Gallirea - Příspěvky uživatele

// VLA 19 (5/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 5/15

<< Lesík topolů

“Uhuhu!“ zahihňala jsem se nadšeně a poskočila u toho jako na pružince všemi čtyřmi tlapkami nad zem. “Víš co? Popravdě mám hodně dobrej pocit, když vím, že jsi silnej! Že budeš líp umět magie a tak, protože když se teď máme starat o les a jednou třeba o vlčátečka, tak co kdyby se stalo něco, u čeho je potřeba nás všechny ochránit? Pak bys vyběhl ty a všem dal co proto! Ukázal bys jim, že s tebou si nemaj zahrávat!“ chrlila jsem na něj svoje nadšené představy a máchala přitom akčně ocasem. Viděla jsem ho jako toho silného, který se o všechno a všechny vždycky postará. “A když budu po tvým boku, tak si na mě nikdy nikdo netroufne. Budou mít strach, protože budou vědět, že jsem tvoje. Budou mít respekt,“ pozvedla jsem nafrněně hlavu do výšin. Nebyla jsem sice nijaká škodolibá frfňa, nicméně ta myšlenka mi dělala fakt dobře. Kdo by neměl rád pocit, že je „nad něčím nebo někým“? Chvíli jsem se teď nesla jako pyšná princezna a představovala si u toho různé scénky, jak někdo zlý přijde a bude chtít něco provést v naší smečce, ale Nagesh ho svojí silou zastaví.

>> Mahtae jih

// VLA 18 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 4/15

<< Armanské hory

Poslouchala jsem ho s úsměvem na tváři, a potom, co do mě šťouchl čenichem, jsem do něj šťouchla na oplátku taky. “Tak by to mělo být,“ zopakovala jsem při šťouchnutí šeptem jeho slova, která mě zahřívala na srdíčku. “Děkuju, Nagi,“ našpulila jsem rtíky a poslala mu vzdušnou pusinku. Byl na mě tak hrozně hodný, až se mi z toho skoro podlamovala kolena.
Povídání o Smrti jsem poslouchala zaujatě, snažila jsem se jeho popisek co nejlépe zapamatovat. Přece jen, zrovna bohyně mě velice zajímala, musela jsem přece vědět, koho uctívám, ne? “Ahaa,“ hlesla jsem fascinovaně s pohledem přilepeným na jeho očích. Neuniklo mi, že je z toho setkání radostný, tak jsem na něj zavrtěla prdýlkou, aby věděl, že jsem taky radostná spolu s ním. “Tak to si budu pamatovat. Budu ji muset pak taky poznat, když je to můj velký vzor,“ packou jsem ve vzduchu obloučkem vykreslila, jak moc velký v ní ten vzor mám. “Takže chovat se slušně a uctívat ji,“ zopakovala jsem, “to dokážu!“

>> Rozkvetlé louky

// VLA 17 (3/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 3/15

<< Severní Galtavar

“Hm, to je vlastně pravda. Zradila nás, že? Říkala, že přátelé vždycky drží při sobě, přitom nás opustila a nechala nás, tehdy ještě celkem malý vlčata, napospas. Klidně jsme mohli umřít,“ pokyvovala jsem zamyšleně hlavou, a vzápětí se s nastraženými oušky vpřed rychle koukla na Nagiho s jiskrou v oku, jestli jsem to řekla správně. Kdykoliv jsem něco řekla, vždycky jsem v sobě najednou ucítila silnou touhu po ujištění se, že jsem vše řekla správně. Taky jsem milovala, když mě chválil, připadala jsem si pak důležitá, chytrá, krásná a jednoduše úžasná. Neskákala jsem mu však do řeči, protože s poučkami pokračoval, takže jsem ho zcela vážně poslouchala a u toho dál ťapkala, jenže když to dořekl, celá jsem se rozplynula. “Awww,“ zajíkla jsem se, “tys to řekl tak hezky! Jakto, že jsi tak chytrej a vždycky všechno tak vystihneš?“ zavrtěla jsem ocáskem, ale pak trochu posmutnila, “já moc mluvit neumím. Vždycky řeknu nějakou trubkovinu.“
Zmínil, že v lese potkal Smrt. “Myslíš tam nahoře v tom kamenným čemsi? Jak jsem byla s Varjou dole v lese?“ zavrtěla jsem při zmínce hnědého vlka ocásečkem. “Takže to není rozpadlá zřícenina, ale vlastně něčí domeček!“ a ten někdo byla naše Smrt. “Takže jsi ji viděl? A jak vypadala? Byla… Úžasná?“ nadchlo mě to. Začínala jsem nabírat na intenzitě a nakonec otázky pálila o sto šest. Zalitovala jsem však, že jsem tam nešla spolu s ním. Mohla jsem ji vidět.

