Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na chvilku jsem zatajila dech. Když se narovnal, vypadal šedý vlk o dost větší a mohutnější. A dost majestátně, takže jsem se nemýlila, ostatně jak mi vzápětí sám potvrdil. I když to mě zmátlo – neznala jsem pojem „král“. Hm, zřejmě i v tomhle je tahle smečka jiná, pokud se tu nepoužívají pojmy „Alfa“, „Beta“, a tak dál. To mě Thea ani Vera nepoučily! Každopádně jsem nehnula brvou, abych nedala najevo svou neznalost, ale byla jsem rozhodnutá během pikosekundy, že se hned na to dojdu zeptat. Nebo možná bude lepší se informovat u Very, pokud je jejich dcerou, tak jistě má přehled o tom, jak se tu titulují.
Přestala jsem dumat o místních názvech postavení a raději zase věnovala pozornost šedákům. Malý si mě moc nevšímal, vlastně byl celý netrpělivý, aby odešli někam pryč, ale musel si ještě chvíli počkat. Jeho rodiče se zajímali o to, proč jsem odešla z místa, kde jsem byla dosud. Takže jsem se pokusila vzít to dost ve zkratce. “No já… Ze svého rodného Valinorského lesa jsem odešla hledat svého nevlastního otce, respektive vlka, který jím měl být, protože maminka zemřela pár dní po mém narození a otec ještě, než jsem přišla na svět. Jenže jsem se ztratila a nenašla už cestu zpět. Místo toho jsem potkala Nageshe z Javorového lesa, který mi nabídl, že můžu zatím být u nich. Ale nikdy jsem se tam nestačila cítit jako doma, protože se jim začaly toulat malé děti a my pořád někoho hledali,“ pustila jsem do povídání a doufala, že je moc nenudím. Zase úplně nebylo moc co vyprávět. “A když jsem se seznámila na cestách s Verou, docela si rozumíme a nabízela mi, že bych mohla možná najít domov tady. Teď jsem pár měsíců po boku They, která měla stejný nápad. Tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Mít konečně někde své „doma“. Dokončila jsem prostě a podívala se na chvíli do očí obou dospělých. Ovšem ne nepřátelsky, jen prostě takový nesmělý letmý kukuč, lehce přikrčená, ačkoliv jsem od nich nečekala útok.

