Gallirea - Příspěvky uživatele

<< vrchol

Šourala jsem se dolů z kopce pomalu, úplně se mi nechtělo tohle pěkné místo opouštět, navíc jsem teprve tak nějak vstřebávala, co se tam vlastně stalo. Takže velkej bílej vlk s huňatým měkkým kožíškem s kytkama na zádech, kterej zná moje jméno, furt se usmívá a je v pohodě? A žije mezi kytkama a trávama, i přestože všude okolo je jen písek? s povytaženým obočím jsem zastavila a packou písek nabrala. Ten se mi začal sypat mezi prsty dolů, až mi z packy celá hromádka, kterou jsem před chvílí nabrala, zmizela. “Divný,“ zakroutila jsem nad tím hlavou, mohl mít něco společnýho se Smrtí? S tou Smrtí, o které tehdá mluvila Rowena? Ale co by s ním asi tak měla společnýho? Nesmysl! Vždyť tenhle vlk vypadal, že je hrozně hodnej a že by ani mouše neublížil, ale když jsem tehdy podstoupila ten Rowenin rituál přijetí, vypadalo to nebezpečně a vlastně se mi to ani trochu nelíbilo. Otřásla jsem se při té nepěkné vzpomínce, brr, co mi to přijetí vlastně dalo? Nagi sice říkal, že musíme Smrt následovat, to sice jo, měl pravdu, ale co kdybysme radši následovali třeba tady toho vlka? Proč by ne? Jenže Smrt jsem ještě nikdy neviděla, třeba nebude tak špatná, jak se zdá, třeba bude prima! Proč by ji jinak teta Rowena chtěla následovat? Kdyby nebyla prima, byl by nesmysl s ní mít cokoliv společnýho, ne?
Opětovně jsem se rozešla a zvědavě, celá napjatá, vyhlížela Nagiho, až dokud jsem ho neuviděla stát tam dole pod kopcem. Srdíčko mi zaplesalo radostí, že tam na mě počkal a že vlastně ten krásný vlk nahoře měl pravdu. “Nagiiii!“ zavolala jsem na něj rozněžněle a rozeběhla se.
Plnou parou jsem do něj naběhla a se smíchem se přitulila do jeho kožichu. Byl taky huňatý a měkký, sice ne tak jak tamten vlk, ale taky byl. Spokojeně jsem do něj zababušila hlavu, “neuvěříš Nagi, co jsem tam viděla.“ Ocásek mi rozrušeně mrskal ze strany na stranu, musela jsem od něj poodstoupit vzad, abych se mu mohla koukat při tom povídání do očí a pořádně se na to soustředit. “Normálně, jako úplně normálně,“ začala jsem rozvášněně koktat, “no normálně fakt jako tam žije vlk!“ S vypoulenýma očima jsem na něj zírala, “chápeš? Na tom kopci nahoře žije vlk. Jmenuje se Život a vůbec nežije na písku, kde pak! Je tam plno trávy, květin, voda tam je, ptáci zpívají, normálně to tam fakt žije, nekecám!“ Co na to asi tak řekne?

