Gallirea - Příspěvky uživatele

Ještě chvíli jsem stála, dívala se mezi stromy a naslouchala lesu. Můj domov. Místo, které jsem tolik milovala, a přesto jsem se v něm teď cítila prázdnější než kdy dřív. Vzduch byl stále stejně voňavý, větve se jemně pohupovaly ve větru, ale bez Satori se Zestíkem… bez Zurri… bez Tartarose… to všechno působilo jaksi vzdáleně. Beze smyslu. Měla jsem pocit, že se mi rodina rozpadá. Z toho všeho mě pohlcoval strašný stres, velmi nepříjemný pocit - já rodinu potřebovala mít u sebe.
"Půjdeme ho najít," pronesla jsem tiše, skoro pro sebe, ale s jistotou v hlase, která mi v tu chvíli připadala životně důležitá. Otočila jsem se k Namaari a krátce jí pohlédla do očí. Byla tu se mnou. A já to vnímala. Cítila. Potřebovala.

Vydala jsem se dál do hlubin našeho lesa. Každý krok byl pomalý a opatrný. Zastavovala jsem se u kmenů, nasávala vůni, sledovala stopy, jak jsem před nedávnem učila právě Namaari s Tartarosem - zlomená větvička, odřená kůra… pachy. Nagesh byl tady, a to celkem nedávno. Zastavila jsem se u jednoho velkého javoru a přivřela oči. "Voní sladce... po borůvkách… a javorovém lese," zamumlala jsem pro Namaari, "je poblíž." Můj dech se na okamžik zrychlil. V očích se mi mihlo něco jako naděje.
Vedla jsem nás dál, stále pomalým rozvážným tempem, ač jsem po předchozích zjištěních byla spíš roztřesená než rozvážná. Vzduch se měnil, houstl. A najednou, mezi dvěma většími bobulovitými křovisky, na malé mýtině, jsem ho ucítila. Jeho pach. Silný a známý. Srdce mi poskočilo. "Tady je," šeptla jsem. Udělala jsem pár kroků vpřed a pak ho konečně spatřila. "Nageshi!" zavolala jsem s naléhavostí, která nešla přeslechnout. Rozběhla jsem se k němu, musela jsem mu říct všechno – o dětech, o Zurri, o strachu, který mi dusil hruď každou vteřinou. V očích jsem měla slzy, ale úsměv na tváři. "Našli jsme tě," vydechla jsem a přitulila se k jeho hrudi. Najednou to ze mě všechno spadlo, konečně jsem byla u něj a mohla mu zase veškerou tu odpovědnost předat. "Potřebuju tě… potřebuju tě víc než kdy dřív."

16. 06. 2025 - značkovala Nelly; https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-238432
Další značkování: 16. 08. 2025

// ZNAČKOVÁNÍ

Pomalu jsem se ponořila mezi stromy Javorového lesa. Hlavou se mi pořád honily myšlenky na ztracenou Zurri se Satori a Zestem. Na zmateného Tartarose..., ale přesto jsem se snažila soustředit. Teď musím být silná. Pokud chci, aby se měli kam vrátit, les musí být bezpečný. Musí vědět, že tady někdo je - že je domov stále jejich.
Zastavila jsem se u jednoho z nižších javorů. Jemně jsem přejela bokem o jeho kmen a nechala po sobě svou vůni. Ne moc, ale dost na to, aby byla cítit. Udělala jsem pár kroků dál a znovu se zastavila. Trnitý šípkový keř mě přinutil dát si pozor, kam šlapu. Trny mě škrábly do nohy a já tiše sykla. Zatraceně. Ale neuhnula jsem. Naklonila jsem se, značkovala jsem totiž i tady. Jsem tu. JSME TU!
Zadívala jsem se do větví nad sebou. Ranní slunce jimi prosvítalo v pruzích světla, které dopadaly na mechem porostlý pařez. V tom tichu jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Rychle jsem zamrkala. Ne, teď ne.
Minula jsem bezový keř a ucítila jemnou vůni. Na okamžik jsem se zastavila. Takhle voněl náš pelíšek, když jsem byla malá. Když se kdysi dávno vrátila máma z lesa s bezinkami ve srsti. Vzpomínka mě bodla u srdce jako ten šípek před chvílí. Jsou moje děti v pořádku? Najdeme je? Neodpověděla jsem si. Jen jsem pokračovala.
U jedné větší skály jsem se opřela o kmen lísky a trochu se protáhla. Napětí ve svalech mi dávalo najevo, že jsem se pořádně nevyspala už dny. Přesto jsem si našla chvíli, abych zvedla hlavu ke korunám stromů. Les šuměl. Tichý, klidný… jako by vůbec nevěděl, jak moc je můj svět rozbitý.

