Gallirea - Příspěvky uživatele

4/20

Pamatoval si Alastora jinak. Když se poprvé potkali, byli vlastně ještě vlčata, mladí a tupí, ale byl to vůbec nějaký problém? Pamatoval si ho však jinak. Diametrálně odlišně než to, jak s ním zrovna mluvil. Jako kdyby mluvil... S kýmkoli jiným, ne s Alastorem, který měl hlas oproti jiným poměrně tichý, klidný, možná trochu bázlivý a nejistý, ale byl to ten hlas, který znal a miloval. „Proč by mi na tom nezáleželo?“ zeptal se nechápavě. Hleděl nahoru, na všechny vlky musel hledět takhle, ale nikdy mu to úplně nevadilo. Prostě byl malý, mohl si za to sám, ale poprvé si přišel maličký. Ne fyzicky, ale rozléval se v něm takový pocit, že by ho mohl Alastor zašlápnout jako mravence, ale takhle by mu dal najevo, že ho tady už nechce a ať mu zmizí ze života.
Ztratil slova při odseknutí, že má mluvit. Že se pak uvidí, jestli za to vůbec ještě stojí. Měl být souzen a odsouzen svým partnerem a přitom ani netušil, co vlastně udělal špatně. Všechno tohle házel vinu na Sionna, který musel strkat čenich do cizích záležitostí. To rovnou mohl jeho bratr chodit zakládat lesní požáry v létě a pak tvrdit, že netušil, co se může stát.
Ale jestli měl mluvit, aby mohl být s Alastorem, tak mluvit chtěl.

3/20

Chtěl okamžitě vyběhnout za tím, koho znal. Kdo sice k Asgaaru patřil, ale vnímal ho u sebe jako něco víc, někoho důležitějšího, někoho, pro koho by byl odhodlaný i umřít. „Ale!“ zavolal na něho ještě jednou a vyrazil po zvuku ohýbající se trávy, aby se k němu dostal co nejrychleji. Dech se mu už uklidnil, ale srdce stále divoce bušilo, jenom tentokrát je ze strachu a přehnané aktivity, teď to bylo nadšení.
Minimálně do chvíle, než Alastor promluvil a jemu přišlo, jako kdyby mluvil s cizincem. Zastavil se, rozhlížel okolo a snažil se ten chladný a odměřený hlas přiřadit tváři, kterou důvěrně znal. „Zlobíš se na mě?“ zeptal se, protože nechápal, co se děje. Znělo to, jako kdyby se zlobil, kdyby udělal něco špatného, ale... co provedl? Byl špatným partnerem? Zcela určitě ano. To muselo být důvodem.
„Ale, to, co se stalo,“ vydechl a hlas se mu v polovině zlomil. Trápilo ho to a přišlo mu, že to stále není úplně vyřešené, ale snad ani neměli možnost si to pořádně ujasnit a hodit za hlavu. Jenže se bál, že kdyby o tom mluvili, vše by mohlo skončit. „Můžeme si ještě promluvit?“ zeptal se.

2/20

Správnou odpovědí bylo vzdálit se od Asgaaru. Utéct od něj, nevracet se... být sám. To, co nenáviděl, čeho se bál, co ho ničilo víc než cokoli jiného na tomhle světě bylo ve výsledku správnou odpovědí na to, jak má žít.
Plíce měl v jednou ohni, útroby mu žhnuly, ale dech a štěkot za jeho zády polevoval. Klopýtal však stále vpřed vysokou trávou, odmítal se zastavit ze strachu, že si šakalové rozmyslí jeho ponechání životu.
Zastavilo ho až to, jak se mu nohy smotaly do sebe a upadl na zem. Bradou s piercingy narazil do suché země a zaúpěl bolestí. Neměl ani energii na to se zvedat, rezignovaně ležel na zemi, divoce dýchal a snažil se ignorovat pálení celého těla.
Z nebe na něho padaly stíny křídel. Poskočilo mu srdce z vědomí, že je Karma na blízko, ale místo jednoho páru křídel viděl dvě, tři a mnohem větší, než byl zvyklý. Zvedl hlavu, sledoval kroužící ptactvo a doufal, že se tam Karma neobjeví – tihle byli větší.
Pomalu se zvedl na nohy, musel se pohnout, někam jít, něco dělat, nesměl zakořenit na tom místě.
Jenže ve chvíli, kdy už dál chtěl jít, periferně něco viděl v trávě, jak se mihlo okolo. Jednou, pak i dvakrát. Nejdříve se bál, pak mu došlo, že to je něco známého. „Ale?“ hlesl s kapkou naděje.

