Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Remízek (přes Roh hojnosti)

Nožky vedly mé běhové kroky skrze napadané kupy sněhu přes pláně, na kterých nebylo ani živáčka. Navíc byla noc, měsíc na cestu svítil velice slabě, vlastně skoro vůběc, a já najednou dostala strach. Zpomalila jsem a hodnou dobu se dívala cestou, kterou jsem na tohle místo přišla, říkala jsem si, jestli by vážně nebylo lepší skousnout hrdost, před klukama se třeba trochu ztrapnit, ale vrátit se k nim do bezpečí.
Nakonec jsem to však odmítla udělat, přesvědčila samu sebe a prostě se vydala dál. Doufala jsem, že třeba narazím na někoho cizího, kdo by mi mohl pomoci s životem teď přes zimu. Chtěla jsem se nažrat, už dlouho jsem nejedla, hrozně mě bolelo břicho z hladu a možná i díky tomu jsem měla tak špatnou náladu, jenže jsem si říkala, že teď přes tohle počasí budou všechna zvířata schovaná, anebo v horším případě mrtvá. Mohla bych sežrat i mrtvolu, jenže... To bude stejně hnusný a tuhý, jak to prasátko, který jsem lovili s Nagim a Rowenou. Zima mi už lezla krkem, z dětství jsem si zimu, sníh a mráz pamatovala jinak – tak pohádkověji. Když jsem byla s mámou, bylo vše super a úžasné, ale tohle byla první zima, kdy jsem se o sebe měla postarat úplně sama a zrovna mi to teda moc nešlo. Cítila jsem, jak mě opět pohlcuje ten otravný pocit beznaděje, a tak, abych ho ze sebe setřásla, jsem se znovu rozběhla.

>> Travnatý oceán (přes Esíčka)

<< jáma

Vážně jsem nechápala, jak se Nagesh s Alkim mohli vlastně tak necitlivě chovat, potřebovala jsem jejich podporu a ani jeden z nich mě nepodpořil, byla jsem na ně naštvaná. Sice jsem nechtěla odcházet, bylo mi nepříjemný se vzdalovat, ale zároveň jsem s nima nechtěla být v jedný místnosti a taky jsem jim chtěla ukázat, že jsem naštvaná. Nejspíš jsem v nitru duše doufala, že za mnou aspoň jeden z nich poběží a bude mi lichotit, starat se o mně a snažit se, abych se odurazila. Chtěla jsem pozornost a neuměla to vyjádřit jinak, takže jsem dělala tyhle scénky, ale nic z toho jsem si neuvědomovala. Měla jsem prostě rozharašené emoce, vše pro mě bylo naprosto příšerný a nic nefungovalo, jak mělo. Cítila jsem se na nic. A ten úkryt, do kterýho mě Nagesh přivedl, mi na náladě zrovna moc nepřidal. A byla mi taky zima a měla jsem hlad! Všechno je špatně.
Když jsem vylezla ven, praštil do mě ledový vzduch a taky vítr, až jsem se z toho celá otřásla a zatoužila vrátit se zpět a zababušit se klukům do kožichu. Posmrkla jsem, packou si utřela zarudlé uslzené oči a s pohledem, ve kterém se odrážel kus naděje, že za mnou jeden z nich přijde, se ohlédla na díru. Čekala jsem. Čekala a doufala, jenže nikdo nešel, a ač jsem čekala teprve chvíli, připadalo mi to kvůli té zimě a nepěknému počasí až moc dlouhé. Nakonec jsem se smutně otočila a vydala se někam pryč. Zadoufala jsem jen, že pak najdu cestu zpět a že až se vrátím, tak tu budou. Napadlo mě, že když odejdu, třeba už se s nima znovu neuvidím, ale... Musela jsem doufat. Já se totiž teď vracet nechtěla. Chtěla jsem, aby o mě měli strach a aby mě hledali, aby zatoužili po tom, cítit mě ve své blízkosti.

>> Středozemní pláň (přes Roh hojnosti)

// 64

Plakala jsem, ale po očku u toho zpod pacek sledovala Nagiho, jestli mě přijde, tak jako vždy, uklidnit, jenže... On nešel. Docela mě to udivilo a nemile překvapilo, nejspíš i šokovalo, takže se mi pak chtělo brečet ještě víc. Byl to můj nejlepší kamarád, vždycky když byl poblíž mě, srdíčko mi poskočilo radostí a cítila jsem takovej ten zvláštní, nepopsatelnej a přesto příjemnej pocit, a on se na mě zrovna teď vykašlal. Čekala jsem, že přijde a třeba mě obejme nebo něco, ale on nic! Možná mě má... Míň rád? když mojí hlavou projela tahle nepříjemná myšlenka, zapříčinila další nával pláče a neustávajících vzlyků, až jsem se nakonec z ničeho nic zvedla, uslzenýma očima se na oba dva vyčítavě podívala, a vydala se s hrbem na zádech a svěšeným ocasem pryč.
Neměla jsem náladu poslouchat jejich kyndy o změně smečky, o novém domovu nebo snad o Roweně, která se na nás vykašlala, protože když jsem to vše slyšela, připadalo mi to ještě daleko horší, než doopravdy bylo. Měla jsem najednou pocit, že je můj život opravdu k ničemu. Máma se za mnou nevrátila, jak tehdy slíbila, jako malá jsem neměla domov, pak jsem našla Wizku s Aithérem, které jsem ale ztratila a znovu už nepotkala, a nakonec přišla sem, kde nás najednou zas opustila podle slov kluků Rowena a ještě ke všemu jsme měli vyměnit domov. A neměli jsme co žrát a měli studený neútulný pelech. Vše špatně!! Nic nebylo podle mých představ, chtěla jsem si žít růžový život plný báječných dobrodružství, jako to bývalo v pohádkách, které mi vždy vyprávěla máma, jenže... Nic z mého života se těm pohádkám nepodobalo. Ani trošku.
Hlasitě jsem posmrkla, zavzlykala a letmo se na kluky ohlédla, než jsem pak začala stoupat zpět po těch vysokých zakulacených schodech nahoru, po kterých nás vedl Nagi. Chtěla jsem zmizet...