Značkování jsem opakovala s pravidelnými zastávkami, tak, jak mě to kdysi učil Nagesh. Věděl, jak vést smečku. Já se to teprve učila. Možná bych se ho měla víc ptát. Nechávala jsem si příliš radit? Nebo málo? Potřebuju ho teď víc než kdy dřív.
Pod jedním křovím, jehož bílé bobule se zatím teprve tvořily, jsem se znovu na chvíli zastavila. Jemně jsem si otřela krk o kůru a pak se zadívala na zem, kde jsem zahlédla stopy. Malé. Králičí. Až se vrátíme s dětmi domů, měli bychom něco ulovit..., došlo mi, že jsem pořádně dlouho nejedla. Snad jedly alespoň děti. Někde. Od někoho. Kdekoliv.
Ale ještě pár míst zbývalo. Tak jsem pokračovala dál. Jeden strom po druhém. Kousek po kousku jsem vdechovala tomu lesu svůj pach, svou přítomnost… a doufala, že ho jednou znovu naplní pachy všech mých dětí. Že se vrátí.

Když bylo hotovo, vrátila jsem se za Namaari. "Hotovo. Byla jsem docela rychlá, co myslíš?" usmála jsem se. V mém úsměvu ale byl cítit smutek. Byla jsem nesvá. "Kde je asi Nagesh?" hlesla jsem, zatímco jsem se rozhlížela po okolí.

<< Ostružinová louka

Sotva jsem se od dětí vzdálila zpět směrem k Javorovému lesu, zaslechla jsem Tartarosův hlas. Nejdřív šeptal, pak křičel. Otočila jsem se. Zůstal stát, ale jeho pohled… nebyl tu. Byl někde hluboko ve svých vlastních stínech. A pak… utekl. "Tartarosi!" vydechla jsem, hlasem rozechvělým jak list ve větru.
Než jsem se mohla vydat za ním, Namaari mě dohnala. Oznámila mi, že šel někam pryč, ale já to věděla. Viděla jsem to. Vnímala jsem to celým tělem. Hruď mě zabolela, jako by v ní něco prasklo. Nedokázala jsem se hned pohnout. Cítila jsem vinu, bolest, strach, ale taky lítost, že jsem mu nedokázala být blíž, když mě teď tolik potřeboval.
Přistoupila jsem k Namaari a bezděčně se jí dotkla čenichem na rameni. "Děkuju, že jsi zůstala se mnou," zašeptala jsem. V jejích očích se odrážely myšlenky, které jsem chápala. Nejistota. Pocit, že neví, kam patří. Sama jsem se tak cítila tolikrát... "Musíme jít za Nageshem a všechno mu říct. Pak vyrazíme. Všichni společně. Najdeme Zesta, Tori, Zurri i Tartíka," přikývla jsem, jako bych utvrzovala samu sebe.

Vkročila jsem do lesa a zhluboka se nadechla. Pachy hranic slábly, cítila jsem to. Nejdřív mě napadlo, kde asi je Nagesh, že se o naše hranice nepostaral, ale pak jsem si uvědomila, že i já jsem alfou smečky. Ač jsem se tak pořád ještě úplně necítila, měla jsem určitou zodpovědnost a musela se o les, v případě Nagiho nepřítomnosti, řádně postarat! To bude jen chvilinka. Jen co to tu oběhnu, půjdu je najít. Najdu je. Přivedu je zpět domů, ujišťovala jsem se a očkem se ohlédla zpět na Namaari. "Musíme ještě označkovat hranice," oznámila jsem s hlasitým vzdechem.

Když Namaari domluvila, chvíli jsem jen mlčela. Zírala jsem do prázdna, jako by mi snad ten voňavý ostružinový vzduch měl v hlavě udělat pořádek. Samozřejmě ale neudělal. Všechno toho bylo najednou moc. Zůstala jsem sedět, lehce nahrbená, ocas ovinutý kolem tlap a uši připláclé k hlavě. "Oni šli… hledat Tartarose?" zopakovala jsem tiše. Ta představa byla naprosto zničující. Moje děti, samotné v té nebezpečné divočině jen za doprovodu Zurri, která to zjevně myslela dobře, ale… rozhodla se špatně. Měli zůstat všichni tři doma. V bezpečí. "A já… já o tom nevěděla," dodala jsem skoro šeptem, jako by to bylo to nejhorší provinění, kterého se matka mohla dopustit. Selhala jsem. Nechala jsem je zmizet a teď jsou pryč. Jenže nejhorší na tom všem bylo, že se nejednalo o dny ani týdny, ale jak Tartaros řekl, jednalo se o celou zimu! Proboha...
Hrudník se mi stáhl. Zhluboka jsem se nadechla, ale vzduch jako by mi nestačil. Měla jsem pocit, že se mi svět rozpadá pod tlapami. "To jsem byla tak slepá?" zašeptala jsem a konečně zvedla pohled k dětem přede mnou. Tartaros… působil, jakoby mu to bylo úplně jedno. A Namaari… byla vlastně pořád cizí, ale… byla tady. Mluvila se mnou upřímně. Dívala se mi do očí. Neuhýbala. Pomalu jsem zvedla tlapu a opatrně ji položila Namaari na čelo. "Děkuju," pronesla jsem, stále v šoku z těch informací, které jsem se snažila zpracovat.
Pak jsem pohlédla i na Tartarose a jemně k němu natáhla čenich. abych se ho mohla dotknout. Bylo mi jasné, že to neřekl takovým ledabylým tónem schválně, doufala jsem, že ho to mrzí stejně jako mě. "Tohle se už nesmí opakovat," řekla jsem tiše, ale pevně. "Nechci, abychom před sebou měli tajemství. Ne, když jsme rodina."

