Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsme se přiblížili k východu z úkrytu, už zde byl cítit ten nepříjemný chladný závan. Až jsem se oklepala a zašvihala ocáskem. Sníh byl na zábavu fajn, ale tenhle chlad k tomu vůbec příjemný nebyl. Nicméně jsem se nenechala zahanbit a následovala Tartarose. Nemohla jsem ho nechat znovu jen tak zmizet. I když podle všeho mi moc nevěřil, že tu nebyl. Sice už na to nic neříkal, kromě toho, že je to divné. "Můžeš se zeptat ostatních, když mi nevěříš," zamračila jsem se na chvíli. "Navíc, kdybys tu byl, nešli by tě hledat, no ne?" Dodala jsem ještě argument na svou obranu. Nejsem přeci žádná lhářka!
Ovšem za chvíli jsme měli jiné téma, a sice, když jsem vysvětlovala, kdo jsem a kde jsem se tu vzala. Jistě, asi to bylo řečeno moc stručně a Tartaros byl zvědavý. Vlastně ani jeho otci jsem nevyprávěla svůj důvod, proč jsem ho šla hledat. Podívala jsem se na vlče vedle sebe. No, nebyl vlastně důvod mu nevěřit. A nebylo to žádné tajemství. "Abych ho poznala. Můj vlastní táta zemřel dávno před mým narozením. Moje maminka se pak přidala do smečky, aby měla útočiště. A tam se do ní zamiloval jeden z nich. Bylo to prý vzájemné, ale maminka umřela pár dní po mém narození. Byli jsme tři, ale přežila jsem je já. A jak mi vyprávěly Beta a pečovatelka smečky, Eldariona smrt mojí maminky roztesknila natolik, že na nějakou dobu zmizel. Osobně jsem ho nepoznala, ale chtěla jsem, a tak jsem se jednoho dne vypravila ho hledat. Ale ztratila jsem se. Teď nevím, kde Valinorský les je, ale třeba mi někdo poradí." Odvyprávěla jsem tak nějak stručně, o co šlo. Pak jsem čekala na případné doplňující otázky.
Pomalu jsme se přeci jen přesunuli ven. Sníh nepříjemně studil do tlapek. A to tak, že za chvilku docela brněly. Tak jako předtím, než mě Nagesh našel. Ani jsem neměla náladu si v tomhle moc hrát. Ale kdyby Tartaros projevil zájem, jistě bych se nechala zlákat.
Nebyli jsme tu však naštěstí sami, byli tu i jeho rodiče. Usmála jsem se a zavrtěla ocáskem. Jejich syn byl v pořádku a tady. Pak jsem se zase zamračila, protože druhý syn a dcerka byli pryč. I když pod dozorem. Takže jsem jen mohla doufat, že se jim nic nestane. Ale kdyby se jeden z dospělých rozhodl běžet za nimi, aby se vrátili, jistě by nemuseli běžet daleko, protože přeci jen měli delší nohy, než my.

"No, pokud jsi spal, tak někde jinde, protože tady vážně tvoje tělo nebylo! Já... Sice jsem zrovna spala, když jsem dojedla zajíce, ale rozhodně můžu odpřísáhnout, že než jsem usnula, byl jsi tady. A když jsem se vzbudila, byl jsi pryč. I ostatní tě hledali, takže..." Zarazila jsem se, protože Tartaros pokračoval v povídání o tom, co se mu zdálo. Naklonila jsem hlavu na stranu, to bylo vážně zvláštní.
Pak jsem mu vysvětlila, že ho šla Beta s jeho sourozenci hledat. "No, zkusit to můžeme, ale myslím, že už budu pryč." Namítla jsem na jeho nápad, abychom zkusili jít za nimi. Na druhou stranu byla vlčata ještě dost malá na to, aby byla schopna chodit někam rychle. Aspoň co jsem si já domyslela podle toho, jak jsem viděla jejich kolíbavou chůzi, jinak jsem neměla jak moc to porovnat. Jak vypadaly moje první krůčky a jak rychle jsem uměla chodit dost dobře na to, abych stačila dospělým, to jsem si vážně nepamatovala. Navíc Zurri si vzala Satori na záda, takže pokud by to udělala s oběma vlčaty, určitě by se mohli pohybovat rychleji.
"Uhhmn, promiň, mně říkají Namaari. Tvůj táta mě našel a přivedl k vám, ztratila jsem se, když jsem hledala svého nevlastního tátu. Pomůžou mi pak hledat. Nebo spíš poradí, kam jít dál, nevím, kde je totiž Valinorský les, ani kam Eldarion šel," představila jsem se Tartarosovi a krátce vysvětlila, jak jsem se ocitla u nich v lese, zatímco jsem ho následovala ven z úkrytu.

