Gallirea - Příspěvky uživatele

// Alkairan

Překvapeně jsem se na něj podívala, dvakrát zamrkala a přemýšlela, co na to říci. “Nikdo na tebe nikdy moc nesahal?“ zopakovala jsem podiveně, zahleděla se prázdným pohledem kamsi do dálky a představila si, jaké by to asi bylo, kdyby se mě moje mamka dotýkala míň, než se mě vždycky dotýkala, když jsem byla malý prcek. A ještě ke všemu kdybychom se spolu míň mazlily a tulily večer před spaním – tragédie! Zděšeně jsem přitiskla uši k hlavě a zavrtěla prudce hlavou. To by se mi moc nelíbilo, však máminy doteky byly ty nejláskyplnější na světě. Dodávaly mi pocity bezpečí, jistoty a tepla. Milovala jsem tulení s ní. “To je hlůza!“ vyprskla jsem a doběhla mezeru, která mezi námi vznikla, zatímco jsem přemýšlela a on dál šel. “Ale jestli chceš, můžu ti s tím pomoct!“ navrhla jsem mu přátelsky a zavrtěla u toho ocasem. “Můžu tě hodně mazlit, aby sis zvykl. Je to fakt plíma, věl mi. Mazlení je suplový,“ cukala jsem hlavou nahoru a dolů, abych podpořila svoji řeč. “Plicházíš plávě o hodně, víš?“ zarozumovala jsem ještě, abych ho ke svému plánu o mazlení co nejvíc přivábila. Chtěla jsem, aby se na něj nalepil jako mucha na lep, jenže mi něco říkalo, že se tomu tak nestane. Takže jsem se jen usmívala, cupitala vedle něj a doufala, že bude souhlasit. Jenže jeho odpověď mě moc nepotěšila. Svěsila jsem koutky tlamičky, k tomu i ocas s ušima a rozmrzele zakňourala. “Ale já se chci pomazlit s tebou, líbí se mi tvůj kožich! Máš hezký chlupy, fakt jako! Ploč se nemůžu mazlit s tebou?!“ zaprotestovala jsem nešťastně.

//Rowena

Zaslechla jsem kroky. Někde v dálce, mezi křovisky, znejistěla jsem. Nevěděla jsem, jak reagovat. Měla bych mít radost a těšit se? Přece jsem vždycky vlky kolem sebe měla ráda... Jenže tady se dělo tolik divných věcí, že jsem se možná netěšila a spíš se bála, co a kdo se zpoza křovin vynoří. Koutkem oka jsem se koukla na Kaie a nenápadně se k němu přiblížila tak, abych cítila jeho tělesné teplo. Naprázdno jsem polkla a čekala, co se stane. Tentokrát jsem byla připravená vzít nohy na ramena a pálit pryč opravdickou Nellounskou rychlostí! Tak lychle jako blesk! zacupitala jsem nožkama na místě a netrpělivě vyhlížela nově příchozího. Snad to nebude pšíšela. Pšíšela došela, hehe. Ta by mě mohla sežlat, natáhla jsem hlavu jak žirafa a bez dechu a tlukotu srdce sledovala vynořující se postavu. Když jsem si uvědomila, že je to vlk, oddychla jsem si. Po tvářičce se mi rozlil úlevný úsměv a ouška se nastražila zvědavě dopředu. “Ahoj!“ vyhrkla jsem vesele, když mě oslovila jako mladou dámu. To oslovení se mi fakt líbilo, i když jsem moc nechápala jeho význam. Ale to mi moc nevadilo, protože to prostě znělo hezky a co znělo hezky, to bylo super. “Jsem Nelly!“ představila jsem se hned, protože mě máma učila, že bych měla být slušná a měla bych vlkům, se kterými mluvím, prozradit své jméno. Ale to, co vlčice řekla pak, mi zvedlo náladu úplně na maximum. Rozvrtěl se mi ocásek jako vrtulka a mé emoce byly tak silné, že jsem začala poskakovat na místě. “Zůstat?! Jakože... Jakože na fult?!“ vyprskla jsem, oči dokořán vypoulené, a bez váhání okamžitě přikývla. Zůstat tu totiž znamenalo jediné – domov. A já domov moc chtěla. “Chci tady zůstat! Hodně moc! Moc moc chci!“ domov bylo místo bezpečné, útulné, milé, plné mateřské něhy, jídla a vlk ví, čeho ještě. Pamatovala jsem si to z dob, co jsme s mámou žily v noře. A ty časy se mi tehdá moc líbily. Byly daleko lepší, jak ty, které jsme procestovaly. Ale i ty byly prima. “Já si všecko zasloužím, vážně!“ nevěděla jsem, co bych si měla zasloužit a co vlastně to slovo znamenalo, ale souhlasila jsem s tím. A jak se zaslužuje? A co se zaslužuje? Moc to nechápu, vrtěla jsem na vlčici ocáskem jako divá. Představila se mi a dokonce mi říkala spoustu nových informací, to bylo žůžo. Hltala jsem je jako smyslů zbavená, pokyvovala hlavičkou a čekala, co dalšího mi poví. “A... A teto Loweno, a když je paní Smlt hodná, můžeme se s ní seznámit? Ukážeš mi ji? Chci ji potkat!“ usmívala jsem se. Dnešní den byl vážně famózní. Tolik nových zážitků. “Chci být s tebou, paní smltí i tvými syny.“ Bylo to jasné – měla jsem nový domov. Chtěla jsem se zeptat, jestli by se sem mohla připojit pak i má mamka, až mě najde, ale teta Rowena vypadala, že je fakt hodná, takže jsem nepochybovala o tom, že by mi to dovolila, až by ta situace nastala. A pak by sem mohl plijít i steljda Aity a teta Wizku. To by bylo plíma. To bysme pak byli všichni dohlomady velká lodina! Supel!
Teta se jala odcházet, trochu mě to mrzelo, protože jsem si s ní chtěla pokecat, ale když tu teď bydlím, určo na to bude spousta času jindy. Stála jsem tam, pořád vrtěla ocasem jako mamlásek a chtivě zírala na mrtvé ptáky, kteří z ničeho nic spadli ze stromu. Nenapadlo mě, že to udělala teta, tak daleko jsem neuvažovala. Bylo mi to navíc celkem jedno. Mrtvé vrány totiž poskytovaly jídlo, a já měla velikánský hlad. Přímo monstrózní hlad! “Děkuju teto!!“ zařvala jsem a nahrnula se k usmažené večeři, kterou jsem začala rychle dlabat. Bylo to vynikající.

