Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Vítané," zopakovala jsem tiše, spíš pro sebe než pro něj. Znělo to zvláštně z jeho tlamy, skoro jako by to byl on, kdo tady rozhoduje, kdo smí zůstat a kdo ne. Ale když jsem se na něj podívala, nedokázala jsem se v duchu neusmát. Vyrostl. Navíc se tvářil tak dospěle, až mi z toho znovu zvlhly oči. Uvědomila jsem si, kolik času, který jsem mohla se svými vlčaty strávit, mi jednoduše proteklo mezi tlapkami. Bylo to velmi nepříjemné uvědomění.
Pohled mi pak sklouzl k těm dvěma vlčicím, které stály opodál. Jejich cizí pach se mísil se Zestarianovým, přesto jsem z něj ale nepoznala nic zlého, právě naopak. Když na mě ta hnědavá promluvila svým zvláštním přízvukem, trochu mě to překvapilo, ale působila upřímně. Byla jsem vděčná, že ho nenechaly někde venku v zimě. "Pak vám děkuju," kývla jsem jí jemně hlavou. "Za to, že jste ho dovedly až sem."
Na chvíli jsem se zadívala do lesa, než jsem znovu promluvila. Tentokrát tišším, klidnějším hlasem. "Věřím, že i tulačky si zaslouží kousek tepla, než zase půjdou dál," řekla jsem jednoduše. Nechtěla jsem je zdržovat ani vyhánět, jen nabídnout to, co bych sama potřebovala, kdybych byla tulákem. A navíc mi přivedli zpět syna...
"Budeš mi všechno povídat, viď?" otočila jsem se zpět na Zesta a dotkla se čenichem jeho tváře. "Ať vím, kam ses to až zatoulal."

Už jsem chtěla vyrazit spolu s Linzirem, když mě do čenichu náhle udeřil pach, který mi doslova sevřel hrudník. Zestarian. Zůstala jsem stát jako přimražená, dech se mi zadrhl a na okamžik jsem si myslela, že se mi to jen zdá a že si ho jen zoufale představuju. Po krátkém začenichání jsem se ale přesvědčila, že je ten pach skutečný. Slabý, promíchaný s jinými, neznámými, ale opravdu tu někde je! "Běž napřed, Linzire, doběhnu tě!" vydechla jsem a už jsem se rozběhla.
Mlha kolem mě byla nepříjemně studená, hustá, ale přesto jsem v ní viděla směr. Každý krok mi zrychloval tep, každé nadechnutí bylo bolestivé, dokud jsem znovu nezachytila ten známý pach. "Zestari!" zavolala jsem tiše, ale naléhavě.

A pak jsem je uviděla. Tři postavy schované v šedivé mlze. Dva dospělí vlci, neznámí, a mezi nimi menší, ale už ne tak prťavý, jak si ho pamatuju. Zastavila jsem se, v krku mi vyschlo, oči se mi zalily slzami. Než jsem si stihla cokoliv rozmyslet, rozběhla jsem se k nim. "Zestíčku!" vydechla jsem a narazila do něj tak, že jsem ho málem porazila. Přitiskla jsem čenich do jeho srsti a zhluboka dýchala ten známý pach, až se mi chvěl celý bok. "Ty jsi tady… ty jsi opravdu tady," hlesla jsem přerývavě, hlas se mi zlomil v polovině. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem ho pustit, měla jsem strach, že to celé je jenom sen a jakmile ho pustím, ztratí se. Rozplyne se. Schoulila jsem do něj hlavu a ještě víc se k němu přitiskla. "Kde jsi byl tak dlouho. Tak strašně dlouho," zasténala jsem naléhavě. Mé slzy mezitím máčely jeho kožíšek.
Všimla jsem si dvou cizích vlků, kteří stáli opodál. Cítila jsem jejich přítomnost, jejich pohledy, ale nedokázala jsem na ně reagovat. V tu chvíli pro mě nic jiného neexistovalo. Jen on. "Myslela jsem... Měla jsem strach, že tě už nikdy neuvidím," špitla jsem a na okamžik se od něj, celá roztřesená, oddálila, abych si ho mohla prohlédnout. "Vyrostl jsi…" pousmála jsem se skrze slzy, "ale pořád jsi moje malé vlčátko." Ještě naposled jsem ho objala, a pak s hlasitými vzlyky poodstoupila pár kroků vzad, abych se konečně mohla podívat na ty cizí vlky, kteří tu s mým synem byli. Nic jsem však neřekla, jen jsem stála a dívala se na ně... Nějak jsem nenacházela slova.

