Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Běžela jsem, co mi síly stačily. Mitsu byl zkušenější lovec, co se týče vysoké, o tom žádná. Já byla v tomhle pozadu. S Nanem jsme lovili jenom menší zvěře a té vysoké jsme se vyhýbaly. Byla to škoda času i sil, protože bysme dva ani nestihli včas vysokou zvěř sníst. Takže tohle pro mě byla opravdu cenná zkušenost, bohužel jsem se po ní vrhla po hlavě.
Mitsu na mě vyštěkl, že mám běžet rovně. Nechávala jsem se vést instinktem, ale když mě upozornil, ihned jsem se zařadila tam, kam chtěl. Byl rychlejší a rozhodně silnější než já, takže jsem přirozeně poslechla. Šla jsem mu v patách. Před očima se mi míchala minulost s přítomností. Jako bych vzpomínala na smečkové lovy. Soustřeď se, už musí být unavený. Stejně jako já. Ale nehodlala jsem nic vzdávat. I když tohle celé možná ztroskotá právě na mě. A teď na mě Mitsu bude naštvaný, což jsem rozhodně nechtěla. Chtěla jsem se aspoň trochu předvést. Zavrčela jsem a cvakla zuby. V ten moment se mi kolem nohy zamotala trnitá liána, díky tomu že jsem byla v plné palbě jsem jí vzala sebou. Trny se mi zabodly do tlapky, běžela jsem ale dál. Jen jsem se nad tím zašklebila, ale nechtěla jsem naši kořist nechat upláchnout. Byly jsme tak blízko. Jenomže na trnitou liánu se chytalo čím dál tím víc věcí, naštvaně jsem přední nohou vykopla. Nechtěla jsem se vzdát, i kdyby mi ta noha teď a tady upadla.

VLA 26
Lov 1/4

Mitsu byl myšlenkami jinde, nechala jsem to tedy být a byla ráda vůbec za takového společníka. Byl rozhodně zajímavý a musela jsem uznat, že se mi zamlouval. Byla to moje krevní skupina. Takže jsem doufala, že to nijak nepřekazím a budu mít aspoň taky takového přítele jednou, jako má ten vlček z kouzelného lesa. A že si taky někdy vzpomene na černou šmouhu, která s ním něco zažila. I když to bylo spíše takové... spíše jenom moje přání. Já si na něj však vzpomenu.
Lov pomalu začínal, na řadu přicházel jelen. Byla jsem z toho lehce v šoku, protože to byla vysoká zvěř. S Nanem jsme sice lovili, ale stále jsme byli tuláci a vybírali spíše menší kořist. Tohle bylo jako vzpomínání na mládí, ještě z rodné smečky. Byla jsem ovšem tak natěšená, že jsem absolutně na nic nečekala a dala se do díla. I když jsem neznala taktiku, ani schopnosti svého společníka. "To víc než jde," hlesla jsem a pomalu se plížila blíž. Doufala jsem, že se Mitsu ujme role, kdy ho strhne na zem. Já byla drobná a malá, kdybych na něj skočila, pravděpodobně bych se svezla na zadku do tramtárie. A to se možná i později stane. Tak jo, nesmíš to pokazit, máš to s ním na celkem dobré vlně. Zastříhala jsem ušima, dostala jsem se co nejblíž to jenom šlo. Jelen stále pil s řeky a díky hluku, kterou řeka měla mě nijak nemohl slyšet. Možná ani cítit, byl žíznivý a tak měl hlavu strčenou ve vodě. Mrkla jsem na Mitsua a pak zpátky na jelena. Vyskočila jsem ze křoví a šla přímo po něm. Potichu jsem zavrčela a šla po něm, jako dravá zvěř. Jelen ihned uskočil a chtěl vzít šmída, já se ale jen tak nedala. Šla jsem po nohách.

