Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nagesh | duben 1

Hleděla jsem bezduše na svůj odraz ve vodě, hlavu jsem měla plnou vzpomínek na Alkairana s Nageshem a na naše společné dětství. Vždyť jsem je znala vlastně od malička, co jsem se ztratila mámě. To oni dva se mě ujali a byli se mnou vždycky a všude, prožila jsem s nimi celý svůj dosavadní život.
Tiše jsem si povzdechla a packou jsem šplouchla do vody, abych svůj odraz rozmazala, pak jsem se vydala loudavým krokem někam pryč. Stýskalo se mi po nich… Cítila jsem se sama, tak bezprizorní, nedůležitá, nemilovaná. Ráda bych je našla, jenže jsem vůbec nevěděla, kde bych měla hledat, vždyť svět byl tak velký a já tak malá, nevěděla jsem, co se sebou. Složila jsem zadek nedaleko jednoho vyššího mohutnějšího jehličnanu, a zahleděla se do dálky, do prázdna. Co mám dělat? Byla jsem ztracená. Bez mámy, bez Nageshe, bez Alkairana, bez rodiny. Sama.

“Hm?“ koukla jsem směrem, kterým Echo ukazoval, a zaostřila zrak. To místo nevypadalo špatně, vlastně bylo celkem útulné, což bylo na spaní prima, rozhodně daleko lepší, jak ta tmavá hnusná studená díra, ze které jsem utekla. Vlastně už to asi není můj domov, že? Jsem bezdomovec, přimhouřila jsem oči, abych z dálky měla šanci dohlédnout pod ten spadený kmen stromu, chtěla jsem zkontrolovat, jestli je vše v pořádku a zároveň se nechtěla přiblížit, ale neměla jsem zas tak dobrý zrak, abych to z takové dálky mohla vidět. “Ale jo, vypadá to dobře,“ souhlasila jsem nakonec, a na tváři vykouzlila spokojený úsměv. Jako kolem a kolem se mi tohle místo fakt líbilo – měkká tráva, cvrlikající ptáčci a stromy, na kterých pomalu začínalo bujet první jarní listí. To se s tou umrlčí kobkou nedá vůbec srovnat, tohle je úplnej ráj, ještě jednou jsem se rozhlédla kolem sebe a nasála čerstvý vzduch do nosíku. Bylo mi fajn! Sice jsem měla hlad, byla jsem unavená, žíznivá a taky bezďák bez rodiny, ale bylo mi fajn.
Echo se nakonec vydal jejich nový společný přístřešek jako pravý vlk prozkoumat, byla jsem ráda, že jsem se tím nemusela zabývat a ohrožovat tak samu sebe. Cupitala jsem za ním až tam, kde jsem zhodnotila, že je to bezpečné, a hezky zpovzdálí pak sledovala, jak prostor zkoumá. A když nakonec shledal, že je vše ok, vesele jsem vypískla a vyběhla za ním. “Tohle je hodně hezký!“ pochválila jsem ho, zatímco jsem si udupkávala otáčením se dokolečka pelíšek, do kterého jsem se nakonec složila. No, a to, že najde jídlo a já tu počkám, byla fakt třešinka na dortu, protože jsem byla mega hladná a unavená, takže se mi fakt nic hledat nechtělo. Jeho nabídky jsem tedy mile ráda využila, ale bez tak bych ji přijala i tehdy, co bych byla plná sil, protože prostě nechat se obskakovat je skvělý. “Počkám tady na tebe,“ ujistila jsem ho s mrknutím pravého oka a pak si spokojeně schoulila hlavu do klubíčka. Zanedlouho jsem se pak ponořila do říše snů.

