Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen (4/10) | Roland

Podívala jsem se na vlka trochu pochybovačně. "Jenom trochu? Je úplně totálně megapodivná," Opravila jsem jeho tvrzení, že je ryba "trochu podivná".
Jelikož mi nebylo jasné, jak se ten tvor může pohybovat bez nohou, bylo mi vysvětleno, že je na nic nepotřebuje. A pokračoval dál, jak to vlastně mají. "Aha, děkuji." Přikývla jsem chápavě. Zřejmě tedy nechodily po zemi jako my.
Nabídka, abych rybu ochutnala, byla sice lákavá, ale myslela jsem na své dobré vychování. Byl to navíc cizinec, evidentně také dobře vychován, že se chtěl podělit. Ale mně to přišlo hloupé. Navíc mě docela lákala představa, že bych to zkusila sama. Vlk sice souhlasil, ale pak mi položil otázku, zda umím plavat. "Asi ne. Nikdo mě to neučil, narodila jsem se minulý podzim." Vysvětlila jsem. Leda by to byla nějaká věc, kterou ovládá každý automaticky, ale... To asi ne. I chodit jsem se musela naučit. Následovala otázka, zda mě nebudou doma hledat. Trošku jsem se ošila. "Ne, já... Mám domov tak napůl. Ah, omlouvám se. Jmenuji se Namaari," usmála jsem se na cizince. Sice byl zatím sympatický a docela hodný, ale nechtěla jsem hnedka vycinkat, kde momentálně přebývám. Možná později, pokud se rozhodnu, že se mu dá věřit na sto procent. Zatím si ale vedl dobře.

Červen (3/10) | Roland

I když vlk přede mnou neměl část ucha a oko, nepůsobil na mě jako nějaký rváč a potížista. A jelikož měl i příjemný hlas, pomalu jsem uklidňovala svoji ostražitost. Tedy - na pozoru jsem se samozřejmě měla pořád, jen jsem už nebyla připravena se otočit na patě a běžet pryč. Ani jeho postoj nenapovídal, že by se chystal na mě zaútočit. Dokonce mě pochválil za to, že jsem se schovala stranou, zatímco byl na lovu. To mě zahřálo u srdíčka, aspoň něco jsem udělala dobře. Lehce jsem tedy zavrtěla ocáskem.
"Hm, aha." Broukla jsem chápavě na jeho vysvětlení, že v tom jezeře je spousta takových tvorů - ryb, jak je pojmenoval. Na chvilku jsem nakrčila čenich. Nabídl mi, že si ji můžu prohlédnout. Přišla jsem o něco blíž a nedůvěřivě na ni koukala. "Jak se může hýbat, když nemá nohy?" Řekla jsem nahlas zamýšleně. Vlk mi pak nabídl, že mi tuhle rybu nechá a chytí si jinou. Vzápětí však dodal, že ne každému ryba chutná, protože je jiná než tvorové, kteří žijí na souši. Hm, tomu jsem ráda věřila, protože nevoněla moc vábně. Ale už jsem věděla, že i věci, co úplně moc nevoní, mohou být dobré. "Jee, to ne, sám jste si ji ulovil, tak si ji vychutnejte," řekla jsem a ohlédla se k vodní ploše. "Možná bych to mohla zkusit sama," přemýšlela jsem dál. Podle toho, co jsem zatím viděla, to nebude zase tak složité.

