Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Javor (přes Javorový les)
VLAFM13

Nelly vypadala z návštěvy Cedru dost nadšená. Přisoudil to hlavně možnosti vytáhnout tlapky ze stejného místa a zase někoho nového potkat, což vlastně chápal. Stejně tak se cítila sebevědomě v tom, že šedého přesvědčí o naší víře, což Nageshe těšilo. Byl rád, že má po boku tak odhodlanou partnerku. A kdo ví, třeba bude mít skvělé přesvědčovací schopnosti. Mimo výlet do cedrového lesa měl ale ještě v plánu zjistit, kde že Smrt vlastně sídlí a konečně ji navštívit. A s tím by šedý mohl taky pomoci.
„Už jednou jsem odsud musel odejít, ale nic se tu nezměnilo. Najdeme ho přesně tam, kde jsme ho nechali,“ ujistil Nelly s úsměvem na tváři. Líbilo se mu, že k ní tak rychle přirostl. I jemu se vlastně moc nechtělo odcházet, když se sotva zabydleli. Ale na výlet se těšil. Opustili tak jejich les a vykročili podél řeky, kterou Nelly jistě poznávala. Ta vedla k onomu jezeru, u kterého trávili svou první společnou zimu.

VVJ (přes Mahtae Sever) >>

VLAFM12 | Stařešina 3/3

„Pokud budou mít tak skvělý vzor v tobě, tak o tom nepochybuji,“ pousmál se na ni zamilovaně. Milující rodiče, kteří by se pro ně roztrhli, a k tomu už od samého počátku vedeni k tomu, co skutečně jako jediné dávalo v životě smysl. Zatímco většina se k Smrti přidá až v dospělosti, oni budou mít v této výhodě obrovitý náskok. A co víc, nedopustí, aby dopadli jako on a sourozenci. Byl rozhodnutý udělat cokoliv, aby narušil to generační prokletí, které se jim v rodině táhlo. Nelly pak zmínila Alka, ale sám si odpovědí jistý vůbec nebyl. „Nevím, jestli ho stihla Rowena zasvětit, minimálně co se informací týče. Nikdy jsme se s ním o tom nebavili. Ale určitě nebude těžké ho přesvědčit. Vždyť je jako naše rodina,“ ujišťoval Nelly. Sám o tom nepochyboval, ale asi by měl. Alka od zimy neviděli, téma víry nepadlo, a tak bylo vlastně dost pravděpodobné, že Alka jen tak nepřesvědčí. Vlastně bylo pochybné i to, jestli bude chtít do smečky patřit s touhle odhodlanou dvojicí.
Nelly se pak více rozmluvila o tom, jak jejich životy byly spojeny právě díky Smrti. „Nedivil bych se tomu. Musí mít vliv na vše okolo nás, tak proč ne i na našem vztahu a poslání? Vlastně je to dost uklidňující, nemyslíš? Mít na vše odpověď a cítit, že má tvůj smysl nějaký význam. Nějaký ušlechtilý cíl, za kterým tě někdo mocnější vede,“ rozzářil se nad tou představou. Znělo to až moc dobře na to, aby to byla pravda. Že to dost pravděpodobně bylo celé jen v jejich hlavách, na to raději neměl ani pomyšlení. Zbořil by se mu totiž celý svět.
Oba se trochu napili a zjistili, jestli je voda v úkrytu vlastně pitelná. K čistému horskému pramenu sice měla daleko, ale byla opravdu dobrá. Hlavně byla jen jejich, a tak o to lépe chutnala. Poté se přesunuli do větší místnosti, kde se vyvalili na kožešiny a dál si povídali. Měla pravdu, moc často se mimo jejich domov nedostali, což se s přicházejícím podzimem mohlo změnit. „To je fakt,“ dal jí za pravdu, ale více se pak věnoval tématu stařešiny. „To není vůbec špatný nápad,“ pronesl zamyšleně. Povinnosti prozatím měli splněné, další chvíli počkají a mohli si tak vykompenzovat to, že toho v dětství tolik spolu nezažili. A navíc naživo potkají toho divného starce, o kterém teď evidentně všichni mluví. Třeba z toho něco bude. „Tak vyrážíme, ne?“ vyhrkl s návalem energii, kterou mu to dodalo. Rychle se vyhoupl na nohy a už to mířil mimo jejich let. Samozřejmě po boku Nelly, nebyl přece žádný nevychovanec.

