Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Savana (přes Uhelný hvozd)

Byl z přítomnosti Nelly pořád docela nervózní, ale čím dýl spolu trávili čas, tím víc to z něj opadávalo a místo toho se do jeho hlavy nastěhovala naprostá zamilovanost. Potřeba na její zájmy a pocity neustále myslet a dělat vše pro to, aby byla spokojená. A hlavně jí být neustále po boku, což měla za cíl vlastně i Nelly, jak se tak k němu neustále lísala. Nemohl si stěžovat, bylo to vše, po čem tak dlouho toužil. A tak se o ni pořádně zapíral a dával jí tak najevo, že je s ní fakt spokojený.
Na jeho slova jen souhlasně mručela a vypadala, jako by jí mluvil z duše. Byl rád, že spolu tak důležitou součást života sdílejí odmalička a jsou na stejné vlně. „Co jsem tak slyšel, tak není zrovna nejhodnější. Není to ani její místo být hodná, když je tak mocná. Představ si, že bys měla obrovitou zásobu jídla, kterou bys chtěla rozdat mezi vlky co hladoví, ale oni tě odmítali poslechnout a tys jen musela sledovat, jak dál chřadnou a ztrácejí sílu. A když by nakonec umřeli, ostatní by to dávali za vinu tobě, že máš hromadu jídla, které si necháváš pro sebe a jen sleduješ, jak ostatní umírají. Taky by tě to štvalo,“ nakousl, aby zase Smrt jen nevychvaloval a nedělal z ní čistého anděla.Nebyl si jistý, jestli použil zrovna správné přirovnání, ale lepší ho v ten moment nenapadlo. „Smrt umí být zlá a někdy i krutá, ale vždy je za tím hrozně moc dobra. Vše dělá pro to, aby vlky naučila, jak mocná opravdu je a oni pak nemuseli dál trpět. Rowena taky musela krvácet, aby nám ukázala správnou cestu,“ připomněl jí. Měl ze Smrti docela strach, a to ji ani nepotkal. Ale strach byl důležitý. Bylo to to, co je vždy zavedlo tam kde měli být. Nelly pak nadhodila to, že mají jeden druhého. „Přesně tak. Jeden druhému tak můžeme krýt záda a dělat všechno pro to, aby byl ten druhý vždycky šťastný,“ usmál se na ni upřímně.

Medvědí jezírka (přes Středozemku) >>

<< Narrské kopce (přes poušť)

Nelly moc informací ohledně toho jak to tam nahoře fungovalo neměla, zato vytáhla informaci, že znal i jeho jméno. „Hmm,“ zamručel trochu podezíravě. Jak by ho tak asi mohl znát, když ho v životě nepotkal. Třeba se o něm Nelly jen zmínila a ten trouba jí jen všechno odkýval, aby působil všeznale. Dokázal si živě představit, jak mazaní vlci mohou po světě chodit a obalamutit někoho tak důvěřivého, jako je Nelly, nemuselo být zrovna složité. I on jí přece nakecal, že našel spadenou hvězdu, když jí chtěl ohromit. Má ten kamínek vlastně ještě? napadlo ho. „Můžem se tam příště zase stavit, tentokrát společně,“ slíbil, aby jí trochu zpravil náladu.
Cestou pak nadhodil téma, které předtím úplně neuzavřeli. „Jak jsi říkala, jestli jsme něco víc než ostatní, když následujeme naši paní. Možná je to trochu hnusný to tak říct, ale máš pravdu. Díky tomu rituálu jsme jakoby překročili hranici běžných smrtelníků. Nejsme stejní jako ostatní, ale oni můžou být jako my. Můžou být silnější a lepší verze sami sebe, jen musí paní Smrt příjmout do svého srdce. A od toho jsme tu my, abychom šířili učení paní Smrti a dělali svět lepším,“ odříkal to, jak to ve vnitru duše cítil. „Proto ji musíme najít, abychom ji konečně poznali a naučili se od ní co nejvíce. Čím víc budeme o paní Smrti vědět, tím snazší bude šířit její sílu a tím silnější bude kult smrti,“ prozradil svůj plán, který mu momentálně zaplnil hlavu. To, a založení smečky. „Paní Smrt na nás neustále kouká a drží nad námi ochrannou tlapku. Na své následovatele by nedala dopustit,“ pokynul hlavou. I když teda tím, že by byla jedna z hvězd, si úplně jistý nebyl.

