Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 147

// AK; 28. Vyznej někomu city

Měl pravdu. Smečku se nám podařilo založit, úkryt v Javoru taky a ještě ke všemu je tu s námi Zurri, nová kamarádka a rovnou možná i nová členka smečky. Vše je, jak má být. Už jen Alkairan chybí. Mohla jsem být naprosto klidná a spokojená, nemusela jsem se ničím trápit nebo mít obavy, jak zvládneme nadcházející zimu. Ne jako tehdy, když nás Rowena nechala a my se ani neměli kam schovat před sněhem, větrem a zimou, dětství jsem měla na dvě věci, vážně. Ale kdyby mi tehdy Rowena neposkytla přístřeší, nepoznala bych Nageshe, a bez něj bych teď byla dost pravděpodobně zhroucená v nějaké odporné díře, osamocená a bez smyslu života.
Když se ke mně přitulil, přitulení jsem mu samozřejmě opětovala, a ve chvíli, co se zmínil o vlčatech, mi v očích vyskočily dvě zářivé jiskřičky. “Ano, myslím, že jo... Bude se jim tady líbit,“ zavrtěla jsem ocasem, koutky tlamy mi mezitím vyjely do radostného úsměvu. “Je tu teplo, bezpečí, budou tady mít taky dostatek pohodlí, klidu, ticha a hlavně jídla,“ vyjmenovala jsem rozvážně všechno, co by vlčata mohla potřebovat k úspěšnému růstu, ale pak jsem ještě spěšně dodala: “A nás dva! Mámu s tátou!“ při slově „máma“ mě zalechtalo v břiše, až jsem se z toho celá ošila. Byl to zvláštní pocit.
Neměla jsem však čas nad miminky přemýšlet moc dlouho, protože Nagesh mi začal vyznávat svoji lásku. Sice takové věci říkal už mnohokrát, ale mně se to vždycky moc líbilo. Milovala jsem jeho tichý hlubší tón hlasu, kterým ke mně mluvil. Jeho blízkost, doteky a vůně mi podlamovaly kolena, teda když jsem zrovna stála. Zavřela jsem oči, mírně se zachvěla, když mě olízl, ale pak se na něj podívala a taktéž se usmála. Stejně jako před chvílí on. Jenže on mě pusinkoval dál a dál, až mě přinutil smát se a zastavovat jeho pusinkování packou. “Nagiii,“ kvíkla jsem pobaveně, zatímco jsem se mu zahleděla do oček a po chvíli ticha mu přiložila čumáček na ten jeho. “Taky tě moc miluju. Nevím, co bych bez tebe dělala, neměla bych vůbec důvod žít,“ šeptla jsem, opřela si čelo o jeho krk a zavřela oči. “Už když jsem tě tehdy poprvé potkala, tak ses mi líbil. Byl jsi takový odhodlaný, cílevědomý. Věděl jsi, co dělat a jak se chovat v situacích, ve kterých jsem se já ztrácela,“ vzhlédla jsem na něj. “A to trvá do teď. Jsi prostě nejlepší. Vím, že se společně o vlčátka dokážeme postarat, aby jim nikdy nic nechybělo a aby měli takový dětství, který má mít každý vlčátko. Ne takový na prd, jako jsme měli my dva,“ uculila jsem se na něj a znovu se k němu přivinula. Milovala jsem tulení a společné chvilky.

// 146

Zmena teploty zpusobila klid na dusi a nasledne i unavu. Stocila jsem se na jedne z kozesinek do klubicka, zavrela oci a behem cekani na Nageshe odpocivala. Byla jsem delsi dobu venku, v zime a vetru, trochu hladova... To vse prispelo k me momentalni unave. Navic prijemné teplo spolu s mekkou kozesinkou me uvolnily a zrelaxovaly.
Netrvalo vsak dlouho a Nagesh prisel. Byla jsem moc rada, ze me hledal. Ze se pro me vratil. Dodavalo mi to jistotu, ze me miluje. "Nagi," pipla jsem rozespale, zamrkala na nej a zabouchala ocaskem do zeme. Kdyz se pritulil, opetovala jsem mu to a zaroven se nadechla jeho vune. Byl to vazne prijemny pocit mit ho vedle sebe. Kdyz jsem byla s nim, vsechno bylo ruzove. Bezstarostne. "Jsi sikovny alfák," usmala jsem se na nej a olizla mu ousko. "Vyprava zni skvele," trochu jsem se probrala, uz jsem nebyla tak rozespala jak pred chvili.

