Gallirea - Příspěvky uživatele

Nagesh | květen 1

Se zachichotáním se jsem sjela pohledem z jeho očí na svoje nožky, připadaly mu pěkné… Chvíli jsem si je prohlížela, mě teda připadaly normální, hodně vlků má takovéhle ťapinky, ale kdy říkal, že byly pěkné, tak to asi fakt znamenalo, že byly. “Myslíš, že mám pěkný kožich?“ očima jsem vyjela zase zpět do těch jeho. Nagiho kožich byl prima, byl dost zajímavý a originální, protože fleky neměl každý. Vlastně jsem je ještě u nikoho jiného neviděla, ale co já? Já měla celkem obyčejnou barvu, nepřipadala mi ničím výjimečná, ovšem když Nagi řekne, že je můj kožich super, tak tomu tak určitě je, protože Nagi se vyzná. Ten má přehled, takže jestli se mu můj kožich fakt líbí, znamená to, že má něco do sebe a že se jistojistě líbím i ostatním. Bezděky jsem si vzpomněla i na tetu Rowena, která říkala, že moje krása překoná všechny krásy tohoto světa. Jemně jsem se na Nagiho pousmála, když je pěkný on a jsem pěkná i já, určitě budeme mít moooc krásná a roztomilá vlčátka! Přiložila jsem si packu na tlamku a uculila se, zajímalo mě, jakou barvu by naše vlčátečka asi tak měla? Vlastně jsem se tou myšlenkou nechávala tak trochu unést, líbila se mi ta idylka společné dokonalé rodinky – já, Nagesh, miminka a strejda Alkairan. A samozřejmě pak hodně dobrého jídla, ne ten fujtajblovej studenej oschlej zbytek kance v díře… Pak taky pěknej měkkej pelíšek, útulnou jeskyni nebo noru, no prostě pohodlíčko. A byla bych obletovaná Nagim. Staral by se o mě a už nikdy bych od něj neodešla, nenechal by mě! Nikdy bysme se nerozdělili, nebyla bych sama zatoulaná kdo ví kde, ony by byl pořád se mnou, mlčky jsem Nagimu hleděla do očí, až jsem se nakonec znovu přitulila. Dost intenzivně, jako bych mu chtěla naznačit, ať nikam neodchází a nenechává mě tu, že chci být už napořád s ním.
“Určitě chci rodinu. Chci být maminka, ale lepší, než kdy byla ta moje,“ zahuhňala jsem mu stále přitulená do jeho kožíšku, nicméně pak jsem se zvedla, přesunula se k jeho bříšku, jak ležel na boku, a stočila se do klubíčka mezi jeho nohy. Takhle jsem mohla cítit na svých zádech uklidňující teploučko z jeho těla. Spokojeně jsem si povzdechla a ještě se o něj trochu víc opřela, abych se ho dotýkala. “Moje mamka byla ale hodná Nagi, nechci, aby to vypadalo, že nebyla. Jenže pak mi slíbila, že za mnou přijde a už nikdy nepřišla,“ krátce jsem se odmlčela, nakonec jsem zvedla hlavu a posmutněle mu koukla do očí. “Myslíš, že ještě někdy přijde?“ nevěděla jsem, čemu věřit. Jedna část mého já si byla sto procentně jistá, že už máma nikdy nepřijde, jenže ta druhá část mě pořád doufala. Naděje umírá poslední, tím jsem se nejspíš řídila, strašně jsem chtěla, aby se mamka ještě někdy ukázala. Chtěla jsem ji obejmout a říct, jak moc ji mám ráda a že mi chybí. Položila jsem si hlavu zase zpět na přední packy a v klubíčku se zavrtěla, abych se víc uvelebila. “Budu prostě stejně dobrá jako moje maminka, jen o trochu lepší, protože budu vlčatům plnit všechno, co si budou přát a nikdy je nenechám samotný. Budu pořád s nima, vždycky a všude, “ zahleděla jsem se zamyšleně kamsi do prázdna a představovala si, jaký to bude, mít jednou vlastní rodinu. Celkem jsem se těšila. “My dva jsme rodina už teď, že Nagi?“ prolomila jsem kratší ticho, které mezi námi nastalo, a pak se svalila znovu na bok, ale tentokrát tak, že jsem se zády opírala o jeho břicho a hlavou o jeho krk. Prostě jsme leželi oba dva vedle sebe, já první a on druhý přímo za mnou, jakoby mi kryl záda.

