Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začala jsem přemýšlet, odkud jsme vlastně s Nageshem přišli. Všechny stromy mi přišly úplně stejné. Nebo kdybych si aspoň pamatovala nějaký keř, který byl stálezelený, na rozdíl od holých listnáčů. Asi nezbývalo, než se zeptat. Jinak jsem si vzpomínala, že jsme šli vesměs pořád rovně, to bylo dobré znamení. To bylo asi jediné, co jsem si byla schopna vybavit. To mám tak na houby paměť ohledně míst, kudy chodím? To není dobré, zlobila jsem se na sebe. Ani jsem si neuvědomila, že tenkrát bylo šílené počasí, všude hroudy sněhu, navíc jsem byla nesmírně unavená. A taky zmrzlá. Takže jsem neměla sílu na víc, než Nageshe následovat.
Zastříhala jsem oušky, Tartaros právě oslovil mamku, která zatím neměla čas se věnovat nám, což bylo pochopitelné. Ani se neptal, jen prostě oznámil, že se my dva půjdeme projít a budeme se držet v lese. Pak do mě šťouchnul a vybídl mě, abych ho následovala. To jsem tedy ze zvědavosti udělala. Chvíli jsme šli mlčky, čekala jsem, co vymyslel. Nakonec z něj vypadla otázka, proč se chci tak moc vrátit k nevlastnímu otci. "Protože jinou rodinu nemám. Můj opravdový tatínek zemřel dávno před mým narozením. A Eldarion byl aspoň maminky partner, než zemřela i ona. Jen..." Odmlčela jsem se, abych zase nezačala plakat. "Samozřejmě jako rodina jsou i ostatní členové smečky, aspoň tedy mám tety, které mě vychovávaly a pak Almatir s Almionem jsou jako moji bratři. Synové naší Bety, s nimi jsem se učila základní věci o hierarchii a tak... Dodala jsem ještě, abych nezapomněla na ty, kteří také byli důležití.
Tartaros pak vyslovil nabídku, abych zůstala s nimi. Zastavila jsem se a koukala na něj. Měl samozřejmě pravdu v tom, že momentálně vůbec nemáme ponětí, kde moje rodina vlastně je. Možná bych se mohla všemu naučit, a až vyrostu, můžu zkusit hledat znovu. Jenže co když na mě do té doby zapomenou? Co když mě také hledají a nevědí, kam jsem se zatoulala? Začínalo se mi v hlavě rojit dost otázek. "No já nevím... Začala jsem opatrně. "To by měli zvážit tvoji rodiče, jestli zvládnou čtvrtého mrňouse. A jestli by vůbec chtěli. Takže by to podle mého měli navrhnout oni," odpověděla jsem diplomaticky.

Nevěděla jsem proč najednou mám pocit, že musím jít pryč. Chovali se přeci ke mně hezky. Ale možná to bylo tím, že to prostě nebyl můj domov. Ten svůj jsem opustila a teď nevím, jak se vrátit zpátky. Až teď mi vážně docházelo, že to nebyl dobrý nápad. Ale byl to prostě tehdy impulz. Najednou prostě strach o něj a zároveň touha Eldariona najít. Mít tátu jako měli Almatir s Almionem. Mít aspoň tátu, když maminka není. Jenže teď jsem neměla ani jedno - ani domov, ani tátu.
Znovu jsem upřela pohled na Tartarose. Vypadalo to, jako by se mě snažil tady zdržet. Ale proč? Máš přeci sourozence, tak nepotřebuješ společnost dalšího cizího vlčete.
"Tvůj táta bohužel neví, kde je Valinorský les, ani nezná jeho smečku. Už jsem se ptala. Není na území Gallirei, víš. Takže místní ho asi znát nebudou." Povzdychla jsem si. Pak jsem se zlatavými očky rozhlédla kolem nás. Začínal nový den. "Asi bych se musela vrátit do míst, kudy jsme sem přišli s tvým tátou. Možná bych pak věděla, jakým směrem se dát zpátky." Dodala jsem zamyšleně. Už jsem tu otravovala docela dlouho.