>> Javor

Možná jsem na chvíli usnula. Možná jsem jen byla tak moc zamyšlená, že jsem chvíli nevnímala okolí. Ale najednou jsem ucítila, jako kdyby přese mě něco přepadlo, až jsem vyhekla. Zmateně jsem se rozhlédla. Kousek ode mě leželo tělo! A ne jen tak nějaké, to byl přeci Tartaros! Vyjukaně jsem vyskočila na nohy a přiťapkala k němu. On mezitím otevřel oči a zajímal se, kde všichni jsou. "Tartarosi, kde jsi byl? Jsi v pořádku? Co se stalo? V jednu chvíli jsi byl s rodiči a sourozenci tady a pak najednou jsi zmizel! Zurri s malými tě šli hledat!" Začala jsem chrlit jednu otázku jednu za druhou. Tohle nebylo přeci... Nebo bylo? No musel se sem přeci nějak dostat zpátky, ale aby se u toho minul se Zurri i s rodiči? Raději jsem tedy dál mlčela a pozorovala malého vlčka, který vypadal na první pohled celkem v pořádku a neměl žádné viditelné zranění, takže jsem mohla doufat, že mi snad dá odpovědi na mé otázky. Jen mi nějak nedošlo, že se vlastně ani pořádně neznáme, moji přítomnost zatím vzal na vědomí víceméně jen jeho bratr, který mě budil, abych tak dlouho nespala. Ale co není, může se přeci snadno napravit.

Dostalo se mi strohé odpovědi, že jdou hledat Tartarose. Nato Zurri vzala Satori se Zestem a odešli. Sklíčeně jsem se za nimi dívala a nevěděla, co si počít. Situace se otočila o 180°. Bylo mi předtím řečeno, že mám zůstat tady. I když sem nepatřím. Ale bylo mi slíbeno, že mi pomůžou hledat Eldariona. Jenže teď se najednou vypařilo jejich malé vlče a tak bylo jasné, že ho šli hledat. Ale bylo zvláštní, že se na takovou důležitou misi vypravila Zurri. Copak Nelly s Nageshem nešli taky? Možná ano... Popoběhla jsem směrem k východu z úkrytu. Nakonec jsem se ale rozhodla, že zůstanu na místě pro případ, že by se rodiče vrátili a hledali svá vlčata. Ale to, že Zurri s sebou vzala ty dva, tak maličké, sotva narozené, to mi přišlo jako vyloženě nebezpečné! Sama jsem před několika dny zažila, jak je to venku nebezpečné. A to jsem byla jen o několik týdnů starší, než oni. A ano, sice nebyli na cestě sami, ale dozor dospělého, který je jistě dokázal ochránit, zahřát i nakrmit, ale i tak...
Celá napjatá jsem se vrátila na kožešinu, na které jsem ležela předtím a upřeně sledovala vchod, jestli se už někdo vrací.

