Příspěvky uživatele

< návrat zpět

400 slov, mušle prosím. Děkuji :)

Schovaná v keři, aby mě bylo co nejméně vidět, jsem pozorovala mamku zaječici, jak pečuje o dvě svá zaječátka. Bylo to fakt roztomilé, až jsem si zakázala je sežrat, i přestože by to byl velmi snadný úlovek. Zaječátka ale byla malinká, vypadala, že sotva před několika dny vykoukla na svět, nemohla jsem jim přece hned ublížit a ukázat, jak svět umí být krutý, ne? Nemohla jsem jejich mámě způsobit trauma až do konce života. Leda kdybych ten život ukončila zároveň jejím mláďatům i jí, heh. NE! Zavrtěla jsem hlavou, rozhodně ne! Jen jsem je chtěla pozorovat a rozněžňovat se nad tím, jak se o ně hezky stará. Jak se k nim tulí, jak je zahřívá a jak jim dává mlíčko, zatímco je ona pro ta mláďata celý svět. Mláďata... Na jaře se rodilo vždy hodně mláďat, bylo to úžasné období. Tiše jsem si povzdechla, napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdybych měla mláďata já? Maličká vlčátka, která by na mě a na mé péči byla naprosto závislá, která by ve mně viděla světlo na konci temného tunelu. Poskytovala bych jim teplou náruč, plné bříško a především bezpečí, tak jako má maminka kdysi mě. A Nagesh by se o nás všechny staral, byl by z něj táta na plný úvazek. Věřila jsem, že bychom to společně zvládli, navíc podle jeho slov se on na vlčátka těšil, ne? Nebo minimálně je teda měl někdy do budoucna v plánu. Při pohledu na zajíčky jsem se uculila, jeden z nich právě totiž kopl tlapičkou mámu do břicha, asi nevědomky, možná se mu zdálo, jak běží po louce? Nojo, jenže na vlčata byl potřeba nějaký úkryt, který jsme teď poté, co jsme opustili tu hnusnou černou díru plnou kostí mrtvol, neměli. Bez úkrytu bychom se o vlčata jen těžko postarali, to jsem moc dobře věděla. Však i já, když jsem byla malá, jsem s mamkou žila v noře. A tihle zajíčci se taky jistojistě měli kam schovat před někým, jako jsem třeba já, kdo by jim mohl ublížit. S přivřenýma očima jsem je ještě krátkou chvíli pozorovala, až jsem se nakonec potichounku odklidila pryč tak, abych byla pořád co nejméně vidět, a vydala se opačným směrem, než kterým jsem sem přišla. Těšila jsem se, až to Nagimu všechno řeknu, určitě se mu to bude líbit, navíc jsem taky chtěla zjistit, jestli se na mláďata vážně těší, a jaké má se mnou plány do budoucna.

Corvus | červen 2

Večerní vánek mi přivál do čenichu cizí pach, našpicovala jsem proto ouška a zvědavě začala koukat po majiteli, až jsem ho nakonec našla. Tmavý vlk s jizvou na boku, nebyl až tak daleko ode mě, takže jsem si ho vlastně mohla celkem dobře prohlédnout, aniž bych musela přiťapat blíž. Začenichala jsem a znovu nasála jeho pach, abych si ho lépe zapamatovala. Nevoněl mi jako třeba Nagi, ale ani nesmrděl, jako to třeba smrdělo v té díře plné kostí mrtvých zvířat. Jemně jsem se při vzpomínce na Zrádcův lesík otřásla, ještě že už jsem od tam byla pryč.
“Ahoj!“ zkusila jsem vlka oslovit a vydala se přímo k němu, nepřišlo mi na tom nic špatného, chtěla jsem se s ním seznámit. Moc vlků jsem neznala, vlastně… Mimo kluky a Echa jsem znala jen Wizku s Aithérem, které jsem potkala jako malé ztracené vlče, což byla celkem nuda. S vrtícím ocáskem jsem doťapkala až k němu a od hlavy až po ocásek si ho detailně prohlédla. Faktem bylo, že zblízka vypadal trochu, no řekněme ne úplně dobře naladěn, možná se dobře nevyspal nebo měl hlad, ale chtěla jsem mu dát šanci! Dychtivě jsem na něj zírala, celá natěšená, co řekne, jak asi bude znít jeho hlas a jestli to bude můj novej kámoš. “Jsi tu sám?“ jenže jsem byla trochu brepta, nedalo mi to a vypálila jsem na něj další otázku. Chtěla jsem mluvit, chtěla jsem se bavit, užívat si.

