Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu mě překvapilo, že se mi omluvil, protože předtím byl takovej drzej a zlej, takže mi nepřipadalo, že by se uměl omlouvat, “to je v poho,“ zakřenila jsem se a mávla nad tím packou, aby věděl, že jsem omluvu přijala. Chvíli jsem na něj mlčky hleděla, ale nakonec se i já omluvila: “Taky promiň, už ti tak říkat nebudu,“ přikývla jsem a na znamení slibu se dotkla packou té jeho. Pak jsem se vesele usmála a zahopsala na místě, neb jsem byla plná energie a především jsem měla radost, že tu nejsem úplně sama.
Když zopakoval Nagiho jméno, přikývla jsem. Nějak jsem nepochopila, proč ho opakuje, možná nevěděl, kdo to je? Ale však tam stál spolu s náma, když nás Rowena představovala, ne? Aspoň jsem si to myslela, pletla jsem se? “No,“ začala jsem opatrně, aby si nemyslel, že si myslím, že je hloupej, ale když i dál na Nagiho nic neříkal, rozhodla jsem se mu o něm říct. “Nagi je to flekatý vlče, co tady žije s náma, můj kamarád. Je to syn Roweny, společně nás teta Rowena přijala do kultu paní Smrti velikým ohnivým kruhem, bylo to vážně něco!“ hlasitost mého hlasu se zvedala v závislosti na mém nadšení a vášnivosti. U slova „něco“ jsem celá nadskočila. Ve vzpomínkách se to zračilo jako vážně něco wau, úplně se ze mě vytratil ten pocit strachu, který jsem tehdy cítila. Zapomněla jsem na něj. “Teta udělala oheň svýma bleskama, má magii blesků, víš? Taky nás vzala na lov velikánskýho prasátka, divočáka z lesa, a toho taky skolila bleskama. Nagi ho pak zakousl,“ veselýma očima jsem na něj hleděla. “A co jsi dělal ty?“ snad mi poví aspoň z části tak zábavný příběh, jako já jemu. Ale vše v mém příběhu byla pravda!
Jenže Kai moc upovídaný nebyl, mluvil hrozně… Skromně. Povytáhla jsem obočí, “aha.“ Moc mi toho o sobě neřekl. Teda, přesněji řečeno, neřekl nic. “A kde to jinde bylo, Kai?“ přicupitala jsem k němu o dva krůčky blíž, zavrtěla ocáskem a vrazila čenich blízko tomu jeho, až se vzájemně skoro dotkly. Snažila jsem se mu totiž svým přátelským pohledem plným pochopení, teda minimálně jsem se o takový pohled snažila, dát najevo, že jsem jeho kámoška a může mi vše říct. “Já jsem třeba přišla s mámou z nory. Ale to už jsem ti říkala,“ odstoupila jsem od něj o krok vzad a zazubila se na něj. “Ale prošli jsme hodně lesů, luk a taky jezírek a potůčků, než jsem došla sem,“ s povytaženým obočím a pohledem protkaným očekáváním jsem na něj hleděla, jestli jeho druhý pokus o sobě něco povědět bude lepší, jak byl ten první.

Když se do mého vědomí dostalo něčí odkašlání, leknutím jsem s sebou škubla a probrala se tak ze spánku. “Hele!“ vyprskla jsem naštvaně, aniž bych věděla, kdo za tím stojí, a se zamžouráním jsem se snažila vzpamatovat se. Po spaní jsem vždycky měla zpomalené smysly.
Když mé zraky zaostřily Kaie, začertila jsem se na něj. “Vzbudil jsi mě, prďolo jeden,“ nafoukla jsem tvářičky, abych mu dala najevo, že to přehnal, ale pak jsem se v obavách rozhlédla kolem sebe, přičemž jsem přitiskla uši k hlavě. Měl pravdu – kde jsou ostatní? Doufala jsem, že když usnu, vzbudím se a oni tu budou. Možná jsem jen nespala tak dlouho, aby se stihli vrátit? postavila jsem se na nožky, oklepala ze sebe bordel ze země, který se mi nalepil během spánku na srst, a přicupitala blíž ke Kaiovi. Byl momentálně mým jediným společníkem, stejně jako tehdy. “Rowena šla na procházku a Nagi zmizel. Ale můžeme to tu očíhnout, ukážeš mi, kde budeme spát? Zatím mi to tu nikdo neukázal, spím jen tady venku. Nemáme žádné místečko, kam neprší? S mámou jsem měla takovou hezkou noru, ve které bylo sucho a teplo,“ zavzpomínala jsem a usmála se. Máma mi pořád chyběla. Kdykoliv jsem na ni myslela, hřálo mě u srdíčka. Potkáme se ještě někdy? “A kde jsi žil předtím, než jsi přišel sem? A jak jsi sem vlastně přišel?“ naklonila jsem hlavu zvědavě do strany. Měla jsem pocit, že teta Rowena říkala, že je to její syn, ale Kai mi zase kdysi říkal, že se ztratil, tak mi to připadalo trochu divný. “Rowena je tvá máma?“ zbystřila jsem, olízla si čenich a sedla si naproti němu.