Duben 02/10 | Nagesh

Příjemně mě překvapilo, že se se mnou vlčák začal mazlit. Usmívala jsem se, byla jsem opravdu ráda, protože fyzický kontakt mi od doby, co jsem se oddělila od mamky, velmi chyběl. Teta Wizku a strejda Aity byli kdo ví kde a znala jsem teď jen Kaie, který na mazlení vůbec nebyl, což mě fakt štvalo, protože bych se ráda pomazlila i s ním. Klidně bych se pomazlila s oběma zaráz! S Kaiem i s Nagim. Tulivě jsem mu zabořila hlavičku pod jeho hrdlo a ještě se párkrát zalísala, než jsem od něj o kousek poodstoupila, abych s ním mohla lépe mluvit a abychom na sebe viděli. "Hezky se mi s tebou mazlí," řekla jsem mu spokojeně, kecla si zadkem na zem a párkrát ještě zavrtěla ocáskem, než jsem se jala odpovídat. "A já... Noooo, vlastněěě," hluboce jsem se zamyslela, popravdě jsem vůbec nevěděla, jak a proč jsem se tu zjevila, proto jsem se nakonec na Nagiho jen nezbedně zazubila. "Já taky nevím, ploč tu jsem, ale jsem tady. A ty tady seš taky, takže tady plostě můžem bejt spolu, jo?" zakmitala jsem radostně ocáskem, vyskočila na nožky a s hlasitým povzdechem jsem se začala koukat zvídavě po okolí. Samozřejmě mi neušla jeho lichotka ohledně mého kožíšku, respektive chlupů a jejich zbarvení, ale protože jsem teď byla plná nových vjemů a taky jsem chtěla trochu prozkoumat okolí, nechtělo se mi na to odpovídat. Přešla jsem to tedy pouhopouhým natočením ouška jeho směrem, nicméně mi to nepřišlo jako špatná reakce. Přece, když jsem odpovídat nechtěla, nemusela jsem, ne? Teda, aspoň mamce to nikdy nevadilo...
Po chvíli jsem si uvědomila, že ten ostrůvek, na kterém teď s Nagim společně jsme, je poměrně malý a všude kolem něj je voda. "Nagi," oslovila jsem ho, když mi prozradil své jméno a tlapkou ukázala na vodu, která oddělovala ostrůvek od zbytku pevniny. "Všiml sis, že je všude kolem nás voda?" opatrně jsem přiťapkala ke břehu a tlapkou se dotkla její hladiny. Tiše jsem se zachichotala a zkonstatovala: "Hodně vody!" ohlédla jsem se na Nagiho, co na to říká a co si o té vodě vlastně myslí, protože mi tak trochu připadalo, že jsme tu uvěznění. Ale jen trochu, protože jsem nad tím moc nedumala, takže mi ta myšlenka jen tak zrychleně proběhla hlavou. Protože se mi však nelíbilo, že jsem od Nagiho dál, než bych chtěla, jedním akčním skokem jsem přihopsla blíž k němu, "Nelly!" vyhrkla jsem, vrtíc ocáskem a s nadšeným úsměvem na rtech. "Já se jmenuju Nelly," upřesnila jsem nakonec a táhle se začuřila.

Duben 01/10 | Reference místa | Nagesh

Z ničeho nic jsem se ocitla na osamoceném, poměrně malém ostrůvku, kde byly všehovšudy jen dva vyviklané smrky. Vyjukaně jsem se rozhlížela po okolí, nechápala jsem, co tu dělám? Byla jsem přece s Kaiem, proč najednou zase nejsem? Nechci být znovu sama! tiše jsem zakňourala, neměla jsem samotu ráda. Být sám byla velká nuda, navíc mi i hrozilo větší nebezpečí, než když jsem byla ve dvojici nebo třeba i trojici. Krátce jsem zavzpomínala na mámu, zatoužila jsem po její osobě. Stýskalo se mi, přála jsem si, aby byla zase se mnou a já se k ní mohla přitulit tak, jako jsem to vždycky dělávala. Možná, že by mi i stačilo se aspoň na chvilku přitulit k tetě Wizku nebo strejdovi Aitymu, potřebovala jsem pomazlení.
Zastříhala jsem oušky, vedle sebe jsem zaslechla šplouchání, takže jsem tím směrem ihned otočila hlavu s nadějí, že tam bude nějaký vlk. A měla jsem pravdu. Po tváři se mi rozlil úlevný úsměv a očka se mi mírně rozzářila, na nic jsem nečekala a rozeběhla se přímo k barevnému vlčeti. Napadlo mě, že bude asi podobně starý, jako jsem já, což bylo vážně prima! Moc vlčat jsem ve svém životě zatím nepotkala, vlastně jen Kaie.. a ten byl nudnej, děsnej suchar! Cítila jsem v kostech, že tohle bude daleko lepší týpeček. Teda, aspoň jsem v to doufala. "Ahoj!! Ahoj!" zahalekala jsem na vlčka tak hlasitě, že z horních větví jehličnanů s hlasitým vřískotem vyletěli k obloze dva ptáci a jali se od nás zdrhat někam pryč. Po očku jsem na ně mrkla, ale pak veškerou pozornost věnovala jemu. Novému známému... "Ploč tady sedíš tak sám?" zeptala jsem se, když jsem překonala ten malinký kousek území, jež nás rozděloval, a zatímco jsem si prohlížela jeho barevný kožich, přiblble jsem se na něj usmívala. Ten kožich o dost jiný oproti tomu mému. "Hezký chlupy!" zamávala jsem přátelsky ocáskem. "Taky jsem tady sama," přisunula jsem se k němu o kousek blíže, až jsem cítila na svém čenichu jeho dech, "budem tady teda samotit společně?" zazubila jsem se svému super vtípečku a bez váhání mu sáhla na jeho kožich tlapkou. "Mmm," zapředla jsem. Měl tak příjemně heboučkou srst! Namísto toho, abych z něj tlapku sundala, jsem se na něj nalepila a začala se k němu tulit. "Whaaa," blaženě jsem vypískla a celá se po něm roztekla.

"A ploč to nemáš lád, když na tebe někdo sahá?" zabroukala jsem tiše, stále celá uražená a dotčená, jeho směrem. Pohled jsem mu ale nevěnovala, protože kdybych se na něj podívala, mohl by si myslet, že už nejsem naštvaná, a to jsem nechtěla. Chtěla jsem mu dát pořádně za vyučenou, aby ho mrzelo, že se s ním nebavím a aby si uvědomil, že to teda celý pěkně pokazil. "Já mám láda, když na mě někdo sahá. Mamka na mě sahala hodně. Packama i tělem, mazlily jsme se skolo fult.. hlavně večel pled spaním! A teď se nemám s kým mazlit, takže jsem fááákt hodně smutná. Ty mě nechceš a nikoho jinýho nemám," zakuňkala jsem žalostně s pohledem upřeným do země, ale pak mě napadlo, že na něj možná přeci jen víc zafunguje, když se na něj podívám, takže jsem ta svá velká smutná očka zapíchla do těch jeho, a zároveň lítostivému pohledu dodala i trošku té vyčítavosti. Poládně si uvědom, cos udělal!
Pořád jsem šla, nepřemýšlela jsem nad tím, jestli jdu správně. Tohle místo bylo celý nějaký divný, vlastně se mi přestávalo líbit. Ten les, ve kterém jsem byla s tetou Wizku a strejdou Aitym, byl daleko lepší. Takový přátelštější. Kdežto tady to celý vypadalo děsně smutně, takže i já jsem pak byla smutná. A můj smutek ještě umocňovalo Kaiovo chování, protože ke mně nebyl hodný tak, jak jsem chtěla. "Já náhodou umím mluvit, jestli sis jako nevšiml. To spíš ty neumíš mluvit! Nepleť si sebe se mnou," zabručela jsem s tvářičkami nafouklými jako dva balónky, otočila na něj hlavu a začertila se. No, a pak mě ještě dorazil tím, co řekl. Prej, že jdu špatným směrem. "Cože!" vyhrkla jsem se svraštěným čelíčkem. Tohle už vážně přeháněl, pořád mě jen kritizoval. Chtěla jsem mu něco říct, vynadat mu za to, jak se chová a že ke mně není milejší, jenže on se jal odcházet a zanedlouho opravdu zmizel v nedalekém křoví. Zatuhla jsem a zatěkala očima po okolí, nechtěla jsem tu zůstat sama, ale zároveň jsem ani nechtěla jít s ním, protože jsem nebyla vůbec zvyklá na to, že by se ke mně kdy dřív někdo takto choval. Vždy se mnou každý (teda především mamka, o moc víc vlků jsem ještě nepotkala) jednal jako s princeznou, a najednou se tu zjevil on a mluvil se mnou takhle. Vůbec mě nechválil, nevyzdvihoval a neopěvoval, právě naopak - jen mě urážel a byl na mě škaredý. A navíc mi nechtěla dovolit, abych se s ním pomazlila. A já se tu přitom zjevila sama, byla jsem ve stresu, smutná a bez mámy. On by to snad měl chápat a pomáhat, a ne mě takto stresovat. "Po-počkej!" vyhrkla jsem a bez dalšího otálení vyběhla za ním. Musela jsem, samozřejmě pouze pro tentokrát, upozadit svoji naštvanost a naopak upřednostnit to, že nechci být znovu osamocená. Samota mě děsila. Obzvlášť na cizích místech.
Naštěstí nebyl daleko, takže jsem ho docela rychle doběhla. Ulevilo se mi. Srdíčko, které tlouklo jako o závod, se pomalu začínalo zklidňovat a mě se na tvářičce poprvé po dlouhé době objevil úsměv. Uff, byla jsem ráda, že mi nezdrhl. "Víš, kdybys na mě byl hodnější, byla bych aji já na tebe!" pronesla jsem, cupitajíc po jeho boku. "Plotože... Plotože nikdo plece nemá lád, když jsou na něj vlci škaledí, ne?" upírala jsem na něj svůj zrak a doufala, že to odsouhlasí.

