Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden (2/10) * Vera Nina

Asi nebylo moje volání úplně nejlépe načasované. Vyrušila jsem Veru z koncentrace a ona najednou skončila rozplácnutá na ledě jak dlouhá, tak široká. Už jsem se chystala schytat spršku nadávek nebo tak, ale ona nadšeně vykřikla mé jméno a vrtěla ocasem. Takže v první chvíli se mi ulevilo. Nějakým způsobem jsem se doškobrtala až k ní. Ona se však tvářila, že o nic nejde, tak jsem jí to asi nechtěla kazit. Na okamžik jsem váhala, zda se mám omluvit. Ovšem hned jsem dostala nabídku, abych se k ní přidala. “Myslíš k ležení na ledu? No nevím… Je to studené a tvrdé, ne?“ Zakřenila jsem se a ohlédla se. “To už by bylo možná lepší lehnout si na sníh. Sice taky studí, ale není tak tvrdý,“ řekla jsem zamyšleně a přeskočila na kupičku sněhu, která si pěkně hověla opodál. Už jsem byla zvědavá, jestli budeme zase něco zkoumat, nebo vymyslíme něco zajímavého. Já sama měla momentálně mozek trochu zamrzlý, ale nebránila bych se návrhu třeba hrabat ve sněhu tunely a nory. Nicméně bylo možné, že Vera přijde s nějakým jiným nápadem, takže jsem si trpělivě počkala, jestli něco navrhne.

Leden (1/10) * Vera Nina

Sníh byl všude. Kam jen oči mé dohlédly. Ach jo. No, a podle toho, jak se mi zima zakusovala do kožichu a pronikala skrz, se dalo počítat s tím, že jen tak konec ještě nebude. Ach jo. Možná na nějaké to menší dovádění by to bylo fajn, ale já jsem chtěla spíš cestovat a objevovat svět kolem sebe. Což tohle počasí evidentně dost komplikovalo. Dalo by se říci, že přímo znemožňovalo. Musela jsem tedy počkat do jara. Nebo aspoň něž roztaje největší nános sněhu. Pak ale zase bude všude bláto, takže taky žádná slast. Nicméně přeci jen o malinko lepší to bude. Jen hlavně přitom dávat pozor, aby to pod tlapkami neklouzalo.
Došla jsem k jezeru, které bylo úplně zamrzlé. Vlastně jsem také dosud ještě pořádně neměla možnost si něco takového prohlédnout. Škoda, že tu nebyl Roland, jistě by mě naučil zase něco nového! Nebo bych se něco dozvěděla. Ale samozřejmě jsem nemohla mít na něj štěstí pokaždé, jakmile jsem se tu objevila.
No, na Rolanda jsem štěstí dnes neměla, ale… V dáli jsem uprostřed jezera přeci jen zahlédla povědomou postavu ve stříbrném kožichu. “Veroooo!“ Zavolala jsem na ni z plna plic, div se někde na horách neutrhla lavina. S vrtěním ocasu jsem se za ní pomalinku vypravila a doufala, že dorazím k ní v celku. Což o to, kdybych uklouzla a upadla, svět by se nezhroutil, ale při mé smůle bych si – v „lepším případě“ – vyrazila zub. A to bych nerada.

Snažila jsem se sice neusnout, ale... Únava byla nejspíš silnější než já. A ani jsem si to neuvědomovala. Až když jsem cítila pohyb těla, které leželo vedle mě, jsem překvapeně otevřela oči. Chtěla jsem něco říct, ale vyšlo ze mě jen takové zaskřehotání. Následovala jsem kamarádčina vzoru a oklepala se. Vzápětí jsem se rozkašlala a rozklepala zimou. "J...jjjo," odfrkla jsem, když Thea ukázala směrem ke svému domovu. Byla mi taky taková zima, že jsem měla pocit, že mi snad zamrzla i krev. Jen jsem doufala, že nebude problém s tím, když se tam objevím. Na druhou stranu nebyla jsem přeci sama, následovala jsem svou kamarádku, tak snad...
Zakašlala jsem a snažila se rozhýbat ztuhlé svaly a kosti. Zpočátku to nebylo nic moc, následně se ale přeci jen zadařilo. S každým dalším krokem jsem se i mírně zahřívala. I když to bylo asi moc vznešené tvrzení.