1/20

Bolela ho hlava, ale na tom nic nového nebylo. Vždycky ho bolela. Vždy ho bolelo tolik věcí, ale ta hlava nějak jinak. Něco se v něm rvalo, něco bylo rozbité, ale nikdy nepochopil co. Možná byl rozbitý zkrátka jenom on.
Cítil okolo sebe známé místo. To, o kterém mu už mnohokrát říkali, mnohokrát ho navštívil a zažil na něm i nepěkné věci. Nikdy nechápal, proč se smečka prostě nesebrala a nepokusila se o zabrání toho území, vyhnání všech šakalů. Byla by to taková práce? Asi ano, když v tom lese sotva někdo byl.
Pomalu se zvedl na nohy, proč vůbec spal zrovna tak? Musel být dost unavený, když tam odpadl. A proč se vlastně vracím? nechápal. Protože předtím měl myšlenky jenom na to, že k lesu se dlouho nepřiblíží a přesto u něho stál a z jeho suchých kmenů přicházely hlasy. Moc jim nerozuměl, vlastně vůbec, všechno se balilo v jeden chumel, který nedával smysl, ale srst mihotající se mezi stromy mu byla dosti povědomá. Jenom se nikdo nezastavil, aby se třeba... zajímal, že tam je. Však dlouho nebyl doma, proč by někdo vůbec měl ten zájem mít?
Krátce vydechl, rozhlédl se okolo sebe a sotva se nadechl. Rodina o něj možná zájem neměla, ale pohledy šakalů ano. Zkoprněl na místě, ale oni se také nehýbali.
Uhnul pohledem k lesu, jestli si toho ostatní všimli a aspoň tohle s nimi pohne, ale nikdo si ho nevšímal. Tedy jeden jo, ale jeho pohled byl... bez zájmu. Otočil se, šel pryč, nechal ho tam samotného mezi šakaly. „H-hej,“ chtěl vykřiknout naštvaně vůči nezájmu, který o něj projevovali, ale hlas se mu okamžitě zlomil a vyšlo z něj jenom zoufalé škytnutí. Do háje s váma všema, zakřičel na ně, ale i v jeho hlavě byl hlas tlumený.
Jeden šakal udělal krok vpřed. Nebyl hloupý, aby se jim postavil. Rozeběhl se, pokud mu nechce les pomoct dobrovolně, donutí je, aby tak udělali. Ze svého problému udělá jejich. Tlapy mu kmitaly, dech se zrychloval, srdce bušilo, ale všechno to bylo k ničemu. Les stál na místě, stále stejně daleko (takže dost blízko) a nezáleželo na tom, jak rychle se pokoušel běžet. Šakalové se do toho blížili, pomalu, protože snad věděli, že jim neuteče – nemá jak.
Zastavil se, blbě se mu dýchalo a pohledem těkal mezi jednotlivými šakaly. Vždy ho ničila samota, cítil se v ní strašně maličký, ale ještě menší se cítil v té chvíli, kdy se okolo něho stahovali menší lovci. Jednoho by třeba porazil, dva těžko, celé jejich smečce nemohl stačit, ani kdyby se na hlavu stavěl. Nemohl jim ani posloužit k jídlu, možná jako párátko mezi zuby, tak co pro ně byl? Pomstou, že je celé ty roky nahání z nudy a pro zábavu? Nebo třeba výhružkou pro les, který se o něj stejně nezajímal?