VLA 25
// Východní hvozd, přes Midiam

Mitsu nebyl zrovna výřečný, ale když se mu nahodilo téma, nebál se toho. To bylo opravdu moc fajn, já taky moc neprahla po mluvení, ale potřebovala jsem teď informace. Zjistit kde to jsem a jak tenhle svět vlastně funguje. I když nebyl zcela dokonale sdílný, aspoň dokázal naznačit velkou část, která mě dokázala zasvětit. Kouzelná vydra zněla opravdu jako pohádka, ale věřila jsem mu. "To zní vážně neuvěřitelně, přítel by tě určitě zase rád někdy viděl, co myslíš? Mluvíš, jako by to bylo už dávno a když ti svěřil takové smečkové tajemství?" Nadhodila jsem s úsměvem a lehce ho popíchla. Nevím, jak to vezme, já doufala že se na mě nijak zlobit nebude, a i kdyby tak mi to bylo fuk. Mě se Mitsu celkem líbil, takže si snad nějakou popichlavou poznámku nebude brát jako nějakou radu do života.
Byla jsem zvědavá i na jeho smečku, zdá se že ani Mitsu netušil, jak je jeho smečka velká. "To chápu, sem tam vypadnout a prostě vypustit je fajn," přitakala jsem. Kéž bych tuhle volnost měla ve své domovině. Suše jsem polkla, vzhledem k tomu že všude na stromech někde v mém rodišti bude na každým stromě nejspíš vyrytý můj xicht a peckovní odměnou... No, byla jsem ráda, že jsem dostatečně daleko. "Lepší nebo horší, každý je originál," prskla jsem. Neměla jsem tohle přirovnávání moc ráda. Ale chápala jsem, že bez toho by třeba správně nemohla fungovat ani smečka. Ale i tak... meh... jednou si někdo přijde a prohlásí se za lepšího, jenom proto že umí vykopnout nohou výš, nebo doskočí dál.
"Tvých rad se určitě budu držet, to poslední co bych chtěla je vpálit někomu do bejváku," dokázala bych si představit, jak rychle by mě tam odsud vyfakovali. Ale Mitsu teď nadhodil něco mnohem zábavnějšího. "Lov zní skvěle," řekla jsem potichu a začala chytat stejnou stopu jako on. Zavedlo nás to k řece, kde pil jelen, zdál se opuštěný. "Heh zábava začíná," zavrtěla jsem ocasem. Měla jsem ráda spontánnost a tak jsem se pomalu připlížila co nejblíž, chtěla jsem si ho ještě prohlídnout, bez toho aniž bych slyšela nějaké poznámky k lovu od Mitsua, nedopatřením jsem se... vypla? Asi.

