Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen (2/10) | Callypso, Kulihrášek

Jak jsem byla tak zamyšlená, vůbec jsem nevnímala okolí. Takže jsem úlekem málem nadskočila, když se blízko mě ozval nějaký hlásek. Pohlédla jsem tím směrem. Stála tam tmavá vlčice, o něco málo mladší než já. Zajímala se, jestli mluvím sama se sebou. "Jen přemýšlím nahlas," rozhlédla jsem se kolem sebe. Kromě nás dvou tu nikdo nebyl. Zatím. "Nikoho tím neruším," odtušila jsem.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla nějaký zvuk. Ohlédla jsem se tím směrem a spatřila malé tmavé vlče, běžící k nám. Pár metrů od nás sebou pláclo na zem. Než jsem se starostlivě stačila zeptat, jestli je v pořádku, vyskočilo na nohy jakoby nic. Vesele pozdravilo s tím, jestli se může k nám přidat, protože potřebuje s něčím poradit. Mrkla jsem na vlčici vedle sebe - za ni jsem samozřejmě mluvit nemohla. "Ahoj, no za mě se klidně přidej. Ona sem teď taky přišla, takže... Se ještě neznáme," ukázala jsem čenichem směrem ke Callypso, jejíž jméno jsem zatím samozřejmě neznala, abych vysvětlila, že jsme si zatím všichni cizí. "S čím potřebuješ poradit?" Zeptala jsem se a doufala, že budu já nebo ta druhá vědět. I když jsem byla o pár měsíců starší než oni, měla jsem ještě docela málo znalostí.

Květen (1/10) | Callypso, Kulihrášek

Zamyšleně jsem se procházela kolem jezera. Měla jsem v hlavě tak trochu zmatek. Nebo spíš tak trochu mega guláš. A vůbec jsem nevěděla, jak si s tím poradit. I když se mě Tartaros snažil přesvědčit, abych zůstala s nimi v Javorovém lese, nějak jsem se na to necítila. Byli na mě hodní a nabídli mi útočiště přes zimu, takže jsem jistě byla jejich dlužníkem. Ale... ALE...!
S povzdechem jsem se zastavila a pak přešla do jezera, jen abych měla lehce ponořené tlapky a mohla se pohodlně napít. Jakmile jsem měla pocit, že stačí, mlčky jsem pozorovala svůj odraz na vodní hladině. "Co mám dělat?" zeptala jsem se sama sebe. Ale odraz mi samozřejmě nemohl odpovědět něco jiného než co jsem řekla já sama.

Řekla jsem popravdě, že Zurri šla s vlčaty hledat Tartarose. To se Nageshovi samozřejmě nelíbilo. Evidentně Zurrin úkol byl jiný. Měla čekat v úkrytu. Ostatně sama jsem to slyšela. Ale jelikož je Zurri dospělá a svéprávná, rozhodla se sama. Chápala jsem její starost o zmizelé vlče, ale... Oni teď byli kdo ví kde, kdežto on byl už dávno zpátky.
Nagesh rozhodl, že je půjdeme hledat. Nevím proč to nazval rodinným výletem, já přece k nim nepatřila. I když mi to Tartaros navrhoval, bez domluvy s jeho rodiči to pochopitelně nešlo. Ale zatím jsme museli počkat, až jeho otec označí hranice. Netrvalo to dlouho, když se vrátil, nabádal nás, abychom nic neříkali Nelly, aby se nestresovala ještě víc. Přísným pohledem si nás pak změřil. Mlčky jsem přikývla. Sice jsem nevěděla, jak to své partnerce chce vysvětlit, že Beta s jejich dětmi tady není, ale to už byla jeho věc.
Pak se ozvalo zavytí, když Nagi volal svou partnerku k sobě. Ta za chvilku přiběhla. S otázkou v očích jsem sledovala její poněkud emotivní výlev. Bodlo mě u srdce. Evidentně svého partnera milovala nade vše, ostatně stejně děti. Zmiňovala setkání s jistým Alkairanem. Taros se zvědavě zajímal, o koho se jedná. Mně to ale nějak bylo všechno jedno. Měla jsem dojem, že jsem najednou absolutně otupěla na všechny druhy citů a pocitů.