>>> Cedrový les

No, bylo fajn zase stát na pevné zemi… Ale byla pevná? Sníh sám o sobě asi ano. Každopádně to chtělo mít se na pozoru před závějemi. Takže jsem chvíli stála a rozkoukávala se kolem. Nic nebolelo, dobré znamení. Thea byla ráda, že jsem celá a vzápětí se zajímala, jak se mi to vlastně stalo. “Ani nevím,“ odfrkla jsem si a oklepala se. “Asi jsem byla zamyšlená a tu závěj přehlédla,“ uzavřela jsem nakonec. Jiná možnost mě nenapadla. I když prostě bylo možné, že jsem si jí prostě nevšimla. Ať tak či onak měla jsem štěstí, že Thea nebyla daleko a zaslechla mě. Nebo moje žuchnutí.
A ulevilo se mi, když Thea souhlasila s tím, abychom se na chvilku k sobě přitiskly a zahřály se. Vlastně také hned učinila. Nebylo to sice kdo ví co, ale lepší než nic. Ležely jsme vedle sebe. Všimla jsem si, že kamarádce se klíží víčka. To jsem tedy obdivovala. Ačkoliv jsem se teď cítila dobře a uvolněně, raději bych si netroufla usnout. Rozhodně na tomhle místě. Z oblohy se sice zatím sypalo jen málo vloček, ale to se klidně mohlo během chvilky změnit. Takže já jsem raději zůstala bdělá. Možná jsme mohly přece jen zkusit ten les tvořený jehličnany, nebo aspoň na hranici byly, jestli je prázdný. Tam bychom byly v závětří. Také bychom mohly postavit nějaký úkryt. Ostatně to jsme mohly i tady. Ale nechtěla jsem Theu budit, sotva usnula, takže jsem v klidu ležela, uvažovala a hlídala, abych nenechala kamarádku dlouho spát. Sice jsme se vzájemně jakžtakž zahřívaly, nicméně i tak bychom mohly umrznout.

Pokus se zahřát tím, že se k někomu přitulíš

Thea musela uznat, že lov v jejich lese nebude asi úplně dobrý nápad. Sice potvrdila, že tam nic moc nežije, ale to mi přišlo zvláštní. Určitě tam nějací zajíci nebo lasičky či veverky byli. Ovšem pro mě ne. Souhlasila tedy s tím, že bude lepší, abychom se vydaly na toulky na jaře. S úsměvem jsem přikývla. "Jasně, vyzkoušíme všechno," potvrdila jsem. Rozhodně se bude po horách chodit lépe než sněhu. A nejen po horách. Nebudeme promrzlé na kost. Zhluboka jsem vydechla a z čenichu mi vyšly obláčky páry. "Jo, bylo to fajn. Hned jak sleze sníh, tak se zase sejdeme," usmála jsem se na kamarádku a zavrtěla ocasem. "Do té doby se měj hezky a opatruj se," mrkla jsem na ni.
Zamyšleně jsem přemítala, kudy se vydat, abych našla Javorový les. Nahlas jsem to nepřiznala, aby neměla Thea o mě starost. Jenže jsem přehlédla závěj, do které jsem úspěšně zahučela. Nejdřív jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Zdálo se mi, že slyším tlumený hlas volat moje jméno. Možná se mi to zdálo. Možná to byla Thea. Zakrátko se ukázalo, že druhá možnost byla ta správná. Spolu s troškou denního světla, které na mě dopadlo, se objevila její tvář. Úlevně jsem vydechla. Bylo nesmírné štěstí, že se nedostala někam daleko, bez pomoci bych se z té bílé pasti dostávala jen těžko. "Urghhh," odkašlala jsem si a pořádně se oklepala. Debilní sníh, mračila jsem se, ale jen v mysli, aby si moje kamarádka nemyslela, že na ni. "Děkuji, velectěná dámo, za pomoc," poděkovala jsem a mimoděk se zachvěla. Tohle byla evidentně ta správná chvíle, abych se vydala zpátky do Javorového lesa a doufala, že tam dorazím vcelku a bez úhony. "Nevadilo by ti, kdybychom se ještě chvilku zdržely a zkusíme se zahřát?" zeptala jsem se trochu nesměle They. Byly jsme sice kamarádky, ale jen chvilku, nicméně jsem doufala, že nebude namítat nic proti tomu, kdy se na chvilku trochu přitulíme k sobě.