Nagesh | duben 5

Pořád jsem se musela culit, nešlo to zastavit. Leželi jsme naproti sobě, koukali si přímo do očí a měli čumáčky blízko sebe, úplně jako nějací zamilovaní puberťáci, což jsme koneckonců asi i byli. Potvrdil to i Nagi, když pověděl, že si myslí, že je to láska. “Láska?“ zašeptala jsem udiveně, doteď jsem pomalu ani nevěděla, že to slovo existuje, protože jsem nikdy neměla potřebu ho použít, ale tak nějak mi začínal pomaličku polehoučku docházet jeho význam. Tiše jsem se uchechtla, “myslíš, že láska je to, co teď děláme?“ sledovala jsem jeho oči, moc se mi líbily. V paprscích zapadajícího jarního slunce se mu totiž krásně leskly. Oblízla jsem si čumáček, “jakože když spolu ležíme a… Díváme se na sebe,“ packu, kterou jsem přes něho měla přehozenou, jsem stáhla zpět pod sebe a přisunula se raději blíž k němu, až se nám skoro dotkly čumáčky vzájemně o sebe. Cítila jsem na sobě jeho dech. “A čumáčkujem se. A když slyším tvůj hlas a… Když se mě dotkneš, tak mě lechtá v bříšku?“ šeptala jsem. Bylo tu ticho a já ho nechtěla kazit hlasitým povykováním. Navíc jsme u sebe byli tak blizoučko, že nemělo cenu mluvit nahlas. Spokojeně jsem na moment zavřela oči, nasála jeho vůni a znovu v sobě ucítila ten zvláštní pocit, který mě donutil se pousmát. Pak jsem oči otevřela. “Láska je… Když jsem s tebou, tak se pořád usmívám? A cítím se dobře… A když se mi po tobě stýská, když jsi pryč? Jako bych…“ na moment jsem se odmlčela, dotkla se čumáčkem toho jeho a pak se zase oddálila, abych větu dořekla. “Jako bych si bez tebe nedokázala představit život!“ řekla jsem to, co před chvílí řekl on, jenže já to tak cítila. Když to řekl, uvědomila jsem si, že říká pravdu – jakoby mi mluvil z duše. Když jsem byla bez něj, cítila jsem se opuštěná, osamocená a ztracená. On se o mně staral, poskytoval mi ty nenahraditelné pocity útěchy, jistoty a bezpečí. Bez něj jsem byla maličká osamocená kytička na rozlehlé louce, ale s ním jsem byla jako celé hejno květin! Těch nejvoňavějších a nejkrásnějších!
“Pssst!“ položila jsem mu packu na tlamku, “my přece ještě dlouho neumřeme! My spolu budeme žít ještě aspoň… Sto let! Jo, přesně tak!“ vyhrkla jsem s úsměvem na tváři a podepřela se přední nožkou, abych se mohla nadzvednout do polo lehu. “Budeme spolu žít sto let a budeme mít velikou rodinu! Velikej les, pohodlnej krásnej pelíšek a bandu maličkatých vlčat,“ oči mi jiskřily a ocásek bouchal o zem. “A budeme se o vlčata hezky starat, ne jako teta Rowena o nás nebo snad… Moje máma o mě,“ na moment jsem ztichla. Pořád se mi stýskalo a nějak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Byla jsem zmatená. Máma mi slíbila, že se vrátí, ale už se pro mě nikdy nevrátila. Zatoulala se? Ztratila se snad? “Moje máma mě nechala v lese a…“ odmlčela jsem se, protože se mi trochu rozklepal hlas, “a slíbila mi, že se vrátí. Ale už jsem ji nikdy znovu neviděla,“ pohled jsem sklopila na zem a radši tulivým rychlým pohybem schovala hlavu pod jeho hrdlo, aby neviděl, že se mi chce brečet. Asi jsem ztrátu matky stále nepřekousla.

Ze spánku mě vzbudila až vůně jídla, která se mi šikovně zakutala přes čumák až do hlavy. Pomalinku jsem pootevřela očka, zamžourala a táhle zívla. S nadzvednutou hlavou a přežvykováním naprázdno jsem pak zaostřila zrak na mňamku před sebou, kterou zřejmě ulovil Echo, a chvíli na ni bezduše zírala. Když jsem si ale konečně vše seskládala v hlavě a uvědomila si, že je tu to boží jídlo, hbitě jsem vyskočila na nohy, rozespalost byla ta tam. Bříško jsem měla skrz na skrz prázdné, sužoval mě velký hlad, takže se mi do tlamy okamžitě nahrnuly sliny. Mlsně jsem se olízla, “to jsi přinesl?“ dychtivě jsem se na mrtvolku dívala, ale přinutila jsem se zrak odtrhnout a krátce pohlédnout na Echa, abych nebyla trapná, že mi jde jen o tu sváču. “Jsi šikovnej,“ zahalekala jsem nesoustředěně, ta vůně, která se z mrtvolky linula, mě nenechávala klidnou. Nervózně jsem se začala třást. “Můžu si dát?“ sice jsem se zeptala, ale hlavu jsem nezdvořile pomaličku posunovala ke svačince, aniž bych Echovi dala čas odpovědět. Pak jsem se do toho prostě z ničeho nic zakousla. “Mmmmm!“ bože! Lahůdka! blaženě jsem zavřela oči a pomaličku přežvykovala utržený kus sváče. Netušila jsem, co žeru a kde to Echo našel, ale popravdě mi to po té hladové zimě bylo úplně jedno. “Dej si!“ žbleptla jsem s plnou tlamou a packou přesunula mrtvolku blíže k němu. Netušila jsem, jestli už žral nebo ne, nejradši bych to sežrala celé sama, ale tak když to našel on… Měl by si taky dát, že.
Zatímco jsem spokojeně papkala, myšlenky se mi stočily na Nageshe s Alkairanem. Už jsem se s nimi neviděla vážně dlouho, však příroda se probouzela k životu, zima byla ta tam, a my se tehdá rozdělily, když byl mráz a sníh. Mrzelo mě to, nevěděla jsem, jak bych je měla najít a popravdě jsem si vyčítala, že jsem od nich utekla. Tiše jsem si, jak jinak než s plnou tlamou, povzdechla a packou si otřela z koutků krev. Chtěla bych Nageshe vidět, slyšet jeho hlas, cítit jeho vůni a přitulit se k němu, chyběl mi. Byla jsem na něj zvyklá, znala jsem ho od malička, a najednou jsme byli bez sebe. A bez domova. Nemám nic, kdybych zrovna měla depresivní chvilku, určitě bych chytila hysterák, ale teď jsem se ládovala, takže na to nebyla vhodná chvíle. Letmo jsem se na Echa usmála, “je to dobrý, fakt jo!“ chtěla jsem z hlavy Nagiho s Kaiem vypudit, nechtěla jsem nad nimi rovna teď přemýšlet, nedělalo mi to dobře.
Po svačince jsem se ještě hodnou dobu mlsně olizovala, z mrtvolky zbyly jen pouhopouhé kostičky, nic víc. Zašla jsem si k nedaleké tůňce umýt pusinku a rovnou se i napít, voda byla příjemně chladná, ale zároveň z ní bylo cítit jaro. Byla jsem ráda, že zima je ta tam. “Echo, pojď se napít,“ vybídla jsem svého tmavého společníka, byl celkem fajn. Teda aspoň jsem díky němu nemusela být sama, popravdě mě asi zachránil – našel mi úkryt a donesl jídlo, sama bych si nic neulovila, vždyť jsem ani nevěděla, jak se to dělá. Vždycky mi lovila teta Rowena nebo Nagesh, to bylo docela smutné. Měla bych se to naučit, jenže popravdě se mi to učit ani nijak zvlášť nechtělo. Zodpovědnost nebyla nic pro mě, já měla radši, když jsem se mohla někoho držet, když mě někdo vedl. Nechtěla jsem se spoléhat sama na sebe, radši jsem se spoléhala na někoho jiného. Byla jsem nesamostatná, ale nijak zvlášť jsem si tyhle věci neuvědomovala, nikdy jsem nad tím totiž do hloubky nepřemýšlela. Vlastně ani teď ne, mé myšlenky skončily u toho, že „bych se měla naučit lovit“. Tím to haslo. Čumákem jsem skotačivě zašplouchala do vody a vytvořila tak pár vírků, které jsem pozorovala, dokud se neztratily. “Co budeme dělat?“ naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a s našpicovanými oušky pohlédla na svého nynějšího vůdce.

