Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen (2/10) • Vera

Ze zamyšlení mě vyrušil hlas, který se ozval blízko mě. Ohlédla jsem se tím směrem. Stála tam šedavá vlčice, zhruba stejného věku. "Hmm?" udělala jsem překvapeně. "Ale ne, netrucuju," uvědomila jsem si, na co se mě ptala. "Byla jsem jen trochu zamyšlená. A užívala si tu atmosféru, je tu docela krásně," usmála jsem se na ni, aby si nemyslela, že jsem nějaký zamračený kakabus. Kamarádka by se mi teď vážně hodila. A pak jsem si všimla zvláštního miniaturního světýlka, které se objevilo u její hlavy. Zvědavě jsem se zvedla a přišla se podívat blíž. Ale světýlko bylo rázem fuč. Zamračila jsem se a zapátrala pohledem v šeru. Opodál, kolem vysoké trávy, jsem viděla těch světýlek víc. "Co je to?" Podívala jsem se na vlčici, jestli ona tuší, co to tu poletuje.

Srpen (1/10) • Vera

Tiše jsem kráčela po břehu jezera. Byl docela příjemný večer. Déšť konečně ustal a obloha byla bez mráčku. To vypadalo slibně, možná bych nemusela zmoknout. Slunko sice nezkoušelo vyšvihnout, den už se beztak pomalu chýlil ke konci, ale to nevadilo.
Posadila jsem se do písku, pozorovala klidnou vodní hladinu a vdechovala okolní vůně. Trošku jsem doufala, že bych mohla mít štěstí a potkat Rolanda, ale evidentně měl něco lepšího na práci. Vlastně jsme se nijak nedomlouvali, tak nemohl vědět, že tu jsem. Ale neklesala jsem na mysli, klidně se tu mohl zjevit někdo jiný, s kým bych se mohla seznámit.

<<< Javorový les (přes Ostružinovou louku)

To vedro bylo úmorné. Už jsem ani nestíhala ochladit se aspoň trošku s vyplazeným jazykem. Plácnout sebou někam do vody by bylo asi příjemnější. Jenže teď jsme měli jiný úkol. Hledat Satori a Zesta. A taky Zurri. Docela mě mrzelo, že tu nebyl i Tartaros. Nicméně ten se rozhodl vydat se po vlastní ose. A kdo ví, třeba se podaří jemu najít své sourozence, aniž by je vlastně hledat. Mohli být úplně kdekoliv.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla Nageshův hlas. Promlouval evidentně ke mně, takže jsem mu věnovala veškerou pozornost, které jsem byla schopna. No, že rodičovství rozhodně není žádná sranda, to už jsem si stačila všimnout. Co jsem byla od podzimu mezi nimi v Javoru, bylo u nich vše otočené vzhůru nohama. Ale na vině jistě byly ty události kolem Tartarose. Kdyby nezmizel a Zurri s vlčaty ho nešli hledat, jistě by se všechno vyvíjelo jinak. Evidentně ale není vše zalité sluncem. Ach jo. Vyslechla jsem si Nageshovo vyprávění o Nelly, jak přišla na Gallireu zatoulaná, jako já. On rodinu sice měl, ale vesměs se hned odloučili. “Já vím,“ kývla jsem na jeho slova, že rodinu můžou vlastně zastoupit i jiné vlci, které potkám. “To už se vlastně stalo, Eldarion měl být mým nevlastním tátou, protože ten vlastní, Arnon, zemřel ještě před tím, než jsem se narodila. A maminku, která ho následovala krátce po mém narození, zastoupila Beta naší smečky spolu s pečovatelkou,“ Vysvětlila jsem mu, jak to bylo s náhradní rodinou u mě. Ale o tu jsem vlastní vinou taky přišla. “Děkuji, Nageshi, to jsi hodný, že to říkáš,“ usmála jsem se na něj, když mi řekl, že v Javorovém lese budu mít vždycky svou rodinu, ať už se nám podaří tu původní najít nebo ne. Nebo kdybych se rozhodla jinak. Bylo to těžké. Ještě jsem nenašla na žádné straně nějaký klid, jen s trochou lásky a porozumění…. I když vlastně Nagesh měl porozumění dost. A Nelly jistě také. Jenže tak strašně moc jsem chtěla obejmout, usnout vedle někoho v pocitu bezpečí a vědět, že mě někdo má rád. Jenže to jsem neměla zatím nikde. Takže… Kdo ví. Asi jsem k tomu nebyla určena.
Dorazili jsme na místo, kde voda padala z velké výšky, takže dělala docela hluk. Ale bylo tady příjemně! Zatímco Nagesh volal jména svých dětí, já jsem se na okamžik vzdálila k vodě, abych svlažila vyschlé hrdlo, protože bych nebyla schopna křičet dost nahlas. Pár doušků vody bylo vážně osvěžujících, už jsem to potřebovala. Cítila jsem se mnohem lépe, aspoň po fyzické stránce. Nastražila jsem uši a poslouchala. Ale zurčení vody bylo šíleně hlasité, okolní zvuky skoro nebyly slyšet. Tázavě jsem se podívala na Nageshe s Nelly, jestli něco zaslechli oni nebo půjdeme někam dál, kde bude méně hluku.