Už se ani nepokoušel dýchat, bylo to zbytečné, nemohl. Hyperventiloval, točil se dokola, před očima mžitky, připraven na smrt. Však to si celou dobu přál, ne? Umřít, zmizet, skončit. Tak to udělejte, vyzýval je. Ne odhodlaně, prostě z čisté paniky, protože věděl, že nic jiného ani dělat nemůže. Pouze panikařit, pokusit se smířit se svým osudem. Osud se na něho měl vykašlat už dříve. Neměl se narodit, měl umřít někde jako vlče, umrznout, utopit se, ztratit a vyhladovět. Neměl žít takhle dlouho, aby měl tu šanci pochopit, jak lhostejný všem je. Neměl tu místu, neměl tu žádné poslání.
Opakoval si, že dobře, je připraven umřít, tak to udělejte. Rozcupujte mě rychle, vyzíval zablešené šakaly, ale kdyby to měl říct nahlas, brečel by zoufalostí. V myšlenkách si však na hrdinu alespoň hrát mohl. Pohledem těkl k obloze, chtěl aspoň jako poslední věc vidět Karmu, protože mu byla ze všech nejbližší. Smečka se k němu zády otočila a v té smečce měl všechny, na kterých mu záleželo. Jak jenom mohl být naivní, že je pro ně zrovna tak důležitý? Alespoň umřu s pravdou, pomyslel si.
Sklopil zrak, zamotala se mu hlava a panika v něm aktivovala potřebu utéct. Uskočil do strany před jedním šakalem, ale druhý byl hned na opačné straně. Útěk neměl cenu, to už zkusil. Co zmohl s magií? Nikdy s nimi neuměl, připadalo mu to spíš jako výsměch osudu, že mu jich dal tolik, ale ani kapku talentu, kterou by pro ně mohl použít. Smečka a rodina na něj kašlala, neměl zájem mu jakkoli pomoci. Ale trochu litoval, že jim nemohl ještě podstrčit poslední slova, aby věděli, že na ně sakra myslel v posledních chvílích. Arcanusovi by asi nic tak děsného neřekl, snad jenom to, že pro smrt matky zapověděl všechno a všechny. Sionnovi by plivnul do tlamy. Iskierce co měl říct? Možná se omluvit, ale jí by to bylo fuk, taková byla. Ostatní mu v tom lese byli ukradení, však tam nikdy nebyli. Ale Alastor... Ten, pro kterého byl připravený zemřít předtim, ten, pro kterého by šel světa kraj, ale přitom netušil, zda by vůbec mohl. Prý je mezi nimi vše v pořádku, ale byla to vůbec pravda? Nedokázal tomu věřit. Někdo mezi ně vrazil klín a země se pod nimi rozpadala. A ani on mu nepřišel pomoci. Nechtěl, aby pro něj nutně bojoval, ale ani se neohlédl. Neudělal nic jako ostatní. Co bylo to poslední, co jsem mu řekl? přemítal. Když už nemohl nic dělat, alespoň mu chtěl věnovat poslední myšlenky na tom světě. Určitě mu neřekl nic krásného. Kdyby ano, třeba by si to pamatoval. Chtěl jenom jít lovit a pak se k němu vrátit, ale nevrátil. Neřekl mu nic dobrého. Neřekl mu toho mnoho. Nikomu neřekl dostatek slov. Třeba to, jak malá je mu mysl, jak moc ho jeho myšlenky tíží. Jak slabý si přijde.
Ohlédl se k Asgaaru, ale nic. Les byl blízko, všechno v něm tak moc daleko a nemohl se přiblížit. Šakalové naopak blízko byli. Bojovat nemělo smysl, snaha byla marná. Vždycky před problémy jenom utíkal, že třeba někde vyhnijí. Tak to zkusil ještě jednou, ale tentokrát utíkal od lesa pryč. V koutcích očí cítil slzy, ne ty ze strachu, ale ze zoufalství, které se v něm takovou dobu hromadilo a explodovalo. Chtěl pryč. Nechtěl umřít, chtěl jenom zabít tu jednu svoji část.

