Příspěvky uživatele

Střípky minulosti 2

V průběhu svého tvrdého bezesného spánku jsem občas něco ucítila v pusince, takže jsem stiskla rtíky a zasosala jsem. Mléko, o kterém jsem neměla šajna, že existuje a co to vlastně vůbec je zač, mi steklo do tlamičky a já ho bezděky spolkla. Ačkoliv jsem spala, tu chuť jsem vnímala. A nejen tu chuť, celkově jsem vnímala všechno okolo sebe, například to, že ležím na studené tvrdé zemi, vlčici vedle mě i její struk ve své tlamičce.
Efektivita spánku byla nadprůměrná a já se zanedlouho poté, co jsem se ponořila do říše odpočinku a pohody, zase probudila. A už to jelo. Oči, které byly ještě stále slepé, jsem měla zavřené, ale ouška i tlamičku v pozoru. Určitě jsem nechtěla nic prošvihnout, co kdyby mi ta paní vlčice chtěla o něčem povídat, a nebo mi třeba dát něco do pusinky, co pak? Kdybych nebyla připravená, mohla bych o tyhle suprácké věci přijít, a to jsem rozhodně nechtěla. Aktivovala jsem tedy všechny své prozatímní smysly, které fungovaly, a čekala jsem. Moc se toho tedy nedělo, vlastně spíš nic než moc, ale i tak jsem čekala. Ani jsem netušila, na co vlastně, prostě jsem jen byla zvědavá, jestli se náhodou nestane něco moc zajímavého, co by mi zlepšilo den.
Nakonec mé čekání přineslo ovoce a začalo se opravdu něco dít. Tak trochu jsem si uvědomila, že se vlčice vedle mě pohybuje, možná, že předtím spala a teď už se taky vzbudila! A dokonce mi začala něco povídat. To bylo vážně skvělý, její hlas jsem zbožňovala, nastražila jsem tedy pořádně ouška a poslouchala, co mi chce říct. Tulila se ke mně a já k ní, společně jsme leželi a ona mě konejšila tím svým klidným, krásně zabarveným hlasem. Moc se mi to líbilo, plně jsem si tuhle chvíli vychutnávala a užívala, zároveň jsem ale i zjistila novou informaci. I když jsem většině slovíčkům, které vlčice používala, příliš nerozuměla a nechápala jsem jejich význam, jedno slůvko mi utkvělo v paměti – máma. Asi to slůvko bylo o dost důležitější než ostatní, protože mi ho zopakovala hned několikrát za sebou. Usmála jsem se, aby věděla, že vnímám, a snažila jsem se zvednout packu. Uff, byla těžká, dalo mi to pěkně zabrat, ale nakonec se mi to povedlo a mohla jsem se dotknout té vlčice, která pořád opakovala to zvláštní slovo „máma“. Ačkoliv mě to značně vyčerpalo, byla jsem ráda, že se mi přece jen povedlo dotknout se toho jejího sametově hebkého, měkkého kožíšku. Už na mě ale znovu dotíral spánek a já se začala cítit znaveně, takže zanedlouho poté, co jsem na svém drobném tělíčku znovu ucítila ten starostlivý opatrný dotek vlčice vedle sebe, jsem usnula.