<<< Ostružinová louka

Mlčky jsem následovala Nelly. Šla jsem několik kroků za ní. Vrtalo mi hlavou, co Tartarose popadlo, že takhle najednou odběhl pryč. Jako by se urazil. Ale neměl proč. Ještě jednou jsem se ohlédla, jestli se náhodou nevrací. Za námi však nikdo nešel. Tiše jsem si povzdychla a zase raději koukala na cestu, abych nezakopla.
Po chvíli jsem ucítila na rameni dotyk. Až jsem se trošku lekla. Byla to jen Nel, která mi děkovala, že jsem zůstala s ní. S úsměvem jsem přikývla. Nebylo jednoduché se takhle rozhodnout, protože jsem samozřejmě nechtěla nechat samotného ani jejího syna.
To už jsme byly zpátky v Javorovém lese. Krátce jsem se rozhlédla. Podle všeho tu nikdo poblíž nebyl. Nevím, zda někoho cítila, nicméně Nelly nastínila další plán - půjdeme za Nageshem. A pak půjdeme společně hledat jejich děti a Zurri. Tak jsem tedy doufala, že aspoň Tartaros se nezatoulá nikam daleko. Nejdřív ale bylo potřeba označit hranice. "Dobře," kývla jsem a posadila se na znamení, že já tu v klidu počkám.
Zatím jsem pozorně poslouchala, jestli neuslyším, že by byl někdo poblíž. Nagesh... Alkairan... Draven... První jmenovaný by byl samozřejmě nejlepší. Jenže jsem neslyšela nic jiného než ptačí zpěv a jemné šumění větru v korunách stromů.
Z přemýšlení mě vyrušil hlas - Nelly byla zpátky. "Ano." odpověděla jsem na její otázku, zda byla rychlá. Ovšem na další úvahu, kde asi je její partner, jsem mohla jen krčit rameny. Ve stopování byla určitě lepší než já, takže mohla snadno pomocí svého čenichu určit jeho pozici v lese. Pokud v lese zůstal. Také se mohl rozhodnout jít hledat své děti a Zurri sám.

Červen (2/10) | Roland

Snažila jsem se být při čekání trpělivá. Jen kdybych věděla, na co čeká! Na co číhá! Co se budí dít! Ale velký vlk zatím jen stál ve vodě a pozorně něco sledoval. Kdyby to bylo možné, už bych si byla myslela, že přimrzl. Ale vzhledem k tomu, jaké bylo momentálně teplo, to jistě bylo nemožné. Už jsem to chtěla vzdát a jít si po svých, když tu najednou se jeho hlava na okamžik schovala pod vodu, která se rozstříkla všude kolem. Za pár chvil ji zase vynořil a něco v ní držel. Nervózně jsem poposedla. Ani mě nenapadlo, že mé očumování by mohlo být nepatřičné. Tu se vlk otočil mým směrem. Na moment jsem se zarazila, když jsem si všimla, že mu chybí kus ucha. A když byl o něco blíž, tak i jeho levé oko chybělo. No, raději jsem si ani nechtěla představovat, co zlého ho muselo potkat, že se mu tohle stalo!
Neviditelnou ani nenápadnou jsem se už udělat nemohla. Dokonce jsem se začala obávat nějakého nepříjemného křiku, takže jsem pomalu zvedla zadek, připravena se klidit hned, jak na mě zvýší hlas. Nicméně cizinec mě překvapil, když mi příjemným a normálním hlasem popřál dobré ráno. Svůj úlovek položil ke svým nohám a zajímal se, jestli jsem si vyšla na procházku. "Dobré... Ehmm.... Ráno... Já... Omlouvám se, já..." zmlkla jsem a vynadala si, že koktám jako malé vlče, co neumí pořádně mluvit. "Nechtěla jsem rušit při lovu, tak jsem se posadila tady a počkala... " Pohlédla jsem na tu věc, kterou před chvilkou ulovil a která podivně smrděla až ke mně. "Uhm... To jsem nevěděla, že je v té vodě něco vhodného k jídlu," pronesla jsem poněkud nesměle. Připadala jsem si tuze hloupě, ale holt i když jsem nebyla úplně malé vlče, neměla jsem ještě zkušenost s jiným masem, bez bylo zaječí a vysoká.