VLA 24
// Velké Vlčí Jezero

Stařík jeden, snad už ho nepotkám, nejraději bych si někde odplivla, ale na to bych musela být sama. Nechtěla jsem zase dělat nějaký špatný dojem čuníka. Já byla čistotná vlčice, nebylo na mě ani smítko prachu! Takže jsem se rozhodla tak i prezentovat, přece jenom čistota byla pro mě opravdu důležitá. A nějaké pofiderní chování, pche to ke mě úplně nešlo. Mitsu taky nebyl ze Stařešiny nadšený, což z jeho hlasu bylo poznat. Ani téma magie nebylo zrovna to pravé. Spíše jen zopakoval, že ho magie moc neberou a nezajímají. Povzdychla jsem si, ale chápala jsem to. Hold na tenhle oříšek budu muset najít jiný louskáček. Ale rozhodně mi to nevadilo, byla další hromada témat, které jsem chtěla probrat.
Jedno z nich bylo i to zjistit o Mitsuovi trochu víc. První známost v nové zemi si možná budu pamatovat už navždy. "Zdá se že jsi tu spokojený," podotkla jsem s úsměvem. Když prohlásil, že už tady žije prakticky dlouho. Možná bych se tu taky mohla zabydlet. Ale stále jsem byla v téhle zemi krátko, než abych zapustila pořádně kořeny. Mitsu se však rozmluvil o smečkách a tak jsem hltavě baštila každé jeho slovo. Prozradil o dvou smečkách, o své která sídlí nedaleko a pak smečka jeho přítele. "Kouzelnou vydru?" Udivila jsem se. Nespadla jsem cestou na hlavu? Stařík s totálním elánem, kouzelná vydra, ještě tu chybí létající koberec. Ale samozřejmě jsem mu věřila, Mitsu zněl celkem věrohodně, takže jsem neměla nejmenší pochyb o tom, že by mě nějak šidil. "Mechová? Má krásný název, takovýho vlka jako ty si musí vážit!" Zavrtěla jsem ocasem a sklonila mu menší poklonu. "Je tvá smečka nějak velká?" Nedokázala jsem úplně určit, pach měl rozhodně silný, ale nedokázala jsem si představit, kolik vlků zdejší smečka může mít. Podívala jsem se tím směrem, když se o ní zmiňoval. V dálce jsem za řekou viděla nějaký les, možná to byl on. Sídlila přímo pod velkou horou, nebo sopkou, hádala bych. Prodírala jsem se mezi stromy, tenhle terén byl trochu náročnější, ale nic co by se nedalo zvládnout. Jelikož jsem si vážila svého společníka, chtěla jsem s ním udržet krok co možná nejvíc.

// Narvinijský les, přes Midiam

VLA 23

Bylo opravdu prima na někoho narazit a tenhle vlček se zdál opravdu moc fajn. Byla to výhra. "Ne vždy ti magie pomůže, to máš recht," pokrčila jsem rameny. Zdá se, že měl menší odpor k magiím a raději se zaměřoval na vlastní sílu. Což jsem samozřejmě schvalovala, i já měla ráda věci pod kontrolou, nebo spíše pod vlastní tlapou. Ale takový ten malý červík ve mě hlodal, umět něco víc než jen nechat vyrůst trávu, nebo tak něco... Jestli existují magie tak, jak mi bylo jako malé vyprávěno, cejtila bych se teď jako bohyně. Jenomže chci tomu opravdu uvěřit?
Stařešina vlka porazil tím, že podváděl. "Podvodník jeden, pche! Vyprášit takovýmu kožich," zamumlala jsem. I když si vzpomenu kolik měl sil by to dopadlo asi naopak. Ale výsledek je přece úplně jedno! Aspoň snaha se cení. Schválně, jestli by do takového souboje šel, i jednu ránu bych považovala za výhru. Když jsem se rozhlížela, nikde jsem toho staříka ale neviděla. Zdá se, že se pohybuje někde tady, ale velmi rychle.
Elegán se představil jako Mitsurugi. "Hezký jméno, seš odsud?" Zeptala jsem se ho se zájmem. Dokonce mi i nabídl, že mě tady trochu provede. Ihned mi naskočil obrovský úsměv a vrtící ocas nemohl chybět. "Jé, ty seš prostě nejlepší, fakt moc díky!" Zajásala jsem. Už to bylo dlouho, co jsem byla sama, takže jsem parťáka uvítala všemi deseti. "Jaké jsou tady vlastně smečky?" Nežerou tady vlčata, nebo vlky? Doplnila jsem myšlenku, ale nevyřkla ji nahlas, aby si nemyslel, že jsem totální blázen. Vzala jsem to proto spíše obrazně a při tom vykročila přímo za ním.

