Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// VLA; Běh na dlouhou trať 11/15

<< Zrádcův remízek

“Taky to nechápu,“ souhlasila jsem. Pocitově se mi dost ulevilo, když jsme z toho místa odešli. S povzdechem jsem na Nageshe koukla, “vlastně se mi tam nikdy nelíbilo,“ pronesla jsem. Možná když jsem byla úplně maličká, ztracená, tak jsem nový domov ocenila, ale to jen do chvíle, co jsem nevstoupila dovnitř té tmavé mrtvé díry. Ta mi zůstane v paměti asi navždy.
Za to tahle louže, to bylo něco jiného. Byla taková roztomilá, obrostlá různými travinami, a navíc od ní vycházelo kvákání. “Hehe, žabičky,“ zachichotala jsem se a vesele k louži udělala čtyři velké hravé skoky, a když jsem byla u ní, dychtivě jsem sklonila hlavu a napila se. No, už jsem pila i chutnější vodu, ale dalo se to. “Dole na dně je bláto, z řeky voda chutná líp,“ oznámila jsem Nagimu, na louži se zazubila s úmyslem se rozloučit, a pak pelášila dál.
“Nojo, jezevců je ale všude bez tak velká spousta,“ podívala jsem se na něj. Bylo od Smrti prima, že se nám snažila v nedořešené otázce ohledně mojí maminky poradit, ale mohla nám toho říct víc. Ale za tuhle zachtivost by ti dala co proto! Nepokorná Nelluša! pokárala jsem samu sebe a u toho se na Nagiho usmála. Byla jsem samozřejmě ráda, že vyzvěděl alespoň něco. “Děkuju, že jsi se snažil, vážím si toho.“ Ta další část, kterou mi prozradil, ale byla hafo divná. Poslouchala jsem ho a chvíli mi trvalo, než jsem se k tomu vyjádřila. “No,“ začala jsem pomaloučku, “zní to jako dobře jo. Jako taková odměna za to, že jí celý život budeme sloužit, ale.. Opravdu je to možný? Myslela jsem, že když vlk jednou umře, prostě umře a nedá se s tím nic dělat.“

>> Hrušňový sad

// VLA; Běh na dlouhou trať 10/15

<< Velká houština

Přišli jsme až k Remízku, ze kterého mě už z dálky zamrazilo v zádech. Vlastně jsem nechápala, jak Rowena i s malými vlčaty mohla žít na tak hrozné místě. Jako malá jsem to tolik nevnímala, ale teď v dospělosti jsem si to uvědomovala hodně. “Otřesný místo,“ šeptla jsem, “jakoby tu vážně vládla paní Smrt.“ Vše bylo ponuré, pod rouškou přicházející noční tmy ještě více jak obvykle. Nebyly tu stopy života. Oklepala jsem se. “Jo, tady určitě nebyl nikdo už hodně dlouho,“ souhlasila jsem. Cítila jsem tu jen jeden slabý pach někoho, kdo se tudy jen mihnul. Kdo by se tu taky zdržoval, že. I my jsme šli co nejrychleji pryč. “Jsem ráda, že máme domov úplně jinde. Máme to hezky zařízené, takové veselé a plné života oproti tomuto místu,“ vychválila jsem opět náš Javorový les až do nebes, a přiblížila se více k Nagimu. To kdyby na mě tady náhodou něco vyskočilo z nějakého podivného křoví, tak abych na to nebyla sama.
Jinak co se týkalo mé mámy, znělo to zajímavě. Trochu zvláštně, ale určitě bych to místo ráda našla. “Vážně? Nikdy jsem neslyšela, že by se dalo setkat s mrtvými,“ pokrčila jsem ramínky, nicméně věděl jsem, že Smrt je velmi mocná a dovede způsobit nevídané věci. “A řekla ti, kam bych měla jít, když bych se s ní chtěla setkat?“

