Gallirea - Příspěvky uživatele

"Moje holčičko…," pousmála jsem se na Satori, když mě během svého roztomilého smíchu ujišťovala, že už se nemám bát. Vypadala šťastná. Srdce se mi znovu hřálo štěstím, že ji mám po svém boku, i když ještě pořád bolelo kvůli těm, kteří nám chyběli. Stále jsme nebyli kompletní. Pevně jsem Satori naposled objala tlapou a pohladila čenichem po hlavičce. "Kdy se tatínek vrátí nevím, snad brzy. Ale domů půjdeme, ano."
Pak jsem vzhlédla k Namaari a pomalu kývla. Její slova dávala smysl. Les byl náš domov, bez nás byl zranitelný. Kdokoliv do něj mohl vniknout a nadělat tam neplechu, což bych si nikdy neodpustila. Navíc teď jsme neměli Nageshe a... A já jsem nemohla riskovat, že přijdeme o víc, než už jsme přišli. "Máš pravdu, Namaari," odpověděla jsem tiše, ale jistě. "Musíme se vrátit do Javorového lesa. Navíc jste určitě obě dvě unavené. A já nakonec asi taky," usmála jsem se na obě dvě a máchla ze strany na stranu ocasem.

Naposledy jsem se ohlédla směrem, kterým zmizel Nagesh. Srdce mi bolestně bušilo, ale věděla jsem, že pokud zůstanu stát na místě a budu zarputile čekat, ničemu tím nepomůžu. Opatrně jsem se zvedla, jemně pobídla Satori, aby šla vedle mě, a krátce kývla i na Namaari.
"Pojďme domů," vydechla jsem rozhodně. "Čeká tam na nás Tartaros… a i kdybych měla každý den hledat Zurri a Zestariana, chci, abychom se měli kam vracet. Tam je náš domov. Musíme ho hlídat a pečovat o něj."
A tak jsem se otočila od hučících vodopádů a vykročila směrem k Javorovému lesu, s dcerkou u boku a Namaari po druhé straně.

>> Javorový les (přes Ostružinovou louku)

"Satori…" vydechla jsem znovu, tentokrát už úlevně, její jméno. Má duše se konečně mohla alespoň na okamžik nadechnout klidu. Cítila jsem, jak se mi její drobné tělíčko zachumlalo do srsti, instinktivně jsem ji tedy objala tlapami. Chvíli jsme takto setrvali, nechtělo se mi ji pouštět, jako bych snad měla strach, že se mi to celé jenom zdá a že se její tělo rozplyne a zmizí, když ji pustím. "Můj maličký poklade," šeptala jsem do jejího ouška, zatímco jsem k sobě její tělíčko tiskla ještě pevněji. "Já jsem se tolik bála… bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím," políbila jsem ji na hlavičku a čenich následně zabořila do měkkého kožíšku, abych se přesvědčila, že voní pořád stejně – jako moje holčička, která mi byla vyrvána a teď mi ji osud zázrakem vrátil.
Konečně jsem povolila sevření a nechala ji nadechnout se. "Teta?" zopakovala jsem tiše, skoro nedůvěřivě, a snížila kousek hlavu, abych Satori mohla pohlédnout do očí. Moje dcerka zářila radostí a mluvila o ní tak, jako by to byla dávná přítelkyně… přesto ve mně zůstávala obezřetnost. Neznala jsem ji. Kdo to byl? Co od mých vlčat chtěla? A proč se objevila zrovna v tu chvíli?
Přitiskla jsem si ji ale zpátky k sobě a zhluboka vydechla. Nemohla jsem popřít, že kdyby té „tety“ nebylo, možná bych teď neměla co objímat. "Takže ona vám opravdu pomohla…," šeptla jsem a přejela čenichem po jemném kožíšku na jejích zádech. "Musím jí být vděčná, že tě ochránila, i když ji vůbec neznám." Ještě malý moment jsem Satori objímala, až jsem ji konečně pustila, aby se mohla přivítat i s ostatními - s Nageshem a Namaari.

