Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nagesh měl pravdu, sněžilo čím dál tím víc a ke všemu foukal ledový vítr, který se zabodával přes srst až přímo do kůže… Skoro jako bych žádnou srst neměla. S přivřenýma očima jsem prohlédla okolí, nebylo nic moc vidět, všude bílo, sněhu skoro po břicho, takže jsem se nalepila na bok Nageshe a doufala, že nás bezpečně odvede domů. Teda… Nepochybovala jsem o jeho schopnostech, měl moji 100% důvěru. S ním jsem byla klidná v jakékoliv situaci. “Zurri!!“ zavolala jsem po ní, aby náhodou nezůstala někde vzadu, protože jsem ji na svém boku necítila. Nakoukla jsem přes Nagiho záda, jestli náhodou není z druhé strany, ale nebyla. “Zurri, dělej! Ať se neztratíme!“ zopakovala jsem Nagiho slova a poslušně ťapkala spolu s ním do bezpečí našeho domova. Šlo se mi ale dost těžko, jednak bylo moc sněhu a druhak jsem se celá cítila nějaká ztěžklá nebo co. Asi mi narostlo tuhle zimu až moc srsti. Ale to by mi pak neměla být taková zima, ne? zachvěla jsem se, když znovu zafoukalo. Vůbec se mi tu nelíbilo, těšila jsem se do tepla, až se vyvalím na jednu z měkkých kožešinek a odpočinu si. “Nějak mě bolí bříško,“ postěžovala jsem si do jeho ouška, kvůli větru sotva slyšitelně, a tiše přitom zakňučela, “asi mám hlad.“
Měli jsme za poslední dny tolik společných aktivit, že jsem nad rostoucím břichem nepřemýšlela a popravdě si ho ani nevšimla. A i kdyby ano, bez tak bych ho přisuzovala zimní srsti nebo tukovým zásobám, které jsem sice jakživ neměla, ale tahle zima přece podlé mé logiky mohla být výjimkou, že. Necítila jsem se navíc nijak zvlášť jinak, soustředila jsem se na jiné věci, procitla jsem až teď, co naše zábava skončila a čekala nás jen otravná cesta v otravným sněhu a otravným větru domů. Povzdechla jsem si. Nejen, že jsem měla jakési těžké břicho, ale teď už i těžké nohy. Sníh mi v chůzi nenapomáhal, tak jsem co krok tiše sténala a litovala samu sebe, když to nikdo jiný neudělal. Stěžovala jsem si jako malé vlče. “Kdy už bude doma?“ pořád jsem naštěstí ťapkala po boku Nagiho, takže jsem nemusela nijak zvlášť křičet a vynakládat na mluvení moc energie. I tak jsem jí pocitově měla dost málo. “Máme doma jídlo?“ Určitě je mi špatně z hladu a únavy.

>> za Nagim

// AK; 21. Zkus postavit Iglú

Napadlo me, ze bysme mohli zkusit postavit iglu. Vlculaka jsem uz stavela, iglu zatim nikdy. "Postavime iglu? Snehovej barak?" Zahalekala jsem na ty dva s usmevem od ucha k uchu a ze zamrzleho jezera odbehla na pevnou pudu celou zapadanou krasnym bilym krupajicim snehem.
Nevedela jsem, jak spravne zacit, proto jsem chvili dumala, ale nakonec jsem se rozhodla to proste cely uplacat. Snih dobre lepil, takze mi to dost ulehcil. Zacala jsen placat zaklad, pevnou zadni stenu. Slo to docela dobre, kupodivu to fakt drzelo. Ted strany - nejdriv leva a pak prava, pricemz jsem to cele objela kolem dokola po dostaveni packou, aby byl povrch snehu vyhlazeny. Tam, kde byly nepresnosti, jsem to upravila, nekde zas naopak dodala snih, kde ho bylo malo. "JDE TO DOCELA DOBREE!" zavolala jsem hlasite na ty dva, zavrtela ocasem a pysne se postavila nad sve polovicate hotove dilo. Jeste to chtelo strechu, ale u te by bylo fajn, kdyby mi alespon jeden z nich se stavbou pomohl.
A taky ze pomohl - rovnou oba dva. Byla jsem rada, celkem me zajimalo, jak stavba bude ve finale vypadat. Placali jsme a placali, uplne jako o zivot. Snehu nastesti bylo kolem dokola dostatek, takze se nakonec opravdu strecha iglu zacinala vyklubavat ven. "Bez vas by to neslo," zazubila jsem se spokojene. Uz jsme dodelali jen par poslednich uprav, aby iglu hezky vypadalo, a jeste jsme se pak presvedcili, ze je pevne, aby nam nespadlo taky jednoho peknyho dne na hlavu, kdyz pod nim budeme treba schovani, kdyby prisla nejaka brutalni vanice nebo tak. Zazubila jsem se pysne na ty dva a jako prvni si do iglu zalezla. Nebylo teda moc prostorne, ale... bavilo me to!

