Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“V díle?“ s lehkým zamračením jsem po něm zopakovala to, co řekl, a snažila se představit si temnou díru a svoji matku, jak v ní žije. Zatímco jsem urputně přemýšlela a vzpomínala na naši noru, která taky byla tmavá, možná až dokonce temná, očima jsem bezděky koukala na oblohu. “No,“ koukla jsem do jeho očí a pomalu začala mluvit, “možná, že v temné díle žije. Ale nevím to jistě, plotože jsme obě dvě už pled dlouhou dobou z tmavé díly odešly, víš?“ pokrčila jsem ramínky a otřela si zbytek slziček, které ne a ne přestat téct. S posmrknutím jsem se na vlčka usmála, cítila jsem se trošku líp, když tu byl se mnou. Samota nebyla nic pro mě. Když mi však oznámil, že vlčice se šedavým kožíškem se tu nezjevila, smutně jsem znova našpulila rty a sklopila pohled k zemi. A znovu jsem začala natahovat... Zajímalo mě, proč to mámě trvá tak dlouho? Co vlastně dělá takovou dobu, proč mě poslala podél řeky a sama zůstala někde vzáádu? Ale ulčitě plíde, nenechala by mě samotnou!
Překvapením pro mě byla další vlkova řeč, prý se taky ztratil. “Ztlatil?!“ hlesla jsem překvapeně, uvnitř sebe jsem však ucítila jisté... Potěšení? Úlevu, že v tom nejsem sama. “Takže tady taky nemáš svoji mamku? Jsi bez mamky? Sám?“ naklonila jsem hlavu do strany, asi na tom byl doopravdy podobně jako já. Zlehka jsem se usmála, tato informace mi opravdu trošku zvedla náladu. “Budu... Budu dělat...,“ nevěděla jsem, co dělat. Zmlkla jsem a přemýšlela, co bych měla říct. Už jsem to chtěla odpískat a říct, že fakt nevím, ale pak mě to napadlo. Vyhrkla jsem: “Budu s tebou!!“ zadek mi vyletěl ze země a opelichaná metlička se rozvrtěla ze strany na stranu. “Nechci být sama, budu s tebou. A když budeme spolu, nikdy nebudeme ani jeden sám. Jo?!“ přicupitala jsem malinkatými krůčky blíž k němu, abych přerušila vzdálenost, která nás celou dobu dělila. “Jsem Nelly, a ty seš můj novej kalamát! Eeeh, teda kamalát, hihi,“ slzičky konečně byly ty tam. Díky němu jsem se zase cítila líp. Upírala jsem na něj svůj šťastný zrak a čekala, co odpoví. Jak se asi jmenuje on?

Uplakaně jsem bloudila neznámým prostředím a celou dobu jsem dychtivě prosila v mysli svoji mámu, aby mě co nejrychleji našla a odvedla do bezpečí. A když jsem nakonec přeci jen zaslechla ve vysoké trávě pohyby, na moment ve mně vysvitlo světýlko naděje. “Mami?!“ vyhrkla jsem bez otálení, našponovala se, abych dohlédla co nejdál a krk natáhla jako žirafa kamsi před sebe. Se zatajeným dechem jsem pak pozorovala směr, ze kterého zvuky šumu trávy a občasného zlomení nějaké větvičky na zemi, vycházely. Jenže... To nebyla máma. Stáhla jsem uši k hlavě a znovu mi do očí vyhrkl oceán slz. “Já chci mámu!!“ zakvičela jsem, kydla jsem prdkou na zem a plakala. Plakala a plakala, jakoby mi snad zásoba slaných slz nikdy neměla dojít. Byla jsem tak nešťastná, všechno bylo špatně! Byla jsem tu sama, nikoho a nic jsem tu neznala. Kvůli promočenému kožíšku jsem postrádala tělesné teplo a jako vrchol všeho - bříško mělo veliký hlad!
Když mi na moment přestaly slzy téct jako ta nejdivočejší řeka a já se snažila popadnout skrze vzlyky dech, zaostřila jsem zrak na cizince, který se přede mnou zjevil. Až teď mé unavené mysli docvaklo, že je asi tak stejně velký, jako jsem já. “N-n-neviděl jsi moji má-mámu?“ doufala jsem, že souhlasně přikývne a hned mě za ní zavede. Jak ráda bych se přitulila k tomu jejímu teplému měkkému kožíšku. S táhlým posmrknutím jsem si otřela tlapkou oči, ale stejně mi to moc nepomohlo, protože mi slzičky stékaly po tvářích už i samovolně. Až tak moc smutná a nešťastná jsem byla! “Má taky š-š-š-šedý kožíšek jako m-m-mám já,“ vytlačila jsem ze sebe ukňouraně, znovu si promnula oči a táhle zívla. Mráz, který mi přeběhl přes záda současně s mým zívnutím, mi jasně naznačil, že bych měla jít na kutě. Tělíčko i hlavička potřebovaly odpočinek, jenže copak jsem mohla? Neměla jsem se ani ke komu přitulit, já nechtěla spinkat sama bez přitulení. S našpulenými rtíky jsem svěsila hlavičku a s táhlým utrápeným povzdechem jsem s ní pomalu zavrtěla. “Ztlatila jsem se,“ pronesla jsem a odevzdaně vzhlédla vlčkovi do očí.

<< Roh hojnosti

Zbystřila jsem, když má očka v dálce spatřila jakýsi zarostlý lesík. Zamávala jsem ocáskem a místo z bezpečí tetina břicha chvíli pozorovala, ale nepřipadalo mi nijak zvlášť nebezpečné. "Eeeh, teto, teto!" zahalekala jsem pak rychle, abych mohla oba dva (nejen tetu) upozornit, že v dálce je super místečko se stromama, které nás může ochránit před větrem a deštěm. S nataženou tlapkou jsem vyskákala zpod jejího břicha ven a zamávala směrem k remízku, "tam teto! Les! Honem!!" na nic jsem nečekala a akčně, s velkou vervou a odhodláním zachránit naši supráckou výpravu, jsem se rozeběhla směrem k lesu. Chtěla jsem se schovat, to počasí mi bylo silně proti srsti, já měla raději teplo a sluníčko.
Ocáskem jsem mávala sem a tam a dál běžela vstříc novému místu, aniž bych zkontrolovala, že mě moji kamarádi následují. "Už tam budeme, stlejdo s tetou! A tam se schováme, nebude na nás plšet!" oznámila jsem hlasitě skrze pištivý vítr, přičemž jsem trochu zpomalila tempo, neb jsem byla už tak z dlouhé cesty unavená a vyčerpaná. A taky hladová. Musela jsem šetřit síly, tělíčko si samo řeklo, že potřebuje zpomalit. Cíl jsem ale měla jasný, o rychlost tentokrát nešlo. Očka jsem stále upírala na svoji novou modlu a doufala, že bude tak prima, jak jsem si ji ve své hlavě vykreslila.