Nagi | duben 4

S úsměvem jsem na něj zasněně hleděla, přesněji teda do těch jeho hezkých vlídných a přitom frajerských oček, ze kterých jsem byla naprosto unešená, a vrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Bylo příjemné vědět, že se o mně někdo vždycky postará a že na světě nebudu sama, ten pocit mě hřál na srdci a osvobozoval mě od strachu a obav. “Jo, budeme pořád spolu,“ zapředla jsem.
Alkairana jsem chtěla najít, ale když mi pověděl, kde přesně nám obstaral nový úkryt, zachtělo se mi ze všeho nejdřív prozkoumat ten úkryt a až pak hledat Kaie. Stydlivě jsem se uculila nemělo by to náhodou být naopak? Neměla bych nejdřív hledat kamaráda a pak až se starat o svoje pohodlí? Mrskla jsem ocáskem. “Nooo,“ pousmála jsem se na něj, “myslíš, že bysme nejdřív měli hledat Alkairana a nebo se podívat společně na ten úkryt? Jen my dva… Sami, bez kohokoliv dalšího,“ ten konec ze mě vypadl tak nějak sám od sebe, ale představa nás dvou byla moc příjemná, až mě z ní zalechtalo v bříšku. Odmlčela jsem se, zalil mě pocit nervozity, protože jsem chtěla jít jen s ním. Nechtěla jsem se o něj zrovna teď s kýmkoliv dělit. Když jsme byli rozdělení, uvědomila jsem si hodně věcí, a když jsem ho prvně viděla po takové době stát přede mnou, cítila jsem jeho vůni, slyšela jeho hlas a mohla se ho dotknout, dělalo to se mnou divy. Tyhle pocity jsem neznala, nechápala jsem, co se děje, byla jsem taková neklidná, nemohla jsem dost dobře přemýšlet a pořád jsem se jen musela uculovat jak trumbera.
Společně jsme se dotkli čumáčky. Bylo to trochu zvláštní cítit na svém ten jeho vlhký a studený, ještě jsem se s nikým čumáčkovat nezkoušela, ale když mi ho olízl, musela jsem se tichounce zachechtat. Lechtalo to, zároveň to ale bylo i moc příjemné, ale z části i takové… divně mokré. A když mi pak začal povídat ty hezké věci, rozpačitě jsem zatěkala očima z těch jeho na jeho hruď a zase zpět. Měla jsem sucho v krku. “A… A co je to? Jak jiný?“ naklonila jsem hlavičku lehce do strany. Moc pocitů jsem ve svém životě nezažila – znala jsem smutek, radost, přátelství… Když někomu na druhých záleží. Pamatovala jsem si i máminu lásku a péči, kterou mi kdysi dávala. Věděla jsem, co je strach a bolest a obavy, ale lásku jsem ještě neznala. Neměla jsem s tím zkušenosti a tak jsem si logicky neuměla představit, o co jde a že to, co cítím, je přesně ono. Přešlápla jsem nervózně z packy na packu a neznatelně se u toho přiblížila k němu. A ještě trochu… Tak, abych cítila jeho teplý dech. Byli jsme tu sami, široko daleko nikdo nebyl. Neznatelně jsem se pousmála a znovu položila čumák na ten jeho. Zašimralo mě z toho v břiše. “Líbí se mi… No… Mít čumáček na tom tvým,“ šeptla jsem tichounce, pak jsem zavřela oči a znovu mu ňufák olízla. “Můžeme se čumáčkovat pořád,“ zahihňala jsem se, pak se oddálila a objala ho. Pevně, pak ještě pevněji, až jsem se o něj opřela a pokusila se ho svalit na zem do trávy pod ten velký jehličnan, pod který mě přišel zachránit. A když jsem ležela vedle něj na boku, přehodila jsem přední tlapku přes jeho tělo, abych se k němu mohla přitáhnout. Chtěla jsem ho cítit na svém těle, ve své blízkosti… “Je mi s tebou hezky, nechci, aby tohle někdy skončilo. Chci… Asi… Chci se s tebou pořád jenom objímat a čumáčkovat,“ stydlivě jsem se znova uculila jako malá puberťačka a u toho zabouchala radostně, spokojeně ocáskem do země. Byla jsem až po uši zamilovaná, ale nechápala jsem, že to, co cítím, je ta zamilovanost.

