Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 4 | Nelly

Jen co Nelly nadhodila tím svým medovým hláskem nápad, že by se nejraději šla nejdříve podívat na úkryt jen ve dvou, ucítil, jak se mu divoce rozbušilo srdce a v obličeji cítil neskutečné horko. „Noo, Kai je šikovný a schopný, určitě bude v pohodě,“ souhlasil. „Zní to… super,“ usmál se nervózně a ocásek mu poskakoval po zemi jako neposedná prachovka. „Jsem s tebou o samotě nejraději. Pak se na tebe můžu neustále koukat a obdivovat tě. Jak máš krásný kožíšek a ty nejhezčí oči na světě. Už hrozně dlouho na tebe tak koukám a pokaždé se mi líbíš víc a víc,“ přiznal a nasucho polkl, aby zahnal ten obrovitý knedlík v krku, který se mu vší tou nervozitou udělal v krku. Nikdy nemluvil s nikým takhle otevřeně o tom, co cítí. Většinou v sobě všechny emoce potlačoval a s Nelly to šlo podivně samo.
A pak se dotkli čumáčky a v jeho hlavě to bylo jako by vybouchly všechny ohňostroje světa. Žádný takový pocit ještě nezažil a vše, co předtím tušil, se najednou potvrdilo a v břiše ho to uvědomění neskutečně lechtalo. Bylo to jiné. Ale jak, to asi neuměl popsat. „Asi… láska? Je to jako bych si bez tebe nedokázal představit život. Jako bys byla jediná vlčice na světě, na které opravdu záleží,“ tápal po správných slovech, ale z jeho adolescentní tlamičky to lezlo opravdu horko těžko. A hlavně všechno znělo strašně trapně, až to bolelo. Ale zároveň ty emoce byly tak strašně upřímné a silné, že na tenhle moment snad nikdy nezapomene. A jen co opět promluvila o čumáčkování, zase přišel další nával šimrání a horka. „A tulit,“ pousmál se a pořádně se k Nelly přitiskl a zabořil jí hlavu do kožichu. „Jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat, Nelly,“ zafuněl jí horký vzduch do jejího jemného kožíšku. Když se o něj ale opřela a podařilo se jí ho svalit na zem, překvapeně vypoulil oči a pobaveně se usmíval. A tak tam najednou spolu leželi, bok po boku a koukali si navzájem do očí. A bylo to jako by čas přestal plynout, jako by na ničem jiném momentálně nezáleželo. „I já. Až jednou umřeme, chci jít s tebou. Přesně tak jak teď ležíme. Chci s tebou být po celý život. Chtěla bys…to samé?“ optal se a nervózně se pousmál. Teprve jí vyznal, jak se cítí, ale tohle? Tohle byl opravdu velký slib. Ale stačilo ji znát ten jeden rok svého života a věděl, že nikoho jiného po svém boku nechce.