Červen (1/10) | Roland

Procházka k jezeru byla příjemná. Slunko se zrovna vyhouplo na obzor. Zatím hřálo docela přijatelně, žádné velké horko. Vlastně toho všechno bylo úplně jiné, než co jsem zatím zažila - chmurný podzim a studená zima. Bylo toho tolik k objevování! Jenže mě teď chyběl učitel, což mě docela rmoutilo.
Zastavila jsem se na břehu a chvíli pozorovala ptáky, kteří pluli po hladině. Neznala jsem jejich jména. Nicméně vypadali docela spokojeně. Byli dost daleko, možná si mě ani nevšimli. Tedy - spíš určitě. Co by je zajímalo nějaké osiřelé vlče. Přišla jsem blíž k hladině, na které se odrážel můj odraz. Už jsem nebyla tak malá. Ale pořád ne dost velká. Vyplázla jsem na sebe jazyk a pokračovala v cestě. Všimla jsem si, že opodál je nějaký cizí tmavý vlk, který se chystal lovit. Ale co? Žije tam snad něco, co se dá jíst? naklonila jsem hlavu na stranu. Nedalo mi to a tiše se posadila, abych viděla, co se bude dít.

Uvedli jsme na pravou míru, jak to bylo s tím odejitím Zurri s vlčaty. Rozhodně mi spadl kámen ze srdce, že jsem si nemusela dávat pozor na jazyk, když její partner nechtěl, aby o tom věděla. Ale tutlat to do aleluja taky nemohl. Nicméně bylo by přece zvláštní, že je venku krásně teplo a tři členové smečky by byli pořád zakyslí v úkrytu. Nehledě na to, že kdyby tam šla, tak by to stejně zjistila.
"No, měli jste chvíli jiné starosti,", zkusila jsem ji, ale nebyla jsem si jistá, jestli to k něčemu bude. Ale aspoň mi poděkovala, že jsem jí všechno řekla popravdě. Co jsem nepochopila, že Tartaros pořád tvrdohlavě namítal, že v úkrytu byl. A nepochopila jsem, proč Nelly nepodpořila mé tvrzení, které bylo správné. Tiše jsem na něj zavrčela. "Chceš snad říct, že lžu?" Ale on jako by nevnímal, pořád něco mumlal.
Znovu jsem pohlédla na Nelly, když se zvedla na nohy s tím, že je musíme hledat. Jenže neví kde. Protočila jsem oči. Nelly s Nageshem hledají svou kamarádku a své děti. Jejich kamarádka a děti hledají domněle ztracené třetí dítě. A já? Hledám ještě někoho já? Měla bych. Ale... Možná bych jim měla nejdřív pomoct hledat ty tři za to, že mi dovolili přečkat zimu a pak si jít zase po své vlastní ose. Uvažovala jsem. Mezitím se Tartaros rozběhl úplně opačným směrem, než jeho matka. "Kam jdeš?" Křikla jsem za ním, ale už mě asi neslyšel.
No, tak tohle byla pro mě na chvíli prekérka. Jít za ním, aby nebyl sám a aby se neztratil, nebo jít za Nelly... Napadlo mě, že bude chvíli někde trucovat, i když vlastně neměl proč. Určitě měl zájem na tom, aby se jeho sourozenci vrátili domů. Ale nakonec jsem přeci jen šla za jeho matkou. "Tartaros šel někam pryč," řekla jsem jí, když jsem ji doběhla. Řekla jsem to hlavně včas, aby se mohla otočit s dojít pro něj, aby se nakonec neztratil opravdu.