// Východní hvozd

VLA 22

Vlk přede mnou nevypadal překvapeně, když jsem zmínila Stařešinu. Byla jsem potěšena, ovšem myšlenka, že tady takových vlků bude víc... a já je budu potkávat a že mi můj černej zadek nakope nejspíš i nějaké super vlče už nebylo úplně echt. Musím o téhle zemi zjistit víc. Projelo mi hlavou, byla jsem zvědavá. A pokud by mi tohle místo mohlo pomoci zesílit, abych se případně ubránila svým tyranům z minulosti, proč tu teda nezůstat? "Byl fakt divnej," podotkla jsem a při tom jen souhlasně přikyvovala. Vlček přede mnou se trochu rozmluvil, podle něj šlo o nějakou magii, já o takové rozhodně nikdy neslyšela. "Myslíš, že to vážně jde? Jako v mé domovině byla magie takový ten klasický případ, voda, země, cajk však to znáš. Ale o takových těch jiných magiích jsem slyšela jen z vyprávění a pohádek, nikdy jsem tomu moc nevěřila," přiznala jsem zamyšleně. Jo, teď se mi mohl epes rádes vysmát, ale to mi bylo fuk. I hrát úplnou blbku mi čas od času přiloudilo nějaké to štígro. A teď jsem potřebovala štígro velký jak strom. "Jo, závodil a dostala jsem pěkně na frak," prskla jsem trochu do vzduchu. Tohle se přece nedělá, já mohla vyplivnout plíce a ten jako by si cupital nad hladinou a byl dvakrát tak rychlejší. Těžké uvěřit, že jsem se možná setkala s někým, kdo byl možná i polobůh! Nebo i bůh!
Zavrtěla jsem se, konečně jsem díky slunci začala trochu schnout. Ucítila jsem, že mi to zase pálí na černé záda, nejraději bych se do vody vrátila, ale při představě, že ten Stařík tu pořád ještě někde chodí... "Mimochodem jsem Naivara, tak nějak se tu snažím trochu zabydlet a pochopit zdejší svět. Třeba bys mi mohl dát nějaký tipáč na výlet?" Napadlo mě a při tom jsem se na toho hezouna usmála.

VLA 21

Stále jsem byla ještě trochu mokrá z toho podivného závodu. Nešlo mi však do hlavy, jak takový stařík může mít tolik síly. A pak mi do očí padl pohled právě na toho gentlemana. Tady zkrátka bylo něco zvláštního, tahle země... i já měla nějakou magii ve své domovině, ale tohle bylo zcela jiný level. Vlk se zdál být myšlenkami trochu jinde, ještě z něj kapala voda, že by zažil to stejné, co já? "Narazila jsem na tuhle zemi poměrně nedávno, tak se spíše rozkoukávám, ale... je tady něco divného, tak jsem si říkala, že takový štramák mi určitě poví, co je tohle za místo? Jak je možný, že stoletý dědek má sílu pěti muflonů?" Zeptala jsem se, protože mi to stále vrtalo hlavou. Ať je tohle místo cokoliv, něco na tom tady bude. A já to hodlala rozluštit, ať je ten hlavolam sebevíc složitější.
Vlka jsem si prohlížela a snažila se vyčíst něco z jeho tváře. Zavrtěla jsem přátelsky ocasem, aby to nevypadalo, že jsem úplná netykavka. Dychtila jsem po odpovědích na své otázky. Z vlka jsem cítila určitý a silný pach, možná mohl být z nějaké smečky. Už jsem skoro zapomněla, jak smečkový vlk vlastně voní. Přijde mi to taky jako sto let, než mě chtěli sežrat. Což bylo dost depresivní, ale snad jsem ušla dostatečnou vzdálenost, aby mě vlci z mé rodné smečky nenašli. Vždyť jsem s Ňufinou utíkala rok, dost dlouhá doba na to, aby ztratili naši stopu.