Za pár chvilek jsem se ke křoviskům přiblížila na takovou vzdálenost, že jsem mohla zidentifikovat lépe, o co se jedná. Rostla tu převážně vysoká tráva různých barviček, stejně jako křoviny a menší stromky. To mi připadalo vážně super, protože máma mě vždycky učila schovávat se a využívat přírodu co nejvhodněji tak, abych se zvládla ukrýt před jakýmkoliv nebezpečím. Mamce by se tady ulčitě líbilo! A protože jsem si byla na tuty jistá, že tohle místo by máme vyhovovalo a sama by mě do něj vzala, poklidně beze strachu jsem vstoupila mezi traviny, které mě okamžitě obklopily a já se tak vytratila tetě i strejdovi z dohledu. Zmizela jsem ze světa, nikdo zvenku mě nemohl spatřit. Zkoumavě jsem si prohlížela vše okolo, když jsem pomalu přikrčeně cupitala stále hlouběji a hlouběji. Neměla jsem strach, ale připadalo mi to tu jako jedná velká zábava. Takové místo jsem ještě nenavštívila, bylo opravdu husté a hojně prorostlé všemožnými rostlinami, což se mi velice zamlouvalo. Ráda jsem se ukrývala, dodávalo mi to pocit bezpečí a sebejistoty.
Jak jsem se ale dostávala dál a dál od louky, ze které jsem sem vběhla, z ničeho nic jsem si uvědomila, že za sebou neslyším ničí kroky. Na moment se mi zastavilo srdíčko, zatuhla jsem. "T-teto?!" zavolala jsem a nejistýma, možná až vyděšenýma očima zakoulela po okolí. Hlajeme si možná na schovku? Schovka je supel.. "Stlejdo?!" zkusila jsem s otočením o 180° pro změnu zavolat na Aityho, že se třeba ozve on, jenže se neozval nikdo. Osaměla jsem, a nepřipadalo mi to jako hra, i když bych tomu moc ráda uvěřila. To by se totiž teta se strejdou nakonec ukázali a všechno by bylo v pořádku, jenže... Jenže prostě nic. V tu ránu, jak mi prostoupilo tělem bolavé uvědomění o opětovné samotě, mi vhrkly slzy do očí. "Teto! Stlejdo! Kde jste kdo!!" zanaříkala jsem, plačící a vzlykající, přičemž marně očima hledala cestu ven - zpět na louku za ostatními. Ploč nešli se mnou?! Ploč.. Ploč mě nechali samotnou?! nechápala jsem to, přece jsme na tuhle výpravu šli všichni společně, ne? Otáčela jsem se kolem dokola a nešťastně hledala kohokoliv živého, aby mi pomohl z těchto křovisek pryč. A aby mi udělal společnost, nechtěla jsem být znovu sama. "Mamiiiii," zakvíkala jsem a s usopleným nosíkem, posmrkující, se vydala někam pryč v domnění, že třeba najdu cestu ven. Nemohla jsem tomu uvěřit, nejdřív jsem byla s mamkou, pak se dvěma suprovými kamarády a najednou? Najednou jsem neměla nikoho! Znovu jsem se rozbrečela, teď už hystericky, začínal mě chytat amok. Strach a nejistota mě začali pohlcovat a ovládat tak moji zatemněnou mysl. "Pomoc!! ... POMOC!!" nechala jsem svůj nešťastný zlomený hlásek rozlehnout po okolí. Tuze jsem doufala, že mě někdo přijde zachránit. Mamiii, já chci domů. Chci mámu! Chci za mámou! sténala jsem ve své zmatené hlavince, proč se tohle dělo? Proč jsem byla znovu bez opory dospělých, bez vlků kolem sebe? Takhle jsem to nechtěla, přála jsem si objevit se zase doma. Nebo u mámy. Nebo aspoň u tety Wizku a strejdy Aityho. Prostě v bezpečí. A tak jsem cupitala někam do neznáma jako uplakaná hromádka neštěstí s ocasem zataženým mezi nohama a ušima připlesklýma na krku, a u toho doufala, že je to jen nějaký zlý noční sen. Kolem dokola je už skolo tma. Může to být jen sen, ujišťovala jsem samu sebe, avšak bezúspěšně.

<< Esíčka (přes Středozemní pláň)

Capkala jsem schovaná pod bříškem tety, prohlížejíc si neznámé prostředí kolem sebe. Rozlehlá planina, kterou jsme procházeli, byla krapet nepřívětivá, co se větru a deště týkalo. Sice mě teta zakrývala jejím tělem, ale i tak pod jejím bříškem profukoval studený vítr a sem tam na mě přivál i dešťové kapky, které mě zastudily v promočeném kožíšku. Lehce jsem se zachvěla, chlad mi prostoupil celým tělem a do toho zanaříkalo bříško, že má fakt velký hlad. "Mám hlad," kníkla jsem tichounce, ale můj hlásek přehlušilo silné zafoukání zimního větru. Přestávalo se mi na planině líbit, zakoulela jsem očima po okolí, jestli není poblíž nějaký les. Stromy přece poskytují ochranu, ne? Mamka mi vždycky líkala, ať se schovám pod stlom. Nebo do díly. Ale když není díla, stačí stlom, zaostřila jsem pohled někam do dálky, doufajíc, že přeci jen nějaký domeček najdu. Jenže louka, po které jsme šli, mi připadala nekonečná a naše tempo bylo až úmorně pomalé. S tichým utrápeným povzdechem jsem tedy jen sklopila ouška a mlčky šlapala dál. Les jsem nikde nezahlédla, křoviska a vyšší traviny taky ne, takže jsem byla prostě jenom odkázána na to, tu cestu nějak přežít. Snažila jsem se raději přemýšlet nad něčím jiným, aby mi rychleji utekl čas... Třeba nad mamkou. Nad pohádkami, které mi vyprávěla a taky nad rozličnými místy, které jsme spolu navštívily. Zastesklo se mi, pohled jsem sklopila posmutněle k zemi. Jak mamka bude vědět, kde mě má hledat? Jak mě najde? vzhlédla jsem na hlavu tety Wizku, která se tyčila vysoko nade mnou, a pak na strejdu Aityho, který nás doprovázel. Napadlo mě, jestli jsem udělala dobře, že jsem šla z toho lesa pryč. Co když mě mamka bude hledat v tom lese a pak se vydá opačným směrem, než jsme se vydali my?

>> Zrádcův remízek

<< řeka Kiërb (přes Travnatý oceán)

