Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 168

Děcka už se nudila, tak začala skotačit. Nedivila jsem se jim, vlastně jsme všichni byli zavření už docela dlouho, no na druhou stranu nebylo kam spěchat – venku panovala zrovna velikánská zima. Přece nenechám svoje malá miminka, aby z nich byly rampouchy, ne? Jejich první setkání se světem „tam venku“ a hned by mi zmrzli, to tak. Pak bych si musela udělat jiný vlčátečka a tyhle pohřbít, nakrčila jsem ňufák, pčíkla… A pak pčíkla znova.
Mezitím, co jsem pčíkala, Satori se Zestem lajdačili a šikanovali Tartarose, což mi nepřišlo nijak divný, prostě si hráli. Proč bych tomu měla věnovat nějakou zvláštní pozornost? Byla to vlčata, vlčata přece překypovala životem, ne? Teda, některá, podívala jsem se na chrnící Namaari. Spala už fakt docela dlouho, na takové mrně až moc! S úsměvem jsem si tedy sedla opodál a spokojeně maličké sledovala. Pořád jsem si zvykala, že jsem se stala mámou, ač vlčata už nějaký ten čas na světě byla. “Až bude tepleji, půjdeme ven. Všechno vám ukážu, se vším vás seznámím. Budeme pořád spolu,“ pípla jsem nadšeně. Tedy… Spíše tak sama pro sebe, protože mi nikdo moc nevěnoval pozornost. Já ale byla hrozně šťastná – chtěla jsem být tou nejlepší mámou. Ještě lepší, než byla ta moje! Chtěla jsem, aby moje vlčata měla všechno a aby vyrůstala v milující rodině.

Jenže pak se něco stalo. Znejistěla jsem, Nagesh totiž šel vlčata usměrnit, takže jsem skupince věnovala větší pozornost. Přece by je nešel uklidnit jen tak, že ano. Možná Satori na Tartíka skočila moc prudce… A… A Zest ukousl Satori špičku vocasu, hehe, čertovsky jsem se zazubila – to jsem ještě netušila, co se ve skutečnosti děje. Vstala jsem a udělala vstříc k nim pár malých krůčků, ale ještě chvíli se zdržovala opodál, aby si to mohli vyřešit beze mě. Nechtěla jsem být hysterická máma. Až teprve co Nagi poslal vlčata za Zurri, mi to začalo připadat vážně divné. S táhlým zamračením jsem přispěchala k nim, srdce se mi z ničeho nic zrychlilo a nervozita pohltila mou mysl. Zůstala jsem stát vedle Nageshe a mlčky vejrala na Tartíčka, který vypadal jako… No, ne ve své kůži. Asi byl nějaký mimo, že by se mu hůř dýchalo? “Tartíku,“ šeptla jsem, přicupitala za ním a čumáčkem mírně šťouchla do jeho žeber. “Je studený,“ šeptla jsem a šťouchla do něj znovu v domnění, že se mi to třeba jen zdálo, ale nezdálo. Vážně byl studený! Vypleštila jsem na Nageshe oči, “je studený!!“ štěkla jsem důrazně, nechápajíc, proč můj malinký synek najednou z ničeho nic vypadá jako mátoha. Očima jsem Nageshe vybízela, aby něco dělal, aby tady jen tak nestál! Jenže Tartaros se svalil na zem, v tu chvíli jsem zcela propadla panice. “Tarte.. Tar… Tartarosi! Vstaň! Co to děláš! Nachladíš se!“ mluvila jsem nahlas. Hodně nahlas a rychle. Hlas se mi však třásl. Čumákem jsem se snažila tělo svého syna odstrkat na kožešinku, protože ležel na studené zemi, jenže dřív, než se mi to podařilo, se rozpadl. Jo, fakt. Prostě se rozpadl v prach, zmizel. “Co to, co se to… Kde je… Kde je můj syn!! Kde mám syna!“ šeptala jsem zmateně a začala zběsile popocházet sem a tam, ve snaze ho najít. Byla jsem ale jen pohlcená šokem, má mysl nefungovala správně. Nechápala jsem, co se stalo a netušila jsem, co si počít. Tartarosi! To není hra! Vylez!“ volala jsem. Dýchala jsem jak lokomotiva, od čumáku se mi vznášel, přestože jsme byli doma, bílý dým. Ochladilo se, a to citelně. Tartův odchod provázela zima, která se ne jednomu vlku zavrtala až do morku kostí. “Tartarosi! Už se zlobím!! Vylez!“ rozbrečela jsem se. Slzy se mi začaly řinout po tvářích, vzlykala jsem, plakala… A bezmocně chodila po Javoru, jako bych snad svého syna měla najít. Jakoby se před pár chvilkami vůbec nezměnil v prach.
Až jsem se nakonec zastavila přímo uprostřed našeho domova, a začala se třást. Zapomněla jsem na svět, na svoje další dvě děti, na Zurri, Namaari. Na Nageshe. Nechápala jsem, co se stalo, svět kolem mě se zastavil. Jen jsem stála, hystericky brečela, až jsem se skoro nemohla nadechnout, a snažila se v sobě vstřebat, co se právě stalo. “Kde… Mám… syna!“ vysoukala jsem ze sebe sotva srozumitelně, za to ale tónem, který se musel všem zabodnout do srdce jako šíp. Byla jsem zničená. Chtěla jsem ho zpátky! Okamžitě!!

