Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen (5/10) * Roland

Můj nápad zkusit lov se setkal s kladným ohlasem, takže jsem byla nadšená, jak jinak. Ale i když nechal výběr na mě, jistě bych to nechala i já na něm, jestli by měl nějaký nápad, co bych se měla naučit nebo co podniknout. Ach jo, tohle mě měl učit Eldarion… Nebo klidně i Nagesh, učila bych se společně s jeho dětmi, povzdychla jsem si. Ale jen na chvilku jsem se zachmuřila, protože jsem byla Osudu, nebo kdo za to mohl, neskonale vděčná za Rolanda. Měla jsem vážně kliku, že mi přišel do cesty. Když už se trošku zamotalo to moje členství v Javorové smečce, které bylo poněkud zvláštní… Měla jsem aspoň učitele odjinud.
Ještě jsem ale důležitě přikyvovala Rolandovu popisu, jak Styx vypadá. No, podle všeho nejen zvláštně se chová, ale i má vzhled jako by byla víc zvířat najednou. Ušklíbla jsem se a zapsala si za uši, že jakmile uvidím vlčici s parůžky, potrhanými křídly a přívěšky, vezmu nohy na ramena.
Pak už jsme se ale mohli naplno věnovat lovu. Podle všeho tady ale blízko vody žádní nebyli, takže jsme se museli přesunout o něco dál. Snažila jsem se nasávat okolní pachy, ale jelikož jsem měla zajíce naposledy jako hodně malá, moc jsem si jeho vůni nepamatovala. Nicméně nedávala jsem to najevo, aspoň zatím. Byla jsem ale přitom tiše, jak mě můj učitel nabádal. Zastříhala jsem ušima, jestli nezaslechnu nějaký šramot, ale v tomhle místě bylo ticho. Avšak zakrátko jsem byla upozorněna na směr, kterým byl cítit zajíc. Hned jsem tedy zavětřila. A ten pach jsem si vybavila. No jasně! Jak jsem mohla zapomenout! Souhlasně jsem tedy přikývla a poslouchala Rolandův hlas, kterak mi vysvětluje, co se bude dít dál. Docela se mi ulevilo, že mi napoprvé pomůže, tohle bylo zjevně o dost jiné než ryby. Aby taky ne. O tom, že zajíci jsou mrštní a dovedou slušně kličkovat jsem slyšela. “Všechno jasné,“ přitakala jsem polohlasně s očima přišpendlenýma na místo, kde by měla být králičí nora.

Říjen (4/10) * Roland

Musela jsem přiznat, že moje období, co jsme se neviděli, nebylo až tak fajn. Nicméně oháňka se mi nadšeně rozkmitala, jakmile jsem se doslechla o návrhu, abychom něco zkusili zase spolu. “Vážně? To bych byla moc ráda,“ usmívala jsem se od ucha k uchu. Jenže jsem se musela zamyslet nad tím, co bych vlastně měla umět. Především asi lovit – i něco jiného než ryby. Protože pro smečku bude asi užitečnější umět lovit zajíce a vysokou. Na používání magie jsem byla ještě moc mladá. Vlastně jsem ještě ani nevěděla, jakou mám. Nebo spíš budu mít. “Možná bychom mohli zase zkusit lov, třeba zajíců?“ Zeptala jsem se nakonec nahlas. To asi bylo to nejlepší. Sice by ještě bylo fajn umět znát třeba nějaké ty stromy a jejich plody nebo názvy bylinek, ale to podzim momentálně moc neumožňoval, na to by asi bylo lepší jaro.
Dost se mi ulevilo, když mi Roland potvrdil, že se jeho partnerka uzdraví a bude v pořádku. Pak jsem se ale musela mračit. Údajně ta vlčice si s nimi chtěla vyřizovat nějaké staré účty. Podle toho, co jsem všechno slyšela, jsem musela souhlasit s tím, že ona Styx to nemá v hlavě v pořádku. Jinak jsem si nedovedla představit, proč by někdo chtěl dobrovolně bojovat. Evidentně to tenkrát celé začala ona. “Zvláštní tvor. Ale děkuji za varování, jakmile uslyším její jméno, budu se mít na pozoru ještě víc. Anebo radši se jí vyhnu velkým obloukem,“ řekla jsem nakonec.