<< Narrské kopce

Se zájmem jsem přikyvovala jeho slovům, aniž bych o jejich podstatě nějak uvažovala. Proč bych taky měla? Však Nagesh uvažoval za nás oba, co řekl, to byla pravda, nebylo potřeba, abych přemýšlela taky. “Aha, aha,“ zamumlala jsem, “tak to jo, to ji musíme najít. Půjdu s tebou, měli bysme ji co nejdřív vidět a seznámit se s ní... A Nagi,“ zlehka jsem na něj po kratší odmlce pohodila hlavou, bylo poznat, že nad něčím dumám. “Myslíš, že jsme my dva něco víc, když jsme ti její následovníci? Znamenáme hodně? Například víc, než znamenají Echo s Wisterií třebas? No víš co, oni určitě v žádným ohnivým kruhu nikdy nebyli a my dva jo,“ pokrčila jsem rameny a zavrtěla ocasem. Rowena tehdy říkala, že budu nejkrásnější z nejkrásnějších, nemyslela tím taky důležitější než ostatní obyčejní nudňouši, kteří nejsou následovníci Smrti? Znělo by to totiž super, kdybysme byli hustí. Hustší jak ostatní. “A myslíš, že se na nás dívá? Třeba teď? Z noční oblohy?“ s úsměvem jsem vzhlédla na jasnou noční oblohu, po které byly rozesety miliony svítících hvězd. “Je Smrt jedna ta hvězdička na nebi a pozoruje nás?“
Společně jsme si vyznali srdíčko a já spokojena, že ťapká spolu se mnou, pelášila nahoru. Nevěděla jsem, co nebo kdo mě tam čeká, ale hodně mě to zajímalo. Navíc bylo ideální, že byla noc, protože se mírně ochladilo a nebylo tu tak strašné horko jako ve dne.
Až teprve co jsem se vysápala celá zadýchaná na vrcholek, jsem si uvědomila, že Nagi tu nikde není. Za mnou, vedle mě a ani přede mnou. Rozpačitě jsem se rozhlédla kolem sebe, “Na-Nagi?!“ prolomila jsem noční ohlušující ticho, ale odpovědi se mi nedostalo. “Nagi, kde jsi?“ pípla jsem a rozešla se dál od okraje kopce, po kterém jsem se sem vyšplhala. Netrvalo dlouho a já si uvědomila, že mě obklopuje zelená krajina, nikoliv písek, což bylo poměrně zvláštní. Ohlédla jsem se za sebe, však ještě před chvílí tu ten písek byl, ne? To je pěkně divný, že je tu najednou louka a... Voda? s nevěřícným zamračením jsem se rozhlédla kolem sebe, normálně to tu fakt úplně žilo. Snad i ptáci tu štěbetali, bylo to vážně zvláštní. Kopec byl jen z písku, kde nic tu nic, ale tady nahoře byla najednou hustá zelená tráva, někde v dálce jsem slyšela šum vody, rostly tu květiny a prostě... Bylo to úplně něco jiného. S fascinovaným úsměvem jsem si vše prohlížela, až jsem úplně zapomněla, že jsem chtěla hledat Nageshe. “Nelly, nevěděl jsem, že přijdeš tak brzy“, cukla jsem s sebou, ten hlas jsem neznala. Nebyl to Nagiho hlas, dokonce ani Alkairanův, moc dobře jsem si na jeho hlas vzpomínala a takhle určitě nezněl. “Cože?“ hlesla jsem s pohledem upřeným před sebe, odkud se za pár chvilek zjevil bílý vlk s květinami na hřbetě. “Waaaa,“ po tváři se mi rozlil úsměv, “kdo jsi? Jak ses tady ocitl?!“ přicupitala jsem blíž k němu, abych si ho mohla detailněji prohlédnout. “Hehe, ještě jsem nikdy neviděla nikoho s kytkama na zádech,“ bezostyšně jsem napřáhla packu, abych se ho mohla dotknout, ale vyrušil mě jeho smích. Smál se totiž tak krásně, tak líbezně, že mě to úplně pohladilo po tváři a málem dostalo do kolen. Zkoprnělá jsem zůstala hledět do jeho vstřícných očí, které na mě koukaly jako na obrázek. Usmíval se a já nechápala proč. “Od koho víš, jak se jmenuju?“ vysoukala jsem ze sebe nakonec a packu položila zpět na zem, aniž bych se ho dotkla. “Já vím hodně věcí, maličká. Jsem na tomto světě už hodně dlouho, víš?“ pokojně se posadil, tak jsem ho napodobila a otupěle přitom pokyvovala hlavou. “Já nejsem maličká, jsem už veliká vlčice. Dospělá,“ opravila jsem ho pyšně s úsměvem, ale tak nějak se mi nechtělo mu odporovat, neměla jsem na to teď vhodnou náladu. Spíš jsem se jím chtěla kochat a užívat si toho zvláštního pocitu, který jsem teď cítila. Byl nepopsatelný. To až řeknu Nagimu, lehce mi zalechtalo v bříšku, možná jsem šla rychleji jak on, tak bude někde vzadu za mnou. “Tvůj kamarád na tebe čeká dole, neměj strach. Nakonec ho něco zaujalo a tys byla rychlá jako malá myška, tak se rozhodl počkat, než abyste se navzájem zase ztratili,“ postavil se a obešel mě, asi si mě prohlížel. “Aha, tak jo,“ pokrčila jsem rameny a dál to nijak nerozváděla. Vlastně jsem teď měla plnou hlavu tohoto vlka, “kdo jsi?“ Život se zasmál harmonicky znějícím hlasem, “ty mě neznáš? Jsem přeci Život, pán všeho živého na tomto světě,“ z očí mu sálala láska a klid. “Och, nikdy jsem tě ještě neviděla,“ usmála jsem se na něj, “já jsem Nelly. Prostě jen Nelly.“ Věděla jsem, že mé jméno zná, ale připadalo mi divný se mu nepředstavit, když on se mi právě teď představil. “No, malá Nelly. Začátek tvého života nebyl moc snadný, viď?“ naklonil hlavu jemně na stranu, překvapilo mě to. Copak mě sledoval od narození? “Jo, to nebyl. Pořád nevím, kde je má máma,“ dychtivě jsem na něj zírala, třeba to bude vědět? “Bohužel, mé dítě, to ti říct nemohu. Ale jedno vím – drž se Nageshe a budeš šťastná. Spolu budete šťastní,“ zavrtěla jsem na něj ocasem, takže znal i Nagiho? Tak to asi znal i Alkairana a tetu Rowenu!
Vlk se z ničeho nic zvedl a jal se odcházet. Vyplašeně mi vystřelil zadek a rozcupitala jsem se za ním, “kam jdeeeš?!“ nechtěla jsem, aby někam odešel, chtěla jsem s ním ještě chvíli být. Zajímala mě velká spousta věcí a navíc mi s ním bylo dobře. “No, myslím, že tam na tebe tvůj kamarád čeká už docela dlouho, tady plyne čas jinak než tam dole,“ otočil hlavu a usmál se na mě. Usmál se ale tak strašně srdečně, že mě to chytilo za srdce, málem jsem se rozplynula. “Ale on by ještě možná chvilku počkal, je hodnej. Určitě mu to nevadí,“ snažila jsem se ho přesvědčit, zatímco jsem pořád ťapinkala vedle něj, ale on jen odmítavě zavrtěl hlavou. “Nelly, je čas jít,“ napřaženou packou mě vybídl k odchodu a já jen nešťastně vzdychla. Zřejmě mi nic jiného nezbývalo, že? Ještě hodnou dobu jsem na něj zaujatě civěla, až dokud se ke mně neotočil zády a nevyprovodil mě přátelským zamrskáním svého huňatého ocasu. “Tak ahoj, Nelly. Uvidíme se.“