Zapadni do hluboké závěje

Stádo losů se pomalu vydalo směrem pryč. Ale to asi ničemu nevadilo, protože samy jsme stejně lovit nemohly. No nic. Nicméně moc ráda bych se to konečně naučila! Jenže jsem si nebyla jistá, kdo by mě to měl naučit. Nagesh byl fuč a Nelly? Asi měla jiné starosti. Navíc by nás samozřejmě mělo být víc. I když řekla bych, že i Zestarian a Satori jsou už dost velcí na to, aby se začali pomalu učit lovit vysokou. Jenže kdo ví, jestli je vůbec někdo z nich doma. A kde je asi chudák Tartaros? Ach jo… Bylo to celé vážně na houby.
Zastříhala jsem ušima, když se Thea podívala úplně jiným směrem, než jsem měla na mysli. Dodala však, že tam je její domov. Pak se ale otočila právě tak, jak bylo potřeba, aby viděla správně. Smrkový les by také nemusel být špatný. “No… Nevím, jestli by bylo dobré lovit u vás v lese, přece jen jsem cizí,“ řekla jsem trochu zamyšleně. “A pokud v tom druhém lese taky někdo žije, tak jsme asi v háji,“ dodala jsem ještě a zachvěla se. Sníh sice zrovna žádný nepadal, ale nebylo to nic příjemného a polštářky mě brněly čím dál víc. “Teda aspoň já, ty u vás lovit můžeš, tak jestli chceš jít radši domů a rozloučit se… Jak chceš, nebudu se zlobit,“ dodala jsem s mírným úsměvem. Jistě, nezlobila bych se, ale mrzelo by mě to, protože mi bylo po dlouhé době fajn. A cítila jsem, že vážně můžu Theu nazývat svou kamarádkou. Jenže tohle zimní počasí vážně nebylo moc dobré na cestování. “Vlastně asi bychom se měly na velké putování sejít na jaře,“ odfrkla jsem si. Vlastně asi bych měla taky vyrazit domů, jenže jsem absolutně neměla ponětí, kde je Javorový les! Popošla jsem směrem k lesu, abych zjistila, jestli tam žije nějaká smečka – to pro případ, že by se Thea rozhodla jít na lov se mnou do toho lesa. Nebo spíš pro začátek zjistit, jestli tam můžeme. Jenže jak jsem zrovna byla zabraná do myšlenek, najednou jsem zmizla z povrchu zemského a kolem mě bylo bílo. Několikrát jsem zamrkala a byla celá zmatená. “Co se to…“ Zmateně jsem kuckala a zmítala sebou. Prvních pár vteřin mi totiž nedocházelo, že jsem zapadla do závěje.