>> Louže

// VLA; Běh na dlouhou trať 9/15

<< Velká houština

Na moje vtípky odpověděl dost jednoduše, až jsem se lekla, že se naštval. Vyjukaně s vypoulenýma očima jsem ňufákem šťouchla do jeho krku. “Ty se zlobíš?“ s náklonem hlavy mírně do strany jsem pokračovala dál: “Já si jen dělala legraci!“ vyhrkla jsem na něj a jedním skokem se mu postavila do cesty, aby nemohl jít dál. Pak jsem se k němu jak velká voda zepředu nahrnula, abychom se spolu mohli přitulit. “Nikdo není lepší než ty a nikdo se ti nikdy nevyrovná,“ hlesla jsem o poznání tišším hlasem a natiskla se na něj.
Přitisklá k jeho voňavé měkké srsti jsem poslouchala jeho úvahy, kterým jsem pokýváním hlavou ze strany na stranu dala z části za pravdu, ale z části taky ne. “To je možná pravda, ale ty vlčátečka i s případnou partnerkou by klidně mohl mít u nás ve smečce. Víš jako… Taková další Javorová rodinka. Přijde mi to jako super plán, dokonce by si naše vlčátečka měla od mala s kým hrát. Pak by z nich byli nerozluční kamarádi,“ oddálila jsem se a s úsměvem mu koukla do očí, “tak jako z nás dvou. Nebo možná i tří, kdo ví, jak to bere on.“
Pokračovali jsme v cestě, doufala jsem, že mu moje gesto trošku rozehřálo srdíčko. Nicméně zmínil moji mámu, takže jsem přikývla hlavou a koukla na něj. “No vím, ano. Stalo se něco? Něco ses dozvěděl? Nebo jsi ji našel?“ v mém hlase byla nejspíš slyšet jakási naděje, nebo možná spíš chtíč, aby tomu bylo tak, jak jsem teď řekla. Přála jsem si, aby ji našel a dovedl mě k ní. Mohla by žít s námi. Dala bych jí za to všechno, jak se o mně starala, dobrý domov. Pohodlnou kožešinku, teplej a suchej úkryt v našem Javoru, hodně jídla…, líbilo by se mi se o ni starat. Cítila jsem v sobě potřebu vrátit jí, jak moc se snažila udržet mě naživu. Teď zpětně jsem chápala, jak těžké to muselo být, když byla na vše úplně sama jako tulačka. V zimě, bez jídla a vody.

>> Zrádcův remízek

// VLA; Běh na dlouhou trať 8/15

<< Medvědí jezírka

Šťastně jsem se ošila a zazubila jako malej ďáblík, přesně tohle jsem chtěla slyšet. Dělalo mi to dobře. “Já jsem ráda, žes žárlil!“ s nakrčeným ňufákem jsem na něj udělala xichtík, ale když jsem si v hlavě zpětně přehrála, co jsem řekla, opravila jsem se: “Teda jako tehdy mi to nedocházelo, ale teď zpětně se mi to líbí.“ Asi bylo jasný, že tehdy jsem byla nevinná duše, která něco takového nevnímala, ale radši jsem to uvedla na pravou míru i tak. Každopádně ten dotaz o tom, jestli jsem na oba koukala podobně, byl fakt roztomilý. Zavrtěla jsem hlavou. “Ne, myslím, že ne,“ udělala jsem odmlku, aby to vypadalo, že přemýšlím, ale ve skutečnosti jsem ho jen chtěla trochu napínat. A to slůvko „myslím“, jsem tak řekla schválně. Trochu jsem si s ním hrála, bavilo mě to. “Dělám si legraci,“ zasmála jsem se nakonec a pohodila na něj zvesela hlavou. “Byl to jen kamarád, navíc jsem z něj občas měla pocit, že je takovej divnej chvilkama. Býval jako malej protivnej, furt bručel, nic ho nebavilo a nezajímalo,“ shrnula jsem nakonec, jak jsem Alkairana brala, a na Nagiho se přívětivě usmála. “Ty jsi byl jiný. Lepší. Už tehdy, co mě Rowena postavila do toho ohnivého kruhu, jsi při mě stál a podporoval mě. Pamatuju si to.“
Pokrčila jsem ramínky, “no to snad ne. Chyběl by mi,“ jasně, sice jsem ho neviděla ve stejném světle jako Nageshe, ale vyrůstali jsme spolu. Stýskalo by se mi po něm. Vykreslovala jsem si, jak v Javorovém lesíku budeme bydlet všichni tři pohromadě. Jako za starých časů. Byla jsem sentimentální a nostalgická duše, chtěla jsem vše tak, jak jsem to měla odjakživa. Neměla jsem moc ráda změny.

