Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen (8/10) | Roland

Záporně jsem zavrtěla hlavou. "Na horách jsem ještě nikdy nebyla. Jen jsem o nich slyšela, že jsou dost nebezpečné, hlavně v zimě. Ale nějaký ten výhled na svět kolem, to by se mi líbilo. Možná bych odtud zahlédla i Valinorský les. A věděla bych, kudy se vrátit." Začala jsem uvažovat. Ten nápad se mi líbil. Dobrá viditelnost by snad mohla být právě teď v létě, když bylo hezké počasí. Také je údajně Gallirea zvláštní místo plné kouzel a zázraků. To mi připomnělo, že to bude mít něco společného s tím, že někteří vlci mají různé barvy očí. Alespoň Nelly měla modré, zatímco Nagesh stejně zlaté, jako já, Tartaros. Matně jsem si vybavovala, že jeho sourozenci měli stejné. Ale Zurri už jsem si vůbec nepamatovala. Rolandovo oko bylo také zlaté. "A jak je možné, že to někdo neumí? Myslela jsem, že tady to umí všichni." Vyslovila jsem otázku, nad kterou jsem se zamyslela, nahlas. "Souvisí to i nějak s barvou očí? Já... V mém rodném lese jsme měli všichni hnědé či takové zlatavé oči, jako máme my. Ale Nelly je má modré," uvažovala jsem dál. Vlastně jsem ani neměla možnost zjistit, proč ona má oči úplně jinak barevné. Ach jo, tolik toho nevím ani o běžném životě, natož o nějakých speciálních věcech v tomhle kraji!
Ulovit rybu se mi nepodařilo. Aspoň ne na první pokus. Ale asi jsem svého učitelem špatně pochopila, když jsem myslela, že existuje i nějaký jednodušší způsob, jak být úspěšná. To údajně není - prostě je nutné trénovat. Trochu zklamaně jsem svěsila na okamžik uši. "Dobře. Budu to zkoušet znova," řekla jsem pak odhodlaně a popošla kousek dál. Vypadalo to jednoduše, když lovil Roland a měl úspěch napoprvé. Nicméně to asi byl výsledek toho, že právě hodně trénoval. Zaujala jsem tedy vyžadovanou pozici a byla v klidu. Tentokrát čekání bylo mnohem kratší. V duchu jsem zajásala - zhluboka se nadechla - strčila hlavu pod vodu a chňapla - když jsme se znovu vynořila, držela jsem v zubech za ocas rybu. Ale místo toho, abych mohla jásat a slavit úspěch, jsem zoufale pohlédla na svého učitele, protože ryba sebou zoufale mrskala, snažila se dostat z mého sevření, a já se snažila, seč mi síly stačily, ji nepustit. Co teď? Vyslala jsem k Rolandovi němou otázku.

Červen (7/10) | Roland

Nechápala jsem, co je na mé otázce k smíchu. Ale evidentně něco jo, protože se Roland smál na celé kolo. Trpělivě jsem počkala, až s tím přestane a vysvětlí mi, co bylo tak vtipné. Naštěstí se nesmál dlouho. V klidu se rozpovídal o tom, že vlci jako veverky lézt po stromech neumí. Chtěla jsem se zeptat, jestli si je tím jistý, ovšem on pokračoval dál - šlo by to v případě, že bych narazila na nějaký správně rostlý strom. "Aha, to je škoda," povzdychla jsem si zklamaně. Zvedla jsem hlavu už po několikáté a pohlédla do korun stromů. "Ale bylo by dobré z výšky vidět svět," dodala jsem a zase hlavu sklonila.
Nyní byl čas k lovu. Nebo spíš k pokusu o něj. Protože i když jsem se snažila, nebyla jsem úspěšná. Což mě namíchlo. Zkrátka jsou dost rychlé a mrštné. A také evidentně mají zvláštní povrch těla. Roland mi tedy doporučoval zkoušet to dál, i když by mi mohl poradit, jak si to zjednodušit. "A povíš mi, jak na to, když se mi podaří rybu ulovit bez toho?" Zeptala jsem se s širokým úsměvem, vrtěním ocásku a "psíma očima".