Když se Nagesh odlepil od Satori, cítila jsem, jak mi srdce sevřel strach. Ne strach ze Smrti, kterou jsme od malička uctívali a vnímali jinak než zbytek světa, ale strach, že už ho nikdy neuvidím. Sotva jsem se stihla nadechnout, abych mu řekla, ať nikam nechodí sám, už se chystal k odchodu.
"Nageshi…," vydechla jsem a moje oči se vpíjely do jeho pohledu, prosily ho beze slov, aby zůstal. Věděla jsem, že to nemohu zastavit – když se rozhodne jít, půjde, ale uvnitř mě to křičelo. "Prosím, buď opatrný," zašeptala jsem, když se ke mně naklonil, a dotkla se čenichem jeho tváře. Krátký polibek na čelo Satori, pevné objetí mě i Namaari… a pak byl pryč.
Stála jsem tam, jako by se čas zastavil. Vítr mi cuchal srst, voda duněla, ale já slyšela jen ozvěnu jeho slibu: „Brzo budeme zase všichni spolu.“ Těch pár slov mě pálilo v hrudi. Nesnášela jsem odloučení od Nageshe, měla jsem pocit, že nic nezvládám. On byl má opora, moje všechno, co mi v životě dodávalo jistotu. A teď, když odešel sám, mě pohltil opravdu divný pocit.

Pohlédla jsem na Satori, která byla živým důkazem zázraku, a polkla knedlík v krku. "Tatínek… tatínek půjde hledat Zesta a Zurri," vysvětlila jsem tiše, spíš pro sebe než pro ni. Zabořila jsem jí čumák do kožíšku na temeni hlavy a na okamžik zavřela oči. Byla jsem šťastná, že ji držím, a zároveň jsem se bála, že ztrácím jeho.

Ohlédla jsem se na Namaari, kterou jsem v tomto momentu nechtěně zasklila. S tichým povzdechem jsem docupitala za ní a taky se k ní láskyplně přitulila. "Namaari, omlouvám se, že ti nejsem větší oporou. Mám pocit, že nic nezvládám," zašeptala jsem a podívala se dlouze do jejích nevinných, smutných očí. "Půjdeme hledat Zestariana s Zurri? Všechny?" hlesla jsem se skleslým úsměvem na tváři. Věděla jsem, že nám Nagesh řekl, ať se vrátíme domů, ale toho jsem v tuto chvíli nebyla schopna. Nechtěla jsem jen sedět doma a čekat.

"Satori!" vydechla jsem nevěřícně, když jsem vzadu uslyšela hlásek své ztracené dcery. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno ostatní – na vedro, na únavu, dokonce i na strach, který se mnou putoval už celé dny. Rozběhla jsem se jí naproti, i kdybych měla uklouznout na mokrém kameni. Jakmile byla dost blízko, přitiskla jsem ji k sobě a nos zabořila do její srsti, aby mi neunikla ani jediná její vůně. Byla tu. Moje malá holčička byla tady.
"Jsi v pořádku? Neublížili ti?" zahrnula jsem ji otázkami, i když jsem věděla, že dýchá a mluví, a to bylo v tu chvíli to nejdůležitější. Ale přesto… musela jsem to slyšet. Pohladila jsem ji čumákem po hlavě a přivřela oči, jen abych na chvíli nechala všechny ty obavy odplynout.
Jak spustila své vyprávění, sledovala jsem ji a vnímala každý detail – ten jiskřivý pohled, radost v hlasu i drobné škrábance na jejím tělíčku. Ale když zmínila Zurri a Tartara, srdce mi ztěžklo. Podívala jsem se rychle po Nageshovi i Namaari. "Najdeme je," ujistila jsem ji, i když jsem si nebyla jistá, komu to říkám víc – jí, nebo sobě.
Pak jsem se znovu usmála, i přes svíravý strach, který se držel v pozadí. "Povíš mi všechno, až se vydýcháš, ano? A víš co? Tentokrát už se od sebe nehneme," přivinula jsem ji k sobě ještě pevněji, jako by snad mohla znovu zmizet, kdybych povolila.

Červenec 2/10 | Satori a Zestarian | Javorový les

Zestarianův nadšený výkřik mě přiměl zvednout hlavu a pousmát se ještě dřív, než jsem ho vůbec zahlédla. Běžel ke mně tak dychtivě, že se mu chloupky na hlavě čepýřily do všech stran a v tlamičce držel něco, co už na dálku sladce vonělo. Zavrtěla jsem ocasem.
Zvedla jsem se a pomalým krokem šla naproti. Když jsem ho uviděla zblízka, zatajila jsem na okamžik dech. Šiška, pokrytá sytě jantarovým medem, lepivá a blyštivá, jako by jí někdo polil tekutým sluncem. "No teda…" hlesla jsem a sklonila se k němu s jemným úsměvem. "Zesti, tohle jsi vážně našel sám?" Sedla jsem si k němu a sklonila hlavu, abych si jeho poklad pořádně prohlédla. Sladká vůně mě ovanula hned. Teplá, měkká, trochu květinová. Přesně taková, jakou jsem znala od dětství - ale on ji vnímal poprvé. "Víš, tohle, co jsi našel… tomu se říká med," řekla jsem tiše, aby to znělo skoro jako tajemství. "Dělají ho takoví maličcí tvorečkové, kterým říkáme včely. Sbírají nektar z květin, to je taková ta sladká šťáva, co mají květy uvnitř, a pak z toho v úlu vyrobí med. Trvá jim to dlouho, ale výsledek je kouzelný. Zkus to, ochutnej," zvedla jsem oči k němu a zlehka mu ťukla čumákem do ouška. "Je to jedna z nejsladších věcí, co v přírodě existuje. A ty jsi to našel. Na šišce! To se tak často nevidí."

