Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad (3/10) * Matteo

Tmavý vlček se nenechal dlouho pobízet a lehnul si vedle mě. Ale tak decentně opodál, přeci jen jsme se ještě neznali, takže zachoval nějaký ten osobní prostor. Vzápětí vysvětlil, že tudy jen neprochází, občas sem prostě chodí. Přikývla jsem a znovu si udělala pohodlí na zádech. "Já také, je tady docela hezky, viď." Řekla jsem a pohodila ocasem, až listí zašustilo. "Tedy v létě je to lepší. Poznala jsem tu moc fajn vlka, který mě naučil lovit ryby a nedávno jsme se potkali znovu a lovili zajíce," svěřila jsem se, ani jsem nevěděla proč. Jen jsem udržovala konverzaci.
Když už jsem měla na jazyku, že bych se představila, můj společník se zeptal na mé jméno. Hned na to se představil jako Matteo. "Matteo? To je hezké jméno," usmála jsem se. "Já se jmenuji Namaari." Prozradila jsem.

Listopad (2/10) * Matteo

Ani jsem nestačila přemýšlet dlouho. Brzy jsem zaslechla hlas, který mě zdravil. Zvrátila jsem hlavu dozadu, než přišel blíž – samozřejmě někdo cizí. Tmavý vlk, ale větší radost, než že bych měla společnost mi udělal fakt, že vypadal na stejný věk jako já! V duchu jsem tedy zajásala. To už ale přišel tedy blíž a já se přetočila na břicho, abych si ho mohla lépe prohlédnout. “Ahoj,“ odpověděla jsem na jeho pozdrav. Vzápětí se mi dostalo pochvaly za můj pěkný pelíšek. “Díky, možná by ses mohl ke mně přidat,“ řekla jsem a přátelsky se usmála. “Pokud by se ti tedy chtělo chvíli ležet ve společnosti, nebo jen tak procházíš kolem?“ Zajímala jsem se zvědavě. Samozřejmě by bylo pro mě lepší, kdyby se - v případě, že má jen cestu kolem - aspoň na chvíli zastavil, každopádně musela jsem si počkat na odpověď. Musela jsem se taky hned krotit, abych si hned nepředstavovala, že z nás budou kamarádi; třeba je to protiva. Ovšem to jsem musela teprve zjistit.

Listopad (1/10) * Matteo

Dneska jsem měla docela rozvernou náladu. To bylo co říct, protože něco takového jsem neměla… No, ani nepamatuji. Možná spíš k tomu ani nebyla příležitost, protože od té doby, co jsem se ztratila při hledání Eldariona, jsem vlastně pořád někoho hledala. Místo klidu v nové rodině, kterou mi nabídl Nagesh, se všechno krátce po narození jeho potomků zvrtlo a hledal se jeho syn, který vlastně zmizel na okamžik a pro změnu odešla někam Zurri se zbylými dětmi, aby hledala. Následovalo zase hledání Zurri s vlčaty s Tartarosem. Tartaros si postavil hlavu a zmizel někam sám. A když už jsme se shledaly aspoň se Satori, zakrátko jsme spolu pro změnu vyrazily my dvě. Takže dneska dost hledání, pátrání, přemýšlení, je čas na hry!
Nejideálnější se jevilo spadané listí, které vesele šustilo pod mýma nohama. Využila jsem toho a rozběhla se, aby to šustilo ještě víc. A za chvilku jsem běžela zase zpátky. A takhle pořád dokolečka, dokud mi stačil dech. Když už jsem byla pořádně zadýchaná, nahrabala jsem listí na jakoustakous kupičku, do které jsem sebou plácla na záda. Zatímco jsem se vydýchávala, pozorovala jsem temnou noční oblohu. “Hm, bylo by fajn mít nějakého kamaráda,“ pomyslela jsem si nahlas. S dětmi Nageshe a Nelly jsem nemohla mluvit o tom, že bychom byli kamarádi. Nebo snad přátelé. Možná jsem tak mohla skoro brát Rolanda. Jenže to byl dospělý, a i když chápavý, hodný a veselý, potřebovala jsem spíš někoho ve svém věku. Vzpomněla jsem si na Elis. Od té doby, co jsme se tehdy potkaly, jsem ji neviděla, ale nijak mi to vlastně nevadilo.