Trošku mi vadilo, že si povídají jen spolu, já jsem si totiž chtěla povídat taky! Se zachmuřeným výrazem ve tváři jsem se na ně ohlédla, šlapali v mých stopách pár metrů za mnou a pořád si něco špitali. Nelíbilo se mi to. Oklepala jsem se, přitiskla uši k hlavě a dál pokračovala podél toku té dlouhatánské řeky. Nevěděla jsem, kam to vlastně míříme a ani mě nenapadlo, že směr udávám já a že oni mě pouze následují. Prostě jsem šla přímo za čenichem a nijak hlouběji jsem nad tím nepřemýšlela. Byla bych se jich zeptala, kam to míříme, jenže oni si mě nevšímali. Dokonce ani má plačtivá scénka v té nepříjemně štiplavém mlze je neobměkčila. Napadlo mě... Nejsou na mě naštvaní? Udělala jsem něco špatně? nastražila jsem ouška dopředu a s obavou v očích se na tetu Wizku a strejdu Aityho ohlédla, ale krok jsem nezpomalovala. Chvíli jsem se na ně dívala, ale jejich výraz moc naštvaně nevypadal. Nakonec jsem tedy pohled vrátila zase zpět před sebe, zahleděla se kamsi do prázdna, a s tichým povzdechem zamrskala ocáskem ze strany na stranu. Vzpomněla jsem si, že mamča se na mě občas taky zlobila, když jsem dělala věci, které se jí nelíbily. No, a když se zlobila, nemluvila se mnou přesně tak, jako teď se mnou nemluví oni. Jenže na rozdíl od nich se mračila a tlapkou mě kárala, že se nechovám pěkně. To právě teď ani jeden z nich nedělal, takže to bylo... Bylo to v pohodě?
S trhnutím celého těla jsem otočila hlavu za sebe, když teta Wizku navrhla hru a tím mě vyrušila z přemýšlení. Skleslý výraz z tváře zmizel a nahradil ho veselý. Vlastně hodně veselý! Zavrtěla jsem na ni ocáskem, zatímco jsem připleskla hrudníček bez otálení na zem. Zadek se vrtěl ve vzduchu sem a tam a já radostně vyštěkla: "To teda pledběhnu!" v ten okamžik jsem vystartovala dopředu. Na nic jsem nečekala, hnala jsem a hnala, s jazykem vyplazeným až na hrudi. Díky hře jsem zapomněla nejen na své trápení o jejich naštvanosti, ale i na hlad, žízeň, únavu a svoji mámu. Závod mi zvedl náladu a vymazal z hlavy zbytek myšlenek, které jsem v ní měla. "Teto, jsem hodně lychlá! Musíš se moc moc snažit!" zavolala jsem za ní a s úsměvem na tváři zamířila přes mělký brod řeky, jejíž tok mi byl i tak až po hrudník. Byla jsem prostě maličká, skoro mě ta voda pohltila! Já se jí ale nebála, vběhla jsem tam, až celá kolem mě vyšplouchla jak do výšky, tak i do dálky, a snažila se ji co nejrychleji překonat. Samozřejmě mé tempo zpomalovalo, ač jsem se snažila co to šlo. Za chvilinku už mě z toho odporu, který voda kladla, začaly bolest tlapky a srdíčko mi div nevyskočilo z hrudi. Zadýchaně jsem se uprostřed zastavila a ohlédla se, kde teta je. Chtěla jsem si chvíli odpočinout a pak znovu vystartovat, ale protože se teta blížila fakt rychle, vysokými žabími skoky jsem zbytek řeky raději honem rychle překonala. A aby to tetě nebylo líto, že prohraje, tak jsem na ni metr před cílem, který jsem si právě teď sama vymyslela a určila, zavolala: "Za lekou je cíl, teto!! A já to vyhlaju!!" a pak se mé tlapky dotkly pevné země. Šťastně jsem se otočila za sebe a na tetu začala vrtět ocáskem. "To byla vážně fakt hodně suplová hla! Hodně mě bavila!" obhopsala jsem ji kolem dokolečka a s táhlým zazubením se přilepila k její nožce, abych se ujistila, že se na mě nezlobí, že jsem ten závod vyhrála. "Teto, nezlobíš se, že jsem to vyhlála? Já jsem ti líkala, že jsem fakt hodně lychlá," zahleděla jsem se jí do očí, tlapičkou pohladila tu její a spokojeně zamrkala.
A jak dorazil do cíle i strejda Aity, mohli jsme vyrazit. "Stlejdo, mám hladíka. Ulovíš mi něco? Dlouho jsem nepapala," teď po tom závodu už to bylo fakt akutní. A najednou, z ničeho nic, jsem na svém (už tak dostatečně mokrém) kožíšku ucítila dešťové kapky. Začínalo pršet. A já déšť moc nemusela. "Jejda manky!" pípla jsem polekaně a běžela se schovat zpátky pod břicho tety Wizku. Tam se mi líbilo, teta byla vážně hodně dobrá schovka. Zakryla moje tělíčko ze všech stran, takže na mě nespadla jediná zlobivá kapička. Olízla jsem si čumáček a vděčně na ni vzhlédla, "teď můžeme poklačovat v naší výplavě," zahlásila jsem souhlasně.

>> Roh hojnosti (přes Středozemní pláň)

<< Švitořivý les (přes Dusot)

Když jsem opouštěla ten příjemný klidný lesík, ve kterém zurčel potůček a zpívali ptáčci, trošku mě to zamrzelo. Zároveň mnou projel i mírný záchvěv nejistoty - co bude dál? V lesíku bylo útulno, byla tam vodička, ptáčci a cítila jsem se bezpečně. Teď mířím kdo ví kam a navíc mamka pořád nikde. Kvůli tomu, že jsem bez ní už takovou dlouhou dobu (což jsem předtím nikdy nebyla), mi bylo nepříjemně. Natočila jsem ouška dozadu, abych se ujistila, že mě aspoň oba dva noví kámoši následují, a zároveň trošku zklidnila tempo. Ne, že bych předtím sprintovala jako laňka a vlkům utíkala, přeci jen jsem měla o dost kratší tlapičky jak oni, ale i tak jsem byla fakt rychlá!
Lehkým cvalem jsem vběhla na louku, ale v mžiku jsem zpomalila do rozvážného kroku, až se nakonec úplně zastavila. Zastříhala jsem oušky, podivně to tu dunělo, navíc všude byla mlha. Mlhu jsem znala, s mámou jsme ji často potkávali, vždycky mi říkala, že mlha není nebezpečná. Jenže mě nepřipadala ani bezpečná, nebyla jsem s ní velká kámoška, protože jsem kvůli ní nemohla nic vidět! A když jsem nemohla kvůli někomu vidět, přece se s ním nebudu kamarádit, ne? "T-teto Wizku?! Aity?!" pípla jsem, zatímco jsem se celá zmatená divoce rozhlédla okolo sebe. Mlha houstla, štípala mě do čumáčku a neviděla jsem už skoro nic. Vůbec se mi tady nelíbilo, nebylo to jako předtím v tom hezkém lesíku, kam bych se fakt moc ráda vrátila. Přemýšlela jsem, co dál, ale pak mě napadlo ukázat těm dvěma, že se mi tu nelíbí ale fakt fakt hodně. Proto jsem začala natahovat. "N-n-nelíbí s-se m-m-m-mi t-tady!!" postěžovala jsem si skrze vzlyky a uplakanými očky jsem vyhledala Wizku v té všudypřítomné bílé páře. Kdo ví proč, táhlo mě to k ní trošku více jak ke strejdovi Aitymu, ale možná to bylo proto, že měla ten pěknej náramek. "Chci z-zpátky do lesa, teto," pípla jsem, zatímco jsem se schovala pod její bříško a hlavu vystrčila ven mezi její přední nohy. Takto jsem byla aspoň trochu krytá, nicméně srdíčko mi i nadále tlouklo jako o závod. "Co líkaš?" hlesla jsem tichounce, její otázku jsem totiž vším tím náhlým stresem a zíráním do prázdna, přeslechla. Vzhlédla jsem, abych se podívala, jestli mě vnímá, ale pak jsem ztěžklou hlavičku zabořila do její nožky. Začala jsem se s ní mazlit a zároveň do té měkoučké, ač trochu nevábně vonící, srsti otírat slzičky a tekoucí soplík. "Chybí mi máma," posmrkla jsem, "a taky jsem unavená." Jarní chladný vánek profoukl pod břichem Wizku a mě tak zamrazil až v kostech. Otřásla jsem se. "A taky mi je zima!" všechno bylo špatně. Měla jsem hlad, začínala jsem být rozmrzelá, unavená, smutná a nešťastná. "Chci plyč z bílé pály," promluvila jsem tiše. Možná jsem se bála, že mě tady něco sežere, když budu hlasitější?
Ale k něčemu ten ledový vítr byl dobrý - do mých sluchů přivál zvuk šumu vody. Plná naděje, že odsud jednou provždy odejdem, jsem nastražila ouška dopředu a hlavičku natáhla zpod bříška Wizku co nejvíc před sebe. Možná trochu jako lovná laňka s dlouhým krkem. "Tam je asi leka!" zahalekala jsem úlevně, zacupitala na místě a spolu s nimi se vydala tím směrem. Ze svého super úkrytu jsem ale nevylézala. Obezřetně jsem se vyplazila na otevřený prostor až tehdy, co opadla mlha a my se konečně přiblížili k té opravdické řece. Nezdálo se mi to! Fakt je tady voda! Úlevně jsem vzdychla, protřela si pacičkou očka a přiskočila nadšeně ke břehu, abych si vodu mohla prohlédnout zblízka. Předtím stažený ocásek najednou trčel do nebes a vrtěl se hravě ze strany na stranu, "Aity! Teto Wizku!" zavolala jsem je. "Je to hezká voda, že?!" netekla moc rychle, vypadala docela přátelsky, proto jsem se jí nebála. A její čum mě uklidňoval... "Lyby?!" podívala jsem se na tetu a zamyšleně nechala ocásek klesnout k zemi. "Já nevím, lyby tlochu smldí, co myslíte vy?" s otázkou v očích jsem upřela zvídavý pohled nejdříve na tetu a pak na Aityho, ale nakonec jsem si to rozmyslela sama. "Ne, nechci lybu," zavrtěla jsem hlavou a rozešla se umíněně dál. A po chvíli mě napadlo... kam vlastně jdeme?