Čevenec (4/10) | Roland

Dozvěděla jsem se, že jsou i jiná místa, kde se rodí vlci s magií a ona tam existuje. A také samozřejmě jsou i taková, kde nic takového není. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Ten svět ale musí být velký. A dost různorodý," uzavřela jsem tyhle myšlenky. Byla jsem ráda, že jsem se dostala sem - rozhodně jsem se měla co učit a co zjišťovat. Také pro mě bude dost napínavé, co zjistím o sobě. Kdy se dozvím, jestli jsem se s nějakou magií narodila nebo ne. Mirimë o ničem takovém v souvislosti s mojí maminkou nemluvila. Ale bylo možné, že se k tomu prostě jen nedostaly. Ovšem nemluvila o tom ani když nás učila spolu s Tári. Takhle tohle pro mě byla v tuto chvíli záhada. "Jsem zvědavá, jak to bude se mnou," dodala jsem ještě. Také se mi ulevilo, když mě můj učitel ujistil, že se neptám moc. Vlastně moji zvědavost chápal a byl docela smutný, že zrovna na tohle téma mi toho on sám moc říct nemůže. Každopádně jsem ale ničeho nelitovala, dozvěděla jsem se zatím aspoň něco. Na další zjišťování jsem se musela zkrátka obrátit na někoho jiného.
Ovšem téma lovu bylo pro Rolanda evidentně jistější. V tomhle byl určitě zkušenější. A dost možná byl také lovcem, stejně jako Eldarion. Shodli jsme se, že ulovit vysokou to už je vyšší liga. "Hm, celou laň bych asi sama nesnědla," usoudila jsem při zmínce, že tulákům většinou stačí k jídlu zajíc.
"Můžu se ještě zeptat, z jaké smečky pocházíš? Jaké to tam je?" Zajímala jsem se a doufala, že v tomhle nejsem nějak moc vlezlá nebo neslušná, ale chtěla jsem vědět, kde Roland žije, abych ho mohla případně někdy přijít navštíví, kdyby o to stál.

