Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Midiam

S Nanookem jsme šli dál, les byl blízko a on byl hladový. Jako havraní princezna jsem se propletla mezi prvními stromy. "Tady budeme určitě spokojení, není se čeho bát," ujišťovala jsem ho. Jakmile mu to tady pořádně ukážu, určitě ho to učaruje stejně, jako mě když sem sem přišla. Byla jsem nadšená, magie tady také byla, takže to můžeme trénovat spolu. Celý tenhle svět nám byl otevřený a my se v něm jistě naučíme velmi rychle chodit.
Byla jsem spokojená, teď mi k životu už nic nechybělo. Možná jenom ta smečka, kam můžeme složit zadek a být v bezpečí. Nanook měl sice nějaké starosti, ale já ne. My dva jsme byli dokonalí a teď to můžeme všem ukázat. Ale má pravdu, snad tu nejsou smečky, které mají podobný princip, jako ta naše. Hlesla jsem. Moje černá srst byla pro někoho očividně hodně velkým lákadlem. A jelikož mě chtěli dát bohům jenom tak, aby měli lepší půdu... stále jsem tomu moc nerozuměla, ale tehdy jsem byla připravená to podstoupit. Takhle to u nás chodilo. Kolik takových vlků asi naše smečka kdysi darovala? Mohla jsem jenom odhadovat, Nanook možná bude vědět víc. Se mnou se o tom nechtěli bavit až do soudného dne. Kdybych ale měla možnost, určitě by mě to zajímalo.
Nos jsem zabořila k zemi, abych vyčernichala nějakou stopu. Chtěli jsme se přece najít a tady v lese určitě bude plno zvěře.

"Tak pojď!" Vyhrkla jsem na něj s úsměvem a zavrtěla při tom ocasem. Zdá se, že byl opravdu hladový, čemuž jsem se nedivila. I já jsem celkem byla, zatím jsem tu lovila jenom menší zvířata, jen tak pro sebe. Ale opravdu se mi tady líbilo, to mohl Nanook zjistit prakticky hned. "Taky bych si něco dala, něco jsem měla ale nic o čem by stála řeč," usmála jsem se na něj a omluvně při tom pokrčila rameny. Zatím jsem nemohla jít po větší zvěři, teda jednou ano, ale nedopadlo to.
Pak jsem se rozmluvila o smečkách, že v tomto kraji jich je hodně. Nanook měl trochu obavy, ty jsem měla také. Úplně ty samé, ale věřila jsem, že jsme dostatečně daleko od té naši sekty... a že tady prostě někde musí být místo jako stvořené pro nás dva. "Určitě, každopádně si je proklepneme, když někam přijdeme, pořádně. Nechceme někomu skočit na talíř jako hlavní chod, ale musí tu být nějaká taková normální smečka," věřila jsem v tom a pokrčila při tom rameny. Měla jsem pořád špatný pocit a nevěřila vlkům. Možná jsem byla já právě ta víc nedůvěřivá, protože to mě chtěli sníst. A nebýt Nanooka nejspíš bych tak i dopadla.
Měla jsem vysoko posazené ego, ale hodně mě semlela minulost. Nanook mi ale moje dávno ztracené ego kdykoliv uměl zvednout. Zvesela jsem se na něj usmála. "Podívej se na sebe Nano, obrovský vlk, spousta sil, svalů a šlachů, budeš pro smečku mnohem užitečnější než já, jenomže my jsme taková nabídka jedna plus jedna a přes to nepojede strom!" Zazubila jsem se na něj. On se však zajímal o to, co jsem tehdy pokazila. A já si při tom dlouze povzdychla. "Byl to moc sympatický vlk, Mitsu se jmenoval, domluvili jsme se na společném lovu, jenomže já se zamotala v liánách a pak sebou šlehla. A bylo po lovu a našla jsem tebe, a Mitsua už jsem neviděla, možná je to tak lepší," zazubila jsem se na něj. Ne každý vlk mi lehne k packám, tady se černá vlčice asi úplně necenní. Naštěstí, možná... takový průměr, možná.
Musela jsem vyzvídat i co se týče Nanookových plánů. Byla jsem přece jenom docela zvědavá, protože já si život bez něj neuměla představit. Někde kde by nebyl, takže to naše rozdělení mě dost rozhodilo. A tím, že tu teď byl jsem měla prostě vyhráno. "Vždycky vždycky, i já o tebe," přitulila jsem se k němu a rychle ho láskyplně objala. Měla jsem s ním naprosto skvělý vztah, tak jak se u sourozenců patří. Možná až příliš dobrý, on byl pro mě jako hrdina, takový vysněný ze sna. A tím, že i nadále se naše osudy budou proplétat, tím víc jsem si toho cenila. "Dobře, jen jsem to musela slyšet," ujasnila jsem mu. "A teď už k tomu jídlu," nadhodila jsem a rozklusala se k nejbližšímu lesu.

