Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Ostružinová louka

Na první pokus to nebylo špatné, zase tak úplně mimo jsem nehodila. Jenže na to bych potřebovala víc trénovat. Ovšem nebylo mi přáno. Thea byla, jako když do ní střelí a tak jsem ji následovala. A ačkoliv jsem na tomto místě už jednou byla, vypadalo to úplně jinak. Tehdy bylo teplo, takže voda proudila, v divokých kaskádách padala z výšky dolů a dělala pořádný rachot. Nebylo ani pomalu vlastních myšlenek slyšet. Ovšem díky mrazu, který poslední dny panoval, se voda proměnila v jakousi zvláštní ledovou sochu. I má společnice se zastavila, aby tu nádheru chvíli obdivovala. Souhlasně jsem přikývla jejím slovům. "Já jsem tu jednou byla. Podařilo se nám tady najít Satori. Ale to byly vodopády v pohybu. Taky úžasná podívaná!" řekla jsem.
Hm, ale hlavní důvod, proč jsme běžely jinam - hledat zajíce. Zastříhala jsem ušima. Teď tu byl sice relativně klid, ale zajíci tu jistě nebyli. Thea dospělá ke stejnému názoru. Ovšem neztrácela čas, ukázala směr a tak jsem jen kývla a následovala ji. Co jsme mohly ztratit? Snad jen čas, ale jelikož začínalo poměrně vytrvale sněžit, měly bychom si pospíšit. Lovit ve vysokém sněhu nebude žádná legrace.

>>> Západní úkryt (přes Sráz)

Takže jsme se shodly v tom, že tady prostě nic nevyčmucháme a musíme jít někam jinam. Ale bylo dost možné, že tady zajíci prostě neměla žádnou skrýš a že ten jeden, kterého Thea zkoušela ulovit, měl jen štěstí, že narazil na nějaký úkryt. No, ale to bylo jedno, prostě jsme musely změnit místo. Nechala jsem výběr trasy na své společnici. Nic jsem tedy nenamítala, když ukázala tlapkou určitý směr. Jen jsem kývla a vyrazila společně s ní. “Třeba tam budeme mít větší úspěch,“ řekla jsem povzbudivě a pohodila ocasem. Nevadilo mi, že jsem tak dlouho pryč. No, bylo to vůbec dlouho? Každopádně jsem byla nesmírně ráda, že konečně podnikám něco pořádného a poznala jsem někoho fajn. Už mi to věčné hledání lezlo krkem. Vlastně bych měla cítit nějakou výčitku, že jsem opustila Satori, když jsem Nelly slíbila, že na ni dám pozor. Ale nic takového se nedostavilo. Aspoň ne v téhle chvíli.
Jak jsem se tak začala zabývat úvahou o tom, jestli budeme na dalším území úspěšnější v čenichání zajíců, nevnímala jsem svět kolem sebe. Byť jen na chviličku. Nevšimla jsem si tak, že Thea zpomalila. Zakrátko jsem ucítila náraz a mírnou bolest. Překvapeně jsem se zastavila a zamrkala. Nejdřív jsem pohlédla na oblohu. Ale vzápětí jsem zaslechla tichý smích mé společnice. Takže mi hned cinklo, že to byla ona! Ohlédla jsem se na ni. Vyzývavě špulila prdku do nebe, zatímco spodní část těla byla nízko nad zemí. “No počkej!“ Řekla jsem pomstychtivě. Jenže jsem si nebyla jistá, jak správně udělat takový tvar, který po mě ona hodila. Nikdy jsem to nezkoušela. Ale co, nebyla důležitá dokonalost, hlavně, aby to splnilo svůj účel. Navíc jsem musela jednat rychle, aby mi neutekla. Splácla jsem tedy nějakého takového podivného šišatce a hodila po Thee. Těsně jí škrtnul o zadek. Musela bych na své mušce lépe zapracovat. Zatím jsme postupovaly blíže k místu, které jsem začínala poznávat – byli jsme tu s Nageshem hledat jeho děti.