Elisabetta | únor (4/10)

"Aha," přikývla jsem chápavě na Elisabettino vysvětlení, jak se to má s její řečí. "To ale musí být pořádná dálka! Já také pocházím odjinud, ale taková slova u nás nemáme," dodala jsem. Také mě strašně moc zajímalo vědět, co mi vlastně řekla, ale trochu jsem váhala, zda se na to můžu ptát. Na jednu stranu to tedy nejspíš nebyla žádná tajná, kterou by nemohla nikomu říkat nebo spíš vysvětlovat. "A řekneš mi, co znamenala ta slova, co jsi mi řekla? Jsem moc zvědavá! Prosííím!" Culila jsem se na ni širokým zubatým úsměvem s výrazem jednak svatouška a jednak někoho, komu může věřit, i když se vlastně neznáme, a vrtěla u toho ocáskem.
Naši pozornost pak zaujalo rezavé stvoření na stromě. Přiznala jsem Elise, že já na stromy ještě nikdy nelezla. "Tak to zkus! Já tě budu tady hlídat, kdybys spadla, budu tě chytat... Nějak," vybídla jsem Elisu k akci. Ostatně byl to její nápad, takže jsem jí ráda přenechala první pokus. Aspoň jsem mohla okoukat, co přesně dělá a pak to buď zkusit stejně, nebo jinak.

Elisabetta| únor (3/10)

Moje společnice si zřejmě všimla mého nechápavého výrazu na některá její slova. "No já... Některá slova teda vážně neznám! To je tvoje nějaká zvláštní řeč? Tajná? Zajímala jsem se zvědavě a čekala, jestli mi Elisa řekne víc. Jestli tohle byla nějaká speciální řeč, které rozumí jen někdo, tak by to bylo super, kdyby chtěla řešit něco tak, aby jí rozuměl jen ten dotyčný, u kterého to potřebuje.
Dál jsme se pak ale věnovaly hře - nejdřív jsme se vzájemně vyválely ve sněhu a zatímco jsem pak čekala na její další akci, tentokrát se poněkud nešikovně chtěla mstít mým uším. Nebo tedy ze začátku to vypadalo na útok na ně, ale nakonec se svezla po břiše zase na zem. Pak si ale něčeho všimla a já jsem vystopovala její pohled. Na stromě se nacházelo nějaké zvláštní stvoření. Chvíli jsem přemýšlela, co by to mohlo být. "Já ne. Nebo jsem to ještě nezkoušela, ty jo?" odpověděla jsem na Elisinu otázku, jestli umím lézt na stromy. To by mohla být zajímavá zkušenost, nebo možná dovednost, i když jsem zatím neslyšela o žádném vlkovi, který by to uměl.

Zmateně jsem čekala, jestli dostanu nějakou odpověď. Ale na co, když jsem se neptala. Jen jsem řekla, že bych asi měla odejít. Pak Zurri prohlásila, že potřebuje, abych dohlédla na tyhle dva mrňouse. Cože, já??? Jsem jen o málo starší, než oni, já... To ani neumím!Začala jsem v duchu zmatkovat. Tartaros byl pryč, takže tu zůstal jen jeho bratr a sestra. Satori zatím klidně odpočívala opodál, ale Zestarian vůbec neměl radost z toho, že by tu měl zůstat. Snažil se Zurri přesvědčit, aby ho vzala s sebou. Ona zmiňovala, že přivede jejich malého brášku zpátky. To se mi moc nezamlouvalo. Vlastně se ocitl skoro ve stejné situaci, jako já - je někde daleko, pryč od smečky. Na rozdíl ode mě pryč od milující maminky, tatínka, sourozenců. No, já... Měla jsem tohle jinak. Maminka zemřela, vlastní tatínek dávno před ní, nevlastní zmizel, vlastní sourozenci taky byli mrtví... Jen Almion a Almatir, synové Bety Valinorské smečky Tári byli skoro jako bratři.
"Zurri, co se děje?Přišla jsem blíž k vlčici, u jejíchž nohou se dožadoval Zest, aby ho vzala s sebou, a upřela na ni zvědavé oči.