>> Sekvojový les

// VLA; Běh na dlouhou trať 7/15

<< Mahtae - jih

“Vážně?“ mňoukla jsem tiše, zatímco jsem se uculovala jako tydýt. Potom jsem však hravě vyplázla špičku jazyka, kterou jsem zmáčkla zoubky, jako bych jimi jazyk držela, aby nevypadl z tlamky ven. “A žárlil jsi na Alkairana?“ zavrtěla jsem ocáskem a pocupitala na místě. Nevěděla jsem, jak mě to zrovna teď napadlo, ale asi se to hodilo k tématu.
Dostali jsme se k jezírkům, u kterých jsem poprvé objevila, že mám magii vody, a taky jsme si tu s Nagim poprvé vyznali naši lásku, která stále kvete jako velikánské keře plné voňavých růží. Koukla jsem na něj a čumáčkem ho šťouchla, “tady jsme si poprvé řekli, že spolu zůstaneme na věky věků,“ připomněla jsem mu s rozzářeným úsměvem, jako kdybych si myslela, že na to zapomněl, což jsem si ale samozřejmě nemyslela. “Jsem šťastná.“
“Tak trochu jsem čekala, že po cestě třeba narazíme na Alkairana, jenže tady nikde jaksi… Není,“ pokrčila jsem pak ramínky. Bylo to zvláštní, vážně jsem si myslela, že když projdeme několik území, narazíme na něj, ale on ne a ne se ukázat. Napadlo mě, jestli se třeba někam nezaběhl? “Měli bysme se podívat i tam, kde jsme tehdy žili. Třeba se tam někde bude schovávat,“ navrhla jsem pak. Směr jsem ale nechala na Nagim, protože jsem vůbec nevěděla, kterou cestou bychom se tam měli vydat.

>> Vělká houština

// VLA; Běh na dlouhou trať 6/15

<< Rozkvetlé louky

Když mi vyznal svoji lásku a přivinul se ke mně, málem jsem se roztekla blahem. “Já tebe úplně nejvíc na světě, ani si to neumíš představit. Jako malou mě vůbec nenapadlo, že bych tě mohla mít ráda nějak víc jak obyčejnýho kamaráda, ale pak, jak jsem se zatoulala, jsem nemyslela na nic jinýho než na tebe. Všechno jsem si uvědomila,“ zapáleně jsem brebentila, poté jsem do něj se žuchnutím zabořila hlavu, abych se mohla pomazlit. “Víš, bez tebe bych byla hrozně sama. Nevím, co bych dělala. Mám pocit, že tě potřebuju naprosto ke všemu v životě, protože jinak jsem úplně nejistá a mám strach,“ přiznala jsem se se sklopením uší k hlavě a tichým zachichotáním, jako bych se snad styděla. Ale nestyděla. Před ním ne. “A navíc,“ pokračovala jsem dál, “jsem ráda, že ti nevadí, že jsem jakože.. No slabší jak ty, hehe. Mě se líbí, že mě ochraňuješ, nemám pak strach,“ usmála jsem se na něj. Taky mohl být typ vlka, který k sobě chce obdobně silnou a dominantní vlčici, což jsem já rozhodně nebyla. Dominance mě minula víc jak kohokoliv jiného.
No, a tak jsem si spokojeně cupitala, celá zamilovaná a rozzářená, a měla jsem pocit, že svět je celej růžovej, úžasnej a pohodovej.