// mušle prosím :) Děkuji moc

Brouzdala jsem mlčky okolím a myšlenkami byla u Nagiho. Opravdu, tenhle vlk mi, kdo ví proč, přirostl k srdci, nebo přesněji řečeno si ho ukradl a už nevrátil. Lovila jsem v paměti, kdy přesně v mém život nastal ten určitý zlom, že jsem se do něj tak pobláznila, ale nedokázala jsem si vzpomenout. Tak trochu mi ale připadalo, jakoby se to snad stalo hned ten první den, co jsem ho potkala, o svých pocitech jsem však tehdy vůbec nic nevěděla. Ale čím víc jsem nad tím právě teď přemýšlela, tím spíš mi připadalo, že se to klidně mohlo stát, protože tehdy se ke mně Nagesh choval moc mile - byl takový gentlemanský, starostlivý a hodný, navíc strašně hezky voněl. Laskavě se na mě usmíval a pomáhal mi se vším, s čím bylo třeba, a tím mi neskutečně usnadnil moje vlčecí roky, kdy jsem ztratila maminku. Určitě bych na tom bez Nagiho a Alkairana byla o dost hůř, moc dobře si totiž pamatuju, jaký to pro mě byl stres, když jsem si uvědomila, že jsem bez mámy už dlouhou dobu a že se nejspíš nevrátí, to byla vážně hrůza. A tím, jak moc jsme spolu strávili času, jsme se do sebe určitě vzájemně zamilovali, no.
Ono láska je ale vážně moc krásná, nikdy dřív jsem neměla o nějakém podobném pocitu ani páru, nechápala jsem, co to znamená, že je mi s ním dobře, ale naštěstí mi to hezky vysvětlil a díky němu, tak jako vždy, vím, o co jde. Empatie vůči jiný vlkům mi sice nikdy nechyběla, ale sama v sobě jsem měla pěkný maglajz a vůči svým pocitům jsem byla pěkně neznalá, zaostalá, ale naštěstí jsem měla jeho. On se o mně vždy dokázal postarat, byl to takový vůdce a tahoun, mohla jsem se na něj ve všem a vždy spolehnout. To bylo samozřejmě něco nenahraditelného, právě to mě na něm asi tak neskutečně přitahovalo. On a jeho vůdčí osobnost…

Corvus | červen 1

Stála jsem u jezera se skloněnou hlavou a hleděla zamyšleně na svůj odraz. Od doby, co jsem byla malá, uplynulo fakt hodně času a stala se velká spousta věcí, a mě vlastně až teď napadlo se nad tím vším zamyslet a zavzpomínat, tak nějak si shrnout, jaká jsem byla a jaká jsem teď. Asi jsem už velká holka, co?
Celkově byla velká náhoda, že mě tehdá v těch křoviskách našel Alki, kterej mě dovedl k tetě Roweně a i Nageshovi, byla jsem na něj už natolik napojená a fixovaná, že jsem si neuměla představit žít svůj život dál bez něj. Kdo ví proč, ale našli jsme si k sobě cestu, možná to bylo i tím rituálem? Třeba to je díky Roweně, že nás oba zasvětila s kultem Smrti. Letmo jsem se pousmála, sice jsem vlastně moc ten kult Smrti nechápala, protože od doby, co jsme s Nagim tím rituálem prošli, se nic se Smrtí nedělo, ale… To už asi byl jen drobný detail.

Prosím za 24 bodů 48 mušli. Děkuji :)

(+ přidáno i Styx)

To je pravda, ja totiz presne tento clanek nasla :-/ a napsala jsem i "osudova vyprava z roku 2021" :D protoze se takto jmenuje ten clanek.

