Gallirea - Příspěvky uživatele

Jeho odpuštění ale bylo vzápětí odmítnuto, na což překvapeně zamrkal. Neměl ponětí, odkud vzala pocit, že by to snad dělala pro jeho pochopení a soucit. Dokonce to pak překroutila do životní lekce. „Nemyslel. Neodpouštím ti, protože je mi tě líto. Odpouštím ti, protože to tak cítím,“ namítl.
Když došla řeč na něj a Nelly, zeptala se, jaký spolu mají vztah. „Mhm,“ zamručel souhlasně. „I kdybych se rád za svými polo-sourozenci podíval, nemyslím si, že bych u vás byl vítaný. Ale kdybyste se chtěli přijít podívat na návštěvu, rád je uvidím,“ potvrdil její domněnku o budoucích návštěvách. A kdo ví, třeba se bude časem, až k sobě najdou cestu, těšit i on na ni. Ale na to bylo zatím moc brzo. Ona vypadala, že je v životě spokojenější. Měla rodinu, zázemí a smečku, na kterou se mohla spolehnout. Vlastně se to zdálo jako opravdová výhra. „Moc ti to přeju. Vypadá to, že jsme se oba v životě někde našli,“ pousmál se. Poslední poznámka, kterou ale utrousila, byla evidentně směřovaná na něho i Nelly. Neměl v plánu jí to předhazovat, ale nemohla se tvářit, že je všechno touhle konverzací vyžehlené. Skoro měl pocit, jako by odmítala validovat jeho stranu a vlastně nevěděl moc co říct. „Nevím, proč bych ti to měl vmetat do obličeje při každé příležitosti,“ naklonil nechápavě hlavu na stranu. Následně ale zavrtěl hlavou. „Nebo jinak. Pojďme si raději nastavit nějaké hranice, aby tenhle vztah mohl fungovat. Jako dospělí,“ navrhl a když ona nastavila svou hranici, hodlal udělat totéž. „Nikdo ti nebude v budoucnu nic vyčítat, o to se postarám. Ale zároveň nechci, abys pocity mě i ostatních, kteří v tomhle životním období hráli roli, jakkoliv nevalidovala. To, že zapomeneme na to, že se celé tohle nešťastné fiasko událo, neznamená, že se to na nás všech nepodepsalo. A stejně tak jako ty máš právo se cítit, že jsi na to celé zůstala sama, i my máme právo se tak cítit. I můj otec, strýc Alastor a Alfredo měli své důvody, proč odešli. Taky to pro ně třeba byla jediná cesta. To neznamená, že to bylo vůči tobě fér,“ rozpovídal se zase on. „Proto když padne téma, že jsme zůstali během naší první zimy opuštění, tak to automaticky neber jako útok na tebe a tvé jednání. Je to prostě konstatování faktu, jako to, že jsi na mateřství zůstala sama ty,“ uzavřel. Přišlo mu to rozumné a doufal, že to pochopí. Pokud by ale neměla snahu, neviděl by v jejich vztahu moc budoucnost. Vzájemný respekt a pochopení musí jít z obou stran.

