Gallirea - Příspěvky uživatele

19/20

Myslel si, že měl mysl prázdnou, ale spíše všechno vytěsnil nějak daleko. Ne vše zůstalo úplně daleko a skryté, něco se vracelo zpátky. První ta myšlenka byla na Karmu.
Vzpomínal na ten ostrov, kam se plavil s Lilith a Iskierkou, která ještě tehdy byla Shireen. Byla to divná výprava, nechápal, jak ho to napadlo, ale byla to zábava. Cesta určitě, ostrov byl divný, nebylo mu tam příjemně a ti ptáci, kteří na něho křičeli, aby zmizel, mu tehdy naháněli husí kůži. Pak to bylo ještě horší při pohledu na toho jednoho, který odletěl s nimi. Přišel mu jako sup, který čekal, až je skolí nějaké prokletí a možná si i trochu přál, aby se ten pták zaměřil na jiné, ale on se místo držel u něho. Viděl jenom ta barevná křídla a hnědé tělo a nečekal už ani nic bližšího, dokud k němu jednoho dne nepřilétla. Byla zvláštní, měl z ní trochu stažený žaludek, ale byl i fascinován tím, jaká byla. Jiná než ptáci, které znal a hlavně byla lovec. Krmila ho, držela se poblíž a slíbila mu, že ublíží každému, kdo ublíží jemu. Jenže v té době si nejvíce ubližoval on sám. Přesto mu vždy pomohla a nesrazila ho k zemi.
Bral ji jako svoje svědomí, strážce, rádce, přítele, ale hlavně jako... no, hrubě řečeno tu chytřejší. Držela ho naživu, když on zapomínal na to nejhlavnější – vodu, jídlo a odpočinek. Nutila ho do toho všeho a byla v tom nezastavitelná. Chyběla mu. Chybělo mu, jak se mu drápy zachytává za kůži a bylo mu líto, že nemohou ostatní vidět, jak si od ní nechal zjizvit kůži – protože mu na ní sakra moc po té době záleželo.
Další myšlenka hned patřila Alastorovi. Myslel upřímně vše, co mu řekl a trápilo ho, že mu nikdy předtím neřekl, že ho miluje. Řekl bych to, kdybych mohl, pomyslel si pro sebe se zvednutím zraku k obloze. Řekl mu, že je krásný a myslel to upřímně, řekl by zrovna tak, že ho miluje, protože to zrovna tak myslel. Poblíž něho mu přišlo vše... teplejší. Jako nora, kam nikdy nezaprší, nezafouká vítr, nikdy do ní nikdo nepronikne, protože je jenom jeho. Chtěl ho sobecky mít jenom pro sebe, aby mu ho nikdo nikdy nemohl vzít a sežral by každého, kdo se o to pokusí. Klidně doslova. Buď nebude žrát vůbec, nebo sežere jiné vlky, bylo mu to jedno, oba extrémy viděl jako zcela přijatelné. Asi oprávněně se bál toho, že Alastor to necítí stejně, ale dokud se nezeptá, nebude vědět, jak na tom je. Naštěstí pro něj se úplně otázek nebál a chtěl se ho na to zeptat. Pokud se někdy probudí z toho snu, který byl vlastně nepříjemnou noční můrou, ačkoli se to tak nezdálo. Slunce, koupání, to se sice mohlo zdát jako ráj, ale nebylo tomu tak ani trochu. Jenom to zlé ignoroval a nechal to za sebou, protože byl sobec a záleželo mu na vlastním pohodlí. To, že bych nechal Smrt, aby mě zničila, pokud by to znamenalo, že on bude v pořádku, jsem myslel vážně, řekl, ale asi by to mělo větší efekt, kdyby to řekl někomu jinému, protože sám to takhle cítil už léta a věděl, že to je pravda. Ale na druhou stranu, co bylo jiným do toho, co cítí? Mohlo jim to být jedno. Všechno to, co dělal, leželo pouze na jeho bedrech a záleželo to pouze na něm. Ostatní mohli maximálně jeho životu přihlížet a nekomentovat ho, protože si měli všímat vlastních věcí, které se ho netýkaly a ani nechtěl, aby se jimi musel zabývat. Vlastně se mu dost líbilo být sobcem, život byl pak poměrně jednoduchý.
Rodině své myšlenky věnovat nechtěl. Už vůbec ne těm mrtvým, protože mrtví už do života nic nepřináší. A zrovna tak ti ztracení. Matce, Awnay a Etneymu tak své myšlenky nevěnoval. A zrovna tak nemohl ani potomkům nejstaršího bratra, ačkoli proti nim nijak vyhraněný nebyl. Věnoval se pouze těm, kteří tam reálně byli.
S otcem to měl složité, odjakživa, ale nějak... se k sobě asi dostali. Paradoxně přes matku, která ho tehdy opustila, ale tomu se skutečně věnovat nechtěl. Jenom měl pocit, že v něm Arcanus viděl nějak moc a to nechtěl. Chtěl být vlastní osobní bez povinností, ne betou. Když ho ještě někdy uvidím, řeknu mu to, pomyslel si s dlouhým výdechem. Neměl na to, aby byl smečce nápomocný a vlastně ani moc nechtěl. chtěl být někým vlastním.
U Iskierky ho štvalo, jak odtažitá dřív byla, i když mu pak přišlo, že si sedli. Ale to zas bylo v době, kdy byli menší a on nebyl nějakou hloupou betou. Bavilo ho procházet svět, trhat uši, lovit s ní, ale nechtěl se bavit o povinnostech a rodině. Chtěl mluvit o všem a o ničem. Chtěl se plavit přes moře k hnusným broukům a na cizí pláže.
Ze Sionna... měl smíšené pocity. Měl ho rád, ale nemohl mu odpustit, jak se cpal do život jiných. Měl si žít ten svůj a do jiných vstupovat pouze tehdy, pokud bude vyzván. Jenže on si myslel, že je pánem tvorstva. Nikdo není. Asi by si to s ním jednoduše vyříkal, ale prohodil by u toho pár sprostých a nepěkných slov. Co na tom, mohl si říkat, co se mu zachtělo.
Další myšlenky neměl. Neměl je komu dát. Vzpomínal už jenom na všechny ty věci, které zažil a doufal, že hromadu dalších zabije. Jenže si předtím bude muset pár věcí vyjasnit a vyříkat. Zbavit se své pozice, najít Alastora, najít Karmu, která ho u toho všeho bude doprovázet. Alastor a Karma, víc nechci, řekl si pro sebe. Vítr za ním se mu opřel do zad, ale furt se mu nevěnoval. Měl čas. Měl veškerý čas do konce svého života, který stále prožil docela krátce, určitě to nebylo o tom, že by měl umřít za týden. Pokud se nerozmočím, ušklíbl se nad sebou a začal se věnovat tomu, že by měl vstát. Koneckonců mu už docela vadil ten vítr, na mokrou srst nebyl úplně příjemný. Osud furt marně volá, jako kdyby mě zajímal, zašklebil se. Dám ti maximálně poslední minutu mého života, abys měl šanci něco udělat.

