Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Své uplakané oči jsem přesunula na Tartarose, z prachu znovu vzešlého synka, a upřela na něj něžný pohled. "Alkairan je náš přítel z dětství," usmála jsem se a s tichými vzlyky došla k němu a Namaari blíž. Na malou vlčici jsem se vřele pousmála, aby si nepřipadala odstrčeně a nechtěně. Přišla, chudinka, zrovna v mém nejhorším možném období…
"Je to vlk, kterého jsem potkala, když jsem byla maličká," začala jsem tiše vysvětlovat. Mezitím jsem se od pláče hezky uklidnila, Tartaros mě totiž přivedl na jiné myšlenky. "Jako malá jsem se totiž, Tartíku," čenichem jsem mu přejela mazlivě po čele, "ztratila od své mámy. Nepamatuju si to už přesně, je to dávno, ale vzpomínám si, že jsem docaptala do takového… no, fakt divného lesa. Byl strašidelný, měla jsem tehdy docela strach," zahihňala jsem se. Jo, Zrádcův les rozhodně nebylo nijak extra příjemné místečko, a obzvlášť ne pro vlčata.
"Tam jsem ale narazila právě na Alkairana. Taky byl tehdy malý a zatoulal se do toho lesa stejně jako já. Zůstali jsme kamarádi až doteď. To je vážně super, co myslíš? Jako malí jsme se pak seznámili i s tvým tátou. Byli jsme taková… no fakt super trojka," když jsem o těch časech mluvila, ve tváři se mi zračil výraz plný něhy, lásky a vzpomínek – jako bych se na okamžik ponořila zpět do toho dávno prožitého příběhu.
"Jenže potom jsme se od sebe vzájemně oddělili. V tom lese, který jsem tehdy našla a ve kterém jsme nějakou dobu všichni tři žili, se mi vůbec nelíbilo. Chtěla jsem nový domov, a tak jsem utekla. Chvíli jsem bloudila světem sama, ale věděla jsem, že to není nic pro mě. Já jsem vždycky byla… no, ráda mezi ostatními vlky. Samota mě ubíjela, bývala jsem z ní hodně smutná. Naštěstí mě tvůj táta našel. Zachránil mě," zasněně jsem se na Nageshe ohlédla. Jo, byla jsem do něj zamilovaná až po uši. Byl to můj hrdina, rytíř v lesklé zbroji, který mě chránil před zlým a doprovázel mě na mé pouti do neznáma. Bez něj bych nic nezvládala tak, jak zvládám dnes. Byl má zářící hvězda na noční obloze. Můj měsíc, který mi svítil na cestu…
"A pak mě přivedl sem, do Javorového lesa. Našel ho a připravil nám domov v tom starém Javoru, ve kterém teď bydlíme," dopověděla jsem. Vlastně jsem synovi shrnula ve zkratce, dobře, trochu větší zkratce, ale to nevadí, celý náš životní příběh! "Jenže Alkairan byl pryč. Nemohli jsme se navzájem najít. Přišel až teď, takže jsem vážně ráda… a doufám, že už zůstaneme všichni napořád spolu," přála jsem synovi, aby měl jednou takové dobré kamarády na život a na smrt, jaké jsem měla já. Byl to ten nejhezčí možný pocit.
Na moment jsem se k synovi přitulila. Věděla jsem, že z něj roste velký kluk a možná by nebyl rád, kdybych ho před zraky ostatních takto cukříkovala, ale já musela. Potřebovala jsem vědět, že ho mám u sebe. Nicméně potom jsem pohled stočila na tmavého vlka, který tu jen stál jako ťunťa. "Ahoj," odpověděla jsem, ale popravdě? Vůbec jsem nevěděla, o koho se jedná. Jeho pach ani vzhled mi nic neříkali. Pokud jsem ho někdy v minulosti potkala, už jsem si na to nepamatovala.

Tartaros s Namaari se mezitím vytratili. Trošku ve mně hrklo, ale naštěstí jsem měla dobrý čich a navíc... která vlčice by nenašla svoje vlče, když mu byla nablízku? Beze slov jsem se vydala někam mezi stromy, až jsem syna s Namaari dohnala. "Kam jdete?!" vyhrkla jsem, ale stále je následovala.

