Gallirea - Příspěvky uživatele

// VLA 4 (2/5)

// zakládání smečky, úkol č. 2) Vymyslet název smečky

Zasněně jsem se rozhlížela po lese a užívala si tiché štěbetání ptáčků, zatímco Nagi souhlasně brebentil o magii, o Smrti a i o mně. S úsměvem jsem se na něj koukla a poslala mu vzdušnou pusu, když řekl, že mi nikdo nesahá ani po drápky. “To jsem ráda. Rowena přece tehdy říkala, že moje krása překoná všechny krásy světa,“ hlesla jsem a upřeně se na Nageshe koukla. Ta Rowenina slova mi zůstala v hlavě a nejspíš i nadále zůstanou. Byla jedna z prvních vlků, které jsem jako maličká potkala, tehdy jsem jí věřila. Hltala jsem každé její slovo, chtěla jsem být jako ona, hodně se mi líbila... Ale minulost byla minulost a to, co je teď, je teď. Bylo mi Nageshe líto, že měl takovou naprd mámu. Muselo ho to mrzet. Když jsem si to zpětně vybavila, kolem a kolem to bylo, jakoby vyrůstal bez mámy. Byl skoro jako já, takové tulácké vlče bez domova. Nejvíc času trávil se mnou a Alkairanem, ani si vlastně nevzpomínám, kdy naposledy se mu Rowena nějak zvlášť věnovala. Přicupitala jsem k Nagimu pár kroků blíž, tak na vzdálenost dvou zajíců, až se naše čumáčky skoro dotkly. “Mrzí tě to, Nagi? Je ti líto, že... No, to s Rowenou?“ čumáček jsem mu konejšivě olízla. Věděla jsem, jaké to je, když tě máma opustí.
Navrhl, že bychom si měli vymyslet název, s tím jsem souhlasila. Každá smečka, každý domov se potřeboval nějak jmenovat, ne? V bříšku se mi při jeho slovech rozlítli motýlci, lehce jsem se zatřásla a mírně se usmála. Byl to hezký pocit, vymýšlet název vlastnímu domovu. Už nikdy nebudu tulačka. Tenhle domov mi už nikdy nikdo nebude moct vzít! Nádherný pocit. Natočila jsem na něj ouška a vyslechla si jeho nápady, vlastně Javorová smečka zněla hezky. Tak jednoduše. A v jednoduchosti byla krása, ne? “Javorová smečka je super. Myslím, že není potřeba ten název zbytečně komplikovat. Takhle se to i hezky vyslovuje a navíc jsou všude kolem nás javory, tak by bylo divný, kdybychom se jmenovali nějak jinak,“ zavrtěla jsem ocasem. Už jsem se těšila, co bude dál. Byla jsem zvědavá na naši společnou budoucnost, jak se to všechno asi bude vyvíjet? “Nagi?“ pípla jsem, zatímco jsem se na něj uculovala. Na chvíli jsem se odmlčela, nevěděla jsem, jak se ho na takovou věc zeptat, ale... “Když máme vybraný domov, můžeme... No víš... Napadlo mě, že by bylo prima mít ta maličkatá vlčátečka. Myslíš, že je to jednoduchý?“ nevěděla jsem, co si pod pojmem „vlčata“ vlastně představit. Byl to pro mě úplně neznámý kraj světa, vlastně jsem ani nevěděla, jak taková vlčata můžou vzniknout. Nebo jak bych se o ně měla postarat. Ale ta samotná myšlenka, že máme společné vlčátko, kterému budeme daleko lepšími rodiči, než byli ti naši, se mi strašně líbila. Hřála mě na srdci.

// VLA 3 (1/5)

// zakládání smečky, úkol č. 1) Označkovat hranice území

<< Jezírka - přes Mahtae

Plouživě jsem pokračovala po jeho boku, občas jsem se ho dotkla nebo se o něj otřela, chtěla jsem ho cítit. Mít u sebe. Připadalo mi, že je teď vše takové… Pohádkové. Růžové. Prostě takové, jaké ještě nikdy předtím v mém životě nebylo. Ten incident u jezera byl tak neskutečně úžasný, že jsem tomu pomalu nemohla uvěřit. Pořád jsem na Nageshe musela koukat a uculovat se, bylo mi hrozně dobře, ale zároveň jsem cítila, jak ve mně dřímají i mírné obavy, které jsem se samozřejmě snažila zahánět. Měla jsem ale strach, že o něj někdy přijdu, že zase budu sama. Byla jsem do něj tak silně zamilovaná, mé srdce bilo v poslední době jen a jen pro něj. Díky němu jsem měla každý den veselejší, mohla jsem být šťastná. Kdybych ho neměla… Nevím, co bych dělala. Byl můj ochránce, můj nosný sloup, o který jsem se mohla opřít kdykoliv jsem potřebovala. Byl moje všechno a já si bez něj nedovedla představit dál žít.
Ještě chvíli jsem na něj zasněně čuměla, až mě pak probrala jeho reakce. Pohotově jsem přikývla, jo, rozhodně se nám bude hodit o magiích vědět víc, stejně by to od nás zřejmě Smrt očekávala, ne? “Být silný znamená být mocným vlkem, že? A Smrt potřebuje jenom ty nejmocnější vlky, potřebuje někoho, kdo jí bude prospěšný,“ pomalu jsem tomu všemu začínala věřit. A připadalo mi, že je to skutečně ta nejlepší cesta, jakou jsme si s Nageshem mohli zvolit, protože jsme díky ní oba dva výjimeční. “Ale ta magie bolesti, Nagi, ta je vážně hodně dobrá. Jen si představ, že někdo bude mít s něčím problém. No ani nebude muset hnout packou a už ho srazíš na zem,“ vesele jsem si poskočila a zavrtěla ocasem, fakt mi to přišlo skvělý. Nagesh díky této magii byl daleko schopnějším a nebezpečnějším, jak kdykoliv dřív!
Začal mi lichotit. Lichotil mi tak, jak to uměl jen on, a já se samozřejmě opět celá rozplynula. Čuměla jsem na něj jak na obrázek a usmívala se, ani jsem nebyla schopná nic říct. Nakonec jsem ze sebe ale přece jen něco vysoukala, měla jsem pocit, že bych to neměla nechat bez reakce: “Ale jdi,“ mávla jsem jako zamilovaná puberťačka packou, a poté si ji přiložila k tlamičce a tiše se zachichotala. “Určitě je plno hezčích vlčici, než jsem já,“ zamudrovala jsem, ale ve skutečnosti mi dělalo hrozně dobře, jak mě pořád tak vychvaloval. Chtěla jsem to slyšet… No, nejlépe pořád. Ten pocit, že jsem pro něj důležitá, mi trochu vlezl na mozek.