18/20

Někdo by mohl namítat, že měl něco dělat a ne se jenom válet na slunci. Měl pocit, že ho vítr volal zpátky, přes záda se mu proháněl chlad a tráva na břehu se ohýbala ve větru, ale neotáčel se. Bral to tak, že se mu klaní, že škemrá a prosí, aby šel zpět, ale to neměl v úmyslu. Chtěl si dát chvíli volna, chtěl vyplavit veškeré myšlenky a pocity, které se v něm topily a asi mu to dost šlo. V jedné chvíli i namočil hlavu celou do vody a zadržoval dech, dokud to šlo. Se zalapáním se následně zvedl, nechal ze sebe odkapat vodu a společně s tím i ten zbytek.
Samota není vždycky zlá, přemítal. Normálně by ho zachvátila panika a přestože se teď taky cítil trochu nejistý, bylo mu to jedno. Protože ten pocit svobody, kdy se nemusí vracet k myšlenkám na ostatní, mu dávalo svobodu, kterou úplně neznal. Vždycky, když byl pryč, to jediné, na co myslel, bylo měl bych se vrátit. Ne, neměl by se vracet. Měl by být v klidu a myslet na sebe. Takže přesně to dělal. Dával si koupel, přemýšlel i nad jídlem, ale s tím moc nespěchal, nechtěl se tím úplně trápit.