>> Medvědí jezírka

// VLA 19 (5/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 5/15

<< Lesík topolů

“Uhuhu!“ zahihňala jsem se nadšeně a poskočila u toho jako na pružince všemi čtyřmi tlapkami nad zem. “Víš co? Popravdě mám hodně dobrej pocit, když vím, že jsi silnej! Že budeš líp umět magie a tak, protože když se teď máme starat o les a jednou třeba o vlčátečka, tak co kdyby se stalo něco, u čeho je potřeba nás všechny ochránit? Pak bys vyběhl ty a všem dal co proto! Ukázal bys jim, že s tebou si nemaj zahrávat!“ chrlila jsem na něj svoje nadšené představy a máchala přitom akčně ocasem. Viděla jsem ho jako toho silného, který se o všechno a všechny vždycky postará. “A když budu po tvým boku, tak si na mě nikdy nikdo netroufne. Budou mít strach, protože budou vědět, že jsem tvoje. Budou mít respekt,“ pozvedla jsem nafrněně hlavu do výšin. Nebyla jsem sice nijaká škodolibá frfňa, nicméně ta myšlenka mi dělala fakt dobře. Kdo by neměl rád pocit, že je „nad něčím nebo někým“? Chvíli jsem se teď nesla jako pyšná princezna a představovala si u toho různé scénky, jak někdo zlý přijde a bude chtít něco provést v naší smečce, ale Nagesh ho svojí silou zastaví.

>> Mahtae jih

// VLA 18 (4/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 4/15

<< Armanské hory

Poslouchala jsem ho s úsměvem na tváři, a potom, co do mě šťouchl čenichem, jsem do něj šťouchla na oplátku taky. “Tak by to mělo být,“ zopakovala jsem při šťouchnutí šeptem jeho slova, která mě zahřívala na srdíčku. “Děkuju, Nagi,“ našpulila jsem rtíky a poslala mu vzdušnou pusinku. Byl na mě tak hrozně hodný, až se mi z toho skoro podlamovala kolena.
Povídání o Smrti jsem poslouchala zaujatě, snažila jsem se jeho popisek co nejlépe zapamatovat. Přece jen, zrovna bohyně mě velice zajímala, musela jsem přece vědět, koho uctívám, ne? “Ahaa,“ hlesla jsem fascinovaně s pohledem přilepeným na jeho očích. Neuniklo mi, že je z toho setkání radostný, tak jsem na něj zavrtěla prdýlkou, aby věděl, že jsem taky radostná spolu s ním. “Tak to si budu pamatovat. Budu ji muset pak taky poznat, když je to můj velký vzor,“ packou jsem ve vzduchu obloučkem vykreslila, jak moc velký v ní ten vzor mám. “Takže chovat se slušně a uctívat ji,“ zopakovala jsem, “to dokážu!“

>> Rozkvetlé louky

// VLA 17 (3/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 3/15

<< Severní Galtavar

“Hm, to je vlastně pravda. Zradila nás, že? Říkala, že přátelé vždycky drží při sobě, přitom nás opustila a nechala nás, tehdy ještě celkem malý vlčata, napospas. Klidně jsme mohli umřít,“ pokyvovala jsem zamyšleně hlavou, a vzápětí se s nastraženými oušky vpřed rychle koukla na Nagiho s jiskrou v oku, jestli jsem to řekla správně. Kdykoliv jsem něco řekla, vždycky jsem v sobě najednou ucítila silnou touhu po ujištění se, že jsem vše řekla správně. Taky jsem milovala, když mě chválil, připadala jsem si pak důležitá, chytrá, krásná a jednoduše úžasná. Neskákala jsem mu však do řeči, protože s poučkami pokračoval, takže jsem ho zcela vážně poslouchala a u toho dál ťapkala, jenže když to dořekl, celá jsem se rozplynula. “Awww,“ zajíkla jsem se, “tys to řekl tak hezky! Jakto, že jsi tak chytrej a vždycky všechno tak vystihneš?“ zavrtěla jsem ocáskem, ale pak trochu posmutnila, “já moc mluvit neumím. Vždycky řeknu nějakou trubkovinu.“
Zmínil, že v lese potkal Smrt. “Myslíš tam nahoře v tom kamenným čemsi? Jak jsem byla s Varjou dole v lese?“ zavrtěla jsem při zmínce hnědého vlka ocásečkem. “Takže to není rozpadlá zřícenina, ale vlastně něčí domeček!“ a ten někdo byla naše Smrt. “Takže jsi ji viděl? A jak vypadala? Byla… Úžasná?“ nadchlo mě to. Začínala jsem nabírat na intenzitě a nakonec otázky pálila o sto šest. Zalitovala jsem však, že jsem tam nešla spolu s ním. Mohla jsem ji vidět.