// AK; 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

<< Ragar - přes Severní Galtavar

Byl to sešup, vážně. Takovou rychlost jsem snad ještě nezažila, a jak to s náma navíc házelo. To bylo pořád sem, tam, sem, tam, pak skokánek, bum, duc a tak. Ze začátku jsem se asi trochu bála, ale postupně jsem se spíš uvolnila a začalo mě to bavit. A když Zurri začala vískat, začala jsem taky. “Juhuuuu!“ kdyby to šlo, radostí bych zvedla packy nahoru, ale musela jsem se držet, jinak bych spadla.
No, ale já na konci stejně spadla, takže to bylo jedno. Držení se křečovitým sevřením mi bylo k ničemu. Kláda se zabodla do sněhu a vyklopila nás, okolo mě najednou bylo – nečekaně – všude bílo a tlamu jsem měla plnou sněhu. Zurri mě ale vytáhla ven, já se zmohla mezitím jen na plivání sněhu a přitroublý úsměv. Musela jsem se nejdřív trochu vzpamatovat.
Zurri ale neotálela a už už, jen co vstala, nás vedla k jezeru. Poslušně jsem ťapkala bez jakýchkoliv námitek za ní, ale samozřejmě jsem si stále hlídala, jestli nás následuje Nagi. Chtěla jsem, abychom tyhle zážitky měli vepsané do paměti ve třech, ne jen ve dvou.
Mezitím, co jsem se zamyslela, nás Zurri navedla na led, který pod ní napraskl, a přední nožka jí sjela do vody. Nejspíš karma od pana Života – takové varováníčko, že nemá lozit na led, dokud není pořádně zmrzlý. Ale já tu byla taky! Ani jsem si během svých toulkách v mysli neuvědomila, že tlapkáme po jezeru. “No teda,“ pípla jsem a zavrtěla hlavou jak sama nad sebou, tak i nad touhle situací. “Já tu vodu zkusím taky, bez tak není tak studená, jak říkáš,“ vyplázla jsem na ni hravě jazyk a do stejné díry, ve které měla packu ona, jsem ji strčila i já. A bylo to sakra ledový. Hodně moc mega ledový. Stiskla jsem zuby k sobě a smrskla rty na malou čárečku. Kdybych se před Zurri nechtěla trochu vytáhnout a zamachřit, jak mě to nestudí, určitě bych tu packu už dávno vytáhla, ale nechala jsem ji tam ještě pár vteřin, dokud jsem nenapočítala aspoň do deseti, a pak ji naprosto pomalu a suverénně začala z vody vytahovat. “Není to t-t-t-tak st-stu-studený!“ no, jenže můj zimou se třesoucí hlásek mě prozradil. Zasmála jsem se, hezky potutelně, jakože za nic nemůžu, a zavrtěla ocasem. “A co teď?“ Zurri byla náš hlavní vůdce.

// AK; 11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Nejspis jsem trochu znervoznela, ale to jen proto, ze znervoznela Zurri. Bylo to na ni videt. S obavami v ocich jsem na ni pohledla a cekala, co rekne. Nechtela jsem od ni v zadnym pripade slyset nic o tom, ze se vrati do Asgaaru. Nehrozi proste! Proto, kdyz zacala mluvit s velkou davkou opatrnosti a zdrzenlivosti, jsem se cela napjala. Jenze pak... Jsem se naopak cela rozpustila. "Jeee," vypiskla jsem stastne a bez jakehokoliv varovani se k ni prihrnula, abychom mohly jeji rec stvrdit objetim. "To jsem strasne rada, Zurri!!" zapředla jsem. "Budeme naporad spolu, budes nam pomahat se smeckou a my zas se vsim tobe!" Byla jsem jako v sedmem nebi. Opravdu. Nesmirne me svym rozhodnutim potesila, ale zaroven i rozhodila - nedokazala jsem se ted vubec poradne soustredit. A jeste jak me poplacala packou po čele, na ktere se mi ted prilepila kupka snehu, tak to me uplne dostalo. Zasmala jsem se, zavrtela ocasem a divoce kolem ni zacala poskakovat.
Byla bych si hrala, ale Zurri nasedla na kus klady a vybidla nas, at ji nasledujem. No co bych pro kamosku neudelala, ze ano. Nasedla jsem na ni a Nagesh pak hned za me. "Hihihi," uculila jsem se jako malej cert a ohledla se na Zurri, co ma v planu. Nechapala jsem, proc si nejde sednout taky, ale pak, kdyz kladu zacala roztlacovat, jsem to pochopila. Trosku se mi pozastavilo srdce, kdyz jsem si predstavila, jak rychle to dolu si pojede a jak velky a dlouhy kopec nas vlastne ceka, nicmene... Alespon budeme rychle dole, ze?
Klada se rozjizdela pomaleji, ale pak nabrala rychlost. Uteklo mi tiche vykviknuti, necekala jsem, ze to bude takovej sesup. Klada normalne z kopce frcela jak o zivot, krecovite jsem do ni tedy zaryla drapy a poradne se chytila. Celkem jsem se lekla, byla to fakt prda.