>> Remízek

Leden - 3/10 | Crowley

Překvapeně jsem na vlka zakabonila čelo, mluvil celkem ostře, já na tohle nebyla zvyklá. My taková slova nepoužívali - ani já a ani kluci, a s nikým jiným jsem moc času nestrávila, takže jsem jednoduše s něčím takovým nepřišla do kontaktu. Ne vždy jsem tedy pochopila význam těch slov, která vlka použil. “Podělala?“ naklonila jsem hlavu zlehka do strany a dlouze se zamyslela, co to jako znamená? Zůstávala jsem na něj hledět, trošku mi vzal vítr z plachet. Já za ním přece jen přišla s přátelským duchem, zatímco on byl nepříjemně útočný. “Zklidni hormon,“ breptla jsem, protočila oči a zašourala tlapkou o zem. “Jono, a co znamená „podělala“? To slovo nepoužívám, zřejmě ho používají jen nekňubové, protože ani moji kamarádi takhle nemluví, hmmm. To máš teda blbý, bejt nekňuba je na prdku,“ hodila jsem rozumek, abych trochu zamaskovala svoji nevědomost. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat, i když mi to moc příjemný nebylo, protože jsem věděla, že se mi bude smát a já se nerada ztrapňovala. Jó, to kdyby tu byl Nagi, zastal by se mě.
Když na mě ale pořád tak útočil, přišlo mi to nakonec celkem vtipný, musela jsem se zasmát. “Hůř jak ty určitě ne, copak ses neviděl? Podívej se na sebe do vody, uvidíš svůj odraz, ale bacha, aby ses nelekl,“ packou jsem si zakryla elegantně tlamičku, abych se mohla zahihňat. “Navíc ti z hlavy trčí nějaký peří, tos nabral tou lebkou po cestě nějakýho ptáka?“ možná díky té helmě špatně viděl a nemohl se tím pádem dobře orientovat v prostoru, takže sem tam něco sejmout hlavou u něj asi bylo normální. Měla bych si dávat bacha, aby tou jeho šiškou nesejmul i mě. “Navíc se pod tou neforemnou helmou přece nemůžeš očistit, ne? To ti ten kožich musí pěkně páchnout, když o sebe nemůžeš správně pečovat. A těch breberek v něm, no fuj!“ packou jsem se chňapla za čumák a druhou si před ním zamáchala, “to já si dávám vodní lázeň, kdykoliv to jen jde!“ dobře, trochu jsem zalhala, ale to nebylo tak podstatný. Důležitější bylo, že jsem o sobě navodila dojem velice čistotné vlčice, což by slečny mého věku určitě měly být, pamatovala jsem si, jak o sebe pečovala mamka. Měla vždycky krásnou srst! Ráda bych byla v dospělosti tak krásná jako ona.
Spořádaně jsem se posadila, narovnala zádíčka a ocásek smotala vedle zadní nožky na levou stranu, přičemž jsem si tiše, avšak velmi důležitě odkašlala. “Pokud nevíš, co je to kult smrti, tak to jsi vážně hodně na hlavu, zřejmě nepatříš mezi chytré vlky, co?!“ začala jsem nadřazeně, “Odkud že to pocházíš?“ naklonila jsem hlavu lehoulince do strany, ouška nechala natočená na něj a celého jsem si ho přejela pohledem. “To u nás naprosto každý ví, že kult smrti je ta nejvýznamnější sekta těch nejvznešenějších vlků, kteří mají od samotné Smrti dovoleno ji následovat. Jestli to ty nevíš,“ postavila jsem se a udělala k němu OPĚT krok blíž, “tak fáákt nechci vědět, kdo tě učil. Měl bys asi vyrazit do světa na vzdělanou, abys nebyl takový hlupák jako tvůj učitel,“ rázně jsem na něj kývla, před čumákem mu cvakla zuby a pak uskočila hravě vzad. Měla jsem z toho vlka srandu. Pobaveně jsem se zagebila, zavrtěla ocasem a vyplázla na něj vysírajícně jazyk.

