Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3/5
// Tmavé smrčiny

Prolezla jsem posledním chrastím a dostala se do hor. Trochu jsem si oddychla a musela si udělat rychlou údržbu srsti. Měla jsem v ní spoustu bodláků a všelijakých větviček. Byla jsem vždy uhlazená a na vzhledu si opravdu hodně zakládala. Proto jsem i teď využila toho, abych se dala dohromady. Co kdybych na někoho narazila? Nechtěla jsem vypadat jako strašák co zrovna leze do zelí. Takže jsem se upravila jak to jen rychle šlo. Pak jsem se rozhlédla a hledala nejlepší cestu, kudy dál.
Hory to byly opravdu velké, navíc nebyly typické. Něco mi na nich úplně nesedělo. Takové hory jsem snad nikdy neviděla. Uvědomila jsem si. Všimla jsem si cestičky, ke které jsem se ihned hrnula. Ta mě určitě zavede někam dál. Líbilo se mi na takovém špacíru, poznávat novou zemi. Navíc když jsem věděla, že jsem dostatečně daleko od své rodné smečky. Že tady mě snad nikdo chtít sežrat, nebo mě darovat bohům nebude chtít. Takže jsem konečně mohla volně dýchat, aniž bych se neustále ohlížela. Ale starý zvyk byl starý zvyk, stále jsem na sobě cítila nějaké oči, jenom... jsem si je ovšem představovala. Nikdo mi tentokrát v patách nebyl. Takže jsem trochu zpomalila a pořádně se rozhlížela. Chtěla jsem vidět každý detail téhle země.

// Zpěvné věže

Loterie 2/5
// Osamělý strom

Pomalu jsem se dostávala k hranicím lesa. Docela jsem to uvítala, protože tu byla už celkem dost velká vrstva sněhu. Nakrčila jsem při tom nos, zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Tady to nevypadá zrovna ideálně obyvatelně. Zamračila jsem se. Bylo to tady tmavé a šíleně málo prostoru. Všude byly keře, přes které jsem se musela dostat. Prolézala jsem doslova myší dírou. Zamrkala jsem, div jsem si nevypíchla před malou chvíli oko. Zamračila jsem se ještě víc. No támhle vidím nějaké hory. Napadlo mě. To bylo lepší znamení, uvítala jsem je mnohem raději, než tohle místo.
I když mi takové lesy nijak nevadili, cítila jsem se v nich bezmocná. Kdyby mě teď někdo napadl, měla bych to opravdu těžké se odsud dostat. Něco jiného bylo, kdybych to tady znala. Ale takhle? Takhle to stálo za starou bačkoru. Musím jít dál. Šla jsem k těm horám a čekala, že tam možná něco najdu. Už jsem věděla, že tady hned vedle sídlí velká smečka. Ale pro mě a Nanooka to nebylo, nechtěla jsem být členem velké smečky. Toho jsem si užila už dost a Nono bude určitě za jedno se mnou. Takže jsem se jen protáhla dalším keřem, než se mi naskytl pohled na hory.

// Prstové hory

Loterie 5/5
// Řeka Tanebrae

Cesta mě zavedla až mezi dva mohutné hvozdy. Rozhlédla jsem se, jeden byl tmavší než ten druhý, zdá se že tam bude méně světla. Z toho druhého jsem naopak cítila silný pach smečky. Takže jsem byla opravdu blízko hranic. Znervóznila jsem. Musela být opravdu velká, ale co víc mě lákalo? Tenhle opuštěný strom. Byl jako v mlze, ale čím blíž jsem byla, tím to bylo děsivější.
Polkla jsem, ale jako by mi sliny uvízly v krku. Nervózně jsem při tom přešlápla z tlapy na tlapu. Co je tohle za místo? Přemýšlela jsem, ale neměla jsem na to odpověď. Vyvolávalo tohle místo ve mě opravdu zvláštní pocity. Měla jsem před očima zase svůj život, jako by mi byl rok. A já se chystala na rituál. Zašklebila jsem se, jako bych cítila že na mě někdo kouká. Ohlížela jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Pachy tady nebyly moc přítomné, pěkně dlouho tady u toho stromu nikdo nebyl. Tady se mi nelíbí. Uvědomila jsem si. Zamračila jsem se a pokračovala kolem stromu dál. Rozhodně jsem tu nechtěla zůstat ani o minutu déle. Cítila jsem veškerý nápor svých emocí. Ta tíha, jako by mi ničila má záda. Zavrčela jsem, čím dál jsem byla, tím to bylo lepší. Tohle místo je ujetý. Zhodnotila jsem a se zamračeným výrazem jsem se rozhodla prozkoumat ten tmavší hvozd, na rozdíl od smečkovýho území. Byla to rozhodně lepší volba v tomhle nečase.