Zaslechla jsem Nageshovo zavytí, které mě trochu poplašilo. Zrychleně jsem se podívala vpravo, pak vlevo, pak i za sebe... a zastříhala oušky. Když jsem ale zjistila, že nic nenasvědčuje nějakému nebezpečí, zklidnila jsem se. "To je Nagi, volá mě," oznámila jsem s omluvným úsměvem Alkairanovi, který mi v tomto momentu dělal společníka. "Ale... Počkáš na mě – na nás, že ano? Vrátíme se brzy, možná je potřeba jen něco udělat okolo lesa. Nebo... možná něco ulovit," pokrčila jsem ramínky a tiše vzdychla, ale s úsměvem. Na Alkairana jsem se usmívala, byla jsem totiž strašně ráda, že jsme se konečně vzájemně našli. Byla jsem ráda, že je konečně DOMA. "Nikam nechoď, patříš sem. Tady je tvůj domov, Alkairane!" řekla jsem mu a naléhavě se podívala přímo do jeho očí, ve kterých jsem zrakem na moment stanula, jako bych mu chtěla zdůraznit, jak moc důležité to pro mě je. Nebo spíš, jak moc důležitý pro mě je on?
Pak jsem se otočila a odběhla za Nageshem.
Okolo Nageshe se to šrocovalo. Byla tu Namaari, Tartíneček, Nageshíneček a nějakej vlk. Černej. Nebo… možná šedej? Tmavě šedej. Zastavila jsem se opodál a chvíli ho sledovala. Něco na něm mi přišlo povědomé, ale zároveň cizí. Jo. Neznala jsem ho. Ale Nagesh ho znal. Naklonila jsem hlavu na stranu, jestli je tu s Nagim, nebezpečný nebude, ne? Očima jsem sjela na Tartarose, a v tu chvíli mě napadlo, kde jsou vlastně děti? Vždyť už je jaro! Zadrhla se mi myšlenka. Jak to, že je jaro? Jak to, že je už po zimě a já pořád nemám pocit, že jsem něco stihla? Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale zadržený dech mi zůstal v plicích jako kámen. Moje děti rostou. Čas se mi propadá mezi prsty, jako by vůbec neexistoval.
Poplašeně jsem se rozběhla za Nagim, div jsem do něj málem nevrazila. "Nagi! Nagi!" štěkala jsem zadychaně, srdce mi bušilo v krku. Když jsem ho konečně zastihla, padla jsem mu okolo krku a objala ho tak silně, že jsem měla pocit, že ho snad zlomím. Chytla jsem ho, potřebovala jsem ho. On byl má opora ve všem. Vždycky. "Nagi, proč jsme od sebe tak dlouho?" zasténala jsem, až se mi do očí nahrnuly slzy. Bez varování, bez myšlenek. Jen tak, jak to přišlo. Ani jsem nevěděla proč. Poslední dobou jsem byla jako na hraně – rozlámaná, citlivá, a každé slovo, každý pohyb mě dokázal rozbrečet. Chtělo se mi brečet, kvůli všemu, kvůli každé maličkosti. Kvůli tomu, že jsem byla tak dlouho sama, kvůli tomu, jak to všechno klouzalo mezi prsty. "Potkala jsem Alkairana, teda on přišel, říkala jsem mu, aby počkal a... já se za ním vrátím, vrátíme se spolu. Počká na nás a... budeme zase spolu. Jako dřív," jak mi z očí padaly slzy. Bylo tu tolik vlků, ten cizák, můj syn, nalezené vlče, které už asi zůstane navždy naše, a já prostě nechtěla, aby to všichni viděli. Nechtěla jsem, aby se za mě Nagesh musel stydět, jakou fňuknu, že si to vlastně vybral. Jenže… mě bylo tak hrozně líto všechno, co se stalo. Málem mi umřel sotva narozený syn, teď jsem strašně dlouho neviděla zbytek dětí – čas utekl, a já nechápala, co se stalo. Byla jsem tak strašně zmatená… Ze všeho.

Ještě nějakou dobu jsem srdceryvně plakala, pevně ho držela v náručí, než jsem se začala pomalu uklidňovat. Zůstalo už jen pár vzlyků a drobných slz, které se v porovnání s předchozím slzavým oceánem zdály téměř nepatrné. „Jsem hrozně ráda,“ vzlyk „že jsi naživu,“ zakuňkala jsem tiše, stále hledíc do jeho očí, v nichž jsem viděla tolik emocí. Můj pohled byl plný lásky, ale zároveň v něm zůstávalo i něco jako nevyřčená starost. Bylo mi úplně jedno, jak se tady objevil, nebo že to celé bylo podivné a neobvyklé – ještě nedávno by jeho tělíčko bylo už jen prachem, který zbyl po jeho ztrátě. Důležité bylo, že teď tu stál. Živý a zdravý, přímo přede mnou. „Víš,“ začala jsem tiše, stále rozkolísaná a plná dojetí. „Já jsem se strašně bála, že se mi už… no, to… nevrátíš,“ dodala jsem a chvíli váhavě hleděla na jeho tvář, než jsem se zlehka sklonila a oňufkala ho svým studeným čumákem. Snažila jsem se ho tím pohledem a gestem ujistit, že všechno je v pořádku, že už je konečně všechno tak, jak to mělo být.
Zatímco se Tartík vzdálil, aby si povídal s Namaari, já jsem zaslechla známý hlas. Otočila jsem se za tím zvukem, který mi tolik chyběl, a chvíli jsem nemohla uvěřit, že je to skutečně on. Stál tam, přímo přede mnou. V celé své velikosti, dospělý, změněný… ale pořád on. Alkairan. Tvář, kterou jsem znala od malička, i když teď byla trochu jiná. Nebylo pochyb, že se změnil, ale pro mě to byl stále ten kamarád, který mě nikdy nezklamal a díky kterému jsem našla domov. Srdce mi poskočilo, ale vzápětí mi opět stékaly slzy po tvářích. Nešlo je zastavit. A než jsem si vůbec stihla uvědomit, co dělám, nahrnula jsem se k němu a pevně ho objala. „Alkairanéééé,“ začala jsem mezi vzlyky, úplně se schovávala v jeho kožíšku, jak jsem to kdysi dělávala, když jsem hledala útěchu. V té chvíli jsem nechtěla nic víc, než cítit, že není nic ztraceno.

