Gallirea - Příspěvky uživatele

Ucítila jsem na tlapce něco podivného. Stále ještě ve spánku jsem s ní lehce pohnula, abych se toho pocitu zbavila. Ale za chvilku jsem ho pocítila znovu. Tentokrát jsem s ní mávla o něco víc. Spokojeně jsem si odfrkla, když byl zase klid. Ale jen chviličku. A zase!
Co se to... Zavrtěla jsem se a otevřela oči. Konečně mi došlo, že to není jen ve snu - zaslechla jsem také někoho, kdo volal moje jméno. K tomu jsem dostala poučení, že nemám v zimě spát dlouho, protože je to nebezpečné. "Cože?" Naklonila jsem hlavu na stranu, zatímco vlče, které těsně před tím, než jsem usnula, rodiče pojmenovali jako Zestariana, utíká zpátky je své matce. Polekaně jsem pak vyskočila na nohy, když se Nelly s děsem v očích sháněla po svém synovi. Zest ji sice ujistil, že je přece u ní, ale když jsem se lépe rozhlédla, chyběl tu Tartaros. Nasucho jsem polkla a tázavě pohlédla na Nageshe, který se ujal slova. Smrt? Jaká Smrt? Co to... Kdo to... Neměla jsem odvahu se na něco zeptat nahlas. Další slova jsem příliš neslyšela, protože se Nagesh přiblížil ke své partnerce a říkal jí to tiše do ucha.
Nějak jsem nevěděla, co si počít. Oni mi sice slíbili, že mi pomůžou hledat Eldariona, ale... Evidentně měli sami velké starosti, takže asi bylo na čase, abych je přestala zatěžovat a šla raději hledat zase sama. "Já... Asi bych měla jít. Máte... Svých starostí dost. Děkuji za všechno," promluvila jsem nesměle, když jsem přišla o něco blíž. Nestihla jsem ale hned reakci, protože Nagesh nejspíš něco venku zaslechl. Nabádal Zurri, aby na nás dohlédla, on s Nelly že se o to venku postarají. Tiše jsem si povzdychla. Co se jen děje? Nejdřív zmizí Tartaros a teď něco nebezpečného venku? Zdálo se, že se svým odchodem budu muset počkat.

Elisabetta | únor (2/10)

Vesele jsem mávala ocáskem, zatímco vlče proti mně řeklo zvláštní slovo. Čekala jsem klasické „ahoj“, ale místo toho se ozvalo… Ciao? Co to je? Upřímně mě to docela vylekalo, už jsem se lekla, že neumí mluvit stejnou řečí, jako já. Ale zatím jsem nepanikařila a představila se. Ovšem ani v další odpovědi jsem nebyla o nic moudřejší. Aspoň jsem se tedy dozvěděla, že se jmenuje Elisabetta. No dobře, takže jsem měla jistotu, že mi rozumí. Ale to slovo, co ještě dodala, to jsem zase byla zmatená. Naklonila jsem hlavu na stranu a váhala, zda se mám ptát a vypadat jako idiot, nebo to nechat být. Ale přece bych měla rozumět tomu, co mi říká, no ne? Možná byla z nějaké země, kde se mluví jinak. Ale jelikož normálně přijala moji výzvu ke hře, tak jsem zatím byla v klidu a rozhodla se, že se na to zeptám později.
Než jsem se ale nadála, najednou jsem se ocitla na zemi, až jsem vyhekla. No, takovou rychlost jsem vážně nečekala! A ani to, že mě zrovna porazí na zem, spíš jsem čekala, že se budeme nahánět nebo prohrabávat sněhem. Ale nevadí! Nenechala jsem se zahanbit, napjala síly a pořádně do Elisabetty šťouchla, aby i ona skončila na zemi. Nebo alespoň na zadku. Pak jsem vyskočila na nohy, vzápětí jsem připlácla přední nohy a hlavu k zemi, zatímco zadek mi trčel nahoru a ocáskem mávala jako vlajkou v očekávání, co Elisabetta vymyslí tentokrát.