Na chvilku jsem se odmlčela a pohladila ho packou po hřbetě. Jeho srst byla hřejivá, mírně ulepená od lepkavého nálezu, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Usmívala jsem se.
Otočila jsem hlavu k lesu, jestli už se blíží i Satori, ale pak jsem se znovu vrátila pohledem k synkovi. Chtěla jsem, aby věděl, jak moc jsem na něj pyšná. Na jeho snahu, i na to, že si dal tu práci. Že mě poslouchal. Že to udělal kvůli mně. "Co asi najde Satori?" hlesla jsem tiše s pohledem upřeným na jeho modře protkanou srst.

<< Javorový les (přes Ostružinovou louku)

Cesta mě unavila víc, než jsem čekala. Slunce pálilo a i ve stínu bylo dusno. Když jsme dorazili k vodopádům, čekala jsem úlevu… ale ta nepřišla. Voda zurčela a tříštila se o kameny, ale namísto relaxu u tohoto nádherného místa jsem měla v hlavě jen jména našich ztracených dětí. Zestarian. Satori.
Udělala jsem pár kroků ke břehu a zastavila se. Podívala jsem se na hladinu – čistou a lesklou jako zrcadlo, ve kterém jsem nepoznávala sama sebe. Takhle jsem si "být mámou" nepředstavovala. Myslela jsem, že všechno bude růžové, naučím svoje děti všemu možnému a budeme jedna velká šťastná rodina, ale zatímco mi jeden syn už stihl zemřít a znovu oživnout, další dvě vlčata se stihla ztratit. Co jsem dělala špatně? Kde byla ta chyba? Možná nebyl ten nejvhodnější čas, abych se stala mámou? Ale já jsem se... Strašně těšila. Moc. Chtěla jsem mít rodinu. Krátce jsem zavřela oči. Uvědomila jsem si, že i já se ztratila jako malinká své mámě. Jenže já už mámu pak nikdy znovu neviděla, to se Zestovi se Satori rozhodně nestane! Ne. Vždycky tady budou mít mámu. A tátu. A svůj domov.

Když Nagesh zavolal jména dětí, ohlédla jsem se na něj a od vody o kus poodstoupila. Rozbušilo se mi srdce. Neodpovídají.
....
Pořád nic. Zvedla jsem pohled k Namaari, která se mezitím šla napít. Vypadala klidně, ale poznala jsem, že není. Byla smutná, nejspíš si připadala i odstrčená, nechtěná. Tiše jsem si povzdechla, takhle to všechno být doopravdy nemělo. Jenže já jsem v této situaci nedokázala uklidnit mysl a věnovat se komukoliv jinému, než Zestovi se Satori. Měla jsem strašný strach, který se mísil s výčitkami a vztekem. Vztekem na sebe samu, ale zároveň i na celý svět, že se tohle stalo zrovna mně. Nám.
"Možná tudy šli…," zašeptala jsem vzápětí, co se okolím rozlehl cizí hlas, který nás zdravil. Neznala jsem ho. Možná tady pili vodu a odpočívali. Možná tu někde… byli. Byla jsem vyčerpaná. Podívala jsem se na Nageshe - v mých očích se zračila prosba. Upínala jsem se na něj a doufala, že on všechno vyřeší, když já byla tak slabá a bezmocná... Nakonec jsem přeci jen něco zkusila. Nadechla jsem se zhluboka, zavřela oči a zvedla hlavu k obloze. Do slunečních paprsků jsem pak co nejsilněji zavyla. To vytí trhalo srdce. Bylo bolestné, plné emocí a varování, že něco není v pořádku. Chtěla jsem všem říct, že jsem nešťastná a že někoho hledám. A zároveň jsem doufala, že to Satori, Zest nebo alespoň jeden z nich uslyší.