Asi jsem svou poznámku neřekla dost tiše. Protože než jsem se stačila sebrat a odejít, zaslechla jsem Tartarosův hlas, abych počkala. Popotáhla jsem nosem a čekala, co mi řekne - asi dostanu nějakou radu na cestu. Ale on mě převezl. Podle něj je ještě zima a daleko nedojdu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Sněhová pokrývka už trošku vymizela. Místy už prosvítala zelenkavá tráva. Také bylo o malinko tepleji, aspoň co jsem mohla soudit - dýchalo se o dost lépe, vzduch neštípal a od tlamy nestoupala pára. Pak jsem pohlédla na Nelly, která nic neříkala. "Už to není tak hrozné, jistě se mi půjde líp,", oponovala jsem. I když nevím kam. Holt si vyberu nějakou světovou stranu a uvidím, kam dojdu. Nebo bych si mohla vzpomenout, kudy jsem šla, když mě našel Nagesh a podle toho bych mohla mít aspoň nějakou výchozí pozici.Začala jsem přemýšlet, jaká cesta tedy pro mě bude nejlepší. Ale nejspíš asi ta druhá, protože bych mohla najít cestu zpátky do lesa. Třeba tak Eldarion je a čeká na mě. Nebo možná mě hledá.
Z přemýšlení mě vytrhl hlas. Pohlédla jsem na cizího tmavého vlka se světlými tvářemi. Nejspíš se s Nelly znal, protože ji oslovil jménem. Zastavil se kousek od nás a Tartaros se samozřejmě zajímal, kdo to je, zatímco se postavil vedle mě a své matky.

Bylo to radostné setkání - otec a syn. Tiše jsem stála opodál a sledovala Nageshe, jak celý šťastný, že je zpátky, objímal svého syna. Netrvalo dlouho a přidala se k nim i Nelly. Bodlo mě u srdce a bylo mi do breku. Mě neměl kdo takhle objímat... Tedy... Chtěla jsem, aby to dělal Eldarion, ale... Když jsem ho nemohla najít, tak mě nemohl objímat. Ale kdo ví, jestli by tomu tak bylo. Třeba by se mnou nechtěl být. Ostatně už jen to, že byl dlouho pryč, vlastně od smrti mé maminky. Ani mě pořádně neviděl. Neznal. Doufala jsem ale, že jako živá vzpomínka na ni mu třeba pomůžu to nejhorší překlenout. I když jsem jí podle Tári nebyla vzhledově moc podobná. Ale byla jsem její dcera. Eldarionovy lásky. A jak to zatím všechno dopadlo... Ani jsem nevnímala slzičky, které se přeci jen prodraly přes spodní víčka a tiše kanuly na můj namrzlý kožíšek. Možná byla hloupost odejít. Možná jsem měla zůstat doma a na Eldariona čekat, dokud se nevrátí... Jenže na to teď bylo pozdě. Minimálně Nagesh Valinorský les neznal. Musela jsem najít někoho, kdo by to věděl, jenže když se nacházel mimo území Gallirei, což bylo to jediné, co jsem o něm věděla, byla velká pravděpodobnost, že nikdo odsud nebude Valinorský les znát, natož aby mě poslali správným směrem.
Zastříhala jsem oušky, když se ozval Nageshův hlas. Ale to jen promluvil ke svému synovi a odběhl. Tartaros se díval střídavě na mě a na Nelly. No, co jsem měla říct. Na důvod mého odchodu z mé rodné smečky nic neřekl, takže asi to nebylo až tak zajímavé. "Asi bych měla jít hledat dál, " řekla jsem si spíš pro sebe tiše.