>> VVJ - přes S. Galtavar

// AK; 18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

I Zurri mela radost, ze nas zase vidi. "Jsem rada, ze jsme zase spolu," uculila jsem se na ni. Spolecne jsme se pak rozhlizeli a vsichni tri zkoumali, co se vsechno rozprostira pod timto rozsahlym pohorim. "V Asgaaru jsem byla jen jednou, tak presne nevim... Ale nas les odsud dost dobre nepoznam. Mozna neni videt," primhourila jsem ocka, ale vazne jsem ho nevidela. "Ale to jezero znam!", pritakala jsem pohotove, "minuly rok jsme u nej s Nageshem a Alkairanem, nasim kamaradem, staveli takovy velikansky snehovy hady!" Zazubila jsem se a stouchla cumackem do Nagiho, aby to Zurri taky rekl. Urcite si na to vzpominal.
Kdyz jsem se na Zurri tak koukala, napadlo me, jestli uz se treba nerozhodla ohledne te smecky? Kdyz ted tak zminila ten Asgaar, byla tu moznost, ze v nem treba chtela zustat? Trosku mi prebehl mraz po zadech, ja uz si malovala, jak budeme spolecne zit s Zurri a pak i Alkairanem, jak nam vsem 4 dohromady bude hej. Budeme zit pohadkovym zivotem. "Zurri," oslovila jsem ji opatrne, zatimco jsem se usmivala jako mesicek na hnoji. Asi bylo poznat, ze si s ni chci promluvit o necem "vaznejsim". "Napadlo me, jestli jsi uz premyslela o te smecce?", zacala jsem opatrne, "ja te mam rada a neumim si predstavit, ze bysme spolecne nezily," usmev z tvare mi trosinku zmizel a nahradil ho smutnejsi pohled. "Chtela bych s tebou sdilet vsechno. Mohli bysme ty, ja, Nagi a treba jednou i Alkairan zit pohromade a vest spolecne celou Javorovu smecku," nechtela jsem na ni tlacit, ale zaroven jsem byla strasne zvedava a napjata. Prece by nezustala v Asgaaru, ne? Zamrkala jsem. Kdyby ano, byla bych vazne zklamana. Tak trosku jsem asi podvedome pocitala s tim, ze se k nam nastehuje. Kdo vi, proc jsem si ji tak moc oblibila, ale od zacatku, co jsme se poprve videly, mi byla moc sympaticka. Asi jsme mely podobně ztřeštěné povahy, mozna proto jsem si s ni tak rozumela. "Mas me taky rada, Zurri? Jsme... Kamaradky?" Byly jsme, vedela jsem to. Potrebovala jsem to od ni ale slyset, byla jsem ted jaksi namekko. Asi to bylo tim nocnim vyslapem a vytim na mesic, kdo vi.
Kdyz pak vyštrachala mezi stromy tu kladu, samozrejme jsem se nebranila a hned si na ni sedla. Skotačivě jsem pritom mavala ocaskem.