>>> Javorový les

<< Javorový les

První hledání bylo zábavné. Ale také rychlé. Pro začátek sice jednoduché, ale to mi nevadilo. Aspoň jsem věděla, na co se soustředit. Ovšem vzápětí jsem se dozvěděla, že je možné nám čumáčky zamotat nějakými falešnými stopami. Na jednu stranu jsem se zamračila, ale... Vlastně to byla ještě větší výzva. Těžší zkouška pro naše čenichy. Tak jsem neměla nic proti. A když jsem měla mít vedle sebe Tartarose - aspoň bych se s ním mohla poradit, kdybych si s něčím nebyla jistá. Jenže ten trouba lehkomyslně prozradil, že jeho sourozenci jsou kdesi pryč. No... Mohl to říct aspoň citlivěji. Jenže si to asi neuvědomil. Takže jsem teď starostlivě pozorovala reakci Nel. Samozřejmě ji to skoro složilo. V tu chvíli mě napadlo, jestli byla stejně vyděšená Tári, když zjistila, že jsem odešla hledat Eldariona. Nebo třeba byl vyděšený on, když mu to řekli a vydal se mě hledat. Jenže... To se asi nikdy nedozvím. Něco uvnitř mi říkalo, že se do Valinorského lesa nevrátím.
Nelly se posadila do trávy s výzvou, abychom jí řekli všechno. Koukla jsem na Tartarose. Jako její syn měl asi začít, jenže on si přece nemohl nic pamatovat. Byl pryč. Jenže on pořád mlel svou, že celou dobu spal. Protočila jsem oči. Následovala krutá, leč pravdivá poznámka, že nevíme, kde je hledat. Tohle by jí měl říct Nagesh. Dost citlivěji, povzdychla jsem si a ujala se slova. "To není tak úplně pravda. Ty jsi vážně zmizel. Maminka ti to potvrdí. Už jsem i přece říkala, že kdybys tam byl, nikdo by tě nehledal." Řekla jsem a otočila se na Nelly. "Vy jste vyběhli kvůli něčemu ven a zaúkolovali Zurri, aby na Satori a Zestariana dali pozor. Jenže ona se krátce na to rozhodla, že půjdou Tartarose hledat. On se pak přeci z ničeho nic zase objevil tam, kde byl, ale ti tři se dodnes nevrátili." Dokončila jsem a přišla k ní o trošku blíž. "Nagesh je chtěl jít s námi hledat. Ale bez tvého vědomí, aby sis nedělala starosti," vyklopila jsem nakonec. Byla jsme vychována k pravdomluvnosti a když to teď prasklo, nebyl důvod Nelly ještě něco zatajovat.

Tak nějak jsem čekala, co se teda bude dít. Nagesh nám slíbil výlet, ale teď se k tomu nějak neměl. Tiše jsem si odfrkla. Vlastně jsme si mohli s Tartarosem vystačit sami - kdybychom vymysleli nějakou hru. Nebo se vydali někam na průzkum na vlastní pěst. Než jsem však stačila něco navrhnout, ozvala se Nelly, která se chvilku nahřívala na slunečních paprscích. Navrhovala, abychom si zahráli stopovací hru. Její syn nadšeně souhlasil. Já jsem přikývla mlčky. Rozhodně se aspoň něco začne dít.
Chvíli jsme tedy čekali, než nám šedobílá vlčice připraví vše potřebné. Pak byla řada na nás - takže jsme se s Tartarosem vypravili po její stopě. Tahle lekce byla ale velice jednoduchá, neměli jsme tedy problém ji najít. Nicméně dobrá zkušenost. No jo... Ale jak by mi to pomohlo najít Eldariona, když nevím, jak voní...
Z přemýšlení mě vytrhl Tartarosův hlas, dožadoval se nějaké těžší lekce. Když se ale Nelly zmínila o tom, že bych později mohli vzít i Zestariana a Satori, vyděšeně jsem střelila pohledem po Tartarosovi. A ještě víc se vyděsila při jeho poznámce. "Co to plácáš?" Sykla jsem na něj. Jasně, že měl pravdu, byli už tak dlouho pryč, ale! Jeho táta rozhodně nechtěl, abychom jeho matce říkali, že její dvě děti jsou už několik týdnů nezvěstné, stejně jako Beta. Ale přeci to bylo jen otázkou času, než na to Nel přijde, vždyť jen stačilo vejít do úkrytu a zjistit, že žádný ze třech vlků se dám nenachází. To tedy byla zapeklitá situace. Každopádně jsem ale nechtěla být zase posel špatných zpráv a způsobitelka srdečního infarktu. Možná syn by to mohl matce podat poněkud citlivěji. Všimla jsem si, že Nelly citlivá je. Aspoň na některé věci. To bude ještě zajímavé, říkala jsem si.
Ale teď už bylo načase vyrazit po Nellině stopě, nechali jsme na sebe chvíli čekat. Zavětřila jsem a rozběhla se za Tartarosem.

