Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// mobil post :D

<< Ransky les

Kdyz me Nagesh oslovil, zvedave jsem na nej koukla a naspicovala ouska. "Myslis?" spitla jsem a na Zurri, ktera se na moment zdrzela nekde za nami, se ohledla. "Ale me by se moc libilo, kdybych mela kamaradku u nas ve smecce," s usmevem jsem zavrtela ocaskem a k Nagimu priskocila o neco bliz. Prece jen to byl muj milous, musela jsem mu tedy svoji blizkou pritomnosti davat najevo, co vse pro me znamena. Nezne jsem mu olizla tvar a pak se tise zachichotala, "treba se ji u nas v lese bude tak libit, ze sama bude chtit zustat. Bude tak paf z naseho Javoru, protoze ten v Asgaaru nemaj, ze nebude chtit odejit." lisacky jsem se zazubila a na tvari se mi na moment zjevil dabelsky, avsak stale hravy vyraz. Chtela jsem, aby se Zurri rozhodla zustat s nami - to uz bychom ve smecce byli my, Alkairan a Zurri! "Urcite by u nas byla spokojenejsi nez tam," pokyvala jsem sebejiste hlavou.

// ajaj, máme klíšťata :D :D srry :D

<< Medvědí jezírka - přes řeku Mahtae

Zurri byla radostná a já tím pádem radostná byla taky. Její pozitivní myšlení bylo silně nakažlivé, metala ocáskem a já jsem jím metala taky. A pak mě napadlo, že má možná podobnou povahu jako já, že si asi budeme skvěle rozumět. Škoda jen, že bydlí v tak zlým lese, mm. Ale třeba by se mohla přestěhovat k nám, až smečka bude na světě, na Zurri jsem se během spřádání svého plánu doširoka usmála. Kdyby bydlela s náma, bylo by to vážně super! Měla bych kamarádku, která je hned vedle mě, nemusela bych za ní nikam daleko, a ještě ke všemu by mohla být teta mých malinkatých vlčátek. Teda.. Až nějaký budu mít. “Máš ráda vlčátečka, Zurri?“ našpicovala jsem na ni ouška. Nojo, to kdyby řekla, že miminka ráda nemá, to bysme asi tak velký kámošky být nemohly. Nebo mohly, ale nemohla by bydlet u nás doma. Protože u nás doma bude jednou převlčátečkováno!
Společně jsme nasadili super tempíčko, přebrodili řeku a zrovna procházeli lesíkem, který se rozprostíral hned před tím naším. “Počkej, až to tam uvidíš,“ roztekla jsem se na ni, “úplně si to zamiluješ. Bydlíme v takovým velikánským starým javoru jo. Je fakt velkej, určitě tam roste už hodně moc zim a lét, našel ho právě Nagi a hezky to tam pro mě připravil,“ a pak jsem se pro změnu koukla zamilovaně na něj. Byla jsem v sedmým nebi – básnila jsem o smečce, měla vedle sebe posluchačku, která k nám vzhlížela a pak Nagiho, který nás obě vedl. A věděla jsem, že nás vždy dovede až do cíle. Teda mě určitě. “Bylo to od něj překvapení,“ zahihňala jsem se jako nějaká puberťačka a do Nagiho blaženě šťouchla zadkem. “Je to docela velkej les,“ pokračovala jsem vášnivě dál, “ale taky je zároveň takovej akorát. Už jsem obešla celý hranice, všechno ti to tam Zurri ukážu!“ Bezděky jsem zrychlila tempo. Srdíčko mi nadšeně plesalo, měla jsem teď doslova tu nejlepší náladu, jakou jsem mohla mít. “A určitě nám můžeš pomoct!“ vyhrkla jsem, když jsem se ze svého snu zase na moment probrala a uvědomila si, že jsem na její návrh neodpověděla. Nemohla jsem ji přece nechat bez odpovědi, ne? “A když budeš chtít, můžeš s náma aji bydlet!!“ no, nechtěla jsem to tak z ničeho nic rozdováděně vykřiknout, a rozhodně jsem to nechtěla říct už teď - takhle brzy. Spřádala jsem to jako dlouhodobý plán a z tlamky mi to vyjelo tak nějak samo, trochu omylem, v tu chvíli jsem se rozpačitě koukla na Nagiho. Přece jen, neprobrala jsem to s ním – co kdyby ji u nás nechtěl? Nebo co kdyby nechtěla Zurri?
Nehodlala jsem si z toho ale dělat hlavu, tak jsem se zase jen usmála, zamávala ocáskem a s radostným poskočením se zase vydala na cestu. “Ale Zurri, i když zůstaneš u sebe doma, můžeš nás navštěvovat,“ radši jsem jí naznačila, že ji k ničemu nenutím, aby nebyla smutná nebo neměla strach odmítnout, a pak se i ohlédla na Nagiho, jestli jsem to udělala takhle správně. “Jen jsem si říkala, že kdybychom spolu kamarádily a dokonce spolu i bydlely, bylo by to vážně príma.“

