Gallirea - Příspěvky uživatele

Dostala jsem od Nagiho dáreček, celkem mě tím rozrušil. “To je pro mě?!“ pískla jsem překvapeně, byl to totiž můj úplně první dáreček v životě. Ještě nikdy jsem od nikoho nic nedostala, když nepočítám překvápko v podobě úlovku od mojí mámy. V bříšku jsem ucítila poletující motýlky, přičemž mě zalil takový zajímavý teploučký pocit, přestože venku byla zima taková, že mi od pusinky šla bílá pára. Úplně jako tehdy, když jsem byla malinká a s mámou jsme cestovaly od úkrytu k úkrytu a hledaly jídlo. Koutky tlamičky se mi postupně začínaly zvedat do úsměvu, až jsem se culila od ucha k uchu, “děkuju!!“ Udělal mi vážně velkou radost, rozhodla jsem se, že ten kamínek si někde doma zahrabu a budu ho tam mít na památku úplně navždycky. Nikdy ho nikomu nedám! Spokojeně jsem si ho zvedla ze země a držíc ho v tlamičce jsem cupitala dál směrem, který ti dva udali. Nevadilo mi, že se pořád vzdalujeme od domů, byla jsem ráda, že jsme všichni spolu a ještě ke všemu na takovém velkém výletě.
Přidala jsem se k nim zrovna ve chvíli, kdy Nagi říkal, že má dva bratry. “Fakt?“ teď jsem nějak nevěděla, jak si dohromady poskládat šutřík a zároveň i jazyk v puse tak, aby mi šlo mluvit (hlavně teda říct víc jak jedno slovo), takže jsem ho nakonec položila na zem a rychle ze sebe vychrlila: “Jak se jmenujou?“ pak si kámen zase zvedla a přidala se k nim. Naštěstí šli pomalu, takže se nestihli nijak zvlášť vzdálit. Asi je nás v tom kultu hodně, když Nagi má dva bráchy. Ale teta Rowka o nich mluvila, jenže říkala těch jmen víc… Já si je všechny nepamatuju, na půl ucha jsem poslouchala jejich rozhovor a mezitím se snažila vzpomenout si na ta jména, která tetka tehdá říkala, když nás přijímala do kultu, ale fakt jsem nevěděla. Tiše jsem si povzdechla a svoji plnou pozornost pak převedla na ně.

// VAK; úkol č. 2 - Chytej vločky na jazyk

Dlouho mi však snaha vnímat jenom je a jejich rozhovor nevydržela, protože ze zatažené tmavé oblohy se z ničeho nic spustily bílé sněhové vločky, které ve mně vyvolaly nostalgické vzpomínky na dětství strávené s mámou. Zasněně jsem pozorovala, jak se pomalu snášejí až na zem, kde se následně uchytí na spící travičce. Věděla jsem a pamatovala si, že jakmile se jich tam nachytá víc, vytvoří krásnou bílou sněhovou pokrývku, která sice bude studit na packách, ale bude s ní sranda a budou na ní zůstávat moje stopy, což mě bavilo pozorovat. Měla jsem ráda zimu, sníh se mi líbil, dala se v něm dělat spousta blbostí a na pohled byl prostě krásný. Moje druhá zima, mrzelo mě, že ji nemůžu strávit s mamkou. Na moment jsem se posmutněle pozastavila, zahleděla se na své packy a opatrně položila kamínek na zem. Zajímalo mě, jestli se mamka někdy vrátí, jak mi tehdá slíbila? Hlavičku jsem neznatelně pozvedla vzhůru a očkama se snažila zaostřit jednu padající vločku za druhou, až dokud mi jedna z nich nepřistála na čenichu. Zasmála jsem se, olízla ji a nakonec vytrčila jazour z tlamky ven, abych jich pochytala co nejvíc. Byly příjemně chladivé, celkem mi chutnaly a navíc mě to prostě bavilo! Tak jsem tam tak postávala, vyplazovala jazyk a občas po nějaké vločce chňapla zubama do vzduchu. Taky se mi párkrát podařilo panáčkovat, držela jsem se na zadních packách fakt dobře! Byla jsem tím tajtrlíkováním a chytáním vloček tak zaujatá, že jsem si málem nevšimla v dálce ztrácejících se kluků. Naštěstí ale měli barevný kožichy, takže když jsem si to konečně uvědomila a ze své nezbedné hry se probrala, lapla jsem dárek od Nagiho a běžela za nimi. Já bych se v tom sněhu určo ztratila, mě by neviděli, protože mám světlej kožíšek. Až napadne sněhu hodně, budu se v něm moct ukrývat. S Nagim pak můžeme hrát třeba na schovku, fakt jsem se na zimní radovánky moc těšila. Ale na co taky ne, že?

>> řeka Mahtae - sever (přes jižní část)

<< Sekvojový les

Rozhodla jsem se dál svoji nemoc s Kaiem neřešit a hrát uraženou, protože mi řekl, ať se ho neptám. Našpulila jsem na něj rty, hodila škaredý obličejík a hlavu pak s tichým “pch“ odvrátila, abych mu dala najevo, že jsem naštvaná, i když jsem vlastně úplně doopravdy až tak moc nebyla. V hlavě mi ale samozřejmě zůstala ležet ta jeho věta „třeba nepřejde nikdy“. Tím jako myslel, že budu mít navždycky rýmu? Otřela jsem si frfák a neznatelně nad tím zavrtěla hlavou, už jsem odmítala tohle mít dýl jak jeden jedinej den! Jeden den ještě snesu, ale víc už fakt ne! Jenže jak bych se toho měla zbavit? Kdo mě vyléčí? Štvalo mě, že neznám odpovědi. Mohla jsem jen doufat, že se ta divná nemoc prostě sama ztratí.
Byla jsem ale ráda, že je tu Nagi se mnou. Teda respektive s námi. Po očku jsem se koukla na Kaie, ten moc nadšeně nevypadal, ale vlastně on nikdy nevypadal nadšeně, spíš vypadal, jakoby ho pořád bolelo břicho. “Alkairan?“ zopakovala jsem překvapeně a s povytaženým obočím zatěkala očima z Kaie na Nagiho a obráceně. Nikdy mě nenapadlo, že by se mohl jmenovat jinak jak Kai. Takže vlastně jeho jméno je fakt pořádně dlouhý! Hustý! nadšeně jsem popoběhla na druhou stranu od Nagiho ke Kaiovi a chvíli ťapala po jeho boku. Stejně je to děsný, jakej seš tajemník!! Furt mi nic neříkáš! Chtěla jsem vědět o všech všechno! “Kaiiiiii,“ zapěla jsem co nejroztomilejším hláskem a dloubla do něj hlavičkou, “proč jsi mi neřekl, že se celým jménem jmenuješ Al-kai-ran?“ při vyslovení jednotlivých slabik jsem pohybovala hlavou hezky v rytmu vpravo a vlevo. “Tvoje celý jméno zní docela hustě!“ s radostným zazubením jsem se podívala na Nagiho po Alkairanově pravici, poskočila si z tlapky na tlapky a pak Kaie oběhla zpátky za Nagim. Chtěla jsem jít vedle něj. Trošku jsem se natiskla svým bokem na ten jeho, bavilo mě se ho dotýkat. Hezky hřál a já měla prostě dobrý pocit, když jsem byla s ním. Možná proto, že jsme společně prošli tím přijímacím rituálem do kultu Smrti! Byli jsme propojení, nejlepší kámoši navždycky. Otřela jsem o jeho silný vlčí krk mazlivě hlavu i uši a spokojeně si u toho povzdechla. Konečně jsem se necítila sama. Nechtěná, bez přátel a bez mámy. Měla jsem jeho! “Nevím! Jen se tak procházíme!“ zahlásila jsem vesele, odskočila od Nagiho o kousek dál a cupitala vpřed. Spokojená, s dobrou náladou…