// 167

// zatím reakce jen na pojmenování vlčat - tedy Zurri s Nageshem - a na Namaari :-) Více shrnu v dalším postu, který napíšu později :D

Můj návrh na jméno pro naši vlčí slečnu mělo úspěch! Líbilo se oběma, Zurri i Nagimu, takže jsem byla samozřejmě spokojená. Tlapkou jsem holčičku pohladila po hlavě, “jednou tvá krása překoná všechny krásy světa,“ špitla jsem. Ano, byla to Rowenina slova, která mi kdysi dávno pověděla při přijímacím rituálu do Kultu smrti. To bylo ale také to jediné pěkné, co mi kdy řekla, než náš nadobro opustila. “Princezna Satori,“ špitla jsem znovu a svoji jedinou dceru líbla jazykem na čelíčko, a to co nejněžněji to jen šlo. Zároveň jsem ale poslouchala i návrhy jmen pro své dva synky, jedno ucho jsem tedy měla natočené na Zurri a druhé na Nageshe. Moc tipů na výběr z nich ale nevzešlo, žádné hlasování se nekonalo, protože hned první dvě jména, která oba dva vyřkli nahlas a kterými syny Javoru pokřtili, byla dokonalá. Nadšeně jsem se usmívala, cítila jsem uvnitř sebe zvláštní hřejivý pocit. Bylo mi prostě dobře. Byla jsem v teple, obklopena svojí rodinou, a to vše v srdci našeho nového domova. S úsměvem jsem vzhlédla na Zurri, pak na Nageshe, a na oba dva se usmála. “Takže Zestarian, Tartaros a Satori,“ zahihňala jsem se. Krásná a vznešeně znějící jména pro krásná a vznešená vlčátka. Nové tváře nejen Javorového lesa, ale především našeho „malého skromného“ Kultu Smrti! “Jsme mamka s taťkou!“ pípla jsem s úsměvem směrem k Nageshovi, a pak se usmála i na Zurri – “a tetou! Mamka, taťka a teta!“ pořád jsem z toho všeho byla tak nadšená, přestože od jejich narození už uplynula nějaká doba. Z mimin se stali kousající rošťáci dychtící po objevování světa, ale mě to připadalo jako včera, co jsem je porodila. Pořád jsem si na roli mámy prostě nezvykla…
Pootočila jsem ouško na Namaari, vypadalo to, že spinká. Chudák, já se tu rozplývám nad miminy a ona svoji mámu s tátou někde ztratila. Asi je jako já. Já taky mámu někde ztratila, v hlavě se mi vybavila ta nepříjemná minulost, kdy jsem captala po lese úplně sama, a nemohla mámu najít. Namísto toho jsem našla nějaké dva cizí vlky, kteří mi pomohli přežít… Tak, jako teď Namaari našla Nageshe. Díky bohu, podívala jsem se na něj. Byl to vážně frajer, zasluhoval si obdiv všech! Nejen ten můj. Měl by ho obdivovat celičký svět!

// 166

Protože jsem veškerý svůj dosavadní čas trávila doma v úkrytu, neměla jsem nejmenší zdání, co se odehrává venku. Ale vlastně mi to ani nevadilo. Rekonvalescence po porodu byla zdlouhavější, trochu jsem při ní zlenivěla - každý mě tu obsakoval, zajišťoval mi jídlo, teplo a společnost, takže jsem vlastně byla spokojená. Vlčata prospívala, už z nich byli pořadní rošťáci. Jeden z nich mě dokonce neustále až drasticky vytahuje cecek, no jednu bych mu packou lištila vždycky, když to dělá.
Nagesh byl nějaký unavený, hodně spal, možná na nej cestou neco vlezlo a tak se léčil? "Nagi?" šeptla jsem, ale pak se koukla na Zurri, "už bychom je vážně měli pojmenovat." Bylo dost divný, že vlčata už byla na světě nějakou tu dobu a stále neměla jména. Napadlo mě, jestli si na svoje jmena vubec s takovou zvyknou, když je neslyší od malička? Zatím jsem na ně volala jen jako "vlče holko!" nebo "modrý vlče" a "barevný vlče", to byly jejich přezdívky. Chtěla jsem ale prostě počkat s křtěním na Nageshe, jenže čas najednou utekl a já si to pořádně uvědomila až teď.
Shlédla jsem na vlčata, která zrovna chrupkala u mého břicha. Byla očividně naprosto spokojená, nic jim nechybělo. "Chci pojmenovat holčičku," hlesla jsem tiše s pohledem upřeným na hnědý kožíšek. Byla po tatínkovi... A právě proto, že byla po něm, ji pojmenuji já, aby alespoň něco měla po mně, hehe. "Vymyslím jí jméno jako pro princeznu. Princezna z Javoru," rozplývala jsem se. Jenže jméno mě nenapadalo...
Pohled jsem upřela na novou holčičku, kterou Nagesh přinesl k nám do lesa. Měla asi celkem štěstí, že ho potkala. Jmenuje se Namaari, dost áček, napadlo mě. "Satori!" vyhrkla jsem z ničeho nic po chvíli civění na Namaari. Jméno mé dcery mě napadlo jako blesk z jasnýho nebe. Prostě... Písmeno A ve jméně! Nadšene jsem zabušila ocasem do země a koukla po ostatních, co si o tom myslí? Vlčata spala, ale kdyby ne, bez tak bych se jich, jakožto starostlivá rozmazlující matka, ptala, jestli je to jméno ok.