// 145

<< Javorový les

Už když jsem se ke stromu přiblížila, cítila jsem z něj příjemně sálající teplo. Strom hřál zvláštně - celkem nepopsatelně, ale možná to byl jenom teplý pocit domova, který jsem pořádně až do teď neměla a neznala. Nagesh mi dal všechno – rodinu, domov, přátelství, lásku... Prostě všechno, co mi kdy tolik chybělo.
“Nagi?“ zavolala jsem tichým polohláskem, “seš tadýý?“ stála jsem hned za vchodem v malé chodbičce porostlé mechem a čekala na jeho odpověď, které jsem se ale nedočkala. Rozhodla jsem se tedy podívat se dovnitř, třeba mě jenom neslyšel. Jenže Nagiho jsem k mé smůle nenašla ani uvnitř, a to jsem poctivě prošmejdila celý úkryt. Bezradně jsem chvíli stála přímo uprostřed a přemýšlela, jestli ho nemám jít hledat ven, ale když jsem si vzpomněla, jak strašná zima tam je, ihned jsem ten nápad zavrhla, takže jsem se jen posadila na jednu z kožešinek a se smutným výrazem ve tváři se na něj rozhodla počkat přímo zde. Určitě mě taky bude hledat, a kde by bylo lepší místečko na čekání, v téhle zimě, jak tady uvnitř v našem novém domečku?

// AK; 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Jak jsem byla ztracená v myšlenkách, ani jsem si neuvědomila, že Nagi s Zurri odešli. Nebo jako ano, uvědomila, ale zřejmě nevstřebala dostatečně na to, abych je následovala. Cizího pachu jsem si nevšimla, tak proč by mě to mělo nějakým způsobem rozrušovat, že?
Zzzziiimaa, zatřásla jsem se a konečně procitla. Foukal ledový vítr a já si uvědomila, jak moc mi pronikl do těla. Srst mi teď asi byla k ničemu, možná, že jsem ji měla málo hustou, nepřipravenou na zimu? Nakrčila jsem naštvaně rty a zvedla zadek ze země, a zatímco jsem se rozhlížela, vzpomínala na svoji první zimu. Byla jsem ještě malinká, sotva narozená, tak jsem na ni moc vzpomínek neměla, ale pamatovala jsem si moc dobře, že jsme s mamkou žily v noře. Byla to tmavá nora, ve které byla natáhlá jen jedna kožešina, kterou mamča zaopatřila, ale byla teplá, takže mi tam nebyla zima. Navíc do nory nepronikal vítr. Dál jsem si vzpomínala, že jsem častokrát pozorovala schovaná v noře, pouze vykukující z jejího vchodu, svět tam venku. Viděla jsem suchou zledovatělou zem, foukající vítr, který lámal méně odolné větvě stromů, ale také jsem viděla napadený sníh a fujavec – ledovou vánici. Líbilo se mi to, vlastně sníh byl docela prima věc. Byl studený, ale dala se s ním dělat spousta bžundy. Navíc byl daleko lepší oproti dešti, to byl jeden jenom celej zmáčenej a nic z toho. No a pak jsem vlastně přišla na Gallireu, kde jsem našla Nageshe a Alkairana s Rowenou.
Nagesh! zamrkala jsem a zamířila přímo ke starému velkému Javoru. Napadlo mě, že ho možná najdu tam? Třeba tam na mě čeká. Možná i s Zurri. Navíc stejně byla zima, potřebovala jsem se zahřát.

>> Javor

Listopad 1/10 | Aithér

Potloukala jsem se okolo našeho Javorového lesa, ne příliš daleko ale ani ne příliš blízko, prostě tak nějak akorát. Měla jsem pocit, že potřebuju na čerstvej vzduch, což byl nesmysl, protože v lese byl čerstvej až až, ale... Možná jsem jen chtěla být na chvilinku sama.
Zastavila jsem se u jakéhosi potůčku, který se líně vlnil někam do neznáma, až se nakonec ztratil v noční tmě. Kromě šumu tekoucí vody tu byl naprostý klid. Vzdychla jsem, posadila se k jeho okraji a pomaloučku sklonila hlavu, abych se mohla té čisté lesní vody napít. Dala jsem si však jen pár doušků, spíše tak nějak na chuť, žízeň jsem neměla. Nagesh se o moji pohodu staral dobře, byla jsem najedená i napojená. Narovnala jsem se tedy, a jen mlčky rozjímala. Jo, přesně tak. Seděla jsem u potůčku, úplně sama v té trošku strašidelné noční tmě, a hleděla do prázdna. S naprosto prázdnou hlavou, všechny myšlenky jsem nechala doma v Javorové smečce. Teda skoro smečce. A bylo mi moc příjemně.