>> Esíčka (přes Travnatý oceán)

Začala jsem vrtět vesele ocáskem a s úsměvem na rtech vyhrkla: "Děkuju Aity!" můj ocásek nešel upokojit, mlel sebou jako divoká ryba ve vodě. Sem a tam, sem a tam... Byl tak divoký, že jsem ho pro jistotu zkontrolovala, jestli se mu něco nestalo. Naštěstí vypadal ale pořád stejně, jak jsem ho viděla naposledy a taky trčel na stejným místě. Neodskákal nikam jinam, pořád jsem ho měla na zadečku mezi zadníma tlapkama, takže jsem jen spokojeně zamlaskala a na Aithéra koukla, "neboj, máš taky hezky tlapišky. Teda, mě se tvoje tlapišky vážně líbí!" chtěla jsem ho ujistit, že nemám pěkný nožky jen já, aby nebyl smutný. Mě by třeba mrzelo, kdyby mi někdo řekl, že mám škaredý pacičky.
Má roztržitá vlčecí pozornost se přesunula na nově příchozí černobílou slečnu s tou hezkou ozdůbkou na zadní tlapce. Stála jsem vedle její zadní nohy a náramek si se zaujetím prohlížela, občas jsem (už po několikáté) cvrnkla drápkem do houpající se kuličky. Zpozorněla jsem až tehdy, co na mě vlčice promluvila. Krátce jsem na ni koukla, pak pohled přenesla zase na tu žůžo labůžo kuličku, ale nakonec poslušně odcupitala do Aityho blízkosti, kde jsem se spořádaně posadila na zem a zahleděla se vlčici pěkně zpříma do očí. Měla jsem nastražená ouška, to aby mi neunikla jediná informace! Vášnivě jsem přikyvovala, jakoby snad vlčice říkala něco životně důležitého, ale... Pro mě to životně důležité bylo. Chtěla jsem tu věc, chtěla jsem ji mít pro sebe! Chtěla jsem ji pak ukázat svojí mámě, až se s ní zase uvidím - určitě by se jí to moc líbilo, je plyč nějak dlouho. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zastříhala oušky a zkusila, jestli neuslyším nějaké nezvyklé zvuky. Třeba praskání větviček nebo máminy nožky, jak jdou uprostřed potůčku. Ale neslyšela jsem vůbec nic zvláštního. Teda... Spíš si moji pozornost opět přitáhla paní vlšise, která ale asi nebyla paní vlšisí, i když jsem si to myslela. Ale ona je vlšise, ne? nenápadně jsem nakoukla pod bříško, jestli se jí tam nehoupe něco, co jsem třeba přehlédla. No nic tam není! Povytáhla jsem tedy obočí a zvědavě naklonila hlavu do strany. "Ale... Ale teto Wizku!" zaprotestovala jsem okamžitě. "Ty jsi plece paní vlšise, ne? Víš, on," pohodila jsem hlavou na Aithéra a na moment zmlkla, jen jsem se tak zahihňala. Samozřejmě jsem si u toho jako správně vychované děvčátko zakryla tlapičkou pusinku. "On Aity je pan vlk, já totiž poznám lozdíl mezi panem vlkem a paní vlšisí. Pan vlk má na blíšku cipíska a paní vlšise ho nemá. To mi líkala máma," pozvedla jsem důležitě hlavu, očekávala jsem od obou dvou vlků pochvalu, že jsem "chytré děvče". Tak mi totiž říkávala máma. Moje máma byla úžasná! Vždycky mě chválila, když jsem něco řekla správně. A tohlencto je ulčitě splávně. Aity je vlk a teta Wizku je vlšise. Je to tak! Stála jsem si za svým tvrzením, protože jsem si moc dobře pamatovala, co mě máma učila. Ona mi vysvětlovala mnoho věcí a tohle téma bylo jednou z nich. "A já jsem Nelly," dotkla jsem se tlapičkou svojí hrudi. "Mám mámu někde támhle," pohodila jsem hlavinkou směrem, kde jsem se s mamkou viděla naposledy, a dychtivě si oblízla čenich. Těšila jsem se, až přijde a pozná moje dva nové kamarády. "Ona plíde, ale lekla mi, že mám jít tady kolem téhle vodičky. Že na ni nemám čekat, plý mě najde," usmála jsem se s táhlým povzdechem. To čekání na mámu a postávání na jednom místě mi začalo připadat docela dlouhé, navíc mi už kručelo v bříšku a já měla hlad.
Dospělí si povídali mezi sebou a já jen koukala z jednoho na druhého, kdy se zase řeč stočí ke mně. Už jsem byla netrpělivá, nebavilo mě stát na jednom místě, takže jsem zanedlouho začala přešlapovat, pak zas poskakovat a nakonec honit svůj vlastní ocásek. "Hehehe!" smála jsem se, přišlo mi to jako zábava. Vždycky jsem si takhle krátila dlouhé chvíle, protože jsem toho lumpíka chtěla chytit. Zatím se mi to nikdy nepovedlo, byla to pekelná výzva! A když se mi zatočila škebla, kecla jsem si na zadek a na oba dva se hravě zazubila. Svět se mi točil a oni spolu s ním. "Zkoušeli jste si už někdy chytit svůj ocásešek? Je to slanda, hihi," ještě jednou jsem se usmála, ale pak jsem vyskočila na nožky a ze všech čtyřech tlapek se odrazila jako na pružince. Poskakovala jsem chvíli na místě, doufala jsem, že mi zase věnují jejich plnou pozornost. "Hele, hele! Půjdeme najít něco k papání? Mám hladíka," štěkla jsem a pomalu se od nich začla vzdalovat. Nenápadně. Teda, já si myslela, že je to nenápadné. Zároveň jsem ale chtěla, aby si toho všimli a následovali mě. "Půjdeme všici spolešně!" výskla jsem a z poskakování se dala rovnou do běhu. Netušila jsem, kam běžím, ale to mi nevadilo - byla to přece velká bžunda!