Září 01/10 | Sinéad

“Vyděsila jsem je? Vážně?“ přitiskla jsem ouška k hlavě a s jistou vinnou ve svém výraze jsem se podívala pod sebe do vody. Voda byla prázdná, opravdu to nevypadalo, že by se tu nějaká ryba měla objevit. Omluvně jsem se na Šinejd podívala, “to jsem nechtěla.“ Asi bylo jasný, že jsem to neudělala naschvál, ale i tak jsem cítila potřebu omluvit se. Nechtěla jsem, aby byla teta naštvaná nebo něco. Navíc i mě samotné to vadilo, protože jsem fakt měla hlad. “Můžeme ulovit rybu v jiný části vody, tam šplouchat už určo nebudu,“ zavrtěla jsem ocáskem, když jsem zvesela podala svůj super návrh, ale Šinejd jakoby mi četla myšlenky a v okamžiku, co jsem začala mluvit, to samé řekla i ona, akorát jinými slovy. Zasmála jsem se, radostně přikývla a následovala ji. Ulevilo se mi, že se nenaštvala, trochu jsem se bála. Neměla jsem ráda, když se na mě někdo zlobil.
Můj příběh se jí líbil, což pro mě byla velká pochvala. “Jo že,“ uchichtla jsem se. I já bych takový lesní (potažmo klidně i ty vodní) piráty ráda potkala. “Takže mi to šlo? Mohla bych pohádky když tak povídat někomu mladšímu, než jsem já? A nemusela bych se bát, že se mu nebudou líbit?“ koukla jsem na tetku, která se hned chopila slova a začala povídat další super pirátský věci. “Aha,“ hlesla jsem se zaujatým pokyvováním hlavou. “Křivá Hnáta zní hodně drsně. Jako úplně wau,“ uznala jsem. Já bych se sice Křivá Hnáta jmenovat nechtěla, protože pak by po mně Nagi mohl volat „Křivule“ nebo „Hnáťule“, ale i tak mi to přišlo jako vážně cool jméno. Následovala jsem ji ke stromu, do kterého vyryla drápkem znak, chvilku jsem si ho prohlížela, pak se ho dotkla tlapkou a zazubila se. Byl to zajímavý pocit, ještě nikdy jsem na nic vyrytého přímo do kmene stromu nesahala. “To je super, Ohnivá Žaneto,“ hlesla jsem s očima přilepenýma na tom znaku. Když jsem zrak přenesla zase na ni, zavrtěla jsem ocasem. “A kde jsi vzala to jméno Žaneta, když se jmenuješ Šinejd?“ Byla to nějaká přezdívka? Pomalu jsem mířila zpět k vodě, aby mi mohla tetka ulovit tu sváču. Pořád jsem nepřestala mít hlad.

Protože jsem měla plné tlapky práce se zahrabáváním kosti, žrala jsem o něco déle jak ostatní. Proto jsem pouze zastříhala oušky a němě s plnou tlamou masa přikývla, když nám Rowena oznámila, že se jde prospat. Byla bych jí odpověděla, ale to bych musela tu plnou tlamu spolknout dřív, než odejde, což se mi nepovedlo. Měla jsem jakýsi divný zvyk jídlo hltat a cpát si jím plnou tlamu. Takže až jsem spolkla a olízala si vlhkou srst kolem čenichu, rozhlédla jsem se kolem sebe a chtěla něco říct, ale nebylo komu. Oba dva zmizeli a já tím pádem osaměla. Chvilku jsem pozorovala okolí, nakonec si tiše povzdechla a dožrala svoji porci tak, abych si pořádně naplnila bříško. Předtím jsem docela hladověla, takže jsem si toho jídla chtěla pořádně užít.
S plným pupíkem jsem se odvalila o kousek dál od zbytků jídla, neb mi nepřipadalo zrovna cool u nich odpočívat, a pak jsem se svalila na bok. Z toho, jak jsem se přežrala, mě docela rozbolelo břicho, neměla jsem tedy sebemenší tendence se hýbat, natož odcházet. “Brzo se vrať!“ vyštěkla jsem jen na Rowenu, která se rozloučila s tím, že jde zkontrolovat okolí, a pak jsem zavřela oči. Nechtěla jsem cítit ten divný pocit samoty, proto jsem se rozhodla, že se raději vydám do říše snů. Samota mi byla více než nepříjemná, nesnášela jsem ji, jenže zase jsem se teď s plným pupíkem necítila na nějaké dlouhé vycházky a Nagi se prostě ztratil. Zašantročil se kdo ví kde a nic mi neřekl, trochu mě naštval. Ale doufala jsem, že jak se prospinkám, vrátí se a společně pak půjdeme poznávat ty ostatní členy téhle super rodiny.

// promiňte za zdržení :-)