// AK; 22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

<< Sráz

Az ted jsem si teprve uvedomila, ze uz je noc. Trosku jsem si pospisila, doslo mi, ze Zurri na nas uz mozna ceka. Nevedela jsem ale kde presne, a tak jsem sla proste primo za nosem. Bylo tady to velike pohori, ktere jsem zatim vzdycky videla jen z dalky, ale dnes se mi naskytla moznost ho poprve poznat osobne a hezky zblizka. Citit ho, vnimat ho.
Musela jsem uznat, ze tu byla daleko vetsi zima a vice snehu jak kdekoliv jinde, ale to asi k horam patrilo. Ze zacatku vyslapu jsem se mirne chvela, sama jsem ale nevedela, jestli to bylo zpusobene adrenalinem, vzrusenim a nebo tim chladem, nicmene behem stoupani, ktere bylo docela narocne, jsem se zahrala a svaly se mi trast prestaly. Meli jsme ale celkem stesti, ze behem tehle noci mesic jakz takz osvetloval okoli, jinak bysme tu nevideli ani na krok. Stejne bych si kdykoliv jindy vybrala na vyslap den, a rozhodne spis v lete, kdy se lip slape, nez zimu, kdy pri kazdem kroku vlkovi podkluzuji packy, ale... Ted uz jsme byli tady, tak proc ten vyslap nezkusit, ze. Pekny vyhled bude tak jako tak. Navic tenhle vylet vybrala Zurri, chtela jsem ji udelat radost, treba, kdyz si bude pripadat dulezita a nasledovana, se tim spis prida k nam do smecky. To by bylo vazne prima.
Behem vyslapu se nastesti nic nezvrtlo. Packy mi sice podkluzovaly, ale nic dramatickeho se nedelo. Prece jen uz jsem nebyla male neohrabane vlce, ale elegantni vlci dama! Kdyz jsme se ocitli na vrcholku, chladny zimni vitr mi prival do cenichu pach Zurri, kterou jsem diky tomu nasla. Byla jsem rada, privitala jsem ji nadsenym zavrtenim ocasu. "Zurri!" Zavolala jsem na ni uz z dalky a s usmevem k ni pribehla. "Promin za zpozdeni, nejak jsem se dole zasekla," omluvne jsem ji olizla tvar, ale pak uz se hezky kochala vyhledem. Byla to nadhera, dokonce i foukat celkem prestalo. Nadechla jsem se a vzduch zase vydechla. Mesic svitil na obloze, mraky jej odhalily, a jakoby mi jasne chtely rict, ze mam zavit. Usmivala jsem se jako leco, az jsem se potom vazne nadechla a z plna hrdla zavyla - "auuuuuuuu!" A pak znovu... a jeste jednou. Zadychane jsem se pak otocila na Nageshe, jestli to zkusi taky. Navic tu vylo tuhle noc vice vlku, nez jen my... Byl to dobry pocit. Napadlo me, jak to tady asi musi vypadat v lete? Rostou tu nejake kvetiny?

// AK; 13. Zúčastni se koulovačky

No a protoze se mi staveni vlculaka vazne libilo, zacala jsem chytat roupy, co bych tak mohla s tim snehem zase vymyslet za skotačiny. Napadlo me postavit zase toho hada jako minuly rok, ale kdyz jsem ocima sjela na vlculaka, rekla jsem si, ze stavby ze snehu staci. Kecla jsem si tedy zadkem primo vedle vlculaka a zamyslene zustala hledet na Nageshe, ale byl to takovy prazdny nijaky pohled. Spise jsem hledela skrze nej. Ale pak me to napadlo! Koulovacka! A poradna!
Neslo mi se tvarit normalne a delat, ze jsem nic nevymyslela, kdyz jsem vymyslela. Zacinala jsem se usmivat jak leco, az se ten usmev přelil v takovy mirne ďabelsky, mozna az proradny. Z niceho nic jsem se pak k Nagimu, chudackovi bezbrannemu a nic netusicimu, otocila zadkem a zacala na nej snih divoce hrabat. Byla to uplna snehova vanice. Hrabala jsem jako o zivot, az jsem se dohrabala k zelene trave a nemela jsem uz co hrabat. S jazykem vyplazenym az na hrudi a usmevem od ucha k uchu jsem se na Nageshe hrave otocila, zatimco jsem v packach placala snehovou kulicku. A pak, znenadani, jsem ji po nem hodila. A pak dalsi. A dalsi. Vzdycky jsem ji samozrejme zas a znovu musela uplacat, ale asi jsem uz mela na placani diky vlculakovi vytrenovane packy, protoze se mi to vzdycky, zas a znova, podarilo. Sice to nebyly pokazdy hezky uhledny kulicky, obcas to melo spis tvar ovalu, ale koulovat se s tim dalo. "KOULOVACKA!" stekla jsem po nem, zadek mi mezitim mi vystrelil do oblak. Ocasek se nadsenim nemohl zastavit, proste mezi nami nastala totalni snehova koulovaci valka! Snih byl vlastne vazne zabavny, minuly rok jsem s nim tolik blbin nevymyslela, ale letos jsem si to fakt moc dobre vynahrazovala.
Kdyz uz me to tu pak prestalo bavit a uvedomila jsem si, ze Zurri je delsi dobu pryc, vyrazili jsme.