>>> Vodopády

Snad se mi podařilo tím nepatrným gestem Theu trošku uklidnit, nebo možná spíš rozptýlit. Nechtěla jsem, aby byla smutná. Asi to neměla úplně jednoduché. To mě docela dost mrzelo, protože zatím se jevila jako fajn a hodná slečna, tak proč by nemohla mít klidnou a pohodovou rodinu… No ale rozebírání teď nebylo na programu dne.
I když vypadala, že by se nejraději pustila do lovu ryb hned, musela jsem ji trochu krotit. Jako asi by to šlo, ale koledovala by si o vážné onemocnění, kdyby v té ledové vodě vymáchala hlavu a pak ji ofoukl takový mrazivý vítr. “Jasně, povíme si to,“ mrkla jsem na ni souhlasně. Nebo bylo také možné, že se zase potkáme a budeme lovit spolu. Nicméně jsem věřila, že to zvládne sama, případně s někým jiným. Teď jsme však musely konečně lovit toho zajíce, protože jestli napadne ještě víc sněhu, nebude to vůbec jednoduché!
Takže zatímco jsem zkoušela větřit, Thea zavelela a pomalu jsme vyrazily s čenichy u země. Hm, ale podle všeho se snad ten zajíc, kterého ona předtím zkoušela chytit, přestěhoval. Vůbec žádný zaječí pach jsem nezachytila. Zastavila jsem se, zvedla hlavu, olízla si čenich a tázavě se na svou společnici podívala. “Zdá se, že se ten zajda někam zaběhl a jiní tady nejsou,“ řekla jsem jí svůj poznatek a čekala, jestli má slova potvrdí nebo vyvrátí. Radily jsme se jako zkušené lovkyně, i když jsme byly žabaři. “Asi budeme muset na jiné území,“ dodala jsem. Pohlédla jsem na oblohu, která naštěstí byla bez mráčků. Naštěstí ani sněhové pokrývky nebylo moc, takže to by mohlo trochu hrát v náš prospěch.

Listopad (10/10) * Matteo

Mého společníka evidentně překvapilo, že jsem neznala přetahovanou. Ale pustil se bez okolků do vysvětlování. Nebylo to nic složitého a byla to hra pro dva. Hm, tak to jsme klidně mohli zkusit spolu! Docela by mě zajímalo, kdo z nás by vyhrál. Ale jak jsme se oba rozhlíželi, žádný klacek jsme neviděli. “Hm, asi to budeme muset zkusit někdy jindy. Nebo líp hledat,“ řekla jsem a odfrkla si.
Ovšem průzkum sopky zněl dobře na průzkum, i když nebezpečný. Matteo se mnou souhlasil, ale vzápětí dodal, že je všechno takhle do kopce. Nikdy jsem na žádném nebyla, takže jsem nemohla soudit, jaká je to námaha. Přešla jsem při putování z Valinorského lesa jen několik menších kopečků, ale hory jsem raději míjela. Tehdy mi přišly velké, nebezpečné, nijak lákavé. Ale kdo ví proč teď by mě to možná zajímalo.
Došla jsem k názoru, že Alfa musí být hrdý a neohrožený. Matteo se samozřejmě zajímal, jestli náš takový je. Zamyslela jsem se. “Hm, abych pravdu řekla, strávila jsem s Nageshem málo času, abych to mohla posoudila. Ale rozhodně nepůsobí ustrašeně, roztěkaně, nejistě nebo tak. Důvěryhodný, je hodný, že mi nabídl domov. No a jeho partnerka Nelly… Je to dobrá a hodná duše. Ustrašeně nepůsobí, ale je také hodně citlivá. Aspoň co se týče její rodiny.“ Zhodnotila jsem, jak vidím svým pohledem naše Alfy. Možná bych i dovedla ohodnotit i Alfy Valinorského lesa, ale jelikož to bylo už docela dávno, a navíc jsem byla hodně malá, tak by moje hodnocení asi nebylo úplně objektivní. Nicméně to by stejně nebylo k ničemu.