VLA 20, 7 plavání
// Řeka Mahtae, sever

Velká louže se zdála jako dobrý plán proto se tu na chvíli zdržet. Mlsně jsem se při tom olízla, protože jsem neustále cítila ten hlad, který mě sžíral. Ale teď na to úplně prostor nebyl, chtěla jsem se jenom osvěžit a trochu porozhlédnout. Po cestě z jihu jsem byla jako vyprahlá, sucho v tlamě mě sužovalo čím dál víc. Proto jsem přistoupila k jezeru, kde jsem sklonila hlavu, abych se napila. Zrovna přede mnou vyskočila ryba nad hladinu a zase velmi rychle pod ní sklouzla. Že bych si přece jenom zalovila? Napadlo mě.
V tom jsem se ohlédla, protože ke mě někdo mířil. Byl to nějaký staříček, zvědavě jsem zastříhala ušima. Nezdál se, že by pocházel z mé rodné domoviny, byl zcela jiný. Promlouval ke mě a představil se jako Stařešina. "Hm?" Moc jsem nerozuměla, co se po mě žádá, ale byl víc než přesvědčivý. Chtěl se mnou hrát nějakou hru a když se jednalo o vodu, nemohla jsem jinak než se nechat také strhnout. Jenomže dědula se rozhodl to vzít po svém, odstartoval to a já ani nebyla připravená. "Hned teď?" Vyhrkla jsem překvapeně, ale on už si to pelášil po svém přímo do vody. Nemohla jsem být pozadu, takže jsem nabídku ke hře přijala. Rozběhla jsem se do vody a jakmile jsem přestala cítit půdu pod nohama, kopala jsem jako o život.
Stařešina měl docela náskok, na to že mohl mít tak sto let byl neuvěřitelně rychlí, mrštný. Já cítila, jak pomalu ztrácím sílu. Má kondice na tom nebyla bůh ví jak slavně. Ale no tak, přece se nenechám porazit! Problesklo mi hlavou. Znova jsem kopla do vrtule a dělala co jsem mohla. Stařešina ale jezero přeplaval a jako by se právě vyspal. Byl vskutku čilí, čišela z něj energie. "Prohrála jsi!" Zvolal zvesela. Já se trmácela na břeh div jsem nevyplivla plíce. Tohle bylo neuvěřitelné. Plácla jsem sebou na břehu a snažila se, aby plíce zůstali na svém místě. "J-jak?" Vykoktala jsem ze sebe a nemohla uvěřit svým očím. On měl tolik síly a já proti němu byla jako hadrovej panák. Poděkoval mi za závod a pomalu se mi ztratil z dohledu. Já byla vyčerpaná a viděla jsem prakticky dvojmo. To není možné, jak je možné že má tolik síly? Nechápala jsem, točila jsem se pořád v kruhu.
Po několika minutách, co jsem se uklidnila a mokrý kožich mi lehce vysušilo slunce jsem se zase poskládala na nohy. Stařešina byl prvním vlkem, kterého jsem potkala. Zdál se přátelský, čímž jsem doufala, že to bude i tahle země. Pomalu jsem se vydala podél břehu, než jsem zahlédla vlka. Pro mě to bylo zvláštní, měl na sobě barvu, kterou jsem neznala. A kolem krku podivnou věc. Zvědavě jsem naklonila hlavu. Ten určitě nebude ze sekty, můžu se ho aspoň zeptat na pár věcí. Napadlo mě. Šarmantně jsem nahodila úsměv. "Zdravíčko, můžu na slovíčko?" Zvolala jsem na něj z dálky a opatrně při tom našlapovala blíže k němu.