Přestože se vlka Nelly zastávala a mluvila o něm jen pozitivně, tak nějak přirozeně ochranářsky se mu prostě nelíbil. Musel by ho opravdu dobře poznat, ale to momentálně nepřipadalo v úvahu. Ještě že pak Nelly stočila téma opět k němu, jinak by ho bývala ta nerudnost asi nepustila. Hlavní bylo, že byl stále prioritou. A vypadalo to, že ji svým skeptismem i trochu naočkoval, s čímž byl opravdu spokojený. „Je to tak lepší, ostatní vlci nemají tvé dobro ve vlastním zájmu. Ale o to už se bát nemusíš. Už nikdy se od tebe nehnu, hm?“ pousmál se, ale ze začátku zněl opravdu seriózně. Nechtěl, aby měla jakékoliv jiné vazby s dalšími vlky. A ty které měla se pokoušel kousek po kousíčku přestřihnout a ukončit. Nikoho jiného než jeho v životě totiž nepotřebovala. Jen oni dva, navždycky.
Ale měla pravdu, Alk byl poslední vlk, kterému mimo ni věřil. A měli by ho spolu najít. „Když jsem tě stopoval, jeho pach se držel v okolí remízku. Stačí se tam vrátit a někde na něj určitě natrefíme,“ pokynul hlavou. Už měl plán, jak dále postupovat. Ale teď nikam nespěchal, o Alka až takový strach neměl. Na rozdíl od Nelly pozřel poslední zbytky divočáka a nebyl tak vybíravý. Určitě nehrozilo, že by se mu něco stalo. Vystopovat ho pak bude hračka.
Nelly se možnost nového domova hrozně zalíbila. Jak by taky ne? Už se těšil, až jí to ukáže. Splňovalo to vše, o čem předtím tak básnila. Až teda na tu kostru v té menší chodbičce, ale to tak nějak už holt patřilo do jejich životů. Smrt a její uctívání. Bylo to to jediné, co odjakživa znal co dávalo celkem smysl. Na rozdíl od vztahů, které byly pomíjivé. Měl pocit, jako by dělal něco důležitého, co mělo význam. Něco, co z něho dělalo lepšího a schopnějšího vlka. A zakládání smečky byla další věc, co by ho v tomhle směru mohla poposunout. „No jasně, v kořenech obrovitého javoru. Je plný měkoučkého mechu a hezky tam svítí sluníčko, takže tam je světlo, vzduch a voňavo,“ pousmál se a pokynul hlavou, že to myslí smrtelně vážně. A pak následovala hromada komplimentů, na které nebyl vůbec ale vůbec připravený. S každým hezkým slůvkem ho v břiše šimralo víc a víc a cítil, jak je mu najednou hrozně horko v obličeji. Byl v jednom ohni. „Snažím se. Mám totiž ten nejlepší důvod - abys byla šťastná,“ culil se a vrtěl šťastně ocasem. A pak, když se k němu nahnula, opřela svůj čumák o ten jeho a olízla ho, bylo to jako by mu v hlavě vybouchl ohňostroj. Nervózně se usmál a gesto opětoval. Cítil se šťastnější než kdy dřív. Cítí to stejně? Má ho skutečně ráda tak moc jako on ji? „Nelly, já… mám tě strašně rád. Nejraději ze všech na světě a vždycky pro mě budeš jediná, na které mi záleží ze všeho nejvíc,“ přiznal a nervózně si olízl čenich. „Myslím, že to je jiné než přátelství,“ nasucho polkl a dychtivě hleděl do jejích zlatých očí.

Duben 2 | Nelly

Byl tak rád, že už ji měl konečně u sebe. Konečně pod dohledem, aby si mohl být jistý, že je v bezpečí. Být tak dlouho bez ní z něj udělalo mentálně úzkostlivou trosku, neustále ve střehu. Už se i začínal bát, že ji nikdy nenajde. Gallirea musela být nekonečná. Bylo to jak hledat jehlu v kupce sena, ale podařilo se. Držel ji teď pevně v objetí a užívat si toho, že je zase u něj. Jejího tepla, příjemné vůně. Stačilo slyšet její hlas a zase to v něm divně bublalo. Bylo ti zvláštní, u nikoho jiného to neměl. Srdce mu divoce bušilo a v břiše ho divně lechtalo. Znova se mu vybavily myšlenky, které předtím měl a začínal si být těmi pocity trochu jistější. Ale tak nerad na věci nalepoval nálepky s názvy. Přesto ho ale napadlo, jestli to tak třeba má i ona.
Minimálně vypadala, že je opravdu šťastná, že se našli. Když se odtáhl, zaznamenal, že uronila i pár slz. „Hej, v pohodě. Už budem furt spolu, jasný?“ pokoušel se Nelly ujistit, protože ho ani nenapadlo, že by to mohly být slzy štěstí. Pláč měl spojený jen s neštěstím a strachem, které u ní zrovna vidět opravdu nechtěl. Podle všeho se fakt zatoulala hodně daleko a cestovala s nějakým cizím vlkem, který se na ni pak ve výsledku stejně vybodnul. „Až se mi dostane pod tlapky, vypráším mu kožich,“ zavrčel trochu, jak to v něm začalo bublat. Jak ji mohl nechat samotnou? „Tady aspoň vidíš, že se nedá na nikoho spolehnout. Všichni tě opustí, když pomoc potřebuješ nejvíce,“ zamručel. Alespoň díky Echově neúspěchu mohl nastoupit on a Nelly zachránit. Být v jejích očích zase jediný. „Už se do té jámy vracet nebudeme, našel jsem pro nás lepší domov. Jen pro tebe, určitě si ho zamiluješ,“ pousmál se a její přitulení s nadšením přijal. „I mě, Nelly. Po nikom se mi nikdy tak nestýskalo,“ špitl.

