Gallirea - Příspěvky uživatele

Když mi Nagi začal šeptat do ouška, na kratičký moment jsem zavřela oči. Byl u mě tak blízko! Krásně voněl, jeho srst byla tak měkká a uklidňující… A jeho hlas? Zachvěla jsem se, nevěděla jsem, proč se teď takhle cítím, chtěla jsem nad těmi pocity přemýšlet a chvíli si je užívat, ale vzápětí jsem se ze svých myšlenek probrala a vrátila se packama zase zpět na zem. Uvědomila jsem si, co se tu vlastně děje a okamžitě jsem procitla. “Mmmm,“ zasténala jsem, naprázdno polkla a s tichým zakňučením následovala Nagiho. Nechtěla jsem se od něj příliš vzdálit, takže jsem raději překonala strach a do ohnivého kruhu s krvavými značkami jsem vlezla, než abych zůstala sama mimo kruh. Nicméně jsem se třásla strachy, tahle situace mi nebyla vůbec příjemná. Nevěděla jsem, co od toho všeho vlastně čekat, jak se chovat a jestli se mi něco nestane. Co když to bude bolet? Co když se mi něco stane? Z očí se mi samovolně spustily slzy. Musím počkat na mámu, co když přijde a já už tady nebudu? Co když… Co když se mi něco stane a jí se pak bude stýskat? Budu jí chybět! zrychleně jsem oddechovala, drobný hrudníček se mi nadzvedával v rytmu divokých nádechů a výdechů. Srdce mi tlouklo, měla jsem pocit, že ho cítím až v krku.
Rowena k nám dvěma přistoupila blíže, její tělo nad námi čnělo jako mohutný polární medvěd nad drobnými tučňáky, jako to bylo v máminých příbězích. Koukla jsem na Nagiho a pak zase zpět na Rowenu. Usmívala se, vypadalo to, že je ráda a to mě na malinký moment trošku ukonejšilo, jenže když se zvedl silný vítr a přehlušil její hlas, znovu jsem se dostala mimo svoji komfortní zónu. Zlehka jsem se přikrčila, měla jsem strach, že mě ten vítr snad odfoukne nebo co. Teta Rowena ale mluvila zřetelně a co nejvíc nahlas to jen šlo, aby vítr přehlušila, trošku mě tím zaujala. Zastříhala jsem oušky a nastražila je na ni, ocas jsem ale naopak stáhla ještě víc mezi zadní nohy. Koukala jsem střídavě na tetu a Nagiho, říkala o něm, že je silný a statečný. Úplně přesně jsem nerozuměla významu těchto slov, ale cítila jsem z nich dobrý pocit. Musela jsem se na Nagiho usmát, jakobych na něj snad byla pyšná nebo co. Pyšná jako kdysi bývala mamka na mě? zahleděla jsem se na krvavou značku na jeho čele, ale to už teta začala mluvit o mně. Zlehka jsem se nadzvedla na roztřesených tlapkách, abych nebyla tak zaprdlá při zemi, chtěla jsem působit víc jako Nagesh – silně a statečně. Navíc teta o mně zvolala, že jsem odvážná. Milovala jsem, když na moji osobu někdo pěl chválu. Navíc teta si o mně myslela, že jsem krásná, to mě moc potěšilo. Všechny krásy světa…, na strach jsem na krátký moment zapomněla, vystřídala ho totiž zvědavost. Co se bude dít dál?
Poslušně, hledíc na tetu jako na blyštivou hvězdu na noční obloze, jsem začala opakovat slůvko po slůvku přesně tak, jak je říkala ona. Občas se mi sice zamotal jazyk a něco jsem řekla blbě, ale protože jsem nad svojí mluvou právě teď tolik nepřemýšlela a byla jsem plně zaujata tím vším okolo (a hlavně tetou), šla mi řeč o něco lépe jak když jsem se na ni soustředila. Foukal silný vítr a já křičela. Křičela jsem stejně jako teta, chtěla jsem být jako ona. Budu krásnější než celý svět. Mám nejlepší krev, jsem odvážná a uctívám Smrt. A taky nikdy nezradím svoje kamarády, otupělým pohledem jsem koukla na Nagiho, svého nového kamaráda, a pak pohled vrátila na tetu. Její slova se mi silně zakořenila v hlavě, měla totiž jakousi nepopsatelnou sílu a přesvědčivost, podlehla jsem jí. Cítila jsem, že od ní chci být chválena, chci dělat věci dobře. Chci je dělat tak, aby mě ona měla ráda. Abych pro ni byla důležitá. S úsměvem jsem přivřela oči, když mě políbila na tvář, a teprve teď si uvědomila, že ten divoký fujavec okolo nás ustal. Oheň zmizel a já zůstala s ostatními – živá a zdravá. Nikam mě to neodfouklo a nikdo mi neublížil. Důvěra a náklonnost k tetě Roweně ve mně po tomto obřadu silně vzrostla. “Vítejte mezi dospělé,“ zopakovala jsem jako kolovrátek tichým tónem a na tetu se usmívala. “A krásní vlci jednou budou mít krásné korunky,“ to už jsem si zažblekotala spíš jenom tak pro sebe, protože už jsem v mysli viděla s tou korunkou, kterou nosí teta na hlavě. Těšila jsem se, až jednou budu mít svoji. Budu jako princezna…
Vážně jsem… dospělá? přivřela jsem oči, v hlavě mi to začínalo šrotovat. Pomalinku mi začala docházet podstata některých slov, která jsem znala a chápala jejich význam. “A… A Loweno, co dělají dospělí vlci? Co… Co mám teď dělat?“ mluvila jsem už daleko lépe, pouze zřídka mi písmenko R ujelo a stalo se z něj L. Koukla jsem na Nagiho a přiblížila se k němu, aby se můj bok dotkl toho jeho. Chtěla jsem být pořád u něj. A tak jsem se koukala na Rowenu a čekala, co mi odpoví. Takový pocit, že nevím, co dělat, jsem dosud nezažila. Bylo to možná i trochu nepříjemné, byla jsem zvyklá pořád něco dělat, jenže najednou jsem měla v hlavě prázdno. Tmu.