Zkroušeně jsem si kecla zadkem na zem a u toho posmrkla. Lepivej fujtajbl neustále tekoucí z mého princeznovského čumáčku mě nenechával klidnou, nervózně jsem si čenich protřel packou a tu pak otřela do trávy. “A kdy ta nemoc přejde?“ doufala jsem, že Kai bude znát odpověď. Byl to totiž trochu takový chodící intelektuál, věděl úplně všechno! Určitě si poradí i s tou mojí nemocí. “A co mám dělat, abych se jí co nejdřív zbavila? Tys už někdy nemocnej byl? A jak nemoc vypadá? Je to nějaká breberka, co na tebe skočí ze stromu a pak ti vleze do čumáku a tam dělá neplechu?“ nedokázala jsem si to představit. O nemocech jsem nic nevěděla, nikdy jsem se s nimi (až do teď) nesetkala, a neměla jsem tu mámu, která by mi to vysvětlila. Tiše jsem si povzdechla, vrátí se ještě někdy? Nebo… Nebo mě nechala samotnou schválně? To by snad neudělala, ne? Nebo..? zavrtěla jsem prudce hlavou, abych tyhle nepěkné myšlenky zahnala, ale dopomohla jsem si jen k tomu, že mě z toho rozbolela hlava a já upadla na zem. Našpulila jsem nešťastně tlamku, snažíc se zadržet pláč, který mi právě teď svíral hrdlo. Máma je hodná, nikdy by mě nikde schválně nenechala. A nemoc je breberka, určitě! Máma by mi to taky potvrdila, že je nemoc breberka. Taková ta malá, co leze po kožichu, kterou mi kdysi namalovala drápkem do hlíny. Tak to je! Pomalu jsem se vyhrabala na packy, stále jsem však nechávala hlavu skloněnou k zemi, aby nešly vidět mé oči. Byla jsem naštvaná a rozladěná.
Naštěstí tu se mnou ale byl Kai a já tak nemohla zcela propadnout depresivní náladě, která se mě držela jako klíště. Podívala jsem se na něj, tlapkou si protřela jak oči, tak znovu i čumák a hlasitě si povzdechla. “Zima je zábavná, když má jeden domov. No a ten my dva naštěstí máme,“ letmo jsem se usmála. Má mamka domov taky? Žije někde? Není sama v lese, že ne? ten stesk byl hrozný padouch, myslela jsem, že už mě opustil, ale on ne! Pořád se mnou byl a ne a ne odejít. Každopádně Kai měl asi pravdu v tom, že nemůžeme hledat někoho, o kom nic nevíme. Pokrčila jsem proto rameny a s jemným zavrtěním hlavou jsem to vzdala, “nevím. Nebudeme ji teda hledat.“ Jindy bych si určitě urputně stála za svým a chtěla ho přesvědčit o své pravdě, ale teď jsem na to neměla náladu. “Asi mám zase hlad. A taky si připadám unavená,“ postěžovala jsem si, nicméně jsem se připojila k němu a pomalu se rozešla směrem, který on udal. Chtěla jsem s ním jít ven, užít si dobrodružství, ale zároveň my ty myšlenky na mamku úplně vzaly náladu. Z ničeho nic, jen tak. Bylo to fakt na nic!

Z toho všeho mě ale úplně vyvedl z míry Nagi, jehož hlas se rozezněl celým lesem. Zastříhala jsem ušima, srdce mi kdo ví proč zaplesalo radostí a ocásek se samovolně rozvrtěl. “Nagi!“ štěkla jsem mu naproti a dychtivě ho vyhlížela.
A pak se objevil… “Nagi!“ zavrněla jsem a přátelsky se k němu přitulila, když se vecpal mezi mě a Kaie. Nepřipadalo mi to divné, já bych určitě udělala totéž, protože jsem byla hodně kontaktní, nad jeho úmysly mě nenapadlo přemýšlet. Prostě jsem to brala tak, že chtěl být se mnou. “Eeeeh Nagi Nagi,“ zahalekala jsem, když můj pohled padl na překvapeného Kaie. Možná se společně ještě neznali? “Tohle je Kai! A tohle je Nagi! Můžete si na přivítanou potřást packou!“ zazubila jsem se, vesele hopsla přímo před ně, otočila se k nim čelem a zírala na ně. Moje špatná nálada byla pryč, líbilo se mi, že jsme tu všichni tři a budeme něco podnikat společně. Bezva! můj ocásek se pořád vrtěl, nechtěl přestat. Z Nagiho pokynutí jsem samozřejmě pochopila, že se chce vrátit, ale já nechtěla. “Nene, domů ne, Nagi! Jdeme s Kaiem ven, pojď s námi, půjdeme všichni tři,“ byla jsem v sedmém nebi, blažené pocity mi proudily tělem sem a tam, nahoru a dolů. “Bude to sranda,“ ujistila jsem je oba a zadívala se nejdříve na Kaie a pak na Nagiho. Snad to Kaiovi nebude vadit. “A Nagi, kde jsi byl? Taky jsem tě hledala, ale ty jsi najednou… Zmizel,“ pokrčila jsem rameny, ale nechtěla jsem se v tom patlat, byla jsem ráda, že je tady konečně zas se mnou. A já zrovna teď chtěla být s oběma zaráz, protože víc zábavy si užiju se dvěma, nežli s jedním. Navíc Kai byl suchar, Nagi rytíř v lesklé zbroji! "Pojďme!" máchla jsem packou do vzduchu a vesele se rozťapkala.