// Narvinijský les

Radost z toho, že vidím svého brášku byla nepřekonatelná. Teď už jsem se zase cítila plná života, nebyla jsem už jenom chodící půlka. I Nano měl o mně strach, zdálo se že se moc nechce bavit o tom, co se mezi námi stalo a proč jsme se rozdělil. Moc jsem nerozuměla, proč. Ale nechala jsem to být, jen jsem se na něj starostlivě podívala. Já si do teď myslela, že nás našli, proto jsme pelášili jako o život a shodou náhod jsme ztratili každý stopu. Ale zdá se, že v tom bylo něco víc, trochu mi to vrtalo hlavou. Ale usoudila jsem, že bude lepší to probrat někdy později.
Nanook se sháněl po jídle, ihned jsem se rozhlédla, jako bych čekala, že právě teď tu spadne kanec přímo mezi nás. "Jo, stačila jsem to tu hodně projít, je tady toho spousta, hned tady vedle je fajn hvozd, plný zvěře. Něco najdeme," nabídla jsem a při tom se usmála. Pomalu jsem se nasměrovala tím směrem a krátce vykročila. Rychle jsem se však stačila ještě občerstvit vodou, nevadilo mi to. Nevypadala zrovna ideálně a já si celkem zakládala na čisté vodě, ale teď jsem si nemohla vybírat. Jen jsem si lízla vody a pak zamířila směrem k Východnímu hvozdu. "Zase to není tak dlouho, co jsme se rozdělili," podotkla jsem a při tom se usmála. "Zatím nikde, čekala jsem na tebe, ale zatím jsem zjistila, že je tu celkem hodně smeček." Ihned jsem mu sdělila vše, co mi Mitsu stačil říct. "Stačí si nějakou vybrat, před zimou se nejspíš budou škubat, ale jakmile tě uvidí, bude jim jasné že vydáš za dva. A já budu taková půlka," zasmála jsem se nad tím. "Ale práce se nebojím, to přece víš, jen nechci aby mě někdo podcenil," mrkla jsem na Nanooka. "Jedna je hned pod sopkou, ale vlk co z ní pochází... neudělala jsem úplně dobrý dojem, takže ta asi moc není ideální. Pak jsou nějaké na jihu, ale možná narazíme i na jiné. Říkal, že jich je hodně," pokrčila jsem rameny. "Ale je mi jedno, kde budeme, chci... já bych chtěla abychom to rozhodnutí udělali spolu, teda... pokud stále chceš, abychom drželi spolu?" Ujišťovala jsem se, protože já jsem pořád žila v tom, že bez Nanooka ani ránu. Ale zdál se mi trochu odtažitý, možná za to mohla celá ta cesta a to rozdělení, byl jenom unavený, asi.