Elisabetta | únor (8/10)

Pěkně jsme se shodovaly, že jsme mocné a vznešené, takže se rozhodně nebudeme doprošovat nějakého podřadného tvora. Jen jsme zatím ještě nebyly vševědoucí. Ale to se také dalo změnit! Jen jsme musely sehnat někoho, kdo nám pomůže získat znalosti a vědomosti o všem a o všech. Ovšem to už bylo údělem dospělých členů smečky. A jelikož jsem byla přesvědčená, že dospělí vědí všechno, navrhovala jsem, abychom zjistili něco o lezení na stromy od nich. Byla jsem ráda, že Elisa se mnou souhlasí i v tomhle. Takže jsem se jen usmála a mávla ocáskem.
Z toho, jak jsem tady jen tak seděla a přemýšlela, už mi začala být docela zima, což jsem také řekla své společnici. Ta však stejný pocit neměla. I když to moc nevypadalo, že by měla teplejší kožíšek než já. Vzápětí pak reagovala na mou domňenku, že třeba se v teplejším období leze na stromy lépe. No, měla pravdu v tom, že se jí to nezdálo, protože ani to rezavé stvoření nevypadalo, že by to na něj mělo nějaký vliv. "Třeba to mají vlci jinak," vysvětlila jsem stručně, proč mě tohle napadlo. "Zkrátka uvidíme, co se dozvíme od dospělých," uzavřela jsem nakonec. Pak jsem se zvedla na nohy, popošla dál a začala hrabat do sněhu díru. Trvalo to jen chvíli a rázem mi bylo tepleji. Když už jsem měla vyhrabanou vedle sebe pěknou hromádku, která byla vyšší než já, přešla jsem k ní a začala do ní opatrně dělat díru. Brzy se tak udělal otvor dost velký na to, abych mohla vejít dovnitř a tam díru rozšířit, aby se Betty vešla vedle mě. "Máme úkryt!" Zvolala jsem zevnitř spokojeně, načež jsem vystrčila hlavu ven čekajíc, jestli se Elisa půjde podívat dovnitř.

Elisabetta | únor (7/10)

Důležité jsem přikyvovala Elisiným slovům, protože jsem v tomhle s ní naprosto souhlasila! "Ano, mocné a vznešené vlčice se nebudou doprošovat nějakého tvora, kterého můžou sníst!" Fakt, že bychom se s ním nedomluvily, byl vedlejší, mohly bychom jí to prostě sebrat. Co na tom, že ani nevíme, jestli by to šlo. Ale prostě tady šlo o princip.
"No, mně osobně nic nenapadá, navíc je mi už děsná zima. Ale třeba by nám poradili starší a zkušenější členové smečky, jak se leze na stromy, a pak to spolu zkusíme," Podala jsem svůj návrh. Když něco nevíš, tak se na to zeptej. A když něco neumíš, tak se to nauč. Nebo nechej naučit. Jak prosté. "A možná to bude lepší, až bude tepleji," přidala jsem ještě jednu domněnku, i když jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někdy bude ještě teplo. Sice jsem od Tári věděla o střídání ročních období, ale tahle zima vypadala, že chce vládnout napořád. Samozřejmě jsem neměla ani žádné ponětí o plynutí času. Zatím.

Elisabetta | únor (6/10)