VLA 19
// Esíčka, přes Zrcadlové hory

Jakmile jsem viděla že se přibližují k vysokým horám, hned mi bylo o něco lépe. To se však ještě nedalo říct o teplotě, která mě spalovala na mých zádech. Jelikož můj černý kožich přitahoval slunce sám o sobě, trpěla jsem jako pes. Ale díky přítomnosti řeky, vedle které jsem pořád šla mi nebylo nejhůř. Vlhkost se zdržovala v její blízkosti a dávala mi tam sem tam nádech chladnějšího vzduchu. Ale ani zdaleka to nebyla taková úleva, jakou bych si pro sebe představovala.
Teprve až když jsem dorazila do hor jsem se cítila lépe. Vždy když jsem byla v nějakých horách mi to zvedlo aspoň trochu náladu. Dalo se tu dýchat k v takovém hicu, jaký byl teď. Zachvěla jsem se a pokračovala stezkou dál. Byla jsem zvědavá, co se schovává na konci tenhle cesty. Stále jsem se ještě učila tady žít, orientovat se. Země to byla obrovská a tak se nebylo divit tomu, že jsem se cítila zcela ztraceně. Ale i to k životu patří. V dálce jsem viděla obrovské jezero, které se lesklo už z dálky. A tak jsem se nechala vést řekou, která mě hravě zavede k velké louži.

// VVJ

VLA 18

// Tmavé smrčiny, přes Tanebrae

Konečně jsem se dostala přes hranice lesa. Naskytl se mi pohled na malou louku, která mě zavedla hned k řece. Zvědavě jsem zavrtěla ocasem. Cítila jsem to horko na zádech, co se mi snažilo dostat pod kůži. Přiblížila jsem se k vodě a sklonila hlavu. Napila jsem se, letmé osvěžení smí teď bodlo jako nikdy nic.
Jakmile jsem skončila zvedla jsem hlavu zpátky nahoru a zkontrolovala situaci. Musím proti proudu, snad to bude rychlá cesta. Napadlo mě. Všimla jsem si i ryby, která na vodní hladině poskočila. I když jsem se mlsně olizla teď na ni nebyl vůbec čas. Proto jsem se raději zašklebila a pomalu vyrazila na dlouhou cestu. Zdá se že ale rychle uteče, s každým dalším krokem jsem byla k cíli blíž. A když jsem viděla severní hory, hned jsem si byla jistější. To půjde. Projelo mi hlavou a já se při tom začala lehce usmívat.

// Řeka mahtae sever, přes Zrcadlové hory

VLA 17

// Zpěvné věže, přes Prsťáky

Prolezla jsem hory a pokračovala k dalším. Mrskla jsem při tom ocasem a nadechla se toho teplého vzduchu. Jako bych stále cítila ve vzduchu písek. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to zkousnout. Zvyknout to už je ale něco jiného. K tomu jsem se nehodlala snižovat.
Slyším řeku, výhra ta mě vytáhne rychle na sever. Zamýšlela jsem se a při tom už ji začala vyhlížet. Žízeň jsem měla a začala jsem pociťovat i hlad. Ale na ten teď nebyl tak úplně prostor. Takže jsem spíše vyrazila hledat lepší podmínky pro žití. Až tu bude Nona tak ať máme kde být. Les byl tmavý a těžko průchodný, díky mé velikosti jsem to ale zvládla levou zadní. Cítila jsem i velkou smečku, od té jsem se ale rozhodla držet dál. To poslední co jsem chtěla bylo jen najít velkou smečku. Kdo ví jaký tady mají zvyky. Když jsem konečně viděla řeku ulevilo se mi.

// Esíčka, přes Tanebrae

VLA 16

Poslouchalo se to moc hezky, ale cítila jsem že už stačí. Spíše jsem se ušklíbla a zvedla zadek od země. Je tu stejně horko, je na čase se hnout z místa. Zastřihla jsem ušima. I když jsem na takové počasí neuvitala a nebyla na něj zvyklá. Nebylo špatné to na chvíli hodit za hlavu a užít si slunce. Sníh mi taky už lezl krkem. Ale byla jsem rozhodnutá najít trochu jiné podmínky pro žití. Tady na jihu je nenajdu a tak jsem se rozhodla pokračovat zpátky na sever. Přece jenom sever je pro mě srdcovka, bylo mi tam dobře. I když jsem měla strach že všechno se může změnit, když mě najdou. A to jsem jim nehodlala dát jen tak zadarmo. Tak jsem pomalu vyrazila.