Dostalo se mi vysvětlení, že veverky jsou velice užitečné – alespoň v tomto lese. Prý běhají po stromech a hlídají. Hm, tak to měli dobré a vlci by byli skoro bez práce. No i když na obranu ty malé rezavé potvůrky jsou asi ne moc použitelní. Ale jako varování, že se blíží vetřelec, proč ne. Tak jsem jen mlčky kývla na souhlas.
Teď jsme se ale musely konečně věnovat lovu. Byl vážně nejvyšší čas. Takže Thea na nic nečekala a začala zakrátko zuřivě čenichat. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli čekala, jestli něco zachytí. Rozhodla jsem se, že se zapojím pouze v případě, že bude neúspěšná nebo tak. Hm, evidentně zakrátko něco zachytila, ovšem… Jak se ukázalo, nebyl to zajíc! Na zemi leželo prazvláštní vajíčko. Normálně bych mu asi nevěnovala pozornost, protože mi nepřišlo, že by to mohlo být nějak zajímavé. Aspoň ne jako jídlo pro nás. Jenže kamarádka měla jiný názor – zřejmě mu chtěla nahradit maminku. Naklonila jsem znovu hlavu na stranu. Thea ochranářsky zalehla k onomu nálezu a jala se ho hned zahřívat. Nenápadně jsem zakoulela očima, nebylo dobré, že se nechala takhle snadno rozptýlit.
Sedla jsem si opodál a zavětřila. Hm, tak se zdálo, že už tu nejsme samy. Zachytila jsem tři vlky, kteří nebyli daleko. Vzápětí mě napadlo, že by to mohl být zdejší Alfa, možná i oba. Nebo aspoň Beta. “Hm, někdo tu konečně je,“ řekla jsem zamyšleně. A vlastně další krok byl jasný. Rozhodla jsem se, že využiju nabídky They i Very, abych změnila svůj domov a zůstala tady. Neměla jsem sice les ještě prozkoumaný, ale nevypadl o nic hůř než Javor. “Já… Zajdu za nimi, jo?“ Řekla jsem Thee, zvedla se na nohy, zhluboka se nadechla a vydala se tím směrem.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem ty tři vlky, které jsem nejdříve cítila. Dva dospělí, jedno vlče. Nejspíš tedy rodinka, všichni tři byli stejně šediví. Jestli jsou to rodiče Very, tak ona jim byla podobná. A to menší vlče mohlo být klidně její mladší bratr. Znovu jsem se zhluboka nadechla a ohlédla se, jestli mě Thea následovala, aby mě podpořila, nebo zůstala u „svého“ vajíčka. “Ehmm, dobrý den,“ pípla jsem nesměle, abych upoutala jejich pozornost. Nejspíš si mě nevšimli, tedy aspoň tomu nic nenasvědčovalo. “Já… Jmenuji se Namaari, jsem tu s kamarádkou Theou a znám se i s Verou,“ začala jsem vysvětlovat, aby věděli, že se znám se dvěma zdejšími členkami, z nichž jedna z nich – jak doufám – je jejich dcerou. Krátce jsem pohlédla do očí velkému statnému vlkovi… Tak nějak jsem si představovala, že vypadá Eldarion. I když s jinou barvou srsti… Pak jsem mrkla na vlčici, která byla už od pohledu vznešená a elegantní dáma. Bylo mi hned jasné, že oni jsou v téhle smečce ti nejhlavnější. “Hledám nový domov, tak… Se chci zeptat, zda bych ho našla tady u vás,“ dokončila jsem konečně nahlas svou žádost. Nesměle jsem se usmála a lehce mávla ocasem. Tohle bylo něco úplně jiného než v Javoru. Tehdy mi Nagesh sám nabídl, abych tam s nimi žila.

Pohlédla jsem na Theu, která se nějak zamyslela. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nevypadalo to, že by větřila kořist. Posadila jsem se tedy a čekala, co z ní vypadne. “Ještě jsem nezkoušela vyčenichat zajíce, tak… Zkusíme to,“ řekla jsem, ale kamarádka pokračovala. Údajně tu pozorovala veverky, které žijí v korunách stromů. Rozhlédla jsem se, jestli nějaké stvoření spatřím. Přitom jsem si vzpomněla, jak jsme s Elisou zkoušely na strom vylézt. No, možná byly zrovna schované, nic jsem neviděla. Thea dodala, že zdejší veverky to tu hlídají. Dokonce prý mě nejspíš už vzaly na vědomí a přijaly. Nejspíš jsem pro ně nebyla hrozbou. Tázavě jsem se na ni podívala. Nějak jsem si nedovedla představit, jak to funguje. “Jakože veverky pomáhají hlídat les zdejším vlkům?“ Zeptala jsem se zvědavě. Ale asi bych se neměla ničemu divit. Tenhle kraj byl jiný a absolutně nejvíc zvláštní. Takže… Proč ne. Nicméně jsou malé a hbité, jistě mají z výšky přehled o tom, kdo do lesa přichází, udělají pár přeskoků ze stromu na strom a nahlásí Alfám nebo Betám vše potřebné. A mně asi nepovažovaly za vetřelce. Ale i kdyby ano, podle všeho tady široko daleko nikdo nebyl už pěkně dlouho. To bylo také dost zvláštní. Nicméně samy by to tady asi úplně neohlídaly.
No nic, raději jsem nad tím už nezkoušela sama přemýšlet a počkala si, co mi na to odpoví Thea. I když bychom se neměly zdržovat debatami a raději se pustit do lovu, jinak umřu hlady! Už se mi žaludek dost bolestivě svíjel a nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec zvládnu na lov soustředit. Ještě jsem chápavě kývla, veverky se tu lovit nesmí. Ovšem pokud by to měl být jediný adekvátní zdroj jídla… I když ty zrzavé potvůrky jsou přeci jen dost malé a nemají moc masa, takže… Když ne zajíc, možná by nakonec byla lepší ryba. “Pokud nevyčenicháme zajíce v lese, nevadí, vyrazíme na vedlejší louku. Už se dost oteplilo, takže myslím, že budou vylézat z nor a popásat se na zelenající se trávě,“ usoudila jsem.