>> Velká houština

<< Zrádcův remízek (přes Roh hojnosti)

Zahihňala jsem se, i když vlastně to, že jsem ho nahodila soplíkama, vtipný normálně nebylo, ale… Mě to prostě pobavilo. “Promiň!“ vyhrkla jsem znovu, s úsměvem na tváři, a tlapkou si protřela čumák. Už jsem dál tu nemoc neřešila, ale stejně jsem to moc nechápala. Kde jsem tu nemoc vzala? Jak nebo odkud na mě skočila? A proč se nemocnej teda necítí i on, když jsme tady spolu? Já mám sopel a on nic. Bylo to divný.
Všudypřítomný chlad jasně značil, že přichází zima a léto se s námi nadobro loučí. Mrzelo mě to, protože teplé sluníčko bylo vážně fajn oproti ledovýmu sněhu, ale zas ve sněhu se dala užít spousta bžundy. Jenže v létě se zase dalo skotačit ve vodě no, asi všechno mělo něco do sebe. “Zimu si pamatuju, narodila jsem se v zimě. Kdy ses narodil ty? Taky v zimě? Nebo… Nebo v létě?“ s povytaženým obočím jsem ho sledovala, přece jen jsem toho o něm moc nevěděla a všecko mě zajímalo! “Néé, to nevím,“ sdělila jsem mu s úsměvem na tváři a zavrtěla na něj ocasem. “Můžeme to přece společně zjistit, ne?“ nevadilo mi, že nevím, kde paní Smrt bydlí. Důležitější bylo, že vím, kde bydlím já, ne? Když budeme hledat po světě a zkoumat, třeba narazíme na někoho, kdo tu vlčici zná a poradí nám, kde ji najít a nebo třeba dokonce narazíme přímo na ni!
“Juhů!“ vypískla jsem s veselým nadskočením nad zem a rozcupitala se pomaličku polehoučku za ním. Byla jsem ráda, že se konečně odnudnil a společně něco podniknem. “Kouzlit neumím, ale teta Rowena to umí a mě to přišlo prostě bájo. Nic moc o kouzlení nevím, ale to bych se všecko naučila, Kai. Nic není přece hned, že jo!“ zatímco jsem si trochu zarozumovala, mávla jsem nad tím packou. Nevadilo mi, že o kouzlení nic nevím, připadalo mi prostě fascinující a boží, to mi úplně stačilo k tomu, chtít být slavnou vlčí kouzelnicí.
A tak jsme společně tlapkali, bok po boku, ani jsme nevěděli kam, ale mě se to každopádně hrozně líbilo. Moje první výprava!! Byla jsem nadšená, šťastná. Dokonce se mi nepodařilo zastavit usmívající se tlamku a vrtící ocas! “Je ráno,“ čumákem jsem ukázala na ranní oblohu rozprostírající se nad námi, a pak jsem dodala: “To máme celý den na to, být společně venku! Prima, co?!“ zazubila jsem se a rozběhla se hravě někam dopředu. Připadalo mi bezvadný, že si můžeme dělat cokoliv chceme, “pojďme!“ Ranní rosa už mi za tu chvilku, co jsme proběhli louku až k lesu, pěkně zamokřila packy... Ale koho to zajímalo? Dospělí přece mokrý tlapky mívají často, ne? Být dospělej je vážně totálně super! Zpomalila jsem, až co jsme s Kaiem dorazili k lesu, a to hlavně proto, že mě zaujaly ty mega vysoký stromy. Ještě jsem takový nikdy neviděla, vždycky jsem viděla jen obyčejný stromy, ale tyhlencty byly jiný. "Vidíš taky ty obrovský stromy?!" zatímco jsem užasle čuměla na jejich špičky, na které jsem mimochodem málem nedohlédla, bezděky jsem tlapkala přímo mezi ně a čumák si pak narazila o větev, na kterou jsem za trest kýchla další nálož soplů. Po tom běhu jsem se navíc nějak rozkašlala.

Fakt mě svědil nos, nechápala jsem, proč tak najednou. Měla jsem nutkání si na něj pořád sahat a nějak ho mnout packou, aby mě to svědění přešlo. Navíc mi z něj začala téct tekutá rýma, což bylo fakt naprd, protože pak mě svědil nejen čumák, ale i to místo pod čumákem. Když už jsem si na něj zrovna nesahala, krčila jsem ho, mlela s ním ze strany na stranu a snažila se jakkoliv zmírnit ty nepříjemné pocity, které, jak jsem se později dozvěděla od vševědoucího Kaie, značily nemoc. “Jak jako nemocná? A proč? Kde jsem tu nemoc vzala jako?“ zažblekotala jsem, zatímco jsem si tlapou znovu čumák promnula. “Ty jsi taky nemocnej?“ zahleděla jsem se na něj a zkoumavě si prohlédla jeho čenich, ale nepřipadalo mi, že by z něj cokoliv vytékalo. No, a protože jsem ještě neuměla rozeznat pocity, kdy na mě jde kýchnutí a kdy se mi chce jen vyfrknout sopel na zem, zalechtalo mě v nose a já Kaiovi kýchla omylem přímo do xichtu. No, a protože při kýchnutí mi rovnou vylétl i nějaký ten soplík a sliny, vše to bylo na něm. “Yuch,“ oklepala jsem se a s posmrknutím jsem si protřela nožkou rovnou celý obličej. Měla jsem pocit, že mě bolí hlava. “Promiň, to bylo omylem, fakt,“ zahuhlala jsem.
“Jinak paní Smrt je...,“ nevěděla jsem úplně přesně, kdo to je, poněvadž jsem ji nikdy neviděla. “Ona je asi naše kamarádka. Asi je jako teta Rowena, prostě paní dospělá vlčice, co šéfuje taky nějakému svému kultíku. Teta Rowena šéfuje tomu našemu a paní Smrt zase jinému. Ale teta Rowka vypadá, že paní Smrt je fakt nějaká důležitá, takže možná teda paní Smrt šéfuje hned dvěma kultíkům,“ pokývala jsem nad svojí myšlenkou hlavou ze strany na stranu a u toho pokrčila rameny. “Je to každopádně vlčice, jako jsem já. Ne vlk, jako jsi ty, protože teta říkala, že je to paní. No, třeba o ní něco bude vědět Nagi,“ usmála jsem se, “nebo ji můžeme zkusit najít společně!“ To znělo jako super dobrodrůžo. Navíc jsem krásná dospělá vlčice, která si může dělat, cokoliv chce, ne? Takže můžu jít i na dobrodružství mimo kult.
Jak se dalo čekat, reakce od Kaie na moji skromnou informaci o kráse, nebo celkově vlastně o čemkoliv, co jsem mu řekla, byla nudná. S protočením očí a hlasitým povzdechem jsem si sedla přímo před něj na zadek, “ty jsi nudnej.“ Nechápala jsem, jak někdo může bejt tak nezábavnej. Proč se víc nesmál? Proč nedělal srandy? Proč jsme si spolu nehráli a nebo třeba nezkoumali svět? “Půjdem něco dělat?“ povytáhla jsem obočí s kapkou jiskry naděje v očích. “Třeba když někam půjdem, najdeme paní Smrt a budeme jí moct říct, že ji moc uctíváme, když to po nás chtěla teta,“ zazubila jsem se. To, co chtěla teta, jsem potřebovala splnit a pak jí to oznámit, aby mě pochválila. Milovala jsem ten pocit, být chválena. “Navíc může bejt legranda. A jinak vlčí kouzelnice je prostě super ne? Však umět kouzlit jako teta Rowka, to musí bejt žůžo. Tys ji neviděl, ale ona klíďo píďo vykouzlila blesk a ten pak začal hořet, bylo to fakt něco.“ Umět něco takovýho, to bych byla nejen nejhezčí na světě, ale i nejskvělejší kouzelnice. Být nejhezčí a nejskvělejší by bylo dobrý, pač by mě pak taky mohl každej uctívat, jako teď my uctíváme paní Smrt. Navíc by na mě teta mohla být pyšná a Nagi třeba taky. No, vlastně i Kai. Všichni by na mě byli pyšní. “Můžeš být kouzelník se mnou. Můžem kouzelničit společně,“ zakřenila jsem se. Když on neměl sen, čím chce být, musela jsem mu přece nabídnout ten svůj, aby mu to nebylo líto. Pak by byl zklamanej, že já sen mám a on ne. “Tak co, jdeme někam?“ zvedla jsem nedočkavě prdku od země a zatřepala s ní. Chtěla jsem zkoumat svět!