Tu ledovou příšeru jsme společnými silami porazili - díky snaze ochránit vše, co je pro nás důležité, přestala ohrožovat Javorový les a spakovala se pryč. Ještě s adrenalinem kolujícím v mých žilách jsem hlasitě odfrkla a zatěkala očima po okolí, abych se znovu ujistila, že už je vše v pořádku a že našim dětem (tedy těm zbývajícím), již nehrozí nebezpečí. “Hmm,“ pokývala jsem hlavou směrem k Nagimu na souhlas toho, že se mi nic nestalo, ale výraz v mých očích byl protkán smutkem a tedy bylo snadné vyčíst, že v pořádku nejsem.
Chtěla jsem se vrátit za ostatními do Javoru, ale v tom jsem ho zaslechla. Zaškubala jsem oušky a mírně se mi rozšířily zornice, nicméně jsem zůstala stát zády k hlásku, který se ozval odněkud z křoví. Myslela jsem, že se mi to jen zdá a rozhodla se to tedy neřešit. Už už jsem vykračovala packou vstříc našemu úkrytu ve stromě, když Nagesh pronesl to jméno. JEHO jméno. Z očí se mi samovolně spustily slzy a já roztřeseně vydechla vzduch z plic, který se proměnil v bílou páru, jenž pomaličku stoupala k nebi, než se nakonec úplně rozplynula. Jako před pár dny Tartaros. Zavřela jsem oči a dodala si v duchu kouska sebevědomí, měla jsem strach otočit se čelem, že to celé bude jen noční můra a ukáže se, že Tartík nakonec naživu není… Jenže jsem slyšela jak k němu Nagesh mluví, a to mi připadalo tak neskutečně skutečné!
Když jsem se k synkovi konečně otočila, nemohla jsem uvěřit svým očím. Byl naživu, zdravý… Bez zranění. Byl to on, stál tady a vypadal, že vůbec neví, co se událo. “Tarta…,“ zajíkla jsem se vlastním pláčem, “Tartarosi!“ Z očí se mi řinuly slzy jako zdivočelá řeka Mahtae a adrenalin mi v žilách rozpumpoval krev takovou rychlostí, že se málem začala vařit. Tolik podivností v tak krátké době za sebou, myslela jsem, že to prostě nezvládnu. Začalo mi být zle, točila se mi hlava, takže jsem si musela sednout zadkem na zem. “Mys-mys-myslela… Myslela jsem že… Že už… Že už nebudeš!“ rozkoktala jsem se, ale můj plačící záchvat, skrze který šly krásně rozpoznat mé momentální emoce, mi nedovolil cokoliv navíc říct. Jen jsem tam seděla jak oukropeček, jak největší hromádka neštěstí, a plakala jsem. Nahlas. Hodně nahlas… Nejspíš se můj pláč nesl celým lesem.

// Osud post 4/4

Začínala jsem už být unavená. Nebyla jsem zvyklá své magie používat, popravdě například až teď jsem se dozvěděla, že mám magii, díky které ovládám vzduch. Probudila se ve mně sama, asi proto, že jsme nyní byli v ohrožení. Právě proto mě jejich použití stálo dost sil. Ne jen fyzických, ale i těch mentálních. Navíc ještě k tomu všemu se vlastně přihodilo to s Tartarosem, no, těšila jsem se, až budu mít klid.
Vypadalo to však nadějně, Nagesh byl silný a příšeře hrdinsky vzdoroval, takže jsem mohla nabrat aspoň trochu sil a soustředění, abych příšeru mohla tak trochu utopit. Díky magii jsem dokázala vytvářet menší koule vody, které jsem posílala postupně přímo do jejího čumáku a navodila jí tak pocit, že nemůže dýchat. Koule vody totiž byly dostatečně malé na to, aby pronikly skrze její rozšířené ledové nosní dírky, a v nich se pak rozbily. Příšera zanedlouho začala ztrácet trpělivost a tak trochu panikařila, poznala jsem to na ní. Začala naříkat, zmateně popocházet okolo a byla najednou úplně nepoužitelná. Potěšeně jsem zavrtěla ocasem, byla jsem ráda, že už máme skoro vyhráno – teda, vypadalo to tak.
Přihopsala jsem k Nagimu, abych zkontrolovala, jak na tom je. Vypadal dobře, jen unaveně. “Jsi v pořádku?“ špitla jsem, ale očima jsem neustále hlídala příšeru, kdyby ji snad napadlo nám to všechno ještě nějak vrátit. Byla ale vážně mimo, začala se točit dokola, její křik plný beznaděje navíc postupně utichal. “Co teď?“ hlesla jsem. Srdíčko mi z návalu adrenalinu divoce bušilo. Nebyla jsem natolik sebevědomá a dominantní, abych dokázala udělat ten poslední krok a finální rozhodnutí, takže jsem to prostě chtěla (ostatně tak, jako vše), nechat na Nagim.

<< úkryt

Vzlykala jsem a celá rozhozená těkala očima okolo sebe, snad jako bych čekala, že se někde Tartíček objeví a že se mi to celé jen zdálo, ale když na mě Nagesh promluvil tím svým klidným, avšak pevným a přesvědčivým tónem hlasu, trochu jsem se uklidnila. Měl na mě prostě vliv. Zahleděla jsem se mu do očí a postupně zpomalila svůj zdivočelý dech, “do… Dobře,“ špitla jsem. “Věřím ti,“ kdo ví, jestli jsem to řekla jen ze setrvačnosti a přesvědčená o návratu svého syna jsem ve skutečnosti nebyla, a nebo jestli jsem mu opravdu důvěřovala. Sama jsem nevěděla, trochu se to ve mně pralo. Viděla jsem, jak se ze syna stala hromádka – ano, Nagesh měl pravdu v tom, že by po něm přeci zůstalo tělíčko, kdyby zemřel, na druhou stranu jsem věděla, že tohle byl svět plný magie, nečekaných kouzel a zvratů, tím pádem to, že se z něj stala hromádka prachu, nemuselo nutně znamenat, že nám ho Smrt vrátí. A i mohlo. Zmoženě jsem vzdychla, v očích se mi stále leskly slzy. Olízla jsem Nageshovi vděčně čenich, byla jsem ráda, že jsem si vybrala právě jeho. Dokázal v každé situaci zůstat klidný a pohotový, vždy věděl, co dělat. Na rozdíl ode mě.