Úzká rokle (přes Javorový les) >>

VLAFM11 | Stařešina 2/3

Nelly přitakávala na vše, co Nagesh vypustil z tlamičky. Začínalo mu to trošku lézt na mozek, jak inteligentní a schopný je. Prozatím to způsobovalo jen samá pozitiva, jako to, že už se vedení smečky tolik neobával. Ale časem? Zcela jistě by mu z toho narostlo ego. I Nelly ale vnímal ve stejně pozitivním světle. Nebyla to ta ustrašená dušička, která ničemu nerozuměla. Věděla přesně, co má Nagesh na mysli a s lehkostí myšlenky dokázala rozvíjet. Byla chytrá a věděl, že se na ni může s čimkoliv spolehnout. „Úplně přesně,“ pousmál se na ni pyšně. Víc takových následovníků. „Největší požehnání by pro nás byla vlčata, k obrazu Smrti. Věřím tomu, že je už teď s naší prací spokojená a čekají nás skvělé věci,“ pokynul hlavou. Co mohlo být větší požehnání, než dar života? Navíc taková vlčata, jaká si Smrt bude představovat a která rodičům pomohou šířit její kázání.
Provedl pak Nelly po úkrytu, která z toho všeho žasla. I na její poznámku o velikosti jejich nového domova se pobaveně usmál. Nebyl tak úplně ve stromě, jako pod ním. A díky hlíně mohli i úkryt v případě nouze rozšiřovat, ale měl pocit, že to takto bude víc než stačit. Byl ale rád, že je tu spokojená a líbí se jí tu. Obzvláště poté, co ho radostí povalila na zem. Zvučně se zasmál, olízl jí láskyplně tvář a pomohl jí zpět na nohy. „Mám to úplně stejně. A bude ještě líp,“ odpověděl, radost z něj přímo čišela. Pak následovala druhá komůrka, která v něm zanechávala trochu obavy. Bál se, jak to Nelly vezme, ale evidentně byla životem vychovaná k tomu, aby ji takové věci dávno neděsily. Vlastně nebylo potřeba takového přemlouvání, Nelly v tom viděla krásu v podstatě hned. „Všemu, v co věřím já, věříš i ty. A rozumíš mi, jako nikdo jiný. Nemohl bych si přát lepší partnerku, Nelly,“ pousmál se na ni vděčně. Myslel to smrtelně vážně. Každý moment, co s ní trávil, ho v tom jen utvrzoval.
Pak nakousl téma Stařešiny, o kterém podle všeho nikdy neslyšela. Zahrnula ho hromadou dotazů, které se snažil zapamatoval, aby nic nevynechal. „Jméno neznám, ale podle všeho nebydlí daleko. Vede jednu smečku, v Cedrovém lese. Pokoušel jsem ho představit Smrti, ale musel jsem na to pomalu, aby se nezalekl. Je to dlouhá cesta, a tak potřebuje čas. Ale mohli bychom se tam někdy vypravit a ten vztah trochu budovat,“ představil nejprve cizince, od kterého se to vše dozvěděl. Pak se ale vrátil zpět k tématu, které nakousl. „Samozřejmě, že ne. Nikdo není mocnější než naše paní. Ale mohla by mu propůjčovat část své moci,“ povrdil jí, že to skutečně možné není. „Ale mohl by být zajímavý. Třeba by nám byl taky schopný nějak pomoci. Ale je to prý dost o náhodě, jak se k tobě zachová. Některé šikanuje, zatímco na jiné je zlatý,“ prozradil vše, co se o něm dozvědědl. Ale bylo to prachsprostě málo na to, aby si mohli udělat nějaký slušný obrázek. „Tvrdil, že u toho jezera, u kterého jsme minulou zimu bruslili.“

// VLA FM10

Etney | Srpen 5/10

Šedý se zdál být rozumný a nad jeho slovy prý popřemýšlí. „Máme vlastně něco společného. Oba chceme pro své nejbližší být nejsilnější a neschopnější verzí sebe samého. A proto bychom udělali cokoliv, sebevíc těžké nebo děsivé to může být,“ upřímně se usmál, když vlkovi položil kompliment. Sice s postranním záměrem si ho ještě o malinko více získat na svou stranu, ale pravda v tom byla. A jestli je na tom skutečně jako on, pro své milované by se i postavil na stranu Smrti.
Vlk mu pak trochu přiblížil svou smečku a zase se ponořil do vysvětlování, v čem jsou tyhle stromy pro smečku nejlepší volbou. Sám pak ale uvažoval, jestli takhle školí kohokoliv, s kým se potká, nebo na něm vycítil, že má v plánu smečku zakládat. Třeba prostě vypadá jako typ, který by na to měl předpoklady. Když se ale začal zajímat o jeho místo pobytu, taky se trochu napřímil. Asi aby nezapůsobil, že na alfování nemá. „S drahou polovičkou jsme v procesu zakládání smečky. Taky není zrovna daleko, tak to vypadá, že budeme skoro sousedy. Les překypuje urostlými javory, určitě ho nemineš,“ prozradil zase on jemu. Vlastně bylo docela fajn si udělat dobré sousedské vztahy s jinou smečkou. A vypadalo to, že s šedým jsou docela na stejné notě. „Měl bych se vrátit, povinnosti volají. Rád jsem tě ale potkal. Třeba z tohoto letmého setkání budou přátelské sousedské vztahy,“ pousmál se, pokynul hlavou na rozloučenou a vyrazil zpět domů.