"No ploč ploto?" zamračila jsem se na něj, přičemž jsem s hlasitým nádechem pokračovala: "Máma mi vždycky líkala "ploto není žádná odpověď!", já jsem to slovo líkat nemohla, takže ty bys to líkat taky neměl, Kajáku jeden ukájovanej!" vyprskla jsem na něj naštvaně svoji nejvíc nejhoršejší nadávku, jaká mě v tuto chvíli napadla, ale zbytek věty jsem pronesla velice znalecky a důležitě u toho pokyvovala hlavou. Připadalo mi, že ta jeho odpověď byla tak trochu nudná, jakoby si snad nechtěl povídat nebo co. S našpulenými rty jsem uraženě odvrátila hlavu, já mu ukážu, že si se mnou nechce povídat. Já si s ním povídat chtěla, takže si se mnou musí povídat! A basta. Možná je jen smutnej, že je sám, takže má špatnou náladu napadlo mě trochu soucitně, nicméně jsem se rozhodla, že budu dál dělat nafouklou. Třeba to zabere a začne se ke mně chovat líp, ne tak odtažitě. Kajánec jeden zlobivej!
Jenže můj plán, jak si získat jeho sympatie, pozornost a pochopení, nějak nevyšel a Kai na mě začal být ještě ošklivější. Nedovolil mi ho pohladit, škaredě na mě ten jeho zákaz vyštěkl a ještě ke všemu mě urazil. Ukřivděně jsem se na něj podívala a šokovaně vyštěkla: "Cože!!" s očima vykulenýma a ušima připlesklýma na krku jsem ho nevěřícně pozorovala. Takovou věc mi ještě nikdy nikdo neřekl, nejvíc času jsem trávila s mámou a ta mě nikdy neurážela, právě naopak - pořád mi říkala, že jsem princezna, takže mě to značně zamrzelo, ale také pobouřilo. Odmítavě jsem tedy zavrtěla hlavou, "nejsem špindíla, ty kecálku jeden!!" zařvala jsem na něj z plna hrdla a do očí mi zase samovolně vytryskly slzy. S lítostivými vzlyky jsem očima shlédla na své tlapky, které na sobě nalepené bláto opravdu měly, o to víc mě to rozesmutnilo. Nechtěla jsem mu dát za pravdu, proto, i když jsem si nyní byla špíny na svém kožíšku vědoma, jsem znovu nesouhlasně zaprotestovala: "Nemám nikde špínu, to sis teď jenom vymyslel!" vypískla jsem a ukázala na něj tlapkou. "Však se podívej na sebe, ty zmoklej flajele!" přivřela jsem naštvaně oči, abych mu to mohla celé vrátit se vším všudy. "Máš plomoklej kožich jak... jak... No úúúplně jak kdyby byl celej počůlanej!" zavzlykala jsem, otřela si zablácenou tlapkou čenich a pohled odvrátila pryč od něj. Naštval mě, urazil mě a choval se hnusně, nechtěla jsem se s ním bavit. "Já chci maminku," zablekotala jsem tichounce sama pro sebe velice skleslým hláskem. Slzičky mi stékaly z očiček, dopadaly na promočenou zem a mísily se tak s vodou a všudypřítomným bahnem. "A moje mamka nekecá, nikdy! Slyšíš!" začertila jsem se, dupla u toho vztekle packou o zem a hlasitě si odfrkla. "Neulážej moji mámu, tloubo jeden! To možná tak kecá tvoje máma, ale moje ne, víííš!" udělala jsem na něj ten nejhnusnější rypák, jaký jsem dovedla, pak zvedla zadek ze země a naštvaně se rozešla někam pryč. Hlouběji do útrob celého tohoto podivně zarostlého území. "Pojď se se mnou zeptat toho, s kým tu bydlíš," přikázala jsem mu, ale pak mi připadalo, že to znělo moc měkce a málo jako tvrd příkaz, takže jsem prudce otočila hlavu a rázně dodala: "Plotože zlobíš, takže za tlest půjdeš se mnou a zažídíš, abych tu mohla spát s tebou! I když s tebou už spát ani nechci, plotože seš zlej. Zlej vlk Kajunák!" svěsila jsem koutky tlamy, abych vypadala fakt naštvaně, a znovu se rozešla... Přitom jsem ani netušila, kam bych měla své kroky směřovat. Teď jsem mu to poládně natlela!

“Ploč couváš?“ s lehkým zamračením jsem se ohlédla za sebe a zkontrolovala okolí, jestli se náhodou za mými zády netyčí nějaká příšera, která by nás ohrožovala a které by se tadyhle Kai obával. Ale nic jsem neviděla, takže jsem na něj vrátila zpátky ještě více nechápavý pohled, než jsem měla předtím. No, a protože on mezi námi opětovně zvětšil rozestup, já ho zase pár malými krůčky zmenšila. Když jsem pak stála kousek od něj, s nevinným zamrkáním jsem zavrtěla ocáskem. “Líbí se mi tvůj hnědý kožíšek, ještě jsem takovou balvu kožíšku neviděla. Má tvoje máma stejně balevný chlupy jako ty?“ natáhla jsem tlapku, abych se ho mohla dotknout, jenže on se pořád držel tak nějak bokem. Nechápala jsem proč, ale zase jsem mu nechtěla působit nepříjemnosti – inu, taky by se mi nelíbilo, kdyby na mě chtěla tlapkat nějaká nebezpečná stvůra a chtěla by si se mnou hrát, když bych já zrovna nechtěla. Ale já nejsem stvůla, připomněla jsem si. Byla jsem spíše... Princezna! “Můžu si sáhnout na tvůj kožíšek? Zajímá mě, jestli je plíjemný na moje tlapišky,“ uculila jsem se a nad hlavou se mi skoro objevila andělská svatozář. Stačilo si ji jen domyslet. Stlejda Aity mi to po zeptání taky dovolil, mohla jsem se taky plitulit k jeho chlupům. A nový kala-kala-kamalát mi to taky dovolí, když jsem se hezky zeptala, dychtivě jsem si jeho srst prohlížela. Milovala jsem tulení a mazlení, chtěla jsem si na něj sáhnout.
Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych vyjádřila svůj jasný nesouhlas. “Nesmysl!“ vyprskla jsem. Jak mohl vůbec něco takovýho říct? “Každýmu ulčitě vadí být sám. Moje máma líkala, že být sám je smutný. A já nechci, abys byl ty smutnej, takže budeme spolu a nebudeme ani jeden sám. Ty nebudeš smutnej a já nebudu smutná, plotože... Hmmm...,“ zaujal mě trs vysoké trávy, který se líně vlnil ve směru poryvu větru, takže jsem na moment ztratila nit. “Jo, no nebudem smutní, plotože budeme spolu!“ dodala jsem vesele a vycenila na něj v náznaku úsměvu své perličky. “A Kai je vážně hodně doblý jméno. Takový jako wau bych lekla,“ uznale jsem pokývala hlavou poté, co jsem mu zalichotila. Ale jeho jméno se mi vážně líbilo, bylo krátké a lehce zapamatovatelné. Ne tak dlouhé, jako měl stlejda Aity. To jeho bylo mocinky moc dlouhé, s táhlým povzdechem jsem se porozhlédla po okolí. Pořád jsem netušila, kde to vlastně jsme? “Ty tady bydlíš? Máš tady domešek? Můžu v něm bydlet s tebou? Můžeme spolu spinkat, aby nám nebyla zima,“ zavrtěla jsem nadšeně ocáskem. Vážně jsem měla dobré nápady! Nicméně při představě společného spánku v teple a pohodlí jsem opět ucítila nový nával únavu. Zívla jsem, ale snažila jsem se na sobě nedávat nic znát. Oči jsem stále měla dokořán vypoulené a ocásek celý rozdivočený.