// Promiňte za zdržení, pokusím se psát zase rychleji :-)

Byla jsem fakt smutná, ale to tetu Rowenu moc nezajímalo. Vlastně, nevěděla jsem, co si o ní myslet. V jednu chvíli byla moc hodná a usmívala se, ale v té druhé byla chladná jako kus ledu, který se v pohádkách plaví kolem těch bílých chundelatých ledních medvídků, o kterých mi vždycky vyprávěla máma. Bude mi teta Lowka někdy taky povídat pohádky? posmrkla jsem, otřela si tlapkou čumák a nešťastně se na tetu podívala, protože mě trochu zaujalo, když mluvila o nějakým Dravenovi, Alkairanovi (ani na moment mě nenapadlo, že to je ten Kai, který na mě byl tak hubatý) a Smrti. Našpicovala jsem ouška, zastříhala jimi a chvíli jsem na ni koukala, ale nakonec jsem s táhlými vzlyky očka raději zase odvrátila. Cítila jsem se tu tak sama, chtěla jsem obejmout. Stýskalo se mi po mámě, kéž bych se k ní teď mohla přitulit a cítit její měkkou srst.
Nagimu můj stav naštěstí ale nebyl ukradený, zabouchala jsem tedy ocáskem do země a skrze uplakanou tvářičku se na něj usmála. “Hmm,“ zamumlala jsem s neznatelným přikývnutím hlavy a nenápadně se k němu přisunula, aby se moje půlka tělíčka dotkla té jeho, když si přisedl. “Ale jsem tu sama,“ zašeptala jsem tiše a očky se koukla do těch jeho. Když byl u mě, cítila jsem se trochu líp. Přestala jsem plakat, už jsem jen sem tam vzlykla. Jeho oči se mi moc líbily, měla jsem pocit, jako bych je už odněkud znala. A co teprve, jak krásně mi voněl. Zatoužila jsem mu být blíž a blíž, proto jsem v průběhu Roweniných příprav, které jsem moc dobře vnímala, šeptla: “Budeme kamarádi?“ ani jsem si neuvědomila, že jsem poprvé v životě pořádně vyslovila písmenko R. Kdo ví, jestli to byla náhoda a nebo se to můj nezbedný jazýček konečně naučil.
V tom se ozval okolím hlasitý zvuk, který se mi ani trochu nelíbil. Samovolně jsem přitiskla ouška k hlavě a přikrčila se, přičemž se k Nagimu přitulila ještě víc. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost… To, že mě třeba ochrání, když se něco stane. “Co je to?!“ pípla jsem vystrašeně s pohledem přilepeným na hořící větvi. Svaly se mi zachvěly. Oheň jsem viděla poprvé v životě, znala jsem ho jen z povídání. Šlo z něj příjemné teploučko, ale jinak jsem mu moc nevěřila. “Nagi,“ přitulila jsem k němu hlavu. Cítila jsem v něm oporu. Podívala jsem se na Rowenu, které z tlapičky tekla krev. Bylo mi jí líto, určitě to muselo moc bolet. Byla bych jí tu ranku starostlivě olízala, ale moc se mi nechtělo k tomu ohni. Ostýchavě jsem se celá ošila a podívala se na Nageshe. V tu chvíli jsem se rozhodla - když půjde on, půjdu taky.

“Vážně?!“ koutky tlamičky se mi roztáhly do širokého, radostného a z části asi i úlevného úsměvu. Zakmitala jsem ocáskem a nepřestávala na tetu upírat svůj pohled překypující nadšením. Byla jsem vážně ráda, že by dovolila mé mámě zůstat ve smečce. Nemusela jsem již mít žádné obavy, mohla jsem s klidnou duší zůstat tu a čekat na mámu, než se pro mě jednoho dne vrátí. Asi má na pláci něco moooc důležitého, když požád nejde, zastesklo se mi po ní, když jsem si představila v hlavě její podobu. Scházel mi ten příjemný uklidňující hlas, teplé tělo, měkký kožíšek. Její vůně… Prostě máma. Scházela mi celá. Na moment jsem zvlhlé oči z Roweny přenesla kamsi do prázdna, aby si nevšimla, že se mi chce plakat, a u toho jsem se pokusila svůj stesk potlačit.
Šlo to těžko, ale měla jsem štěstí. Moji pozornost si totiž přivlastnil nově příchozí vlček, kterého teta oslovila „Nagesh“. Zlehka jsem se zamračila a vlčka si prohlédla, někoho mi připomínal. Jen trošku a matně, ale přece. Začala jsem pátrat v mysli, kde jsem ho jen potkala? Nežíkalo se mu… Nagi? usmála jsem se na něj nazpátek, když se na mě podíval, a do toho jsem zavrtěla ocasem. “A-Ahoj!“ vyhrkla jsem honem. Nechtěla jsem přece vypadat neslušně, že ano. Vzhlédla jsem na Rowenu, protože mě tak hezky představila a já se najednou cítila tak nějak výjimečně, jenže když jsem se koukla zpět na něj, on se najednou začal tulit k Roweniné noze. Pootevřela jsem tlamu a šokovaně na ně hleděla, tak moc silně mě z toho píchlo u srdce. Nyní jsem již svůj žalostný pohled nedokázala skrýt a svůj stesk potlačit, i když jsem se o to moc snažila. Rozplakala jsem se. Velké teplé slzy se mi začaly koulet po tvářích a já nevěděla, že dělat. Bezradně jsem proto začala popocházet z místa na místo a tiše kňučet. To jejich projevování citů mě dostalo do kolen, kéž by tu byla má máma. V mysli se mi celá vybavila. Ten úsměv, to pohlazení a pomazlení. Zavřela jsem oči a nahlas zavzlykala. Chtěla jsem, aby byl někdo rád i za to, že jsem tu já. Záviděla jsem Nagimu, že mu tohle řekla a že ho rýpla čumáčkem do srsti. Nakonec jsem si jen kecla zadkem na zem a sklesle sklopila hlavu. Mě Rowena vyčetla, že špatně mluvím, zatímco jeho pomuchlala. Ubíjející…