>> Lesík topolů

// VLA 16 (2/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 2/15

<< Jedlák

“Joo?“ podivila jsem se, načež jsem začala prohrabovat vzpomínky ve své hlavě. Měla jsem za to, že tam někde je zatoulaná jedna o chvíli, kdy mě Rowena přijímala mezi dospělé. Zmiňovala, že budeme s Nageshem členy kultu. Zmateně jsem zamrkala, ale pak se jen usmála a nechala to být. Vlastně to bylo jedno. “A jak si budeme říkat? Nebo teda vlastně… Když nejsme ten kultík, tak co jsme?“ potřebovala jsem přece vědět, do čeho přesně budeme nové zájemce přijímat, ne? “Když někdo bude chtít být mezi námi, tak jako, hm,“ možná, že to bude prostě jen smečka? Smečka, která jde po stopách bohyně? “Budeme jen smečka?“ vyhrkla jsem dodatek a na Nageshe dlouze pohlédla. “Jakože je přijmeme do smečky a oni pak budou dodržovat naše pravidla o bohyni? A neměli bysme teda mít nějaký zvyky, který se pravidelně budou vykonávat?“ možná jsem se v tom začínala trochu patlat. Asi jsem byla zmatená.

>> Armanské hory

// VLA 15 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 1/15

Konverzace příjemně plynula. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji, celá spokojená, že jsem tu s Nagim a zároveň i poznáváme společně někoho nového. Navíc jsme se díky Varjovi dozvěděli i daleko více věcí o Sařešinovi, tím spíš jsem si teď myslela, že je to mega divný vlk a navíc podvraťák. Podváděl a to se nedělá.
Byl čas vyrazit. Zvedla jsem tlapku a Varjovi zamávala na rozloučenou, “ahoj Varjo! Ráda jsem se s tebou poznala, určitě k nám přijď!“ přitakala jsem Nagimu, když ho zval do lesa plného javorů. “Přesně, je to Javorový les s véélikánským javorem uprostřed!“ zámávala jsem ocáskem, a pak honem rychle následovala Nageshe, který už ťapkal dál. “Máme nového kamaráda,“ zazubila jsem se hned potom, co jsem mu to špitla do ouška. Byla jsem nadšená, že jsem poznala někoho nového. “Vypadal jako hodnej vlk, že? Třeba se k nám jednou přidá do smečky a pak ho vtáhneme do našeho smrťoucího kultíku,“ usmívala jsem se sladce, přitom jsem ale skoro na každého druhého vlka spřádala takovéto plány. Smrt mi pomalu, ale jistě, lezla na mozek.

>> Severní Galtavar

// VLA 14 (5/5)

// Stařešina - Varja - 3/3

Když pochválil moje jméno, zazářila mi očička. Divoce jsem zavrtěla ocáskem, kdybych dovedla radost projevovat i jinak, nebála bych se to právě teď udělat! “Děkuju, mě se moje jméno taky líbí!!“ přiznala jsem s tichým zachichotáním se. “A můj partner se jmenuje Nagi. Teda je Nagesh, ale říkám mu Nagi,“ zmínila jsem Nageshovo jméno bez jakéhokoliv ostychu, nepředpokládala jsem totiž, že by mu to vadilo. “Takže jsme Varja, Nelly a Nagi,“ zatetelila jsem se zadkem, kterým jsem pak sedla na zem, aby se mi tu ve vzduchu furt tak nevlnil. “Ze severu? A v jakých horách jsi žil?“ znělo to zajímavě, já nikdy hory nenavštívila. Vlastně jsem pořádně ani nevěděla, jak vypadají zblízka, vždy jsem je pozorovala jen z dálky. “Já jsem se narodila v takové tmavé noře, ani nevím, kde přesně byla, ale máma mě jednou dovedla do moc moc hezkýho lesa s potůčkem a zpívajícími ptáčky. Tehdy jsme se společně rozloučily a já jsem se pak potkala s Nagim a ještě jedním naším společným kamarádem,“ usmívala jsem se. Tak trochu jsem zatajila tu část o tom, že mě mamča opustila, asi jsem se tím chlubit nepotřebovala. “No Nagi pro nás našel moc krásnej les, nechtěl by ses podívat? Žijeme spolu v takovým hodně velikánským starým stromě. Chceme si tam založit smečku!“ pochlubila jsem se hned poněkud akčně, bylo poznat, že jsem z toho nadšená. A když je jeden nadšenej, má chuť to ostatním sdělit, ne?
“Jé aha, takže on vážně hodně cestuje,“ pokývala jsem smířlivě hlavou, byla jsem celkem ráda, že mi to tadyhle kámoš Varja řekl. Aspoň jsem se nemusela cítit blbě, že jsem v tom závodu v plavču prohrála. “Ale jinak kde Středozemní pláň je, to nevím, ale třeba na ni narazíme,“ chtěla jsem ještě něco dodat, ale to už mi letní vánek přivál do nosánku Nagiho pach. Vrací se! Zadek mi vystřelil rychlostí blesku nahoru, ocas se rozvrtěl jak mega rychlá vrtulka a já začala tiše pokníkávat s pohledem upřeným směrem, kterým předtím zmizel. Nebyla jsem zvyklá být bez něj sama, takže jsem se tuze těšila, až ho zase uvidím! A jak přicházel, přicupitala jsem za ním a jako malé klíště se na něj nalepila. “Uuuuh,“ pípla jsem nadšeně a šla s ním za Varjou. “To je Nagi,“ usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. “Tohle je Varja, a ten říkal, že viděl Stařešinu i na Středozemní pláni. Víš, kde ta pláň je?“ až teď jsem se od něj oddálila, ale vážně jen mírně. Spíše jsem se tak sesunula z jeho těla a posadila se přímo vedle něho tak, abych cítila jeho teplo. Stačila chvilinka a hned mi chyběl!