Přesně jak jsem si myslela, Thea nenamítala nic proti mému návrhu. Proč by taky vlastně měla. Posledně se nám nepodařilo nic z toho, co jsme plánovaly, tedy co se lovu týkalo, takže… Nejvyšší čas to napravit! Hm, ale správná otázka, kam bychom měly jít. “Já myslím, že bychom mohly zkusit začít tady,“ řekla jsem zamyšleně. Tedy, předpokládala jsem, že tady v lese budou zajíci, nebo ne? Jistě je neměli všechny ulovené. I když… Bylo to vůbec možné? Pochytat všechny ušáky na území a chodit pak lovit jinam? Nu, to jsme mohly celkem brzy zjistit. A bylo fajn, že Thea vůbec nepochybuje o zdaru. To mi také do žil vlilo dost optimismu.
“Já myslím, že bychom mohly začít tady a uvidíme, jestli nás stopa dovede někam jinam,“ navrhla jsem s úsměvem. Moc sněhu v těchto místech už nebylo, to bylo také dobré znamení. Mohly bychom být tedy úspěšné. Pořádně jsem zavětřila a počkala, až Thea udělá to samé. Přeci jen jsem chtěla nechat zase vedení na ní s tím, že se pokusíme vzájemně si pomoci, abychom se najedly obě.

Mlčky jsem následovala svou kamarádku. Bylo tu docela příjemně, díky těm zvláštním jehličnanům nebylo na zemi ani moc sněhu. Rozhodně ne tolik jako venku na planinách a loukách. Jen tu bylo zvláštní ticho. Jako kdyby snad nikdo nebyl v lese. To mi připomnělo Javorový les. Ušklíbla jsem se. Myslela jsem si, že tady bude trošku víc živo. I když bylo možné, že se většina vyskytuje v jiné části lesa, kde nejsou odtud tolik cítit. Nebo byli zkrátka někde poblíž na průzkumu. Hranice však byly dobře cítit, bylo tedy jasné, že les osamocený není.
Zakrátko jsme došly k malému potůčku. Naštěstí nebyl kompletně zamrzlý, to bychom měly smůlu. Jinak bychom se musely napít leda sněhu. Což nebylo nic moc, ale na zažehnání nejhorší žízně to stačilo. Usmála jsem se a mávla ocasem, když mi Thea představila potůček a vybídla mě, abych se napila. Nenechala jsem se přemlouvat. Rozbila jsem tlapkou tenoučkou vrstvičku ledu a žíznivě se napila. Voda byla pořádně ledová, ale nebylo to až tak nepříjemné. Ovšem měla jsem na paměti, abych byla po malých doušcích a pomalu. V krátkých přestávkách jsem se bedlivě rozhlížela kolem a nenápadně nasávala pachy. “To vypadá, že jsou všichni někde pryč,“ řekla jsem zamyšleně své kamarádce. “Mám docela velký hlad, co kdybychom se zaměřily na lov nějakého pořádného zajíce?“ Zeptala jsem se. Snad by tedy nevadilo, že zdejší ušatce lovím i já jako cizinka, byť jsem tu s kamarádkou, která je členkou smečky.