// 165

// Loterie 10 (2/5)

Našpulila jsem zmateně rty a na Zurri upřela zmatený pohled. “Nějak nevím, že bych to věděla,“ namítla jsem, ale dál už nic dalšího neřekla, jen jsem si tiše povzdechla a packou přisunula zpět ke svému břichu jedno z mrňat, které se kamsi odkutálelo jak malej špalek dřeva a pak kníkalo, že chce zpátky k ostatním. Co se mi ale líbilo a zároveň i v této situaci vykouzlilo úsměv na tváři, byla její reakce na moji nabídku pojmenování jednoho z našich vlčat. Přikývla jsem, abych ji utvrdila v tom, že to doopravdy myslím vážně. “Jistě že, jsme přece rodina,“ špitla jsem a uculila se na ni. Já vážně byla ráda, že tu Zurri zůstala s námi, považovala jsem ji za svoji nejlepší kamarádku – kromě Alkairana a Nageshe jsem žádné kamarády neměla, a Zurri... Zurri mi navíc připadala, že se ke mně náramně hodí!
To už se vrátil Nagesh, který přede mě rovnou položil uloveného bažanta, ale nevrátil se sám. Přivedl s sebou malé vlče, celá překvapená jsem na to mrně zůstala zírat, neschopna slov. Nevěděla jsem, jestli mě třeba ještě po tom porodu neklame zrak, slucha všechny ostatní smysly, ale když nám prozradil jméno malé vlčice a ta se vzápětí jala vysvětlovat svoji situaci, zamrkala jsem. “Cože, to je… Vážně jsi…,“ nevěděla jsem, co říct. Ne, že bych byla naštvaná, že malé vlče přivedl k nám do nově vzniklé smečky – to vůbec ne! Naopak to od něj bylo šlechetné rozhodnutí. Spíš mě překvapilo, že na ni narazil zrovna teď, v průběhu zimy. Všude tolik sněhu, mráz, nedostatek potravy… Jak asi taková malá holčička zvládla přebývat sama? Jak dlouho vlastně byla bez rodiny a toulala se lesem, než ji Nagesh našel? Připomínala mi mě. Soucitně jsem se na vlče, které vypadalo promrzle podívala, “ahoj Namaari,“ hlesla jsem tiše a věnovala jí jemný, avšak rozpačitý úsměv. “Neměj strach, zkusíme tvého tátu najít,“ ujistila jsem ji, přestože já si jistá rozhodně nebyla. Ničím. Dokážeme se vůbec postarat o tolik vlčat? najednou mě přepadly pochybnosti. Tím líp, že tu s námi Zurri je, každý dospělý vlk se hodí, škoda, že tu s námi nebyl i Alkairan. Žije vůbec? Začínala jsem mít pocit, že ho už nikdy nenajdeme. Možná nás už ani nemá zájem znovu vidět?
Pustila jsem se do jídla, měla jsem opravdu hlad. Čerstvé a měkké maso pro mě bylo jako pohlazení na duši. Teplá krev mě zahřívala zevnitř, mlsně jsem se olízla a vděčně na Nageshe koukla. “Děkuju za jídlo, drahý,“ usmála jsem se, a zatímco se on zajímal o jména, já do sebe chtivě hrnula další a další sousta. “Zatím ne,“ zavrtěla jsem hlavou, olízla se a polkla rozžvýkané sousto. “Myslela jsem, že by bylo hezký, kdyby každej z nás pojmenoval jedno vlče,“ s úsměvem jsem se podívala na Zurri a pak zpět na Nagiho, “ty jedno, já jedno a Zurri taky jedno. Co myslíš?“ zabouchala jsem ocáskem do země a krátce se ohlédla na Namaari, když se začala znovu omlouvat. Zavrtěla jsem na ni hlavou, “Vůbec nerušíš, miláčku. To je v pohodě, dej si tolik, kolik chceš,“ kývla jsem na ni hlavou, pohledem ještě chvíli setrvala, ale pak jsem začala olizovat kňourající vlčata.