17/20

Po předních nohách přišly na řadu zadní nohy. Stál v jezírku po kolena, takže ne tak daleko od břehu, ale zase s tou menší výškou mu to stačilo. Hleděl stále na svůj odraz, jako kdyby se viděl poprvé v životě a snažil se nehýbat, aby obraz zůstal stálý. Moc mu to však nešlo, eventuelně celý ten pokus vzdal a položil se do vody, takže si namočil břicho, boky a částečně i záda. Hlavu zvedl nahoru ke slunci, zavřel oči a... v podstatě se jenom tak slunil. Potom, co všechno se stalo to prostě hodil za hlavu, už to nemohl dál řešit.
Osud je jenom fraška, řekl si pro sebe. Neměl přece pravdu? co mu osud kdy dobrého přihrál do cesty? Nic. Všechno si musel najít a zařídit sám a život začal být k ničemu až ve chvíli, kdy si řekl, že to nechá na rozhodnutí nějaké větší entity. Jak bylo před chvílí vidět, entity jsou k ničemu. Jenom berou a nic nedávají. Měl jich plné zuby. Ale taky je ve svém životě nepotřeboval. Měl se hnát vysokou trávou za ničím, nebo si užívat slunce, zatímco se koupe v tichu ve vodě?

16/20

Mířil k jezírkům, protože to byl nejbližší vodní tok, který si uvědomoval. Vyhnul se území, kde se nachází šakalové, úspěšně odignoroval poslední volání osudu, který si z něj chtěl jenom dělat blázny a zastavil se až u vody.
Nejdříve jenom hleděl na sebe, na tmavě fialové oči a šedou srst s lesklými piercingy. Nadzvedl lehce bradu, aby si mohl prohlédnout ty ostré, které se zdály jako tesáky vystupující z tlamy. Jako poslední natočil ucho, aby viděl ještě ten, co propichoval jeho ucho skrz na skrz. Pamatoval si tu bolest, jak ho to doslova napadlo, ale jak už si říkal – hladem přehlušoval všechny další bolesti.
Sklonil hlavu k jezírku, napil se, aby si trochu smočil hrdlo po tom všem marném honění se za osudem a mluvením. Ztratil jsem ho, co? zeptal by se nejraději Karmy, která tam ale také nebyla. Měl by ji hledat nebo ho najde sama? Nebo furt sním? Kdyby snil a znamenalo by to, že oficiálně ještě Alastora a smečku neztratil, co by udělal? A za kým by šel první? Za ním, odpověděl si okamžitě, než do jezírka namočil nohy. Jeh jsem si vybral, do smečky jsem se narodil.

15/20

Za jeho zády se ozval šum, ale neotočil se k němu. Osud pro něho nic neměl. Jenom iluze, marné naděje, že něčemu bude čelit, ale ve skutečnosti to nic nebylo. Nebavilo ho honit se za něčím, co neexistovalo a nikdy existovat nebude.
Stačilo, řekl si pro sebe a zvedl hlavu. Nad ramena, tam, kde měla být. Žádné přikrčení, žádné sklánění dolů, aby musel kroutit oči při pohledu na jiné. Pevně stiskl čelist, napnul kůži na tlamě a cítil, jak se mu napíná probodnutá kůže. Zabolelo to, ale tak nějak příjemně. Svoji výšku sice úplně nemohl ovlivnit, ale rozhlédl se okolo sebe, aby si uvědomil, kde se v té otevřené krajině ztrácí a vydal se po směru k jezírkům. Ignoroval malé a velké šumění za ním, neměl důvod se k němu otáčet a mohlo se snažit upoutat jeho pozornost, jak jenom si to přálo. Ani dříve se za jinými neotáčel, pokud mu něco chtěli, měli přijít za ním. Partner se mu rozpustil, Karma byla ztracená a smečka o něho zájem nejevila. Už nebylo za kym se plazit a špinit si pro ně zbytečně srst. Raději se umyju, řekl si pro sebe odhodlaně.

14/20

Proč se nemůžu probudit? přemýšlel. Tráva se mu otírala o srst, občas slyšel šumění někde okolo, ale sotva se tam vydal, utichlo a nechalo ho tam samotného. Bylo mu špatně, nepříjemno, bolelo ho úplně všechno, ale nejvíc ta slova, která slyšel.
Když je to sen, jsou to slova, co si myslím jenom já? ptal se, ale obával, že to tak není. Zvedl hlavu, zda nespatří Karmu, ale její křídla mu byla ztracená jako vše, co v životě kdy získal. Chtěl ale to všechno. Chtěl Alastora, chtěl Karmu, chtěl něco cítit ke smečce, k rodině, chtěl znovu potkat staré přátele, ale jak vše dopadlo? Skončil ve snu, kde viděl jenom veškerou tu nenávist.
Otočil hlavu po novém šumu. Hleděl do trávy, ani se nepokoušel přiblížit, věděl, že tam nic nebude. Když jsem se choval tak, jak jsem chtěl, všechno bylo paradoxně lepší, došlo mu. Shodil svou sestru, napadal jiné, byl hrubý a drzý, ale to všechno ho přivádělo k tomu nejlepšímu. Pak jeho matka chcípla a on si myslel, že by se tomu měl přizpůsobit. A od tý doby bylo všechno na nic. Můj osud není mrtvá matka a k ničemu bratři, odsekl si pro sebe s automatickým pohledem na svoje tlapy. Jeho nahaté dvojče se ho jednou pokusilo zabít, ale stejně by stál raději proti němu než těm dvěma.