Satori dál rozvíjela teorii o tom, že dospěláci třeba už pak nejsou proměněni v prach. Motaly jsme se v bludném kruhu, na tohle jsme mohly vymýšlet všechny možné i nemožné teorie, ale jak to je doopravdy, jsme samy zjistit nemohly. "Hm, já nevím. Třeba by věděli tvoji rodiče nebo někdo z dospělých, jak to vlastně je." Uzavřela jsem nakonec. Žádný vhodný argument mě samotnou už nenapadal.
Každopádně ohledně věku jsme ještě hádaly, o kolik jsou její rodiče starší než já. "Já myslím, že to je víc než měsíc, oni jsou už dospělí, já ještě ne. Takže podle mě to bude měsíců několik," přemýšlela jsem nahlas. Těžko říct, kolik jich mohlo být, ale tak šest minimálně bych tipovala. Ale spíš víc. Že by Zurri byla mezi náma... Dlouho jsem ji neviděla a neměla jsem možnost se s ní seznámit lépe, ale také bych ji tipovala, že je věkově blíž Nelly a Nageshovi. Kdyby byla teprve dospívající, ještě by nemohla mít tak vysoký post v hierarchii, jako Beta.
Lepší ale bylo pro tuhle chvíli zjišťovat, kde to vlastně jsme. Každopádně jsem ale nechtěla jít moc daleko od Javoru. V případě, že by začalo hodně sněžit, měly bychom to kousek do lesa a do úkrytu. Ohlédla jsem se tím směrem, jestli za námi nejde Nelly. Ale nikde nikdo, takže jsem zase věnovala plnou pozornost Satori, která nedočkavě kroužila kolem mě. "Hm, to nevím, Satori, proč je to tady tak jiné než třeba na louce," řekla jsem zamyšleně a prohrábla tlapkou zeminu. Další otázky, na které by nám uměli dát odpovědi dospělí!

Říjen (10/10) * Roland

Zaujatě jsem poslouchala Rolandovo povídání. Vlastně mě nikdy dřív nenapadlo nad tímhle uvažovat. Že by se dalo nějak spojit se světem mrtvých, i když asi úplně nebylo jisté kdy a jak se to dá udělat. Nechtěla jsem tvrdit, že Roland je lhář, to určitě ne. Nicméně svá slova podložil svou vlastní zkušeností, když se mu údajně loni v této době zjevila jeho první láska. A jako důkaz měl také přívěsek, na který ukázal a kterého jsem si už dřív všimla, ale nechtěla jsem se ptát, jak k němu přišel, abych nebyla moc vlezlá.
Takže místo, kde se svět živých a svět mrtvých prolínají, nejspíš opravdu existuje, ale on sám ho zatím nenašel. Což byla docela škoda, protože bych tak mohla zjistit, co moji rodiče. Tiše jsem přikývla, ale nic jsem na to už neřekla. Měla jsem asi dost o čem přemýšlet. A kdo ví, jestli bych vlastně to setkání ustála. I když jsem o něj tak moc stála. Takže jsem mohla jen doufat, že třeba ten svět někdy najdu sama nebo ho najde on a poradí mi, kde a jak hledat. A kdy. Nebo ho najde někdo jiný. Kdo ví.
Roland se zmínil, že nějaké ty strašidelné historky opravdu zná. Vesele jsem přikývla, abych ho vybídla k jejich vyprávění. To mohlo být zajímavé. S ním po boku jsem se navíc ničeho nebála. Navíc bylo zatím ještě denní světlo. Zavřela jsem ale oči a představovala si, co říká. No, povídání bylo zajímavé, ale moc jsem se u toho nebála. Spíš mi to přišlo jako poučná povídka o chamtivosti. Kdo chce moc, nemá nakonec nic. Zase jsem otevřela oči. “Hm, zajímavé,“ usmála jsem se a zašvihala ocasem. “A co se asi stalo s těmi věcmi a partnerkou, kterou si přál? Asi zmizelo vše s ním, co myslíš?“ Zajímala jsem se, jestli se mé myšlenky ubírají správnou cestou. Bylo jednoduší být skromný a žít s tím, co jedinec má. A kdyby chtěl něco víc, tak se rozhodně nespojovat s nějakými nadpřirozenými bytostmi, nemuseli by to dopadnout dobře.