// Na přítomnost Tasy jsem nereagovala schválně - Nelly nejspíš nebyla v rozpoložení, aby si přítomnost cizího vlka uvědomila :-) Nechám to tedy na Nageshe :-D

// zakládání smečky, úkol č. 8) Najít místo na setkávání smečky

Pořád jsem se držela vedle Nageshe, jako bych snad byla nějaká otravná blecha v jeho kožichu, která si bez něj ani nepšoukne, a přitom se jako cukrkandl usmívala na Zurri. Líbilo se mi, jak použila to spojení „můžeme objevovat“, asi tím myslela nás tři! Dohromady! Takže zůstane bydlet u nás? očička mi zazářila ještě víc, teda pokud to vůbec šlo, a ocásek mi začal divoce lumpačit ze strany na stranu. “Ano, ano!“ zaskandovala jsem hlasitě, a poté uvedla její řeč na pravou míru, aby se náhodou nestalo, že se z toho bude chtít pak vykroutit, hehe! “Budeme všichni tři společně objevovat! Vždycky a navždycky!“
Jenže pak jsme se začali věnovat těm bobulím, po jejím pokynutí packou jsem tedy zvědavě přicupitala a nastražila na tu rozmajzlou kuličku ouška. “Huuuh,“ našpulila jsem rtíky a prohlížela si, jak bobulka vlastně vypadá zevnitř. Vážně tam byla malá semínka, měla pravdu. “Takže bobulky se semínky se nepapají,“ pronesla jsem tiše svůj nový poznatek, kterého jsem se hodlala do budoucna držet, a pak s úsměvem otočila hlavu na Nagiho, aby mě za moji inteligenci mohl náležitě pochválit, jenže on si zrovna plkal s Zurri o tátech. Krátce jsem se zamračila, docupkala k němu a otřela se mu úlisně o krk, abych na sebe upozornila a aby náhodou nezapomněl, že jsem tu taky. Nemůžeš se Zurri věnovat víc jak mě! “Jojo, tátové jsou príma,“ zažvatlala jsem do větru, ač jsem vlastně žádného tátu nikdy neměla a nic jsem o tátech nevěděla. Takže můj dodatek byl celkem o ničem. Nicméně jsem raději rychle zavrtěla ocáskem, nevinně těma svýma velkýma modrýma očima zamrkala a přiskočila zase od Nageshe naopak k Zurri, aby se mi mohli věnovat nejen můj milý, ale rovnou oba dva. “Takže vlčátečka, Zurri,“ pípla jsem, celá natěšená, co na ně vlastně Zurri poví. A ona povídat doopravdy začala. Celou dobu jsem ani nedutala, nechtěla jsem ji přerušovat, jen jsem na ni hleděla jako na obrázek. K Nagimu jsem stála zády. Naschvál. Protože se mi před chvílí dostatečně nevěnoval, hah! Jenže pak Zurri vychválila náš lesík s dovětkem, že se jí tu moc líbí, a to bylo něco na mě. Celá jsem se rozněžnila. “Awwww Zurrriiiiii!“ pípla jsem a začala se jí otírat o krk, jako bych snad já byla to malé vlče. Jenže... Ona mi udělala takovou radost a já... Zapomněla jsem, že jsem na Nagiho naštvaná, takže jsem rychle zacouvala vzad a začala se pak o krk otírat i jemu. “Nagi, slyšel jsi?“ aniž bych ho nechala cokoliv říct, zopakovala jsem vlastně to, co nám před chvílí řekla má nejlepčejší kámoška a co Nagesh určitě slyšel také, páč tu byl celou dobu s námi. “Zurri se tu líbí a říkala, že vlčátečkům by se tady určitě taky moc líbilo!“ a pak jsem na něj zůstala mlčky hledět. Kdo ví proč, vypadalo to, jako bych snad čekala na nějaké schválení, že si vlčátečka brzo uděláme? Asi jo. Asi jsem čekala. Budu mamča!
Jenže Zurri měla obdivuhodnou schopnost převést moji pozornost na sebe. Kdykoliv a kdekoliv, očividně. Za tu krátkou dobu, co jsme se znaly, na mě působila jako magnet. Hodila na nás hromady listí, což by teda ukradlo pozornost i toho nejvíc nepozorného jedince, a potom mi vložila za ouško jeden barevný lístek. Já nejdřív jen nehybně stála a přemýšlela, ale pak jsem se blaženě usmála. “Děkuju Zurrriiii!“ zakvičela jsem dlouze její jméno a u toho vrtěla samozřejmě energicky ocáskem. To od ní bylo vážně moc hezké gesto. A Nagesh, jako pravý gentleman, udělal totéž jí. Oba dva jsem si prohlédla, připadala jsem si jako v pohádce. Tohle byly opravdu ty nejkrásnější chvilky mého života. Nový domov, milovaný Nagesh, nejskvělejší nová kámoška... Prostě nový příběh. “To zní báječně. Mít místo na společné setkávání přímo tady je nejlepší,“ souhlasně jsem se na Nageshe usmála a láskyplně mu olízla čenich. Zurri bych olízla taky, ale nevěděla jsem, jestli by se jí to líbilo.
A pak tu byly ty brusinky, ale já jsem to už nějak zvlášť nevnímala. Byla jsem v jiném světě. Jen jsem se poťouchle usmívala, hleděla do prázdna a pro jistotu si tady kecla zadkem na zem. Kdo ví, nad čím jsem právě přemýšlela...