Zvedla jsem se pomalu na všechny čtyři. Tělo jsem měla těžké, ale oči mi náhle plály rozhodnutím. "Musíme je najít," řekla jsem. Hlas se mi sice na chvíli zadrhl, ale nezlomil. "Nevím jak, nevím kde začít… Ale něco uděláme. Nechci jen sedět a doufat tak, jako to dělám vždycky," pohlédla jsem přes rameno ke keřům, které se ve větru mírně pohupovaly. Zestarian. Satori. Zurri. Nejspíš bloudí někde v divočině a nedaří se jim najít cesta domů. Možná se taky bojí. Nebo... co když se jim něco stalo?! "Půjdeme za Nageshem," rozhodla jsem a bez dalšího otálení se otočila zpět směrem k Javorovému lesu.

>> Javorový les

<< Javorový les

"Moc jednoduché, jo?" otočila jsem se na Tartarose s pobaveným úsměvem, ale zároveň i s lehkým povzdechem. "Snad si nemyslíte, že jsem vám to v lese nachystala bez pořádné snahy a plánování," dodala jsem se záměrně dotčeným tónem a přimhouřila oči, jako bych si ho chtěla prohlédnout skrz a zjistit, jestli to myslí vážně nebo mě jen škádlí.
"Tak příště vám zavařím čumáčky pořádně. Třeba vám nastražím falešné stopy a nechám vás bloudit mezi borůvčím a kopřivami," v očích mi na okamžik zajiskřilo. Hra s nimi mě skutečně těšila.

Když jsem se zmínila, že bychom mohli přibrat i Zesta se Satori, Tartaros najednou ledabyle utrousil větu, která mě přimrazila na místě: "Myslíš, že je ještě někdy najdeš?" Ta slova do mě vrazila jako mrazivý rampouch, který spadne bez varování.
Zastavila jsem se. Nejprve jen na vteřinu, ale po pár chabých krůčcích na delší dobu. Nakonec jsem se však pomalu otočila zpět k nim. Z očí mi zmizelo veškeré nadšení i pohoda. Vytratily se s takovou samozřejmostí, že jsem si to ani nestihla uvědomit. "Co tím myslíš?" vydechla jsem tiše. Měla jsem strach, že pokud řeknu něco více nahlas, stane se to skutečnějším. Srdce se mi v hrudi stáhlo, dech ztěžkl. Krk mě nepříjemně štípal a do očí se mi zase nahrnuly ty otravné slzy.
Udělala jsem k nim pár kroků, očima těkala z Tartarose na Namaari. Najednou mi přišli tak... dospělí. Oni dva nejspíš celou dobu věděli o tom, že se moje dvě vlčátka ztratila, zatímco já o tom neměla ani tušení a žila dál ve své růžové bublině, že jsou oba v bezpečí doma… i s Zurri. Jako bych byla jen malé hloupé vlče, které sotva spatřilo svět. Cítila jsem se najednou strašně sama, což v tuhle chvíli, kdy se přede mnou rýsovala krutá realita, o které jsem vůbec netušila, nebylo vůbec příjemné. "Proč mi to nikdo neřekl?" zašeptala jsem. Hlas se mi zadrhl na konci věty.
Mé děti. Moje maličká Satori. Můj věčně zvědavý Zestarian. Jsou pryč? Jak dlouho? Kam šli? s Kým? A proč? "Oni... jsou nezvěstní?" Zavrtěla jsem hlavou, opravdu jsem ten fakt nechtěla přijmout. Spíše naopak - snažila jsem se to z mysli setřást. Jenže nesetřásla.

Sedla jsem si pomalu do trávy, tělo těžké a tlapy unavené. "Řekněte mi, prosím… všechno, co víte," vydechla jsem. Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale nešlo to.

Les za mnou pomalu houstl, jak jsem se tiše plížila mezi křovinami. Nechtěla jsem se jim ztratit z dohledu úplně, ale přesto jsem si přála, aby vlčata musela trochu zapojit čumáčky. Hra na stopování nebyla jen zábavou, byla to zároveň cesta, jak je něco naučit…
Za jedním větším javorovým kmenem jsem záměrně přejela tlapou přes jemnou hlínu, až v ní zůstal jasný otisk. Nedaleko jsem lehce škrábla drápem do spodní části kmene. Sice ne moc hluboko, ale bylo dost na to, aby si toho všiml někdo, kdo ví, co hledá. Bylo to zvláštní, jako bych se na okamžik vrátila do dětství a hrála si s Alkairanem a Nageshem… Ach, ten čas letí.
Ve stínu hustého bezu jsem opatrně prolezla skrz nízký tunýlek mezi větvemi a záměrně tam nechala pár chloupků z hřbetu. Když jsem vyšla ven, otřela jsem bok o maliník. Malý trs se zatřásl a uvolnil pár zralých malin, které spadly do mechu. "To by mohlo stačit," zamumlala jsem si pro sebe a pokračovala dál.
Ostružinová louka se přede mnou konečně otevřela a já na ni vykročila s tichou úlevou. Bylo příjemné dostat se z lesa ven, kde se vzduch nehromadil mezi stromy a kde bylo víc světla i volného prostoru. Po těch posledních dnech, kdy jsem měla hlavu plnou starostí a obav, mi tenhle klid přišel vhod.
Ach jo, proč ten čas tak rychle běží? Kdy se z mého malinkatého milovaného synka, který mi ještě před pár týdny usínal v kožichu, stal vlček, který teď při vzájemném přitulení sotva projeví nějaké mazlivé emoce? A Namaari… ani pořádně nevím, odkud přišla, a přesto se jí snažím dát něco jako domov. Doufám, že to stačí. Že si nepřipadá cizí. Ale jak to mám všechno zvládnout správně, když sama často nevím, kudy kam?
Nagesh by věděl. On vždycky ví. Jenže zrovna on má vždycky tolik povinností. A já vím, že se snaží, ale někdy bych ho chtěla jen pro sebe. Pro nás. Pro naši rodinu. Jen tak být... spolu.
Chtěla bych… chtěla bych jim ukázat svět. Naučit je, jak přežít, jak milovat, jak s opatrností důvěřovat. A hlavně jak se vždycky bezpečně vrátit domů.
Chvíli jsem se jen dívala na keře ostružin a vnímala tu příjemnou sladkou vůni. Když budu mít štěstí, doženou mě. A když ne… aspoň je zase něco naučím. Pomalu jsem se vydala dál, ne příliš rychle, ale ani ne moc pomalu. Hra mohla pokračovat.