Polekaně jsem sebou trhla, až mi zaskočil kus zajíce. Párkrát jsem musela zakašlat, abych se toho kousku, který se dostal, kam neměl, zbavila. Pak jsem se ohlédla, co se vlastně stalo: to jen Nelly vyhrkla nějaké jméno. Byla jsem nějak soustředěná na jídlo, takže jsem asi chvilku nevnímala okolí. Nelly měla ze svého návrhu radost, takže čekala, co na to řeknou otec vlčat a jejich věrná kamarádka. Teď mě mrzelo, že jsem neposlouchala, ale uklidnil mě fakt, že to jméno určitě ještě zazní. I když na mém názoru vlastně nezáleželo, nepatřila jsem přeci do jejich rodiny.
Nemusela jsem čekat dlouho, protože to jméno vzápětí zopakovala Zurri. Aha, takže Satori. Pěkné! A končí na "ri", jako to moje. Vzápětí jsem si všimla, že jedno z vlčat se kolíbavým krokem vydalo směrem ven z úkrytu. Než jsem ale stačila jeho rodiče upozornit, byla tu Zurri, které stačilo pár dlouhých kroků, aby mrňouska dohnala a pak navedla zpátky k matce. Mrňous nebyl zrovna dvakrát nadšený. A v tu chvíli ho vlčice pojmenovala. Tedy, nejdřív krátkou verzi, která přišla mi nudná, i když pro něj jednoduchá, ale vzápětí vyslovila celé jméno: Zestarian. To už znělo vznešeněji, a bylo na stejné písmenko, jako její.
Otec trojčat, který ještě před chvilkou tvrdě spal, už zase věnoval svou pozornost rodince a pochvaloval si, jak se mu líbí jména potomků. A bylo tedy na něm, aby pojmenoval třetí vlče. Netrvalo dlouho, po chvilce přemýšlení se ozvalo jméno Tartaros. To bylo stejně vznešené a urozené, jako Zestarian. I když pro něj asi bude chvíli těžší se ho naučit, už jen jen drnčivé "r" je pro mrňouse těžké, natož dvě. Ale byla jsem si jistá, že to zvládne on i jeho sourozenci.
Tiše jsem zívla. Asi bych se měla prospat a pokračovat v hledání Eldariona, pomyslela jsem si těsně před tím, než mi víčka ztěžkla a já upadla do hlubokého spánku.

Elisabetta | únor (1/10)

Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Sněhu bylo všude vážně požehnaně. A občas... no, skoro pořád... zábly polštářky na tlapkách, až z toho mírně brněly. "Ach jo, to je otravná zima!" zabručela jsem si pro sebe nespokojeně. V tuhle chvíli by asi bylo lepší, kdybych se trošku víc hýbala, třeba by to pomohlo k tomu, abych ten mráz aspoň tolik nevnímala.
A tak jsem se rozhodla, že se trošku projdu po okolí, ale ne zase na dlouho, aby se o mě nedělali Nelly s Nageshem a Zurri starost.
Ušla jsem sotva pár kroků, když jsem si všimla malého vlčete, zhruba stejně starého, které sedí opodál. Vesele jsem začala vrtět ocáskem. "Ahoj!" Zavolala jsem, aby se náhodou nestalo, že si mě nevšimne a odejde pryč, i když zatím to tak nevypadalo. "Já jsem Namaari, a ty? Představila jsem se slušně, když jsem se ocitla přímo u něj. Respektive u ní, jak jsem si všimla, že se jedná o slečnu. Zaradovala jsem se, že bych mohla mít kamarádku, než povyrostou děti Nelly a budu si moct i s nimi. "Chceš si hrát? Nepřestávala jsem vrtět ocáskem a přitom se usmívala. Prosííím, řekni ano! Přála jsem si přitom v duchu.

//loterie 16 (1/5)

Vděčně jsem se usmála na Nelly, která mě ujistila, že se pokusíme mého tátu najít. Ve své naivitě mě samozřejmě ani nenapadla možnost, že je to poněkud utopie - pokud se nevrátil do Valinorského lesa, může být kdekoliv. Ale já jsem prostě věřila, že ho najdeme. Nebo možná on nás - třeba se vrátil domů, zjistil, že tam nejsem a vydal se mě hledat. Také Zurri mě uklidňovala, abych si z toho nic nedělala, protože v téhle vánici by se mohl ztratit evidentně kdekdo. Takže i nejspíš nějaký dospělý. Měla jsem teda nejspíš štěstí, že mě Nagesh našel a přivedl sem.
Zatím jsem tedy mlčky ujídala zajíce. Občas jsem střelila pohledem k malým kuličkám, které se batolila kolem své maminky. Tohle jsem bohužel neznala. I když se o mě Tári starala jako o vlastní. Ale maminku zkrátka nikdo nenahradí.
Každopádně i když jsem byla mezi cizími, cítila jsem se tu dobře - všichni tři dospělí na mě byli hodní a já jsem jim za to byla nesmírně vděčná. I za jejich nabídky pomocí hledat Eldariona.
Když jsem se pak omlouvala za vyrušování, Nelly mě laskavým hlasem ujistila, že vůbec netuším a hlavně si mám dát jídla, kolik chci. S pohledem upřeným do jejích modrých očí jsem se na ni usmála a po chvilce váhání tedy pokračovala v pojídání zajíce, zatímco ona se pak se svým partnerem bavili na téma jména pro vlčátka. Zastříhala jsem oušky a byla zvědavá, jakápak jim vyberou.