<< Převrácená planina

Dokud jsme z toho divnýho místa úplně nezmizeli, bylo mi dost těžko, a to vlastně i hodnou dobu poté, co jsme z té planiny odešli. Trvalo, než se moje tělo srovnalo, ale teď už mi bylo o něco líp. S tichým povzdechem jsem si s úsměvem na tváři prohlédla lesík, do kterého jsme s Echem přišli a který vypadal, že žije i přes zimu, a pak se ohlédla na něj, “taky se už cítíš líp? To bylo hodně divný, že?“ ještě jsem takovou divnou louku, na které by se mi tolik přitížilo, nepotkala. Ale kdo ví, jestli to bylo doopravdy tou loukou, jak jsem si myslela, a nebo třeba tím, že na mě něco lezlo. Přece jen, celou zimu jsem se tak nějak držela, klidně na mě zrovna teď mohl skočit nějakej bacil a polapit mě! Ale to by se mě asi držel dýl než jen cestu z planiny do lesa, nebo jsem možná byla vnitřně vyčerpaná – hladová, unavená, bylo mi chladno a asi se mi i stýskalo po Nageshovi s Alkairanem. S našpulenými rty jsem se tedy znovu koukla na Echa, byl to pro teď můj jediný společník, má jediná spřízněná duše. “Není ti zima?“ zlehka jsem se zatřásla, aby pochopil, že já se moc komfortně necítím. No, jak pak by taky jo, když celej den pršelo, měla jsem kožich durch promočený! Opatrně jsem se k Echovi o něco blíž přisunula, chtěla jsem cítit jeho teplo. K Nagimu jsem se občas tulila, chybělo mi to, chtěla jsem se zahřát. “Najdeme někde suchý místo? Odpočinem si?“ zažadonila jsem, upřela na něj ty nejvíc veliký prosebný oči, jaký jsem zvládla, a pak si tiše odfrkla. Jo, to frknutí bylo jen na efekt, ale chtěla jsem mu ukázat, že když tu zůstaneme, dostanu z toho všeho rýmu! A on by byl první, na kterýho bych ji pak prskla. Nepřestávala jsem na něj upřeně hledět, doufala jsem, že naši prekérní situaci se suchým místečkem nějak vyřeší, on tu přece byl velkej vlk, ne já. Já byla jen malá bezmocná vlčice…

<< řeka Kierb

Když jsem mlčky ťapkala vedle Echa, pohled jsem nechávala upřený kamsi před sebe, avšak ucho jsem měla natočené na něj. Byl to vlastně celkem zajímavej pocit, kromě Alkairana a Nageshe jsem tady nikoho dalšího nepoznala, pořád jsem byla jenom s nimi. Nepoznávala jsem svět okolo nás, zdržovala jsem se jen v okolí „smečky“. Když teda nepočítám Wizku a Aithéra, mírně jsem se pousmála při vzpomínce na ty dva vlky, kteří mě našli jako malinkatou vlčici v lese, ve kterém mě odložila máma. Tehdy mi zachránili život.
“Hm?“ zamrkala jsem, když na mě promluvil. Jak jsem se na krátký moment zamyslela nad svým, nevnímala jsem ho. “Ach, jasně,“ mluvil o mých dvou kamarádech. Pochybovala jsem sice, že by měli při hledání jídla větší štěstí jak my, ale určitě jsem nechtěla, aby měli hlad. Jestlipak jsou pořád v té jámě a čekají tam na mě? Nebo mě třeba šli hledat? asi se mi po klucích stýskalo. Strávila jsem s nimi už tolik času, že jsem byla na jejich přítomnost prostě zvyklá a připadalo mi tak trochu divný být bez nich. Nebo se na mě vybodli, když jsem utekla. Za trest, aby mi ukázali, že když uteču, skončím sama, mrskla jsem ocasem. Nějak jsem si neuměla představit, že by tohle ti dva udělali, snad jsem se ve své myšlence mýlila. “Třeba po cestě na něco narazíme, už se trochu oteplilo,“ otočila jsem na něj hlavu a usmála se. Byla to pravda – okolní vzduch se výrazně oteplil, sněhu sice byla všude pořád velikánská spousta, nicméně když mi neomrzalo durch celý tělo, bylo mi daleko líp. Hlad mě však trápil pořád stejně.
Čím dýl jsme společně pokračovali vstříc kdo ví čemu, asi nějakému úkrytu nebo nějaké sváče, tím hůř se mi šlo. Rozbolela mě z ničeho nic hlava, nechápala jsem vůbec proč, ještě před chvílí jsem se cítila normálně. “Co se děje?“ hlesla jsem značně unaveným hlasem, když se Echo zastavil a vypoulil na mě rozrušeně oči. Otočila jsem se na něj čelem a hlasitě vzdychla, měla jsem hrozně ztěžklý nohy a najednou mě přepadla obří únava. Táhle jsem zívla, “už bych vážně někde ulehla a prospala se,“ zamumlala jsem líně s porozhlédnutím se kolem sebe. Svět kolem mě se točil celý dokolečka, začal se mi z toho trochu zvedat žaludek. “Půjdeme?“ zpomaleně jsem párkrát zamrkala, pomaloučku se otočila a znovu se rozešla. Asi jsem tak nějak doufala, že to rozchodím a prostě mě ten divnej nával opustí stejně tak, jak přišel. Z ničeho nic.