Ježčí plácek (přes Uhelný hvozd) >>

Než se Nagesh po tom šoku rozkoukal, Nelly byla pryč. Do háje, s takovou se zase ztratíme, napadlo ho s hrůzou. Raději tak zůstal na místě v naději, že se pro něj Nelly vrátí, když ví, kde se viděli naposledy. A taky že nemusel čekat dlouho. Brzy se přivalila jako velká voda a vesele na něj pískala. Instinktivně se ze sedu zase postavil a na uvítanou rozmával ocásek. S rychlostí, kterou se valila ze svahu pak vrazila do jeho hrudi a přitulila se do jeho kožichu. „Copak?“ vyptával se se zájmem, aby mu pověděla o tom, co ji tak uchvátilo. A prý tam nahoře žil vlk. A s květinami a trávou, takhle uprostřed pouště. „Nene, jak to je možná?“ podivil se, ale samozřejmě jí to věřil. Neměl důvod si myslet, že by lhala. „Jakože ovládá nějakou magii, díky které mu to tam tak porostlo?“ nadhodil nápad, který mu tak nějak automaticky vyvstanul jako možnost. To, že se jednalo o opak Smrti ho ani nenapadlo. Celý život slyšel jen o Smrti, o Životu snad nikdy. „To je docela divný jméno,“ zazubil se. Asi nějaký obyčejný vlk, který se snaží napodobovat paní Smrt. „Promiň, že jsem tě nestihl doběhnout. Měl jsem takový… divný pocit. Ale myslím, že už vím, kde Smrt najdeme. Volá nás,“ vysvětlil omluvně a bylo vidět. „Pojď, vyrazíme,“ pobídl ji do kroku a sám vykročil směrem domů. „Jo a ještě abych se vrátil k tomu, o čem jsme si předtím povídali…“ nakousl cestou. (//Rozvedu na dalším území, ať ten post není nekonečný :DD)

Savana (přes Poušť) >>

Nelly se přidala na jeho stranu, i když způsobem, že mu spíš připomněla Rowenino kázání. Jo, byli dospělí, nebo se teda už odmala museli chovat jako dospělí, ale taky zapomněla na jednu z jejích pouček. Budu loajálním členem kultu a nikdy nezradím své přátele v něm, jakož i oni nikdy nezradí mě, vybavil si přesná slova přísahy, kterou tehdy v ohnivém kruhu dal. Členové by měli stát při sobě, ne zapomenout na existenci druhých, jen co se naskytne příležitost. „Ne, ale doufám, že ji někdy uvidím. Je to mocná bohyně, dokáže vlky udělat mocnější a silnější. Je důležité se držet jejího učení a jít v jejích šlépějích,“ recitoval to, co mu bylo odmalička vštěpováno. „V tom kruhu nás Rowena zasvětila do jejího světa a udělala nás jejími následovníky. Paní Smrt o nás dobře ví,“ vysvětloval dál. Pro kohokoliv jiného musel znít jako pomatenec, jako by měl vymytý mozek povídačkami, které odmalička vnímá jako jedinou svatou pravdu. Ale pro něj to byly základy, na kterých jeho vnímání světa stálo.
„Je to ještě docela daleko, ale můžeme se tam stavit, než se půjdeme podívat na ten Javorový les,“ pokynul hlavou na souhlas. Pak se ale přesunuli k tomu, co jeden na druhém vidí a co k sobě cítí. Nebyl si jistý, jestli to jak své pocity popsal budou mít pozitivní reakci, ale Nelly udělaly viditelně radost. Dokonce se k němu i přitulila, což on s radostí opětoval zase jí. Pak se ale oddálila a rozpovídala se o tom, jak to cítí ona. Dělalo mu radost, že to, o co se snaží, vnímá a cení si toho. Že se o ni snaží starat a chránit ji. A taky to, že na něm pozoruje i jeho rozhodnost a odvahu dělat těžká rozhodnutí. Ale když se rozpovídala o jeho vzhledu, tak trochu ho zaskočila. Mile. Rozpačitě se usmál a zavrtěl ocasem. „Tvůj kožíšek mě okouzlil už od prvního dne,“ přiznal nervózně. Byla to pravda, nikdy tak zajímavé a hezké zbarvení neviděl.
Dovádění v písku bylo super odreagování a rozhodně to budou momenty, na které bude rád vzpomínat. Nelly už ho naváděla nahoru, když tu on v hlavě uslyšel podivný, cizí hlas. Nageshi, pozorně mne poslouchej. Byl z toho značně vykolejený, těkavě přejel očima po okolí, aby zjistil, jestli tu někdo není, kdo by se mu nabourával do hlavy. „Hned jsem ti v patách,“ pobídl Nelly k pohybu, ale sám zůstal ještě stát a rozhlížel se. Pokud mne chceš najít a být mocnější, zamiř u velkého jezera dál na sever. Budu tě čekat ve staré zřícenině v srdci Jedlového pásu. Byla…to Smrt? Věděl, že k jeho matce promlouvala, ale sám to nikdy nezažil. Asi byl čas, aby zaujal své místo v kultu Smrti.