Zvedla jsem se na nohy a rozhlédla se. Samozřejmě v dohledu nebylo nic, co by vodu byť jen vzdáleně připomínalo. "Asi budeme muset vyrazit na důkladnější průzkum lesa," usmála jsem se na Tartarose. Zatím jsme byli na takové procházce jen tak, bez cíle, takže teď jsme to mohli pojmout jako důležitou misi. Ještě jsem chtěla navrhnout, kterým směrem bychom se mohli vydat, ale všimla jsem si, že se k nám blíží dva vlci. Jeden z nich byl Nagesh, takže jsem byla v klidu. Ten druhý měl mnohem tmavší kožich. Byla jsem nesmírně zvědavá, kdo to je. Nejdřív jsem zadoufala, že by to mohl být někdo, kdo zná mého nevlastního otce nebo aspoň Valinorský les. Ale podle toho, jak ti dva spolu komunikovali, jsem to za chvilku vyloučila. Ostatně i Nageshova slova to potvrdila - jednalo se o jeho bratra Dravena. Zklamaně jsem svěsila ouška, zatímco mu nejdřív představil svého syna a pak mě. Nezapomněl dodat, jak jsem se k nim dostala. Abych potvrdila správnost Nageshových slov, přikývla jsem. A také hned po Tarosovi pozdravila. "Ahoj, Dravene. Ráda tě poznávám," usmála jsem se na tmavého vlka, který se rozplácl jak dlouhý tak široký přímo přede mnou a foukl mi do tváře.
Pak jsem ještě stočila zrak k Nageshovi, který se ptal na Zurri a druhého syna s dcerou. Tartaros mu přetlumočil, co jsem říkala já. Zamračila jsem se. "Oni vám to neřekli? Ani se nezeptali? Jsou pryč už docela dlouho! Prý šli hledat Tartarose, když zmizel a vy jste šli s Nelly něco vyřizovat ven," rozpovídala jsem se a dál se mračila. To nebylo dobré!

Mezi řečí jsem poslouchala zpěv ptáků, který se linul ze všech koutů lesa. Bylo jich hned několik. Bohužel jsem žádného z nich neznala. No, neznala jsem ani jméno jediného opeřence, natož abych znala jejich zpěv. Možná bych to měla někdy napravit. Otázka je, jestli taková znalost bude někdy k užitku. I když jeden asi neví. Na druhou stranu ptačí řeči asi nikdo stejně nerozumí... Ale bylo to příjemné poslouchat.
Společně jsme ťapkali dál. Zatím to nevypadalo, že by se po nás někdo sháněl. I když pro vlastně, Nelly věděla, že jsme šli projít po lese. Jen jsem si tak říkala, že Zurri se Satori a Zestarianem jsou už dlouho pryč. Trochu jsem si taky dělala starosti, aby byli v pořádku. Jistě také přijdou s nějakými zajímavými historkami.
Na chvilku jsem si lehla do trávy. Tartaros mě sice nenapodobil úplně, místo ležení zůstal stát, ale také nastavil tvář slunečním paprskům. Také souhlasil s tím, že tohle je lepší než sníh. To každopádně! Zima byla příliš studená a nepříjemná. O tom, že i slunce umí být kruté jsem samozřejmě ještě nemohla mít ani ponětí.
Přetočila jsem se na břicho a otevřela oči. Tartaros se zmínil o své žízni. Stejně jako on jsem se rozhlédla, ale neviděla jsem nic, co by připomínalo vodu. "No jo... Ale máte tady nějaký potok nebo studánku?" Zeptala jsem se. Vzápětí mi došlo, že to Tartaros nejspíš nebude vědět, protože vlastně nikdy předtím ještě na průzkumu lesa nebyl. Asi bychom tedy museli hledat. Nebo se dojít zeptat Nelly, pokud by na nás měla čas a poradila nám, kam se vydat svlažit vyprahlá hrdla.