Listopad (9/10) * Matteo

Bylo pro mě trochu zarážející, že rodiče Mattea nemají oba syny pohromadě. Měla jsem vždycky za to, že dokud jsou vlčata ještě malá, měla by být tak nějak spolu. V bezpečí smečky. Ale nic moc na to téma už neříkal, nejspíš pro něj nebylo úplně příjemné se v tom rýpat víc, tak jsem se raději už neptala.
Raději jsem se tedy držela tématu zimních her. Matteo se zmínil, že umí i přetahovanou. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Tak to zase neznám já!“ Přiznala jsem a věnovala mu vybízející pohled, aby neváhal a tu hru mi popsal. Nebo ještě lépe – ukázal. Přeci jen jsme byli vlčata a docela si rozuměli, tak jsme si mohli taky trochu hrát.
Musela jsem také přiznat, že nemám ponětí, co sopka je, respektive jak vypadá. Matteo mi ji však popsal, takže jsem si to hned zapamatovala a kývla. To bych si jistě s ničím jiným nespletla. Ale bylo to zajímavé. Kolik zvláštních míst a úkazů na světě je. A to určitě o spoustě z nich ani nevíme. “Zní to sice nebezpečně, ale taky docela dost lákavě k prozkoumání!“ Přiznala jsem po krátkém zamyšlení.
S tou domněnkou, že snad ten Matteův strýc nemá nějaký vysoký post ve smečce, jsem se evidentně sekla, protože tmavý vlček uvedl na pravou míru – respektive to byla pro změnu jeho domněnka, že tomu tak je. Že vede smečku spolu s jeho mámou. “Ty jo… Ale to by vážně měl být statečný a hrdý vlk,“ řekla jsem nahlas. Vážně jsem si nedovedla představit, aby se o smečku staral někdo takový.

Thea se zajímala, proč moji dva skoro bratři nešli se mnou. Zavrtěla jsem hlavou na její domněnku, že chtěli zůstat ve smečce. “Chtěla jsem jít sama,“ řekla jsem prostě. Možná ale by bylo lepší je mít po boku – určitě bych se neztratila. Nebo by se nám ve třech bloudilo „líp“. Možná by bylo schopni najít cestu zpátky. Ale to jsem se mohla jen domnívat. Jak by to bylo doopravdy se stejně nikdy nedozvím, tak proč bych si lámala hlavu nad něčím takovým.
Co se týkalo toho, že Thea nemohla jít na lov aspoň jako divák, aby se přiučila něco z dálky… To bylo na jednu stranu docela hloupé. No ale na tu druhou… Holt jsem zkrátka asi uměla pochopit, že se o ni báli. Ovšem bylo pěkné, že během prvního lovu v Cedrové smečce, kde našla nyní domov, si mohla vyzkoušet stopování. “Vážně? No tak to je fajn. To je taky důležitý úkol, umět najít kořist,“ řekla jsem s úsměvem a pokývla hlavou. V téhle smečce se na zapojování vlčat dívali zřejmě jinak.
Moje zmínka o tom, že ji maminka třeba hledá, Theu asi trochu rozesmutnila. Asi trochu dost. To mě mrzelo, nechtěla jsem ji nějak rozhodit nebo tak, spíš jsem ji chtěla povzbudit, že se jistě s mamkou brzy shledá. Ona aspoň mohla chovat naději, já ne. Tedy aspoň co se týkalo biologických rodičů. Mohla mít i naději, že se setká se sourozenci. Tak jsem jen do ní lehce drcla. Kdyby náhodou to nevyšlo, tak měla jistě náhradní domov také fajn.
Raději jsme tohle téma opustily a pustily se do debaty o lovu. Tedy – já jsem se aspoň snažila předat nějaké ty chabé znalosti, které jsem zatím nasbírala. A byla jsem ráda, že se můžu hned s někým podělit! “Třeba tobě budou ryby chutnat víc, to se uvidí, až si nějakou na jaře ulovíš!“ Zazubila jsem se na svou společnici vesele. Pohlédla jsem na oblohu. Měla pravdu, měly jsme teď denní světlo a jelikož jsem tvrdila, že se lépe loví ve dne, měly jsme nejvyšší čas! Navíc se z nebe snášel sníh, takže druhý důvod, proč se pustit do práce, aby nám sníh nezkomplikoval situaci. “Myslím, že jsme zajícům daly už dost času. Navíc se musíme trochu hýbat, začíná být nepříjemná zima. Předpokládám, že si ho budeš chtít vyčenichat sama?“ Zeptala jsem se a vyčkala na odpověď.