>> Ostružinová louka

Nelly se dostala k vyprávění svého příběhu. Vlastně to začalo jen otázkou, kdo je Alkairan. Ale odpověď nebyla tak jednoduchá, takže jsme poslušně mlčeli a poslouchali. Dozvěděla jsem se, že i ona se jako malá ztratila své rodině. Měla však štěstí, že narazila na Alkairana. A později se seznámila i s Nageshem, takže se znali už docela dlouho. Ucítila jsem na sobě Tartarosův pohled. Hm, tak tohle jsme měly s Nel společné. Ona však spolu s Nageshem vytvořila pár, založili smečku a taky rodinu. Protáhla jsem obličej. Docela happy end. Já jsem však na něco takového byla evidentně ještě moc malá. Ale ani jsem zatím necítila, že bych jednou také chtěla vést svou vlastní smečku. Pro mě bylo důležité mít hlavně domov. Klidně i takový, který založil někdo jiný. Ale hlavně, abych se v něm cítila dobře.
Krátce jsem zívla. Bylo to fajn, ale začala nám být dlouhá chvíle a měli jsme žízeň. Tak jsme se s Tartarosem nenápadně vypařili s tím, že něco podnikneme. Ale jelikož jsme neměli tušení, kde hledat vodu, začali jsme chytat dešťové kapky. Jednak dobrá zábava a jednak zdroj vody, i když skromný.
Nelly nás ale brzy vypátrala. Evidentně byla jako ostříž. Jen mi nešlo do hlavy, proč se neshání po Zestovi a Satori. Že by věřila tomu, že jsou pořád v úkrytu? Že po takové době neměli vůbec zájem jít ven poznávat svět a hledat své rodiče, když byli už dlouho pryč? To mi hlava moc nebrala. Ale nahlas jsem nic neřekla - Nagesh to řekl jasně. Nemáme jí nic říkat.
Souhlasně jsem přikývla Tarově odpovědi, že chceme na průzkum, protože les už tak nějak známe. No já... Sice nás chtěl vzít jeho táta na rodinný výlet... I když já jejich rodina nebyla... Ale mohla jsem aspoň cestou zjišťovat své možnosti, jestli někde třeba potkáme někoho, kdo by znal Valinorský les. Nebo o něm aspoň slyšel. "Vyprávění je fajn, ale spíš před spaním. Přes den jsou lepší hry a průzkum," odpověděla jsem já.

Zatímco my s Tartarosem tu stáli, čekali a nudili se, dospělí se o něčem bavili, radili, možná domlouvali. Otráveně jsem zívla. To už jsem dávno mohla být zase na cestách. Nebo aspoň někde s Tartarosem, protože on by mi nejspíš nedovolil odejít.
Naklonil se ke mně a špitl informaci o tom, jak má stále žízeň. Souhlasně jsem kývla. Kromě toho, že jsem taky chtěla svlažit hrdlo, jsem začínala mít i hlad. Ale zatím jsem napodobila Tartarose a nenápadně, plíživě a potichoučku jsem couvala opodál. A jelikož se mi líbila jeho činnost, zapojila jsem se do chytání dešťových kapek taky. Aspoň nám to pomohlo zahnat tu nejhorší žízeň. Za chvíli jsme byli zmáčení a špinaví, ale to nám nijak nevadilo. Tedy momentálně ne.