Na chvilku jsem zastavila, zavřela oči a nastavila tvář slunci. Tak příjemně hřálo! Zhluboka jsem se nadechovala. Byl to úplně jiný pocit, než před pár týdny, kdy okolní krajinu sužoval nelítostný mráz. Do čumáčku se mi dostávaly tak rozličné vůně a pachy, až se mi z toho lehce zamotala hlava. Zase jsem ji sklonila a zase se dívala před sebe. Chvilku jsem měla mžitky. Chtěla bych vědět, co všechno to tak krásně voní, co je jak cítit, ale neměla jsem momentálně žádného učitele.
Zajímala jsem se, proč Tartarosovi tolik záleží na tom, abych zůstala. "No vlastně váš táta mě našel pár dní poté, co jste se narodili. Uf, to už je teda docela dlouho, protože teď už jste větší a můžete sami chodit na průzkum. No..." Tartaros to uzavřel tím, že k nim prostě patřím. On to asi tak vnímal, protože mě tady viděl s ostatními od té chvíle, co otevřel očka, ale já jsem si tím tak jistá nebyla. Zatím mi nikdo nedal pocit, že bych sem patřila. I když se ke mně chovali hezky a starostlivě, poskytli mi dočasné útočiště a dali mi najíst. Ano, to nebylo nebylo málo. Ale já chtěla mít pocit, že mě mají rádi. Že chtějí, abych tu zůstala. Jenže k tomu zatím nebyla příležitost - nejdřív Nagesh s Nelly řešili narození dětí, Tartarosovo zmizení, pak nějaké dění venku a teď... Byl každým zvlášť s nějakým cizincem. Tiše jsem si povzdychla.
Raději jsem zavedla téma na jeho sourozence; respektive na fakt, že jsou už docela dlouho pryč. "Hlavně, aby byli všichni v pořádku. A tví sourozenci budou mít jistě nějaké pořádné zážitky," uzavřela jsem s úsměvem. Pak jsem si našla plácek, kde nebyl ani milimetr sněhu, ale tráva. Práskla jsem sebou na záda, zavřela oči a na chvilku zase nastavila tvář sluníčku. "To je příjemné místo pro relax", řekla jsem to jako pobídku, aby se Tartaros ke mně přidal. Ale kdyby mě chtěl vyzvat raději ke hře, asi bych se nebránila. Pořád jsme mudrovali, tak už bylo taky potřeba, abychom byli bezstarostná vlčata, i když... Já starosti měla ohledně toho, co mě vlastně celá. Nicméně aspoň bych na to mohla na chvíli zapomenout.

Na nic dalšího ohledně rodiny se mě Tartaros neptal. Zřejmě mu tedy moje odpověď stačila. "Hm," broukla jsem na jeho poznámku, že je to 'zajímavé'.
Procházeli jsme se po lese. Bylo to mnohem příjemnější, protože po sněhu už skoro nebylo památky. Ani se nám do kožíšku nezakousával nepříjemný chlad. Na chvilku jsem se zastavila a se zakloněnou hlavou si prohlédla vysokánské stromy, které sahaly snad až do nebe. Jen škoda, že zatím jejich větve byly holé. Jakmile budou obaleny krásně zelenými listy, budou vypadat o dost lépe.
Zase jsem sklopila hlavu a popoběhla, abych zase šla po boku svého kamaráda. Hm, mohla bych už Tartarose nazývat kamarádem? Asi ne. Na to je ještě brzy.
Jeho následná nabídka byla dost překvapivá a k odpovědi jsem zvolila trochu zdrženlivou, rádoby diplomatickou odpověď. Tartarose evidentně netrápilo, že by jeho rodiče měli mít na krku dalšího mrňouse. I když pravda, bylo by fajn být v počtu, který umožňuje dvojice. "Aspoň by Satori na vás dva nebyla sama. Vím jaké to je, mít dva bratry," dodala jsem zamyšleně malou poznámku o vyrovnanosti "sil". "No já... Chtěla jsem se prostě jen vrátit domů, když jsem se ztratila." Pokrčila jsem rameny. "A proč ti vlastně tak záleží na tom, abych zůstala?" Zastavila jsem se a pohlédla do jeho zlatavých očí. Třeba ani tak nezáleží, třeba je jen slušný... Třeba má o mě starost, kdo ví, kde a jak bych skončila, pokud bych nenašla svůj rodný les... Třeba chce mít vážně druhou sestru.
"Zurri je s tvými sourozenci už docela dlouho pryč, což? Řekla vůbec vašim, že tě šla s nimi hledat?" Odvedla jsem na chvíli téma jinam. Ovšem přišlo mi, že jsou vážně dlouho pryč. Asi se Zurri nechtěla vrátit bez Tartarose, ale chudák nevěděla, že je dávno doma... A nebyla možnost, jak ji dát vědět. Snad jsou v pořádku,