Vlčice byla docela empatická, to bylo taky fajn. Nedovedla si představit, že by jí maminka umřela. To měla štěstí, já bohužel ne. Těch pár dní, co ještě žila, jsem vnímala okolní svět jen minimálně. Měla jsem sice za to, že si pamatuji její hlas, ale mohla jsem se mýlit, ovšem to jsem si připustit nechtěla. "Vlastní maminku jsem neměla, ale staraly se o mě pečovatelka Mirimë a Tári, která je Betou. Pár dní po mně se jí narodili dva synové, tak jsem vyrůstala s nimi, jako by byli moji bratři. Někdy to s nimi nebylo lehké," dovyprávěla jsem svou krátkou minulost. Při vzpomínce na Almatira a Almiona jsem se mírně usmála a na chvilku se zasnila. Dneska už jsou jistě větší, silnější a mohutnější, než jsem si je pamatovala.
Ale dost snění. Jelikož se Thea pustila do vyprávění, pozorně jsem ji poslouchala. Ona se pro změnu s maminkou pohádala. Na okamžik jsem se zachmuřila. "Hm, asi obavy chápu, i když jen částečně - účastnit lovu se jako malí nepřicházelo v úvahu, to nám Tári pořád vtloukala do hlavy. Ale zase koukat bychom se mohli, kdybychom byli někde v bezpečné vzdálenosti," řekla jsem zamyšleně. Ale překvapilo mě, že se nechtěla vrátit domů. "Třeba se tvojí mamince po tobě stýská a hledá tě," navrhla jsem s úsměvem. Hádky sice nebyly nic příjemného, ale určitě se dalo všechno zase urovnat. Aspoň jsem si to myslela. "Na druhou stranu je fajn poznat kraj, ze kterého pochází máma, svým způsobem tu máš kořeny. I když lepší by bylo mít průvodce, nejlépe přímo ji," řekla jsem a zase se na chvíli zasnila. Bylo by fajn vědět, odkud pocházela moji rodiče, respektive kraje, kde se toulali. Ale bohužel to už nebylo možné.
Přešly jsme tedy na neutrálnější téma, a sice lov. Mou společnici zajímalo, jestli je lepší lovit ve dne nebo v noci. Tak nad tím jsem se musela na chvíli zamyslet. "No, tma je sice dobrá, že nejsi vidět, ale i ty asi špatně pak vidíš. Řekla bych, že ve dne je to rozhodně lepší. Roland vlastně ani nemluvil o tom, že bychom měli počkat na tmu," přemýšlela jsem nahlas. "To bys nechtěla se přerazit o kořen při lovu." uzavřela jsem myšlenky. "Ryby rozhodně do jara počkají, myslím, že teď bychom si mohly uhnat ošklivé nachlazení. I když mezi námi - nic moc. Je to taková zvláštní chuť, asi si na to někdo musí trochu zvyknout. Zajíc je zajíc, a vysoká je vůbec nejlepší," zhodnila jsem.