// Osud post 2/4

Přestože jsem měla špatnou náladu a chuť si zalézt do Javoru a hodně dlouho nevylézt, následovala jsem ho. Věrně, jako když královna následuje krále – nebo jsem místo královny byla spíš vocas? Asi jo, protože se zanedlouho ukázalo, že náš les zužuje ledová příšera a budu s ní muset něco udělat, nebo teda minimálně pomoct Nageshovi, na což jsem vážně neměla energii. Nahlas jsem vzdychla, do očí se mi znovu vlily štiplavé slzy. Věděla jsem, že se tady v tom světě dějou furt nějaký divný věci! Proto se Tartaros třeba už vrátit nikdy nemusí!
Zatímco se Nagesh pustil do akce, já jen nešťastně zakňučela a poměřila si příšeru očima. Byla velká a asi i silná, já jsem se teď cítila naopak dost slabá, oproti ní tak trochu… No, asi jako bobek v trávě. Nechtěla jsem s ní bojovat. Prostě jsem nechtěla dělat vůbec nic. Co tu vlastně ta příšera dělala, jak se tu zjevila? Jak si mohla dovolit otravovat nás zrovna teď, když Tartaros zmizel? “Právě mi umřel syn, ty… Ty jedna neslušná a netaktní zrůdičko!“ štěkla jsem rozhořčeně tu nejhorší urážku, jaká mě napadla, přičemž jsem se na ni pevným pohledem zadívala. Musíš pomoct Nagimu. Musíš ochránit les, aby se měly tvoje děti dobře! Aby se měl tvůj syn kam vrátit! zamračila jsem se na ni a pro jistotu ještě vycenila zuby, chtěla jsem pustit pořádnou hrůzu, třeba ji můj „nebezpečný“ výraz ve tváři zažene. Jenže v ten moment se ona rozeřvala bolestí, kterou jí, jak mi po delší době došlo, způsobil Nagesh svojí magií, jako tehdy mě u jezírek. Lekla jsem se a ustoupila od stvoření pár krůčků vzad, začínala jsem panikařit. Nevěděla jsem, co si počít, ale pak mi, jako blesk z jasného nebe, došlo, že vlastně mám magii vody, když jsem tehdy dokázala dýchat pod vodou. S Nagim jsme u jezírek objevili magii zároveň – on bolest a já vodu. Vzpomínala jsem si. Musím něco udělat.Ve snaze Nageshovi pomoct, jsem, ani nevím jak, vytvořila za pomoci své vrozené magie ostrou vodní šipku, která sama od sebe (nebo díky mě?) vypálila proti příšeře a trefila ji přímo do držky, kterou měla otevřenou dokořán, aby mohla řvát. “Jo, táhni!“ křikla jsem, abych podpořila slova svého partnera.
A protože jsem stále pociťovala silné nutkání něco udělat, probudila se ve mně další magie, o které jsem neměla ani šajna – začala jsem okolo příšery tvořit dvě malá tornáda, která na ni postupně začínala najíždět. Nejdříve na její tlapy, a potom, až se tornáda trochu zvětšila a nabrala sílu, i na její tělo.

// 169

Chvili mi trvalo, nez jsem se aspon trochu vzpamatovala a ma mysl zacala vnimat. Zaostrila jsem svuj uslzeny zrak na Nageshe, ktery se mi do hlavy snazil vnutit jeho uvahu o Smrti a o tom, ze je nas syn v poradku. "Vzdyt... Je... Je z neho prach," namitla jsem a upirala oci na hromadku, ktera po synkovi zbyla, ale vzapeti jsem se zase rozplakala a srdceryvne dodala: "Je z neho jenom prach!". Hlavu jsem zaborila do Nagiho hrudi, a schovana tak pred svetem, mu do ni plakala a narikala. Citila jsem se naprosto znicene. Nemela jsem naladu vubec na nic, natoz jit kontrolovat nejaky les a cizince, nebo co to vlastne rikal. Jen jsem tedy neco zamrucela, poodstoupila a jeste kratkou chvili civela na misto, kde naposledy lezel Tartaros, a u toho si od Nageshe nechala setrit slzicky. "Nechci nikam jit," zabručela jsem, podivala se mu zpříma do očí a odmítavě zavrtela hlavou. Nicmene, i prestoze jsem si chtela zalezt na kozesinku a byt sama se sebou, schovana prede vsemi, jsem jej nasledovala. Bylo mi ale popravde uplne jedno, jestli venku neco je nebo neni. Muj syn byl ted to nejpodstatnejsi, nicim jinym jsem se nehodlala zaobirat.