Jeho dotaz byl milý a ten pohled, kterým se na mě koukal, ještě víc. Uchechtla jsem se a zavrtěla na něj přátelsky ocasem, bylo fajn, že jsem narazila zrovna na něj, zachránil mi nejspíš život. “Jo, to by bylo fajn, jenže vůbec nevím, kde bychom měli začít,“ pokrčila jsem ramínky a posadila se přímo naproti němu. “Víš jak, svět je velikej a my dva jsme tááákhle malincí!“ pravou packu jsem dala jen malej kousek nad zem, abych Echovi ukázala, jak moc malincí oproti celýmu světu vlastně jsme, i když jsem nepochybovala o tom, že to ví. Vypadal inteligentně, vlastně podobně zkušeně jako Nagi, i když ten byl nejspíš oproti Echovi o dost mladší, ale… I tak byli oba dva moc chytří! A já měla chytrý samečky ráda, ne že ne! Potřebovala jsem někoho, kdo se o mně postará. “Div, že jsme narazili aspoň na sebe navzájem,“ zazubila jsem se. Když jsem se vyspinkala a napapkala, měla jsem daleko lepší náladu.
Lehký jarní vánek roznesl lesem pachy vlků, kteří zavítali do tohoto lesa stejně tak, jako před nedávnem my s Echem. Začenichala jsem do vzduchu a jemně u toho pozvedla hlavu, ani jeden z těch pachů jsem moc nepoznávala, škoda. I když možná… Ale ne, to nebude on, voněl trochu jinak. Uvnitř sebe jsem zadoufala, že mě Nagi hledá a že na mě třeba úplně náhodou narazí tady v tom lese, abychom se s Echem nemuseli štrapácovat přes celý svět křížem krážem, ale to by musela být hodně velká náhoda. Zvedla jsem se a rázně se oklepala, měla jsem pocit, že mám srst celou přilepenou k tělu, což bylo dost nepříjemný. “Tak jo, můžeme vyrazit,“ s úsměvem jsem na Echa souhlasně kývla, když v tom… “Nagi!!!“ křikla jsem bezděky nazpět, když se lesem rozneslo moje jméno. Poznala jsem jeho hlas, ani jsem nad tím nemusela přemýšlet, prostě jsem věděla, že je to on. Srdíčko se mi rozpumpovalo a já se začala divoce rozhlížet okolo sebe, až dokud jsem ho nespatřila. Ten jeho flekatej kožich a starostlivý výraz ve tváři. Přiběhl rovnou za mnou a zůstal na mě zírat jako vypoulená sova, ale já na něj takhle možná zírala taky. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, hned na to pak zakývala, že jsem v pořádku úplně celá od ucha až po ocas, ale nechápala jsem, kde se tu tak najednou zjevil? Náhody existují, vzpomněla jsem si na své, před pár chvilkami v mysli vyřknuté přání, které se mi teď zcela náhodou vyplnilo, a na Nageshe se vřele usmála, a to právě ve chvíli, kdy se jal mě objímat. Objetí jsem mu samozřejmě opětovala, ocásek mi kmital nadšeně ze strany na stranu, pořád jsem to nedovedla zpracovat a uvědomit si, že jsme se konečně po takové době zase našli. Teda spíš on mě.
Až když jsme se od sebe oddálili jsem si všimla vlčice, která tu je s námi. Nejdříve jsem na ni mlčky koukla, pak na Nagiho a pak zase na ni, ale nakonec se na ni přátelsky usmála, nejspíš mu jen pomáhala mě najít. "Ahoj, jsem Nelly... A za mnou je Echo, můj kamarád," ohlédla jsem se na tmavého vlčka, který tu o mě celou tu dobu pečoval. "Echo, tohle je ten Nagesh, kterého jsem tak moc chtěla najít," usmála jsem se znovu, nejdříve na Echa a pak na Nagiho. Byla jsem neskutečně ráda, že jsme všichni pospolu. Už chyběl jen Alkairan.

Nagesh | květen 1

Se zachichotáním se jsem sjela pohledem z jeho očí na svoje nožky, připadaly mu pěkné… Chvíli jsem si je prohlížela, mě teda připadaly normální, hodně vlků má takovéhle ťapinky, ale kdy říkal, že byly pěkné, tak to asi fakt znamenalo, že byly. “Myslíš, že mám pěkný kožich?“ očima jsem vyjela zase zpět do těch jeho. Nagiho kožich byl prima, byl dost zajímavý a originální, protože fleky neměl každý. Vlastně jsem je ještě u nikoho jiného neviděla, ale co já? Já měla celkem obyčejnou barvu, nepřipadala mi ničím výjimečná, ovšem když Nagi řekne, že je můj kožich super, tak tomu tak určitě je, protože Nagi se vyzná. Ten má přehled, takže jestli se mu můj kožich fakt líbí, znamená to, že má něco do sebe a že se jistojistě líbím i ostatním. Bezděky jsem si vzpomněla i na tetu Rowena, která říkala, že moje krása překoná všechny krásy tohoto světa. Jemně jsem se na Nagiho pousmála, když je pěkný on a jsem pěkná i já, určitě budeme mít moooc krásná a roztomilá vlčátka! Přiložila jsem si packu na tlamku a uculila se, zajímalo mě, jakou barvu by naše vlčátečka asi tak měla? Vlastně jsem se tou myšlenkou nechávala tak trochu unést, líbila se mi ta idylka společné dokonalé rodinky – já, Nagesh, miminka a strejda Alkairan. A samozřejmě pak hodně dobrého jídla, ne ten fujtajblovej studenej oschlej zbytek kance v díře… Pak taky pěknej měkkej pelíšek, útulnou jeskyni nebo noru, no prostě pohodlíčko. A byla bych obletovaná Nagim. Staral by se o mě a už nikdy bych od něj neodešla, nenechal by mě! Nikdy bysme se nerozdělili, nebyla bych sama zatoulaná kdo ví kde, ony by byl pořád se mnou, mlčky jsem Nagimu hleděla do očí, až jsem se nakonec znovu přitulila. Dost intenzivně, jako bych mu chtěla naznačit, ať nikam neodchází a nenechává mě tu, že chci být už napořád s ním.
“Určitě chci rodinu. Chci být maminka, ale lepší, než kdy byla ta moje,“ zahuhňala jsem mu stále přitulená do jeho kožíšku, nicméně pak jsem se zvedla, přesunula se k jeho bříšku, jak ležel na boku, a stočila se do klubíčka mezi jeho nohy. Takhle jsem mohla cítit na svých zádech uklidňující teploučko z jeho těla. Spokojeně jsem si povzdechla a ještě se o něj trochu víc opřela, abych se ho dotýkala. “Moje mamka byla ale hodná Nagi, nechci, aby to vypadalo, že nebyla. Jenže pak mi slíbila, že za mnou přijde a už nikdy nepřišla,“ krátce jsem se odmlčela, nakonec jsem zvedla hlavu a posmutněle mu koukla do očí. “Myslíš, že ještě někdy přijde?“ nevěděla jsem, čemu věřit. Jedna část mého já si byla sto procentně jistá, že už máma nikdy nepřijde, jenže ta druhá část mě pořád doufala. Naděje umírá poslední, tím jsem se nejspíš řídila, strašně jsem chtěla, aby se mamka ještě někdy ukázala. Chtěla jsem ji obejmout a říct, jak moc ji mám ráda a že mi chybí. Položila jsem si hlavu zase zpět na přední packy a v klubíčku se zavrtěla, abych se víc uvelebila. “Budu prostě stejně dobrá jako moje maminka, jen o trochu lepší, protože budu vlčatům plnit všechno, co si budou přát a nikdy je nenechám samotný. Budu pořád s nima, vždycky a všude, “ zahleděla jsem se zamyšleně kamsi do prázdna a představovala si, jaký to bude, mít jednou vlastní rodinu. Celkem jsem se těšila. “My dva jsme rodina už teď, že Nagi?“ prolomila jsem kratší ticho, které mezi námi nastalo, a pak se svalila znovu na bok, ale tentokrát tak, že jsem se zády opírala o jeho břicho a hlavou o jeho krk. Prostě jsme leželi oba dva vedle sebe, já první a on druhý přímo za mnou, jakoby mi kryl záda.