>> Javorový les

Po příchodu Nageshe a jeho následného ujištění, že už mě samotnou nikdy nenechá, jsem se cítila lépe, ale když sem přišla navíc ještě Zurri, měla jsem najednou mysl tak zaměstnanou, že špatná nálada zcela vymizela a zbyla jen čirá zvědavost a úsměv na tváři. Mrskala jsem na Zurri ocáskem, měla jsem radost, že můžu poznat někoho nového – přeci jen, sice tu žiju od malička, ale mimo Alkairana s Nageshem jsem nikoho jiného pořádně nepoznala. Jen Echa. Jak se mu asi daří? nad vzpomínkou na tmavého vlka, který mě zachránil před umrznutím, jsem se pousmála. Očka se mi na moment při přemýšlení zabořila někam do prázdna. Líbilo by se mi, kdyby nás našel a přidal se k nám do smečky. Měla jsem ráda pohromadě ty, kteří mi byli sympatičtí nebo mi na nich nějakým způsobem záleželo.
Nagi mezitím Zurri přiblížil důvod naší výpravy do Asgaaru, a já se alespoň stihla myslí zase vrátit zpět mezi ně. Na jeho tvrzení jsem tedy pokývala hlavou, i když jsem úplně tak přesně nevěděla, co všechno říkal. “No, do Asgaaru už se nikdy nevrátíme,“ zazubila jsem se pak spokojeně, ale po očku zároveň koukla na Nageshe, od kterého jsem pravděpodobně čekala odsouhlasení mého tvrzení, neb já se tam vracet nechtěla a on přeci říkal, že už mě samotnou nenechá, ne? “Ale kdybys chtěla, můžeš navštívit ty nás!“ dodala jsem pak pohotově a nasála zakvedláním nosíku ze strany na stranu její vůni, abych si ji pořádně zapamatovala. “Mohly bysme být kamarádky!“ mít kamarádku by bylo super, žádnou jsem totiž neměla. A každá vlčice by měla mít kamarádku, ne? “Víš, my s Nagim nebudeme zlé alfy, které by vyháněly vlky z naší smečky na potkání, to ne. Sionn je odstrašujícím případem dobré a vlídné alfy,“ zarozumovala jsem, přestože jsem o alfáctví neměla žádné vědomosti. “Ale jinak Javorový lesík je přímo támhle,“ otočila jsem se směrem k lesu a packou ukázala kamsi na nějaké místo, o kterém jsem myslela, že Javorový lesík leží, “nechtěla by ses tam podívat? Pak bys věděla, kde nás najít!“ a mlela jsem a mlela. Řekla jsem Zurri vlastně všechno, co mi přišlo na jazyk, což by správná alfa asi dělat neměla, ne? Ale já zatím alfou nebyla. Jen skoro. “Pojďme!“ zavelela jsem pak a rozcupitala se s upřímným nadšením do našeho nového domova. Tu větu „jak se vlastně zakládá smečka“, jsem odignorovala schválně, neb jsem nevěděla, jak přesně na ni odpověď, a navíc bych nad tím musela přemýšlet, tak jsem to prostě nechala na Nageshe. Koneckonců, to on tu byl ten hlavní mozek, ne já.

