Příspěvky uživatele

// Maharské močály

Zápach toho místo mi nijak nevadil, za ten rok co jsem cestovala s Nanookem jsme prošli už horšíma dírama. Ale rozhodně bych si tuhle díru za rámeček nedala, ale pro někoho to tam může být příjemné. Atmosféra tam byla zkrátka svá. Já však chtěla pro sebe něco trochu víc. Unaveně jsem zívla, nohy téměř tahala za sebou. Jediné, co mě v tuhle chvíli hnalo dál byl hlad. Touha se pořádně najíst. Žaludek jsem měla scvrklý a doslova škemral o něco dobrého. Já mu ale teď nemohla absolutně nic dát, dokud něco nenajdu. Smysly mi tak zcela nefungovaly, alespoň ne tak, jak bych si představovala. Jazyk se mi začínal zase lepit na patro.
Neměla jsem teď nad sebou žádné stromy a sluneční paprsky mi hřály mokrou srst. Jenomže s tímhle tempem budu za chvíli zase suchá. Měla bych si pospíšit, až bude slunce nahoře, bude šílené horko. A pokud nenajdu nějaké jezero, tak nevím. Povzdychla jsem si. Nanook by si určitě poradil lépe než já. Snad se máš bráško dobře, poslala jsem mu myšlenku, kterou nejspíš neuslyší, ale možná se mu naskytne pohlazení, že na něj myslím. Znova jsem uslyšela šum řeky. Zastříhala jsem ušima. Kde jsou řeky musejí být i jezera. Olízla jsem si nos a šla k tomu vstříc.

// Esíška

// Jezevčí hájek

Přešla jsem do další části. Našlapovala jsem ladně, v tichosti, nechtěla jsem na sebe nijak upozornit. Hlas jsem měla někde až v krku. Dech se mi naštěstí už trochu uklidnil. Zdá se, že jsem doběhla dostatečně daleko, abych si mohla chvíli odpočinout před další cestou. No tak Nono, kdepak jsi? Hledala jsem svého bratra, kterého jsem ztratila při útěku. Trhalo mi to srdce, byla jsem teď tak sama. Suše jsem polkla, zase jsem ucítila žízeň. Žaludek mi doslova křičel hladem, jak to bylo dlouho, co jsem nejedla? Určitě několik dní. Drobné tělo bylo značně za poslední rok poznamenáno, strádalo.
Tady byla půda dost promočená a zapáchala. Nepříjemně jsem stáhla uši ke krku. Proplétala jsem se mezi spadlými stromy, připomínalo to tady opravdu močál. Musím najít něco k snědku. U řeky jsem viděla ryby, ale lovit tam by bylo víc než nebezpečné. Ryby mě ovšem vždy potěšily a tak jsem hledala nějaké jezero. Tam se bude lovit mnohem lépe. Zachvěla jsem se překročila další spadlý strom. Velmi tiše jsem pokračovala dál, cítila jsem ve vzduchu nějaké pachy, ale žádný mi nepřipomínal ty, před kterými utíkám. Takže jsem se dala zase do tempa. Nožky a záda mě po pádu ještě bolely, ale cítila jsem, že si brzy odpočinu. To mě hnalo kupředu.

// Hadí ocas

// Řeka Kierb

Mokrý kožich mi jistě brzy uschne, ráno bylo poměrně teplé, takže jsem nepochybovala, že přes den to bude jiné. Vklouzla jsem do lesa, tenhle vypadal mnohem lépe, než ten předchozí. Vypadá to, že se tu nijak zvlášť neušpiním. Černý kožich si taky ulevil, nechtěla jsem si to přiznat, ale na koupání v posledním roce nebylo zrovna moc času. A díky téhle rychlé koupeli jsem se zase cítila svěží. Ale rybu bych si dala, určitě najdu nějaké jezero. Projelo mi hlavou a radostně jsem zavrtěla ocasem ze strany na stranu. Nejdříve se o sebe trochu postarám a pak začnu hledat Nona. Stále jsem se otáčela a rozhlížela, měla jsem strach, že mám stále někoho v zádech. Kdyby to byl Nona byla bych neskutečně šťastná, jenomže šlo po mě příliš mnoho vlků a musela být ve střehu. Tlapy jsem za sebou skoro táhla, potřebovala jsem se najíst a pořádně se prospat. Jenomže zkoumání mi bylo také velmi blízké. Musím se uklidnit. Mlaskla jsem a rozhlédla se. Byla tady podivná atmosféra, proto jsem se v lese moc dlouho nezdržela. Nutilo mě to stále pokračovat a jít zkrátka dál. Snažila jsem se zapamatovat nějaké detaily z cesty, kudy jsem šla. Ale bylo mi to momentálně tak trochu k ničemu, cítila jsem se ztracená.