Ucítila jsem na tlapce něco podivného. Stále ještě ve spánku jsem s ní lehce pohnula, abych se toho pocitu zbavila. Ale za chvilku jsem ho pocítila znovu. Tentokrát jsem s ní mávla o něco víc. Spokojeně jsem si odfrkla, když byl zase klid. Ale jen chviličku. A zase!
Co se to... Zavrtěla jsem se a otevřela oči. Konečně mi došlo, že to není jen ve snu - zaslechla jsem také někoho, kdo volal moje jméno. K tomu jsem dostala poučení, že nemám v zimě spát dlouho, protože je to nebezpečné. "Cože?" Naklonila jsem hlavu na stranu, zatímco vlče, které těsně před tím, než jsem usnula, rodiče pojmenovali jako Zestariana, utíká zpátky je své matce. Polekaně jsem pak vyskočila na nohy, když se Nelly s děsem v očích sháněla po svém synovi. Zest ji sice ujistil, že je přece u ní, ale když jsem se lépe rozhlédla, chyběl tu Tartaros. Nasucho jsem polkla a tázavě pohlédla na Nageshe, který se ujal slova. Smrt? Jaká Smrt? Co to... Kdo to... Neměla jsem odvahu se na něco zeptat nahlas. Další slova jsem příliš neslyšela, protože se Nagesh přiblížil ke své partnerce a říkal jí to tiše do ucha.
Nějak jsem nevěděla, co si počít. Oni mi sice slíbili, že mi pomůžou hledat Eldariona, ale... Evidentně měli sami velké starosti, takže asi bylo na čase, abych je přestala zatěžovat a šla raději hledat zase sama. "Já... Asi bych měla jít. Máte... Svých starostí dost. Děkuji za všechno," promluvila jsem nesměle, když jsem přišla o něco blíž. Nestihla jsem ale hned reakci, protože Nagesh nejspíš něco venku zaslechl. Nabádal Zurri, aby na nás dohlédla, on s Nelly že se o to venku postarají. Tiše jsem si povzdychla. Co se jen děje? Nejdřív zmizí Tartaros a teď něco nebezpečného venku? Zdálo se, že se svým odchodem budu muset počkat.

Elisabetta | únor (2/10)

Vesele jsem mávala ocáskem, zatímco vlče proti mně řeklo zvláštní slovo. Čekala jsem klasické „ahoj“, ale místo toho se ozvalo… Ciao? Co to je? Upřímně mě to docela vylekalo, už jsem se lekla, že neumí mluvit stejnou řečí, jako já. Ale zatím jsem nepanikařila a představila se. Ovšem ani v další odpovědi jsem nebyla o nic moudřejší. Aspoň jsem se tedy dozvěděla, že se jmenuje Elisabetta. No dobře, takže jsem měla jistotu, že mi rozumí. Ale to slovo, co ještě dodala, to jsem zase byla zmatená. Naklonila jsem hlavu na stranu a váhala, zda se mám ptát a vypadat jako idiot, nebo to nechat být. Ale přece bych měla rozumět tomu, co mi říká, no ne? Možná byla z nějaké země, kde se mluví jinak. Ale jelikož normálně přijala moji výzvu ke hře, tak jsem zatím byla v klidu a rozhodla se, že se na to zeptám později.
Než jsem se ale nadála, najednou jsem se ocitla na zemi, až jsem vyhekla. No, takovou rychlost jsem vážně nečekala! A ani to, že mě zrovna porazí na zem, spíš jsem čekala, že se budeme nahánět nebo prohrabávat sněhem. Ale nevadí! Nenechala jsem se zahanbit, napjala síly a pořádně do Elisabetty šťouchla, aby i ona skončila na zemi. Nebo alespoň na zadku. Pak jsem vyskočila na nohy, vzápětí jsem připlácla přední nohy a hlavu k zemi, zatímco zadek mi trčel nahoru a ocáskem mávala jako vlajkou v očekávání, co Elisabetta vymyslí tentokrát.