Nagesh | duben 3

Ještě chvíli jsem u něj zůstala přitulená, ale pak jsem se oddálila a s úsměvem souhlasně přikývla. Byla jsem ráda, že se mnou chce být pořád, protože já s ním taky chtěla být. Navíc jsem se teď najednou cítila líp, byla jsem taková lehčí, odpadl ze mě všechen ten stres a obavy, co bude dál, protože když tu byl on… Nemusela jsem se vůbec strachovat. Věděla jsem, že se o mně postará, bude si vědět rady, všechno vyřeší a problémy či různé nepříjemnosti svojí rozvážností, inteligencí a taky silou zažene. A přesně někoho takového jsem vedle sebe potřebovala mít, jen obtížně jsem se sama o sebe dokázala postarat. Nebo spíš nedokázala, jak naznačovalo mé pohublé já.
Zahleděla jsem se mu do očí a poté sotva znatelně zavrtěla hlavou, “byl na mě hodnej.“ Mluvila jsem o Echovi, samozřejmě. “Našel mi pelíšek v mechu pod nějakejma spadlejma stromama, nenechal mě samotnou, jen… Jsme se od sebe prostě pak nějak oddělili, navíc já jsem chtěla najít tebe,“ s vrtícím ocáskem jsem se na něj culila jak měsíček na hnoji. “Já už se nikdy na nikoho spoléhat nebudu, protože mám tebe,“ zacupitala jsem nadšeně na místě. Když tu byl se mnou, měla jsem dobrou náladu, musela jsem se furt usmívat a nějak se vrtět, “vím, že ty mě neopustíš. A já tebe taky ne. Musíme ještě najít i Alkairana, že?“ byli jsme prima trojka, i přestože byl Kai ubručený medvěd, měla jsem ho ráda. I s ním jsem přeci od mala vyrůstala.
A když mi pak přednesl tu boží úža novinku, vypleštila jsem na něj zamilovaně oči, které se mi bez tak proměnily v kupu malých srdíček. Přihrnula jsem se k němu a začala se o něj lísat, “faaaaakt!“ vrněla jsem jako kočka. Měla jsem vážně radost, navíc to značilo, že je pro něj důležité, co si myslím a jak se cítím, protože já byla ta, co si na tu černou hnusnou smradlavou a studenou díru jako první stěžovala. “Ty jsi vážně boží! Jsi takovej ochranář, úplně prostě… Fakt frajer,“ rozplývala jsem se nad ním, a to pořádně. Líbil se mi čím dál tím víc. Mé pubertální já z něj bylo naprosto hotové. Oddálila jsem se a zaláskovaně si ho prohlédla, přičemž jsem bezděky přenesla váhu na jednu stranu, a tak skoro spadla. Naštěstí jsem to ale vybrala a neudělala si tak ostudu. “Hrozně se mi líbí, že se o mně tak staráš, víš?“ zamávala jsem ocáskem, “jsi šikovnej, se vším si poradíš, líbí se mi to! Jsi dobrej, můžu se tebou chlubit všude, kudy půjdu, protože jsi jenom můůůůj,“ to slůvko „můj“ jsem hezky protáhla, a pak se k němu nahnula, abych mu mohla položit svůj čumák na ten jeho. A když jsme se společně dotkli… olízla jsem ho.

Nagesh | duben 2

Když se okolím rozneslo mé jméno a především tedy jeho hlas, zastříhala jsem ušima a hlavou cukla roztržitě k obloze. “Nagi?!“ hlesla jsem nevěřícně, vyskočila na nožky a s kmitajícím ocáskem se otočila čelem do směru, ze kterého jsem ho prvně zaregistrovala. A byl tam! V očích mi zajiskřily hvězdičky radosti, jakoby snad někdo tam nahoře na nebíčku věděl, jaké jsem měla za poslední dobu trápení. “Nagi!“ křikla jsem, teď už o dost hlasitěji, a objetí, kterým mě po té dlouhé nekonečné době přivítal, mu opětovala. Bylo příjemný ho zase cítit vedle sebe, jak jeho pach, tak i jeho tělo. Prostě… Hrozně mi chyběl. V břiše se mi z toho všeho rozlétlo hejno motýlku, lechtal mě žaludek. “Nagi, Nagi,“ kuňkala jsem jeho jméno pořád dokola s hlavou zabořenou v jeho krku. Zavřela jsem oči, nasála jeho vůni a doufala, že se od sebe už nikdy znovu na tak dlouhou dobu neoddělíme. Díky času, který jsem ale strávila sama bez něj, jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená a jak důležitý pro můj spokojený život vlastně je. Byla jsem na něj od mala tak zvyklá, že jsem prostě bez jeho přítomnosti nezvládla dobře fungovat a být spokojená.
Mírně jsem se odtáhla, když jsem cítila, že se ode mě oddaluje, snad to není jen sen. Zaslzenými očky jsem na něj pohlédla, pár slz mi steklo po tvářích, ale byly to slzy radosti. Byla jsem z našeho setkání prostě celá naměkko. “Já-já nevím!“ pípla jsem zranitelným hláskem, “taky jsem tě hledala. Bylo mi smutno a… A byla jsem sama! Nevěděla jsem, co mám dělat. Tys nikde nebyl, Kai nikde nebyl, tam v té díře se mi prostě nelíbilo… Potkala jsem po cestě jednoho vlka, Echo se jmenoval, ale když jsme se rozdělili, zůstala jsem bez něho, bez tebe a bez všech,“ vychrlila jsem na něj zadýchaně, na moment se odmlčela, a pak dodala: “Moc se mi stýskalo, Nagi!“ znovu jsem se k němu láskyplně přitulila, ale zároveň tak dychtivě, abych ho utvrdila v tom, jak strašně moc mi chyběl.