Červen (6/10) | Roland

Pohlédla jsem na stromy ještě jednou. Vlastně jsem si ani nedovedla představit, jak dlouho žijí oni. Nebo mohou žít. Ale podle všeho to mohlo být mnoooohem déle než my vlci. "Asi toho musely hodně zažít." Řekla jsem ještě zamyšleně. Tu jsem si vzpomněla na zimní setkání s Elisabettou. "Umí vlci lézt po stromech? V zimě jsem to s jednou kamarádkou zkoušela, ale moc nám to nešlo. Chtěly jsme být jako veverky." Zeptala jsem se. On by to přeci mohl vědět. Možnost zjistit to od někoho jiného dospělého jsem dosud neměla, takže... Ještě že jsem si vzpomněla! I když těžko říct, jestli se někdy s Elisou potkáme. Ovšem kdyby jo, mohla bych jí povědět, co jsem zjistila. A bude to taky dobré jen pro mě. Rolandovi se mé oslovení líbilo, nikdo mu tak ještě neříká. Tak to bylo fajn, že aspoň něco pro něj bylo nové. Jinak toho také jistě spoustu zažil. Ale ještě než jsme se pustili do lekce lovení ryb, vysvětlila jsem mu, jak je to s mou rodinou. Nebo spíš se současným bytím.
Teď už ale všechno šlo stranou - veškeré mé soustředění se už přeneslo na vysvětlování, jak se vlastně ty podivné obyvatelky zdejšího jezera loví. Učila jsem se rychle a ráda, takže tohle bylo vlastně moc fajn. V Javorovém lese jsem se toho zatím moc nenaučila.
Takže budiž zapamatováno vše, co bylo potřeba: nejdřív klid a trpělivost. Stála jsem ve vodě, její hladinu jsem měla skoro po břicho. Ocas jsem - aniž bych si to uvědomila - měla vodorovně na úrovni hřbetu. A civěla jsem na dno. Voda byla krásně přízračná, takže viditelnost perfektní. Trpělivost mi vydržela chvíli, ale pak už jsem měla sto chutí se začít ošívat. Místo toho jsem se raději začala napomínat. Konečně jsem zahlédla nedaleko pohyb. Nadšením jsem zadržela dech. Hlasitý výdech jsem si na poslední chvíli rozmyslela, abych zachovala ticho. Sklonila jsem hlavu trošku níž. Tak kde jsi? Hurá! Teď už byla ryba blíž k mým nohám. Takže mohla přijít další fáze - rychlost. A také zadržet dech. Honem jsem se tedy nadechla, strčila hlavu pod vodu a naprázdno cvakla zuby. Když jsem se znovu vynořila, samozřejmě jsem nic nedržela. Zamračila jsem se. "Hm, vážně jsou dost rychlé," zabrblala jsem nespokojeně.

Dál jsem mlčky kráčela za Nelly. Tedy ne úplně za ní, ale na úrovni zadních nohou. Chtěla jsem jí nechat dost prostoru na přemýšlení a nerušit. V hlavě jsem teď měla duto a prázdno. Krátce jsem se znovu ohlédla, jestli si to Tartaros nerozmyslel teď, že by se přeci jen nerozběhl za námi. Ale nikde nikdo. Tiše jsem povzdychla a přestala tomu rozumět. Ví, že jsou jeho sourozenci neznámo kde, ví, že je jeho máma chce hledat, mluvil o tom i jeho táta... A on se teď sebere a zdejchne se kdo ví proč kdo ví kam? Nebo snad chtěl hledat po vlastní ose?
S odrknutím jsem zakroutila očima, když už jsme byly zpátky v Javorovém lese. Krátce jsem se zastavila a zavětřila. Ale hned jsem se zase rozešla, aby mě měla Nel tak nějak v dohledu. Abych se neztratila ještě já. I když já už ztracená byla. A kdo ví, co tady ještě dělám. No... Holt jim asi pomůžu najít potomky a budu doufat, že to bude úspěšnější mise, než když jsem hledala Eldariona.
Skoro jsem přeslechla, když Nelly zmiňovala Nageshovu vůní. Byl tedy poblíž. Aspoň nějaká dobrá zpráva - nemusely jsme hledat ještě jeho. Takže stačilo jen pár dalších kroků a byly jsme u cíle. Zatímco Nelly se k němu rozeběhla a přitulila se, já jsem se posadila opodál a čekala, co se bude dít dál. Nebo spíš až mu všechno poví a až se rozhodnou, kterým směrem se vydáme.