// VLA 13 (4/5)

// Stařešina - Varja 2/3

“To já taky!“ vyhrkla jsem, “taky si radši dělám kamarády než nekamarády,“ s vrtěním ocásku jsem zapřemýšlela, jestli vlastně nějaké nekamarády mám? Neuvědomovala jsem si, že bych strávila někdy nějaký delší čas s někým jiným než s Nagim, Rowenou a Alkairanem. Což bylo docela smutné, neměla bych se víc seznamovat? A víc poznávat svět? Kromě té díry, ve které jsme společně žili jako malí a teď tohoto nového lesa jsem nic moc neznala a neviděla. “Uh, pěkné jméno. Takové krátké. Taky mám krátké jméno, jsem Nelly. A odkud jsi? Žiješ tu dlouho?“ usmála jsem se. Po tom zjištění, že vlastně nemám moc známých, jsem si řekla, že mezi mé známé bude patřit alespoň on. Pan medvídek.
“Jo?“ hlesla jsem úlevně, že nejsem jediná taková mimo, které Stařešina pláchl. Ale stejně to bylo prostě divný – plaval a plaval a najednou byl pryč. Co jsem si o tom jako měla myslet? Jedině že by fakt měl nějakou spojitost s naší paní a tím pádem uměl hodně dobře s magiema, zaujatě jsem Varjovi zírala do očí, ale přemýšlela jsem pořád nad svými věcmi, i když to možná tak nevypadalo. “Takže jsi ho naposledy viděl na pláni?“ vysoukala jsem ze sebe zpomaleně, ale pak jsem párkrát rychle zamrkala očima a vrátila se hlavou zase do přítomnosti. “A na jaké pláni?“ Že bysme s Nagim šli za ním? Na tu pláň?

// VLA 12 (3/5)

// Stařešina - Varja - 1/3

Když na mě přátelsky promluvil a já pak zahlédla jeho ocásek, ulevilo se mi. Viditelně jsem si oddechla a zamávala mu ocáskem zpět. “Trochu jsem se lekla,“ usmála jsem se rozpačitě, když se mi omluvil. “Ale teď už je to v pohodě, měla jsem trochu strach, jestli třeba nebudeš zlej,“ usmívala jsem se na něj. Jak málo mi stačilo, abych vlkovi začala důvěřovat. Mladá a naivní, ani jsem si to neuvědomovala. Měla jsem ale za to, že většina vlků jsou hodné duše, proč zrovna já bych měla narážet na nějaké zlouny?
Zmínil Stařešinu, což mě překvapilo. Že by byl vážně tak známý? “Stařešina?“ zopakovala jsem nadšeně, “toho znám! Viděla jsem ho nedávno, támhle kousek odsud. U toho velkého jezera. Spolu s mým partnerem-,“ krátce jsem se zasekla. Bylo zvláštní o Nagim mluvit jako o svém partnerovi, i když vlastně byl, jen to pro mě pořád bylo tak trochu nové. Jenže jsem ještě s nikým o ničem takovém nemluvila, jen s Nageshem, tak mě samotnou vyvedlo z míry, že ze mě to slovo vypadlo tak lehce. Dořekla jsem ale hned zbytek věty, abych nevypadala nijak divně, “no narazili jsme na něj společně. Chtěl si s náma dát závod v plavání, ale uprostřed toho závodu tak nějak zmizel.“ S nakloněnou hlavou do strany jsem si vlka prohlížela. Měl hezký kožíšek, takový chundelatý. Celkem bych ho pomazlila. “Odkud ho znáš ty?“