Dorazili jsme do lesa, který mi tolik chtěl ukázat. Konečně. Užasle jsem na les zírala už z dálky, bylo to opravdu naprosto jiné, jak ten mrtvý les, kde jsme společně přežívala jako malá vlčata. “Je vážně krásný,“ usála jsem se a packou pohladila jeden z javorových listů, který mě drnkl do čumáčku. Lehce jsem ho odsunula stranou, a dál ťapkala hlouběji do útrob našeho nového domova. Ocas mi přitom pořád hopkal ze strany na stranu, měla jsem prostě radost. “Takže tohle je…,“ zalkla jsem se tichým pousmáním se, “tohle je nás společný nový domov,“ řekla jsem hned potom, co to řekl on. Znělo to totiž strašně hezky „náš společný nový domov“. NÁŠ. Byla jsem z toho tak paf, že jsem si cizích pachů ani nevšimla, ale poslušně jsem captala za ním a napodobovala vše, co dělal. Bylo mi to vlastně celkem jedno, neměla jsem o nějaké smečce nebo značkování nejmenšího tucha. Ke štěstí mi stačila prostě jeho přítomnost, to, že mě vedl vzhůru a že mi zaopatřil takový úžasný domov. Občůrával les a já cupitala v jeho šlépějích – otírala jsem se, víceméně bezděky, o všelijaké stromy, které jsem těmito gesty lépe poznávala. Ráda jsem se jich dotýkala, měly být přece všechny moje, ne? Sem tam jsem si i cvrkla, protože jsem chtěla napodobit svého milého naprosto ve všem, aby si nemyslel, že jsem neužitečná, ale hlavní roli v občůrávání měl stejně on. “Budeme značit hranice poctivě, nikdo nám sem nesmí chodit,“ pronesla jsem pevně.

// VLA 2 (1/5)

// Vsuvka společné hry u jezera

Starostlivě okolo mě poskakoval, kdyby mě tak krutě nebolela celá hlava, jakoby se mi snad měla rozskočit na kousky, užívala bych si to, ale teď mi jaksi nešlo přemýšlet. V hlavě jsem měla úplné prázdno, prostě jen tmu. Stále jsem si tlačila packama na hlavu a snažila se bolest nějak zastavit, ale jediné, co jsem zvládla, bylo tiše vyníknout.
Trvalo ještě nějakou chvilku, než bolest začala samovolně ustupovat a mě se do hlavy začalo vracet vědomí. Znaveně jsem se svalila na zem a nahlas oddechovala, celá jsem se opotila, tohle bylo fakt něco. Zmateně jsem koulela očima po okolí, až jsem nakonec zaostřila na něj, jak se ke mně sklání a konejšivě mě čumáčkuje. “Uh,“ hlesla jsem, podepřela se na lokti a pomazlení mu opětovala. “Nemám ráda, když mě něco bolí,“ oznámila jsem mu, nakonec jsem se na něj ale usmála a zabušila ocasem do země. Bolest již naštěstí kompletně přešla, jediné co zbylo, byla únava. Vyčerpání. Potřebovala jsem si odpočinout, ale pořád jsme neměli kde. Neměli jsme domov, úkryt před škaredým počasím, neměli jsme jídlo a ani vodu… Pouze jeden druhého. Jo. Měli jsme jeden druhého, to bylo to nejdůležitější, ne?
Na jeho pokyn jsem pomalu zvedla svoje ztěžklé tělo a opatrně si protáhla nožky. Vypadalo to, že je trochu na větvi z toho, že by v tom mohl mít packy on, olízla jsem ho proto na čenichu, abych ho ujistila, že je vše v pohodě. “Neboj Nagi,“ hlesla jsem a pomalu se vydala spolu s ním směrem, který udal. “Magie bolesti zní fakt mocně. Myslím, že se fakt hodí pro někoho, kdo má být následníkem paní Smrti,“ vlastně to byla pravda. Ta bolest, jak ji nazval, byla asi dost dobrá magie, když mě celou během vteřinky dostala do kolen, ne? “Nevím, jaký všechny magie existujou. Ty jo? Ani o bolesti jsem nevěděla,“ zrak jsem upřela někam do dálky, a tiše zabrebentila: “Takže ty máš bolest a já mám vodu,“ v tu chvíli mi došlo, že mluvil něco o mých očích. Zavrtěla jsem ocáskem, “a vypadají hezky? Modrý oči? Hodí se ke mně?“ milovala jsem, když o mně hezky mluvil. Příjemně se to poslouchalo. Dychtivě jsem na něj zírala, srdíčko mi mezitím plesalo nedočkavostí, co hezkého mi zase poví.

>> Javorový les (přes Mahtae)

// VLA 1 (1/5)