Nagesh | duben 5

Pořád jsem se musela culit, nešlo to zastavit. Leželi jsme naproti sobě, koukali si přímo do očí a měli čumáčky blízko sebe, úplně jako nějací zamilovaní puberťáci, což jsme koneckonců asi i byli. Potvrdil to i Nagi, když pověděl, že si myslí, že je to láska. “Láska?“ zašeptala jsem udiveně, doteď jsem pomalu ani nevěděla, že to slovo existuje, protože jsem nikdy neměla potřebu ho použít, ale tak nějak mi začínal pomaličku polehoučku docházet jeho význam. Tiše jsem se uchechtla, “myslíš, že láska je to, co teď děláme?“ sledovala jsem jeho oči, moc se mi líbily. V paprscích zapadajícího jarního slunce se mu totiž krásně leskly. Oblízla jsem si čumáček, “jakože když spolu ležíme a… Díváme se na sebe,“ packu, kterou jsem přes něho měla přehozenou, jsem stáhla zpět pod sebe a přisunula se raději blíž k němu, až se nám skoro dotkly čumáčky vzájemně o sebe. Cítila jsem na sobě jeho dech. “A čumáčkujem se. A když slyším tvůj hlas a… Když se mě dotkneš, tak mě lechtá v bříšku?“ šeptala jsem. Bylo tu ticho a já ho nechtěla kazit hlasitým povykováním. Navíc jsme u sebe byli tak blizoučko, že nemělo cenu mluvit nahlas. Spokojeně jsem na moment zavřela oči, nasála jeho vůni a znovu v sobě ucítila ten zvláštní pocit, který mě donutil se pousmát. Pak jsem oči otevřela. “Láska je… Když jsem s tebou, tak se pořád usmívám? A cítím se dobře… A když se mi po tobě stýská, když jsi pryč? Jako bych…“ na moment jsem se odmlčela, dotkla se čumáčkem toho jeho a pak se zase oddálila, abych větu dořekla. “Jako bych si bez tebe nedokázala představit život!“ řekla jsem to, co před chvílí řekl on, jenže já to tak cítila. Když to řekl, uvědomila jsem si, že říká pravdu – jakoby mi mluvil z duše. Když jsem byla bez něj, cítila jsem se opuštěná, osamocená a ztracená. On se o mně staral, poskytoval mi ty nenahraditelné pocity útěchy, jistoty a bezpečí. Bez něj jsem byla maličká osamocená kytička na rozlehlé louce, ale s ním jsem byla jako celé hejno květin! Těch nejvoňavějších a nejkrásnějších!
“Pssst!“ položila jsem mu packu na tlamku, “my přece ještě dlouho neumřeme! My spolu budeme žít ještě aspoň… Sto let! Jo, přesně tak!“ vyhrkla jsem s úsměvem na tváři a podepřela se přední nožkou, abych se mohla nadzvednout do polo lehu. “Budeme spolu žít sto let a budeme mít velikou rodinu! Velikej les, pohodlnej krásnej pelíšek a bandu maličkatých vlčat,“ oči mi jiskřily a ocásek bouchal o zem. “A budeme se o vlčata hezky starat, ne jako teta Rowena o nás nebo snad… Moje máma o mě,“ na moment jsem ztichla. Pořád se mi stýskalo a nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Byla jsem zmatená. Máma mi slíbila, že se vrátí, ale už se pro mě nikdy nevrátila. Zatoulala se? Ztratila se snad? “Moje máma mě nechala v lese a…“ odmlčela jsem se, protože se mi trochu rozklepal hlas, “a slíbila mi, že se vrátí. Ale už jsem ji nikdy znovu neviděla,“ pohled jsem sklopila na zem a radši tulivým rychlým pohybem schovala hlavu pod jeho hrdlo, aby neviděl, že se mi chce brečet. Asi jsem ztrátu matky stále nepřekousla.