>> Ragarske pohori

// AK; 5. Postav vlkuláka

Pomalu, ale jistě se začínalo smrákat. Bylo znát citelné ochlazení, sníh bez přestání dál a dál padal, už ho byla pěkná pokrývka! A já si říkala, jak bych se mohla zahřát. Jen jsem tu seděla, koukala a mrzla, moje tělo ještě asi na zimu nebylo dostatečně připravené. “Já už vím!“ vychrlila jsem z ničeho nic, aniž by se mě kdokoliv na cokoliv zeptal, a pohled s nadšením upřela na Nageshe. Možná jsem mohla působit jako trubka ztracený ve svých myšlenkách a vlastním světě, ale ono to tak možná i bylo. “Postavíme vlčuláka!“
Na nic jsem nečekala a jala se stavět. Pohyb mě přece zahřeje, ne? A když se budu soustředit na stavění, nebudu myslet na zimu. Nejdřív jsem si, leč trochu neobratně, uplácala kuličku, a tu jako malé nezbedné vlče žduchala packou před sebou. Nebo možná spíš jako kočka. Poskakovala jsem trpělivě, zaujatě a s úsměvem na tváři za tou pomalu zvětšující se kuličkou a nechávala na ni nalepit co nejvíce sněhu, až dokud z ní nebyla docela velká koule vhodná na základ. Odvalila jsem ji dál od srázu, abych byla hezky v bezpečí, a začala kuličku uplácávat. “Musí být hezká, uhlazená… Žádná zbořenina!“ komentovala jsem zaujatě a soustředěně své počínání. Hned mi bylo tepleji, když jsem se nesoustředila na zimu kolem sebe!
Na řadě byla druhá a třetí kulička, jako tělo s hlavou. Když jsem válela prostřední kouli, vzpomněla jsem si na stavění sněhového hada, ještě tehdá s Alkairanem. To byla tehdy vážně zábava. A tahle činnost je vlastně dost podobná, dokonce jsem se u ní zahřála, takže dávám 10 z 10! Postavila jsem se na zadní packy, předníma pak nabrala už uválenou kuličku a položila ji na základ. Hezky zapravila a totéž jsem udělala se třetí koulí. Drápkem jsem pak vlčulákovi udělala alespoň očka s pusinkou, a když se na svět najednou začal usmívat, usmála jsem se taky.
Když bylo hotovo, poodstoupila jsem, abych si svůj výtvor mohla prohlédnout. Hrdě jsem vzdychla, vypjala hruď a začala mrskat ocáskem. “Dívej, Nagi! Vlčulák! Jmenuje se Nagesh. Vlčulák Nagesh, hihi,“ zachichotala jsem se a čertovsky u toho stáhla ouška k hlavě. Jo, tahle činnost byla něco pro mě.

// AK; 4. Zazpívej někomu koledu

<< Javorový les (přes Ostružinovou louku)

Ťapkala jsem vedle Nagiho s úsměvem na tváři a užívala si pocitu, že společně zažíváme další zimu. Znali jsme se už vážně dlouho, asi to naše setkání v minulosti bylo řízené osudem! Měli jsme spolu být odjakživa, proto nám všechno teď tak hezky vycházelo.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, nedaleko od nás šumělo moře, vlny se rozbíjely o skály a my tu měli krásný výhled. Na chvilku jsem se na okraji srázu zastavila, dostatečně daleko, aby to bylo bezpečné, ale zároveň tak, abych viděla. “To je krásný,“ šeptla jsem a packou zahrabkala ve sněhové pokrývce. Tady sněhu bylo o něco víc než u nás doma v Javorovém lesíku. Možná to je tím, že jsme se přiblížili k horám? Vpravo vedle mě se hory opravdu rozprostíraly a bylo jasně vidět, že jsou celé zasněžené. Takže ano, asi to bylo tím.
Nadšeně jsem poskočila předníma nožkama kousek nad zem a jako velká voda se přitulila k Nagimu, náš výlet se mi moc líbil. Překypovala jsem spokojeností! Jen tu chyběl Alkairan a Zurri pelášila moc rychle vpřed, já si chtěla vychutnat ten výhled a přicházející, prozatím i mírnou zimu. “Nagi, zazpívám ti koledu, chceš?“ zahihňala jsem se a drbla do něj čumáčkem.

“ Nésém vám noviny, poslouchejte,
z Javorové smečky, pozor dejte.
Slyšte je pilně a neomylně,
slyšte je pilně a neomylně,
rozjímejte.
Vlče porodila čistá panna,
v kožešinku vložila Smrti pána,
jej ovinula a zavinula,
jej ovinula a zavinula,
kožešinkáá-máá!“

Pyšně jsem vypjala hruď a od ucha k uchu se na Nagiho zubila. Podle mě mi to zpívání koledy fakt dost šlo. “Taky nějakou umíš? Hele a víš co? Víš co?!“ zamrkala jsem a dychtivě začala pohazovat hlavou nahoru a dolů, “tohle bylo o našich malých budoucích vlčátečkách! Jakože to budou svatá vlčata paní Smrti, víš?“ zatetelila jsem se zadkem, jak skvěle jsem to vymyslela, a pak si sedla zadkem na zem, jestli Nagi taky něco zazpívá.