<< Asgaar

Spolu s tmavou vlčicí opustil smečkové území a vykročili na pláň, odkud do lesa s Nelly přišli. Jak už napověděla v lese, nehodlala se vzdalovat moc daleko, aby nenechala vlčata o hladu, což naprosto chápal. Sám měl poté své plány, které prostě nepočkají, a tak se kus za hranicemi posadil do vysoké trávy. Rowena pak nakousla, že by ráda vše uvedla na pravou míru a rozpovídala se o tom, jaká situace byla pro ni. Možná za to mohla magie emocí, kterou měl nově od Smrti umocněnou, nebo prostě s vlčicí soucítil, ale věřil jí. Poprvé za dlouhou dobu s ním mluvila jako se sobě rovným, s kterým se snaží chyby v minulosti vyjasnit, ne jako s podřízeným, kterého poučuje. Možná by její odchod bral snáz, kdyby se na ni tak neskutečně neupnul, když byl ještě malý. Ale stalo se, ani na ni nebyl osud milosrdnější. Navíc z ní cítil opravdovou lítost za vše, co se stalo, a to mu stačilo. „Odpouším ti,“ odpověděl prostě a na jeho tváři byl znát jakýsi klid. Jako by z něj to břímě té křivdy opravdu opadlo. Nikdy to nebude asi v pořádku, pořád si byli dost cizí, ale dokázal pro jeji situaci najít pochopení.
Teď se ale pozornost pomyslně přesunula na něj. „Jsem,“ pousmál se jemně a pokýval hlavou. „Zima byla těžká, všechna zodpovědnost tak nějak přirozeně padla na mě a musel jsem se postarat jak o sebe, tak o Alka i Nelly. Dost jsme se za tu dobu sblížili, jsou pro mě v podstatě rodina,“ prozradil pak, co se událo za dobu, co se neviděli. „Teď, když už jsme dospělí, je to ale podstatně snazší. Najednou mám pocit, že vím, co dělám a že mám nad věcma nějakou kontrolu. Proto s Nelly zakládáme smečku. Abychom měli vlastní hezké místo pro sebe a začali pomyslně nanovo,“ pousmál se a pohledem se při vyprávění upínal někam za horizont. Možná ho odsoudí, že se pouští do podobné chyby, jakou udělala ona. Ale on si v tomhle rozhodnutí byl dost jistý. Věděl, že to je něco, čemu chce dát alespoň šanci. „Vidím, že jsi pomyslně začala nanovo i ty. Jsi v Asgaaru spokojená?“ přesunul svůj pohled opět na Rowenu. Vypadala, že je spokojená. Pravděpodobně se jí život za tu dobu konečně srovnal a obrátilo se na ni trochu štěstí.

Nevěděl, čím to bylo, ale zdejší alfě viditelně leželi v žaludku. Bylo to tím, že se přiřítil do středu dění a viděl jednoho ze svých členů v slzách? Dost pravděpodobně. Tak jako tak se mu z nich ježila srst, až si neodpustil trochu chladnou poznámku o jejich mravech. „Omlouváme se, už se to nestane,“ poklonil pokorně hlavu. Měl pocit, že se při jejich představení poklonil, ale teď si tím stoprocentně jistý najednou nebyl. Ještě že nehledali domov, tady by jej rozhodně nenašli. I na konverzaci v soukromí neměli na území nárok, což musel respektovat. Jen ho mrzelo, že udělal až tak špatný dojem, že ho na smečkovém území absolutně nevystojí, i kdyby byl v doprovodu jeho člena. „Není problém. Děkujeme za váš čas,“ poděkoval, pohled ale poté přesunul k partnerovi Roweny, který se stihl před odchodem představit. „Těší mne,“ pokynul hlavou, tentokrát ale nezapomněl ani na slovní odpověď. Jestli ho ale těšilo setkání s Belialem, to netušil. Nevěděl pořádně, jak se o něm má cítit. Přál Roweně někoho, s kým našla odvahu mít rodinu? Asi ano, přál jim to. Jen ho mrzelo, že jeho takové štěstí nepotkalo. „Zakládáme si smečku v nedalekém javorovém lese,“ prozradil nakonec, hlavně asi proto, aby se před Sionnem nezdál příliš tajuplně a podezřele. „Rád jsem vás poznal. Na shledanou“ pokynul oběma vlkům na rozloučenou, ale nemohl se zbavit dojmu, že to po Sionnově jedovaté poznámce bude vypadat jen hrané na oko. Spolu s Nelly poté opustili území smečky a rozešli se jinam.