// Přes prstové hory, Tmavé smrčiny

VLA 15, VLA běh 15/15
// Prstové hory

Nohy mě už bolely, že jsem se musela na chvíli zastavit. Co mě však zajímalo byl zvuk, který se tu všude kolem rozléhal. Musela jsem se na chvíli zastavit, našpiclovat uši a zkrátka jenom poslouchat. Bylo to zpěvavé a naprosto unášející. Ty krásné hory, které to tady dělalo, musela jsem uznat, že to bylo něco. Ale nic pro mě, já prostě potřebuji vlhký vzduch, ne-li zimu. Ale byla jsem si jistá, že na severu bez pořádné smečky nemůžu fungovat. Kdyby se tu náhodou někdo objevil z mého rodného území, bylo by to zlé. Naprosto katastrofální, někdo by mě odvlekl zpátky a já bych přišla o život. Hledala jsem něco pro mě a Nona, správné místo, kam můžeme patřit a kdo nás ochrání. Byli jsme mladí, nebojácní a já si byla jistá, že bych dokázala za svého bratra dát tlapu do ohně. Potřebovali jsme domov. Ale tady na jihu ho nejspíš nenajdeme.
Zhluboka jsem se nadechla, bylo to naprosto luxusní. Ten zvuk mě unášel, že jsem se musela na malou chvíli posadit a jenom poslouchat. Harmonicky to se mnou vrtělo sem a tam. Jak zvláštní pocit, že jsem se nedokázala na nic jiného soustředit.

VLA 14, VLA běh 14/15
// Poušť

Dostala jsem se z písku, ale dostala jsem se do hor, byla jsem celkově zmatená. Byla jsem ráda za stín, které hory nabízely i za půdu, kde se mi nebořily nohy do písku. Ale nebylo to úplně ono, co jsem si představovala. Asi se hodím více na sever. Mlaskla jsem spokojeně a při tom zastříhala ušima. Rozklusala jsem se, protože tady už to šlo a bylo to mnohem příjemnější, než před tím. Ale nedýchalo se mi ani zdaleka lépe.
Každopádně musela jsem uznat, že příroda si tady opravdu vyhrála. Ty hory měly zvláštní tvar, takový který by si vlk ani nedokázal ve snu představit. Mrskla jsem zadkem a při tom uslyšela vábivý zvuk, který mě k sobě volal, co to bylo? A odkud se to vůbec vzalo? Co to sakra může být? Přemýšlela jsem, ale na nic jsem nečekala a hrnula se tomu přímo do chřtánu.

// Zpěvné věže

VLA 13, VLA běh 13/15
// Savana

Došla jsem až na samotnou poušť. Zvědavě jsem položila svou první tlapu do písku, ponořila se. Pálilo to, žlutý písek rozhodně do polštářků nepříjemně pálil. Zároveň jsem tady cítila žár na svých zádech a nebylo to zrovna nic, co by mě nadchlo. Dýchala jsem zhluboka, skoro se to ani nedalo, mé plíce nebyly stavěná na takovou teplotu. Trochu sklesle jsem se zatvářila a při tom mnou projel velmi nepříjemný pocit. Ale to zvládnu, no tak. Pokračuj. Nutila jsem se, nebylo na co čekat. Čím déle tady budu, tím více ze mě bude uhlík a tomu jsem se nechtěla vystavit. Proto jsem dávala jednu tlapu před druhou, bořily se mi v písku a nebylo to rozhodně nic příjemného. Zavrčela jsem si pro sebe. Kousek ode mě jsem viděla obrovské hory písku, podívala jsem se nahoru a jen si pro sebe něco zamumlala pod nosem. Tohle ne, tohle ne, tohle ne. Ujistila jsem se a mrskla při tom ocasem. Nijak zvlášť jsem nečekala a hledala jiné východisko, jak se odsud dostat, k co nejbližšímu prostředí.

// Prstové hory