Nagesh | duben 1

Hleděla jsem bezduše na svůj odraz ve vodě, hlavu jsem měla plnou vzpomínek na Alkairana s Nageshem a na naše společné dětství. Vždyť jsem je znala vlastně od malička, co jsem se ztratila mámě. To oni dva se mě ujali a byli se mnou vždycky a všude, prožila jsem s nimi celý svůj dosavadní život.
Tiše jsem si povzdechla a packou jsem šplouchla do vody, abych svůj odraz rozmazala, pak jsem se vydala loudavým krokem někam pryč. Stýskalo se mi po nich… Cítila jsem se sama, tak bezprizorní, nedůležitá, nemilovaná. Ráda bych je našla, jenže jsem vůbec nevěděla, kde bych měla hledat, vždyť svět byl tak velký a já tak malá, nevěděla jsem, co se sebou. Složila jsem zadek nedaleko jednoho vyššího mohutnějšího jehličnanu, a zahleděla se do dálky, do prázdna. Co mám dělat? Byla jsem ztracená. Bez mámy, bez Nageshe, bez Alkairana, bez rodiny. Sama.

“Hm?“ koukla jsem směrem, kterým Echo ukazoval, a zaostřila zrak. To místo nevypadalo špatně, vlastně bylo celkem útulné, což bylo na spaní prima, rozhodně daleko lepší, jak ta tmavá hnusná studená díra, ze které jsem utekla. Vlastně už to asi není můj domov, že? Jsem bezdomovec, přimhouřila jsem oči, abych z dálky měla šanci dohlédnout pod ten spadený kmen stromu, chtěla jsem zkontrolovat, jestli je vše v pořádku a zároveň se nechtěla přiblížit, ale neměla jsem zas tak dobrý zrak, abych to z takové dálky mohla vidět. “Ale jo, vypadá to dobře,“ souhlasila jsem nakonec, a na tváři vykouzlila spokojený úsměv. Jako kolem a kolem se mi tohle místo fakt líbilo – měkká tráva, cvrlikající ptáčci a stromy, na kterých pomalu začínalo bujet první jarní listí. To se s tou umrlčí kobkou nedá vůbec srovnat, tohle je úplnej ráj, ještě jednou jsem se rozhlédla kolem sebe a nasála čerstvý vzduch do nosíku. Bylo mi fajn! Sice jsem měla hlad, byla jsem unavená, žíznivá a taky bezďák bez rodiny, ale bylo mi fajn.
Echo se nakonec vydal jejich nový společný přístřešek jako pravý vlk prozkoumat, byla jsem ráda, že jsem se tím nemusela zabývat a ohrožovat tak samu sebe. Cupitala jsem za ním až tam, kde jsem zhodnotila, že je to bezpečné, a hezky zpovzdálí pak sledovala, jak prostor zkoumá. A když nakonec shledal, že je vše ok, vesele jsem vypískla a vyběhla za ním. “Tohle je hodně hezký!“ pochválila jsem ho, zatímco jsem si udupkávala otáčením se dokolečka pelíšek, do kterého jsem se nakonec složila. No, a to, že najde jídlo a já tu počkám, byla fakt třešinka na dortu, protože jsem byla mega hladná a unavená, takže se mi fakt nic hledat nechtělo. Jeho nabídky jsem tedy mile ráda využila, ale bez tak bych ji přijala i tehdy, co bych byla plná sil, protože prostě nechat se obskakovat je skvělý. “Počkám tady na tebe,“ ujistila jsem ho s mrknutím pravého oka a pak si spokojeně schoulila hlavu do klubíčka. Zanedlouho jsem se pak ponořila do říše snů.

<< Převrácená planina

Dokud jsme z toho divnýho místa úplně nezmizeli, bylo mi dost těžko, a to vlastně i hodnou dobu poté, co jsme z té planiny odešli. Trvalo, než se moje tělo srovnalo, ale teď už mi bylo o něco líp. S tichým povzdechem jsem si s úsměvem na tváři prohlédla lesík, do kterého jsme s Echem přišli a který vypadal, že žije i přes zimu, a pak se ohlédla na něj, “taky se už cítíš líp? To bylo hodně divný, že?“ ještě jsem takovou divnou louku, na které by se mi tolik přitížilo, nepotkala. Ale kdo ví, jestli to bylo doopravdy tou loukou, jak jsem si myslela, a nebo třeba tím, že na mě něco lezlo. Přece jen, celou zimu jsem se tak nějak držela, klidně na mě zrovna teď mohl skočit nějakej bacil a polapit mě! Ale to by se mě asi držel dýl než jen cestu z planiny do lesa, nebo jsem možná byla vnitřně vyčerpaná – hladová, unavená, bylo mi chladno a asi se mi i stýskalo po Nageshovi s Alkairanem. S našpulenými rty jsem se tedy znovu koukla na Echa, byl to pro teď můj jediný společník, má jediná spřízněná duše. “Není ti zima?“ zlehka jsem se zatřásla, aby pochopil, že já se moc komfortně necítím. No, jak pak by taky jo, když celej den pršelo, měla jsem kožich durch promočený! Opatrně jsem se k Echovi o něco blíž přisunula, chtěla jsem cítit jeho teplo. K Nagimu jsem se občas tulila, chybělo mi to, chtěla jsem se zahřát. “Najdeme někde suchý místo? Odpočinem si?“ zažadonila jsem, upřela na něj ty nejvíc veliký prosebný oči, jaký jsem zvládla, a pak si tiše odfrkla. Jo, to frknutí bylo jen na efekt, ale chtěla jsem mu ukázat, že když tu zůstaneme, dostanu z toho všeho rýmu! A on by byl první, na kterýho bych ji pak prskla. Nepřestávala jsem na něj upřeně hledět, doufala jsem, že naši prekérní situaci se suchým místečkem nějak vyřeší, on tu přece byl velkej vlk, ne já. Já byla jen malá bezmocná vlčice…