Ta nabídka mě oslnila. Zářivě jsem se usmála a rozfrčela radostně ocásek ze strany na stranu, hned se mi zvedla nálada! “Jo! Dobl...Dobže! Dobžá nabídka a já ji pžijímám!“ i přesto, že jsem se snažila mluvit rychle, aby si to teta Žlowena nerozmyslela, jsem se snažila na to písmenko hodně moc soustředit a snažila se ho opravit. Nějaký pokrok tam snad byl. Možná by mi s tím mohl pomoct Kai. Ten mluvil docela hezky, bezděky jsem se při vzpomínce na malého, ne příliš přátelského vlčka, uculila. Pohled jsem pak přenesla zpět na Žlowenu, už mi zase připadala trochu hodnější. Asi byla hodná, možná mě to jen zmátlo, protože mluvila přísně. Kolem sebe jsem dosud neměla vlky, kteří by se mnou mluvili přísně. Máma byla jako medíček a teta Wizku se strejdou Aitym jakbysmet. Kai byl divnej a pak jsem znala jen tetu, nikoho jiného. “Už se na tu kožlunku hodně těším!“ pípla jsem, celá se tetelící blahem. Na mém rozzářeném a zároveň i zasněném výraze to potěšení bylo znát.
Teta mi tlapku na usmířenou nepodala, takže jsem ji vrátila zpět na zem, ale netrápila jsem se tím. Nevadilo mi to. Ono totiž ta nabídka zapůjčení korunky mě tak dostala, že jsem si nyní byla jistá, že má teta dobré srdce. Jasně, někde vzádu v mé hlavičce by se pár obav našlo, ještě jsem ji neznala tak dobře, ale momentálně jsem se rozhodla jí věřit. A navíc, stejně jsem neměla moc na vybranou – uvědomovala jsem si, že je v mém okolí jedinou dospělou vlčicí, a navíc i jedinou, která si mě všímá a která je tu teď se mnou. Nikoho jiného jsem tu neměla a já prostě za žádnou cenu nechtěla být znovu sama. Ten pocit samoty mě děsil, a tím tedy i poháněl kupředu, abych tetince splnila vše, co se jí bleskne v očích, a abych se jí vetřela co nejvíce do přízně. Nevědomky, samozřejmě.
Stále postávajíc v její blízkosti jsem se usmívala jak malinkatý páreček a vrtěla u toho ocáskem. Moje kulaťoučké vlčecí tělíčko nedokázalo být pod náporem toho potěšení, že mi teta jednou zapůjčí její korunku, v klidu. Pořád jsem poťapkávala, kroutila se a mlela s sebou. “Není to doblé, lozhodně to není dolé! Nikdy nebudu stíhačka,“ zopakovala jsem po ní automaticky a následně se s hlasitým: “Slibujuuu!“ široce zakřenila. A pak, jak se mě zeptala na mámu, mi úsměv zlehka opadl a se zadumaným pohledem jsem pomalu své tělo uklidňovala, až nakonec zůstalo úplně stát. Jen jsem na ni hleděla, nevěděla jsem, co na to říct. Máma žíkala, že se vlátí. Vlátí se plo mně. A když se pžo mně vžlátí, můžu s ní odejít. Nebo se jí tžeba bude líbit tady a bude tu chtít zůstat se mnou a Žlowenou, co jsem měla udělat? Písmenka se mi pletla jedno přes druhé, jak jsem se úporně snažila dobře vyslovit „el“, to mě ještě víc rozhazovalo a zneklidňovalo. “Ehm,“ pípla jsem. “Já mám mámu,“ zažblekotala jsem, upírajíc na ni své velké vlčecí oči. “A když se máma vžlátí a bude tu chtít zůstat, mohla by? Ona... Ona žíkala, že se ulčitě vlátí,“ má slova doprovodil nejistý úsměv. Kdo ví proč, poprvé za celou dobu jsem pocítila lehký závan nedůvěry k máminým slovům. Byla pryč už tak dlouho... Nekonečně dlouho. “Uhm, ale já bych vážně chtěla být členkou, chtěla bych tu být s vámi,“ povzdechla jsem si. Jak tuhle prekérní situaci vyřešit? Očima jsem ji prosila, aby za mě tuhletu nekomfortní situaci vyřešila a dala mi nějakou dobrou odpověď. Já nyní byla opravdu bezradná. Rozhodování mi nikdy moc nešlo. Tiše jsem kníkla a sedla si na zadek.

Snažila jsem se skrýt svůj smutný a zklamaný pohled, když mi teta potvrdila, že mluvím špatně. Úplně přesně jsem nerozuměla definici „ušmudlaná lůza“, nicméně význam slova „odpad“ jsem znala. Věděla jsem, že je to něco, co nikdo nechce – něco, co zbude a nikdo o to nemá zájem. Jako když dopapkám maso z rybičky a zbude po ní kostřička. Kostřička je ten odpad. Já nechci být jako ta lybí kostlička, byla bych se už rozbrečela, kdyby tu byla máma, protože ta by si mě přivinula k sobě a začala mě uklidňovat. Jenže u tety to nemělo určitě smysl, jak jsem už odtušila. Nebyla moc na mazlení, když ani nechtěla, abych jí říkala teto. Jen jsem tiše posmrkla, převalila se na druhou polovinu zadku a sledovala ocásek, který mi vykukoval mezi roztaženýma nohama. Začínala jsem nabývat dojmu, že teta není tak moc hodná, jak mi na začátku připadala. Mluvila hrubě, hlasitě a za celou dobu mi neřekla nic pěkného. Nebyla jako teta Wizku a strejda Aity. Nebo třeba jako moje máma, nikdo není jako máma. Stýskalo se mi. “Naučím,“ broukla jsem, aby věděla, že vnímám a nezlobila se pak ještě víc. Kdyby si myslela, že ji neposlouchám, to by bylo... To se na mě zlobila totiž i mamka, když zjistila, že mi něco vypráví a já koukám na mráčky na obloze. Moc dobře si na to pamatuju...
Vzhlédla jsem na ni a rozpačitě se pousmála. Líbilo se mi to s tou korunkou, ale zároveň jsem byla pořád smutná z toho, že mi nejde správně vyslovovat, takže jsem vlastně nevěděla, jak se teď mám cítit. “Chci tu kolunku,“ v tom jsem měla jasno. Ozdůbka na hlavě by se mi fakt líbila. Mamka mi vždycky líkala, že jsem poslušná holka, takže bych měla dostat tu kolunu hodně blzo, ne? upřeně jsem lesknoucí se věcičku pozorovala. Napadlo mě, jestli by v mojí světlé srsti spíš nezanikla? Neměla bych si přát tmavou korunku? Když teta měla tmavou srst a světlou korunku, neměla bych to mít já naopak? Naklonila jsem hlavu jemně do strany, možná jsem na to kápla. Tmavá korunka by na mně byla víc úža jak světlá.
Zaostřila jsem zrak a začala se trochu víc soustředit, když teta promluvila. Přece jen říkala občas slova, kterým jsem nerozuměla. Stíhačka? zlehka jsem se zamračila a jen na oko chápavě přikývla, ale vlastně jsem moc nevěděla, co tím myslí. Přece stát někomu za ocasem není blbý, ne? Už hodně krát jsem stála někomu za ocasem. “Aháá,“ špitla jsem. Takže když se nebudu zajímat o to, co kdo dělá, nebudu stíhačka? Být stíhačka je na pld, teda asi..., jo a taky nesmím nikomu stát na ocasem, usmála jsem se na tetu, konečně jsem to pochopila. Byla jsem na sebe pyšná, nadšeně jsem na ni zavrtěla ocáskem a vyskočila jsem ze sedu na nožky. “Teto, pochopila jsem, co je stíhačka!!“ štěkla jsem radostně a celá jsem se u toho hrdě zatetelila, ale trochu mě ta radost přešla, když jsem si vzápětí uvědomila, jakým oslovením má věta začala. Připlácla jsem uši k hlavě, “teda plomiň! Mělo tam být Loweno, jen jsem se spletla,“ vzdychla jsem, nyní již vyklidněně – radost byla fuč -, a omluvně jí podala tlapičku, abychom se spolu mohly udobřit. Teda spíš ona se mnou, já naštvaná nebyla.