Říjen (3/10) * Roland

Tak jsem se dozvěděla, že broučci, které jsme tu s Verou pozorovaly, nesou jméno podobné vlastně tomu, že jsou svítící. Hm, takže světlušky, chápavě jsem kývla. Bylo to vlastně docela pěkné jméno. "Abych pravdu řekla, příroda je magická a umí toho neskutečně moc," pronesla jsem pak zamýšleně nahlas. Všechno vlastně svým způsobem bylo kouzelné a magické. Co všechno se kolem dělo, co všechno existovalo za květiny, byliny, stromy, zvířata, brouky...
Roland si podle svých slov neuvědomil, že tohle je můj druhý podzim, ovšem doufal, že si ho užiju víc. Ušklíbla jsem se. "Jestli se budou pořád hledat děti Nelly, tak nevím, nevím," zavrtěla jsem hlavou. "I když teď už jsou starší, tak mají vesměs asi nárok chtít objevovat svět kolem sebe na vlastní pěst, ale... Vlastně co jsem v Javorovém lese, tak ani nebyl nějak klid. Na to, abych se něco učila nebo tak." pronesla jsem s pohledem upřeným někam za obzor. Pořád jsem si tam prostě nepřipadala jako doma, i když se ke mně chovali hezky.
Tak jsem se zajímala, co zajímavého zažil Roland od té doby, co jsme se viděli naposledy. Překvapeně jsem zamrkala, a mírně svěsila uši, když jsem se dozvěděla o vlčici, která napadla jeho partnerku a tak se o ni staral. Jak vzápětí doplnil, jednalo se o vlčici jménem Styx, hned jsem si to tedy zapamatovala. Evidentně s ní už měl co dočinění a ne jen tak ledajaké - to ona mohla za to, že neměl jedno oko. Zamračila jsem se. Bylo to zvláštní, čekala bych takový útok spíš od samce. "Tedy... A je doufám tvoje partnerka už v pořádku?" Zeptala jsem se přiškrceným hlasem. "Proč to vlastně udělala? To jen tak, že je zlá? Já... Moc cizinců jsem zatím nepotkala, vlastně jsem měla štěstí, tím prvním byl Nagesh a byl hodný, když mě přivedl k nim domů... Ale jinak se mám vždycky na pozoru." Ujistila jsem ho s úsměvem. Nebo se o to aspoň snažím.

Říjen (2/10) * Roland

Samozřejmě mě potěšilo, že i Roland mě rád vidí. Takže jsem mohla mít radost dvojnásobnou. Sice nebyl důvod, proč by měl být negativní, ale na druhou stranu mohl zrovna chtít svůj klid. Ale to mě ani nenapadlo, měla jsem prostě radost ze setkání, takže myšlenka na to, že by mohl snad chtít soukromí… Ale ne – přátelské vrtění ocasem i úsměv a jeho hlas prostě daly vědět, že je vše v pořádku. “Měla jsem se docela fajn, děkuji za optání,“ usmívala jsem se na něj jako sluníčko. “Vlastně jsem se tu seznámila s jednou vlčicí zhruba stejně starou jako já a pozorovaly jsme tu zvláštní světýlka – nejdřív to vypadalo jako hvězdy, ale pak jsme zjistily, že jsou to broučci. Ale nedali se chytit, tak jsme nezjistili, jak přesně to jejich světýlko funguje. Nevíš o nich něco?“ Spustila jsem svou vyřídilkou, ale pak jsem se zase zarazila, abych ho nezahltila hned na začátek.
Dozvěděla jsem se, že podzim je jeho oblíbená část roku. “No, každá doba má asi své kouzlo,“ začala jsem přemýšlivě, posadila se vedle něj a pohlédla na barevné listí na stromech. “Ale podzim je to vlastně můj druhý, ten první jsem si vlastně moc neužila, jen krátce za tu dobu, co jsem ještě byla ve Valinorském lese,“ dodala jsem a hrábla tlapkou po šišce, která se válela vedle mě. “Ale možná bych to mohla napravit. A jak ses měl ty?“ Zajímala jsem se. Málem bych zapomněla na slušnou otázku. Ale nejen slušnou, samozřejmě jsem byla zvědavá, jestli zažil nějaké dobrodružství.