>> Ostružinová louka

Na chvíli jsem jen mlčky stála, trochu zaskočená tím, s jakou rozhodností do mě obě vlčata vrazila svými názory. Trošku mě to zpočátku trošku bodlo u srdce, protože jsem je chtěla jen chránit… po chvíli jsem se ale nadechla teplého vzduchu a uvědomila si, že mají pravdu. Připomněla jsem si, že už to nejsou jen bezbranná maličká vlčátka. Chtějí poznávat svět kolem sebe. A to bylo dobře. Bez tak jsem byla jako vlče stejná, napadlo mě. Už jsem si na svoje dětství moc nevzpomínala.
Zavřela jsem oči a na chvilinku nastavila tvář slunci. Příjemně mi nahřívalo krk i hřbet, v srsti mi mezitím ulpěla vůně lesní půdy a rozkvetlého všudypřítomného jarního porostu. Byl krásný den. A možná... možná nebyl stvořený na to, aby se jen sedělo a vzpomínalo.
"Tak víte co?" ozvala jsem se nakonec trochu tajemně, ale s úsměvem na tváři. Teda, o to tajemno jsem se fakt snažila, ale kdo ví, jestli se mi to povedlo. Nagesh by dokázal být tajemný určitě daleko líp než já. "Když už jste oba dva takoví objevitelé… co si zahrát hru na stopování?" Pozvedla jsem obočí a v očích se mi zalesklo. Aspoň se něčemu přiučíte. Bez tak na to už měli věk. Vlastně... najednou jsem měla takový špatný pocit, že jsem je zatím vůbec ničemu nenaučila. Že jsem jejich dětství promarnila a že chudáčci nic neumí a jsou úplně zanedbaní. Čas mi potekl skrze packy a já přitom vůbec nechápala, co se stalo. Tiše jsem si povzdechla, oči se mi znovu zaleskly. Ty jsi fakt taková fňukna, napomenula jsem samu sebe a zatřepala jsem hlavou, abych slzy zahnala.
"Takže...já vám po cestě někde v lese nebo kousek za lesem zanechám stopy. Půjdu tiše, vy budete hledat nějaké otisky tlapek v hlíně, škrábanec na kůře stromu, přelomené větvičky... vytrhané trsy květin. Zkusíte mě podle toho najít. Když mě doženete, vyhráváte. A pokud ne…" naklonila jsem hlavu a potutelně se usmála, "...tak vám budeme s tátou muset dát lekci z orientace.

Ustoupila jsem o krok do měkkého mechu, ocas mi samovolně zavlál skrze mírný poryv jarního větru. Srdce se mi lehce roztlouklo – ne strachem, ale radostí, že je svět zase na chvíli v pohybu a že můžu trávit čas se svými dětmi. Teda svým synem a... skoro dcerou? Čím pro mě vlastně Namaari momentálně byla? Krátce jsem se na ni zahleděla, ale pak se zářivě usmála. "Potom bysme mohli vzít i Satori se Zestem. Určitě budou někde v lese," hlesla jsem. Pak jsem se otočila na tlapce a šla...