"Lowena," šeptla jsem tiše, ve snaze zopakovat správně písmenko R, které mi ale pořád jaksi nešlo přes jazýček. Neposlušnej jazýčku, teta se na tebe zlobí! mrzelo by mě, kdybych už na Lowenu nemohla mluvit. Sedla jsem si trochu zmateně na zadek, ze začátku mi teta připadala milejší, možná má jen špatnou náladu? Svalila jsem se na pravou půlku zadku, natáhla si nožky pod sebe a tiše si povzdechla. Nečekala jsem, že by mi hned začala vyčítat jak mluvím, protože mamka mě naopak vždycky chválila, že mluvím hezky. "Nelíbí se ti, jak mluvím, te-Loweno?" zastříhala jsem oušky a pak je sklopila ke krku. Vzpomněla jsem si na Kaie, který taky říkal cosi o tom, že neumím dobře říct to zplopadené písmenko el. Zahleděla jsem se do země, možná bych se opravdu měla snažit to písmenko zlepšit, jenže to nebylo tak snadný, jazyk si prostě dělal, co chtěl. Nevěděla jsem, jak na to. Smutně jsem na královnu s korunkou koukla a pak pohled raději zase odvrátila. Byla na mě naštvaná? "Chápu," hlesla jsem, jakože rozumím. Zastesklo se mi po mámě, do očí mi vyhrkly slzy, které jsem se ale pokusila silou vůle potlačit. Několikrát jsem rychle za sebou zamrkala a pak zatřepala hlavičkou. "Nebuď naštvaná," šeptla jsem a znovu na ni koukla. Neměla jsem ráda, když se někdo zlobil.
Teta Smrt zněla jako docela milá vlčice. Asi má Lowenku láda, když jí tu kolunku dala za odměnu, lehce jsem se koutky tlamy pousmála. Některým slovům jsem moc nerozuměla, nechápala jsem, co znamenají, ale připadalo mi, že teď není úplně ta nejvhodnější chvíle se na jejích význam vyptávat. Možná by to tetu ještě víc naštvalo, a to jsem nechtěla. Přemýšlela jsem, proč má špatnou náladu. Možná, že jí jen nechutnala ta ryba, kterou teď večeřela? Shlédla jsem na místečko, na kterém se válelo jen pár kůstek. Celou ji zhltla, nemohla být zase tak špatná, ne? Jinak by ji přece nejedla. "Taky bych chtěla kolunku, byla bych z ní nadšená," usmála jsem se a zabouchala ocáskem do země. "A kde jsou Dlaven s Kaiem? A kdo je ten bezejmenný?" snažila jsem se dávat bacha na výslovnost, pořádně jsem se na to soustředila. Když se to naučím, pochválí mě za to, mamka mě vždycky chválila, když se mi něco dobře podařilo. Kdy se za mnou asi vrátí?

Za sebou jsem nakonec přece jen zaslechla pohyb a následně i hlas. Byl to Rowenin hlas, byla jsem moc ráda, že za mnou přeci jen dorazila. Akčně jsem vyskočila na nožky a s tryskajícím ocáskem jako vrtulka se rozeběhla radostně za ní. Vypadala sice trochu nabručeně, ale mě to nevadilo. Měla jsem prostě radost, že tu nejsem sama, už jsem se bála, že se nikdo nevrátí a že mě tu nechali napospas osudu. "Tet-ttt," nejdřív jsem na ni volala, ale pak jsem zbytek slova raději spolkla, neb mi bylo sděleno, že si můžu hledat místo jinde, pokud jí ještě jednou řeknu teto, což jsem samozřejmě nechtěla. Prudce jsem zastavila přímo před ní a s úsměvavým rypáčkem na ni hleděla jako na bohyni. "A jak ti mám říkat, tet-etete-eeeeh. Tzleba Lowenko? Můžu tí líkat Lowenko?" pořád jsem měla od tety Wizku zafixované to oslovení "teto", padalo to ze mě automaticky. "A ploč ti vlastně tak nemám líkat? Jo a co to je ta koloptev?" se zájmem jsem pozorovala její různobarevné oči. Líbily se mi. "Ukdákaná koloptev, hehe," zazubila jsem se. Tohlencto spojení dvou divných slov mi připadalo zábavný a vtipný.
Radostně jsem zaskákala nahoru a dolů jako na pružince, byla jsem happy, že konečně mám někoho vedle sebe. "Co budeme dělat? Kam půjdeme, Lowi?" byla jsem natěšená, co teta vymyslí za super zábavu. No, a tak jsem na ni zírala, jak žere rybu, a dychtivě si ji u toho prohlížela. "Máš hezkou kolunku. Kdes ji vzala?" tlapkou jsem ukázala na její čelo, na kterém majestátně seděla královská korunka. Přesně taková, jakou mají zvířátka z pohádek, které mi vyprávěla máma.

Měla jsem hlad už tehdy po cestě se strejdou Aitym a tetou Wizku, natož teď. Ti dva, teda spíš strejda, sliboval oběd, ale žádný mi neulovil. Zachránila to až teta Rowena - ta opečená ptačí slečna, která díky její magii spadla z větve a během pádu umřela a ještě k tomu se osmažila, přišla vážně vhod. No, a protože jsem ještě měla malé bříško, pořádně mě nasytila a já si na ní skvěle pochutnala.
Mlsně jsem si několikrát olízla čenich a tlamičku, fakt mi ta bašta šmakovala. Jenže zatímco jsem si ji v klídku požvýkávala, všichni zmizeli a já si to uvědomila až teď. Překvapeně s ouškama našpicovanýma jsem se rozhlédla kolem sebe. "Haló!" zavrtěla jsem ocáskem. "Je tu někdo?" čekala jsem, že se někdo ozve, třeba takový Kai. Doufala jsem, že se ozve a vyběhne z křoví, jako to udělal tehdy, jenže nic takového se nestalo. "Oh," nakrčila jsem smutně koutky tlamy, uši i ocas svěsila a smutně si kecla zadkem na zem. Fakt jsem osaměla. Nebyla tu živá duše, a to se mi moc nelíbilo. Nevěděla jsem, co mám teď dělat? Kam jít, koho hledat a po kom co chtít? Přece tu nezůstanu takhle sama, ne? Znovu jsem se rozhlédla, váhala jsem, jestli zůstat nebo jít hledat nějakou společnost. "Kaíííí? Teto Lowenkóóó?" nevzdávala jsem to, zkusila jsem zavolat znovu. Chvíli jsem vyčkala, jestli se přece jen někdo neozve... Možná, že mě slyší a jen jim trvá dýl přijít. Pokud byli někde zatoulaní, bylo pochopitelný, že jim bude trvat dýl mě najít. Já sama jsem se přece nedávno zatoulala, našel mě Kai. Sama jsem se přesvědčila, že tohle místo je celý zmatený, takže bylo jasný, že možná na moje volání zareagují, ale jenom mě nemůžou najít. Hned se mi ulevilo, má úvaha byla jistojistě správná. Usmála jsem se a trpělivě dál vyčkávala. Věřila jsem, že pro mě někdo přijde.