Kecla jsem si na zadek a zaujatě ho poslouchala. Zatímco hovořil, chápavě jsem pokyvovala hlavou, abych mu dala najevo, že rozumím a že má samozřejmě pravdu. Ani na minutu jsem o jeho slovech nepochybovala. “To je pravda,“ pronesla jsem nakonec úlevně za doprovodu širokého úsměvu. Alkairana jsem měla ráda, sice ne tolik mega moc jako Nageshe, ale měla. Kai byl oproti Nagimu prostě jiný, byl takový nabručenější, nudnější, ale věřila jsem v něj a věděla jsem, že by se o mně v případě nouze postaral. Vždyť jsme se společně znali od malinkých vlčat, co bylo víc? Nagesh to řekl přesně – patříme k sobě, všichni tři. I když já patřím k Nagimu určitě jinak jak Alkairan, ale to nevadilo. Mohli jsme k sobě patřit, ale každej jiným způsobem. Po jeho pochvale se mi v bříšku samovolně a bez jakéhokoliv varování rozlétlo hejno motýlků, až se mi z toho opojného pocitu trochu zatočila hlava. Když mě pochválil, bylo to pro mě jako pohlazení na duši, připadala jsem si totiž, že dělám věci správně. Zavrtěla jsem na něj spokojeně ocasem a začala se culit. Milovala jsem jeho pozornost, které mi poslední dny věnoval nadměrné množství, uspokojovalo mě to. Chtěla jsem pro něj být ta nejdůležitější – jen já a on.
Ta situace s vodou byla fakt divná. Otřela jsem si packou z obličeje kapičky a trochu si srst uhladila, ale sebe péče šla ta tam, jakmile Nagesh projevil starost. Znova jsem se uculila, culila jsem se na něj pořád, už jsem to udělala asi tak 30x jen za tento den… Bolela mě tlama, ale nemohla jsem si pomoct. “Já nevím, ale bylo to dobrý, protože jsem normálně dýchala a zároveň viděla pod vodou, hihi,“ zadupkala jsem nožkama šťastně na místě. Ke spokojenosti mi teď nechybělo vůbec nic, byla jsem v sedmém nebi. “Ukaž,“ podpořila jsem ho a napjatě na něj i nadále koukala. Přestože jsem se v magiích nevyznala a ani jsem nevěděla, jaké všechny existují, připadalo mi to zajímavé. Ostatně tak jako všechno, co Nagesh dělal. V tu chvíli jsem ale v hlavě ucítila ostré píchnutí, až mě to položilo na zem. Připlácla jsem hrudník co nejhlouběji do země, jako bych se do ní chtěla zahrabat, a packama si chytila spánky. Tepalo mi v ní, bolelo to, před očima se mi dělalo černo. Neměla jsem ani energii mluvit, jak moc energie mi to z ničeho nic během pár vteřin vzalo, svaly po celém těle jsem měla nepříjemně napjaté a zadní nožky se mi třásly. “Bolí… mě… hlava!“ kuňkla jsem s očima křečovitě zavřenýma. Pak jsem se svalila na bok, schoulila se do klubíčka a předníma packama si znovu zakryla hlavu. Uši jsem si jimi připleskla na oči, protože mi ostré světlo nedělalo dobře, a jen jsem nehybně ležela, ocas stažený mezi nohama.

Dorazili jsme po dlouhé cestě, která nám trvala skoro celé ráno, až k nějakým jezírkům. Neznala jsem to tu, ale bylo mi to celkem jedno – stejně jsem teď neměla domov. Můj domov byl aktuálně Nagi. Kde byl on, byla jsem i já. S úsměvem na tváři jsem si okolí prohlížela, až dokud mi zrak nepadl na jedno z nejčistějších jezírek, k tomu jsem se pak vydala, zatímco jsem poslouchala, co všechno Nagesh říká. Když jsem skláněla hlavu k tomu pěknému čistému jezírku, abych se mohla napít, jakoby mi najednou svitlo. Vše mi do sebe zapadlo, když dal ten příklad s tou bolestí a pěknými či nepěknými událostmi. S hlavou napůl skloněnou u jezera jsem na něj koukla a souhlasně přikývla, “to je pravda,“ zrak jsem pak upřela na svůj odraz. “Kdybych se od tebe neztratila, třeba bych si vůbec nevážila toho, že teď můžeme být spolu,“ zopakovala jsem skoro to samé, co řeklon, a sama na sebe se na poklidnou hladinu vody usmála. Ta se zase nazpět usmála na mě, packou jsem však do svého odrazu šplouchla, aby se rozplynul. “A myslíš, že Alkairan s námi bude chtít být? On přece ohnivým rituálem neprošel, ne?“ nevzpomínala jsem si, že by tam tehdy byl s námi. Nakonec jsem se dychtivě napila, voda do mě padala jako do černé díry, která pohltí vše živé kolem sebe. “A když budeme mít jizvu, budeme navždycky propojeni,“ zamumlala jsem skrze divoké loky, a pak bez přemýšlení mokrou tlamičku vrazila celou do vody, abych se osvěžila. I s čenichem.
Aniž bych si uvědomila, jak dlouhou dobu ten čenich pod vodou mám, bez jakéhokoliv nádechu jsem tam strčila nakonec i celou hlavu. Úlevně jsem na moment zavřela pod vodou oči, abych mohla v ničím nerušené tichosti přemýšlet nad vším, co Nagesh říkal. Nepociťovala jsem nedostatek vzduchu - dýchala jsem. Hrudník se mi vzdouval v rytmu pravidelných nádechů a já přitom spokojeně zírala na ryby, které kolem mě plavaly. Jedna se dokonce zastavila naproti mému čumáku a tak vtipně otvírala držku, že jsem se musela zasmát. Až pak jsem si uvědomila, že je to vlastně mega divný, že zírám na ryby, který plavou ve vodě, a hlavu prudce vytáhla ven z vody. “Nagi!“ štěkla jsem a zhluboka se přitom nadechla, jako kdybych dech celou dobu zadržovala, což ale nebyla pravda. “Viděls to?!“ Poulila jsem na něj překvapeně oči a snažila se vstřebat, co jsem právě teď udělala. Dýchala jsem… Pod vodou? Jako vážně mi šlo dýchat pod vodou? “Jak dlouho jsem tu hlavu měla ve vodě? Bylo to celkem dlouho, že? Já… Mám pocit, že jsem normálně dýchala,“ hlas jsem při dokončení věty zpomalila, bylo to vůbec možné? Zamračeně jsem na Nagiho koukla, byla jsem z toho trochu vedle, copak vážně bylo možný dýchat pod vodou? “To se mi asi jen zdálo, ne?“ zadkem jsem si kecla na zem a nespouštěla z Nageshe zrak, jako by na něm snad byla někde napsaná odpověď.