“V díle?“ s lehkým zamračením jsem po něm zopakovala to, co řekl, a snažila se představit si temnou díru a svoji matku, jak v ní žije. Zatímco jsem urputně přemýšlela a vzpomínala na naši noru, která taky byla tmavá, možná až dokonce temná, očima jsem bezděky koukala na oblohu. “No,“ koukla jsem do jeho očí a pomalu začala mluvit, “možná, že v temné díle žije. Ale nevím to jistě, plotože jsme obě dvě už pled dlouhou dobou z tmavé díly odešly, víš?“ pokrčila jsem ramínky a otřela si zbytek slziček, které ne a ne přestat téct. S posmrknutím jsem se na vlčka usmála, cítila jsem se trošku líp, když tu byl se mnou. Samota nebyla nic pro mě. Když mi však oznámil, že vlčice se šedavým kožíškem se tu nezjevila, smutně jsem znova našpulila rty a sklopila pohled k zemi. A znovu jsem začala natahovat... Zajímalo mě, proč to mámě trvá tak dlouho? Co vlastně dělá takovou dobu, proč mě poslala podél řeky a sama zůstala někde vzáádu? Ale ulčitě plíde, nenechala by mě samotnou!
Překvapením pro mě byla další vlkova řeč, prý se taky ztratil. “Ztlatil?!“ hlesla jsem překvapeně, uvnitř sebe jsem však ucítila jisté... Potěšení? Úlevu, že v tom nejsem sama. “Takže tady taky nemáš svoji mamku? Jsi bez mamky? Sám?“ naklonila jsem hlavu do strany, asi na tom byl doopravdy podobně jako já. Zlehka jsem se usmála, tato informace mi opravdu trošku zvedla náladu. “Budu... Budu dělat...,“ nevěděla jsem, co dělat. Zmlkla jsem a přemýšlela, co bych měla říct. Už jsem to chtěla odpískat a říct, že fakt nevím, ale pak mě to napadlo. Vyhrkla jsem: “Budu s tebou!!“ zadek mi vyletěl ze země a opelichaná metlička se rozvrtěla ze strany na stranu. “Nechci být sama, budu s tebou. A když budeme spolu, nikdy nebudeme ani jeden sám. Jo?!“ přicupitala jsem malinkatými krůčky blíž k němu, abych přerušila vzdálenost, která nás celou dobu dělila. “Jsem Nelly, a ty seš můj novej kalamát! Eeeh, teda kamalát, hihi,“ slzičky konečně byly ty tam. Díky němu jsem se zase cítila líp. Upírala jsem na něj svůj šťastný zrak a čekala, co odpoví. Jak se asi jmenuje on?

Uplakaně jsem bloudila neznámým prostředím a celou dobu jsem dychtivě prosila v mysli svoji mámu, aby mě co nejrychleji našla a odvedla do bezpečí. A když jsem nakonec přeci jen zaslechla ve vysoké trávě pohyby, na moment ve mně vysvitlo světýlko naděje. “Mami?!“ vyhrkla jsem bez otálení, našponovala se, abych dohlédla co nejdál a krk natáhla jako žirafa kamsi před sebe. Se zatajeným dechem jsem pak pozorovala směr, ze kterého zvuky šumu trávy a občasného zlomení nějaké větvičky na zemi, vycházely. Jenže... To nebyla máma. Stáhla jsem uši k hlavě a znovu mi do očí vyhrkl oceán slz. “Já chci mámu!!“ zakvičela jsem, kydla jsem prdkou na zem a plakala. Plakala a plakala, jakoby mi snad zásoba slaných slz nikdy neměla dojít. Byla jsem tak nešťastná, všechno bylo špatně! Byla jsem tu sama, nikoho a nic jsem tu neznala. Kvůli promočenému kožíšku jsem postrádala tělesné teplo a jako vrchol všeho - bříško mělo veliký hlad!
Když mi na moment přestaly slzy téct jako ta nejdivočejší řeka a já se snažila popadnout skrze vzlyky dech, zaostřila jsem zrak na cizince, který se přede mnou zjevil. Až teď mé unavené mysli docvaklo, že je asi tak stejně velký, jako jsem já. “N-n-neviděl jsi moji má-mámu?“ doufala jsem, že souhlasně přikývne a hned mě za ní zavede. Jak ráda bych se přitulila k tomu jejímu teplému měkkému kožíšku. S táhlým posmrknutím jsem si otřela tlapkou oči, ale stejně mi to moc nepomohlo, protože mi slzičky stékaly po tvářích už i samovolně. Až tak moc smutná a nešťastná jsem byla! “Má taky š-š-š-šedý kožíšek jako m-m-mám já,“ vytlačila jsem ze sebe ukňouraně, znovu si promnula oči a táhle zívla. Mráz, který mi přeběhl přes záda současně s mým zívnutím, mi jasně naznačil, že bych měla jít na kutě. Tělíčko i hlavička potřebovaly odpočinek, jenže copak jsem mohla? Neměla jsem se ani ke komu přitulit, já nechtěla spinkat sama bez přitulení. S našpulenými rtíky jsem svěsila hlavičku a s táhlým utrápeným povzdechem jsem s ní pomalu zavrtěla. “Ztlatila jsem se,“ pronesla jsem a odevzdaně vzhlédla vlčkovi do očí.

<< Roh hojnosti

Zbystřila jsem, když má očka v dálce spatřila jakýsi zarostlý lesík. Zamávala jsem ocáskem a místo z bezpečí tetina břicha chvíli pozorovala, ale nepřipadalo mi nijak zvlášť nebezpečné. "Eeeh, teto, teto!" zahalekala jsem pak rychle, abych mohla oba dva (nejen tetu) upozornit, že v dálce je super místečko se stromama, které nás může ochránit před větrem a deštěm. S nataženou tlapkou jsem vyskákala zpod jejího břicha ven a zamávala směrem k remízku, "tam teto! Les! Honem!!" na nic jsem nečekala a akčně, s velkou vervou a odhodláním zachránit naši supráckou výpravu, jsem se rozeběhla směrem k lesu. Chtěla jsem se schovat, to počasí mi bylo silně proti srsti, já měla raději teplo a sluníčko.
Ocáskem jsem mávala sem a tam a dál běžela vstříc novému místu, aniž bych zkontrolovala, že mě moji kamarádi následují. "Už tam budeme, stlejdo s tetou! A tam se schováme, nebude na nás plšet!" oznámila jsem hlasitě skrze pištivý vítr, přičemž jsem trochu zpomalila tempo, neb jsem byla už tak z dlouhé cesty unavená a vyčerpaná. A taky hladová. Musela jsem šetřit síly, tělíčko si samo řeklo, že potřebuje zpomalit. Cíl jsem ale měla jasný, o rychlost tentokrát nešlo. Očka jsem stále upírala na svoji novou modlu a doufala, že bude tak prima, jak jsem si ji ve své hlavě vykreslila.