// Tmavé smrčiny

Loterie 4/5
// Travnatý oceán

Došla jsem k řece a rozhlédla se. Po bocích to bylo zmrzlé, ale stále to mělo na povrchu díry. Nemohla jsem přes to prostě přejít, protože by se to pode mnou propadlo. Tak jo, mysli. Napadlo mě. Hledala jsem nějaké vodítko, čeho bych se mohla chytit. Většinou mi to pálilo, ale pod těma vrstvama sněhu jsem mohla jenom hádat, co se pod tím ukrývá. Udělala jsem pár kroků více na jih, ale řeka se zvětšovala. Takže jsem se vrátila kousek výš na sever. Všimla jsem si něčeho jako most. Už tu musel být dlouho a zima tomu dávala zabrat. Vypadalo to něco jako kmen, či strom. Někdo tu používal magii. Uvědomila jsem si.
Zelenýma očima jsem těkala tam a zpátky. Tak jo, je na čase se trochu probrat ze stereotypu. Věděla jsem o magiích, o tom jakou jsem měla i já. I v naší zemi byla magie. Teď jsem se rozhodla to zkusit, po dlouhém čase. Položila jsem tlapu na mokrý kmen stromu. Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Zpevňovala jsem to. Když jsem oči otevřela, jako by se mi zamotala hlava. Musela jsem přešlápnout z tlapy na tlapu. Zavrtěla jsem hlavou. Tak jo, tohle jsem fakt dlouho nedělala. Ale něco se povedlo a tak jsem přes to mohla přejít. Netušila jsem, jak dlouho to ještě bude fungovat. Ale na mou malou váhu to bude stačit. Rychle jsem tak přešla na druhou stranu a brodila se sněhem zase dál.

// Osamělý strom

Loterie 3/5
// Řeka Kierb

Když jsem za sebou už neslyšela burácející řeku, trochu jsem si oddychla. Uši jsou zvyklé spíše na ticho, abych se mohla soustředit na jakýkoliv zvuk široko daleko. Takže jsem uvítala něco jako ticho, ovšem ne na dlouho. Zastříhala jsem s nimi a při tom se zamračila. Další řeka? Sakra. Projelo mi hlavou a povzdychla si. Zdá se že jsem byla v pasti a budu se muset dostat přes další. Zatím jsem ji ovšem neviděla.
Vydávala jsem spoustu energie na to, abych se dostala přes tu sněhovou peřinu. Byla jsem poměrně malá a občas jsem zapadla do hromady sněhu. Nedělalo mi to zrovna velkou radost, ale jestli jsem se chtěla někam dostat, budu to muset zvládnout. Nono mě určitě najde, jídlo jsem mu tam nechala. Teď nám chyběla jenom střecha nad hlavou, to dáme. Jenomže zima začínala být hodiny od hodiny horší. Musela jsem si trochu pospíšit, jenomže kde co hledat? Toť byla otázka. Rozhlížela jsem se a snažila se něco zahlédnout. Ale v té bílé pasti to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Natáhla jsem se přes další vrstvu sněhu a uvědomila si, že už jsem fakt dost blízko řece. Sebrala jsem odvahu a šla do toho.