Ze spánku mě vzbudila až vůně jídla, která se mi šikovně zakutala přes čumák až do hlavy. Pomalinku jsem pootevřela očka, zamžourala a táhle zívla. S nadzvednutou hlavou a přežvykováním naprázdno jsem pak zaostřila zrak na mňamku před sebou, kterou zřejmě ulovil Echo, a chvíli na ni bezduše zírala. Když jsem si ale konečně vše seskládala v hlavě a uvědomila si, že je tu to boží jídlo, hbitě jsem vyskočila na nohy, rozespalost byla ta tam. Bříško jsem měla skrz na skrz prázdné, sužoval mě velký hlad, takže se mi do tlamy okamžitě nahrnuly sliny. Mlsně jsem se olízla, “to jsi přinesl?“ dychtivě jsem se na mrtvolku dívala, ale přinutila jsem se zrak odtrhnout a krátce pohlédnout na Echa, abych nebyla trapná, že mi jde jen o tu sváču. “Jsi šikovnej,“ zahalekala jsem nesoustředěně, ta vůně, která se z mrtvolky linula, mě nenechávala klidnou. Nervózně jsem se začala třást. “Můžu si dát?“ sice jsem se zeptala, ale hlavu jsem nezdvořile pomaličku posunovala ke svačince, aniž bych Echovi dala čas odpovědět. Pak jsem se do toho prostě z ničeho nic zakousla. “Mmmmm!“ bože! Lahůdka! blaženě jsem zavřela oči a pomaličku přežvykovala utržený kus sváče. Netušila jsem, co žeru a kde to Echo našel, ale popravdě mi to po té hladové zimě bylo úplně jedno. “Dej si!“ žbleptla jsem s plnou tlamou a packou přesunula mrtvolku blíže k němu. Netušila jsem, jestli už žral nebo ne, nejradši bych to sežrala celé sama, ale tak když to našel on… Měl by si taky dát, že.
Zatímco jsem spokojeně papkala, myšlenky se mi stočily na Nageshe s Alkairanem. Už jsem se s nimi neviděla vážně dlouho, však příroda se probouzela k životu, zima byla ta tam, a my se tehdá rozdělily, když byl mráz a sníh. Mrzelo mě to, nevěděla jsem, jak bych je měla najít a popravdě jsem si vyčítala, že jsem od nich utekla. Tiše jsem si, jak jinak než s plnou tlamou, povzdechla a packou si otřela z koutků krev. Chtěla bych Nageshe vidět, slyšet jeho hlas, cítit jeho vůni a přitulit se k němu, chyběl mi. Byla jsem na něj zvyklá, znala jsem ho od malička, a najednou jsme byli bez sebe. A bez domova. Nemám nic, kdybych zrovna měla depresivní chvilku, určitě bych chytila hysterák, ale teď jsem se ládovala, takže na to nebyla vhodná chvíle. Letmo jsem se na Echa usmála, “je to dobrý, fakt jo!“ chtěla jsem z hlavy Nagiho s Kaiem vypudit, nechtěla jsem nad nimi rovna teď přemýšlet, nedělalo mi to dobře.
Po svačince jsem se ještě hodnou dobu mlsně olizovala, z mrtvolky zbyly jen pouhopouhé kostičky, nic víc. Zašla jsem si k nedaleké tůňce umýt pusinku a rovnou se i napít, voda byla příjemně chladná, ale zároveň z ní bylo cítit jaro. Byla jsem ráda, že zima je ta tam. “Echo, pojď se napít,“ vybídla jsem svého tmavého společníka, byl celkem fajn. Teda aspoň jsem díky němu nemusela být sama, popravdě mě asi zachránil – našel mi úkryt a donesl jídlo, sama bych si nic neulovila, vždyť jsem ani nevěděla, jak se to dělá. Vždycky mi lovila teta Rowena nebo Nagesh, to bylo docela smutné. Měla bych se to naučit, jenže popravdě se mi to učit ani nijak zvlášť nechtělo. Zodpovědnost nebyla nic pro mě, já měla radši, když jsem se mohla někoho držet, když mě někdo vedl. Nechtěla jsem se spoléhat sama na sebe, radši jsem se spoléhala na někoho jiného. Byla jsem nesamostatná, ale nijak zvlášť jsem si tyhle věci neuvědomovala, nikdy jsem nad tím totiž do hloubky nepřemýšlela. Vlastně ani teď ne, mé myšlenky skončily u toho, že „bych se měla naučit lovit“. Tím to haslo. Čumákem jsem skotačivě zašplouchala do vody a vytvořila tak pár vírků, které jsem pozorovala, dokud se neztratily. “Co budeme dělat?“ naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a s našpicovanými oušky pohlédla na svého nynějšího vůdce.