Nelly o jeho rodině nebo předchozím životě moc nevěděla a vlastně to asi ničemu nevadilo. Pro něj bylo důležitější, že ho zná teď a tady a to, co zažil jako malý, zapadlo někde ve stinném místě paměti. Ale když se o bratry zajímala, nebránil se trochu rozpovídat. Oba je měl rád. "Rowena moje máma byla, ale už není. Nepotřebujem ji nikdo," zamručel na úvod, jen aby uvedl věci na pravou míru. Pak už se ale rozmluvil otevřeněji. „Draven, který se narodil po mě, má šedo-černý kožich. A je takovej větší, asi tlustší? Ale to mohl být jen jako mrně a teď vypadá úplně jinak. Hrozně hodnej vlk, jen moc důvěřivej,“ zavzpomínal nad bratrem, ke kterému měl asi nejblíž. „A pak nejmladší je Silas, který málem umřel, než ho zachránil strejda Alfredo, u kterého jsem chvíli bydlel. Silas je takový šedo-hnědý, ale spíš šedý. Hrozně dlouho to vypadalo, že to nezvládne, ale nakonec se dal dohromady. Ale moc jsem ho nestihl poznat,“ přiznal. „Možná je pořád u strejdy Alfreda a bydlí tam. Rád vás představím, určitě se všem budeš moc líbit,“ zavrtěl ochotně ocasem a vlastně byl hrozně rád, že je Nelly novým tvářím otevřena. A třeba by je tam nechal chvíli bydlet, než by se shledali s Kaiem a zkusili si smečku založit taky.
Pak k němu natáhla tlapku, tak jako předtím k Echovi a zopakovala slovo navždycky. Na moment ho napadlo, jestli to gesto u Echa znamenalo něco víc, než původně myslel, nebo jestli je bezvýznamné, když ho opakuje i u něj, ale raději to zahodil za hlavu. Místo toho natáhl tlapku a sebevědomě ji za ni chytil. Ne váhavě jako Echo. On totiž nikdy váhat nebude a chtěl, aby to věděla. „Navždycky,“ usmál se. Nelly měla otázky na to, v čem byla tak speciální a proč se mu zalíbila. „Byla jsi… jiná jako kdokoliv jiný. Upřímná, čistě dobrá duše. Ono jich na světě tolik není. A hlavně jsem tam pro tebe chtěl být, protože jsi vypadala, že to potřebuješ,“ mluvil tak nějak z patra. Asi to nebylo zrovna básnické vyznání citů, ale myslel to upřímně. „V čem jsem si tě získal já?“ zajímalo ho, když už to téma nakousla. Lepší příležitost, jak zjistit, na čem vlastně je, asi nebyla.
U pískových hor se oba rozhoupali se trochu pobavit a hory sjet, i když každý po svém. Nagesh po tlapách a na zadku, zatímco Nelly hned po něm válela sudy. S úžasem sledoval, jak nabírá na rychlosti, až ke konci měl trochu obavy, jestli jí nic nebude. „Jsi celá?“ nakoukl na ni zvrchu, když se válela na zemi a viditelně se jí motala hlava. Ale vypadala, že si to užila. „Byla to pecka, že?“ zazubil se.

<< Tmavé smrčiny (prstové hory)