>> Ranský les - přes řeku Mahtae

Začínala jsem usínat. Noc byla dnes příjemně teplá a klidná, nefoukal vítr. Bylo tu navíc ticho a já byla hrozně vyčerpaná. Asi z toho pláče a z té stresující situace dohromady, prostě mě to unavilo. Už už jsem zabírala, uplakaná kukadla se mi sama zavírala, ale okolím se roznesl Nageshův hlas, který mě okamžitě probral. Oči jsem prudce otevřela a nastražila uši, ale zůstávala jsem dál ležet na zemi a nehýbala jsem se. Chtěla jsem se uklidnit, aby mě neviděl tak uplakanou, ale moc se mi to nedařilo – jeho blížící se osoba mě akorát znovu rozplakala.
Zastavil se přímo nade mnou, hleděl na mě a já na něho. Nechala jsem si olíznout tvářičku, přičemž jsem tiše zavzlykala a posmrkla. Chtěla jsem mu odpovědět, ale cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo, pálil mě krk. Věděla jsem, že když něco řeknu, znovu se rozbrečím a to jsem nechtěla, tak jsem jen tichounce přikývla hlavou a začala se pomalu sápat zpět na nohy. Ani jsem si neuvědomila, že už skončila noc a pomaličku vycházelo sluníčko. Blížil se další nový den. Jak dlouho jsem tu asi takhle ležela?
Zaposlouchala jsem se do jeho vlídného hlasu a upírala na něj svůj ztrápený zrak, ale netrvalo dlouho a začínala jsem se cítit lépe. Jeho přítomnost byla magická, a to doslova, což jsem však nevěděla. Měla jsem prostě za to, že mě uklidňuje být s ním, navíc mě jeho slova ujišťovala, že se nic neděje a vše je v pořádku. “Už mě nikdy neposílej pryč,“ zablekotala jsem rychle, když mi to hlas na moment dovolil. Nebo vlastně... Nebylo to na moment. Udělalo se mi líp, dokonce jsem se na něj i usmála a jala se s ním mazlit. Oddechla jsem si, že je zase se mnou a je vše, jak má být. Hlavičku jsem zabořila zamilovaně do jeho krku a začala se k němu lísat, docela horlivě, abych mu dala najevo, že se mi stýskalo. Byla to sice jen krátká chvíle, ale chyběl mi. Nebyla jsem zvyklá být sama, chtěla jsem ho mít pořád u sebe. Byla jsem bez něj prostě úplně jako nějakej osamělej strom na rozlehlé pláni. “Chci, abysme všude byli spolu,“ kuňkla jsem do jeho srsti se zavrtaným čumáčkem, a odmítala se ho pustit.

Jenže přišla návštěva. Ale vlastně docela milá návštěva, hned se starostlivě zajímala, co se mi stalo. Otočila jsem se na ni čelem, utřela si packou zbytky slz a navlhlé tvářičky, a pak se děkovně usmála. “Já jsem Nelly,“ představila jsem se jí na oplátku, a zavrtěla ocasem, abych projevila radost nad naším setkáním. Ač pro nás byla tahle vlčice úplně cizí, byla mi hned sympatická. Možná to bylo tím, že jsem teď byla celá jakási rozněžnělá. “Ale jinak jsem v pořádku, děkuju za starost. Jen... Rowena, ta členka vaší smečky, chtěla mluvit s mým Nageshem o samotě a mě to prostě bylo líto. Nechtěla jsem jít sama někam pryč,“ vysvětlila jsem bezostyšně, vůbec jsem se za to nestyděla. Nevadilo mi sdílet své momentální trápení s cizí vlčicí. “Tobě se v Asgaaru líbí? Mně se tam moc nelíbilo. Ta vaše Alfa je hrozně nepříjemná. Pořád se mračila,“ zvědavě jsem nastražila ouška, na tvář se mi konečně zase vrátil zpět můj obvyklý šťastný úsměv. Už jsem naštěstí byla myšlenkami jinde...