Leden - 2/10 | Crowley

Když udělal krok do strany, já ho zase udělala blíž k němu, chtěla jsem si ho prohlížet hezky zblízka, ne z dálky. A osobní prostor nebo nějaká hranice, ve které se vlk cítí příjemně? To mi nic neříkalo, mě bylo fuk, jak blízko mu jsem, já žádný osobní prostor nepotřebovala, a tím pádem mi i bylo fuk, jestli jemu je to fuk. “Já neblbnu,“ pokrčila jsem rameny, zatímco jsem zamáchala ocasem ze strany na stranu. Nikoliv vesele, spíše tak neurčitě, “to spíš ty blbneš! Asi jsi tu hlavu do té lebky strčil schválně, ale od kdy nosej vlci na hlavě lebky?!“ zavrtěla jsem nad ním hlavou, abych mu dala najevo, že je divnej, protože on to asi dost dobře nechápal. Možná si myslel, že to je normální, nosit na hlavě lebku, ale to fakt normální nebylo! Musím o něm pak říct Nagimu aji Kaiovi, přivřela jsem zlehka oči, když jsem si představila Alkairana. Dospěla jsem k závěru, že jemu to možná říkat nebudu, protože on by určitě řekl něco na způsob „ať si každej nosí, co chce, mě je to jedno,“ což jsem já poslouchat rozhodně nechtěla. Já chtěla podporu a někoho, kdo bude sdílet můj názor a bude mi přitakávat, což byl přesně Nagesh. Teda většinou. No rozhodně mi přitakával častěji jak Alkairan.
Vlkovi se zřejmě nelíbilo, že jsem tu jeho lebku okomentovala, ale tak co, neměl vypadat jak trouba. “To říkáš jenom proto, že mi závidíš, že nemám na hlavě tu hrůzu co ty,“ odsekla jsem a zlehka hlavu pozvedla k obloze, mě se jeho urážky rozhodně nedotknou. Teta Rowena mi kdysi řekla, že má krása jednou překoná všechny krásy světa a že pocházím z té nejlepší krve, teta Rowena má pravdu! Je to zkušená vlčice, copak tadyhle lebkoun, ten bez tak nevěděl o světě vůbec nic, byl oproti tetě Roweně úplně hlupoň. “Tse, abys věděl, kamaráde, já patřím do K-U-L-T-U S-M-R-T-I!!“ postupně jsem mu to hezky vyhláskovala písmenko po písmenku a klepala si u toho do rytmu packou do země, aby mě nemohl přeslechnout i kdyby chtěl, protože tohle bylo fakt důležitý. Já na to byla pyšná a bylo mi jasný, že on o kultu smrti vůbec nic neví, že je to tupohlav, kterýho by teta Rowena určitě nikdy do kultu smrti nepřijala. “A do kultu smrti patří jen vlci té nejušlechtilejší krve! Jsem krásná a ještě krásnější budu, až dospěju,“ zopakovala jsem Rowenina slova, která mi kdysi vtloukla do hlavy, když jsem byla malým vlčetem. “Kam patříš ty, co? Určitě nikam,“ celá jsem se napnula, abych působila co nejvyšší a největší. Byla jsem sice nohatá a docela vysoká, ale za to poměrně drobná. Klasická puberťačka.

Leden - 1/10 | Crowley

“Ahoj! Ahoj vlků! Vlkůůů!“ zavolala jsem přátelsky na temně černého vlka, jehož pozornost jsem se na sebe snažila hlasitým tónem strhnout. Postával osamoceně u jezera, u kterého jsem kdysi potkala Sineád, takže mi připadalo super ho oslovit a seznámit se s ním, že třeba zažiju stejnou zábavu jako tehdy s ní.
Namířila jsem si to tedy rovnou za ním, aniž bych se zeptala, jestli si se mnou vůbec chce povídat – já chtěla, a to bylo to nejdůležitější. Spokojeně jsem k němu doťapkala a s úsměvem od ucha k uchu do něj šťouchla vesele packou, přesněji řečeno teda do jeho levé plece zboku. “Co tu děláš?“ chovala jsem se, jako bychom se snad společně znali věky, přitom jsme se viděli poprvé. Já ale ráda poznávala nové vlky a tenhle mi byl sympatický, teda aspoň dokud jsem si nevšimla té jeho divné hlavy, ta mě trochu vyvedla z míry. Vypoulila jsem na něj oči a tlapou ukázala na lebku, která zdobila jeho hlavu, “co to je?!“ do lebky jsem bezostyšně šťouchla packou, nic takovýho jsem dosud neviděla, bylo to divný. Pobaveně jsem se zakřenila, “kdes to vzal? Proč si to nesundáš? Vypadáš divně,“ možná, že skrýval svoji tvář úmyslně? Nebo do té věci snad strčil hlavu a už mu nešla vytáhnout? No, tak jako tak, byla jsem ráda, že to na palici nemusím mít já. Pořád jsem se na něj gebila a čekala, co z něj vypadne. Vypadal jako vtipnej kousek.