Za pár chvilek jsem se ke křoviskům přiblížila na takovou vzdálenost, že jsem mohla zidentifikovat lépe, o co se jedná. Rostla tu převážně vysoká tráva různých barviček, stejně jako křoviny a menší stromky. To mi připadalo vážně super, protože máma mě vždycky učila schovávat se a využívat přírodu co nejvhodněji tak, abych se zvládla ukrýt před jakýmkoliv nebezpečím. Mamce by se tady ulčitě líbilo! A protože jsem si byla na tuty jistá, že tohle místo by máme vyhovovalo a sama by mě do něj vzala, poklidně beze strachu jsem vstoupila mezi traviny, které mě okamžitě obklopily a já se tak vytratila tetě i strejdovi z dohledu. Zmizela jsem ze světa, nikdo zvenku mě nemohl spatřit. Zkoumavě jsem si prohlížela vše okolo, když jsem pomalu přikrčeně cupitala stále hlouběji a hlouběji. Neměla jsem strach, ale připadalo mi to tu jako jedná velká zábava. Takové místo jsem ještě nenavštívila, bylo opravdu husté a hojně prorostlé všemožnými rostlinami, což se mi velice zamlouvalo. Ráda jsem se ukrývala, dodávalo mi to pocit bezpečí a sebejistoty.
Jak jsem se ale dostávala dál a dál od louky, ze které jsem sem vběhla, z ničeho nic jsem si uvědomila, že za sebou neslyším ničí kroky. Na moment se mi zastavilo srdíčko, zatuhla jsem. "T-teto?!" zavolala jsem a nejistýma, možná až vyděšenýma očima zakoulela po okolí. Hlajeme si možná na schovku? Schovka je supel.. "Stlejdo?!" zkusila jsem s otočením o 180° pro změnu zavolat na Aityho, že se třeba ozve on, jenže se neozval nikdo. Osaměla jsem, a nepřipadalo mi to jako hra, i když bych tomu moc ráda uvěřila. To by se totiž teta se strejdou nakonec ukázali a všechno by bylo v pořádku, jenže... Jenže prostě nic. V tu ránu, jak mi prostoupilo tělem bolavé uvědomění o opětovné samotě, mi vhrkly slzy do očí. "Teto! Stlejdo! Kde jste kdo!!" zanaříkala jsem, plačící a vzlykající, přičemž marně očima hledala cestu ven - zpět na louku za ostatními. Ploč nešli se mnou?! Ploč.. Ploč mě nechali samotnou?! nechápala jsem to, přece jsme na tuhle výpravu šli všichni společně, ne? Otáčela jsem se kolem dokola a nešťastně hledala kohokoliv živého, aby mi pomohl z těchto křovisek pryč. A aby mi udělal společnost, nechtěla jsem být znovu sama. "Mamiiiii," zakvíkala jsem a s usopleným nosíkem, posmrkující, se vydala někam pryč v domnění, že třeba najdu cestu ven. Nemohla jsem tomu uvěřit, nejdřív jsem byla s mamkou, pak se dvěma suprovými kamarády a najednou? Najednou jsem neměla nikoho! Znovu jsem se rozbrečela, teď už hystericky, začínal mě chytat amok. Strach a nejistota mě začali pohlcovat a ovládat tak moji zatemněnou mysl. "Pomoc!! ... POMOC!!" nechala jsem svůj nešťastný zlomený hlásek rozlehnout po okolí. Tuze jsem doufala, že mě někdo přijde zachránit. Mamiii, já chci domů. Chci mámu! Chci za mámou! sténala jsem ve své zmatené hlavince, proč se tohle dělo? Proč jsem byla znovu bez opory dospělých, bez vlků kolem sebe? Takhle jsem to nechtěla, přála jsem si objevit se zase doma. Nebo u mámy. Nebo aspoň u tety Wizku a strejdy Aityho. Prostě v bezpečí. A tak jsem cupitala někam do neznáma jako uplakaná hromádka neštěstí s ocasem zataženým mezi nohama a ušima připlesklýma na krku, a u toho doufala, že je to jen nějaký zlý noční sen. Kolem dokola je už skolo tma. Může to být jen sen, ujišťovala jsem samu sebe, avšak bezúspěšně.

<< Esíčka (přes Středozemní pláň)

Capkala jsem schovaná pod bříškem tety, prohlížejíc si neznámé prostředí kolem sebe. Rozlehlá planina, kterou jsme procházeli, byla krapet nepřívětivá, co se větru a deště týkalo. Sice mě teta zakrývala jejím tělem, ale i tak pod jejím bříškem profukoval studený vítr a sem tam na mě přivál i dešťové kapky, které mě zastudily v promočeném kožíšku. Lehce jsem se zachvěla, chlad mi prostoupil celým tělem a do toho zanaříkalo bříško, že má fakt velký hlad. "Mám hlad," kníkla jsem tichounce, ale můj hlásek přehlušilo silné zafoukání zimního větru. Přestávalo se mi na planině líbit, zakoulela jsem očima po okolí, jestli není poblíž nějaký les. Stromy přece poskytují ochranu, ne? Mamka mi vždycky líkala, ať se schovám pod stlom. Nebo do díly. Ale když není díla, stačí stlom, zaostřila jsem pohled někam do dálky, doufajíc, že přeci jen nějaký domeček najdu. Jenže louka, po které jsme šli, mi připadala nekonečná a naše tempo bylo až úmorně pomalé. S tichým utrápeným povzdechem jsem tedy jen sklopila ouška a mlčky šlapala dál. Les jsem nikde nezahlédla, křoviska a vyšší traviny taky ne, takže jsem byla prostě jenom odkázána na to, tu cestu nějak přežít. Snažila jsem se raději přemýšlet nad něčím jiným, aby mi rychleji utekl čas... Třeba nad mamkou. Nad pohádkami, které mi vyprávěla a taky nad rozličnými místy, které jsme spolu navštívily. Zastesklo se mi, pohled jsem sklopila posmutněle k zemi. Jak mamka bude vědět, kde mě má hledat? Jak mě najde? vzhlédla jsem na hlavu tety Wizku, která se tyčila vysoko nade mnou, a pak na strejdu Aityho, který nás doprovázel. Napadlo mě, jestli jsem udělala dobře, že jsem šla z toho lesa pryč. Co když mě mamka bude hledat v tom lese a pak se vydá opačným směrem, než jsme se vydali my?

>> Zrádcův remízek

<< řeka Kiërb (přes Travnatý oceán)