Váhavě jsem přikývla, když mě teta tak významně poučila, že se s jídlem nehraje. Ale já si s ním přece nehraju, podívala jsem se na ni. Připadalo mi, že mi trochu křivdí, protože já toho divočáka chtěla jenom pohladit, aby ho ta bolístka tolik nebolela. Nechtěla jsem si s ním hrát. Nicméně teď nebyla zrovna nejideálnější chvíle na to, řešit capiny. Nagesh šel na věc a divočáka se chystal zakousnout! Zvědavě a napjatě jsem ho pozorovala, přičemž jsem u toho natahovala krk dopředu jako nějaká žirafka. Zajímalo mě, jak si bude počínat, ale bylo mi jasný, že to zmákne jako nic. Trochu mě mrzelo, že já se toho zakousnutí vlastně bála a proto jsem chtěla, aby to udělal Nagi. Kdybych měla prasátko kousat do krku já, asi bych to nezvládla a teta by se na mě pak zlobila. To by bylo naprd a ještě bych si udělala ostudu.
Nagi to nicméně zvládl na frajera a Rowena na něj byla velice pyšná. Doslova se dmula pýchou. Tiše jsem je s úsměvem na rtech pozorovala a těkala očima z jednoho na druhého. Možná mě trochu mrzelo, že se nedme pýchou pro mě., ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se to Nagimu tak hezky povedlo. “Jsi šikulka!“ pronesla jsem pochvalně a přicupitala k nim blíž. Zatímco teta prasátko otvírala, já jsem se dívala do jeho bezduchých mrtvých očí a přemýšlela nad tím, jestli je mu teď dobře. Možná běhá někde po zelené louce v nebíčku mezi ostatními prasátky. S tichým povzdechem jsem se usmála na tetu, když nás vybídla k jídlu, a poslušně přikývla. “Ano, podělíme,“ přitakala jsem. Z divočáka jsem si následně utrhla malý kousek masa, neb jsem neměla takovou sílu, abych ho utrhla víc, a začala jsem ho pomalu jíst. Bylo to dobré, navíc já měla fakt hlad, takže chutnalo ještě o to líp. Mezitím jsem hleděla na kost, který mu trčela z těla, a napadlo mě, že kdybych ji zakopala, mohlo by to být jako nějaký veliký pirátský poklad!
Jakmile jsem dožvýkala svůj malý kousek masa, hned jsem se zakousla do té trčící kosti a začala ji s tichým vrčením rvát. Držela jako přilepená, šlo to fakt těžko. Stálo mě to dost sil! Prala jsem se s tou kostí hlava nehlava, když se však ozvalo hlasité "lup", kost se utrhla a já se i s ní v tlamce svalila přes zadek na záda. Trochu jsem se lekla. Kost jsem upustila, tiše kvíkla a začala házet nožičkama jako nějaký malý brouk na krovkách, abych se překulila na bok a mohla vstát. Naštěstí se mi to však zanedlouho povedlo, takže jsem se nezbedně zazubila, abych tetu i Nagiho ujistila, že jsem okey, po otřepání jsem chňapla kost a zaběhla s ní k jednomu stromu, který byl nejblíž a těšila se, jak ji hezky zakopu! Pro jistotu jsem se rozhlédla okolo, jestli mě někdo nesleduje (to by pak logicky nebyl tajemný poklad), kost položila na zem a dala se do pracného hrabání. Zemina lítala všude kolem, byla jsem v hrabání fakt dobrá. Šlo mi to jako po másle. Tlapičky jsem měla silné a hbité, takže zanedlouho se přede mnou zjevila docela velká díra. Když jsem do ní ale kost hodila, připadalo mi, že ještě není dostatečně hluboká, takže jsem ji zas vytáhla a hrabala dál. Až jsem do té díry já sama málem spadla, ucítila jsem uspokojivý pocit, že je díra dost hluboká a kostičku hezky pojme. Tu jsem tam shodila, zase zahrabala a nakonec pacičkama hezky utlapkala, aby to místečko bylo co nejmíň vidět. Hrdě jsem se na své dílo s úsměvem na tváři dívala, přeci jen, zakopat poklad tak hluboko, to nebylo jen tak! Až jsem se pohledu na utlapkanou díru nabažila, otočila jsem se a hrdě, s tichým chrochtáním, se vydala zpět k praseti, které jsem zase (nyní již se skvělým pocitem, že i mě se něco povedlo) začala jíst.

Srpen 02/10 | Sinéad

Pohádku o pirátech jsem od tety Šinejd moc dobře vnímala, ale bohužel jenom první část, pak jsem úplně vytuhla. Nicméně můj spánek ta povídka dost ovlivnila, neb se mi zdálo o vlčích pirátech, jak kradou kamínky a pak sjíždí na dřevěných starých vorech divoké vody. Sice jsem dost dobře nevěděla, co si pod tím vorem mám představit, ale v mých snech to prostě byla velká dřevěná plocha, na které ti vodní vlci stáli. Taky na sobě měli nějaké znaky, různobarevné, třeba jeden přímo na hlavě červenou čáru táhnoucí se od čela až k čumáku.
Vzbudila jsem se ve chvíli, kdy Šinejd stála v jezeře a upřeně do něj koukala. Zívla jsem, protáhla se a hned po svém krátkém šlofíčku vyběhla za ní. Cítila jsem se daleko líp, měla jsem víc energie, odpočinula jsem si. “TÉTO Šinejd, TÉTO Šinejd!“ volala jsem na ni už z dálky a pelášila za ní. Pak jsem se vrhla do vody tak divoce, že celá odšplouchla kolem, jistojistě jsem tak odehnala většinu ryb, ale nenapadlo mě, že se mi snaží ulovit sváču. “Co tu děláš? Proč si prohlížíš vodu?“ usmála jsem se a skotačivě zamávala ocáskem. “Mě se ta pohádka o pirátech moc líbila! Taky ti jednu řeknu, jo?“ poskočila jsem vesele jako na pružince a rozťapkala se někam podél jezera, nicméně tak, abych dosáhla na zem.
Krátce jsem se zamyslela a pak začala svůj pirátský příběh vykládat. Když mi teta jeden pověděla, já jí taky jeden povím. “Takže teto, věděla jsi, že vlčí piráti nejsou jen na vodě?“ podívala jsem se na ni, usmála se a nakonec si kecla zadkem přímo do vody tak, abych na tetu viděla. “Piráti žijou i v lesích! Jsou to vlčí lesní piráti. Mají kolem krku zelený lijááány, jako to bývá v pohádkách od mé mámy. To jsou takový dlóuhatananánský zelený šlahouny, který visí ze stromů dolů k zemi. No, oni je mají obmotaný kolem krku, na nich přivázaný klacíky a jsou prostě celí děsně pirátští. Na hlavě někdy mají… Mají čepičky z listí. Vytvořili si je tlapkama, víš? No a tihle lesní piráti, kteří žijou ve stromech jako nějací pirátští ptáčci, kradou všem zvířátkům v lese jídlo. Věděla jsi to?!“ vypoulila jsem na Šinejd důležitě oči. Má historka byla sice drobet jiná, ale taky hodně pirátská. “Normálně se klidně potichounku polehounku připlazí v zákrytu k nějakýmu masu, který si tam schovává nějaký jiný zvíře, a čmajznou ho!“ tiché plazení jsem napodobovala v přikrčené poloze ve vodě a pak hlasitě vykřikla, že ho čmajznou. Dodávala jsem historce ten správný říz. “Zdrhnou s ním, schovaj si ho do svý pirátský zásobárny a pak ho sežerou. Takhle všem kradou v lese jídlo, nebo dokonce i ty drahý kameny, když nějaký najdou. Straky, to jsou takoví divní ptáčci, co taky kradou, ale nejsou to piráti, si často nosí nějaký nalezený kamínky. To mi říkala máma. No a tak oni ty kamínky berou těm strakám, víš? Pak si je sami někam schovaj, možná do nějaké díry ve stromě, kterou používaj jako takovou dřevěnou velkou truhlu na poklad,“ pokývala jsem zamyšleně hlavou a zase si zadkem kecla do vody. Ta představa vlčích lesních pirátů se mi fakt líbila. Chtěla bych nějakýho vidět na vlastní oči! “No, takže si tak žijou svůj děsně pirátskej život v lese, užívaj si hodně bžundy a jsou fakt spokojení. Zazvonil zvoneček a pohádky je koneček,“ zazubila jsem se. Byla jsem zvědavá, jestli se ta pohádka Šinejd líbila?