Květen 01/10 | Nagesh

Usmála jsem se na něj, bylo prima, že tu chtěl být se mnou. Přece jen, třeba takový Kai takhle milý nebyl, tento vlček je vážně daleko lepší kámoš jak Kai. Navíc byl akční, pořád se usmíval, vrtěl ocasem a dělal všecko podobnýho jako já, což Kai nedělal. Nemysli polád jen na Kaie, Nellouši! okřikla jsem samu sebe, kdo ví, proč mi ten malý vlček, se kterým jsem se seznámila na tom podivném místě, ležel pořád v hlavě.
Nagi navrhl hru. Super hru. Bezmyšlenkovitě jsem souhlasně několikrát přikývla a zaujala hrací postoj s vystrčeným zadkem k obloze. "Joo!" výskla jsem na znak radosti. Byla jsem vážně nadšená, protože mě bavily všechny hry na světě! Chtěla jsem si hrát pořád, jen nebylo moc s kým od doby, co jsem se rozloučila s mamkou. Ale vypadalo to, že Nagi bude suprovej herní společník, protože ho hry asi baví stejně, jako baví mě. "Paládní nápad!" přihnala jsem se ke stromu stejně, jako to udělal on, a napodobila jsem jeho stoj na zadních s packama opřenýma o kůru jehličnanu, teda... Totiž vlastně kokosové palmy. Několikrát jsem hlasitě zaštěkala a začala na zadních nožkách poskakovat nahoru a dolů. "Pojďte dolů, kokosový opičky!" zahulákala jsem. "Musíme vás sníst, abysme pležili! A my s Nagim pležijem!!" dřepla jsem si, roztomilým hláskem zavrčkala na opičky, které jsem si vynaftazírovala, a snažila se tentokrát vyskočit úplně co nejvýš to šlo. Drápky jsem zabodla do kmene, chytla se zadníma i předníma nožkama a zůstala na kmeni, kousek od země, viset jako malá pandička. Jako ten černobílej méďa béďa, o kterým mi povídala máma. "Nagi, Nagi!" zahalekala jsem na něj. "Pojď naholu! Taky se chytni nožkama a budeme šplhat na ty opice! Seželem je!" vybídla jsem ho a spěšně si upravila klouzající nožky, abych nesjela zpět na zem. Popravdě, chtěla jsem sice šplhat nahoru, ale nevěděla jsem, jak na to. Držela jsem se co nejpevnějc to šlo, ale i tak jsem cítila, že mi tlapky, a tím pádem i můj úchop, slábnou. Nicméně jsem se rozhodla, že to nevzdám a že se před Nagim pořádně vytáhnu. Zabejčila jsem se, hlasitě zavrčela a zadníma tlapkama se zapřela o kmen. Měla jsem štěstí, dala jsem tlapku zrovna do jakési prohlubně, která v tom kmeni byla, takže jsem popolezla o trošku výš. Vítězně jsem se na Nagiho zakřenila, "to koukáš, Nagi, co!!" Pozvedla jsem pyšně hlavinku a očima zakoulela po stromě. Jak se dostanu pak vlastně dolů? Shlédla jsem na zem, byla to pořádná výška. Visící na stromě jsem si bezmocně olízla čenich. Jak mi došlo, že se pak asi nebudu mít jak dostat dolů, trochu mi poklesla nálada, ale i tak jsem se nevinně zazubila. Snažila jsem se hrát, jakože se nic neděje, ale ve skutečnosti se dělo - jen jsem to nechtěla Nagimu přiznat. "Tak... Tak jdeš naholu nebo jak?" pípla jsem. Já chci dolů! Přechytila jsem se tlapkou na jiné místo, začínaly mi docházet síly.

// Alkairan

Překvapeně jsem se na něj podívala, dvakrát zamrkala a přemýšlela, co na to říci. “Nikdo na tebe nikdy moc nesahal?“ zopakovala jsem podiveně, zahleděla se prázdným pohledem kamsi do dálky a představila si, jaké by to asi bylo, kdyby se mě moje mamka dotýkala míň, než se mě vždycky dotýkala, když jsem byla malý prcek. A ještě ke všemu kdybychom se spolu míň mazlily a tulily večer před spaním – tragédie! Zděšeně jsem přitiskla uši k hlavě a zavrtěla prudce hlavou. To by se mi moc nelíbilo, však máminy doteky byly ty nejláskyplnější na světě. Dodávaly mi pocity bezpečí, jistoty a tepla. Milovala jsem tulení s ní. “To je hlůza!“ vyprskla jsem a doběhla mezeru, která mezi námi vznikla, zatímco jsem přemýšlela a on dál šel. “Ale jestli chceš, můžu ti s tím pomoct!“ navrhla jsem mu přátelsky a zavrtěla u toho ocasem. “Můžu tě hodně mazlit, aby sis zvykl. Je to fakt plíma, věl mi. Mazlení je suplový,“ cukala jsem hlavou nahoru a dolů, abych podpořila svoji řeč. “Plicházíš plávě o hodně, víš?“ zarozumovala jsem ještě, abych ho ke svému plánu o mazlení co nejvíc přivábila. Chtěla jsem, aby se na něj nalepil jako mucha na lep, jenže mi něco říkalo, že se tomu tak nestane. Takže jsem se jen usmívala, cupitala vedle něj a doufala, že bude souhlasit. Jenže jeho odpověď mě moc nepotěšila. Svěsila jsem koutky tlamičky, k tomu i ocas s ušima a rozmrzele zakňourala. “Ale já se chci pomazlit s tebou, líbí se mi tvůj kožich! Máš hezký chlupy, fakt jako! Ploč se nemůžu mazlit s tebou?!“ zaprotestovala jsem nešťastně.