<< Asgaar

Odploužila jsem se z lesa, celá znechucená a zklamaná, přímo k jezírkům, kde jsem na Nageshe měla čekat. Nešťastně jsem se pak svalila na bok do trávy. Neschovala jsem se nikde u stromu nebo v keři, jak bych to běžně díky své opatrné povaze udělala, prostě jsem si ustlala někam, kde mě napadlo, a pak se rovnou překulila na záda. Na černou oblohu tak vykouklo mé bílé bříško protkané lehkou modrou, zatímco z oblohy na mě na oplátku svítily zářivé hvězdičky. Vzpomněla jsem si na mámu, bolestně mě při tom píchlo u srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. To uvědomění, že jsem tu právě sama, mi moc nepřidalo. Byla jsem vážně smutná a naštvaná v jednom, cítila jsem se z toho všeho ve stresu a tak... Jsem se prostě rozplakala. Chtělo se mi brečet, ten nával emocí potřeboval ven a já neměla jediný důvod mu bránit.
Jen jsem tedy ležela na zádech, přes uslzené oči pozorovala rozmlženým zrakem svítící hvězdy a nechávala své vzlyky, aby se nesly tím jinak ničím nerušeným tichem. Chtěla jsem mámu. Potřebovala jsem obejmout a ukonejšit. Nebyla jsem zrovna silná vůdčí osobnost, potřebovala jsem naopak neustálou podporu a vedení, jenže to mi nyní nemohl nikdo dát. A mě to neuvěřitelně frustrovalo. Aneb jak krátká chvilka bez Nageshe stačila, abych se sesypala jako domeček z karet.

Dál jsem mlčky seděla, i když jsem z tohohle setkání popravdě neměla vůbec dobrý pocit. Byla mi vlastně tahle situace nadmíru nepříjemná, až jsem z toho začala nervózně pohazovat ocasem. A to nám ještě k tomu Rowena nabídla útočiště přes zimu, pobaveně mi cukly koutky tlamy. Tak ona nás jako malinký nechá na zimu samotný a bez jídla, a teď nám nabízí něco jako... Omluvu? Nebo co to je? Nagesh naštěstí dost rychle odpověděl, že domov již máme, spokojeně jsem si oddechla a bezděky souhlasně přikývla. Neměla jsem zájem tu být, obzvlášť když se na nás ten bílej vlk, kterej se prej jmenoval Sionn, díval skrze tlapky. Cítila jsem z jeho pohledu opovržení a naštvanost, sálalo to z něj. Byl nabručenej.
Zastříhala jsem oušky, když mě Nagi oslovil, a věnovala mu svoji pozornost. Jeho měkký hlas mě pokaždé příjemně zahřál po těle. Navíc mě aspoň na moment vytrhl z těch škaredých pocitů, které jsem v sobě kvůli tomuto divnému místu musela vstřebávat. “Hm?“ usmála jsem se, ale úsměv mi z tváře zmizel hned potom, co mě požádal, abych odešla. Chvilku jsem jen překvapeně, možná i trochu zmateně koukala a nevěděla, co říct, popravdě mě to vyvedlo z míry. Myslela jsem, že i když ho o to požádala Rowena, že by mě nenechal na neznámém místě samotnou. Přece mi slíbil, že bude pořád se mnou, ne? Chystala jsem se něco namítnout, jenže do toho se přidala i ta alfa, a mě tak nezbylo nic jiného, než doopravdy odejít. Připadalo mi, že jsem tu v tuhle chvíli nechtěná. Nevítaná návštěva. Nagesh tu měl matku, ale... Já tu neměla nikoho. Jen jeho, a ten mi naznačil, ať na něj počkám někde jinde. Sama. “Dobře,“ hlesla jsem tiše a nechala se od něj polaskat na čele. Ještě nějakou dobu jsem na něm setrvávala pohledem, jestli si to náhodou nerozmyslí, ale když se nic nedělo, zvedla jsem se a jala se odcházet. Ještě jsem si ale vzpomněla na slova toho nepříjemného alfy, že se sluší alespoň pozdravit, tak jsem na něj otočila hlavu: “Zdravím.“ Možná že jsem to pronesla z části ironicky, protože jsem byla naštvaná z celé téhle situace, ale z té druhé části jsem se doopravdy rozloučila. Setkala jsem se s tím jeho podivně chladným pohledem tmavých očí, a s přeběhlým mrazem přes záda se vydala pryč.