13/20

Je to jenom sen, řekl si, protože nic jiného to být nemohlo. Alastor se rozpustil. Udělal krok vzad a se staženým žaludkem sledoval, jak se jeho partner doslova rozpouští v kaluž krve, která se vsakovala do země. A pak nic.
Zvracel by, kdyby jeho žaludek něco obsahoval, ale byl prázdný. Hladověl, ale bylo to pro něj zvykem. Hlad mu dával divný pocit toho, že je živý a to utrpení bylo jakýmsi trestem a uklidněním. Mohlo ho bolet cokoli jiného, ale ten nepřetržitý pocit v žaludku zastiňoval vše a za tuhle bolest si mohl sám. Byla to jeho vina a nic to nemohlo překonat.
Otočil se k šustící trávě,
kde očekával, že vrhne se po něm osud dravě.
Místo toho chlad se mu pouze otřel o tvář hrubým dotekem.
Osud ho zklamal, nic pro něho neměl a dal mu to najevo pouze tímhle studeným odsekem.
Vydal se travinami dál, osamělý, bolavý a ve své mysli stále nechtěný.
Byl pesimista a věděl, že jeho myšlení o světě se nikdy nezmění.
Možná můj osud leží někde dál, přemýšlel tiše.
Tak šel, bez partnera, bez Karmy a s ošklivým pocitem v břiše.

12/20

Měl se postavit svému osudu. Nejdříve se ale musel otočit zády k Alastorovi, aby mohl vidět to, co se hýbe v trávě, ale nic nespatřil. Dokonce i veškeré zvuky utichly a slyšel jenom Alastorův dech a opakování slova osud. Co vlastně osud byl? Byl předurčený? Měnil se tím, jak se rozhodovali? Byl zcela nalinkovaný nebo měl náhodné střípky?
Co se stane teď? opakoval si tu otázku v hlavě a netušil. Pátral v trávě, doufal, že se něco pohne, aby tušil, odkud na něj osud vyskočí, ale bylo tam mrtvolné ticho. „Teď se osudu postavím,“ odpověděl Alastorovi pološeptem a pootočil hlavu do strany, aby ho viděl, i když ten o to nestál. Chtěl mu něco říct, ale netušil co. Věděl, že by s ničím nepochodil, i když mu chtěl zopakovat, jak ho miluje, ale nevěřil si, že by snesl další odmítnutí. Nedokázal snést ani to jedno, ale nějak se dokázal v uvozovkách držet pohromadě. Na to, aby se rozpadl v prach, bude určitě čas později. Až ho ještě rozsápe osud.
Vstal. Nechtěl čekat, až si osud najde jeho, vydal se za ním, k poslednímu místu, kde viděl zachvět se trávu a prorazil ji.

11/20

„Ne,“ odpověděl, protože touhle odpovědí si byl jako jedinou jistý. „Chtěl bych s nimi být, ale zároveň být někým vlastním. Nemuset s nimi jít, ale přitom nenacházet jenom jejich stopy v blátě. Mít vlastní cestu, která se s tou jejich kříží.“ Nevěděl, jestli to dává smysl, ale jemu ano. Nechtěl všechny opustit, ale zároveň věděl, že chce svou vlastní cestu, u které by je chtěl, i když by tam nemuseli být každého dne.
Alastorův výraz se zkrabatil, jizva na jeho tváři, se kterou se vrátil ostrova, kde zemřel jeho otec, se nafoukla, pulzovala jako kdyby byla čerstvá a odkapávala z ní krev. Udělal krok vzad, cukal pohledem po kapkách a Alastorovi, ale nezmohl se na jediné slovo, protože netušil, co to všechno znamená.
Otočili, odpověděl ve své hlavě. Viděl je, jak odchází, jak si ho nevšímají, jak nikdo neměl důvod mu pomoci, když po něm šli šakalové. Nebyl si mezi nimi také? chtěl se zeptat, ale neměl na to odvahu.