// Řeka Tanebrae

Loterie 2/5

Pochutnala jsem si na kapříkovi a ještě teď se celá olizovala. Byla to vážně šílená dobrota. Pohodila jsem při tom černým ocasem. Sníh stále navyšoval svoji sílu, dělalo mi to starosti. Nono bude v pohodě. Projelo mi hlavou. Přece jenom jsem chtěla najít nějaké místo, kde bysme mohli přežít. A čekat než se vzbudí mě opravdu nebavilo. Měla bych se vydat na jih, tam to bude bezpečnější. Projelo mi hlavou, určitě to bude moudřejší hledat útočiště spíše v jižní části této země. Sever mi přišel teď nebezpečný a na sever jsem nikdy moc nebyla. Teda od té doby co mě chtěli sežrat, ale teď to bylo něco úplně jiného.
Tak jsem se pomalu zvedla, cítila jsem jak mě studí nožičky. Polkla jsem při tom a zamrkala. Tak jo, je na čase jít najít nějaký úkryt. Napadlo mě. Pomalu jsem se tedy vydala dál od řeky, doufajíc že najdu nějaký vhodný les, nebo nejlépe nějakou neobydlenou jeskyni. To by nám určitě stačilo, jenomže byl problém něco takového najít. Ale štěstí přeje odvážnému a to jsem já rozhodně byla. Vydala jsem se k nejbližší louce, která se mi naskytla. Snad se tím sněhem přebrodím co možná nejdříve, bez nějakých větších komplikací.

// Travnatý oceán

9. Ulov si kapříka
// Skvělé místo pro život, přes Dusot

Mířila jsem zase sněhovou plání zpět k řece. Měla jsem obrovskou chuť si ulovit nějakou pořádnou rybu. Už dlouho jsem rybu neměla a já byla obrovský milovník ryb. Zavrtěla jsem při tom ocasem ze strany na stranu. Když mi do uší ulehl zvuk bušící řeky, rozbušilo se mi i srdce. Byla jsem odhodlaná tu rybičku prostě ulovit, ať se děje co se děje.
Mířila jsem trochu více na sever, abych se mohla po řece pořádně rozhlédnout a najít tak nejvhodnější místo k lovu. Povedlo se to. Našla jsem perfektní místo, skulinku kde se dá kapr jednoduše ulovit. Zavrtěla jsem při tom ocasem ze strany na stranu. Tak jo, teď to přijde. Vyčkávala jsem. Několik ryb mi proklouzlo. Několik nepovedených pokusů. Hlavu jsem měla už kompletně celou mokrou. Zachvěla jsem se, ale nehodlala jsem to zvládat. Začínala mi být už i zima, ale já se bez té ryby jednoduše nevrátím!
Znova jsem to zkusila. Ponořila jsem hlavu a kousla a stalo se to! Ucítila jsem na jazyku ploutev. Škubla jsem ještě víc, ryba mi téměř proklouzla, ale já jí vymrštila na souš. Dopadla do sněhu a já skočila jako polární liška přímo za ní. Mrskala se, ale jakmile se přestala prát já věděla, že jsem chytla pořádný kapříka právě. Jo! Nebyla jsem zase tak marná, něco se zkrátka nezapomíná. S chutí jsem se dala do pořádání kapra, protože to mi teď dělalo absolutně tu největší radost. To je dobrota. Ani mi nevadilo, že se nerozdělím s Nonem. On stejně bude spát a studenou rybu by neocenil. Ale já si jí vychutnávala každým soustem. Byla naprosto perfektní. Mlaskala jsem u toho jako vlče, které poprvé ochutnávalo maso.