>> Narrské kopce

Zastříhala jsem ušima, když zabručel ty věci o Roweně, nějak jsem nevěděla, co tím myslí. Nebo jako takhle - chápala jsem, že ho opustila, nechala nás všechny napospas a on, jako její syn, to nesl určitě hůř jak já, ale jinak vlastně nic jinýho neudělala, ne? Nebo v minulosti ano? Ještě předtím, než jsem k nim přišla? Zamyšleně jsem na něj koukala, když ji nepotřebuje, tak já ji ale taky nepotřebuju. Jo, když ji nechce Nagesh, nechci ji ani já! Rozhodla jsem se, že chci dělat přesně to, co chce dělat Nagesh. “Jo, nepotřebujem ji, už jsme stejně přece dospělí vlci,“ připomněla jsem nám oběma Rowenino kázání během rituálu, na který jsem často vzpomínala a přemýšlela o něm. Co ten rituál vlastně znamenal? A co pro nás dva znamená teď? Tehdy jsem byla ještě moc malá a hloupá na to, abych čemukoliv z toho, co se tam dělo, rozuměla. “A tys někdy tu Smrt viděl, Nagi? Co je to? Víš, co myslím, ne? Tu Smrt v tom ohnivým kruhu, jak jsme byli společně jako malí s Rowenou,“ nevyjadřovala jsem se úplně přesně, neb jsem si na ten rituál vzpomínala jen matně, ale věděla jsem, že mi Nagi bude rozumět. Pak jsem jen tiše poslouchala jeho povídání o bratrech a přitom se na něj usmívala, aby věděl, že jsem jedno velký ucho a že mě to všechno doopravdy zajímá. “Můžeme toho strejdu navštívit klidně hned teď, třeba tam aspoň jeden z těch dvou bráchů bude,“ zavrtěla jsem ocáskem, “a když nebude, tak tam bude aspoň ten tvůj strejda Alfredo.“ Vlastně mě jeho rodina zajímala, ráda bych se s nimi setkala. Líbilo se mi, že alespoň on má takovou rozvětvenou rodinu, já neměla vůbec nikoho. “Teda můžeme tam jít hned potom, co prozkoumáme tenhle divnej kopec,“ ukázala jsem packou nahoru a zazubila se. Ten kopec vypadal tak nepřirozeně, jakoby se tu snad zjevil z ničeho nic. Navíc tu bylo horko.
Chytil mě za tlapku, spokojeně jsem se, celá zaláskovaná, usmívala jak měsíček na hnoji, aniž bych věděla, co ty moje pocity znamenají. Pak jsem se k němu přitulila a spokojeně mu vydechla vzduch do kožíšku. “Potřebovala,“ přitakala jsem souhlasně, stále zachumlaná v jeho měkké medvědí srsti. Líbilo se mi, jak ze mě tu ztracenost tehdy poznal, tím mi totiž ulehčil život. Neměla jsem ani tušení, jak pozorným byl a vlastně pořád je. “Mě se na tobě líbí hodně věcí,“ oddálila jsem se, abych se mu mohla dívat do očí. Když jsem s ním mluvila, ráda jsem ho sledovala, líbil se mi. Líbily se mi jeho grimasy, veselé oči, úsměv na tváři… Prostě všechno. “Právě, hehe,“ zasmála jsem se, “je to takový vtipný, ale líbí se mi, jak se o mně staráš. Vím, že se na tebe můžu spolehnout, že mě vždycky ochráníš a že nedovolíš, aby se mi něco stalo. A mě se to hrozně líbí, víš. Já totiž nikdy nikde nechci být sama, nelíbí se mi, když jsem sama. Je to takový divný,“ na moment jsem se odmlčela a jemně se přitom pousmála. Stydlivě, rozpačitě. Nebyla slabost, co jsem teď řekla? Pokrčila jsem rameny a dodala: “A taky se mi líbí, jak si víš vždycky rady. Vždycky všechno vyřešíš a já pak nemusím řešit nic,“ bylo to pro mě pohodlný. “A taky vypadáš hezky. Máš hezkej kožíšek a oči. Jsi takovej frajer,“ znovu jsem se k němu jako kočka s táhlým zavrněním přitulila, zatímco jsem vnímala ty zvláštní intenzivní pocity, které mým tělem pulzovaly čím dál tím víc.