//Rowena

Zaslechla jsem kroky. Někde v dálce, mezi křovisky, znejistěla jsem. Nevěděla jsem, jak reagovat. Měla bych mít radost a těšit se? Přece jsem vždycky vlky kolem sebe měla ráda... Jenže tady se dělo tolik divných věcí, že jsem se možná netěšila a spíš se bála, co a kdo se zpoza křovin vynoří. Koutkem oka jsem se koukla na Kaie a nenápadně se k němu přiblížila tak, abych cítila jeho tělesné teplo. Naprázdno jsem polkla a čekala, co se stane. Tentokrát jsem byla připravená vzít nohy na ramena a pálit pryč opravdickou Nellounskou rychlostí! Tak lychle jako blesk! zacupitala jsem nožkama na místě a netrpělivě vyhlížela nově příchozího. Snad to nebude pšíšela. Pšíšela došela, hehe. Ta by mě mohla sežlat, natáhla jsem hlavu jak žirafa a bez dechu a tlukotu srdce sledovala vynořující se postavu. Když jsem si uvědomila, že je to vlk, oddychla jsem si. Po tvářičce se mi rozlil úlevný úsměv a ouška se nastražila zvědavě dopředu. “Ahoj!“ vyhrkla jsem vesele, když mě oslovila jako mladou dámu. To oslovení se mi fakt líbilo, i když jsem moc nechápala jeho význam. Ale to mi moc nevadilo, protože to prostě znělo hezky a co znělo hezky, to bylo super. “Jsem Nelly!“ představila jsem se hned, protože mě máma učila, že bych měla být slušná a měla bych vlkům, se kterými mluvím, prozradit své jméno. Ale to, co vlčice řekla pak, mi zvedlo náladu úplně na maximum. Rozvrtěl se mi ocásek jako vrtulka a mé emoce byly tak silné, že jsem začala poskakovat na místě. “Zůstat?! Jakože... Jakože na fult?!“ vyprskla jsem, oči dokořán vypoulené, a bez váhání okamžitě přikývla. Zůstat tu totiž znamenalo jediné – domov. A já domov moc chtěla. “Chci tady zůstat! Hodně moc! Moc moc chci!“ domov bylo místo bezpečné, útulné, milé, plné mateřské něhy, jídla a vlk ví, čeho ještě. Pamatovala jsem si to z dob, co jsme s mámou žily v noře. A ty časy se mi tehdá moc líbily. Byly daleko lepší, jak ty, které jsme procestovaly. Ale i ty byly prima. “Já si všecko zasloužím, vážně!“ nevěděla jsem, co bych si měla zasloužit a co vlastně to slovo znamenalo, ale souhlasila jsem s tím. A jak se zaslužuje? A co se zaslužuje? Moc to nechápu, vrtěla jsem na vlčici ocáskem jako divá. Představila se mi a dokonce mi říkala spoustu nových informací, to bylo žůžo. Hltala jsem je jako smyslů zbavená, pokyvovala hlavičkou a čekala, co dalšího mi poví. “A... A teto Loweno, a když je paní Smlt hodná, můžeme se s ní seznámit? Ukážeš mi ji? Chci ji potkat!“ usmívala jsem se. Dnešní den byl vážně famózní. Tolik nových zážitků. “Chci být s tebou, paní smltí i tvými syny.“ Bylo to jasné – měla jsem nový domov. Chtěla jsem se zeptat, jestli by se sem mohla připojit pak i má mamka, až mě najde, ale teta Rowena vypadala, že je fakt hodná, takže jsem nepochybovala o tom, že by mi to dovolila, až by ta situace nastala. A pak by sem mohl plijít i steljda Aity a teta Wizku. To by bylo plíma. To bysme pak byli všichni dohlomady velká lodina! Supel!
Teta se jala odcházet, trochu mě to mrzelo, protože jsem si s ní chtěla pokecat, ale když tu teď bydlím, určo na to bude spousta času jindy. Stála jsem tam, pořád vrtěla ocasem jako mamlásek a chtivě zírala na mrtvé ptáky, kteří z ničeho nic spadli ze stromu. Nenapadlo mě, že to udělala teta, tak daleko jsem neuvažovala. Bylo mi to navíc celkem jedno. Mrtvé vrány totiž poskytovaly jídlo, a já měla velikánský hlad. Přímo monstrózní hlad! “Děkuju teto!!“ zařvala jsem a nahrnula se k usmažené večeři, kterou jsem začala rychle dlabat. Bylo to vynikající.

Duben 02/10 | Nagesh

Příjemně mě překvapilo, že se se mnou vlčák začal mazlit. Usmívala jsem se, byla jsem opravdu ráda, protože fyzický kontakt mi od doby, co jsem se oddělila od mamky, velmi chyběl. Teta Wizku a strejda Aity byli kdo ví kde a znala jsem teď jen Kaie, který na mazlení vůbec nebyl, což mě fakt štvalo, protože bych se ráda pomazlila i s ním. Klidně bych se pomazlila s oběma zaráz! S Kaiem i s Nagim. Tulivě jsem mu zabořila hlavičku pod jeho hrdlo a ještě se párkrát zalísala, než jsem od něj o kousek poodstoupila, abych s ním mohla lépe mluvit a abychom na sebe viděli. "Hezky se mi s tebou mazlí," řekla jsem mu spokojeně, kecla si zadkem na zem a párkrát ještě zavrtěla ocáskem, než jsem se jala odpovídat. "A já... Noooo, vlastněěě," hluboce jsem se zamyslela, popravdě jsem vůbec nevěděla, jak a proč jsem se tu zjevila, proto jsem se nakonec na Nagiho jen nezbedně zazubila. "Já taky nevím, ploč tu jsem, ale jsem tady. A ty tady seš taky, takže tady plostě můžem bejt spolu, jo?" zakmitala jsem radostně ocáskem, vyskočila na nožky a s hlasitým povzdechem jsem se začala koukat zvídavě po okolí. Samozřejmě mi neušla jeho lichotka ohledně mého kožíšku, respektive chlupů a jejich zbarvení, ale protože jsem teď byla plná nových vjemů a taky jsem chtěla trochu prozkoumat okolí, nechtělo se mi na to odpovídat. Přešla jsem to tedy pouhopouhým natočením ouška jeho směrem, nicméně mi to nepřišlo jako špatná reakce. Přece, když jsem odpovídat nechtěla, nemusela jsem, ne? Teda, aspoň mamce to nikdy nevadilo...
Po chvíli jsem si uvědomila, že ten ostrůvek, na kterém teď s Nagim společně jsme, je poměrně malý a všude kolem něj je voda. "Nagi," oslovila jsem ho, když mi prozradil své jméno a tlapkou ukázala na vodu, která oddělovala ostrůvek od zbytku pevniny. "Všiml sis, že je všude kolem nás voda?" opatrně jsem přiťapkala ke břehu a tlapkou se dotkla její hladiny. Tiše jsem se zachichotala a zkonstatovala: "Hodně vody!" ohlédla jsem se na Nagiho, co na to říká a co si o té vodě vlastně myslí, protože mi tak trochu připadalo, že jsme tu uvěznění. Ale jen trochu, protože jsem nad tím moc nedumala, takže mi ta myšlenka jen tak zrychleně proběhla hlavou. Protože se mi však nelíbilo, že jsem od Nagiho dál, než bych chtěla, jedním akčním skokem jsem přihopsla blíž k němu, "Nelly!" vyhrkla jsem, vrtíc ocáskem a s nadšeným úsměvem na rtech. "Já se jmenuju Nelly," upřesnila jsem nakonec a táhle se začuřila.