Říjen (1/10) * Roland

Zvolna jsem kráčela po známém místě… No, známém. Možná by se to dalo říct, ale byla jsem tu zatím jen párkrát. Takže asi ano. Rozhodně to byla ale docela příjemná setkání, ať už s Elisabettou, Rolandem nebo Verou. Měla jsem aspoň díky tomu také pár známých. I když bych snad raději měla nějaká přátele. Nebo aspoň kamarády.
Zamyslela jsem se nad tím, jak je teď doba, kdy jsem vlastně opustila Valinorský les a šla hledat Eldariona. A tak jsem samozřejmě musela myslet na to, jak se tam asi všichni dnes mají. Mirimë… Tári… Almion… Almatir… Jestlipak si někdy vzpomenou i oni na mě. Takže se roční období, které jsem dosud neznala, vystřídalo, a byl tu tedy už mně známý podzim. Dneska však nebylo počasí nikterak přívětivé. Ale zatím ještě byla snad zima daleko. Doufala jsem, že se také brzy změní situace v Javorovém lese a Nelly bude mít zpátky všechny svoje děti, když už ne partnera. A já budu mít možnost se s nimi lépe poznat – aspoň tedy Satori se Zestem, protože ti přeci jen bylo dlouho pryč. Byla jsem také zvědavá, jestlipak se na zimu vrátí Tartaros. Docela by mě mrzelo, kdyby zmizel neznámo kam. A pro jeho matku by to bylo nesmírně těžké, mít partnera a syna nezvěstné.
Na okamžik jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Bylo tu docela ticho. Kdo by také chtěl v tomhle počasí k vodě. Bylo tu celkem chladno. Ale přeci jen jsem za pár okamžiků zahlédla postavu, která byla poměrně blízko. Takže jsem měla možnost ji zakrátko identifikovat. To byl přece Roland! Nadšeně jsem zavýskla a rozběhla se směrem k němu. Pak jsem přeci jen přibrzdila a zpomalila, abych ho nevyrušila, vypadal zamyšleně. “Rolande! Ráda tě zase vidím,“ oslovila jsem mohutného vlka s veselým úsměvem a vrtěním ocasu na znamení, že svá slova myslím vážně.