Únor (6/10) / Vera Nina

Na místě jme byly zakrátko. Chvíli jsme mlčky pozorovaly tu nádheru. Bylo to vážně neskutečné, co Matka příroda vlastně dokáže. Navíc zamrzlé vodopády působily o hodně majestátněji než zamrzlé jezero. Ale tak když jsem se nad tím zamyslela, dávalo to přece smysl. Vodopád byl něco jiného, takže logicky zamrzlý vypadal absolutně jinak. A díky paprskům slunka, které se odrážely od masy ledu, to kouzlo nemohlo být dokonalejší.
Vzápětí jsem se zachmuřila. Vera měla evidentně ráda nebezpečné situace. Nebo adrenalin. To se jí určitě na tom ostrově, kde jsme byly s Theou, bude líbit. A byla jsem si tím pádem jistá, že pokud bychom zase viděly tu obludu, tak by neutekla. I když teď bychom možná byly odvážnější, kdo ví. Ale teď jsem zavrtěla hlavou. “No já… adrenalin ani nebezpečné situace moc nemusím,“ odpověděla jsem jí. “Tedy… aspoň ne takové, kdy by mi mohlo jít o život. Stačí, že o svůj život přišli moji rodiče,“ dodala jsem a zamyšleně hleděla na místo pod vodopádem, kde mi přišlo, že led je trochu slabší. Ale tam Vera zatím nemířila. Sebevědomě stála na bezpečné části ledu. Aspoň zatím. Vlastně jsem si nedovedla představit, že by se to pod ní probořilo. Co bych jako dělala? Volala o pomoc? Pokusila se sehnat někoho dospělého, kdo by mi pomohl? Nebo se ji pokusila zachránit sama? Zavrtěla jsem hlavou a takové myšlenky raději zaplašila.

Než jsem stačila reagovat na to, že se Thea probudila, byla s tím rychlejší. Původně jsem si myslela, že bude mít takový pomalý rozjezd, ale chyba lávky! Thea byla jako tryskomyš. Doplnila energii a hned zase měla v plánu další akci. I když samozřejmě teď trochu skromnou – chtěla jít napít k potoku. Ovšem nepochybovala jsem o tom, že po osvěžení bude zase vymýšlet, co podniknout dál. Možná to však stíhala už během té cesty ven z úkrytu. Na nic jsem nečekala, vyskočila na nohy a následovala ji. Měla pravdu v tom, že ta zima trvá už dost dlouho. A byla jsem také ráda, že je mi po tom vydatném spánku o dost lépe. Rozhodně jsem necítila zimu do morku kostí, ani jsem nekašlala nebo neměla plný nos. To bylo dobré znamení. Takže určitě bylo nutné brát v úvahu možnost, že zkusíme přeci jen konečně ulovit nějakého toho zajíce.

>>> Cedrový les

Únor (5/10) | Vera Nina

Vera na nic už nečekala a směle se vydala směrem vpřed. Já jsem se tedy nenechala zahanbit a následovala. Jenže vrstva sněhu už byla pořádně vysoká, takže… Abychom tam vůbec do jara došly! Šla jsem v její stopě. Ale jelikož jsme byly obě poněkud drobnější postavy, tak to nebylo ani trochu jednoduché, a to ani pro mě vzadu. “No já myslím, že ten led by udržel nás obě,“ odpověděla jsem na její otázku, zda bych se chtěla vsadit, že ji led udrží. O tom jsem neměla pochyb. “Na jezeře nás to taky uneslo jako nic,“ dodala jsem, takže to byla další věc, která svědčila v to, abych si nemyslela nic jiného. “Ale stejně budeme muset být opatrné, může to být v některých místech trochu slabší,“ řekla jsem po chvilce zamyšleně. Těžko říct, v kterých místech… Nicméně by asi nebylo moc dobré, kdybychom se propadly do vody.

Ani jsem nevěděla, jak dlouho spím, ale bylo mi to jedno. Ovšem když jsem se probrala, byla jsem trochu zmatená. Rozhlížela jsem se kolem sebe, nedokázala jsem však hned určit, kde se to nacházím. Promnula jsem si oči, abych lépe zaostřila. Konečně jsem se mohla pořádně rozhlédnout. No jasně – vedle mě spala Thea. A já jsem s ní byla v úkrytu Cedrové smečky. Podle všeho se tu nikdo za tu dobu neukázal, protože jsem necítila žádný čerstvý pach. Což bylo na jednu stranu dobře. Možná by nás ani nenechali tak klidně spát, kdyby zjistili, že je tu cizinka. I když… Nebyla jsem tu přeci sama, ale s kamarádkou. Jistě by to chápali, aspoň podle toho, jak o nich Thea mluvila.
Ale teď mi zakručelo v žaludku. Došlo mi, že je na čase poslat něco do žaludku. Ta cesta byla dlouhá, náročná a na lov neúspěšná tak, jak bychom si představovaly. Jenže smečkové zásoby pro mě byly samozřejmě tabu. A nechtěla jsem jen tak chodit po lese bez doprovodu své kamarádky. Navíc lovit zdejší zajíce. Nebo nějaké ptactvo. Raději jsem tedy myslela na něco jiného a trpělivě čekala, až se Thea probudí. Aspoň jsem si mohla zatím prohlížet ten její kámen. Byl vážně zajímavý. Takový jsem ještě nikdy neviděla. Vlastně jsem ani nevěděla, že nějaké takové barevné jsou. Třeba to byla nějaká místní zvláštnost. S otázkami jsem však musela ještě počkat.