<< řeka Kierb

Když jsem mlčky ťapkala vedle Echa, pohled jsem nechávala upřený kamsi před sebe, avšak ucho jsem měla natočené na něj. Byl to vlastně celkem zajímavej pocit, kromě Alkairana a Nageshe jsem tady nikoho dalšího nepoznala, pořád jsem byla jenom s nimi. Nepoznávala jsem svět okolo nás, zdržovala jsem se jen v okolí „smečky“. Když teda nepočítám Wizku a Aithéra, mírně jsem se pousmála při vzpomínce na ty dva vlky, kteří mě našli jako malinkatou vlčici v lese, ve kterém mě odložila máma. Tehdy mi zachránili život.
“Hm?“ zamrkala jsem, když na mě promluvil. Jak jsem se na krátký moment zamyslela nad svým, nevnímala jsem ho. “Ach, jasně,“ mluvil o mých dvou kamarádech. Pochybovala jsem sice, že by měli při hledání jídla větší štěstí jak my, ale určitě jsem nechtěla, aby měli hlad. Jestlipak jsou pořád v té jámě a čekají tam na mě? Nebo mě třeba šli hledat? asi se mi po klucích stýskalo. Strávila jsem s nimi už tolik času, že jsem byla na jejich přítomnost prostě zvyklá a připadalo mi tak trochu divný být bez nich. Nebo se na mě vybodli, když jsem utekla. Za trest, aby mi ukázali, že když uteču, skončím sama, mrskla jsem ocasem. Nějak jsem si neuměla představit, že by tohle ti dva udělali, snad jsem se ve své myšlence mýlila. “Třeba po cestě na něco narazíme, už se trochu oteplilo,“ otočila jsem na něj hlavu a usmála se. Byla to pravda – okolní vzduch se výrazně oteplil, sněhu sice byla všude pořád velikánská spousta, nicméně když mi neomrzalo durch celý tělo, bylo mi daleko líp. Hlad mě však trápil pořád stejně.
Čím dýl jsme společně pokračovali vstříc kdo ví čemu, asi nějakému úkrytu nebo nějaké sváče, tím hůř se mi šlo. Rozbolela mě z ničeho nic hlava, nechápala jsem vůbec proč, ještě před chvílí jsem se cítila normálně. “Co se děje?“ hlesla jsem značně unaveným hlasem, když se Echo zastavil a vypoulil na mě rozrušeně oči. Otočila jsem se na něj čelem a hlasitě vzdychla, měla jsem hrozně ztěžklý nohy a najednou mě přepadla obří únava. Táhle jsem zívla, “už bych vážně někde ulehla a prospala se,“ zamumlala jsem líně s porozhlédnutím se kolem sebe. Svět kolem mě se točil celý dokolečka, začal se mi z toho trochu zvedat žaludek. “Půjdeme?“ zpomaleně jsem párkrát zamrkala, pomaloučku se otočila a znovu se rozešla. Asi jsem tak nějak doufala, že to rozchodím a prostě mě ten divnej nával opustí stejně tak, jak přišel. Z ničeho nic.

>> Skvělé místo pro Život

Chvilkama mi připadalo, že se ten vlk dívá někam za mě, nejdřív jsem to neřešila, ale až už se to stalo po několikáté, ohlédla jsem se i já v domnění, že se třeba někdo blíží, jenže tam bylo prázdno. Byli jsme tu jen já a on. S povytaženým obočím jsem na něj tedy překvapeně koukla, “proč se furt díváš někam pryč?“ naklonila jsem zlehka hlavu na stranu. To mi připadalo fakt divný, možná je jen nervózní z té mé neuvěřitelné krásy, o které mluvila teta Rowka, takže se na mě jenom nechce dívat, svému super vtípečku jsem se pousmála, nicméně jsem ho možná z části myslela i vážně. Proč by jinak koukal furt někam mimo, když nikde nikdo nebyl? Zvláštní mi nepřipadal, byl naopak hodně fajn a normální, takže jsem i přes pečlivé hledání důvodů žádný jiný nenašla. Okouzlila jsem ho! Měla jsem v tom jasno.
Mrskla jsem ocáskem a nechala zadek vystřelit nahoru na znamení, že jsem připravena jít hledat nějaký super úkryt, nicméně pak jsem se zasekla a znovu se, tentokrát pomaleji, posadila. Když jsem ho tak okouzlila, nebylo by fajn působit tak trochu spořádaněji? Zadek jsem tedy od země zvedla znovu, ale tentokrát co nejelegantněji jsem jen dovedla, hezky pomalu, soustředěně a na konci jsem vypjala hruď. “Veďte mě, můj princi,“ hodila jsem na něj jedno laškovné očko a celá se u toho natřásla jako nějaká holubička, první vlk, kterýmu se fakt líbím! Měla jsem za to, že Nagimu i Kaiovi o mě zas tolik nejde, to zaprvé, a za druhé pokud jde, tak určitě ne z hlediska toho, že bych se jim líbila, jako se běžně vlčice vlkům líbí, ti dva bez tak takhle nepřemýšleli. Měla jsem tedy z Echa v bříšku takový zajímavý pocit, jak kdyby mě tam lechtalo nebo co.
Pomalu jsme se vydali podél řeky, jeho plán chytit někde nějakou rybu byl prima, ale trochu jsem o tom pochybovala, protože všechno bylo buď zamrzlý a nebo zapadený hordou sněhu. “No my jsme měli smečku – já, Nagesh a kamarád Alkairan, vedla nás teta Rowena, jenže…,“ letmo jsem si vzpomněla na scénku v jámě, kdy Nagi říkal, že bychom si měli najít nový domov, “už asi žádnou smečku nemáme. Teta se na nás vykašlala a my zůstali sami,“ pohlédla jsem mu do očí a na moment ztichla, nakonec jsem ale dodala: “Možná si najdeme novej domov, ten u tety Roweny byl stejně pěkně hnusnej.“ Nechtěla jsem, aby si myslel, že mě to mrzí – mě to totiž nemrzelo. Já byla ráda, že mám Nageshe a Alkairana, chtěla jsem být s nima a… Pokud si společně najdeme nějaké hezčí místo než je to, ve kterém jsme doteď byli, tím líp. Nejdřív mi vadilo ty řeči v úkrytu poslouchat, nechtěla jsem si představovat, že jsem bezdomovec a hledám místo, kde bych mohla zůstat aspoň přes celou zimu, ale když jsem se na to koukla zpětně, tak ten tmavej škaredej les stejně nebyl žádná výhra. “A ty nechceš smečku? Co budeš dělat? Jak dlouho tu jsi? To jsi přišel ze severu teprve dneska?“ A kde vlastně ten sever je? Nejspíš to byla pěkná dálka.