<< Savana - přes Uhelný hvozd

“Není?“ podiveně jsem zopakovala jeho první slovo a natočila na něj uši, aby mi nic ze „Smrťoucího povídání“ neuniklo. Pořád jsem vlastně tak nějak nevěděla, jak si to celé vyložit, proto jsem za tou Smrtí chtěla co nejrychleji jít. Doufala jsem, že mi ta návštěva následně dopomůže k finálnímu prozření, abych vše pochopila a aby to celé konečně dávalo smysl. Zatím to byla jen pouhopouhá slova, kterým jsem dost dobře nerozuměla a nechápala jejích význam a váhu, i přestože mi o tom Nagi tak podrobně povídal. “Ale když je někdy zlá, co když bude zlá i na nás?“ s lehkým zamračením jsem se zamyslela, konečně bylo poznat i na mém výraze, jak mi to v hlavě šrotuje. Asi jsem z toho byla čím dál tím víc zmatená. “Co udělat pro to, aby na nás zlá nebyla? Ale zase když jsme v tom Kultu, tak by mohla být zlá jen na ty, kteří v Kultu nejsou… A na nás být trochu hodnější,“ tázavě jsem na Nageshe koukla. Ach jo,“ furt jsem tomu nerozuměla a nevěděla jsem, jak si mám tu tajemnou Smrt vlastně představit. Začínalo mě to trochu štvát.
Když připomněl Rowenu a její krvácející tlapku, matně se mi v hlavě vybavila vzpomínka na provedený rituál. Měl pravdu. Rowena nás popatlala její krví, aby nás paní Smrt přijala. Co ale další vlci, kteří se do kultu třeba budou chtít přidat? Tázavě jsem koukla na Nageshe, “Nagi?“ když na mě koukl, spustila jsem: “A když teta Rowena už není s náma, co to vlastně znamená?“ kdo teď Kult vede? “Zbyli jsme v Kultu už jen… My dva?“ hlavu jsem lehce naklonila na stranu. “Jestli jo, znamená to, že… Jsme jako úplní vedoucí, ti nejvyšší z nejvyšších, celýho Kultu?“ na tváři se mi na moment zjevil dychtivý úsměv malého dravého pekelníka. Co by asi tak veliká moc udělala s vlkem, jako jsem já? Lehce zmanipulovatelným a ne příliš přemýšlejícím...

>> Medvědí jezírka - přes Středozemku

<< Narrské kopce - přes Poušť

S úsměvem jsem na něj otočila hlavu a souhlasně přikývla, “tak jo!“ Jak jsme tak šli, nemohla jsem od něj odtrhnout oči, takže jsem ťapkala a u toho na něj civěla. Líbilo se mi, jak je hodný a pozorný, hned si všiml, jak se mi nelíbilo, že tam se mnou nahoře nebyl a ihned měl řešení! Byla jsem pro něj důležitá stejně jako on pro mě, cítila jsem to. A když jsem nad tím tak přemýšlela, neudržela jsem se a prudce mu zabořila hlavu do jeho krku, “Awww Nagi,“ vypískla jsem a mezitím, co jsem cupitala nalepená hlavou na něm, jakoby mi snad nešlo se odtrhnout, poslouchala jsem jeho povídání o naší nadřazenosti a důležitosti.
“Mmm, máš pravdu,“ hlesla jsem tiše, rozhodně však ne zamyšleně, a pak ho od svého těla konečně osvobodila. Poodstoupila jsem od něj a pokračovala dál v cestě, nad tím, co říkal, jsem ale nijak hlouběji nepřemýšlela. Řekl to a pro mě to bylo svatý, tím to haslo, nepotřebovala jsem nad tím nikterak dumat. Byli jsme něco víc a hotovo. “Musíme se s paní Smrtí potkat, jak říkáš, co nejdřív,“ fakt mě zajímalo, jak bude vypadat. Třeba bude stejně okouzlující a úžasná, jako je pan Život, navíc když na nás celé dny kouká a chrání nás. Usmála jsem se, “to se nám pak nemůže nic stát, že?“ zakvedlala jsem ocáskem. Myšlenka, že si mohu dělat co chci a nic se mi nestane, protože má chrání paní Smrt, byla vážně super. “A navíc máme jeden druhýho, takže tím spíš se nám nic nestane,“ na moment jsem se odmlčela a natočila na Nagiho ouška, “že?“

>> Jezevčí plácek - přes Uhelný hvozd)

“No nevím, prostě si tam jen tak žije, dokonce zná moje i tvoje jméno,“ povytáhla jsem na něj trochu obočí, abych mu dala najevo, jak moc ÚŽA ten vlk tam nahoře vlastně byl. Popravdě, když jsem teď měla možnost se nad tím hezky v klidu zamyslet, mě trochu štvalo, že nešel se mnou. Kdyby šel, mohl si Života prohlédnout sám, byl to fakt zážitek. A třeba bysme tam nahoře pak mohli zůstat o to dýl, když bychom byli dva. A nebo se třeba dozvěděli nějaký super zajímavý věci. Já takhle z ničeho nic přece nevěděla, na co se mám toho Života zeptat, ale kdyby tam byl Nagesh, určitě by si poradil, a já bych tak mohla jen bez práce čerpat nové zajímavé informace. “Možná nějakou magii má, ale nevím jako, to bys musel vidět sám, víš. Bylo to tam fakt jako živý,“ důležitě jsem pokývala hlavou a nasadila trošinku naštvaný výraz, ale fakt jen trochu, spíš tak „aby se neřeklo“, ale nebylo potřeba hrát uraženou moc dlouho, protože se mi vzápětí omluvil. Rozteklá jak kostka ledu na slunci jsem blaženě přikývla, slyšet totiž omluvu z jeho tlamičky mi udělalo moc dobře. Už jsem nazlobená nebyla. “V pohodě,“ pískla jsem jak bezbranná malá myš a nedočkavě zacupitala na místě, když mě vybídl k odchodu. Ihned jsem se přilepila k jeho pravému boku, “trochu mi to vadilo, ale už mi to nevadí,“ špitla jsem do jeho ucha, ke kterému jsem mu zaňufkala. Ani ne tak proto, že bych ho potřebovala očichat, spíš proto, že já třeba měla ráda, když mi někdo čenichal do ucha. Bylo to příjemný, měla jsem pak úplný lechtání v bříšku, takže jsem si říkala, že to třeba má taky rád. “Hm?“ jemně jsem se od něj oddálila, když začal mluvit, ale pořád pokračovala hezky spořádaně vedle něj. Ani by mě nehnulo se od něj, byť třeba jen o půl metru, vzdálit.