Polekaně jsem sebou trhla, až mi zaskočil kus zajíce. Párkrát jsem musela zakašlat, abych se toho kousku, který se dostal, kam neměl, zbavila. Pak jsem se ohlédla, co se vlastně stalo: to jen Nelly vyhrkla nějaké jméno. Byla jsem nějak soustředěná na jídlo, takže jsem asi chvilku nevnímala okolí. Nelly měla ze svého návrhu radost, takže čekala, co na to řeknou otec vlčat a jejich věrná kamarádka. Teď mě mrzelo, že jsem neposlouchala, ale uklidnil mě fakt, že to jméno určitě ještě zazní. I když na mém názoru vlastně nezáleželo, nepatřila jsem přeci do jejich rodiny.
Nemusela jsem čekat dlouho, protože to jméno vzápětí zopakovala Zurri. Aha, takže Satori. Pěkné! A končí na "ri", jako to moje. Vzápětí jsem si všimla, že jedno z vlčat se kolíbavým krokem vydalo směrem ven z úkrytu. Než jsem ale stačila jeho rodiče upozornit, byla tu Zurri, které stačilo pár dlouhých kroků, aby mrňouska dohnala a pak navedla zpátky k matce. Mrňous nebyl zrovna dvakrát nadšený. A v tu chvíli ho vlčice pojmenovala. Tedy, nejdřív krátkou verzi, která přišla mi nudná, i když pro něj jednoduchá, ale vzápětí vyslovila celé jméno: Zestarian. To už znělo vznešeněji, a bylo na stejné písmenko, jako její.
Otec trojčat, který ještě před chvilkou tvrdě spal, už zase věnoval svou pozornost rodince a pochvaloval si, jak se mu líbí jména potomků. A bylo tedy na něm, aby pojmenoval třetí vlče. Netrvalo dlouho, po chvilce přemýšlení se ozvalo jméno Tartaros. To bylo stejně vznešené a urozené, jako Zestarian. I když pro něj asi bude chvíli těžší se ho naučit, už jen jen drnčivé "r" je pro mrňouse těžké, natož dvě. Ale byla jsem si jistá, že to zvládne on i jeho sourozenci.
Tiše jsem zívla. Asi bych se měla prospat a pokračovat v hledání Eldariona, pomyslela jsem si těsně před tím, než mi víčka ztěžkla a já upadla do hlubokého spánku.

Elisabetta | únor (1/10)

Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Sněhu bylo všude vážně požehnaně. A občas... no, skoro pořád... zábly polštářky na tlapkách, až z toho mírně brněly. "Ach jo, to je otravná zima!" zabručela jsem si pro sebe nespokojeně. V tuhle chvíli by asi bylo lepší, kdybych se trošku víc hýbala, třeba by to pomohlo k tomu, abych ten mráz aspoň tolik nevnímala.
A tak jsem se rozhodla, že se trošku projdu po okolí, ale ne zase na dlouho, aby se o mě nedělali Nelly s Nageshem a Zurri starost.
Ušla jsem sotva pár kroků, když jsem si všimla malého vlčete, zhruba stejně starého, které sedí opodál. Vesele jsem začala vrtět ocáskem. "Ahoj!" Zavolala jsem, aby se náhodou nestalo, že si mě nevšimne a odejde pryč, i když zatím to tak nevypadalo. "Já jsem Namaari, a ty? Představila jsem se slušně, když jsem se ocitla přímo u něj. Respektive u ní, jak jsem si všimla, že se jedná o slečnu. Zaradovala jsem se, že bych mohla mít kamarádku, než povyrostou děti Nelly a budu si moct i s nimi. "Chceš si hrát? Nepřestávala jsem vrtět ocáskem a přitom se usmívala. Prosííím, řekni ano! Přála jsem si přitom v duchu.

//loterie 16 (1/5)

Vděčně jsem se usmála na Nelly, která mě ujistila, že se pokusíme mého tátu najít. Ve své naivitě mě samozřejmě ani nenapadla možnost, že je to poněkud utopie - pokud se nevrátil do Valinorského lesa, může být kdekoliv. Ale já jsem prostě věřila, že ho najdeme. Nebo možná on nás - třeba se vrátil domů, zjistil, že tam nejsem a vydal se mě hledat. Také Zurri mě uklidňovala, abych si z toho nic nedělala, protože v téhle vánici by se mohl ztratit evidentně kdekdo. Takže i nejspíš nějaký dospělý. Měla jsem teda nejspíš štěstí, že mě Nagesh našel a přivedl sem.
Zatím jsem tedy mlčky ujídala zajíce. Občas jsem střelila pohledem k malým kuličkám, které se batolila kolem své maminky. Tohle jsem bohužel neznala. I když se o mě Tári starala jako o vlastní. Ale maminku zkrátka nikdo nenahradí.
Každopádně i když jsem byla mezi cizími, cítila jsem se tu dobře - všichni tři dospělí na mě byli hodní a já jsem jim za to byla nesmírně vděčná. I za jejich nabídky pomocí hledat Eldariona.
Když jsem se pak omlouvala za vyrušování, Nelly mě laskavým hlasem ujistila, že vůbec netuším a hlavně si mám dát jídla, kolik chci. S pohledem upřeným do jejích modrých očí jsem se na ni usmála a po chvilce váhání tedy pokračovala v pojídání zajíce, zatímco ona se pak se svým partnerem bavili na téma jména pro vlčátka. Zastříhala jsem oušky a byla zvědavá, jakápak jim vyberou.