“Co je to kult Sm… No,“ zahudrovala jsem tiše sama pro sebe a zatěkala očima z Kaie na zem a zase zpátky. Co je to Kult Smrti?, sama jsem na to asi neznala úplně přesně odpověď, nebyla jsem si teď jistá, jestli mi to teta Rowena pořádně vysvětlila, nicméně jedno jsem věděla – sloužím teď paní Smrti! To jsem si pamatovala. Co přesně to obnáší a o co vlastně jde, jsem sice už zase netušila, ale... No, vypadalo to, že netuším vícero věcí. Přihlouple jsem se na Kaie usmála. “To je naše smečka, ty do toho Kultu určitě taky patříš! Naše smečka vlastně není smečka, ale Kult, víš?“ vyhrkla jsem, abych aspoň něco řekla, přičemž jsem si začala promítat hlavou úryvky vzpomínek z obřadu. “Sloužíme paní Smrti,“ hlesla jsem jako robot to, co říkala u obřadu Rowena, tuze přemýšlejíc, přičemž se mi potom podařilo vyplodit ještě pár dalších mouder: “Uctíváme ji a nosíme ve svém srdci, taky nesmíme nikdy zradit nikoho ze smečky. Teda jako našeho kultu, takže ty nesmíš zradit mě a já zase tebe,“ na moment jsem ztichla, očima zamyšleně vyjela k zamračené obloze, ale nakonec jsem přikývla na znamení, že jsem vše řekla správně a usmála se. “A taky jsem odvážnou vlčicí, říkala teta Rowena. Moje krása jednou překoná všééécky krásy světa!“ tlapičkou jsem zamávala kolem sebe na vysvětlení, kolik moc krás světa překonám, až budu dospělá. “Jo vlastně, a pak teta říkala, že už jsme dospělí a můžeme si dělat, co jen chceme,“ zavrtěla jsem nezbedně ocáskem, úplně jsem na to zapomněla! “Takže ty aji já jsme dospělí, co budeme dělat?“ v očkách mi zajiskřilo, těšila jsem se na nějakou akci. “Jo a taky to vlastně znamená, že už moje krásy překonaly všecky krásy světa, jak říkala teta,“ přicupitala jsem ke Kaiovi na vzdálenost sotva jedné malé myšky, až se naše čumáčky málem dotkly, a zašeptala: “Přijdu ti krásná?“
“Nójó, jako kouzla,“ přitakala jsem, kolébavým pohybem z tlapky na tlapku se od něj a jeho roztomilého čumáčku oddálila a kecla si opodál zadkem na zem. “Teta Rowena dobře kouzlí, ale nevím, jak se to naučila. Možná, že ji to naučila právě paní Smrt, když je v jejím Kultu,“ pokrčila jsem rameny. I já bych chtěla být jednou takhle moc šikovná, jako je teta Rowka. “Chtěla bych se jednou stát velkou uctívanou kouzelnicí!“ vyřkla jsem své momentálně největší přání, “a ty? Čím chceš jednou být?“ Kdybych byla velkou uctívanou kouzelnicí našeho kultu, jistojistě bych pak dostala jako ocenění podobnou korunku, jako má Rowena. Tu jsem tuze chtěla. “Byla bych kultovní kouzelnice, hehe.“
Se zahalekáním souhlasu jsem vyskočila na nožky a zavedla Kaie k ožraným, avšak stále nějakým zbytkům, které by ho nasytily. “Tohle je pan prasátko, kterému můžeme oba dva poděkovat, že jsme ho mohli sníst. Dej si,“ zachichotala jsem se a znovu se svalila na pravou půlku zadku, na které jsem tak ráda sedávala. Bylo to pohodlné, pač mě nic netlačilo do ocásku. “Hm, obyčejných lesů je všude plno. Ale neboj, už nejseš ztracenej,“ povzbudivě jsem na něj zamrkala, “máme jeden druhýho. Jsme přece v Kultu Smrti.“ Jakmile jsem to dopověděla, vyletělo ze mě hlasité kýchnutí. Celkem mě to překvapilo, ještě nikdy se mi nic takového nepřihodilo. Nikdy jsem nebyla nemocná, neměla jsem o nemocech ani páru. Proto, zatímco jsem poplašeně nahlas vykvíkla: “Co se to děje?!“, jsem se rozeběhla ke Kaiovi, abych mu byla na blízku a on mě mohl ochraňovat. “Svědí mě frfáček!“ protřela jsem ho packou, abych se toho úporného svědění zbavila, přičemž jsem znepokojeně přestoupla z tlapky na tlapku. Nakonec jsem se na Kaie bezradně podívala, aby mi dal nějakou odpověď. A mezitím, co jsme se tu vybavovali, můj princeznovský kožíšek díky mrholení vlhnul čím dál tím víc.