Začala jsem přemýšlet, odkud jsme vlastně s Nageshem přišli. Všechny stromy mi přišly úplně stejné. Nebo kdybych si aspoň pamatovala nějaký keř, který byl stálezelený, na rozdíl od holých listnáčů. Asi nezbývalo, než se zeptat. Jinak jsem si vzpomínala, že jsme šli vesměs pořád rovně, to bylo dobré znamení. To bylo asi jediné, co jsem si byla schopna vybavit. To mám tak na houby paměť ohledně míst, kudy chodím? To není dobré, zlobila jsem se na sebe. Ani jsem si neuvědomila, že tenkrát bylo šílené počasí, všude hroudy sněhu, navíc jsem byla nesmírně unavená. A taky zmrzlá. Takže jsem neměla sílu na víc, než Nageshe následovat.
Zastříhala jsem oušky, Tartaros právě oslovil mamku, která zatím neměla čas se věnovat nám, což bylo pochopitelné. Ani se neptal, jen prostě oznámil, že se my dva půjdeme projít a budeme se držet v lese. Pak do mě šťouchnul a vybídl mě, abych ho následovala. To jsem tedy ze zvědavosti udělala. Chvíli jsme šli mlčky, čekala jsem, co vymyslel. Nakonec z něj vypadla otázka, proč se chci tak moc vrátit k nevlastnímu otci. "Protože jinou rodinu nemám. Můj opravdový tatínek zemřel dávno před mým narozením. A Eldarion byl aspoň maminky partner, než zemřela i ona. Jen..." Odmlčela jsem se, abych zase nezačala plakat. "Samozřejmě jako rodina jsou i ostatní členové smečky, aspoň tedy mám tety, které mě vychovávaly a pak Almatir s Almionem jsou jako moji bratři. Synové naší Bety, s nimi jsem se učila základní věci o hierarchii a tak... Dodala jsem ještě, abych nezapomněla na ty, kteří také byli důležití.
Tartaros pak vyslovil nabídku, abych zůstala s nimi. Zastavila jsem se a koukala na něj. Měl samozřejmě pravdu v tom, že momentálně vůbec nemáme ponětí, kde moje rodina vlastně je. Možná bych se mohla všemu naučit, a až vyrostu, můžu zkusit hledat znovu. Jenže co když na mě do té doby zapomenou? Co když mě také hledají a nevědí, kam jsem se zatoulala? Začínalo se mi v hlavě rojit dost otázek. "No já nevím... Začala jsem opatrně. "To by měli zvážit tvoji rodiče, jestli zvládnou čtvrtého mrňouse. A jestli by vůbec chtěli. Takže by to podle mého měli navrhnout oni," odpověděla jsem diplomaticky.

Nevěděla jsem proč najednou mám pocit, že musím jít pryč. Chovali se přeci ke mně hezky. Ale možná to bylo tím, že to prostě nebyl můj domov. Ten svůj jsem opustila a teď nevím, jak se vrátit zpátky. Až teď mi vážně docházelo, že to nebyl dobrý nápad. Ale byl to prostě tehdy impulz. Najednou prostě strach o něj a zároveň touha Eldariona najít. Mít tátu jako měli Almatir s Almionem. Mít aspoň tátu, když maminka není. Jenže teď jsem neměla ani jedno - ani domov, ani tátu.
Znovu jsem upřela pohled na Tartarose. Vypadalo to, jako by se mě snažil tady zdržet. Ale proč? Máš přeci sourozence, tak nepotřebuješ společnost dalšího cizího vlčete.
"Tvůj táta bohužel neví, kde je Valinorský les, ani nezná jeho smečku. Už jsem se ptala. Není na území Gallirei, víš. Takže místní ho asi znát nebudou." Povzdychla jsem si. Pak jsem se zlatavými očky rozhlédla kolem nás. Začínal nový den. "Asi bych se musela vrátit do míst, kudy jsme sem přišli s tvým tátou. Možná bych pak věděla, jakým směrem se dát zpátky." Dodala jsem zamyšleně. Už jsem tu otravovala docela dlouho.