// 60

<< Zrádcův remízek

“Není špatná?“ hlesla jsem užasle s nádechem lehké ironie v hlasu, nedalo mi to, musela jsem si rýpnout, protože ta jáma nebyla tak špatná – byla úplně hrozná! Zatímco nás Nagesh vedl hlouběji do temnoty, ve které se válelo plno kostí mrtvých nevinných tvorečků, kteří si dřív žili život tak, jako ho teď žijeme my, já se snažila všechny tyhle nepříjemné vjemy nějak zpracovat, ale čím víc jsem nad tím vším přemýšlela, tím spíš se mi chtělo silným pocitem beznaděje brečet. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, tiše posmrkla a nevěřícně na to všechno dál čuměla. Ty povalující se kosti, to bylo fakt něco, a navíc tu byl divnej pačmuch, nevypadalo to tu ani trošku přátelsky, spíš to vypadalo, že nás ta jáma každou chvilku sežere a zbude z nás taky jen hromádka kostí, já nechci bejt kostička.
Nakrčila jsem ňufák a čelo, když Nagi řekl, že nás tahle škaredá jámizna ochrání před větrem, a nevěřícně na jeho slova zavrtěla hlavou. Copak jemu to fakt stačilo? Žít v takový škaredý díře? Teď se mi zastesklo po mámě a její péči 2x tolik, tenhle domov se mi ani trochu nelíbil. S klukama to bylo fakt prima, měla jsem je ráda, jenže jsem doufala, že když se vrátíme z nějakýho výletu, bude na nás vždycky čekat nějakej úplně suprovej útulnej pelíšek, a tady žádný nebyl. Chtělo se mi chytit hysterák, jenže jsem z toho všeho byla tak vyšokovaná, že mi to vlastně ani nešlo. Jen srdíčko mi tlouklo jako o závod, a to aji kvůli tomu, že jsme právě ťapkali po točité římse, ze které se mi dělalo blbě od žaludku, nekoukej se dolů! “Mě se tady teda vůbec nelíbí, ani trochu!“ breptla jsem klukům krátký, avšak srdceryvný oznam, zatlačila slzičky a poslušně šlapala dál. Reakce Alkairana, který mi oznámil, že měl ve svých bývalých domovech podobné pelechy, mě vlastně ani nepřekvapila. On byl vždycky něco extra. “Takže já z vás měla ten nejlepší pelech a teď mám tohle, tuhlenctu hrůzu,“ zahuhňala jsem si pod vousy a nešťastně zabořila pohled na Alkairanův zadek, když jsme po té římse tak hezky ťapkali za sebou jako tři prasátka, abychom nesletěli dolů.
Konečně jsme dorazili na místo, teda asi, protože se Nagi uvelebil a povídal nám o kanci, kterého jsem na to konto pohledem vyhledala. Maso bylo okoralý, zmrzlý, vypadalo absolutně totálně nechutně a bez kapičky šťávy. “No to teda vadí,“ namítla jsem otráveně, když Kai broukl, že to nevadí. Jak mu to jako nemohlo vadit? Už mě štve, jak mu nic nevadí, je fakt mimo, se zakaboněným čelem jsem upírala pohled na zatvrdlého kance, který vypadal, že jeho maso už je dávno za zenitem, a najednou mi to vše secvaklo v hlavě, “to je to prasátko, který jsme ulovili ještě s Rowenou?“ s povytaženým obočím jsem se k mrtvolce vydala, abych si ji prohlédla zblízka. Packou jsem ji trochu prozkoumala, občas do ní vrtnula, a pak se vyčítavě koukla na Nagiho, “vždyť to už je hrozně dlouho, to maso bude určitě zkažený, fuj!“ Kecla jsem si zadkem vedle toho kance, nafoukla naštvaně tváře a chtěla tak zůstat, jenže za chvilinku jsem cítila, jak mi z toho všeho vzteku tečou slzy po tvářích, takže jsem sebou plácla na zem, zakryla si packama tvář a spustila táhlý bolavý nářek, který už nešel déle zadržet. Puberta se mnou cloumala jako divá.

// Loterie 3/5

“Cože?“ vykulila jsem na Nagiho překvapeně oči, protože jsem nemohla uvěřit svým uším. Fakt jako? To nemyslí vážně, ne? To si ze mě jen střílí! Jenže to tak nevypadalo... Tak já se těším po dlouhé cestě a zimě do teplíčka, na pelíšek a dobrý jídlo a nic z toho mýho těšení nakonec nebude? “To si děláš srandu,“ hlesla jsem skoro až nevěřícně, protože já se prostě té myšlenky nechtěla vzdát. Totiž co to jako mělo být za úkryt, když nebyl teplý, měkký ani útulný? “No to teda my s mámou jsme to měly vytuněný jako, to byste oba dva čuměli,“ prskla jsem naštvaně, zamračila se a tlapkou si kopla do sněhu. Potřebovala jsem ty emoce nějak ventilovat, přece jen jsem se vážně těšila... A čekala na mě jenom jakási studená jáma se zmrzlým divočákem? Jestli tam ten divočák vůbec bude.
Nicméně jsem je následovala, oba dva šli a já nechtěla zůstávat nikde sama, takže nebyla jiná možnost. Navíc mě to i tak trochu zajímalo, pořád jsem měla alespoň malou naději, že Nagesh jen přehání a nakonec to nebude tak hrozný, že to třeba bude i docela fajn. Na všem se dá najít něco hustýho a úžasnýho, určitě jo, snažila jsem se samu sebe ujistit, že to bude v pohodě. “A Kaii?“ doklusala jsem Alkairana, abych šla vedle něj, “ty jsi měl nějaký pelíšek, než jsi přišel sem? Nagi se tady narodil, ale ty jsi říkal, že jsi sem přišel, tak tam, kde jsi žil dřív, jsi měl pelíšek tak jak já?“ vyzvídala jsem, docela mě zajímala jeho minulost, jenže on se o ničem nikdy moc nerozpovídal, jakoby mi to snad nechtěl říct. Vždycky něco krátkýho žbleptl a tím to skončilo.