Červen (5/10) | Roland

Cizinec souhlasil s mým tvrzením o podivnosti tak napůl. Vlastně měl pravdu v tom, co zmínil dál - kupodivu jsem ani neměla čas se nad tím vším zamýšlet víc do hloubky. Tedy, když pominu to, co jsem se naučila od Tári. "To je asi pravda. Znám i střídání ročních období a co se přitom děje, i když jsem zatím zažila jen část podzimu a zimu. Vlastně teď poznávám jaro. A vážně můžou být stromy tak staré?" zamračila jsem se pochybovačně a naklonila na hlavu. Přitom jsem zrakem obhlédla těch několik stromů, které tu kolem byly. Pravda. Minimálně byly obrovské. Některé vysoké, některé mohutné. Ach jo, tolik byla zanedbávána moje výchova a hlavně učení!
Přiznala jsem, že plavat neumím. A jak jsem se vzápětí dozvěděla, přes zimu to evidentně nebylo ani pořádně možné. Nebo možná vyloženě nemožné. Ale nemusela jsem klesat na mysli, protože pokud se budu držet na mělčině, můžu ulovit rybu i tak. S veselým úsměvem a zavrtěním ocásku jsem přikývla. "Jsem připravena poslouchat pokyny, pane učiteli," řekla jsem a doufala, že se to za oslovení nebude zlobit.
Pak se mi představil jako Roland. S úsměvem jsem přikývla, že mě těší. Evidentně mu ale vrtalo hlavou, jak je to s tím mým domovem. "Ano, já teď žiju v Javorovém lese s Nelly, Nageshem a jejich dětmi. Narodila jsem se ve Valinorském lese, ale při hledání nevlastního otce jsem se ztratila. Nagesh mě našel a přivedl k nim domů." Nakonec jsem se rozhodla, že mu tedy povím, jak to se mnou je.

Červen (4/10) | Roland

Podívala jsem se na vlka trochu pochybovačně. "Jenom trochu? Je úplně totálně megapodivná," Opravila jsem jeho tvrzení, že je ryba "trochu podivná".
Jelikož mi nebylo jasné, jak se ten tvor může pohybovat bez nohou, bylo mi vysvětleno, že je na nic nepotřebuje. A pokračoval dál, jak to vlastně mají. "Aha, děkuji." Přikývla jsem chápavě. Zřejmě tedy nechodily po zemi jako my.
Nabídka, abych rybu ochutnala, byla sice lákavá, ale myslela jsem na své dobré vychování. Byl to navíc cizinec, evidentně také dobře vychován, že se chtěl podělit. Ale mně to přišlo hloupé. Navíc mě docela lákala představa, že bych to zkusila sama. Vlk sice souhlasil, ale pak mi položil otázku, zda umím plavat. "Asi ne. Nikdo mě to neučil, narodila jsem se minulý podzim." Vysvětlila jsem. Leda by to byla nějaká věc, kterou ovládá každý automaticky, ale... To asi ne. I chodit jsem se musela naučit. Následovala otázka, zda mě nebudou doma hledat. Trošku jsem se ošila. "Ne, já... Mám domov tak napůl. Ah, omlouvám se. Jmenuji se Namaari," usmála jsem se na cizince. Sice byl zatím sympatický a docela hodný, ale nechtěla jsem hnedka vycinkat, kde momentálně přebývám. Možná později, pokud se rozhodnu, že se mu dá věřit na sto procent. Zatím si ale vedl dobře.