Asi jsem svou poznámku neřekla dost tiše. Protože než jsem se stačila sebrat a odejít, zaslechla jsem Tartarosův hlas, abych počkala. Popotáhla jsem nosem a čekala, co mi řekne - asi dostanu nějakou radu na cestu. Ale on mě převezl. Podle něj je ještě zima a daleko nedojdu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Sněhová pokrývka už trošku vymizela. Místy už prosvítala zelenkavá tráva. Také bylo o malinko tepleji, aspoň co jsem mohla soudit - dýchalo se o dost lépe, vzduch neštípal a od tlamy nestoupala pára. Pak jsem pohlédla na Nelly, která nic neříkala. "Už to není tak hrozné, jistě se mi půjde líp,", oponovala jsem. I když nevím kam. Holt si vyberu nějakou světovou stranu a uvidím, kam dojdu. Nebo bych si mohla vzpomenout, kudy jsem šla, když mě našel Nagesh a podle toho bych mohla mít aspoň nějakou výchozí pozici.Začala jsem přemýšlet, jaká cesta tedy pro mě bude nejlepší. Ale nejspíš asi ta druhá, protože bych mohla najít cestu zpátky do lesa. Třeba tak Eldarion je a čeká na mě. Nebo možná mě hledá.
Z přemýšlení mě vytrhl hlas. Pohlédla jsem na cizího tmavého vlka se světlými tvářemi. Nejspíš se s Nelly znal, protože ji oslovil jménem. Zastavil se kousek od nás a Tartaros se samozřejmě zajímal, kdo to je, zatímco se postavil vedle mě a své matky.

Bylo to radostné setkání - otec a syn. Tiše jsem stála opodál a sledovala Nageshe, jak celý šťastný, že je zpátky, objímal svého syna. Netrvalo dlouho a přidala se k nim i Nelly. Bodlo mě u srdce a bylo mi do breku. Mě neměl kdo takhle objímat... Tedy... Chtěla jsem, aby to dělal Eldarion, ale... Když jsem ho nemohla najít, tak mě nemohl objímat. Ale kdo ví, jestli by tomu tak bylo. Třeba by se mnou nechtěl být. Ostatně už jen to, že byl dlouho pryč, vlastně od smrti mé maminky. Ani mě pořádně neviděl. Neznal. Doufala jsem ale, že jako živá vzpomínka na ni mu třeba pomůžu to nejhorší překlenout. I když jsem jí podle Tári nebyla vzhledově moc podobná. Ale byla jsem její dcera. Eldarionovy lásky. A jak to zatím všechno dopadlo... Ani jsem nevnímala slzičky, které se přeci jen prodraly přes spodní víčka a tiše kanuly na můj namrzlý kožíšek. Možná byla hloupost odejít. Možná jsem měla zůstat doma a na Eldariona čekat, dokud se nevrátí... Jenže na to teď bylo pozdě. Minimálně Nagesh Valinorský les neznal. Musela jsem najít někoho, kdo by to věděl, jenže když se nacházel mimo území Gallirei, což bylo to jediné, co jsem o něm věděla, byla velká pravděpodobnost, že nikdo odsud nebude Valinorský les znát, natož aby mě poslali správným směrem.
Zastříhala jsem oušky, když se ozval Nageshův hlas. Ale to jen promluvil ke svému synovi a odběhl. Tartaros se díval střídavě na mě a na Nelly. No, co jsem měla říct. Na důvod mého odchodu z mé rodné smečky nic neřekl, takže asi to nebylo až tak zajímavé. "Asi bych měla jít hledat dál, " řekla jsem si spíš pro sebe tiše.