// VLA 11 (2/5)

<< VVJ - přes S. Galtavar

Doputovali jsme až do lesa, kde jsme narazili na velkou kamenitou zbořeninu. Nebyli jsme u ní úplně blízko, ale zase ne úplně daleko. Mohla jsem ji vidět, ale neměla jsem z ní žádné pocity, ty bych asi měla, až bych přišla blíž a věděla, o co jde. Tenhle zbor jsem ale viděla poprvé v životě, tak jsem tomu nepřikládala žádný velký důraz. Takových po světě určitě bylo… Podívala jsem se na Nageshe a přikývla jsem, přičemž jsem k němu natáhla packu. “Opatrně! Ať tě tam nic nepřekvapí,“ netroufla jsem si odhadovat, jestli tam někdo/něco bydlí nebo jestli je to prázdné, ale tak nějak jsem měla za to, že tam Nagesh nic nenajde.
Zůstala jsem tedy dole pod kopcem, ani mi to nevadilo. Sedla jsem si k jednomu většímu stromu a poslušně čekala, ale nebyla jsem tu sama nijak extra dlouho. Všimla jsem si nějakého vlka, který se tudy protloukal, možná, že nás sledoval?! Zadek mi vystřelil od země rychlostí blesku a uši se mi připlácly k hlavě. Zatěkala jsem očima směrem, kterým Nagi zmizel, srdíčko se mi rychle rozbušilo. Byla jsem sama, v neznámém lese a s neznámým vlkem, který se tu vybatolil zrovna ve chvíli, co Nagi zmizel. Začala jsem být trochu nervózní. Naprázdno jsem polkla a bezděky udělala pár malinkatých krůčků vzad. “M-Můžu ti nějak pomoct?“ zavolala jsem na něj s úmyslem, že když ho hezky oslovím, třeba na mě bude hodnej. Jenom klid, když tak začnej volat Nagiho přes celej les!

// VLA 10 (1/5)

// VLA; závod se Stařešinou

<< Úzká rokle - přes Mahtae sever

Když to Nagesh tak zkonstatoval, uvědomila jsem si, že mé dětství poté, co mě máma opustila, nebo respektive co jsme se společně rozloučily, bylo tragické. Sice jsem měla štěstí a našla Alkairana, který mě přivedl k Roweně a já tak potkala alespoň svoji novou rodinu, ale kolem a kolem to jinak žádná hitparáda nebyla. Rozhodně bych takové dětství nikomu nepřála – a má vlčata ho rozhodně budou mít naprosto dokonalé, pohádkové. Koukla jsem něžně na Nagiho, věděla jsem, že on si určitě přeje to samé a nikdy by nedopustil, aby naše vlčátečka zažívala to, co jsme tehdy zažívali my. “To bude,“ kývla jsem na něj s rozzářeným úsměvem. “Ale nejdůležitější je, že máme jeden druhýho. To nám pak bude fajn vždycky a všude,“ dodala jsem s krátkým zazubením. Pak už jsem se jen culila jak trubka a pokračovala v cestě směrem, kterým mě on vedl.