Dole pod kopcem bylo fajn, aspoň po tu dobu, co se mi točil svět. Jak se točit přestal a já vyskočila na nožky, uvědomila jsem si, že celej ten kopec musím znovu vyjít, abych se dostala, kam chci. Byli jsme nahoře a teď zas dole, ale… Byla to bžunda. “Jo, jsem v pohodě,“ mávla jsem na něj packou. Nejdřív se mi sice motala škeble, ale teď už se to uklidnilo. “Až půjdeme zpátky z toho kopce, klidně to můžem udělat ještě jednou, hehe. Budem se kutálet jak dvě koule seshora až úúúplně dolů!“ vesele jsem poskočila, jemu se to líbilo, mě se to líbilo, tím pádem bylo vše sluníčkový! “Jdem až nahoru Nagi, třeba tam objevíme něco super.“

>> vrchol

<< Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Souhlasně jsem přikývla, i když jsem přesně nechápala význam toho názvu. Proč zrovna Zrádcův remízek? Však to byl prostě jen les, různý traviny a křoviska, plno bláta a… Tak celkově prostě bída bídoucí, no. Tak co znamenalo Zrádcův remízek? V mé slovní zásobě pozbývalo významu spousta slov, byla jsem, co se týče slovní zásoby, poměrně omezená a nevzdělaná, takže něco jako je třeba slovo „zrada“, jsem zatím neznala. Dokud jsem se slovem nepřišla do styku, nevěděla jsem, o co vlastně jde. Zamyšleně jsem hleděla na Nagiho packy, a to až do chvíle, kdy zmínil svoje bratry. Zamrkala jsem, zastříhala oušky a pohled přesunula do jeho očí, nikdy o svých bratrech nijak zvlášť nemluvil, vlastně jsem o jeho rodině věděla velký prd. Ale to on možná taky, když je od narození neviděl. “Řekni mi o nich něco. Jak vypadali? Jak se jmenovali? A… Proč vlastně už nejste spolu? A Rowena je teda doopravdy tvá máma?“ bylo mi trochu hloupé, že jsem se ho ptala na takové věci, které bych za tu dobu, co s ním jsem, měla vědět, nicméně… Nevěděla. Stydlivě jsem se uculila, tak jako vždy, když jsem se necítila úplně komfortně a nevěděla, jak mám reagovat, a pak dál ťapkala poslušně vedle něj. “A víš, kde bratři teď žijou? Mohl bys… Mohl bys mě jim představit třeba,“ jemně jsem do něj šťouchla packou a rošťácky se usmála, ale pořád s hodnou dávkou jemnosti. Byla jsem jako lesknoucí se drahokam na dně divoké řeky, který jen čekal, až si ho někdo vezme a bude se o něj starat. Svět kolem mě byl ta divoká řeka, neznala jsem ho a neuměla jsem se v něm sama pohybovat a starat se o sebe, ale pak se objevil v mém životě Nagesh, chytil mě do pacek jako ten malý drahokam.. A už mě nepustil. “Jestli teda chceš,“ dodala jsem tiše. Použila jsem stejnou frázi, jakou zanedlouho použil on, takže když to řekl, musela jsem se tomu zasmát. Pak jsem ale pro stvrzení našeho slova „navždycky“ natáhla packu tak, jak jsem to předtím udělala k Echovi. “Navždycky,“ zopakovala jsem a pak jen s úsměvem na rtech poslouchala ty pěkné věci, které říkal. Měla jsem štěstí, že jsem zrovna já byla tou, bez které nemohl být. “Nagi? V čem jsem se ti tehdy vlastně zalíbila? Byl jsi ke mně od začátku tak hodný,“ letmo jsem si vzpomněla na Alkairana, který byl hodný taky, ale ne až tak jako Nagi.
Dorazili jsme k písčitým kopcům, ze kterých, ač byl večer, stále sálalo horko. Obdivně jsem vzhlížela až na jejich špičku, nikdy jsem takové kopce neviděla. “Wau,“ hlesla jsem s fascinovaně pootevřenou tlamkou, “jak se to tady objevilo, že?“ Zvědavě jsem se písku dotkla packou, byl to zvláštní pocit. Nikdy jsem se s pískem během svého života vlastně nesetkala. “Zůstává to mezi prsty,“ zasmála jsem se a tlapku do písku zabořila ještě víc, “zkus to!“ Nagi si však užíval a skotačil po svém. Hned si získal moji pozornost, hravě jsem na něj vrtěla ocasem a sledovala jeho lumpárny, to ho očividně zajímalo víc než ponořovat packu do písku tak, jak jsem to dělala já. Zatímco mi předváděl, jak skvěle se jde z kopce klouzat po prdce až dolů, já vesele přešlapovala na místě z packy na packu. Nemusel mě ke zkoušce vybízet dlouho, pojala jsem to však po svém – kydla jsem s sebou do písku na pravý bok a začala kutálet sudy. A to byl panečku fikot, kutálela jsem se čím dál tím rychleji, až se mi z toho začala úplně motat hlava a stala se ze mě bezvládná hadrová figurka. Trochu jsem to nečekala, bylo to ze začátku zábavný, ale asi v polovině tohohle dobrodrůža jsem už chtěla, aby byl konec. V průběhu kutálení jsem křičela: “Eeeeeeeeeh!“, a pak už jsem dole v cíli, třikrát hurá!, jen ležela rozvalená na zádech, hledíc do nebe a čekajíc, až se mi zase srovná svět. “Tohle bylo taky dobrý,“ pípla jsem zamotaným jazykem.