Červenec 1/10 | Satori a Zestarian | Javorový les

Zapadající slunce jemně prosvítalo skrze koruny stromů a hladilo mě po hřbetě, jako by mě příroda chtěla ubezpečit, že tahle noc bude něžná. Přesně taková, jaká bývá většina letních nocí... taková, které mám ráda. Pomalu jsem kráčela mezi stromy, nořila tlapky do mechu a každým nádechem nasávala tu klidnou, javorovou vůni, která mi připomínala domov.
Klid ale narušovali hašteřící se sourozenci, zastavila jsem se u jednoho starého pařezu porostlého mechem a otočila se k nim s jemným úsměvem. "Co kdybychom si před spaním zahráli hru?" pronesla jsem tiše, s jiskřičkou hravosti v hlase. "Říká se, že les ukrývá poklady, ale ne každý je dokáže najít. Jen ten, kdo má otevřené srdce, oči dokořán… a možná i trošku štěstí," mrkla jsem na ně a zavrtěla ocasem. Já byla od přírody taková hravá, takže mi podobné věci vůbec nečinily problém. Navíc jsem je chtěla namotivovat. "Vaším úkolem je najít tři poklady," začala jsem pomalu, abych zvýšila napětí, "jeden, který krásně voní… jeden, který je na dotek zajímavý… a jeden, který vám připomíná někoho, koho máte rádi," povytáhla jsem obočí a šibalsky se usmála. "Ale pozor – musí to být něco, co vám opravdu něco říká. Ne jen tak něco, co leží na zemi." Mírně jsem sklonila hlavu, čumákem naznačila směr a dodala tiše: "Až to najdete… povíme si o tom příběh. Protože každý poklad má nějakou minulost."

Pak jsem jim kývla, aby se rozběhli, a zůstala stát u pařezu. Chvíli jsem je sledovala, a v hrudi se mi mezitím usadil zvláštní klid. Věděla jsem, že tohle jsou přesně ty okamžiky, které se jednoho dne stanou jejich vzpomínkami… a mými poklady. Protože každý poklad má svoji minulost, ne?

Jeho slova jsem slyšela jako šepot větru v korunách stromů - vzdálená, ale přesto tolik známá. Přitiskla jsem se k němu, srdce mi bilo divoce, mysl se zmítala v chaosu. Byla jsem nešťastná, a přestože jsem právě byla s ním a s Namaari, uvnitř mě vládla hluboká samota. Schoulila jsem hlavu do jeho srsti, když se mě snažil ukonejšit a taky přesvědčit o osudu, který připravila paní Smrt, a jen jsem tichounce přikývla. Necítila jsem se vůbec dobře, chtěla jsem mít svoje děti u sebe. Navždycky. A Až je najdu, už je nikdy nepustím. Budu jim pořád v patách. Budu jejich stínem, jejich ochránkyní, ať už půjdou kamkoliv.
Oddálila jsem se od něj, zadržela dech a letmým pohledem přejela Namaari. Společně jsme se pak vydali vstříc nalezení Zestariana se Satori. Kam jen mohli jít? Všude kolem nás les šeptal příběhy, které jsem ještě neslyšela, a každý kmen, každá trhlina v zemi, každá stopa, kterou jsme zatím přehlédly, mohly skrývat odpověď. Bylo to přesně tak, jak jsem učila při stopovací hře Tartarose s Namaari.
Věděla jsem, že cesta k jejich nalezení nebude jen tak, ale srdce mi šeptalo, že naděje není pryč. A nebo to byla jen přítomnost Nageshe, která mě udržovala nad vodou? Asi ano. Bez něj jsem byla nikdo.

>> za Nageshem

Ještě chvíli jsem stála, dívala se mezi stromy a naslouchala lesu. Můj domov. Místo, které jsem tolik milovala, a přesto jsem se v něm teď cítila prázdnější než kdy dřív. Vzduch byl stále stejně voňavý, větve se jemně pohupovaly ve větru, ale bez Satori se Zestíkem… bez Zurri… bez Tartarose… to všechno působilo jaksi vzdáleně. Beze smyslu. Měla jsem pocit, že se mi rodina rozpadá. Z toho všeho mě pohlcoval strašný stres, velmi nepříjemný pocit - já rodinu potřebovala mít u sebe.
"Půjdeme ho najít," pronesla jsem tiše, skoro pro sebe, ale s jistotou v hlase, která mi v tu chvíli připadala životně důležitá. Otočila jsem se k Namaari a krátce jí pohlédla do očí. Byla tu se mnou. A já to vnímala. Cítila. Potřebovala.