No, měli jsme očividně velké štěstí. Nebo spíš neštěstí? Ten stařec, o kterém mluvil ten vlk z Cedrového lesa, tady fakt byl. Nečekala jsem to. Překvapeně jsem těkla očima ze starce na Nagiho a zase zpět. Trochu jsem zpanikařila, nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam tak stála a koukala, nebylo to, že bych byla nějaká stydlivá nebo něco, spíš jsem si nemyslela, že bychom na toho kouzelnýho dědečka fakt narazili. Nakonec jsem se ale začala usmívat, tak jako vždy, a vlka si od hlavy až k patě prohlédla. Byl divný, na zádech mu rostly houby a okolo tlamy měl něco, co jsem nedovedla identifikovat, protože jsem to viděla poprvé v životě. “Pane, rostou vám houbičky na zádech,“ uchichtla jsem se a packou ukázala na jeho záda, kdyby to jako náhodou nevěděl. Ještě jsem neviděla nikoho, komu by ze zad rostly houby. Divný.
Nagi se ale jako pravý gentleman chopil slov, takže jsem jen mlčky rychle pokývala hlavou, aby bylo vidět, že v tom jako jedem oba dva společně. “Jo, přesně! Máme otázky,“ kuňkla jsem, ač já osobně teda žádný asi neměla. Nevěděla jsem, na co bych se ho měla ptát, i když mě během Nagiho vyprávění fakt celkem zajímal. Jenže teď, když tu tak stál, mi to celý připadalo úplně mega divný. Ale možná bych něco říct měla, nechtěl jsem tu postávat jak trumbera, které se zamotal jazyk a proto nemůže mluvit, takže jsem se nadechla, že něco kváknu, ale on tu… Najednou nebyl. “Co-to,“ divoce jsem zamrkala a začala se rozhlížet do stran. Až pak jsem si uvědomila, že skočil do vody. Bez varování, beze slov a bez odpočítání startu! Ostuda jedna, ten starouš. Každopádně Nagesh závodit chtěl, takže jsem do toho šla i já. “Jsem ti v patách!“ štěkla jsem, ale popravdě jsem byla v patách spíš tomu starci než jemu, protože jsem plavala hrozně pomalu. Nebylo to proto, že bych nebyla dobrým plavcem, já vodu milovala! Ale prostě mi to tady nějak nešlo. Jakoby mi nefungovaly nožky tak, jak chci já. A tak jsem plavala vedle starce, kterej se furt tak podivně uchechtával, jak kdyby byl těma houbičkama zfetovanej, a snažila jsem se ho ze všech sil předplavat, ale ať jsem dělala a zkoušela cokoliv, nepovedlo se mi to. “To není možný!“ zaúpěla jsem. Už jsem to chtěla vzdát, neměla jsem moc silnou vůli, když v tom najednou, jakoby mi tlapky povolily. Stařec zmizel a já si myslela, jak je to skvělý, že ten závod třeba vyhraju. Možná jsem ho předehnala, aniž bych si to uvědomila! Začala jsem mrskat nožičkama a měla hnedle dobrou náladu. Už jsem se blížila k cíli, ani jsem si během toho snažení neuvědomila, že tam Nagesh dávno stojí a kouká po starci, ale když jsem zvedla hlavu a zaostřila zrak na břeh, uviděla jsem ho tam. Překvapeně, možná až šokovaně jsem na něj koukala a pomalu se vyškrábala a břeh. Myslela jsem, že budu první, protože ani jeho a ani starce jsem neviděla… “Jaktože už jsi tady?“ zamumlala jsem zmateně a po starci jsem se začala rozhlížet. “Myslela jsem, že vyhrávám,“ stařec tu nikde nebyl. A podle slov Nageshe prostě zmizel. Tiše jsem zafrflala, abych vyjádřila nespokojenost: “Pffffr,“ s nakrčeným čenichem jsem pak cupitala za svým úžasným protějškem, který ten závod nejspíš celý vyhrál a já jej prohrála. Ostuda!

>> Jedlový pás - přes S. Galtavar

// VLA 9 (3/5)

<< Javor - přes Javorový les

Jeho vlídné ujištění mi stačilo. Pokračovala jsem tedy spokojeně dál a užívala si společných chvilek. “Brzo zase přijde zima, že?“ napadlo mě, i přestože okolo nás stále sálalo veliké horko. Slunce pálilo na obloze, ale díky letnímu větříku se to vcelku dalo. A mně léto nevadilo. Ale nevadila mi ani zima. Byla jsem celkem nenáročnou vlčicí, měla jsem ráda všechno. “Ale teď budeme mít náš vlastní domov, nebudeme muset zmrzat v té hnusné černé díře,“ zajásala jsem si nadšeně a zvesela si u toho poskočila. Ta myšlenka vlastního domova byla dokonalá, navíc jsme domov měli teď opravdu pěkný, nic v něm nechybělo! Vynahrazovala jsem si teď to, co mi chybělo jako malinkaté holčičce.
Když jsme společně ťapkali, měla jsem čas ztratit se ve svých vlastních myšlenkách. Přemýšlela jsem o mámě a o jejím osudu, který ji potkal. Ani jsem nevěděla, co se s ní stalo. Kdysi jsem věřila, že se jednou vrátí a že se zase společně obejmeme a já jí řeknu, jak moc ji miluju a jak se mi po ní stýskalo, ale teď už ne. Teď už jsem tak nějak chápala, že ji znovu neuvidím. Že nepřijde. Koukla jsem na Nagiho. "Co myslíš, že se stalo s mojí maminkou, Nagi?" pípla jsem.