Duben 1 | Nelly

Nagesh kráčel podél jezera, které nepoznával, s hlavou staženou k zemi a čenichem na pozoru. Tak dlouho Nelly stopoval, než na tuhle stopu vůbec narazil. Nehodlal ji zase ztratit, a tak dával pozor na vše, co ho naučila Wisteria. Stopa byla silnější než kdy dřív a bylo jasné, že musí být vlčice na dosah. Stačilo se jen rozhlédnout a už ji viděl. Světlý kožíšek, který se za západu slunce leskl. Seděla celá svěšená u vodní plochy, dočista sama. Strakatý na nic nečekal a vyběhl vlčici naproti. „Nelly!“ volal hlasitě, aby jeho hlas k vlčici dolehl. Když k ní doběhl, zbrkle ji objal, div ji neporazil na zem. „Ugh, tak strašně dlouho jsem tě hledal!!! Kam jsi zmizela?“ postěžoval si, hlas jeho strachu a štěstí, že ji zase vidí, evidentně nasvědčoval. Se starostí se odtáhl a vlčici si celou prohlédl. Vypadala pořád stejně, sice pohuble, ale žádné zranění neměla.

Cenil si slov Wis, znělo to, jako by se dokázala vžít do jeho pozice a uznat všechny ty pocity, které to v něm zanechalo. Vlastně se teď poprvé cítil opravdu validovaný. „Netuším, dost pravděpodobně. Byli jsme se s Kaiem a Nelly projít, ale když jsme se vrátili, doma už nebyla. Museli jsme se o sebe přes zimu postarat sami,“ pokrčil rameny. Nelly byla snad jediná, která stále doufala, že se vrátí a vše se vysvětlí. Nagesh s Alkem byli ale skeptici a velice rychle došli k názoru, že se nic takového dít nebude. Museli se prostě spolehnout jen sami na sebe, protože je nikdo rozmazlovat a obskakovat nebude. „Nějak jsme to zvládli, sice to nebyl med ale zimu jsme přežili,“ pokynul hlavou. To bylo snad to nejdůležitější. „Až je znovu najdu, chci si založit smečku. Daleko odsud, na jednom hezkém místě co jsem našel,“ přiznal své plány a po očku kouknul, co na to Wis poví. Z onoho podivného snu o Saturnovi a Hvězdíkovi si odnesl to, že to sice není lehké, ale stojí to za to. A on byl připravený tomu dát vše.
Wisteria ho vybídla, zda vedou stopy Kaie stejným směrem, jako ty Nelly. „Hmmm,“ zamručel a pokusil se pořádně soustředit. Nasával pachy v okolí a pokoušel se je nějak roztřídit, rozškatulkovat. Registrovat to, odkud asi tak vanou a skládal si je do pomyslné mapy v hlavě. Cítil slané moře, nasládlý pach květin a mokrou půdu. Když se ale roustředil víc, zachytil dva povědomé pachy. Jeden se táhl k místu, odkud přišli a ten druhý, úplně slaboulinký, ale tak povědomý, jako by vedl přes volná prostranství dál do středu Gallirei. „Asi to mám? Kai šel asi hledat okolo řeky tak jako já, zatímco Nelly šla asi tudy,“ pokynul čenichem k zeleným pláním. „Je trdlo, dává smysl, že by šla prvním směrem, který se zdál nejvíce schůdný, i když ho to tam moc dobře nezná,“ koukl na Wis, zda to dává alespoň trochu smysl.