Trochu mě překvapilo, že se mi omluvil, protože předtím byl takovej drzej a zlej, takže mi nepřipadalo, že by se uměl omlouvat, “to je v poho,“ zakřenila jsem se a mávla nad tím packou, aby věděl, že jsem omluvu přijala. Chvíli jsem na něj mlčky hleděla, ale nakonec se i já omluvila: “Taky promiň, už ti tak říkat nebudu,“ přikývla jsem a na znamení slibu se dotkla packou té jeho. Pak jsem se vesele usmála a zahopsala na místě, neb jsem byla plná energie a především jsem měla radost, že tu nejsem úplně sama.
Když zopakoval Nagiho jméno, přikývla jsem. Nějak jsem nepochopila, proč ho opakuje, možná nevěděl, kdo to je? Ale však tam stál spolu s náma, když nás Rowena představovala, ne? Aspoň jsem si to myslela, pletla jsem se? “No,“ začala jsem opatrně, aby si nemyslel, že si myslím, že je hloupej, ale když i dál na Nagiho nic neříkal, rozhodla jsem se mu o něm říct. “Nagi je to flekatý vlče, co tady žije s náma, můj kamarád. Je to syn Roweny, společně nás teta Rowena přijala do kultu paní Smrti velikým ohnivým kruhem, bylo to vážně něco!“ hlasitost mého hlasu se zvedala v závislosti na mém nadšení a vášnivosti. U slova „něco“ jsem celá nadskočila. Ve vzpomínkách se to zračilo jako vážně něco wau, úplně se ze mě vytratil ten pocit strachu, který jsem tehdy cítila. Zapomněla jsem na něj. “Teta udělala oheň svýma bleskama, má magii blesků, víš? Taky nás vzala na lov velikánskýho prasátka, divočáka z lesa, a toho taky skolila bleskama. Nagi ho pak zakousl,“ veselýma očima jsem na něj hleděla. “A co jsi dělal ty?“ snad mi poví aspoň z části tak zábavný příběh, jako já jemu. Ale vše v mém příběhu byla pravda!
Jenže Kai moc upovídaný nebyl, mluvil hrozně… Skromně. Povytáhla jsem obočí, “aha.“ Moc mi toho o sobě neřekl. Teda, přesněji řečeno, neřekl nic. “A kde to jinde bylo, Kai?“ přicupitala jsem k němu o dva krůčky blíž, zavrtěla ocáskem a vrazila čenich blízko tomu jeho, až se vzájemně skoro dotkly. Snažila jsem se mu totiž svým přátelským pohledem plným pochopení, teda minimálně jsem se o takový pohled snažila, dát najevo, že jsem jeho kámoška a může mi vše říct. “Já jsem třeba přišla s mámou z nory. Ale to už jsem ti říkala,“ odstoupila jsem od něj o krok vzad a zazubila se na něj. “Ale prošli jsme hodně lesů, luk a taky jezírek a potůčků, než jsem došla sem,“ s povytaženým obočím a pohledem protkaným očekáváním jsem na něj hleděla, jestli jeho druhý pokus o sobě něco povědět bude lepší, jak byl ten první.

Když se do mého vědomí dostalo něčí odkašlání, leknutím jsem s sebou škubla a probrala se tak ze spánku. “Hele!“ vyprskla jsem naštvaně, aniž bych věděla, kdo za tím stojí, a se zamžouráním jsem se snažila vzpamatovat se. Po spaní jsem vždycky měla zpomalené smysly.
Když mé zraky zaostřily Kaie, začertila jsem se na něj. “Vzbudil jsi mě, prďolo jeden,“ nafoukla jsem tvářičky, abych mu dala najevo, že to přehnal, ale pak jsem se v obavách rozhlédla kolem sebe, přičemž jsem přitiskla uši k hlavě. Měl pravdu – kde jsou ostatní? Doufala jsem, že když usnu, vzbudím se a oni tu budou. Možná jsem jen nespala tak dlouho, aby se stihli vrátit? postavila jsem se na nožky, oklepala ze sebe bordel ze země, který se mi nalepil během spánku na srst, a přicupitala blíž ke Kaiovi. Byl momentálně mým jediným společníkem, stejně jako tehdy. “Rowena šla na procházku a Nagi zmizel. Ale můžeme to tu očíhnout, ukážeš mi, kde budeme spát? Zatím mi to tu nikdo neukázal, spím jen tady venku. Nemáme žádné místečko, kam neprší? S mámou jsem měla takovou hezkou noru, ve které bylo sucho a teplo,“ zavzpomínala jsem a usmála se. Máma mi pořád chyběla. Kdykoliv jsem na ni myslela, hřálo mě u srdíčka. Potkáme se ještě někdy? “A kde jsi žil předtím, než jsi přišel sem? A jak jsi sem vlastně přišel?“ naklonila jsem hlavu zvědavě do strany. Měla jsem pocit, že teta Rowena říkala, že je to její syn, ale Kai mi zase kdysi říkal, že se ztratil, tak mi to připadalo trochu divný. “Rowena je tvá máma?“ zbystřila jsem, olízla si čenich a sedla si naproti němu.

Září 01/10 | Sinéad

“Vyděsila jsem je? Vážně?“ přitiskla jsem ouška k hlavě a s jistou vinnou ve svém výraze jsem se podívala pod sebe do vody. Voda byla prázdná, opravdu to nevypadalo, že by se tu nějaká ryba měla objevit. Omluvně jsem se na Šinejd podívala, “to jsem nechtěla.“ Asi bylo jasný, že jsem to neudělala naschvál, ale i tak jsem cítila potřebu omluvit se. Nechtěla jsem, aby byla teta naštvaná nebo něco. Navíc i mě samotné to vadilo, protože jsem fakt měla hlad. “Můžeme ulovit rybu v jiný části vody, tam šplouchat už určo nebudu,“ zavrtěla jsem ocáskem, když jsem zvesela podala svůj super návrh, ale Šinejd jakoby mi četla myšlenky a v okamžiku, co jsem začala mluvit, to samé řekla i ona, akorát jinými slovy. Zasmála jsem se, radostně přikývla a následovala ji. Ulevilo se mi, že se nenaštvala, trochu jsem se bála. Neměla jsem ráda, když se na mě někdo zlobil.
Můj příběh se jí líbil, což pro mě byla velká pochvala. “Jo že,“ uchichtla jsem se. I já bych takový lesní (potažmo klidně i ty vodní) piráty ráda potkala. “Takže mi to šlo? Mohla bych pohádky když tak povídat někomu mladšímu, než jsem já? A nemusela bych se bát, že se mu nebudou líbit?“ koukla jsem na tetku, která se hned chopila slova a začala povídat další super pirátský věci. “Aha,“ hlesla jsem se zaujatým pokyvováním hlavou. “Křivá Hnáta zní hodně drsně. Jako úplně wau,“ uznala jsem. Já bych se sice Křivá Hnáta jmenovat nechtěla, protože pak by po mně Nagi mohl volat „Křivule“ nebo „Hnáťule“, ale i tak mi to přišlo jako vážně cool jméno. Následovala jsem ji ke stromu, do kterého vyryla drápkem znak, chvilku jsem si ho prohlížela, pak se ho dotkla tlapkou a zazubila se. Byl to zajímavý pocit, ještě nikdy jsem na nic vyrytého přímo do kmene stromu nesahala. “To je super, Ohnivá Žaneto,“ hlesla jsem s očima přilepenýma na tom znaku. Když jsem zrak přenesla zase na ni, zavrtěla jsem ocasem. “A kde jsi vzala to jméno Žaneta, když se jmenuješ Šinejd?“ Byla to nějaká přezdívka? Pomalu jsem mířila zpět k vodě, aby mi mohla tetka ulovit tu sváču. Pořád jsem nepřestala mít hlad.