Únor (4/10) * Vera Nina

Tohle se zdálo být celkem fajn a nadějné, mít aspoň nějaký malý plán ohledně jara. No vlastně jsme byly domluvené už s Theou, ale vzít s sebou i Veru bude určitě ještě lepší a budeme taková fajn skupinka. To se nám bude cestovat jedna báseň. Bude to rozhodně také zábava, tím jsem si byla jistá. A už teď jsem se začínala moc těšit. Tak jaro, kde jsi? Netrpělivě na tebe čekáme! Pohlédla jsem na oblohu. Ta mě moc nepotěšila, protože se z ní stále snášel sníh. Na chvíli jsem svěsila uši. Bylo sice možná malinko tepleji než před nějakou dobou, kdy jsme s Theou celé promrzlé dorazily do Cedrového lesa, ale tohle bylo na jaro pořád ještě málo. Hm, tak jsme musely ještě čekat.
Tak jsem se chtěla zamyslet nad tím, kam bychom se mohly jít zatím podívat, nebo o čem si povídat, ale moje společnice byla rychlejší. Navrhovala malý výlet k vodopádům. Usmála jsem se. “To zní dobře, klidně můžeme vyrazit,“ kývla jsem na souhlas. “Domů nepospíchám,“ odfrkla jsem si a v duchu si doplnila, že tam stejně nikdo nečeká. No, možná se pletu ale neměla jsem ten pocit. “Byla jsem tam nedávno s Theou, ale moc dlouho jsme se tam nezdržely, tak to napravíme. Snad bude teda cesta tak nějak schůdná,“ ohlédla jsem se mírně pochybovačně na tu spoustu sněhu, která byla všude kolem.

Únor (3/10) * Vera Nina

Moje rádoby diplomatická odpověď Veře evidentně stačila. No, nemohla jsem přeci hned říct ano nebo ne. Nebo možná mohla, ale takovou věc jsem si zkrátka musela promyslet. I když jsem byla Nageshovi s Nelly nesmírně vděčná za to, že mě přijali do své smečky… Hm, přijali… To se ani nedalo říct, ale vlastně jsem ani nevěděla, jak takové přijetí do smečky vlastně vypadá nebo má vypadat. Zkrátka a dobře mi nabídli možnost žít s nimi. Jenže jsem si tam zkrátka nikdy nepřipadala jako doma. Vlastně na to ani nebyl čas. Takže… Prostě jsem se o tom rozhodla aspoň přemýšlet.
Také vyprávění o tom ostrově Veru úplně nadchlo. Tomu se snad ani nedalo divit. No ale také neopomněla hned plánovat, jak okamžitě vyrazíme na průzkum. Samozřejmě jakmile se oteplí. Vezeme s sebou Theu. Souhlasně jsem kývla – bez ní bych nešla. Jednak je to kamarádka, jednak ji mám ráda a jednak by to bylo nefér. To místo našla nejdřív ona, i když to byla náhoda. Vzápětí ale Vera dál švitořila o tom, že bych se vážně měla přidat do jejich smečky. “Hm, asi máš pravdu,“ řekla jsem s úsměvem. Vlastně… Co bych si měla rozmýšlet, tady už jsem aspoň měla dvě kamarádky. Že bych se přátelila s dětmi Nelly… Na to jsme se vlastně vůbec neznali, abych mohla říct, že jsme kamarádi…