10/20

Alastor se od něho odtahoval, nechtěl ho u sebe, nic jiného taky nečekal. Bolelo ho to, ale taky se na to připravoval od první chvíle, co se k němu přiblížit zkusil. Pozornost mu stejně padala na zvuky v trávě, které ustaly poté, co si jich začal všímat. Pátral očima v trávě, nic neviděl, ale Alastor mu prozradil, že to je jeho osud.
„Osud?“ zeptal se bez toho, aby se k Alastorovi otočil. Stačilo mu ho slyšet, nepotřeboval vidět ten odpor, který k němu nosil. Takhle si ho alespoň mohl představovat takového, jaké si ho pamatoval a třeba by byl i stále realitou, kdyby se nechoval jako sebestředný hulvát. Pozdě bycha honit, ne?
Zvuk v trávě se už neozýval, ale už věděl, že tam něco je a nad ním se stále házely stíny přibližujících se křídel. Šakal? přemítal. Třeba se jich nezbavil, jak si myslel, ale proč by měl být šakal jeho osudem? Protože vedle nich celý život žil a provokoval je, když měl možnost? Celé mu to nedávalo smysl, ale asi právě takový měl život být – nepochopitelný. Nepředvídatelný a určitě ne milý pro někoho, kdo byl... on. Tupý, malý, naivní a přitom neskutečně zahleděný do sebe, protože si myslel, že ostatní jsou moc podřadní na to, aby mu stáli za jedinou myšlenku.

9/20

Dostal facku, která ho umlčela. Rána od reality, kterou nepřijímal, protože netušil, jak v ní existovat. To, co bylo skutečné, pro něho bylo cizí, bolestivé a netušil, jak na to měl kdy v životě reagovat. Chtěl, aby všechno bylo takové, jaké to bylo dřív, ale všímal si, jak se změnilo prostředí a on se mu neuměl přizpůsobit. Strčil proto hlavu do písku a čekal, že svět vyřeší jeho problémy za něj. Ale proč nikdy Alovi neřekl, že ho miluje? Protože si asi myslel, že to je zřejmé, ale nebylo tomu tak. Řekl mu naopak někdy Al, že by ho miloval? Těžko říct. „Přišel jsem si zaseknutý,“ přiznal, „všechno se nějak změnilo a mně přišlo, že za světem zaostávám a neumim ho dohnat.“ Jako kdyby všichni uměli utíkat vpřed a on se mohl jenom plazit. Všichni se mu ztráceli a nepočkali na něho, proč by také měli? Zdržoval je. „Chtěl bych to všechno napravit, ale smečka se ke mně otočila zády a nestojí o mě,“ řekl prostě s cuknutím hlavy k Asgaaru, od kterého uprchnul.
„Miloval jsem život, který je už vzpomínkou, ale miluju tebe,“ odpověděl mu sebejistě, i když ho Alův pohled spíš ničil a kradl mu veškeré pocity jistoty, které v životě měl.

8/20

Stál ke svému partnerovi zády. Tedy byl si jistý, že minimálně zatím to stále je jeho partner. Díval se do uhýbající trávy, snažil se v ní zahlédnout vetřelce a přitom ještě očkem cukal k ptákům, kteří už nelétali tak vysoko. Jejich křídla házela výhružný stín, kterým vždy Karma značila, že je blízko a připravena zaútočit, pokud si to situace bude přát, ale tohle nebyla Karma. Což neznamenalo, že nejsou také připraveni zaútočit, jenom nikdo neříkal, na koho se vrhnou. Šakali, ptáci, něco v té trávě, přemítal. Ohlédl se za Alastorem, ale bylo to jenom bolestivé bodnutí u srdce při vědomí, že... tu není zrovna pro něho. Spíše proti němu i v takové situaci, jako je tahle. Proč se tohle všechno děje, sténal zoufale. Proč svět nemohl být takový, jaký byl z počátku? Divný, nový, ale vlastně úžasný. Proč ten svět nebyl takový, jako byl na té nejvyšší hoře v okolí? Tam vše bylo dokonalé, tam vše bylo takové, jaké v životě chtěl. Tohle... Nejenom, že to nechtěl. Nechtěl ani život, kde na to musí myslet a vzpomínat.