>> VVJ - přes Mahtae sever

// 106

// VLA 8 (2/5)

// Stařešina - Nagesh - 3/3

“Jono, to je vlastně pravda,“ kývla jsem na něj, celá spokojená, že Alkairan bude zase putovat s námi. A žít s námi. Nagesh to celé pronesl tak sebejistě, že jsem neměla nejmenší pochybnosti o tom, že má pravdu. Navíc, jak říkal – Alkairan s námi žil od malička, takže se s Nageshem skvěle znají a Nagi tím pádem ví, že s náma Alkairan prostě půjde. Měla jsem v tom jasno. Vesele jsem zabouchala ocáskem do země a vyskočila z lehu na tlapky, přičemž jsem si ze svého namodralého kožíšku s ultra jemňoučkou srstí oklepala bordel, který se mi na něj ze země nachytal. Chtěl vyrazit na výpravu, takže jsem neotálela a připravila se. Přece jen, i já chtěla najít Alkairana a pak aji toho starouše, o kterým mluvil ten vlk z Cedru. “A taky pak můžeme jít do toho Cedru, jak jsi říkal. Třeba toho vlka přesvědčíme, že jít po stopách paní Smrti je správná věc,“ usmála jsem se.
Vyrazila jsem po jeho boku ven z našeho krásného Javoru, ještě jsem se za ním i ohlédla. “Je takový divný ho opouštět, že? Snad tady na nás hezky počká,“ packou jsem Javoru zamávala a pak popoběhla kupředu za Nagim. “Myslíš, že ten Stařešina, o kterém jsi mi vyprávěl, bude pořád u toho jezera? A třeba tam narazíme i na Alkyho a všichni společně půjdeme navštívit ten Cedr,“ usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. Byla jsem hodně společenská, takže jsem si teď kreslila vzdušné zámky o tom, jak všichni společně budeme na výpravě. Jako za starých časů.

>> Úzká rokle - přes Javorový les

// 105

// VLA 7 (1/5)

“Když budeme mít vlčata, která vychováme k tomu, aby šla v jejích stopách, tak půjdou,“ kývla jsem sebejistě. Věděla jsem to ze sebe – byla jsem stejná jako máma. Teda snažila jsem se o to, vlčata přeci vždy chtějí být jako jejich rodiče, ne? “Když jim půjdeme příkladem, budou nás napodobovat. To mláďata určitě dělají,“ neměla jsem s vlčaty zkušenost, ale připadalo mi to celkem logické. Vlče je potomkem svých rodičů = nikdy nekončící láska z obou stran. Jen ta Rowenina láska se moc nepovedla, hryzla mě do hlavy myšlenka, když jsem se na Nageshe trochu déle dívala. Nahlas jsem to ale neřekla, nepotřeboval to slyšet. “A myslíš, že Alkairan ke Smrti taky vzhlíží? Nebo spíš ne? Nebo o trochu míň jak my dva, protože rituálem neprošel?“ naklonila jsem hlavu do strany. “Neměli bychom mu ten rituál udělat sami? Společně?“
Byl rád, že se mi úkryt libí, a já byla ráda, že je rád. Vrtěla jsem bez přestání ocáskem a zbožně na kostřičku hleděla. Byla to naše socha – ozdoba našeho domova. Známka toho, že je Smrt stále s námi. Podívala jsem se na něj, když se začal rozplývat, a usmála se stejně tak, jako se usmál i on. Vděčně. “Nagi, myslím, že je to možná práce paní Smrti, co myslíš? Osudem nás svedla dohromady, abychom spolu vyrůstali a byli ti nejlepší kamarádi… A zamilovali se do sebe... A mohli pak porodit a vychovat další její následovníky,“ zauvažovala jsem nahlas. Jo, znělo to logicky. Nadšeně jsem na něj pohodila hlavou a zafrkala, byla jsem ráda, jak jsem to skvěle vymyslela. To přece nemohlo být jen tak, že jsme s Nagim spolu už takovou dobu a milujem se čím dál tím víc, ne? Zdivočele jsem doběhla k poklidně tekoucímu potůčku, sklonila hlavu a napila se. Voda byla chladná, čistá a chuťově moc dobrá. “Zkus ji,“ ohlédla jsem se na něj, packou ho vybídla a pak čumák zase ponořila pod vodu, abych se mohla napít ještě víc. Byla jsem vlk, co vodu obecně miloval, a to ve všech možných tvarech a zjeveních. Navíc voda byla nenahraditelnou součástí života, a to nejen toho mého – to jsem věděla.
Nakonec jsem odcupitala na jednu z kožešin, kde jsem se svalila na bok a pohledem pak Nageshe vybídla, aby přišel za mnou. Chtěla jsem se pomazlit. Možná, že jsem si tou přehnanou mazlivostí kompenzovala to, co mi chybělo v dětství. Nesnesla jsem být někde sama, pořád jsem ho potřebovala mít vedle sebe. Dodával mi jistotu. “To zní dobře,“ uznala jsem. Další člen do naší Smrťoucí skupinky? Jen tak dál! “Ráda bych se tam vydala, Cedrový les neznám, tak bych ho alespoň viděla,“ zabušila jsem ocasem vesele do země. “Moc míst jsem vlastně ještě neviděla, ty jo? Taky jsi byl od mala hlavně v lese,“ byli jsme tam totiž spolu. “Měli bysme dohnat všechno, co jsme promeškali během dětství.“