<< Javorový les
VLAFM9 | Stařešina 1/3

Celá jeho rodina tak nějak od samého počátku neměla naději, že spolu vydrží. Nejdřív málem příšel o Silase, pak ztratil Dravena, až nakonec přišel i o Rowenu. Celá jejich rodina byla disfunkční, obyčejná fraška spojovaná tak maximálně stejnými geny, ale o nějakých vztazích se nedalo vůbec mluvit. To už mu blíž byla právě Nelly a Alkairan, s kterými neměl vlastně nic společného. Ale byli tu pro něj, když je potřeboval. Jeho zvolená rodina, které si vážil mnohem ale mnohem víc, než té do které se narodil. Nelly jeho pocity ale chápala a dávala mu to i najevo. Vděčně se na ni usmál a letmý projev náklonnosti jí opětoval.
Tématem se poté vrátili zpět ke smečce a všemu co to obnášelo. Na pořadu dne byl název, na kterém se velice rychle oba shodli. „Snad ano, měli bychom šířit slovo Smrti dál a nežít jako poustevníci,“ pokynul hlavou na souhlas. „Ve skupině je navíc síla,“ doplnil oproti Nelly vážněji. Bral to totiž spíš strategicky a pragmaticky než jak možnost se s někým dalším sblížit. Nebránil se tomu, samozřejmě, ale priority měl trochu jinde. „Doufám, že ho brzy uvidíme, už je to docela dlouho,“ poznamenal ještě, když už byla o Kaiovi řeč. Měl o něj docela starost.
Téma plánování vlčat prozatím odložili na neurčito a místo toho se pak dali do výběru úkrytu. Vše, co se nezdálo jemu, se nezdálo ani jeho milé a tak nedošlo ani k nějakým sporům. Věděl, že se nic nevyrovná úkrytu, který tu už v zimě našel. A taky že udělal pořádný dojem. Nelly byla nadšená, důkladně si jej s úsměvem prohlížela a uvažovala, před čím vším je ochrání. „Ten přežije nás všechny,“ pousmál se zasněně. Bylo fascinující, do jakých rozměrů stromy narůstaly a kolik generací vlků asi před živly chránily. A že o tom byl v úkrytu jeden důkaz. Snad se kostlivce Nelly nezalekne, ale byla to vlastně hezká symbolika. Oba pak vlezli do úkrytu a naskytl se jim tak pohled na velkou vstupní místnost. „Už nás ani nebude nic studit, už jen na tom mechu se bude spát krásně. Ale mám v plánu ty staré kožešiny nahradit, až se vydáme na lov. To se nám pak bude teprve spát,“ rozzářil se šťastně a zavrtěl ocasem ze strany na stranu. Přistoupil pak k Nelly blíže a láskyplně jí olízl čelo. „Tak vítej doma. Už napořád,“ pousmál se, pohledem pak zavadil o vchod do menší chodbičky. „A tady máme zase ideální místo na zásoby, spolu s pramenem vody pro napití,“ rozmluvil se dál a svou družku vedl do vedlejší místnosti. „Je tu chládek, tak se bude jídlo pomaleji kazit a vydrží nám dýl,“ doplnil, ale jen co zahnuli za roh, spatřil onoho kostlivce. „Taky je tu ale bývalý majitel, kterého už si vzala paní Smrt. Přišlo by mi neuctivé se jeho ostatků jen tak zbavit, jako by neměl žádnou hodnotu. Bez něj bychom neměli tak krásný domov. Tak mě spíš napadlo, že bychom náš úkryt přijali takový, jaký je. A věnovali tohle zákoutí věnování vděku, ať už jeho objeti, tak naší paní Smrti,“ povídal dál a dál a snažil se nějak smysluplně předat, co mu přišlo jako nejlepší řešení. „Takový skromný oltář, kde bychom se mohli všichni setkávat a být vděční za to, co máme,“ pousmál se, když „necháme si doma ohlodanou zdechlinu vlka“ zaobalil do tolika hezkých slov. Jiní by ho měli asi za blázna, ale Nelly pro něj měla pochopení. Když už ale byli u těch starců... "Slyšela jsi Nelly o Stařešinovi? Pověděl mi o něm nějaký vlk, kterého jsem potkal. Prý by mohl být mocný, třeba tak jako Život nebo Smrt."
Sám se poté usadil a vyčkával, jestli náhodou nemá o téhle zemi o něco větší obraz.