Název lesa, ve kterém jsem se narodila, mé společnici noc neříkal. Ovšem nedělala jsem si iluze, že by o něm věděla, i kdyby na tomhle území byl. Na to byla podle mého moc mladá, aby měla za sebou nějaké školení ohledně názvu smeček, které zde existují, i když... Kdo ví. Už jsem to nijak nekomentovala a ani ona se na nic neptala.
I můj pokus vylézt na strom nebyl úspěšný. Sice jsem ani moc nečekala, že by tomu bylo jinak, ale doufala jsem, že budu úspěšnější a dostanu se třeba o kousek výš. Takže jsem se zamyslela, jak je možný, že ten malý rezavý tvoreček, jehož jméno ještě ani neznám, je na tom tak dobře. Možná to bylo tim, že mělo prostě úplně jinou stavbu těla, než my dvě. A hlavně bylo oproti nám mnohem menší, to tělo určitě hrálo svou roli. Elisa přišla s teorií, že to zvíře má nějaké speciální úchyty na packy. No, tohle mě vážně nenapadlo, a zezdola bylo na zvíře špatně vidět, abychom si mohly prohlédnout, co má na tlapkách. "Hm, to nevím, ale rozhodně nám svoje nepůjčí, pokud nějaké má. Vypadá lakomě. A trochu se bojím, že ani nerozumí vlčí řeči," mudrovala jsem. To mě přivedlo k další otázce: můžou spolu komunikovat různé živočišné druhy? A rozumí si? Ale nahlas jsem tuhle otázku nevyslovila. Nechala jsem si ji raději pro někoho dospělého, takže s tím vyrukuju na Nageshe nebo Nelly. Případně Zurri. Někdo z nich by to vědět mohl.
Navíc Elisabetta znovu promluvila, takže jsem nemohla dumat nad svými otázkami. Podle jejího názoru my ty úchyty ani potřebovat nebudeme, protože to jistě zvládneme jen díky naší vlastní síle a kurážnosti. Zatvářila jsem se pochybovačně. "Rozhodně to chce přijít na způsob, jak dávat nohy tak, abychom se držely stromu a posunuly se výš." Prohlížela jsem hrubou kůru stromu.

Elisabetta | únor (5/10)

Elisabettě se zdálo, že jsem malá na to, abych byla odjinud. Pokrčila jsem rameny. "Narodila jsem se na začátku podzimu. Ve Valinorském lese, ten na území Gallirei, jak jsem zjistila, není." Odpověděla jsem jen. Zatím jsem se nechtěla úplně rozpovídat o tom, jak jsem se ztratila. A jak se mě ujali v Javorovém lese. Nebo tedy tu druhou věc se stejně dozví, když se zeptá, kde vlastně momentálně žiju. Raději jsem zavedla téma na slova, která používala, chtěla jsem vědět, o co jde. Aspoň jsme mohly mít něco společného, ale evidentně se jí do toho moc nechtělo. Ani jsem nechápala proč, ale prý se ještě uvidí. No nic, přestala jsem škemrat, stejně by to k ničemu nevedlo.
Tak jsme raději obrátily list a uvažovaly o lezení na stromy. A nechala jsem první pokus na ní. Nenechala se tedy dvakrát pobízet a dychtivě se zaryla drápky do kůry, načež se začala pokoušet sunout se nahou. Zatím tedy byla připláclá těsně nad zemí. Sice jsem říkala, že ji budu kdyžtak chytat, ale... Nestihla jsem odběhnout stranou, když najednou na mém hřbetě něco přistálo, jen to křuplo. Bolestivě jsem zahekala, zatímco Elisa měla radost z toho, že jsem zmírnila její pár. Zašklebila jsem se sama sobě, jak jsem hloupá. Když mi řekla, že jsem na řadě, pohnula jsem se, abych ji ze sebe shodila. Pak jsem se opatrně postavila a krátce se protáhla, abych zjistila, jestli nemám nějaké vážnější zranění. Nepadala na mě sice z velké výšky, ale žuchlo to slušně. Naštěstí všechny nožky i záda držely pohromadě. Vyzývavě jsem tedy přistoupila ke kmeni stromu. Veverka už byla dávno pryč, ale toho jsme si ani jedna nevšimla. Všimla jsem si z boku malé větvičky, která by mi mohla posloužit jako opěrný bod, takže jsem se k ní přiblížila, zvedla se na zadní a připlácla se ke stromu. Zvedla jsem pravou nohu a snažila se najít tu větvičku. Po několika pokusech se povedlo! Jenže mi to moc nepomohlo - neměla jsem opěrný bod pro druhou nohu ve stejné výšce, takže po pár hrábnutí drápky do kůry se mi zase noha pěkně sklouzla a já sjela dolů do sněhu. Zamračeným pohledem jsem se podívala na strom. "Není to vůbec snadné. Jak to to malé zvíře jenom dokáže?" Zamyslela jsem se nahlas.