>> Lesík topolů

// VLA 16 (2/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 2/15

<< Jedlák

“Joo?“ podivila jsem se, načež jsem začala prohrabovat vzpomínky ve své hlavě. Měla jsem za to, že tam někde je zatoulaná jedna o chvíli, kdy mě Rowena přijímala mezi dospělé. Zmiňovala, že budeme s Nageshem členy kultu. Zmateně jsem zamrkala, ale pak se jen usmála a nechala to být. Vlastně to bylo jedno. “A jak si budeme říkat? Nebo teda vlastně… Když nejsme ten kultík, tak co jsme?“ potřebovala jsem přece vědět, do čeho přesně budeme nové zájemce přijímat, ne? “Když někdo bude chtít být mezi námi, tak jako, hm,“ možná, že to bude prostě jen smečka? Smečka, která jde po stopách bohyně? “Budeme jen smečka?“ vyhrkla jsem dodatek a na Nageshe dlouze pohlédla. “Jakože je přijmeme do smečky a oni pak budou dodržovat naše pravidla o bohyni? A neměli bysme teda mít nějaký zvyky, který se pravidelně budou vykonávat?“ možná jsem se v tom začínala trochu patlat. Asi jsem byla zmatená.

>> Armanské hory

// VLA 15 (1/5)

// VLA; Běh na dlouhou trať 1/15

Konverzace příjemně plynula. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji, celá spokojená, že jsem tu s Nagim a zároveň i poznáváme společně někoho nového. Navíc jsme se díky Varjovi dozvěděli i daleko více věcí o Sařešinovi, tím spíš jsem si teď myslela, že je to mega divný vlk a navíc podvraťák. Podváděl a to se nedělá.
Byl čas vyrazit. Zvedla jsem tlapku a Varjovi zamávala na rozloučenou, “ahoj Varjo! Ráda jsem se s tebou poznala, určitě k nám přijď!“ přitakala jsem Nagimu, když ho zval do lesa plného javorů. “Přesně, je to Javorový les s véélikánským javorem uprostřed!“ zámávala jsem ocáskem, a pak honem rychle následovala Nageshe, který už ťapkal dál. “Máme nového kamaráda,“ zazubila jsem se hned potom, co jsem mu to špitla do ouška. Byla jsem nadšená, že jsem poznala někoho nového. “Vypadal jako hodnej vlk, že? Třeba se k nám jednou přidá do smečky a pak ho vtáhneme do našeho smrťoucího kultíku,“ usmívala jsem se sladce, přitom jsem ale skoro na každého druhého vlka spřádala takovéto plány. Smrt mi pomalu, ale jistě, lezla na mozek.

>> Severní Galtavar

// VLA 14 (5/5)