Červen (3/10) | Roland

I když vlk přede mnou neměl část ucha a oko, nepůsobil na mě jako nějaký rváč a potížista. A jelikož měl i příjemný hlas, pomalu jsem uklidňovala svoji ostražitost. Tedy - na pozoru jsem se samozřejmě měla pořád, jen jsem už nebyla připravena se otočit na patě a běžet pryč. Ani jeho postoj nenapovídal, že by se chystal na mě zaútočit. Dokonce mě pochválil za to, že jsem se schovala stranou, zatímco byl na lovu. To mě zahřálo u srdíčka, aspoň něco jsem udělala dobře. Lehce jsem tedy zavrtěla ocáskem.
"Hm, aha." Broukla jsem chápavě na jeho vysvětlení, že v tom jezeře je spousta takových tvorů - ryb, jak je pojmenoval. Na chvilku jsem nakrčila čenich. Nabídl mi, že si ji můžu prohlédnout. Přišla jsem o něco blíž a nedůvěřivě na ni koukala. "Jak se může hýbat, když nemá nohy?" Řekla jsem nahlas zamýšleně. Vlk mi pak nabídl, že mi tuhle rybu nechá a chytí si jinou. Vzápětí však dodal, že ne každému ryba chutná, protože je jiná než tvorové, kteří žijí na souši. Hm, tomu jsem ráda věřila, protože nevoněla moc vábně. Ale už jsem věděla, že i věci, co úplně moc nevoní, mohou být dobré. "Jee, to ne, sám jste si ji ulovil, tak si ji vychutnejte," řekla jsem a ohlédla se k vodní ploše. "Možná bych to mohla zkusit sama," přemýšlela jsem dál. Podle toho, co jsem zatím viděla, to nebude zase tak složité.

<<< Ostružinová louka

Mlčky jsem následovala Nelly. Šla jsem několik kroků za ní. Vrtalo mi hlavou, co Tartarose popadlo, že takhle najednou odběhl pryč. Jako by se urazil. Ale neměl proč. Ještě jednou jsem se ohlédla, jestli se náhodou nevrací. Za námi však nikdo nešel. Tiše jsem si povzdychla a zase raději koukala na cestu, abych nezakopla.
Po chvíli jsem ucítila na rameni dotyk. Až jsem se trošku lekla. Byla to jen Nel, která mi děkovala, že jsem zůstala s ní. S úsměvem jsem přikývla. Nebylo jednoduché se takhle rozhodnout, protože jsem samozřejmě nechtěla nechat samotného ani jejího syna.
To už jsme byly zpátky v Javorovém lese. Krátce jsem se rozhlédla. Podle všeho tu nikdo poblíž nebyl. Nevím, zda někoho cítila, nicméně Nelly nastínila další plán - půjdeme za Nageshem. A pak půjdeme společně hledat jejich děti a Zurri. Tak jsem tedy doufala, že aspoň Tartaros se nezatoulá nikam daleko. Nejdřív ale bylo potřeba označit hranice. "Dobře," kývla jsem a posadila se na znamení, že já tu v klidu počkám.
Zatím jsem pozorně poslouchala, jestli neuslyším, že by byl někdo poblíž. Nagesh... Alkairan... Draven... První jmenovaný by byl samozřejmě nejlepší. Jenže jsem neslyšela nic jiného než ptačí zpěv a jemné šumění větru v korunách stromů.
Z přemýšlení mě vyrušil hlas - Nelly byla zpátky. "Ano." odpověděla jsem na její otázku, zda byla rychlá. Ovšem na další úvahu, kde asi je její partner, jsem mohla jen krčit rameny. Ve stopování byla určitě lepší než já, takže mohla snadno pomocí svého čenichu určit jeho pozici v lese. Pokud v lese zůstal. Také se mohl rozhodnout jít hledat své děti a Zurri sám.

Červen (2/10) | Roland

Snažila jsem se být při čekání trpělivá. Jen kdybych věděla, na co čeká! Na co číhá! Co se budí dít! Ale velký vlk zatím jen stál ve vodě a pozorně něco sledoval. Kdyby to bylo možné, už bych si byla myslela, že přimrzl. Ale vzhledem k tomu, jaké bylo momentálně teplo, to jistě bylo nemožné. Už jsem to chtěla vzdát a jít si po svých, když tu najednou se jeho hlava na okamžik schovala pod vodu, která se rozstříkla všude kolem. Za pár chvil ji zase vynořil a něco v ní držel. Nervózně jsem poposedla. Ani mě nenapadlo, že mé očumování by mohlo být nepatřičné. Tu se vlk otočil mým směrem. Na moment jsem se zarazila, když jsem si všimla, že mu chybí kus ucha. A když byl o něco blíž, tak i jeho levé oko chybělo. No, raději jsem si ani nechtěla představovat, co zlého ho muselo potkat, že se mu tohle stalo!
Neviditelnou ani nenápadnou jsem se už udělat nemohla. Dokonce jsem se začala obávat nějakého nepříjemného křiku, takže jsem pomalu zvedla zadek, připravena se klidit hned, jak na mě zvýší hlas. Nicméně cizinec mě překvapil, když mi příjemným a normálním hlasem popřál dobré ráno. Svůj úlovek položil ke svým nohám a zajímal se, jestli jsem si vyšla na procházku. "Dobré... Ehmm.... Ráno... Já... Omlouvám se, já..." zmlkla jsem a vynadala si, že koktám jako malé vlče, co neumí pořádně mluvit. "Nechtěla jsem rušit při lovu, tak jsem se posadila tady a počkala... " Pohlédla jsem na tu věc, kterou před chvilkou ulovil a která podivně smrděla až ke mně. "Uhm... To jsem nevěděla, že je v té vodě něco vhodného k jídlu," pronesla jsem poněkud nesměle. Připadala jsem si tuze hloupě, ale holt i když jsem nebyla úplně malé vlče, neměla jsem ještě zkušenost s jiným masem, bez bylo zaječí a vysoká.