Vydala jsem se dál do hlubin našeho lesa. Každý krok byl pomalý a opatrný. Zastavovala jsem se u kmenů, nasávala vůni, sledovala stopy, jak jsem před nedávnem učila právě Namaari s Tartarosem - zlomená větvička, odřená kůra… pachy. Nagesh byl tady, a to celkem nedávno. Zastavila jsem se u jednoho velkého javoru a přivřela oči. "Voní sladce... po borůvkách… a javorovém lese," zamumlala jsem pro Namaari, "je poblíž." Můj dech se na okamžik zrychlil. V očích se mi mihlo něco jako naděje.
Vedla jsem nás dál, stále pomalým rozvážným tempem, ač jsem po předchozích zjištěních byla spíš roztřesená než rozvážná. Vzduch se měnil, houstl. A najednou, mezi dvěma většími bobulovitými křovisky, na malé mýtině, jsem ho ucítila. Jeho pach. Silný a známý. Srdce mi poskočilo. "Tady je," šeptla jsem. Udělala jsem pár kroků vpřed a pak ho konečně spatřila. "Nageshi!" zavolala jsem s naléhavostí, která nešla přeslechnout. Rozběhla jsem se k němu, musela jsem mu říct všechno – o dětech, o Zurri, o strachu, který mi dusil hruď každou vteřinou. V očích jsem měla slzy, ale úsměv na tváři. "Našli jsme tě," vydechla jsem a přitulila se k jeho hrudi. Najednou to ze mě všechno spadlo, konečně jsem byla u něj a mohla mu zase veškerou tu odpovědnost předat. "Potřebuju tě… potřebuju tě víc než kdy dřív."

16. 06. 2025 - značkovala Nelly; https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-238432
Další značkování: 16. 08. 2025

// ZNAČKOVÁNÍ

Pomalu jsem se ponořila mezi stromy Javorového lesa. Hlavou se mi pořád honily myšlenky na ztracenou Zurri se Satori a Zestem. Na zmateného Tartarose..., ale přesto jsem se snažila soustředit. Teď musím být silná. Pokud chci, aby se měli kam vrátit, les musí být bezpečný. Musí vědět, že tady někdo je - že je domov stále jejich.
Zastavila jsem se u jednoho z nižších javorů. Jemně jsem přejela bokem o jeho kmen a nechala po sobě svou vůni. Ne moc, ale dost na to, aby byla cítit. Udělala jsem pár kroků dál a znovu se zastavila. Trnitý šípkový keř mě přinutil dát si pozor, kam šlapu. Trny mě škrábly do nohy a já tiše sykla. Zatraceně. Ale neuhnula jsem. Naklonila jsem se, značkovala jsem totiž i tady. Jsem tu. JSME TU!
Zadívala jsem se do větví nad sebou. Ranní slunce jimi prosvítalo v pruzích světla, které dopadaly na mechem porostlý pařez. V tom tichu jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Rychle jsem zamrkala. Ne, teď ne.
Minula jsem bezový keř a ucítila jemnou vůni. Na okamžik jsem se zastavila. Takhle voněl náš pelíšek, když jsem byla malá. Když se kdysi dávno vrátila máma z lesa s bezinkami ve srsti. Vzpomínka mě bodla u srdce jako ten šípek před chvílí. Jsou moje děti v pořádku? Najdeme je? Neodpověděla jsem si. Jen jsem pokračovala.
U jedné větší skály jsem se opřela o kmen lísky a trochu se protáhla. Napětí ve svalech mi dávalo najevo, že jsem se pořádně nevyspala už dny. Přesto jsem si našla chvíli, abych zvedla hlavu ke korunám stromů. Les šuměl. Tichý, klidný… jako by vůbec nevěděl, jak moc je můj svět rozbitý.

Značkování jsem opakovala s pravidelnými zastávkami, tak, jak mě to kdysi učil Nagesh. Věděl, jak vést smečku. Já se to teprve učila. Možná bych se ho měla víc ptát. Nechávala jsem si příliš radit? Nebo málo? Potřebuju ho teď víc než kdy dřív.
Pod jedním křovím, jehož bílé bobule se zatím teprve tvořily, jsem se znovu na chvíli zastavila. Jemně jsem si otřela krk o kůru a pak se zadívala na zem, kde jsem zahlédla stopy. Malé. Králičí. Až se vrátíme s dětmi domů, měli bychom něco ulovit..., došlo mi, že jsem pořádně dlouho nejedla. Snad jedly alespoň děti. Někde. Od někoho. Kdekoliv.
Ale ještě pár míst zbývalo. Tak jsem pokračovala dál. Jeden strom po druhém. Kousek po kousku jsem vdechovala tomu lesu svůj pach, svou přítomnost… a doufala, že ho jednou znovu naplní pachy všech mých dětí. Že se vrátí.

Když bylo hotovo, vrátila jsem se za Namaari. "Hotovo. Byla jsem docela rychlá, co myslíš?" usmála jsem se. V mém úsměvu ale byl cítit smutek. Byla jsem nesvá. "Kde je asi Nagesh?" hlesla jsem, zatímco jsem se rozhlížela po okolí.