>> Savana - přes Poušť

<< vrchol

Šourala jsem se dolů z kopce pomalu, úplně se mi nechtělo tohle pěkné místo opouštět, navíc jsem teprve tak nějak vstřebávala, co se tam vlastně stalo. Takže velkej bílej vlk s huňatým měkkým kožíškem s kytkama na zádech, kterej zná moje jméno, furt se usmívá a je v pohodě? A žije mezi kytkama a trávama, i přestože všude okolo je jen písek? s povytaženým obočím jsem zastavila a packou písek nabrala. Ten se mi začal sypat mezi prsty dolů, až mi z packy celá hromádka, kterou jsem před chvílí nabrala, zmizela. “Divný,“ zakroutila jsem nad tím hlavou, mohl mít něco společnýho se Smrtí? S tou Smrtí, o které tehdá mluvila Rowena? Ale co by s ním asi tak měla společnýho? Nesmysl! Vždyť tenhle vlk vypadal, že je hrozně hodnej a že by ani mouše neublížil, ale když jsem tehdy podstoupila ten Rowenin rituál přijetí, vypadalo to nebezpečně a vlastně se mi to ani trochu nelíbilo. Otřásla jsem se při té nepěkné vzpomínce, brr, co mi to přijetí vlastně dalo? Nagi sice říkal, že musíme Smrt následovat, to sice jo, měl pravdu, ale co kdybysme radši následovali třeba tady toho vlka? Proč by ne? Jenže Smrt jsem ještě nikdy neviděla, třeba nebude tak špatná, jak se zdá, třeba bude prima! Proč by ji jinak teta Rowena chtěla následovat? Kdyby nebyla prima, byl by nesmysl s ní mít cokoliv společnýho, ne?
Opětovně jsem se rozešla a zvědavě, celá napjatá, vyhlížela Nagiho, až dokud jsem ho neuviděla stát tam dole pod kopcem. Srdíčko mi zaplesalo radostí, že tam na mě počkal a že vlastně ten krásný vlk nahoře měl pravdu. “Nagiiii!“ zavolala jsem na něj rozněžněle a rozeběhla se.
Plnou parou jsem do něj naběhla a se smíchem se přitulila do jeho kožichu. Byl taky huňatý a měkký, sice ne tak jak tamten vlk, ale taky byl. Spokojeně jsem do něj zababušila hlavu, “neuvěříš Nagi, co jsem tam viděla.“ Ocásek mi rozrušeně mrskal ze strany na stranu, musela jsem od něj poodstoupit vzad, abych se mu mohla koukat při tom povídání do očí a pořádně se na to soustředit. “Normálně, jako úplně normálně,“ začala jsem rozvášněně koktat, “no normálně fakt jako tam žije vlk!“ S vypoulenýma očima jsem na něj zírala, “chápeš? Na tom kopci nahoře žije vlk. Jmenuje se Život a vůbec nežije na písku, kde pak! Je tam plno trávy, květin, voda tam je, ptáci zpívají, normálně to tam fakt žije, nekecám!“ Co na to asi tak řekne?

<< Narrské kopce

Se zájmem jsem přikyvovala jeho slovům, aniž bych o jejich podstatě nějak uvažovala. Proč bych taky měla? Však Nagesh uvažoval za nás oba, co řekl, to byla pravda, nebylo potřeba, abych přemýšlela taky. “Aha, aha,“ zamumlala jsem, “tak to jo, to ji musíme najít. Půjdu s tebou, měli bysme ji co nejdřív vidět a seznámit se s ní... A Nagi,“ zlehka jsem na něj po kratší odmlce pohodila hlavou, bylo poznat, že nad něčím dumám. “Myslíš, že jsme my dva něco víc, když jsme ti její následovníci? Znamenáme hodně? Například víc, než znamenají Echo s Wisterií třebas? No víš co, oni určitě v žádným ohnivým kruhu nikdy nebyli a my dva jo,“ pokrčila jsem rameny a zavrtěla ocasem. Rowena tehdy říkala, že budu nejkrásnější z nejkrásnějších, nemyslela tím taky důležitější než ostatní obyčejní nudňouši, kteří nejsou následovníci Smrti? Znělo by to totiž super, kdybysme byli hustí. Hustší jak ostatní. “A myslíš, že se na nás dívá? Třeba teď? Z noční oblohy?“ s úsměvem jsem vzhlédla na jasnou noční oblohu, po které byly rozesety miliony svítících hvězd. “Je Smrt jedna ta hvězdička na nebi a pozoruje nás?“
Společně jsme si vyznali srdíčko a já spokojena, že ťapká spolu se mnou, pelášila nahoru. Nevěděla jsem, co nebo kdo mě tam čeká, ale hodně mě to zajímalo. Navíc bylo ideální, že byla noc, protože se mírně ochladilo a nebylo tu tak strašné horko jako ve dne.
Až teprve co jsem se vysápala celá zadýchaná na vrcholek, jsem si uvědomila, že Nagi tu nikde není. Za mnou, vedle mě a ani přede mnou. Rozpačitě jsem se rozhlédla kolem sebe, “Na-Nagi?!“ prolomila jsem noční ohlušující ticho, ale odpovědi se mi nedostalo. “Nagi, kde jsi?“ pípla jsem a rozešla se dál od okraje kopce, po kterém jsem se sem vyšplhala. Netrvalo dlouho a já si uvědomila, že mě obklopuje zelená krajina, nikoliv písek, což bylo poměrně zvláštní. Ohlédla jsem se za sebe, však ještě před chvílí tu ten písek byl, ne? To je pěkně divný, že je tu najednou louka a... Voda? s nevěřícným zamračením jsem se rozhlédla kolem sebe, normálně to tu fakt úplně žilo. Snad i ptáci tu štěbetali, bylo to vážně zvláštní. Kopec byl jen z písku, kde nic tu nic, ale tady nahoře byla najednou hustá zelená tráva, někde v dálce jsem slyšela šum vody, rostly tu květiny a prostě... Bylo to úplně něco jiného. S fascinovaným úsměvem jsem si vše prohlížela, až jsem úplně zapomněla, že jsem chtěla hledat Nageshe. “Nelly, nevěděl jsem, že přijdeš tak brzy“, cukla jsem s sebou, ten hlas jsem neznala. Nebyl to Nagiho hlas, dokonce ani Alkairanův, moc dobře jsem si na jeho hlas vzpomínala a takhle určitě nezněl. “Cože?“ hlesla jsem s pohledem upřeným před sebe, odkud se za pár chvilek zjevil bílý vlk s květinami na hřbetě. “Waaaa,“ po tváři se mi rozlil úsměv, “kdo jsi? Jak ses tady ocitl?!“ přicupitala jsem blíž k němu, abych si ho mohla detailněji prohlédnout. “Hehe, ještě jsem nikdy neviděla nikoho s kytkama na zádech,“ bezostyšně jsem napřáhla packu, abych se ho mohla dotknout, ale vyrušil mě jeho smích. Smál se totiž tak krásně, tak líbezně, že mě to úplně pohladilo po tváři a málem dostalo do kolen. Zkoprnělá jsem zůstala hledět do jeho vstřícných očí, které na mě koukaly jako na obrázek. Usmíval se a já nechápala proč. “Od koho víš, jak se jmenuju?“ vysoukala jsem ze sebe nakonec a packu položila zpět na zem, aniž bych se ho dotkla. “Já vím hodně věcí, maličká. Jsem na tomto světě už hodně dlouho, víš?“ pokojně se posadil, tak jsem ho napodobila a otupěle přitom pokyvovala hlavou. “Já nejsem maličká, jsem už veliká vlčice. Dospělá,“ opravila jsem ho pyšně s úsměvem, ale tak nějak se mi nechtělo mu odporovat, neměla jsem na to teď vhodnou náladu. Spíš jsem se jím chtěla kochat a užívat si toho zvláštního pocitu, který jsem teď cítila. Byl nepopsatelný. To až řeknu Nagimu, lehce mi zalechtalo v bříšku, možná jsem šla rychleji jak on, tak bude někde vzadu za mnou. “Tvůj kamarád na tebe čeká dole, neměj strach. Nakonec ho něco zaujalo a tys byla rychlá jako malá myška, tak se rozhodl počkat, než abyste se navzájem zase ztratili,“ postavil se a obešel mě, asi si mě prohlížel. “Aha, tak jo,“ pokrčila jsem rameny a dál to nijak nerozváděla. Vlastně jsem teď měla plnou hlavu tohoto vlka, “kdo jsi?“ Život se zasmál harmonicky znějícím hlasem, “ty mě neznáš? Jsem přeci Život, pán všeho živého na tomto světě,“ z očí mu sálala láska a klid. “Och, nikdy jsem tě ještě neviděla,“ usmála jsem se na něj, “já jsem Nelly. Prostě jen Nelly.“ Věděla jsem, že mé jméno zná, ale připadalo mi divný se mu nepředstavit, když on se mi právě teď představil. “No, malá Nelly. Začátek tvého života nebyl moc snadný, viď?“ naklonil hlavu jemně na stranu, překvapilo mě to. Copak mě sledoval od narození? “Jo, to nebyl. Pořád nevím, kde je má máma,“ dychtivě jsem na něj zírala, třeba to bude vědět? “Bohužel, mé dítě, to ti říct nemohu. Ale jedno vím – drž se Nageshe a budeš šťastná. Spolu budete šťastní,“ zavrtěla jsem na něj ocasem, takže znal i Nagiho? Tak to asi znal i Alkairana a tetu Rowenu!
Vlk se z ničeho nic zvedl a jal se odcházet. Vyplašeně mi vystřelil zadek a rozcupitala jsem se za ním, “kam jdeeeš?!“ nechtěla jsem, aby někam odešel, chtěla jsem s ním ještě chvíli být. Zajímala mě velká spousta věcí a navíc mi s ním bylo dobře. “No, myslím, že tam na tebe tvůj kamarád čeká už docela dlouho, tady plyne čas jinak než tam dole,“ otočil hlavu a usmál se na mě. Usmál se ale tak strašně srdečně, že mě to chytilo za srdce, málem jsem se rozplynula. “Ale on by ještě možná chvilku počkal, je hodnej. Určitě mu to nevadí,“ snažila jsem se ho přesvědčit, zatímco jsem pořád ťapinkala vedle něj, ale on jen odmítavě zavrtěl hlavou. “Nelly, je čas jít,“ napřaženou packou mě vybídl k odchodu a já jen nešťastně vzdychla. Zřejmě mi nic jiného nezbývalo, že? Ještě hodnou dobu jsem na něj zaujatě civěla, až dokud se ke mně neotočil zády a nevyprovodil mě přátelským zamrskáním svého huňatého ocasu. “Tak ahoj, Nelly. Uvidíme se.“