Trošku mi vadilo, že si povídají jen spolu, já jsem si totiž chtěla povídat taky! Se zachmuřeným výrazem ve tváři jsem se na ně ohlédla, šlapali v mých stopách pár metrů za mnou a pořád si něco špitali. Nelíbilo se mi to. Oklepala jsem se, přitiskla uši k hlavě a dál pokračovala podél toku té dlouhatánské řeky. Nevěděla jsem, kam to vlastně míříme a ani mě nenapadlo, že směr udávám já a že oni mě pouze následují. Prostě jsem šla přímo za čenichem a nijak hlouběji jsem nad tím nepřemýšlela. Byla bych se jich zeptala, kam to míříme, jenže oni si mě nevšímali. Dokonce ani má plačtivá scénka v té nepříjemně štiplavém mlze je neobměkčila. Napadlo mě... Nejsou na mě naštvaní? Udělala jsem něco špatně? nastražila jsem ouška dopředu a s obavou v očích se na tetu Wizku a strejdu Aityho ohlédla, ale krok jsem nezpomalovala. Chvíli jsem se na ně dívala, ale jejich výraz moc naštvaně nevypadal. Nakonec jsem tedy pohled vrátila zase zpět před sebe, zahleděla se kamsi do prázdna, a s tichým povzdechem zamrskala ocáskem ze strany na stranu. Vzpomněla jsem si, že mamča se na mě občas taky zlobila, když jsem dělala věci, které se jí nelíbily. No, a když se zlobila, nemluvila se mnou přesně tak, jako teď se mnou nemluví oni. Jenže na rozdíl od nich se mračila a tlapkou mě kárala, že se nechovám pěkně. To právě teď ani jeden z nich nedělal, takže to bylo... Bylo to v pohodě?
S trhnutím celého těla jsem otočila hlavu za sebe, když teta Wizku navrhla hru a tím mě vyrušila z přemýšlení. Skleslý výraz z tváře zmizel a nahradil ho veselý. Vlastně hodně veselý! Zavrtěla jsem na ni ocáskem, zatímco jsem připleskla hrudníček bez otálení na zem. Zadek se vrtěl ve vzduchu sem a tam a já radostně vyštěkla: "To teda pledběhnu!" v ten okamžik jsem vystartovala dopředu. Na nic jsem nečekala, hnala jsem a hnala, s jazykem vyplazeným až na hrudi. Díky hře jsem zapomněla nejen na své trápení o jejich naštvanosti, ale i na hlad, žízeň, únavu a svoji mámu. Závod mi zvedl náladu a vymazal z hlavy zbytek myšlenek, které jsem v ní měla. "Teto, jsem hodně lychlá! Musíš se moc moc snažit!" zavolala jsem za ní a s úsměvem na tváři zamířila přes mělký brod řeky, jejíž tok mi byl i tak až po hrudník. Byla jsem prostě maličká, skoro mě ta voda pohltila! Já se jí ale nebála, vběhla jsem tam, až celá kolem mě vyšplouchla jak do výšky, tak i do dálky, a snažila se ji co nejrychleji překonat. Samozřejmě mé tempo zpomalovalo, ač jsem se snažila co to šlo. Za chvilinku už mě z toho odporu, který voda kladla, začaly bolest tlapky a srdíčko mi div nevyskočilo z hrudi. Zadýchaně jsem se uprostřed zastavila a ohlédla se, kde teta je. Chtěla jsem si chvíli odpočinout a pak znovu vystartovat, ale protože se teta blížila fakt rychle, vysokými žabími skoky jsem zbytek řeky raději honem rychle překonala. A aby to tetě nebylo líto, že prohraje, tak jsem na ni metr před cílem, který jsem si právě teď sama vymyslela a určila, zavolala: "Za lekou je cíl, teto!! A já to vyhlaju!!" a pak se mé tlapky dotkly pevné země. Šťastně jsem se otočila za sebe a na tetu začala vrtět ocáskem. "To byla vážně fakt hodně suplová hla! Hodně mě bavila!" obhopsala jsem ji kolem dokolečka a s táhlým zazubením se přilepila k její nožce, abych se ujistila, že se na mě nezlobí, že jsem ten závod vyhrála. "Teto, nezlobíš se, že jsem to vyhlála? Já jsem ti líkala, že jsem fakt hodně lychlá," zahleděla jsem se jí do očí, tlapičkou pohladila tu její a spokojeně zamrkala.
A jak dorazil do cíle i strejda Aity, mohli jsme vyrazit. "Stlejdo, mám hladíka. Ulovíš mi něco? Dlouho jsem nepapala," teď po tom závodu už to bylo fakt akutní. A najednou, z ničeho nic, jsem na svém (už tak dostatečně mokrém) kožíšku ucítila dešťové kapky. Začínalo pršet. A já déšť moc nemusela. "Jejda manky!" pípla jsem polekaně a běžela se schovat zpátky pod břicho tety Wizku. Tam se mi líbilo, teta byla vážně hodně dobrá schovka. Zakryla moje tělíčko ze všech stran, takže na mě nespadla jediná zlobivá kapička. Olízla jsem si čumáček a vděčně na ni vzhlédla, "teď můžeme poklačovat v naší výplavě," zahlásila jsem souhlasně.

>> Roh hojnosti (přes Středozemní pláň)

<< Švitořivý les (přes Dusot)

Když jsem opouštěla ten příjemný klidný lesík, ve kterém zurčel potůček a zpívali ptáčci, trošku mě to zamrzelo. Zároveň mnou projel i mírný záchvěv nejistoty - co bude dál? V lesíku bylo útulno, byla tam vodička, ptáčci a cítila jsem se bezpečně. Teď mířím kdo ví kam a navíc mamka pořád nikde. Kvůli tomu, že jsem bez ní už takovou dlouhou dobu (což jsem předtím nikdy nebyla), mi bylo nepříjemně. Natočila jsem ouška dozadu, abych se ujistila, že mě aspoň oba dva noví kámoši následují, a zároveň trošku zklidnila tempo. Ne, že bych předtím sprintovala jako laňka a vlkům utíkala, přeci jen jsem měla o dost kratší tlapičky jak oni, ale i tak jsem byla fakt rychlá!
Lehkým cvalem jsem vběhla na louku, ale v mžiku jsem zpomalila do rozvážného kroku, až se nakonec úplně zastavila. Zastříhala jsem oušky, podivně to tu dunělo, navíc všude byla mlha. Mlhu jsem znala, s mámou jsme ji často potkávali, vždycky mi říkala, že mlha není nebezpečná. Jenže mě nepřipadala ani bezpečná, nebyla jsem s ní velká kámoška, protože jsem kvůli ní nemohla nic vidět! A když jsem nemohla kvůli někomu vidět, přece se s ním nebudu kamarádit, ne? "T-teto Wizku?! Aity?!" pípla jsem, zatímco jsem se celá zmatená divoce rozhlédla okolo sebe. Mlha houstla, štípala mě do čumáčku a neviděla jsem už skoro nic. Vůbec se mi tady nelíbilo, nebylo to jako předtím v tom hezkém lesíku, kam bych se fakt moc ráda vrátila. Přemýšlela jsem, co dál, ale pak mě napadlo ukázat těm dvěma, že se mi tu nelíbí ale fakt fakt hodně. Proto jsem začala natahovat. "N-n-nelíbí s-se m-m-m-mi t-tady!!" postěžovala jsem si skrze vzlyky a uplakanými očky jsem vyhledala Wizku v té všudypřítomné bílé páře. Kdo ví proč, táhlo mě to k ní trošku více jak ke strejdovi Aitymu, ale možná to bylo proto, že měla ten pěknej náramek. "Chci z-zpátky do lesa, teto," pípla jsem, zatímco jsem se schovala pod její bříško a hlavu vystrčila ven mezi její přední nohy. Takto jsem byla aspoň trochu krytá, nicméně srdíčko mi i nadále tlouklo jako o závod. "Co líkaš?" hlesla jsem tichounce, její otázku jsem totiž vším tím náhlým stresem a zíráním do prázdna, přeslechla. Vzhlédla jsem, abych se podívala, jestli mě vnímá, ale pak jsem ztěžklou hlavičku zabořila do její nožky. Začala jsem se s ní mazlit a zároveň do té měkoučké, ač trochu nevábně vonící, srsti otírat slzičky a tekoucí soplík. "Chybí mi máma," posmrkla jsem, "a taky jsem unavená." Jarní chladný vánek profoukl pod břichem Wizku a mě tak zamrazil až v kostech. Otřásla jsem se. "A taky mi je zima!" všechno bylo špatně. Měla jsem hlad, začínala jsem být rozmrzelá, unavená, smutná a nešťastná. "Chci plyč z bílé pály," promluvila jsem tiše. Možná jsem se bála, že mě tady něco sežere, když budu hlasitější?
Ale k něčemu ten ledový vítr byl dobrý - do mých sluchů přivál zvuk šumu vody. Plná naděje, že odsud jednou provždy odejdem, jsem nastražila ouška dopředu a hlavičku natáhla zpod bříška Wizku co nejvíc před sebe. Možná trochu jako lovná laňka s dlouhým krkem. "Tam je asi leka!" zahalekala jsem úlevně, zacupitala na místě a spolu s nimi se vydala tím směrem. Ze svého super úkrytu jsem ale nevylézala. Obezřetně jsem se vyplazila na otevřený prostor až tehdy, co opadla mlha a my se konečně přiblížili k té opravdické řece. Nezdálo se mi to! Fakt je tady voda! Úlevně jsem vzdychla, protřela si pacičkou očka a přiskočila nadšeně ke břehu, abych si vodu mohla prohlédnout zblízka. Předtím stažený ocásek najednou trčel do nebes a vrtěl se hravě ze strany na stranu, "Aity! Teto Wizku!" zavolala jsem je. "Je to hezká voda, že?!" netekla moc rychle, vypadala docela přátelsky, proto jsem se jí nebála. A její čum mě uklidňoval... "Lyby?!" podívala jsem se na tetu a zamyšleně nechala ocásek klesnout k zemi. "Já nevím, lyby tlochu smldí, co myslíte vy?" s otázkou v očích jsem upřela zvídavý pohled nejdříve na tetu a pak na Aityho, ale nakonec jsem si to rozmyslela sama. "Ne, nechci lybu," zavrtěla jsem hlavou a rozešla se umíněně dál. A po chvíli mě napadlo... kam vlastně jdeme?