Srpen 01/10 | Sinéad

Šinejd přišla úplně na poslední chvíli, měla jsem pocit, že už mi nožky selžou a nebudou mě poslouchat. S ní jsem se ale cítila o dost líp, tak jako jistěji. Věděla jsem, že kdyby něco, chytne mě. Usmála jsem se na ni, dobatolila se ke břehu a jak jsem vylezla, znaveně jsem se s hlasitým úlevným vzdechem rozplácla přímo na bříško s rozčapenýma nohama do trávy. “Být jako kapr je super,“ hlesla jsem znaveně a zabouchala ocáskem do země. Líbilo se mi, že mě Šinejd tak podporuje, byla skoro jako moje máma. Ta na mě od malička taky byla tak hodná, jako je teď Šinejd. Převalila jsem se na bok, abych na ni viděla a mohla se na ni vděčně usmát. Zatím mě vlci, které jsem tu potkala, tolik nepodporovali, třeba teta Rowena. Někdy se chovala hezky a líbila se mi, jenže jindy zase byla moc přísná a to se mi nelíbilo. Teta Wizku se strejdou Aitym byli sice fajn, ale pak jsme se od sebe ztratili, a pak tu byl už jen Nagi s Kaiem, což byli spíš kamarádi stejně staří jako já. Moc vlků jsem ještě nepoznala, seznamovat se mě celkem bavilo. Bylo to dobrodrůžo.
Hřejivě teploučké sluneční paprsky se mi opíraly do kožíšku a docela rychle mě začínaly uspávat. Zavřela jsem na moment oči, bylo to příjemné. Moc příjemné. Díky větříku, který pofukoval, mi ani nebylo horko – navíc jsem pořád měla vlhký kožíšek. Jediné, co jsem zvládla, bylo odkulit se blíž k Šinejd, abych cítila její blízkost, a pak jsem usnula. Plavání si vybralo svoji daň v podobě chvilkového velkého vyčerpání. “Mám hlad,“ zamumlala jsem sotva slyšitelně. A pak už jsem o ničem a nikom nevěděla.

Červenec 06/10 | Sinéad

“Míň rozhazovat,“ zopakovala jsem odhodlaně s táhlým pokývnutím hlavy, Šinejd se navíc jala mi ukazovat, o kolik míň mám těma nožkama máchat. Poslušně jsem odcupitala tam, kde bylo míň vody a kam mě nasměrovala, sedla si na zadek a sledovala ji. Popravdě to plavčo bylo docela vyčerpávající, cítila jsem, že mě celkem bolí nožky, a to jsem to zkusila teprve jednou. Byla bych to už asi vzdala, jenže Šinejd u toho plavání vypadala tak elegantně, že jsem zatoužila po tom, být jako ona. Plavat tak lehce, jakoby to nic nebylo. Usmála jsem se od ucha k uchu, když se ke mně vrátila, zvedla zadek a zavrtěla ocasem. “To bylo moc hezký!“ výskla jsem pochvalně. “Zkusím to, chci plavat jako ty! Nebo teda aspoň jak ten kapr, hehe,“ s uculením jsem se rozhodně vydala hlouběji do vody a zastavila se až tehdy, co jsem ji měla po bradu. Nadzvedla jsem hlavičku o něco výš, abych mohla bezpečně dýchat, a koukla, možná trochu s obavami, na Šinejd. “Půjdeš ke mně?“ potřebovala jsem přece pořád ještě jistit. Nechtěla jsem se potopit jako kámen, kterej jde hned ke dnu.
Když přišla a vypadalo to, že je fakt připravená mě jistit, hlasitě jsem vydechla všechnu nervozitu z tělíčka ven a soustředěně se zahleděla před sebe. Musela jsem se přece jenom trochu odhodlávat, ale nakonec jsem překonala samu sebe a skočila do vody. Trochu to žbluňklo a já ze začátku zpanikařila, ale pak jsem si vzpomněla na Šinejd a snažila se packama máchat přesně tak, jak máchala ona. Hezky pod vodou a v klidu, jako když běžím. Jedna, dvě, jedna dvě… A světě div se, trochu jsem se hýbala z místa. Sice jsem se furt tak nějak plácala a divně kolébala, nebo aspoň mi to tak připadalo, ale plavala jsem! “Ah-eh-ah!“ lapala jsem po dechu, nezvládala jsem dýchat, mluvit a plavat zaráz, ale chtěla jsem na sebe upozornit. “Vidíš!!!“ vykřikla jsem s bradou zvednutou k nebi. Nechtěla jsem vodu v uších, puse ani čumáku. “Teto!! Dívej!! Plavu!!!!“ už mi to připadalo ale sakra těžké, snažila jsem se doplácat se k tetě, ale nakonec jsem zůstala na místě a jen se divně potácela. Už mi nešlo pohnout se ani o píď. “Eh! Už-už nemůžu!“ Síly mi docházely. Zoufale jsem se dívala na Šinejd, aby mi honem rychle pomohla.