//Loterie 15

<< Javorový les
Jen jsem se usmála, když Nagesh shledal mé jméno hezkým. Ano, moje maminka vybrala správně. Dobře. Hezky... Znělo asi dobře, mně nevadilo a zdálo se mi taky hezké. Ale ve skutečnosti by mi asi bylo jedno, jak se jmenuji. Hlavně, že to jméno vybrala moje maminka. Při vzpomínce na ni jsem jen letmo pohlédla na oblohu. Doufala jsem, že mě odtud sleduje. Ona i můj tatínek, kterého jsem nepoznala. A vlastně jsem nepoznala ani toho druhého, který se měl o mě starat, ale neunesl ztrátu mojí maminky. A jehož jsem se teď snažila najít v naději, že budeme spolu.
Teď jsem se ale ocitla v Javorovém lese a následovala Nageshe do úkrytu. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Jakmile jsme se ocitli v uzavřeném prostoru, hned jsem pocítila, že je o něco malinko tepleji. Ťapala jsem tiše za ním, celá napjatá, co ne asi čeká. Za chvilku jsme zastavili a on se ujal slova. Tedy, nejprve složil k nohám bílé vlčice úlovek, který nesl s sebou, poté mě představil. Chtěla jsem hned něco říct, ale on pokračoval, takže jsem slušně mlčela. Představil mi bílou vlčici jako Nelly, svou partnerku. A když na to upozornil, všimla jsem si malých vlčátek, která byla dle jeho slov na světě sotva pár dní. Pocítila jsem nepříjemný pocit v žaludku. Pak můj zrak sklouzl na druhou vlčici, která tu byla s nimi - beta Zurri. Kývla jsem vlčicím na pozdrav, než budu moci promluvit. Možnost se naskytla vzápětí, protože Nagesh odběhl s tím, že úlovků je víc. "Já... Omlouvám se, že vyrušuji... Já... Nechci zdržovat, jen... Hledám svého nevlastního otce a asi jsem se ztratila, začala jsem nesměle vysvětlovat. Nechtěla jsem je vážně rušit, protože měli jistě dost práce s novorozenými vlčátky.
Nagesh byl za chvilku zpátky s ulovenými zajíci. Jednoho dal k Zurri, druhého na prázdnou kožešinu a vybídl mě, abych se najedla. Jak jsem cítila tu vůni, hned se mi začaly sbíhat sliny a žaludek se opět hlasitě ozval. Bylo mi ale hloupé jíst jim jejich zásoby. Ale ten hlad byl tak velký! Takže jsem přeci jen neodolala a posadila se k úlovku. "Děkuji, usmála jsem se nesměle a těkla očima k vlčicím, jestli nebudou něco namítat. Pak jsem se osmělila, zakousla se do zaječí nohy a utrhla z ní pořádný kus masa. Teda aspoň natolik velký kus, který jsem jako čtyřměsíční mrňous mohla zvládnout. To bylo blaho! Bříško se hned zklidnilo, přestalo naříkat a kroutit se. Ale pořád jsem se krotila - snědla jsem jen polovinu, aby se dostalo ještě na někoho, kdo by měl chuť; ať už Nelly, kdyby jí ten pták nestačil, nebo sám lovec, který zatím ležel vedle své partnerky a zajímal se, jestli mají už mrňata nějaká jména. Cítila jsem se o dost lépe, kromě plného bříška jsem se konečně začínala zahřívat. Nesměle jsem si lehla na kožešinu a potlačila zívnutí. "Já... Ještě jednou děkuji. Nechci vás rušit ani vyjídat vaše zásoby... pípla jsem znovu nesměle. I když mi Nagesh nabídl bez okolků zajíce, bylo mi to vážně hloupé, že jsem cizí smečce ujedla zásoby, zejména v době, kdy Nelly potřebovala hodně výživy, aby měla dost i pro vlčata. To jsem znala od Mirimë. Trápilo mě, že ještě neumím lovit, abych si obstarala jídlo sama, nebo jim na oplátku ulovila jiného...