// Stařešina - Nagesh - 2/3

Téma o tom starouškovi mě celkem zaujalo. Zpozorněla jsem, našpicovala ouška a pokyvovala při tom hlavou. Byla jsem ráda, když mi potvrdil, že rozhodně nebude silnější ani mocnější jak naše bohyně, trochu jsem si oddechla. Věděla jsem, že moci naší Smrti se nikdo nevyrovná, ale pár pochybností ve mně přeci jen hlodalo. Možná by to bylo lepší, kdybych ji už konečně spatřila. “Tak bysme spolu mohli k tomu jezírku jít, co myslíš? Třeba bysme tam potkali i Alkairana, když jsme tam tehdy bruslili všichni tři společně,“ usmála jsem se. “A třeba on toho starýho vlka už taky potkal, ne? A mohl by nás představit. A až by nás představil, mohli bysme z něj vysát sílu,“ s rošťáckou jiskrou v očích jsem se podvraťácky zazubila.

// 104

// VLA 6 (1/5)

// zakládání smečky, úkol č. 4) Založit úkryt

<< Javorový les

Měl ve všem pravdu, spokojeně jsem proto přikyvovala. Nechápala jsem, jak vlastně může být nějaký vlk tak moudrý a inteligentní? Místo očí jsem teď určitě měla jen dvě velká červená srdíčka, kterými jsem na Nageshe zamilovaně koukala. “Jo, jo,“ přitakal jsem nadšeně a zavrtěla při tom ocasem. “Máš pravdu, ve skupině je síla! Když nás bude víc, nebudeme muset mít už nikdy strach. A když budeme veliká smečka, bude mít paní Smrt hodně velikou armádu, že? Hodně vlků, kteří ji budou uctívat a sloužit jí,“ s úsměvem jsem si to celé představila. Asi by to bylo hodně príma mít okolo sebe samé vlky, kteří jdou ve stopách bohyně Smrti. Byli bychom hodně silná skupina. “Je důležitý seznámit co nejvíc vlků se Smrtí, možná ji někteří ani neznají a neví o ní. Myslíš, že pak na nás bude bohyně Smrt třeba pyšná? Dá nám... Nevím no, třeba nějaký dárek? Odměnu? Požehná nám?“ s každou další takovou myšlenkou mi cukaly koutky do čím dál většího úsměvu. Sama jsem neměla šajna, jak ona Smrt vlastně vypadá, co všechno umí a jak moc nebezpečná vlastně umí být, nevěděla jsem o ní nic. Každopádně se mi ale celá ta myšlenka natolik vryla do hlavy, že jsem jí prostě věřila a líbila se mi. Navíc – čemu věřil Nagesh, tomu jsem jednoduše věřila i já.
Veliký javor byl překvapivě fakt veliký. “Věřil bys, že se do toho stromu vleze takových hodně komůrek?“ zastříhala jsem oušky a pozorně si vše od vchodu prohlížela. Mé pozornosti samozřejmě neušel velikánský kámen s kostrou vlka. Zamrkala jsem, ten úkryt byl tak krásný. Vlastně nějak takhle jsem si svůj domov představovala, bylo to úplné nebe oproti té temnotě, která na nás čekala v tom bývalém lese. “Je to tu prostě vážně hrozně moc krásné,“ šeptla jsem a nechala si od něj olíznout čelo. Pak jsem k němu přitulila hlavu. Tulila bych se s ním pořád. Navíc když pronesl tu vetu „Tak vítej doma, už napořád“, celá jsem rozměkla. Položila jsem se celou svojí vahou do jeho těla a tak ho pravděpodobně asi i na pár chvilek svalila na zem. “Nevěděla jsem, když jsem tě tehdy jako malá potkala, že život s tebou bude jak růžový obláčky na obloze... A Život bez tebe jak nikdy nekončící temná díra,“ olízla jsem mu čenich. V bříšku jsem celou dobu měla poletující hejno divokých motýlků. “Místnost na zásoby je fajn,“ kývla jsem souhlasně, ale zrak jsem upínala na toho kostlivce. Bylo asi vážně trochu zvláštní tu mít kostru vlka, kterého jsem nikdy nepoznala, na druhou stranu jsem to vlastně mohla brát jako takový bonus. Žádný úkryt pravděpodobně neměl uvnitř kostru mrtvého cizáka, ne? A my byli služebníci paní Smrti, takže se to celkem hodilo. “Jo, bude to taková naše připomínka. Připomínka toho, čemu věříme. Abysme nikdy nezapomněli,“ zazubila jsem se na Nagiho a pyšně vypjala hrudník. Čekala jsem od něj pochvalu jako nějaké malé nahlouplé vlče, kterému se právě povedlo vyslovit první větu v životě. “Tenhle úkryt je prostě ideální takový, jaký je.“ Nechtěla jsem na něm cokoliv měnit.