Listopad (8/10) * Matteo

Jak jsem se dozvěděla, možná přeci jen u Mattea v lese nějaká vlčata byla, ale ještě neměl možnost je potkat. To se asi také mohlo klidně stát. Nebo pokud třeba on sám hodně cestoval, tak to bylo také možná tím. Kdo ví. Takže jsem jen kývla. Nicméně jedináčkem nebyl – prý má ještě bratra, ale ten žije někde jinde. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Jak to?“ Zajímala jsem se. Tohle bylo teda hodně zvláštní. Pak mě napadlo, že ten bratr může být starší, a tak už žije sám někde jinde. Co se her týkalo, tak znal jen házení šiškami. “Hm, to je taky fajn. Stejně tak můžeš házet sněhové koule. Aspoň jsem to tedy slyšela, ale ještě jsem to nezkoušela,“ řekla jsem a zamyslela, co by ještě se tak dalo podniknout. Leda by nám poradil někdo starší, kdo už zažil více zim, a tak zná nějaké ty hry.
Přesně jak jsem si myslela, Javorový les mu nic neříkal. Matteo pak zmínil název lesa, ze kterého pocházel on. Zavrtěla jsem hlavou. “A já zase neznám Mechový les,“ zazubila jsem se. Ale to se dalo čekat, oba jsme toho asi prošli ještě málo na to, abychom znali okolní lesy a smečky. Tedy, ani jsem si nevybavovala, že by se o něm někdo zmínil. Matteo ještě dodal, že se Mechový les nachází kdesi u sopky. “Aha. No, to jsem asi nikdy neviděla,“ zamyslela jsem se na okamžik. Sice to původně nazval „smradlavou horou“, takže to byl asi nějaký vysoký kopec… Ale nevěděla jsem, kde se takové místo může nacházet.
Možná jsme na to kápli – ohledně té vyjukanosti jeho strýce. To mi přišlo vážně zvláštní. Matteo si myslel, že si třeba myslí, že je pořád malý. Zakřenila jsem se. “Tak to doufám, že není ve vedení smečky, to by asi nebylo dobré,“ dodala jsem.

Listopad (7/10) * Matteo

Hm, tak můj návrh, aby si Matteo zkusil zahrát nějaké zimní hry s kamarády v lese, se nesetkalo moc s úspěchem. Svěřil se, že žádného kamaráda nemá. Trochu jsem se zachmuřila. “Aha, promiň. Nemáte v lese žádná další vlčata? Nemáš sourozence?“ Zajímala jsem se. To by asi nebylo nic zvláštního, že nejsou od nikoho dalšího vlčata, a vlastně ani já neměla sourozence. Ti se bohužel narodili mrtví. Jinak bych měla sestru a dva bratry… “Nebo rodiče, ti si nehrálo?“ Napadla mě ještě poslední možnost – přeci rodiče si se svými vlčaty hrají. Ale návrh, že kdybychom se někdy potkali v zimě, mohli bychom něco spáchat spolu, to už bylo úspěšnější. S úsměvem jsem mávla ocasem. Tmavý vlček se zajímal, odkud jsem já. “No, momentálně žiju v Javorovém lese,“ řekla jsem a zamyslela se, jestli bych zvládla nějak přiblížit lokaci. Jenže jsem si nebyla jistá. No vlastně jistá jsem si byla, že nevím, co je tak něco důležitého nebo hodně známého kolem. Byly jsme sice se Satori na zajímavém místě, jenže ani jedna jsme nevěděly, jak se to jmenuje. Hm, takže jsem doufala, že Matty bude vědět o okolí svého lesa něco víc, abych mohla přijít třeba já. Nebo se můžeme domluvit a sejít se na nějakém místě, které známe oba. Jenže já jsem toho zase tolik moc neznala. Nejvyšší čas to napravit! Sice jsme vyplnili spoustu času pátráním po dětech Nelly, nicméně nikam daleko jsme se nedostali, takže… Předsevzala jsem si, že na jaře to napravím a vydám se na nějaký průzkum Gallirei.
Popis toho, co si mám představit pod pojmem „vyjevený“ se moc nezdařil. Ale nakonec Matteo vymyslel, jak to asi vypadá. Naklonila jsem hlavu na stranu a nakrčila čelo. “Hm, jako velký dospělý vlk by se asi neměl bát ničeho,“ souhlasila jsem zamyšleně. “Ale třeba jsou strašpytlové i mezi dospělými?“ Vyslovila jsem domněnku. Nezmínil se sice, jestli má třeba nějaké vyšší postavení ve smečce, ale těžko říct, zda by to nějak souviselo. Nicméně Alfa nebo Beta by přeci měli být ostří a nebojácní vlci, když chrání smečku a jednají s cizinci.