Květen (2/10) | Callypso, Kulihrášek

Jak jsem byla tak zamyšlená, vůbec jsem nevnímala okolí. Takže jsem úlekem málem nadskočila, když se blízko mě ozval nějaký hlásek. Pohlédla jsem tím směrem. Stála tam tmavá vlčice, o něco málo mladší než já. Zajímala se, jestli mluvím sama se sebou. "Jen přemýšlím nahlas," rozhlédla jsem se kolem sebe. Kromě nás dvou tu nikdo nebyl. Zatím. "Nikoho tím neruším," odtušila jsem.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla nějaký zvuk. Ohlédla jsem se tím směrem a spatřila malé tmavé vlče, běžící k nám. Pár metrů od nás sebou pláclo na zem. Než jsem se starostlivě stačila zeptat, jestli je v pořádku, vyskočilo na nohy jakoby nic. Vesele pozdravilo s tím, jestli se může k nám přidat, protože potřebuje s něčím poradit. Mrkla jsem na vlčici vedle sebe - za ni jsem samozřejmě mluvit nemohla. "Ahoj, no za mě se klidně přidej. Ona sem teď taky přišla, takže... Se ještě neznáme," ukázala jsem čenichem směrem ke Callypso, jejíž jméno jsem zatím samozřejmě neznala, abych vysvětlila, že jsme si zatím všichni cizí. "S čím potřebuješ poradit?" Zeptala jsem se a doufala, že budu já nebo ta druhá vědět. I když jsem byla o pár měsíců starší než oni, měla jsem ještě docela málo znalostí.

Květen (1/10) | Callypso, Kulihrášek

Zamyšleně jsem se procházela kolem jezera. Měla jsem v hlavě tak trochu zmatek. Nebo spíš tak trochu mega guláš. A vůbec jsem nevěděla, jak si s tím poradit. I když se mě Tartaros snažil přesvědčit, abych zůstala s nimi v Javorovém lese, nějak jsem se na to necítila. Byli na mě hodní a nabídli mi útočiště přes zimu, takže jsem jistě byla jejich dlužníkem. Ale... ALE...!
S povzdechem jsem se zastavila a pak přešla do jezera, jen abych měla lehce ponořené tlapky a mohla se pohodlně napít. Jakmile jsem měla pocit, že stačí, mlčky jsem pozorovala svůj odraz na vodní hladině. "Co mám dělat?" zeptala jsem se sama sebe. Ale odraz mi samozřejmě nemohl odpovědět něco jiného než co jsem řekla já sama.

Řekla jsem popravdě, že Zurri šla s vlčaty hledat Tartarose. To se Nageshovi samozřejmě nelíbilo. Evidentně Zurrin úkol byl jiný. Měla čekat v úkrytu. Ostatně sama jsem to slyšela. Ale jelikož je Zurri dospělá a svéprávná, rozhodla se sama. Chápala jsem její starost o zmizelé vlče, ale... Oni teď byli kdo ví kde, kdežto on byl už dávno zpátky.
Nagesh rozhodl, že je půjdeme hledat. Nevím proč to nazval rodinným výletem, já přece k nim nepatřila. I když mi to Tartaros navrhoval, bez domluvy s jeho rodiči to pochopitelně nešlo. Ale zatím jsme museli počkat, až jeho otec označí hranice. Netrvalo to dlouho, když se vrátil, nabádal nás, abychom nic neříkali Nelly, aby se nestresovala ještě víc. Přísným pohledem si nás pak změřil. Mlčky jsem přikývla. Sice jsem nevěděla, jak to své partnerce chce vysvětlit, že Beta s jejich dětmi tady není, ale to už byla jeho věc.
Pak se ozvalo zavytí, když Nagi volal svou partnerku k sobě. Ta za chvilku přiběhla. S otázkou v očích jsem sledovala její poněkud emotivní výlev. Bodlo mě u srdce. Evidentně svého partnera milovala nade vše, ostatně stejně děti. Zmiňovala setkání s jistým Alkairanem. Taros se zvědavě zajímal, o koho se jedná. Mně to ale nějak bylo všechno jedno. Měla jsem dojem, že jsem najednou absolutně otupěla na všechny druhy citů a pocitů.