<<< Ragarské pohoří
Modli se k bohům (či jiné libovolné bytosti) o mírnou zimu

Obě jsme byly evidentně v pořádku. Tak fajn. Teď jsem si uvědomila, že jej akčnost je sice fajn a nedělá mi problém, ale tohle bylo trošku nebezpečné. Ale to jsme ani jedna hned nedomyslely. “Jo, jsem celá,“ kývla jsem na souhlas, abych potvrdila svůj pocit. Rozhlédla jsem se po pláni, na které jsme se nyní nacházely. Hm, povědomá mi moc nebyla. Rozhodně to však ničemu nevadilo. I když jsme prošly dost území, kromě vodopádů jsme se vlastně nikde pořádně nezdržely, takže jsme to ani pořádně neprozkoumaly. Nicméně kdyby na ostrově nebyla ta obluda, co nás tak vyděsila, jistě bychom to tam pořádně všechno omrkly. No nic.
V dálce jsem spatřila malé stádo tvorů, jejich jména jsem si nevybavila hned. Rozhodně to ale nebylo nic pro nás – vysokou určitě ne. Vzápětí jsem pohlédla znovu na svou kamarádku. Tady by to bylo možná dobré místo pro zajíce, mohly bychom se pokusit něco vyčmuchat. Ostatně ona sama se mě vzápětí ptala, zda něco vidím nebo cítím. Čenichem jsem ukázala směrem, kde bylo pětihlavé stádečko… Losů! Ano, to byli přeci losi. Hm, tak fajn, věděla jsem, jak je pojmenovat. Ohlédla jsem se za sebe, kde byl jehličnatý les. “Možná bychom se mohly podívat někde tam, pokud tedy není ten les obydlený smečkou. Nějaký zajíci by to mohli být,“ navrhla jsem a oklepala z kožichu sněhové vločky, které na něj dopadaly. Zatím jsme byly v pohybu, takže jsem se snažila moc nevnímat tu zimu, která kolem nás vládla, ale... Teď to vypadalo tak všelijak. Jakmile jsme nějakou dobu stály, cítila jsem, jak mě začínají brnět polštářky na tlapkách. Ach, mocná Matko přírodo, dej, aby zima už nebyla o nic víc krutější! Tohle je celkem dostatečná zkouška pro naše mladá těla. Prosím, dej, aby nemrzlo ještě více, a aby se nám vyhla sněhová bouře. Kéž by bylo aspoň trošku tepleji! Ale na to jsem moc smělá, já vím... Ale i tak děkuji, pokud udržíš zimu mírnou pro dvě vlčí slečny, které objevují svět, ve kterém žijí a samozřejmě i pro další živočichy a tvory.

<<< Západní úkryt

Byla jsem zvědavá, kam až dojdeme. A hlavně teď, když jsme začaly stoupat. No... Horám bychom se měly spíš vyhnout. Sněhu bylo čím dál víc. Koukla jsem se znovu na oblohu. Momentálně sice nesvítilo slunko, ale pořád se k zemi snášely další a další sněhové vločky.
Ještě jsme se ale zamýšlely nad tím, co se dělo na ostrově. "Třeba tam žijí právě proto, že jsou sami škaredí, tak aspoň krásné místo k žití," řekla jsem nahlas myšlenku. Ale musela jsem také přikývnout na souhlas, měly jsme vážně štěstí, že to stvoření nás nepronásledovalo. Kdo ví, jak by to s námi dopadlo. Možná bychom měly štěstí a byly rychlejší. Brr, ale nad tím jsem nechtěla už raději přemýšlet. Bude lepší zapomenout. Nebo aspoň tenhle zážitek zašoupnout někam hluboko.
Zaslechla jsem najednou volání o pomoc. Když jsem se vylekaně ohlédla, zjistila jsem, že to Thea klouže směrem dolů. "Theo!" Zavolala jsem na ni. Bez rozmyslu jsem se rozběhla, ale sníh byl poněkud těžký a snad i živý, že mi během chvilky přestal tvořit jakoustakous pevnou podložku pro chůzi. Takže jsem zakrátko svištěla skoro stejným tempem, jako moje kamarádka. Než jsem se nadála, moje jízda se zastavila u paty hory. Zhluboka jsem si vydechla. Opatrně jsem se zvedla. Nohy naštěstí v celku, tak se mi ulevilo. Jen jsem byla mokrá od hlavy k patě. Thea naštěstí také byla v pořádku. "Uf, jsi celá?" Zeptala jsem se pro jistotu. Než mi ale stačila odpovědět, už nadšeně hlásila, že tady můžeme lovit. Rozhlédla jsem se kolem. Místo vypadalo přeci jen lépe než hora, ze které jsme právě sklouzly. Kývla jsem a zase následovala její kroky.