Spolu s Nelly se dostali do podobného lesa, jaký nazývali domov, což měla Nelly pravdu. Ale ten byl moc daleko, někde za západu. „Myslím, že mu říkali Zrádcův remízek. Už jen názvem jako domov nepůsobí,“ zapátral v paměti. Vlastně ani netušil, proč jim vybrala za domov zrovna takové místo. Asi je už od začátku opravdu nechtěla. „To asi nikdo z nás. Měl bych pak zkusit najít i bratry. V podstatě od narození jsem je neviděl,“ zapřemýšlel trochu nahlas. Poznal by je vůbec? Museli se změnit k nepoznání. Hlavně kdo ví, kam je život odvál. Draven se držel s matkou, třeba s ní je i doteď. A Silas zase zůstal se strýcen Alfredem. I jeho by rád navštívil, ale tím teď nehodlal zatěžovat hlavu Nelly. Měli toho v plánu až až.
Tajně doufal, že z představy nového krásného domova bude jásat stejně jako on, ale ona na něj jen koukala. Tak nějak… zvláštně. Ne špatně, ale jakoby jinak? Až to v něm vzbudilo dost nervozity, na sucho polkl a pohledem stydlivě uhnul. „Jestli teda chceš,“ doplnil nervózně, ale to ona už promlouvala a souhlasila. Šťastně se na ni zase podíval, když mu položila otázku. „Navždycky,“ zamával ocasem a celý se rozzářil. Ani žďobek nejistoty v něm nebyl. Věděl, že to tak chce a že pro to udělá cokoliv. „Nemohl bych bez tebe být, to je přece samozřejmost. Vždycky tě najdu, ať to stojí co to stojí,“ slíbil jí a jemně se o ni otřel bokem, zatímco pokračovali dál k těm divným horám.
Spolu pak vystoupali kopce a naskytl se jim výhled na krajinu, která byla dočista jiná, než kdekoliv jinde kde byli. „Whoa, vidíš to? Písek, kam se jen podíváš,“ hleděl úžasle na cizí krajinu, která se teď barvila v odstínech zapadajícího slunce. I hory, na kterých momentálně stáli, byli z části posety pískem a sváděly ke sklouznutí. „Sleduj,“ mrkl na ni, rozběhl se a jen co doběhl dostatečně nízko, kde už bylo písku dost, zavřel oči, skočil a svezl se za výskotu až úplně dolů, kde udělal dva kotrmelce a zastavil. Pak vyskočil na všechny čtyři a volal po Nell. „Zkus to taky, je to boží!!!“

<< Skvělé místo pro život (přes kierb)

Oba se pak odloučili od dvou dospělých, které nechali někde za sebou. Neočekával, že se s Echem bude Wisteria dál zdržovat a nějak extra se s ním seznamovat. Měla teď mnohem důležitější věci na práci a to ostatně i Nagesh s Nelly. "Co tě vlastně zavedlo až tak daleko?" otočil se při chůzi na Nelly s otázkou, která mu vrtala v hlavě pěkně dlouho. "Já se tě pokoušel hledat směrem k tomu jezeru, na kterém jsme se v zimě klouzali a cestou natrefil na strašně krásný les, kde by se nám krásně žilo. Plný javorů, takových obrovitých stromů, které by nás drželi v bezpečí. Pod jedním z nich je dokonce útulný suchý ukryt s kožešinami. Takže už nebudeš muset spát na studené zemi," rozzářil se, když to tak popisoval. Vlastně doufal, že bude jeho nadšení nakažlivé a Nelly se v novém domově nadchne. "Začali bychom nanovo, podle sebe," uculil se a zavrtěl ocasem. Pohledem pak přejel po okolí, aby se zorientoval a nezavedl je zase někam jinam než původně zamýšlel. Ale ne k mu padlo do oka. "Hele, to jsou fakt divný hory, ne? Jako z jiné planety. Nechceš je spolu rychle okouknout, než vyrazíme domů? Chtěl bych s tebou ještě něco podniknout. Jen...my dva," navrhl a zastyděl se, že to z něj vůbec vypadlo. Co když by raději našla Kaie? Třeba k němu má blíž... "Kai to určitě zvládne ještě chvíli, ale sem se asi už jen tak nepodíváme," argumentoval a jen co si vyslechl názor Nelly, pokračoval dál b chůzi skrz les.