Červenec (3/10) |Roland

Strašně ráda jsem Rolanda poslouchala. Navíc jsem začínala mít pocit, že mě jeho společnost těší. Bylo to skvělé - konečně jsem se začala něco učit a hlavně dozvídat o světě zdejším. Přikývla jsem tedy a jeho poznámku o tom, že magie je velká moc a musí se s ní umět zacházet, jsem si dobře zapamatovala. Následně jsem se dozvěděla o projevení magie, které by mělo nastat zhruba v období dospívání. Ovšem bylo možné, že se s ní už vlci narodí. Zamyšleně jsem zatěkala očima po okolí. "Pak je otázka, jestli se s magií narodí i někdo, kdo pochází odjinud," vyslovila jsem pak myšlenku nahlas. Podle všeho jsem si na to musela ale ještě počkat.
Bylo však možné ovládat magií více a Roland dokonce takové vlky znal. Nadšeně jsem zavrtěla ocáskem. "A jak to je vlastně možné? Když se s jednou narodí, jak získají další?" Začala jsem sázet další otázky. Pak jsem se zarazila. "Omlouvám se, jestli se moc ptám..." Hodila jsem na něj nevinný kukuč s širokým úsměvem. Ale zdejší svět vůbec neznám. dodala jsem v duchu.
Nuže - ryba ušla, ale pro případ nouze. Zajíc je lepší. Ovšem jak jsem se dozvěděla, ani jeho není snadné ulovit. Tiše jsem si povzdychla. Evidentně obstarání potravy není pro vlky jednoduché. "A vysoká je už level pro zkušené a skupiny," dodala jsem zamyšleně. To jsem věděla od Tári, když mi vysvětlovala Eldarionovu roli ve smečce.

Červenec (2/10) | Roland

Pozorně jsem poslouchala, co se dozvím o magiích, ale zase takový výčet a důkladný výklad to bohužel nebyl. Nicméně dozvěděla jsem se aspoň něco, takže zase bylo o čem přemýšlet a hlavně to bylo skvělé téma pro rozhovory. Rozhodně jsem musela v prvé řadě vyzpovídat Nageshe s Nelly. “Každopádně to je určitě něco hodně zajímavého!“ Usmála jsem se vesele. Docela by bylo zajímavé nechat si ukázat, co s magií umí vlci, kteří se jí učí ovládat už dlouho. “A ti vlci se s tou danou magií už narodí? Umí také někdo jich ovládat víc?“ Zvolila jsem trochu obecnější otázky, na které by můj učitel mohl vědět odpovědi.
Podařilo se mi rybu odtáhnout na břeh a zakousnout. Roland mě pochválil a já se zatetelila blahem. Také jsem minimálně o půl metru povyrostla. Tak jsem se cítila důležitě, že se mi to povedlo! A chuť byla… Hmm… Taková, jakou jsem čekala – mdlá. Rozhodně ryby zařadím někam na konec svého jídelníčku a budu je jíst fakt jenom v nouzi. I když Roland mínil, že je to hlavně o zvyku. “Zajíce jsem taky ještě nelovila. Ale určitě je to lepší než ve vodě! Nemá tak kluzké tělo,“ mudrovala jsem.

Zatímco Nelly se radila se svým partnerem, já jsem seděla tiše opodál. I když jsem se od Nageshe dočkala přátelského drcnutí, věnovala jsem mu aspoň milý úsměv. Pak jsem zvedla hlavu k obloze, která byla jako vymetená. Slunce svítilo a hřálo o sto šest. I když jsme byli celkem schovaní ve stínu stromů, začínalo být nepříjemné horko.
"Hmm?" Sklonila jsem hlavu zamyšleně, když mé uši zachytily Nageshův hlas vyslovující mé jméno společně s otázkou, zda jsem v pořádku. Mrzelo ho, že jsem u nich zažívala zatím jen chaos. V duchu jsem se ušklíbla. To nazval správně. Rodinná pohodička vydržela jen pár dní po narození trojčat. A nejspíš i cítil - nebo možná i viděl - moje rozpoložení. Málem jsem se kousla do jazyka. Nechtěla jsem lhát. Ne, nejsem v pohodě. Chybí mi rodina. Chci obejmout. Chci se radovat z léta. Chci se učit. Chci poznávat svět okolo sebe. Kňourala jsem v duchu zoufale. Ale také jsem nechtěla přidělávat starosti. "Ano, v pořádku. No... Nemáte to zrovna lehké," řekla jsem nahlas, ale smutku jsem jeho tónu úplně nemohla zabránit. Ale doufala jsem, že má hlavu plnou starostí o své děti, takže si toho nevšimne.