>>> Severní Galvatar

<<< Západní úkryt

Tak teď jsme se snad ocitly v bezpečí. Ještě mi srdce divoce tlouklo a tím úprkem jsem funěla jak sentinel. Ale když jsem se ohlédla, nic jsem neviděla. Ani když jsem našpicovala uši, nic jsem neslyšela. Mohly jsme si tedy snad úlevně vydechnout. Ale co teď…? Než jsem se však stačila They zeptat, kam teď, vyslovila mou otázku jako první. Spolu s doplněním, jestli vůbec máme šanci najít něco k jídlu. “No… Nevím, možná by to chtělo nějaký lesík, kde by zajíci mohli mít nějaké ty úkryty,“ přemýšlela jsem nahlas. Jiný nápad jsem neměla. Na louce se mi moc nechtělo věřit, že bychom mohly být úspěšné. A kdyby se neobjevilo tamto strašilo, mohly jsme zkusit něco ochutnat tam!
Všude kolem nás bylo ticho a klid. Škoda, bylo by fajn seznámit se s někým dalším… Tedy, pokud to byl vlk a ne obluda. Thea zakrátko rozhodla, kam se vydáme. Nebo možná spíš její tlapky se vydaly nějakým směrem. Já jsem neprotestovala a následovala ji. Vlastně mi bylo jedno, kam jdeme. Hlavně, že jsem nebyla sama. A že jsme si docela rozuměly. A naštěstí zima byla zatím docela fajn – bylo dost sněhu, ale ještě se v něm dalo jít. Slunce svítilo, a i když nehřálo, bylo to příjemné. Sníh se v odlescích paprsků krásně třpytil. Vypadalo to skoro kouzelně. “Uvidíme, co objevíme dál,“ řekla jsem a přeskočila kus klacku. “Jen hlavně žádné další obludy, prosím,“ zatvářila jsem se kysele, i když jsem věděla, že to moje kamarádka ovlivnit nemůže.

>>> Ragarské hory

Ani jsem se neodvažovala otočit, jestli ta obluda běží za námi nebo ne. Jen jsem dobře sledovala krajinu kolem nás, abych našla nějaké vhodné místo k úkrytu. Vzápětí mi ale bliklo, proč jsme běžely zpátky k místu, kudy jsme sem přišly. Tam to vypadalo bezpečně. No, asi to bylo tím, jak jsme se lekly a neměly čas přemýšlet. První myšlenka prostě byla: utéct. Thea poznamenala, že možná protože jsou tu podivná monstra, je tu tak krásně. Na to jsem zatím nic neřekla, možné bylo všechno. Brzy jsem si všimla velkého kamene, stejně jako Thea, takže bez váhání jsem zatočila stejným směrem. Jen ona nějak nevychytala zatáčku a sklouzla na zem. Než jsem však stačila starostlivě zastavit, jestli je v pořádku, hbitě se zvedla zpátky na nohy. To se mi ulevilo a mohly jsme obě hupnout za ten kámen. Sedla jsem si na zadek a snažila se vydýchat - co nejrychleji a hlavně co nejtišeji. Přitom jsem stočila uši dozadu a snažila se zachytit, jestli se to stvoření neblíží. V prvních chvílích jsem ale slyšela jen divoký tlukot vlastního srdce.
Thea za několik chvil sebrala odvahu a vykoukla. Ohlédla jsem se za ní, aniž bych se zvedla. Ovšem připravena kdyžtak vyskočit a být jí nápomocná. Všude byl klid. "Souhlas. Asi to za námi neběželo," Kývla jsem na poznámku kamarádky. Tohle podivné stvoření mi úplně sebralo chuť to tu prozkoumat. Druhé kývnutí bylo na znamení souhlasu s tím, že se nejdřív napije a pak vyrazíme zpět. Šla jsem s Theou k řece, ale raději jsem tu vodu nepila. Tady jsem už nechtěla raději nic. Postávala jsem kousek za vlčicí a bedlivě se rozhlížela všemi směry, čenichala, jestli nezachytím podivný pach, ale to mi stejně bylo k ničemu, všechno tady bylo cizí a jiné!
Překvapeně jsem zamrkala, když se Thea s pro mě nesrozumitelnými slovy rozběhla směrem pryč. Rozběhla jsem se za ní. Kroky nás tentokrát zavedly přesně tam, kam jsme potřebovaly - do bezpečí.