>> Jáma

// Loterie 2/5

<< řeka Mahtae (jih) - přes Sekvojový les

“Mm, no, mě to taky napadlo ji vybrat jako záchytný bod!“ pochlubila jsem se Nagimu a zároveň asi i Alkairanovi, aby si o mně snad nemysleli, že jsem tydýt na udávání směru nebo co. To já určitě uměla udávat směr během cestování, no fakt že jo, však když jsem cestovala kdysi s mamkou, mnohokrát jsem šla první v řadě!
Začínalo se pomalu, ale jistě stmívat, což se mi moc nelíbilo. Teda nevadilo mi cestovat v noci, to ne, ale teď byly všude obří hromady sněhu, do kterých mi zapadaly packy, a tím pádem se mi špatně chodilo! A ještě ke všemu byla strašně velká zima. “Je hodně veliká zima, že?“ zadrkotala jsem zoubky a oklepala se, “ale před pár dny ještě taková zima nebyla, to se ochladilo takhle jako z ničeho nic, že jo?!“ podívala jsem se na Nageshe, který ťapkal pořád vedle mě jako můj osobní ochránce, a pak se ohlédla na Alkiho, který se stále plahočil za námi jako můj ocas. No, jeden potřebuje nejen ochránce, ale i ocas, že, svému super vtípku jsem se zakřenila, ale protože se pro mě stávalo cestování ve sněhu čím dál tím náročnější, tak mi na tváři ten úsměv moc dlouho nevydržel.
Byla jsem docela ráda, když jsme konečně opustili okolí řeky, od které jsem měla dojem, že stoupala zima ještě tak sto krát větší, jak normálně. Musela jsem si oddechnout, znamenalo to totiž nejen to, že mi bude možná drobet tepleji, ale především to, že se vážně blížíme domů. Bylo fajn mít domov, moc jsem se těšila! “Mám hlad! A až přijdeme dom, určitě se natáhnu v teplé noře a dáchnu si,“ spokojeně jsem si vykreslovala, co udělám, jak dojdu domů, ale popravdě jsem ještě náš pelíšek, ve kterém bych mohla přespat, neviděla. “Kluci,“ povytáhla jsem na ně obočí, “zavedete mě pak k pelíšku? Jak vypadá? Ještě jsem ho nestihla vidět... Je útulný? Čistý... A... A jsou tam měkký kožešinky? My měli s mámou kdysi docela hezký pelíšek, ale to jsem byla ještě hodně malá,“ zazubila jsem se při vzpomínce na mámu, která se ke mně každou noc tulila, aby mě zahřála. Stýskalo se mi po ní.

Potom, co jsme překonali les, který mi připomínal ten, kterým jsme procházeli, když jsme šli na výlet, jsme naštěstí už měli naši smečku v dohlednu, takže jsem byla fakt děsně ráda, že jsme to zvládli ještě před nocí... A tak celkově, že jsme to prostě zvládli. "Juhů!" zajásala jsem a rozběhla se radostným cvalem domů, přičemž jsem zahlásila: "Jsme tady!!"

// Loterie 3/5

<< VVJ (přes severní část řeky)

Jak je starostlivý, blaženě jsem na něm nechávala přilepený pohled po celou cestu podél řeky. Ťapkala jsem víc za ním než vedle něj, líbil se mi totiž jeho klidný houpavý pohyb při chůzi, byl takový... Frajerský. Občas jsem se ohlédla na Alkairana, jenže ten byl furt takový jakýsi nafučený a tichý, nudný. Ale Nagi, Nagi to byl přesně můj typ! Ten barevný kožich, a jak voněl, mmm! Chtivě jsem nasála jeho vůni a s menším poskočením si jsem ho doběhla tak, abych teda alespoň teď šla přímo po jeho boku. “Kaii, dělej, ať se neztratíš!“ houkla jsem na něj s krátkým ohlédnutím se, přece jen v tomhle počasí by mohl někde lehce zapadnout – sněhu bylo všude hodně a počasí nebylo zrovna to nejpříznivější, nejspíš takové nebylo ani tehdy, co jsem ťapala světem s mámou. Asi jsem podvědomě chtěla šlapat kolem řeky vedle sebe ve třech, abysme se neztratili a abysme o sobě vzájemně věděli. Na oba dva jsem se spokojeně usmála, bylo prima mít přátele!
Od řeky šlo snad ještě větší chladno než bylo na pláni nebo v lese, musela jsem se zatřást. Navíc už jsem měla hlad, docela jsem se těšila domů. "Bude tam teta Rowena?" koukla jsem zvědavě na kluky a zastříhala ušima. Dlouho jsem ji neviděla, jak se asi má? Bezděky jsem koukla na řeku, ale pak už jsem si hleděla jen cesty před námi. Nebyl čas ztrácet čas! Den se krátil, zima nás sužovala víc a víc a domů to ještě bylo bez tak pořádný kus.