// 164

// Loterie 5 (2/5)

Pomalu jsem se začínala probouzet. Měla jsem tvrdý a dlouhý spánek, byla jsem totiž vážně k smrti vyčerpaná. V prvé řadě jsem zastříhala oušky. Dřív, než se mi stihla zmátořit mysl, jsem totiž vnímala tiché pisklavé hlásky, které mě vrátily do reality a připomněly mi, co se v posledních hodinách všechno událo. Když jsem otevřela oči, zašvidrala jsem nejdříve po vlčatech a pak po Zurri. “Ahoj,“ usmála jsem se a cukla ocáskem v náznaku pozdravu, ale jinak se mi nechtělo vůbec hýbat, každý sval v těle mě bolel, fyzické vyčerpání bylo i přes tvrdý spánek stále veliké. Jen jsem ležela na boku jako lazar a oči upírala kamsi do prázdna. “Kde je Nagi?“ šeptla jsem tiše, necítila jsem jeho pach.
Nevěděla jsem, co bych měla s vlčaty dělat. “Jak se o ně mám starat?“ natočila jsem ouško na Zurri, byla jsem ráda, že tu je se mnou. Kdybych tady měla zůstat sama, asi bych se zbláznila. Byla jsem nejistá, nevěřila jsem sama sobě. “Co mám dělat? Mám vlastně něco dělat? A… A pila vlčátečka mlíčko? A jako… To mlíko se spustilo samo? Nebo kde se bere mlíko? A to mlíko jim bude stačit jak dlouho?“ chrlila jsem otázku po otázce, zatímco jsem se s vypětím sil podepřela na pravé pacce a nadzvedla tělo do pololehu. Měla jsem takhle lepší výhled, takže jsem na Zurri upřeně zírala. Čekala jsem, že mi na vše odpoví, že bude vědět… Přestože nebyla o moc starší jak já. Jenže tu nebyl Nagesh, který si vždy věděl rady, a tak jsem hledala oporu v Zurri. Já sama byla bezradná. Vlčata pískala, plazila se v blízkosti mého bříška a já, když jsem na ně pohlédla, jen tiše vzdychla. “Ještě se nijak nejmenujou. Jsou to jen… vlče jedna, dva a tři,“ cukly mi pobaveně koutky. “Až se Nagesh vrátí, pojmenujeme je. Každej jedno,“ jo, chtěla jsem, aby Zurri pokřtila jedno z našich miminek. Chtěla jsem, aby byla právoplatnou členkou smečky - naší rodiny.

// 163

// loterie 3 (1/5)

// porod

<< Javorový les

Došla jsem domů úplně hotová. Bolesti se stále zvětšovaly, namísto ustupování, coz bylo mega divné. Vubec jsem nechapala, co se deje. "Mozna ano, mozna to bude ta ryba," zažblekotala jsem k Zurri sotva srozumitelne s pomalu ztracejicim vedomim, aniz bych nad odpovedi premyslela a aniz bych predtim vubec doopravdy nejakou rybu pozřela, pricemz jsem se svalila jako balvan na jednu z kozesin. Konecne jsem mohla vypnout mozek a povolit vsechny svaly v tele, bylo to velice ulevne.
Vzdychla jsem, zavrela oci a na kraticky moment se poddala spanku, ktery me suzoval jako had, ale vzapeti jsem se s cuknutim vzbudila. Dostala jsem do bricha nehoraznou krec, netusila jsem, jak se mam s temi hroznymi bolestmi vyrovnat a hlavne proc se to deje! Z oci mi stekly slzicky strachu a beznadeje. Cekala jsem, ze jak se vratim domu, vsechno to prejde, ale... nepreslo.

Trapila jsem se docela dlouho, nez na svet vykouklo prvni stvorenicko, ktere svym narozenim odhalilo pravdu a dalo mi odpovedi na moje otazky "PROC MAM K SAKRU TY NESNESITELNÝ BOLESTI". Zastrihala jsem ousky, kdyz jsem zaslechla tiche zaknuceni a ucitila, jak se cosi šmrdolí za mým zadkem. Vyplasene jsem se podeprela na pacce, abych zkontrolovala situaci... a oněmněla jsem. Zirala jsem na tu mokrou krvavou kulicku, ktera mňaučila a zadonila o moji pozornost, a po chvili vzhledla na Nageshe s Zurri. "Asi to nebyla zkazena ryba," špitla jsem, drobně se na ně pousmala a pak se nahla k vlcatku, ke kteremu jsem rozněžněle šeptla: "Ahoj drobku," a věnovala mu pár oliznuti.
Jenže bolesti na sebe zase upozornily a ja ducla hlavou zpet na kozesinu s vydesenym pohledem v ocich. Uz jsem tu bolest nechtela znovu zazit! "Uz ne," septla jsem a zavrela oci.
Trapila jsem se jeste hodnou chvili, nez jsem konecne zaslechla zalostne stenani dalsich DVOU! miminek. Unavene jsem se nadzvedla, abych na ne lepe videla, a zacala je pritom rozechvele cistit jazykem. "Malinky miminka, vlceci miminka," zaseptala jsem zmatene, sotva srozumitelne. Byla jsem z toho vseho nejaka mimo... A navic strasne unavena, vysílená. Bez schopnosti normálně myslet a vnímat. Tak nějak ledabyle jsem miminka ocistila, s velikou opatrnosti je presunula od zadku ke svemu brisku a pak... Jsem usnula. Jakoby me nekdo prastil šutrem.