>> Převrácená planina

“Tak jo!“ vyhrkla jsem nadšeně s poskočením předních tlapek, když pronesl, že si se mnou najde úkryt moc rád. Rozhlédla jsem se okolo sebe a dumajíc nad tím, jakým směrem půjdeme, jsem zavrtěla hlavou, pak jsem se na něj koukla. “Nebo jako vlastně asi jsem,“ dalo se moje zjevení zde brát jako za „zdejší“? “Máma mě tu nechala, když jsem byla maličká. Pak jsem našla kluky, Alkairana a Nageshe, společně bydlíme v jednom škaredým lese, ale vážně se mi tam nelíbí,“ krátce jsem si před očima vybavila obraz Kaie i Nagiho, “navíc jsem se dozvěděla, že náš pelíšek není vůbec pelíšek, ale studená hnusná jáma plná kostí mrtvejch zvířat,“ s povytaženým obočím jsem na něj pohlédl, co na to říká. Já byla zvyklá na jiné poměry, byl ale i on? “A odkud jsi ty?“ třeba se narodil na podobným místě, to by byl trapas. Ale zas to je moc malá pravděpodobnost, určitě žil na lepším místě než v jámě plné ohlodaných kostí, každej žil na lepším místě než já. “Když jsem byla maličká, byla jsem ráda, že vůbec mám nějakej domov, jenže teď už tam prostě žít nechci. Chci mít hezčí les s hezčím pelíškem, kterej je útulnej a je v něm teplo. Taky chci mít co jíst, a né mít furt jenom hlad,“ o tetě Roweně jsem raději pomlčela. Já na ni odmalička spoléhala a ona se na nás takhle hnusně vyprdla. Štvalo mě to a mrzelo v jednom, já si o Roweně myslela, že je to dobrá vlčice, která se o nás všechny postará.
Do očí mě zlehka udeřily paprsky zimního slunce. Jeho snaha svítit byla silná, nicméně ještě zřejmě nebyla ta nejvhodnější chvíle – ještě měla vládnout zima, ne teplo. Tiše jsem vzdychla, “máš rád zimu? Já mám radši teplo. Jako malá jsem si myslela, že je zima super a že ji mám ráda, ale teď už ji ráda nemám. V zimě není nikde nic k jídlu, fouká větr a… A… No je zima,“ větu jsem dokončila tak trochu pofidérně, ale víc jsem to raději nerozebírala, jen jsem se tak potutelně usmála. “Tak kudy půjdeme? Určitě najdeme něco, kde se budeme moct schovat,“ lehce jsem zamávala ocáskem. Těšila jsem se, asi jsem byla už i unavená, cesta sněhem totiž byla opravdu náročná.