// Východní hvozd

// Narvinijský les

Měla jsem radost, že vidím tu jeho krásnou a velkou hlavu. Konečně jsme byli zase spolu, přišlo mi to jako věčnost, i když se jednalo jenom o pár týdnů. Tak dlouho jsme ale od sebe nikdy nebyli a mě to přišlo zkrátka neuvěřitelně dlouhé. Také se mi dostalo výjimečného uvítání a cítila jsem z jeho srdce hřejivou radost. "Ale nech toho, myslela jsem si, že tě dostali," řekla jsem smutně. "Měla jsem šílený strach," teď mi spadl obrovský kámen ze srdce, možná to slyšeli i v těch našich kdysi rodných končinách. Ale opravdu, jako bych se střepala prokletí, teď jako bych věděla, že bude všechno zase v pořádku.
Nechtěla jsem kazit tuhle krásnou chvíli, užívala jsem si v jeho společnosti a to mi úplně stačilo. Nic jiného jsme nepotřebovali. "Jsme daleko, myslím že dostatečně daleko, abychom už neutíkali," řekla jsem s úsměvem a při tom můj hlas zněl neuvěřitelně klidně. Když jsem totiž potkala Mitsua, zjistila jsem, že tohle není jen tak ledajaká země. A je šíleně daleko očividně od té naší, ale co víc... tady se můžeme zdokonalovat, zlepšovat se v magiích. A mnohem více, tady nám všichni vlci z lesa můžou vykouřit fajfku. "Teď už bude všechno dobré, že jo?" Ujišťoval jsem se, protože ještě teď jsem se cítila trochu rozlámaná, ale to bylo z velké části z toho důvodu, že jsem před chvílí hodila lištu. Ale že konec stál opravdu za to.

Září 10/10

Zastříhala jsem ušima a pokračovala po stezce dál. Kousek odsud tekla řeka a to už je jako bych kamenem dohodila za Nanem. Ještě jsem si udělala u řeky krátkou pauzu na osvěžení. Po celém tomhle výkonu jsem byla vyprahlá, takže jsem se u něj zastavila. Opatrně jsem položila zajíce na čisté místo a při tom přistoupila k řece. Chtěla jsem si umýt i tlapky od bláta, takže jsem do vody postupně každou z nich ponořila. Nakonec jsem sklonila hlavu a napila se chladné vody. Byla osvěžující, jako taková sladká tečka na závěr.
Napřímila jsem se a sledovala vodu, byly v ní ještě ryby. Musela jsem si olíznout nos, měla jsem na jednu z nich chuť. Rybu jsem vždy uvítala, ale teď se mi namáčet nechtělo. Teplota byla celkem nízko, takže by hrozila nějaká nemoc a o tu jsem před zimou rozhodně nestála. Poodešla jsem od řeky, čapla jsem zajíce a už mi nebránilo nic v tom vrátit se zpátky k mému bráškovi. A společně hodovat nad úlovkem. Těšila jsem se na jeho překvapený výraz, i když dřív jsme to brali jako samozřejmost. Dnes mi to přišlo jako taková oslava do nového života, který právě začal.

Září 9/10

Přišel čas na to jít zase zpátky, vzít zajíce a zamířit za Nanem. Tlapa mi může kdykoliv ujet, musím pomalu. Upozornila jsem se a pak pomalu mířila do nížin. Vrchol byl nejhorší, byl strmý, nebezpečný. Půda byla mokrá, stačil jeden špatný pohyb, nebo hůře vypočítaná moje hmotnost a byla bych v háji. Opatrně jsem proto pokračovala, sem tam jsem se ramenem zapřela o strom, když mi krok nevyšel.
Čím níže jsem byla, tím to bylo lehčí a když jsem byla už skoro dole, rozklusala jsem se až ke skalce, kde jsem nechala pohozeného zajíce. Stále na mě čekal, jako bych snad čekala, že zázrakem ožije a odhopsá si to tramtárie. Ale ne, zůstal tam. Proto jsem ho uchopila do tlamy, tak jako se nosí malá vlčata a rozešla se po cestičce, kterou sem sem přišla. Nano už bude možná nedočkavý. Usmála jsem se, ale určitě bude nadšený z mého úlovku, ze kterého se jistě oba dobře najíme. Trochu jsem přidala, aby nemusel čekat tak dlouho.