Střípky minulosti 1

Sotva jsem vykoukla na svět, hned jsem věděla, že je to krásné místo plné nových, ale hlavně velice zajímavých věcí. Sice mě studil vlhký kožíšek, oči jsem měla celé jakési ulepené, zrak zamlžený, a bylo mi chladno, ale i tak mi něco říkalo, že tohle celé bude ještě jedna velká bžunda. Se mnou v téhle díře byla i velká vlčice, která se vyvalovala vedle mě a ze které šlo příjemné teplo. Sama jsem nevěděla proč, ale poblíž ní jsem se cítila v bezpečí, bylo mi v její blízkosti prostě dobře. Sladký hlásek, který pronikal do mých oušek, mě chlácholil – ač jsem tedy nechápala význam slov, které ta vlčice říkala, bylo mi fajn. Samotné by mi asi v téhle díře tak dobře nebylo, byla jsem teda moc ráda, že je tu ta ona se mnou.
Studený vzduch, který do tmavé hliněné nory pronikl, mě zazebal až v kostech. Škubla jsem sebou, ale bezděky, své tělíčko jsem totiž ještě moc dobře neovládala, byla jsem na to zatím malinkatá. Šramocení suchých větví a další podivné zvuky tam venku, které jsem nedovedla identifikovat, mě taky rozrušovaly, a proto se můj komfort snížil. Snížil se o několik stupňů, najednou mi nebylo moc dobře, i když ta paní vlčice ležela přímo vedle mě. Stále z jejího těla sálalo to pěkňoučké teplo, které mě konejšilo i navzdory mrazu, který venku panoval, jenže to mi nestačilo. Sama jsem netušila, co přesně bych chtěla a potřebovala, nedokázala jsem moc přemýšlet - zatím jsem vnímala jen své pocity, různé zvuky a hlasy, ale také své potřeby. Stiskla jsem přední pacičku v pěst a zamáchala s ní ve vzduchu, abych dala vlčici vedle sebe najevo, že momentálně nejsem úplně spokojená. Současně se zamácháním tlapky jsem vydala jakýsi tichý mručivý zvuk, kterým jsem se snažila vyjádřit, že něco potřebuju. Samozřejmě jsem ho nedovedla vydat ze svého krčku moc nahlas, byla jsem slabá a unavená, ale doufala jsem, že ho vlčice uslyší a něco s mojí nespokojeností udělá. Sama jsem totiž nic dělat nemohla, netušila jsem, co si počít, jen jsem se kroutila, kníkala a zkoušela se u toho převalit na druhý bok, abych se dostala blíž k té vlčici vedle sebe. Slyšela jsem, že se začala hýbat, chtěla jsem být prostě jenom blíž u ní, proč se pořád nic nedělo, proč to ona nechápala? Snažila jsem se jí to dát najevo, ale pořád se nic nedělo, začínala jsem být nešťastná. Skučivý hláseček, který patřil mé maličkosti, se znovu roznesl norou a vypadalo to, že vlčice konečně pochopila, o co mi celou dobu šlo. Svojí velikou tlapou se mě něžně, láskyplně dotkla, přeběhl mi u toho zvláštní pocit po zádech. Slastný pocit, který jsem dosud necítila, byl tak boží, až mě z toho přepadla škytavka. Škytavku jsem tedy zažila prvně, no, nebylo to nic příjemného, tělíčko se mi z toho celé otřásalo a bylo to značně vyčerpávající, ale díky té vlčici, která si mě jemně přivinula k sobě, jsem se najednou cítila jako v ráji. Šeptem mi začala cosi povídat, nechápala jsem, co po mně chce, ale bylo mi prostě dobře. Snažila jsem se jí to nějak dát najevo a vyjádřit jí svůj vděk za to, že mě dala ke svému teplému tělu blíž, ale netušila jsem jak, pouze jsem se maličkato pousmála. Samovolně, netušila jsem, že jsem totiž, jak se mám usmát a co to vlastně znamená, ale tělo to vyřešilo za mě. S tou paní vlčicí mi totiž bylo moc příjemně, bylo to fajn, ještě ke všemu, když moji tlamičku začalo cosi šimrat. Šimralo to a šimralo, až jsem nakonec udělala veliké áááh! Svoji tlamičku bez zoubečků, celou mokrou od slin, jsem otevřela, protože to šimrání mi připadalo nekonečné a nebylo zas tak moc příjemné, a když jsem ji zavřela, ucítila jsem, že v ní něco mám. Sací reflex, který v tu chvíli mé tělo ovládl a který se z ničeho nic probudil, vyřešil tuto neznámou situaci za mě a já začala pít něco teplého. Suprově teplého a navíc i výtečného, zahřívalo mě to a hrozně mi to chutnalo, bylo to vážně dobré. Sála jsem a sála, až jsem nakonec vyčerpáním usnula. Spánkový deficit a vyčerpání ze všech těchto náročných úkonů mě dohnalo, potřebovala jsem nabrat k dalším aktivitám energii.

