Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// AK; 5. Postav vlkuláka

Pomalu, ale jistě se začínalo smrákat. Bylo znát citelné ochlazení, sníh bez přestání dál a dál padal, už ho byla pěkná pokrývka! A já si říkala, jak bych se mohla zahřát. Jen jsem tu seděla, koukala a mrzla, moje tělo ještě asi na zimu nebylo dostatečně připravené. “Já už vím!“ vychrlila jsem z ničeho nic, aniž by se mě kdokoliv na cokoliv zeptal, a pohled s nadšením upřela na Nageshe. Možná jsem mohla působit jako trubka ztracený ve svých myšlenkách a vlastním světě, ale ono to tak možná i bylo. “Postavíme vlčuláka!“
Na nic jsem nečekala a jala se stavět. Pohyb mě přece zahřeje, ne? A když se budu soustředit na stavění, nebudu myslet na zimu. Nejdřív jsem si, leč trochu neobratně, uplácala kuličku, a tu jako malé nezbedné vlče žduchala packou před sebou. Nebo možná spíš jako kočka. Poskakovala jsem trpělivě, zaujatě a s úsměvem na tváři za tou pomalu zvětšující se kuličkou a nechávala na ni nalepit co nejvíce sněhu, až dokud z ní nebyla docela velká koule vhodná na základ. Odvalila jsem ji dál od srázu, abych byla hezky v bezpečí, a začala kuličku uplácávat. “Musí být hezká, uhlazená… Žádná zbořenina!“ komentovala jsem zaujatě a soustředěně své počínání. Hned mi bylo tepleji, když jsem se nesoustředila na zimu kolem sebe!
Na řadě byla druhá a třetí kulička, jako tělo s hlavou. Když jsem válela prostřední kouli, vzpomněla jsem si na stavění sněhového hada, ještě tehdá s Alkairanem. To byla tehdy vážně zábava. A tahle činnost je vlastně dost podobná, dokonce jsem se u ní zahřála, takže dávám 10 z 10! Postavila jsem se na zadní packy, předníma pak nabrala už uválenou kuličku a položila ji na základ. Hezky zapravila a totéž jsem udělala se třetí koulí. Drápkem jsem pak vlčulákovi udělala alespoň očka s pusinkou, a když se na svět najednou začal usmívat, usmála jsem se taky.
Když bylo hotovo, poodstoupila jsem, abych si svůj výtvor mohla prohlédnout. Hrdě jsem vzdychla, vypjala hruď a začala mrskat ocáskem. “Dívej, Nagi! Vlčulák! Jmenuje se Nagesh. Vlčulák Nagesh, hihi,“ zachichotala jsem se a čertovsky u toho stáhla ouška k hlavě. Jo, tahle činnost byla něco pro mě.

// AK; 4. Zazpívej někomu koledu

<< Javorový les (přes Ostružinovou louku)

Ťapkala jsem vedle Nagiho s úsměvem na tváři a užívala si pocitu, že společně zažíváme další zimu. Znali jsme se už vážně dlouho, asi to naše setkání v minulosti bylo řízené osudem! Měli jsme spolu být odjakživa, proto nám všechno teď tak hezky vycházelo.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, nedaleko od nás šumělo moře, vlny se rozbíjely o skály a my tu měli krásný výhled. Na chvilku jsem se na okraji srázu zastavila, dostatečně daleko, aby to bylo bezpečné, ale zároveň tak, abych viděla. “To je krásný,“ šeptla jsem a packou zahrabkala ve sněhové pokrývce. Tady sněhu bylo o něco víc než u nás doma v Javorovém lesíku. Možná to je tím, že jsme se přiblížili k horám? Vpravo vedle mě se hory opravdu rozprostíraly a bylo jasně vidět, že jsou celé zasněžené. Takže ano, asi to bylo tím.
Nadšeně jsem poskočila předníma nožkama kousek nad zem a jako velká voda se přitulila k Nagimu, náš výlet se mi moc líbil. Překypovala jsem spokojeností! Jen tu chyběl Alkairan a Zurri pelášila moc rychle vpřed, já si chtěla vychutnat ten výhled a přicházející, prozatím i mírnou zimu. “Nagi, zazpívám ti koledu, chceš?“ zahihňala jsem se a drbla do něj čumáčkem.