>> Skvělé místo pro Život

Chvilkama mi připadalo, že se ten vlk dívá někam za mě, nejdřív jsem to neřešila, ale až už se to stalo po několikáté, ohlédla jsem se i já v domnění, že se třeba někdo blíží, jenže tam bylo prázdno. Byli jsme tu jen já a on. S povytaženým obočím jsem na něj tedy překvapeně koukla, “proč se furt díváš někam pryč?“ naklonila jsem zlehka hlavu na stranu. To mi připadalo fakt divný, možná je jen nervózní z té mé neuvěřitelné krásy, o které mluvila teta Rowka, takže se na mě jenom nechce dívat, svému super vtípečku jsem se pousmála, nicméně jsem ho možná z části myslela i vážně. Proč by jinak koukal furt někam mimo, když nikde nikdo nebyl? Zvláštní mi nepřipadal, byl naopak hodně fajn a normální, takže jsem i přes pečlivé hledání důvodů žádný jiný nenašla. Okouzlila jsem ho! Měla jsem v tom jasno.
Mrskla jsem ocáskem a nechala zadek vystřelit nahoru na znamení, že jsem připravena jít hledat nějaký super úkryt, nicméně pak jsem se zasekla a znovu se, tentokrát pomaleji, posadila. Když jsem ho tak okouzlila, nebylo by fajn působit tak trochu spořádaněji? Zadek jsem tedy od země zvedla znovu, ale tentokrát co nejelegantněji jsem jen dovedla, hezky pomalu, soustředěně a na konci jsem vypjala hruď. “Veďte mě, můj princi,“ hodila jsem na něj jedno laškovné očko a celá se u toho natřásla jako nějaká holubička, první vlk, kterýmu se fakt líbím! Měla jsem za to, že Nagimu i Kaiovi o mě zas tolik nejde, to zaprvé, a za druhé pokud jde, tak určitě ne z hlediska toho, že bych se jim líbila, jako se běžně vlčice vlkům líbí, ti dva bez tak takhle nepřemýšleli. Měla jsem tedy z Echa v bříšku takový zajímavý pocit, jak kdyby mě tam lechtalo nebo co.
Pomalu jsme se vydali podél řeky, jeho plán chytit někde nějakou rybu byl prima, ale trochu jsem o tom pochybovala, protože všechno bylo buď zamrzlý a nebo zapadený hordou sněhu. “No my jsme měli smečku – já, Nagesh a kamarád Alkairan, vedla nás teta Rowena, jenže…,“ letmo jsem si vzpomněla na scénku v jámě, kdy Nagi říkal, že bychom si měli najít nový domov, “už asi žádnou smečku nemáme. Teta se na nás vykašlala a my zůstali sami,“ pohlédla jsem mu do očí a na moment ztichla, nakonec jsem ale dodala: “Možná si najdeme novej domov, ten u tety Roweny byl stejně pěkně hnusnej.“ Nechtěla jsem, aby si myslel, že mě to mrzí – mě to totiž nemrzelo. Já byla ráda, že mám Nageshe a Alkairana, chtěla jsem být s nima a… Pokud si společně najdeme nějaké hezčí místo než je to, ve kterém jsme doteď byli, tím líp. Nejdřív mi vadilo ty řeči v úkrytu poslouchat, nechtěla jsem si představovat, že jsem bezdomovec a hledám místo, kde bych mohla zůstat aspoň přes celou zimu, ale když jsem se na to koukla zpětně, tak ten tmavej škaredej les stejně nebyl žádná výhra. “A ty nechceš smečku? Co budeš dělat? Jak dlouho tu jsi? To jsi přišel ze severu teprve dneska?“ A kde vlastně ten sever je? Nejspíš to byla pěkná dálka.

>> Převrácená planina

“Tak jo!“ vyhrkla jsem nadšeně s poskočením předních tlapek, když pronesl, že si se mnou najde úkryt moc rád. Rozhlédla jsem se okolo sebe a dumajíc nad tím, jakým směrem půjdeme, jsem zavrtěla hlavou, pak jsem se na něj koukla. “Nebo jako vlastně asi jsem,“ dalo se moje zjevení zde brát jako za „zdejší“? “Máma mě tu nechala, když jsem byla maličká. Pak jsem našla kluky, Alkairana a Nageshe, společně bydlíme v jednom škaredým lese, ale vážně se mi tam nelíbí,“ krátce jsem si před očima vybavila obraz Kaie i Nagiho, “navíc jsem se dozvěděla, že náš pelíšek není vůbec pelíšek, ale studená hnusná jáma plná kostí mrtvejch zvířat,“ s povytaženým obočím jsem na něj pohlédl, co na to říká. Já byla zvyklá na jiné poměry, byl ale i on? “A odkud jsi ty?“ třeba se narodil na podobným místě, to by byl trapas. Ale zas to je moc malá pravděpodobnost, určitě žil na lepším místě než v jámě plné ohlodaných kostí, každej žil na lepším místě než já. “Když jsem byla maličká, byla jsem ráda, že vůbec mám nějakej domov, jenže teď už tam prostě žít nechci. Chci mít hezčí les s hezčím pelíškem, kterej je útulnej a je v něm teplo. Taky chci mít co jíst, a né mít furt jenom hlad,“ o tetě Roweně jsem raději pomlčela. Já na ni odmalička spoléhala a ona se na nás takhle hnusně vyprdla. Štvalo mě to a mrzelo v jednom, já si o Roweně myslela, že je to dobrá vlčice, která se o nás všechny postará.
Do očí mě zlehka udeřily paprsky zimního slunce. Jeho snaha svítit byla silná, nicméně ještě zřejmě nebyla ta nejvhodnější chvíle – ještě měla vládnout zima, ne teplo. Tiše jsem vzdychla, “máš rád zimu? Já mám radši teplo. Jako malá jsem si myslela, že je zima super a že ji mám ráda, ale teď už ji ráda nemám. V zimě není nikde nic k jídlu, fouká větr a… A… No je zima,“ větu jsem dokončila tak trochu pofidérně, ale víc jsem to raději nerozebírala, jen jsem se tak potutelně usmála. “Tak kudy půjdeme? Určitě najdeme něco, kde se budeme moct schovat,“ lehce jsem zamávala ocáskem. Těšila jsem se, asi jsem byla už i unavená, cesta sněhem totiž byla opravdu náročná.