<< Skvělé místo pro život - přes řeku Kierb

Z toho pěkného lesíka, ve kterém mi bylo moc příjemně a hezky jsem se v něm psychicky dala dohromady, jsme s Nageshem dorazili do jakéhosi ponurého s absencí slunečních paprsků, vody či dalších známek života. Jehličnany byly tak vysoké, že jeden ani nemohl vidět tu pěknou večerní oblohu, která se zbarvovala do růžova díky zapadajícímu sluníčku. Zamračeně jsem našpulila rty, “to je ale škaredej les. Vypadá jako to místo, kde jsme dřív žili i s tetou Rowenou. Jak se to tam vlastně jmenovalo?“ nastražila jsem na Nagiho ouška a otočila zvědavě hlavu. Název jsem si nepamatovala, nebo kdo ví, jestli mi ho vůbec někdy někdo řekl. “Nikdy se tam už nechci vrátit,“ zamumlala jsem tiše. Tenhle les mi tamten původní silně připomínal. Brrr, otřásla jsem se pod vlivem mrazu, který mi přeběhl po zádech.
“Co mě zavedlo…,“ odmlčela jsem se, vlastně jsem na to odpověď neznala. Hledala jsem jeho, Alkairana a mezitím se ztratila, až jsem našla Echa. Nadechla jsem se, že mu to řeknu, ale on se rozpovídal o tom, jak pro změnu hledal on mě a jak během hledání našel úžasný les. Měl radost. Očka mu zářila, vrtěl ocasem a vypadalo to, že se vážně těšil, až mi to řekne. Usmála jsem se na něj, srdíčko mi zaplesalo. Ač jsem tu radost a dobrý pocit najednou z ničeho nic neuměla dát tolik najevo jako kdy jindy, nejspíš proto, že jsem trochu zpanikařila tím, jak krásně na mě koukal, líbilo se mi to. Líbilo se mi, že jen spokojenej a především se mi líbilo to, že se mnou chce začít od začátku. “Začneme společně znova,“ přitakala jsem tichounce, pořád jsem se musela uculovat. Krok se mi bezděky zpomalil, můj pohled přitáhly jeho jemné oči s pohledem „přesně vím, co dělám“, ze kterých navíc čišel elán a nadšení do života. Najednou jsem si zase připadala skvěle. Stejně jako tehdy, když jsem s ním byla v tom začarovaném ohnivém kruhu, Nagesh mi prostě dopřával pocity bezpečí a jistoty, to mě k němu táhlo ze všeho nejvíc. Staral se o mně a mě to dělalo dobře. “Společně a… navždycky?“ pípla jsem trochu stydlivě, ale pohledem jsem neucukla. Naopak jsem se znova uculila a zavrtěla ocáskem. “Jsem ráda, že jsi pro nás našel nové místo a že jsi mě hledal. Děkuju,“ broukla jsem, zatímco jsem se k němu přiblížila, abych se k němu mohla přitulit.
Zaujal ho písčitý kopec, možná spíš teda hory, jak je on nazval. Koukla jsem směrem, kterým se tyčily až vysoko do oblak. Jasně bylo to zvláštní, že zrovna tady, poblíž takovýho škaredýho depresivního lesa, byly z ničeho nic písčité hory. Přikývla jsem, “jsou divný. Takový jako jak kdyby sem nepatřily, že?“ A když pak broukl, že by něco chtěl zažít společně jen se mnou, přesunula jsem oči pomalu z těch divných hor na něj. Kdyby to šlo, začervenala bych se, ještě že jsem měla obličej tak huňatej a nemusela jsem se teď stydět za to, že se stydím. “Chci tam jít s tebou… Třeba, třeba tam bude něco zajímavýho,“ poťouchle jsem se usmála, jemně mu dloubla čenichem do krku a pak ho následovala. Cupitala jsem vedle něj a popravdě si hrozně užívala těch slastných a zároveň i mně neznámých pocitů, které jsem právě teď cítila.

>> Narrské vršky - přes Prstové hory

“A když kolem zrovna nebudeš, tak nic?“ povytáhla jsem překvapeně obočí, protože já ho vidět znovu chtěla, ale věděla jsem, že bloudit po světě sama tak, jak jsem to dělala doteď, určitě nebudu. Už bych pak nenašla cestu domů a… Nemusela bych najít ani Echa a pak ani Nagiho, zůstala bych úplně osamocená, co bych pak měla dělat?! Ne, to ne.. Ale to pak znamená, že když nebude poblíž, že se už neuvidíme? posmutněle mi poklesly koutky tlamky, ale když se mě Echo dotkl, tak jsem se na něj vřele usmála a zavrtěla ocasem.
Netrvalo však dlouho a Nagesh hned začal nervovat, že nestíháme a že nám Alkairan zdrhne. Koukla jsem zvědavě nejdřív na něj, pak na Echa s Wisterií a nakonec znovu na Nagiho, až jsem se přidala blíž k němu, abych mu dala najevo, že souhlasím a odcházím spolu s ním, že tu nechci dál zůstávat bez něj. Nenapadlo by mě, že bude nervózní z Echa, takhle jsem zatím nepřemýšlela. “Tak ahoj, Echo! Uvidíme se,“ zašveholila jsem vesele, Wisterii zamávala packou a pak se vydala s Nageshem pryč. Samozřejmě mi to ale nedalo a na dvojici, kterou jsme nechali za sebou, se naposledy ohlédla. Bylo mi líto, že musíme odejít, vlastně jsem se celkově nerada s někým loučila a oddělovala se, nejlépe by mi bylo, kdybych měla všechny vlky, které mám ráda, pořád okolo sebe. To by bylo vážně super.