Své uplakané oči jsem přesunula na Tartarose, z prachu znovu vzešlého synka, a upřela na něj něžný pohled. "Alkairan je náš přítel z dětství," usmála jsem se a s tichými vzlyky došla k němu a Namaari blíž. Na malou vlčici jsem se vřele pousmála, aby si nepřipadala odstrčeně a nechtěně. Přišla, chudinka, zrovna v mém nejhorším možném období…
"Je to vlk, kterého jsem potkala, když jsem byla maličká," začala jsem tiše vysvětlovat. Mezitím jsem se od pláče hezky uklidnila, Tartaros mě totiž přivedl na jiné myšlenky. "Jako malá jsem se totiž, Tartíku," čenichem jsem mu přejela mazlivě po čele, "ztratila od své mámy. Nepamatuju si to už přesně, je to dávno, ale vzpomínám si, že jsem docaptala do takového… no, fakt divného lesa. Byl strašidelný, měla jsem tehdy docela strach," zahihňala jsem se. Jo, Zrádcův les rozhodně nebylo nijak extra příjemné místečko, a obzvlášť ne pro vlčata.
"Tam jsem ale narazila právě na Alkairana. Taky byl tehdy malý a zatoulal se do toho lesa stejně jako já. Zůstali jsme kamarádi až doteď. To je vážně super, co myslíš? Jako malí jsme se pak seznámili i s tvým tátou. Byli jsme taková… no fakt super trojka," když jsem o těch časech mluvila, ve tváři se mi zračil výraz plný něhy, lásky a vzpomínek – jako bych se na okamžik ponořila zpět do toho dávno prožitého příběhu.
"Jenže potom jsme se od sebe vzájemně oddělili. V tom lese, který jsem tehdy našla a ve kterém jsme nějakou dobu všichni tři žili, se mi vůbec nelíbilo. Chtěla jsem nový domov, a tak jsem utekla. Chvíli jsem bloudila světem sama, ale věděla jsem, že to není nic pro mě. Já jsem vždycky byla… no, ráda mezi ostatními vlky. Samota mě ubíjela, bývala jsem z ní hodně smutná. Naštěstí mě tvůj táta našel. Zachránil mě," zasněně jsem se na Nageshe ohlédla. Jo, byla jsem do něj zamilovaná až po uši. Byl to můj hrdina, rytíř v lesklé zbroji, který mě chránil před zlým a doprovázel mě na mé pouti do neznáma. Bez něj bych nic nezvládala tak, jak zvládám dnes. Byl má zářící hvězda na noční obloze. Můj měsíc, který mi svítil na cestu…
"A pak mě přivedl sem, do Javorového lesa. Našel ho a připravil nám domov v tom starém Javoru, ve kterém teď bydlíme," dopověděla jsem. Vlastně jsem synovi shrnula ve zkratce, dobře, trochu větší zkratce, ale to nevadí, celý náš životní příběh! "Jenže Alkairan byl pryč. Nemohli jsme se navzájem najít. Přišel až teď, takže jsem vážně ráda… a doufám, že už zůstaneme všichni napořád spolu," přála jsem synovi, aby měl jednou takové dobré kamarády na život a na smrt, jaké jsem měla já. Byl to ten nejhezčí možný pocit.
Na moment jsem se k synovi přitulila. Věděla jsem, že z něj roste velký kluk a možná by nebyl rád, kdybych ho před zraky ostatních takto cukříkovala, ale já musela. Potřebovala jsem vědět, že ho mám u sebe. Nicméně potom jsem pohled stočila na tmavého vlka, který tu jen stál jako ťunťa. "Ahoj," odpověděla jsem, ale popravdě? Vůbec jsem nevěděla, o koho se jedná. Jeho pach ani vzhled mi nic neříkali. Pokud jsem ho někdy v minulosti potkala, už jsem si na to nepamatovala.

Tartaros s Namaari se mezitím vytratili. Trošku ve mně hrklo, ale naštěstí jsem měla dobrý čich a navíc... která vlčice by nenašla svoje vlče, když mu byla nablízku? Beze slov jsem se vydala někam mezi stromy, až jsem syna s Namaari dohnala. "Kam jdete?!" vyhrkla jsem, ale stále je následovala.