Opravdu jsem z celého svého mladého naivního srdéčka doufala, že mi odpoví pozitivně a že sdělí, kde to žrádýlko má zašitý. Kus flákoty jsem v jeho blízkosti samozřejmě neviděla, během čuchačky jsem ho pořádně obhlídla ze všech stran, nicméně už jsem to měla promyšlený do hloubky a říkala si, že by ten žvanec mohl mít právě schovaný někde u sebe doma. V pěkném, útulném a teplém pelíšku, do kterého by mě vzal! Netrpělivě jsem na něj s kručícím bříškem a zásobami slin v tlamě hleděla, možná mi z očí šla vyčíst i kapka naděje, kterou jsem měla až do doby, co odpověděl, že žádné jídlo nemá. Citelně mě najednou opustila velká dávka energie, která mi až do teď sršela z těla, ocas se svěsil a můj výraz ve tváři zžalostněl, “a já mám tak hroznej hlad!“ kvíkla jsem a nakrčila ňufák, zase se mi chtělo brečet. Tentokrát však ne z těch divných pocitů v jámě s Nagim a Kaiem, teď to bylo vážně jen z hladu. Z té beznaděje, že nebudu jíst, doufala jsem totiž, že jak najdu někoho dospělého, že mi zaopatří nějaké jídlo. Spletla jsem se. “Nemůžu nikde nic najít, nic jsem nejedla,“ postěžovala jsem si a silou vůle potlačila slzičky, které se draly ven.
Vlk jinak kolem a kolem vypadal v pohodě, byla jsem ráda, že není protivný nebo snad nějaký nebezpečný, to by mi tak scházelo. “Echo?“ zopakovala jsem po něm tiše, bylo to trochu zvláštní jméno, ale zvláštnější jména se aspoň dobře pamatují. Takže až si vzpomenu na tmavýho vlka na sněhu u řeky, budu vědět, že to byl Echo, mírně jsem se na něj pousmála a zavrtěla ocasem, protože on jím vrtěl taky. “Já jsem Nelly. Oba dva máme krátký jméno, budeme si je dobře pamatovat,“ snažila jsem se potlačit stále přítomné pocity hladu, jinak bych nemohla vůbec fungovat. Raději jsem se na něj tedy zazubila, i když jsem to ze sebe musela přece jen trochu vydolovat, do velkých úsměvů jsem se teď moc nehrnula. Byla zima a sužoval mě hlad a ještě k tomu všemu jsem byla asi bezdomovec, co horšího mohlo být?
Bezděky jsem se rozhlédla okolo sebe, “nepůjdem se někam schovat?“ nevěděla jsem sice kam, ale otravovalo mě být takhle „odkrytá“. Kdykoliv zafoukal vítr, ucítila jsem ho snad až v kostech, proto jsem bez váhání spěšně dodala: “Určitě něco někde najdeme,“ chtěla jsem předejít situaci, že by se třeba vymlouval, že poblíž nic není a že chce zůstat tady, aby se mě zbavil. Já nechtěla být sama, byla jsem plně rozhodnutá, že teď nějakou dobu pobudu s ním, takže... Jsme se prostě museli schovat, protože já chtěla! Nevinně jsem na něj s prosíkem v očích zamrkala a vybídla ho dalším úsměvem k nějaké činnosti. Byla jsem zvyklá, že Nagesh vždy vše řešil za mě, bude za mě řešit všechno i Echo?