// Halloween - STÁNEK S DÁRKOVÝMI PŘEDMĚTY; Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí.

Zastavila jsem se, když se za mými zády ozval známý hlas. Otočila jsem hlavu a zahleděla se do bílé mlhy, ve snaze rozpoznat, o koho jde. Hlas mi připomínal Linzireho, ale byl to opravdu on? Od doby, co odešel Nagesh, mě neustále provázely jen samé pochybnosti. Nevěřila jsem v samu sebe. Otočila jsem se tedy celým tělem k hlasu a párkrát zamrkala.
Nakonec se skutečně vynořil Linzire, trošku mi zaplesalo srdéčko radostí, že jsem se přeci jen nemýlila. Jeho pach se mísil se zbytky krve z lovu a podzimním pachem spadeného listí. Když přišel blíž, usmála jsem se na něj. Vypadal jako milá společnost, navíc mu tlama jela, tak alespoň prolomil to nepříjemné ticho.
"Udělals to dobře," přikývla jsem s vděčností a na okamžik se znovu pousmála. "Jsem ráda, že jsi se rozhodl nám pomoci... A i tu zůstat," kývla jsem upřímně hlavou. V mých očích jistě byla poznat ztrápenost, ale zároveň se v nich odrážely střípky útěchy a také naděje, že tu s Zurri nebudeme na celý les samotné.
Na jeho otázku jsem se ohlédla směrem k severu. "Jezírko je nedaleko," odpověděla jsem klidně. "Když půjdeš přes pláně za lesem, uslyšíš vodu. Je to teda spíš moře, než jezírko. Ale dnes bych tam nešla... vítr se zvedá, zapadá slunce a voda bude ledová." Nechala jsem pohled sklouznout zpátky k Linziremu. "V takovém počasí se dá snadno nastydnout. Mlha nese chlad až do kostí."
Na chvíli jsme oba zmlkli. Kolem nás to šumělo, lesem se nepříjemně proháněl vítr a mlha se mísila se sychravým vzduchem. V dálce se ozvalo táhlé houknutí sovy a z javorů vyletěl hejno netopýrů. Zvedla jsem uši a lehce se zachvěla. "Mlha, chladno a podzim," zašeptala jsem. "Nepříjemná kombinace. Navíc, když je noc," nepatrně jsem se k němu přiblížila. Nebyla jsem žádná hrdinka, spíše naopak. Potřebovala jsem ochranu. Jistotu. "Viď? Taky nemáš rád chlad a mlhu, nebo ti nevadí?" stočila jsem hlavu jemně na stranu.
Poté jsem se ale k Linziremu naklonila a dodala tišeji, s lehkým úsměvem: "Ale jestli se chceš přece jen umýt, půjdu s tebou. Nerada bych, aby tě ta mlha pohltila dřív, než tě stihnu představit ostatním," mrkla jsem na něj a zahleděla se mu dlouze do očí. "A jmenuju se Nelly."

14. 10. 2025 - značkovala Nelly; https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-243443
Další značkování: 14. 12. 2025

// ZNAČKOVÁNÍ

<< Kaštanový les

Cesta do Javorového lesa nebyla dlouhá, ale pod tíhou srnčího těla se zdála být nekonečná. Když jsme konečně opustili les, ve kterém probíhal lov, a vstoupili pod známé koruny javorových stromů, zhluboka jsem se nadechla. Vzduch tu byl jiný — vlhčí, klidnější, naplněný tím zvláštním teplem domova, které se nedá popsat. Konečně zase naše území. Nás domov. Bezpečí... Oddechla jsem si. Bylo příjemné mít se kam vracet.
Občas jsem pohlédla na Linzireho, abych zkontrolovala, jak to zvládá. Nesl většinu váhy, ale neřekl ani slovo. Viděla jsem, jak mu občas cukne bok, jak se mu zvedá dech trochu víc, než by měl, ale stejně pokračoval. Zurri kráčela po jeho boku a vyrovnávala zátěž. Byli sehraní a oba stateční. "Ještě kousek," povzbudila jsem je tiše, když se cestička začala svažovat dolů směrem k našemu úkrytu.