Smečkový úkol: Založit úkryt

// VLA FM8 ; Stařešina - Etney - 3/3

Etney | Srpen 4/10

Zdálo se, že šedý znervózněl, jen co Nagesh zmínil Smrt. Že by slabá povaha? Vlk se mu na to moc nezdál, minimálně na první dojem tak nepůsobil. Co ho tedy vedlo k tomu jí nemít zrovna v lásce? Věděl, že uměla být Smrt lstivá a zlá, dost možná i krutá. Ale takový už uměl být život a bylo to přirozenou součástí existence. A Nagesh nebyl zrovna typ, který by se nepříjemným věcem vyhýbal, ba v nepříjemnu vyrostl. „Je dobré být na straně Smrti. Plynou z toho jen samé benefity, které nikde jinde nenalezneš,“ pousmál se. Přívětivě, jako by někomu dával dobrou radu od srdce. Ale do podrobností nezabředával. Jen se pokusil zasét semínko, které za dobrých podmínek třeba vyklíčí. Ale vše dobré potřebuje čas. Dědek mu ale pořád nedal úplně pokoj a stále mu hlodal v hlavě. „Třeba na sebe ještě někdy narazíme a zkušenosti si předáme,“ pokynul hlavou na jeho rozhodnutí, že starce vyhledá. Sám byl zvědavý, ale povinností se smečkou měl až nad hlavu.
Byl rád, že se na magii zeptal. Šedý byl více než ochotný se o své dovednosti podělit a trochu mu tak doplnil mezery v magiích. „Příkaz zní zajímavě. Musí být pro Alfu opravdu užitečná. A v kombinaci s myšlenkami o to více,“ přemýšlel nahlas a vlkovi tak i zalichotil. Měl kupodivu na alfy štěstí, nejdřív ta Mechová, teď… „A jakou že to vedeš smečku?“ I tato informace mohla být užitečná. Ale jeho rady si vzal k srdci. Vlastně mu dost mluvil z duše a automaticky se tak jeho slova stala motem, kterým se bude nadále řídit. Když budeš slabej, nikdo z tebe nebude mít respekt. Budeš nikdo, k ničemu. Rezonovala mu slova šedého hlavou. „Já mám vrozenou magii bolesti. Dokážu mrknutím oka dostat vlky do kolen a žadonit o vysvobození,“ pousmál se hrdě. Přesně taková magie se na alfu hodila, ne? Naháněla hrůzu a respekt. Stačilo si ho pohněvat a všichni toho budou litovat. „A taky neviditelnost, i ta se docela hodí,“ doplnil nonšalantně.

// VLA FM7 ; Stařešina - Etney - 2/3

Etney | Srpen 3/10

Šedý se nad jeho reakcí pobaveně uchechtl, asi to nebyla zrovna reakce, s kterou se poslední dobou setkával. Třeba o nějakou zajímavou událost přicházel a ani o tom nevěděl, ale zatím mu to moc smysl nedávalo. Starých dědků se po Galliree asi musí motat hafo a nikdo z nich do kolen nejde. Sám ale uznal, že má svým způsobem pravdu. Asi to byl jen nafouknutý hype, na který všichni bez přemýšlení najeli. Ale tím, jak se o něm dál rozpovídal, už v něm trochu zájmu vzbudil. Stačilo zmínit slovo „mocnej“ a Nageshovi se zalesklo v očích. „Mocný jako Smrt, třeba?“ naklonil hlavu na stranu. „Třeba právě díky ní tu pořád oxiduje, a ne a ne chcípnout,“ zauvažoval nahlas. Jestli byl na její straně, vlastně by se ani nevidil, kdyby jeho paní zatahala za nějaký ten provázek a udělala z něj nesmrtelného a mocného. „Už nezní tak marně, třeba na něm fakt něco bude,“ přimhouřil oči a plácl o zem ocasem. „Co to vlastně ovládáš za magii? Ještě jsem nikdy takové oči neviděl,“ nadhodil příhodně, když už byli u té moci.

// VLA FM6 ; Stařešina - Etney - 1/3

Etney | Srpen 2/10

Byl tak zabraný do nic nedělání, že si ani moc neuvědomoval, že tu vlastně není sám. Ne teda, že by to tu nějak patřilo, byl to veřejný prostor jako jakékoliv jiné jezero. Jeden vlk se ale rozhodl ho oslovit a nadhodit konverzaci. Se zájmem se při zvuku kroků otočil, aby před sebou viděl mohutného šedivého vlka, s podivnými obrazy po těle. Co bylo ale divnější, jeho oči byly v podobně bílo fialových odstínech. Hned mu v hlavě naskočila konverzace o magiích, kterou spolu s Nelly vedli a udělal si v hlavě pomyslnou poznámku, že se na ni bude muset vlka zeptat.
Ten se ale zajímal o nějakého starého dědka. A vlastně moc nepochopil, proč by někoho měla tahle chodící fosílie zajímat. A ještě k tomu podle všeho náladová. „Ne, a soudě podle tvých slov o to ani moc nestojím,“ pokrčil nad tím rameny. „V čem je nějakej pošahanej dědek tak zajímavej?“ vyslovil nakonec to, co mu v hlavě momentálně hryzalo mozkové záhyby.