Středozemka >>

Konflikt naštěstí vybublal stejně rychle, jako přišel a obě vlčice se uklidnily, za což byl opravdu vděčný. Vděčně se pousmál na Nelly a lehce pokynul hlavou i směrem na Rowenu, na znamení jakéhosi respektu, že se rozhodla trochu stáhnout. Rowena poté namítala, že vlčici skutečně věřila, a tak začal úvažovat, zna tu vlčici dobře znala. Pokud byly dlouhodobé kamarádky a svěřila tak jeho i sourozence někomu, kdo pro ni byl bližší něž rodina, pochopil by to. Zůstala na to celé sama a už od začátku byl svědkem toho, že se mateřství vyhýbá. „To už je jedno,“ broukl smířlivě. Nikdo z nich už neměl jak minulost ovlivnit. Spíš ho zajímalo, jak se k jeho příchodu postaví nyní.
Pohled přesunul na obě vlčata, která si hrála nedaleko. Na jeho otázku avšak neodpověděla, asi hlavně proto, že přišpěchali další dva členové. Nejprve bílý, z kterého sálal respekt a po malém okamžiku i vlk s neonově zbarveným ocasem. Byl neskutečně cítit Rowenou, evidentně byl otcem jeho polovičních sourozenců. Tím se vše vysvětluje, pomyslel si, když si vlka spěšně změřil. Hlavou mu ale projel podivný pocit, jako by mu snad někdo četl myšlenky. Připadal si najednou prapodivně průhledně. Pocit ale netrval dlouho a velice rychle zase odezněl. Podezíravě si přejel oba nově příchozí, ale kromě lehkého přimhouření očí to nekomentoval. Bylo to sice neslušné, hrabat se mu takhle v mysli, ale byli tu za vetřelce. Což ho přivádělo k tomu Bílému odpovědět. To už se ale jala Rowena slova představila je, načež jen pokorně poklonil hlavu na znamení pozdravu a respektu, než pak pokračovala s žádostí o jejich členství. Tohle gesto ho překvapilo, ne že ne, ale musel jej velmi rychle odmítnout. „To nebude třeba, domov už máme jinde,“ namítl a na zdůraznění svých slov jemně zavrtěl hlavou. Více své důvody k pobytu zde naštěstí rozvíjet nemusel, a tak přesunul pohled na Rowenu, která ho nyní žádala o konverzaci mezi čtyřma očima. Chvíli váhal. Nevěděl pořádně, co by si mohl s matkou říci, po tak dlouhé době. Pořád v něm bublaly výčitky, sebevíc se snažil její situaci pochopit, ale asi už druhou příležitost jen tak nedostane. „Dobrá,“ pokynul hlavou na souhlas a pohled opět přesunul Nelly, která vedle něj reprezentativně seděla a mlčela. Byl na ni nesmírně hrdý, přesně takovou podporu momentálně potřeboval. „Nelly, zlato, počkala bys na mě u jezírek?“ obrátil se na ni s prosbou v očích, ale vlastně už byl vnitřně rozhodnut. Jemně jí tak přiložil čelo k tomu jejímu a po malém rozloučení se zase odtáhl. „Brzy vyrazíme domů. Nezdržím se dlouho, slibuji,“ pousmál se, vyprovodil ji pohledem a poté se opět zahleděl na Rowenu. „Můžeme vyrazit,“ vybídl svou matku, aby je vedla a sám vyčkával.