>> za Nagim

Zastříhala jsem ušima a mlčky přemýšlela nad tou větou, kterou Nagesh zahuhlal do mého kožichu. Moc dobře jsem mu nerozuměla, slyšela jsem jen některé části té věty, takže jsem se snažila si ji domyslet, což se mi nakonec možná povedlo a možná ne, pravdu se už nedozvím, protože to bych se ho na tu větu musela zeptat znovu. Ještě naposled jsem se o něj otřela, ale pak už jsem se věnovala i ostatním. Nebylo mi příjemný, že jsme se tu společně tak mumínkovali, zatímco Echo a ta vlčice nám mlčky přihlíželi. Očima jsem přejela hezky postupně všechny přítomné, až jsem nakonec pohledem spočinula na Nagim, který zrovna říkal, že bychom měli najít Alkairana. Souhlasně jsem přikývla a jemně zavrtěla ocasem, “jo, to bychom měli.“ Od našeho rozdělení jsem neviděla ani jednoho z nich, takže by bylo fajn, kdybychom se zase hezky společně shledali a ve trojici odťapkali domů. Ale vlastně asi… Žádný doma nemáme? No v tom lese, kde byla Rowena, žít určitě nebudu, to žádnej domov není. Takže kde máme domov? Ještě chvíli jsem mlčky přemýšlela, dokud nepromluvil Nagesh na tu svoji zrzavou kamarádku. Zastříhala jsem oušky a zpozorněla, o jakým lesem s javorama to mluvil? A jak vypadá javor? Tiše jsem vzdychla, neměla jsem v plánu se na to ptát před ostatníma, vypadala bych jako tele… I když… Letmo jsem koukla na Echa, trochu mě mrzelo, že jsem s ním mohla být jen takovou krátkou dobu. Byl hodnej, ten by se mi určitě nesmál a najisto by si nemyslel, že jsem tele. “Jo, určitě budem v javorech,“ zamumlala jsem a na Echa se usmála. Protože jsem nevěděla, co to ten javor je, nemohla jsem to ani správně vyslovit. “Najdeš nás? Uvidíme se ještě?“ natáhla jsem packu blíž k němu, chtěla jsem, aby mě za ni chytil. Na rozloučenou.

Corvus | červen 3

Ten vlk vypadal trochu překvapeně, že mě vidí, jakoby snad viděl ducha. Teda vlastně možná trochu víc překvapeně, až mi to na moment natáhlo do hlavy pochybnosti, takže jsem se radši ohlédla, jestli za mnou není nic divnýho, ale nebylo. Bylo to v cajku.
Zavrtěla jsem na něj ocasem, abych navodila trochu příjemnější atmosféru, než která tu dosud panovala. “Já jsem Nelly,“ usmála jsem se na něj, zřejmě ho znepokojovalo, že nezná moje jméno, jinak by se nejspíš tak divně nešklebil. Natočila jsem hlavu mírně do strany, “a ty se jmenuješ jak? Flíček? Červeno očko? Nebo jinak?“ svým super přezdívkám jsem se uculila a pohodila na něj hravě hlavou. Bylo to zvláštní, že měl celej černej kožich a jenom jeden světlej flíček okolo červenýho oka, třeba ho vážně rodiče pojmenovali podle kožichu, bylo by vtipný, kdybych se trefila. “Ale jinak od tebe nic nechci, a ty ode mě jo?“ když se tak vyptával, možná, že by ode mě něco chtěl? Kecla jsem si zadkem prudce na zem, pořád jsem vrtěla nadšeně ocasem. Měla jsem radost, kdykoliv jsem potkala někoho nového. Prostě mě bavilo se seznamovat, bavili mě vlci, nerada jsem byla sama. S očekáváním jsem na něj hleděla, usmívala se jak lečo a těšila se, co z něj vypadne.

400 slov, mušle prosím. Děkuji :)

Schovaná v keři, aby mě bylo co nejméně vidět, jsem pozorovala mamku zaječici, jak pečuje o dvě svá zaječátka. Bylo to fakt roztomilé, až jsem si zakázala je sežrat, i přestože by to byl velmi snadný úlovek. Zaječátka ale byla malinká, vypadala, že sotva před několika dny vykoukla na svět, nemohla jsem jim přece hned ublížit a ukázat, jak svět umí být krutý, ne? Nemohla jsem jejich mámě způsobit trauma až do konce života. Leda kdybych ten život ukončila zároveň jejím mláďatům i jí, heh. NE! Zavrtěla jsem hlavou, rozhodně ne! Jen jsem je chtěla pozorovat a rozněžňovat se nad tím, jak se o ně hezky stará. Jak se k nim tulí, jak je zahřívá a jak jim dává mlíčko, zatímco je ona pro ta mláďata celý svět. Mláďata... Na jaře se rodilo vždy hodně mláďat, bylo to úžasné období. Tiše jsem si povzdechla, napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdybych měla mláďata já? Maličká vlčátka, která by na mě a na mé péči byla naprosto závislá, která by ve mně viděla světlo na konci temného tunelu. Poskytovala bych jim teplou náruč, plné bříško a především bezpečí, tak jako má maminka kdysi mě. A Nagesh by se o nás všechny staral, byl by z něj táta na plný úvazek. Věřila jsem, že bychom to společně zvládli, navíc podle jeho slov se on na vlčátka těšil, ne? Nebo minimálně je teda měl někdy do budoucna v plánu. Při pohledu na zajíčky jsem se uculila, jeden z nich právě totiž kopl tlapičkou mámu do břicha, asi nevědomky, možná se mu zdálo, jak běží po louce? Nojo, jenže na vlčata byl potřeba nějaký úkryt, který jsme teď poté, co jsme opustili tu hnusnou černou díru plnou kostí mrtvol, neměli. Bez úkrytu bychom se o vlčata jen těžko postarali, to jsem moc dobře věděla. Však i já, když jsem byla malá, jsem s mamkou žila v noře. A tihle zajíčci se taky jistojistě měli kam schovat před někým, jako jsem třeba já, kdo by jim mohl ublížit. S přivřenýma očima jsem je ještě krátkou chvíli pozorovala, až jsem se nakonec potichounku odklidila pryč tak, abych byla pořád co nejméně vidět, a vydala se opačným směrem, než kterým jsem sem přišla. Těšila jsem se, až to Nagimu všechno řeknu, určitě se mu to bude líbit, navíc jsem taky chtěla zjistit, jestli se na mláďata vážně těší, a jaké má se mnou plány do budoucna.