>> řeka Kiërb (přes Dusot)

Kdo ví z jakého důvodu pro Nelly byla jeho tlapka tak zajímavá a fascinující, ale bylo tomu tak. Vlastně celý Aity pro ni byl moc zajímavý, líbil se jí. Jeho sněhový měkký kožíšek jí dodával jakýsi pocit bezpečí, komfortu a tedy i spokojenosti, navíc by se s ním pořád chtěla mazlit. Milovala heboučká zvířátka. Když byla malá, hodně se tulila k máminému kožíšku u nich v díře. A vlastně ne jen k jejímu kožíšku, ale i ke kožíšku mrtvých zvířátek, které její máma ulovila. Králíčci, myšky, hraboši... Prostě kožíšky, to bylo její! Při té vzpomínce, která ji zahřála na srdíčku, se lehce pousmála a u toho si zkoumavě prohlížela tu jeho velkou nohu. Srovnávala ji s tou svojí a přemýšlela nad tím, která tlapka je hezčí. Sama si však nedokázala odpovědět, proto tu svoji položila přímo vedle té jeho, vzhlédla na něj a zavrtěla vesele ocáskem. "Aity," oslovila ho, zatímco jeho osobu nevědomky oblbovala těma svýma velkýma nevinnýma očima. Dívala se na něj tak upřeně, že kdyby byla dospělou vlčicí, možná by z jejího pohledu šel ne jednomu vlku mráz po zádech, ale teď ne. Teď byla maličká a její očka byla opravdu moc roztomilá. Ty jiskřičky dětské radosti a odraz toho, jak si užívají každičké prožité chvilky, byl k nezaplacení. "Ktelá tlapiška se ti líbí víc? Ta moje nebo ta tvoje? Ty ji máš velkou, budu já mít taky tak velkou nohu? Někdy.. ? Aji moje máma měla velkou nohu, ale asi ne tak moc velkou, jako máš ty, jen tak jakoo... Uuuh... Stledně velkou," zazubila se při dokončení své úvahy, a poté zamyšleně sjela očima na jeho hruď, koukajíc chvilku do blba. Snažila se vybavit si v mysli máminu tlapku, jak rozdílná oproti té Aithérové byla? Aity má bílou tlapišku, máma měla šedou. Asi takovou, jakou mám já, že? podívala se na své nožky s lehce nakloněnou hlavičkou do strany. Nebo... Nebo možná ne? potřebovala by od někoho ujistit, závěry a rozhodnutí zatím moc dělat neuměla. "Uuuh, moje máma pak plíde a můžeš se podívat na její tlapky, když budeš chtít, jo?" zakřenila se na něj, tohle řešení se jí líbilo! Dospělý vlk určitě pozná dobře, jestli mámina tlapka je podobná barvou té její a velikostí zase té jeho.
Zastříhala oušky, měla dojem, že slyší nějaké kroky. A možná i cítí něco, co tady v lese předtím necítila, ale rozlišování pachů ji nikdy nikdo neučil. Nedokázala tedy nějak přesněji určit, jestli se jí to zdá nebo nezdá, jestli doopravdy vůbec něco cítí. Rozpoznat pak potencionálního majitele onoho pachu, nedovedla už vůbec. Rozhlédla se kolem sebe, zrovna se chtěla u Aithéra ujistit, že ten nový pach také cítí, jenže její zvědavost přerušil svým oslnivým nápadem, že by mohli jít hledat její mámu. Nojo, mamka! Zavrtěla na něj tou svojí vypelichanou metličkou, uvědomila si, že jsou od sebe už vlastně docela dlouhou dobu a že by se jí líbilo mít mámu vedle sebe. A pak, když tady bude s náma, se seznámí s Aitym a můžeme si polovnat naše tlapišky, to byl vážně dobrý nápad, líbilo se jí to! A ještě víc se jí líbilo, že se potom můžou všichni tři společně vydat na velké dobrodrůžo - najít jeho mámu. Jakou má asi Aity mamku? Je stejně bílá jako on? A má taky takovou mazlící srst? Už už se nadechovala, že vyhrkne svůj nadšený souhlas, ale překvapil ji příchod nového vlka. Už tak byla poměrně roztržitým vlčetem, které nezvládne udržet klid a pozornost na delší dobu, takže když ji vlčice přerušila, úplně na celý mámovský plán zapomněla. Zasekla se a s pootevřenou tlamkou na vlčici němě zírala. Nenapadlo ji propojit si pach, který ucítila před chvílí, s tímto novým, silnějším pachem. Kdyby si to byla spojila, uvědomila by si, že vlčici doopravdy ucítila ještě předtím, než sem vůbec dorazila a že tedy umí aspoň trošku rozeznat nějaké okolní vůně. "Jsi moc klásná!! Můžeš tady být s náma," vyhrkla spontánně, aniž by se na to zeptala jediného dospělého poblíž, přičemž k vlčici hravě přiskočila a začala ji zkoumavě obcházet dokolečka. Nejdřív na jednu stranu a pak i na druhou. Zaujala ji především ta divná věcička na stehnu, takže se u ní zastavila a fascinovaně si ji prohlížela. Neostýchala se jí i dotknout a s korálkem, který z toho podivného pásku visel, si pohrát. "Waau," hlesla tiše, když se kulička v reakci na její tlapičku rozhoupala ze strany na stranu. Podívala se zamilovanýma očima na vlčici a pak zase na tu věc. "To je vážně hodně úžasný! Jako vážně hodně hodně! To je úplný žůžo! Mohla bych si to pujšit? Jako.. Jako na svoji nohu?" natáhla k vlčici zadní nožku, aby jí mohla ukázat svoje stehýnko, a na třech tlapkách pak přihopkala blíže k její hlavě. Chtěla jí totiž vidět přímo do očí, aby si krapet ulehčila své naplánované prosení a přesvědčování. Nasadila vrtící vrtulku, našpicovala ouška a s táhlým zakřeněním se zabořila oči do těch jejích. "Plosííííím, paní vlšise! Ještě nikdy jsem nic takovýho neměla a hlozně bych to chtěla!" zakvílela s přetrvávajícím úsměvem na rtech a nadšeně začala přikyvovat hlavou. "A kde jsi to, paní vlšise, našla? Kde najdu kulišku jenom plo sebe?" naklonila zvědavě hlavičku do strany, a aniž by od vlčice odtrhla své škemrající zraky, pokynula Aithérovi tlapkou, ať jde blíž k nim. "Aity, honem pojď sem! Pojď se juknout na tu kulišku, jak je boží!"