<< Ostružinová louka

Sotva jsem se od dětí vzdálila zpět směrem k Javorovému lesu, zaslechla jsem Tartarosův hlas. Nejdřív šeptal, pak křičel. Otočila jsem se. Zůstal stát, ale jeho pohled… nebyl tu. Byl někde hluboko ve svých vlastních stínech. A pak… utekl. "Tartarosi!" vydechla jsem, hlasem rozechvělým jak list ve větru.
Než jsem se mohla vydat za ním, Namaari mě dohnala. Oznámila mi, že šel někam pryč, ale já to věděla. Viděla jsem to. Vnímala jsem to celým tělem. Hruď mě zabolela, jako by v ní něco prasklo. Nedokázala jsem se hned pohnout. Cítila jsem vinu, bolest, strach, ale taky lítost, že jsem mu nedokázala být blíž, když mě teď tolik potřeboval.
Přistoupila jsem k Namaari a bezděčně se jí dotkla čenichem na rameni. "Děkuju, že jsi zůstala se mnou," zašeptala jsem. V jejích očích se odrážely myšlenky, které jsem chápala. Nejistota. Pocit, že neví, kam patří. Sama jsem se tak cítila tolikrát... "Musíme jít za Nageshem a všechno mu říct. Pak vyrazíme. Všichni společně. Najdeme Zesta, Tori, Zurri i Tartíka," přikývla jsem, jako bych utvrzovala samu sebe.

Vkročila jsem do lesa a zhluboka se nadechla. Pachy hranic slábly, cítila jsem to. Nejdřív mě napadlo, kde asi je Nagesh, že se o naše hranice nepostaral, ale pak jsem si uvědomila, že i já jsem alfou smečky. Ač jsem se tak pořád ještě úplně necítila, měla jsem určitou zodpovědnost a musela se o les, v případě Nagiho nepřítomnosti, řádně postarat! To bude jen chvilinka. Jen co to tu oběhnu, půjdu je najít. Najdu je. Přivedu je zpět domů, ujišťovala jsem se a očkem se ohlédla zpět na Namaari. "Musíme ještě označkovat hranice," oznámila jsem s hlasitým vzdechem.

Když Namaari domluvila, chvíli jsem jen mlčela. Zírala jsem do prázdna, jako by mi snad ten voňavý ostružinový vzduch měl v hlavě udělat pořádek. Samozřejmě ale neudělal. Všechno toho bylo najednou moc. Zůstala jsem sedět, lehce nahrbená, ocas ovinutý kolem tlap a uši připláclé k hlavě. "Oni šli… hledat Tartarose?" zopakovala jsem tiše. Ta představa byla naprosto zničující. Moje děti, samotné v té nebezpečné divočině jen za doprovodu Zurri, která to zjevně myslela dobře, ale… rozhodla se špatně. Měli zůstat všichni tři doma. V bezpečí. "A já… já o tom nevěděla," dodala jsem skoro šeptem, jako by to bylo to nejhorší provinění, kterého se matka mohla dopustit. Selhala jsem. Nechala jsem je zmizet a teď jsou pryč. Jenže nejhorší na tom všem bylo, že se nejednalo o dny ani týdny, ale jak Tartaros řekl, jednalo se o celou zimu! Proboha...
Hrudník se mi stáhl. Zhluboka jsem se nadechla, ale vzduch jako by mi nestačil. Měla jsem pocit, že se mi svět rozpadá pod tlapami. "To jsem byla tak slepá?" zašeptala jsem a konečně zvedla pohled k dětem přede mnou. Tartaros… působil, jakoby mu to bylo úplně jedno. A Namaari… byla vlastně pořád cizí, ale… byla tady. Mluvila se mnou upřímně. Dívala se mi do očí. Neuhýbala. Pomalu jsem zvedla tlapu a opatrně ji položila Namaari na čelo. "Děkuju," pronesla jsem, stále v šoku z těch informací, které jsem se snažila zpracovat.
Pak jsem pohlédla i na Tartarose a jemně k němu natáhla čenich. abych se ho mohla dotknout. Bylo mi jasné, že to neřekl takovým ledabylým tónem schválně, doufala jsem, že ho to mrzí stejně jako mě. "Tohle se už nesmí opakovat," řekla jsem tiše, ale pevně. "Nechci, abychom před sebou měli tajemství. Ne, když jsme rodina."