>> Narrské kopce

Zastříhala jsem ušima, když zabručel ty věci o Roweně, nějak jsem nevěděla, co tím myslí. Nebo jako takhle - chápala jsem, že ho opustila, nechala nás všechny napospas a on, jako její syn, to nesl určitě hůř jak já, ale jinak vlastně nic jinýho neudělala, ne? Nebo v minulosti ano? Ještě předtím, než jsem k nim přišla? Zamyšleně jsem na něj koukala, když ji nepotřebuje, tak já ji ale taky nepotřebuju. Jo, když ji nechce Nagesh, nechci ji ani já! Rozhodla jsem se, že chci dělat přesně to, co chce dělat Nagesh. “Jo, nepotřebujem ji, už jsme stejně přece dospělí vlci,“ připomněla jsem nám oběma Rowenino kázání během rituálu, na který jsem často vzpomínala a přemýšlela o něm. Co ten rituál vlastně znamenal? A co pro nás dva znamená teď? Tehdy jsem byla ještě moc malá a hloupá na to, abych čemukoliv z toho, co se tam dělo, rozuměla. “A tys někdy tu Smrt viděl, Nagi? Co je to? Víš, co myslím, ne? Tu Smrt v tom ohnivým kruhu, jak jsme byli společně jako malí s Rowenou,“ nevyjadřovala jsem se úplně přesně, neb jsem si na ten rituál vzpomínala jen matně, ale věděla jsem, že mi Nagi bude rozumět. Pak jsem jen tiše poslouchala jeho povídání o bratrech a přitom se na něj usmívala, aby věděl, že jsem jedno velký ucho a že mě to všechno doopravdy zajímá. “Můžeme toho strejdu navštívit klidně hned teď, třeba tam aspoň jeden z těch dvou bráchů bude,“ zavrtěla jsem ocáskem, “a když nebude, tak tam bude aspoň ten tvůj strejda Alfredo.“ Vlastně mě jeho rodina zajímala, ráda bych se s nimi setkala. Líbilo se mi, že alespoň on má takovou rozvětvenou rodinu, já neměla vůbec nikoho. “Teda můžeme tam jít hned potom, co prozkoumáme tenhle divnej kopec,“ ukázala jsem packou nahoru a zazubila se. Ten kopec vypadal tak nepřirozeně, jakoby se tu snad zjevil z ničeho nic. Navíc tu bylo horko.
Chytil mě za tlapku, spokojeně jsem se, celá zaláskovaná, usmívala jak měsíček na hnoji, aniž bych věděla, co ty moje pocity znamenají. Pak jsem se k němu přitulila a spokojeně mu vydechla vzduch do kožíšku. “Potřebovala,“ přitakala jsem souhlasně, stále zachumlaná v jeho měkké medvědí srsti. Líbilo se mi, jak ze mě tu ztracenost tehdy poznal, tím mi totiž ulehčil život. Neměla jsem ani tušení, jak pozorným byl a vlastně pořád je. “Mě se na tobě líbí hodně věcí,“ oddálila jsem se, abych se mu mohla dívat do očí. Když jsem s ním mluvila, ráda jsem ho sledovala, líbil se mi. Líbily se mi jeho grimasy, veselé oči, úsměv na tváři… Prostě všechno. “Právě, hehe,“ zasmála jsem se, “je to takový vtipný, ale líbí se mi, jak se o mně staráš. Vím, že se na tebe můžu spolehnout, že mě vždycky ochráníš a že nedovolíš, aby se mi něco stalo. A mě se to hrozně líbí, víš. Já totiž nikdy nikde nechci být sama, nelíbí se mi, když jsem sama. Je to takový divný,“ na moment jsem se odmlčela a jemně se přitom pousmála. Stydlivě, rozpačitě. Nebyla slabost, co jsem teď řekla? Pokrčila jsem rameny a dodala: “A taky se mi líbí, jak si víš vždycky rady. Vždycky všechno vyřešíš a já pak nemusím řešit nic,“ bylo to pro mě pohodlný. “A taky vypadáš hezky. Máš hezkej kožíšek a oči. Jsi takovej frajer,“ znovu jsem se k němu jako kočka s táhlým zavrněním přitulila, zatímco jsem vnímala ty zvláštní intenzivní pocity, které mým tělem pulzovaly čím dál tím víc.