“ Nésém vám noviny, poslouchejte,
z Javorové smečky, pozor dejte.
Slyšte je pilně a neomylně,
slyšte je pilně a neomylně,
rozjímejte.
Vlče porodila čistá panna,
v kožešinku vložila Smrti pána,
jej ovinula a zavinula,
jej ovinula a zavinula,
kožešinkáá-máá!“

Pyšně jsem vypjala hruď a od ucha k uchu se na Nagiho zubila. Podle mě mi to zpívání koledy fakt dost šlo. “Taky nějakou umíš? Hele a víš co? Víš co?!“ zamrkala jsem a dychtivě začala pohazovat hlavou nahoru a dolů, “tohle bylo o našich malých budoucích vlčátečkách! Jakože to budou svatá vlčata paní Smrti, víš?“ zatetelila jsem se zadkem, jak skvěle jsem to vymyslela, a pak si sedla zadkem na zem, jestli Nagi taky něco zazpívá.

// AK; 25. Ochutnej padající sněhové vločky

Kývala jsem souhlasně hlavou na Zurri a pak na Nageshe. Líbilo se mi vysvětlení Zurri ohledně zdobení stromečku a pak se mi líbil i Nageshův návrh, že můžeme zavést tradici a každý rok společně nějaký stromek ozdobit. Vrtěla jsem ocáskem a v očkách mi jiskřilo, tohle bylo jako stvořené přímo pro mě! Byla jsem společenská a milovala jsem společné aktivity s vlky, kteří mi byli nějakým způsobem blízcí, takže jsem z toho byla nadšená. “Tak jo!“ vyhrkla jsem, “ještě třeba i s Alkairanem, když ho najdem!“ Usmála jsem se. Doufala jsem, že do příští zimy už s námi Alko bude bydlet, přece jen patřil do naší party, ne? A Zurri by se určitě taky líbil.
Když na mě Nagi vyplázl jazyk a tím mě pobídl ke společnému dobrodružství, zasmála jsem se, hravě poskočila a udělala na něj totéž. I mě pak dopadlo na jazyk několik chladných vloček, které se okamžitě proměnily v kapku vody. Olízla jsem si čumáček, až teď jsem si teprve pořádně uvědomila, že začalo sněžit. Lehce namodralý kožíšek jsem měla pokrytý čerstvými vločkami – úplně prvními během této zimy. “Sněží!“ zahlásila jsem vesele, ocáskem jsem mezitím stále metala sem a tam. Jo, měla jsem radost. Byla jsem šťastná, vše totiž vycházelo jak mělo a jak jsem chtěla. Hravě jsem vyskočila do vzduchu co nejvýš to jen šlo, a začala chňapat po vločkách jako malé nezbedné vlče, které sníh zažívá poprvé. A znovu. A znovu. A pak se točila kolem své osy a lapala vločky dál do tlamky, až dokud jsem se se zamotanou škeblou nesvalila zadkem na zem. “Uff, hehehe,“ hlesla jsem, celá zatočená a omámená, ale pak vyskočila na nožky a dohnala zbytek, aby mi neutekli. Přece se tu nebudu točit dokolečka sama, že. Užívali by se výletování beze mě! To tak.

>> Sráz - přes Ostružinovou louku

// AK; 8. Ozdob vánočně nějaký stromek

<< Javor

Jakmile jsme vylezli ven z Javoru, Nagi spěšně vykročil k Zurri, která se šmrdolila u jednoho menšího jehličnatého stromku. Zprvu jsem nechápala, co tam dělá, ale Nagi to asi pochopil hned, protože strom začal nadšeně obdivovat. Sklopila jsem uši k hlavě, pak je zase zpátky nastražila a stromek si mlčky prohlížela. Byly v něm zapletené klacíky, větvičky s barevnými bobulemi a seschlé listí. “Jak ti to tam hezky drží,“ zazubila jsem se a packou jemně poukázala na hromádku listí, která tak šikovně zdobila okraj jedné z větví. Díky tomu, že to byl hustší jehličnan, listí nepropadlo skrz.
Nagi se chtěl taky zúčastnit, já ale nechápala, proč to vlastě dělají. Neměla jsem s vánočními stromky a Vánocemi obecně žádnou zkušenost, minulý rok jsme nic takového nedělali, a když jsem byla malá, tak také ne. Nagi však donesl hromádku mechu a další větvičky s bobulkami, tentokrát s jasně červenými šípky. Zadívala jsem se mu do očí, úplně zářil a nad svým úlovkem se pyšnil, asi ho ozdobený stromeček opravdu nadchl, takže jsem se na něj usmála a souhlasně přikývla. “Jasně, pojďme to tam dát!“ nechtěla jsem mu kazit radost. Do tlamky jsem tedy chňapla kus mechu a opatrně ho položila přímo na tu hromádku listí. Když jsem však poodstoupila dál, abych si svůj výtvor prohlédla, zjistila jsem, že je to nic moc a proto jsem mech i listí sundala, vrátila tam nejdřív mech a ten následně jsem posypala listím. “Tak,“ přikývla jsem spokojeně, “to je lepší.“ Musela jsem uznat, že to bylo vlastně docela zábavný. Jednu z větví obsypanou šípky jsem umístila doprostřed stromu, do „jeho srdce“, protože mi připadalo, že to stromek hezky prozáří. Šípky byly na těch zelených větvích moc hezky vidět. No, a aby to nebylo druhé straně stromu líto, udělala jsem to samé i naproti. “Hihi,“ uculila jsem se, rošťácky přitáhla ouška k hlavě a jako malý čertík z krabičky vesele poskočila. Jo, vlastně mi to zdobení stromu a následný pohled na mnou umístěné ozdoby dělalo radost. Navodilo mi to dobrý pocit.
Podívala jsem se na Zurri i Nageshe, kteří právě řešili, kam půjdeme na zimní výpravu, co na to řeknou, jestli se jim to bude líbit? “A proč vlastně… ten stromeček zdobíme?“ skočila jsem jim to tématu a vměstnala se tělíčkem přímo mezi ně, aby Nagi náhodou nestál u Zurri moc blízko. Těla Zurri i Nagiho hezky hřála, jak jsem tak stála mezi nimi a lepila se na ně, na oba dva – nejdřív na Zurri a pak na Nageshe – jsem se zazubila. “Tohle mě bavilo!“