//Jedlový pás

Nezáleželo na tom, zda tam vcházel v zimě, v létě, za deště nebo slunce, to místo bylo stále stejné. Vlhké, nepříjemné, temné a každou vteřinou tam se sytilo na jeho těle. Zem jako by mu rozleptávala tlapy, vítr mu vytrhával srst, vzduch mu vnášel do plic jed a to ještě ani nespatřil Smrt, která mu možná přinese to, po čem je ona sama pojmenovaná. Nebo se to jmenuje po ní, napadlo ho. Nikdy nad tím nepřemýšlel, co bylo dříve – Smrt nebo smrt? Asi bylo už pozdě nad tím přemýšlet.
Karma se držela na jeho rameni. Drápy pevně zatnuté, tichá, křídla připlácnutá k tělu a rozhlížela se okolo sebe. On tam už byl, věděl, co ho přibližně čeká, ale pro ni to bylo něco nového. Chtěl jí říct, aby odletěla, počkala na něho, pokud se tedy vrátí, a pokud ne, ať se vrátí domů k vlastní rodině na ostrov, kterou opustila, aby byla s ním.
Očekával, že se bude bát, že ten první krok do jeskyně bude zkoušet udělat dlouhé hodiny, ale strach byl porážen apatií. Možná neměl tu sílu vkročit do temné hloubky propadliny, ale ten krok do jeskyně udělat dokázal. Šílel strachy, samozřejmě, vnímal, jak se jeho strach dostává do Karmy a její strach přechází k němu, ale ta černá touha po zjištění, co bude dál, byla nakonec silnější.
Pohltila ho tma a zatuchlý studený vzduch. Stál na kraji jeskyně, vnímal dech Karmy a přitom se rozhlížel okolo sebe. Zelený oheň stále plápolal, vzduch byl stále nasátý strachem a umocněn děsem těch, kteří tu byli od jeho poslední návštěvy. „Bylas první ty nebo umírání?“ zeptal se bez dalšího kroku vpřed, zrak upřený na kroutící se oheň. Karma se ošila, ale zůstala na svém místě, ačkoli by byla raději kdekoli jinde. Netušil, proč tu otázku položil.
Přišla však odpověď, kterou očekával: „Záleží na tom?“ Její hlas byl stále kyselý, vzdálený a přesto tak blízký, jako kdyby mu to šeptala přímo do ucha. Nehledal ji, věděl, že ona najde jeho. „Ale tobě ano,“ dodala. Slyšel jí vlevo, ale předtím spíše vpravo, kde vlastně byla? „Tys první poznal mě,“ řekla mu a on na to přikývl, i když ani nebyl důvod, aby tak udělal. „a pak jen a jen umírání,“ zahihňala se. Stiskl zuby, jenom krátce, protože si uvědomil, že to je pravda. Od té doby, co ji poznal, všichni jen a pouze umírali.
„Ano,“ hlesl. Karma na jeho rameni přešlápla, tiše pípla strachy a chtěla ho snad donutit odejít, ale on stál dál bez hnutí na místě. „Umírají a vstávají z hrobů, někteří z nich, ale nechápu proč.“ Naivně si myslel, že mu na tohle Smrt odpoví, ale mlčela. Cítil ji však poblíž sebe, jenom ji neviděl.
„A ty?“ zeptala se až po příliš dlouhém tichu, kdy si začínal myslet, že je sám. Rozhlédl se okolo sebe, cítil Smrt až moc blízko sebe, tak blízko, že apatie začala ustupovat a strach začal vládnout tělu. Rozbušilo se mu srdce, dech se zrychlil a Karma zamávala křídly, aby ho donutila odejít. Nehýbal se, nemohl.
„Já?“ zeptal se zlomeným hlasem.
„Dokážeš ze svého hrobu vstát?“ Byla to jako rána bičem. Zabolelo ho v uších, Karma vzlétla, zuřivě mávala křídly, ale nedovolila si zaútočit. Bolest mu projela hlavou, dopadl na zem a veškerý tlak se mu kumuloval na čele, na kterém Smrt držela vší silou tlapu, aby mu nedovolila vstát. Zuby měl pevně zatnuté, oči zavřené, protože stejně viděl jenom hvězdičky a nohy v křečích. Nedovolil si vstát, věděl, že by akorát přišla reakce, kterou by neobstál. „Neměl ses vracet, ani s ním, ani s nějakým kanárkem,“ zavrčela mu do ucha. Neviděl Karmu, jenom cítil její strach a tlumeně slyšel mávání křídly. Uleť, radil jí.
Zkusil hrábnou do země, jestli se pohne, ale Smrt zavrčela a zastavila ho uprostřed pohybu. „V tom malém těle máš hodně velkého, ale sakra hloupého ducha,“ odsekla mu stroze. „Chceš ty vůbec žít?“ zeptala se.
Neměl jí na to jak odpovědět. Život mu byl cizí, vzdálený, nerozuměl mu a připadalo mu, že nikomu nesejde na tom, zda po zemi chodí nebo ne. Smrt ho děsila, protože mohla a nemusela být konečná, mohl to být trest, který ho navždy změní, mohlo to být i vysvobození. Chtěl se dostat na hranici vlastní existence, aby pochopil, co chce – život nebo smrt –, ale ani ve chvíli, kdy balancoval nad propastí, jeho mysl nebyla čistá a jasná, aby učinila výběr.