V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že náš pach na hranicích lesa byl už téměř pryč. Zbyl z něj už jen slabý závan (jaký náznak našeho pachu), namísto pevné vůně, která dřív varovala vetřelce. Zastavila jsem se a zadívala se tím směrem. Ten pocit zodpovědnosti se ozval okamžitě... Musím chránit nás domov!
"Zvládnete to ten kousek sami?" oslovila jsem je, když položili srnu na chvíli na zem, aby si upravili úchop. "Úkryt už máte jen pár kroků. Já... musím přejít k hranici. Pach slábne. Kdyby se sem zatoulal někdo cizí, poznal by, že jsme dlouho neznačkovali," věnovala jsem oběma letmý úsměv. "Nebude to trvat dlouho," dodala jsem poklidně a vykročila stranou mezi stromy.
Když jsem se vzdálila, les se přede mnou se ztišil. Jen měkký šum listí a můj vlastní dech. Zastavila jsem se u prvního javoru na hranici území a přejela čenichem po jeho kmeni. Pach byl téměř pryč, byl starý a vyvanulý. Naklonila jsem se blíž, zvedla ocas a obnovila značku. Poté se plynule přesunula k dalšímu stromu, ke kterému jsem přitiskla bok a označila kůru svým pachem, hezky pomalu a pečlivě. Kousek po kousku jsem postupovala dál, dokud se kolem nerozhostila známá vůně, která patřila nám. Vždycky mě tohle zvláštním způsobem uklidňovalo. Jenže obvykle se o tohle staral Nagesh a já se jen vezla. Teď tomu bylo jinak. Byla jsem tu sama, měla jsem povinnosti vůči lesu, vůči smečce. Vůči své rodině.
Na okamžik jsem se zadívala směrem k úkrytu, kam mezitím jistě dorazili Zurri s Linzirem. Snad tam Satori a Namaari ještě jsou. Snad na mě počkaly a nevyběhly ven. Myšlenka na ně ve mně vyvolala smutek. I na Zestariana jsem myslela. Kdy ho konečně uvidím? Bylo to příliš dlouho, co jsem cítila jeho pach, jeho přítomnost naposledy. V hloubi duše mě pak zabolela i vzpomínka na Nageshe. Jeho přítomnost, jeho jistota. Kéž by tu teď byl, šel po mém boku a dělal přesně tohle — chránil náš domov.
U jednoho ze stromů jsem zpomalila a nechala své tělo jednat instinktivně. Zvedla jsem ocas a obnovila značku, která, tak jako většina, už téměř vyprchala. Očichala jsem své dílo, pak se spokojeně přesunula o něco dál a bokem se intenzivně otřela o kůru, aby se na ni přenesl můj pach. O pár kroků dál jsem to zopakovala – zvednout ocas, značka, dotek, krok dál. A znovu. A znovu... S každou další stopou jsem cítila o trochu víc jistoty, že tohle místo je stále naše.

Když jsem dokončila poslední značku, zhluboka jsem se nadechla. Hranice Javorového lesa byla znovu naše.

2025
datum: 22.9. - 26.9.
lovecká skupina: Nelly, Zurri, Linzire
místo: Kaštanový les
cíl lovu: srnka

Oba dva jsem si znovu prohlédla. Tvrdili mi, že jsou v pořádku, ale když jsem si zpětně zrekapitulovala náš lov, bylo mi jasné, že ani jednomu není zrovna nejlíp, ale oba stáli. To mi muselo stačit, dokud se nedostaneme do bezpečí domova.
"Dobře, zvládli jsme to," kývla jsem s letmým úsměvem, spíš abych dodala sama sobě jistotu a zároveň skryla obavy (nebo snad výčitky?) nad jejich zdravotním stavem, přestože mi oba tvrdili, že jsou v pořádku. Přiskočila jsem blíž a pomohla jim dostat srnu Linziremu na hřbet. Když Zurri potřísnila jeho tvář krví, jen jsem se pousmála – přineslo to aspoň trochu lehkosti do té dřiny. "Válečník, co? Tak to už mu nikdo nevezme," pronesla jsem tiše, skoro až smířlivě, aby se Linzire necítil jen jako nosič mrtvol. Mě takhle kdysi označkovala Rowena... při rituálu, znovu se mi zastesklo po minulosti. Po Nageshovi. Cítila jsem se tak sama, přitom jsem tu měla Zurri i Linzireho, svoje děti a... Alkairana. Nejspíš. Čeká pořád na mě, jak jsme se domluvili?
"Teď hlavně pomalu," dodala jsem, když jsme úlovek vyrovnali. "Linzire, dej vědět, pokud budeš mít s něčím problém nebo když budeš cítit, že ta srna klouže dolů. Zurri, drž se u něj, ať mu to nesjede," požádala jsem ji s úsměvem a sama jsem se postavila z druhé strany, připravená srovnat tíhu, kdyby se srna hnula.
S krátkým pohledem ke Kaštanovému lesu jsem ještě dodala: "Do úkrytu půjdeme rovnou. Nebudeme se nikde zdržovat. Nechci riskovat, že pach přitáhne někoho dalšího, kdo se potřebuje přichystat na zimu." V duchu jsem si přála, aby cesta ubíhala rychle a nikdo nás nevyrušil. Těšila jsem se domů... na Satori, na Alkairana, prostě domů.