<< Travnatý oceán

A nakonec jsem někoho přece jen našla. Srdíčko se mi na moment zastavilo, když jsem zahlédla černého vlka, svítil na mě na tom bílém podkladu už z dálky, nešel přehlédnout. Můj rozmrzelý pohled na moment vystřídal překvapený, pak snad i nadšený, ocas se mi jemně zamrvil a já si pospíšila, aby mi ten vlk neutekl.
“Vlku!!“ pro jistotu jsem na něj co nejvíc nahlas zařvala, i když vlastně byla noc a absolutní ticho, takže jsem tak řvát nemusela, ale... Aspoň jsem pořádně slyšet! Přihnala jsem se k němu jako divoká voda, v očích mi radostně jiskřilo. Prudce jsem se před ním zastavila, krapet ho při tom ohodila sněhem a u toho nasála jeho vůni, abych si ho dobře zapamatovala. Myslím, že jsem dosud nikoho s tak tmavým kožichem nepotkala, obecně jsem moc vlků nepotkala, takže jsem si byla jistá, že si jeho jméno rychle zapamatuju a pak si ho už navždycky budu spojovat „s tím černým vlkem u té zamrzlé řeky!“. Nakonec mi to však přišlo málo, takže jsem se k němu bezostyšně natáhla a začala ho očichávat, až jsem přišla k jeho rozkroku a očuchala i ten – pod bříškem a pak i zadek, nakonec jsem si rázně odfrkla. “Jo, seš kluk! To jsem si myslela! Jak se jmenuješ?“ celého jsem si ho od hlavy až k patě prohlédla, měl docela hustou srst, muselo mu být fakt hezky teploučko, na rozdíl ode mě. Ráda bych si od něj ten kožich vypujčila, hehe. S nadějí v očích jsem do něj pak zapíchla svůj pohled, jako bych z něj snad chtěla vysát všechnu životní energii: “Nemáš nějaký jídlo??“ mluvila jsem s ním energicky a vlastně i docela rychle, na to, že jsem byla fyzicky vyčerpaná z té dlouhé cesty, kterou jsem za tak krátkou dobu překonala, a psychicky z toho, co se stalo v jámě s Nageshem a Alkym, jsem působila akčně a odpočatě. Opak však byl pravdou.

<< Středozemní pláň (přes Esíčka)

Když jsem doběhla k řece, nejdřív jsem se lekla, že se nedostanu dál, protože se přece nechci v takové kose namáčet, ale pak jsem si uvědomila, že je vlastně úplně všechno zamrzlý. Na jednu stranu to bylo fajn zjištění, ale na tu druhou mě to naštvalo, protože jsem měla v plánu mrknout, jestli nenarazím aspoň na nějakou rybku. To by byla prima sváča, ale... Bohužel nebude.
Otráveně jsem si povzdechla a skrze zamrzlou řeku tedy přeskákala na druhou stranu. Musela jsem opatrně, páč byla poměrně kluzká a málem jsem si dala na tlamku hned, co jsem na ni stoupla, ale nějak se mi to podařilo a dokodrcala jsem se až na rozlehlý zasněžený palouk. Věřila jsem, že na jaře a v létě to tu musí být vážně okouzlující a především to tu musí žít. Plno motýlků, květinky, rybky v té řece, no prostě všechno! A já přírodu vážně milovala. Jenže teď tady všude bylo mrtvo a tak nemělo smysl tu dál zůstávat. Musela jsem jít dál, musela jsem najít někoho, kdo by mi pomohl.

>> řeka Kierb

<< Remízek (přes Roh hojnosti)

Nožky vedly mé běhové kroky skrze napadané kupy sněhu přes pláně, na kterých nebylo ani živáčka. Navíc byla noc, měsíc na cestu svítil velice slabě, vlastně skoro vůběc, a já najednou dostala strach. Zpomalila jsem a hodnou dobu se dívala cestou, kterou jsem na tohle místo přišla, říkala jsem si, jestli by vážně nebylo lepší skousnout hrdost, před klukama se třeba trochu ztrapnit, ale vrátit se k nim do bezpečí.
Nakonec jsem to však odmítla udělat, přesvědčila samu sebe a prostě se vydala dál. Doufala jsem, že třeba narazím na někoho cizího, kdo by mi mohl pomoci s životem teď přes zimu. Chtěla jsem se nažrat, už dlouho jsem nejedla, hrozně mě bolelo břicho z hladu a možná i díky tomu jsem měla tak špatnou náladu, jenže jsem si říkala, že teď přes tohle počasí budou všechna zvířata schovaná, anebo v horším případě mrtvá. Mohla bych sežrat i mrtvolu, jenže... To bude stejně hnusný a tuhý, jak to prasátko, který jsem lovili s Nagim a Rowenou. Zima mi už lezla krkem, z dětství jsem si zimu, sníh a mráz pamatovala jinak – tak pohádkověji. Když jsem byla s mámou, bylo vše super a úžasné, ale tohle byla první zima, kdy jsem se o sebe měla postarat úplně sama a zrovna mi to teda moc nešlo. Cítila jsem, jak mě opět pohlcuje ten otravný pocit beznaděje, a tak, abych ho ze sebe setřásla, jsem se znovu rozběhla.

