylo. „Každej umí vyjmenovat podivnosti tohohle světa,“ opáčil na ní a zase hruběji, než si to vlče přálo. Nikdy neslyšel o tom, o čem mluvila, ale taky znal svoje podivnosti a věděl, že zdejší kraj je divný, takže by normálně nerozporoval s tím, jestli říká nebo neříká pravdu. U Maeve byl ale trochu na vážkách, počítal s tím, že nějak přehání, ale nedokázal nakreslit tu čáru reality a fikce. „V tomhle světě mrtví vstávají z hrobů a tebe zajímá suchá noha? Navíc v dešti?“ nechápal.

Už z toho měl skoro i tik. Moc si s podobným typem vlků nerozuměl, o tom se přesvědčil už jako vlče, kdy se dostal do křížku se Sunstorm a ve výsledku měl v tlamě kus jejího ucha, když byl sám ještě malý ucho, ale od tý doby ji neviděl. Nebo viděl její reinkarnaci? Ztracené dvojče? Sestru z klubu putovních kalhot? Ale popravdě – ještě neměl chuť urvat Maeve kus ucha. Protože se snažil svůj vztek krotit a tohle by byl jeden velký krok vzad, který si nemohl dovolit.
Slunce je doprovázelo poměrně dlouho, ale mohlo by dýl a líp. Asi jí ta magie moc nejde, pomyslel si a hodil na ni jeden tázavý a trochu "děláš si srandu" pohled při její otázce, jestli je taky suchej. Byl suchej jako troud, ale ne úplně na dlouho, protože její magie povolila a spustila se hotová spoušť, která je dost rychle promočila. Nejdříve se oklepal, že ze sebe vodu dostane, ale nemělo to smysl. Lilo jako z konve, Karma se mu pokusila schovat mezi nohy, ale i tam ji to dostávalo.
Nic však nebylo horší než to, že Maeve zase řvala. Jako protržená a tentokrát ani nechápal, co má za problém? Ohrnul nad tím nejdřív pysk, nadzvedl bradu, takže na ni tak nějak vycenil kovové tesáky a... neměl ponětí, čeho tim chtěl dosáhnout. Prostě chtěl jenom to, aby byla ticho. 2Ten tvůj řev je protivnej,“ oznámil jí. „Umíš i něco jinýho než řvát?“

„Ne“ řekl krátce, docela tiše, ale byla v tom i ráznost. Odmítal jí věřit, ale zase aby jí tolik nekřivdil, on prostě jiným nevěřil a přišlo mu snadnější být oproti všem ostražitý. Zakroutil nad tím vším ještě krátce hlavou, aby svému prohlášení dal i nějakou... akci a nechal to být. NEchtěl se dohadovat o něčem, o čem tušil, že má pravdu.
„Protože proto je to pravda?“ Ani v tomhle názoru nechtěl nijak ustoupit a stál si za ním, i když seděl a možná i vypadal, že se každou chvílí svalí k zemi z absolutní ztráty ducha, který raději odejde někam, kde bude tělo mít trochu chutě do života. „Ale mohlo by být líp,“ namítl on na její obranu, že její otravnost nemůže být tak strašná. Byla. Děsivá a strašlivá, bolela ho, převracela mu žaludek, prostě jedno velký ne, nad kterým se chtěl otřást. Radši by olizoval citron, protože by měl menší nutkání se z toho ksichtit.
Ale aspoň magie uměla, když nic jinýho. Nad nimi se drželo pěkně, všude okolo bylo hnusně. Ještě jednou se krátce podíval k obloze, pak na otravnou vlčici. Nějak čekal a trochu doufal, že se její magie podělá.

„Kecá,“ opáčil důrazně na její námitku o tom, že ani jeden z nich nekecá. Kecali oba až se jim valil kouř od tlamy. Na jednu stranu ho to bavilo, na druhou stranu tím docela opovrhoval. Protočil nad oběma ještě oči, nemělo moc smysl to řešit a cpát se komukoli do hlavy nebo svědomí.
Rozhodl se posadit na zem, protože se k němu Maeve už nějakou dobu nepřiblížila. Rozhodně připravený k tomu, aby zase uhnul vzad, sotva se pohne o centimetr vpřed, už takhle byla docela blízko a on chtěl všechny držet co nejdále od sebe.
Dlouze a poměrně i zhuseně vydechl nad tou její polemizací o tom, že nemůže být takový, jaký je, už od samého narození. Moc se mu cpala do soukromí a chtěla vědět co, co on sám neznal. „Proč ne? Ty seš vlezlá od narození, vsadim se,“ pokývl k ní hlavou a asi to i zakřikl, protože se k němu vlčice opět sunula a on se začal posouvat po zadku dozadu, protože nechtěl být v takové blízkosti. Snášel tak jenom Alastora, možná krátkodobě rodinu, ale ty by dost rychle od sebe odkopnul. Vůbec poblíž sebe nechtěl cizince, který smrděl borůvkama. „Ani bych nechtěl vidět, jak vypadáš nerozladěná,“ zamrmlal si s dalším protočením očí.
Ale magie – zcela určitě od Maeve – roztáhla zatažené mraky, že nad nimi bylo krásné slunečno, ale okolo nich stále zataženo a dokonce s deštěm. Zvedl zaujatě hlavu k obloze, magie ho zajímala, sakra moc a doufal, že by v ní mohl být lepší, ale nevedlo se mu to. „No aspoň magie ti jdou,“ pokynul směrem k Maeve.

//Danke ~

Cítil podlou pýchu z toho, že jí to vadilo. Ještě aby ne, byl to nechutný skřek, kterému se málo kdo mohl vyrovnat a tahle to ještě dostala z blízka. „To je Karma,“ obeznámil ji, ačkoli zde to mínil jenom jako jméno a nikoli jako tu věc, která se dle všeho mstí vlkům za to, co špatného v životě dělají. Nebo nějak tak mu to tehdy Rez vysvětlovala. A takhle to hlavně pochopil, třeba si to taky převzal špatně, ale kdo ví, bylo mu to jedno. Záleželo mu hlavně na té Karmě, která se mu vždy zarývala do ramene, až z ní měl roztrhané rameno. Maeve se pokoušela nějak Karmu umlčet, nebo spíš nepřímo požádat, aby tohle do budoucna nedělala, ale nad tím se pták jenom načepýřil a neodpovídal – před cizími zkrátka nemluvila.
Do mluvení se ale pustil ten mnohem menší pták, který mohl výbavu druhého opeřence jenom tiše závidět. Zobák, drápy, pořádná křídla, řev, barevnější peří, bylo toho sakra dost. „Ten tvůj pták kecá stejně jako ty,“ pokynul hlavou k Maeve, protože mluvil úplně stejně. A je to samec? nechápal. Proč byla tak krutá a pojmenovala ho Růženka?
„Působí,“ přitakal. Ne, že by šlapal na cizí mluvící ptáky, ale při pohledu na něj... si docela představoval, jak snadno se dá zašlápnout? Byl maličkej, snadno zaměnitelnej s kopou sněhu (ten už sice nebyl, ale příští zima může být fatální).
Ohrnul nechápavě pysky při nabídce psychické pomoci, kdy se bude moct vypovídat z jeho bolístek. „Možná jsem prostě takhle nevrlej od narození?“ obořil se. Protože nechápal, proč by se měl vůbec svěřovat naprostýmu cizinci, kdo by podle prořízlý tlamy tohle vyprávěl na potkání na obou stranách propadliny.