>> Javor

Vrhla jsem se ke kořisti bez váhání. Srnka se na zemi ještě svíjela a kopala, snažila se vysmeknout, ale já natáhla krk, chytila ji pevně za hrdlo a zatnula čelisti — tentokrát přesně tam, kde bylo potřeba. Po několika prudkých škubech její odpor utichl.
Rychle jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po ostatních. "Jste v pořádku? Vše dobré?" zeptala jsem se krátce, zrychleně zamrkala a chvilku na oba dva koukala. Vypadali od pohledu v pořádku, ale co kdyby měli třeba nějaké vnitřní zranění z důvodu kopance od srnky, nebo něco podobného? Jako alfa bych měla o své Javorové ovečky pečovat!
Hlasitě jsem vzdychla, svaly se mi ještě stále trošku třásly. Přece jen při lovu všem stoupl adrenalin a teď postupně odcházel. Byla jsem ráda, že je lov za námi, že byl úspěšný a že nebudeme mít nějakou dobu o jídlo nouzi. Snad. Satori s Namaari po probuzení budou mít určitě hlad. A Zestarian, až se vrátí domů, taky.

"Bude potřeba ji dotáhnout domů, pak se můžeme všichni najíst a zbytek uschováme na horší časy. Najdeme nějakou chladnější část v Javoru a maso přikryjeme větvemi, ať moc neosychá. Linzire, pomůžeš mi?" koukla jsem na něj. Momentálně tu byl jediný samec, tak jsem spoléhala na jeho sílu. "Mohly bychom ti s Zurri srnu navalit na záda, odnesl bys ji?" naklonila jsem hlavu mírně na stranu. Doufala jsem, že mě neodmítne.

Sledovala jsem Zurri, jak se vyplížila do strany, a cítila jsem, jak se mi v hrudi sevřelo srdce. Byla jsem trochu nervózní. Sice jsem už během svého života nějaké zkušenosti s lovem nasbírala, ale jídlo většinou obstarával Nagesh. Všechno obstarával Nagesh, dělala jsem vůbec něco já? To prasknutí větve mi zvedlo uši i srst na šíji, ale nebyl čas váhat. Srnka už zpozorněla a každá vteřina nás mohla stát úspěch.
"Teď!" vyštěkla jsem ostře, hlasem, který ani mně nezněl jako můj. Vyskočila jsem vpřed z úkrytu a hnala se k srnce ze strany, abych jí uzavřela cestu k útěku. Záměrně jsem nasměrovala svůj běh tak, aby ji Zurri mohla tlačit proti mně a Linzirovi. Byla jsem obratná, takže jsem s během a naháněním srny opravdu problém neměla.
"Linzire, zepředu!" houkla jsem na nového vlka, aniž bych se otočila, protože jsem potřebovala, aby se do smečkového rytmu zapojil hned, bez váhání. Srnka už měla vytipovanou cestu k úniku, zvedla hlavu a napnula svaly k výpadu, ale pokud ji sevřeme do trojúhelníku, nebude mít šanci. Já s Zurri ze stran a Linzire čelem.
Měla jsem pocit, že mi srdce buší až v uších, ale zároveň mě poháněla rozhodnost - museli jsme uspět. Nejen kvůli smečce a mým dětem, ale i proto, že jsem Linziremu nechtěla ukázat slabost. Tu slabost, kterou jsem mu nechtěně ukázala při seznámení. Byla jsem vlčice, která chrání svou rodinu, a tohle byla chvíle, kdy jsem si to musela obhájit.