// 149

// AK; 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

“Asi jo,“ šeptla jsem, “asi bude.“ Z jeho těla sálalo příjemné teplo, které mě uklidňovalo a lákalo ke spánku. Zívla jsem, několikrát přežvýkla a na Nageshe se rozespale usmála. “Ale musíme na zimu sehnat nějaký jídlo, máš pravdu. Nechci dopadnout jako minulou zimu,“ při vzpomínce na mé hladové a prochladnuté mladší já jsem se zatřásla. Ještě že teď už bylo vše jinak. Měli jsme domov i jeden druhého – a ve dvou se všechno lépe táhne.
Pomalu jsem se tedy zvedla, protáhla se a s dlouhým zívnutím se odšourala pomaličkým unaveným tempem k východu. Až ven jsem však nešla. Posadila jsem se tak, abych měla dobrý výhled na zimní přírodu, a zůstala ještě hezky v teplíčku uvnitř našeho útulného domečku. Nagesh komentoval, že se mu barvy zimy líbí a připomínají mu můj kožíšek, ohlédla jsem se na něj a dojatě se usmála. “Ale ty jeden,“ pípla jsem celá roztátá a mávla pacinkou ve vzduchu. “Jsi lichotník,“ ještě chvíli jsem se na něj usmívala, ale pak jsem hlavu otočila zpět tak, abych viděla ven, a vše si začala detailně prohlížet. Na trávě byla nachytaná bílá jinovatka a v okolí se rozprostírala mírná mlha. Už na pohled byla cítit ta do morku kostí se vkrádající zima, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Zima byla krásná, sníh byl srandovní a dala se v něm dělat velká spousta blbostí... Zasněžené stromy, zamrzlá jezera a vše, co k zimě patřilo, jsem měla ráda, ale přece jen to mělo ještě větší kouzlo, když jsem vše mohla pozorovat z teplíčka domova. Z nějaké pohodlné kožešinky, zahřátá a napapkaná. Letos se mi to vlastně asi splní, budu moct z našeho nového domova pozorovat zimní krajinu, aniž bych zmrzala a hladověla.
Nagesh se ke mně přitulil a tím mě trošku vytrhl z myšlenek a vrátil zpět do reality. Přitulení jsem mu opětovala, a pak, když vyrazil ven, ho samozřejmě následovala.

// 148

Lezeli jsme spolu, tulili se a ja mela pocit, jakoby se svet kolem nas zastavil. Prala jsem si, aby tahle chvile nikdy neskoncila a abychom se s Nagim nemuseli vzajemne oddelovat. Vedela jsem, ze jakmike vyrazime ven na to planovane dobrodruzstvi, uz se o nej budu muset delit, coz jsem nechtela. Mela jsem ho rada celeho jen pro sebe. "Krasna velka rodina," zopakovala jsem po nem septem s pohledem uprenym do jeho oci. Byli jsme tu jen my dva...



Nevedela jsem, jestli to trvalo dlouho nebo chvilku, nedokazala jsem to ani odhadnout. Nebo spis jsem si netroufala. Byla jsem hlavou totiz uplne nekde jinde. Nejspis mimo tenhle svet, jedine, co jsem dokazala vnimat, byl Nagesh. Jeho teplo, vune... Jeho zrychleny dech. Pritulila jsem se k nemu a zavrela oci. Ten akt byl nepopsatelny, ale zatim jsem nevedela, jak bych ho zhodnotila. Potrebovala jsem vice casu, abych si to cele hezky v klidu a v soukromi znovu projela v mysli a popremyslela o tom. Drimaly ve me vsak pocity spokojenosti, to rozhodne ano. Byla jsem zamilovana az po usi a tesila se z kazdeho dalsiho dne, do ktereho jsme se spolecne probudili. "Jsi nejuzasnejsi," septla jsem tise, abych prilis nenarusovala nasi klidnou... Intimni atmosferu, a cumacek prilozila na ten jeho na znameni lasky a spolecneho propojeni. Navzdy.