Zvedla jsem se na nohy a rozhlédla se. Samozřejmě v dohledu nebylo nic, co by vodu byť jen vzdáleně připomínalo. "Asi budeme muset vyrazit na důkladnější průzkum lesa," usmála jsem se na Tartarose. Zatím jsme byli na takové procházce jen tak, bez cíle, takže teď jsme to mohli pojmout jako důležitou misi. Ještě jsem chtěla navrhnout, kterým směrem bychom se mohli vydat, ale všimla jsem si, že se k nám blíží dva vlci. Jeden z nich byl Nagesh, takže jsem byla v klidu. Ten druhý měl mnohem tmavší kožich. Byla jsem nesmírně zvědavá, kdo to je. Nejdřív jsem zadoufala, že by to mohl být někdo, kdo zná mého nevlastního otce nebo aspoň Valinorský les. Ale podle toho, jak ti dva spolu komunikovali, jsem to za chvilku vyloučila. Ostatně i Nageshova slova to potvrdila - jednalo se o jeho bratra Dravena. Zklamaně jsem svěsila ouška, zatímco mu nejdřív představil svého syna a pak mě. Nezapomněl dodat, jak jsem se k nim dostala. Abych potvrdila správnost Nageshových slov, přikývla jsem. A také hned po Tarosovi pozdravila. "Ahoj, Dravene. Ráda tě poznávám," usmála jsem se na tmavého vlka, který se rozplácl jak dlouhý tak široký přímo přede mnou a foukl mi do tváře.
Pak jsem ještě stočila zrak k Nageshovi, který se ptal na Zurri a druhého syna s dcerou. Tartaros mu přetlumočil, co jsem říkala já. Zamračila jsem se. "Oni vám to neřekli? Ani se nezeptali? Jsou pryč už docela dlouho! Prý šli hledat Tartarose, když zmizel a vy jste šli s Nelly něco vyřizovat ven," rozpovídala jsem se a dál se mračila. To nebylo dobré!

Mezi řečí jsem poslouchala zpěv ptáků, který se linul ze všech koutů lesa. Bylo jich hned několik. Bohužel jsem žádného z nich neznala. No, neznala jsem ani jméno jediného opeřence, natož abych znala jejich zpěv. Možná bych to měla někdy napravit. Otázka je, jestli taková znalost bude někdy k užitku. I když jeden asi neví. Na druhou stranu ptačí řeči asi nikdo stejně nerozumí... Ale bylo to příjemné poslouchat.
Společně jsme ťapkali dál. Zatím to nevypadalo, že by se po nás někdo sháněl. I když pro vlastně, Nelly věděla, že jsme šli projít po lese. Jen jsem si tak říkala, že Zurri se Satori a Zestarianem jsou už dlouho pryč. Trochu jsem si taky dělala starosti, aby byli v pořádku. Jistě také přijdou s nějakými zajímavými historkami.
Na chvilku jsem si lehla do trávy. Tartaros mě sice nenapodobil úplně, místo ležení zůstal stát, ale také nastavil tvář slunečním paprskům. Také souhlasil s tím, že tohle je lepší než sníh. To každopádně! Zima byla příliš studená a nepříjemná. O tom, že i slunce umí být kruté jsem samozřejmě ještě nemohla mít ani ponětí.
Přetočila jsem se na břicho a otevřela oči. Tartaros se zmínil o své žízni. Stejně jako on jsem se rozhlédla, ale neviděla jsem nic, co by připomínalo vodu. "No jo... Ale máte tady nějaký potok nebo studánku?" Zeptala jsem se. Vzápětí mi došlo, že to Tartaros nejspíš nebude vědět, protože vlastně nikdy předtím ještě na průzkumu lesa nebyl. Asi bychom tedy museli hledat. Nebo se dojít zeptat Nelly, pokud by na nás měla čas a poradila nám, kam se vydat svlažit vyprahlá hrdla.