<< Javorový les (přes rokli)

Po neúspěšném průzkumu holých plání poblíž romanticky vypadajícího moře jsem vstoupila do lesa, který se rozprostíral nedaleko naší smečky, ale ponuré šedé ráno tu vše přikrylo chladnou mlhou. Déšť ze včerejší noci nechal půdu mezi stromy navlhlou, od země stoupala pára. Žádné paprsky slunce se neprobojovaly skrz nízko visící mraky. Všechno působilo nepřátelským dojmem vzhledem k našim plánům obstarat si zásoby na zimu. Kdyby tu byl Nagesh, byl by s tím hotový raz dva.
Přesto jsem zavětřila a snažila se soustředit. Všude kolem nás byla tráva, místy mech a kapradí, a já měla pocit, že právě tady můžeme narazit na srnky či daňky. Už z důvodu, že zdejší stromy byly kaštany a díky minulému podzimu jsem si pamatovala, že se jim podobná zvířata kaštany ráda. Pach zvěře byl slabý, ale přítomný. Tiše jsem se rozhlédla po Linzirovi a Zurri. "Musíme být tiší a opatrní, každý šustot může vše pokazit," zašeptala jsem oběma hned poté, co nás Zurri vybídla, ať ji následujeme.

Přikrčila jsem se k zemi, čumák nízko, a sledovala pásoucí se srnku kousek před námi. "Máš pravdu, že je možná lepší začít s vysokou," řekla jsem nakonec tiše směrem k Zurri, s vědomím, že tahle volba je bezpečnější. "Můžeme začít?" s Zurri jsem se střetla pohledem, bylo mi tedy jasné, že je připravená, ale byl připravený i Linzire?

"Zurri…" vydechla jsem, když mi do tváře zabořila čumák. Její blízkost mě trochu uklidnila, na chvíli se mi ulevilo. Ale i tak ve mně stále zůstávalo napětí. Srdce se mi sevřelo mezi obavou a nadějí, jestli opravdu má Zestariana u té své „tetičky“. To slovo se mi usadilo v mysli. Byla to stejná tetička, o které mluvila i Satori? Pokud ano… možná to nebyla jen výmluva. Možná skutečně Zurri věděla, kde je. Ale pokud ne...

Než jsem se ale stihla v tom všem pořádně zorientovat, ozval se cizí hlas. Prudce jsem se otočila a zrak mi padl na vysokého, šedého vlka, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Vzduch kolem něj byl cizí, pach neznámý. V první chvíli mi zatrnulo a o krok jsem instinktivně couvla, dokud nezaznělo Zurriino jméno.
"Linzire…" zopakovala jsem tiše, abych si zvykla na jeho jméno. Připadala jsem si nesmírně slabá – nebyl tu Nagesh, aby posoudil, zda mu lze věřit, a rozhodnutí leželo jen na mně. Uvnitř mě se ozval hlas pochyb: Co když lže? Co když Zurri neříká celou pravdu a Zest je bůhvíkde? Ale zároveň: Copak mám jinou možnost než důvěřovat? Nakonec jsem zvedla pohled a kývla společně za doprovodu slabounkého úsměvu. "Jestli jsi přišel s Zurri, tak tě přijímám. Ale náš les je teď křehký a slabý. Jestli to myslíš vážně, pomoz nám ho ochránit," upřela jsem na něj svůj, z části asi i prosebný pohled.
Přestože jsem dokázala mluvit pevně, v nitru jsem se klepala. Držela jsem se Zurriiných slov o „tetičce“, protože to byla jediná věc, která mi dávala naději, že je můj syn v pořádku. A kdyby to nakonec nebyla pravda? Nevěděla jsem, jestli bych tu tíhu ustála.