// 147

// AK; 28. Vyznej někomu city

Měl pravdu. Smečku se nám podařilo založit, úkryt v Javoru taky a ještě ke všemu je tu s námi Zurri, nová kamarádka a rovnou možná i nová členka smečky. Vše je, jak má být. Už jen Alkairan chybí. Mohla jsem být naprosto klidná a spokojená, nemusela jsem se ničím trápit nebo mít obavy, jak zvládneme nadcházející zimu. Ne jako tehdy, když nás Rowena nechala a my se ani neměli kam schovat před sněhem, větrem a zimou, dětství jsem měla na dvě věci, vážně. Ale kdyby mi tehdy Rowena neposkytla přístřeší, nepoznala bych Nageshe, a bez něj bych teď byla dost pravděpodobně zhroucená v nějaké odporné díře, osamocená a bez smyslu života.
Když se ke mně přitulil, přitulení jsem mu samozřejmě opětovala, a ve chvíli, co se zmínil o vlčatech, mi v očích vyskočily dvě zářivé jiskřičky. “Ano, myslím, že jo... Bude se jim tady líbit,“ zavrtěla jsem ocasem, koutky tlamy mi mezitím vyjely do radostného úsměvu. “Je tu teplo, bezpečí, budou tady mít taky dostatek pohodlí, klidu, ticha a hlavně jídla,“ vyjmenovala jsem rozvážně všechno, co by vlčata mohla potřebovat k úspěšnému růstu, ale pak jsem ještě spěšně dodala: “A nás dva! Mámu s tátou!“ při slově „máma“ mě zalechtalo v břiše, až jsem se z toho celá ošila. Byl to zvláštní pocit.
Neměla jsem však čas nad miminky přemýšlet moc dlouho, protože Nagesh mi začal vyznávat svoji lásku. Sice takové věci říkal už mnohokrát, ale mně se to vždycky moc líbilo. Milovala jsem jeho tichý hlubší tón hlasu, kterým ke mně mluvil. Jeho blízkost, doteky a vůně mi podlamovaly kolena, teda když jsem zrovna stála. Zavřela jsem oči, mírně se zachvěla, když mě olízl, ale pak se na něj podívala a taktéž se usmála. Stejně jako před chvílí on. Jenže on mě pusinkoval dál a dál, až mě přinutil smát se a zastavovat jeho pusinkování packou. “Nagiii,“ kvíkla jsem pobaveně, zatímco jsem se mu zahleděla do oček a po chvíli ticha mu přiložila čumáček na ten jeho. “Taky tě moc miluju. Nevím, co bych bez tebe dělala, neměla bych vůbec důvod žít,“ šeptla jsem, opřela si čelo o jeho krk a zavřela oči. “Už když jsem tě tehdy poprvé potkala, tak ses mi líbil. Byl jsi takový odhodlaný, cílevědomý. Věděl jsi, co dělat a jak se chovat v situacích, ve kterých jsem se já ztrácela,“ vzhlédla jsem na něj. “A to trvá do teď. Jsi prostě nejlepší. Vím, že se společně o vlčátka dokážeme postarat, aby jim nikdy nic nechybělo a aby měli takový dětství, který má mít každý vlčátko. Ne takový na prd, jako jsme měli my dva,“ uculila jsem se na něj a znovu se k němu přivinula. Milovala jsem tulení a společné chvilky.

// 146

Zmena teploty zpusobila klid na dusi a nasledne i unavu. Stocila jsem se na jedne z kozesinek do klubicka, zavrela oci a behem cekani na Nageshe odpocivala. Byla jsem delsi dobu venku, v zime a vetru, trochu hladova... To vse prispelo k me momentalni unave. Navic prijemné teplo spolu s mekkou kozesinkou me uvolnily a zrelaxovaly.
Netrvalo vsak dlouho a Nagesh prisel. Byla jsem moc rada, ze me hledal. Ze se pro me vratil. Dodavalo mi to jistotu, ze me miluje. "Nagi," pipla jsem rozespale, zamrkala na nej a zabouchala ocaskem do zeme. Kdyz se pritulil, opetovala jsem mu to a zaroven se nadechla jeho vune. Byl to vazne prijemny pocit mit ho vedle sebe. Kdyz jsem byla s nim, vsechno bylo ruzove. Bezstarostne. "Jsi sikovny alfák," usmala jsem se na nej a olizla mu ousko. "Vyprava zni skvele," trochu jsem se probrala, uz jsem nebyla tak rozespala jak pred chvili.