Duben 01/10 | Reference místa | Nagesh

Z ničeho nic jsem se ocitla na osamoceném, poměrně malém ostrůvku, kde byly všehovšudy jen dva vyviklané smrky. Vyjukaně jsem se rozhlížela po okolí, nechápala jsem, co tu dělám? Byla jsem přece s Kaiem, proč najednou zase nejsem? Nechci být znovu sama! tiše jsem zakňourala, neměla jsem samotu ráda. Být sám byla velká nuda, navíc mi i hrozilo větší nebezpečí, než když jsem byla ve dvojici nebo třeba i trojici. Krátce jsem zavzpomínala na mámu, zatoužila jsem po její osobě. Stýskalo se mi, přála jsem si, aby byla zase se mnou a já se k ní mohla přitulit tak, jako jsem to vždycky dělávala. Možná, že by mi i stačilo se aspoň na chvilku přitulit k tetě Wizku nebo strejdovi Aitymu, potřebovala jsem pomazlení.
Zastříhala jsem oušky, vedle sebe jsem zaslechla šplouchání, takže jsem tím směrem ihned otočila hlavu s nadějí, že tam bude nějaký vlk. A měla jsem pravdu. Po tváři se mi rozlil úlevný úsměv a očka se mi mírně rozzářila, na nic jsem nečekala a rozeběhla se přímo k barevnému vlčeti. Napadlo mě, že bude asi podobně starý, jako jsem já, což bylo vážně prima! Moc vlčat jsem ve svém životě zatím nepotkala, vlastně jen Kaie.. a ten byl nudnej, děsnej suchar! Cítila jsem v kostech, že tohle bude daleko lepší týpeček. Teda, aspoň jsem v to doufala. "Ahoj!! Ahoj!" zahalekala jsem na vlčka tak hlasitě, že z horních větví jehličnanů s hlasitým vřískotem vyletěli k obloze dva ptáci a jali se od nás zdrhat někam pryč. Po očku jsem na ně mrkla, ale pak veškerou pozornost věnovala jemu. Novému známému... "Ploč tady sedíš tak sám?" zeptala jsem se, když jsem překonala ten malinký kousek území, jež nás rozděloval, a zatímco jsem si prohlížela jeho barevný kožich, přiblble jsem se na něj usmívala. Ten kožich o dost jiný oproti tomu mému. "Hezký chlupy!" zamávala jsem přátelsky ocáskem. "Taky jsem tady sama," přisunula jsem se k němu o kousek blíže, až jsem cítila na svém čenichu jeho dech, "budem tady teda samotit společně?" zazubila jsem se svému super vtípečku a bez váhání mu sáhla na jeho kožich tlapkou. "Mmm," zapředla jsem. Měl tak příjemně heboučkou srst! Namísto toho, abych z něj tlapku sundala, jsem se na něj nalepila a začala se k němu tulit. "Whaaa," blaženě jsem vypískla a celá se po něm roztekla.

"A ploč to nemáš lád, když na tebe někdo sahá?" zabroukala jsem tiše, stále celá uražená a dotčená, jeho směrem. Pohled jsem mu ale nevěnovala, protože kdybych se na něj podívala, mohl by si myslet, že už nejsem naštvaná, a to jsem nechtěla. Chtěla jsem mu dát pořádně za vyučenou, aby ho mrzelo, že se s ním nebavím a aby si uvědomil, že to teda celý pěkně pokazil. "Já mám láda, když na mě někdo sahá. Mamka na mě sahala hodně. Packama i tělem, mazlily jsme se skolo fult.. hlavně večel pled spaním! A teď se nemám s kým mazlit, takže jsem fááákt hodně smutná. Ty mě nechceš a nikoho jinýho nemám," zakuňkala jsem žalostně s pohledem upřeným do země, ale pak mě napadlo, že na něj možná přeci jen víc zafunguje, když se na něj podívám, takže jsem ta svá velká smutná očka zapíchla do těch jeho, a zároveň lítostivému pohledu dodala i trošku té vyčítavosti. Poládně si uvědom, cos udělal!
Pořád jsem šla, nepřemýšlela jsem nad tím, jestli jdu správně. Tohle místo bylo celý nějaký divný, vlastně se mi přestávalo líbit. Ten les, ve kterém jsem byla s tetou Wizku a strejdou Aitym, byl daleko lepší. Takový přátelštější. Kdežto tady to celý vypadalo děsně smutně, takže i já jsem pak byla smutná. A můj smutek ještě umocňovalo Kaiovo chování, protože ke mně nebyl hodný tak, jak jsem chtěla. "Já náhodou umím mluvit, jestli sis jako nevšiml. To spíš ty neumíš mluvit! Nepleť si sebe se mnou," zabručela jsem s tvářičkami nafouklými jako dva balónky, otočila na něj hlavu a začertila se. No, a pak mě ještě dorazil tím, co řekl. Prej, že jdu špatným směrem. "Cože!" vyhrkla jsem se svraštěným čelíčkem. Tohle už vážně přeháněl, pořád mě jen kritizoval. Chtěla jsem mu něco říct, vynadat mu za to, jak se chová a že ke mně není milejší, jenže on se jal odcházet a zanedlouho opravdu zmizel v nedalekém křoví. Zatuhla jsem a zatěkala očima po okolí, nechtěla jsem tu zůstat sama, ale zároveň jsem ani nechtěla jít s ním, protože jsem nebyla vůbec zvyklá na to, že by se ke mně kdy dřív někdo takto choval. Vždy se mnou každý (teda především mamka, o moc víc vlků jsem ještě nepotkala) jednal jako s princeznou, a najednou se tu zjevil on a mluvil se mnou takhle. Vůbec mě nechválil, nevyzdvihoval a neopěvoval, právě naopak - jen mě urážel a byl na mě škaredý. A navíc mi nechtěla dovolit, abych se s ním pomazlila. A já se tu přitom zjevila sama, byla jsem ve stresu, smutná a bez mámy. On by to snad měl chápat a pomáhat, a ne mě takto stresovat. "Po-počkej!" vyhrkla jsem a bez dalšího otálení vyběhla za ním. Musela jsem, samozřejmě pouze pro tentokrát, upozadit svoji naštvanost a naopak upřednostnit to, že nechci být znovu osamocená. Samota mě děsila. Obzvlášť na cizích místech.
Naštěstí nebyl daleko, takže jsem ho docela rychle doběhla. Ulevilo se mi. Srdíčko, které tlouklo jako o závod, se pomalu začínalo zklidňovat a mě se na tvářičce poprvé po dlouhé době objevil úsměv. Uff, byla jsem ráda, že mi nezdrhl. "Víš, kdybys na mě byl hodnější, byla bych aji já na tebe!" pronesla jsem, cupitajíc po jeho boku. "Plotože... Plotože nikdo plece nemá lád, když jsou na něj vlci škaledí, ne?" upírala jsem na něj svůj zrak a doufala, že to odsouhlasí.