>> jezírka

// Moc se všem omlouvám, byla jsem týden nemocná a teď se v práci zaučuji na novou pozici, takže mám náročnější období :D dříve ten post nešel, ale budu se snažit nezdržovat :-) Díky za pochopení

Když se mě Nagesh tak pohotově zastal, vděčně jsem na něj koukla a neznatelně se pousmála, líbilo se mi to. Byla jsem ráda, že neotálel a ihned reagoval, namísto toho, aby jen stál a koukal, navíc bylo prima vědět, že v něm mám doopravdy za každé situace zastání. Byl můj pevný kmen, zatímco já jeho koruna. On byl černá, nikdy nekončící noční obloha a já zářící hvězdička. Byla jsem jím posedlá a vše, co řekl, pro mě bylo svaté. Významně jsem tedy koukla na Rowenu, aby si moc nedovolovala, ale pak o krůček vzad, jako poslušná holčička, ucouvla a spořádaně se posadila. Vypjala jsem hruď a omotala si ocásek kolem tlapek, abych Nagimu nedělala ostudu. Chtěla jsem vypadat reprezentativně, aby se na mě hezky koukalo, když jsme byli v cizí smečce, kde se mohl kdykoliv kdokoliv odkudkoliv vynořit. Tiše jsem si povzdechla, natočila jednou ouško na svého milého a chápavě naslouchala jeho slovům. Určitě to pro něj musela být těžká situace.
Byla jsem zamyšlená a zaujatá momentální situací, proto jsem si uvědomila přítomnost dalšího vlka až poté, co promluvil. Jemně jsem s sebou cukla, zaostřila na něj zrak a celého ho sjela pohledem. Podle pachu jsem usoudila, že bude důležitý. Výjimečný. A to se taky jeho následujícími slovy potvrdilo. Očkama jsem loupla po Nagim, abych zjistila, jak bude reagovat, ale nakonec jsem se jen potutelně usmála, aby bylo jasno, že pro něj nepředstavuji hrozbu, a podřízeně si olízla čumáček. Nechtěla jsem reagovat, a vlastně bych ani neměla, když mi to Nagesh taktně zakázal, proto jsem nechala vše na něm. Na šedivého vlka, který se k Roweně poměrně měl, jsem jen upřela zrak. Více jsem nereagovala.