// VLA FM5

Etney | Srpen 1/10

Měl momentálně hlavu plnou smečky, Nelly a všeho, o čem se bavili. Jeden hlas mu v hlavě překřikovalo dalších šest, až se prolínaly do jednolitého šumění, nerozpoznatelné a nerozmotatelné. Bodejť, že pak obrazně od všeho toho zmatku utekl do jakéhosi zákoutí mysli, nebo kde že tohle podivné místo bylo. Bylo skutečné, nebo pouhý výplod fantazie? Nebyl si jistý, ale co věděl, bylo to, že tu ty hlasy odezněly. Byl tu jen on, líně vlnící se hladina jezera a ticho. Zhluboka se nadechl a zahleděl se někam za modrý horizont. Zavřel oči. Vydechl. Dlouze, chvíli zadržel dech a znovu se zhluboka nadechl. Bylo to vlastně dost příjemné, utéct na chvíli od všech těch povinností, i kdyby jen na chvíli. Těšil se na to vše, bylo to nové, zajímavé. Ale taky trochu děsivé. Veškerá zodpovědnost tak nějak padala cha nechca přímo na něj a kdyby se komukoliv něco stalo, byla by to jednoduše jen a pouze jeho vina. A to bylo snad nejděsivější na tom všem. Oči otevřel a zahleděl se na tu vodu, stejně sytě modrou, jako oči Nelly. Ne, byli na to spolu. Společně to půjde.

VLA FM4 | Smečko-úkol: Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Během značení bylo docela ticho, ale mu to nevadilo. Stačilo mu být v její přítomnosti a i když třeba mlčeli, nebylo to jakkoliv nepříjemné. Neměl potřebu jej vyplnit, nebo jakkoliv rozbít. Mohli tak s klidem procházet lesem, pozorovat okolí a nasávat klid, který tu panoval. Jen ptáčci štěbetali, vítr rozhoupával horký vzduch a tráva šuměla. Nelly po chvíli ticha a přemýšlení promluvila a zeptala se na Rowenu. Chvíli mlčel, zpracovával v sobě odpověď, než nakonec přiznal: „Asi jo.“ Na to pak následovala zase chvíle ticha, než se rozpovídal trochu víc. „Je to jako bych nikdy neměl rodinu. Otce jsem nikdy nepotkal a matka stála za červavou zdechlinu. Můžu se sebevíc snažit pochopit, proč se pro nás nevrátila, ale prostě to nejde. Přivedla nás na tenhle svět, měla být jedinou jistotou v našich životech a vybodla se na to. Jako by jí bylo lhostejný, jestli se dožijeme jara,“ zamručel, načež si vzpomněl na Silase. Třeba si tím kompenzovala, že ho zabít nemohla. Tak se prostě vybodla na všechny tři. Třeba zdechnou sami, že? Míň práce a tlapky čistý, ušklíbl se pro sebe. Nechápal, jak můžou být některý rodiče až tak moc na baterky.
Místo toho se raději dali do vymýšlení názvu smečky. Sice přišel s docela jednoduchým řešením, ale Nelly se zalíbilo. „Tak domluveno. Naše Javorový smečka,“ pousmál se. Bylo to, jako by právě položili základní kámen celé jejich budoucnosti. To nejzákladnější měli z krku, teď zbývaly detaily. „No,… asi ani nevím jak k nim vlci příjdou? Třeba to prostě příjde samo od sebe, jako nějaký další životní krok. Nic nečekáš a bum, probudíš se a máš v noře mrňata,“ přemýšlel nahlas. Tohle téma už předtím u jezera nakousli a shodli se, že by to bylo fajn, ale chyběla jim jakási instruktáž. „Zatím bych to asi neřešil, stejně nemáme ani založenou smečku. A nerad bych, aby z nich byli tuláci. Chci, abychom měli všichni domov, se vším všudy. Pojď, ukážu ti něco,“ pobídl ji s úsměvem a vykročil směrem, kde tušil, že by mohl mýt úkryt. Byl tu přeci jen jen jednou a to na něj narazila úplnou náhodou. Cestou narazili na noru, která už od pohledu vypadala docela stará a malá. Jako by v ní v minulosti žila nějaká liška, nebo tak něco. Opatrně nakoukl dovnitř a vyhodnotil. „Tady bych úkryt nedělal, viděl jsem mnohem hezčí místo,“ okomentoval a místo toho vyrazil jinudy. Ani další skály, které by vypadaly jako ideální místo na smečkový úkryt, nepůsobily jako nejlepší volba. „Až budeme mít vlčata, bál bych se, že by si tu něco udělaly. Spadly, zlomily si nožku, nebo tak něco. A hlavně tam bude v zimě hrozný chlad,“ poznamenal u druhé možnosti, a tak vyrazil dalším směrem. Tentokrát si byl ale jistý, že jde správně. Dorazili totiž do samého srdce javorového lesa, kde se jim odkryl pohled na velký starý javor. Větve se rozebíhaly do všech možných směrů. Teď už ani nebyl vstup celý prolezlý pavučinama, místo toho do prostorné chodby svítilo slunce a chodbu hezky rozzářilo. „Tohle je ale to ono,“ pousmál se na ni a zavrtěl vesele ocasem. Hlavou ji pak pobídl, aby vykročila první a sám ji pak gentlemansky následoval.