Říjen (9/10) * Roland

Musela jsem se zamyslet nad Rolandovými slovy ohledně toho, jak je nutné dívat se na věci z té správné stránky. Samozřejmě, teď vypadal podzim moc hezky, ale když pršelo a bylo bláto nebo sychravo a plískanice... To už bylo takové nic moc. "Asi bych to řekla tak, že každá roční doba má svoje pro i proti," uzavřela jsem nakonec s úsměvem. Když jsem dojedla a zahrabala kosti, mohla jsem vlastně chvilku lenošit vedle Rolanda. Ostatně trval na tom, abych si dostatečně odpočinula - tu poučku jsem znala už od mala, aby mi pak s plným břichem nebylo při aktivitě zle. A museli jsme dát dost času ušákům, aby nabyli dojmu, že jsou už v bezpečí.
Lehla jsem si tedy taky na záda a pozorovala oblohu. Když Roland znovu promluvil, stočila jsem k němu vnitřní ucho, ale jelikož to byla zajímavá věc, o které se zmínil, otočila jsem k němu celou hlavu. "Vážně? O tom jsem nikdy neslyšela... Vlastně o světě mrtvých ani nic moc nevím. Ve Valinorském lese se to nijak do detailu neprobíralo," řekla jsem zamyšleně. Vlastně jsem ani moc nevěděla, co si pod pojmem slabé hranice mezi našimi světy představit. "Jakože by bylo možné, aby se mi zjevili rodiče?" Pohlédla jsem na Rolanda pochybovačně, i když s drobnou nadějí. Tak moc bych chtěla aspoň jednou slyšet její hlas, vidět její oči, jaký měla kožíšek. Slyšet to z vyprávění od ostatních členů směny bylo přeci jen něco jiného. "Ale ani strašidelné historky vlastně neznám," usmála jsem se omluvně. "Ovšem ty jich znáš jistě hodně," zazubila jsem se.

Říjen (8/10) * Roland

Byla jsem asi celá moc hr, takže mě Roland musel krotit. Je fakt, že mi nedošlo, že jsme nadělali trochu rozruchu, takže všichni zajíci teď nejspíš budou schovaní ve svých norách. Souhlasně jsem tedy přikývla, posadila se a pustila se do jídla. Zatímco jsem žvýkala, pohlédla jsem na oblohu, která byla jako vymetená. Patrně jeden z posledních hezkých slunečných podzimních dnů, i když mohla jsem se mýlit. To jsme si museli počkat, co pro nás počasí chystá. Sice foukal vítr, ale nebylo to nepříjemné, naopak - šustění posledních listů, které se držely v korunách stromů, vytvářelo příjemnou kulisu. Pak jsem se pro změnu ohlédla po klidné krajině. "Takhle mám podzim asi ráda," řekla jsem s úsměvem, když jsem spolkla poslední sousto. Pak jsem vstala, popoběhla opodál, vyhrabala díru a do ní vhodila kosti a kůži ze zajíce. Následně jsem díru zase zahrabala. Došla jsem k vodě, abych si nejdřív svlažila hrdlo - byla už celkem dost studená. Pak jsem si v rámci možností očistila kožich potřísněný krví. "A na další lov jsem připravená vždycky," zazubila jsem se, když jsem se vrátila k Rolandovi. Ale nechtěla jsem nijak naléhat nebo ho uhánět, byla jsem ráda, že jsem se něco zase naučila a v jeho společnosti mi bylo dobře. Nebo bych se také mohla dívat, jak loví on, třeba bych něco pochytila z jeho taktiky pro příště. "Nemusíme však nutně vyrazit hned," uklidnila jsem ho, aby si nemyslel, že jsem natáhnutá klíčkem a neúnavná.

Říjen (7/10) * Roland

Ještě víc jsem vypjala hruď, když mě Roland pochválil. Usmála jsem se zubama červenýma od krve, pár kapek mi potřísnilo i kožich na onom hrdém hrudníku, ale to jsem si stejně neuvědomovala. Jen jsem si nebyla jistá, jestli bych to zvládla i bez jeho pomoci. Nicméně všechno bylo o tréninku. Zlepšovat se tím. A pak bych mohla být prospěšná i smečce při lovu vysoké. Takže jsem přikývla na Rolandovu poznámku - trénovat určitě budu. Hlavně zajíce. Ryby stejně asi jsou spíš jarní či letní záležitost, v tuhle roční dobu byla voda už moc studená na to, abych do ní lezla.
"Děkuji, no... Lovili jsme oba, tak bych se měla podělit," odpověděla jsem na Rolandovo přání dobrého chutnání. Pak jsem ale pohlédla na zajíce, který byl velikostně tak akorát pro jednoho. "Nebo ulovíme ještě jednoho," napadlo mě. Sice jsem nepochybovala o tom, že by to zvládl hravě sám a možná i rychleji než se mnou, nicméně já bych to měla jako pořádný trénink a hlavně taky poděkování. Nesmírně jsem si Rolanda vážila a byla mu vděčná, jak se ke mně hezky - a skoro až otcovsky - choval.