//Jestli mohu poprosit, chtěla bych v téhle fázi osuda. Smrt tlapou Smrti, nějakou záchranu, nějaký trest, něco, co má dohru, je mi to zkrátka jedno. Pokud to možné není, post dopíšu, děkuji.

//Dlouhá řeka přes Ragar

Proč šel zrovna tam? K místu, které nenáviděl, které nenávidělo jeho. K místu, kde mu byla slíbena smrt, pokud se zde znovu objeví.
Stál nehnutě před prvními kameny, které ho táhly ke zřícenině, Karma seděla na jeho rameni a bolestivě mu zarývala drápy do ramene, aby mu naznačila, že tam nemá chodit. Jak byl sakra starý, když si otevřel tlamu na Smrt? Kdy si myslel, že jí může vyhrožovat za její chování k Alastorovi? Malý, hloupý, naivní, ale přesto větší vlk, než kterým byl v téhle chvíli. Pamatovala si Smrt na to, co mu slíbila? I kdyby ne, toužila po smrti všech.
„Půjdu tam,“ řekl šeptem Karmě a ani se nepohnul, když mu drápy projely výhružně kůží, „tehdy jsem k ní šel, protože jsem si stál za tím, co jsem chtěl,“ jal se vysvětlování, které Karma beztak nepotřebovala slyšet nahlas, „a byl pro to odhodlaný zemřít.“ Na delší dobu se odmlčel, sklopil zrak při vzpomínce na Alastora – vzpomínce, tak dlouho ho neviděl – a snažil se prostě nezhroutit. „Teď tam půjdu, protože jsem chci zemřít a jsem odhodlaný dojít až k bodu zlomu.“
„Jdeme spolu,“ odpověděla mu na to Karma a povolila stisk. „Nemusíme,“ namítal.
„Ale chceme.“

//Zřícenina

//Ostružinová louka přes Vodopády

Karma ho doprovázela dál na cestě. Tichý společník, který bděl nad jeho hlavou, aby se mu nestalo nic špatného. Kráčel tam, kde to neznal, kde netušil, co mu svět přinese, ale měl pocit, že pokud se vrátí do domoviny, bude to ještě horší. Nová místa mohla přinést nebezpečí, ale třeba i štěstí, které marně hledá. Domov by přinesl ten tíživý pocit, který tam přetrvával.
Chtěl, aby všechno bylo v pořádku, ale nedokázal říct, kdy to vlastně naposledy bylo. Všechno bylo rozdělené a zmatené. S Alastorem si myslel, že jsou šťastní, dokud mi Sionn nezačal tvrdit opak. V lese byl šťastný, než se všechno začalo točit jenom okolo toho, kdo už ani na světě nebyl. Svět ho bavil, když nebyl v lese, ale cítil, že tam stále má místo. K rodině věděl, že se může obrátit, dokud... nezačal chápat, že všichni jsou jiné osobnosti. Do lesa se rád vracel, dokud v něm byl nikým. Tak moc toužil být někdo, že si neuvědomil, jaká práce to bude. Měl zůstat nikým. Malým, slabým, ale šťastným. Vraťme to všechno zpátky, žádal.