Protože jsem měla plné tlapky práce se zahrabáváním kosti, žrala jsem o něco déle jak ostatní. Proto jsem pouze zastříhala oušky a němě s plnou tlamou masa přikývla, když nám Rowena oznámila, že se jde prospat. Byla bych jí odpověděla, ale to bych musela tu plnou tlamu spolknout dřív, než odejde, což se mi nepovedlo. Měla jsem jakýsi divný zvyk jídlo hltat a cpát si jím plnou tlamu. Takže až jsem spolkla a olízala si vlhkou srst kolem čenichu, rozhlédla jsem se kolem sebe a chtěla něco říct, ale nebylo komu. Oba dva zmizeli a já tím pádem osaměla. Chvilku jsem pozorovala okolí, nakonec si tiše povzdechla a dožrala svoji porci tak, abych si pořádně naplnila bříško. Předtím jsem docela hladověla, takže jsem si toho jídla chtěla pořádně užít.
S plným pupíkem jsem se odvalila o kousek dál od zbytků jídla, neb mi nepřipadalo zrovna cool u nich odpočívat, a pak jsem se svalila na bok. Z toho, jak jsem se přežrala, mě docela rozbolelo břicho, neměla jsem tedy sebemenší tendence se hýbat, natož odcházet. “Brzo se vrať!“ vyštěkla jsem jen na Rowenu, která se rozloučila s tím, že jde zkontrolovat okolí, a pak jsem zavřela oči. Nechtěla jsem cítit ten divný pocit samoty, proto jsem se rozhodla, že se raději vydám do říše snů. Samota mi byla více než nepříjemná, nesnášela jsem ji, jenže zase jsem se teď s plným pupíkem necítila na nějaké dlouhé vycházky a Nagi se prostě ztratil. Zašantročil se kdo ví kde a nic mi neřekl, trochu mě naštval. Ale doufala jsem, že jak se prospinkám, vrátí se a společně pak půjdeme poznávat ty ostatní členy téhle super rodiny.

// promiňte za zdržení :-)

Váhavě jsem přikývla, když mě teta tak významně poučila, že se s jídlem nehraje. Ale já si s ním přece nehraju, podívala jsem se na ni. Připadalo mi, že mi trochu křivdí, protože já toho divočáka chtěla jenom pohladit, aby ho ta bolístka tolik nebolela. Nechtěla jsem si s ním hrát. Nicméně teď nebyla zrovna nejideálnější chvíle na to, řešit capiny. Nagesh šel na věc a divočáka se chystal zakousnout! Zvědavě a napjatě jsem ho pozorovala, přičemž jsem u toho natahovala krk dopředu jako nějaká žirafka. Zajímalo mě, jak si bude počínat, ale bylo mi jasný, že to zmákne jako nic. Trochu mě mrzelo, že já se toho zakousnutí vlastně bála a proto jsem chtěla, aby to udělal Nagi. Kdybych měla prasátko kousat do krku já, asi bych to nezvládla a teta by se na mě pak zlobila. To by bylo naprd a ještě bych si udělala ostudu.
Nagi to nicméně zvládl na frajera a Rowena na něj byla velice pyšná. Doslova se dmula pýchou. Tiše jsem je s úsměvem na rtech pozorovala a těkala očima z jednoho na druhého. Možná mě trochu mrzelo, že se nedme pýchou pro mě., ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se to Nagimu tak hezky povedlo. “Jsi šikulka!“ pronesla jsem pochvalně a přicupitala k nim blíž. Zatímco teta prasátko otvírala, já jsem se dívala do jeho bezduchých mrtvých očí a přemýšlela nad tím, jestli je mu teď dobře. Možná běhá někde po zelené louce v nebíčku mezi ostatními prasátky. S tichým povzdechem jsem se usmála na tetu, když nás vybídla k jídlu, a poslušně přikývla. “Ano, podělíme,“ přitakala jsem. Z divočáka jsem si následně utrhla malý kousek masa, neb jsem neměla takovou sílu, abych ho utrhla víc, a začala jsem ho pomalu jíst. Bylo to dobré, navíc já měla fakt hlad, takže chutnalo ještě o to líp. Mezitím jsem hleděla na kost, který mu trčela z těla, a napadlo mě, že kdybych ji zakopala, mohlo by to být jako nějaký veliký pirátský poklad!
Jakmile jsem dožvýkala svůj malý kousek masa, hned jsem se zakousla do té trčící kosti a začala ji s tichým vrčením rvát. Držela jako přilepená, šlo to fakt těžko. Stálo mě to dost sil! Prala jsem se s tou kostí hlava nehlava, když se však ozvalo hlasité "lup", kost se utrhla a já se i s ní v tlamce svalila přes zadek na záda. Trochu jsem se lekla. Kost jsem upustila, tiše kvíkla a začala házet nožičkama jako nějaký malý brouk na krovkách, abych se překulila na bok a mohla vstát. Naštěstí se mi to však zanedlouho povedlo, takže jsem se nezbedně zazubila, abych tetu i Nagiho ujistila, že jsem okey, po otřepání jsem chňapla kost a zaběhla s ní k jednomu stromu, který byl nejblíž a těšila se, jak ji hezky zakopu! Pro jistotu jsem se rozhlédla okolo, jestli mě někdo nesleduje (to by pak logicky nebyl tajemný poklad), kost položila na zem a dala se do pracného hrabání. Zemina lítala všude kolem, byla jsem v hrabání fakt dobrá. Šlo mi to jako po másle. Tlapičky jsem měla silné a hbité, takže zanedlouho se přede mnou zjevila docela velká díra. Když jsem do ní ale kost hodila, připadalo mi, že ještě není dostatečně hluboká, takže jsem ji zas vytáhla a hrabala dál. Až jsem do té díry já sama málem spadla, ucítila jsem uspokojivý pocit, že je díra dost hluboká a kostičku hezky pojme. Tu jsem tam shodila, zase zahrabala a nakonec pacičkama hezky utlapkala, aby to místečko bylo co nejmíň vidět. Hrdě jsem se na své dílo s úsměvem na tváři dívala, přeci jen, zakopat poklad tak hluboko, to nebylo jen tak! Až jsem se pohledu na utlapkanou díru nabažila, otočila jsem se a hrdě, s tichým chrochtáním, se vydala zpět k praseti, které jsem zase (nyní již se skvělým pocitem, že i mě se něco povedlo) začala jíst.