Červen (1/10) | Roland

Procházka k jezeru byla příjemná. Slunko se zrovna vyhouplo na obzor. Zatím hřálo docela přijatelně, žádné velké horko. Vlastně toho všechno bylo úplně jiné, než co jsem zatím zažila - chmurný podzim a studená zima. Bylo toho tolik k objevování! Jenže mě teď chyběl učitel, což mě docela rmoutilo.
Zastavila jsem se na břehu a chvíli pozorovala ptáky, kteří pluli po hladině. Neznala jsem jejich jména. Nicméně vypadali docela spokojeně. Byli dost daleko, možná si mě ani nevšimli. Tedy - spíš určitě. Co by je zajímalo nějaké osiřelé vlče. Přišla jsem blíž k hladině, na které se odrážel můj odraz. Už jsem nebyla tak malá. Ale pořád ne dost velká. Vyplázla jsem na sebe jazyk a pokračovala v cestě. Všimla jsem si, že opodál je nějaký cizí tmavý vlk, který se chystal lovit. Ale co? Žije tam snad něco, co se dá jíst? naklonila jsem hlavu na stranu. Nedalo mi to a tiše se posadila, abych viděla, co se bude dít.

Uvedli jsme na pravou míru, jak to bylo s tím odejitím Zurri s vlčaty. Rozhodně mi spadl kámen ze srdce, že jsem si nemusela dávat pozor na jazyk, když její partner nechtěl, aby o tom věděla. Ale tutlat to do aleluja taky nemohl. Nicméně bylo by přece zvláštní, že je venku krásně teplo a tři členové smečky by byli pořád zakyslí v úkrytu. Nehledě na to, že kdyby tam šla, tak by to stejně zjistila.
"No, měli jste chvíli jiné starosti,", zkusila jsem ji, ale nebyla jsem si jistá, jestli to k něčemu bude. Ale aspoň mi poděkovala, že jsem jí všechno řekla popravdě. Co jsem nepochopila, že Tartaros pořád tvrdohlavě namítal, že v úkrytu byl. A nepochopila jsem, proč Nelly nepodpořila mé tvrzení, které bylo správné. Tiše jsem na něj zavrčela. "Chceš snad říct, že lžu?" Ale on jako by nevnímal, pořád něco mumlal.
Znovu jsem pohlédla na Nelly, když se zvedla na nohy s tím, že je musíme hledat. Jenže neví kde. Protočila jsem oči. Nelly s Nageshem hledají svou kamarádku a své děti. Jejich kamarádka a děti hledají domněle ztracené třetí dítě. A já? Hledám ještě někoho já? Měla bych. Ale... Možná bych jim měla nejdřív pomoct hledat ty tři za to, že mi dovolili přečkat zimu a pak si jít zase po své vlastní ose. Uvažovala jsem. Mezitím se Tartaros rozběhl úplně opačným směrem, než jeho matka. "Kam jdeš?" Křikla jsem za ním, ale už mě asi neslyšel.
No, tak tohle byla pro mě na chvíli prekérka. Jít za ním, aby nebyl sám a aby se neztratil, nebo jít za Nelly... Napadlo mě, že bude chvíli někde trucovat, i když vlastně neměl proč. Určitě měl zájem na tom, aby se jeho sourozenci vrátili domů. Ale nakonec jsem přeci jen šla za jeho matkou. "Tartaros šel někam pryč," řekla jsem jí, když jsem ji doběhla. Řekla jsem to hlavně včas, aby se mohla otočit s dojít pro něj, aby se nakonec neztratil opravdu.