// AK; 25. Ochutnej padající sněhové vločky

Kývala jsem souhlasně hlavou na Zurri a pak na Nageshe. Líbilo se mi vysvětlení Zurri ohledně zdobení stromečku a pak se mi líbil i Nageshův návrh, že můžeme zavést tradici a každý rok společně nějaký stromek ozdobit. Vrtěla jsem ocáskem a v očkách mi jiskřilo, tohle bylo jako stvořené přímo pro mě! Byla jsem společenská a milovala jsem společné aktivity s vlky, kteří mi byli nějakým způsobem blízcí, takže jsem z toho byla nadšená. “Tak jo!“ vyhrkla jsem, “ještě třeba i s Alkairanem, když ho najdem!“ Usmála jsem se. Doufala jsem, že do příští zimy už s námi Alko bude bydlet, přece jen patřil do naší party, ne? A Zurri by se určitě taky líbil.
Když na mě Nagi vyplázl jazyk a tím mě pobídl ke společnému dobrodružství, zasmála jsem se, hravě poskočila a udělala na něj totéž. I mě pak dopadlo na jazyk několik chladných vloček, které se okamžitě proměnily v kapku vody. Olízla jsem si čumáček, až teď jsem si teprve pořádně uvědomila, že začalo sněžit. Lehce namodralý kožíšek jsem měla pokrytý čerstvými vločkami – úplně prvními během této zimy. “Sněží!“ zahlásila jsem vesele, ocáskem jsem mezitím stále metala sem a tam. Jo, měla jsem radost. Byla jsem šťastná, vše totiž vycházelo jak mělo a jak jsem chtěla. Hravě jsem vyskočila do vzduchu co nejvýš to jen šlo, a začala chňapat po vločkách jako malé nezbedné vlče, které sníh zažívá poprvé. A znovu. A znovu. A pak se točila kolem své osy a lapala vločky dál do tlamky, až dokud jsem se se zamotanou škeblou nesvalila zadkem na zem. “Uff, hehehe,“ hlesla jsem, celá zatočená a omámená, ale pak vyskočila na nožky a dohnala zbytek, aby mi neutekli. Přece se tu nebudu točit dokolečka sama, že. Užívali by se výletování beze mě! To tak.

>> Sráz - přes Ostružinovou louku

// AK; 8. Ozdob vánočně nějaký stromek

<< Javor

Jakmile jsme vylezli ven z Javoru, Nagi spěšně vykročil k Zurri, která se šmrdolila u jednoho menšího jehličnatého stromku. Zprvu jsem nechápala, co tam dělá, ale Nagi to asi pochopil hned, protože strom začal nadšeně obdivovat. Sklopila jsem uši k hlavě, pak je zase zpátky nastražila a stromek si mlčky prohlížela. Byly v něm zapletené klacíky, větvičky s barevnými bobulemi a seschlé listí. “Jak ti to tam hezky drží,“ zazubila jsem se a packou jemně poukázala na hromádku listí, která tak šikovně zdobila okraj jedné z větví. Díky tomu, že to byl hustší jehličnan, listí nepropadlo skrz.
Nagi se chtěl taky zúčastnit, já ale nechápala, proč to vlastě dělají. Neměla jsem s vánočními stromky a Vánocemi obecně žádnou zkušenost, minulý rok jsme nic takového nedělali, a když jsem byla malá, tak také ne. Nagi však donesl hromádku mechu a další větvičky s bobulkami, tentokrát s jasně červenými šípky. Zadívala jsem se mu do očí, úplně zářil a nad svým úlovkem se pyšnil, asi ho ozdobený stromeček opravdu nadchl, takže jsem se na něj usmála a souhlasně přikývla. “Jasně, pojďme to tam dát!“ nechtěla jsem mu kazit radost. Do tlamky jsem tedy chňapla kus mechu a opatrně ho položila přímo na tu hromádku listí. Když jsem však poodstoupila dál, abych si svůj výtvor prohlédla, zjistila jsem, že je to nic moc a proto jsem mech i listí sundala, vrátila tam nejdřív mech a ten následně jsem posypala listím. “Tak,“ přikývla jsem spokojeně, “to je lepší.“ Musela jsem uznat, že to bylo vlastně docela zábavný. Jednu z větví obsypanou šípky jsem umístila doprostřed stromu, do „jeho srdce“, protože mi připadalo, že to stromek hezky prozáří. Šípky byly na těch zelených větvích moc hezky vidět. No, a aby to nebylo druhé straně stromu líto, udělala jsem to samé i naproti. “Hihi,“ uculila jsem se, rošťácky přitáhla ouška k hlavě a jako malý čertík z krabičky vesele poskočila. Jo, vlastně mi to zdobení stromu a následný pohled na mnou umístěné ozdoby dělalo radost. Navodilo mi to dobrý pocit.
Podívala jsem se na Zurri i Nageshe, kteří právě řešili, kam půjdeme na zimní výpravu, co na to řeknou, jestli se jim to bude líbit? “A proč vlastně… ten stromeček zdobíme?“ skočila jsem jim to tématu a vměstnala se tělíčkem přímo mezi ně, aby Nagi náhodou nestál u Zurri moc blízko. Těla Zurri i Nagiho hezky hřála, jak jsem tak stála mezi nimi a lepila se na ně, na oba dva – nejdřív na Zurri a pak na Nageshe – jsem se zazubila. “Tohle mě bavilo!“