>>> Západní úkryt

Souhlasně jsem přikývla, Thea měla pravdu, že tohle místo je úžasné. A to jsme ho ještě ani neprošly. Zaslechla jsem podivný skřek a ohlédla se směrem, odkud byl slyšet. Nad námi přelétal velký modrý pták. Nebo aspoň na té obloze vypadal větší než ti, které jsem viděla běžně. A takhle barevný! To nebyl vůbec žádný z těch mně známých.
Na chvilku jsme se přestaly kochat, jak to tu vypadá a rozhodly se, že se pokusíme zde vyčenichat a ulovit nějakého zajíce. Takže jsem první krok nechala na své společnici, která bez dalšího pobízení začala hledat stopu. Já jsem nelenila a pár okamžiků na to se také připojila. Hlava mi šla kolem z toho, kolik pachů tu je. A vůbec žádný mi nebyl povědomý! Co to všechno mohlo být…
Se zavrtěním hlavy jsem se podívala na Theu. “Vůbec nic známého necítím.“ Zaškaredila jsem se. Takže bylo jasné, že zajíce tu asi nenajdeme, ale možná bychom našly něco jiného k snědku. Jenže tahle krajina byla tak podivná a neznámá, že jsem neměla ponětí, co bychom vlastně mohly jíst. Že by tu žili jeleni, srnci nebo losi se mi také moc nepozdávalo. A i kdyby… Samy dvě, takhle malé, jsme neměly šanci je ulovit. Takže nic.
Kamarádka mě však vzápětí upozornila na něco, co upoutalo její čenich. Blízko jsem toho cítila také celkem dost, až jsem z toho byla zmatená čím dál víc. Ale zatímco jsem se rozhlížela a šla na pár kroků jiným směrem, zaslechla jsem zakrátko vyděšený křik. Až mě z toho zamrazilo. Ohlédla jsem se k Thee, která byla původkyní toho povyku. Jakmile jsem pohlédla k místu, odkud prchala, všimla jsem si na stromě podivného tvora, který se držel jednou rukou a s vyceněnými zuby, které jsou nad stejně velké jako ty naše. Nasucho jsem polkla, udělala čelem vzad a běžela rychle za Theou. Musely jsme se někam schovat!

<<< Západní úkryt

Lehce jsem souhlasně kývla. Jen jsem tedy nevěděla, jestli má Thea na mysli cestu do svého současného domova nebo do rodného. Ale to bych nevěděla ani já. No, možná Javorový les bych zvládla najít, i když by to nebylo vůbec jednoduché. Teď bylo všude spoustu sněhu a okolní krajina vypadala jinak. Ačkoliv jsem to tady vůbec neznala, od těch vodopádu bych jistě cestu našla. Ale do Valinoru? Ten byl úplně ztracený.
Teď už ale nebyl čas na přemýšlení o domově. Tady v té jeskyni jsme našly celkem zajímavé rampouchy a obě na ně zkusily hrát. Ani jedna jsme nečekaly, že to bude dobře znít. Říkala jsem si, že bych se o téhle skutečnosti mohla s někým pak podělit, ale... S kým vlastně? V tuhle chvíli jsem si ani nebyla jistá, jestli se chci vrátit do Javoru. I když by asi bylo fér zajít za Nelly a rozloučit se. A samozřejmě poděkovat za určitý azyl. Každopádně na tohle fakt nebyl čas myslet. Momentálně jsme byly na cestě k východu z jeskyně, přičemž jsme musely dávat pozor na podivné krápníky, které visely ze stropu. Nebyly ty rampouchy, ale byly dost podobné. Zvláštní.
Zakrátko se Thea znovu rozeběhla a já s ní, neboť jsme zahlédly světlo, kde se nacházelo jistě další zajímavé území.
Tedy... To, co jsem ale teď viděla, jsem ani v nejmenším nečekala. Zastavila jsem se a s očima navrch hlavy jsem se rozhlížela kolem. Jako bychom se ocitly v úplně jiném světě. Zima tady vůbec neexistovala. Stromy byly prapodivné. Stejně jako skřek, který jsem slyšela ze všech různých směrů. "Kde to jsme?" Vyslovila jsem spíš řečnickou otázku, protože Thea to jistě také nevěděla. Nebo možná o tomto místě někdy slyšela. Než jsem stačila něco říct, moje společnice se zajímala o můj názor. "No... Na to je moc velké teplo," řekla jsem zamyšleně, aniž bych spustila oči z okolí. Ani tady ale nebyly cítit žádné vlčí pachy, abychom se třeba zeptaly, kde se to nacházíme. Následovala další otázka, tentokrát ohledně jídla. Samozřejmě jsme v tom zápalu objevování úplně zapomněly na nějaké ty zajíce. "Dobrý postřeh," pochválila jsem Theu. Vzhledem k tomu, že tady panovalo teplo a tráva byla zelená, bylo dost dobře možné, že bychom narazily na nějaké zajíce. Nebo najdeme nějaké jezírko, kde by se dalo lovit ryby, věřila jsem, že voda tu nebude nepříjemně studená. "Zkusíme to," mrkla jsem na vlčici a začala větřit.