Fakt se mi líbilo, co všechno patřilo k dospělosti. S úsměvem na rtech jsem tetu Rowenu poslouchala a spokojeně přikyvovala. Dělat cokoliv, kdekoliv a s kýmkoliv? Bájo! Navíc mi teď ještě Nagi odsouhlasil, že společně najdeme všechny, kteří patří do smečky, což znělo jako príma dobrodrůžo. “Jo! My půjdeme s Nagim najít všecky, kteří patří k nám!“ vypískla jsem nadšeně, pač se mi ta myšlenka společného výletu fakt líbila. Těšila jsem se. Mimo čas, který jsem strávila jako malá s mámou, jsem ještě nikdy s nikým nebyla venku, takže venek s Nagim bude fakt bomba. Teda potulovala jsem se sama, ale to nebylo ono. Chtěla jsem ještě něco vyprsknout o tom, že se těším a kdy půjdem, ale teta se zrovna sklonila, olízla Nagimu tvář a tím mě vytrhla z myšlenek. Málem mě zase bžodl do srdíčka šíp žárlivosti, ale teta v tu ránu olízla tvář i mně! Rozzářeně jsem se na ni podívala, uculila se a zavrtěla oháňkou. “Já taky! Taky jsem ráda!!“ štěkla jsem nahlas, koukla jsem na Nagiho a pak zase zpátky na Rowenu. Tolik lásky a náklonnosti mi teď projevila! To se mi za celou dobu, co tu jsem, nestalo. Vždycky jsem si myslela, že mě nemá ráda, ale tohle mi udělalo hroznou radost. Potřebovala jsem tělesný kontakt s ostatními, byla jsem mazlivá a přítulná, takže tohle ve mně vyvolalo doslova platinovou náladu.
Spokojeně jsem si ťapkala mezi tetou a Nagim, když jsem byla mezi nimi, připadalo mi, že jsem z obou stran příjemně chráněná a krytá. Cítila jsem se bezpečně. “Né, nepodařilo,“ zavrtěla jsem hlavou. “Ta myš byla moc rychlá,“ se zazubením jsem poskočila vpřed a vystrčila zadek k nebi a hrudník přilepila na zem. Zadkem jsem vrtěla ze strany na stranu a u toho mu povídala zbytek: “Udělala vžuum! A utekla! A já jsem se snažila ji dohnat, ale nestihla jsem to! A pak se mi ta mrška schovala,“ poskočila jsem vpřed, na Nagiho se zazubila a pak jsem doběhla rošťácky tetu. Zrovna nám dávala výklad o divočácích, tak jsem ji poslouchala, bylo to celkem zajímavé. “Jakou mám asi já magii?“ zeptala jsem se jí, ale v tu chvíli zavrněl a následně i zahrabal do země naštvaný divočák, kterého jsem popravdě viděla prvně v životě. Trochu jsem ztuhla, ty jeho kly trčící z tlamy vypadaly fakt nebezpečně. S pootevřenou tlamkou jsem ho sledovala a mé nožky automaticky udělaly pár krůčků k Nagimu, aby mě v případě potřeby ochránil. Abych se pod něj nebo za něj mohla schovat. Chtěla jsem mít jistotu. “Nagi, to je děsivý prasátko, že jo?“ šeptla jsem a se zatajeným dechem sledovala Rowenu, jak jde na věc. Byla tak neuvěřitelně klidná, v mých očích zářila jako hvězdička na noční obloze! Napadlo mě, jaké by to asi bylo, být tak šikovnou lovkyní a krásnou vlčicí dohromady. Sebejistota z ní čišela na všechny strany, skolit prasátko na zem se jí povedlo během chvilinky, což pro má naprosto nezkušená očka bylo úžasné. “Waaau!“ hlesla jsem užasle, odťapkala od Nagiho blíže k divočákovi a koukla jsem se na tetu. “Já na něj sáhnu, jo?“ šeptla jsem, přicupitala k prasátku a chvíli ho pozorovala. Byl otupělý, vypadalo to, že neví o světě. Snad ho to moc nebolí, tlapičkou jsem ho následně něžně pohladila po zadním macatém stehnu. Jeho srst byla tvrdá a na dotek vtipně nepříjemná. Zachichotala jsem se a ustoupila o krok vzad, “Nagi ho zakousne,“ koukla jsem se na svého kamaráda. Faktem bylo, že já jsem do toho divočáka kousat nechtěla, ale zároveň mě i zajímalo, jak to udělá Nagi? Vrtěla jsem ocasem, celá tahle situace byla parádně skvělá!