1. Zahlédnout bílého jelena (Skvělé místo pro život)
// Řeka Kierb, přes Dusot

Kráčela jsem dolů, než jsem narazila na les. Zvědavě jsem zastříhala ušima a olízla si při tom nos. Honila mě mlsná, ale teď... nebyla zrovna ideální doba na lov. Bylo pravé poledne a kromě toho? Ve sněhu se moc lovit nedalo. A navíc stále jsem měla pořád chuť na toho kapra. I když podmínky byly proti mě. Ale i tak jsem si dala šanci, že v lese něco najdu.
Pomalu jsem vkročila do lesa. Byla tu spousta pachů, zdá se že se tu zvěř uklidila. A tak jsem se proplétala mezi stromy v naději, že něco zahlédnu. Až jsem si uvědomila, že je tu vysoká. Už dlouho jsem jí ani neviděla, takže jsem byla zvědavá, jaká vysoká tady je. Bylo to jako deja vu. Vážně jsem dlouho nebyla na lovu vysoké a cítila jsem, jak mi tohle chybí. Chybí mi smečka a zázemí. A jak mi neskutečně chybí ten adrenalin. Povzdychla jsem si, pohodila při tom černým ocasem. Snažila jsem se být potichu, ale nemohla jsem ovlivnit křupání sněhu pod mýma nohama. Prolézala jsem stále dál, než jsem si všimla stáda jelenů. Když v tom jeden z nich... byl bílý. On existuje? Uvědomila jsem si to až teď. Zmateně jsem zavrtěla hlavou. Přišlo mi to jako fáma, nikdy jsem takového jelena neviděla. Mohlo být tak poledne, nebo ke konci poledne. Ale nemohla jsem si pomoct. S otevřenou tlamou jsem zírala na tak majestátné zvíře. Schovávala jsem se za stromem a nemohla z něj spustit zrak.
Zavrtěla jsem se, když v tom stádo uteklo, včetně bílého jelena. Byla jsem úplně unešená, nadšená. Ale teď byly pryč. A já stále měla prázdný žaludek. No páni. Ještě teď jsem se musela prokousat tím zážitkém. To až řeknu Nonovi, ten bude koukat. Uvědomila jsem si. Ale teď jsem vážně měla chuť jít chytnout si pořádný kus ryby, nejlépe kapra. Takže jsem se otočila a velmi rychle pálila pryč z tohohle lesa. Kapr tam někde na mě už čekal!

// Řeka Kierb, přes Dusot

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě
// Narvinijský les, přes Kopce Tary

Musela jsem se prokousat přes velkou vrstvu sněhu. Slyšela jsem ale hučet tu někde řeku, nebo potok. Už jsem měla celkem žízeň a neustále brát vodu ze sněhu.. už mi z toho mrznul mozek. Přistoupila jsem ke břehu a dívala se, jak se voda prohání dál. Dala bych si rybu, tak dlouho jsem jí neměla! Uvědomila jsem si. Můj pohled ovšem spočinul na hory, kam jsem se chtěla podívat. A zjistit svoje možnosti. Krátká zastávka mi neublíží. Světlo bude ještě poměrně dlouho, takže jsem měla možností opravdu hodně.
Podívala jsem se sem a tam a pak si našla vhodné místo na lov ryby. Musela jsem smočit tlapky a že to bylo fest nepříjemné. Ale držela jsem co to šlo. U toho jsem se ale nepříjemně zašklebila. Studilo to opravdu hodně. Takže jsem musela tlapy zase vytáhnout a zabořit je do sněhu. Brrr... Zuby mi doslova drkotaly o sebe. Nepříjemně jsem se zašklebila. Tak tohle nepůjde. Právě teď jsem ztratila absolutně chuť na tu rybu. Takže jsem se vydala po proudu do nížin. Když půjdu na sever, tam asi nenajdu žádné vhodné místo na lov. Uvědomila jsem si. Takže to risknu a protáhnu se trochu po krajině. Přijdu nejhůř o pár hodin, ale ty hory ještě dnes stihnu. Uvědomila jsem si. Když jsem šla ale poměrně už dlouho, zastavila jsem se. Hm, tamhle to nevypadá špatně, jenom se kouknu. Když nic nenajdu, vydám se zpátky na sever. Ujistila jsem se. Pohodila jsem při tom ocasem a pokračovala do lesa, čekajíc co mě tam možná může čekat.

// Skvělé místo pro Život, přes Dusot

Proplétala jsem se mezi stromy a ještě si užívala ten sníh, plnými doušky samozřejmě. Jinak to ani nešlo, byla jsem nadšená, ale zároveň jsem cítila vlnu nervozity. Jaká bude tahle zima? Pokud tady v tomhle kraji jsou kruté zimy, nebyla jsem si jistá, jestli budeme schopni přežít. Ale budeme muset se o to alespoň pokusit. Podívala jsem se na Nanooka, ten stále ještě spal. "Odpočiň si, porozhlédnu se po okolí," řekla jsem mu. Chtěla jsem mít nějaký rozhled o tom, co se tady děje. Možná mi osud přivede pod tlapky i nějaké znamení o tom, jaká zima nás čeká. Na znamení to já jsem byla, brala jsem si všechno osobně.
A tak jsem se propletla mezi stromy a hledala nějakou cestičku, kudy se vydat. Nejlepší by bylo mrknout se z hor. Zorientuji se pak rychleji. Napadlo mě. Zavrtěla jsem při tom ocasem a zelený zrak mi spočinul na hory na severu. S rozhodnutím, které mě možná bude stát život jsem byla ale smířená. Chtěla jsem se podívat na tuhle krajinu z výšky. A možná najít ty nejlepší možnosti, kam se vydat dál. Nono byl očividně hodně unavený, takže ho tady nechávám s čistým svědomím.