// 149

// AK; 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

“Asi jo,“ šeptla jsem, “asi bude.“ Z jeho těla sálalo příjemné teplo, které mě uklidňovalo a lákalo ke spánku. Zívla jsem, několikrát přežvýkla a na Nageshe se rozespale usmála. “Ale musíme na zimu sehnat nějaký jídlo, máš pravdu. Nechci dopadnout jako minulou zimu,“ při vzpomínce na mé hladové a prochladnuté mladší já jsem se zatřásla. Ještě že teď už bylo vše jinak. Měli jsme domov i jeden druhého – a ve dvou se všechno lépe táhne.
Pomalu jsem se tedy zvedla, protáhla se a s dlouhým zívnutím se odšourala pomaličkým unaveným tempem k východu. Až ven jsem však nešla. Posadila jsem se tak, abych měla dobrý výhled na zimní přírodu, a zůstala ještě hezky v teplíčku uvnitř našeho útulného domečku. Nagesh komentoval, že se mu barvy zimy líbí a připomínají mu můj kožíšek, ohlédla jsem se na něj a dojatě se usmála. “Ale ty jeden,“ pípla jsem celá roztátá a mávla pacinkou ve vzduchu. “Jsi lichotník,“ ještě chvíli jsem se na něj usmívala, ale pak jsem hlavu otočila zpět tak, abych viděla ven, a vše si začala detailně prohlížet. Na trávě byla nachytaná bílá jinovatka a v okolí se rozprostírala mírná mlha. Už na pohled byla cítit ta do morku kostí se vkrádající zima, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Zima byla krásná, sníh byl srandovní a dala se v něm dělat velká spousta blbostí... Zasněžené stromy, zamrzlá jezera a vše, co k zimě patřilo, jsem měla ráda, ale přece jen to mělo ještě větší kouzlo, když jsem vše mohla pozorovat z teplíčka domova. Z nějaké pohodlné kožešinky, zahřátá a napapkaná. Letos se mi to vlastně asi splní, budu moct z našeho nového domova pozorovat zimní krajinu, aniž bych zmrzala a hladověla.
Nagesh se ke mně přitulil a tím mě trošku vytrhl z myšlenek a vrátil zpět do reality. Přitulení jsem mu opětovala, a pak, když vyrazil ven, ho samozřejmě následovala.

// 148

Lezeli jsme spolu, tulili se a ja mela pocit, jakoby se svet kolem nas zastavil. Prala jsem si, aby tahle chvile nikdy neskoncila a abychom se s Nagim nemuseli vzajemne oddelovat. Vedela jsem, ze jakmike vyrazime ven na to planovane dobrodruzstvi, uz se o nej budu muset delit, coz jsem nechtela. Mela jsem ho rada celeho jen pro sebe. "Krasna velka rodina," zopakovala jsem po nem septem s pohledem uprenym do jeho oci. Byli jsme tu jen my dva...



Nevedela jsem, jestli to trvalo dlouho nebo chvilku, nedokazala jsem to ani odhadnout. Nebo spis jsem si netroufala. Byla jsem hlavou totiz uplne nekde jinde. Nejspis mimo tenhle svet, jedine, co jsem dokazala vnimat, byl Nagesh. Jeho teplo, vune... Jeho zrychleny dech. Pritulila jsem se k nemu a zavrela oci. Ten akt byl nepopsatelny, ale zatim jsem nevedela, jak bych ho zhodnotila. Potrebovala jsem vice casu, abych si to cele hezky v klidu a v soukromi znovu projela v mysli a popremyslela o tom. Drimaly ve me vsak pocity spokojenosti, to rozhodne ano. Byla jsem zamilovana az po usi a tesila se z kazdeho dalsiho dne, do ktereho jsme se spolecne probudili. "Jsi nejuzasnejsi," septla jsem tise, abych prilis nenarusovala nasi klidnou... Intimni atmosferu, a cumacek prilozila na ten jeho na znameni lasky a spolecneho propojeni. Navzdy.