Září (4/10) • Vera

Vera moc nevypadala nadšeně z toho, co jsem říkala. Ale byly to spíš úvahy, taky jsem se mohla dost dobře mýlit. Třeba ti broučci nebyli všude, to bych je možná spatřila už někdy dřív. Nebo taky ne. Takže se hned ohradila, svůj domov zná dobře a tak by o přítomnosti těchto svítících tvorů věděla. Trochu mě píchlo u srdce. Můj rodný domov je kdo ví kde a svůj současný "domov"... Neznám samozřejmě vůbec. Možná kdybychom pořád někoho nehledali, tak bych les poznala lépe. "No já nevím, prostě jen tak přemýšlím," řekla jsem pak nahlas. "Třeba se vyskytují jen někde. Třeba se ukazují jen někomu. Třeba se ukazují jen někdy." Pokrčila jsem rameny. Samy bychom mohly přemýšlet do aleluja, takže by zkrátka bylo jednodušší zeptat se někoho dospělého, jak se věci s tímto broučkem mají.
Další téma bylo zase úplně jiné. Bylo fajn, že s Verou se dá evidentně mluvit o všem. Zaujal ji fakt, že Tartaros najednou zmizel. A pak se objevil. Možnost, že se mohl stát neviditelným, mě nenapadla, ale ona nadšením div neskočila dva metry nad zem. "Možná to byla nějaká zvláštní magie, vlastně ani nevím, jaké existují, ještě jsem se na tohle téma nic nenaučila," přiznala jsem a pohlédla do Veřiných zlatavých očí, jestli náhodou něco o tom neví ona. Něco, co by mi mohla říct. Protože ani s Rolandem jsem to nestihla pořádně probrat.
Ale mé společnici se líbilo, že se u nás v lese pořád něco děje. "No..." odfrkla jsem si a ušklíbla se. "Klidně bych mohla mít o nějakou dobu nudu. Nebo klid. Jenže já se nejdřív ztratila z Valinorského lesa, kde jsem se narodila, když jsem šla hledat vlka, který měl se o mě starat, protože miloval moji maminku, než jsem se narodila. A když mě našel Nagesh a přivedl do Javorového lesa, jak už jsem říkala - porod, pátrání, hledání..." Zakroutila jsem očima nad výčtem událostí.
Vera se mi svěřila s tím, že rodiče je jednou vzali na lov, ale oni se mohli jen dívat. Chápavě jsem přikývla. "Ale i koukáním se dá něco naučit, aspoň víš, jak to probíhá a kdo co dělá! Teď už jen chvíli počkat, trochu vyrůst a nabrat sílu a můžete vyrazit s nimi při příštím lovu - třeba na jaře." Šťouchla jsem do ní optimisticky.

<<< Vodopády (přes Ostružinovou louku)

Víceméně mlčky jsme došly do Javorového lesa. Trochu jsem se zachvěla, začínalo být už poměrně chladno. To mi připomnělo, že minulý podzim byl asi podobný, kdy jsem se narodila. A teď tu byl další. A podle všechno to vypadalo, že do Valinorského lesa se už nepodívám. Zkoušet hledat cestu sama možná, ale ne zase na zimu. Trochu jsem se zamračila. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas rychle utekl. A já vlastně ani nic pořádně nezažila. A hlavně skoro nic neuměla. Zatím se to možná dalo omluvit mým mládím, ale vážně už bych se měla začít učit.
Přišly jsme blízko k úkrytu, kde jsme snad nebyli od té doby, co se rozjela velká pátrací akce po Zurri a vlčatech. Nelly nás vybídla, abychom si odpočinuly. Satori se nenechala dvakrát pobízet, únava se na ní projevila mimořádnou silou, takže ani nestačila nic říct a uložila se ke spánku. Pohlédla jsem na Nelly, která mi položila otázku. "Vlastně bych si taky ráda odpočinula," mírně jsem se na ni usmála. "Budu tedy tady se Satori," ujistila jsem Nelly, že když teď někam odběhne, tak nás tu zase najde.