>>> za Nageshem a Nelly

Červenec (1/10) | Roland

Dozvěděla jsem se, že hory můžou být sice zrádné, zejména v nějakých vyšších polohách, nicméně na to, abych se mohla pořádně rozhlédnout po krajině, jsem ani nepotřebovala lézt do nebezpečných a zrádných výšin. Klidně by na to stačil i nějaký kopec. Ostatně - mohla bych se zeptat 'doma', odkud by to bylo možné. Souhlasně jsem přikývla s tím, že to v budoucnu možná s někým proberu.
Další téma ale bylo zajímavější. Týkalo se magii. Roland, stejně jako já, nepocházel odtud, takže nejspíš jsme na tom byli oba stejně, na rozdíl od vlků zdejších jsme nejspíš kouzlit neuměli. "Hm, zajímavé." Broukla jsem zamyšleně. Moje domněnka ohledně barvy očí a magie, kterou ovládají, byla nejspíš správná. A nejspíš jich bylo víc, když zmínil i červené oči v barvě ohně. Ale evidentně toho také moc nevěděl, což byla trochu škoda. "To nevadí, zkusím se zeptat Nelly. Asi je těch magií hodně, že? Usmála jsem se s pohlédla do jeho přátelského oka. Cítila jsem se už naprosto uvolněně a v pohodě. A líbilo se mi trávit čas s ním. Měla jsem očividně docela štěstí.
Také moje píle při lovu ryby se vyplatila. Při dalším pokusu jsem už byla úspěšná. Jenže jsem na okamžik zpanikařila, nevěděla jsem, co teď. Roland mi naštěstí hned poradil, abych úlovek položila na zem a vší silou ji kousla za hlavu. Rozběhla jsem se tedy zpátky na břeh, kde jsem položila rybu na zem. Ta sebou ale začala divoce házet, takže nějaký kousanec nebyl možný. Tak mě naštěstí samotnou napadlo, abych ji podržela tlapkou, i když to nebylo jednoduché. Musela jsem použít obě. Vzápětí už jsem provedla poslední úkon - zvláštně to křuplo a byl klid. Vítězoslavně a s ocasem kmitajícím ze strany na stranu jsem se podívala na svého učitele. Pak jsem pozornost opět věnovala rybě - vážně nevoněla moc vábně. A když jsem ji ochutnala - no nic moc. "Chutná docela zvláštně. Zajíc je rozhodně lepší," nakrčila jsem čenich, ale svůj úlovek jsem spořádala. Co bych to byla za lovce, kdybych pohdrla svou kořistí!

Červen (8/10) | Roland

Záporně jsem zavrtěla hlavou. "Na horách jsem ještě nikdy nebyla. Jen jsem o nich slyšela, že jsou dost nebezpečné, hlavně v zimě. Ale nějaký ten výhled na svět kolem, to by se mi líbilo. Možná bych odtud zahlédla i Valinorský les. A věděla bych, kudy se vrátit." Začala jsem uvažovat. Ten nápad se mi líbil. Dobrá viditelnost by snad mohla být právě teď v létě, když bylo hezké počasí. Také je údajně Gallirea zvláštní místo plné kouzel a zázraků. To mi připomnělo, že to bude mít něco společného s tím, že někteří vlci mají různé barvy očí. Alespoň Nelly měla modré, zatímco Nagesh stejně zlaté, jako já, Tartaros. Matně jsem si vybavovala, že jeho sourozenci měli stejné. Ale Zurri už jsem si vůbec nepamatovala. Rolandovo oko bylo také zlaté. "A jak je možné, že to někdo neumí? Myslela jsem, že tady to umí všichni." Vyslovila jsem otázku, nad kterou jsem se zamyslela, nahlas. "Souvisí to i nějak s barvou očí? Já... V mém rodném lese jsme měli všichni hnědé či takové zlatavé oči, jako máme my. Ale Nelly je má modré," uvažovala jsem dál. Vlastně jsem ani neměla možnost zjistit, proč ona má oči úplně jinak barevné. Ach jo, tolik toho nevím ani o běžném životě, natož o nějakých speciálních věcech v tomhle kraji!
Ulovit rybu se mi nepodařilo. Aspoň ne na první pokus. Ale asi jsem svého učitelem špatně pochopila, když jsem myslela, že existuje i nějaký jednodušší způsob, jak být úspěšná. To údajně není - prostě je nutné trénovat. Trochu zklamaně jsem svěsila na okamžik uši. "Dobře. Budu to zkoušet znova," řekla jsem pak odhodlaně a popošla kousek dál. Vypadalo to jednoduše, když lovil Roland a měl úspěch napoprvé. Nicméně to asi byl výsledek toho, že právě hodně trénoval. Zaujala jsem tedy vyžadovanou pozici a byla v klidu. Tentokrát čekání bylo mnohem kratší. V duchu jsem zajásala - zhluboka se nadechla - strčila hlavu pod vodu a chňapla - když jsme se znovu vynořila, držela jsem v zubech za ocas rybu. Ale místo toho, abych mohla jásat a slavit úspěch, jsem zoufale pohlédla na svého učitele, protože ryba sebou zoufale mrskala, snažila se dostat z mého sevření, a já se snažila, seč mi síly stačily, ji nepustit. Co teď? Vyslala jsem k Rolandovi němou otázku.