Zatvářila jsem se poněkud pochybovačně. "To si nemyslím, že to s mojí maminkou bylo stejné jako s tvým bratrem. U něj to navíc bylo jen pár dní, to by se mamka už dávno vrátila." Přemýšlela jsem nahlas. Nevěděla jsem sice, co bylo důvodem, že se Tartaros vrátil a moje maminka ne, ale taky jsem nevěděla o nikom, kdo by mi to mohl vysvětlit. I když mi Satori nasadila brouka do hlavy, takhle "optimisticky" bych to vážně neviděla. Ale musela jsem se usmát, když bylo podle ní fajn, že jsem s nimi. Vzápětí jsem se zase zaškaredila. "Dlouho? To bych neřekla, narodila jsem se na začátku minulého podzimu. A jak to myslíš, že jsem stará? Jsem vlče jako ty, jen trochu starší, vy jste se narodili uprostřed zimy. Navíc - kdybych byla stará já, co potom tvoji rodiče nebo Zurri?" Zajímala jsem se zvědavě, ani ne tak uraženě. Plynutí času jsme asi vnímaly každá trochu jinak.
Satori podala návrh, abychom našly zdroj toho šumění. Trochu nejistě jsem přešlápla a ohlédla se k Javorovému lesu - Nelly asi ještě nezjistila, že jsme pryč. Nechtělo se mi zpátky, chtěla jsem objevovat svět. Nicméně asi by bylo lepší, kdybych zůstala se Satori - jednak jsem slíbila, že budu s ní a jednak jsem nechtěla být sama. A měly jsme příležitost se poznat.
Argument, proč je lepší les jako domov byl fajn, i když tady bylo taky moc pěkně. "Můžeme to tu prozkoumat a třeba zjistíme, co to je," souhlasila jsem s tím, abychom se tu porozhlédly. "Nevím, co by to mohlo být, ale vodopád asi ne," rozhlížela jsem se. Něco mi říkalo, že vodopád bychom asi viděly už z dálky.

<<< Javorový les

"No, to není tak úplně pravda." Rozhodla jsem se vyvést Satori z omylu, když si myslela, že já nejsem mizící. "Tedy, co se mě ujal tvůj táta a s mámou mi nabídli, abych žila u vás, tak ne, ale zase jsem zmizela ze svého rodného lesa. Respektive vydala jsem se hledat svého nevlastního otce, který byl partnerem mojí maminky jen krátce, než jsem se narodila a ona pár dní po porodu zemřela. Můj vlastní otec zemřel ještě dřív. Tak... Jsem ho chtěla poznat, po smrti maminky byl totiž prý hodně nešťastný a byl dlouho mimo smečku, mohli jsme třeba svůj smutek sdílet spolu nebo něco na ten způsob, ale ztratila jsem se." Vysvětlila jsem. Vlastně tohle ještě ona a Zest nevěděli, co se naučili chodit a šli se Zurri hledat svého druhého bratra, nemluvila jsem s nimi. A ani předtím, to pro změnu ještě nemluvili.
Ovšem momentálně jsem měla něco jiného na řešení; Satori se rozeběhla směrem ven z lesa. Nemohla jsem ji samozřejmě nechat samotnou. Něco na jejím tvrzení o tom, že nás její matka ucítí, bylo pravdivé, respektive všechno, ale... Stejně jsem nechtěla, abychom bloumaly kdo ví kde. Byla jsem zvědavá, jestli se Nelly vrátila se synem i Zurri.
Momentálně jsme ale stály na zvláštním místě. Natáčela jsem uši všemi směry, to šumění mi nebylo povědomé. Listí v korunách znělo úplně jinak. "Zatím jsem tu asi ještě nikdy nebyla. Nebo možná jsem jen proběhla na další území, když jsem někoho následovala," odpověděla jsem Satori na její otázku. "Nejsem o moc starší než ty, takže bohužel toho taky příliš neznám. A máš pravdu, je to tady docela pěkný," souhlasila jsem a v čenichu se mi mísily všechny možné pachy, z nichž většinu jsem samozřejmě neznala. "Ale pro smečku je asi lepší žít v lese, kde máš mezi stromy dost soukromí. A ty taky tvoří hranici, která se dobře označuje. Aspoň tedy to si myslím já." Pověděla jsem svůj názor na to, proč nebydlíme právě zde.