//Jedlový pás přes Ragar

//Ránský les přes Úzkou rokli

Svět se otevřel v planinu, ze které cítil příjemnou vůni ovoce. Zastavil se, přejížděl očima po světě, ze kterého by se měl radovat, ale připadalo mu, že ani z krásných věcí nemůže mít radost. Veškeré myšlenky na to místo se mu v hlavě líně převalovaly, zbarvovaly se do šeda a veškerá barevná škála pocitů se vytratila dříve, než se vůbec mohla objevit.
Nad hlavou mu létali ptáci. Malí a černí, štěbetali a kroužili okolo něho, jako by ho tam ani nechtěli. Zvedl k nim hlavu, sledoval je a čekal, kdy se mu vrhnou po kůži, aby mu ukázali, že zde není vítaný. Pojďte, vyzval černý oblak nad ním.
Ptáci se však do útoku neměli, jejich štěbetání se změnilo, jejich pohyb zrovna tak a dokonalé uskupení bylo narušeno vetřelcem. Silnějším lovcem, který nebyl apatický jako ten vyhublý, který stál na zemi. Hnědá ráda prošla oblohou, skrze hejno ptactva, které se rozlétlo po okolí, jednoho jejich člena nechali za sebou, protože mu už nebylo pomoci.
Karma dopadla na zem, křídla roztažená, ukazovala své barvy, které šedý vlk jako jediné viděl a v pařátech držela drobného černého ptáka s přelomeným vazem. Nabídla mu ho k obědu, protože věděla, že nejedl do té doby, co je svět na krátko rozdělil.
„Děkuju,“ řekl tiše, ale dík nepatřil k jídlu, nýbrž k tomu, že konečně byli zase spolu. Přijal i jídlo, které mu přinesla, přestože hlad neměl a bez dalších slov už putovali spolu.

//Dlouhá řeka přes Vodopády

//Rybníček štěstí

Nechal ho za sebou tak, jak to dělal se všemi. Otočil se zády k těm, kteří s ním mluvili a akorát jim ukázal, že není nikým, koho chtějí u sebe. Naznačoval jim, že je někým víc, kdo na ně hledí z vrchu, přestože se cítil zcela opačně. Chtěl být tím, kdo bude na svět hledět z hloubky tak vzdálené, že sotva uvidí modř oblohy a sluneční paprsky ho nebudou moc pálit do očí. Proč jsem to neudělal? tázal se lesa, který ho pohltil a zcela umlčel hlas za ním.
Slyšel ptáky, ale nekoukal po nich. Žádný z nich nebyl Karmou, žádný ho tedy nezajímal. Chtěl jenom toho jednoho, který pro něj znamenal vše, přestože nechápal, proč tomu tak je. Proč si vybrala jeho, když svět nabízel tolik jiných vlků. Proč ten, který akorát tak toužil po konci všeho. Proč ten, který nedokázal... nic. Nedokázal ani říct, co je špatně, protože toho bylo moc a nemohl ani naopak říct, co je správné, protože vše z toho bylo malicherné.
Sklopil hlavu k zemi, zavřel oči a myslel si, že tím to všechno z hlavy vytřese, ale kdyby to tak šlo, svět by byl až moc dokonalý.

//Ostružinová louka přes Úzkou rokli

dravíčko Asgaarští, váš oblíbený triumvirát se opět hlásí do služby a tentokrát přináší novou oddechovou akci~ Těšíte se? Červen je měsíc duhy a my si duhu přineseme i sem k nám do Asgaaru

O co půjde? Vaším úkolem během června nafotit 6 fotek fotek z vašeho každodenního života a každá se ponese v duchu jedné z barev duhy. Tedy vyfotím při svačině banán na sektorce a mám žlutou splněnou, bliknu trávník na procházce a mám zelenou. Ale fantasii se meze nekladou. Konkrétně půjde o následující barvy: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá a fialová.

Budeme se těšit na vaše nápady a fotky ve vzkazích do konce června (30.6. 23:59) s předmětem DUHA.