Corvus | červen 2

Večerní vánek mi přivál do čenichu cizí pach, našpicovala jsem proto ouška a zvědavě začala koukat po majiteli, až jsem ho nakonec našla. Tmavý vlk s jizvou na boku, nebyl až tak daleko ode mě, takže jsem si ho vlastně mohla celkem dobře prohlédnout, aniž bych musela přiťapat blíž. Začenichala jsem a znovu nasála jeho pach, abych si ho lépe zapamatovala. Nevoněl mi jako třeba Nagi, ale ani nesmrděl, jako to třeba smrdělo v té díře plné kostí mrtvých zvířat. Jemně jsem se při vzpomínce na Zrádcův lesík otřásla, ještě že už jsem od tam byla pryč.
“Ahoj!“ zkusila jsem vlka oslovit a vydala se přímo k němu, nepřišlo mi na tom nic špatného, chtěla jsem se s ním seznámit. Moc vlků jsem neznala, vlastně… Mimo kluky a Echa jsem znala jen Wizku s Aithérem, které jsem potkala jako malé ztracené vlče, což byla celkem nuda. S vrtícím ocáskem jsem doťapkala až k němu a od hlavy až po ocásek si ho detailně prohlédla. Faktem bylo, že zblízka vypadal trochu, no řekněme ne úplně dobře naladěn, možná se dobře nevyspal nebo měl hlad, ale chtěla jsem mu dát šanci! Dychtivě jsem na něj zírala, celá natěšená, co řekne, jak asi bude znít jeho hlas a jestli to bude můj novej kámoš. “Jsi tu sám?“ jenže jsem byla trochu brepta, nedalo mi to a vypálila jsem na něj další otázku. Chtěla jsem mluvit, chtěla jsem se bavit, užívat si.

// mušle prosím :) Děkuji moc

Brouzdala jsem mlčky okolím a myšlenkami byla u Nagiho. Opravdu, tenhle vlk mi, kdo ví proč, přirostl k srdci, nebo přesněji řečeno si ho ukradl a už nevrátil. Lovila jsem v paměti, kdy přesně v mém život nastal ten určitý zlom, že jsem se do něj tak pobláznila, ale nedokázala jsem si vzpomenout. Tak trochu mi ale připadalo, jakoby se to snad stalo hned ten první den, co jsem ho potkala, o svých pocitech jsem však tehdy vůbec nic nevěděla. Ale čím víc jsem nad tím právě teď přemýšlela, tím spíš mi připadalo, že se to klidně mohlo stát, protože tehdy se ke mně Nagesh choval moc mile - byl takový gentlemanský, starostlivý a hodný, navíc strašně hezky voněl. Laskavě se na mě usmíval a pomáhal mi se vším, s čím bylo třeba, a tím mi neskutečně usnadnil moje vlčecí roky, kdy jsem ztratila maminku. Určitě bych na tom bez Nagiho a Alkairana byla o dost hůř, moc dobře si totiž pamatuju, jaký to pro mě byl stres, když jsem si uvědomila, že jsem bez mámy už dlouhou dobu a že se nejspíš nevrátí, to byla vážně hrůza. A tím, jak moc jsme spolu strávili času, jsme se do sebe určitě vzájemně zamilovali, no.
Ono láska je ale vážně moc krásná, nikdy dřív jsem neměla o nějakém podobném pocitu ani páru, nechápala jsem, co to znamená, že je mi s ním dobře, ale naštěstí mi to hezky vysvětlil a díky němu, tak jako vždy, vím, o co jde. Empatie vůči jiný vlkům mi sice nikdy nechyběla, ale sama v sobě jsem měla pěkný maglajz a vůči svým pocitům jsem byla pěkně neznalá, zaostalá, ale naštěstí jsem měla jeho. On se o mně vždy dokázal postarat, byl to takový vůdce a tahoun, mohla jsem se na něj ve všem a vždy spolehnout. To bylo samozřejmě něco nenahraditelného, právě to mě na něm asi tak neskutečně přitahovalo. On a jeho vůdčí osobnost…

