Na první pohled Namaari ničím zvláštním nezaujme. Vzhledově se nijak nevyjímá od ostatních vlků – ostatně všelijak zbarvených kožíšků, které nejsou zrovna jen černé, hnědé nebo bílé, je celá spousta. Postavu má poněkud drobnější, působí jako třasořitka, ale kostru má pevnou, a ačkoliv nohy nemá nikterak dlouhé, je rychlá a hbitá.
Při prvním setkání toho moc nenamluví a vlastně je vůbec poněkud zdrženlivější – aspoň při setkání s dospělými vlky, protože ji v rodné smečce učili opatrnosti a obezřetnosti, aby cizincům hned nevěřila. Se svými vrstevníky se ale seznámí o něco rychleji. Vlčata také sice mohou být zákeřná, ale to spíš přeci jen čeká do dospělých jedinců. Jinak je přátelská a veselá. Vzhledem ke svému mládí nemá zatím žádné negativní zkušenosti, zatím o nich jen slyšela.
A jako každé mládě, i ona je často spontánní a spousty věcí se pouští bezhlavě – ostatně fakt, že se sama vydala hledat svého nevlastního otce o tom něco vypovídá. Samozřejmě to jde ruku v ruce s naivitou a občas spoustu věcí nedomýšlí. To zatím vlastně ani neumí, aby se nad něčím pořádně zamyslela. Tahle opatrnost přijde až s věkem. Snad.
Má ráda pocit bezpečí, který jí dává smečka, takže jakmile se ztratí, bude ráda, až najde nový domov, kde ji budou mít rádi a kde bude moci být jednou užitečná, až bude dostatečně velká a připravená se ujmout nějakých povinností. Protože první týdny života strávila ve společnosti dvou synů Beta páru Valinorského lesa, je soutěživá, nerada prohrává a jen tak se nevzdává. Tím se u ní rozvíjí tvrdohlavost a umanutost.
*Čeho se však vážně bojí, je bouřka. Možná proto, že ví, že při bouřce zemřel její otec. Kdykoliv se obloha zatáhne, zvedne se vítr, v dálce začne hřmít a oblohu protínají klikatice blesků, snaží se co nejrychleji odklidit někam do bezpečí, dokud bouřka nepomine. Samozřejmě raději hledá nory nebo převislé skály, než aby se schovala pod strom.
Velmi ráda plave, snaží se tak udržovat své menší tělo v dobré kondici. Upřednostňuje koupání v jezerech či malých tůňkách, před řekami a potoky má velký respekt. Ne, že by s nimi měla vyloženě špatnou zkušenost, ale instinkt jí radí, aby se raději držela od této vody dále.
Magii vzduchu zdědila po své matce. Kromě vyprávění o ní a vzpomínky na teplo jejího těla, které ji zahřívalo jen pár dní, než zemřela, je jediná upomínka, kterou má.*
*Toto se projeví v dospělosti

I.
Eldarion se ve Valinorské smečce již narodil. Jako pátá generace vlčat ve Valinorském lese. Jeho rodiče byli Gammy a krátce předtím, než se narodil on a jeho sourozenci, přivedla na svět také čtyři potomky Alfa samice Failë, s nimiž vyrůstal, hrál si a učil se různým dovednostem.
Byly mu právě tři roky, když do smečky byla přijata nová členka jménem Estel. Drobná dvouletá vlčice, která měla skořicově hnědou barvu, bílou špičku ocasu a bílý znak na pleci ve tvaru slzy. Když přišla, byla již březí. Věděla, že se o své potomky nedokáže postarat sama, a tak vyhledala právě útočiště smečky. A tak se Valinorská smečka stala jejím domovem. Předtím se toulala spolu se svým partnerem Arnonem. Jenže Arnon zemřel krátce po spáření se svou milovanou Estel. Jednoho dne se strhla prudká bouře a Arnon se schoval pod stromem. Do stromu však uhodil blesk, rozlomil se vedví, a ačkoliv se Arnon pokusil utéct, spadla na něj větev. Neměl žádnou šanci na přežití. Estel toho byla svědkem, ona sama byla schovaná pod jiným stromem, a protože dostala strach, aby ji také nezabil strom, hledala úkryt jinde. Od té doby měla strach z bouřky, a především se zásadně nikdy neukrývala pod stromem.
Navzdory prožité traumatizující události o vlčata nepřišla. A ačkoliv znala jen život tuláka, protože ona sama se nenarodila ve smečce, věděla, že sama bez partnera to nezvládne, že bude potřebovat útočiště smečky.
Zpočátku se Estel držela zpátky, většinu času trávila sama, stále ještě truchlila pro svého partnera, i když se jí ostatní členové smečky snažili podporovat a samozřejmě se s ní seznámit. Nejbližším přítelem se jí stal Eldarion, veselý a statný vlk, jehož srst byla tak temně hnědá, že působila skoro černě. Během krátké doby se do Estel zamiloval. I když věděl, že čeká vlčata, byl rozhodnutý ji chránit a vlčata vychovávat jako svá vlastní.