Září (3/10) • Vera

No… Bylo sice fajn, že jsem Veru rozesmála při svém pokusu chytit jednoho z broučků, ovšem bylo mi zklamáním – i když tak trochu čekaným – že jsem nechytila nic. Jen Vera chytila záchvat smíchu. Aspoň něco. Každopádně tím jsem vyčerpala všechny možnosti, které mě napadaly, jak bychom je mohly chytit. Šedá vlčice mě však upozornila, že jsme je nejspíš vyplašily. Když jsem se lépe rozhlédla kolem, měla pravdu. Vážně jich už bylo jen pár. Zamračila jsem se a nespokojeně zabručela. To mi připomínalo, jak jsme se s Elisabettou snažily vylézt na strom – taky byla mise neúspěšná. Jenže teď už jsem aspoň věděla od Rolanda, že vlci po stromech jako veverky nelezou. “Ale když jsou tady – třeba budou i v lese. Jakože třeba ve vašem, třeba v našem, třeba v každém,“ usmála jsem se a zavrtěla ocáskem. To byla asi poslední naděje. Sice bychom je nechytly, ale mohly bychom je zase vidět. A případně se někoho zeptat, co jsou zač.
Vera se pak zajímala, co dělám, když se nudím. Ušklíbla jsem se. “Abych pravdu řekla, tak nudit jsem se ještě nestihla. Co mě našel Nagesh, tak pár dní na to jeho partnerka porodila. A sotva se malí naučili chodit, jeden z ničeho nic zmizel. Takže ho všichni – respektive hlavně Beta Zurri a jeho dva sourozenci šli hledat, ale on se najednou zase objevil zpátky. No bylo to zvláštní a nevím, jak je to možné, ale bylo to tak, fakt. Asi nějaké kouzlo nebo co. Nicméně ti tři to nevěděli, takže byli hodně dlouho pryč. Takže jsme je pak zase pro změnu šli hledat my. No prostě pořád někdo někoho hledal,“ protočila jsem oči a zarazila se. To bylo na delší povídání, ale tak nechala jsem na Veře, jestli ji bude zajímat něco bližšího. “Takže jsem ani neměla možnost pořádně prozkoumat Javorový les, abych věděla, co tam je a není,“ odpovídala jsem na další část její otázky. “Ale jedny vodopády jsou blízko lesa, právě tam jsme s Nelly a Nageshem našli Satori, jejich dceru.“ Dokončila jsem.

Ještě jednou jsem se usmála na Satori, když mě taky pozdravila. Ale víc si asi měla co povídat s matkou. Ovšem pravdou bylo – i když jsem si to zatím ještě neuvědomila, nicméně jak se o tom mluvilo – byla jsem unavená taky. Byli jsme na cestě už docela dlouho. Navíc moje poznámka, abychom se vrátily domů, protože les nikdo nehlídá, se sešla s kladným ohlasem. No, bylo možné, že se třeba vrátila Zurri. A měla třeba s sebou Zesta. Nebo Tartarose. Nebo oba. To by bylo vůbec ideální, ale fakt byl takový, že jsem tomu nevěřila. Teda ani tomu, že by se Tartar sám rozhodl a vrátil se domů, což si myslela Nelly. Jenže já měla za to, že se vydal někam po své vlastní ose. Kdo ví, zda hledat sourozence nebo jen tak na toulky sám.
Podle mého názoru by ale bylo lepší, kdyby nikdo nikoho už nehledal. Podle všeho to vypadalo, že se pak ztratí někdo další, a to nebylo dobře. I když jsem si dovedla představit, že to asi bude to nejtěžší, jenže… Asi vážně nezbude než čekat, až si každý najde tu cestu domů, protože takhle by všichni hledali všechny a bylo by to v háji. Pak by se třeba někdo nestihl vrátit, aby označil hranice a o les bychom mohli taky přijít. No, Satořin nápad, abychom les hlídaly my dvě sice nebyl až tak od věci, jenže jsme byly obě příliš ještě malé na to, abychom odradily případné cizince, kteří by nám chtěli les zabrat. Takže jsem kráčela po jednom Nellyiných boků a přemýšlela, co by se ještě dalo dělat.

>>> Javorový les (přes Ostružinovou louku)