Srpen 02/10 | Sinéad

Pohádku o pirátech jsem od tety Šinejd moc dobře vnímala, ale bohužel jenom první část, pak jsem úplně vytuhla. Nicméně můj spánek ta povídka dost ovlivnila, neb se mi zdálo o vlčích pirátech, jak kradou kamínky a pak sjíždí na dřevěných starých vorech divoké vody. Sice jsem dost dobře nevěděla, co si pod tím vorem mám představit, ale v mých snech to prostě byla velká dřevěná plocha, na které ti vodní vlci stáli. Taky na sobě měli nějaké znaky, různobarevné, třeba jeden přímo na hlavě červenou čáru táhnoucí se od čela až k čumáku.
Vzbudila jsem se ve chvíli, kdy Šinejd stála v jezeře a upřeně do něj koukala. Zívla jsem, protáhla se a hned po svém krátkém šlofíčku vyběhla za ní. Cítila jsem se daleko líp, měla jsem víc energie, odpočinula jsem si. “TÉTO Šinejd, TÉTO Šinejd!“ volala jsem na ni už z dálky a pelášila za ní. Pak jsem se vrhla do vody tak divoce, že celá odšplouchla kolem, jistojistě jsem tak odehnala většinu ryb, ale nenapadlo mě, že se mi snaží ulovit sváču. “Co tu děláš? Proč si prohlížíš vodu?“ usmála jsem se a skotačivě zamávala ocáskem. “Mě se ta pohádka o pirátech moc líbila! Taky ti jednu řeknu, jo?“ poskočila jsem vesele jako na pružince a rozťapkala se někam podél jezera, nicméně tak, abych dosáhla na zem.
Krátce jsem se zamyslela a pak začala svůj pirátský příběh vykládat. Když mi teta jeden pověděla, já jí taky jeden povím. “Takže teto, věděla jsi, že vlčí piráti nejsou jen na vodě?“ podívala jsem se na ni, usmála se a nakonec si kecla zadkem přímo do vody tak, abych na tetu viděla. “Piráti žijou i v lesích! Jsou to vlčí lesní piráti. Mají kolem krku zelený lijááány, jako to bývá v pohádkách od mé mámy. To jsou takový dlóuhatananánský zelený šlahouny, který visí ze stromů dolů k zemi. No, oni je mají obmotaný kolem krku, na nich přivázaný klacíky a jsou prostě celí děsně pirátští. Na hlavě někdy mají… Mají čepičky z listí. Vytvořili si je tlapkama, víš? No a tihle lesní piráti, kteří žijou ve stromech jako nějací pirátští ptáčci, kradou všem zvířátkům v lese jídlo. Věděla jsi to?!“ vypoulila jsem na Šinejd důležitě oči. Má historka byla sice drobet jiná, ale taky hodně pirátská. “Normálně se klidně potichounku polehounku připlazí v zákrytu k nějakýmu masu, který si tam schovává nějaký jiný zvíře, a čmajznou ho!“ tiché plazení jsem napodobovala v přikrčené poloze ve vodě a pak hlasitě vykřikla, že ho čmajznou. Dodávala jsem historce ten správný říz. “Zdrhnou s ním, schovaj si ho do svý pirátský zásobárny a pak ho sežerou. Takhle všem kradou v lese jídlo, nebo dokonce i ty drahý kameny, když nějaký najdou. Straky, to jsou takoví divní ptáčci, co taky kradou, ale nejsou to piráti, si často nosí nějaký nalezený kamínky. To mi říkala máma. No a tak oni ty kamínky berou těm strakám, víš? Pak si je sami někam schovaj, možná do nějaké díry ve stromě, kterou používaj jako takovou dřevěnou velkou truhlu na poklad,“ pokývala jsem zamyšleně hlavou a zase si zadkem kecla do vody. Ta představa vlčích lesních pirátů se mi fakt líbila. Chtěla bych nějakýho vidět na vlastní oči! “No, takže si tak žijou svůj děsně pirátskej život v lese, užívaj si hodně bžundy a jsou fakt spokojení. Zazvonil zvoneček a pohádky je koneček,“ zazubila jsem se. Byla jsem zvědavá, jestli se ta pohádka Šinejd líbila?

Srpen 01/10 | Sinéad

Šinejd přišla úplně na poslední chvíli, měla jsem pocit, že už mi nožky selžou a nebudou mě poslouchat. S ní jsem se ale cítila o dost líp, tak jako jistěji. Věděla jsem, že kdyby něco, chytne mě. Usmála jsem se na ni, dobatolila se ke břehu a jak jsem vylezla, znaveně jsem se s hlasitým úlevným vzdechem rozplácla přímo na bříško s rozčapenýma nohama do trávy. “Být jako kapr je super,“ hlesla jsem znaveně a zabouchala ocáskem do země. Líbilo se mi, že mě Šinejd tak podporuje, byla skoro jako moje máma. Ta na mě od malička taky byla tak hodná, jako je teď Šinejd. Převalila jsem se na bok, abych na ni viděla a mohla se na ni vděčně usmát. Zatím mě vlci, které jsem tu potkala, tolik nepodporovali, třeba teta Rowena. Někdy se chovala hezky a líbila se mi, jenže jindy zase byla moc přísná a to se mi nelíbilo. Teta Wizku se strejdou Aitym byli sice fajn, ale pak jsme se od sebe ztratili, a pak tu byl už jen Nagi s Kaiem, což byli spíš kamarádi stejně staří jako já. Moc vlků jsem ještě nepoznala, seznamovat se mě celkem bavilo. Bylo to dobrodrůžo.
Hřejivě teploučké sluneční paprsky se mi opíraly do kožíšku a docela rychle mě začínaly uspávat. Zavřela jsem na moment oči, bylo to příjemné. Moc příjemné. Díky větříku, který pofukoval, mi ani nebylo horko – navíc jsem pořád měla vlhký kožíšek. Jediné, co jsem zvládla, bylo odkulit se blíž k Šinejd, abych cítila její blízkost, a pak jsem usnula. Plavání si vybralo svoji daň v podobě chvilkového velkého vyčerpání. “Mám hlad,“ zamumlala jsem sotva slyšitelně. A pak už jsem o ničem a nikom nevěděla.