Červen (7/10) | Roland

Nechápala jsem, co je na mé otázce k smíchu. Ale evidentně něco jo, protože se Roland smál na celé kolo. Trpělivě jsem počkala, až s tím přestane a vysvětlí mi, co bylo tak vtipné. Naštěstí se nesmál dlouho. V klidu se rozpovídal o tom, že vlci jako veverky lézt po stromech neumí. Chtěla jsem se zeptat, jestli si je tím jistý, ovšem on pokračoval dál - šlo by to v případě, že bych narazila na nějaký správně rostlý strom. "Aha, to je škoda," povzdychla jsem si zklamaně. Zvedla jsem hlavu už po několikáté a pohlédla do korun stromů. "Ale bylo by dobré z výšky vidět svět," dodala jsem a zase hlavu sklonila.
Nyní byl čas k lovu. Nebo spíš k pokusu o něj. Protože i když jsem se snažila, nebyla jsem úspěšná. Což mě namíchlo. Zkrátka jsou dost rychlé a mrštné. A také evidentně mají zvláštní povrch těla. Roland mi tedy doporučoval zkoušet to dál, i když by mi mohl poradit, jak si to zjednodušit. "A povíš mi, jak na to, když se mi podaří rybu ulovit bez toho?" Zeptala jsem se s širokým úsměvem, vrtěním ocásku a "psíma očima".

Červen (6/10) | Roland

Pohlédla jsem na stromy ještě jednou. Vlastně jsem si ani nedovedla představit, jak dlouho žijí oni. Nebo mohou žít. Ale podle všeho to mohlo být mnoooohem déle než my vlci. "Asi toho musely hodně zažít." Řekla jsem ještě zamyšleně. Tu jsem si vzpomněla na zimní setkání s Elisabettou. "Umí vlci lézt po stromech? V zimě jsem to s jednou kamarádkou zkoušela, ale moc nám to nešlo. Chtěly jsme být jako veverky." Zeptala jsem se. On by to přeci mohl vědět. Možnost zjistit to od někoho jiného dospělého jsem dosud neměla, takže... Ještě že jsem si vzpomněla! I když těžko říct, jestli se někdy s Elisou potkáme. Ovšem kdyby jo, mohla bych jí povědět, co jsem zjistila. A bude to taky dobré jen pro mě. Rolandovi se mé oslovení líbilo, nikdo mu tak ještě neříká. Tak to bylo fajn, že aspoň něco pro něj bylo nové. Jinak toho také jistě spoustu zažil. Ale ještě než jsme se pustili do lekce lovení ryb, vysvětlila jsem mu, jak je to s mou rodinou. Nebo spíš se současným bytím.
Teď už ale všechno šlo stranou - veškeré mé soustředění se už přeneslo na vysvětlování, jak se vlastně ty podivné obyvatelky zdejšího jezera loví. Učila jsem se rychle a ráda, takže tohle bylo vlastně moc fajn. V Javorovém lese jsem se toho zatím moc nenaučila.
Takže budiž zapamatováno vše, co bylo potřeba: nejdřív klid a trpělivost. Stála jsem ve vodě, její hladinu jsem měla skoro po břicho. Ocas jsem - aniž bych si to uvědomila - měla vodorovně na úrovni hřbetu. A civěla jsem na dno. Voda byla krásně přízračná, takže viditelnost perfektní. Trpělivost mi vydržela chvíli, ale pak už jsem měla sto chutí se začít ošívat. Místo toho jsem se raději začala napomínat. Konečně jsem zahlédla nedaleko pohyb. Nadšením jsem zadržela dech. Hlasitý výdech jsem si na poslední chvíli rozmyslela, abych zachovala ticho. Sklonila jsem hlavu trošku níž. Tak kde jsi? Hurá! Teď už byla ryba blíž k mým nohám. Takže mohla přijít další fáze - rychlost. A také zadržet dech. Honem jsem se tedy nadechla, strčila hlavu pod vodu a naprázdno cvakla zuby. Když jsem se znovu vynořila, samozřejmě jsem nic nedržela. Zamračila jsem se. "Hm, vážně jsou dost rychlé," zabrblala jsem nespokojeně.