Elisabetta | únor (8/10)

Pěkně jsme se shodovaly, že jsme mocné a vznešené, takže se rozhodně nebudeme doprošovat nějakého podřadného tvora. Jen jsme zatím ještě nebyly vševědoucí. Ale to se také dalo změnit! Jen jsme musely sehnat někoho, kdo nám pomůže získat znalosti a vědomosti o všem a o všech. Ovšem to už bylo údělem dospělých členů smečky. A jelikož jsem byla přesvědčená, že dospělí vědí všechno, navrhovala jsem, abychom zjistili něco o lezení na stromy od nich. Byla jsem ráda, že Elisa se mnou souhlasí i v tomhle. Takže jsem se jen usmála a mávla ocáskem.
Z toho, jak jsem tady jen tak seděla a přemýšlela, už mi začala být docela zima, což jsem také řekla své společnici. Ta však stejný pocit neměla. I když to moc nevypadalo, že by měla teplejší kožíšek než já. Vzápětí pak reagovala na mou domňenku, že třeba se v teplejším období leze na stromy lépe. No, měla pravdu v tom, že se jí to nezdálo, protože ani to rezavé stvoření nevypadalo, že by to na něj mělo nějaký vliv. "Třeba to mají vlci jinak," vysvětlila jsem stručně, proč mě tohle napadlo. "Zkrátka uvidíme, co se dozvíme od dospělých," uzavřela jsem nakonec. Pak jsem se zvedla na nohy, popošla dál a začala hrabat do sněhu díru. Trvalo to jen chvíli a rázem mi bylo tepleji. Když už jsem měla vyhrabanou vedle sebe pěknou hromádku, která byla vyšší než já, přešla jsem k ní a začala do ní opatrně dělat díru. Brzy se tak udělal otvor dost velký na to, abych mohla vejít dovnitř a tam díru rozšířit, aby se Betty vešla vedle mě. "Máme úkryt!" Zvolala jsem zevnitř spokojeně, načež jsem vystrčila hlavu ven čekajíc, jestli se Elisa půjde podívat dovnitř.

Elisabetta | únor (7/10)

Důležité jsem přikyvovala Elisiným slovům, protože jsem v tomhle s ní naprosto souhlasila! "Ano, mocné a vznešené vlčice se nebudou doprošovat nějakého tvora, kterého můžou sníst!" Fakt, že bychom se s ním nedomluvily, byl vedlejší, mohly bychom jí to prostě sebrat. Co na tom, že ani nevíme, jestli by to šlo. Ale prostě tady šlo o princip.
"No, mně osobně nic nenapadá, navíc je mi už děsná zima. Ale třeba by nám poradili starší a zkušenější členové smečky, jak se leze na stromy, a pak to spolu zkusíme," Podala jsem svůj návrh. Když něco nevíš, tak se na to zeptej. A když něco neumíš, tak se to nauč. Nebo nechej naučit. Jak prosté. "A možná to bude lepší, až bude tepleji," přidala jsem ještě jednu domněnku, i když jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někdy bude ještě teplo. Sice jsem od Tári věděla o střídání ročních období, ale tahle zima vypadala, že chce vládnout napořád. Samozřejmě jsem neměla ani žádné ponětí o plynutí času. Zatím.

Elisabetta | únor (6/10)