>> les

// 168

Děcka už se nudila, tak začala skotačit. Nedivila jsem se jim, vlastně jsme všichni byli zavření už docela dlouho, no na druhou stranu nebylo kam spěchat – venku panovala zrovna velikánská zima. Přece nenechám svoje malá miminka, aby z nich byly rampouchy, ne? Jejich první setkání se světem „tam venku“ a hned by mi zmrzli, to tak. Pak bych si musela udělat jiný vlčátečka a tyhle pohřbít, nakrčila jsem ňufák, pčíkla… A pak pčíkla znova.
Mezitím, co jsem pčíkala, Satori se Zestem lajdačili a šikanovali Tartarose, což mi nepřišlo nijak divný, prostě si hráli. Proč bych tomu měla věnovat nějakou zvláštní pozornost? Byla to vlčata, vlčata přece překypovala životem, ne? Teda, některá, podívala jsem se na chrnící Namaari. Spala už fakt docela dlouho, na takové mrně až moc! S úsměvem jsem si tedy sedla opodál a spokojeně maličké sledovala. Pořád jsem si zvykala, že jsem se stala mámou, ač vlčata už nějaký ten čas na světě byla. “Až bude tepleji, půjdeme ven. Všechno vám ukážu, se vším vás seznámím. Budeme pořád spolu,“ pípla jsem nadšeně. Tedy… Spíše tak sama pro sebe, protože mi nikdo moc nevěnoval pozornost. Já ale byla hrozně šťastná – chtěla jsem být tou nejlepší mámou. Ještě lepší, než byla ta moje! Chtěla jsem, aby moje vlčata měla všechno a aby vyrůstala v milující rodině.

Jenže pak se něco stalo. Znejistěla jsem, Nagesh totiž šel vlčata usměrnit, takže jsem skupince věnovala větší pozornost. Přece by je nešel uklidnit jen tak, že ano. Možná Satori na Tartíka skočila moc prudce… A… A Zest ukousl Satori špičku vocasu, hehe, čertovsky jsem se zazubila – to jsem ještě netušila, co se ve skutečnosti děje. Vstala jsem a udělala vstříc k nim pár malých krůčků, ale ještě chvíli se zdržovala opodál, aby si to mohli vyřešit beze mě. Nechtěla jsem být hysterická máma. Až teprve co Nagi poslal vlčata za Zurri, mi to začalo připadat vážně divné. S táhlým zamračením jsem přispěchala k nim, srdce se mi z ničeho nic zrychlilo a nervozita pohltila mou mysl. Zůstala jsem stát vedle Nageshe a mlčky vejrala na Tartíčka, který vypadal jako… No, ne ve své kůži. Asi byl nějaký mimo, že by se mu hůř dýchalo? “Tartíku,“ šeptla jsem, přicupitala za ním a čumáčkem mírně šťouchla do jeho žeber. “Je studený,“ šeptla jsem a šťouchla do něj znovu v domnění, že se mi to třeba jen zdálo, ale nezdálo. Vážně byl studený! Vypleštila jsem na Nageshe oči, “je studený!!“ štěkla jsem důrazně, nechápajíc, proč můj malinký synek najednou z ničeho nic vypadá jako mátoha. Očima jsem Nageshe vybízela, aby něco dělal, aby tady jen tak nestál! Jenže Tartaros se svalil na zem, v tu chvíli jsem zcela propadla panice. “Tarte.. Tar… Tartarosi! Vstaň! Co to děláš! Nachladíš se!“ mluvila jsem nahlas. Hodně nahlas a rychle. Hlas se mi však třásl. Čumákem jsem se snažila tělo svého syna odstrkat na kožešinku, protože ležel na studené zemi, jenže dřív, než se mi to podařilo, se rozpadl. Jo, fakt. Prostě se rozpadl v prach, zmizel. “Co to, co se to… Kde je… Kde je můj syn!! Kde mám syna!“ šeptala jsem zmateně a začala zběsile popocházet sem a tam, ve snaze ho najít. Byla jsem ale jen pohlcená šokem, má mysl nefungovala správně. Nechápala jsem, co se stalo a netušila jsem, co si počít. Tartarosi! To není hra! Vylez!“ volala jsem. Dýchala jsem jak lokomotiva, od čumáku se mi vznášel, přestože jsme byli doma, bílý dým. Ochladilo se, a to citelně. Tartův odchod provázela zima, která se ne jednomu vlku zavrtala až do morku kostí. “Tartarosi! Už se zlobím!! Vylez!“ rozbrečela jsem se. Slzy se mi začaly řinout po tvářích, vzlykala jsem, plakala… A bezmocně chodila po Javoru, jako bych snad svého syna měla najít. Jakoby se před pár chvilkami vůbec nezměnil v prach.
Až jsem se nakonec zastavila přímo uprostřed našeho domova, a začala se třást. Zapomněla jsem na svět, na svoje další dvě děti, na Zurri, Namaari. Na Nageshe. Nechápala jsem, co se stalo, svět kolem mě se zastavil. Jen jsem stála, hystericky brečela, až jsem se skoro nemohla nadechnout, a snažila se v sobě vstřebat, co se právě stalo. “Kde… Mám… syna!“ vysoukala jsem ze sebe sotva srozumitelně, za to ale tónem, který se musel všem zabodnout do srdce jako šíp. Byla jsem zničená. Chtěla jsem ho zpátky! Okamžitě!!