Dál jsem mlčky kráčela za Nelly. Tedy ne úplně za ní, ale na úrovni zadních nohou. Chtěla jsem jí nechat dost prostoru na přemýšlení a nerušit. V hlavě jsem teď měla duto a prázdno. Krátce jsem se znovu ohlédla, jestli si to Tartaros nerozmyslel teď, že by se přeci jen nerozběhl za námi. Ale nikde nikdo. Tiše jsem povzdychla a přestala tomu rozumět. Ví, že jsou jeho sourozenci neznámo kde, ví, že je jeho máma chce hledat, mluvil o tom i jeho táta... A on se teď sebere a zdejchne se kdo ví proč kdo ví kam? Nebo snad chtěl hledat po vlastní ose?
S odrknutím jsem zakroutila očima, když už jsme byly zpátky v Javorovém lese. Krátce jsem se zastavila a zavětřila. Ale hned jsem se zase rozešla, aby mě měla Nel tak nějak v dohledu. Abych se neztratila ještě já. I když já už ztracená byla. A kdo ví, co tady ještě dělám. No... Holt jim asi pomůžu najít potomky a budu doufat, že to bude úspěšnější mise, než když jsem hledala Eldariona.
Skoro jsem přeslechla, když Nelly zmiňovala Nageshovu vůní. Byl tedy poblíž. Aspoň nějaká dobrá zpráva - nemusely jsme hledat ještě jeho. Takže stačilo jen pár dalších kroků a byly jsme u cíle. Zatímco Nelly se k němu rozeběhla a přitulila se, já jsem se posadila opodál a čekala, co se bude dít dál. Nebo spíš až mu všechno poví a až se rozhodnou, kterým směrem se vydáme.

Červen (5/10) | Roland

Cizinec souhlasil s mým tvrzením o podivnosti tak napůl. Vlastně měl pravdu v tom, co zmínil dál - kupodivu jsem ani neměla čas se nad tím vším zamýšlet víc do hloubky. Tedy, když pominu to, co jsem se naučila od Tári. "To je asi pravda. Znám i střídání ročních období a co se přitom děje, i když jsem zatím zažila jen část podzimu a zimu. Vlastně teď poznávám jaro. A vážně můžou být stromy tak staré?" zamračila jsem se pochybovačně a naklonila na hlavu. Přitom jsem zrakem obhlédla těch několik stromů, které tu kolem byly. Pravda. Minimálně byly obrovské. Některé vysoké, některé mohutné. Ach jo, tolik byla zanedbávána moje výchova a hlavně učení!
Přiznala jsem, že plavat neumím. A jak jsem se vzápětí dozvěděla, přes zimu to evidentně nebylo ani pořádně možné. Nebo možná vyloženě nemožné. Ale nemusela jsem klesat na mysli, protože pokud se budu držet na mělčině, můžu ulovit rybu i tak. S veselým úsměvem a zavrtěním ocásku jsem přikývla. "Jsem připravena poslouchat pokyny, pane učiteli," řekla jsem a doufala, že se to za oslovení nebude zlobit.
Pak se mi představil jako Roland. S úsměvem jsem přikývla, že mě těší. Evidentně mu ale vrtalo hlavou, jak je to s tím mým domovem. "Ano, já teď žiju v Javorovém lese s Nelly, Nageshem a jejich dětmi. Narodila jsem se ve Valinorském lese, ale při hledání nevlastního otce jsem se ztratila. Nagesh mě našel a přivedl k nim domů." Nakonec jsem se rozhodla, že mu tedy povím, jak to se mnou je.