Nagi | duben 4

S úsměvem jsem na něj zasněně hleděla, přesněji teda do těch jeho hezkých vlídných a přitom frajerských oček, ze kterých jsem byla naprosto unešená, a vrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Bylo příjemné vědět, že se o mně někdo vždycky postará a že na světě nebudu sama, ten pocit mě hřál na srdci a osvobozoval mě od strachu a obav. “Jo, budeme pořád spolu,“ zapředla jsem.
Alkairana jsem chtěla najít, ale když mi pověděl, kde přesně nám obstaral nový úkryt, zachtělo se mi ze všeho nejdřív prozkoumat ten úkryt a až pak hledat Kaie. Stydlivě jsem se uculila nemělo by to náhodou být naopak? Neměla bych nejdřív hledat kamaráda a pak až se starat o svoje pohodlí? Mrskla jsem ocáskem. “Nooo,“ pousmála jsem se na něj, “myslíš, že bysme nejdřív měli hledat Alkairana a nebo se podívat společně na ten úkryt? Jen my dva… Sami, bez kohokoliv dalšího,“ ten konec ze mě vypadl tak nějak sám od sebe, ale představa nás dvou byla moc příjemná, až mě z ní zalechtalo v bříšku. Odmlčela jsem se, zalil mě pocit nervozity, protože jsem chtěla jít jen s ním. Nechtěla jsem se o něj zrovna teď s kýmkoliv dělit. Když jsme byli rozdělení, uvědomila jsem si hodně věcí, a když jsem ho prvně viděla po takové době stát přede mnou, cítila jsem jeho vůni, slyšela jeho hlas a mohla se ho dotknout, dělalo to se mnou divy. Tyhle pocity jsem neznala, nechápala jsem, co se děje, byla jsem taková neklidná, nemohla jsem dost dobře přemýšlet a pořád jsem se jen musela uculovat jak trumbera.
Společně jsme se dotkli čumáčky. Bylo to trochu zvláštní cítit na svém ten jeho vlhký a studený, ještě jsem se s nikým čumáčkovat nezkoušela, ale když mi ho olízl, musela jsem se tichounce zachechtat. Lechtalo to, zároveň to ale bylo i moc příjemné, ale z části i takové… divně mokré. A když mi pak začal povídat ty hezké věci, rozpačitě jsem zatěkala očima z těch jeho na jeho hruď a zase zpět. Měla jsem sucho v krku. “A… A co je to? Jak jiný?“ naklonila jsem hlavičku lehce do strany. Moc pocitů jsem ve svém životě nezažila – znala jsem smutek, radost, přátelství… Když někomu na druhých záleží. Pamatovala jsem si i máminu lásku a péči, kterou mi kdysi dávala. Věděla jsem, co je strach a bolest a obavy, ale lásku jsem ještě neznala. Neměla jsem s tím zkušenosti a tak jsem si logicky neuměla představit, o co jde a že to, co cítím, je přesně ono. Přešlápla jsem nervózně z packy na packu a neznatelně se u toho přiblížila k němu. A ještě trochu… Tak, abych cítila jeho teplý dech. Byli jsme tu sami, široko daleko nikdo nebyl. Neznatelně jsem se pousmála a znovu položila čumák na ten jeho. Zašimralo mě z toho v břiše. “Líbí se mi… No… Mít čumáček na tom tvým,“ šeptla jsem tichounce, pak jsem zavřela oči a znovu mu ňufák olízla. “Můžeme se čumáčkovat pořád,“ zahihňala jsem se, pak se oddálila a objala ho. Pevně, pak ještě pevněji, až jsem se o něj opřela a pokusila se ho svalit na zem do trávy pod ten velký jehličnan, pod který mě přišel zachránit. A když jsem ležela vedle něj na boku, přehodila jsem přední tlapku přes jeho tělo, abych se k němu mohla přitáhnout. Chtěla jsem ho cítit na svém těle, ve své blízkosti… “Je mi s tebou hezky, nechci, aby tohle někdy skončilo. Chci… Asi… Chci se s tebou pořád jenom objímat a čumáčkovat,“ stydlivě jsem se znova uculila jako malá puberťačka a u toho zabouchala radostně, spokojeně ocáskem do země. Byla jsem až po uši zamilovaná, ale nechápala jsem, že to, co cítím, je ta zamilovanost.