<<< Vodopády

Byla jsem zvědavá, kam nás další kroky ponesou. A přivedou. Tohle území, stejně jako spousta dalších, byla samozřejmě i pro mě úplně nová. Jen to zkoumání nám poněkud kazilo vytrvalé sněžení a nízké teploty. V létě by to bylo mnohem příjemnější. Mohly bychom se na každém místě dost zdržet – pokud by bylo dost zajímavé na to, abychom ho pořádně prozkoumaly. Jenže smolík. Thea se mi svěřila, že tohle je její první zima. Zatím z ní moc nadšená nebyla a já jsem se jí moc nedivila. Taky jsem z toho nebyla úplně odvařená. Možná nějaké ty zimní hry by byly možná příjemné, ale jinak… “Já už jednu zimu prožila, narodila jsem se minulý podzim,“ odpověděla jsem na otázku mé společnice. “A zrovna jsem si vybrala takový nečas, abych pátrala po vlkovi, který miloval moji maminku a který mohl být mým nevlastním otcem. Jenže jsem se ztratila,“ připomněla jsem, jak to se mnou bylo. Pak jsem se zamyslela, jestli počasí může být ještě horší. “No, bohužel může být třeba sněhová bouře. Sice jsem ji asi úplně nezažila, ale slyšela jsem. Je to určitě hodně nebezpečné, když se to spustí,“ řekla jsem a oklepala se. Při té představě mi snad zamrznula i špička ocasu.
Naštěstí jsme brzy objevily jeskyni. A fakt velkou. Thea se hned rozeběhla směrem k ní a já ji samozřejmě hned následovala. To bylo ideální místo na úkryt před počasím. Aspoň do doby, než začne sněžit. Dobře jsem se rozhlížela po velkém prostoru. Nikdo jiný kromě nás tu nebyl, ale byla tu cítit směsice různých pachů, takže jsme samozřejmě nebyly jediné, kdo vyhledal útočiště právě zde. “Ne, až sem jsme nedošli,“ odpověděla jsem Thee na otázku, zatímco jsem pozorovala zvláštní útvary, které visely ze stropu. Vzpomněla jsem si, že nějak takhle mi Tári popisovala rampouchy, takže asi to byly ony. Hm, zajímavá věc! Má společnice však našla klacek, rozběhla se a já slyšela, jak ty rampouchy pěkně zní, když se jich tím klackem dotýkala. Ty jo, to bylo zvláštní! Souhlasně jsem kývla, když mi vlčice položila dřevo k tlapkám. Vzala jsem ho do zubů a napodobila ji. “Kdo by to byl řekl, jak umí pěkně znít!“ Řekla jsem vesele, když koncert skončil. Ovšem neměla jsem moc příležitostí nad tím přemýšlet nebo to dokonce zkusit znovu. Thea byla nesmírně akční! A to se mi líbilo. Takže jsem vypozorovala, kam to vlastně kouká a zaměřila tam také svou pozornost. Byl to tunel. Evidentně neškodný, který vedl neznámo kam. Tázavě jsem se na svou společnici podívala, evidentně jsme myslely na to samé. Musíme to prozkoumat! Už dávno jsme zapomněly na to, že jsme původně vyrazily stopovat a lovit zajíce. “To zjistíme, až to prozkoumáme!“ Odpověděla jsem Thee a vyrazila hned po jejím boku vstříc dalšímu prozkoumávání okolí.