Zvedla jsem se pomalu na všechny čtyři. Tělo jsem měla těžké, ale oči mi náhle plály rozhodnutím. "Musíme je najít," řekla jsem. Hlas se mi sice na chvíli zadrhl, ale nezlomil. "Nevím jak, nevím kde začít… Ale něco uděláme. Nechci jen sedět a doufat tak, jako to dělám vždycky," pohlédla jsem přes rameno ke keřům, které se ve větru mírně pohupovaly. Zestarian. Satori. Zurri. Nejspíš bloudí někde v divočině a nedaří se jim najít cesta domů. Možná se taky bojí. Nebo... co když se jim něco stalo?! "Půjdeme za Nageshem," rozhodla jsem a bez dalšího otálení se otočila zpět směrem k Javorovému lesu.

>> Javorový les

<< Javorový les

"Moc jednoduché, jo?" otočila jsem se na Tartarose s pobaveným úsměvem, ale zároveň i s lehkým povzdechem. "Snad si nemyslíte, že jsem vám to v lese nachystala bez pořádné snahy a plánování," dodala jsem se záměrně dotčeným tónem a přimhouřila oči, jako bych si ho chtěla prohlédnout skrz a zjistit, jestli to myslí vážně nebo mě jen škádlí.
"Tak příště vám zavařím čumáčky pořádně. Třeba vám nastražím falešné stopy a nechám vás bloudit mezi borůvčím a kopřivami," v očích mi na okamžik zajiskřilo. Hra s nimi mě skutečně těšila.

Když jsem se zmínila, že bychom mohli přibrat i Zesta se Satori, Tartaros najednou ledabyle utrousil větu, která mě přimrazila na místě: "Myslíš, že je ještě někdy najdeš?" Ta slova do mě vrazila jako mrazivý rampouch, který spadne bez varování.
Zastavila jsem se. Nejprve jen na vteřinu, ale po pár chabých krůčcích na delší dobu. Nakonec jsem se však pomalu otočila zpět k nim. Z očí mi zmizelo veškeré nadšení i pohoda. Vytratily se s takovou samozřejmostí, že jsem si to ani nestihla uvědomit. "Co tím myslíš?" vydechla jsem tiše. Měla jsem strach, že pokud řeknu něco více nahlas, stane se to skutečnějším. Srdce se mi v hrudi stáhlo, dech ztěžkl. Krk mě nepříjemně štípal a do očí se mi zase nahrnuly ty otravné slzy.
Udělala jsem k nim pár kroků, očima těkala z Tartarose na Namaari. Najednou mi přišli tak... dospělí. Oni dva nejspíš celou dobu věděli o tom, že se moje dvě vlčátka ztratila, zatímco já o tom neměla ani tušení a žila dál ve své růžové bublině, že jsou oba v bezpečí doma… i s Zurri. Jako bych byla jen malé hloupé vlče, které sotva spatřilo svět. Cítila jsem se najednou strašně sama, což v tuhle chvíli, kdy se přede mnou rýsovala krutá realita, o které jsem vůbec netušila, nebylo vůbec příjemné. "Proč mi to nikdo neřekl?" zašeptala jsem. Hlas se mi zadrhl na konci věty.
Mé děti. Moje maličká Satori. Můj věčně zvědavý Zestarian. Jsou pryč? Jak dlouho? Kam šli? s Kým? A proč? "Oni... jsou nezvěstní?" Zavrtěla jsem hlavou, opravdu jsem ten fakt nechtěla přijmout. Spíše naopak - snažila jsem se to z mysli setřást. Jenže nesetřásla.

Sedla jsem si pomalu do trávy, tělo těžké a tlapy unavené. "Řekněte mi, prosím… všechno, co víte," vydechla jsem. Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale nešlo to.