Září (2/10) • Vera

“No každopádně je škoda, že to nejsou hvězdy, bylo by zajímavé je prozkoumat, jak vlastně vypadají z blízka. Ale i tak je to zajímavý brouček, žádný jiný podle mě svítit neumí,“ řekla jsem zamyšleně. Je fakt, že o hmyz jsem se nijak extra nezajímala, proč taky. Většinou to byla divná škaredá stvoření, která nestála o pozornost, ani co by se za drápek vešlo. Ale tyhle svítící, to už bylo něco! Nebo možná ještě byli nějací jiní zajímaví, ale ještě jsem na žádného takového nenarazila. Ovšem teď a tady byla příjemná a moc pěkná atmosféra. Když jsem tak pozorovala, jak se to kolem nás míhá a vesele svítí… Na chvilku jsem posmutněla, moc bych tady chtěla mít svoji maminku. Ale moje maminka byla někde, kam za ní nemůžu. Pohlédla jsem na oblohu na opravdové hvězdy. Tam někde byla. Tedy její duše, samozřejmě.
Šedá vlčice však dál mudrovala nad tím, že by si toho broučka chtěla vzít domů. Protočila jsem nenápadně oči. Byla tvrdohlavá! No ale klidně by tady mohla zkoušet chytat ty broučky do aleluja. Ještě jsme však nevymyslely, jakou lest na ně vymyslet, aby se nechali chytit. “Hm, no jo, ale jak na to? Běžet proti sobě, to neee – jak jsem říkala, to bychom si rozbily čumáky.“ Zamyšleně jsem zase zvedla hlavu. Když jsem povyskočila a chtěla zkusit nějakého na jazyk… Nevím, zda se mi to podařilo. Vyplazený – prázdný - jazyk jsem ukázala své společnici. “He ham heho?“ Zahuhlala jsem s výzvou, aby se mrkla, jestli se mi dílo zadařilo.
Pak mi došlo, že jsem se nepředstavila, takže jsem to hned napravila. A dozvěděla se, že se jmenuje Vera Nina. Jejím domovem je Cedrový les, ale o tom jsem zatím ještě neslyšela. Takže jsem ani nemohla tušit, kde se nachází. Ale já nevěděla vůbec nic! Než jsem se ale stačila zeptat na něco jiného, Vera povídala dál, respektive mi nabídla, jestli bych se nechtěla přidat k nim. Její bratr by mě mohl něco naučit, jak se zmínila předtím. Navíc místa je tam dost. No… Nevěděla jsem, jestli by bylo dobré odejít teď, když Nagesh odešel někam pryč, hledat děti. I když jsem z toho měla divný pocit. “Hm, nechám si to kdyžtak projít hlavou,“ rozhodla jsem se pro diplomatickou odpověď. Každopádně by bylo dobré mít nějaké možnosti, kdyby náhodou se něco pokazilo nebo kdybych se rozhodla hledat domov jinde. Podle všeho už se do Valinorského lesa stejně nikdy nevrátím, takže bylo asi načase, abych se začala učit o zdejším světě.

Všechno jsem sledovala jen tak z povzdálí. Nellyno vytí, kterým volala své děti, bylo vážně srdcervoucí. Celá tahle situace byla tak… Já hledala svého nevlastního otce, a přitom našel Nagesh mě. Zakrátko však oni začali oni hledat své děti… Pořád samé hledání. A já stále neměla pocit, že bych někam patřila. I když Nageshova slova byla milá.
Konečně se brzy objevila Satori. Samozřejmě o dost větší, než jsem si ji pamatovala. Přeci jen to bylo už docela dlouho, co zmizela společně se svým bratrem a Zurri. Rodiče se k ní vrhli, celí šťastní. A já měla srdce na milion kousíčků. Jasně, že jsem jim to shledání přála. Ale tolik mě bolelo, že jsem nezažila stejné shledání s Eldarionem.
Tiše jsem popošla blíž, čekala, až se vypovídají. Nagesh však se najednou rozhodl, že se půjde kamsi podívat, zatímco nás poslal domů. Rozloučil se s partnerkou i dcerou, lehké drcnutí věnoval i mně a byl pryč. Všimla jsem si Nellyina smutku v očích. Nechtělo se mi věřit, že by to bylo jen tak. Ale jak jinak by to mělo být? Našli sice Satori, ale Zurri, Tartaros i Zestarian byli pryč. To bylo vážně na hlavu. Doufala jsem, že se aspoň ti tři budou držet spolu, aby se neztratili jeden druhému.
“Ahoj, Satori,“ přišla jsem k vlčicím blíž, když jsem se přestala dívat za Nageshem, protože už vlastně nebyl vůbec vidět. Zmizel v dáli mezi stromy. “Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla jsem ze slušnosti. Než jsem se stačila rozkoukat, Nelly mě k sobě přitiskla a věnovala mi omluvu. No, vlastně se ani omlouvat nemusela, nikdo po ní přece nechtěl, aby se o mě starala nebo že by mi měla být oporou. Zároveň chtěla vědět, jestli půjdeme hledat Zestariana se Zurri, navzdory tomu, že nás Nagesh poslal domů. “Ale co les? Ten nikdo nehlídá?“ Uvědomila jsem si, že jejich domov je dlouhou dobu osamocený.