Název lesa, ve kterém jsem se narodila, mé společnici noc neříkal. Ovšem nedělala jsem si iluze, že by o něm věděla, i kdyby na tomhle území byl. Na to byla podle mého moc mladá, aby měla za sebou nějaké školení ohledně názvu smeček, které zde existují, i když... Kdo ví. Už jsem to nijak nekomentovala a ani ona se na nic neptala.
I můj pokus vylézt na strom nebyl úspěšný. Sice jsem ani moc nečekala, že by tomu bylo jinak, ale doufala jsem, že budu úspěšnější a dostanu se třeba o kousek výš. Takže jsem se zamyslela, jak je možný, že ten malý rezavý tvoreček, jehož jméno ještě ani neznám, je na tom tak dobře. Možná to bylo tim, že mělo prostě úplně jinou stavbu těla, než my dvě. A hlavně bylo oproti nám mnohem menší, to tělo určitě hrálo svou roli. Elisa přišla s teorií, že to zvíře má nějaké speciální úchyty na packy. No, tohle mě vážně nenapadlo, a zezdola bylo na zvíře špatně vidět, abychom si mohly prohlédnout, co má na tlapkách. "Hm, to nevím, ale rozhodně nám svoje nepůjčí, pokud nějaké má. Vypadá lakomě. A trochu se bojím, že ani nerozumí vlčí řeči," mudrovala jsem. To mě přivedlo k další otázce: můžou spolu komunikovat různé živočišné druhy? A rozumí si? Ale nahlas jsem tuhle otázku nevyslovila. Nechala jsem si ji raději pro někoho dospělého, takže s tím vyrukuju na Nageshe nebo Nelly. Případně Zurri. Někdo z nich by to vědět mohl.
Navíc Elisabetta znovu promluvila, takže jsem nemohla dumat nad svými otázkami. Podle jejího názoru my ty úchyty ani potřebovat nebudeme, protože to jistě zvládneme jen díky naší vlastní síle a kurážnosti. Zatvářila jsem se pochybovačně. "Rozhodně to chce přijít na způsob, jak dávat nohy tak, abychom se držely stromu a posunuly se výš." Prohlížela jsem hrubou kůru stromu.

Elisabetta | únor (5/10)

Elisabettě se zdálo, že jsem malá na to, abych byla odjinud. Pokrčila jsem rameny. "Narodila jsem se na začátku podzimu. Ve Valinorském lese, ten na území Gallirei, jak jsem zjistila, není." Odpověděla jsem jen. Zatím jsem se nechtěla úplně rozpovídat o tom, jak jsem se ztratila. A jak se mě ujali v Javorovém lese. Nebo tedy tu druhou věc se stejně dozví, když se zeptá, kde vlastně momentálně žiju. Raději jsem zavedla téma na slova, která používala, chtěla jsem vědět, o co jde. Aspoň jsme mohly mít něco společného, ale evidentně se jí do toho moc nechtělo. Ani jsem nechápala proč, ale prý se ještě uvidí. No nic, přestala jsem škemrat, stejně by to k ničemu nevedlo.
Tak jsme raději obrátily list a uvažovaly o lezení na stromy. A nechala jsem první pokus na ní. Nenechala se tedy dvakrát pobízet a dychtivě se zaryla drápky do kůry, načež se začala pokoušet sunout se nahou. Zatím tedy byla připláclá těsně nad zemí. Sice jsem říkala, že ji budu kdyžtak chytat, ale... Nestihla jsem odběhnout stranou, když najednou na mém hřbetě něco přistálo, jen to křuplo. Bolestivě jsem zahekala, zatímco Elisa měla radost z toho, že jsem zmírnila její pár. Zašklebila jsem se sama sobě, jak jsem hloupá. Když mi řekla, že jsem na řadě, pohnula jsem se, abych ji ze sebe shodila. Pak jsem se opatrně postavila a krátce se protáhla, abych zjistila, jestli nemám nějaké vážnější zranění. Nepadala na mě sice z velké výšky, ale žuchlo to slušně. Naštěstí všechny nožky i záda držely pohromadě. Vyzývavě jsem tedy přistoupila ke kmeni stromu. Veverka už byla dávno pryč, ale toho jsme si ani jedna nevšimla. Všimla jsem si z boku malé větvičky, která by mi mohla posloužit jako opěrný bod, takže jsem se k ní přiblížila, zvedla se na zadní a připlácla se ke stromu. Zvedla jsem pravou nohu a snažila se najít tu větvičku. Po několika pokusech se povedlo! Jenže mi to moc nepomohlo - neměla jsem opěrný bod pro druhou nohu ve stejné výšce, takže po pár hrábnutí drápky do kůry se mi zase noha pěkně sklouzla a já sjela dolů do sněhu. Zamračeným pohledem jsem se podívala na strom. "Není to vůbec snadné. Jak to to malé zvíře jenom dokáže?" Zamyslela jsem se nahlas.