>> Travnatý oceán (přes Esíčka)

<< jáma

Vážně jsem nechápala, jak se Nagesh s Alkim mohli vlastně tak necitlivě chovat, potřebovala jsem jejich podporu a ani jeden z nich mě nepodpořil, byla jsem na ně naštvaná. Sice jsem nechtěla odcházet, bylo mi nepříjemný se vzdalovat, ale zároveň jsem s nima nechtěla být v jedný místnosti a taky jsem jim chtěla ukázat, že jsem naštvaná. Nejspíš jsem v nitru duše doufala, že za mnou aspoň jeden z nich poběží a bude mi lichotit, starat se o mně a snažit se, abych se odurazila. Chtěla jsem pozornost a neuměla to vyjádřit jinak, takže jsem dělala tyhle scénky, ale nic z toho jsem si neuvědomovala. Měla jsem prostě rozharašené emoce, vše pro mě bylo naprosto příšerný a nic nefungovalo, jak mělo. Cítila jsem se na nic. A ten úkryt, do kterýho mě Nagesh přivedl, mi na náladě zrovna moc nepřidal. A byla mi taky zima a měla jsem hlad! Všechno je špatně.
Když jsem vylezla ven, praštil do mě ledový vzduch a taky vítr, až jsem se z toho celá otřásla a zatoužila vrátit se zpět a zababušit se klukům do kožichu. Posmrkla jsem, packou si utřela zarudlé uslzené oči a s pohledem, ve kterém se odrážel kus naděje, že za mnou jeden z nich přijde, se ohlédla na díru. Čekala jsem. Čekala a doufala, jenže nikdo nešel, a ač jsem čekala teprve chvíli, připadalo mi to kvůli té zimě a nepěknému počasí až moc dlouhé. Nakonec jsem se smutně otočila a vydala se někam pryč. Zadoufala jsem jen, že pak najdu cestu zpět a že až se vrátím, tak tu budou. Napadlo mě, že když odejdu, třeba už se s nima znovu neuvidím, ale... Musela jsem doufat. Já se totiž teď vracet nechtěla. Chtěla jsem, aby o mě měli strach a aby mě hledali, aby zatoužili po tom, cítit mě ve své blízkosti.

>> Středozemní pláň (přes Roh hojnosti)

// 64

Plakala jsem, ale po očku u toho zpod pacek sledovala Nagiho, jestli mě přijde, tak jako vždy, uklidnit, jenže... On nešel. Docela mě to udivilo a nemile překvapilo, nejspíš i šokovalo, takže se mi pak chtělo brečet ještě víc. Byl to můj nejlepší kamarád, vždycky když byl poblíž mě, srdíčko mi poskočilo radostí a cítila jsem takovej ten zvláštní, nepopsatelnej a přesto příjemnej pocit, a on se na mě zrovna teď vykašlal. Čekala jsem, že přijde a třeba mě obejme nebo něco, ale on nic! Možná mě má... Míň rád? když mojí hlavou projela tahle nepříjemná myšlenka, zapříčinila další nával pláče a neustávajících vzlyků, až jsem se nakonec z ničeho nic zvedla, uslzenýma očima se na oba dva vyčítavě podívala, a vydala se s hrbem na zádech a svěšeným ocasem pryč.
Neměla jsem náladu poslouchat jejich kyndy o změně smečky, o novém domovu nebo snad o Roweně, která se na nás vykašlala, protože když jsem to vše slyšela, připadalo mi to ještě daleko horší, než doopravdy bylo. Měla jsem najednou pocit, že je můj život opravdu k ničemu. Máma se za mnou nevrátila, jak tehdy slíbila, jako malá jsem neměla domov, pak jsem našla Wizku s Aithérem, které jsem ale ztratila a znovu už nepotkala, a nakonec přišla sem, kde nás najednou zas opustila podle slov kluků Rowena a ještě ke všemu jsme měli vyměnit domov. A neměli jsme co žrát a měli studený neútulný pelech. Vše špatně!! Nic nebylo podle mých představ, chtěla jsem si žít růžový život plný báječných dobrodružství, jako to bývalo v pohádkách, které mi vždy vyprávěla máma, jenže... Nic z mého života se těm pohádkám nepodobalo. Ani trošku.
Hlasitě jsem posmrkla, zavzlykala a letmo se na kluky ohlédla, než jsem pak začala stoupat zpět po těch vysokých zakulacených schodech nahoru, po kterých nás vedl Nagi. Chtěla jsem zmizet...