Nepoznával je, minimálně ze začátku, ale když ji to docvaklo, bylo to jakoby přepla. Cítil hromadu emocí, které jako by byly hmatatelně ve vzduchu, ale pořádně v nich nedokázal číst. V hlavě mu hučelo, až se nemohl pořádně soustředit. V sobě samém se mísil šok, zklamání, vztek, ale i lítost. Jediný, kdo to podivné tiché rozpoložení dokázal prolomit byla Nelly se svými výčitkami, které se setkaly odseknutím Roweny. "Nikdo Nelly nezkřiví ani chloupek," oznámil Rowena pevně. "Mám to pod kontrolou. Musím si to vyřešit sám," obrátil se vzápětí na Nelly a tím ji tak poprosil, aby se dál neschylovala k slovním útokům, sebevíc k tomu mohla mít důvod.
Rowena pak poslala dvě malá vlčata, aby si šla hrát jinam. Jsou to... mý sourozenci? Museli být, vypadali jako dvě její malé kopie, s špetkou genů někoho jiného. Ale nepochybně byli její. I to ho na tom štvalo, ale snažil se emoce držet na uzdě a jednat racionálně. "Ale nepostarala, nikdo se tam za celou dobu ani neukázal. Jak se o nás mohla postarat cizí vlčice, když nás nechtěla ani vlastní matka?" Mohl jí jejich bídnou situaci během zimy přiblížit víc, ale určitě byla schopna si to domyslet. Už po fyzické straně vypadali, že si prošli opravdu krutou zimou a jejich těla dlouhou dobu strádala. "Znají aspoň svého otce, nebo i na ně se vykašlal?" poukázal čenichem na vlčata, která si nedaleko hrála. Neměl ponětí, jestli měli stejného otce, nebo si našla někoho zodpovědnějšího. "Alespoň mají domov, za to jsem rád," pronesl smířlivě. Měl trochu obavy je s Rowenou nechat, soudě podle své zkušenosti, ale minimálně by nezůstali úplně sami.

Nelly se návštěva přestávala líbit, jen co vstoupili na hranice. „Nemůžeme odejít, vzbudilo by to podezření, co jsme to vůbec dělali. Byly by z toho jen zbytečné problémy,“ odbyl trochu její snahu odejít, protože byl opravdu přesvědčený, že by z toho nevzešlo nic dobrého. Když už sem přišli, museli to holt dotáhnout do konce.
Nějakou dobu se ale nic nedělo, a tak začal sám zvažovat, jestli přeci jen neodejít. To už k nim ale dolehly tři hlasy. Dva drobné, vlčecí a jeden dospělý, z kterého se mu postavila srst na zádech, aniž by dokázal poznat proč. Něco na něm bylo prostě jiného, povědomého. Když se pak tmavá vlčice vynořila mezi stromy s dvěma obdobně zbarvenými prcky, přejel ho mráz po zádech. Překvapeně na ni chvíli koukal, neschopný ze sebe cokoliv dostat. Zdálo se mu to? Měl za to, že musela být mrtvá. Ale právě tu stála v tváří tvář oběma, jako by je snad nepoznávala. Střelil překvapený pohled po Nelly, zda i ona je stejně v šoku jako on a pohled vrátil k Roweně. Byla to ona, byl si tím naprosto jistý. „Roweno..? C-co tu děláš?“ vylezlo z něj jen to první, co ho momentálně žralo nejvíc. Co dělá tady? Proč nezůstala s něma, v tom zpropadeným lese, když ji nejvíc potřebovali? „Proč ses nevrátila?“ Byl pesimista, už si dávno domyslel tu nejhorší možnou alternativu a tu přijal za nejpravděpodobnější, ale asi to prostě potřeboval slyšet od ní. Nenapadal ho jediný dobrý důvod, proč se na vlastní vlčata vykašlat, ale třeba ho neznal. Třeba neměla jinou možnost.

<< Středozemka

Ani jeden ze změn plánu nadšení nebyli, ale moc jiného jim nezbylo, když už nebyl stařec k nalezení. Další nejlepší alternativou bylo využít toho, že jsou tady a seznámit se trochu s okolními obyvateli, navázat nějaké přátelské sousedské vztahy a vědět, na čem vlastně jsou. Třeba si i vyjasnit, kde daná smečka nejčastěji loví, aby se nestalo, že se jim budou motat na lovišti. Prostě takové základy. Nelly to ale spíše brala jako příležitost rozšířit naše řady. „Hmm, to by bylo dost neslušné, přetahovat jim členy. Mohli by se nám za to pak mstít,“ zamručel Nagesh skepticky. Nechtěl si to moc u alf rozhodit, ne hned takhle ze začátku. Ale Nelly to pravděpodobně stejně myslela jako žertík, který on bohužel nepochopil. Byl z toho setkání trochu nervózní, tím že nic podobného nikdy nezažil.
Jen co ale prošli mezi prvními stromy a do nosu je praštil smečkový pach, zastavil, jako by mu zkaměněly tlapky. „Počkáme tady,“ rozhodl a dal o jejich přítomnosti vědět táhlým zavytím. Poté zůstal stát a očima střílel po okolí, zda se někdo neukáže.