“Aháá, hmm,“ zabrblala jsem sklesle a trochu svěsila uši do stran, přičemž Nagiho propíchla naštvaným pohledem, ale jen tak, aby si toho nevšiml. Nebyl to doopravdicky naštvaný pohled, spíš jen tak na oko, že se jako zlobím, protože mi nevyhověl, ale kdyby si toho měl všimnout, rozhodně bych se snažila ten pohled nějak zamaskovat.
Napjatě jsem přešlapovala vedle Nageshe, už už jsem si chtěla otráveně povzdechnout, že teda ale vážně čekáme fakt dlouho a jestli doopravdy nebude lepší odejít, jenže v tu chvíli, co jsem se nadechovala, jsem zaslechla hlasy. Více hlasů. A zřejmě ne jen já, i Nagesh zpozorněl. Našpicovala jsem ouška a bokem se natlačila na ten Nagiho, abych mu byla pořád na blízku.
Příchod majitelů hlasů mě pak ale velice překvapil. Vzájemně jsme se na sebe s Nageshem podívali a pak se zaráz podívali na Rowenu, já na ni čuměla, jako kdyby právě spadla ze stromu. Copak nás… Nepoznávala? Nepamatovala si snad, jak s Nagim voníme? Vždyť nás znala od malička a Nagesh byl dokonce její vlastní syn! Zamračila jsem se a sjela pohledem na ty dvě malá prťata. Tohle se mi vážně nelíbilo, Rowena byla neuvěřitelně ignorantská osoba. “No Roweno,“ mlaskla jsem znechuceně, tentokrát už ne jen na oko, ale naprosto vážně. “Tři malá vlčata, z toho dokonce jedno svý vlastní, necháš samotný v lese napospas a utečeš od nich, a pak si obstaráš další dvě nový? Na co? Proč? To abys je taky mohla nechat někde samotný v lese, až tě přestanou bavit?“ mrskla jsem uraženě ocasem, tohle mě fakt naštvalo. Myslela jsem, že se kdo ví co nestalo, když nás tehdá nechala samotný, ale ono se doslova očividně nic nestalo, když tu teď před námi takhle stála, a ještě k tomu se dvěma maličkatými vlčátky, která voněla stejně jako ona! Ostuda jedna! Podívala jsem se na Nageshe a snažila se z jeho výrazu vyčíst, co si asi teď myslí. Určitě ho to muselo dost mrzet…

<< Středozemní pláň

Vstoupili jsme na hranice cizí smečky. Do čenichu mě udeřila spousta nových, neznámých pachů, a především jsem z tohoto místa cítila sílu. Nepříjemně sálající sílu a moc. Smečka zřejmě již nějakou dobu existovala a vládli jí velké alfy, které něco znamenaly, tohle místo na mě prostě nepůsobilo vůbec dobře. Až se mi z toho zježila srst za krkem. Naprázdno jsem polkla, a zatímco Nagesh s úmyslem upozornit na náš příchod táhle zavyl, já jsem se postavila natěsno vedle něj, abych cítila na svém boku ten jeho. Potřebovala jsem ho cítit pro svoji útěchu, abych se tu úplně nepočurdila strachy. “Chce se mi trochu čůrat,“ šeptla jsem, protože jsem si uvědomila, že se mi fakt chce. Začala jsem neklidně přešlapovat a mrskat ocasem. “Moc se mi tu nelíbí,“ začala jsem se rozhlížet na všechny strany, jestli už někdo jde nebo ne. “Tady asi moc dobrých vztahů nenahrabem, Nagi. Možná bysme měli pryč,“ dloubla jsem čenichem do jeho kožichu na krku. Jo, znejistěla jsem, a to dost. Dokonce mě přešla chuť vábit vlky z téhle smečky na naši stranu, a nebylo to tím, že mi Nagi vyhuboval.