Nagesh | duben 3

Ještě chvíli jsem u něj zůstala přitulená, ale pak jsem se oddálila a s úsměvem souhlasně přikývla. Byla jsem ráda, že se mnou chce být pořád, protože já s ním taky chtěla být. Navíc jsem se teď najednou cítila líp, byla jsem taková lehčí, odpadl ze mě všechen ten stres a obavy, co bude dál, protože když tu byl on… Nemusela jsem se vůbec strachovat. Věděla jsem, že se o mně postará, bude si vědět rady, všechno vyřeší a problémy či různé nepříjemnosti svojí rozvážností, inteligencí a taky silou zažene. A přesně někoho takového jsem vedle sebe potřebovala mít, jen obtížně jsem se sama o sebe dokázala postarat. Nebo spíš nedokázala, jak naznačovalo mé pohublé já.
Zahleděla jsem se mu do očí a poté sotva znatelně zavrtěla hlavou, “byl na mě hodnej.“ Mluvila jsem o Echovi, samozřejmě. “Našel mi pelíšek v mechu pod nějakejma spadlejma stromama, nenechal mě samotnou, jen… Jsme se od sebe prostě pak nějak oddělili, navíc já jsem chtěla najít tebe,“ s vrtícím ocáskem jsem se na něj culila jak měsíček na hnoji. “Já už se nikdy na nikoho spoléhat nebudu, protože mám tebe,“ zacupitala jsem nadšeně na místě. Když tu byl se mnou, měla jsem dobrou náladu, musela jsem se furt usmívat a nějak se vrtět, “vím, že ty mě neopustíš. A já tebe taky ne. Musíme ještě najít i Alkairana, že?“ byli jsme prima trojka, i přestože byl Kai ubručený medvěd, měla jsem ho ráda. I s ním jsem přeci od mala vyrůstala.
A když mi pak přednesl tu boží úža novinku, vypleštila jsem na něj zamilovaně oči, které se mi bez tak proměnily v kupu malých srdíček. Přihrnula jsem se k němu a začala se o něj lísat, “faaaaakt!“ vrněla jsem jako kočka. Měla jsem vážně radost, navíc to značilo, že je pro něj důležité, co si myslím a jak se cítím, protože já byla ta, co si na tu černou hnusnou smradlavou a studenou díru jako první stěžovala. “Ty jsi vážně boží! Jsi takovej ochranář, úplně prostě… Fakt frajer,“ rozplývala jsem se nad ním, a to pořádně. Líbil se mi čím dál tím víc. Mé pubertální já z něj bylo naprosto hotové. Oddálila jsem se a zaláskovaně si ho prohlédla, přičemž jsem bezděky přenesla váhu na jednu stranu, a tak skoro spadla. Naštěstí jsem to ale vybrala a neudělala si tak ostudu. “Hrozně se mi líbí, že se o mně tak staráš, víš?“ zamávala jsem ocáskem, “jsi šikovnej, se vším si poradíš, líbí se mi to! Jsi dobrej, můžu se tebou chlubit všude, kudy půjdu, protože jsi jenom můůůůj,“ to slůvko „můj“ jsem hezky protáhla, a pak se k němu nahnula, abych mu mohla položit svůj čumák na ten jeho. A když jsme se společně dotkli… olízla jsem ho.

Nagesh | duben 2

Když se okolím rozneslo mé jméno a především tedy jeho hlas, zastříhala jsem ušima a hlavou cukla roztržitě k obloze. “Nagi?!“ hlesla jsem nevěřícně, vyskočila na nožky a s kmitajícím ocáskem se otočila čelem do směru, ze kterého jsem ho prvně zaregistrovala. A byl tam! V očích mi zajiskřily hvězdičky radosti, jakoby snad někdo tam nahoře na nebíčku věděl, jaké jsem měla za poslední dobu trápení. “Nagi!“ křikla jsem, teď už o dost hlasitěji, a objetí, kterým mě po té dlouhé nekonečné době přivítal, mu opětovala. Bylo příjemný ho zase cítit vedle sebe, jak jeho pach, tak i jeho tělo. Prostě… Hrozně mi chyběl. V břiše se mi z toho všeho rozlétlo hejno motýlku, lechtal mě žaludek. “Nagi, Nagi,“ kuňkala jsem jeho jméno pořád dokola s hlavou zabořenou v jeho krku. Zavřela jsem oči, nasála jeho vůni a doufala, že se od sebe už nikdy znovu na tak dlouhou dobu neoddělíme. Díky času, který jsem ale strávila sama bez něj, jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená a jak důležitý pro můj spokojený život vlastně je. Byla jsem na něj od mala tak zvyklá, že jsem prostě bez jeho přítomnosti nezvládla dobře fungovat a být spokojená.
Mírně jsem se odtáhla, když jsem cítila, že se ode mě oddaluje, snad to není jen sen. Zaslzenými očky jsem na něj pohlédla, pár slz mi steklo po tvářích, ale byly to slzy radosti. Byla jsem z našeho setkání prostě celá naměkko. “Já-já nevím!“ pípla jsem zranitelným hláskem, “taky jsem tě hledala. Bylo mi smutno a… A byla jsem sama! Nevěděla jsem, co mám dělat. Tys nikde nebyl, Kai nikde nebyl, tam v té díře se mi prostě nelíbilo… Potkala jsem po cestě jednoho vlka, Echo se jmenoval, ale když jsme se rozdělili, zůstala jsem bez něho, bez tebe a bez všech,“ vychrlila jsem na něj zadýchaně, na moment se odmlčela, a pak dodala: “Moc se mi stýskalo, Nagi!“ znovu jsem se k němu láskyplně přitulila, ale zároveň tak dychtivě, abych ho utvrdila v tom, jak strašně moc mi chyběl.