<< Sekvojový les

U tématu rodiny a sourozenců se podělil i o své zkušenosti, aby nebyla konverzace jen jednostranná. A pochopitelně se dočkal překvapené reakce. Jak jinak na to má vlk taky reagovat? Projevila lítost, pokusila se do jeho kůže vžít a dokonce se tak trochu postavila do role prycholožky, která tohle trauma více rozebírá a uznává jeho tíhu. „Tak trochu. Neměl jsem nikdy moc strach o sebe, protože jsem býval jejím oblíbencem. Ale bál jsem se o ostatní vlčata, která s náma žila. K těm nemohla mít takovou vazbu jako k vlastní krvi, ale k ničemu nakonec nedošlo. Vlastně nám ze života zmizela, což je svým způsobem asi nejlepší,“ svěřil se trochu více do hloubky.
To už ale dorazili do jeho rodného lesa. „Uh, k těm bohům se ještě vrátím. Už jsme totiž tady,“ poznamenal a vykročil k jámě, odkud Nelly zmizela. Dolů ale lézt už opravdu nechtěl. Pořádně nasál pachy v okolí a ucítil, že odsud odešel i Kai. Jeho pach byl nejsilnější. „V téhle propadlině máme úkryt, odkud Nelly utekla. Kai se ji asi taky vydal hledat, jeho pach už tu docela slábne, takže ho tu s největší pravděpodobností nepotkáme,“ dodal kontext a povzdychl si. S takovou se budou hledat do nekonečna, když se všichni rozutekli. Nikdy by ho nenapadlo, že se věci tak zkomplikují.

<< Javorový les (přes Mahtae jih)

Wisteria se zdála jako opravdu moudrá a zkušená vlčice. Navíc nevypadala nějak stařen, musela být celkem mladá. Díky zvědavé otázce tak zjistil, že měla skvělou učitelku, proto toho ví o tolik víc než on. Povídala mu o strategii, kterou je dobré při stopování použít a jak důležitý je zrak. Vše to pak završila i zajímavým faktem o netopýrech, který ho obrazně posadil na zadek. „Fakt? To je divný,“ zamrkal překvapeně a nastražil uši. Dokonce i srny zajíci to měli docela jinak. „Je zvláštní, že svět nevnímá každý tvor úplně stejně,“ přiznal nahlas. Byl to docela ignorantní pohled na svět, který mu s lehkostí Wisteria naprosto změnila. „Jsi hrozně chytrá. Za tu krátkou cestu jsem se od tebe dozvěděl víc než za celý svůj rok života. Díky,“ pousmál se na zrzavou vlčici upřímně. Taky chtěl být stejně chytrý jako ona, a tak si vše co říkala bral k srdci a snažil se vše pořádně zapamatovat.
Dozvěděl se pak i něco víc o její minulosti a musel s ní soucítit. Neměla to lehké, žít ve lži a být připravena o někoho, na kom jí záleželo. Když ale pověděla, že se naučila z vlků číst co tají, opět si získala jeho zájem. „To se dá?“ naklonil hlavu na stranu. „To musí být celkem užitečný. Vztahy jsou opravdu komplikované. Kdyby každý říkal své záměry na rovinu, svět by byl mnohem jednodušší,“ přiznal. Sám si nemohl pořádně vysvětlit, proč je Rowena opustila a ještě se nevrátila. Třeba to měla v úmyslu od samého počátku, jen jim mazala med kolem huby. Kdyby to co umí Wisteria uměl taky, mohl se tomu celému vyhnout.
Ještě stihl nakousnout další vlezlou otázků – sourozenci. A opět se trefil do citlivého tématu. „Oh…“ Bylo na vlčici vidět, že to bylo čerstvé. „Nedovedu si představit, jaké to je o sourozence přijít. Moc mě to mrzí, neměla jsi to vůbec jednoduché.“ Další prázdná slova soucitu, která tu díru po sestře nemohla zaplnit. „Třeba díky tobě najde Holly odvahu a najdete spolu vašeho otce. Zasloužíte si obě šťastný konec,“ pokusil se nadhodit něco pozitivního a aby nebyla jediná, kterou zpovídal, rozhodl se přihodit i své trauma. „Já o jednoho bratra taky málem přišel. Matka ho měla v plánu obětovat, aby si získala větší přízeň Smrti. Je to mocná bohyně, která tu na Galliree panuje. Tvrdila, že si ho Smrt vybrala, ale bratra naštěstí zachránil strýc a odnesl ho do bezpečí. Tehdy jsem tomu nerozuměl, koncept života a smrti mi nic neříkal, ale bylo to…“ zastavil a hledal slova. Traumatizující? Naprosto zoufalý? „…těžký.“ Nechtěl do svých pocitů moc zabředávat, bylo to moc osobní na to, aby to šlo s lehkostí ven. Vlastně obdivoval Wisteriu, která o tom dokázala takhle mluvit, tak otevřeně. Rozhodl se pak raději soustředit na překonání řeky, která bouřila čím dál více. Už abychom byli dál, tohle nevypadá dobře… „Slyšela jsi vlaastně o zdejších bozích a magiích?“