>>> Javorový les

<< Javorový les

První hledání bylo zábavné. Ale také rychlé. Pro začátek sice jednoduché, ale to mi nevadilo. Aspoň jsem věděla, na co se soustředit. Ovšem vzápětí jsem se dozvěděla, že je možné nám čumáčky zamotat nějakými falešnými stopami. Na jednu stranu jsem se zamračila, ale... Vlastně to byla ještě větší výzva. Těžší zkouška pro naše čenichy. Tak jsem neměla nic proti. A když jsem měla mít vedle sebe Tartarose - aspoň bych se s ním mohla poradit, kdybych si s něčím nebyla jistá. Jenže ten trouba lehkomyslně prozradil, že jeho sourozenci jsou kdesi pryč. No... Mohl to říct aspoň citlivěji. Jenže si to asi neuvědomil. Takže jsem teď starostlivě pozorovala reakci Nel. Samozřejmě ji to skoro složilo. V tu chvíli mě napadlo, jestli byla stejně vyděšená Tári, když zjistila, že jsem odešla hledat Eldariona. Nebo třeba byl vyděšený on, když mu to řekli a vydal se mě hledat. Jenže... To se asi nikdy nedozvím. Něco uvnitř mi říkalo, že se do Valinorského lesa nevrátím.
Nelly se posadila do trávy s výzvou, abychom jí řekli všechno. Koukla jsem na Tartarose. Jako její syn měl asi začít, jenže on si přece nemohl nic pamatovat. Byl pryč. Jenže on pořád mlel svou, že celou dobu spal. Protočila jsem oči. Následovala krutá, leč pravdivá poznámka, že nevíme, kde je hledat. Tohle by jí měl říct Nagesh. Dost citlivěji, povzdychla jsem si a ujala se slova. "To není tak úplně pravda. Ty jsi vážně zmizel. Maminka ti to potvrdí. Už jsem i přece říkala, že kdybys tam byl, nikdo by tě nehledal." Řekla jsem a otočila se na Nelly. "Vy jste vyběhli kvůli něčemu ven a zaúkolovali Zurri, aby na Satori a Zestariana dali pozor. Jenže ona se krátce na to rozhodla, že půjdou Tartarose hledat. On se pak přeci z ničeho nic zase objevil tam, kde byl, ale ti tři se dodnes nevrátili." Dokončila jsem a přišla k ní o trošku blíž. "Nagesh je chtěl jít s námi hledat. Ale bez tvého vědomí, aby sis nedělala starosti," vyklopila jsem nakonec. Byla jsme vychována k pravdomluvnosti a když to teď prasklo, nebyl důvod Nelly ještě něco zatajovat.

Tak nějak jsem čekala, co se teda bude dít. Nagesh nám slíbil výlet, ale teď se k tomu nějak neměl. Tiše jsem si odfrkla. Vlastně jsme si mohli s Tartarosem vystačit sami - kdybychom vymysleli nějakou hru. Nebo se vydali někam na průzkum na vlastní pěst. Než jsem však stačila něco navrhnout, ozvala se Nelly, která se chvilku nahřívala na slunečních paprscích. Navrhovala, abychom si zahráli stopovací hru. Její syn nadšeně souhlasil. Já jsem přikývla mlčky. Rozhodně se aspoň něco začne dít.
Chvíli jsme tedy čekali, než nám šedobílá vlčice připraví vše potřebné. Pak byla řada na nás - takže jsme se s Tartarosem vypravili po její stopě. Tahle lekce byla ale velice jednoduchá, neměli jsme tedy problém ji najít. Nicméně dobrá zkušenost. No jo... Ale jak by mi to pomohlo najít Eldariona, když nevím, jak voní...
Z přemýšlení mě vytrhl Tartarosův hlas, dožadoval se nějaké těžší lekce. Když se ale Nelly zmínila o tom, že bych později mohli vzít i Zestariana a Satori, vyděšeně jsem střelila pohledem po Tartarosovi. A ještě víc se vyděsila při jeho poznámce. "Co to plácáš?" Sykla jsem na něj. Jasně, že měl pravdu, byli už tak dlouho pryč, ale! Jeho táta rozhodně nechtěl, abychom jeho matce říkali, že její dvě děti jsou už několik týdnů nezvěstné, stejně jako Beta. Ale přeci to bylo jen otázkou času, než na to Nel přijde, vždyť jen stačilo vejít do úkrytu a zjistit, že žádný ze třech vlků se dám nenachází. To tedy byla zapeklitá situace. Každopádně jsem ale nechtěla být zase posel špatných zpráv a způsobitelka srdečního infarktu. Možná syn by to mohl matce podat poněkud citlivěji. Všimla jsem si, že Nelly citlivá je. Aspoň na některé věci. To bude ještě zajímavé, říkala jsem si.
Ale teď už bylo načase vyrazit po Nellině stopě, nechali jsme na sebe chvíli čekat. Zavětřila jsem a rozběhla se za Tartarosem.