"No ploč ploto?" zamračila jsem se na něj, přičemž jsem s hlasitým nádechem pokračovala: "Máma mi vždycky líkala "ploto není žádná odpověď!", já jsem to slovo líkat nemohla, takže ty bys to líkat taky neměl, Kajáku jeden ukájovanej!" vyprskla jsem na něj naštvaně svoji nejvíc nejhoršejší nadávku, jaká mě v tuto chvíli napadla, ale zbytek věty jsem pronesla velice znalecky a důležitě u toho pokyvovala hlavou. Připadalo mi, že ta jeho odpověď byla tak trochu nudná, jakoby si snad nechtěl povídat nebo co. S našpulenými rty jsem uraženě odvrátila hlavu, já mu ukážu, že si se mnou nechce povídat. Já si s ním povídat chtěla, takže si se mnou musí povídat! A basta. Možná je jen smutnej, že je sám, takže má špatnou náladu napadlo mě trochu soucitně, nicméně jsem se rozhodla, že budu dál dělat nafouklou. Třeba to zabere a začne se ke mně chovat líp, ne tak odtažitě. Kajánec jeden zlobivej!
Jenže můj plán, jak si získat jeho sympatie, pozornost a pochopení, nějak nevyšel a Kai na mě začal být ještě ošklivější. Nedovolil mi ho pohladit, škaredě na mě ten jeho zákaz vyštěkl a ještě ke všemu mě urazil. Ukřivděně jsem se na něj podívala a šokovaně vyštěkla: "Cože!!" s očima vykulenýma a ušima připlesklýma na krku jsem ho nevěřícně pozorovala. Takovou věc mi ještě nikdy nikdo neřekl, nejvíc času jsem trávila s mámou a ta mě nikdy neurážela, právě naopak - pořád mi říkala, že jsem princezna, takže mě to značně zamrzelo, ale také pobouřilo. Odmítavě jsem tedy zavrtěla hlavou, "nejsem špindíla, ty kecálku jeden!!" zařvala jsem na něj z plna hrdla a do očí mi zase samovolně vytryskly slzy. S lítostivými vzlyky jsem očima shlédla na své tlapky, které na sobě nalepené bláto opravdu měly, o to víc mě to rozesmutnilo. Nechtěla jsem mu dát za pravdu, proto, i když jsem si nyní byla špíny na svém kožíšku vědoma, jsem znovu nesouhlasně zaprotestovala: "Nemám nikde špínu, to sis teď jenom vymyslel!" vypískla jsem a ukázala na něj tlapkou. "Však se podívej na sebe, ty zmoklej flajele!" přivřela jsem naštvaně oči, abych mu to mohla celé vrátit se vším všudy. "Máš plomoklej kožich jak... jak... No úúúplně jak kdyby byl celej počůlanej!" zavzlykala jsem, otřela si zablácenou tlapkou čenich a pohled odvrátila pryč od něj. Naštval mě, urazil mě a choval se hnusně, nechtěla jsem se s ním bavit. "Já chci maminku," zablekotala jsem tichounce sama pro sebe velice skleslým hláskem. Slzičky mi stékaly z očiček, dopadaly na promočenou zem a mísily se tak s vodou a všudypřítomným bahnem. "A moje mamka nekecá, nikdy! Slyšíš!" začertila jsem se, dupla u toho vztekle packou o zem a hlasitě si odfrkla. "Neulážej moji mámu, tloubo jeden! To možná tak kecá tvoje máma, ale moje ne, víííš!" udělala jsem na něj ten nejhnusnější rypák, jaký jsem dovedla, pak zvedla zadek ze země a naštvaně se rozešla někam pryč. Hlouběji do útrob celého tohoto podivně zarostlého území. "Pojď se se mnou zeptat toho, s kým tu bydlíš," přikázala jsem mu, ale pak mi připadalo, že to znělo moc měkce a málo jako tvrd příkaz, takže jsem prudce otočila hlavu a rázně dodala: "Plotože zlobíš, takže za tlest půjdeš se mnou a zažídíš, abych tu mohla spát s tebou! I když s tebou už spát ani nechci, plotože seš zlej. Zlej vlk Kajunák!" svěsila jsem koutky tlamy, abych vypadala fakt naštvaně, a znovu se rozešla... Přitom jsem ani netušila, kam bych měla své kroky směřovat. Teď jsem mu to poládně natlela!

“Ploč couváš?“ s lehkým zamračením jsem se ohlédla za sebe a zkontrolovala okolí, jestli se náhodou za mými zády netyčí nějaká příšera, která by nás ohrožovala a které by se tadyhle Kai obával. Ale nic jsem neviděla, takže jsem na něj vrátila zpátky ještě více nechápavý pohled, než jsem měla předtím. No, a protože on mezi námi opětovně zvětšil rozestup, já ho zase pár malými krůčky zmenšila. Když jsem pak stála kousek od něj, s nevinným zamrkáním jsem zavrtěla ocáskem. “Líbí se mi tvůj hnědý kožíšek, ještě jsem takovou balvu kožíšku neviděla. Má tvoje máma stejně balevný chlupy jako ty?“ natáhla jsem tlapku, abych se ho mohla dotknout, jenže on se pořád držel tak nějak bokem. Nechápala jsem proč, ale zase jsem mu nechtěla působit nepříjemnosti – inu, taky by se mi nelíbilo, kdyby na mě chtěla tlapkat nějaká nebezpečná stvůra a chtěla by si se mnou hrát, když bych já zrovna nechtěla. Ale já nejsem stvůla, připomněla jsem si. Byla jsem spíše... Princezna! “Můžu si sáhnout na tvůj kožíšek? Zajímá mě, jestli je plíjemný na moje tlapišky,“ uculila jsem se a nad hlavou se mi skoro objevila andělská svatozář. Stačilo si ji jen domyslet. Stlejda Aity mi to po zeptání taky dovolil, mohla jsem se taky plitulit k jeho chlupům. A nový kala-kala-kamalát mi to taky dovolí, když jsem se hezky zeptala, dychtivě jsem si jeho srst prohlížela. Milovala jsem tulení a mazlení, chtěla jsem si na něj sáhnout.
Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych vyjádřila svůj jasný nesouhlas. “Nesmysl!“ vyprskla jsem. Jak mohl vůbec něco takovýho říct? “Každýmu ulčitě vadí být sám. Moje máma líkala, že být sám je smutný. A já nechci, abys byl ty smutnej, takže budeme spolu a nebudeme ani jeden sám. Ty nebudeš smutnej a já nebudu smutná, plotože... Hmmm...,“ zaujal mě trs vysoké trávy, který se líně vlnil ve směru poryvu větru, takže jsem na moment ztratila nit. “Jo, no nebudem smutní, plotože budeme spolu!“ dodala jsem vesele a vycenila na něj v náznaku úsměvu své perličky. “A Kai je vážně hodně doblý jméno. Takový jako wau bych lekla,“ uznale jsem pokývala hlavou poté, co jsem mu zalichotila. Ale jeho jméno se mi vážně líbilo, bylo krátké a lehce zapamatovatelné. Ne tak dlouhé, jako měl stlejda Aity. To jeho bylo mocinky moc dlouhé, s táhlým povzdechem jsem se porozhlédla po okolí. Pořád jsem netušila, kde to vlastně jsme? “Ty tady bydlíš? Máš tady domešek? Můžu v něm bydlet s tebou? Můžeme spolu spinkat, aby nám nebyla zima,“ zavrtěla jsem nadšeně ocáskem. Vážně jsem měla dobré nápady! Nicméně při představě společného spánku v teple a pohodlí jsem opět ucítila nový nával únavu. Zívla jsem, ale snažila jsem se na sobě nedávat nic znát. Oči jsem stále měla dokořán vypoulené a ocásek celý rozdivočený.