// Maharské močály

// Tajga

Trochu jsem zvolnila, nemohla jsem už pokračovat v rychlém tempu. Tělo bylo vyčerpané a já netušila, kde vlastně vůbec jsem. Zdá se ale, že jsem smečku v zádech neměla. Dokázala jsem uniknout, alespoň na nějaký čas, ale co Nanook? Musím ho tady najít. Povzdychla jsem si. Zastříhala jsem ušima, uslyšela jsem šum vody. Ihned jsem si olízla nos, měla jsem neuvěřitelnou žízeň. Potřebovala jsem i koupel, protože jsem musela vypadat naprosto příšerně. A trochu věnovat čas sama sobě, po roce utíkání neznělo zrovna špatně.
Došla jsem až k řece, ta se zdála být s létem lehce poklidná. Hledala jsem místo, jak se bezpečně dostat k vodě. Skočila jsem na skálu, která kousek převyšovala vodní hladinu. Naštěstí jsem neuklouzla. Sklonila jsem hlavu a zabořila čumák až pod vodu. Hltavě jsem pila tak moc, že mi až zaskočilo. Rozkašlala jsem se a trhla sebou. Teď jsem tuhle čistou vodu neskutečně oceňovala. Řeka vypadala zdravě, občas jsem zahlédla i rybu, při tom jsem se mlsně olízla. Teď jsem si uvědomila, že skála, na které jsem stála končila a tvořila tam tak takovou malou možnost se ponořit, aniž by mě unesl proud. A tak jsem opatrně vklouzla do vody, nejdříve zadek, pak celé tělo. Cítila jsem proud, který mě tlačil na skálu. Ponořila jsem hlavu a pořádně se zavrtěla, abych se zbavila co možná nejvíc bordela na těle. Pak jsem se šplhala zpátky na skálu. Pořádně jsem se oklepala. Konečně se zase cítím jako vlčice. Usmála jsem se, ale stále jsem nebyla v takové pohodě, v jakou jsem doufala. Rozhlédla jsem se, kudy teď? Neměla jsem tušení, kde jsem ani kam jdu. Chtěla jsem si ale odpočinout. A druhý břeh se zdál být lákavý, takže jsem se musela dostat na druhou stranu. Chvíli jsem šla vedle břehu, než jsem viděla, že se dá dostat na druhý břeh přes vystouplé skály. Opatrně jsem našlapovala, abych nikam nespadla. Než jsem znova cítila pevnou půdu země pod svýma nohama.

// Jezevčí hájek

// Cizí svět

Utíkala jsem tak rychle, jak jen jsem mohla. Nemohla jsem už skoro popadnout dech. Nohy se mi klepaly a já čekala, kdy vypoví svou poslední službu. Ani jsem si neuvědomila, že jsme se s Nanookem rozdělili. Myslela jsem si, že pořád běží za mnou. Zdálo se mi, že za sebou stále slyším, že mě někdo, nebo něco pronásleduje. Měla jsem strach se vůbec otočit. Doběhla jsem až do podivného lesa, který byl zcela jiný než ty, které jsem míjela posledních několik týdnů. Teď už to nešlo dál, přední tlapy se mi podlomily a jedním saltem dopředu jsem skončila na zádech v pichlavém křoví. Vyděšeně jsem zůstala ležet a jenom lápala po dechu.
Začínala jsem zase pomalu přicházet k sobě. Dívala jsem se na klepající tlapky a za chvíli začala cítit škodu na mém těle. Přední nohy jsem měla zamotané do větví plného ostnů. Zařezané hluboko do tlapek. Cítila jsem bolest v zádech po tom pádu na tvrdé a pichlavé křoví. "Nono?" Volala jsem svého bratra, jenomže se nic neozývalo. Nic jsem neslyšela, žádné kroky, jen šum téhle džungle. "Nono jsi tu?" Volala jsem znova, zelené očka se rozhlížela po okolí. Zrovna přišlo ráno a ranní paprsky se prokousávaly skrz koruny stromů. Kde je? Přemýšlela jsem a rozhlížela se. Celou dobu jsme byli spolu, běželi jsme spolu, ale teď jsem tu byla úplně sama. Zvuk lesa mi naháněl trochu strach. Musela jsem se odsud dostat. Zakousla jsem se do jednoho provazu a oddělovala ho od tlapek. Bolelo to, na černé srsti se objevili kapičky krve. Chtěla jsem to udělat co možná nejrychleji, ale byla jsem na sebe opatrná. Trvalo to několik minut, než jsem se dostala z tohohle vězení. Převalila jsem se na tlapky a postavila se. Tělo bylo plné adrenalinu a já se musela uklidnit. Rozhlížela jsem se, tělo bylo vyčerpané a srdce krvácelo. Nanook mi chyběl, netušila jsem co s ním je. Musím ho najít, co když je v nebezpečí? Napadlo mě. A i když jsem byla kompletně vyčerpaná a špinavá, musela jsem jít dál.

// Řeka Kierb