// Jsme na vyzvednutí domluvené s Rowenou

<< Červená řeka

Nelly měla obavy, co se stane, když tam ten stařec nebude. „No, tak něco vymyslíme na místě,“ prohodil to, co mu přišlo nejrychleji na jazyk. Co jiného se dalo dělat? Pravděpodobně jít domů, ale zatím se mu ještě nechtělo. Chtěl domů jít s dobrým pocitem nové zajímavé informace. Zakončit to na pozitivní notě. Ale to se nestalo.
Naopak, obavy Nelly se vyplnily a dědek na pláni skutečně nebyl. „Možná to má co dočinění s tím, že je fakt podzim za rohem. Jestli to bral jen jako letní soutěžení, tak už ho asi neuvidíme,“ zauvažoval nahlas, načež trochu otráveně zafuněl. Vlastně se těšil, až ho zase nějakým způsobem potrápí a tentokrát se nenechá převést. Nu, škoda. Plány museli změnit, do čehož se mu moc nechtělo. „Co takhleee,“ nakousl a začal se rozhlížet po okolí. A zcela náhodou mu padl do oka les, který patřil Asgaarské smečce. Vítr k němu dovál silný pach, který jednoduše musel patřit smečce. „Vypadá to, že támhle trochu víc na sever by mohla sídlit nějaká smečka. Co takhle se seznámit a začít pracovat na dobrých sousedských vztazích. S Varjou nám to šlo krásně,“ nadhodil. Vlastně to nebyl úplně blbý nápad. Sice dost spontánní, ale něco na něm bylo. A tak vykročil směle kupředu.

Asgaar >>

<< Meandry
VLA FM25 | Běh 15/15

Jejich dlouhá trasa se se západem slunce chýlila ke konci a nasledoval už jen kousíček. Teď už sle slunce zapadlo úplně a vykoukl měsíc, který měl velmi blízko k úplňku. Zítra bude úplněk, napadlo ho při pohledu na jasnou oblohu. Pomalu ale jistě na obloze prokoukly krásné modro fialkové odstíny, které tvořily polární záři. "Podívej, Nelly. Polární záře. Nádherná, že?" upozornil svou drahou polovičku a zasněně hleděl k obloze. I zastavit se na chvíli musel. Slyšel o ní, ale nikdy ji na vlastní oči neviděl. To se ale dnešním dnem změnilo. Chvíli tak poseděl a mlčky sledoval barvičky, než se opět vyhoupl na všechny čtyři a pohlédl na Nelly, zda budou pokračovat. "Už je to jen kousilínek. Vyrazíme?" nabídl jí a sám se po odsouhlasení vydal překonat tu malou vzdálenost, co je dělila od středozemní plošiny.

Středozemka >>

<< vlčí máky
VLA Běh 14/15

Zabralo to, Nelly byla z takového gesta úplně na měkko. Těšilo ho, jak jednoduché je jí udělat radost a zlepšit jí tak náladu. Stačilo být prostě... pozorný. Dávat pozor na to, jaké věci se jí líbí a nezapomínat jí často obdarovávat. "Pro mou nejdražší úplně cokoliv," zavrtěl spokojeně ocasem. Třeba už zase tak smutná teď nebude, když má s sebou tu krásnou květinu.
Poté se vydali hledat toho dědka, ale jak se ukázalo, trochu si spletl směr. "Uuuh..." rozhlížel se po okolí, jen co narazili na řeku, která vedla až k ručení jezeru. Tudy to určitě nebylo. "Tudy to bude," udal nový směr a vykročil podél jednoho z těch rudých řek. Tudy to určitě bude, teď už si byl jistý.