>> Přímořské pláně (EDIT: Kaštanový les přes rokli)

Několik vteřin jsem na Zurri jen nevěřícně hleděla, jako bych nedokázala pobrat, co právě říká. Když ta slova vyslovila, zasáhla mě přímo do srdce. Zestarian tu není. Alespoň podle ní. Jako by se mi v tu chvíli zbortila poslední jistota, které jsem se křečovitě držela. "Tetička…," zopakovala jsem po Zurri tiše, skoro až nepřítomně. Vzápětí se mi v hlavě vynořila Satoriina slova, i ona mluvila o nějaké tetičce. Zmateně jsem polkla. Mohlo by to opravdu znamenat, že se Zest držel u ní? Že jsou spolu? Prosím, ať je to pravda… Prosím.
Snažila jsem se tomu uvěřit, ale přece se mi do očí hrnuly slzy. Neměla jsem Nageshe po svém boku, byla jsem na všechno sama a měla pocit, že se pod tíhou obav rozpadnu na tisíc kousků. Pomalu jsem k Zurri natáhla čumák, jako bych se snažila udržet pohromadě aspoň díky jejímu dechu. "Zurri… já… doufám, že máš pravdu. Že je u ní a v pořádku." Hlas se mi zlomil a slzy se skutálely po tvářích, až dopadly na zem.
Rychle jsem se nadechla, snažíc se sebrat. "Nemůžeš teď odejít. Musíme na lov. Blíží se podzim a musíme mít zásoby, navíc Satori spí v úkrytu a potřebuje se po všem posilnit. A jestli je Zest opravdu u té tvé tetičky, musíme být připravené, až ho přivedeš. Ne… až ho přivedeme," opravila jsem se rozhodněji, i když se mi tlapky třásly.
Ještě jednou jsem na Zurri pohlédla, oči plné zoufalého strachu, ale i křehké naděje, že se to všechno ještě může obrátit k lepšímu. Pořád jsem vlastně nevěděla, co si o tom všem myslet. Část mě se na Zurri hněvala – jak mohla odejít a nechat moje vlčata u nějaké tetičky, o které jsem já sotva něco věděla? Jenže hned nato mě bodla druhá, možná ještě horší myšlenka. Nebylo to nakonec celé jen moje vlastní selhání? Já jsem jejich matka, já jsem je měla ochránit. A přesto se mi rozutekly mezi tlapami jako voda...
Nasucho jsem polkla, zavzlykala a tlapkou si otřela slzy. "Vyrazíme?" pípla jsem tiše. Chtěla jsem být z lovu zpět dřív, než se Satori vzbudí.

Stála jsem zrovna zády a snažila se soustředit na šum lesa, jestli mi neprozradí něco o přítomnosti zbytku rodiny, když do mě zničehonic vrazilo vlčí tělo. Úplně jsem zakolísala, tlapami se instinktivně zapřela o zem a s leknutím zalapala po dechu. Srdce mi poskočilo až do krku, ale pak jsem zvedla hlavu, abych zjistila, kdo se do mě tak prudce opřel.
"Zurri!" vydechla jsem, sotva jsem se vzpamatovala z toho prudkého nárazu. Nejdřív jsem jen stála, srdce mi bušilo až v krku, ale pak jsem k ní rychle natáhla čumák, abych se přesvědčila, že je skutečně tady – živá, dýchající, opravdová. Úleva mě zaplavila jako vlna a na okamžik jsem k ní přiskočila, objala ji tlapami, jako bych k sobě přivinula ztracenou sestru. "Ty jsi v pořádku… díky paní Smrti, díky," hlas se mi zlomil a oči zvlhly.
Ovšem s příchozí úlevou se mi zároveň sevřel žaludek. Nagesh nebyl u mě, nebyl tu, aby tu chvíli viděl se mnou, a s každým dalším dechem jsem cítila, jak mě tíží, že všechna odpovědnost padá jen na moje ramena. Bylo toho tolik, co musím zvládnout, a já se cítila tak křehce.
"A Zestarian? Je s tebou, že ano?" zeptala jsem se naléhavě, v očích napětí a strach, ale i jiskra naděje. Ta jediná věta visela mezi námi jako neviditelný stín, který mě svými drápy svíral celou cestu od vodopádů až sem. Hned jsem ale dodala, aby v ní samotné nezůstávaly zbytečné obavy: "Satori je v bezpečí. Našla jsem ji u vodopádů! Byla trochu špinavá a unavená, ale nic vážného. Teď spí v našem úkrytu," usmála jsem se. Krátce, letmo, ale přece.
Nadechla jsem se, ale dech se mi zadrhl v krku. "Prosím, řekni mi, že jsi přivedla i jeho…," vydechla jsem tichounce, skoro prosebně. Všechno ve mně se sevřelo. Zbývala už jen ona jediná odpověď, která rozhodne, zda se mi srdce rozletí štěstím, nebo zlomí na kusy.