Červenec 06/10 | Sinéad

“Míň rozhazovat,“ zopakovala jsem odhodlaně s táhlým pokývnutím hlavy, Šinejd se navíc jala mi ukazovat, o kolik míň mám těma nožkama máchat. Poslušně jsem odcupitala tam, kde bylo míň vody a kam mě nasměrovala, sedla si na zadek a sledovala ji. Popravdě to plavčo bylo docela vyčerpávající, cítila jsem, že mě celkem bolí nožky, a to jsem to zkusila teprve jednou. Byla bych to už asi vzdala, jenže Šinejd u toho plavání vypadala tak elegantně, že jsem zatoužila po tom, být jako ona. Plavat tak lehce, jakoby to nic nebylo. Usmála jsem se od ucha k uchu, když se ke mně vrátila, zvedla zadek a zavrtěla ocasem. “To bylo moc hezký!“ výskla jsem pochvalně. “Zkusím to, chci plavat jako ty! Nebo teda aspoň jak ten kapr, hehe,“ s uculením jsem se rozhodně vydala hlouběji do vody a zastavila se až tehdy, co jsem ji měla po bradu. Nadzvedla jsem hlavičku o něco výš, abych mohla bezpečně dýchat, a koukla, možná trochu s obavami, na Šinejd. “Půjdeš ke mně?“ potřebovala jsem přece pořád ještě jistit. Nechtěla jsem se potopit jako kámen, kterej jde hned ke dnu.
Když přišla a vypadalo to, že je fakt připravená mě jistit, hlasitě jsem vydechla všechnu nervozitu z tělíčka ven a soustředěně se zahleděla před sebe. Musela jsem se přece jenom trochu odhodlávat, ale nakonec jsem překonala samu sebe a skočila do vody. Trochu to žbluňklo a já ze začátku zpanikařila, ale pak jsem si vzpomněla na Šinejd a snažila se packama máchat přesně tak, jak máchala ona. Hezky pod vodou a v klidu, jako když běžím. Jedna, dvě, jedna dvě… A světě div se, trochu jsem se hýbala z místa. Sice jsem se furt tak nějak plácala a divně kolébala, nebo aspoň mi to tak připadalo, ale plavala jsem! “Ah-eh-ah!“ lapala jsem po dechu, nezvládala jsem dýchat, mluvit a plavat zaráz, ale chtěla jsem na sebe upozornit. “Vidíš!!!“ vykřikla jsem s bradou zvednutou k nebi. Nechtěla jsem vodu v uších, puse ani čumáku. “Teto!! Dívej!! Plavu!!!!“ už mi to připadalo ale sakra těžké, snažila jsem se doplácat se k tetě, ale nakonec jsem zůstala na místě a jen se divně potácela. Už mi nešlo pohnout se ani o píď. “Eh! Už-už nemůžu!“ Síly mi docházely. Zoufale jsem se dívala na Šinejd, aby mi honem rychle pomohla.

Fakt se mi líbilo, co všechno patřilo k dospělosti. S úsměvem na rtech jsem tetu Rowenu poslouchala a spokojeně přikyvovala. Dělat cokoliv, kdekoliv a s kýmkoliv? Bájo! Navíc mi teď ještě Nagi odsouhlasil, že společně najdeme všechny, kteří patří do smečky, což znělo jako príma dobrodrůžo. “Jo! My půjdeme s Nagim najít všecky, kteří patří k nám!“ vypískla jsem nadšeně, pač se mi ta myšlenka společného výletu fakt líbila. Těšila jsem se. Mimo čas, který jsem strávila jako malá s mámou, jsem ještě nikdy s nikým nebyla venku, takže venek s Nagim bude fakt bomba. Teda potulovala jsem se sama, ale to nebylo ono. Chtěla jsem ještě něco vyprsknout o tom, že se těším a kdy půjdem, ale teta se zrovna sklonila, olízla Nagimu tvář a tím mě vytrhla z myšlenek. Málem mě zase bžodl do srdíčka šíp žárlivosti, ale teta v tu ránu olízla tvář i mně! Rozzářeně jsem se na ni podívala, uculila se a zavrtěla oháňkou. “Já taky! Taky jsem ráda!!“ štěkla jsem nahlas, koukla jsem na Nagiho a pak zase zpátky na Rowenu. Tolik lásky a náklonnosti mi teď projevila! To se mi za celou dobu, co tu jsem, nestalo. Vždycky jsem si myslela, že mě nemá ráda, ale tohle mi udělalo hroznou radost. Potřebovala jsem tělesný kontakt s ostatními, byla jsem mazlivá a přítulná, takže tohle ve mně vyvolalo doslova platinovou náladu.
Spokojeně jsem si ťapkala mezi tetou a Nagim, když jsem byla mezi nimi, připadalo mi, že jsem z obou stran příjemně chráněná a krytá. Cítila jsem se bezpečně. “Né, nepodařilo,“ zavrtěla jsem hlavou. “Ta myš byla moc rychlá,“ se zazubením jsem poskočila vpřed a vystrčila zadek k nebi a hrudník přilepila na zem. Zadkem jsem vrtěla ze strany na stranu a u toho mu povídala zbytek: “Udělala vžuum! A utekla! A já jsem se snažila ji dohnat, ale nestihla jsem to! A pak se mi ta mrška schovala,“ poskočila jsem vpřed, na Nagiho se zazubila a pak jsem doběhla rošťácky tetu. Zrovna nám dávala výklad o divočácích, tak jsem ji poslouchala, bylo to celkem zajímavé. “Jakou mám asi já magii?“ zeptala jsem se jí, ale v tu chvíli zavrněl a následně i zahrabal do země naštvaný divočák, kterého jsem popravdě viděla prvně v životě. Trochu jsem ztuhla, ty jeho kly trčící z tlamy vypadaly fakt nebezpečně. S pootevřenou tlamkou jsem ho sledovala a mé nožky automaticky udělaly pár krůčků k Nagimu, aby mě v případě potřeby ochránil. Abych se pod něj nebo za něj mohla schovat. Chtěla jsem mít jistotu. “Nagi, to je děsivý prasátko, že jo?“ šeptla jsem a se zatajeným dechem sledovala Rowenu, jak jde na věc. Byla tak neuvěřitelně klidná, v mých očích zářila jako hvězdička na noční obloze! Napadlo mě, jaké by to asi bylo, být tak šikovnou lovkyní a krásnou vlčicí dohromady. Sebejistota z ní čišela na všechny strany, skolit prasátko na zem se jí povedlo během chvilinky, což pro má naprosto nezkušená očka bylo úžasné. “Waaau!“ hlesla jsem užasle, odťapkala od Nagiho blíže k divočákovi a koukla jsem se na tetu. “Já na něj sáhnu, jo?“ šeptla jsem, přicupitala k prasátku a chvíli ho pozorovala. Byl otupělý, vypadalo to, že neví o světě. Snad ho to moc nebolí, tlapičkou jsem ho následně něžně pohladila po zadním macatém stehnu. Jeho srst byla tvrdá a na dotek vtipně nepříjemná. Zachichotala jsem se a ustoupila o krok vzad, “Nagi ho zakousne,“ koukla jsem se na svého kamaráda. Faktem bylo, že já jsem do toho divočáka kousat nechtěla, ale zároveň mě i zajímalo, jak to udělá Nagi? Vrtěla jsem ocasem, celá tahle situace byla parádně skvělá!