<< Červená řeka

Ten starouš, co nás oba tak vypekl, tam nakonec fakt nebyl. Nehybně jsem, celá naštvaná, hleděla nějakou dobu do prázdna, vadilo mi to. Chtěla jsem s ním zkusit ještě jednou srovnat síly a přijít na to, v čem vězí ta jeho mizející schopnost. Trochu si s ním popovídat a zjistit o něm víc, přece jenom to není normálně. Vlk přijde k jezeru, on po něm chce závod v plavání a pak uprostřed toho závodu prostě jen tak zmizí? Přitiskla jsem uši k hlavě. Tohle prostě nebylo fér! Nechala jsem střetnout svůj pohled s tím Nageshovým a tichým povzdechem mu naznačila, jak moc rozhozená z toho jsem, ale nakonec jsem se na něj přece jen usmála. Líbilo se mi, jak se snaží situaci zachránit. “Tak dobře,“ souhlasně jsem na něj kývla, na moment se hlavou otřela o jeho krk a pak jej následovala. Chvilku jsem se ještě courala za ním, ale pak jsem ho doklusala a srovnala s ním krok. “Třeba by se nám povedlo svést nějaké vlky k nám do Javoru,“ uculila jsem se škodolibě. Jo, klidně bych přesvědčila ty, kteří by byli duchem slabší, aby se přidali a spolu s námi následovali paní Smrt. Ta by to stejně takhle chtěla, ne? Byla to liška podšitá, rozhodně neřešila nějakou poctivost a další obdobné vlastnosti. Koukla jsem zvědavě na Nagiho, co si o tom myslí a co na to říká. Alespoň by se nám zvětšila Javorová základna, ne?

>> Asgaar

<< Staré meandry

Začínala jsem být trochu unavená, ale nejen Nagi chtěl zjistit, jestli na té veliké pláni, o níž mluvil Varja, bude ten Staroušek, tak jsem nakonec přece jen trochu zrychlila tempo a srovnala s ním krok. Měli jsme ale štěstí – a naší dlouhé výpravě se trochu ochladilo a začalo mrholit. Celkem jsem si to užívala, přece jen ty veliká horka nedělají úplně dobře nikomu, ač třeba zrovna já mám teplá období docela ráda. “Asi se blíží podzim,“ zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na nebe.
Napadlo mě, co se stane, když tamten Stařešina nebude? Co máme pak v plánu? Půjdeme jen domů do našeho Javoru nebo se ještě někde budeme toulat? Chvíli jsem hleděla na jeho kožich, ono to s tím touláním se asi nebude tak horký, protože kdykoliv jsme my dva byli spolu, nebylo to toulání jako takový. Prostě jsme byli na výletě. Zatoulaní vlci jsou ti, co jsou osamocení a nemají domov, kdežto my dva máme domov a jeden druhého. “A co pak? Co když tam ten vlk nebude?“ nakonec mi to ale nedalo, chtěla jsem slyšet jeho plány. On totiž vždycky nějaké měl.

>> Středozemka

// VLA 20 (1/5)

//VLA; Běh na dlouhou trať 15/15

<< maky

Tohle misto bylo opravdu velmi uklidnujici, libilo se mi tu. Voda se line vlekla mezi vycnivajicimi balvany, abych mela lepsi vyhled, na jeden z nich jsem si vyskocila a spokojene se rozhlizela. Vetrila jsem cenichem okolni pachy a uzivala si poslednich teplych dnu, respektive ted tedy noci. Byla krasna noc bez zatazene oblohy, plno hvezd nam svitilo na cestu vcetne zariveho mesice. Velika romantika.
Seskocila jsem k vode, ze ktere jsem se napila. Chut vody tady se nedala srovnat s tou louzi nedaleko odsud, tahle voda byla perfektni. Chutnala skvele, chladna tak akorat, proste idealni.
Nagesh pak ale chtel pokracovat. Udal smer, ja se s timto krasnym mistem zamavanim ocasku rychle rozloucila a pak pelasila za nim.