Javor >>

VLA FM3 | Smečko-úkol: Vymyslet název smečky

Nevěděl ani kdy to přišlo, nebo jestli byl tak slepý, že si toho nikdy nevšiml, ale Nelly dospěla. Už z ní nebylo takové rozjívené třeštidlo, které světu nerozumělo, ale rozumná mladá dáma. I jejich poslání velice rychle pochopila dokázala i ona jemu připomínat jeho místo na jejich cestě. Nebýt jí, asi by se magie bolesti zalekl, bral ji spíše jako nebezpečnou a vyhýbal se jejímu používání, ale teď? Díky ní to viděl úplně jinak. „S takovou si na nás nikdo netroufne. A kdo se jen pokusí ti zkřivit chloupek, okusí čeho je ta magie schopna,“ ušklíbl se zlomyslně. A nebral to jakkoliv na lehkou váhu, nebo jako nějaký zveličený vtípek. Byl by schopný ubližovat, i dost možná zabít, pokud by na to došlo. Nelly pro něj byla na prvním místě a vše ostatní šlo stranou. „Máš naprostou pravdu. Musíme se stát nejmocnějšími, abychom dělili naší Paní radost,“ pokynul hlavou a hrdě se na ni usmál.
Co se ale lichotek týče, nedokázala je příjmout. Tedy vnitřně ji asi těšily, ale zdráhala se a namítala. „Pff, to sotva,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. Copak to bylo vůbec možný? „Nikdo ti nesahá ani po drápky,“ namítal s jistotou v hlase. A i kdyby, tak co? Pro něj byla Nelly jediná na světě a jakékoliv jiné vlčice mu mohly být jedno. Oči měl jen pro ni.
Trochu se bál, jaký názor bude mít Nelly na jeho rozhodnutí, které udělal tak nějak bez ní. Ale věřil tomu, že tu není co by se mohlo nelíbit. Hledal místo, kde by se jí žilo krásně a hlavně má v plánu jim ho rovnou přivlastnit. Žádné dělení nepřipadalo v úvahu. A tak se společně vydali les i označit, aby tím zpečetili začátek jejich života tady. Nelly cupitala po jeho boku a sice se hlavně kochala okolím, ale i ona se podílela na značení. „Líbí se ti to tady?“ pousmál se po chvíli ticha a rozhlížení po lese, který byl prosvícen jasným poledním sluncem. V zimě vypadal o dost ponurněji, ale i tak byl krásný. Ale teď, když veškerý sníh roztál a prokoukla zeleň, byl opravdu nádherný. Na její slova, že budou muset hranice hlídat poctivě, souhlasně pokynul hlavou. „Možná bychom měli vymyslet, jak se to tu bude jmenovat. Nebo tedy naše smečka,“ nadhodil rovnou myšlenku, která se tak nějak pojila k značení hranic. „Můžeme mít jednoduše Javorovou smečku, nebo si vymyslet něco speciálního,“ přemýšlel nahlas. „Ale Zrádnou už ne. Zbytečně se nám do osudu vpilo neštěstí, kterému se tomu dalo předejít,“ rozhodl. Zvědavě pak koukl po Nelly, zda i ona má nějaké nápady.

<< Jezírka (přes Mahtae)