Září 8/10

Jakmile jsem došla až na samotný vrchol, musela jsem si okamžitě sednout. Hrudník se mi hýbal nahoru a dolů, byla jsem zcela hotová. Unaveně jsem se snažila uklidnit. Když se mé zelené oči rozhlédli po okolí, na chvíli jsem zatajila dech. Byl tu nádherný výhled na obrovské prostranství téhle země. Úplně jako kdybych zapomněla na to, co jsem právě teď zdolala. Postavila jsem se a udělala pár kroků dopředu. Vítr mi narážel do těla a čechral srst. Viděla jsem tolik krásných barev, podzim byl tady. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu a při tom se usmála. To je nádhera. Vzdychla jsem s úsměvem. Opravdu byla, dokázala jsem ocenit krásný výhled, milovala jsem přírodu. A tady byla opravdu okouzlující. Tady musíme zůstat. Doufala jsem, že Nano nebude proti a někde se tady usadíme. Bylo by to prima, kdyby jsme zůstali pořád spolu. Nepočítala jsem s tím, že by mi řekl že chce jít ještě dál. Tady budeme žít.

Září 7/10

Zajíce jsem ještě chytla a položila ho na skalku, nepřišlo mi vhodné válet jídlo po zemi a na blátě. Byla jsem přece jenom čistotná. Teď jsem mohla pokračovat na zdolávání tohohle trnitého kopce. Byla v něm spousta keřů a tak budu muset několikrát hledat dobrý směr. Ale přišlo mi to vhodné, alespoň na chvíli zaměstnám hlavu a nebudu muset myslet na to, že se blíží zima.
Vyrazila jsem do kopce, zhruba v půlce už jsem funěla jako drak. Tlapy dostávaly zabrat. Zarývala jsem své černé drápy co nejvíce hluboko do půdy, abych náhodou nesjela dolů. Když jsem se blížila k vrcholu, už jsem sotva dokázala jít. Musela jsem dělat skoky, bylo to tu strmější, než to bylo níž. Zavrčela jsem. Sakra, to byl ale hloupej nápad. Zasyčela jsem v duchu, ale nehodlala jsem se vzdávat. Na to jsem nebyla stavěná, každou výzvu jsem musela dokončit co možná nejlépe. Pořádně jsem se nadechla a drala se na poslední štaci.

Září 6/10

Podívala jsem se na nebe, mraky se honily a zdá se, že možná přijde i nějaká ta bouřka. Bude lepší si najít nějaký úkryt. Nano byl kousek odsud, takže mi cesta nezabere déle, než pár minut. Stále jsem ale neměla vyřešenou velkou spoustu věcí. Tahle země mi byla stále trochu cizí, ale už jsem začínala pomalu a jistě zjišťovat. Tohle nebude obyčejný svět, Mitsu mě o tom přesvědčil, stačilo se na něj přece jenom podívat. Nebyl úplně normální. A já žila v zemi, kde jsme také měli magii, zdá se, že tahle na tom bude podobně.
Rozhlédla jsem se po okolí a pak chytla zajíce, abych ho odnesla. Vyrazila jsem pomalu zpátky, když v tom jsem zahlédla strmý kopec po mé levici. Zajíce jsem zase opatrně položila. Fyzička je na tom hodně špatně. Olízla jsem si nos. Zajíc tu ještě chvíli počká, i když jsem byla po lovu unavená, chtěla jsem tělu dát ještě trochu zabrat. Chtěla jsem být zase ve formě. A tak jsem tam chvíli pod ním stála a popadala dech. Než se vydám na jeho zdolávání.