Červená řeka >>

<< Potok
VLA Běh 13/15

Nelly po poslední konverzaci o její matce a jejím osudu dost posmutnila. Nemusel být expert na řeč těla aby si té náhle změny všiml. Takhle málo výmluvnou ji snad ještě ani nezažil. Zběžně se porozhlédl po okolí, co by jí tak mohlo udělat zase radost a pohledem zůstal na květinové louce, na kterou ji vzápětí vyzval. Měl totiž plán.
Jen co se mezi květinami procházeli, jednu nejhezčí opatrně utrhl zuby, přistoupil k Nelly a ten nejrušnější květ jí vložil za ucho. "Pro tu nejkrásnější vlčici pod sluncem, " usmál se a galantně se poklonil až k zemi. Opravdu jí moc slušela. Takto kontrastně opačná barva, oproti jejímu modrému kožíšku, dávala oběma barvám pořádně vyniknout. V tom zapadajícím slunci měl i trochu nádech do fialova. "Moc ti to sluší, Nelly," špitl něžně, oči pro ni mohl nechat. Upřímně doufal, že jí tahle malá pozornost udělala trochu radost a zlepšila ji náladu. Stačilo by, kdyby jen přišla na lepší myšlenky.
"Jsme teď vlastně nedaleko té středozemní pláně. Půjdeme se po tom dědkovi podívat?" navrhl a pomalu vyrazil směrem, kde se nacházela.

Meandry >>

<< Hrušně
VLA Běh 12/15

Věděl, že s trochou přemýšlení se dostanou na podobný názor a stalo se. Nelly to přijala jako jasnou věc a tak se na ni radostně zazubil. Dělala mu radost, byla opravdu skvělé publikum a vše, co jí povídal, poslouchala s nastraženýma ušima. Jenže když se zpět vrátila k její matce, trochu tápal. Nebyl si jistý, jak její dotaz uchopit. „Když tam nebude, znamená to, že nikdy neumřela, nebo že dostala druhou šanci. Tak jako tak to znamená, že v ten moment někde je, dýchá, srdce jí bije. Ale na tom vlastně nezáleží, ne? Hlavní je, že by žila,“ naklonil opět hlavu na stranu a pousmál se. A když tam bude, dozví se odpověď na svou otázku taky, i když ne tak pozitivní…
Cestou se Nelly zase našla v kráse okolí. „Hlavně to tu krásně sladce voní hruškami, že?“ přitakal souhlasně na její radost z letní krajiny. „Každý les je krásný,“ špitl zamyšleně. „Hele, podívej, jak krásně tu rostou ty rudé květy,“ pobídl ji a vykročil k poli rudých vlčích máků.

Vlčí máky >>

<< Louže
VLA Běh 11/15

Jeho společnici pak zaujaly žáby, které chtě nechtě svými velikánskými skoky připomínala. „Ty jsi taky taková žabička,“ zasmál se pobaveně a sledoval, jak se modrobílá vlčice napila z vody. Nechutnala, což se vlastně moc nedivil. Sám si tedy doušek odpustil, i když by to býval byl jinak ocenil. Horko bylo úmorné. „Té naší doba se nic nevyrovná,“ prohlásil sebevědomě. Pořád byl plný dojmů z toho, že mají vlastní domov. Samozřejmě, že se pak nic jeho lesu nevyrovná.
„Pro tebe cokoliv,“ ujistil ji a hrdě se napnul. I kdyby to znamenalo další bolestivé mučení, zeptal by se zas a znova. Jen ho teda netěšila představa, že by si pohněval jejich bohyni. Ale co se té umírací části týče, měla pochybnosti. „Smrt nelže. Prý má poskoka, Mrtvolku, která za ni dělá tu špinavou práci a duše jí sbírá. A o těch pak rozhoduje, jestli je pak vrátit sem, nebo je poslat na druhou stranu,“ prozradil to málo, co z jejích slov vyvodil. „Když Život dokáže životy dávat, Smrt je umí přeci brát. A je jen na ní, kdy si je vezme. Dává to přeci smysl, ne?“ naklonil hlavu na stranu. Když se nad tím víc zamyslí, určitě to uvidí i ona.