Musela jsem se zamyslet, protože Theu zajímalo, jestli je můj rodný les daleko. Ale to jsem mohla těžko posoudit, odešla jsem přeci jen jako hodně malá, a tak jsem plynutí času nebo vzdálenosti ještě moc nevnímala. “Těžko říct, byla jsem na cestě pár dní, to jo. Ale byla jsem ještě docela malá. Moje rodina mi chybí. Tatínka jsem nepoznala, ten zemřel ještě dřív, než jsem se narodila a maminka odešla pár dní potom, co jsem přišla na svět. A Eldarion, který měl moji maminku rád a myslela jsem, že bude můj náhradní táta, po její smrti někam odešel a já se ho vydala hledat, ale ztratila jsem se. To bylo minulou zimu. Jednoho dne mě našel Nagesh a odvedl do Javorového lesa, kde mi nabídli útočiště.“ vysvětlila jsem tak nějak jak to se mnou bylo. Vlastně se mi ani nechtělo věřit, že už to bylo tak dlouho. Thea se zmínila, že také není odtud. To jsme tedy měly společné. “A jak ses ocitla tady ty?“ Zajímala jsem se, jak se „podařilo“ odloučit se od rodiny jí.
Jakmile jsem se nabídla, že Thee pomůžu lovit, tak se vlčice celá rozzářila. Tak to mě těšilo, že bych jí mohla s něčím pomoci. A já se vlastně mohla procvičit, jestli jsem schopna lovit i sama. Ostatně sama jsem byla netrpělivá na další lov, když jsme byli spolu, takže tohle byla dobrá příležitost. “Tak domluveno. Ale chvilku počkáme, až se uklidní situace, nevím, jestli jich tu je víc, ale pro případ, že jo, bude teď dost opatrný a nevyleze z nory. A možná varoval i kámoše. Ale uvidíme, spolu to jistě zvládneme,“ řekla jsem sebevědomě a usmála jsem se. Thea se také zvědavě zajímala, jak se loví ryby. “Ano, strčíš hlavu pod vodu a pokusíš se jednu chytit. Nejdřív ale musíš počkat, než připlave blíž. A důležité je se pořádně nadechnout a držet dech, když máš hlavu pod vodou. Nicméně to bych nechala asi na jaro, teď bude voda hodně studená,“ přemýšlela jsem.

Když jsem se představila, Theu asi překvapilo, když jsem použila výraz, že momentálně žiju v Javorovém lese. Faktem bylo, že jako doma jsem se tam necítila. Ani jsem neměla možnost tam v klidu žít, poznat členy lépe, poznat lépe les. Ale kdo ví, momentálně jsem nemyslela na to, že bych šla zkusit štěstí jinam. Rozhodně ne teď před zimou. Tu chybu už jsem nehodlala opakovat. "Narodila jsem se ve Valinorském lese. Ten není tady na Galliree," vysvětlila jsem. Těžko říct, zda mělo cenu teď předně vysvětlovat, možná by ji to ani nezajímalo, i když... Thea vypadala jako zvědavé vlče.
Starostlivě jsem se zajímala, jestli je v pořádku, protože ten její pád nevypadal moc dobře. Sice se posbírala hned a ani nekulhala, ale nejspíš ta jedna noha přeci jen trochu bolela. Kývla jsem. "Jo, bude snad v pohodě," usmála jsem se povzbudivě. Moc dobře jsem chápala, jak se teď cítí. Jako já když jsem napoprvé nezvládla ulovit rybu. "Není to žádná sranda, to je fakt," přikývla jsem na znamení souhlasu. "No, trochu jo. Zkoušela jsem lovit ryby a nedávno i zajíce, ale měla jsem pomoc. Tak jestli chceš, můžeme to zkusit spolu," navrhla jsem s úsměvem.