Září 5/10

Povzdychla jsem si a posadila se na chvíli, snažila jsem popadnout dech. Když jsme utíkali, žili jsme právě na takových zajících nejvíc. Nebyla jsem si ale jistá, jestli to bude takhle i tuhle zimu. Budeme se muset někde usadit, najít nějakou vhodnou smečku, hodnou. Napadlo mě. Tam nám bude určitě lépe, jídla bude dost a možná se nám tam bude i dařit. Nebyli jsme zlí vlci, hledali jsme jenom klid a domov, ochranu.
Zaryla jsem drápky do země a uvažovala, co pro nás bude nejvhodnější. Mitsu mi vyprávěl o smečce pod sopkou, té jeho. Ale zrovna dvakrát jsem se před ním nepředvedla, proto jsem se téhle chtěla shodou okolností vyhnout co možná nejvíc. Ale určitě tu bude více smeček, bylo za potřebí všechny poznat, nebo alespoň takovou, kde by to bylo dobré. Až mu toho zajíce donesu, měli bychom si o tom promluvit. Projelo mi hlavou, i když se mi zrovna dvakrát nechtělo, hold budeme muset své srdce otevřít někomu dalšímu, kdo nás bude chránit. Tak jako jsme to dělali s Nanem do teď, jenom ve větším měřítku.

Září 4/10

Jakmile jsem doskočila, zajíce jsem měla mezi předníma nohama. Ihned jsem po něm chňápla a vytáhla ho nahoru. Začal kopat a já ucítila pár kopanců z jeho velkých a silných zadních nohou. Pořádně jsem cvakla zuby a čekala, než se přestane hýbat. Zůstala jsem nehybně stát, držela ho do posledního jeho vydechnutí, pak jsem ho opatrně položila nehybného na zem. Nohy se mi třásly, zdá se že i tak malý lov mi postačil k tomu, aby mě to vyvedlo z míry. Moje fyzička je na tom příšerně. Uvědomila jsem si a při tom si povzdychla. Pohodila jsem při tom ocasem a rozhlédla se.
Na stromech už byl znát podzim, je otázka času než se to přehoupne do zimy. Co to ale znamená? Tušila jsem tuhle otázku. Zdá se, že tahle země se mi líbila a když tu byl i Nano, mohl to být nový začátek, daleko od těch hrozných událostí, které se mi před lety staly. Přicházela na řadu otázka, co bude s námi teď?

Září 3/10

Zajíc mě ihned spatřil, kdo by taky ne, vždyť jsem nebyla úplně tichá. Když se mé drobné tělo dalo do pohybu, zmerčil nejen vlčí pohyb, ale také sytě černou barvu. V tichosti jsem běžela za ním, on na moment zazmatkoval. Byl to moment překvapení pro mě, absolutně netušil, kde vlastně je. Takže nejdříve vyrazil doleva, pak doprava. Hnala jsem se hned za ním. Byl tu mírný kopeček, takže to byl trénink i pro moji fyzičku, která na tom byla úplně šíleně.
Zatla jsem zuby a přidala. Věděla jsem, že dlouho nevydržím, takže čas hrál v zajícům prospěch. Kličkovala jsem mezi stromy a snažila se mu odříznout cestu. Zajíc měl ovšem mnoho sil, měl na sobě už i zimní kožich. Nebo ho zrovna měnil, zdá se že zima přijde brzo. Nenech ho utéct, další pokažený lov přece nechceš! Prskla jsem pro sebe v duchu. Vyskočila jsem na menší skálu, která byla u mne překážkou, odrazila jsem se od ní a přeskočila malý keř. Zajíc běžel zrovna dole.

Září 2/10

Plížila jsem se a skrčila se za křovím. Vystrčila jsem jenom černý čumák, zelené oči svítili skrz. Zajiskřilo mi v nich, když jsem zahlédla ušáka, který neměl očividně ani tušení, že mě má v zádech. Zdá se, že štěstěna byla na mé straně. Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu, mlsně se při tom olízla. Nano bude určitě nadšený, až mu ho donesu. Starali jsme se o sebe, nikoho jiného jsem neměla.
Teď jsem ale nechtěla přemýšlet nad tím, jak můj bráška bude nadšený, teď šlo o lov. Musela jsem pořádně zmapovat terén. Tenhle les byl hezky světlý, stromy byly dál od sebe. Pohybovat se půjde zcela lehce, ovšem tím že okolí hrálo do mých karet, zvesela hrálo i do těch ušákových. Ještě chvíli jsem vyčkávala a pak jsem se vydala přímo za ním. Adrenalin mi vřel v žilách a já nadšeně a v tichosti běžela přímo za svým cílem.