Zrádcův remízek >>

<< Dlouhá řeka (přes Ostružiny)

Vlčice vypadala, že se snaží Nageshe ujistit, že jeho chování bylo docela normální a zachoval by se tak pravděpodobně každý. Ale způsob, jakým to zformulovala, se v hlavě dospívajícího mladého samce přeložilo jako ponižování, že je příliš emocionální. Obzvláště pak zmínka o tom, že tak reaguje každý mladý tvor. A měla svatou pravdu, ale to si Nagesh nedokázal v tomhle věku připustit. On se neviděl jako mladého tvora. Byl přece dospělý, i Rowena to tehdy tvrdila, jen co prošli přijímacím rituálem. Byl rozhodně dospělejší, než kdejaké smečkové vlče, které si leželo doma na kožešině a nemuselo se starat o to, odkud a jestli vůbec bude mít co na jídlo. Býval by asi vybouchl a vlčici poslal k šípku, přestože by si to nezasloužila, ale věděl, že má víc znalostí jak Nelly vystopovat než on, a tak musel stáhnout ocas, zatnout zuby a držet krok. A i tohle byla dobrá životní lekce. Přemoci vlastní pocity křivdy, nereagovat přehnaně a časem přijít na to, že to vlastně vlk nemyslel vůbec zle. A to bylo ve výsledku mnohem cennější, než její ujištění mohlo být. Teď se ale Wisteria setkala jen s tichem a otočením pohledu někam za ni.
Do reality se zpět vrátil až v momentě, kdy mu předávala své myšlenkové pochody ohledně stopování. „To… zní jako ona,“ přiznal. V momentě, kdy se dohadovali o něčem takovém, to bylo docela dost pravděpodobné. Wisteria poté pokračovala s postupem, který mohou zkusit, načež Nagesh jen pokynul souhlasně hlavou. „To zní dobře,“ pousmál se. Více rad a strategie, méně hrabání se v emocích. Na to byl momentálně moc hormonální, ať si myslel že je dospělý sebevíc. „Kde ses naučila tak dobře stopoval?“ napadlo ho se zeptat. Samo od sebe to k němu zatím nepřišlo, a tak předpokládal, že se to od někoho musí vlk naučit. Nebo tomu věnovat hodně času a úsilí.
Stejně tak vyzvídal, jaký vztah měla s jejím otcem. Počítal s nějakou kratičkou odpovědí, moc se přeci jen neznali, ale vlčice se mu celkem ochotně otevřela a prozradila nástrahy, s kterými se v životě setkala. „Oh, to je dost na nic…“ odpověděl po chvíli ticha. Netušil moc, jak na takovou důvěru reagovat. „Mrzí mě, že jste spolu nemohli být víc a že pak zmizel,“ pokoušel se svou nic říkající odpověď trochu rozvinou a dát jí najevo, že s ní celkem soucítí. „Tvé sestry tam zůstaly?“ chytil se poslední zmínky v příběhu, která mu úplně nedala. Jestli je měla tak ráda jako otce, proč se od nich pak vzdalovat?
Vlčici zatím zavedl do Javorového lesu, kudyma procházel před chvílí a rovnou zamířil k řece, kterou někde za lesem překonal a pak se jí držel až směrem na jih. Ta se ale zdála být docela rozvodněná. „Oh-oh, budeme muset být pekelně opatrní. Vypadá to, že se voda dost zvedla,“ upozornil raději svou společnici. „Jsi s tím v pohodě? Cítíš se na to?“ ujistil se raději. Za pár dnů bude asi tak divoká, že přes ni nebude bezpečné přecházet. Když se ale ujistil, hodně rozvážně přeskákal po velkých kamenech a řeku s hodně štěstím překonal bez žádného velkého neštěstí.