Narrské vršky (přes prstové hory) >>

Mrzelo ho, že se s Wis musí loučit a trochu ho děsila představa, že ji dost možná už třeba ani neuvidí. Prošli teprve kousek této země a mu to přitom přišlo jako neskutečná dálka. Jaká je pravděpodobnost, že budou někdy poblíž? Bude muset doufat, že bude Wisteria někde poblíž a vzpomene si na něj, i kdyby to bylo měsíce či roky v budoucnu. Ale své slovo mu dala, a tak se na ni vděčně pousmál. „Díky moc za všechno. Doufám, že i ty svého otce brzy najdeš. Opatruj se,“ rozloučil se se zrzavou vlčicí a pohledem sjel na Echa s Nelly, kteří se také loučili.
Echo se mu ale moc nezdál. Něco na něm bylo prostě… jiný. Jako by z něj cítil nějakou ponurou auru, nebo se mu prostě nezdálo to, jak tichý je. Byl podezřelý. Ale Nelly byla důvěřivá a vlka si oblíbila, tak jako on Wisterii. Když k němu natáhla tlapu, jako by strnul a cítil v hrudi divné horko, jako by v něm vřela krev. Žárlivost už zažil, nebylo to poprvé, co ho někdo v okolí Nelly docela rozhodil, ale teď to bylo trochu jiný. Ten vlk se mu fakt nezdál. Poděkovat za to, že ji nenechal zmrznout? Ok. Chtít se někdy v budoucnu potkat, pochopitelné. Ale fyzický kontakt? Ani on se s Wisterií takhle neloučil a to mu během těch pár měsíců prakticky zastupovala roli matky. Naštěstí z toho nevypadal ani Echo zrovna na větvi, soudě podle té grimasy, kterou v první chvíli nasadil. „Musíme jít, ať Kaiovy stopy úplně nevyvětrají. Tlačí nás čas,“ pronesl pevně, slyšitelně trochu nevrle. Ale to taky mohlo vypadat, že je jen nervózní z možnosti, že třetího člena skupiny už nenajdou. Naposledy kývl Wisterii na rozloučenou, aby neodpochodoval bez jediného slova a vyrazil někam na jih.

Tmavé smrčiny (přes Kierb) >>

Chvíli na sebe oba mladí překvapeně koukali, ale brzy už si oba vyseli v kožichu a vděčně, že jeden druhého zase našli, se k sobě lísali. „Hledám tě od té doby cos zmizela a ani na moment nepřestal,“ zahuhlal jí polohlasem do kožichu, že to musela slyšet snad jen ona, a to i asi dost špatně. Kdo ví, jestli to bylo mířené k ní jako ujištění, že to nevzdal, nebo sebe, že to mělo smysl a opravdu ji našel. Hlavní bylo, že byli zase spolu. Když pak od objetí upustili, bylo potřeba se věnovat i ostatním. Všichni se jali představování, že vlastně jeho input nebyl úplně žádoucí. „Zdravím,“ utrousil jen neutrální pozdrav směrem k Echovi, který taky zrovna výmluvný nebyl. „Měli bychom se vrátit zpět a najít i Kaie, ten odtamtud taky vypadnul a netuším, kudy šel. Ale alespoň už vím, jak ho vystopovat,“ promluvil hlavně k Nelly, aby byla s novinkami taky trochu obeznámila. S jejím odchodem se jejich skupinka tak nějak dočista rozpadla a chtělo by to se zase dát dohromady. „Wis taky hledá svého tátu, prý tu musel před chvílí být,“ doplnil a pohlédl na Wis, která se určitě vracet zpět nebude, když je stopě jejího otce tak blízko. „Víš, kde jsme se potkali? Cestou na jih jsme procházeli kolem jednoho lesa plného javorů. S největší pravděpodobností nás najdeš tam, kdybys nás chtěla zase vidět. Kdyby ne, nechal bych nějakou stopu, nebo zprávu, kde nás najdeš,“ navrhl zrzavé vlčici, s kterou se dost obtížně loučilo. Mrzelo ho, že to tímto prozatím dost pravděpodobně končí. Ale věřil tomu, že se jim cesty určitě zase propletou. Jen teď každý měli cíl trochu jinde. Pohledem pak přejel po Echovi a Nelly, zda i oni mají nějaké plány se loučit, nebo se bude černý k jejich sestavě přidávat.

<< Travnatý oceán (přes Kierb)