// zakládání smečky, úkol č. 7) Pohovořit se zakládajícími členy

Zasekla jsem se, když do mě Zurri drbla a vyhrkla, ať počkám, přičemž jsem se na ni zvědavě podívala. Trochu jsem se lekla. Byla jsem zabraná do zkoumání keříku a Zurri byla moc hlasitá, ale vzápětí jsem se na ni usmála, když se jala keřík zkoumat taky. Přesněji řečeno jeho plody. Nakonec z ní vylezlo, že to borůvky nejsou a jíst to nemám, zavrtěla jsem na ni tedy ocasem. “Tédáá,“ hlesla jsem obdivně, “ty se vyznáš! Jak poznáš borůvky od jiných bobulek? Já se v bobulkách moc nevyznám,“ usmála jsem se, celá rozpačitá, že přiznávám nějaký svůj nedostatek, a stydlivě koukla i na Nagiho. Sice nad bobulkama taky uvažoval jako o borůvkách, ale věřila jsem, že kdyby tu nebyla Zurri, jistojistě by mi v jedení těch bobulí zabránil, abych se neotrávila. “A jak vypadají brusinky? Jaký všechny bobulky se vlastně dají jíst?“ nastražila jsem ouška. Příroda byla mocná a já věděla, že se v ní nachází určitě mnoho věcí, které vlk jako já může spapkat, ale popravdě jsem nic moc neznala. Spíš nic než moc. Byla jsem hrozně nevzdělaná a zaostalá – tedy teď jsem si tak oproti Zurri připadala. A to jsem chtěla zakládat rodinu. Nagesh se o bobulky však zajímal taky, takže jsem zavrtěla ocasem a mírně si oddechla, že v tom neznalectví přírody nejsem sama. “Musíme se naučit, co se dá všechno jíst a co je naopak jedovatý,“ hlesla jsem tiše s pokýváním hlavy a pohledem přišpendleným na Zurri. “Až budu mít jednou maličký vlčátka, nechci je nechat sníst něco, z čeho jim bude zle,“ dodala jsem, aby pochopila ten správný důvod toho, proč se vlastně o ty bobulky tak zajímám, a následně se na ni uculila. “Myslíš, že se vlčátkům v tomhle lesíku bude líbit? A u vás ve smečce jsou taky nějaký malý vlčátka?“ naklonila jsem hlavu mírně na stranu, "ale kdybys třeba chtěla bydlet s náma v tomhle lese, mohla bys být jejich teta," zazubila jsem se pak. Jo, hodně by se mi líbilo, kdyby se Zurri rozhodla žít s námi! Vždyť... Být v takovém velkém lese jen s Nagim bylo trochu smutný. Teda ne, že bych s ním byla nerada, ale Zurri byla... Vlčice. A já hrozně chtěla mít kamarádku vlčici, od mala jsem kolem sebe měla jen vlky.

// zakládání smečky, úkol č. 6) Najít na území lovnou zvěř

Nagesh byl opravdový gentleman, který si uměl v každé situaci poradit. Zastříhala jsem oušky a vděčně na něj pohlédla, když k Zurri promluvil. Asi jsem vážně byla moc rychlá, soucitně jsem své oči přenesla na Zurri. Chápala jsem, že se asi cítí nedobře, uvedla jsem ji do rozpaků. Nechtěně. Uměla jsem se však vžít do oné situace a představila si samu sebe, kdyby mi někdo navrhoval, jestli se nechci přestěhovat z Javoru jinam. Třeba do Asgaaru. Brrr. Na druhou stranu kdyby mi někdo navrhl jiný domov oproti té černé díře, kde jsme žili s Rowenou, asi bych byla přijala ihned.
Zaslechla jsem hluk, takže jsem okamžitě zpozorněla, ale Nagi byl jako vždy rychlejší. Upozornil nás na bažanta, který tudy proběhl, vlastně jsem si asi oddechla. Po tváři se mi rozlil úsměv značící úlevu, kdo ví, proč jsem se trochu vylekala. “Bažanta jsem nikdy nejedla. Ty jo, Nagi?“ naklonila jsem hlavu lehce na stranu. Strávila jsem s ním většinu života a nebyla jsem si vědoma, že by bažanta ochutnal. Ale! Mohl ho ochutnat tehdy, co jsem se od něj zaběhla. “A ty Zurri?“ oslovila jsem pak i naši novou kamarádku, aby si nepřipadala vynechaná. “Jedla jsi někdy bažanta?“ Celkem mě zajímalo, jak se jí vlastně v tom Asgaaru s tím škaredým zlým alfákem může líbit. Náš Javor bude sto krát lepší.
"Jó, to určitě. Vždyť všude okolo nás jsou nějaký velký louky, kde bez tak najdeme i něco jinýho než srny. Máme prostě dobrej les, měli jsme šťastnou packu," zazubila jsem se, ale vzápětí se opravila: "Nebo spíš ty. To ty jsi našel tenhle les jako první." Ani jsem si neuvědomila, že se přímo vedle mě rozprostíral docela velký keř obsetý černými bobulemi. Borůvky?! zavrtěla jsem ocáskem. “Hele, myslíte, že jsou to borůvky? Že by u nás v lese byly i sladký borůvky?“ rozzářila jsem se a zatěkala očima z jednoho na druhého, aby mi šli s rozpoznáním keře trochu poradit. Zběhlá ve stromech jsem nebyla, ale borůvky jsem měla fááákt moc ráda. Ochutnala jsem je už kdysi, když jsem byla malé vlče.