//Loterie 15

<< Javorový les
Jen jsem se usmála, když Nagesh shledal mé jméno hezkým. Ano, moje maminka vybrala správně. Dobře. Hezky... Znělo asi dobře, mně nevadilo a zdálo se mi taky hezké. Ale ve skutečnosti by mi asi bylo jedno, jak se jmenuji. Hlavně, že to jméno vybrala moje maminka. Při vzpomínce na ni jsem jen letmo pohlédla na oblohu. Doufala jsem, že mě odtud sleduje. Ona i můj tatínek, kterého jsem nepoznala. A vlastně jsem nepoznala ani toho druhého, který se měl o mě starat, ale neunesl ztrátu mojí maminky. A jehož jsem se teď snažila najít v naději, že budeme spolu.
Teď jsem se ale ocitla v Javorovém lese a následovala Nageshe do úkrytu. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Jakmile jsme se ocitli v uzavřeném prostoru, hned jsem pocítila, že je o něco malinko tepleji. Ťapala jsem tiše za ním, celá napjatá, co ne asi čeká. Za chvilku jsme zastavili a on se ujal slova. Tedy, nejprve složil k nohám bílé vlčice úlovek, který nesl s sebou, poté mě představil. Chtěla jsem hned něco říct, ale on pokračoval, takže jsem slušně mlčela. Představil mi bílou vlčici jako Nelly, svou partnerku. A když na to upozornil, všimla jsem si malých vlčátek, která byla dle jeho slov na světě sotva pár dní. Pocítila jsem nepříjemný pocit v žaludku. Pak můj zrak sklouzl na druhou vlčici, která tu byla s nimi - beta Zurri. Kývla jsem vlčicím na pozdrav, než budu moci promluvit. Možnost se naskytla vzápětí, protože Nagesh odběhl s tím, že úlovků je víc. "Já... Omlouvám se, že vyrušuji... Já... Nechci zdržovat, jen... Hledám svého nevlastního otce a asi jsem se ztratila, začala jsem nesměle vysvětlovat. Nechtěla jsem je vážně rušit, protože měli jistě dost práce s novorozenými vlčátky.
Nagesh byl za chvilku zpátky s ulovenými zajíci. Jednoho dal k Zurri, druhého na prázdnou kožešinu a vybídl mě, abych se najedla. Jak jsem cítila tu vůni, hned se mi začaly sbíhat sliny a žaludek se opět hlasitě ozval. Bylo mi ale hloupé jíst jim jejich zásoby. Ale ten hlad byl tak velký! Takže jsem přeci jen neodolala a posadila se k úlovku. "Děkuji, usmála jsem se nesměle a těkla očima k vlčicím, jestli nebudou něco namítat. Pak jsem se osmělila, zakousla se do zaječí nohy a utrhla z ní pořádný kus masa. Teda aspoň natolik velký kus, který jsem jako čtyřměsíční mrňous mohla zvládnout. To bylo blaho! Bříško se hned zklidnilo, přestalo naříkat a kroutit se. Ale pořád jsem se krotila - snědla jsem jen polovinu, aby se dostalo ještě na někoho, kdo by měl chuť; ať už Nelly, kdyby jí ten pták nestačil, nebo sám lovec, který zatím ležel vedle své partnerky a zajímal se, jestli mají už mrňata nějaká jména. Cítila jsem se o dost lépe, kromě plného bříška jsem se konečně začínala zahřívat. Nesměle jsem si lehla na kožešinu a potlačila zívnutí. "Já... Ještě jednou děkuji. Nechci vás rušit ani vyjídat vaše zásoby... pípla jsem znovu nesměle. I když mi Nagesh nabídl bez okolků zajíce, bylo mi to vážně hloupé, že jsem cizí smečce ujedla zásoby, zejména v době, kdy Nelly potřebovala hodně výživy, aby měla dost i pro vlčata. To jsem znala od Mirimë. Trápilo mě, že ještě neumím lovit, abych si obstarala jídlo sama, nebo jim na oplátku ulovila jiného...