Zaslechla jsem Nageshovo zavytí, které mě trochu poplašilo. Zrychleně jsem se podívala vpravo, pak vlevo, pak i za sebe... a zastříhala oušky. Když jsem ale zjistila, že nic nenasvědčuje nějakému nebezpečí, zklidnila jsem se. "To je Nagi, volá mě," oznámila jsem s omluvným úsměvem Alkairanovi, který mi v tomto momentu dělal společníka. "Ale... Počkáš na mě – na nás, že ano? Vrátíme se brzy, možná je potřeba jen něco udělat okolo lesa. Nebo... možná něco ulovit," pokrčila jsem ramínky a tiše vzdychla, ale s úsměvem. Na Alkairana jsem se usmívala, byla jsem totiž strašně ráda, že jsme se konečně vzájemně našli. Byla jsem ráda, že je konečně DOMA. "Nikam nechoď, patříš sem. Tady je tvůj domov, Alkairane!" řekla jsem mu a naléhavě se podívala přímo do jeho očí, ve kterých jsem zrakem na moment stanula, jako bych mu chtěla zdůraznit, jak moc důležité to pro mě je. Nebo spíš, jak moc důležitý pro mě je on?
Pak jsem se otočila a odběhla za Nageshem.
Okolo Nageshe se to šrocovalo. Byla tu Namaari, Tartíneček, Nageshíneček a nějakej vlk. Černej. Nebo… možná šedej? Tmavě šedej. Zastavila jsem se opodál a chvíli ho sledovala. Něco na něm mi přišlo povědomé, ale zároveň cizí. Jo. Neznala jsem ho. Ale Nagesh ho znal. Naklonila jsem hlavu na stranu, jestli je tu s Nagim, nebezpečný nebude, ne? Očima jsem sjela na Tartarose, a v tu chvíli mě napadlo, kde jsou vlastně děti? Vždyť už je jaro! Zadrhla se mi myšlenka. Jak to, že je jaro? Jak to, že je už po zimě a já pořád nemám pocit, že jsem něco stihla? Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale zadržený dech mi zůstal v plicích jako kámen. Moje děti rostou. Čas se mi propadá mezi prsty, jako by vůbec neexistoval.
Poplašeně jsem se rozběhla za Nagim, div jsem do něj málem nevrazila. "Nagi! Nagi!" štěkala jsem zadychaně, srdce mi bušilo v krku. Když jsem ho konečně zastihla, padla jsem mu okolo krku a objala ho tak silně, že jsem měla pocit, že ho snad zlomím. Chytla jsem ho, potřebovala jsem ho. On byl má opora ve všem. Vždycky. "Nagi, proč jsme od sebe tak dlouho?" zasténala jsem, až se mi do očí nahrnuly slzy. Bez varování, bez myšlenek. Jen tak, jak to přišlo. Ani jsem nevěděla proč. Poslední dobou jsem byla jako na hraně – rozlámaná, citlivá, a každé slovo, každý pohyb mě dokázal rozbrečet. Chtělo se mi brečet, kvůli všemu, kvůli každé maličkosti. Kvůli tomu, že jsem byla tak dlouho sama, kvůli tomu, jak to všechno klouzalo mezi prsty. "Potkala jsem Alkairana, teda on přišel, říkala jsem mu, aby počkal a... já se za ním vrátím, vrátíme se spolu. Počká na nás a... budeme zase spolu. Jako dřív," jak mi z očí padaly slzy. Bylo tu tolik vlků, ten cizák, můj syn, nalezené vlče, které už asi zůstane navždy naše, a já prostě nechtěla, aby to všichni viděli. Nechtěla jsem, aby se za mě Nagesh musel stydět, jakou fňuknu, že si to vlastně vybral. Jenže… mě bylo tak hrozně líto všechno, co se stalo. Málem mi umřel sotva narozený syn, teď jsem strašně dlouho neviděla zbytek dětí – čas utekl, a já nechápala, co se stalo. Byla jsem tak strašně zmatená… Ze všeho.

Ještě nějakou dobu jsem srdceryvně plakala, pevně ho držela v náručí, než jsem se začala pomalu uklidňovat. Zůstalo už jen pár vzlyků a drobných slz, které se v porovnání s předchozím slzavým oceánem zdály téměř nepatrné. „Jsem hrozně ráda,“ vzlyk „že jsi naživu,“ zakuňkala jsem tiše, stále hledíc do jeho očí, v nichž jsem viděla tolik emocí. Můj pohled byl plný lásky, ale zároveň v něm zůstávalo i něco jako nevyřčená starost. Bylo mi úplně jedno, jak se tady objevil, nebo že to celé bylo podivné a neobvyklé – ještě nedávno by jeho tělíčko bylo už jen prachem, který zbyl po jeho ztrátě. Důležité bylo, že teď tu stál. Živý a zdravý, přímo přede mnou. „Víš,“ začala jsem tiše, stále rozkolísaná a plná dojetí. „Já jsem se strašně bála, že se mi už… no, to… nevrátíš,“ dodala jsem a chvíli váhavě hleděla na jeho tvář, než jsem se zlehka sklonila a oňufkala ho svým studeným čumákem. Snažila jsem se ho tím pohledem a gestem ujistit, že všechno je v pořádku, že už je konečně všechno tak, jak to mělo být.
Zatímco se Tartík vzdálil, aby si povídal s Namaari, já jsem zaslechla známý hlas. Otočila jsem se za tím zvukem, který mi tolik chyběl, a chvíli jsem nemohla uvěřit, že je to skutečně on. Stál tam, přímo přede mnou. V celé své velikosti, dospělý, změněný… ale pořád on. Alkairan. Tvář, kterou jsem znala od malička, i když teď byla trochu jiná. Nebylo pochyb, že se změnil, ale pro mě to byl stále ten kamarád, který mě nikdy nezklamal a díky kterému jsem našla domov. Srdce mi poskočilo, ale vzápětí mi opět stékaly slzy po tvářích. Nešlo je zastavit. A než jsem si vůbec stihla uvědomit, co dělám, nahrnula jsem se k němu a pevně ho objala. „Alkairanéééé,“ začala jsem mezi vzlyky, úplně se schovávala v jeho kožíšku, jak jsem to kdysi dělávala, když jsem hledala útěchu. V té chvíli jsem nechtěla nic víc, než cítit, že není nic ztraceno.