>> Esíčka (přes Travnatý oceán)

Začala jsem vrtět vesele ocáskem a s úsměvem na rtech vyhrkla: "Děkuju Aity!" můj ocásek nešel upokojit, mlel sebou jako divoká ryba ve vodě. Sem a tam, sem a tam... Byl tak divoký, že jsem ho pro jistotu zkontrolovala, jestli se mu něco nestalo. Naštěstí vypadal ale pořád stejně, jak jsem ho viděla naposledy a taky trčel na stejným místě. Neodskákal nikam jinam, pořád jsem ho měla na zadečku mezi zadníma tlapkama, takže jsem jen spokojeně zamlaskala a na Aithéra koukla, "neboj, máš taky hezky tlapišky. Teda, mě se tvoje tlapišky vážně líbí!" chtěla jsem ho ujistit, že nemám pěkný nožky jen já, aby nebyl smutný. Mě by třeba mrzelo, kdyby mi někdo řekl, že mám škaredý pacičky.
Má roztržitá vlčecí pozornost se přesunula na nově příchozí černobílou slečnu s tou hezkou ozdůbkou na zadní tlapce. Stála jsem vedle její zadní nohy a náramek si se zaujetím prohlížela, občas jsem (už po několikáté) cvrnkla drápkem do houpající se kuličky. Zpozorněla jsem až tehdy, co na mě vlčice promluvila. Krátce jsem na ni koukla, pak pohled přenesla zase na tu žůžo labůžo kuličku, ale nakonec poslušně odcupitala do Aityho blízkosti, kde jsem se spořádaně posadila na zem a zahleděla se vlčici pěkně zpříma do očí. Měla jsem nastražená ouška, to aby mi neunikla jediná informace! Vášnivě jsem přikyvovala, jakoby snad vlčice říkala něco životně důležitého, ale... Pro mě to životně důležité bylo. Chtěla jsem tu věc, chtěla jsem ji mít pro sebe! Chtěla jsem ji pak ukázat svojí mámě, až se s ní zase uvidím - určitě by se jí to moc líbilo, je plyč nějak dlouho. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zastříhala oušky a zkusila, jestli neuslyším nějaké nezvyklé zvuky. Třeba praskání větviček nebo máminy nožky, jak jdou uprostřed potůčku. Ale neslyšela jsem vůbec nic zvláštního. Teda... Spíš si moji pozornost opět přitáhla paní vlšise, která ale asi nebyla paní vlšisí, i když jsem si to myslela. Ale ona je vlšise, ne? nenápadně jsem nakoukla pod bříško, jestli se jí tam nehoupe něco, co jsem třeba přehlédla. No nic tam není! Povytáhla jsem tedy obočí a zvědavě naklonila hlavu do strany. "Ale... Ale teto Wizku!" zaprotestovala jsem okamžitě. "Ty jsi plece paní vlšise, ne? Víš, on," pohodila jsem hlavou na Aithéra a na moment zmlkla, jen jsem se tak zahihňala. Samozřejmě jsem si u toho jako správně vychované děvčátko zakryla tlapičkou pusinku. "On Aity je pan vlk, já totiž poznám lozdíl mezi panem vlkem a paní vlšisí. Pan vlk má na blíšku cipíska a paní vlšise ho nemá. To mi líkala máma," pozvedla jsem důležitě hlavu, očekávala jsem od obou dvou vlků pochvalu, že jsem "chytré děvče". Tak mi totiž říkávala máma. Moje máma byla úžasná! Vždycky mě chválila, když jsem něco řekla správně. A tohlencto je ulčitě splávně. Aity je vlk a teta Wizku je vlšise. Je to tak! Stála jsem si za svým tvrzením, protože jsem si moc dobře pamatovala, co mě máma učila. Ona mi vysvětlovala mnoho věcí a tohle téma bylo jednou z nich. "A já jsem Nelly," dotkla jsem se tlapičkou svojí hrudi. "Mám mámu někde támhle," pohodila jsem hlavinkou směrem, kde jsem se s mamkou viděla naposledy, a dychtivě si oblízla čenich. Těšila jsem se, až přijde a pozná moje dva nové kamarády. "Ona plíde, ale lekla mi, že mám jít tady kolem téhle vodičky. Že na ni nemám čekat, plý mě najde," usmála jsem se s táhlým povzdechem. To čekání na mámu a postávání na jednom místě mi začalo připadat docela dlouhé, navíc mi už kručelo v bříšku a já měla hlad.
Dospělí si povídali mezi sebou a já jen koukala z jednoho na druhého, kdy se zase řeč stočí ke mně. Už jsem byla netrpělivá, nebavilo mě stát na jednom místě, takže jsem zanedlouho začala přešlapovat, pak zas poskakovat a nakonec honit svůj vlastní ocásek. "Hehehe!" smála jsem se, přišlo mi to jako zábava. Vždycky jsem si takhle krátila dlouhé chvíle, protože jsem toho lumpíka chtěla chytit. Zatím se mi to nikdy nepovedlo, byla to pekelná výzva! A když se mi zatočila škebla, kecla jsem si na zadek a na oba dva se hravě zazubila. Svět se mi točil a oni spolu s ním. "Zkoušeli jste si už někdy chytit svůj ocásešek? Je to slanda, hihi," ještě jednou jsem se usmála, ale pak jsem vyskočila na nožky a ze všech čtyřech tlapek se odrazila jako na pružince. Poskakovala jsem chvíli na místě, doufala jsem, že mi zase věnují jejich plnou pozornost. "Hele, hele! Půjdeme najít něco k papání? Mám hladíka," štěkla jsem a pomalu se od nich začla vzdalovat. Nenápadně. Teda, já si myslela, že je to nenápadné. Zároveň jsem ale chtěla, aby si toho všimli a následovali mě. "Půjdeme všici spolešně!" výskla jsem a z poskakování se dala rovnou do běhu. Netušila jsem, kam běžím, ale to mi nevadilo - byla to přece velká bžunda!

>> řeka Kiërb (přes Dusot)