Wisteria byla opět plná optimismu a dokázala pozitiva najít i na jeho malých zkušenostech s lovem. Dovednosti, které mu předala, ale ale daly aplikovat téměř na vše. Vlastně nechápal, jak bez stopování mohl do teď žít. „To teda,“ pousmál se na ni vděčně. Možná by to pak chtělo něco ulovit, až dá své přátele dohromady, aby si po zimě mohli naplnit žaludky. Ale to muselo jednoduše počkat.
Pak už stačilo jen překonat řeku a dostali se do docela pěkného lesíka. „Cítím ji tady opravdu silně, musí být blízko,“ poznamenal. Pach Regise bohužel neznal, a tak nedokázal dost dobře posoudit, jak blízko je každý z nich, ale museli tu být. Ve vzduchu se tak nějak mísily s pachy jiných vlků, jen ten Nelly dokázal pořádně rozeznat. Srdce mu divoce bušilo a upřímně doufal, že Nelly nenajde v úplně bídném stavu. Nikdy v životě by si to neodpustil, a tak natáhl krok, až nakonec běžel. Bylo divu, že zvládá kličkovat mezi stromy, jak uháněl. A pak ji uviděl. Její světlý kožíšek a… někoho dalšího. Prudce zabrzdil a vlka si v rychlosti změřil. Nevypadal, že by se k Nelly zrovna měl, a tak neměl důvod dělat scénu. Co on věděl, jenom si zatím povídali. Tak jako on s Wis. „Nelly! Jsi celá?“ přiklusal až k ní a celou si ji prohlédl, než jí věnoval pořádné objetí. Spadl mu obrovitý kámen ze srdce.

<< Středozemka (přes Esíčka)

Wisteria neměla moc konkrétní plány, co se bude dít poté, co otce najde. Vlastně se spíš chtěla unášet proudem, kterým ji život ponese, což byla vlastně dost validní alternativa. Ani ho nenapadlo, že to byla možnost. On musel před sebou neustále mít nějaký plán, jak věci v životě zlepšovat a jak na sobě pracovat, aby si mohl neustále dokazovat, že není úplně marný. Ale když to viděl u Wis, ke které choval velké množství obdivu a respektu, tak nějak mu to v hlavě uvízlo a dost možná se tím začne i trochu víc řídit. „To zní jako dobrý plán,“ pokýval souhlasně hlavou. A vlastně ho i docela potěšilo, že by se vrátila zpět na Gallireu. To znamenalo, že ji minimálně v budoucnu ještě uvidí, i kdyby se rozdělili. „Že? Já teda jinde nebyl a moc téhle země neprozkoumal, ale z toho mála co jsem viděl se mi líbí,“ rozzářil se a vesele pohodil ocasem.
Nadhodil pak téma smečky a zda by si třeba taky nechtěla nějakou založit, s tím, kolik znalostí má. Byla by rozhodně nejlepší alfou na světě, už jen z toho jak o tom mluvila. Trochu se o tématu rozpovídala a uznala, že pokud by na to došlo, ráda by vlky, na kterých jí záleží, chránila. A v jednom dechu do této skupiny zahrnula i jeho, spolu se spoustou dalších komplimentů. Skoro mu bylo až stydno, jak ho to potěšilo. Jak bylo možné, že je na něj dočista cizí vlčice, kterou jednoho dne potkal tak hodná, zatímco jeho rodiče se na něj jednoduše vybodli? „Díky,“ stydlivě se pousmál a zavrtěl ocasem. „Jsem rád, že jsem na tebe narazil. Někoho takového jsem v životě potřeboval. Myslím, že každý někoho takového v životě potřebuje,“ projevil vděk a tak trochu se odkázal i na její mentorku, o které se zmínila. Asi právě díky ní je teď tak milou a trpělivou vlčicí, která je ochotná pomoci úplně cizím vlkům.
Pomalu ale jistě dorazili na pláň, kde se pásla zvěř. Nadhodil tak dotaz, zda nějaký vážnější úraz měla, ale jak se ukázalo, měla štěstí. „Ah, já taky. Lovil jsem ale jen jednou když jsem byl malý,“ odpověděl zase se svou zkušeností, ale co ho zaujalo více, byla slova Wisterie. „To fakt? Tak to ho musíme dohnat!“ hrklo z něj a střelbitě vyběhl směrem, kterým vlčice ukazovala. I Nelly cítil čím dál více, třeba na jednoho z nich narazí.