VLA FM2 | Smečko-úkol: Označkovat hranice území

Mrzela ho celá ta situace. Jestli nechtěl někomu ubližovat, byla to právě Nelly. Vždyť ta si to absolutně ničím nezasloužila, byla to nejčistší duše široko daleko. A to, že za její bolest hlavy mohl on, ho vnitřně úplně stahovala. Ani si neuvědomoval, že je schopný něčeho tak… nebezpečného. Ale Nelly to viděla jinak. Nezlobila se, naopak na tom začala hledat pozitiva. A měla pravdu. Když to teď tak popisovala, znělo to opravdu mocně. Skoro jako by mu ji seslala Smrt samotná. Vděčně se na ni pousmál, hlavně proto, že se už cítila lépe, ale i za její slova. Vlastně si připadal najednou o něco víc užitečně. Jestli dokázal bolest způsobovat, třeba by ji mohl i potlačovat, nebo i třeba léčit? Hlavně teď měl další způsob, jak své milované bránit. A to se vyplatí vždy.
„Netuším, v tomhle mám upřímně mezery. Ale měli bychom to od jiných vlků zjistit. Bude se nám to hodit,“ rozhodl a pomyslně si to zapsal za uši. Zdálo se to být dost klíčovou informací, která nebude úplně lehká k získání. Ale třeba se jim to nějak postupem času podaří odkrýt. Téma se pak přirozeně opět vrátilo k očím, když už byla řeč u magií. Rowena je měla taky modré, ale jinak. Nevypadaly jako oceán, ale jako deštivé nebe poseté blesky. Strýc Alastor zase štiplavě zelenkavé, Alfredo stříbrné a Wisteria magnetové. Matně si vybavil i Saturnuse, který měl oči nebesky modré. Všichni ale měli něco společného, měli oči zbarvené. Tak jaktože on ne? Magii objevil, hned dvě. Ale oči mu zůstaly nadále zlaté, stejné, s jakými se narodil. „Nejkrásněji,“ pousmál se místo stresování nad svými nedostatky. Stále měl čas, třeba se mu oči zbarví později také. „Hrozně ti sluší, vypadá tvůj kožíšek víc namodrale. Vypadáš, žes spadla přímo z nebe,“ pochválil ji a natáhl se blíže, aby jí olízl tvář. Vždy jí to slušelo, ale teď na ní bylo něco naprosto kouzelného.
Oba se pak dostali do lesa, který pro ně už v zimě vybral. „Tak, tady to je. Náš nový domov,“ usmál se na ni hrdě a docela silně začal mávat ocasem ze strany na stranu. Už už by ji bral k prohlídce jejich velkého úkrytu, ale to by mu do čenichu nesměly padnout cizí pachy. Byli už sice dávno pryč, ale evidentně to tu bylo docela frekventované a vlci si sem chodili jak se jim zachtělo. „Cítíš to taky? Byli tu cizí vlci. Jestli tu máme založit smečku, měli bychom to tu hned ze začátku začít značit,“ poznamenal, pokynul hlavou a rozešel se po hranicích území. Už Rowenu kdysi zahlédl značit hranice, a tak si byl celkem jistý, co dělá. Začal se tedy otírat o stromy, na kterých zanechával nejen svou pachovou stopu, ale i tu a tam chomáček srsti. Byla to jak do očí bijící vlajka – vstup zakázán.

VLA FM1

(//Vsuvka, co se vše odehrálo v rozcestníku :D) Bylo tak osvobozující cítit to co cítil a konečně na to znát odpověď. Svět najednou dával mnohem víc smysl a neplácal se v těch zmatených emocích, které s ním tak cloumaly. Prostě ji miloval. Tak jednoduché to bylo. A ona zase jeho, což na tom bylo to nejlepší. Hrozně se těšil, až spolu začnou žít nanovo, tentokrát doopravdy. Ne jen živořit a snažit se v životě navigovat, jak jen to jde. Tentokrát to uchopí pevně do svých tlap a poprvé bude mít nad něčím skutečně kontrolu, bude věcem dávat řád a dohlížet na to, aby vše fungovalo. A po boku bude mít největší podporu, jakou si kdy mohl přát, v podobě Nelly. Spolu zvládnou totiž úplně cokoliv.
Nelly pak experimentovala s vodou, až se pořádně polekal. Mít tak dlouho hlavu pod vodou vypadalo opravdu nezdravě a nepřirozeně, ale Nelly to šlo samo od sebe. Vždyť už ani neměla zlaté oči, ale pomalu a jistě se jí barvily do modra. „Dokonce máš nádherně modré oči! Jako ten nejhlubší oceán,“ rozbásnil se s úžasem v očích. To jeho stejná magická transformace nečekala, zato svou vrozenou magii nehezky potrénoval na Nelly. Vlčice se začala chovat podivně, jako by ji něco bolelo. A taky že bolelo, sama to z posledních sil vykuňkla. „Nelly! Do háje!“ vyděsil se a přiskočil k ní. V ten moment se mu samozřejmě soustředění přerušilo a magie tak přestala působit. „Jsi v pohodě?“ dloubl do ní jemně čumákem a otřel se hlavou o její krk až po ramena. Neměl absolutně ponětí, co to do ní vjelo, ale byla to až nepříjemná náhoda. „Myslíš, že jsem za to mohl já? Že ovládám…bolest?“ polkl na sucho. Znělo to strašně nebezpečně. „Pojď, měli bychom vypadnout. Ukážu ti náš novej domov, snad to brzo odezní,“ nadhodil způsob, jak ji přivést na jiné myšlenky a zamířil do Javorového lesa.