Střípky minulosti 3

Čas bežiel a já som rostla. Už som nebola také malilinkaté čosi, vyrastla zo mňa krásná vlčica. Teda hej, dobre, nebola som zas taká velká, ako som si pripadala, ale už som nebola taký prcek ako dřív. Rozumala som různým sluvkám, chápala som ich obsah a dokonca som zvládla čosi zažvatlať. Nebolo toho vela, ale pár citoslovcov sa v mém slovníku našlo. Také som zvládla robiť dalako viac vecí ako dřív. Napríklad som dokázala kňurkať, vydávat rozné pazvuky a také sa plaziť po zemi. Rozumala som tomu, čo znamená slovo mama, mamička. Veděla som, že je to ta vlčica, ktorá so mnou sdílí tuto studenou, avšak pohodlnou noru a že práve tato zlatá mamička sa o mňa tak pečlivo stará. To ona tu pořád bola so mnou, keď som eště ani očka otvoriť neumala. Len som ležala ako taká knedlička a tato mama tu bola so mnou. Stražila ma, krmila ma... A často mi aj robila taký príjemný vankuš zo své srsti. Bolo mi s ňou opravdu dobre. Bola na mňa hodná. Také mi často povedala rozné príbehy, pohádkové príbehy. Ty som mala moc ráda, bavilo ma je počúvať. Treba ten o ľadových medvedíkoch, ktorý žijí na ľadových krách neďaleko studeného mora. More, no to je taká veliká kaluž plná vody, a všade kolem je ľad, lebo medvedíci mají taký huňatý mäkúčky kožuch a bolo by jim vela horko, keby ten ľad okolo ich nebol. A tie medvedíci sú vážně fajne, sú hodní. Pomáhají vlkom s papániečkom, keď vlk nemože nič uloviť, medvedík im pomože. Také rozprávky mi mama často povedá na dobrú noc. Moja mama je jednoducho skvelá.
Sice sme zatial eště neopustili našu noru, ale to mi dajako moc nevadilo. Ma to v naší nore bavilo. Bola to sice iba taká diera z hliny, ale bola pohodlna, mala som našu noru ráda. Vela ráda. Citila som sa v něj totiž v bezpečie, navíc na mňa nefúkal studený vietor z vonku. Já sice vela neviem, ako studený vietor ide cítiť, ale mama mi o něm vravela a vraj to nič príjemné není. A já nepríjemné veci nemám vela ráda, radšej mám príjemkavé veci. Prijemkavé veci sú fajne, lebo sú prijemne. No a keď sa nudim, máma mi vymyslí dajaku zábavu a hned sa nudiť prestanem. Samozrejma ma zaujímá, ako to vypadá tam vonku, keď vyleziem z nory, ale mama mi vraví, že sa von pozrieme až teraz, čo budem staršia. Keď vyrastem. Tak musim piť vela mlieka, aby som rychle vyrastla a mohla sa tam pozrieť. To pak bude určo veľka zábava. No zatiaľ neumim ani chodiť, iba sa tak plazim, ale mama mi vravi, že keď zosielim, budu mocť i capkať po tľapkach. Na to sa vela těšiem.
No, zatiaľ živoť vyzera ako velika zábava!

// první pokus, slovensky asi moc neumím, tak snad nikomu nevypálím oči :D

Střípky minulosti 2

V průběhu svého tvrdého bezesného spánku jsem občas něco ucítila v pusince, takže jsem stiskla rtíky a zasosala jsem. Mléko, o kterém jsem neměla šajna, že existuje a co to vlastně vůbec je zač, mi steklo do tlamičky a já ho bezděky spolkla. Ačkoliv jsem spala, tu chuť jsem vnímala. A nejen tu chuť, celkově jsem vnímala všechno okolo sebe, například to, že ležím na studené tvrdé zemi, vlčici vedle mě i její struk ve své tlamičce.
Efektivita spánku byla nadprůměrná a já se zanedlouho poté, co jsem se ponořila do říše odpočinku a pohody, zase probudila. A už to jelo. Oči, které byly ještě stále slepé, jsem měla zavřené, ale ouška i tlamičku v pozoru. Určitě jsem nechtěla nic prošvihnout, co kdyby mi ta paní vlčice chtěla o něčem povídat, a nebo mi třeba dát něco do pusinky, co pak? Kdybych nebyla připravená, mohla bych o tyhle suprácké věci přijít, a to jsem rozhodně nechtěla. Aktivovala jsem tedy všechny své prozatímní smysly, které fungovaly, a čekala jsem. Moc se toho tedy nedělo, vlastně spíš nic než moc, ale i tak jsem čekala. Ani jsem netušila, na co vlastně, prostě jsem jen byla zvědavá, jestli se náhodou nestane něco moc zajímavého, co by mi zlepšilo den.
Nakonec mé čekání přineslo ovoce a začalo se opravdu něco dít. Tak trochu jsem si uvědomila, že se vlčice vedle mě pohybuje, možná, že předtím spala a teď už se taky vzbudila! A dokonce mi začala něco povídat. To bylo vážně skvělý, její hlas jsem zbožňovala, nastražila jsem tedy pořádně ouška a poslouchala, co mi chce říct. Tulila se ke mně a já k ní, společně jsme leželi a ona mě konejšila tím svým klidným, krásně zabarveným hlasem. Moc se mi to líbilo, plně jsem si tuhle chvíli vychutnávala a užívala, zároveň jsem ale i zjistila novou informaci. I když jsem většině slovíčkům, které vlčice používala, příliš nerozuměla a nechápala jsem jejich význam, jedno slůvko mi utkvělo v paměti – máma. Asi to slůvko bylo o dost důležitější než ostatní, protože mi ho zopakovala hned několikrát za sebou. Usmála jsem se, aby věděla, že vnímám, a snažila jsem se zvednout packu. Uff, byla těžká, dalo mi to pěkně zabrat, ale nakonec se mi to povedlo a mohla jsem se dotknout té vlčice, která pořád opakovala to zvláštní slovo „máma“. Ačkoliv mě to značně vyčerpalo, byla jsem ráda, že se mi přece jen povedlo dotknout se toho jejího sametově hebkého, měkkého kožíšku. Už na mě ale znovu dotíral spánek a já se začala cítit znaveně, takže zanedlouho poté, co jsem na svém drobném tělíčku znovu ucítila ten starostlivý opatrný dotek vlčice vedle sebe, jsem usnula.