>> Cervena reka

//VLA; Běh na dlouhou trať 14/15

<< Ronhersky potok

Ťapkala jsem porad mlcky, nejak mi ted nebylo do reci. Vazne me to celkem rozesmutnilo, ač jsem to necekala. Nebo mozna cekala, ale ne v takove mire. Tise jsem vzdychla, myslela jsem si, ze kdyz uz jsem ted starsi, ze me vzpominky na matku nebudou tolik zasahovat, ale pripadala jsem si ted stejne jako kdysi, kdyz jsem byla malicka.
Nagesh vsak udelal krasne gesto, kterym mi na moment rozehnal myslenky. Behem toho, co jsme se prochazeli po tom uzasnem poli plnem kvetin, dostal uzasny a velice pozorny napad - utrhl mi kvetinu, kterou mi nasledne vlozil za ucho. Prekvapene jsem zamrkala a zacala se na nej culit. "To je roztomily, Nagi," pipla jsem blazene, zatimco jsem mrskala ocaskem jako malou mrskackou. "Ty jsi takovy gentleman," rozplyvala jsem se dal a zasnene na nej pritom zirala. "Dekuju, muj mily."
Zlepsil mi naladu. Ouska jsem hned mela v pozoru a tim padem mi ani nevadilo jit znovu hledat toho dedulu. Spokojene jsem parkrat zamlaskala a pak vesele prikyvla na souhlas. Rovnou jsem zmenila smer, ktery on udal, a vyrazila energicky za nim.

>> Meandry

// VLA; Běh na dlouhou trať 13/15

<< Hrusnovy sad

Poslechla jsem si jeho uvahu a pokyvala u ni hlavou. Asi mel pravdu. Kdyz by tam nebyla, znamenalo by to, ze zije, a kdyby zila, tak by to zase znamenalo, ze se s ni nekdy v budoucnu muzu treba setkat. Treba na sebe nekde nekdy narazime, nebo ji cilene budu hledat, dokud na ni nenarazim. A nebo taky ne. Nebo se nikdy neuvidime, ale ja budu alespon vedet, ze zije a ze je v poradku. Treba si zrovna bude uzivat zivota v nejake mensi smecce v malebne vypadajicim lesiku, kterym protika potucek a ve kterem si prozpevuji ptacci. Presne v takovem, ve kterem me tehdy nechala jako malinkatou holcicku.
Tise jsem si povzdechla a s usmevem na Nagiho koukla. "Ano, voni to uzasne," pritakala jsem napul spokojene, ale zaroven napul zkroušeně. Mama mi proste chybela. Spolu s Nageshem jsem se pak ale vydala na louku posetou cervenymi vlcimi maky. Pohled na tak krasnou prirodu, jeste ke vsemu behem toho uzasneho, romanticky vypadajiciho zapadu slunce, mi nakonec prece jen vykouzlil usmev na tvari.

>> Vlci maky

// VLA; Běh na dlouhou trať 12/15

<< Louze

Poslouchala jsem ho a vlastne vsechno, co o Smrti rekl, davalo logiku. Vasnive jsem pokyvovala hlavou a zirala na nej, bylo az neskutecny jak moc me tohle tema dokazalo vtahnout. "No to mas pravdu!" vyhrkla jsem pohotove. "Zivot dava, Smrt bere," dodala jsem s usmevem, jak sikovna to ale jsem, a zavrtela pri tom ocaskem. Diky tomu, ze rekl to o Zivotu, mi to zacalo davat smysl. Nas svet byl plny magie a zvlastnosti, tak proc by neslo tohle, ze? "A co kdyz u tech jezevcu moje maminka nebude? Znamena to, ze je teda nazivu? Nebo ze ji vzala ta Mrtvolka a Smrt ji zivot vratila?" vratila jsem se dotazem jeste ke sve mame, prece jen se mi to porad tak trochu motalo. To s moji mamou byl takovy jeden veliky nezodpovezeny otaznik.
Bylo prima znenit prostredi, tady se mi velice libilo. Pusobilo to tu na me uklidnujicim pozitivnim dojmem. "Tady je taky hezky, ze?" rekla jsem s pohledem uprenym na jednu z hrusni. Byla mensi jak ty ostatni. Nicmene nebyl cas tu ztracet cas, museli jsme najit Alkairana a moji mamu. Semhle se budeme moc vratit kdykoliv jindy.

>> Ronhersky potok