Dole pod kopcem bylo fajn, aspoň po tu dobu, co se mi točil svět. Jak se točit přestal a já vyskočila na nožky, uvědomila jsem si, že celej ten kopec musím znovu vyjít, abych se dostala, kam chci. Byli jsme nahoře a teď zas dole, ale… Byla to bžunda. “Jo, jsem v pohodě,“ mávla jsem na něj packou. Nejdřív se mi sice motala škeble, ale teď už se to uklidnilo. “Až půjdeme zpátky z toho kopce, klidně to můžem udělat ještě jednou, hehe. Budem se kutálet jak dvě koule seshora až úúúplně dolů!“ vesele jsem poskočila, jemu se to líbilo, mě se to líbilo, tím pádem bylo vše sluníčkový! “Jdem až nahoru Nagi, třeba tam objevíme něco super.“

>> vrchol

<< Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Souhlasně jsem přikývla, i když jsem přesně nechápala význam toho názvu. Proč zrovna Zrádcův remízek? Však to byl prostě jen les, různý traviny a křoviska, plno bláta a… Tak celkově prostě bída bídoucí, no. Tak co znamenalo Zrádcův remízek? V mé slovní zásobě pozbývalo významu spousta slov, byla jsem, co se týče slovní zásoby, poměrně omezená a nevzdělaná, takže něco jako je třeba slovo „zrada“, jsem zatím neznala. Dokud jsem se slovem nepřišla do styku, nevěděla jsem, o co vlastně jde. Zamyšleně jsem hleděla na Nagiho packy, a to až do chvíle, kdy zmínil svoje bratry. Zamrkala jsem, zastříhala oušky a pohled přesunula do jeho očí, nikdy o svých bratrech nijak zvlášť nemluvil, vlastně jsem o jeho rodině věděla velký prd. Ale to on možná taky, když je od narození neviděl. “Řekni mi o nich něco. Jak vypadali? Jak se jmenovali? A… Proč vlastně už nejste spolu? A Rowena je teda doopravdy tvá máma?“ bylo mi trochu hloupé, že jsem se ho ptala na takové věci, které bych za tu dobu, co s ním jsem, měla vědět, nicméně… Nevěděla. Stydlivě jsem se uculila, tak jako vždy, když jsem se necítila úplně komfortně a nevěděla, jak mám reagovat, a pak dál ťapkala poslušně vedle něj. “A víš, kde bratři teď žijou? Mohl bys… Mohl bys mě jim představit třeba,“ jemně jsem do něj šťouchla packou a rošťácky se usmála, ale pořád s hodnou dávkou jemnosti. Byla jsem jako lesknoucí se drahokam na dně divoké řeky, který jen čekal, až si ho někdo vezme a bude se o něj starat. Svět kolem mě byl ta divoká řeka, neznala jsem ho a neuměla jsem se v něm sama pohybovat a starat se o sebe, ale pak se objevil v mém životě Nagesh, chytil mě do pacek jako ten malý drahokam.. A už mě nepustil. “Jestli teda chceš,“ dodala jsem tiše. Použila jsem stejnou frázi, jakou zanedlouho použil on, takže když to řekl, musela jsem se tomu zasmát. Pak jsem ale pro stvrzení našeho slova „navždycky“ natáhla packu tak, jak jsem to předtím udělala k Echovi. “Navždycky,“ zopakovala jsem a pak jen s úsměvem na rtech poslouchala ty pěkné věci, které říkal. Měla jsem štěstí, že jsem zrovna já byla tou, bez které nemohl být. “Nagi? V čem jsem se ti tehdy vlastně zalíbila? Byl jsi ke mně od začátku tak hodný,“ letmo jsem si vzpomněla na Alkairana, který byl hodný taky, ale ne až tak jako Nagi.
Dorazili jsme k písčitým kopcům, ze kterých, ač byl večer, stále sálalo horko. Obdivně jsem vzhlížela až na jejich špičku, nikdy jsem takové kopce neviděla. “Wau,“ hlesla jsem s fascinovaně pootevřenou tlamkou, “jak se to tady objevilo, že?“ Zvědavě jsem se písku dotkla packou, byl to zvláštní pocit. Nikdy jsem se s pískem během svého života vlastně nesetkala. “Zůstává to mezi prsty,“ zasmála jsem se a tlapku do písku zabořila ještě víc, “zkus to!“ Nagi si však užíval a skotačil po svém. Hned si získal moji pozornost, hravě jsem na něj vrtěla ocasem a sledovala jeho lumpárny, to ho očividně zajímalo víc než ponořovat packu do písku tak, jak jsem to dělala já. Zatímco mi předváděl, jak skvěle se jde z kopce klouzat po prdce až dolů, já vesele přešlapovala na místě z packy na packu. Nemusel mě ke zkoušce vybízet dlouho, pojala jsem to však po svém – kydla jsem s sebou do písku na pravý bok a začala kutálet sudy. A to byl panečku fikot, kutálela jsem se čím dál tím rychleji, až se mi z toho začala úplně motat hlava a stala se ze mě bezvládná hadrová figurka. Trochu jsem to nečekala, bylo to ze začátku zábavný, ale asi v polovině tohohle dobrodrůža jsem už chtěla, aby byl konec. V průběhu kutálení jsem křičela: “Eeeeeeeeeh!“, a pak už jsem dole v cíli, třikrát hurá!, jen ležela rozvalená na zádech, hledíc do nebe a čekajíc, až se mi zase srovná svět. “Tohle bylo taky dobrý,“ pípla jsem zamotaným jazykem.