Střípky minulosti 1

Sotva jsem vykoukla na svět, hned jsem věděla, že je to krásné místo plné nových, ale hlavně velice zajímavých věcí. Sice mě studil vlhký kožíšek, oči jsem měla celé jakési ulepené, zrak zamlžený, a bylo mi chladno, ale i tak mi něco říkalo, že tohle celé bude ještě jedna velká bžunda. Se mnou v téhle díře byla i velká vlčice, která se vyvalovala vedle mě a ze které šlo příjemné teplo. Sama jsem nevěděla proč, ale poblíž ní jsem se cítila v bezpečí, bylo mi v její blízkosti prostě dobře. Sladký hlásek, který pronikal do mých oušek, mě chlácholil – ač jsem tedy nechápala význam slov, které ta vlčice říkala, bylo mi fajn. Samotné by mi asi v téhle díře tak dobře nebylo, byla jsem teda moc ráda, že je tu ta ona se mnou.
Studený vzduch, který do tmavé hliněné nory pronikl, mě zazebal až v kostech. Škubla jsem sebou, ale bezděky, své tělíčko jsem totiž ještě moc dobře neovládala, byla jsem na to zatím malinkatá. Šramocení suchých větví a další podivné zvuky tam venku, které jsem nedovedla identifikovat, mě taky rozrušovaly, a proto se můj komfort snížil. Snížil se o několik stupňů, najednou mi nebylo moc dobře, i když ta paní vlčice ležela přímo vedle mě. Stále z jejího těla sálalo to pěkňoučké teplo, které mě konejšilo i navzdory mrazu, který venku panoval, jenže to mi nestačilo. Sama jsem netušila, co přesně bych chtěla a potřebovala, nedokázala jsem moc přemýšlet - zatím jsem vnímala jen své pocity, různé zvuky a hlasy, ale také své potřeby. Stiskla jsem přední pacičku v pěst a zamáchala s ní ve vzduchu, abych dala vlčici vedle sebe najevo, že momentálně nejsem úplně spokojená. Současně se zamácháním tlapky jsem vydala jakýsi tichý mručivý zvuk, kterým jsem se snažila vyjádřit, že něco potřebuju. Samozřejmě jsem ho nedovedla vydat ze svého krčku moc nahlas, byla jsem slabá a unavená, ale doufala jsem, že ho vlčice uslyší a něco s mojí nespokojeností udělá. Sama jsem totiž nic dělat nemohla, netušila jsem, co si počít, jen jsem se kroutila, kníkala a zkoušela se u toho převalit na druhý bok, abych se dostala blíž k té vlčici vedle sebe. Slyšela jsem, že se začala hýbat, chtěla jsem být prostě jenom blíž u ní, proč se pořád nic nedělo, proč to ona nechápala? Snažila jsem se jí to dát najevo, ale pořád se nic nedělo, začínala jsem být nešťastná. Skučivý hláseček, který patřil mé maličkosti, se znovu roznesl norou a vypadalo to, že vlčice konečně pochopila, o co mi celou dobu šlo. Svojí velikou tlapou se mě něžně, láskyplně dotkla, přeběhl mi u toho zvláštní pocit po zádech. Slastný pocit, který jsem dosud necítila, byl tak boží, až mě z toho přepadla škytavka. Škytavku jsem tedy zažila prvně, no, nebylo to nic příjemného, tělíčko se mi z toho celé otřásalo a bylo to značně vyčerpávající, ale díky té vlčici, která si mě jemně přivinula k sobě, jsem se najednou cítila jako v ráji. Šeptem mi začala cosi povídat, nechápala jsem, co po mně chce, ale bylo mi prostě dobře. Snažila jsem se jí to nějak dát najevo a vyjádřit jí svůj vděk za to, že mě dala ke svému teplému tělu blíž, ale netušila jsem jak, pouze jsem se maličkato pousmála. Samovolně, netušila jsem, že jsem totiž, jak se mám usmát a co to vlastně znamená, ale tělo to vyřešilo za mě. S tou paní vlčicí mi totiž bylo moc příjemně, bylo to fajn, ještě ke všemu, když moji tlamičku začalo cosi šimrat. Šimralo to a šimralo, až jsem nakonec udělala veliké áááh! Svoji tlamičku bez zoubečků, celou mokrou od slin, jsem otevřela, protože to šimrání mi připadalo nekonečné a nebylo zas tak moc příjemné, a když jsem ji zavřela, ucítila jsem, že v ní něco mám. Sací reflex, který v tu chvíli mé tělo ovládl a který se z ničeho nic probudil, vyřešil tuto neznámou situaci za mě a já začala pít něco teplého. Suprově teplého a navíc i výtečného, zahřívalo mě to a hrozně mi to chutnalo, bylo to vážně dobré. Sála jsem a sála, až jsem nakonec vyčerpáním usnula. Spánkový deficit a vyčerpání ze všech těchto náročných úkonů mě dohnalo, potřebovala jsem nabrat k dalším aktivitám energii.

// Zkouším psát v první osobě.. :-) Přemýšlím, že přesedlám.. :D

Když své jméno zkrátil, hned to šlo malé krasotince líp přes jazýček, proto bez přemýšlení rychle vyhrkla malou lichotku: “Aity zní doble!“ Zářivě se na bílého medvídka usmála. S mámou hodně mluvili, ta se snažila svoji dceru naučit dobré výslovnosti a postupně jí rozšiřovat slovní zásobu. Tím, že společně byli na toulkách, měli jedna na druhou spoustu času, ale přeci jen byla Nelly stále malým vlčetem, které sotva vykouklo na svět a tak mělo nárok na to, si slůvka ulehčit či udělat sem tam nějakou tu chybku. “Budu ti líkat Aity, jo?“
Zvedla zadeček nedočkavě od země, už se začínala nudit. Nebavilo ji sedět na jednom místě a žvanit o nesmyslech, chtěla zažívat nová dobrodružství! Chtěla si hrát, poznávat svět a být akční – vyplýtvat přebytečnou energii. Připleskla hrudníček na zem, natáhla přední tlapky před sebe a zadek vystrčila hravě do vzduchu. Opelichaná metlička, kterou měla vyrostlou z pozadíčka namísto pěkného vlčecího ocásku, se jí roztomile vrtěla tam a zpět. “Máma mi líká.. uuuh.. Nelly. To je hezký jméno, že? Mně se líbí. Líbí se ti taky?“ naklonila hlavinku zvědavě do strany. Medový úsměv z její andělské tvářičky nemizel, měla dobrou náladu. Aithér byl víceméně první vlk, kterého od svého narození nějak blíže poznala. To, že sem tam někde v dálce zahlédla kožichy svých druhů, nepočítala. Neměla totiž šanci si s nimi promluvit, navíc její máma to ani nechtěla. Vždycky ji sbalila a vydala se jiným směrem, proto to Nellda brala tak, že dosud jiného vlka neviděla. Až teď Aityho.
Našpicovala ouška a zvědavě se podívala směrem, kterým ukázal. Postavila se a hravě k Aithérovi, svému novému kamarádovi, přiskočila. Nečekala, že i on by měl mámu, protože byl velký. Velcí vlci už mámu neměli. Teda alespoň její máma neměla mámu, a ta byla velká, takže si z toho Nelly odvodila, že ani Aithér by neměl mít mámu. “Vážně máš mámu?!“ vyprskla užasle, zatímco se jí ocásek nepřestával kroutit v náznaku hravosti a spokojenosti. Znovu se podívala tím směrem, avšak poté svůj zrak zapíchla do jeho nejistých oček. “Ukážeš mi tvoji mámu? To by bylo vážně žůžo! Bžunda, zábava!“ navrhla. “Ulčitě bude mít stejně bílej kožíšek, jako máš ty! Mohla by se kamaládit s mojí mamčou. Moje mamča je vážně supel, je moc hodná!“ zaházela hlavinkou nahoru a dolu v náznaku několika rychlých přikývnutí, aby ho ujistila, že vážně nekecá a že její máma té jeho mámě neublíží. “Nemusíš se bát, Aity!“ natáhla nožku a jemně ho pohladila po prstech na pacce. Konejšivě a miloučce. Byla velmi kontaktní typ.