7/20

„My se ale měnit nemusíme, ne?“ zeptal se a tentokrát i doufal v odpověď. Neměl už co jiného říct, neměl žádná slova, chtěl se jenom k němu přiblížit a natisknout se k němu jako normálně. Nic víc. Byla to drobnost, kterou udělal už mnohokrát, ale najednou to bylo něco jiného, cizího, zakázaného, hrozilo, že ho od sebe odstrčí nebo odežene.
Stejně to udělal. Pomalu se přiblížil, hlava stažená mezi ramena a pokusil se k Alastorovi přitisknout, jenže z něho cítil jenom odpor a chlad. Nic příjemného. Nijak mu ten dotyk neoplácel, spíš se k němu choval jako k nemoci, kterou chtěl dostat ze svého kožichu, jenže to zase nechtěla ta plesnivá nemoc. Chtěla mu být na blízku, jak to mělo být.
„Promiň,“ šeptl tiše omluvu a netušil, zda se omlouvá za ten dotyk nebo za to, co všechno udělal a neudělal. Odtáhl se od něho, chápal, že dělá něco zlého, ale doufal, že se to všechno spraví. Zvedl k Alastorovi zrak, ale to už byl šelest v trávě okolo nich moc hlasitý a upoutal jeho pozornost. Otočil hlavu, sledoval vysokou trávu, která se ohýbala ve větru i v cizím pohybu. „Slyšel si to?“ zeptal se Alastora, jako kdyby to celé před chvilkou neproběhlo.

6/20

„Nemyslím si, že si už dokážu představit život bez tebe,“ přiznal mu se sklopením pohledu. Alastor nic neříkal, ale přál si, aby alespoň jednu hlásku vydal, i kdyby to mělo být tím cizím hlasem, kterým k němu promlouval. „Ale přijde mi, že jsme se nějak odcizili, ale přitom to... je drobnost, ne? Dokážeme to překonat,“ přiznal. Držel pohled u země, hrudník ho už bolel z toho, jak se nedokázal uklidnit, ale snažil se to ignorovat a soustředil se na to, co má říkat.
Donutil se zase zvednout hlas k soudci, chtěl udělat i krok blíž k němu, ale zakázal si to. Netušil, jak by na to reagoval, jestli by ho třeba i neodstrčil. „Ale, miluju tě,“ hlesl zoufale, protože doufal, že se nikdy nedostane do situace, kdy bude muset svoje city používat jako škemrání o záchranné lano, které by ho vytáhlo z propasti, do které sám chtěl před nedávnem skočit ze zoufalosti, protože měl pocit, že svět není takový, jaký měl být. „Svět se změnil, nemyslíš?“ šeptl. Nechtěl poukazovat přesně na ty situace, ale měl na mysli smrt vlastní matky a Alastorova otce. Jeho svět byl od té doby jiný. Od Michiko. Od jejího nalezení a ztracení.

5/20

Stál proti soudci, porotě, oběti i viníkovi zároveň. A on byl zrovna tak obětí a viníkem. Nebyl však soudce a porota, ale za to byl katem, protože on bude ten, kdo si setne hlavu na špalku, pokud řekne něco špatně.
Díval se na Ala, ale místo toho zamilovaně hloupého pohledu se v něm odrážel strach a neměl ponětí, co všechno byl měl říct. Jaké odpovědi chce vůbec Alastor slyšet?
Ignoroval šum za zády, ignoroval stín křídel nad jeho hlavou, všechno okolo mu bylo jedno, protože byl na blízku tomu nejdůležitějšímu. „Mrzí mě, že se všechno nalomilo potom, co si mluvil se Sionnem. Protože ani nemluvil pravdu a hlavně neměl právo se mezi nás vměšovat.“ Uvědomoval si, že hází vinu na někoho jiného, ale tak to celou dobu cítil – ten problém neležel mezi nima.
„Pamatuješ si na tu nejvyšší horu, kam jsme se poprvé dostali?“ zeptal se poté, co na chvíli odpoutal zrak od Alastorových očí a díval se místo toho na světélkující symboly na jeho nohou. Viděl je tam poprvé, zamiloval si je, ale taky se u toho nějak zamiloval do toho, kdo je nosil. Asi to v té době ještě nechápal, ale určitě to cítil. „I když jsem to úplně netušil, věděl jsem, že chci být s tebou a pokaždé, když si od té doby nebyl na blízku, myšlenky se mi honily jenom za tím, kde tě najdu a jak si tě udržím další vteřiny na blízku.“ Zaměřil se opět na Alasora, ale jeho pohled ho drtil.