// 145

<< Javorový les

Už když jsem se ke stromu přiblížila, cítila jsem z něj příjemně sálající teplo. Strom hřál zvláštně - celkem nepopsatelně, ale možná to byl jenom teplý pocit domova, který jsem pořádně až do teď neměla a neznala. Nagesh mi dal všechno – rodinu, domov, přátelství, lásku... Prostě všechno, co mi kdy tolik chybělo.
“Nagi?“ zavolala jsem tichým polohláskem, “seš tadýý?“ stála jsem hned za vchodem v malé chodbičce porostlé mechem a čekala na jeho odpověď, které jsem se ale nedočkala. Rozhodla jsem se tedy podívat se dovnitř, třeba mě jenom neslyšel. Jenže Nagiho jsem k mé smůle nenašla ani uvnitř, a to jsem poctivě prošmejdila celý úkryt. Bezradně jsem chvíli stála přímo uprostřed a přemýšlela, jestli ho nemám jít hledat ven, ale když jsem si vzpomněla, jak strašná zima tam je, ihned jsem ten nápad zavrhla, takže jsem se jen posadila na jednu z kožešinek a se smutným výrazem ve tváři se na něj rozhodla počkat přímo zde. Určitě mě taky bude hledat, a kde by bylo lepší místečko na čekání, v téhle zimě, jak tady uvnitř v našem novém domečku?

// AK; 7. Zavzpomínej na svou první zimu

Jak jsem byla ztracená v myšlenkách, ani jsem si neuvědomila, že Nagi s Zurri odešli. Nebo jako ano, uvědomila, ale zřejmě nevstřebala dostatečně na to, abych je následovala. Cizího pachu jsem si nevšimla, tak proč by mě to mělo nějakým způsobem rozrušovat, že?
Zzzziiimaa, zatřásla jsem se a konečně procitla. Foukal ledový vítr a já si uvědomila, jak moc mi pronikl do těla. Srst mi teď asi byla k ničemu, možná, že jsem ji měla málo hustou, nepřipravenou na zimu? Nakrčila jsem naštvaně rty a zvedla zadek ze země, a zatímco jsem se rozhlížela, vzpomínala na svoji první zimu. Byla jsem ještě malinká, sotva narozená, tak jsem na ni moc vzpomínek neměla, ale pamatovala jsem si moc dobře, že jsme s mamkou žily v noře. Byla to tmavá nora, ve které byla natáhlá jen jedna kožešina, kterou mamča zaopatřila, ale byla teplá, takže mi tam nebyla zima. Navíc do nory nepronikal vítr. Dál jsem si vzpomínala, že jsem častokrát pozorovala schovaná v noře, pouze vykukující z jejího vchodu, svět tam venku. Viděla jsem suchou zledovatělou zem, foukající vítr, který lámal méně odolné větvě stromů, ale také jsem viděla napadený sníh a fujavec – ledovou vánici. Líbilo se mi to, vlastně sníh byl docela prima věc. Byl studený, ale dala se s ním dělat spousta bžundy. Navíc byl daleko lepší oproti dešti, to byl jeden jenom celej zmáčenej a nic z toho. No a pak jsem vlastně přišla na Gallireu, kde jsem našla Nageshe a Alkairana s Rowenou.
Nagesh! zamrkala jsem a zamířila přímo ke starému velkému Javoru. Napadlo mě, že ho možná najdu tam? Třeba tam na mě čeká. Možná i s Zurri. Navíc stejně byla zima, potřebovala jsem se zahřát.

>> Javor

Listopad 1/10 | Aithér

Potloukala jsem se okolo našeho Javorového lesa, ne příliš daleko ale ani ne příliš blízko, prostě tak nějak akorát. Měla jsem pocit, že potřebuju na čerstvej vzduch, což byl nesmysl, protože v lese byl čerstvej až až, ale... Možná jsem jen chtěla být na chvilinku sama.
Zastavila jsem se u jakéhosi potůčku, který se líně vlnil někam do neznáma, až se nakonec ztratil v noční tmě. Kromě šumu tekoucí vody tu byl naprostý klid. Vzdychla jsem, posadila se k jeho okraji a pomaloučku sklonila hlavu, abych se mohla té čisté lesní vody napít. Dala jsem si však jen pár doušků, spíše tak nějak na chuť, žízeň jsem neměla. Nagesh se o moji pohodu staral dobře, byla jsem najedená i napojená. Narovnala jsem se tedy, a jen mlčky rozjímala. Jo, přesně tak. Seděla jsem u potůčku, úplně sama v té trošku strašidelné noční tmě, a hleděla do prázdna. S naprosto prázdnou hlavou, všechny myšlenky jsem nechala doma v Javorové smečce. Teda skoro smečce. A bylo mi moc příjemně.