Když jsme se přiblížili k východu z úkrytu, už zde byl cítit ten nepříjemný chladný závan. Až jsem se oklepala a zašvihala ocáskem. Sníh byl na zábavu fajn, ale tenhle chlad k tomu vůbec příjemný nebyl. Nicméně jsem se nenechala zahanbit a následovala Tartarose. Nemohla jsem ho nechat znovu jen tak zmizet. I když podle všeho mi moc nevěřil, že tu nebyl. Sice už na to nic neříkal, kromě toho, že je to divné. "Můžeš se zeptat ostatních, když mi nevěříš," zamračila jsem se na chvíli. "Navíc, kdybys tu byl, nešli by tě hledat, no ne?" Dodala jsem ještě argument na svou obranu. Nejsem přeci žádná lhářka!
Ovšem za chvíli jsme měli jiné téma, a sice, když jsem vysvětlovala, kdo jsem a kde jsem se tu vzala. Jistě, asi to bylo řečeno moc stručně a Tartaros byl zvědavý. Vlastně ani jeho otci jsem nevyprávěla svůj důvod, proč jsem ho šla hledat. Podívala jsem se na vlče vedle sebe. No, nebyl vlastně důvod mu nevěřit. A nebylo to žádné tajemství. "Abych ho poznala. Můj vlastní táta zemřel dávno před mým narozením. Moje maminka se pak přidala do smečky, aby měla útočiště. A tam se do ní zamiloval jeden z nich. Bylo to prý vzájemné, ale maminka umřela pár dní po mém narození. Byli jsme tři, ale přežila jsem je já. A jak mi vyprávěly Beta a pečovatelka smečky, Eldariona smrt mojí maminky roztesknila natolik, že na nějakou dobu zmizel. Osobně jsem ho nepoznala, ale chtěla jsem, a tak jsem se jednoho dne vypravila ho hledat. Ale ztratila jsem se. Teď nevím, kde Valinorský les je, ale třeba mi někdo poradí." Odvyprávěla jsem tak nějak stručně, o co šlo. Pak jsem čekala na případné doplňující otázky.
Pomalu jsme se přeci jen přesunuli ven. Sníh nepříjemně studil do tlapek. A to tak, že za chvilku docela brněly. Tak jako předtím, než mě Nagesh našel. Ani jsem neměla náladu si v tomhle moc hrát. Ale kdyby Tartaros projevil zájem, jistě bych se nechala zlákat.
Nebyli jsme tu však naštěstí sami, byli tu i jeho rodiče. Usmála jsem se a zavrtěla ocáskem. Jejich syn byl v pořádku a tady. Pak jsem se zase zamračila, protože druhý syn a dcerka byli pryč. I když pod dozorem. Takže jsem jen mohla doufat, že se jim nic nestane. Ale kdyby se jeden z dospělých rozhodl běžet za nimi, aby se vrátili, jistě by nemuseli běžet daleko, protože přeci jen měli delší nohy, než my.