Věci na kreslení placené z vašich daní

Drahokamy, oblázky, křišťály

25 oblázků, 25 drahokamů, 2 křišťály,
Styx

Nechtěl žádné hosty v Asgaaru. Neměl rád cizince, neměl rád jejich řešení, ale hlavně to zcela obecně ani řešit nechtěl. Nechtěl si nikoho do lesa vést svým jménem, ale prostě to tomu vlkovi neřekl. Jenom chvíli mlčel, sledoval ho a nevěděl, co říct. „Asi,“ odpověděl krátce. Sám ho ale se sebou brát nechtěl, protože se do Asgaaru nějakou dobu neplánoval vrátit. Potřeboval se od toho lesa na chvíli odprostit a třeba zjistit, jestli je vůbec samostatnou osobností a ne jenom... členem té smečky. Pokud vůbec členem.
„Jenom někoho hledám,“ odpověděl mu krátce, ale sklopil hlavu, asi bylo prostě hloué očekávat, že ho Karma hned najde. Mohl ji jít najít on sám, ne? Najít, kde se vůbec nachází, aby se mohl přiblížit místu, odkud odešli. Jednou se zase najdeme, uklidnil se, i když jenom naoko, stále ho v tomhle ohledu sužovala úzkost.
„V Asgaaru nic neroste, je to mrtvý les,“ odpověděl mu. Vlastně nechápal, proč tam vůbec je smečka. Byl to mrtvý, pustý les, páchl po tlejícím listí... proč tam jeho rodiče vůbec utvořili smečku? „Není moc pěkný na pohled,“ povzdechl si nad tím. Možná i ten les mohl trochu za jeho pokleslou náladu? Když nežil v pěkném prostředí, nemohl mít pěknou náladu.
„Občas se věci říkají obrazně,“ poučil ho, protože tomu asi tolik nerozuměl, „propadlina je konec existence,“ dodal ještě polohlasem, než se konečně začal otáčet, aby si určil směr, kterým vyjde. „Půjdu najít, kde leží smečky – jdeš?“ zeptal se s prvními kroky. Bylo i načase odejít, tedy to si alespoň myslel. Netušil, že při bouřce je lepší nebýt pod stromy, do kterých může blesk snadno udeřit. Svět se mu to i pokusil předvést jedním klikatícím hadem přichzejícím z nebes. Osvětlil okolí okolo vlků ostrým světlem, které zabolelo šedého do očí, ale nemohl uhnout pohledem, jak se blesk zakusoval do stromu za jejich zády. Hrom přišel za krátko, stáhl mu žaludek svojí výhružkou, aby si dal pozor, kam chodí, protože další rána by mohla směřovat i do něho. Vždy, když jdu pryč, počasí mě žene zpět, pomyslel si s upřeným pohledem mezi stromy, ve kterých byl jeden nešťastník. Nejdříve ho trestala ledová vánice, teď bouřka, která kousala všude okolo. Ale nejdu zpět, vzepřel se.

//Ránský les přes údolí

Ywa neopuštělo nadšení ze života, Nemesise naopak pomalu opouštěla bolest hlavy a na hrudi, kterou si sám způsobil vlastní panikou nad tím, že neumí zvládat ani kratičkou samotu, do které ho život na chvilku usadil. Samotnému mu to přišlo patetické, jak se chová, ale neuměl to ovlivnit, vždy se nechal jenom unést tou panikou, která mu nedovolila přemýšlet. „Do cizí smečky bys neměl lézt,“ vysoukal ze sebe bolestně, protože do toho špatně polkl a rozlila se mu bolest na hrudi, kterou musel trochu rozdýchat. „Ochránci z toho nebudou nadšení.“ Že byl ochránce zrovna on bylo vedlejší, on nemusel vlky obecně a proti těm z Borůvkové smečky měl menší pifku, protože mu všichni přišli neskutečně hloupí.
Zvedl pohled k nebi, jestli se neobjeví Karma, ale obloha byla stále prázdná a po barevných křídlech nebylo ani stopy. Ani netušil, kde vlastně je, jak ho tedy mohla sama Karma najít? Neměla možnost, snad jenom proletět celý svět. Tiše si nad tím povzdechl a sjel očima k Ywovi, který opět mluvil. „Maeve?“ zopakoval jméno, které slyšel, ale však to dávalo logiku, když byli ze stejné smečky. „U nás je sucho, borůvky by tam chcíply.“ Upřímně, Asgaar nebyl nejhezčím místem pro život, byl spíš takový... ponurý, smutný, rozhodně to tam nebylo zalité sluncem. Neměl absolutně ponětí, kdo je Baghý, Světýlko, nějaký Blueberry, nikdy ta jména neslyšel a nepotřeboval. „U nás alfuje Arcanus, velký černobílý vlk.“ Z určitého důvodu neříkal, že je jeho otec, chtěl se tomu vyvarovat. Odjakživa mu říkali, jak je syn Arcanuse, nic víc, žádná vlastní osobnost. „Proč si myslíš, že tě nemůže pohltit nic, co nemá tlamu?“ nechápal. Byl si dost jistý, že by ho propadlina pohltila a už nikdy nevydala světu.