// zakládání smečky, úkol č. 5) Najít na území vodu

“Hmm,“ pokývala jsem zamyšleně hlavou, asi měl pravdu. Když někdo měl domov někde jinde a měl ho třeba rád, líbilo se mu tam (ne jako tehdy nám třem v té škaredé díře), tak by se mu jen těžko stěhovalo někam jinam. S tichým povzdechem jsem se trošku zklamaně ohlédla na Zurri, v tu chvíli i ona sama tak nějak překvapeně pronesla, že si to musí rozmyslet. Jasně, byla šokovaná, Nagesh měl pravdu. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem, aby věděla, že se nezlobím. “Dobře,“ pak jsem pohled vrátila před sebe a pokračovala dál vstříc našemu domovu. Sice jsem nebyla naštvaná, ale uvnitř sebe jsem byla tak strašně nadšená z toho nápadu, že bychom bydlely spolu, že jsem strašně chtěla, aby to přijala hned teď a já měla jistotu, že tu s námi zůstane. Jasně, neznaly jsme se zrovna moc dlouho, ale já žádné kamarádky neměla. Neznala jsem moc vlků, natož vlčic! Zurri mi byla moc sympatická a já prostě chtěla, abysme spolu sdílely vše. Pokud to měla být má kamarádka, tak by to tak mělo být, ne?
Došli jsme až do našeho lesa, spokojeně jsem nasála jeho vůni a po tváři se mi rozprostřel pokojný úsměv. Konečně doma! “Zurri,“ otočila jsem na ni hlavu a počkala, až nás dojde, “vítej u nás!“ radostně jsem se otočila kolem dokola, abych naznačila, jak obří kus lesa nám vlastně patří. Byl to celičký les! Všude kolem nás. “Půjdeme se podívat po vodě, pojď!“ šťouchla jsem do jejího zadku radostně čumákem a se smíchem se rozeběhla o kus vpřed.
Srovnala jsem krok se svým drahým. “Líbilo se mi to moc!“ souhlasila jsem. “Měli bysme takhle chodit ven častěji. Poznávat svět. Poznávat nové vlky,“ jasně, návštěva Asgaaru se mi už tolik nelíbila, ale... To Nagi už věděl. Nebylo třeba se k tomu znovu vracet.
To už jsme společně přišli až k našemu velikému Javoru, kde Nagesh našel vyvěrat malý pramínek vody. Krásně čisťounké vodičky. “Mmm,“ sklonila jsem k mini potůčku hlavu a nadechla se jeho vůně. A pak se napila. “Zurri, zkus vodu,“ vybídla jsem ji a od potůčku krok poodstoupila. “Je výborná!“ a pak jsem stočila pohled na Nagiho. Usmívala jsem se, měla jsem radost, že v našem lese nám dokonce teče taková úžasná voda! Měli jsme tu naprosto všechno! “Je dobrá, že Nagi?“

// mobil post :D

<< Ransky les

Kdyz me Nagesh oslovil, zvedave jsem na nej koukla a naspicovala ouska. "Myslis?" spitla jsem a na Zurri, ktera se na moment zdrzela nekde za nami, se ohledla. "Ale me by se moc libilo, kdybych mela kamaradku u nas ve smecce," s usmevem jsem zavrtela ocaskem a k Nagimu priskocila o neco bliz. Prece jen to byl muj milous, musela jsem mu tedy svoji blizkou pritomnosti davat najevo, co vse pro me znamena. Nezne jsem mu olizla tvar a pak se tise zachichotala, "treba se ji u nas v lese bude tak libit, ze sama bude chtit zustat. Bude tak paf z naseho Javoru, protoze ten v Asgaaru nemaj, ze nebude chtit odejit." lisacky jsem se zazubila a na tvari se mi na moment zjevil dabelsky, avsak stale hravy vyraz. Chtela jsem, aby se Zurri rozhodla zustat s nami - to uz bychom ve smecce byli my, Alkairan a Zurri! "Urcite by u nas byla spokojenejsi nez tam," pokyvala jsem sebejiste hlavou.