// loterie 2 (2/5)

<< Mahtae - jih (Uzka rokle)

Konecne jsme dorazili do naseho lesa. Hned se mi psychicky ulevilo, prece jen to byla dlouha vycerpavajici cesta - snezilo, foukalo, ve snehu se navic spatne slo. Byla jsem rada, ze jsme v cili.
Hned na hranicich jsem si potrebovala chvili sednout a vydychat se, ač byla zima, ja citila, jak se cela potim. Ztezka jsem dychala, a kdyz jsem si sedala, svalila jsem se na zadek jak melounek. Po kratsim odpocinku jsme se ale znovu vydali na cestu, chtela jsem dojit az do tepla a pohodli naseho stareho velkeho Javoru. Rikala jsem si, ze minimalne cely zbytek zimy nevytahnu z Javoru ani packu!

>> Javor

// loterie 1 (1/5)

<< VVJ - pres reku Mahtae (sever)

Bylo to narocny. Vlastne hodne narocny. Šlo se mi cim dal tim hur, nechapala jsem proc a co se tak najednou stalo. Jeste pred chvili mi bylo hej, byla jsem v pohode a skotacila s Zurri, a najednou? Najednou jsem se musela zastavovat, abych bolesti bricha rozdychala a Zurri s Nageshem me museli podpirat, jako bych byla stara nemohouci vlcice. "Nevim," zastenala jsem, kdyz se me zeptal, jak to bricho boli. "Proste boli. Asi mam krece z hladu, nebo... Fakt nevim," zevrtela jsem hlavou a hlasite pritom zavzdychala, nicmene to asi pred ten hlasity vitr nebylo moc slyset.
Docela me stresovalo, ze nechapu duvod svych bolistek, uz jsem se ale nemohla dockat, az prijdeme domu. Do tepla a pohodli. Tesila jsem se, az se svalim na kozesinku, odpocinu si a vyspim se. Verila jsem, ze jsem asi jen unavena a přetažená z te zimy a z delsiho vyletu. Rikala jsem si, ze se to po řádném odpočinku usadí. Mozna na me neco leze. Nejaka nemoc.

>> Javorovy les (podel Uzke rokle)

Nagesh měl pravdu, sněžilo čím dál tím víc a ke všemu foukal ledový vítr, který se zabodával přes srst až přímo do kůže… Skoro jako bych žádnou srst neměla. S přivřenýma očima jsem prohlédla okolí, nebylo nic moc vidět, všude bílo, sněhu skoro po břicho, takže jsem se nalepila na bok Nageshe a doufala, že nás bezpečně odvede domů. Teda… Nepochybovala jsem o jeho schopnostech, měl moji 100% důvěru. S ním jsem byla klidná v jakékoliv situaci. “Zurri!!“ zavolala jsem po ní, aby náhodou nezůstala někde vzadu, protože jsem ji na svém boku necítila. Nakoukla jsem přes Nagiho záda, jestli náhodou není z druhé strany, ale nebyla. “Zurri, dělej! Ať se neztratíme!“ zopakovala jsem Nagiho slova a poslušně ťapkala spolu s ním do bezpečí našeho domova. Šlo se mi ale dost těžko, jednak bylo moc sněhu a druhak jsem se celá cítila nějaká ztěžklá nebo co. Asi mi narostlo tuhle zimu až moc srsti. Ale to by mi pak neměla být taková zima, ne? zachvěla jsem se, když znovu zafoukalo. Vůbec se mi tu nelíbilo, těšila jsem se do tepla, až se vyvalím na jednu z měkkých kožešinek a odpočinu si. “Nějak mě bolí bříško,“ postěžovala jsem si do jeho ouška, kvůli větru sotva slyšitelně, a tiše přitom zakňučela, “asi mám hlad.“
Měli jsme za poslední dny tolik společných aktivit, že jsem nad rostoucím břichem nepřemýšlela a popravdě si ho ani nevšimla. A i kdyby ano, bez tak bych ho přisuzovala zimní srsti nebo tukovým zásobám, které jsem sice jakživ neměla, ale tahle zima přece podlé mé logiky mohla být výjimkou, že. Necítila jsem se navíc nijak zvlášť jinak, soustředila jsem se na jiné věci, procitla jsem až teď, co naše zábava skončila a čekala nás jen otravná cesta v otravným sněhu a otravným větru domů. Povzdechla jsem si. Nejen, že jsem měla jakési těžké břicho, ale teď už i těžké nohy. Sníh mi v chůzi nenapomáhal, tak jsem co krok tiše sténala a litovala samu sebe, když to nikdo jiný neudělal. Stěžovala jsem si jako malé vlče. “Kdy už bude doma?“ pořád jsem naštěstí ťapkala po boku Nagiho, takže jsem nemusela nijak zvlášť křičet a vynakládat na mluvení moc energie. I tak jsem jí pocitově měla dost málo. “Máme doma jídlo?“ Určitě je mi špatně z hladu a únavy.