Skvělé místo pro život (přes Kierb) >>

Nelly | Květen 1

Nelly byla skvělá. Sice neměl moc s kým porovnávat, ale on by ji stejně za nic na světě nevyměnil. Byla jako dělaná pro něj. Miloval na ní všechno, od toho, jak milá a pozorná byla, až po to, jak jednoduché s ní bylo komunikovat. Vše, co řekl, brala jako svaté, a to mu dělalo neskutečně dobře na ego. Potřeboval po boku někoho, kdo mu vše odkýve a bude mu dělat skvělého partnera. „A jak! Už od prvního momentu jsi mě okouzlila,“ usmál se na ni upřímně a věnoval jí ten nejzamilovanější pohled, jakého by kdo byl schopný. Doslova se utápěl v jejich očích.
Nelly plánovala rodinu, což ho původně zaskočilo, ale čím déle nad tím přemýšlel, tím víc se mu to líbilo. A rozhodně by byli oba lepšími rodiči, než ti jejich. Rowena i její máma se na oba vybodly, zatímco otce ani jeden neznal. Jak těžké mohlo být lepším tátou, než ti dva bídáci? „Budeš nejlepší na světě, jsem si tím jistý,“ pousmál se a zabořil jí čenich do toho nadýchaného kožíšku a zhluboka vydechl, až ji muselo to místečko na krku opravdu zahřát. „Kdyby chtěla, našla by tě. I já tě našel, a to jsem neměl ponětí kde začít,“ zamručel mrzutě. Nelíbilo se mu, že je na matku tak upnutá. Co pro ni udělala, co on pro ni ne? Nepotřebuje ji, je jí líp bez ní. Ale nic takového z úst nevypustil. Jen pochybnosti o tom, jestli ji reálně tak aktivně hledá, jak si Nelly možná myslí. „To nevím. Ani u Roweny si nemůžem být jistí. Důležité je, že máme jeden druhého,“ dodal. Možná jí tím nasadil brouka do hlavy, možná ne. Ale kdyby se od představy, že se pro ni matka vrátí odpoutala, rozhodně by si nestěžoval. Chtěl pro ni být středobodem vesmíru on, jen a jen on.
„Každé vlče na světě by těm našim závidělo, Krásnější domov a lepší rodiče mít ani nemůžou,“ rozzářil se. Od pravdy to ale muselo být opravdu daleko. Žádný rodič, který si takto předčasně pořídil mladé, nemohl být dokonalý. To prostě jednoduše nešlo, a tak dost možná napáchají spoustu chyb, minimálně co se výchovy týče. Vlastně budou prcci rádi, když se dožijou dospělosti, ale rodiče by měli určitě milující, to ano. Nelly pak nadhodila myšlenku, která mu vlastně ani nedošla. „Není rodina až s vlčaty?“ otázal se, jelikož si v tom byl opravdu nejistý. Ale svou vlastní rodinu jí ani moc nazvat nešlo, a tak by byla Nelly to nejbližší co rodině momentálně má.

Duben 5 | Nelly

Leželi tam spolu na louce, každý na boku a dlouze se koukali do očí. A přestože měla Nelly dost možná dočista obyčejná zlatavá kukadla, pro něj byly ty nejkrásnější. Jako by byly z pravého zlata a teď , když se v nich odrážely paprsky slunce, tomu skutečně věřil. Jako by jí koukal přímo do duše, která byla ze zlata stejně tak. Nikdo jiný nebyl tak upřímně laskavý a nevinný jako Nelly. Přestože si prošla opravdu hnusnýma zkouškama, byla světem neposkvrněná. A on jí chtěl být neustále po boku, aby se na tom nic nezměnilo. Aby pořád mohla být sama sebou a nikdy se nemusela trápit. Byla to láska, byl si tím jistý. A když mu Nelly o tom co cítí šeptala, usmíval se víc a víc, až měl pocit, že se celým štěstím na sluníčku dočista rozpustí. Na konci pak došla stejného názoru, jaký před chvílí řekl sám. „Myslím si, že k sobě patříme. Nikdy jsem se s nikým necítil takhle skvěle. A ani neucítím. Nikdo se ti nesahá ani po ty tvoje krásné šedé ponožky,“ zasmál se.
Když ale vytáhl to, že by přesně takto chtěl ze světa i odejít, místo odpovědi, zda to tak cítí stejně, mu na tlamičku jemně přitiskla tlapku a umlčela ho. Nelly se pak ale rozpovídala o tom, jaké má velké plány. Mimo život dlouhý sto let si představovala velký les, pelíšek a velkou rodinu. Vlčata? zamrkal překvapeně a sledoval, jak se Nelly zvedá do polosedu, načež se i on překulil na břicho. Vlastně to neznělo až tak šíleně, nebo jo? Jak těžký to asi tak mohlo být? Jejich rodiče nenasadili laťku zrovna vysoko, stejně tak i u Nelly. Už jen to, že se na ně nevybodnou, bude mnohem větší úspěch. Ale to nasadilo vlčici brouka do hlavy a ona se zase utápěla v těch pocitech, které v ní její máma zanechala. „Rodinu si nevybereš, ani ta moje se asi už pro nás nevrátí. Můžem být ale lepší a tu lásku co nám jako malým chyběla dát těm svým. Až příjde správný čas, samozřejmě,“ ujistil Nelly, dloubl jí čumákem do boku a povzbudivě se na ni usmál. „Můžem si založit svou rodinu a ta stará nám už pak nikdy chybět nebude,“ slíbil. Znělo to v jeho hlavě až podezřele skvěle.