Ušklíbla jsem se na Satori. "Vy jste všichni nějaký mizící!" Řekla jsem a zavrtěla hlavou. "Zvláštní trojlístek Alfa páru Javorového lesa," zasmála jsem se trochu odlehčeně.
Asi se jí ulevilo, když jsem se zmínila o tom, že její matka je v lese. Nicméně fakt, že jsem řekla, že tady počkáme, Satori evidentně ani za mák nezajímal. Místo, aby souhlasila nebo se aspoň vydala směrem k ní, zamířila si to úplně na opačnou stranu. "Satori! Štěkla jsem na ni. Protočila jsem oči a rozběhla se za vlčicí, která se v první chvíli ani neotočila ani nezastavila. "Stůj! Slíbila jsem tvojí matce, že na ni počkáme v lese!" Křičela jsem na Satori v domnění, že tohle ji zastaví. Nebo že to aspoň uslyší Nelly a vydá se za námi.

>>> Přímořské pláně

Konečně jsem si mohla dopřát pořádný odpočinek. Vlastně jsem si ani předtím moc neuvědomovala, že ho docela dost potřebuji. Takže když jsem slíbila, že tu se Satori počkám na Nelly, mohla jsem se klidně oddat pořádnému spánku. Jen jsem ještě předtím zadoufala, že se Satori nevzbudí dřív než já a nevydá se někam na průzkum zase sama. To by mě asi už šlehlo. Ale naštěstí, když jsem se probrala a rozhlížela se kolem sebe, Nellyna dcerka zakrátko volala moje jméno. Ohlédla jsem se na ni a věnovala jí úsměv, zatímco běžela ke mně. Než jsem se ale stačila zeptat, jestli se dobře vyspala, už se ptala ona po své matce a Zurri. Mírně jsem zavrtěla hlavou. "Tvoje mamka šla hledat Zesta," řekla jsem, zvedla se na nohy a protáhla se. Pak jsem začenichala. Zdálo se, že jsem cítila pach Nelly. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Ale možná už je zpátky, zda se mi, že ji cítím," dodala jsem popravdě. To by se mi docela ulevilo, kdyby byla konečně zpátky. A Zestarian s ní. A Tartaros taky. Nicméně jejich pach jsem necítila.
"Samy nikam nepůjdeme, počkáme na tvoji mamku. No jistě, Zest ani tvůj táta se na nic takového nepromění," řekla jsem povzbudivě.

Říjen (6/10) * Roland

Celá nadšená jsem přikývla a následovala Rolanda. Byla jsem celá napjatá. Nejspíš za to mohl adrenalin, který teď začal proudit v mých žilách. Srdce mi bušilo jako zvon. Čím blíž jsme byli, tím víc byl cítit pach zajíce. Takže teď jsem ho měla už dobře zapamatovaný, nehrozilo tedy, že bych ho snad zapomněla nebo si ho spletla.
Bylo mi jasné, že ani tenhle lov nebude jednoduchý, ale na pevné zemi jsem se cítila jistěji než když jsem musela lovit ve vodě. A bedlivě jsem sledovala svého učitele, jak si počíná - aspoň tedy v začátku, protože pak už jsem musela sledovat hlavně ušáka, aby mi neutekl. A že se teda snažil! Nečekala jsem, že by mohl být tak rychlý, slyšet o tom bylo přeci jen trochu něco jiného než to pak vidět na vlastní oči. Také kličkování byl celkem slušný manévr. To jsem musela uznat. Takže zatím jsem trpělivě čekat na vhodný okamžik. Pak jsem rychle cvakla zuby, ale naprázdno. Sakra! Musím být rychlejší! Hned vzápětí jsem musela přeskočit kořen, který se mi najednou objevil pod nohama, to by byla ostuda, kdybych se o něj přerazila! Zajíc ho přeskočil pár vteřin přede mnou. Pár okamžiků po skoku jsem zkusila cvaknout zuby znovu. Zadařilo se! Držela jsem zajíce za nohu. Ale samozřejmě se nechtěl dát lacino, divoce sebou škubal ve snaze uvolnit ji ze sevření mých zubů a pískal tak, že mi z toho div nezalehly uši. Musela jsem se mít na pozoru, když jsem ho položila na zem, okamžitě jsem ho pevně přidržela packami, aby se nevysmekl a prokousla mu krk. Teplá krev se mi okamžitě rozlila v tlamě, zatímco zajíc sebou ještě párkrát škubul a byl konec. Vítězoslavně jsem uvedla ocas do výšky a hlavu taky. "Uf!" odrfkla jsem si úlevně.