Ronherský potok >>

<< Remízek
VLA Běh 10/15

Ani jednomu se v remízku nelíbilo. Jediné, proč to tu Nagesh úplně nezavrhnul, byla nostalgie. Byl to jeho první domov, první místo, které mu svým způsobem patřilo. Ale jak to bývá, nostalgie i ty nejšedší odstíny barví do růžova, a tak i on to ve vzpomínkách neviděl až tak hrozně. Stačilo ale na místo dojít a všechno to zlé se mu vybavilo, až mu z toho přejížděl mráz po zádech. „Nechápu, proč by tu někdo kdy chtěl žít,“ špitl podobně tiše, jako Nelly. Úplně mrtvolno. I on byl rád, že už bydlí jinde. „Úplný opak, že? Naštěstí už na to celé můžeme zapomenout,“ pokynul hlavou souhlasně.
Nelly to vzala docela realisticky, ne jako připomínku toho, že její matka dost možná už mezi živými není. „Prý máme vyhledat jezevce. Bohužel moc sdílná není,“ přiznal, že moc informací to skutečně není. Ale třeba budou mít větší štěstí, než s hledáním svých přátel. Zrovna jezevci nebyli až tak neobvyklí. „Taky mi řekla ještě divnější věc. Že prý smrt nemusí být… jak to říct. Definitivní? Dokáže mrtvé vzít zpět sem a dát jim druhý život, nebo tak něco. Čistě protože chce a může. Není to úplně šílený? Znamenalo by to, že díky naší oddanosti a víře v ní budeme nesmrtelní. Stejně tak kdokoliv další, kdo se k nám přidá,“ rozzářila se mu očka. Co mohl být zajímavější způsob, jak někoho přesvědčit o jejich víře, než slíbená nesmrtelnost.

Hrušňový sad >>

<< Velká houština
VLA Běh 9/15

Proč musela být tak roztomilá? Napřímo mu zatarasila cestu a tiskla se na něj, zatímco mu vysvětlovala, že to tak nemyslela. „Nezlobím. Asi to je jen strach,“ přiznal a hlavou si ji přitiskl blíže k hrudi. Byla oproti němu tak drobná. „Ale věřím ti,“ uznal nakonec a olízl jí čelo, které se momentálně úplně nabízelo.
Co se otazníku u Alka týče, Nelly měla jasno. „Možná,“ pokrčil rameny. V tomhle ho neměl dost přečteného, aby dokázal objektivně posoudit, jaký by na to mohl mít názor. „Budem ho prostě muset najít s domluvit se. On sám asi nejlíp ví, jak to vidí. Jen je fakt smůla, že se tak míjíme,“ povzdychl si starostlivě. Tohle nekonečné nahánění se ho strašně štvalo. Hlavně doufal, že s něma pořád počítá a nevykašlal se na ně. Bral ho jako rodinu.
Pak se ale vrátili k tématu novinek, které od Smrti pracně získal. „No, ptal jsem se Smrti, jestli o ní něco neví. Povědět nám to nemůže, ale prý existuje místo, kde se dá setkat se zesnulými. Tady na Galliree. Pokud by už mezi náma nebyla, mohla bys ji tam znova vidět a rozloučit se s ní. A když by tam nebyla, znamenalo by to, že je pořád naživu,“ vysvětlil, jak slova Smrti pochopil. Ona zrovna moc jasně nemluvila, bylo to spíš dost o interpretaci.
Když ale dorazili na místo, zhluboka nasál okolní pachy a zavrtěl hlavou. „Není tu a asi pěkně dlouho nebyl,“ posmutněl trochu. „Ale nevzdával bych to, třeba bude v okolí,“ nadhodil trochu optimističtěji.

Louže >>