Opravdu jsem z celého svého mladého naivního srdéčka doufala, že mi odpoví pozitivně a že sdělí, kde to žrádýlko má zašitý. Kus flákoty jsem v jeho blízkosti samozřejmě neviděla, během čuchačky jsem ho pořádně obhlídla ze všech stran, nicméně už jsem to měla promyšlený do hloubky a říkala si, že by ten žvanec mohl mít právě schovaný někde u sebe doma. V pěkném, útulném a teplém pelíšku, do kterého by mě vzal! Netrpělivě jsem na něj s kručícím bříškem a zásobami slin v tlamě hleděla, možná mi z očí šla vyčíst i kapka naděje, kterou jsem měla až do doby, co odpověděl, že žádné jídlo nemá. Citelně mě najednou opustila velká dávka energie, která mi až do teď sršela z těla, ocas se svěsil a můj výraz ve tváři zžalostněl, “a já mám tak hroznej hlad!“ kvíkla jsem a nakrčila ňufák, zase se mi chtělo brečet. Tentokrát však ne z těch divných pocitů v jámě s Nagim a Kaiem, teď to bylo vážně jen z hladu. Z té beznaděje, že nebudu jíst, doufala jsem totiž, že jak najdu někoho dospělého, že mi zaopatří nějaké jídlo. Spletla jsem se. “Nemůžu nikde nic najít, nic jsem nejedla,“ postěžovala jsem si a silou vůle potlačila slzičky, které se draly ven.
Vlk jinak kolem a kolem vypadal v pohodě, byla jsem ráda, že není protivný nebo snad nějaký nebezpečný, to by mi tak scházelo. “Echo?“ zopakovala jsem po něm tiše, bylo to trochu zvláštní jméno, ale zvláštnější jména se aspoň dobře pamatují. Takže až si vzpomenu na tmavýho vlka na sněhu u řeky, budu vědět, že to byl Echo, mírně jsem se na něj pousmála a zavrtěla ocasem, protože on jím vrtěl taky. “Já jsem Nelly. Oba dva máme krátký jméno, budeme si je dobře pamatovat,“ snažila jsem se potlačit stále přítomné pocity hladu, jinak bych nemohla vůbec fungovat. Raději jsem se na něj tedy zazubila, i když jsem to ze sebe musela přece jen trochu vydolovat, do velkých úsměvů jsem se teď moc nehrnula. Byla zima a sužoval mě hlad a ještě k tomu všemu jsem byla asi bezdomovec, co horšího mohlo být?
Bezděky jsem se rozhlédla okolo sebe, “nepůjdem se někam schovat?“ nevěděla jsem sice kam, ale otravovalo mě být takhle „odkrytá“. Kdykoliv zafoukal vítr, ucítila jsem ho snad až v kostech, proto jsem bez váhání spěšně dodala: “Určitě něco někde najdeme,“ chtěla jsem předejít situaci, že by se třeba vymlouval, že poblíž nic není a že chce zůstat tady, aby se mě zbavil. Já nechtěla být sama, byla jsem plně rozhodnutá, že teď nějakou dobu pobudu s ním, takže... Jsme se prostě museli schovat, protože já chtěla! Nevinně jsem na něj s prosíkem v očích zamrkala a vybídla ho dalším úsměvem k nějaké činnosti. Byla jsem zvyklá, že Nagesh vždy vše řešil za mě, bude za mě řešit všechno i Echo?

<< Travnatý oceán

A nakonec jsem někoho přece jen našla. Srdíčko se mi na moment zastavilo, když jsem zahlédla černého vlka, svítil na mě na tom bílém podkladu už z dálky, nešel přehlédnout. Můj rozmrzelý pohled na moment vystřídal překvapený, pak snad i nadšený, ocas se mi jemně zamrvil a já si pospíšila, aby mi ten vlk neutekl.
“Vlku!!“ pro jistotu jsem na něj co nejvíc nahlas zařvala, i když vlastně byla noc a absolutní ticho, takže jsem tak řvát nemusela, ale... Aspoň jsem pořádně slyšet! Přihnala jsem se k němu jako divoká voda, v očích mi radostně jiskřilo. Prudce jsem se před ním zastavila, krapet ho při tom ohodila sněhem a u toho nasála jeho vůni, abych si ho dobře zapamatovala. Myslím, že jsem dosud nikoho s tak tmavým kožichem nepotkala, obecně jsem moc vlků nepotkala, takže jsem si byla jistá, že si jeho jméno rychle zapamatuju a pak si ho už navždycky budu spojovat „s tím černým vlkem u té zamrzlé řeky!“. Nakonec mi to však přišlo málo, takže jsem se k němu bezostyšně natáhla a začala ho očichávat, až jsem přišla k jeho rozkroku a očuchala i ten – pod bříškem a pak i zadek, nakonec jsem si rázně odfrkla. “Jo, seš kluk! To jsem si myslela! Jak se jmenuješ?“ celého jsem si ho od hlavy až k patě prohlédla, měl docela hustou srst, muselo mu být fakt hezky teploučko, na rozdíl ode mě. Ráda bych si od něj ten kožich vypujčila, hehe. S nadějí v očích jsem do něj pak zapíchla svůj pohled, jako bych z něj snad chtěla vysát všechnu životní energii: “Nemáš nějaký jídlo??“ mluvila jsem s ním energicky a vlastně i docela rychle, na to, že jsem byla fyzicky vyčerpaná z té dlouhé cesty, kterou jsem za tak krátkou dobu překonala, a psychicky z toho, co se stalo v jámě s Nageshem a Alkym, jsem působila akčně a odpočatě. Opak však byl pravdou.

<< Středozemní pláň (přes Esíčka)

Když jsem doběhla k řece, nejdřív jsem se lekla, že se nedostanu dál, protože se přece nechci v takové kose namáčet, ale pak jsem si uvědomila, že je vlastně úplně všechno zamrzlý. Na jednu stranu to bylo fajn zjištění, ale na tu druhou mě to naštvalo, protože jsem měla v plánu mrknout, jestli nenarazím aspoň na nějakou rybku. To by byla prima sváča, ale... Bohužel nebude.
Otráveně jsem si povzdechla a skrze zamrzlou řeku tedy přeskákala na druhou stranu. Musela jsem opatrně, páč byla poměrně kluzká a málem jsem si dala na tlamku hned, co jsem na ni stoupla, ale nějak se mi to podařilo a dokodrcala jsem se až na rozlehlý zasněžený palouk. Věřila jsem, že na jaře a v létě to tu musí být vážně okouzlující a především to tu musí žít. Plno motýlků, květinky, rybky v té řece, no prostě všechno! A já přírodu vážně milovala. Jenže teď tady všude bylo mrtvo a tak nemělo smysl tu dál zůstávat. Musela jsem jít dál, musela jsem najít někoho, kdo by mi pomohl.

>> řeka Kierb