Přikývla jsem, i když se mi svíralo srdce. Nechat je tu obě samotné… nebyla jsem si tím jistá. Ale pohled na usmívající se Namaari a její slib, že tu zůstane se Satori, mě nutil věřit. Byla přece jen už teenager, vlastně obě dvě, musela jsem v ně tedy vložit trochu té zodpovědnosti, aby se naučily, jak důležité je dodržet v životě slovo. Hlasitě jsem si povzdechla. Díky barevnému padajícímu listí jsem věděla, že se blíží zima a že bude potřeba obstarat nějaké jídlo. To dělal vždycky Nagesh, napadlo mě. No, bez lovu bychom dlouho nevydržely. "Dobře," vydechla jsem tiše. "Nebudu pryč dlouho. Jen… zůstaňte raději obě dvě hezky schované v úkrytu, kdyby se náhodou něco stalo." Krátce jsem se otřela o její bok, jako bych jí chtěla dodat sílu, a pak jsem se k ní s těžkým srdcem otočila zády.

Kroky mi najednou připadaly těžší než jindy. Když tu nebyl Nagesh, veškerá odpovědnost ležela jen na mně. Bylo to dusivé, svíralo mi to hrudník. Já nejsem vůdce, nikdy jsem jím nechtěla být… a přesto jsem teď musela.
Bylo potřeba obhlédnout hranice lesa, v jakém jsou stavu. Začala jsem na severu. Tlapami jsem klouzala po známých cestičkách, čenichem kontrolovala pachy – ale byly slabé, skoro pryč. Když jsem však detailněji zavětřila a snažila se zidentifikovat poslední pach, který zůstal na hranicích, ucítila jsem v něm... Zurri?
Zastavila jsem se na vyvýšeném místě, zaklonila hlavu a nechala svůj hlas znít do dálky. Zavyla jsem silně a dlouze, aby celý Javorový les slyšel: Jsme doma. Je tu někdo?
Zvuk se rozléhal mezi stromy, nesl se do prázdna. Naslouchala jsem, jestli se někdo ozve zpátky, jestli se vrátí aspoň jediný známý hlas. Začala jsem se jemně třást, strašně moc jsem doufala, že se Zurri ukáže a že s sebou třeba bude mít i Zestariana nebo Tartarose. Alespoň jednoho z nich. Prosím.

// Manipulace se Satori povolena

<< Vodopády (přes Ostružinovou louku)

Konečně jsem cítila pod tlapami známou půdu Javorového lesa. Ta vůně našeho domova, i když slabá a vyvanulá díky naší dlouhodobé nepřítomnosti, mě okamžitě zasáhla do srdce. Vzpomínkami jsem se vrátila k Nagimu, který nás opustil se slovy, že se brzy vrátí i se ztraceným Zestarianem, avšak já byla skeptická. Pocit, že zůstanu sama s vlčaty dlouhou dobu a nebudu se mít o koho opřít, mě svíral jako úlisný had. Zatlačila jsem však slzy a snažila se na něj tentokrát už více nemyslet - po boku jsem cítila Satori, unavenou, ale šťastnou, a Namaari, která kráčela trochu tišeji, přesto však se mnou.
"Pojďte," vydechla jsem měkce a vedla je rovnou k Javoru, našemu úkrytu. Satori tam mohla složit hlavu, byla už určitě úplně vyčerpaná, a já chtěla, aby se cítila v bezpečí. "Chvilku si tu odpočiňte," řekla jsem a pohladila Satori čenichem po hlavě. Namaari jsem věnovala vděčný pohled . Věděla jsem, že se na ni budu muset aspoň trochu spolehnout, než se Nagesh vrátí. "Nebo bys ráda něco jiného, Namaari?" napadlo mě a krátce jsem na ni upřela svůj pohled. Vyrostla rychleji, než jsem si stihla vůbec uvědomit. Možná nebyla unavená a možná teď nechtěla odpočívat tak, jako Satori, která už zalezla do úkrytu. Přece jen, už to byla velká slečna, nemohla jsem jí nic přikazovat a ani jsem nechtěla.