Les za mnou pomalu houstl, jak jsem se tiše plížila mezi křovinami. Nechtěla jsem se jim ztratit z dohledu úplně, ale přesto jsem si přála, aby vlčata musela trochu zapojit čumáčky. Hra na stopování nebyla jen zábavou, byla to zároveň cesta, jak je něco naučit…
Za jedním větším javorovým kmenem jsem záměrně přejela tlapou přes jemnou hlínu, až v ní zůstal jasný otisk. Nedaleko jsem lehce škrábla drápem do spodní části kmene. Sice ne moc hluboko, ale bylo dost na to, aby si toho všiml někdo, kdo ví, co hledá. Bylo to zvláštní, jako bych se na okamžik vrátila do dětství a hrála si s Alkairanem a Nageshem… Ach, ten čas letí.
Ve stínu hustého bezu jsem opatrně prolezla skrz nízký tunýlek mezi větvemi a záměrně tam nechala pár chloupků z hřbetu. Když jsem vyšla ven, otřela jsem bok o maliník. Malý trs se zatřásl a uvolnil pár zralých malin, které spadly do mechu. "To by mohlo stačit," zamumlala jsem si pro sebe a pokračovala dál.
Ostružinová louka se přede mnou konečně otevřela a já na ni vykročila s tichou úlevou. Bylo příjemné dostat se z lesa ven, kde se vzduch nehromadil mezi stromy a kde bylo víc světla i volného prostoru. Po těch posledních dnech, kdy jsem měla hlavu plnou starostí a obav, mi tenhle klid přišel vhod.
Ach jo, proč ten čas tak rychle běží? Kdy se z mého malinkatého milovaného synka, který mi ještě před pár týdny usínal v kožichu, stal vlček, který teď při vzájemném přitulení sotva projeví nějaké mazlivé emoce? A Namaari… ani pořádně nevím, odkud přišla, a přesto se jí snažím dát něco jako domov. Doufám, že to stačí. Že si nepřipadá cizí. Ale jak to mám všechno zvládnout správně, když sama často nevím, kudy kam?
Nagesh by věděl. On vždycky ví. Jenže zrovna on má vždycky tolik povinností. A já vím, že se snaží, ale někdy bych ho chtěla jen pro sebe. Pro nás. Pro naši rodinu. Jen tak být... spolu.
Chtěla bych… chtěla bych jim ukázat svět. Naučit je, jak přežít, jak milovat, jak s opatrností důvěřovat. A hlavně jak se vždycky bezpečně vrátit domů.
Chvíli jsem se jen dívala na keře ostružin a vnímala tu příjemnou sladkou vůni. Když budu mít štěstí, doženou mě. A když ne… aspoň je zase něco naučím. Pomalu jsem se vydala dál, ne příliš rychle, ale ani ne moc pomalu. Hra mohla pokračovat.

>> Ostružinová louka

Na chvíli jsem jen mlčky stála, trochu zaskočená tím, s jakou rozhodností do mě obě vlčata vrazila svými názory. Trošku mě to zpočátku trošku bodlo u srdce, protože jsem je chtěla jen chránit… po chvíli jsem se ale nadechla teplého vzduchu a uvědomila si, že mají pravdu. Připomněla jsem si, že už to nejsou jen bezbranná maličká vlčátka. Chtějí poznávat svět kolem sebe. A to bylo dobře. Bez tak jsem byla jako vlče stejná, napadlo mě. Už jsem si na svoje dětství moc nevzpomínala.
Zavřela jsem oči a na chvilinku nastavila tvář slunci. Příjemně mi nahřívalo krk i hřbet, v srsti mi mezitím ulpěla vůně lesní půdy a rozkvetlého všudypřítomného jarního porostu. Byl krásný den. A možná... možná nebyl stvořený na to, aby se jen sedělo a vzpomínalo.
"Tak víte co?" ozvala jsem se nakonec trochu tajemně, ale s úsměvem na tváři. Teda, o to tajemno jsem se fakt snažila, ale kdo ví, jestli se mi to povedlo. Nagesh by dokázal být tajemný určitě daleko líp než já. "Když už jste oba dva takoví objevitelé… co si zahrát hru na stopování?" Pozvedla jsem obočí a v očích se mi zalesklo. Aspoň se něčemu přiučíte. Bez tak na to už měli věk. Vlastně... najednou jsem měla takový špatný pocit, že jsem je zatím vůbec ničemu nenaučila. Že jsem jejich dětství promarnila a že chudáčci nic neumí a jsou úplně zanedbaní. Čas mi potekl skrze packy a já přitom vůbec nechápala, co se stalo. Tiše jsem si povzdechla, oči se mi znovu zaleskly. Ty jsi fakt taková fňukna, napomenula jsem samu sebe a zatřepala jsem hlavou, abych slzy zahnala.
"Takže...já vám po cestě někde v lese nebo kousek za lesem zanechám stopy. Půjdu tiše, vy budete hledat nějaké otisky tlapek v hlíně, škrábanec na kůře stromu, přelomené větvičky... vytrhané trsy květin. Zkusíte mě podle toho najít. Když mě doženete, vyhráváte. A pokud ne…" naklonila jsem hlavu a potutelně se usmála, "...tak vám budeme s tátou muset dát lekci z orientace.

Ustoupila jsem o krok do měkkého mechu, ocas mi samovolně zavlál skrze mírný poryv jarního větru. Srdce se mi lehce roztlouklo – ne strachem, ale radostí, že je svět zase na chvíli v pohybu a že můžu trávit čas se svými dětmi. Teda svým synem a... skoro dcerou? Čím pro mě vlastně Namaari momentálně byla? Krátce jsem se na ni zahleděla, ale pak se zářivě usmála. "Potom bysme mohli vzít i Satori se Zestem. Určitě budou někde v lese," hlesla jsem. Pak jsem se otočila na tlapce a šla...