// 167

// zatím reakce jen na pojmenování vlčat - tedy Zurri s Nageshem - a na Namaari :-) Více shrnu v dalším postu, který napíšu později :D

Můj návrh na jméno pro naši vlčí slečnu mělo úspěch! Líbilo se oběma, Zurri i Nagimu, takže jsem byla samozřejmě spokojená. Tlapkou jsem holčičku pohladila po hlavě, “jednou tvá krása překoná všechny krásy světa,“ špitla jsem. Ano, byla to Rowenina slova, která mi kdysi dávno pověděla při přijímacím rituálu do Kultu smrti. To bylo ale také to jediné pěkné, co mi kdy řekla, než náš nadobro opustila. “Princezna Satori,“ špitla jsem znovu a svoji jedinou dceru líbla jazykem na čelíčko, a to co nejněžněji to jen šlo. Zároveň jsem ale poslouchala i návrhy jmen pro své dva synky, jedno ucho jsem tedy měla natočené na Zurri a druhé na Nageshe. Moc tipů na výběr z nich ale nevzešlo, žádné hlasování se nekonalo, protože hned první dvě jména, která oba dva vyřkli nahlas a kterými syny Javoru pokřtili, byla dokonalá. Nadšeně jsem se usmívala, cítila jsem uvnitř sebe zvláštní hřejivý pocit. Bylo mi prostě dobře. Byla jsem v teple, obklopena svojí rodinou, a to vše v srdci našeho nového domova. S úsměvem jsem vzhlédla na Zurri, pak na Nageshe, a na oba dva se usmála. “Takže Zestarian, Tartaros a Satori,“ zahihňala jsem se. Krásná a vznešeně znějící jména pro krásná a vznešená vlčátka. Nové tváře nejen Javorového lesa, ale především našeho „malého skromného“ Kultu Smrti! “Jsme mamka s taťkou!“ pípla jsem s úsměvem směrem k Nageshovi, a pak se usmála i na Zurri – “a tetou! Mamka, taťka a teta!“ pořád jsem z toho všeho byla tak nadšená, přestože od jejich narození už uplynula nějaká doba. Z mimin se stali kousající rošťáci dychtící po objevování světa, ale mě to připadalo jako včera, co jsem je porodila. Pořád jsem si na roli mámy prostě nezvykla…
Pootočila jsem ouško na Namaari, vypadalo to, že spinká. Chudák, já se tu rozplývám nad miminy a ona svoji mámu s tátou někde ztratila. Asi je jako já. Já taky mámu někde ztratila, v hlavě se mi vybavila ta nepříjemná minulost, kdy jsem captala po lese úplně sama, a nemohla mámu najít. Namísto toho jsem našla nějaké dva cizí vlky, kteří mi pomohli přežít… Tak, jako teď Namaari našla Nageshe. Díky bohu, podívala jsem se na něj. Byl to vážně frajer, zasluhoval si obdiv všech! Nejen ten můj. Měl by ho obdivovat celičký svět!

// 166

Protože jsem veškerý svůj dosavadní čas trávila doma v úkrytu, neměla jsem nejmenší zdání, co se odehrává venku. Ale vlastně mi to ani nevadilo. Rekonvalescence po porodu byla zdlouhavější, trochu jsem při ní zlenivěla - každý mě tu obsakoval, zajišťoval mi jídlo, teplo a společnost, takže jsem vlastně byla spokojená. Vlčata prospívala, už z nich byli pořadní rošťáci. Jeden z nich mě dokonce neustále až drasticky vytahuje cecek, no jednu bych mu packou lištila vždycky, když to dělá.
Nagesh byl nějaký unavený, hodně spal, možná na nej cestou neco vlezlo a tak se léčil? "Nagi?" šeptla jsem, ale pak se koukla na Zurri, "už bychom je vážně měli pojmenovat." Bylo dost divný, že vlčata už byla na světě nějakou tu dobu a stále neměla jména. Napadlo mě, jestli si na svoje jmena vubec s takovou zvyknou, když je neslyší od malička? Zatím jsem na ně volala jen jako "vlče holko!" nebo "modrý vlče" a "barevný vlče", to byly jejich přezdívky. Chtěla jsem ale prostě počkat s křtěním na Nageshe, jenže čas najednou utekl a já si to pořádně uvědomila až teď.
Shlédla jsem na vlčata, která zrovna chrupkala u mého břicha. Byla očividně naprosto spokojená, nic jim nechybělo. "Chci pojmenovat holčičku," hlesla jsem tiše s pohledem upřeným na hnědý kožíšek. Byla po tatínkovi... A právě proto, že byla po něm, ji pojmenuji já, aby alespoň něco měla po mně, hehe. "Vymyslím jí jméno jako pro princeznu. Princezna z Javoru," rozplývala jsem se. Jenže jméno mě nenapadalo...
Pohled jsem upřela na novou holčičku, kterou Nagesh přinesl k nám do lesa. Měla asi celkem štěstí, že ho potkala. Jmenuje se Namaari, dost áček, napadlo mě. "Satori!" vyhrkla jsem z ničeho nic po chvíli civění na Namaari. Jméno mé dcery mě napadlo jako blesk z jasnýho nebe. Prostě... Písmeno A ve jméně! Nadšene jsem zabušila ocasem do země a koukla po ostatních, co si o tom myslí? Vlčata spala, ale kdyby ne, bez tak bych se jich, jakožto starostlivá rozmazlující matka, ptala, jestli je to jméno ok.