"No, pokud jsi spal, tak někde jinde, protože tady vážně tvoje tělo nebylo! Já... Sice jsem zrovna spala, když jsem dojedla zajíce, ale rozhodně můžu odpřísáhnout, že než jsem usnula, byl jsi tady. A když jsem se vzbudila, byl jsi pryč. I ostatní tě hledali, takže..." Zarazila jsem se, protože Tartaros pokračoval v povídání o tom, co se mu zdálo. Naklonila jsem hlavu na stranu, to bylo vážně zvláštní.
Pak jsem mu vysvětlila, že ho šla Beta s jeho sourozenci hledat. "No, zkusit to můžeme, ale myslím, že už budu pryč." Namítla jsem na jeho nápad, abychom zkusili jít za nimi. Na druhou stranu byla vlčata ještě dost malá na to, aby byla schopna chodit někam rychle. Aspoň co jsem si já domyslela podle toho, jak jsem viděla jejich kolíbavou chůzi, jinak jsem neměla jak moc to porovnat. Jak vypadaly moje první krůčky a jak rychle jsem uměla chodit dost dobře na to, abych stačila dospělým, to jsem si vážně nepamatovala. Navíc Zurri si vzala Satori na záda, takže pokud by to udělala s oběma vlčaty, určitě by se mohli pohybovat rychleji.
"Uhhmn, promiň, mně říkají Namaari. Tvůj táta mě našel a přivedl k vám, ztratila jsem se, když jsem hledala svého nevlastního tátu. Pomůžou mi pak hledat. Nebo spíš poradí, kam jít dál, nevím, kde je totiž Valinorský les, ani kam Eldarion šel," představila jsem se Tartarosovi a krátce vysvětlila, jak jsem se ocitla u nich v lese, zatímco jsem ho následovala ven z úkrytu.

>> Javor

Možná jsem na chvíli usnula. Možná jsem jen byla tak moc zamyšlená, že jsem chvíli nevnímala okolí. Ale najednou jsem ucítila, jako kdyby přese mě něco přepadlo, až jsem vyhekla. Zmateně jsem se rozhlédla. Kousek ode mě leželo tělo! A ne jen tak nějaké, to byl přeci Tartaros! Vyjukaně jsem vyskočila na nohy a přiťapkala k němu. On mezitím otevřel oči a zajímal se, kde všichni jsou. "Tartarosi, kde jsi byl? Jsi v pořádku? Co se stalo? V jednu chvíli jsi byl s rodiči a sourozenci tady a pak najednou jsi zmizel! Zurri s malými tě šli hledat!" Začala jsem chrlit jednu otázku jednu za druhou. Tohle nebylo přeci... Nebo bylo? No musel se sem přeci nějak dostat zpátky, ale aby se u toho minul se Zurri i s rodiči? Raději jsem tedy dál mlčela a pozorovala malého vlčka, který vypadal na první pohled celkem v pořádku a neměl žádné viditelné zranění, takže jsem mohla doufat, že mi snad dá odpovědi na mé otázky. Jen mi nějak nedošlo, že se vlastně ani pořádně neznáme, moji přítomnost zatím vzal na vědomí víceméně jen jeho bratr, který mě budil, abych tak dlouho nespala. Ale co není, může se přeci snadno napravit.

Dostalo se mi strohé odpovědi, že jdou hledat Tartarose. Nato Zurri vzala Satori se Zestem a odešli. Sklíčeně jsem se za nimi dívala a nevěděla, co si počít. Situace se otočila o 180°. Bylo mi předtím řečeno, že mám zůstat tady. I když sem nepatřím. Ale bylo mi slíbeno, že mi pomůžou hledat Eldariona. Jenže teď se najednou vypařilo jejich malé vlče a tak bylo jasné, že ho šli hledat. Ale bylo zvláštní, že se na takovou důležitou misi vypravila Zurri. Copak Nelly s Nageshem nešli taky? Možná ano... Popoběhla jsem směrem k východu z úkrytu. Nakonec jsem se ale rozhodla, že zůstanu na místě pro případ, že by se rodiče vrátili a hledali svá vlčata. Ale to, že Zurri s sebou vzala ty dva, tak maličké, sotva narozené, to mi přišlo jako vyloženě nebezpečné! Sama jsem před několika dny zažila, jak je to venku nebezpečné. A to jsem byla jen o několik týdnů starší, než oni. A ano, sice nebyli na cestě sami, ale dozor dospělého, který je jistě dokázal ochránit, zahřát i nakrmit, ale i tak...
Celá napjatá jsem se vrátila na kožešinu, na které jsem ležela předtím a upřeně sledovala vchod, jestli se už někdo vrací.