>> za Nagim

// AK; 21. Zkus postavit Iglú

Napadlo me, ze bysme mohli zkusit postavit iglu. Vlculaka jsem uz stavela, iglu zatim nikdy. "Postavime iglu? Snehovej barak?" Zahalekala jsem na ty dva s usmevem od ucha k uchu a ze zamrzleho jezera odbehla na pevnou pudu celou zapadanou krasnym bilym krupajicim snehem.
Nevedela jsem, jak spravne zacit, proto jsem chvili dumala, ale nakonec jsem se rozhodla to proste cely uplacat. Snih dobre lepil, takze mi to dost ulehcil. Zacala jsen placat zaklad, pevnou zadni stenu. Slo to docela dobre, kupodivu to fakt drzelo. Ted strany - nejdriv leva a pak prava, pricemz jsem to cele objela kolem dokola po dostaveni packou, aby byl povrch snehu vyhlazeny. Tam, kde byly nepresnosti, jsem to upravila, nekde zas naopak dodala snih, kde ho bylo malo. "JDE TO DOCELA DOBREE!" zavolala jsem hlasite na ty dva, zavrtela ocasem a pysne se postavila nad sve polovicate hotove dilo. Jeste to chtelo strechu, ale u te by bylo fajn, kdyby mi alespon jeden z nich se stavbou pomohl.
A taky ze pomohl - rovnou oba dva. Byla jsem rada, celkem me zajimalo, jak stavba bude ve finale vypadat. Placali jsme a placali, uplne jako o zivot. Snehu nastesti bylo kolem dokola dostatek, takze se nakonec opravdu strecha iglu zacinala vyklubavat ven. "Bez vas by to neslo," zazubila jsem se spokojene. Uz jsme dodelali jen par poslednich uprav, aby iglu hezky vypadalo, a jeste jsme se pak presvedcili, ze je pevne, aby nam nespadlo taky jednoho peknyho dne na hlavu, kdyz pod nim budeme treba schovani, kdyby prisla nejaka brutalni vanice nebo tak. Zazubila jsem se pysne na ty dva a jako prvni si do iglu zalezla. Nebylo teda moc prostorne, ale... bavilo me to!

// AK; 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

<< Ragar - přes Severní Galtavar

Byl to sešup, vážně. Takovou rychlost jsem snad ještě nezažila, a jak to s náma navíc házelo. To bylo pořád sem, tam, sem, tam, pak skokánek, bum, duc a tak. Ze začátku jsem se asi trochu bála, ale postupně jsem se spíš uvolnila a začalo mě to bavit. A když Zurri začala vískat, začala jsem taky. “Juhuuuu!“ kdyby to šlo, radostí bych zvedla packy nahoru, ale musela jsem se držet, jinak bych spadla.
No, ale já na konci stejně spadla, takže to bylo jedno. Držení se křečovitým sevřením mi bylo k ničemu. Kláda se zabodla do sněhu a vyklopila nás, okolo mě najednou bylo – nečekaně – všude bílo a tlamu jsem měla plnou sněhu. Zurri mě ale vytáhla ven, já se zmohla mezitím jen na plivání sněhu a přitroublý úsměv. Musela jsem se nejdřív trochu vzpamatovat.
Zurri ale neotálela a už už, jen co vstala, nás vedla k jezeru. Poslušně jsem ťapkala bez jakýchkoliv námitek za ní, ale samozřejmě jsem si stále hlídala, jestli nás následuje Nagi. Chtěla jsem, abychom tyhle zážitky měli vepsané do paměti ve třech, ne jen ve dvou.
Mezitím, co jsem se zamyslela, nás Zurri navedla na led, který pod ní napraskl, a přední nožka jí sjela do vody. Nejspíš karma od pana Života – takové varováníčko, že nemá lozit na led, dokud není pořádně zmrzlý. Ale já tu byla taky! Ani jsem si během svých toulkách v mysli neuvědomila, že tlapkáme po jezeru. “No teda,“ pípla jsem a zavrtěla hlavou jak sama nad sebou, tak i nad touhle situací. “Já tu vodu zkusím taky, bez tak není tak studená, jak říkáš,“ vyplázla jsem na ni hravě jazyk a do stejné díry, ve které měla packu ona, jsem ji strčila i já. A bylo to sakra ledový. Hodně moc mega ledový. Stiskla jsem zuby k sobě a smrskla rty na malou čárečku. Kdybych se před Zurri nechtěla trochu vytáhnout a zamachřit, jak mě to nestudí, určitě bych tu packu už dávno vytáhla, ale nechala jsem ji tam ještě pár vteřin, dokud jsem nenapočítala aspoň do deseti, a pak ji naprosto pomalu a suverénně začala z vody vytahovat. “Není to t-t-t-tak st-stu-studený!“ no, jenže můj zimou se třesoucí hlásek mě prozradil. Zasmála jsem se, hezky potutelně, jakože za nic nemůžu, a zavrtěla ocasem. “A co teď?“ Zurri byla náš hlavní vůdce.