Kdo ví z jakého důvodu pro Nelly byla jeho tlapka tak zajímavá a fascinující, ale bylo tomu tak. Vlastně celý Aity pro ni byl moc zajímavý, líbil se jí. Jeho sněhový měkký kožíšek jí dodával jakýsi pocit bezpečí, komfortu a tedy i spokojenosti, navíc by se s ním pořád chtěla mazlit. Milovala heboučká zvířátka. Když byla malá, hodně se tulila k máminému kožíšku u nich v díře. A vlastně ne jen k jejímu kožíšku, ale i ke kožíšku mrtvých zvířátek, které její máma ulovila. Králíčci, myšky, hraboši... Prostě kožíšky, to bylo její! Při té vzpomínce, která ji zahřála na srdíčku, se lehce pousmála a u toho si zkoumavě prohlížela tu jeho velkou nohu. Srovnávala ji s tou svojí a přemýšlela nad tím, která tlapka je hezčí. Sama si však nedokázala odpovědět, proto tu svoji položila přímo vedle té jeho, vzhlédla na něj a zavrtěla vesele ocáskem. "Aity," oslovila ho, zatímco jeho osobu nevědomky oblbovala těma svýma velkýma nevinnýma očima. Dívala se na něj tak upřeně, že kdyby byla dospělou vlčicí, možná by z jejího pohledu šel ne jednomu vlku mráz po zádech, ale teď ne. Teď byla maličká a její očka byla opravdu moc roztomilá. Ty jiskřičky dětské radosti a odraz toho, jak si užívají každičké prožité chvilky, byl k nezaplacení. "Ktelá tlapiška se ti líbí víc? Ta moje nebo ta tvoje? Ty ji máš velkou, budu já mít taky tak velkou nohu? Někdy.. ? Aji moje máma měla velkou nohu, ale asi ne tak moc velkou, jako máš ty, jen tak jakoo... Uuuh... Stledně velkou," zazubila se při dokončení své úvahy, a poté zamyšleně sjela očima na jeho hruď, koukajíc chvilku do blba. Snažila se vybavit si v mysli máminu tlapku, jak rozdílná oproti té Aithérové byla? Aity má bílou tlapišku, máma měla šedou. Asi takovou, jakou mám já, že? podívala se na své nožky s lehce nakloněnou hlavičkou do strany. Nebo... Nebo možná ne? potřebovala by od někoho ujistit, závěry a rozhodnutí zatím moc dělat neuměla. "Uuuh, moje máma pak plíde a můžeš se podívat na její tlapky, když budeš chtít, jo?" zakřenila se na něj, tohle řešení se jí líbilo! Dospělý vlk určitě pozná dobře, jestli mámina tlapka je podobná barvou té její a velikostí zase té jeho.
Zastříhala oušky, měla dojem, že slyší nějaké kroky. A možná i cítí něco, co tady v lese předtím necítila, ale rozlišování pachů ji nikdy nikdo neučil. Nedokázala tedy nějak přesněji určit, jestli se jí to zdá nebo nezdá, jestli doopravdy vůbec něco cítí. Rozpoznat pak potencionálního majitele onoho pachu, nedovedla už vůbec. Rozhlédla se kolem sebe, zrovna se chtěla u Aithéra ujistit, že ten nový pach také cítí, jenže její zvědavost přerušil svým oslnivým nápadem, že by mohli jít hledat její mámu. Nojo, mamka! Zavrtěla na něj tou svojí vypelichanou metličkou, uvědomila si, že jsou od sebe už vlastně docela dlouhou dobu a že by se jí líbilo mít mámu vedle sebe. A pak, když tady bude s náma, se seznámí s Aitym a můžeme si polovnat naše tlapišky, to byl vážně dobrý nápad, líbilo se jí to! A ještě víc se jí líbilo, že se potom můžou všichni tři společně vydat na velké dobrodrůžo - najít jeho mámu. Jakou má asi Aity mamku? Je stejně bílá jako on? A má taky takovou mazlící srst? Už už se nadechovala, že vyhrkne svůj nadšený souhlas, ale překvapil ji příchod nového vlka. Už tak byla poměrně roztržitým vlčetem, které nezvládne udržet klid a pozornost na delší dobu, takže když ji vlčice přerušila, úplně na celý mámovský plán zapomněla. Zasekla se a s pootevřenou tlamkou na vlčici němě zírala. Nenapadlo ji propojit si pach, který ucítila před chvílí, s tímto novým, silnějším pachem. Kdyby si to byla spojila, uvědomila by si, že vlčici doopravdy ucítila ještě předtím, než sem vůbec dorazila a že tedy umí aspoň trošku rozeznat nějaké okolní vůně. "Jsi moc klásná!! Můžeš tady být s náma," vyhrkla spontánně, aniž by se na to zeptala jediného dospělého poblíž, přičemž k vlčici hravě přiskočila a začala ji zkoumavě obcházet dokolečka. Nejdřív na jednu stranu a pak i na druhou. Zaujala ji především ta divná věcička na stehnu, takže se u ní zastavila a fascinovaně si ji prohlížela. Neostýchala se jí i dotknout a s korálkem, který z toho podivného pásku visel, si pohrát. "Waau," hlesla tiše, když se kulička v reakci na její tlapičku rozhoupala ze strany na stranu. Podívala se zamilovanýma očima na vlčici a pak zase na tu věc. "To je vážně hodně úžasný! Jako vážně hodně hodně! To je úplný žůžo! Mohla bych si to pujšit? Jako.. Jako na svoji nohu?" natáhla k vlčici zadní nožku, aby jí mohla ukázat svoje stehýnko, a na třech tlapkách pak přihopkala blíže k její hlavě. Chtěla jí totiž vidět přímo do očí, aby si krapet ulehčila své naplánované prosení a přesvědčování. Nasadila vrtící vrtulku, našpicovala ouška a s táhlým zakřeněním se zabořila oči do těch jejích. "Plosííííím, paní vlšise! Ještě nikdy jsem nic takovýho neměla a hlozně bych to chtěla!" zakvílela s přetrvávajícím úsměvem na rtech a nadšeně začala přikyvovat hlavou. "A kde jsi to, paní vlšise, našla? Kde najdu kulišku jenom plo sebe?" naklonila zvědavě hlavičku do strany, a aniž by od vlčice odtrhla své škemrající zraky, pokynula Aithérovi tlapkou, ať jde blíž k nim. "Aity, honem pojď sem! Pojď se juknout na tu kulišku, jak je boží!"

Střípky minulosti 3

Čas bežiel a já som rostla. Už som nebola také malilinkaté čosi, vyrastla zo mňa krásná vlčica. Teda hej, dobre, nebola som zas taká velká, ako som si pripadala, ale už som nebola taký prcek ako dřív. Rozumala som různým sluvkám, chápala som ich obsah a dokonca som zvládla čosi zažvatlať. Nebolo toho vela, ale pár citoslovcov sa v mém slovníku našlo. Také som zvládla robiť dalako viac vecí ako dřív. Napríklad som dokázala kňurkať, vydávat rozné pazvuky a také sa plaziť po zemi. Rozumala som tomu, čo znamená slovo mama, mamička. Veděla som, že je to ta vlčica, ktorá so mnou sdílí tuto studenou, avšak pohodlnou noru a že práve tato zlatá mamička sa o mňa tak pečlivo stará. To ona tu pořád bola so mnou, keď som eště ani očka otvoriť neumala. Len som ležala ako taká knedlička a tato mama tu bola so mnou. Stražila ma, krmila ma... A často mi aj robila taký príjemný vankuš zo své srsti. Bolo mi s ňou opravdu dobre. Bola na mňa hodná. Také mi často povedala rozné príbehy, pohádkové príbehy. Ty som mala moc ráda, bavilo ma je počúvať. Treba ten o ľadových medvedíkoch, ktorý žijí na ľadových krách neďaleko studeného mora. More, no to je taká veliká kaluž plná vody, a všade kolem je ľad, lebo medvedíci mají taký huňatý mäkúčky kožuch a bolo by jim vela horko, keby ten ľad okolo ich nebol. A tie medvedíci sú vážně fajne, sú hodní. Pomáhají vlkom s papániečkom, keď vlk nemože nič uloviť, medvedík im pomože. Také rozprávky mi mama často povedá na dobrú noc. Moja mama je jednoducho skvelá.
Sice sme zatial eště neopustili našu noru, ale to mi dajako moc nevadilo. Ma to v naší nore bavilo. Bola to sice iba taká diera z hliny, ale bola pohodlna, mala som našu noru ráda. Vela ráda. Citila som sa v něj totiž v bezpečie, navíc na mňa nefúkal studený vietor z vonku. Já sice vela neviem, ako studený vietor ide cítiť, ale mama mi o něm vravela a vraj to nič príjemné není. A já nepríjemné veci nemám vela ráda, radšej mám príjemkavé veci. Prijemkavé veci sú fajne, lebo sú prijemne. No a keď sa nudim, máma mi vymyslí dajaku zábavu a hned sa nudiť prestanem. Samozrejma ma zaujímá, ako to vypadá tam vonku, keď vyleziem z nory, ale mama mi vraví, že sa von pozrieme až teraz, čo budem staršia. Keď vyrastem. Tak musim piť vela mlieka, aby som rychle vyrastla a mohla sa tam pozrieť. To pak bude určo veľka zábava. No zatiaľ neumim ani chodiť, iba sa tak plazim, ale mama mi vravi, že keď zosielim, budu mocť i capkať po tľapkach. Na to sa vela těšiem.
No, zatiaľ živoť vyzera ako velika zábava!

// první pokus, slovensky asi moc neumím, tak snad nikomu nevypálím oči :D