// Stařešina - Varja - 3/3

Když pochválil moje jméno, zazářila mi očička. Divoce jsem zavrtěla ocáskem, kdybych dovedla radost projevovat i jinak, nebála bych se to právě teď udělat! “Děkuju, mě se moje jméno taky líbí!!“ přiznala jsem s tichým zachichotáním se. “A můj partner se jmenuje Nagi. Teda je Nagesh, ale říkám mu Nagi,“ zmínila jsem Nageshovo jméno bez jakéhokoliv ostychu, nepředpokládala jsem totiž, že by mu to vadilo. “Takže jsme Varja, Nelly a Nagi,“ zatetelila jsem se zadkem, kterým jsem pak sedla na zem, aby se mi tu ve vzduchu furt tak nevlnil. “Ze severu? A v jakých horách jsi žil?“ znělo to zajímavě, já nikdy hory nenavštívila. Vlastně jsem pořádně ani nevěděla, jak vypadají zblízka, vždy jsem je pozorovala jen z dálky. “Já jsem se narodila v takové tmavé noře, ani nevím, kde přesně byla, ale máma mě jednou dovedla do moc moc hezkýho lesa s potůčkem a zpívajícími ptáčky. Tehdy jsme se společně rozloučily a já jsem se pak potkala s Nagim a ještě jedním naším společným kamarádem,“ usmívala jsem se. Tak trochu jsem zatajila tu část o tom, že mě mamča opustila, asi jsem se tím chlubit nepotřebovala. “No Nagi pro nás našel moc krásnej les, nechtěl by ses podívat? Žijeme spolu v takovým hodně velikánským starým stromě. Chceme si tam založit smečku!“ pochlubila jsem se hned poněkud akčně, bylo poznat, že jsem z toho nadšená. A když je jeden nadšenej, má chuť to ostatním sdělit, ne?
“Jé aha, takže on vážně hodně cestuje,“ pokývala jsem smířlivě hlavou, byla jsem celkem ráda, že mi to tadyhle kámoš Varja řekl. Aspoň jsem se nemusela cítit blbě, že jsem v tom závodu v plavču prohrála. “Ale jinak kde Středozemní pláň je, to nevím, ale třeba na ni narazíme,“ chtěla jsem ještě něco dodat, ale to už mi letní vánek přivál do nosánku Nagiho pach. Vrací se! Zadek mi vystřelil rychlostí blesku nahoru, ocas se rozvrtěl jak mega rychlá vrtulka a já začala tiše pokníkávat s pohledem upřeným směrem, kterým předtím zmizel. Nebyla jsem zvyklá být bez něj sama, takže jsem se tuze těšila, až ho zase uvidím! A jak přicházel, přicupitala jsem za ním a jako malé klíště se na něj nalepila. “Uuuuh,“ pípla jsem nadšeně a šla s ním za Varjou. “To je Nagi,“ usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. “Tohle je Varja, a ten říkal, že viděl Stařešinu i na Středozemní pláni. Víš, kde ta pláň je?“ až teď jsem se od něj oddálila, ale vážně jen mírně. Spíše jsem se tak sesunula z jeho těla a posadila se přímo vedle něho tak, abych cítila jeho teplo. Stačila chvilinka a hned mi chyběl!

// VLA 13 (4/5)

// Stařešina - Varja 2/3

“To já taky!“ vyhrkla jsem, “taky si radši dělám kamarády než nekamarády,“ s vrtěním ocásku jsem zapřemýšlela, jestli vlastně nějaké nekamarády mám? Neuvědomovala jsem si, že bych strávila někdy nějaký delší čas s někým jiným než s Nagim, Rowenou a Alkairanem. Což bylo docela smutné, neměla bych se víc seznamovat? A víc poznávat svět? Kromě té díry, ve které jsme společně žili jako malí a teď tohoto nového lesa jsem nic moc neznala a neviděla. “Uh, pěkné jméno. Takové krátké. Taky mám krátké jméno, jsem Nelly. A odkud jsi? Žiješ tu dlouho?“ usmála jsem se. Po tom zjištění, že vlastně nemám moc známých, jsem si řekla, že mezi mé známé bude patřit alespoň on. Pan medvídek.
“Jo?“ hlesla jsem úlevně, že nejsem jediná taková mimo, které Stařešina pláchl. Ale stejně to bylo prostě divný – plaval a plaval a najednou byl pryč. Co jsem si o tom jako měla myslet? Jedině že by fakt měl nějakou spojitost s naší paní a tím pádem uměl hodně dobře s magiema, zaujatě jsem Varjovi zírala do očí, ale přemýšlela jsem pořád nad svými věcmi, i když to možná tak nevypadalo. “Takže jsi ho naposledy viděl na pláni?“ vysoukala jsem ze sebe zpomaleně, ale pak jsem párkrát rychle zamrkala očima a vrátila se hlavou zase do přítomnosti. “A na jaké pláni?“ Že bysme s Nagim šli za ním? Na tu pláň?