// 165

// Loterie 10 (2/5)

Našpulila jsem zmateně rty a na Zurri upřela zmatený pohled. “Nějak nevím, že bych to věděla,“ namítla jsem, ale dál už nic dalšího neřekla, jen jsem si tiše povzdechla a packou přisunula zpět ke svému břichu jedno z mrňat, které se kamsi odkutálelo jak malej špalek dřeva a pak kníkalo, že chce zpátky k ostatním. Co se mi ale líbilo a zároveň i v této situaci vykouzlilo úsměv na tváři, byla její reakce na moji nabídku pojmenování jednoho z našich vlčat. Přikývla jsem, abych ji utvrdila v tom, že to doopravdy myslím vážně. “Jistě že, jsme přece rodina,“ špitla jsem a uculila se na ni. Já vážně byla ráda, že tu Zurri zůstala s námi, považovala jsem ji za svoji nejlepší kamarádku – kromě Alkairana a Nageshe jsem žádné kamarády neměla, a Zurri... Zurri mi navíc připadala, že se ke mně náramně hodí!
To už se vrátil Nagesh, který přede mě rovnou položil uloveného bažanta, ale nevrátil se sám. Přivedl s sebou malé vlče, celá překvapená jsem na to mrně zůstala zírat, neschopna slov. Nevěděla jsem, jestli mě třeba ještě po tom porodu neklame zrak, slucha všechny ostatní smysly, ale když nám prozradil jméno malé vlčice a ta se vzápětí jala vysvětlovat svoji situaci, zamrkala jsem. “Cože, to je… Vážně jsi…,“ nevěděla jsem, co říct. Ne, že bych byla naštvaná, že malé vlče přivedl k nám do nově vzniklé smečky – to vůbec ne! Naopak to od něj bylo šlechetné rozhodnutí. Spíš mě překvapilo, že na ni narazil zrovna teď, v průběhu zimy. Všude tolik sněhu, mráz, nedostatek potravy… Jak asi taková malá holčička zvládla přebývat sama? Jak dlouho vlastně byla bez rodiny a toulala se lesem, než ji Nagesh našel? Připomínala mi mě. Soucitně jsem se na vlče, které vypadalo promrzle podívala, “ahoj Namaari,“ hlesla jsem tiše a věnovala jí jemný, avšak rozpačitý úsměv. “Neměj strach, zkusíme tvého tátu najít,“ ujistila jsem ji, přestože já si jistá rozhodně nebyla. Ničím. Dokážeme se vůbec postarat o tolik vlčat? najednou mě přepadly pochybnosti. Tím líp, že tu s námi Zurri je, každý dospělý vlk se hodí, škoda, že tu s námi nebyl i Alkairan. Žije vůbec? Začínala jsem mít pocit, že ho už nikdy nenajdeme. Možná nás už ani nemá zájem znovu vidět?
Pustila jsem se do jídla, měla jsem opravdu hlad. Čerstvé a měkké maso pro mě bylo jako pohlazení na duši. Teplá krev mě zahřívala zevnitř, mlsně jsem se olízla a vděčně na Nageshe koukla. “Děkuju za jídlo, drahý,“ usmála jsem se, a zatímco se on zajímal o jména, já do sebe chtivě hrnula další a další sousta. “Zatím ne,“ zavrtěla jsem hlavou, olízla se a polkla rozžvýkané sousto. “Myslela jsem, že by bylo hezký, kdyby každej z nás pojmenoval jedno vlče,“ s úsměvem jsem se podívala na Zurri a pak zpět na Nagiho, “ty jedno, já jedno a Zurri taky jedno. Co myslíš?“ zabouchala jsem ocáskem do země a krátce se ohlédla na Namaari, když se začala znovu omlouvat. Zavrtěla jsem na ni hlavou, “Vůbec nerušíš, miláčku. To je v pohodě, dej si tolik, kolik chceš,“ kývla jsem na ni hlavou, pohledem ještě chvíli setrvala, ale pak jsem začala olizovat kňourající vlčata.

// 164

// Loterie 5 (2/5)

Pomalu jsem se začínala probouzet. Měla jsem tvrdý a dlouhý spánek, byla jsem totiž vážně k smrti vyčerpaná. V prvé řadě jsem zastříhala oušky. Dřív, než se mi stihla zmátořit mysl, jsem totiž vnímala tiché pisklavé hlásky, které mě vrátily do reality a připomněly mi, co se v posledních hodinách všechno událo. Když jsem otevřela oči, zašvidrala jsem nejdříve po vlčatech a pak po Zurri. “Ahoj,“ usmála jsem se a cukla ocáskem v náznaku pozdravu, ale jinak se mi nechtělo vůbec hýbat, každý sval v těle mě bolel, fyzické vyčerpání bylo i přes tvrdý spánek stále veliké. Jen jsem ležela na boku jako lazar a oči upírala kamsi do prázdna. “Kde je Nagi?“ šeptla jsem tiše, necítila jsem jeho pach.
Nevěděla jsem, co bych měla s vlčaty dělat. “Jak se o ně mám starat?“ natočila jsem ouško na Zurri, byla jsem ráda, že tu je se mnou. Kdybych tady měla zůstat sama, asi bych se zbláznila. Byla jsem nejistá, nevěřila jsem sama sobě. “Co mám dělat? Mám vlastně něco dělat? A… A pila vlčátečka mlíčko? A jako… To mlíko se spustilo samo? Nebo kde se bere mlíko? A to mlíko jim bude stačit jak dlouho?“ chrlila jsem otázku po otázce, zatímco jsem se s vypětím sil podepřela na pravé pacce a nadzvedla tělo do pololehu. Měla jsem takhle lepší výhled, takže jsem na Zurri upřeně zírala. Čekala jsem, že mi na vše odpoví, že bude vědět… Přestože nebyla o moc starší jak já. Jenže tu nebyl Nagesh, který si vždy věděl rady, a tak jsem hledala oporu v Zurri. Já sama byla bezradná. Vlčata pískala, plazila se v blízkosti mého bříška a já, když jsem na ně pohlédla, jen tiše vzdychla. “Ještě se nijak nejmenujou. Jsou to jen… vlče jedna, dva a tři,“ cukly mi pobaveně koutky. “Až se Nagesh vrátí, pojmenujeme je. Každej jedno,“ jo, chtěla jsem, aby Zurri pokřtila jedno z našich miminek. Chtěla jsem, aby byla právoplatnou členkou smečky - naší rodiny.