//Loterie 5 (5/5)

<< Dlouhá řeka (přes Ostružinovou louku)

Tiše jsem kráčela za vlkem a pomalu jsem se začínala uvolňovat. Tedy aspoň po psychické stránce, protože po té fyzické jsem byla spíš stále více s jakési křeči, schoulená do sebe. Studilo mě až v kostech, jak jsem měla mokrý kožich – nejvíce zespodu, jak jsem si musela prorážet cestu závějemi vyššími, než jsem já. Ale zatnula jsem pořádně zuby, musela jsem přeci dokázat, že nejsem žádná třasořitka. Zejména když jsem se dostala tak daleko. Sice jsem nevěděla, jak daleko jsem od Valinorského lesa, ale byla jsem pryč už pár dní, takže nejspíš docela dost. Aspoň se to tak jevilo v mých očích. Kdo ví, jak tomu bylo ve skutečnosti. Ale na druhou stranu, pokud by byl Valinorský les někde poblíž, tak by jistě můj společník o něm věděl. No, a třeba také ne.
Po nějaké době se před námi objevil les, o kterém ten vlk mluvil. Položil svou kořist na zem, aby mohl mluvit, takže jsem ho pozorně poslouchala. Prozradil mi své jméno a přivítal mě na území Javorové smečky. Lehce jsem pokývla hlavou. “Těší mě, já jsem Namaa… hepčí! Ri.“ Představila jsem se slušně, když se představil i on. Takže jsem následovala Nageshe do úkrytu, kde, jak předestřel, mi představí zbytek obyvatel. Na to jsem nic neřekla, jen jsem znovu kývla a šla pomalu za ním. Jelikož znovu povídal, byla jsem slušně tiše. Co říkalo, se mi zdálo docela jako dobrý nápad. Až budu odpočatá a zahřeju se, tak jim určitě povím víc o vlkovi, kterého hledám, takže mi budou moci pomoct hledat. To mě nabilo pozitivní energií, takže jsem vesele poposkočila a těšila se, co se bude dít dál.

>> Javor

//Loterie 4 (4/5)

Přesně, jak jsem čekala - bohužel jsem byla zklamána, vlk Eldariona neznal. Tiše jsem si povzdychla. Nepotkala jsem za svou cestu takřka každé vlky, kterých bych se mohla ptát. S jistou dávkou obezřetnosti, samozřejmě.
Než jsem ale stačila přemýšlet, co dál, cizinec správně odhadl, že jsem promrzlá na kost. Ano, byla to pravda, a zatím jsem také neměla štěstí na to, abych našla nějakou jeskyni nebo převis stromu dost nízký na to, aby mi poskytl útočiště.
Ovšem se to záhy vyřešilo, když mi cizinec nabídl, abych ho následovala do jakéhosi Javorového lesa, který je nedaleko a ve kterém žije jeho smečka. Údajně by mi také mohl pomoct se pak vrátit k otci. Nevěděla jsem, jak si to představuje, že by se to dalo zvládnout, když ho nezná, ale třeba by věděl aspoň kde je Valinorský les. Nebo někdo jiný z jeho smečky by to mohl vědět. A ačkoliv jsem si tím úplně nebyla jistá, přikývla jsem. "Ano, zvládnu,.
Cizinec popadl jakéhosi opeřence, ani jsem si nevšimla, že ho položil kousek ode mne, a následovala jsem ho nejistými kroky.

>> Javorový les (přes Ostružinovou louku)