Sekvojový les (přes Mahtae jih) >>

Únor 4/10 | Saturnus

Vlk se představil jako Saturnus, konkrétně jako alfa Mechové smečky. Nagesh znal jen tu svou a Vrbovou, kterou vedl Alfredo a jeho rodina, takže to v něm vzbudilo docela zájem. Obzvláště to, že natrefil zrovna na alfu. A jak se ukázalo, Saturnus zase neslyšel o té jejich. „Mhm,“ odsouhlasil název s kývnutím hlavy. „Vedla ji Rowena, ale asi si se zakládáním smečky ukousla až moc velké sousto a smečky i vlčat se s největší pravděpodobností vzdala,“ doplnil trochu kontextu, ale matku označovat matkou odmítal. Vždy je za to kárala, a tak jí jinak neřekne. Mezi oběma pak začalo panovat trochu ticha, než hnědého napadla další otázka. „V podstatě. Máme provizorní úkryt, než natrefíme na nějaký lepší, a to nám stačí. Ale chtěl bych se jednou stát alfou a najít nám lepší domov,“ přiznal, ale bál se, že ho starší vlk odsoudí. Mohli se přidat do jiné smečky, taky s tím návrhem přišel, ale nikdo z jeho přátel to neviděl jako moc dobrou variantu. Nikdo z nich jiným vlkům nevěřil, a tak na vše zůstali sami. „Je… těžké vést smečku?“ Nechtěl dopadnout jako Rowena a smečku nechat rozpadnout, ale neměl tušení, jak těžké to asi je. A teď se mu nabídla ideální příležitost se něco málo přiučit od takové autority, jakou byl Saturnus.

Nagesh v rychlosti shrnul sled událostí, co vedl k Nellyinýmu náhlému odchodu a vlčice to zjednodušeně shrnula. „No, v podstatě?“ odsouhlasil její závěr, ale vlastně ho to ani nenapadlo to takhle vidět. Od začátku to vnímal jako to, že jí jeho domov nebyl dost dobrý, ale že se měl lépe zachovat a více ji utěšit. Ale jako výměnu dvou opačných názorů to doposud neviděl. Asi měla pravdu, její názor a strana byla stejně validní, nepohodli se a Nelly se urazila. Wisteria měla samé dobré nápady a informace, až si Nagesh začal připadat docela trapně, že jednal v takovém návalu emocí a nejednal racionálně. „Když jsem vyšel z úkrytu, stopy už byly rozfoukané větrem. A tak jsem vyrazil směrem, kudy jsme šli na výlet pár týdnů zpět. Je to jediný směr a jediné místo, co zná. Doufal jsem, že se v tom počasí bude být jít jinudy, kudy to dobře nezná. Ale asi jsem se spletl,“ osvětlil vlčici svou situace, ale měla pravdu. Měl víc hledat stopy a míň předpokládat. To ho dovedlo do slepé uličky, odkud si moc nevěděl rady. „Dobrý nápad. Třeba nás napadne lepší cesta,“ pokynul hlavou a vděčně se na vlčici usmál. To jsem to ale vůl, pokáral se vduchu a vykročil směrem, odkud přišel. Wisteria zase hledala svého otce, Regise. „Toho jsem bohužel nepotkal, ani nikoho s podobně zbarveným kožichem,“ přiznal, ale téma u něj vzbudilo zájem. „Já svého otce nikdy nepoznal, ale nemůžu říct, že by mi to chybělo. Měli jste dobrý vztah s tvým?“ optal se, i když to mohlo být asi docela troufalé. Nedovedl si představit, jaké to asi mohlo být.