>> Remízek

Leden - 3/10 | Crowley

Překvapeně jsem na vlka zakabonila čelo, mluvil celkem ostře, já na tohle nebyla zvyklá. My taková slova nepoužívali - ani já a ani kluci, a s nikým jiným jsem moc času nestrávila, takže jsem jednoduše s něčím takovým nepřišla do kontaktu. Ne vždy jsem tedy pochopila význam těch slov, která vlka použil. “Podělala?“ naklonila jsem hlavu zlehka do strany a dlouze se zamyslela, co to jako znamená? Zůstávala jsem na něj hledět, trošku mi vzal vítr z plachet. Já za ním přece jen přišla s přátelským duchem, zatímco on byl nepříjemně útočný. “Zklidni hormon,“ breptla jsem, protočila oči a zašourala tlapkou o zem. “Jono, a co znamená „podělala“? To slovo nepoužívám, zřejmě ho používají jen nekňubové, protože ani moji kamarádi takhle nemluví, hmmm. To máš teda blbý, bejt nekňuba je na prdku,“ hodila jsem rozumek, abych trochu zamaskovala svoji nevědomost. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat, i když mi to moc příjemný nebylo, protože jsem věděla, že se mi bude smát a já se nerada ztrapňovala. Jó, to kdyby tu byl Nagi, zastal by se mě.
Když na mě ale pořád tak útočil, přišlo mi to nakonec celkem vtipný, musela jsem se zasmát. “Hůř jak ty určitě ne, copak ses neviděl? Podívej se na sebe do vody, uvidíš svůj odraz, ale bacha, aby ses nelekl,“ packou jsem si zakryla elegantně tlamičku, abych se mohla zahihňat. “Navíc ti z hlavy trčí nějaký peří, tos nabral tou lebkou po cestě nějakýho ptáka?“ možná díky té helmě špatně viděl a nemohl se tím pádem dobře orientovat v prostoru, takže sem tam něco sejmout hlavou u něj asi bylo normální. Měla bych si dávat bacha, aby tou jeho šiškou nesejmul i mě. “Navíc se pod tou neforemnou helmou přece nemůžeš očistit, ne? To ti ten kožich musí pěkně páchnout, když o sebe nemůžeš správně pečovat. A těch breberek v něm, no fuj!“ packou jsem se chňapla za čumák a druhou si před ním zamáchala, “to já si dávám vodní lázeň, kdykoliv to jen jde!“ dobře, trochu jsem zalhala, ale to nebylo tak podstatný. Důležitější bylo, že jsem o sobě navodila dojem velice čistotné vlčice, což by slečny mého věku určitě měly být, pamatovala jsem si, jak o sebe pečovala mamka. Měla vždycky krásnou srst! Ráda bych byla v dospělosti tak krásná jako ona.
Spořádaně jsem se posadila, narovnala zádíčka a ocásek smotala vedle zadní nožky na levou stranu, přičemž jsem si tiše, avšak velmi důležitě odkašlala. “Pokud nevíš, co je to kult smrti, tak to jsi vážně hodně na hlavu, zřejmě nepatříš mezi chytré vlky, co?!“ začala jsem nadřazeně, “Odkud že to pocházíš?“ naklonila jsem hlavu lehoulince do strany, ouška nechala natočená na něj a celého jsem si ho přejela pohledem. “To u nás naprosto každý ví, že kult smrti je ta nejvýznamnější sekta těch nejvznešenějších vlků, kteří mají od samotné Smrti dovoleno ji následovat. Jestli to ty nevíš,“ postavila jsem se a udělala k němu OPĚT krok blíž, “tak fáákt nechci vědět, kdo tě učil. Měl bys asi vyrazit do světa na vzdělanou, abys nebyl takový hlupák jako tvůj učitel,“ rázně jsem na něj kývla, před čumákem mu cvakla zuby a pak uskočila hravě vzad. Měla jsem z toho vlka srandu. Pobaveně jsem se zagebila, zavrtěla ocasem a vyplázla na něj vysírajícně jazyk.