<<< les

Nejistě jsem následovala Theu do smečkového úkrytu. Srdce mi zběsile tlouklo a já nevěděla, zda je to obavou, že se nacházím na území cizí smečky, nebo… Čím by to vlastně ještě mohlo být? Těžko říct. Myšlenky se mi už nedařilo moc vytvářet, na to jsem byla moc unavená. Horko těžko jsem stačila dávat pozor na to, abych nezakopla o kořeny, kterých tu bylo kolem požehnaně. Ale úplně se tomu nedalo zabránit.
Zakrátko jsme však došly na vhodné místo, které už vypadalo jako vhodné ke spaní. A odpočinku. Trochu jsem se porozhlédla. Samozřejmě to vypadalo jinak než v Javoru. A jinak než ve Valinoru. Bylo zajímavé, jak každá smečka má svůj specifický úkryt. Ovšem to bylo asi fuk. Hlavně že poskytoval úkryt a teplo. Souhlasně jsem tedy kývla na kamarádčinu poznámku, hezký asi je. Nedokázala jsem úplně posoudit jeho krásu. Spíš ale praktičnost. Vzápětí mě vybídla, abych si lehla k ní. Nic jiného jsem ani neměla v úmyslu. Když budeme vedle sebe, budeme jednak působit jako kamarádky už na první pohled a jednak se zahřejeme lépe, jako předtím venku. Všimla jsem si kamene, vedle kterého se Thea složila. Evidentně jí na něm záleželo. Měla pravdu – vypadal opravdu pěkně. “Jo, je fajn,“ usmála jsem se a rozkašlala se. “Takový pěkný červený kámen jsem ještě neviděla,“ zívla jsem a protřela si oči. Ale nedaly si říct, ačkoliv jsem se moc snažila, zavíraly se. “Trochu si… odpočineme,“ zívla jsem znovu, lehla si vedle kamarádky, abych cítila její teplo a vzápětí už nevěděla o světě kolem sebe.

Únor (2/10) * Vera Nina

Překvapeně jsem koukala na Veru, která přišla s nabídkou, abych se přidala do jejich smečky. Vlastně jsem už nad tím přemýšlela, že si najdu domov jinde… A Cedrový les by asi nemusel být úplně marný, protože jsem se kamarádila s Theou a s Verou, takže bych měla už dvě skvělé kamarádky, a možná bychom všechny tři dohromady byly fajn parta. Ten nápad asi stál za to, abych si to promyslela. Druhou úvahu bych měla asi o smečce, ze které pocházel Roland, protože on byl prostě takový můj mentor, i když jsme se zatím viděli jen dvakrát, s ním jsem se toho naučila tolik…
“Já si to ještě rozmyslím. Ale mám v Cedrovém lese ještě jednu kamarádku, jmenuje se Thea,“ řekla jsem Veře s úsměvem. Myslela jsem to vážně. Možná bych to ale nechala na jaro. Zbytek zimy bych možná mohla ještě trávit v Javorovém lese, jestli by vůbec bylo s kým. To jsem také musela ještě zjistit. No ni, zatím ještě byl čas. Ovšem měla bych se přeci jen ukázat co nejdříve.
Můj příběh Veru hodně zaujal. Původně jsem myslela, že se ona víc rozpovídá o lovu, aby mi sdělila svoje dojmy a pověděla, jak to probíhalo, ale přepočítala jsem se. Hm, tak to probereme potom, nevadí. Samozřejmě chtěla vědět, jak jsme se tam ocitly a jak je to dalo. “No… Vlastně ani pořádně nevím, prostě jsme s Theou zkoumaly okolní krajinu. Zkusily jsme pak projít jedním takovým zvláštním tunelem, a najednou jsme tam byly. A bylo to tam fakt dost hustý!“ Odmlčela jsem se. “Třeba bychom se tam mohly vypravit ve třech, možná to s Theou zvládneme najít. Pokud se jí tam bude teda znovu chtít,“ nabídla jsem. Vzápětí jsem se zamyslela, jestli si troufneme riskovat další setkání s tou obludou. No ale možná by tam zrovna nebyla a my bychom měly dost času to tam prozkoumat. Kdo ví. Musely bychom to zkusit. Takže to probrat ještě s Theou. “Ale bude lepší počkat, až trochu sleze sníh, aby se nám šlo do těch míst lépe, teď je ho fakt hodně a blbě se v tom chodí,“ odtušila jsem.