// Řeka Kierb, přes Kopce Tary

16. Dováděj ve sněhu

Nanook se snad najedl, ale nejspíš potřeboval více odpočinku. Tak jsem ho nechala být. Hodlala jsem si tuhle zimu užít. Co víc jsem potřebovala? Jenom sebe a jeho. Nic víc, nic míň. Procházel jsem lesem, který se velmi rychle zaplnil sněhem. A já jako neposedná malá holka jsem neměla nic lepšího na práci, než si ve sněhu pořádně zařádit.
S úsměvem jsem utíkala sem a tam. Hrála jsem si, chytala jsem sněhové vločky, které se sem skrz koruny stromů dostávaly. Byla to zábava. Po dlouhé době jsem se zase cítila, jako bych měla o pár centimetrů méně. Byla to radost, kterou jsem už dlouho nezažila. A Nono to všechno prospí! To se za mnou trmácel tak dlouho, aby mohl spát? Nejspíš, vypadalo to tak. Ale nechala jsem ho teda tam kde je. Možná bych to mohla jít prozkoumat i jinam, než nabere síly. Zima byla v plném proudu. Můj plán bylo najít si smečku před zimou. Teď to bude těžké najít někde domov. Každý si to vezme po svém, ale dva hladové krky jsou víc než jeden. Povzdychla jsem si. Tohle jsme prokoučovali. Zavřela jsem tlamu.
Pokračovala jsem v hrátkách dál. Teď jsem to potřebovala. Prostě upustit páru a jenom si... hrát. Jestli se to tak daleko nazvat. Vrtěla jsem černým ocasem sem a tam. Byla jsem jako pěst na oko v tomhle počasí. Ale nevadilo mi to, vůbec mi to nevadilo. Teď jsem byla po dlouhé době sama sebou. Měla jsem Nanooka a věděla jsem, že ať se děje co se děje, ochrání mě. Protože mu na mě záleží a mě na něm. Takže jsem se proháněla mezi stromy a snažila se užít si trochu zábavy.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