Leden - 2/10 | Crowley

Když udělal krok do strany, já ho zase udělala blíž k němu, chtěla jsem si ho prohlížet hezky zblízka, ne z dálky. A osobní prostor nebo nějaká hranice, ve které se vlk cítí příjemně? To mi nic neříkalo, mě bylo fuk, jak blízko mu jsem, já žádný osobní prostor nepotřebovala, a tím pádem mi i bylo fuk, jestli jemu je to fuk. “Já neblbnu,“ pokrčila jsem rameny, zatímco jsem zamáchala ocasem ze strany na stranu. Nikoliv vesele, spíše tak neurčitě, “to spíš ty blbneš! Asi jsi tu hlavu do té lebky strčil schválně, ale od kdy nosej vlci na hlavě lebky?!“ zavrtěla jsem nad ním hlavou, abych mu dala najevo, že je divnej, protože on to asi dost dobře nechápal. Možná si myslel, že to je normální, nosit na hlavě lebku, ale to fakt normální nebylo! Musím o něm pak říct Nagimu aji Kaiovi, přivřela jsem zlehka oči, když jsem si představila Alkairana. Dospěla jsem k závěru, že jemu to možná říkat nebudu, protože on by určitě řekl něco na způsob „ať si každej nosí, co chce, mě je to jedno,“ což jsem já poslouchat rozhodně nechtěla. Já chtěla podporu a někoho, kdo bude sdílet můj názor a bude mi přitakávat, což byl přesně Nagesh. Teda většinou. No rozhodně mi přitakával častěji jak Alkairan.
Vlkovi se zřejmě nelíbilo, že jsem tu jeho lebku okomentovala, ale tak co, neměl vypadat jak trouba. “To říkáš jenom proto, že mi závidíš, že nemám na hlavě tu hrůzu co ty,“ odsekla jsem a zlehka hlavu pozvedla k obloze, mě se jeho urážky rozhodně nedotknou. Teta Rowena mi kdysi řekla, že má krása jednou překoná všechny krásy světa a že pocházím z té nejlepší krve, teta Rowena má pravdu! Je to zkušená vlčice, copak tadyhle lebkoun, ten bez tak nevěděl o světě vůbec nic, byl oproti tetě Roweně úplně hlupoň. “Tse, abys věděl, kamaráde, já patřím do K-U-L-T-U S-M-R-T-I!!“ postupně jsem mu to hezky vyhláskovala písmenko po písmenku a klepala si u toho do rytmu packou do země, aby mě nemohl přeslechnout i kdyby chtěl, protože tohle bylo fakt důležitý. Já na to byla pyšná a bylo mi jasný, že on o kultu smrti vůbec nic neví, že je to tupohlav, kterýho by teta Rowena určitě nikdy do kultu smrti nepřijala. “A do kultu smrti patří jen vlci té nejušlechtilejší krve! Jsem krásná a ještě krásnější budu, až dospěju,“ zopakovala jsem Rowenina slova, která mi kdysi vtloukla do hlavy, když jsem byla malým vlčetem. “Kam patříš ty, co? Určitě nikam,“ celá jsem se napnula, abych působila co nejvyšší a největší. Byla jsem sice nohatá a docela vysoká, ale za to poměrně drobná. Klasická puberťačka.

Leden - 1/10 | Crowley

“Ahoj! Ahoj vlků! Vlkůůů!“ zavolala jsem přátelsky na temně černého vlka, jehož pozornost jsem se na sebe snažila hlasitým tónem strhnout. Postával osamoceně u jezera, u kterého jsem kdysi potkala Sineád, takže mi připadalo super ho oslovit a seznámit se s ním, že třeba zažiju stejnou zábavu jako tehdy s ní.
Namířila jsem si to tedy rovnou za ním, aniž bych se zeptala, jestli si se mnou vůbec chce povídat – já chtěla, a to bylo to nejdůležitější. Spokojeně jsem k němu doťapkala a s úsměvem od ucha k uchu do něj šťouchla vesele packou, přesněji řečeno teda do jeho levé plece zboku. “Co tu děláš?“ chovala jsem se, jako bychom se snad společně znali věky, přitom jsme se viděli poprvé. Já ale ráda poznávala nové vlky a tenhle mi byl sympatický, teda aspoň dokud jsem si nevšimla té jeho divné hlavy, ta mě trochu vyvedla z míry. Vypoulila jsem na něj oči a tlapou ukázala na lebku, která zdobila jeho hlavu, “co to je?!“ do lebky jsem bezostyšně šťouchla packou, nic takovýho jsem dosud neviděla, bylo to divný. Pobaveně jsem se zakřenila, “kdes to vzal? Proč si to nesundáš? Vypadáš divně,“ možná, že skrýval svoji tvář úmyslně? Nebo do té věci snad strčil hlavu a už mu nešla vytáhnout? No, tak jako tak, byla jsem ráda, že to na palici nemusím mít já. Pořád jsem se na něj gebila a čekala, co z něj vypadne. Vypadal jako vtipnej kousek.