Září (1/10) • Vera

Moje společnice se tvářila poněkud zklamaně. Asi možná čekala, že to bude něco mnohem zajímavějšího, než se nakonec ukáže, tu kolem nás poletovali broučci. Ale ani to nebylo špatné zjištění, já jsem aspoň žádného takového ještě neviděla.
Nicméně evidentně jsem si nedovedla představit, že by šedá vlčice mohla chtít celá svítit. Na rozdíl od mé skeptičnosti ona byla nadšená. Takže si to asi nejen dovedla představit, ale možná se i tak rovnou viděla. Usmála jsem se. “Pokud by se to dalo ovládat a zhasínat podle toho, jak chceš ty, tak by se toho asi dalo využít,“ začala jsem smířlivě a zamyšleně. “Ale kdyby se tvoje tělo rozsvěcovalo samo hned jak padne soumrak, tak by to bylo na houby. To bys ani nemohla hrát ve tmě na schovku, světlo by tě prozradilo,“ pokračovala jsem. Každopádně něco mi říkalo, že v tomto světě asi nic není nemožné, takže… Pokud by věděla, kde to zařídit, možná by se toho mohla dočkat. Na to by se asi musela zeptat svých rodičů. “Ty jo, teď jsem si uvědomila, že jsem se vůbec nepředstavila. Omlouvám se. Jsem Namaari a momentálně přebývám v Javorovém lese,“ usmála jsem se na šedou vlčici omluvně. Kdybychom se někdy potkaly příště, určitě by bylo dobré vědět, jak se vlastně jmenuje.

Srpen (7/10) | Vera

Už jsem si vážně myslela, že vlčice začne prosazovat svou, abychom se proti sobě rozběhly. Takže se mi vážně ulevilo, když nakonec rozhodla, že ne a vymyslíme tedy něco jiného. Jenže mě tedy momentálně asi vynechal mozek, protože žádný jiný nápad prostě nevyklopil.
Za několik okamžiků už ale nebylo potřeba přemýšlet nebo vymyslet - zavolala jsem vlčici k sobě, aby se přišla sama přesvědčit, že to létající světélko je vážně hmyz. Trochu nedůvěřivě, přesto však opatrně a tiše, došla ke mně. A tak se jí naskytl pohled, který jsem před chvilkou oznámila. Milé šedé vlčici tedy nezbylo, než mi dát za pravdu. Moc z toho nadšená nebyla. "A ty bys vážně chtěla svítit?" zeptala jsem se zvědavě. "Jakože komplet celá?" Zašvihala jsem ocáskem a zkusila si představit, jak by to vypadalo, kdyby vlk - nebo potažmo tahle mladá slečna, měla svítit. To bylo docela k popukání, i když možná v noci by to mělo svou praktickou stránku - posvítí si na cestu. Ale zase ji každý uvidí. Třeba nějaký vetřelec nebo někdo, koho nemá ráda a chce se mu vyhnout.
Pohlédla jsem na malinkého broučka. Ten ale nesvítil celý, jen jeho zadeček. Už si asi odpočinul, nebo se mu nelíbilo, jak na něj civíme, nicméně zvedl křidýlka a odletěl. "Stejně by mě zajímalo, jak se jmenuje. Pro příště. Zkusím se pak zeptat třeba Nelly,"