>> Zrádcův remízek (přes Sekvojový les)

// Loterie 4/5

Byla jsem fakt pyšná, jaké dílo se mi podařilo, teda nám, vytvořit. Ta dlouhá nudle ze sněhu byla teď fakt pevná, spokojeně jsem se na oba kluky zazubila a ocasem pak ještě hádě očistila od napadaných vloček. “Tak,“ přikývla jsem spokojeně. Dílo budiž dokonáno.
A najednou, když jsem se přestala hýbat a soustředit na nějakou aktivitu, jsem i já pocítila na svém těle výrazný chlad. Oklepala jsem se, rozhlédla kolem sebe a tiše kníkla, “jo!“ S ušima přitisklýma u hlavy jsem pak zkoušela vyzkoumat, kterým směrem se vlastně domov nachází? “Možná bysme se mohli vrátit, už jsme tam dlouho nebyli,“ pokývala jsem hlavou, navíc mi kručelo v břiše, “a mám taky hlad!“ Koukla jsem na Alkyho, který si na hlad postěžoval jako první, a pak na Nageshe, kterého jsem brala jako takového našeho smečkového vůdce. Byl totiž nejstatečnější a nejšikovnější, musel nás vést!
Sice nefoukal vítr, ale kosa byla fakt pořádná. Čím dál tím víc mi zalézala pod kožich, nebylo to moc příjemný, teď bych ocenila nějaký oheň na zahřátí. Všimla jsem si, že jezero vedle nás zamrzlo o dost víc než předtím, takže určitě přituhlo, “teď by se led určitě nezlomil,“ podotkla jsem a pak následovala kluky směrem, který udali. Teda spíš Nagesh, on totiž Alky byl trochu víc jak já než jako Nagi. Sama pro sebe jsem se pousmála, jsme si víc podobní, než si myslí! Bylo super mít kamarády!

>> řeka Mahtae (jih) - podél toku severní části

// Loterie 2/5

Natočila jsem hlavu na Nagiho, byl to takový frajer! A ještě ke všemu hezký frajer, líbil se mi čím dál tím víc. “Nojo, nepanikařit, nepanikařit... To já bych určitě panikařila,“ zvedla jsem se, docupitala blíže k němu a jemně se o něj otřela bokem. “Zachránil bys mě, že jo?!“ byla jsem si ale skoro na 100% jistá, že by mě Nagi nenechal utopit se, už jen z toho důvodu, že jsem přece členem kultu Smrti tak, jako on. Nesměl by mě nechat utopit.
Když jsem Nageshe přizvala, opravdu přišel a začal si naše díla, tedy mé a Kaiovo, prohlížet. Dychtivě jsem na něj hleděla, byla jsem docela soutěživá, chtěla jsem vyhrát! Seděla jsem tedy vedle svého umění, vrtěla ocasem a netrpělivě čekala, co Nagi řekne – a když to řekl, nadšeně jsem vypískla. “Juhů!“ vyskočila jsem na nožky a jako divoká střela se k Nagimu přitulila. Sice pak dodal, že toho svýho haďáka nemám tak pevnýho jako Kai, což bylo trochu mrzuté, nicméně mi nabídl pomoc a já ji samozřejmě bez jediného zaváhání ihned přijala. Přece jenom zpevňovat něco společně s Nageshem, to bylo skoro jako z pohádky! Odklusala jsem tedy na druhou stranu hada, přímo naproti Nagimu, přičemž jsem ho chvíli pozorovala, jak zkušeně packami tu dlouhou žoužalu opravuje. Musela jsem sama v sobě uznat, že je to nadmíru přitažlivé, když je vlk pořádný samec a ví, co a jak. A Nagi rozhodně věděl. S uculením jsem se koukla rychle na Kaie, který mi zrovna gratuloval, a pohledem mu nabídla, jestli se chce přidat, ale pak už jsem na nic nečekala a i já se chopila uplácávání. Plácala jsem ale jen tak zlehka, popravdě, víc mě lákalo pozorovat Nagiho. Byl tak zručný, tak šikovný! Navíc hezky voněl. Když jsem se na něj delší dobu dívala a třeba se omylem obličejem přiblížila k tomu jeho, srdíčko se mi divoce rozbušilo a tvářičky mi bez tak začaly pod chlupama červenat... Ale ty pocity mi byly příjemný, i když jsem úplně tak nevěděla, o co jde.