Listopad (6/10) • Matteo

Tak přeci jen jsme našli shodu u zimy, ale ještě jsme neprobrali jaro a léto. Nicméně to byla celkem fajn období, když nepršelo, tak se dalo leccos podnikat a prozkoumávat. No, vlastně ještě pokud nebylo až moc velké horko.
Překvapeně jsem se ale ohlédla, když se Matteo zmínil, že takové činnosti, které jsem právě popsala, ještě nezkoušel. "Vážně? To někdy zkus, třeba s nějakým kamarádem z lesa. Nebo jestli se potkáme až bude sníh, můžeme nějaké hry vymyslet spolu," navrhla jsem s úsměvem.
Pak jsem si nějak nedovedla představit, co myslí tou "vyjeveností", kterou přiřknul svému strýci. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Nějak nevím, co si pod tím představit," nakrčila jsem čelo. "Ale jestli chceš, zkus to popsat líp - třeba přijdeme na to, co mu je," zazubila jsem si. Třeba by to mohla být sranda.

Po očku jsem sledovala, jak si vlče povede. Ale moc se to nevyvedlo, sice předvedlo překvapivě dlouhý skok, ale místo, aby přistála na kořisti a zakousla ji, skončila na zemi. Až jsem na okamžik zatajila dech, jestli je v pořádku, pořádně to žuchlo. Nicméně než jsem se vydala směrem k ní, jestli je v pořádku, tak se zvedla ze země. To se mi ulevilo. Podle všechno také už zaznamenala moji přítomnost, vydala se mým směrem. Šla jsem jí tedy v ústrety a sledovala, jestli náhodou nekulhá nebo tak. Zatím to vypadalo, že to odnesl její kožíšek. A jistě také svým způsobem ego.
"Ahoj," pozdravila jsem také a přidala úsměv spolu s mávnutím ocásku. Hned se mi také představila jako Thea. Nezapomněla dodat, že pochází z Cedrového lesa. "Těší, mě, Theo," usmála jsem se znovu. "Já jsem Namaari. Momentálně žiju v Javorovém lese. Jsi v pořádku? To vypadalo docela ošklivě," představila jsem se také a vlastně tou otázkou i prozradila, že jsem byla svědkem jejího nezdaru. Nicméně jsem doufala, že jí to nějak nějak nerozhodí, že někdo viděl její neúspěch.

<<< Přímořské pláně

Během chvilky jsem se ocitla na louce. Zastavila jsem se, abych se tu dobře rozhlédla. Ano, bylo mi to tu povědomé, i když samozřejmě vypadala jinak než tehdy na začátku léta. Tady se Tartaros sebral a odešel si někam po svých. Kdo ví, kde je mu dneska konec. Tiše jsem povzdechla. Moc jsem si sice nepolepšila, ale aspoň tu byly nějaké stromy, pod kterými by se dalo schovat. Sice to nebylo bezpečné, ale to se týkalo bouřky - moc dobře jsem věděla, jak zemřel můj biologický otec. Ale bouřka teď asi nehrozila. Znovu jsem se tedy rozešla a ohlížela se po nějakém jehličnanu. Listnaté stromy byly skoro bez vyjímky všechny holé, takže žádnou ochranu před deštěm ani větrem neskýtaly.
Nedošla jsem nijak daleko, když jsem zahlédla drobnou postavu malého vlčete. No, nebylo úplně malinké, ale rozhodně mladší než já. A vypadalo to, že je na lovu, takže abych náhodou nerušila, zůstala jsem opodál a dívala se raději jinam, aby si nemyslela, že jí chci lov pokazit.

Počasí se poněkud pokazilo. Otráveně jsem se rozhlédla. Nebylo tu široko daleko nic, co by připomínalo úkryt, kde bychom se mohly schovat. "Asi bychom se měly vrátit domů. Ať tvoje máma nemá starost," prohodila jsem a oklepala se. Kožich jsem měla už promočený. Ani studený vítr nebyl žádné terno a na náladě to nepřidalo.
"Nebo aspoň najdeme nějaké místo, kde bychom počkaly, než přestane pršet." zamrmlala jsem a rozběhla se směrem, kterým foukal vítr, abych ho měla v zádech a tak se mi aspoň déšť nedostával do očí.

>>> Ostružinová louka