Nanook usnul, ale věděla jsem, že říkal, že je hladový. Proto jsem se pomalu vydala hledat něco k snědku. Šla jsem po stopě, dalo se to velmi dobře najít. I díky tomu, že nějaké stopy byly čitelné i na sněhové pokrývce. V lovu jsem byla dobrá, nechtěla jsem se ale chvástat. S úsměvem jsem proto pokračovala dál. Myslela jsem si, že jdu po zajíci, ale nejspíš mi utekl někam do vedlejšího lesa. Čeho jsem si ale všimla? Kuny, nebo lasičky. Těžko říct, viděla jsem jí ovšem. Doslova svítila na bílé ploše. Mlsně jsem se při tom olízla.
Připravovala jsem se na skok. Ale vyčkávala jsem do poslední chvíle. Zdá se, že si mě lasička nevšimla. Tak jsem vystartovala, když byla otočená zády. Lekla se, chtěla vyběhnout po stromě nahoru, ale já byla rychlejší. Vyskočila jsem a chytla jí za zadní nohy. Stáhla jsem jí dolů a dokončila tak svůj úkol. Ucítila jsem, že se brání, neboť mi zaryla do čumáku své drápky a snažila se mě kousnout. Naštěstí jí síly ubývali tak rychle, že to nestačila udělat plnou silou. Pak jsem se pomalu vracela zpátky. Tak jo, Nono bude snad ještě spát. Napadlo mě. Pohodila jsem při tom ocáskem. Našla jsem ho tam, kde zůstal. Spal. Lasička nebyla kdo ví co. Ale naštěstí naše žaludky byly malé, museli být. Za celý ten rok, nebo možná i víc, co jsme se toulali jsme se museli přizpůsobit. A nehledět tak na to, kolik toho ulovíme. Ale lovili jsme často, ono nasytit i dva žaludky může mnohdy znamenat mnoho práce. "Nono?" Zvolala jsem na něj a jemně do něj šťouchla. "Nono, mám tady pro tebe lasičku," řekla jsem mu potichu. "Trochu se posilni a podíváme se po něčem lepším, co říkáš?" Zeptala jsem se ho a darovala mu tak tu lasičku. I já cítila tlaky a měla jsem sto chutí mu jí sníst. Protože i já byla hladová jako čert. Ale nemohla jsem, on na tom byl hůř. Byl to přece vlk. Já jsem s bolestí dokázala žít velmi dlouho. A tlaky ze strany žaludku vem čert. Lehla jsem si kousek od něj a čekala, jestli se do ní pustí. Při tom jsem byla stále v pozoru, hodlala jsem totiž lovit dál, stačilo jen počkat... co přijde jako první.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Nanook se moc neměl k tomu, aby se zapojil do aktivit, jako já. Tak jsem si jenom povzdychla, ale nechala jsem to být. Byl unavený a potřeboval si odpočinout. Jeskyně tu asi nebyla, takže les znamenal aspoň nějakou schovku před padajícím peklem. Podívala jsem se nahoru, jak se mezi korunami stromů snaží probojovat každá odvážná vločka. Zastříhala jsem při tom ušima a přešlápla z jedné tlapy na druhou.
Bylo tu ticho, v lese jsme byli už nějakou dobu sami. Jen my a naše prázdné žaludky. Ale to byla věc druhá. Možná bych se sama měla vydat na lov, když Nono spal. A tak jsem i udělala. Šla jsem ve stopách nejspíše zajícovi. Sice jsme chtěli ulovit něco většího, ale na to teď nebyl úplně prostor a čas. Zima byla na krku a my se potřebovali najíst. A zajíc nám aspoň trochu pomůže.
Když jsem tam kroužila a proplétala se mezi stromy, vzpomínala jsem na svou první zimu. Když jsem byla ještě malá, bylo to kouzelné. I když se ke mě ostatní chovali... jako by ze mě měli strach. A vlastně to tak i bylo. Nikdo mi tehdy neřekl, že v roce mě dají bohům. A já stále žila. Ale zimu jako vlče jsem si díky Nanookovi hodně užila. Jak jsme zkoumali co to bílé vlastně je. Kolikrát jsem musela líznout, abych ucítila tlak v hlavě, kdy mi zmrznul mozek. Radostně jsem se ušklíbla, vzpomínky byly mocné. Ale v posledním roce jsem je měla hodně vybledlé. Nic se nedělo a to mi možná... vadilo? Stále jsem nebyla vyrovnaná s tím, co se v mém životě děje. Momentálně nic, toužila jsem někam patřit. I když moje rodná smečka byla taková jaká byla, dopřála mi možnost růst. A pak... jsem musela vzít osud do svých tlapek. Neměla jsem jim to za zlé, ovšem vzpomínky na první zimu, ty si budu pamatovat navždy. Byly totiž tak roztomile kouzelné, až se mi z toho křivila tvář do úsměvu.
Konečně jsem uviděla zajíce přede mnou. Olízla jsem se a rozběhla se mu vstříc.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Rapidně se ochladilo, už je to dlouho, co jsem tady. Zvedla jsem hlavu a viděla skrz stromy nedaleké hory. Byly pohlcené do sněhu. A dokonce pár vloček spadlo i tady. Zvědavě jsem zastříhala ušima. "Nono koukej, už bude vážně zima," upozornila jsem s úsměvem. Zavrtěla jsem při tom ocasem a rozhlédla se. Nanookův žaludek řval o kus masa. I ten můj, ale teď jsem potřebovala chvilku, abych si uvědomila, jak nás čas tlačí. Netušila jsem, že ten čas plyne tak rychle. Stále jsem doufala, že je čas. Na všechno byl čas, opravdu. Ale teď? To jako by do mě hrom uhodil. "Zima," povzdychla jsem. Tu minulou jsme spolu zvládli. Teď jsme ale měli na dosah další. A na novém místě, v nové zemi. Bylo to víc než vzrušující.
"Nono, co takhle nazdobit stromek? Slyšela jsem to jen z pohádek od maminky, ale... nikdy jsme to vlastně nedělali, že?" Zeptala jsem se. Začala ihned vymýšlet, jaký strom můžeme ozdobit. A můj pohled mi spadl na malý jehličnatý strom. Ten je perfektní! Uvědomila jsem si. Ihned jsem začala hledat v křoví nějaké dekorace. Vytrhala jsem pár šípků, z nichž mi několik z nich zůstalo v tlamě. Donesla jsem je ke stromečku a začala je čančat. "To je málo," uvědomila jsem si. Mrskla jsem ocasem a začala hledat dál. Našla jsem i několik celkem velkých šišek. Ty mi chvíli trvaly, než jsem u nich našla stabilitu, aby na stromku drželi. Pak jsem našla ještě pár ozdobných větviček, na kterých bylo uschlé listí, ale ještě stále drželo. Tohle se mi líbilo. A bavilo mě to. Musela jsem uznat, že jsem měla estetické oko. A na stromku to prostě ladilo. Zavrtěla jsem při tom ocasem. "Co myslíš? Mě se líbí, přidal bys ještě něco?" Zeptala jsem se Nanooka a při tom se ohlédla přes rameno na velmi pohledného bratra. Třeba ho ještě něco napadne, kdo ví. Ale já byla spokojená. Sedla jsem si ke stromku a při tom hltala každou jeho část. Tohle... bude nezapomenutelná zima.