// AK; 11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Nejspis jsem trochu znervoznela, ale to jen proto, ze znervoznela Zurri. Bylo to na ni videt. S obavami v ocich jsem na ni pohledla a cekala, co rekne. Nechtela jsem od ni v zadnym pripade slyset nic o tom, ze se vrati do Asgaaru. Nehrozi proste! Proto, kdyz zacala mluvit s velkou davkou opatrnosti a zdrzenlivosti, jsem se cela napjala. Jenze pak... Jsem se naopak cela rozpustila. "Jeee," vypiskla jsem stastne a bez jakehokoliv varovani se k ni prihrnula, abychom mohly jeji rec stvrdit objetim. "To jsem strasne rada, Zurri!!" zapředla jsem. "Budeme naporad spolu, budes nam pomahat se smeckou a my zas se vsim tobe!" Byla jsem jako v sedmem nebi. Opravdu. Nesmirne me svym rozhodnutim potesila, ale zaroven i rozhodila - nedokazala jsem se ted vubec poradne soustredit. A jeste jak me poplacala packou po čele, na ktere se mi ted prilepila kupka snehu, tak to me uplne dostalo. Zasmala jsem se, zavrtela ocasem a divoce kolem ni zacala poskakovat.
Byla bych si hrala, ale Zurri nasedla na kus klady a vybidla nas, at ji nasledujem. No co bych pro kamosku neudelala, ze ano. Nasedla jsem na ni a Nagesh pak hned za me. "Hihihi," uculila jsem se jako malej cert a ohledla se na Zurri, co ma v planu. Nechapala jsem, proc si nejde sednout taky, ale pak, kdyz kladu zacala roztlacovat, jsem to pochopila. Trosku se mi pozastavilo srdce, kdyz jsem si predstavila, jak rychle to dolu si pojede a jak velky a dlouhy kopec nas vlastne ceka, nicmene... Alespon budeme rychle dole, ze?
Klada se rozjizdela pomaleji, ale pak nabrala rychlost. Uteklo mi tiche vykviknuti, necekala jsem, ze to bude takovej sesup. Klada normalne z kopce frcela jak o zivot, krecovite jsem do ni tedy zaryla drapy a poradne se chytila. Celkem jsem se lekla, byla to fakt prda.

>> VVJ - přes S. Galtavar

// AK; 18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

I Zurri mela radost, ze nas zase vidi. "Jsem rada, ze jsme zase spolu," uculila jsem se na ni. Spolecne jsme se pak rozhlizeli a vsichni tri zkoumali, co se vsechno rozprostira pod timto rozsahlym pohorim. "V Asgaaru jsem byla jen jednou, tak presne nevim... Ale nas les odsud dost dobre nepoznam. Mozna neni videt," primhourila jsem ocka, ale vazne jsem ho nevidela. "Ale to jezero znam!", pritakala jsem pohotove, "minuly rok jsme u nej s Nageshem a Alkairanem, nasim kamaradem, staveli takovy velikansky snehovy hady!" Zazubila jsem se a stouchla cumackem do Nagiho, aby to Zurri taky rekl. Urcite si na to vzpominal.
Kdyz jsem se na Zurri tak koukala, napadlo me, jestli uz se treba nerozhodla ohledne te smecky? Kdyz ted tak zminila ten Asgaar, byla tu moznost, ze v nem treba chtela zustat? Trosku mi prebehl mraz po zadech, ja uz si malovala, jak budeme spolecne zit s Zurri a pak i Alkairanem, jak nam vsem 4 dohromady bude hej. Budeme zit pohadkovym zivotem. "Zurri," oslovila jsem ji opatrne, zatimco jsem se usmivala jako mesicek na hnoji. Asi bylo poznat, ze si s ni chci promluvit o necem "vaznejsim". "Napadlo me, jestli jsi uz premyslela o te smecce?", zacala jsem opatrne, "ja te mam rada a neumim si predstavit, ze bysme spolecne nezily," usmev z tvare mi trosinku zmizel a nahradil ho smutnejsi pohled. "Chtela bych s tebou sdilet vsechno. Mohli bysme ty, ja, Nagi a treba jednou i Alkairan zit pohromade a vest spolecne celou Javorovu smecku," nechtela jsem na ni tlacit, ale zaroven jsem byla strasne zvedava a napjata. Prece by nezustala v Asgaaru, ne? Zamrkala jsem. Kdyby ano, byla bych vazne zklamana. Tak trosku jsem asi podvedome pocitala s tim, ze se k nam nastehuje. Kdo vi, proc jsem si ji tak moc oblibila, ale od zacatku, co jsme se poprve videly, mi byla moc sympaticka. Asi jsme mely podobně ztřeštěné povahy, mozna proto jsem si s ni tak rozumela. "Mas me taky rada, Zurri? Jsme... Kamaradky?" Byly jsme, vedela jsem to. Potrebovala jsem to od ni ale slyset, byla jsem ted jaksi namekko. Asi to bylo tim nocnim vyslapem a vytim na mesic, kdo vi.
Kdyz pak vyštrachala mezi stromy tu kladu, samozrejme jsem se nebranila a hned si na ni sedla. Skotačivě jsem pritom mavala ocaskem.