Září 1/10

Být na stopě a nikoho jsem neměla v zádech, to byla pro mě obrovská úleva. Už je to přes rok, co jsem byla na útěku, ale až tady jsem se mohla pořádně zastavit a plně nadechnout. Zastříhala jsem ušima a pokračovala dál, stopu jsem měla. Dávala jsem si na čas, dávala pozor kam dávám tlapu. Bylo to osvěžující a po dlouhé době opravdu příjemné. Nanook byl zpátky, můj bráška, můj ochránce. Chtěla jsem mu udělat radost a něco ulovit. A lov byl pro mě přirozený, takže jsem tomu šla naproti. Měla jsem to jako takové hobby.
Pořádně jsem nasála veškeré pachy, byla jsem blízko. Šla jsem po zajíci, zdá se že si tu někde hopsal. Nebyla to kdo ví jak velká kořist, ale nechtěla jsem se ohrozit. Bylo to už dlouho, co jsem lovila vysokou a teď jsem na to neměla ani pořádnou fyzičku. A tak jsem pokračovala, zdá se že šlo o ušáka samotáře, neboť v okolí to byl jediný čerstvý pach, který jsem stopovala. Přibližovala jsem se.

Lov se mi vymknul kontrole. Běžela jsem a začala za sebou tahat různé křoví a liány. Kořist se mi začala ztrácet a stejně tak i vlček, který do toho šel se mnou. Nechtěla jsem se vzdát, ale vyústilo to k tomu, že jsem ztratila úplně všechno, včetně svojí koordinace. Liány se mi zauzlovaly tak, že jsem udělala slušný kotrmelec a začala se kutálet mezi stromy dolů.
Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo zastavit. Dopomohlo mi k tomu i dost stromů, od kterých jsem se odpinkla, ale zůstala jsem ležet zhruba někde u hranic, hádala jsem. Kousek ode mě tekla řeka. Zvedla jsem hlavu a zavrtěla se. Dost ostnů jsem měla zabodaných do těla, ale nebyla to žádná hrůza, naštěstí byli menší. Zavrtěla jsem hlavou a olízla si nos. Čenichala jsem, ale v okolí nic nebylo, ani kořist, ani Mitsu. Sakra, tak tohle se mi ještě nestalo. Uvědomila jsem si. Teď si o mně bude myslet, jak jsem úplně k ničemu. Nedivila bych se, kdyby se mi po zbytek života vyhýbal. Já hloupá. Zavrtěla jsem se, konečně jsem měla šanci se trochu předvést, ale dopadlo to tak, že jsem byla polapena do spousty provazů z lián. Začala jsem se z nich dostávat. Několik z nich jsem musela překousnout, abych se z nich dostala. Ihned jsem začala s očistou, nemohla jsem snést jakoukoliv špínu na sobě. Vytáhla jsem si některé bodláky a trny, když jsem uslyšela volání na les. Ihned jsem zastříhala ušima, ten hlas jsem znala. Zavyla jsem mu zpátky, aby o mně můj bráška věděl. Nano je zpátky, on mě našel! Radostně jsem zavrtěla ocasem a vyskočila na nohy. "Nano?" Řekla jsem do prázdna a začala ho hledat. Ihned jsem se rozběhla za ním. Mezi stromy jsem ten jeho kožíšek už viděla, ihned jsem se k němu měla ve vřelém a milovaném objetí. "Nano, chyběl si mi!" Zvolala jsem s úlevou, až mi tekly slzy dojetím proudem. "Musíš mi povykládat, co se stalo, pojď tam je voda, určitě si žíznivý," zvolala jsem s úsměvem a vrtěla při tom ocasem. Srdce mi pukalo štěstím, tohle byl ten nejlepší okamžik na světě.

// Řeka Midiam