// Na přítomnost Tasy jsem nereagovala schválně - Nelly nejspíš nebyla v rozpoložení, aby si přítomnost cizího vlka uvědomila :-) Nechám to tedy na Nageshe :-D

// zakládání smečky, úkol č. 8) Najít místo na setkávání smečky

Pořád jsem se držela vedle Nageshe, jako bych snad byla nějaká otravná blecha v jeho kožichu, která si bez něj ani nepšoukne, a přitom se jako cukrkandl usmívala na Zurri. Líbilo se mi, jak použila to spojení „můžeme objevovat“, asi tím myslela nás tři! Dohromady! Takže zůstane bydlet u nás? očička mi zazářila ještě víc, teda pokud to vůbec šlo, a ocásek mi začal divoce lumpačit ze strany na stranu. “Ano, ano!“ zaskandovala jsem hlasitě, a poté uvedla její řeč na pravou míru, aby se náhodou nestalo, že se z toho bude chtít pak vykroutit, hehe! “Budeme všichni tři společně objevovat! Vždycky a navždycky!“
Jenže pak jsme se začali věnovat těm bobulím, po jejím pokynutí packou jsem tedy zvědavě přicupitala a nastražila na tu rozmajzlou kuličku ouška. “Huuuh,“ našpulila jsem rtíky a prohlížela si, jak bobulka vlastně vypadá zevnitř. Vážně tam byla malá semínka, měla pravdu. “Takže bobulky se semínky se nepapají,“ pronesla jsem tiše svůj nový poznatek, kterého jsem se hodlala do budoucna držet, a pak s úsměvem otočila hlavu na Nagiho, aby mě za moji inteligenci mohl náležitě pochválit, jenže on si zrovna plkal s Zurri o tátech. Krátce jsem se zamračila, docupkala k němu a otřela se mu úlisně o krk, abych na sebe upozornila a aby náhodou nezapomněl, že jsem tu taky. Nemůžeš se Zurri věnovat víc jak mě! “Jojo, tátové jsou príma,“ zažvatlala jsem do větru, ač jsem vlastně žádného tátu nikdy neměla a nic jsem o tátech nevěděla. Takže můj dodatek byl celkem o ničem. Nicméně jsem raději rychle zavrtěla ocáskem, nevinně těma svýma velkýma modrýma očima zamrkala a přiskočila zase od Nageshe naopak k Zurri, aby se mi mohli věnovat nejen můj milý, ale rovnou oba dva. “Takže vlčátečka, Zurri,“ pípla jsem, celá natěšená, co na ně vlastně Zurri poví. A ona povídat doopravdy začala. Celou dobu jsem ani nedutala, nechtěla jsem ji přerušovat, jen jsem na ni hleděla jako na obrázek. K Nagimu jsem stála zády. Naschvál. Protože se mi před chvílí dostatečně nevěnoval, hah! Jenže pak Zurri vychválila náš lesík s dovětkem, že se jí tu moc líbí, a to bylo něco na mě. Celá jsem se rozněžnila. “Awwww Zurrriiiiii!“ pípla jsem a začala se jí otírat o krk, jako bych snad já byla to malé vlče. Jenže... Ona mi udělala takovou radost a já... Zapomněla jsem, že jsem na Nagiho naštvaná, takže jsem rychle zacouvala vzad a začala se pak o krk otírat i jemu. “Nagi, slyšel jsi?“ aniž bych ho nechala cokoliv říct, zopakovala jsem vlastně to, co nám před chvílí řekla má nejlepčejší kámoška a co Nagesh určitě slyšel také, páč tu byl celou dobu s námi. “Zurri se tu líbí a říkala, že vlčátečkům by se tady určitě taky moc líbilo!“ a pak jsem na něj zůstala mlčky hledět. Kdo ví proč, vypadalo to, jako bych snad čekala na nějaké schválení, že si vlčátečka brzo uděláme? Asi jo. Asi jsem čekala. Budu mamča!
Jenže Zurri měla obdivuhodnou schopnost převést moji pozornost na sebe. Kdykoliv a kdekoliv, očividně. Za tu krátkou dobu, co jsme se znaly, na mě působila jako magnet. Hodila na nás hromady listí, což by teda ukradlo pozornost i toho nejvíc nepozorného jedince, a potom mi vložila za ouško jeden barevný lístek. Já nejdřív jen nehybně stála a přemýšlela, ale pak jsem se blaženě usmála. “Děkuju Zurrriiii!“ zakvičela jsem dlouze její jméno a u toho vrtěla samozřejmě energicky ocáskem. To od ní bylo vážně moc hezké gesto. A Nagesh, jako pravý gentleman, udělal totéž jí. Oba dva jsem si prohlédla, připadala jsem si jako v pohádce. Tohle byly opravdu ty nejkrásnější chvilky mého života. Nový domov, milovaný Nagesh, nejskvělejší nová kámoška... Prostě nový příběh. “To zní báječně. Mít místo na společné setkávání přímo tady je nejlepší,“ souhlasně jsem se na Nageshe usmála a láskyplně mu olízla čenich. Zurri bych olízla taky, ale nevěděla jsem, jestli by se jí to líbilo.
A pak tu byly ty brusinky, ale já jsem to už nějak zvlášť nevnímala. Byla jsem v jiném světě. Jen jsem se poťouchle usmívala, hleděla do prázdna a pro jistotu si tady kecla zadkem na zem. Kdo ví, nad čím jsem právě přemýšlela...