Červenec 05/10 | Sinéad

Jindy bych asi byla při myšlence na mámu celá zaprdlá a smutná, ale teď jsem měla plnou hlavu vody a plavání, takže jsem se jen usmála a souhlasně přikývla. Jo, asi mě fakt jen hledala a nemohla mě v tomto velkém zábavném světě najít. Mohla bych se někdy jít podívat na to místo, kde jsme si tehdy řekly pac a ahoj, zavrtěla jsem ocáskem a dál to už neřešila.
Šil-ejd se nahlas zasmála, takže já se zasmála taky a vesele poskočila. Měla jsem radost, že se mi někdo bude věnovat a že spolu můžem skotačit ve vodě. Navíc tahle vlčice byla fakt dost dobrá! “Mělčina je super,“ souhlasila jsem a po jejím vzoru se pomalu domrcasila do vody tak, abych ji měla nad hrudníček, ale zároveň tak, abych dosáhla na zem. Během toho, co jsem se soustředila, abych se v mírným vlnkách vody, které vytvářel vítr, udržela, vysvětlila mi znovu své jméno. Teď už jsem mu rozuměla dobře – “Šin-ejd!“ vyštěkla jsem. Byla jsem na sebe vážně pyšná, že jsem se naučila tak dobře mluvit, máma… Ta by ze mě měla fakt radost. Musím to pak říct tetě Roweně, bude čubrnět.
Dost bylo řečí, byl čas na plavčo! Pozorně jsem poslouchala, co mi Šinejd říká a pokyvovala u toho hlavou, jakože rozumím. Dělat ve vodě, že běhám, to znělo celkem snadně. Srdíčko mi plesalo radostí, cítila jsem se jako v sedmém nebi. Pořád jsem se musela křenit, fakt mi teď bylo dobře. “Tak mě nepusť, jo?! Jdu to zkusit!“ několikrát jsem nedočkavě přešlápla z tlapky na tlapku a u toho přemýšlela, jak začít. Bylo to docela na mozek, přece jen… Běhat normálně je jiný než běhat ve vodě, že. I když to zní snadně. Ze všeho nejdřív jsem zkusila pravou přední zahrabkat ve vodě, to byla celkem pohoda. Jasně, nemůže to být tak těžký přece, oblízla jsem si mokrý čumáček a pak se, pravda trochu neobratně, odrazila ode dna. Chtěla jsem začít plavat, ježe než jsem stihla zareagovat, lokla jsem si a málem bych šla ke dnu, kdyby tam Šinejd neměla tlapku. Takhle jsem dopadla jen na ni, hlavu jsem měla nad hladinou a mohla jsem teda zběsile cákat packama, jako když běžím. Moc to tak ale nevypadalo a plavání to rozhodně nepřipomínalo. Spíš jsem dělala jen cák-cák-cákyty cák. “Drž mě, drž mě!“ zahalekala jsem divoce mezi zakašláním a divokými nádechy. Takové plavání bylo fakt pracné, navíc voda cákala všude kolem a několikrát mi šla do očí, což se mi moc nelíbilo. Voda v očích byla ble. Nakonec jsem packama objala její přední drobnou tlapku, hlasitě vydechla a postavila se zadníma packama o zem. “Uf.. No.. Jak mi to šlo?“ vzhlédla jsem na ni očima dychtivýma po pochvale, a celá se zářivě usmívala. Myslela jsem, že mi to celkem šlo, ale zároveň jsem věděla, že mě Šinejd držela. Kdyby mě nedržela, asi bych se potopila. Zavrtěla jsem ocáskem – čas na další pokus! “Zkusíme to ještě?“

Červenec 04/10 | Sinéad

Byla jsem ráda, že se ke mně má zachránkyně chovala tak hezky. Souhlasně jsem přikývla a usmála se, bylo mi daleko líp, když jsem se přitulila a měla jsem možnost nechat svým emocím volný průběh. A ještě líp mi bylo, když mě začala přesvědčovat o tom, že jí plavání vážně nešlo a učila ji to máma. Trochu jsem se uchechtla, “já byla moc malá, když mi mamka řekla, ať jdu do lesa. Ona by mě to určitě taky naučila, ale už se nevrátila. Myslím, že má asi něco důležitýho na práci, když jí trvá tak dlouho přijít. Možná mě hledá a neví, kde jsem,“ zauvažovala jsem a představila si ji v mysli. Pořád se mi stýskalo, nepřecházelo mě to. Moc mi chyběla. “Slíbila, že se vrátí,“ usmála jsem se nakonec na vlčici, aby věděla, že je vše v pohodě.
Její nápad, že mě naučí plavat, byl skvělý. Okamžitě jsem souhlasila, neměla jsem jediný důvod, proč nesouhlasit. “Jo! Ano, ano prosím!“ zajásala jsem s ocáskem metajícím sem a tam. Voda byla skvělá, a když bych uměla plavat, už by se mi nemusely stávat topící se nehody. “A kdy začneme? Jak se teda plave? Ale budeš mě držet, že? Nepustíš mě? Nechci do té vody zas zahučet,“ zazubila jsem se. Uvnitř mě se rozlila mírná nejistota, z té pak pramenily obavy o tom, jestli mě skutečně bude pevně držet a starat se o mně. Věřila jsem však, že ano, když už mě jednou zachránila. Přiťapkala jsem hlouběji do vody, až mi mírné vlnky šplouchaly o bříško, a nadšeně se přitom na momentík ohlédla na svoji novou suprovou kámošku.
“Šil-ejd je taky fakt super jméno, skoro jako to moje. Nelly a Šilejd zní vážně podobně,“ zažblekotala jsem nesoustředěně se zrakem upřeným na hladině vody. Neuvědomila jsem si, že jsem její jméno popletla, to teď stejně nebylo prioritní – prioritou pro mě bylo, naučit se plavat! Voda mě nenechávala klidnou, z celé té akce jsem byla napjatá jako strunka. Těšila jsem se a zároveň jsem měla strach. “A neboj, nevadí, že neznáš tetu Rowenu. Někdy ti ji můžu ukázat,“ na chvilku jsem zpozorněla, zaostřila na Šilejd a usmála se. Pak jsem na tajňáka s packou u pusy, aby to nikdo neslyšel, šeptla: “Ale nesmíš jí říkat této Roweno, nemá to ráda! Je to jen Rowena!“ rázně jsem přikývla, aby pochopila, že to myslím vážně, a pak jsem nedočkavě zacupitala nožkama sem a tam, až voda začala žbluňkat. “Tak pojďme!“