Javorový les (přes Ostružinovou louku) >>

Vlčice sice neposkytla žádné užitečné informace, což mladého vlka trochu zklamalo, ale ukázalo se, že je v podobné situaci. „Oh, to je celkem náhoda. Už jen to, že jsme na sebe tady tak natrefili,“ vypustil, co ho napadlo jako první. „Třeba budeme mít při hledání víc štěstí,“ pousmál se. Vypadala sympaticky a co ho zaujalo víc, údajně nikoho pěkně dlouho nepotkala. Podle stavby těla vypadala, že do žádné smečky nepatří, nebo minimálně ne do žádné velké. Byla docela drobná, hlavně po tak kruté zimě asi i trochu vyhublá. „Můžeš udat směr, já jsem popravdě v koncích. Nelly, ta světlá vlčice, o které jsem se zmiňoval, se po menší hádce sebrala a v téhle zimě vyběhla někam do neznáma. Myslel jsem, že ji doženu, ale evidentně jsem šel úplně špatným směrem,“ přiznal svou vlastní prohru a podrbal se za uchem. „Koho hledáš ty?“ nadhodil ještě, aby byl taky trochu v obraze. Třeba to tu znala o něco lépe než on, protože on podnikl jen jednu výpravu k tomu velkému jezeru a jinak znal jen rodný les. Bylo to docela trapné, být Gallireiským vlčetem a tak málo tento kraj znát. Holt měl trochu jiné podmínky při dospívání a priority měl od samého začátku přeskládané úplně jinak.

Únor 3/10 | Saturnus

Vlk byl s Nageshovým polekáním docela v pohodě, ba dokonce tvrdil, že si to zaslouží. Na to jen zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, ale dál se v tom rýpat nehodlal. Co bylo, bylo. Vlk se omluvil a tím tuto nepodařenou první kapitolu mohli uzavřít. Místo toho nadhodil konverzaci na téma Hvězdík, jak se za chvíli ukázalo. Nejprve nechápavě naklonil hlavu na stranu, jak na podivné světýlko koukal, ale pak mu to začalo trochu dávat smysl. Asi to byla nějaká magie. Protože co jiného by to mohlo být? Docela se mu to líbilo, hlavně protože věděl, koho by si něčím podobným získal. Nelly by z toho sedla na zadek. „To zní zajímavě. A vypadá i docela užitečně,“ pousmál se. Nějaké předchozí pochybnosti z něj v tu ránu opadly. Vypadali oba mile, jak hnědý, tak Hvězdík. „A… jak můžu říkat tobě?“ nadhodil docela plynule a pohlédl na dospělého. „Já jsem Nagesh, jsem ze Zrádné smečky. Teda, pokud ještě vůbec je. Asi jsme s mými kamarády zůstali jedinými členy,“ rozhodl se představit sebe a aby to nebylo jako u výslechu, přihodit i nějaké to info o sobě.