A pak, když jsme to s Nagim společně doplácali, jsem se na dílo pyšně podívala. Z trochu větší dálky, samozřejmě, abych mohla posoudit jeho kvalitu. “Daleko lepší,“ zkonstatovala jsem spokojeně a přiběhla k Alkairanovi. Jo, byla jsem fakt akční, furt jsem někam běhala. “Jak se ti to líbí teď? Je to lepší, že jo?“ zavrtěla jsem ocáskem. Asi jsem potřebovala slyšet jeho souhlas, jeho pochvalu mé a taky Nagiho práce.

VAK; Úkol č. 18 - Uplácej sněžného hada

Nagi naštěstí vypadal dobře, ještě jsem ho raději jednou obešla dokolečka napravo a jednou zase nalevo, abych se vážně přesvědčila, že je ok. Přece jen, jsme oba dva z Kultu Smrti, ne? Musíme na sebe vzájemně dávat pozor, nebo aspoň takhle to tvrdila teta Rowena. Co asi dělá? Je doma? Docela se na ni těším, zavrtěla jsem ocáskem a zlehka se pousmála na kluky, i když ten úsměv patřil právě spíš tetě Roweně. Ujala se mě, když jsem byla maličká, přijala mě do rodiny a já jí za to byla opravdu moc vděčná.
Zastříhala jsem oušky, za svými zády jsem zaslechla nějaké podivné zvuky. Když jsem se otočila, abych zjistila, o co jde, naskytl se mi vlastně celkem vtipný pohled. Kai hopsal kolem jakéhosi čehosi, co uplácal ze sněhu. Naklonila jsem hlavičku do strany, bylo to dlouhé, docela tlusté a... Nijaké. Ale vypadalo to zábavně. “Co je to?“ přišla jsem ke Kaiovi blíž a tu jeho velectěnou sněhovou stavbu si ještě jednou prohlédla. “To chci taky zkusit! Tak počkej, až to dostavím do stejné délky a pak si dáme závod, kdo postaví delšího!“ očka mi nadšeně zajiskřila, vymyslela jsem vážně bezva hru!
S hlasitým vzdechem jsem si prohlédla hromadu sněhu kolem sebe a zapřemýšlela, které místečko by se ke stavbě takové super dlouhé věci vlastně nejlépe hodilo, ale nakonec jsem prostě odskočila o pár metrů dál od Kaie a hned jsem na to vlítla! A to pořádně. Soustředěně jsem předníma packama nahrabala pod zadní nohy pořádnou kupu sněhu, kterou jsem posléze začala hezky rozprostírat a uplácávat do stejného podlouhlého tvaru, jako stavěl Alkairan. Občas jsem to zkontrolovala, jestli to vypadá podobně, ale vlastně na tom nebylo nic moc těžkýho. Během posuzování jsem si párkrát otřela nudli u nosu, pozůstatek od rýmy, která se mi už díky bohu vyléčila, ale většinu času jsem poctivě věnovala své důležité velikananánské stavbě. Teda zatím ještě nebyla ta velikananánská, jak jsem si ji představovala, ale už aspoň byla dostavěná do stejné délky, jako byl výtvor Alkairana. “Mám to! Tak stavěj, stavěj!!“ štěkla jsem po něm akčně, a aniž bych mu dala chvilku na vzpamatování se, honem jsem patlala pacinkama sníh dál. Nahrabala, uplácala, nahrabala, uplácala, byla to docela bžunda.
Až když už jsem byla z celého toho sněhového stavění úplně vyfluslá, hlasitě jsem vzdechla tak, aby to slyšel i Kai, a zavrtěla rázně hlavou. “Končím! Už nemůžu,“ koukla jsem na Nagiho. “Nagi, kterej had se ti víc líbí? Můj nebo Alkairanův?“ zavrtěla jsem na svého barevného přítele ocáskem, doufajíc, že si vybere moji stavbu. Zároveň jsem loupla lišáckým očkem i po Kaiovi, vymyslel vážně dobrou hru, to jsem mu musela nechat.

VAK; Úkol č. 3 - Jdi bruslit

<< řeka Mahtae (sever)