// AK; 22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

<< Sráz

Az ted jsem si teprve uvedomila, ze uz je noc. Trosku jsem si pospisila, doslo mi, ze Zurri na nas uz mozna ceka. Nevedela jsem ale kde presne, a tak jsem sla proste primo za nosem. Bylo tady to velike pohori, ktere jsem zatim vzdycky videla jen z dalky, ale dnes se mi naskytla moznost ho poprve poznat osobne a hezky zblizka. Citit ho, vnimat ho.
Musela jsem uznat, ze tu byla daleko vetsi zima a vice snehu jak kdekoliv jinde, ale to asi k horam patrilo. Ze zacatku vyslapu jsem se mirne chvela, sama jsem ale nevedela, jestli to bylo zpusobene adrenalinem, vzrusenim a nebo tim chladem, nicmene behem stoupani, ktere bylo docela narocne, jsem se zahrala a svaly se mi trast prestaly. Meli jsme ale celkem stesti, ze behem tehle noci mesic jakz takz osvetloval okoli, jinak bysme tu nevideli ani na krok. Stejne bych si kdykoliv jindy vybrala na vyslap den, a rozhodne spis v lete, kdy se lip slape, nez zimu, kdy pri kazdem kroku vlkovi podkluzuji packy, ale... Ted uz jsme byli tady, tak proc ten vyslap nezkusit, ze. Pekny vyhled bude tak jako tak. Navic tenhle vylet vybrala Zurri, chtela jsem ji udelat radost, treba, kdyz si bude pripadat dulezita a nasledovana, se tim spis prida k nam do smecky. To by bylo vazne prima.
Behem vyslapu se nastesti nic nezvrtlo. Packy mi sice podkluzovaly, ale nic dramatickeho se nedelo. Prece jen uz jsem nebyla male neohrabane vlce, ale elegantni vlci dama! Kdyz jsme se ocitli na vrcholku, chladny zimni vitr mi prival do cenichu pach Zurri, kterou jsem diky tomu nasla. Byla jsem rada, privitala jsem ji nadsenym zavrtenim ocasu. "Zurri!" Zavolala jsem na ni uz z dalky a s usmevem k ni pribehla. "Promin za zpozdeni, nejak jsem se dole zasekla," omluvne jsem ji olizla tvar, ale pak uz se hezky kochala vyhledem. Byla to nadhera, dokonce i foukat celkem prestalo. Nadechla jsem se a vzduch zase vydechla. Mesic svitil na obloze, mraky jej odhalily, a jakoby mi jasne chtely rict, ze mam zavit. Usmivala jsem se jako leco, az jsem se potom vazne nadechla a z plna hrdla zavyla - "auuuuuuuu!" A pak znovu... a jeste jednou. Zadychane jsem se pak otocila na Nageshe, jestli to zkusi taky. Navic tu vylo tuhle noc vice vlku, nez jen my... Byl to dobry pocit. Napadlo me, jak to tady asi musi vypadat v lete? Rostou tu nejake kvetiny?

// AK; 13. Zúčastni se koulovačky

No a protoze se mi staveni vlculaka vazne libilo, zacala jsem chytat roupy, co bych tak mohla s tim snehem zase vymyslet za skotačiny. Napadlo me postavit zase toho hada jako minuly rok, ale kdyz jsem ocima sjela na vlculaka, rekla jsem si, ze stavby ze snehu staci. Kecla jsem si tedy zadkem primo vedle vlculaka a zamyslene zustala hledet na Nageshe, ale byl to takovy prazdny nijaky pohled. Spise jsem hledela skrze nej. Ale pak me to napadlo! Koulovacka! A poradna!
Neslo mi se tvarit normalne a delat, ze jsem nic nevymyslela, kdyz jsem vymyslela. Zacinala jsem se usmivat jak leco, az se ten usmev přelil v takovy mirne ďabelsky, mozna az proradny. Z niceho nic jsem se pak k Nagimu, chudackovi bezbrannemu a nic netusicimu, otocila zadkem a zacala na nej snih divoce hrabat. Byla to uplna snehova vanice. Hrabala jsem jako o zivot, az jsem se dohrabala k zelene trave a nemela jsem uz co hrabat. S jazykem vyplazenym az na hrudi a usmevem od ucha k uchu jsem se na Nageshe hrave otocila, zatimco jsem v packach placala snehovou kulicku. A pak, znenadani, jsem ji po nem hodila. A pak dalsi. A dalsi. Vzdycky jsem ji samozrejme zas a znovu musela uplacat, ale asi jsem uz mela na placani diky vlculakovi vytrenovane packy, protoze se mi to vzdycky, zas a znova, podarilo. Sice to nebyly pokazdy hezky uhledny kulicky, obcas to melo spis tvar ovalu, ale koulovat se s tim dalo. "KOULOVACKA!" stekla jsem po nem, zadek mi mezitim mi vystrelil do oblak. Ocasek se nadsenim nemohl zastavit, proste mezi nami nastala totalni snehova koulovaci valka! Snih byl vlastne vazne zabavny, minuly rok jsem s nim tolik blbin nevymyslela, ale letos jsem si to fakt moc dobre vynahrazovala.
Kdyz uz me to tu pak prestalo bavit a uvedomila jsem si, ze Zurri je delsi dobu pryc, vyrazili jsme.

>> Ragarske pohori