II.
Toho dne bylo mimořádně chladné zářijové ráno, když Estel rozpoznala první příznaky blížícího se porodu. Už několik dní se necítila dobře a měla bolesti. Ten den však už přestávaly být snesitelnými. Eldarion byl zrovna s několika dalšími členy smečky na lovu. Odcházel jen nerad, protože věděl, jak se jeho milovaná cítí. Rozhodně ale musel jednak splnit svou povinnost, protože byl hlavním lovcem smečky, a jednak doufal, že maso z čerstvě uloveného daňka Estel pomůže. Trochu ho uklidňoval fakt, že nebyla sama. Kromě něj jí byla nejbližší společnicí Mirimë, která byla pečovatelkou o vlčata. Byla už starší a kromě toho, že ona měla již dávno vlastní porod za sebou, starala se o mladé, kteří se ve smečce narodili. Svou pozici získala už v době, kdy se narodil Eldarion, jeho sourozenci a potomci Alfa páru.
Právě Mirimë ve chvíli, kdy se Estel chystala porodit, byla po jejím boku a uklidňovala ji. Pomohla jí dojít do úkrytu smečky, kde mohla v klidu přivést na svět své potomky.
Na svět přišla tři vlčata, žilo však jen jedno. „Je mi líto, dvě vlčata jsou mrtvá,“ řekla tiše Mirimë. Pak vzala do tlamy jediné přeživší a položila ho vyčerpané Estel na tlapy, aby se o ně mohla postarat. Estel opatrně svou kníkající dceru olizovala, aby ji zbavila nečistot a podpořila její krevní oběh a dýchání. Pak jí pomohla dostat se k cecíku. Novorozeně se ihned přisálo a začalo hladově plnit své bříško. Brzy však usnulo. Estel se na svou dceru tiše a pozorně dívala. Kožíšek podědila po svém otci Arnonovi. „Jak ji pojmenuješ?“ Zeptala se tiše Mirimë, která tiše seděla u východu z úkrytu a dohlížela na to, aby nikdo novopečenou matku nerušil. Jediný, koho by pustila dovnitř, by byl Eldarion, ale ten se zatím nevrátil z lovu. „Namaari,“ vydechla Estel a tvrdě usnula.
Zatímco Estel spala a snažila se nabrat síly, Mirimë pohřbila mrtvá vlčata nedaleko úkrytu.
Během následujících dní malá Namaari dobře jedla a přibírala na váze, ale její matka byla stále slabá. Eldarion jí starostlivě nosil do úkrytu maso z ulovené zvěře. Vysoká, zajíci i ryby. Estel však jedla jen málo, ačkoliv se ji Mirimë snažila nabádat, že musí jíst, protože musí po porodu nabrat síly a také musí mít živiny, které dává do mléka pro svou dceru. Pokud to nebylo nezbytně nutné, Eldarion úkryt neopouštěl a stále byl po boku své milované a dohlížel na svou nevlastní dceru. Když však Namaari začala otevírat svá zlatavá očka a zkoumat jimi svůj okolní svět, její matka zemřela. Krátce předtím ještě zašeptala Arnonovo jméno.

III.
Po smrti Estel Eldarion velice trpěl. Stáhl se do ústraní, s nikým nemluvil, nechtěl vidět Namaari. Alfa pár smečky pro to měl pochopení, a tak ho na čas uvolnili z povinností lovce smečky. On však neměl stání, všude, kam se podíval, se před ním zjevovala Estel. I během spánku snil o ní. Proto se rozhodl, že se nějaký čas bude toulat po okolí. Ačkoliv si přísahal, a ujišťoval o tom i Estel, že se o její dceru postará, zatím to nedokázal. Proto se jí ujaly pečovatelka Mirimë a Beta Tári, která dva týdny po Estel porodila dva syny - Almatira a Almiona. I když vlčata věděla, že Namaari není jejich sestra, vždycky ji tak brala. Stejně jako ona je brala jako své bratry.
Namaari rostla a prospívala. Podzimní dny trávila hraním si s Almatirem a Almionem. Všechna tři vlčata však také byla učena ohledně hierarchie ve smečce, okolním světě, kam se brzy podívají, stejně tak znali historii své smečky, do které se narodili. Mirimë se také postarala o to, aby Namaari věděla o své pravé matce, takže o ní mluvila a řekla vše, co o ní a její minulosti věděla. I to, že její pravý otec tragicky zahynul ještě předtím, než se narodila. Malá sice nechápala, proč je druhý partner její matky tak dlouho pryč, občas byla smutná a měla pocit, že ji nemá rád, přesto však doufala, že se brzy objeví.

IV.
Zima o sobě začala dávat vědět. Na začátku prosince klesaly teploty poměrně blízko k bodu mrazu a z nebe se v malém množství začínaly snášet první sněhové vločky, které dopadaly na zem, kde vytvářely studenou pokrývku. Vlčata však chlad na tlapkách příliš nevnímala, se sněhem byla přeci zábava! Během několika dní ho napadalo dost na to, aby všichni tři mohli vytvářet pomocí hrabání hromady sněhu dost velké na to, aby se daly přeskakovat, nebo se v nich mohl vyhrabat úkryt. Namaari si však začínala dělat starosti o svého nevlastního otce. Ačkoliv o něm věděla z vyprávění ostatních vlků, on se v její společnosti příliš nezdržoval. Naučila se od Mirimë také něco o počasí – tedy i o zimě, že sníh může být nejen zábavný, ale i zrádný. A mráz, který k zimě patří, také. A tak se jednoho dne ráno probudila dříve než ostatní, a potichoučku, aby nikoho nevzbudila, vyběhla z úkrytu. Ani venku nebyla ani tlapka – všichni členové smečky odpočívali v teple. Zlatavýma očkama se podívala k místu, kde přišla na svět a kde se o ni dobře starali, a vydala se do míst, která neznala. Hledat Eldariona, aby se ujistila, že je v pořádku a aby se vrátil do Valinorského lesa. Studený zimní vítr brzy zavál její stopy a rozptýlil jejích pach. Nevěděla, jak dlouho šla, než se ocitla na území Gallirei, promrzlá, hladová a vyčerpaná.