Červenec 03/10 | Sinéad

S utrápeným povzdechem jsem na vlčici koukla, když mě tak laskavě šťouchla čumáčkem do tváře a uklidňovala mě, že to mohlo dopadnout i hůř. Měla pravdu. Prohlížela jsem si ji, připadala mi milá, určitě to byla moc hodná vlčice, jinak by mě nezachraňovala. Házela ocasem ze strany na stranu a věnovala se mi, a já teď po tomto hrozném zážitku potřebovala pomazlit. Byla jsem vystresovaná, nebylo mi moc dobře a cítila jsem, že mě štípe v krku a chce se mi plakat. Bezmyšlenkovitě jsem se tedy natiskla na její promočenou nohu a začala jsem se k ní lísat, aby mě ona mohla ukonejšit ještě víc. Chyběl mi fyzický kontakt, a to hodně. Jenže od doby, co mě máma poslala pryč, jsem ho měla čím dál tím méně, přitom já byla takový velikánský mazlík! Teta Wizku se strejdou Aitym byli kdo ví kde, Rowena se mazlit nechtěla, Kai je fakt divnej a taky se mazlit nechce, a jedinej, kdo je můj dobrej kámoš na mazlení, je Nagi, jenže ten tu teď není a je tu jen tahle vlčice.
Kousíček jsem od vlčice poodstoupila, usmála se na ni a oklepala si kožíšek od přebytků vody. Tlapkama jsem sice pořád stála v tom, co mě málem sežralo, ale měla jsem tu vodu sotva po kolínka, tak to šlo. “Jo?“ hlesla jsem a podívala se jí do očí. Pak jsem teda ještě tiše dokuňkla krátký dodatek: “Takže jsi taky neuměla plavat, když jsi byla malá?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, jo byla jsem tu sama. Úplně sama samotinká, už mě to doma nebavilo, tak jsem šla na průzkum, jenže ten málem dopadl špatně. Rozhodla jsem se, že o něm nikdy nikomu nepovím. “Jsem tu sama, mámu nemám a žiju s tetou Rowenou ve smečce.. Dole na jihu,“ ukázala jsem tlapkou od jezera směrem dolů, odkud jsem i přišla. "Znáš tetu Rowenu?" naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a zavrtěla na vlčici ocáskem. Třeba to byla Rowenina kámoška. "Jmenuju se Nelly, a ty?" Měla jsem štěstí!

Červenec 02/10 | Sinéad

Uši jsem měla co nejvíc připláclé na krku, aby se mi do nich nedostala voda, přičemž jsem intuitivně lapala po dechu jako leklá ryba, kdykoliv jsem zrovna měla hlavu nad hladinou. Ani jsem nezaslechla, že mi vlčice běží na pomoc, měla jsem totiž co dělat sama se sebou a tím, abych se neutopila. Naštěstí mě ale pohotově čapla za kůži a já si tak mohla konečně oddychnout, že budu dál žít a neumřu ve vodě jako nějaké malé tuleňátko, které ještě nestihlo za svoji krátkou existenci nic zažít, pač ho ulovil velkej bílej medvěd. Jako mi to říkala máma v pohádkách.
Nechala jsem se vytáhnout na břeh, u toho hlasitě oddechovala a občas dostala záchvat kašle. Když jsem ale pak mohla ucítit pevnou zemi pod nohama, zaplesalo mi srdíčko. Děkovně a úlevně jsem se na vlčici zazubila a souhlasně jsem přikývla, jakože jsem v pohodě. Sice jsem se kvůli tomu velikému náporu stresu pořád ještě klepala, ale byla jsem ráda, že žiju a že už je to za mnou. Až teď jsem si to všechno pořádně přehrála zpětně v hlavě, předtím jsem neměla čas nad čímkoliv přemýšlet. “Uh, málem jsem se utopila,“ pískla jsem a nešťastně jsem se na vlčici podívala. “Neumím plavat,“ pohled jsem nakonec přeci jen zahanbeně sklopila. Teta Rowena by asi byla naštvaná, té by se to moc nelíbilo. A co by mi na to řekla máma nebo Nagi? Byli by ze mě určitě moc zklamaní.

Červenec 01/10 | Sinéad

Bylo horko k zalknutí. Takové počasí jsem dosud nezažila, já se narodila v zimě, takže tohle léto bylo mé první v životě. No, ještě že jsem se potloukala bezprizorně okolím, měla jsem totiž štěstí – narazila jsem na velikánský jezero, takže jsem se mohla vykoupat a napít., navíc jsem měla v packách dlouhou cestu, tudíž tohle jezero bylo ideálním místečkem pro můj kýžený odpočinek.
Sotva jsem do jezera vlezla opatrnými krůčky, něco do něj divoce skočilo, voda se rozcákla na všechny strany a já se šíleně lekla, pač jsem o dotyčném vůbec netušila. S hlasitým vypísknutím a následným žblunknutím, které však bylo dvojnásobně menší než to, které udělala tadyhle paní vlčice, jsem spadla do vody a začala kolem sebe zběsile mávat packama. Zpanikařila jsem, nevěděla jsem, co dělat. Ještě nikdy jsem neplavala, nikdo mě to neučil a mé tělo mě teď prostě neposlouchalo. Proto jsem se snažila držet u břehu, jenže ta vlčice do té vody tak prudce skočila, že mě to prostě úplně vylekalo! No a tak jsem se tam plácala, protože na zem jsem nožkama vůbec nedosáhla, a snažila se na sebe jakýmkoliv způsobem upozornit, aby mi vlčice pomohla.