<< Ostružinová louka

Kolem vodopádu se začal škrábat zase dál na sever, tentokrát k potůčku, který ležel nedaleko hor, odkud právě proudil onen vodopád. Sem by Nelly nešla, napadlo ho, když viděl za obzorem tyčící se obrovité hory. Co by tu taky pohledávala? Co by kdekoliv pohledávala, nás měla přece v Jámě, nepotřebovala utíkat. A už vůbec ne pryč z našeho lesa. Mohla… vyběhnout jen nahoru na čerstvý vzduch, povzdychl si a čapl si na zem. Štvalo ho, že teď neměl přehled nad tím, kde byla. Potřeboval ji mít pod dohledem a co ho štvalo opravdu nejvíc, bylo to, že nebyla s ním. Kdo ví, koho třeba někde potkala a ten jí oblbl hlavu. Odvedl ji pryč a ona, trubka malá naivní, tomu vlkovi na vše skočila. Už se to stalo jednou co utekla a teď znova. A s každou takovou situací to snášel hůř a hůř, až to v něm začalo vzbuzovat docela vztek. Ne na ni, na kohokoliv, s kým potenciálně teď byla.
Když se ale lépe porozhlédl, všiml si nedaleko vlčí postavy. Nebyla to světlá srst Nelly, nýbrž zrzavá. Třeba na ni ale narazila, napadlo ho, a tak vykročil k vlčici blíže. „Ahoj, neviděla jsi tu náhodou procházet světlou vlčici? Asi stejně stará jako já,“ optal se, jen co je dělilo jen pár metrů. Nehodlal ztrácet čas. „Jsem Nagesh, těší mě,“ doplnil ještě a vyloudil ze sebe milý úsměv. Sympatickým vlkům jiní ochotněji pomáhají.

<< Javor (přes Javorový les)

Rozhodl se vydat dál na sever, jelikož to bylo jediné místo, které sám zatím navštívil. Jen tedy nově s menší odbočkou, jelikož následoval druhý tok řeky. Šumění řeky, která se táhla roklinou, ho vedla dál na větší planinu, na které bylo překvapivě velké kulové. Jen spousta sněhu a další keře. Bylo to až k podivu, nikdy na ně v takovém množství nenarazil, ale tady jich bylo mraky. Myšlenkami se zpětně vracel k tomu, co Nelly asi tak rozhodilo nejvíce. Jestli to byla fakt jen ta nespokojenost s jejich situací, nebo to, jak se rozhodl pomoci. Málo uznávání jejích pocitů, ujišťování a víc přemýšlení a rozhodování co změnit. Nejraději by si s ní teď promluvil a vše vyžehlil, ale nebyla tu. A čím dýl tu nebyla, tím víc mu chyběla. Jinak než Kai. Ne, že ho neměl rád, ale na ní něco bylo. Bylo mu s ní… fajn. Mohla to být trubka, hlasitá a upovídaná, někdy i dost naivní a ubrečená, ale přesně takovou ji měl rád. Možná že za tím nebyly úplně jen pocity přátelství, ale něčeho víc, co asi ještě u nikoho neviděl. Neměl tu předlohu v rodině, příbuzných, nebo smečce. Bylo to něco docela jiného a nového. Ale věděl, že to tam bylo už od jejich setkání. Měl ji opravdu rád. A asi by jí o tom měl říct, aby to z mysli dostal a měl klid na duši.

Dlouhá řeka >>

Nespalo se tu úplně špatně. Přestože byla zima, staré kožešiny posloužily a docela příjemně hřály. Jeden se pak ani nedivil, že flekatý vlček prospal celý den a vzbudil se až v momentě, kdy už dál spát opravdu nemohl. Skoro se mu nechtělo odcházet, ale měl větší problémy a starosti. Musel nějak vystopovat Nelly, ale teď, když měla stopy dávno zaváté, musel spíše dávat na intuici a doufat, že jde zhruba správným směrem. A že šel zatím směrem fakt mizerným. Kdyby tak bývala byla vlčice tak náhle nezmizela… Ale co naplat, musel pracovat s tím co měl a dál nabírat sil nepotřeboval. A tak opustil úkryt, vchod pár delšími spadenými větvemi a vyrazil dál na sever. Třeba bude mít štěstí a narazí alespoň na něco zajímavého.

Ostružinová louka (přes Javorový les) >>