// 163

// loterie 3 (1/5)

// porod

<< Javorový les

Došla jsem domů úplně hotová. Bolesti se stále zvětšovaly, namísto ustupování, coz bylo mega divné. Vubec jsem nechapala, co se deje. "Mozna ano, mozna to bude ta ryba," zažblekotala jsem k Zurri sotva srozumitelne s pomalu ztracejicim vedomim, aniz bych nad odpovedi premyslela a aniz bych predtim vubec doopravdy nejakou rybu pozřela, pricemz jsem se svalila jako balvan na jednu z kozesin. Konecne jsem mohla vypnout mozek a povolit vsechny svaly v tele, bylo to velice ulevne.
Vzdychla jsem, zavrela oci a na kraticky moment se poddala spanku, ktery me suzoval jako had, ale vzapeti jsem se s cuknutim vzbudila. Dostala jsem do bricha nehoraznou krec, netusila jsem, jak se mam s temi hroznymi bolestmi vyrovnat a hlavne proc se to deje! Z oci mi stekly slzicky strachu a beznadeje. Cekala jsem, ze jak se vratim domu, vsechno to prejde, ale... nepreslo.

Trapila jsem se docela dlouho, nez na svet vykouklo prvni stvorenicko, ktere svym narozenim odhalilo pravdu a dalo mi odpovedi na moje otazky "PROC MAM K SAKRU TY NESNESITELNÝ BOLESTI". Zastrihala jsem ousky, kdyz jsem zaslechla tiche zaknuceni a ucitila, jak se cosi šmrdolí za mým zadkem. Vyplasene jsem se podeprela na pacce, abych zkontrolovala situaci... a oněmněla jsem. Zirala jsem na tu mokrou krvavou kulicku, ktera mňaučila a zadonila o moji pozornost, a po chvili vzhledla na Nageshe s Zurri. "Asi to nebyla zkazena ryba," špitla jsem, drobně se na ně pousmala a pak se nahla k vlcatku, ke kteremu jsem rozněžněle šeptla: "Ahoj drobku," a věnovala mu pár oliznuti.
Jenže bolesti na sebe zase upozornily a ja ducla hlavou zpet na kozesinu s vydesenym pohledem v ocich. Uz jsem tu bolest nechtela znovu zazit! "Uz ne," septla jsem a zavrela oci.
Trapila jsem se jeste hodnou chvili, nez jsem konecne zaslechla zalostne stenani dalsich DVOU! miminek. Unavene jsem se nadzvedla, abych na ne lepe videla, a zacala je pritom rozechvele cistit jazykem. "Malinky miminka, vlceci miminka," zaseptala jsem zmatene, sotva srozumitelne. Byla jsem z toho vseho nejaka mimo... A navic strasne unavena, vysílená. Bez schopnosti normálně myslet a vnímat. Tak nějak ledabyle jsem miminka ocistila, s velikou opatrnosti je presunula od zadku ke svemu brisku a pak... Jsem usnula. Jakoby me nekdo prastil šutrem.

// loterie 2 (2/5)

<< Mahtae - jih (Uzka rokle)

Konecne jsme dorazili do naseho lesa. Hned se mi psychicky ulevilo, prece jen to byla dlouha vycerpavajici cesta - snezilo, foukalo, ve snehu se navic spatne slo. Byla jsem rada, ze jsme v cili.
Hned na hranicich jsem si potrebovala chvili sednout a vydychat se, ač byla zima, ja citila, jak se cela potim. Ztezka jsem dychala, a kdyz jsem si sedala, svalila jsem se na zadek jak melounek. Po kratsim odpocinku jsme se ale znovu vydali na cestu, chtela jsem dojit az do tepla a pohodli naseho stareho velkeho Javoru. Rikala jsem si, ze minimalne cely zbytek zimy nevytahnu z Javoru ani packu!

>> Javor

// loterie 1 (1/5)

<< VVJ - pres reku Mahtae (sever)

Bylo to narocny. Vlastne hodne narocny. Šlo se mi cim dal tim hur, nechapala jsem proc a co se tak najednou stalo. Jeste pred chvili mi bylo hej, byla jsem v pohode a skotacila s Zurri, a najednou? Najednou jsem se musela zastavovat, abych bolesti bricha rozdychala a Zurri s Nageshem me museli podpirat, jako bych byla stara nemohouci vlcice. "Nevim," zastenala jsem, kdyz se me zeptal, jak to bricho boli. "Proste boli. Asi mam krece z hladu, nebo... Fakt nevim," zevrtela jsem hlavou a hlasite pritom zavzdychala, nicmene to asi pred ten hlasity vitr nebylo moc slyset.
Docela me stresovalo, ze nechapu duvod svych bolistek, uz jsem se ale nemohla dockat, az prijdeme domu. Do tepla a pohodli. Tesila jsem se, az se svalim na kozesinku, odpocinu si a vyspim se. Verila jsem, ze jsem asi jen unavena a přetažená z te zimy a z delsiho vyletu. Rikala jsem si, ze se to po řádném odpočinku usadí. Mozna na me neco leze. Nejaka nemoc.

>> Javorovy les (podel Uzke rokle)