Hleděla jsem na Rowenu jako na obrázek, když ke mně promluvila tak pěkným tónem hlasu. Navíc řekla, že budu pěkná, co byla vážně paráda, protože já pěkná být chtěla. A když budu pěkná vlčice a budu mít pěknou korunku, budu dvojnásobně pěkná! Zavrtěla jsem na ni radostně ocasem a tlamička se mi rozjela do blaženého úsměvu, bylo mi v tuto chvíli vážně dobře. Najednou jsem neměla strach, ani z tety a ani z toho, co se před chvílí událo. Oheň zmizel a nic mě tu už neohrožovalo. Navíc to nejdůležitější, všimla jsem si, že se tetino chování trošku změnilo. Byla dostupnější a vlídnější, to mi dělalo dobře na dušičce. Připadala jsem si chtěná, milovaná. Navíc tu se mnou byl Nagi a… A všechno bylo zase růžový, pohádkový a skvělý!
“Můžu si dělat co chci?“ zopakovala jsem překvapeně. Bylo možná fajn být dospělou vlčicí, ale co mi pořád vrtalo hlavou, byla má výška. Proč jsme já i Nagi byli nižší než Rowena nebo třeba moje máma? Přece, když jsme teď dospělí, měli bysme být stejně vysocí, ne? No, v této nárazové proměně na dospěláka jsem měla ještě docela dost zmatek, bylo dost otázek, které mi vrtaly hlavou, ale když jsem se podívala na Nagiho, ten tak nevypadal. Právě naopak, působil sebejistě a vypadal, že všechno chápe a všemu rozumí, takže jsem se už na nic dalšího ptát nechtěla. Jen jsem s úsměvem na tvářičce šťastně pokyvovala hlavičkou, když se budu držet Nagiho, určitě mě ochrání před všeckým zlem. Všechno o dospěláctví pochopím, bude všecko najednou jednoduchý a budem… No budem dospělačit společně! uculovala jsem se čím dál tím víc. Společné dospělačení s Nagim znělo parádně, to by mě moc bavilo. Navíc slovo „společně“ pro mě mělo naprosto jasný význam – nebudu sama. “Nagi?“ oslovila jsem ho, když teta domluvila. Nechtěla jsem jí skákat do řeči, přece jen mě moje máma učila, že se to nedělá a že bych měla počkat, než někdo domluví. Tlapičkou jsem se dotkla jeho pacenky, abych na sebe upozornila a aby se na mě podíval. “Nagi ukážeš mi pak všechny ty členy, o kterých Rowena mluvila?“ naklonila jsem hlavu prosebně do strany. Když nevím, jak vypadají, jak bych mohla vědět, že patří k nám? Musela jsem je všechny poznat.
“A Roweno, ten náš mocný otec, o kterém jsi teď mluvila, ten tady žije s náma?“ přicupitala jsem blíže k ní, když se rozešla, přičemž jsem na ni vzhlédla, abych jí viděla do tváře. Je to i můj otec? A jak vypadá? Můžu se k němu přitulit, když je to i můj táta? zaplesalo mi srdíčko, chtěla jsem ho poznat hned teď! Nevěděla jsem, jaký to je pocit, mít tátu. Nikdy jsem žádného neměla, ale moc jsem chtěla. Tak ho možná budu moct mít teď? “Lov zní super a magie taky, já jsem teda ještě nikdy nelovila, jen máma mě učila lovit nějakou myš, to byla docela sranda. Věděla jsi Roweno, že myši jsou fakt hodně rychlý a hned se ti někde schovaj, takže je skoro nemůžeš chytit? Je těžký je dohnat,“ pokývala jsem znalecky hlavou. “Mě to třeba nešlo, byla jsem pomalejší. Zkoušela jsem to asiii… Nooo asi tak dvakrát. Lov myší byl fakt wau,“ očima jsem vyhledala Nagiho. “Nagi!!“ vyštěkla jsem nahlas, když jsem ho našla, a přiběhla jsem k němu. “Tys někdy zkoušel lovit myš?“ Ohledně magií jsem se nevyjadřovala, neb jsem netušila, co to znamená a nechtěla jsem působit jako hloupá holka. Raději jsem si prohlížela hranice lesa, abych věděla, pokaď je to náš domov a kde už zase není, chtěla jsem to dokázat rozeznat. Když ale teta pronesla tu větu s tím, že je to NÁŠ domov, zalechtalo mě bříško. Kéž by tu tak mohla být máma s námi, určitě by se jí taky moc líbilo mít domov. Na moment jsem shlédla na zem, na své tlapky. Zavzpomínala jsem na dobu, kdy jsme se jen toulaly od ničeho k ničemu a neměly jsme se kde schovat. To byla smutná doba, měla jsem často hlad a byla mi zima, ale byla jsem tam s mámou a to na tom bylo vážně úžasný. Teď mám domov, ale zase tu nemám mámu. Tiše jsem vzdychla, možná i trochu utrápeně, ale naštěstí mě to rychle přešlo, protože mě vždycky něčím zajímavým zaujala teta. Mluvila o nějaké jámě, chtěla jsem se zeptat, co to ta jáma vlastně je, jenže mi připadalo, že se pořád na něco vyptávám a třeba Nagi se neptal na nic. Nebylo to špatně, že jsem se tolik ptala? Rozhodla jsem se svoji otázku nechat na později, raději jsem se jen zatetelila a s úsměvem vyhrkla: “Cokoliv!“ měla jsem hlad a bylo mi jedno, co zbaštím. Chtěla jsem prostě hlavně papat. A měla jsem taky žízeň…