// Stařešina - Nagesh - 1/3

“O Stařešinovi?“ zopakovala jsem překvapeně, na chvíli se zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. “Nikdy jsem o něm neslyšela. Co ti o něm říkal? A jaký vlk? Seznámíš mě s ním? Jak vypadal?“ ptala jsem se jen ze zvědavosti, ale možná to na Nageshe mohlo působit tak, že mě zajímá ten cizí vlk, ale já asi takovým stylem moc přemýšlet neuměla. Já se jednoduše upnula na někoho, s kým mi bylo dobře, a toho se držela. Nemohla bych ho pak za nic vyměnit. A ten někdo je zrovna Nagi. Bez něj bych byla nikdo. “Ale jinak co to teda je, ten Stařešina? A jak jako mocný? Jako vážně tak moc mocný, jako třeba bohyně Smrt?“ naklonila jsem hlavičku mírně do strany, ale pak se táhle zamračila. To mi moc nesedělo – nikdo mocnější než Smrt přece není, ne? “Ale to by nešlo,“ zaprotestovala jsem. “A víš, kde toho Stařešinu najít?“

// VLA 5 (1/5)

// zakládání smečky, úkol č. 3) Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Sledovala jsem ho, napjatě a v tichosti, dokud mi neodpověděl. V tu chvíli mýma očima probleskla vlna soucitu a pochopení, ale taky smutku. Bylo mi ho moc líto, nechtěla jsem, aby byl zklamaný. Přitulila jsem se k němu a olízla mu ucho, aby věděl, že i když Rowena s ním není a nikdy nebyla, já ano. Teď, tady, v budoucnu a i v minulosti. “Chápu to,“ šeptla jsem.
Naštěstí ho nadchlo vymýšlení názvu, tak jsme se pak už k Roweně nevraceli. Asi to tak bylo lepší. Zavrtěla jsem ocasem, když pronesl „naše Javorová smečka“, a zvesela přikývla. “Zní to skvěle! Naše Javorová smečka... Ale snad se k nám nějací vlci přidají, abysme, hihi,“ tiše jsem se uchechtla, “Abysme nebyli ve smečce jen sami dva a Alkairan.“ Usmívala jsem se na něj, ale i kdybysme náhodou nakonec sami dva s Alem opravdu byli, stejně bych náš domov milovala. Koneckonců, stejně jsme byli sami dva a Alkairan úplně od mala.
Pokyvovala jsem hlavou, když jsme se začali bavit o vlčátkách. Měl pravdu, jak že se vlčata vlastně octnou na světě? Naklonila jsem přemýšlivě hlavu do strany, chtěla jsem něco říct, ale po jeho úvaze o vlčatech bezdomovcích jsem si uvědomila, že ani já bych tohle nechtěla. Přikývla jsem, “jsi tak chytrý! Starostlivý a.. A všechno!“ hlavou jsem se přitulila do jeho měkkého kožíšku na krku a nasála jeho krásnou vůni. Měla jsem hlavu v oblacích. Naprosto zamilovaná až po uši.
Bylo potřeba vybrat nějaký domov v domově. Úkryt v lese. Ťapkala jsem za ním, když něco zhodnotil negativně, udělala jsem totéž i já, přece se mi nebude líbit něco, co jemu ne. “Ano, ano,“ přitakala jsem a malým zacupitáním se přiblížila více k němu. Společně jsme pak procházeli tím krásným lesem, který nám poskytoval konečně vše, co nám v dětství chybělo. A když jsem pak uviděla ten velikánský statný javor, srdce celého lesa, rozplynula jsem se. Byl nádherný a byla to prostě jasná volba. Jak má, tak i jeho. “Ten je úžasný,“ hlesla jsem s úsměvem na rtech a blaženým úsměvem na tváři. Moc se mi líbil. “Ten bude ideální,“ přišla jsem blíže ke vchodu a packou pohladila kmen stromu. “Určitě nás ochrání před deštěm, sněhem i větrem.. A dokonce i před velkým horkem. Bude v něm chládek,“ ohlédla jsem se na něj, znova se šťastně usmála a pak vlezla dovnitř.

>> Javor