Byla tu otázka zimy, sama jsem netušila jaká bude tahle letošní. Ale když tu byl Nono, určitě to bude všechno dobrý. Stále jsme tu byli noví a já neměla tušení, jaké jsou zdejší zvyky. A před zimou se vlci snaží najít smečky, trochu jsem se obávala, že budou spíše trochu nepřátelští. Přece jenom jsou to další dva krky, které by smečka musela živit. Ale já věřila, že tu prostě nějaká bude, která by byla ochotná nás vzít a my v ní budeme spokojení. "To máš pravdu, taky už padám hlady," namítla jsem s úsměvem. Už to bylo několik dní, co jsem naposledy jedla něco pořádného. Takže jsem lov uvítala, ale stále jsem měla starosti. Nanook nabízel několik možností, jak tuhle zimu přečkat. "Dala bych si možná trochu načas, vím že je sice před zimou a smečky budou k návštěvníkům možná nepřátelští... ale chtěla bych mít výběr víš? Sice čas na nás tlačí, ale nechci šlápnout vedle." Podotkla jsem. "Takže bych nějaké smečky možná vyhledala, zeptala se... Buď uspějeme, nebo se otočíme a půjdem," pokrčila jsem rameny. Na to jsme byli vlastně zvyklí. Rok jsme cestovali jenom spolu, věděla jsem, že jsme dobrý tým. A zimu přečkáme i samy, ale se smečkou by to bylo lepší. Sama jsem cítila, že bych chtěla někam patřit, aby si mě vážili. Ale pokud do zimy nenajdeme to pravé, můžeme to zkusit znova na jaře.
Byla jsem tak ráda, že se Nono vrátil. Kdykoliv totiž mluvil, já se musela usmívat. "To beru!" Zazubila jsem se. "Ale jen aby jsi neřekl, já jsem takovej ten stín, který zase bude kdykoliv za tvými zády hlídat! A skočím po každém, kdo by se o tebe chtěl jen otřít!" Zazubila jsem se. A pak pokračovala do lesa. Byla tu spousta pachů a já hned ucítila čerstvou stopu. "Noníku podívej," upozornila jsem ho. Byla tu spousta čerstvé krve a spoustu stop. "Zdá se, že tu bude někde raněné zvíře, možná srna," nadhodila jsem a hledala jakékoliv stopy. Vypadá to, jako by tu někdo možná rodil. Což bylo zlé znamení, vzhledem k tomu že zima byla za rohem. "Možná problémy s porodem, na boj to moc nevidím," nadhodila jsem zamračeně. Pokud se mláděti nejde dostat ven, někde tu bude srna, která bude trpět a krvácet. Bylo to ideální pro náš lov, srna nebude mít moc sil a velmi rychle jí najdeme, vzhledem k tomu jaké stopy za sebou nechává.