Elisabetta | únor (4/10)

"Aha," přikývla jsem chápavě na Elisabettino vysvětlení, jak se to má s její řečí. "To ale musí být pořádná dálka! Já také pocházím odjinud, ale taková slova u nás nemáme," dodala jsem. Také mě strašně moc zajímalo vědět, co mi vlastně řekla, ale trochu jsem váhala, zda se na to můžu ptát. Na jednu stranu to tedy nejspíš nebyla žádná tajná, kterou by nemohla nikomu říkat nebo spíš vysvětlovat. "A řekneš mi, co znamenala ta slova, co jsi mi řekla? Jsem moc zvědavá! Prosííím!" Culila jsem se na ni širokým zubatým úsměvem s výrazem jednak svatouška a jednak někoho, komu může věřit, i když se vlastně neznáme, a vrtěla u toho ocáskem.
Naši pozornost pak zaujalo rezavé stvoření na stromě. Přiznala jsem Elise, že já na stromy ještě nikdy nelezla. "Tak to zkus! Já tě budu tady hlídat, kdybys spadla, budu tě chytat... Nějak," vybídla jsem Elisu k akci. Ostatně byl to její nápad, takže jsem jí ráda přenechala první pokus. Aspoň jsem mohla okoukat, co přesně dělá a pak to buď zkusit stejně, nebo jinak.

Elisabetta| únor (3/10)

Moje společnice si zřejmě všimla mého nechápavého výrazu na některá její slova. "No já... Některá slova teda vážně neznám! To je tvoje nějaká zvláštní řeč? Tajná? Zajímala jsem se zvědavě a čekala, jestli mi Elisa řekne víc. Jestli tohle byla nějaká speciální řeč, které rozumí jen někdo, tak by to bylo super, kdyby chtěla řešit něco tak, aby jí rozuměl jen ten dotyčný, u kterého to potřebuje.
Dál jsme se pak ale věnovaly hře - nejdřív jsme se vzájemně vyválely ve sněhu a zatímco jsem pak čekala na její další akci, tentokrát se poněkud nešikovně chtěla mstít mým uším. Nebo tedy ze začátku to vypadalo na útok na ně, ale nakonec se svezla po břiše zase na zem. Pak si ale něčeho všimla a já jsem vystopovala její pohled. Na stromě se nacházelo nějaké zvláštní stvoření. Chvíli jsem přemýšlela, co by to mohlo být. "Já ne. Nebo jsem to ještě nezkoušela, ty jo?" odpověděla jsem na Elisinu otázku, jestli umím lézt na stromy. To by mohla být zajímavá zkušenost, nebo možná dovednost, i když jsem zatím neslyšela o žádném vlkovi, který by to uměl.

Zmateně jsem čekala, jestli dostanu nějakou odpověď. Ale na co, když jsem se neptala. Jen jsem řekla, že bych asi měla odejít. Pak Zurri prohlásila, že potřebuje, abych dohlédla na tyhle dva mrňouse. Cože, já??? Jsem jen o málo starší, než oni, já... To ani neumím!Začala jsem v duchu zmatkovat. Tartaros byl pryč, takže tu zůstal jen jeho bratr a sestra. Satori zatím klidně odpočívala opodál, ale Zestarian vůbec neměl radost z toho, že by tu měl zůstat. Snažil se Zurri přesvědčit, aby ho vzala s sebou. Ona zmiňovala, že přivede jejich malého brášku zpátky. To se mi moc nezamlouvalo. Vlastně se ocitl skoro ve stejné situaci, jako já - je někde daleko, pryč od smečky. Na rozdíl ode mě pryč od milující maminky, tatínka, sourozenců. No, já... Měla jsem tohle jinak. Maminka zemřela, vlastní tatínek dávno před ní, nevlastní zmizel, vlastní sourozenci taky byli mrtví... Jen Almion a Almatir, synové Bety Valinorské smečky Tári byli skoro jako bratři.
"Zurri, co se děje?Přišla jsem blíž k vlčici, u jejíchž nohou se dožadoval Zest, aby ho vzala s sebou, a upřela na ni zvědavé oči.