// 147

// AK; 28. Vyznej někomu city

Měl pravdu. Smečku se nám podařilo založit, úkryt v Javoru taky a ještě ke všemu je tu s námi Zurri, nová kamarádka a rovnou možná i nová členka smečky. Vše je, jak má být. Už jen Alkairan chybí. Mohla jsem být naprosto klidná a spokojená, nemusela jsem se ničím trápit nebo mít obavy, jak zvládneme nadcházející zimu. Ne jako tehdy, když nás Rowena nechala a my se ani neměli kam schovat před sněhem, větrem a zimou, dětství jsem měla na dvě věci, vážně. Ale kdyby mi tehdy Rowena neposkytla přístřeší, nepoznala bych Nageshe, a bez něj bych teď byla dost pravděpodobně zhroucená v nějaké odporné díře, osamocená a bez smyslu života.
Když se ke mně přitulil, přitulení jsem mu samozřejmě opětovala, a ve chvíli, co se zmínil o vlčatech, mi v očích vyskočily dvě zářivé jiskřičky. “Ano, myslím, že jo... Bude se jim tady líbit,“ zavrtěla jsem ocasem, koutky tlamy mi mezitím vyjely do radostného úsměvu. “Je tu teplo, bezpečí, budou tady mít taky dostatek pohodlí, klidu, ticha a hlavně jídla,“ vyjmenovala jsem rozvážně všechno, co by vlčata mohla potřebovat k úspěšnému růstu, ale pak jsem ještě spěšně dodala: “A nás dva! Mámu s tátou!“ při slově „máma“ mě zalechtalo v břiše, až jsem se z toho celá ošila. Byl to zvláštní pocit.
Neměla jsem však čas nad miminky přemýšlet moc dlouho, protože Nagesh mi začal vyznávat svoji lásku. Sice takové věci říkal už mnohokrát, ale mně se to vždycky moc líbilo. Milovala jsem jeho tichý hlubší tón hlasu, kterým ke mně mluvil. Jeho blízkost, doteky a vůně mi podlamovaly kolena, teda když jsem zrovna stála. Zavřela jsem oči, mírně se zachvěla, když mě olízl, ale pak se na něj podívala a taktéž se usmála. Stejně jako před chvílí on. Jenže on mě pusinkoval dál a dál, až mě přinutil smát se a zastavovat jeho pusinkování packou. “Nagiii,“ kvíkla jsem pobaveně, zatímco jsem se mu zahleděla do oček a po chvíli ticha mu přiložila čumáček na ten jeho. “Taky tě moc miluju. Nevím, co bych bez tebe dělala, neměla bych vůbec důvod žít,“ šeptla jsem, opřela si čelo o jeho krk a zavřela oči. “Už když jsem tě tehdy poprvé potkala, tak ses mi líbil. Byl jsi takový odhodlaný, cílevědomý. Věděl jsi, co dělat a jak se chovat v situacích, ve kterých jsem se já ztrácela,“ vzhlédla jsem na něj. “A to trvá do teď. Jsi prostě nejlepší. Vím, že se společně o vlčátka dokážeme postarat, aby jim nikdy nic nechybělo a aby měli takový dětství, který má mít každý vlčátko. Ne takový na prd, jako jsme měli my dva,“ uculila jsem se na něj a znovu se k němu přivinula. Milovala jsem tulení a společné chvilky.

// 146

Zmena teploty zpusobila klid na dusi a nasledne i unavu. Stocila jsem se na jedne z kozesinek do klubicka, zavrela oci a behem cekani na Nageshe odpocivala. Byla jsem delsi dobu venku, v zime a vetru, trochu hladova... To vse prispelo k me momentalni unave. Navic prijemné teplo spolu s mekkou kozesinkou me uvolnily a zrelaxovaly.
Netrvalo vsak dlouho a Nagesh prisel. Byla jsem moc rada, ze me hledal. Ze se pro me vratil. Dodavalo mi to jistotu, ze me miluje. "Nagi," pipla jsem rozespale, zamrkala na nej a zabouchala ocaskem do zeme. Kdyz se pritulil, opetovala jsem mu to a zaroven se nadechla jeho vune. Byl to vazne prijemny pocit mit ho vedle sebe. Kdyz jsem byla s nim, vsechno bylo ruzove. Bezstarostne. "Jsi sikovny alfák," usmala jsem se na nej a olizla mu ousko. "Vyprava zni skvele," trochu jsem se probrala, uz jsem nebyla tak rozespala jak pred chvili.