// Zkouším psát v první osobě.. :-) Přemýšlím, že přesedlám.. :D

Když své jméno zkrátil, hned to šlo malé krasotince líp přes jazýček, proto bez přemýšlení rychle vyhrkla malou lichotku: “Aity zní doble!“ Zářivě se na bílého medvídka usmála. S mámou hodně mluvili, ta se snažila svoji dceru naučit dobré výslovnosti a postupně jí rozšiřovat slovní zásobu. Tím, že společně byli na toulkách, měli jedna na druhou spoustu času, ale přeci jen byla Nelly stále malým vlčetem, které sotva vykouklo na svět a tak mělo nárok na to, si slůvka ulehčit či udělat sem tam nějakou tu chybku. “Budu ti líkat Aity, jo?“
Zvedla zadeček nedočkavě od země, už se začínala nudit. Nebavilo ji sedět na jednom místě a žvanit o nesmyslech, chtěla zažívat nová dobrodružství! Chtěla si hrát, poznávat svět a být akční – vyplýtvat přebytečnou energii. Připleskla hrudníček na zem, natáhla přední tlapky před sebe a zadek vystrčila hravě do vzduchu. Opelichaná metlička, kterou měla vyrostlou z pozadíčka namísto pěkného vlčecího ocásku, se jí roztomile vrtěla tam a zpět. “Máma mi líká.. uuuh.. Nelly. To je hezký jméno, že? Mně se líbí. Líbí se ti taky?“ naklonila hlavinku zvědavě do strany. Medový úsměv z její andělské tvářičky nemizel, měla dobrou náladu. Aithér byl víceméně první vlk, kterého od svého narození nějak blíže poznala. To, že sem tam někde v dálce zahlédla kožichy svých druhů, nepočítala. Neměla totiž šanci si s nimi promluvit, navíc její máma to ani nechtěla. Vždycky ji sbalila a vydala se jiným směrem, proto to Nellda brala tak, že dosud jiného vlka neviděla. Až teď Aityho.
Našpicovala ouška a zvědavě se podívala směrem, kterým ukázal. Postavila se a hravě k Aithérovi, svému novému kamarádovi, přiskočila. Nečekala, že i on by měl mámu, protože byl velký. Velcí vlci už mámu neměli. Teda alespoň její máma neměla mámu, a ta byla velká, takže si z toho Nelly odvodila, že ani Aithér by neměl mít mámu. “Vážně máš mámu?!“ vyprskla užasle, zatímco se jí ocásek nepřestával kroutit v náznaku hravosti a spokojenosti. Znovu se podívala tím směrem, avšak poté svůj zrak zapíchla do jeho nejistých oček. “Ukážeš mi tvoji mámu? To by bylo vážně žůžo! Bžunda, zábava!“ navrhla. “Ulčitě bude mít stejně bílej kožíšek, jako máš ty! Mohla by se kamaládit s mojí mamčou. Moje mamča je vážně supel, je moc hodná!“ zaházela hlavinkou nahoru a dolu v náznaku několika rychlých přikývnutí, aby ho ujistila, že vážně nekecá a že její máma té jeho mámě neublíží. “Nemusíš se bát, Aity!“ natáhla nožku a jemně ho pohladila po prstech na pacce. Konejšivě a miloučce. Byla velmi kontaktní typ.

Trvalo to docela dlouho, než vlk vůbec promluvil, což malou Nelly trochu štvalo. Nemohla se dočkat, až ucítí jeho kožíšek na své tlapičce, tak proč jí to ještě nedovolil? Mírně se na něj vyčítavě zamračila a u toho si zamlaskala potichounku, sama pro sebe, tlamičkou. V tu chvíli ale konečně něco řekl. V očích jí zajiskřily hvězdičky okouzlení a ze zakaboněného čelíčka v tu ránu zmizely všechny tři vrásky, které se jí na něm před malinkatou chvílí objevily. Ovšem ta bílá hromádka měkkých chloupků asi dost dobře nepochopila, na co se ho Nelly ptá, takže se to malá slečna rozhodla vyřešit následovně: “No!“ vyštěkla poučně, pomalu se k němu přibližujíc, a jako lepidlo se z ničeho nic přilepila k jeho noze. Přišlo jí lepší mu to předvést, než složitě vysvětlovat. Beztak na to ani neměla pořádnou slovní zásobu. Postavila se na zadní, aby dosáhla výš, poté si kecla na zadeček a vlkovu pravou přední objala kolem dokolečka pevně svými baculatými vlčecími tlapkami. Zaklonila hlavu, aby z této pozice vůbec mohla dohlédnout až na jeho oči, a poté se zářivě uculila. Výhra! Tvářičku s ducnutím zabořila do jeho příjemné krátké srsti na nožce a začala se s ní mazlit. “Tak měkoučký!“ zakvičela uchváceně. Jeho kožíšek se jí opravdu moc líbil. Připomínal jí totiž kožíšek ledních medvídků z pohádek, které jí povídala máma na dobrou noc. Byly to pohádky o hodných ledních medvídcích, kteří se kamarádí s vlky a pomáhají jim lovit zvířátka. Díky nim pak měli vlci pořád co jíst a nemuseli nikdy trpět hlady! Tak jako ona a máma... Ta pohádka jí přišla vážně famózní, milovala ji. Vlci s ledními medvídky zažívali spoustu nových dobrodružství, po kterých Nellka ve svých snech potajmu prahla. Co všechno by s nimi mohla asi tak zažít?
Prozradil jí své jméno, ale připadalo jí nějaké složité. Odtáhla od něj hlavu, znovu vzhlédla na jeho obličej a s tichým povzdechem cosi zakníkala jako svoji odpověď. Hlavinku však schovala zpět do jeho srsti na noze, jakoby se snad styděla a přemýšlela, jak jeho jméno zopakovat, ale nakonec všemu bylo jinak. Nezbednicky se náhle, jako divoká voda, zařehtala a jeho nožku pustila. “I ty majinkatý popletko!“ mávla pobaveně packou a usadila se prdkou na zem přímo naproti němu, aby na ni on dobře viděl. “Mám mámu někde támhle,“ prstíkem ukázala do směru, ve kterém se s mámou naposled rozloučila, a poté koukla zpět na něj. V očích měla pohled jako "to je snad jasný, že máma je tam, kde je a že tu nejsem samotná", “měla jsem plý jít tímhle smělem, víš?“ pronesla rozumně, vytáhla bradičku až do nebes a zabouchala ocáskem o zem. Seděla před ním, pyšně dmula svůj křehký hrudníček a usmívala se od ucha k uchu. Byla spokojená s tím, že ji máma poslala na výlet samotnou. Spokojená sama se sebou a se vším, co teď kolem sebe vidí. I s tímhle bílým medvídkem, který se tyčil před ní. “Máma plý plíjde,“ ujistila ho sebejistě, prohlížejíc si očima okolí. Nahnula hlavu zvědavě a z části i nechápavě do strany, a poté pronesla: “A kde máš ty svoji mámu?“