// VLA 12 (3/5)

// Stařešina - Varja - 1/3

Když na mě přátelsky promluvil a já pak zahlédla jeho ocásek, ulevilo se mi. Viditelně jsem si oddechla a zamávala mu ocáskem zpět. “Trochu jsem se lekla,“ usmála jsem se rozpačitě, když se mi omluvil. “Ale teď už je to v pohodě, měla jsem trochu strach, jestli třeba nebudeš zlej,“ usmívala jsem se na něj. Jak málo mi stačilo, abych vlkovi začala důvěřovat. Mladá a naivní, ani jsem si to neuvědomovala. Měla jsem ale za to, že většina vlků jsou hodné duše, proč zrovna já bych měla narážet na nějaké zlouny?
Zmínil Stařešinu, což mě překvapilo. Že by byl vážně tak známý? “Stařešina?“ zopakovala jsem nadšeně, “toho znám! Viděla jsem ho nedávno, támhle kousek odsud. U toho velkého jezera. Spolu s mým partnerem-,“ krátce jsem se zasekla. Bylo zvláštní o Nagim mluvit jako o svém partnerovi, i když vlastně byl, jen to pro mě pořád bylo tak trochu nové. Jenže jsem ještě s nikým o ničem takovém nemluvila, jen s Nageshem, tak mě samotnou vyvedlo z míry, že ze mě to slovo vypadlo tak lehce. Dořekla jsem ale hned zbytek věty, abych nevypadala nijak divně, “no narazili jsme na něj společně. Chtěl si s náma dát závod v plavání, ale uprostřed toho závodu tak nějak zmizel.“ S nakloněnou hlavou do strany jsem si vlka prohlížela. Měl hezký kožíšek, takový chundelatý. Celkem bych ho pomazlila. “Odkud ho znáš ty?“

// VLA 11 (2/5)

<< VVJ - přes S. Galtavar

Doputovali jsme až do lesa, kde jsme narazili na velkou kamenitou zbořeninu. Nebyli jsme u ní úplně blízko, ale zase ne úplně daleko. Mohla jsem ji vidět, ale neměla jsem z ní žádné pocity, ty bych asi měla, až bych přišla blíž a věděla, o co jde. Tenhle zbor jsem ale viděla poprvé v životě, tak jsem tomu nepřikládala žádný velký důraz. Takových po světě určitě bylo… Podívala jsem se na Nageshe a přikývla jsem, přičemž jsem k němu natáhla packu. “Opatrně! Ať tě tam nic nepřekvapí,“ netroufla jsem si odhadovat, jestli tam někdo/něco bydlí nebo jestli je to prázdné, ale tak nějak jsem měla za to, že tam Nagesh nic nenajde.
Zůstala jsem tedy dole pod kopcem, ani mi to nevadilo. Sedla jsem si k jednomu většímu stromu a poslušně čekala, ale nebyla jsem tu sama nijak extra dlouho. Všimla jsem si nějakého vlka, který se tudy protloukal, možná, že nás sledoval?! Zadek mi vystřelil od země rychlostí blesku a uši se mi připlácly k hlavě. Zatěkala jsem očima směrem, kterým Nagi zmizel, srdíčko se mi rychle rozbušilo. Byla jsem sama, v neznámém lese a s neznámým vlkem, který se tu vybatolil zrovna ve chvíli, co Nagi zmizel. Začala jsem být trochu nervózní. Naprázdno jsem polkla a bezděky udělala pár malinkatých krůčků vzad. “M-Můžu ti nějak pomoct?“ zavolala jsem na něj s úmyslem, že když ho hezky oslovím, třeba na mě bude hodnej. Jenom klid, když tak začnej volat Nagiho přes celej les!