// ajaj, máme klíšťata :D :D srry :D

<< Medvědí jezírka - přes řeku Mahtae

Zurri byla radostná a já tím pádem radostná byla taky. Její pozitivní myšlení bylo silně nakažlivé, metala ocáskem a já jsem jím metala taky. A pak mě napadlo, že má možná podobnou povahu jako já, že si asi budeme skvěle rozumět. Škoda jen, že bydlí v tak zlým lese, mm. Ale třeba by se mohla přestěhovat k nám, až smečka bude na světě, na Zurri jsem se během spřádání svého plánu doširoka usmála. Kdyby bydlela s náma, bylo by to vážně super! Měla bych kamarádku, která je hned vedle mě, nemusela bych za ní nikam daleko, a ještě ke všemu by mohla být teta mých malinkatých vlčátek. Teda.. Až nějaký budu mít. “Máš ráda vlčátečka, Zurri?“ našpicovala jsem na ni ouška. Nojo, to kdyby řekla, že miminka ráda nemá, to bysme asi tak velký kámošky být nemohly. Nebo mohly, ale nemohla by bydlet u nás doma. Protože u nás doma bude jednou převlčátečkováno!
Společně jsme nasadili super tempíčko, přebrodili řeku a zrovna procházeli lesíkem, který se rozprostíral hned před tím naším. “Počkej, až to tam uvidíš,“ roztekla jsem se na ni, “úplně si to zamiluješ. Bydlíme v takovým velikánským starým javoru jo. Je fakt velkej, určitě tam roste už hodně moc zim a lét, našel ho právě Nagi a hezky to tam pro mě připravil,“ a pak jsem se pro změnu koukla zamilovaně na něj. Byla jsem v sedmým nebi – básnila jsem o smečce, měla vedle sebe posluchačku, která k nám vzhlížela a pak Nagiho, který nás obě vedl. A věděla jsem, že nás vždy dovede až do cíle. Teda mě určitě. “Bylo to od něj překvapení,“ zahihňala jsem se jako nějaká puberťačka a do Nagiho blaženě šťouchla zadkem. “Je to docela velkej les,“ pokračovala jsem vášnivě dál, “ale taky je zároveň takovej akorát. Už jsem obešla celý hranice, všechno ti to tam Zurri ukážu!“ Bezděky jsem zrychlila tempo. Srdíčko mi nadšeně plesalo, měla jsem teď doslova tu nejlepší náladu, jakou jsem mohla mít. “A určitě nám můžeš pomoct!“ vyhrkla jsem, když jsem se ze svého snu zase na moment probrala a uvědomila si, že jsem na její návrh neodpověděla. Nemohla jsem ji přece nechat bez odpovědi, ne? “A když budeš chtít, můžeš s náma aji bydlet!!“ no, nechtěla jsem to tak z ničeho nic rozdováděně vykřiknout, a rozhodně jsem to nechtěla říct už teď - takhle brzy. Spřádala jsem to jako dlouhodobý plán a z tlamky mi to vyjelo tak nějak samo, trochu omylem, v tu chvíli jsem se rozpačitě koukla na Nagiho. Přece jen, neprobrala jsem to s ním – co kdyby ji u nás nechtěl? Nebo co kdyby nechtěla Zurri?
Nehodlala jsem si z toho ale dělat hlavu, tak jsem se zase jen usmála, zamávala ocáskem a s radostným poskočením se zase vydala na cestu. “Ale Zurri, i když zůstaneš u sebe doma, můžeš nás navštěvovat,“ radši jsem jí naznačila, že ji k ničemu nenutím, aby nebyla smutná nebo neměla strach odmítnout, a pak se i ohlédla na Nagiho, jestli jsem to udělala takhle správně. “Jen jsem si říkala, že kdybychom spolu kamarádily a dokonce spolu i bydlely, bylo by to vážně príma.“

>> Javorový les

Po příchodu Nageshe a jeho následného ujištění, že už mě samotnou nikdy nenechá, jsem se cítila lépe, ale když sem přišla navíc ještě Zurri, měla jsem najednou mysl tak zaměstnanou, že špatná nálada zcela vymizela a zbyla jen čirá zvědavost a úsměv na tváři. Mrskala jsem na Zurri ocáskem, měla jsem radost, že můžu poznat někoho nového – přeci jen, sice tu žiju od malička, ale mimo Alkairana s Nageshem jsem nikoho jiného pořádně nepoznala. Jen Echa. Jak se mu asi daří? nad vzpomínkou na tmavého vlka, který mě zachránil před umrznutím, jsem se pousmála. Očka se mi na moment při přemýšlení zabořila někam do prázdna. Líbilo by se mi, kdyby nás našel a přidal se k nám do smečky. Měla jsem ráda pohromadě ty, kteří mi byli sympatičtí nebo mi na nich nějakým způsobem záleželo.
Nagi mezitím Zurri přiblížil důvod naší výpravy do Asgaaru, a já se alespoň stihla myslí zase vrátit zpět mezi ně. Na jeho tvrzení jsem tedy pokývala hlavou, i když jsem úplně tak přesně nevěděla, co všechno říkal. “No, do Asgaaru už se nikdy nevrátíme,“ zazubila jsem se pak spokojeně, ale po očku zároveň koukla na Nageshe, od kterého jsem pravděpodobně čekala odsouhlasení mého tvrzení, neb já se tam vracet nechtěla a on přeci říkal, že už mě samotnou nenechá, ne? “Ale kdybys chtěla, můžeš navštívit ty nás!“ dodala jsem pak pohotově a nasála zakvedláním nosíku ze strany na stranu její vůni, abych si ji pořádně zapamatovala. “Mohly bysme být kamarádky!“ mít kamarádku by bylo super, žádnou jsem totiž neměla. A každá vlčice by měla mít kamarádku, ne? “Víš, my s Nagim nebudeme zlé alfy, které by vyháněly vlky z naší smečky na potkání, to ne. Sionn je odstrašujícím případem dobré a vlídné alfy,“ zarozumovala jsem, přestože jsem o alfáctví neměla žádné vědomosti. “Ale jinak Javorový lesík je přímo támhle,“ otočila jsem se směrem k lesu a packou ukázala kamsi na nějaké místo, o kterém jsem myslela, že Javorový lesík leží, “nechtěla by ses tam podívat? Pak bys věděla, kde nás najít!“ a mlela jsem a mlela. Řekla jsem Zurri vlastně všechno, co mi přišlo na jazyk, což by správná alfa asi dělat neměla, ne? Ale já zatím alfou nebyla. Jen skoro. “Pojďme!“ zavelela jsem pak a rozcupitala se s upřímným nadšením do našeho nového domova. Tu větu „jak se vlastně zakládá smečka“, jsem odignorovala schválně, neb jsem nevěděla, jak přesně na ni odpověď, a navíc bych nad tím musela přemýšlet, tak jsem to prostě nechala na Nageshe. Koneckonců, to on tu byl ten hlavní mozek, ne já.