Zastříhala oušky... Jakoby snad zaslechla nějaké zvuky? Zastavila se, zbystřila a zaostřila zrak, aby mohla zkontrolovat okolí, stále se culíc jako maličkatý knedlíček. Neměla strach, spíše ji zajímalo, co se to tím lesem před chvilinkou rozneslo? Připadalo jí to jako zapraskání větviček, což mohlo vydat jedině nějaké zvířátko. A se zvířátky ona byla veliký kamarád!
Když udělala pár lehce nejistých krůčků vpřed, zahlédla za blízkým stromem kožich. Zidentifikovala ho jako krásně načechraný bílý kožíšek, který se jí, kdo ví z jakého důvodu, hrozně zalíbil. Dychtivě si oblízla čenich, její tělo ovládl chtíč se kožíšku dotknout. Vypoulila kukadla a hravými výskoky s našponovaným ocáskem se bezostyšně vydala naproti cizinci, o kterém nevěděla ani ň. “Wůůůůůů!!“ lesem se rozneslo její hlasité veselé vypísknutí. Hlavou se jí honila velká spousta otázek, jako třeba jak se tu ten vlk octnul a jestli to bude její nový kamarád? Zatěkala očima po okolí, jestli za ní náhodou nejde máma, která by jí tuto aktivitu zatrhla, ale nikde ji neviděla. A vlastně ani necítila, ale to jí podivné nepřipadalo. “Ah, uh! Hele, hele!“ halekala už z dálky, přičemž urputně přemýšlela, jak by vlka vlastně měla oslovit? Tak dlouho nikoho nepotkala, tohle pro ni byly druhé Vánoce! Cestovala jen s mámou, tudíž se za svůj krátký život stihla seznámit leda tak s lovnou zvěří, se kterou se nedalo hrát, mluvit a nebyla s ní taková zábava. “Bílej kožíšku!“ pípla nadšeně a před vlkem se zastavila. Hleděla na něj jako na zjevení... Kdo je to?! Lesklými kukadélky upřeně zírala do těch jeho – klidných, a přesto stydlivých – modrých oček. Usmála se a zavrtěla oháňkou, “kdo seš, vlku?“ Začala se k němu krůček po krůčku nenápadně přibližovat, tolik si na ten chundelatý kožíšek přála sáhnout. Dotknout se ho a přitulit se. “Můžu, pane vlku?“ upírala na něj své velké něžné oči a pacičkou ukázala na jeho srst.

<< odněkud

S úsměvem na rtech poslušně captala podél právě rozmrzajícího potůčku, na jehož hladině byl už pouze tenký škraloupek ledu. Pod ním voda plynula líně a tiše, jakoby snad nechtěla být vlčím okem zahlédnuta. Vypadalo to ale, že o sobě dá každou chvíli vědět, a ony zbývající nestabilní kousky ledu, které na svém poklidném vršku prozatím trpěla, pohltí do svých útrob.
Maličká, životními zkušenostmi dosud nepolíbená Nelly se postupně vzdalovala od matky. Nechávala její bezvládné vyhublé tělíčko kdesi za sebou, ale příliš nad tím nedumala. Nebyla od maminky vzdálená takovou dobu, aby ji to muselo nějak zvlášť trápit. Vše tu pro ni bylo nové, příroda krásná a zpěvaví ptáčci jí zlepšovali náladu. Navíc jí máma slíbila, že přijde a že se brzy uvidí, takže s tím tak nějak počítala a o zbytek se nestarala. Prostě jí bylo sděleno, ať následuje potůček a jde pryč, tak šla.
V lese se jí opravdu moc líbilo. Sluníčko se dnes rozhodlo ukázat růžky a skrze opadané koruny stromů jí osvětlovalo nejen cestu dál, ale i její kožíšek. Prohřívalo ji, jakoby jí chtělo usnadnit odchod její mámy, o němž malá neměla zatím ani tušení. Kochala se okolím a pomalým nesoustředěným krokem šla kamsi za nosem.