Nagesh | duben 1

Hleděla jsem bezduše na svůj odraz ve vodě, hlavu jsem měla plnou vzpomínek na Alkairana s Nageshem a na naše společné dětství. Vždyť jsem je znala vlastně od malička, co jsem se ztratila mámě. To oni dva se mě ujali a byli se mnou vždycky a všude, prožila jsem s nimi celý svůj dosavadní život.
Tiše jsem si povzdechla a packou jsem šplouchla do vody, abych svůj odraz rozmazala, pak jsem se vydala loudavým krokem někam pryč. Stýskalo se mi po nich… Cítila jsem se sama, tak bezprizorní, nedůležitá, nemilovaná. Ráda bych je našla, jenže jsem vůbec nevěděla, kde bych měla hledat, vždyť svět byl tak velký a já tak malá, nevěděla jsem, co se sebou. Složila jsem zadek nedaleko jednoho vyššího mohutnějšího jehličnanu, a zahleděla se do dálky, do prázdna. Co mám dělat? Byla jsem ztracená. Bez mámy, bez Nageshe, bez Alkairana, bez rodiny. Sama.

“Hm?“ koukla jsem směrem, kterým Echo ukazoval, a zaostřila zrak. To místo nevypadalo špatně, vlastně bylo celkem útulné, což bylo na spaní prima, rozhodně daleko lepší, jak ta tmavá hnusná studená díra, ze které jsem utekla. Vlastně už to asi není můj domov, že? Jsem bezdomovec, přimhouřila jsem oči, abych z dálky měla šanci dohlédnout pod ten spadený kmen stromu, chtěla jsem zkontrolovat, jestli je vše v pořádku a zároveň se nechtěla přiblížit, ale neměla jsem zas tak dobrý zrak, abych to z takové dálky mohla vidět. “Ale jo, vypadá to dobře,“ souhlasila jsem nakonec, a na tváři vykouzlila spokojený úsměv. Jako kolem a kolem se mi tohle místo fakt líbilo – měkká tráva, cvrlikající ptáčci a stromy, na kterých pomalu začínalo bujet první jarní listí. To se s tou umrlčí kobkou nedá vůbec srovnat, tohle je úplnej ráj, ještě jednou jsem se rozhlédla kolem sebe a nasála čerstvý vzduch do nosíku. Bylo mi fajn! Sice jsem měla hlad, byla jsem unavená, žíznivá a taky bezďák bez rodiny, ale bylo mi fajn.
Echo se nakonec vydal jejich nový společný přístřešek jako pravý vlk prozkoumat, byla jsem ráda, že jsem se tím nemusela zabývat a ohrožovat tak samu sebe. Cupitala jsem za ním až tam, kde jsem zhodnotila, že je to bezpečné, a hezky zpovzdálí pak sledovala, jak prostor zkoumá. A když nakonec shledal, že je vše ok, vesele jsem vypískla a vyběhla za ním. “Tohle je hodně hezký!“ pochválila jsem ho, zatímco jsem si udupkávala otáčením se dokolečka pelíšek, do kterého jsem se nakonec složila. No, a to, že najde jídlo a já tu počkám, byla fakt třešinka na dortu, protože jsem byla mega hladná a unavená, takže se mi fakt nic hledat nechtělo. Jeho nabídky jsem tedy mile ráda využila, ale bez tak bych ji přijala i tehdy, co bych byla plná sil, protože prostě nechat se obskakovat je skvělý. “Počkám tady na tebe,“ ujistila jsem ho s mrknutím pravého oka a pak si spokojeně schoulila hlavu do klubíčka. Zanedlouho jsem se pak ponořila do říše snů.