// zakládání smečky, úkol č. 7) Pohovořit se zakládajícími členy

Zasekla jsem se, když do mě Zurri drbla a vyhrkla, ať počkám, přičemž jsem se na ni zvědavě podívala. Trochu jsem se lekla. Byla jsem zabraná do zkoumání keříku a Zurri byla moc hlasitá, ale vzápětí jsem se na ni usmála, když se jala keřík zkoumat taky. Přesněji řečeno jeho plody. Nakonec z ní vylezlo, že to borůvky nejsou a jíst to nemám, zavrtěla jsem na ni tedy ocasem. “Tédáá,“ hlesla jsem obdivně, “ty se vyznáš! Jak poznáš borůvky od jiných bobulek? Já se v bobulkách moc nevyznám,“ usmála jsem se, celá rozpačitá, že přiznávám nějaký svůj nedostatek, a stydlivě koukla i na Nagiho. Sice nad bobulkama taky uvažoval jako o borůvkách, ale věřila jsem, že kdyby tu nebyla Zurri, jistojistě by mi v jedení těch bobulí zabránil, abych se neotrávila. “A jak vypadají brusinky? Jaký všechny bobulky se vlastně dají jíst?“ nastražila jsem ouška. Příroda byla mocná a já věděla, že se v ní nachází určitě mnoho věcí, které vlk jako já může spapkat, ale popravdě jsem nic moc neznala. Spíš nic než moc. Byla jsem hrozně nevzdělaná a zaostalá – tedy teď jsem si tak oproti Zurri připadala. A to jsem chtěla zakládat rodinu. Nagesh se o bobulky však zajímal taky, takže jsem zavrtěla ocasem a mírně si oddechla, že v tom neznalectví přírody nejsem sama. “Musíme se naučit, co se dá všechno jíst a co je naopak jedovatý,“ hlesla jsem tiše s pokýváním hlavy a pohledem přišpendleným na Zurri. “Až budu mít jednou maličký vlčátka, nechci je nechat sníst něco, z čeho jim bude zle,“ dodala jsem, aby pochopila ten správný důvod toho, proč se vlastně o ty bobulky tak zajímám, a následně se na ni uculila. “Myslíš, že se vlčátkům v tomhle lesíku bude líbit? A u vás ve smečce jsou taky nějaký malý vlčátka?“ naklonila jsem hlavu mírně na stranu, "ale kdybys třeba chtěla bydlet s náma v tomhle lese, mohla bys být jejich teta," zazubila jsem se pak. Jo, hodně by se mi líbilo, kdyby se Zurri rozhodla žít s námi! Vždyť... Být v takovém velkém lese jen s Nagim bylo trochu smutný. Teda ne, že bych s ním byla nerada, ale Zurri byla... Vlčice. A já hrozně chtěla mít kamarádku vlčici, od mala jsem kolem sebe měla jen vlky.