//Loterie 5 (5/5)

<< Dlouhá řeka (přes Ostružinovou louku)

Tiše jsem kráčela za vlkem a pomalu jsem se začínala uvolňovat. Tedy aspoň po psychické stránce, protože po té fyzické jsem byla spíš stále více s jakési křeči, schoulená do sebe. Studilo mě až v kostech, jak jsem měla mokrý kožich – nejvíce zespodu, jak jsem si musela prorážet cestu závějemi vyššími, než jsem já. Ale zatnula jsem pořádně zuby, musela jsem přeci dokázat, že nejsem žádná třasořitka. Zejména když jsem se dostala tak daleko. Sice jsem nevěděla, jak daleko jsem od Valinorského lesa, ale byla jsem pryč už pár dní, takže nejspíš docela dost. Aspoň se to tak jevilo v mých očích. Kdo ví, jak tomu bylo ve skutečnosti. Ale na druhou stranu, pokud by byl Valinorský les někde poblíž, tak by jistě můj společník o něm věděl. No, a třeba také ne.
Po nějaké době se před námi objevil les, o kterém ten vlk mluvil. Položil svou kořist na zem, aby mohl mluvit, takže jsem ho pozorně poslouchala. Prozradil mi své jméno a přivítal mě na území Javorové smečky. Lehce jsem pokývla hlavou. “Těší mě, já jsem Namaa… hepčí! Ri.“ Představila jsem se slušně, když se představil i on. Takže jsem následovala Nageshe do úkrytu, kde, jak předestřel, mi představí zbytek obyvatel. Na to jsem nic neřekla, jen jsem znovu kývla a šla pomalu za ním. Jelikož znovu povídal, byla jsem slušně tiše. Co říkalo, se mi zdálo docela jako dobrý nápad. Až budu odpočatá a zahřeju se, tak jim určitě povím víc o vlkovi, kterého hledám, takže mi budou moci pomoct hledat. To mě nabilo pozitivní energií, takže jsem vesele poposkočila a těšila se, co se bude dít dál.

>> Javor

//Loterie 4 (4/5)

Přesně, jak jsem čekala - bohužel jsem byla zklamána, vlk Eldariona neznal. Tiše jsem si povzdychla. Nepotkala jsem za svou cestu takřka každé vlky, kterých bych se mohla ptát. S jistou dávkou obezřetnosti, samozřejmě.
Než jsem ale stačila přemýšlet, co dál, cizinec správně odhadl, že jsem promrzlá na kost. Ano, byla to pravda, a zatím jsem také neměla štěstí na to, abych našla nějakou jeskyni nebo převis stromu dost nízký na to, aby mi poskytl útočiště.
Ovšem se to záhy vyřešilo, když mi cizinec nabídl, abych ho následovala do jakéhosi Javorového lesa, který je nedaleko a ve kterém žije jeho smečka. Údajně by mi také mohl pomoct se pak vrátit k otci. Nevěděla jsem, jak si to představuje, že by se to dalo zvládnout, když ho nezná, ale třeba by věděl aspoň kde je Valinorský les. Nebo někdo jiný z jeho smečky by to mohl vědět. A ačkoliv jsem si tím úplně nebyla jistá, přikývla jsem. "Ano, zvládnu,.
Cizinec popadl jakéhosi opeřence, ani jsem si nevšimla, že ho položil kousek ode mne, a následovala jsem ho nejistými kroky.