Tu ledovou příšeru jsme společnými silami porazili - díky snaze ochránit vše, co je pro nás důležité, přestala ohrožovat Javorový les a spakovala se pryč. Ještě s adrenalinem kolujícím v mých žilách jsem hlasitě odfrkla a zatěkala očima po okolí, abych se znovu ujistila, že už je vše v pořádku a že našim dětem (tedy těm zbývajícím), již nehrozí nebezpečí. “Hmm,“ pokývala jsem hlavou směrem k Nagimu na souhlas toho, že se mi nic nestalo, ale výraz v mých očích byl protkán smutkem a tedy bylo snadné vyčíst, že v pořádku nejsem.
Chtěla jsem se vrátit za ostatními do Javoru, ale v tom jsem ho zaslechla. Zaškubala jsem oušky a mírně se mi rozšířily zornice, nicméně jsem zůstala stát zády k hlásku, který se ozval odněkud z křoví. Myslela jsem, že se mi to jen zdá a rozhodla se to tedy neřešit. Už už jsem vykračovala packou vstříc našemu úkrytu ve stromě, když Nagesh pronesl to jméno. JEHO jméno. Z očí se mi samovolně spustily slzy a já roztřeseně vydechla vzduch z plic, který se proměnil v bílou páru, jenž pomaličku stoupala k nebi, než se nakonec úplně rozplynula. Jako před pár dny Tartaros. Zavřela jsem oči a dodala si v duchu kouska sebevědomí, měla jsem strach otočit se čelem, že to celé bude jen noční můra a ukáže se, že Tartík nakonec naživu není… Jenže jsem slyšela jak k němu Nagesh mluví, a to mi připadalo tak neskutečně skutečné!
Když jsem se k synkovi konečně otočila, nemohla jsem uvěřit svým očím. Byl naživu, zdravý… Bez zranění. Byl to on, stál tady a vypadal, že vůbec neví, co se událo. “Tarta…,“ zajíkla jsem se vlastním pláčem, “Tartarosi!“ Z očí se mi řinuly slzy jako zdivočelá řeka Mahtae a adrenalin mi v žilách rozpumpoval krev takovou rychlostí, že se málem začala vařit. Tolik podivností v tak krátké době za sebou, myslela jsem, že to prostě nezvládnu. Začalo mi být zle, točila se mi hlava, takže jsem si musela sednout zadkem na zem. “Mys-mys-myslela… Myslela jsem že… Že už… Že už nebudeš!“ rozkoktala jsem se, ale můj plačící záchvat, skrze který šly krásně rozpoznat mé momentální emoce, mi nedovolil cokoliv navíc říct. Jen jsem tam seděla jak oukropeček, jak největší hromádka neštěstí, a plakala jsem. Nahlas. Hodně nahlas… Nejspíš se můj pláč nesl celým lesem.

// Osud post 4/4

Začínala jsem už být unavená. Nebyla jsem zvyklá své magie používat, popravdě například až teď jsem se dozvěděla, že mám magii, díky které ovládám vzduch. Probudila se ve mně sama, asi proto, že jsme nyní byli v ohrožení. Právě proto mě jejich použití stálo dost sil. Ne jen fyzických, ale i těch mentálních. Navíc ještě k tomu všemu se vlastně přihodilo to s Tartarosem, no, těšila jsem se, až budu mít klid.
Vypadalo to však nadějně, Nagesh byl silný a příšeře hrdinsky vzdoroval, takže jsem mohla nabrat aspoň trochu sil a soustředění, abych příšeru mohla tak trochu utopit. Díky magii jsem dokázala vytvářet menší koule vody, které jsem posílala postupně přímo do jejího čumáku a navodila jí tak pocit, že nemůže dýchat. Koule vody totiž byly dostatečně malé na to, aby pronikly skrze její rozšířené ledové nosní dírky, a v nich se pak rozbily. Příšera zanedlouho začala ztrácet trpělivost a tak trochu panikařila, poznala jsem to na ní. Začala naříkat, zmateně popocházet okolo a byla najednou úplně nepoužitelná. Potěšeně jsem zavrtěla ocasem, byla jsem ráda, že už máme skoro vyhráno – teda, vypadalo to tak.
Přihopsala jsem k Nagimu, abych zkontrolovala, jak na tom je. Vypadal dobře, jen unaveně. “Jsi v pořádku?“ špitla jsem, ale očima jsem neustále hlídala příšeru, kdyby ji snad napadlo nám to všechno ještě nějak vrátit. Byla ale vážně mimo, začala se točit dokola, její křik plný beznaděje navíc postupně utichal. “Co teď?“ hlesla jsem. Srdíčko mi z návalu adrenalinu divoce bušilo. Nebyla jsem natolik sebevědomá a dominantní, abych dokázala udělat ten poslední krok a finální rozhodnutí, takže jsem to prostě chtěla (ostatně tak, jako vše), nechat na Nagim.

<< úkryt

Vzlykala jsem a celá rozhozená těkala očima okolo sebe, snad jako bych čekala, že se někde Tartíček objeví a že se mi to celé jen zdálo, ale když na mě Nagesh promluvil tím svým klidným, avšak pevným a přesvědčivým tónem hlasu, trochu jsem se uklidnila. Měl na mě prostě vliv. Zahleděla jsem se mu do očí a postupně zpomalila svůj zdivočelý dech, “do… Dobře,“ špitla jsem. “Věřím ti,“ kdo ví, jestli jsem to řekla jen ze setrvačnosti a přesvědčená o návratu svého syna jsem ve skutečnosti nebyla, a nebo jestli jsem mu opravdu důvěřovala. Sama jsem nevěděla, trochu se to ve mně pralo. Viděla jsem, jak se ze syna stala hromádka – ano, Nagesh měl pravdu v tom, že by po něm přeci zůstalo tělíčko, kdyby zemřel, na druhou stranu jsem věděla, že tohle byl svět plný magie, nečekaných kouzel a zvratů, tím pádem to, že se z něj stala hromádka prachu, nemuselo nutně znamenat, že nám ho Smrt vrátí. A i mohlo. Zmoženě jsem vzdychla, v očích se mi stále leskly slzy. Olízla jsem Nageshovi vděčně čenich, byla jsem ráda, že jsem si vybrala právě jeho. Dokázal v každé situaci zůstat klidný a pohotový, vždy věděl, co dělat. Na rozdíl ode mě.