“Klouzat?“ zopakovala jsem překvapeně a hleděla na Nagiho, který už skotačil na zamrzlém jezeře a na Kaie, který na jezero opatrně vstupoval. Tuhle věc, to klouzání, jsem zatím nikdy nedělala. Ve sněhu jsem už hrála od dětství hodně her a zažila hodně blbnutí, ale zrovna klouzání mi nějak uniklo. “Tak jo!“ zavrtěla jsem ocasem a vesele si na to dupla packou. Nové dobrodružství, nová zábava!
Opatrně jsem vsunula packu na led, zkusila, jestli se pode mnou nepropadne, neb mi tak prostě radil pud sebezáchovy, a pak se na led, ač trochu ostýchavě, postavila. “Hehe,“ pousmála jsem se, když jsem viděla kluky, jak skotačí. Byla jsem z toho trochu rozklepaná, připadalo mi divné, že se mi rozjíždí packy do stran, ale vynasnažila jsem se udělat krok vpřed. Packy se mi však rozjely a já se na ledě rozplácla, naštěstí to ale nebolelo, takže jsem se co nejdřív zas vyškrábala na packy, aby mě kluci neviděli a já se nemusela stydět, že jim to celkem jde a mě ne. “Klucííí,“ zapištěla jsem vesele a snažila se napodobit Nagiho. Přikrčila jsem se, odrazila se zadníma nožkama, a ač jsem se kymácela ze strany na stranu, kousek jsem přece jen dojela. “Vžuuuum!!“ zasmála jsem se, vlastně to bylo vážně celkem prima, tohle to klouzání. “Jedu za váma,“ po tomto lehkém upozorněníčku jsem se odrazila pravou zadní packou, pak levou a pak zase pravou, takže jsem poměrně nabrala nějakou tu rychlost. Rovnováha už se mi držela o něco lépe, přišla jsem na to, že se jen stačí více přikrčit a zatnout pořádně svaly. Vážně mě to bavilo, byla jsem z toho nadšená. Klouzala jsem se sem a tam, sem a tam a to hned několikrát. Držela jsem se v blízkosti Nagiho i Kaie, ale občas jsem se o trošinku vzdálila. Jen maličkato.
Když jsem se pak rozvzpomněla a uvědomila si, že jsem se vzdálila o trochu víc, než jsem chtěla, všimla jsem si, že Nagi je kdesi veprostřed celého jezera. “N-Nagi!“ štěkla jsem, přiklouzala na ledě blíž ke Kaiovi a napjatě Nagiho sledovala. Led se s ním utrhnul, přesně jak jsem se původně obávala, když jsem na led vstupovala, a začal s ním na vodě normálně plavat. V tichosti a se zatajeným dechem jsem celou tu věc pozorovala, ale Nagesh se naštěstí dostal ke břehu a vyhrabal se na něj, takže jsem odklouzala honem rychle za ním a vyděšeně na něj pak poulila oči. “Jsi v pohodě?!“ celého jsem ho prohlédla. “Jak se to stalo?!!“ otázka to sice byla asi hloupá, ale první, která ze mě spontánně vylítla.

VAK; Úkol č. 4 - Obdivuj krásu zimy

<< Velká houština (přes Mahtae - jih)

Zastříhala jsem oušky a zvědavě na Nagiho koukla, když začal vyprávět o svých bratrech. Uvědomila jsem si, že o něm vlastně nic moc nevím, což mě najednou trochu zamrzelo. Zpomalila jsem, abych se k nim oběma přidala, a zatímco jsem ho poslouchala a snažila se pochopit jejich rodinné vztahy a zapamatovat si všechna jména, očkama jsem sledovala tu malebnou zimu rozprostírající se všude kolem nás. Zima byla prima, líbila se mi. Stromy zapadané sněhem byly jako z pohádek, které mi vyprávěla máma, když jsem byla maličká. Navíc jsem se narodila v zimě, moc dobře jsem si pamatovala, že všude kolem mě bylo ještě dlouhou dobu poté, co jsem poprvé vystrčila čumák z nory, bílo. Tehdy byla zima a málo zvířat, které bychom s mámou mohly sníst, někdy jsem mívala fakt hlad, ale i tak se mi ten sníh líbil. Jestlipak se v tu dobu líbil i mámě, nikdy jsem se jí na to nezeptala, a teď už jsem nemohla. Pořád jsem však uvnitř sebe doufala, že se někdy vrátí. No, a nic se na mé zakoukanosti do sněhu nezměnilo ani letos, co jsem ho viděla podruhé v životě. Jemně jsem se pousmála, myslí jsem pomaličku odplouvala někam pryč.
Sluníčko, které se konečně po delší době probralo ze spánku a zasvítilo nám na cestu, sníh krásně ozářilo a ten se leskl jako kapky ranní rosy na lístečkách a trávě. Pozastavila jsem se, abych se tím vším před sebou mohla náležitě pokochat. Čumáčkem jsem sníh opatrně nabrala, pak ho olízla a znovu to zopakovala, ráda jsem sníh jedla, nějakým způsobem mi chutnal, i když vlastně byl absolutně bez chuti. Byla to jen zmrzlá voda, to jsem věděla.
S blaženým úsměvem jsem dál pozorovala zasněženou přírodu, kdybych tu byla sama, jistojistě bych tu strávila ještě hodně dlouho, ale byla jsem tu s klukama a naštěstí, díky paní Smrti!, jsem si včas uvědomila, že jsem osaměla a že bych je měla co nejrychleji dohnat, abych se úplně neztratila. Sama bych tady, v neznámém prostředí a v zimě, určitě nepřežila. “Kluci!“ štěkla jsem a rozběhla se tak rychle, až se za mnou sníh zaprášil.
Naštěstí jsem je ale zanedlouho dohnala, nešli zřejmě tak rychle. Úlevně jsem si oddechla a zpomalila na takové tempo, abych šla přímo vedle nich. Potutelně jsem se uculila, oklepala se a vážně byla ráda, že jsem tam nezůstala úplně sama. “Jo, něco podnikneme, rozhodně!“ pokývala jsem souhlasně hlavou, naštěstí jsem se k nim připletla zrovna ve chvíli, kdy Nagi říkal, že chce podniknout něco, co je spojené se zimou, takže jsem se snažila vypadat, že jsem tu byla celou dobu a že naprosto přesně vím, o čem spolu mluvili.

>> VVJ