Corvus | červen 1

Stála jsem u jezera se skloněnou hlavou a hleděla zamyšleně na svůj odraz. Od doby, co jsem byla malá, uplynulo fakt hodně času a stala se velká spousta věcí, a mě vlastně až teď napadlo se nad tím vším zamyslet a zavzpomínat, tak nějak si shrnout, jaká jsem byla a jaká jsem teď. Asi jsem už velká holka, co?
Celkově byla velká náhoda, že mě tehdá v těch křoviskách našel Alki, kterej mě dovedl k tetě Roweně a i Nageshovi, byla jsem na něj už natolik napojená a fixovaná, že jsem si neuměla představit žít svůj život dál bez něj. Kdo ví proč, ale našli jsme si k sobě cestu, možná to bylo i tím rituálem? Třeba to je díky Roweně, že nás oba zasvětila s kultem Smrti. Letmo jsem se pousmála, sice jsem vlastně moc ten kult Smrti nechápala, protože od doby, co jsme s Nagim tím rituálem prošli, se nic se Smrtí nedělo, ale… To už asi byl jen drobný detail.

Prosím za 24 bodů 48 mušli. Děkuji :)

(+ přidáno i Styx)

To je pravda, ja totiz presne tento clanek nasla :-/ a napsala jsem i "osudova vyprava z roku 2021" :D protoze se takto jmenuje ten clanek.

Jeho dotaz byl milý a ten pohled, kterým se na mě koukal, ještě víc. Uchechtla jsem se a zavrtěla na něj přátelsky ocasem, bylo fajn, že jsem narazila zrovna na něj, zachránil mi nejspíš život. “Jo, to by bylo fajn, jenže vůbec nevím, kde bychom měli začít,“ pokrčila jsem ramínky a posadila se přímo naproti němu. “Víš jak, svět je velikej a my dva jsme tááákhle malincí!“ pravou packu jsem dala jen malej kousek nad zem, abych Echovi ukázala, jak moc malincí oproti celýmu světu vlastně jsme, i když jsem nepochybovala o tom, že to ví. Vypadal inteligentně, vlastně podobně zkušeně jako Nagi, i když ten byl nejspíš oproti Echovi o dost mladší, ale… I tak byli oba dva moc chytří! A já měla chytrý samečky ráda, ne že ne! Potřebovala jsem někoho, kdo se o mně postará. “Div, že jsme narazili aspoň na sebe navzájem,“ zazubila jsem se. Když jsem se vyspinkala a napapkala, měla jsem daleko lepší náladu.
Lehký jarní vánek roznesl lesem pachy vlků, kteří zavítali do tohoto lesa stejně tak, jako před nedávnem my s Echem. Začenichala jsem do vzduchu a jemně u toho pozvedla hlavu, ani jeden z těch pachů jsem moc nepoznávala, škoda. I když možná… Ale ne, to nebude on, voněl trochu jinak. Uvnitř sebe jsem zadoufala, že mě Nagi hledá a že na mě třeba úplně náhodou narazí tady v tom lese, abychom se s Echem nemuseli štrapácovat přes celý svět křížem krážem, ale to by musela být hodně velká náhoda. Zvedla jsem se a rázně se oklepala, měla jsem pocit, že mám srst celou přilepenou k tělu, což bylo dost nepříjemný. “Tak jo, můžeme vyrazit,“ s úsměvem jsem na Echa souhlasně kývla, když v tom… “Nagi!!!“ křikla jsem bezděky nazpět, když se lesem rozneslo moje jméno. Poznala jsem jeho hlas, ani jsem nad tím nemusela přemýšlet, prostě jsem věděla, že je to on. Srdíčko se mi rozpumpovalo a já se začala divoce rozhlížet okolo sebe, až dokud jsem ho nespatřila. Ten jeho flekatej kožich a starostlivý výraz ve tváři. Přiběhl rovnou za mnou a zůstal na mě zírat jako vypoulená sova, ale já na něj takhle možná zírala taky. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, hned na to pak zakývala, že jsem v pořádku úplně celá od ucha až po ocas, ale nechápala jsem, kde se tu tak najednou zjevil? Náhody existují, vzpomněla jsem si na své, před pár chvilkami v mysli vyřknuté přání, které se mi teď zcela náhodou vyplnilo, a na Nageshe se vřele usmála, a to právě ve chvíli, kdy se jal mě objímat. Objetí jsem mu samozřejmě opětovala, ocásek mi kmital nadšeně ze strany na stranu, pořád jsem to nedovedla zpracovat a uvědomit si, že jsme se konečně po takové době zase našli. Teda spíš on mě.
Až když jsme se od sebe oddálili jsem si všimla vlčice, která tu je s námi. Nejdříve jsem na ni mlčky koukla, pak na Nagiho a pak zase na ni, ale nakonec se na ni přátelsky usmála, nejspíš mu jen pomáhala mě najít. "Ahoj, jsem Nelly... A za mnou je Echo, můj kamarád," ohlédla jsem se na tmavého vlčka, který tu o mě celou tu dobu pečoval. "Echo, tohle je ten Nagesh, kterého jsem tak moc chtěla najít," usmála jsem se znovu, nejdříve na Echa a pak na Nagiho. Byla jsem neskutečně ráda, že jsme všichni pospolu. Už chyběl jen Alkairan.