>> Ranský les - přes řeku Mahtae

Začínala jsem usínat. Noc byla dnes příjemně teplá a klidná, nefoukal vítr. Bylo tu navíc ticho a já byla hrozně vyčerpaná. Asi z toho pláče a z té stresující situace dohromady, prostě mě to unavilo. Už už jsem zabírala, uplakaná kukadla se mi sama zavírala, ale okolím se roznesl Nageshův hlas, který mě okamžitě probral. Oči jsem prudce otevřela a nastražila uši, ale zůstávala jsem dál ležet na zemi a nehýbala jsem se. Chtěla jsem se uklidnit, aby mě neviděl tak uplakanou, ale moc se mi to nedařilo – jeho blížící se osoba mě akorát znovu rozplakala.
Zastavil se přímo nade mnou, hleděl na mě a já na něho. Nechala jsem si olíznout tvářičku, přičemž jsem tiše zavzlykala a posmrkla. Chtěla jsem mu odpovědět, ale cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo, pálil mě krk. Věděla jsem, že když něco řeknu, znovu se rozbrečím a to jsem nechtěla, tak jsem jen tichounce přikývla hlavou a začala se pomalu sápat zpět na nohy. Ani jsem si neuvědomila, že už skončila noc a pomaličku vycházelo sluníčko. Blížil se další nový den. Jak dlouho jsem tu asi takhle ležela?
Zaposlouchala jsem se do jeho vlídného hlasu a upírala na něj svůj ztrápený zrak, ale netrvalo dlouho a začínala jsem se cítit lépe. Jeho přítomnost byla magická, a to doslova, což jsem však nevěděla. Měla jsem prostě za to, že mě uklidňuje být s ním, navíc mě jeho slova ujišťovala, že se nic neděje a vše je v pořádku. “Už mě nikdy neposílej pryč,“ zablekotala jsem rychle, když mi to hlas na moment dovolil. Nebo vlastně... Nebylo to na moment. Udělalo se mi líp, dokonce jsem se na něj i usmála a jala se s ním mazlit. Oddechla jsem si, že je zase se mnou a je vše, jak má být. Hlavičku jsem zabořila zamilovaně do jeho krku a začala se k němu lísat, docela horlivě, abych mu dala najevo, že se mi stýskalo. Byla to sice jen krátká chvíle, ale chyběl mi. Nebyla jsem zvyklá být sama, chtěla jsem ho mít pořád u sebe. Byla jsem bez něj prostě úplně jako nějakej osamělej strom na rozlehlé pláni. “Chci, abysme všude byli spolu,“ kuňkla jsem do jeho srsti se zavrtaným čumáčkem, a odmítala se ho pustit.

Jenže přišla návštěva. Ale vlastně docela milá návštěva, hned se starostlivě zajímala, co se mi stalo. Otočila jsem se na ni čelem, utřela si packou zbytky slz a navlhlé tvářičky, a pak se děkovně usmála. “Já jsem Nelly,“ představila jsem se jí na oplátku, a zavrtěla ocasem, abych projevila radost nad naším setkáním. Ač pro nás byla tahle vlčice úplně cizí, byla mi hned sympatická. Možná to bylo tím, že jsem teď byla celá jakási rozněžnělá. “Ale jinak jsem v pořádku, děkuju za starost. Jen... Rowena, ta členka vaší smečky, chtěla mluvit s mým Nageshem o samotě a mě to prostě bylo líto. Nechtěla jsem jít sama někam pryč,“ vysvětlila jsem bezostyšně, vůbec jsem se za to nestyděla. Nevadilo mi sdílet své momentální trápení s cizí vlčicí. “Tobě se v Asgaaru líbí? Mně se tam moc nelíbilo. Ta vaše Alfa je hrozně nepříjemná. Pořád se mračila,“ zvědavě jsem nastražila ouška, na tvář se mi konečně zase vrátil zpět můj obvyklý šťastný úsměv. Už jsem naštěstí byla myšlenkami jinde...