Říjen (5/10) * Roland

Můj nápad zkusit lov se setkal s kladným ohlasem, takže jsem byla nadšená, jak jinak. Ale i když nechal výběr na mě, jistě bych to nechala i já na něm, jestli by měl nějaký nápad, co bych se měla naučit nebo co podniknout. Ach jo, tohle mě měl učit Eldarion… Nebo klidně i Nagesh, učila bych se společně s jeho dětmi, povzdychla jsem si. Ale jen na chvilku jsem se zachmuřila, protože jsem byla Osudu, nebo kdo za to mohl, neskonale vděčná za Rolanda. Měla jsem vážně kliku, že mi přišel do cesty. Když už se trošku zamotalo to moje členství v Javorové smečce, které bylo poněkud zvláštní… Měla jsem aspoň učitele odjinud.
Ještě jsem ale důležitě přikyvovala Rolandovu popisu, jak Styx vypadá. No, podle všeho nejen zvláštně se chová, ale i má vzhled jako by byla víc zvířat najednou. Ušklíbla jsem se a zapsala si za uši, že jakmile uvidím vlčici s parůžky, potrhanými křídly a přívěšky, vezmu nohy na ramena.
Pak už jsme se ale mohli naplno věnovat lovu. Podle všeho tady ale blízko vody žádní nebyli, takže jsme se museli přesunout o něco dál. Snažila jsem se nasávat okolní pachy, ale jelikož jsem měla zajíce naposledy jako hodně malá, moc jsem si jeho vůni nepamatovala. Nicméně nedávala jsem to najevo, aspoň zatím. Byla jsem ale přitom tiše, jak mě můj učitel nabádal. Zastříhala jsem ušima, jestli nezaslechnu nějaký šramot, ale v tomhle místě bylo ticho. Avšak zakrátko jsem byla upozorněna na směr, kterým byl cítit zajíc. Hned jsem tedy zavětřila. A ten pach jsem si vybavila. No jasně! Jak jsem mohla zapomenout! Souhlasně jsem tedy přikývla a poslouchala Rolandův hlas, kterak mi vysvětluje, co se bude dít dál. Docela se mi ulevilo, že mi napoprvé pomůže, tohle bylo zjevně o dost jiné než ryby. Aby taky ne. O tom, že zajíci jsou mrštní a dovedou slušně kličkovat jsem slyšela. “Všechno jasné,“ přitakala jsem polohlasně s očima přišpendlenýma na místo, kde by měla být králičí nora.

Říjen (4/10) * Roland

Musela jsem přiznat, že moje období, co jsme se neviděli, nebylo až tak fajn. Nicméně oháňka se mi nadšeně rozkmitala, jakmile jsem se doslechla o návrhu, abychom něco zkusili zase spolu. “Vážně? To bych byla moc ráda,“ usmívala jsem se od ucha k uchu. Jenže jsem se musela zamyslet nad tím, co bych vlastně měla umět. Především asi lovit – i něco jiného než ryby. Protože pro smečku bude asi užitečnější umět lovit zajíce a vysokou. Na používání magie jsem byla ještě moc mladá. Vlastně jsem ještě ani nevěděla, jakou mám. Nebo spíš budu mít. “Možná bychom mohli zase zkusit lov, třeba zajíců?“ Zeptala jsem se nakonec nahlas. To asi bylo to nejlepší. Sice by ještě bylo fajn umět znát třeba nějaké ty stromy a jejich plody nebo názvy bylinek, ale to podzim momentálně moc neumožňoval, na to by asi bylo lepší jaro.
Dost se mi ulevilo, když mi Roland potvrdil, že se jeho partnerka uzdraví a bude v pořádku. Pak jsem se ale musela mračit. Údajně ta vlčice si s nimi chtěla vyřizovat nějaké staré účty. Podle toho, co jsem všechno slyšela, jsem musela souhlasit s tím, že ona Styx to nemá v hlavě v pořádku. Jinak jsem si nedovedla představit, proč by někdo chtěl dobrovolně bojovat. Evidentně to tenkrát celé začala ona. “Zvláštní tvor. Ale děkuji za varování, jakmile uslyším její jméno, budu se mít na pozoru ještě víc. Anebo radši se jí vyhnu velkým obloukem,“ řekla jsem nakonec.