Únor (1/10) * Vera Nina

Přesně jak jsem si myslela, i Vera znala název těch broučků, které jsme pozorovaly a snažily se chytit. Kývla jsem tedy na souhlas. Tak až je příště uvidíme, budeme vědět, co vlastně pozorujeme. Nic jiného by se s nimi asi nedalo. Nebo bychom musely mít lepší fintu na lov, než co jsme zkoušely my. Ale co, nemusela jsem je chytit za každou cenu. V letu byly stejně hezčí. Ovšem kamarádka se zmínila, jak by jistě vypadaly pěkně na přívěsku. Zamyslela jsem se. “Pokud by svítily i tak, určitě ano. Aspoň bys dobře viděla ve tmě,“ kývla jsem. “Ale kdyby zhasly, tak by to asi nebylo moc elegantní, nějaký malý brouček, co nic nedělá,“ dodala jsem ještě. Takže varianta první by určitě byla lepší.
Zakrátko se Vera zajímala na moje zkušenosti ohledně lovu. Tak to jsem se musela zachmuřit, v tomhle jsem byla dost pozadu. “Vážně? To je fajn,“ usmála jsem se na ni. “Já se k tomu nějak nedostala,“ zaškaredila jsem se. Musela jsem to sice napravit, ale… Copak se to v Javorovém lese dalo? Přišlo mi, že tam je teď všechno takové jalové. Tartaros pryč, Nagesh pryč, Nelly smutná, kdo ví, jestli se vrátil aspoň Zestarian? Aspoň, že jsem byla na toulkách s Theou, jinak bych měla nulové zážitky!
“Já byla s kamarádkou na takovém zvláštním místě. Prošly jsme tunelem a ocitly se tam. Normálně všude teplo a vypadalo to tam úplně jinak. Ale nestihly jsme to pořádně prozkoumat, protože nás vyděsilo takové podivné stvoření, které viselo na stromě, že jsme raději vzaly nohy na ramena,“ svěřila jsem se aspoň se zážitkem, který jsem měla s kamarádkou. Jinak bych asi neměla co vyprávět.

Zima mi byla taková, že se to snad ani nedalo popsat. Nemohla jsem ani pořádně mluvit. Takže jsem jen přikyvovala drkotavým slovům, která se podařilo vyslovit Thee. Zvolila směr, kterým se máme vydat, takže jsem horko těžko rozhýbalo ztuhlé svaly a následovala ji. Tady aspoň nebyla ta sněhová pokrývka tak hluboká a šlo se nám o trochu lépe. Na okamžik jsem se rozhlédla, abych se podívala, čím to je. Díky jsem za to mohla vzdát mohutným stromům, které tvořily slušnou ochranu. Samozřejmě to nešlo beze sněhu úplně, ale tohle bylo lepší než nic. To bylo docela chytré místo k žití. Jistě i v létě tu je příjemný stín.
Byla jsem trochu nesvá z toho, že jsem na cizím území, ale touha po nějakém teplejším místě převažovala. Zatím se ani nikdo z místních neukázal. Ucítila jsem sice pach nějakého vlka, který tu byl poměrně nedaleko, ale dál jsem moc nevnímala. Následovala jsem kamarádku směrem k úkrytu. Tedy snad jsme šly správným směrem. Za okamžik se ukázalo, že nejspíš ano, protože nadšeně moje společnice vykřikla a přeskočila kořeny, které byly před vchodem. Následovala jsem ji a doufala, že nebudeme vystaveny nepříjemné konfrontaci. Kromě chladu jsem začínala cítit šílenou únavu a nepříjemný pocit v krku.

>>> Skalka