Javorový les (přes Mahtae) >>

Měl radost, že to od něj pochopila a vlastně přijala za pravdu. Skoro by to do sebe neřekl, že někoho dokáže tak přesvědčit a ono to šlo tak nějak samo. Stačilo mluvit otevřeně o tom, jak svět vnímá sám a ostatní se samovolně přidávali na jeho stranu. Dost mu to zvyšovalo sebevědomí a připadal si, jako že dělá správnou věc. „Vždycky s náma chtěl být, patříme k sobě, všichni tři. Prošli jsme si těžším obdobím, určitě by se na nás nevykašlal teď,“ namítal. Nezdálo se mu to moc pravděpodobné a o Alka přijít nechtěl. Bral ho víc jako rodinu než svoje pokrevníky. „A to že rituálem neprošel přece neznamená, že jím projít nemusí dodatečně. To není jen pro vlčata. Je to pro kohokoliv, kdo Smrt příjme do svého srdce. A na to nejsi nikdy moc stará,“ pokýval hlavou na to, aby dal svým slovům důraz a věrohodnost. I s jizvou byla překvapivě v pohodě, i když byla dost mírumilovný tvor. Přijala bolest jako nutné dobro a znamení toho, že budeme navždy propojeni. „Krásně jsi to popsala,“ pochválil ji, když to popsala lépe než on. Hned se mu ten nápad líbil daleko víc.
Sám se Nelly inspiroval a pořádně se napil. Teploty stoupaly a léto bylo za rohem. V periferním vidění zahlédl, že Nelly ponořila celou hlavu pod vodu, ale moc si z toho nedělal. Chtěla se určitě osvěžit, po tak dlouhé cestě. Ale když dopil a modrobílá hlavička byla pořád pod vodou, překvapeně zamrkal a přemýšlel, jestli tam není už nějak moc dlouho. „N-nelly?!“ houkl vyděšeně a přemýšlel, co dělat. Co když nedýchá? Má ji vytáhnout za kožich? Už už otevíral tlamu, že ji chytí za zátylek a vytáhne nahoru, když tu se sama vynořila. Musela si všimnout, jak vypoulené oči měl. „Dlouho, už jsem začínal mít fakt strach!“ zvýšil trochu hlas, jak vyplašený pořád byl. I srdce mu divoce bilo. „Jak je to možný? Myslíš, že se ti projevila magie?“ vyzvídal, když se trochu uklidnil. „Mně se taky magie projevila, umím se částečně zneviditelnit. Ale zatím to neumím na povel, jen tak sám od sebe,“ pochlubil se taky, ale bohužel se předvést nemohl. „Ale třeba to výjde, tak počkej.“ Nechtěl být jediný, kdo neumí cool magické triky. A tak se pokoušel soutředit na magii v sobě, vší silou. Jenže místo zneviditelnění začal působit Nelly migrénu, čím víc se soutředil.

<< Ježčí plácek (přes Středozemku)

Nelly pozorna poslouchala a i když měla pochybnosti, vypadala, že nad tím minimálně uvažuje. Což byl základ k úspěchu. „Někdy je potřeba, aby to bylo v životě nepříjemný, aby sis pak cenila toho když to je příjemný. Kdybychom se neodloučili a neměli hrozný strach, nikdy bychom si tak necenili toho, že můžeme být konečně spolu. A přesně proto na nás musí být Smrt někdy zlá, aby nám ukázala, že máme být vděční za to co máme. Ale rozhodně si nás váží víc než těch, kteří ji ještě nepoznali pořádně,“ namítal. Byl smířený s tím, že s ním nebude Smrt jednat opravdu přátelsky a vlastně s tím byl v pohodě. „Když ji budeme nosit v srdci a přineseme jí nějaký hezký dar, určitě uvidí, jak moc jí uznáváme a bude s námi mluvit daleko lépe,“ pousmál se na ni povzbudivě. „Každému přece udělají radost dárečky,“ zazubil se. To ona jistě dobře znala.
Nelly pak nadhodila, že odchodem Roweny vlastně převzali kult do vlastních tlap. „To…je vlastně asi dost možný,“ řekl pomalu, jak mu to v hlavě tak nějak zapadalo do sebe. Jestli Rowena s kultem praštila, nebo ho dál šíří jen bez nich, asi jí to bude jedno, že někdo založil další „odvětví“ a s kultem vášnivě pokračuje. Naopak, měla by to brát jako velkou poctu, že Smrti dovedla tak věrné následovníky. Měl to přece jen předurčeno od narození. „Ale minimálně i Kai do kultu patří. Možná bychom měli zavést nějaké poznavací znamení, jak jiné členy kultu na první pohled poznat. Rudé čáry, jako z té přísahy,“ pousmál se na ni. Znělo to slibně, vlastně i geniálně. „Jizva, která nás bude spojovat navždy,“ doplnil. Znělo to docela děsivě, způsobit si jizvu navzájem. Ale nepotvrzovalo to snad to, o čem před chvílí mluvili? Všechno dobré vzejde z bolesti.