Nesnášel sám sebe za to, že nedokáže ani zvládat obyčejné situace. A ještě více se nesnášel za to, že tohle nebylo poprvé, co se stalo a nepoučil se z toho. Neuměl ovládat svoje vlastní tělo, sotva se okolo něho roznesla samota byť jenom na pár chvil, než mu život připletl do cesty mladého vlka, který bydlel doslova přes díru v zemi.
Od tlamy mu odkapávala voda, která ho nepřilepila. Ale přeci jenom ho trochu uklidnila. Díval se na toho vlka, který panikařil už skoro víc než on a nechápal, že mu voda neublížila. Však to byla obyčejná voda, co se s ní mohlo stát? „Jsem v pohodě,“ odpověděl mu konečně rozklepaným hlasem. Stále se mu divoce zvedal hrudník a třásly zadní nohy, ale už byl klidnější. Všechno se snad začalo dávat do klidu, minimálně na povrch. Naposledy jsem takhle ztratil Alastora a skoro na furt, připomněl si.
Ignoroval jeho poznámku, že nevypadá dobře, to už nějak chápal, párkrát mu to bylo řečeno, že nevypadá zrovna přívětivě světu. Poslechl ale o tom odpočinku, dřepnul si na zem, stejně ho už nohy sotva nesly. Hlavu instinktivně zvedl nahoru, ale Karma tam nikde nebyla. „Jsem Nemesis,“ skočil mu do řeči, zatímco mu tam vykládal něco o vlku nebo vlčici, moc to nepochopil. „A jsem z Asgaaru. Bydlíme naproti,“ podotkl krátce. Sice mluvil víc než Maeve, ale nějak neměl sílu na aroganci. Nejspíš.

Snažil se dýchat. Klidně a zhluboka, ale nedařilo se mu to. Jeho dech byl rychlý, hlasitý, nepřiváděl mu vůbec žádný kyslík do plic, motala se mu z toho hlava, potřeboval si sednout, ale kdyby si sedl, nemohl by uniknout před tou samotou, ve které se ocitl. Marně ve svojí hlavě volal Karmu, potřeboval ji, ale na netušil, kde byl. Kde ji nechal. Kam ho svět poslal bez jeho strážce, který mu vždy strážil prostor okolo?
Ani se nepokoušel přesvědčovat, aby se uklidnil. Bylo to zbytečné a o ničem, prostě se oddal té panice, která se mu rozlila po celém těle a nepomohl ani ten fakt, že někdo promluvil. Potopil se moc hluboko do panického záchvatu a pohled na šedobéžového vlka, který mluvil ještě více než Maeve mu nepomáhal. Borůvková smečka, zase Borůvková smečka, zopakoval si slova, která od něho pochytil.
Nenacházel žádného slova, měl pocit, že prostě zapomněl, jak se jmenuje, kým je, kde se nachází – tedy to by netušil ani ve chvíli, kdy by se v něm nenacházela ta zpropadená panika. Voda, co s vodou? Potřebuju se napít, přemítal. Chytal jenom útržky slov, ale asi měl ten vlk pravdu, měl se napít, třeba ho voda uklidní.
Beze slov, ale s hlasitým dechem se vydal k tomu jezírku přes kameny, které se mu snad bortily pod nohama, jak nemotorně šel. Namočil tlamu do vody, hltal ji, skoro se v ní topil, jak do toho blbě dýchal. Ne, voda mu taky nepomáhala k uklidnění.