>> Ostružinová louka

Nelly se dostala k vyprávění svého příběhu. Vlastně to začalo jen otázkou, kdo je Alkairan. Ale odpověď nebyla tak jednoduchá, takže jsme poslušně mlčeli a poslouchali. Dozvěděla jsem se, že i ona se jako malá ztratila své rodině. Měla však štěstí, že narazila na Alkairana. A později se seznámila i s Nageshem, takže se znali už docela dlouho. Ucítila jsem na sobě Tartarosův pohled. Hm, tak tohle jsme měly s Nel společné. Ona však spolu s Nageshem vytvořila pár, založili smečku a taky rodinu. Protáhla jsem obličej. Docela happy end. Já jsem však na něco takového byla evidentně ještě moc malá. Ale ani jsem zatím necítila, že bych jednou také chtěla vést svou vlastní smečku. Pro mě bylo důležité mít hlavně domov. Klidně i takový, který založil někdo jiný. Ale hlavně, abych se v něm cítila dobře.
Krátce jsem zívla. Bylo to fajn, ale začala nám být dlouhá chvíle a měli jsme žízeň. Tak jsme se s Tartarosem nenápadně vypařili s tím, že něco podnikneme. Ale jelikož jsme neměli tušení, kde hledat vodu, začali jsme chytat dešťové kapky. Jednak dobrá zábava a jednak zdroj vody, i když skromný.
Nelly nás ale brzy vypátrala. Evidentně byla jako ostříž. Jen mi nešlo do hlavy, proč se neshání po Zestovi a Satori. Že by věřila tomu, že jsou pořád v úkrytu? Že po takové době neměli vůbec zájem jít ven poznávat svět a hledat své rodiče, když byli už dlouho pryč? To mi hlava moc nebrala. Ale nahlas jsem nic neřekla - Nagesh to řekl jasně. Nemáme jí nic říkat.
Souhlasně jsem přikývla Tarově odpovědi, že chceme na průzkum, protože les už tak nějak známe. No já... Sice nás chtěl vzít jeho táta na rodinný výlet... I když já jejich rodina nebyla... Ale mohla jsem aspoň cestou zjišťovat své možnosti, jestli někde třeba potkáme někoho, kdo by znal Valinorský les. Nebo o něm aspoň slyšel. "Vyprávění je fajn, ale spíš před spaním. Přes den jsou lepší hry a průzkum," odpověděla jsem já.

Zatímco my s Tartarosem tu stáli, čekali a nudili se, dospělí se o něčem bavili, radili, možná domlouvali. Otráveně jsem zívla. To už jsem dávno mohla být zase na cestách. Nebo aspoň někde s Tartarosem, protože on by mi nejspíš nedovolil odejít.
Naklonil se ke mně a špitl informaci o tom, jak má stále žízeň. Souhlasně jsem kývla. Kromě toho, že jsem taky chtěla svlažit hrdlo, jsem začínala mít i hlad. Ale zatím jsem napodobila Tartarose a nenápadně, plíživě a potichoučku jsem couvala opodál. A jelikož se mi líbila jeho činnost, zapojila jsem se do chytání dešťových kapek taky. Aspoň nám to pomohlo zahnat tu nejhorší žízeň. Za chvíli jsme byli zmáčení a špinaví, ale to nám nijak nevadilo. Tedy momentálně ne.