Červen (4/10) | Roland

Podívala jsem se na vlka trochu pochybovačně. "Jenom trochu? Je úplně totálně megapodivná," Opravila jsem jeho tvrzení, že je ryba "trochu podivná".
Jelikož mi nebylo jasné, jak se ten tvor může pohybovat bez nohou, bylo mi vysvětleno, že je na nic nepotřebuje. A pokračoval dál, jak to vlastně mají. "Aha, děkuji." Přikývla jsem chápavě. Zřejmě tedy nechodily po zemi jako my.
Nabídka, abych rybu ochutnala, byla sice lákavá, ale myslela jsem na své dobré vychování. Byl to navíc cizinec, evidentně také dobře vychován, že se chtěl podělit. Ale mně to přišlo hloupé. Navíc mě docela lákala představa, že bych to zkusila sama. Vlk sice souhlasil, ale pak mi položil otázku, zda umím plavat. "Asi ne. Nikdo mě to neučil, narodila jsem se minulý podzim." Vysvětlila jsem. Leda by to byla nějaká věc, kterou ovládá každý automaticky, ale... To asi ne. I chodit jsem se musela naučit. Následovala otázka, zda mě nebudou doma hledat. Trošku jsem se ošila. "Ne, já... Mám domov tak napůl. Ah, omlouvám se. Jmenuji se Namaari," usmála jsem se na cizince. Sice byl zatím sympatický a docela hodný, ale nechtěla jsem hnedka vycinkat, kde momentálně přebývám. Možná později, pokud se rozhodnu, že se mu dá věřit na sto procent. Zatím si ale vedl dobře.

Červen (3/10) | Roland

I když vlk přede mnou neměl část ucha a oko, nepůsobil na mě jako nějaký rváč a potížista. A jelikož měl i příjemný hlas, pomalu jsem uklidňovala svoji ostražitost. Tedy - na pozoru jsem se samozřejmě měla pořád, jen jsem už nebyla připravena se otočit na patě a běžet pryč. Ani jeho postoj nenapovídal, že by se chystal na mě zaútočit. Dokonce mě pochválil za to, že jsem se schovala stranou, zatímco byl na lovu. To mě zahřálo u srdíčka, aspoň něco jsem udělala dobře. Lehce jsem tedy zavrtěla ocáskem.
"Hm, aha." Broukla jsem chápavě na jeho vysvětlení, že v tom jezeře je spousta takových tvorů - ryb, jak je pojmenoval. Na chvilku jsem nakrčila čenich. Nabídl mi, že si ji můžu prohlédnout. Přišla jsem o něco blíž a nedůvěřivě na ni koukala. "Jak se může hýbat, když nemá nohy?" Řekla jsem nahlas zamýšleně. Vlk mi pak nabídl, že mi tuhle rybu nechá a chytí si jinou. Vzápětí však dodal, že ne každému ryba chutná, protože je jiná než tvorové, kteří žijí na souši. Hm, tomu jsem ráda věřila, protože nevoněla moc vábně. Ale už jsem věděla, že i věci, co úplně moc nevoní, mohou být dobré. "Jee, to ne, sám jste si ji ulovil, tak si ji vychutnejte," řekla jsem a ohlédla se k vodní ploše. "Možná bych to mohla zkusit sama," přemýšlela jsem dál. Podle toho, co jsem zatím viděla, to nebude zase tak složité.