Srpen (6/10) • Vera

Šedá vlčice se na mě zvláštně podívala, když jsem jí svěřila, že jsem vlastně sirotek. Nějak jsem nevěděla, co si z toho výrazu mám vzít, ale byl poněkud pochybovačný. Nebo možná i překvapený, asi nečekala, že mám za sebou takový osud a to ještě nevěděla zdaleka všechno. Ale evidentně nechtěla vyzvídat dál, třeba jí to stačilo, třeba jí to přišlo nemístné a nechtěla rozjitřovat rány. Kdo ví. Takže jsem už jen přikývla na její poznámku, nemilé bylo hodně mírné slovo.
Momentálně jsme se věnovaly víc těm létajícím věcem. Tedy, podle mé společnice to byly hvězdy, ale to se mi prostě nepozdávalo. Napadlo ji, že bychom se mohly rozeběhnout proti sobě, aby nám neutekly. Zamračila jsem se. “To bychom do sebe mohly narazit a způsobit si nepříjemné zranění,“ řekla jsem rozumně. Sice jsem se žádných bolístek nebála, ostatně s mými nevlastními bratry ve Valinorském lese jsme si všichni čas od času nějaké způsobili, ale… Přímý čelní střed by byl asi jiná liga než zatrhnutý drápek, vypadlý mléčný zub nebo nějaký škrábanec či kousanec.
Jenže když jsem nemohla vymyslet, co bychom mohly udělat pro to, abychom tu věc chytly a prozkoumaly, všimla jsem si, že jedna je blízko mě. Takže jsem si mohla vše prohlédnout. Podle mého závěru to byl nějaký hmyz, ale společnici se to nejspíš nepozdávalo. “Tak se pojď podívat blíž, ale opatrně, ať ji nevyplašíš.“ Navrhla jsem jí, aby se sama přesvědčila a nemyslela si, že lžu.

Srpen (5/10) • Vera

Tak nějak mi nedošlo, že by vlčice mohla mít bratra staršího, než je ona sama. Vzápětí mi to sama řekla. Prý měl její tatínek tohoto bratra s jinou vlčicí, než má momentálně ji. “Aha,“ odtušila jsem. Vlastně jsem se cítila chvíli jako blbec. Ale co už. Takže moje společnice zřejmě pocházela z velké rodiny. Já jsem pak vysvětlila, že se mnou se narodila ještě dvě vlčata, ale nebyla naživu. Zachmuřila jsem se, když nadhodila, že jsem měla mamku jen pro sebe. “Vlastně ne,“ řekla jsem a zastříhala oušky. “Maminka umřela pár dní potom. A tatínek ještě dokonce dávno předtím, než jsme se narodili,“ vysvětlila jsem. Bylo mi jasné, že asi bude chtít vědět, jak to bylo se mnou tedy dál, kdo mě vychovával. Sama jsem o tom zatím nemluvila pro případ, že by ji to nezajímalo nebo se nechtěla na to ptát.
Ryby jsme nakonec nechaly být, měly jsme teď zajímavější věci na průzkum. A docela by mě zajímalo, co to tu vlastně poletuje. Byla jsem si víc než jistá, že hvězdy to nejsou. Vlčici se líbila představa, že by mohla svítit. A byla odhodlaná na tom začít hned pracovat, zatímco já se dívala poněkud pochybovačně. Ale nechtěla jsem kazit hru. Chvíli jsem čekala, jestli bude ve své misi úspěšná, ale přesně, jak jsem předpokládala, nebyla dost rychlá a zuby jí cvakly naprázdno, div si je nevyrazila. “To nebude jen tak, to chce nějakou strategii,“ řekla jsem důležitě a posadila se do trávy. Jenže jsem absolutně neměla ponětí, co vymyslet. Kromě toho, že bych musela být mnohem rychlejší, mě nic nenapadlo. Ale pak jsem si všimla, že jedno světélko se nehýbe a je celkem blízko mě. Jásavě jsem se podívala na svou společnici. Nicméně jsem se rozhodla, že si tu věc nejdřív prohlédnu z blízka. “To spíš vypadá jako nějaký hmyz,“ pohlédla jsem na vlčici a promluvila polohlasem. Nechtěla jsem to stvořeníčko vyplašit, i když bližší průzkum nám asi nedovolí. Ani neodpoví na otázku, co je zač.