<<Zrádcův remízek (přes Roh hojnosti)

I Wisteria musela v životě najít dost síly, aby dokázala z domova odejít a dorazit až sem. Vlastně si to do teď ani neuvědomil, jak děsivý to musel být krok. Vzdát se všeho co zná a udělat skok do neznáma. On by asi takovou sílu nenašel. „Co máš vlastně v plánu až tvýho tátu najdeš? Vrátíte se pro tvou sestru, nebo tu zůstanete?“ napadlo ho se zeptat. Určitě dost záleželo i na jejím tátovi, jak on by to cítil, ale třeba už měla v hlavě nějaký plán, který by preferovala. „I ty do té naší. Určitě by si tě oba zamilovali,“ opětoval úsměv i on jí. Byl o tom přesvědčený.
Čím více mu o roli vůdce a alfy povídala, tím víc uvažoval nad tím, jestli by spíš nebyla lepší alfou Wisteria. „A tys nikdy nechtěla mít vlastní smečku? Víš toho stoprocentně o vedení víc, než valná většina alf,“ zavtipkoval, ale myslel to vážně. Mít někoho jako je ona jako alfu, neměl by se čeho obávat. Bylo jí jako tuláka škoda. Ono to vůdcovství evidentně nebyla žádná sranda. „Zdá se to být fakt složitý. Asi si nebudu vždycky vědět rady, jak se jako správný vůdce zachovat. Ale třeba to příjde s věkem a zkušenostma?“ nadhodil v naději, protože jinak by byl asi ztracenej. „Už jen po všech těch tvých radách budu odcházet jako vyměněný vlk,“ věnoval jí vděčný úsměv. Minimálně už věděl do čeho jde. A jak to úplně nezvorat.
Wisteria pak nadhodila další informaci, která se týkala zase stopování. Cestu jim asi bohužel zkříží vysoká, která s sebou měla mláďata. „Snad nebudou vyšilovat, mohlo by to skončit špatně,“ pronesl trochu tišeji, aby nedejbože zvěř neprovokoval. „Stal se ti někdy při lovu nějaký vážnější úraz?“ vyzvídal. Rowena je u divočáka varovala, že jsou nebezpeční, ale díky magii se úrazům všichni vyhnuli. Ale Wisteria se účastnila určitě více lovů, třeba měla nějaké nemilé zkušenosti, kterýma by ho mohla varovat.

Travnatý oceán (přes Esíčka) >>

To, jak je všichni opustili v nejhorších možných podmínkách a odkázali je prakticky k smrti, to si asi jako křivdu ponese až do hrobu. Matce to pravděpodobně nikdy neodpustí, ale ta si svůj osud vybrala sama. Wisteria byla ale jako andělíček na rameni, který promlouval za to dobro. A i ona na té situaci viděla nějaké ta pozitiva. „Mhm, máš pravdu. Asi jsem v sobě tu sílu potřeboval najít, abych si byl sám v sobě víc jistý. A mohl být pro ostatní větší oporou a jistotou. Já bych se na ně takhle nevykašlal,“ dal zrzavé vlčici za pravdu. Měl i plán, který zrealizuje, jen co dá jejich partu dohromady. A upřímně doufal, že budou s jeho plánem v pohodě. U Nelly neměl pochybnosti, ta při něm držela vždy, až do posledního nešťastného momentu. Ale i ona si díky tomu spoustu věcí uvědomila a byl si jistý, že už takhle pomateně neodběhne. Když své plány prozradil ve zkratce Wis, i jí se zdál dobrý, i když náročný. „Snažím se. A taky nebrat své názory jako jediné správné, i když to je třeba pro dobro všech. Chci, aby byli oba spokojení a smečku jsme vedli tak nějak spolu,“ souhlasil. I Saturnus mu ve snu říkal něco podobného, ale čím víc o těch negativech slyšel, tím víc si byl svým postojem jistý. „Chci to aspoň zkusit. Když zjistíme, že je to na nás moc, vykašlem se na to a nejdem si místo jinde,“ doplnil na závěr. Nechtěl své sny úplně zahazovat.
Oba se pak vydali po stopě Nelly.

Středozemní pláň (přes Roh hojnosti) >>