>>> Papouščí ostrov

<<< Ostružinová louka

Na první pokus to nebylo špatné, zase tak úplně mimo jsem nehodila. Jenže na to bych potřebovala víc trénovat. Ovšem nebylo mi přáno. Thea byla, jako když do ní střelí a tak jsem ji následovala. A ačkoliv jsem na tomto místě už jednou byla, vypadalo to úplně jinak. Tehdy bylo teplo, takže voda proudila, v divokých kaskádách padala z výšky dolů a dělala pořádný rachot. Nebylo ani pomalu vlastních myšlenek slyšet. Ovšem díky mrazu, který poslední dny panoval, se voda proměnila v jakousi zvláštní ledovou sochu. I má společnice se zastavila, aby tu nádheru chvíli obdivovala. Souhlasně jsem přikývla jejím slovům. "Já jsem tu jednou byla. Podařilo se nám tady najít Satori. Ale to byly vodopády v pohybu. Taky úžasná podívaná!" řekla jsem.
Hm, ale hlavní důvod, proč jsme běžely jinam - hledat zajíce. Zastříhala jsem ušima. Teď tu byl sice relativně klid, ale zajíci tu jistě nebyli. Thea dospělá ke stejnému názoru. Ovšem neztrácela čas, ukázala směr a tak jsem jen kývla a následovala ji. Co jsme mohly ztratit? Snad jen čas, ale jelikož začínalo poměrně vytrvale sněžit, měly bychom si pospíšit. Lovit ve vysokém sněhu nebude žádná legrace.

>>> Západní úkryt (přes Sráz)

Takže jsme se shodly v tom, že tady prostě nic nevyčmucháme a musíme jít někam jinam. Ale bylo dost možné, že tady zajíci prostě neměla žádnou skrýš a že ten jeden, kterého Thea zkoušela ulovit, měl jen štěstí, že narazil na nějaký úkryt. No, ale to bylo jedno, prostě jsme musely změnit místo. Nechala jsem výběr trasy na své společnici. Nic jsem tedy nenamítala, když ukázala tlapkou určitý směr. Jen jsem kývla a vyrazila společně s ní. “Třeba tam budeme mít větší úspěch,“ řekla jsem povzbudivě a pohodila ocasem. Nevadilo mi, že jsem tak dlouho pryč. No, bylo to vůbec dlouho? Každopádně jsem byla nesmírně ráda, že konečně podnikám něco pořádného a poznala jsem někoho fajn. Už mi to věčné hledání lezlo krkem. Vlastně bych měla cítit nějakou výčitku, že jsem opustila Satori, když jsem Nelly slíbila, že na ni dám pozor. Ale nic takového se nedostavilo. Aspoň ne v téhle chvíli.
Jak jsem se tak začala zabývat úvahou o tom, jestli budeme na dalším území úspěšnější v čenichání zajíců, nevnímala jsem svět kolem sebe. Byť jen na chviličku. Nevšimla jsem si tak, že Thea zpomalila. Zakrátko jsem ucítila náraz a mírnou bolest. Překvapeně jsem se zastavila a zamrkala. Nejdřív jsem pohlédla na oblohu. Ale vzápětí jsem zaslechla tichý smích mé společnice. Takže mi hned cinklo, že to byla ona! Ohlédla jsem se na ni. Vyzývavě špulila prdku do nebe, zatímco spodní část těla byla nízko nad zemí. “No počkej!“ Řekla jsem pomstychtivě. Jenže jsem si nebyla jistá, jak správně udělat takový tvar, který po mě ona hodila. Nikdy jsem to nezkoušela. Ale co, nebyla důležitá dokonalost, hlavně, aby to splnilo svůj účel. Navíc jsem musela jednat rychle, aby mi neutekla. Splácla jsem tedy nějakého takového podivného šišatce a hodila po Thee. Těsně jí škrtnul o zadek. Musela bych na své mušce lépe zapracovat. Zatím jsme postupovaly blíže k místu, které jsem začínala poznávat – byli jsme tu s Nageshem hledat jeho děti.

>>> Vodopády