Trvalo to docela dlouho, než vlk vůbec promluvil, což malou Nelly trochu štvalo. Nemohla se dočkat, až ucítí jeho kožíšek na své tlapičce, tak proč jí to ještě nedovolil? Mírně se na něj vyčítavě zamračila a u toho si zamlaskala potichounku, sama pro sebe, tlamičkou. V tu chvíli ale konečně něco řekl. V očích jí zajiskřily hvězdičky okouzlení a ze zakaboněného čelíčka v tu ránu zmizely všechny tři vrásky, které se jí na něm před malinkatou chvílí objevily. Ovšem ta bílá hromádka měkkých chloupků asi dost dobře nepochopila, na co se ho Nelly ptá, takže se to malá slečna rozhodla vyřešit následovně: “No!“ vyštěkla poučně, pomalu se k němu přibližujíc, a jako lepidlo se z ničeho nic přilepila k jeho noze. Přišlo jí lepší mu to předvést, než složitě vysvětlovat. Beztak na to ani neměla pořádnou slovní zásobu. Postavila se na zadní, aby dosáhla výš, poté si kecla na zadeček a vlkovu pravou přední objala kolem dokolečka pevně svými baculatými vlčecími tlapkami. Zaklonila hlavu, aby z této pozice vůbec mohla dohlédnout až na jeho oči, a poté se zářivě uculila. Výhra! Tvářičku s ducnutím zabořila do jeho příjemné krátké srsti na nožce a začala se s ní mazlit. “Tak měkoučký!“ zakvičela uchváceně. Jeho kožíšek se jí opravdu moc líbil. Připomínal jí totiž kožíšek ledních medvídků z pohádek, které jí povídala máma na dobrou noc. Byly to pohádky o hodných ledních medvídcích, kteří se kamarádí s vlky a pomáhají jim lovit zvířátka. Díky nim pak měli vlci pořád co jíst a nemuseli nikdy trpět hlady! Tak jako ona a máma... Ta pohádka jí přišla vážně famózní, milovala ji. Vlci s ledními medvídky zažívali spoustu nových dobrodružství, po kterých Nellka ve svých snech potajmu prahla. Co všechno by s nimi mohla asi tak zažít?
Prozradil jí své jméno, ale připadalo jí nějaké složité. Odtáhla od něj hlavu, znovu vzhlédla na jeho obličej a s tichým povzdechem cosi zakníkala jako svoji odpověď. Hlavinku však schovala zpět do jeho srsti na noze, jakoby se snad styděla a přemýšlela, jak jeho jméno zopakovat, ale nakonec všemu bylo jinak. Nezbednicky se náhle, jako divoká voda, zařehtala a jeho nožku pustila. “I ty majinkatý popletko!“ mávla pobaveně packou a usadila se prdkou na zem přímo naproti němu, aby na ni on dobře viděl. “Mám mámu někde támhle,“ prstíkem ukázala do směru, ve kterém se s mámou naposled rozloučila, a poté koukla zpět na něj. V očích měla pohled jako "to je snad jasný, že máma je tam, kde je a že tu nejsem samotná", “měla jsem plý jít tímhle smělem, víš?“ pronesla rozumně, vytáhla bradičku až do nebes a zabouchala ocáskem o zem. Seděla před ním, pyšně dmula svůj křehký hrudníček a usmívala se od ucha k uchu. Byla spokojená s tím, že ji máma poslala na výlet samotnou. Spokojená sama se sebou a se vším, co teď kolem sebe vidí. I s tímhle bílým medvídkem, který se tyčil před ní. “Máma plý plíjde,“ ujistila ho sebejistě, prohlížejíc si očima okolí. Nahnula hlavu zvědavě a z části i nechápavě do strany, a poté pronesla: “A kde máš ty svoji mámu?“

Zastříhala oušky... Jakoby snad zaslechla nějaké zvuky? Zastavila se, zbystřila a zaostřila zrak, aby mohla zkontrolovat okolí, stále se culíc jako maličkatý knedlíček. Neměla strach, spíše ji zajímalo, co se to tím lesem před chvilinkou rozneslo? Připadalo jí to jako zapraskání větviček, což mohlo vydat jedině nějaké zvířátko. A se zvířátky ona byla veliký kamarád!
Když udělala pár lehce nejistých krůčků vpřed, zahlédla za blízkým stromem kožich. Zidentifikovala ho jako krásně načechraný bílý kožíšek, který se jí, kdo ví z jakého důvodu, hrozně zalíbil. Dychtivě si oblízla čenich, její tělo ovládl chtíč se kožíšku dotknout. Vypoulila kukadla a hravými výskoky s našponovaným ocáskem se bezostyšně vydala naproti cizinci, o kterém nevěděla ani ň. “Wůůůůůů!!“ lesem se rozneslo její hlasité veselé vypísknutí. Hlavou se jí honila velká spousta otázek, jako třeba jak se tu ten vlk octnul a jestli to bude její nový kamarád? Zatěkala očima po okolí, jestli za ní náhodou nejde máma, která by jí tuto aktivitu zatrhla, ale nikde ji neviděla. A vlastně ani necítila, ale to jí podivné nepřipadalo. “Ah, uh! Hele, hele!“ halekala už z dálky, přičemž urputně přemýšlela, jak by vlka vlastně měla oslovit? Tak dlouho nikoho nepotkala, tohle pro ni byly druhé Vánoce! Cestovala jen s mámou, tudíž se za svůj krátký život stihla seznámit leda tak s lovnou zvěří, se kterou se nedalo hrát, mluvit a nebyla s ní taková zábava. “Bílej kožíšku!“ pípla nadšeně a před vlkem se zastavila. Hleděla na něj jako na zjevení... Kdo je to?! Lesklými kukadélky upřeně zírala do těch jeho – klidných, a přesto stydlivých – modrých oček. Usmála se a zavrtěla oháňkou, “kdo seš, vlku?“ Začala se k němu krůček po krůčku nenápadně přibližovat, tolik si na ten chundelatý kožíšek přála sáhnout. Dotknout se ho a přitulit se. “Můžu, pane vlku?“ upírala na něj své velké něžné oči a pacičkou ukázala na jeho srst.

<< odněkud

S úsměvem na rtech poslušně captala podél právě rozmrzajícího potůčku, na jehož hladině byl už pouze tenký škraloupek ledu. Pod ním voda plynula líně a tiše, jakoby snad nechtěla být vlčím okem zahlédnuta. Vypadalo to ale, že o sobě dá každou chvíli vědět, a ony zbývající nestabilní kousky ledu, které na svém poklidném vršku prozatím trpěla, pohltí do svých útrob.
Maličká, životními zkušenostmi dosud nepolíbená Nelly se postupně vzdalovala od matky. Nechávala její bezvládné vyhublé tělíčko kdesi za sebou, ale příliš nad tím nedumala. Nebyla od maminky vzdálená takovou dobu, aby ji to muselo nějak zvlášť trápit. Vše tu pro ni bylo nové, příroda krásná a zpěvaví ptáčci jí zlepšovali náladu. Navíc jí máma slíbila, že přijde a že se brzy uvidí, takže s tím tak nějak počítala a o zbytek se nestarala. Prostě jí bylo sděleno, ať následuje potůček a jde pryč, tak šla.
V lese se jí opravdu moc líbilo. Sluníčko se dnes rozhodlo ukázat růžky a skrze opadané koruny stromů jí osvětlovalo nejen cestu dál, ale i její kožíšek. Prohřívalo ji, jakoby jí chtělo usnadnit odchod její mámy, o němž malá neměla zatím ani tušení. Kochala se okolím a pomalým nesoustředěným krokem šla kamsi za nosem.