>> Javorový les (přes Ostružinovou louku)

//Loterie 3 (3/5)

Ani jsem si nevšimla, že kožíšek pod očima mi začaly smáčet slzy. Jen jsem věděla, že jestli brzy nepotkám někoho, kdo by mi pomohl nebo poradil, kdo ví, co se se mnou stane...
Ale najednou jsem nad sebou uslyšela hlas. V první chvíli se mi srdíčko rozbušilo v naději, že přeci jen se tu objevil Eldarion. Když jsem si však tlapkou protřela oči, protože jsem přes slzy viděla rozmazaně, stál přede mnou cizí vlk. Na jednu stranu přišlo zklamání - nebyl to můj nevlastní otec. Určitě ne. Mirimë a Tári ho popisovaly jako vysokého a mohutného, ale především důležitým poznávacím znamením byla jeho barva - tmavě hnědá, která vypadala jako černá. Tenhle vlk měl sice na sobě tmavou barvu, ale na rozdíl od Eldariona měl i bílou.
Pak jsem si uvědomila, že mě ten vlk oslovil. Asi bych měla odpovědět, ale... Opatrně.... Byla jsem teď trošku v rozpacích, protože jsem samozřejmě myslela na to, co mě učila Tári - abych byla před cizinci ostražitá. Nicméně na druhou stranu bez pomoci dospělého bych se teď asi těžko obešla. "Já... Asi jsem se ztratila, začala jsem tedy odpovídat a dávala si přitom pozor, aby mi zuby příliš necvakaly zimou. "Hledám nevlastního otce. Eldariona z Valinorské smečky, sdělila jsem cizinci jméno vlka, kterého hledám v naději, že ho možná zná.

První dva příspěvky jsou ve třetí osobě, pak budou psány v první

//Loterie 2 (2/5)

<< Sráz

Cesta ve sněhové nadílce pro ni byla čím dál namáhavější. Občas se jí sice podařilo najít vyšlapanou cestičku od jiných vlků, kteří tudy procházeli, ale moc jich nebylo. Na chvilku se posadila kousek od říčního koryta. Za jiných okolností by možná tento monumentální vodní zdroj obdivovala, dnes však byla moc unavená.
Žaludek jí znovu nemilosrdně připomněl, že je už několik dní prázdný - zaskučel tak hlasitě, že by mohl snad vyplašit i hejno ptáků schovaných vysoko ve stromech. Ale nic takového se nestalo. Kolem ní bylo pusto, prázdno, ticho. Uvědomovala si, že nemá dost sil na cestu zpátky do Valinorského lesa. A vlastně si ani nebyla jistá, jestli by trefila. "Maminko..." zašeptala tiše. Snažila se nepropadnout panice, ale copak malé vlče, které se poprvé ocitlo mimo domov a které bylo doposud bylo statečné, mohlo zůstat rozumným na dlouho?

První dva příspěvky jsou ve třetí osobě, pak budou psány v první

//Loterie 1(1/5)

<< území mimo Gallireu

Už ani nevěděla, jak dlouho šla. Ale čím dál více jí bylo zřejmé, že to nebyl dobrý nápad. Hledat svého nevlastního otce teď, když zima byla v plném proudu. Dokud byla mírná, šlo se jí dobře. Rána a večery byly sice dost chladné, ale měla štěstí na úkryty vystlané spadaným listím, kde mohla přečkat noci. Přes den pak se zahřála rychlým pohybem. Občas vykouklo slunko, které ale příliš nehřálo. Ale bylo aspoň o něco příjemněji. Snažila se nevnímat strach a připouštět si možná nebezpečí, a že jich nebylo málo, které tak mladou vlčecí dámu mohla potkat. Když se rozhodla jít hledat Eldariona, nemyslela na nic takového. A dokonce ani na to, že neumí lovit. Že potravu jí vždycky obstarávali dospělí členové smečky. Jenže teď byla na cestě už pár dní a začínala čím dál silněji pociťovat nejen hlad, ale i únavu.
Došla na jakési území, které neznala. Ostatně z těch míst, kterými procházela doposud, nepoznávala žádné, protože ve svém mladém věku trávila čas jen v rodném Valinorském lese, případně na jeho hranicích. Přešla pár jiných lesů, naštěstí neobývaných smečkami, přešla i více či méně zasněžené louky, minula pár jezírek a tůněk, jejich názvy však neznala.
A náhle se ocitla na území Gallirei. Rozhlížela se bedlivě kolem sebe, ale nebylo vidět ani živáčka. Nikoho, koho by se mohla zeptat. A ani toho, koho hledala. "Eldarione?" Zavolala zkusmo, ale odpovědi jí byl jen hvizd větru, který se tu proháněl. Chvilku přeci jen počkala, kdyby náhodou se někdo objevil, ale jelikož jí začínala být čím dál větší zima, raději pokračovala v chůzi.

>> Dlouhá řeka