// Osud post 2/4

Přestože jsem měla špatnou náladu a chuť si zalézt do Javoru a hodně dlouho nevylézt, následovala jsem ho. Věrně, jako když královna následuje krále – nebo jsem místo královny byla spíš vocas? Asi jo, protože se zanedlouho ukázalo, že náš les zužuje ledová příšera a budu s ní muset něco udělat, nebo teda minimálně pomoct Nageshovi, na což jsem vážně neměla energii. Nahlas jsem vzdychla, do očí se mi znovu vlily štiplavé slzy. Věděla jsem, že se tady v tom světě dějou furt nějaký divný věci! Proto se Tartaros třeba už vrátit nikdy nemusí!
Zatímco se Nagesh pustil do akce, já jen nešťastně zakňučela a poměřila si příšeru očima. Byla velká a asi i silná, já jsem se teď cítila naopak dost slabá, oproti ní tak trochu… No, asi jako bobek v trávě. Nechtěla jsem s ní bojovat. Prostě jsem nechtěla dělat vůbec nic. Co tu vlastně ta příšera dělala, jak se tu zjevila? Jak si mohla dovolit otravovat nás zrovna teď, když Tartaros zmizel? “Právě mi umřel syn, ty… Ty jedna neslušná a netaktní zrůdičko!“ štěkla jsem rozhořčeně tu nejhorší urážku, jaká mě napadla, přičemž jsem se na ni pevným pohledem zadívala. Musíš pomoct Nagimu. Musíš ochránit les, aby se měly tvoje děti dobře! Aby se měl tvůj syn kam vrátit! zamračila jsem se na ni a pro jistotu ještě vycenila zuby, chtěla jsem pustit pořádnou hrůzu, třeba ji můj „nebezpečný“ výraz ve tváři zažene. Jenže v ten moment se ona rozeřvala bolestí, kterou jí, jak mi po delší době došlo, způsobil Nagesh svojí magií, jako tehdy mě u jezírek. Lekla jsem se a ustoupila od stvoření pár krůčků vzad, začínala jsem panikařit. Nevěděla jsem, co si počít, ale pak mi, jako blesk z jasného nebe, došlo, že vlastně mám magii vody, když jsem tehdy dokázala dýchat pod vodou. S Nagim jsme u jezírek objevili magii zároveň – on bolest a já vodu. Vzpomínala jsem si. Musím něco udělat.Ve snaze Nageshovi pomoct, jsem, ani nevím jak, vytvořila za pomoci své vrozené magie ostrou vodní šipku, která sama od sebe (nebo díky mě?) vypálila proti příšeře a trefila ji přímo do držky, kterou měla otevřenou dokořán, aby mohla řvát. “Jo, táhni!“ křikla jsem, abych podpořila slova svého partnera.
A protože jsem stále pociťovala silné nutkání něco udělat, probudila se ve mně další magie, o které jsem neměla ani šajna – začala jsem okolo příšery tvořit dvě malá tornáda, která na ni postupně začínala najíždět. Nejdříve na její tlapy, a potom, až se tornáda trochu zvětšila a nabrala sílu, i na její tělo.

// 169

Chvili mi trvalo, nez jsem se aspon trochu vzpamatovala a ma mysl zacala vnimat. Zaostrila jsem svuj uslzeny zrak na Nageshe, ktery se mi do hlavy snazil vnutit jeho uvahu o Smrti a o tom, ze je nas syn v poradku. "Vzdyt... Je... Je z neho prach," namitla jsem a upirala oci na hromadku, ktera po synkovi zbyla, ale vzapeti jsem se zase rozplakala a srdceryvne dodala: "Je z neho jenom prach!". Hlavu jsem zaborila do Nagiho hrudi, a schovana tak pred svetem, mu do ni plakala a narikala. Citila jsem se naprosto znicene. Nemela jsem naladu vubec na nic, natoz jit kontrolovat nejaky les a cizince, nebo co to vlastne rikal. Jen jsem tedy neco zamrucela, poodstoupila a jeste kratkou chvili civela na misto, kde naposledy lezel Tartaros, a u toho si od Nageshe nechala setrit slzicky. "Nechci nikam jit," zabručela jsem, podivala se mu zpříma do očí a odmítavě zavrtela hlavou. Nicmene, i prestoze jsem si chtela zalezt na kozesinku a byt sama se sebou, schovana prede vsemi, jsem jej nasledovala. Bylo mi ale popravde uplne jedno, jestli venku neco je nebo neni. Muj syn byl ted to nejpodstatnejsi, nicim jinym jsem se nehodlala zaobirat.

>> les