<< Asgaar

Odploužila jsem se z lesa, celá znechucená a zklamaná, přímo k jezírkům, kde jsem na Nageshe měla čekat. Nešťastně jsem se pak svalila na bok do trávy. Neschovala jsem se nikde u stromu nebo v keři, jak bych to běžně díky své opatrné povaze udělala, prostě jsem si ustlala někam, kde mě napadlo, a pak se rovnou překulila na záda. Na černou oblohu tak vykouklo mé bílé bříško protkané lehkou modrou, zatímco z oblohy na mě na oplátku svítily zářivé hvězdičky. Vzpomněla jsem si na mámu, bolestně mě při tom píchlo u srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. To uvědomění, že jsem tu právě sama, mi moc nepřidalo. Byla jsem vážně smutná a naštvaná v jednom, cítila jsem se z toho všeho ve stresu a tak... Jsem se prostě rozplakala. Chtělo se mi brečet, ten nával emocí potřeboval ven a já neměla jediný důvod mu bránit.
Jen jsem tedy ležela na zádech, přes uslzené oči pozorovala rozmlženým zrakem svítící hvězdy a nechávala své vzlyky, aby se nesly tím jinak ničím nerušeným tichem. Chtěla jsem mámu. Potřebovala jsem obejmout a ukonejšit. Nebyla jsem zrovna silná vůdčí osobnost, potřebovala jsem naopak neustálou podporu a vedení, jenže to mi nyní nemohl nikdo dát. A mě to neuvěřitelně frustrovalo. Aneb jak krátká chvilka bez Nageshe stačila, abych se sesypala jako domeček z karet.

Dál jsem mlčky seděla, i když jsem z tohohle setkání popravdě neměla vůbec dobrý pocit. Byla mi vlastně tahle situace nadmíru nepříjemná, až jsem z toho začala nervózně pohazovat ocasem. A to nám ještě k tomu Rowena nabídla útočiště přes zimu, pobaveně mi cukly koutky tlamy. Tak ona nás jako malinký nechá na zimu samotný a bez jídla, a teď nám nabízí něco jako... Omluvu? Nebo co to je? Nagesh naštěstí dost rychle odpověděl, že domov již máme, spokojeně jsem si oddechla a bezděky souhlasně přikývla. Neměla jsem zájem tu být, obzvlášť když se na nás ten bílej vlk, kterej se prej jmenoval Sionn, díval skrze tlapky. Cítila jsem z jeho pohledu opovržení a naštvanost, sálalo to z něj. Byl nabručenej.
Zastříhala jsem oušky, když mě Nagi oslovil, a věnovala mu svoji pozornost. Jeho měkký hlas mě pokaždé příjemně zahřál po těle. Navíc mě aspoň na moment vytrhl z těch škaredých pocitů, které jsem v sobě kvůli tomuto divnému místu musela vstřebávat. “Hm?“ usmála jsem se, ale úsměv mi z tváře zmizel hned potom, co mě požádal, abych odešla. Chvilku jsem jen překvapeně, možná i trochu zmateně koukala a nevěděla, co říct, popravdě mě to vyvedlo z míry. Myslela jsem, že i když ho o to požádala Rowena, že by mě nenechal na neznámém místě samotnou. Přece mi slíbil, že bude pořád se mnou, ne? Chystala jsem se něco namítnout, jenže do toho se přidala i ta alfa, a mě tak nezbylo nic jiného, než doopravdy odejít. Připadalo mi, že jsem tu v tuhle chvíli nechtěná. Nevítaná návštěva. Nagesh tu měl matku, ale... Já tu neměla nikoho. Jen jeho, a ten mi naznačil, ať na něj počkám někde jinde. Sama. “Dobře,“ hlesla jsem tiše a nechala se od něj polaskat na čele. Ještě nějakou dobu jsem na něm setrvávala pohledem, jestli si to náhodou nerozmyslí, ale když se nic nedělo, zvedla jsem se a jala se odcházet. Ještě jsem si ale vzpomněla na slova toho nepříjemného alfy, že se sluší alespoň pozdravit, tak jsem na něj otočila hlavu: “Zdravím.“ Možná že jsem to pronesla z části ironicky, protože jsem byla naštvaná z celé téhle situace, ale z té druhé části jsem se doopravdy rozloučila. Setkala jsem se s tím jeho podivně chladným pohledem tmavých očí, a s přeběhlým mrazem přes záda se vydala pryč.

>> jezírka