// zakládání smečky, úkol č. 6) Najít na území lovnou zvěř

Nagesh byl opravdový gentleman, který si uměl v každé situaci poradit. Zastříhala jsem oušky a vděčně na něj pohlédla, když k Zurri promluvil. Asi jsem vážně byla moc rychlá, soucitně jsem své oči přenesla na Zurri. Chápala jsem, že se asi cítí nedobře, uvedla jsem ji do rozpaků. Nechtěně. Uměla jsem se však vžít do oné situace a představila si samu sebe, kdyby mi někdo navrhoval, jestli se nechci přestěhovat z Javoru jinam. Třeba do Asgaaru. Brrr. Na druhou stranu kdyby mi někdo navrhl jiný domov oproti té černé díře, kde jsme žili s Rowenou, asi bych byla přijala ihned.
Zaslechla jsem hluk, takže jsem okamžitě zpozorněla, ale Nagi byl jako vždy rychlejší. Upozornil nás na bažanta, který tudy proběhl, vlastně jsem si asi oddechla. Po tváři se mi rozlil úsměv značící úlevu, kdo ví, proč jsem se trochu vylekala. “Bažanta jsem nikdy nejedla. Ty jo, Nagi?“ naklonila jsem hlavu lehce na stranu. Strávila jsem s ním většinu života a nebyla jsem si vědoma, že by bažanta ochutnal. Ale! Mohl ho ochutnat tehdy, co jsem se od něj zaběhla. “A ty Zurri?“ oslovila jsem pak i naši novou kamarádku, aby si nepřipadala vynechaná. “Jedla jsi někdy bažanta?“ Celkem mě zajímalo, jak se jí vlastně v tom Asgaaru s tím škaredým zlým alfákem může líbit. Náš Javor bude sto krát lepší.
"Jó, to určitě. Vždyť všude okolo nás jsou nějaký velký louky, kde bez tak najdeme i něco jinýho než srny. Máme prostě dobrej les, měli jsme šťastnou packu," zazubila jsem se, ale vzápětí se opravila: "Nebo spíš ty. To ty jsi našel tenhle les jako první." Ani jsem si neuvědomila, že se přímo vedle mě rozprostíral docela velký keř obsetý černými bobulemi. Borůvky?! zavrtěla jsem ocáskem. “Hele, myslíte, že jsou to borůvky? Že by u nás v lese byly i sladký borůvky?“ rozzářila jsem se a zatěkala očima z jednoho na druhého, aby mi šli s rozpoznáním keře trochu poradit. Zběhlá ve stromech jsem nebyla, ale borůvky jsem měla fááákt moc ráda. Ochutnala jsem je už kdysi, když jsem byla malé vlče.

// zakládání smečky, úkol č. 5) Najít na území vodu

“Hmm,“ pokývala jsem zamyšleně hlavou, asi měl pravdu. Když někdo měl domov někde jinde a měl ho třeba rád, líbilo se mu tam (ne jako tehdy nám třem v té škaredé díře), tak by se mu jen těžko stěhovalo někam jinam. S tichým povzdechem jsem se trošku zklamaně ohlédla na Zurri, v tu chvíli i ona sama tak nějak překvapeně pronesla, že si to musí rozmyslet. Jasně, byla šokovaná, Nagesh měl pravdu. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem, aby věděla, že se nezlobím. “Dobře,“ pak jsem pohled vrátila před sebe a pokračovala dál vstříc našemu domovu. Sice jsem nebyla naštvaná, ale uvnitř sebe jsem byla tak strašně nadšená z toho nápadu, že bychom bydlely spolu, že jsem strašně chtěla, aby to přijala hned teď a já měla jistotu, že tu s námi zůstane. Jasně, neznaly jsme se zrovna moc dlouho, ale já žádné kamarádky neměla. Neznala jsem moc vlků, natož vlčic! Zurri mi byla moc sympatická a já prostě chtěla, abysme spolu sdílely vše. Pokud to měla být má kamarádka, tak by to tak mělo být, ne?
Došli jsme až do našeho lesa, spokojeně jsem nasála jeho vůni a po tváři se mi rozprostřel pokojný úsměv. Konečně doma! “Zurri,“ otočila jsem na ni hlavu a počkala, až nás dojde, “vítej u nás!“ radostně jsem se otočila kolem dokola, abych naznačila, jak obří kus lesa nám vlastně patří. Byl to celičký les! Všude kolem nás. “Půjdeme se podívat po vodě, pojď!“ šťouchla jsem do jejího zadku radostně čumákem a se smíchem se rozeběhla o kus vpřed.
Srovnala jsem krok se svým drahým. “Líbilo se mi to moc!“ souhlasila jsem. “Měli bysme takhle chodit ven častěji. Poznávat svět. Poznávat nové vlky,“ jasně, návštěva Asgaaru se mi už tolik nelíbila, ale... To Nagi už věděl. Nebylo třeba se k tomu znovu vracet.
To už jsme společně přišli až k našemu velikému Javoru, kde Nagesh našel vyvěrat malý pramínek vody. Krásně čisťounké vodičky. “Mmm,“ sklonila jsem k mini potůčku hlavu a nadechla se jeho vůně. A pak se napila. “Zurri, zkus vodu,“ vybídla jsem ji a od potůčku krok poodstoupila. “Je výborná!“ a pak jsem stočila pohled na Nagiho. Usmívala jsem se, měla jsem radost, že v našem lese nám dokonce teče taková úžasná voda! Měli jsme tu naprosto všechno! “Je dobrá, že Nagi?“