<< Skvělé místo pro život - přes řeku Kierb

Z toho pěkného lesíka, ve kterém mi bylo moc příjemně a hezky jsem se v něm psychicky dala dohromady, jsme s Nageshem dorazili do jakéhosi ponurého s absencí slunečních paprsků, vody či dalších známek života. Jehličnany byly tak vysoké, že jeden ani nemohl vidět tu pěknou večerní oblohu, která se zbarvovala do růžova díky zapadajícímu sluníčku. Zamračeně jsem našpulila rty, “to je ale škaredej les. Vypadá jako to místo, kde jsme dřív žili i s tetou Rowenou. Jak se to tam vlastně jmenovalo?“ nastražila jsem na Nagiho ouška a otočila zvědavě hlavu. Název jsem si nepamatovala, nebo kdo ví, jestli mi ho vůbec někdy někdo řekl. “Nikdy se tam už nechci vrátit,“ zamumlala jsem tiše. Tenhle les mi tamten původní silně připomínal. Brrr, otřásla jsem se pod vlivem mrazu, který mi přeběhl po zádech.
“Co mě zavedlo…,“ odmlčela jsem se, vlastně jsem na to odpověď neznala. Hledala jsem jeho, Alkairana a mezitím se ztratila, až jsem našla Echa. Nadechla jsem se, že mu to řeknu, ale on se rozpovídal o tom, jak pro změnu hledal on mě a jak během hledání našel úžasný les. Měl radost. Očka mu zářila, vrtěl ocasem a vypadalo to, že se vážně těšil, až mi to řekne. Usmála jsem se na něj, srdíčko mi zaplesalo. Ač jsem tu radost a dobrý pocit najednou z ničeho nic neuměla dát tolik najevo jako kdy jindy, nejspíš proto, že jsem trochu zpanikařila tím, jak krásně na mě koukal, líbilo se mi to. Líbilo se mi, že jen spokojenej a především se mi líbilo to, že se mnou chce začít od začátku. “Začneme společně znova,“ přitakala jsem tichounce, pořád jsem se musela uculovat. Krok se mi bezděky zpomalil, můj pohled přitáhly jeho jemné oči s pohledem „přesně vím, co dělám“, ze kterých navíc čišel elán a nadšení do života. Najednou jsem si zase připadala skvěle. Stejně jako tehdy, když jsem s ním byla v tom začarovaném ohnivém kruhu, Nagesh mi prostě dopřával pocity bezpečí a jistoty, to mě k němu táhlo ze všeho nejvíc. Staral se o mně a mě to dělalo dobře. “Společně a… navždycky?“ pípla jsem trochu stydlivě, ale pohledem jsem neucukla. Naopak jsem se znova uculila a zavrtěla ocáskem. “Jsem ráda, že jsi pro nás našel nové místo a že jsi mě hledal. Děkuju,“ broukla jsem, zatímco jsem se k němu přiblížila, abych se k němu mohla přitulit.
Zaujal ho písčitý kopec, možná spíš teda hory, jak je on nazval. Koukla jsem směrem, kterým se tyčily až vysoko do oblak. Jasně bylo to zvláštní, že zrovna tady, poblíž takovýho škaredýho depresivního lesa, byly z ničeho nic písčité hory. Přikývla jsem, “jsou divný. Takový jako jak kdyby sem nepatřily, že?“ A když pak broukl, že by něco chtěl zažít společně jen se mnou, přesunula jsem oči pomalu z těch divných hor na něj. Kdyby to šlo, začervenala bych se, ještě že jsem měla obličej tak huňatej a nemusela jsem se teď stydět za to, že se stydím. “Chci tam jít s tebou… Třeba, třeba tam bude něco zajímavýho,“ poťouchle jsem se usmála, jemně mu dloubla čenichem do krku a pak ho následovala. Cupitala jsem vedle něj a popravdě si hrozně užívala těch slastných a zároveň i mně neznámých pocitů, které jsem právě teď cítila.

>> Narrské vršky - přes Prstové hory

“A když kolem zrovna nebudeš, tak nic?“ povytáhla jsem překvapeně obočí, protože já ho vidět znovu chtěla, ale věděla jsem, že bloudit po světě sama tak, jak jsem to dělala doteď, určitě nebudu. Už bych pak nenašla cestu domů a… Nemusela bych najít ani Echa a pak ani Nagiho, zůstala bych úplně osamocená, co bych pak měla dělat?! Ne, to ne.. Ale to pak znamená, že když nebude poblíž, že se už neuvidíme? posmutněle mi poklesly koutky tlamky, ale když se mě Echo dotkl, tak jsem se na něj vřele usmála a zavrtěla ocasem.
Netrvalo však dlouho a Nagesh hned začal nervovat, že nestíháme a že nám Alkairan zdrhne. Koukla jsem zvědavě nejdřív na něj, pak na Echa s Wisterií a nakonec znovu na Nagiho, až jsem se přidala blíž k němu, abych mu dala najevo, že souhlasím a odcházím spolu s ním, že tu nechci dál zůstávat bez něj. Nenapadlo by mě, že bude nervózní z Echa, takhle jsem zatím nepřemýšlela. “Tak ahoj, Echo! Uvidíme se,“ zašveholila jsem vesele, Wisterii zamávala packou a pak se vydala s Nageshem pryč. Samozřejmě mi to ale nedalo a na dvojici, kterou jsme nechali za sebou, se naposledy ohlédla. Bylo mi líto, že musíme odejít, vlastně jsem se celkově nerada s někým loučila a oddělovala se, nejlépe by mi bylo, kdybych měla všechny vlky, které mám ráda, pořád okolo sebe. To by bylo vážně super.

>> za Nagim