Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Javorový les

Opravdu byla povaha, která se jen tak něčeho nebála, obzvláště, když šlo o rodinu. Nazvala nás právě svou rodinou? napadlo ho, načež se na ni dojatě pousmál. Byl hrozně vděčný, že si k nim našla cestu a tak strašně jednoduše zapadla do jejich bandy. Celou dobu byl veden k tomu, aby byl on ten silný a statečný, který slabší brání, že ho ani nenapadlo, že je ve skupině síla a nemusí bránit sám. A že se mohl na ostatní spolehnout. Skoro to působilo, jako by mu z hrudi spadl kámen. „Díky, cením si toho, opravdu,“ zavrtěl vděčně ocasem ze strany na stranu. A když už byli u té důvěry, zaúkoloval Zurri, která na ně venku počká.
V rychlosti vběhl do úkrytu, kde už na něj opravdu čekala Nelly. Pohodlně uvelebená na kožešince, pohledem upřeným k východu, jako by ho celou dobu vyhlížela. „Nelly, tady jsi,“ vydechl a s vrtícím ocasem k ní přiběhl. Lehl si tak hned vedle ní, přitulil se a po chvíli ticha prozradil informace o dění venku. „Na hranice nám přišla cizinka, vše je ale už v pohodě. Zurri ji má ještě pod dohledem, než se z území vzdálí úplně. A můžeme pak všichni vyrazit na zimní výpravu, co říkáš?“ nadhodil a doufal, že návrhu neodolá. Spokojeně se zase zavrtal do jejího kožichu a láskyplně jí olízl tvář. „Tohle mi hrozně chybělo,“ zafuněl jí do kožichu a přitulil se ještě blíže.

AK 7 | Zavzpomínat na svou první zimu

Nelíbilo se mu moc, že se k nim přihnala Zurri, která na rozdíl od něj měla zbarvené oči podle magie. Nervózně očekával nějakou reakci, jakoukoliv, ale Tasa jako by to obešla. Třeba na ni opravdu udělali dojem a nebrala je jako jedny z těch špatných. Nebo byla barvoslepá, nebo něco. Nehodlal ale moc riskovat, že se Zurri prořekne, a tak spustil hromadu důvodů, proč by měli odejít. Normální, nemagické věci, které smečky dělaj. Loví. A Zurri to vzala, s vlčicí se tak rozloučili a vzdálili se.
Zurri přišla v pohodě, jemu vlastně taky, ale pořád z ní byl trochu nesvůj. „Měli bychom být raději ostražití. Hrozně špatně se mi z ní četlo, na rozdíl od ostatních vlků. Asi bude v pohodě a neškodná, ale lepší neriskovat,“ přiznal. Hnědá vlčice určitě nebyla zdaleka takový pesimista, jako byl on. Stejně tak nerozuměla tomu, proč to šel prozkoumat sám. Vyděsil ji, že z toho mohlo smrdět nebezpečí, ale stejně za ním šla. Nevěřila mu, nebo ho v tom prostě nechtěla nechat? „Nechtěl jsem riskovat, že se vám dvěma něco stane. Zvládl bych to sám,“ ujistil ji s drobným úsměvem. Věřil tomu, že by to zvládl. A kdyby ne, byl by raději, kdyby se to vlčic nedotklo. Když ale došli k místu, kde Nelly nechali, byla pryč. Její stopy naštěstí vedly k Javoru, kam se pravděpodobně schovala. „Hele, mohl bych tě poprosit? Skočím pro Nells do úkrytu a vyrazíme na nějaký skvělý zimní dobrodružství, ale nechci úplně nechávat tu šedou bez dohledu, než odsud odejde. Pořád z ní mám trochu podivný pocit, sebevíc se snažím ho zahnat. Myslíš, že bys tu chvíli počkala a dala na ni pozor? Budem hned zpět,“ koukl na Zurri prosebně. Nalovit můžou i na výletu a alespoň si zopakují s Nelly tu zábavu, kterou měli spojenou s jejich první zimou. Klouzání po ledu a tak dále. Jen mu tu hrozně citelně chyběl Kai, kterého nebylo k nalezení. Snad Zurri nebude vadit, že jí hned vymyslel práci, ale co se dalo dělat. Stejně se v úkrytu moc neohřejí, tak nebylo třeba, aby tam šli všichni. A on bude klidnější, když bude mít pod kontrolou i cizinku na území. "Jsi zlatá, Zurri. Moc díky!" vyhrkl, a už utíkal k úkrytu, ani pořádně nepočkal na odpověď. Věděl, že ho nezklame.

Javor >>

Že by si u vlčice trošku šplhl? Doufal v to, z nějakého důvodu si to u ní nechtěl pokazit. Ostatně vlastně asi jako u kohokoliv. Vypadalo to ale, že je proti magickým vlkům opravdu vysazená. Raději nechtěl ani vědět, co ji k tomu vedlo, protože to muselo být asi víc než oprávněné, když by nejraději takovým házela na hranice smečky překvápka. Ještě, že tohle bylo jen nedorozumnění, nebo v to spíše doufal. „Mhm,“ pokýval hlavou na zmínce toho, že zakládání smečky musí být dřina. Jenže v tom se tu zjevila Zurri a jala se představování. „Nene, zrovna jsem se s Tasou loučil. Bylo jí trochu špatně, ale teď už je naštěstí v pohodě,“ dodal na obeznámení a na Tasu se trochu pousmál, na znamení, že ty její zažívací potíže fakt nikde vytrubovat nebude. „Máme toho dost na práci, ještě jsme tě neobeznámili se zbytkem území. A hlavně by to chtělo na zimu něco ulovit, jinak pojdeme hlady,“ pobídl Zurri do pohybu a sám se jal k odchodu. „Určitě na sebe někde natrefíme. Svět je malej, no ne? Příjemnou cestu od všech z Javorového lesa, Taso“ pohoupl přátelsky oháňkou na rozloučenou a zmizel mezi lesním porostem, přímo směrem do samého srdce lesa. Snad měla Zurri dost rozumu na to, aby ho následovala. Jeho priorita byla momentálně Nelly, nechtěl ji totiž nechávat dlouho samotnou.

Pořád si nebyl jistý, co si o vlčici myslet, ale čím déle tu s ní postával, tím víc neškodně na něj působila. Možná jí tu a tam nějaké kolečko chybělo, ale jestli se jí nebál ani hmyz, proč by měl on. A tak trochu povolil, už se nedržel tak na pozoru a i postoj trochu rozvolnil. Jen to působilo, že má s magií nemilé zkušenosti, a tak si sám zapsal za ucho, že před ní magii rozhodně nepoužívat. Nerad by někomu působil problémy, když to situace nevyžadovala. „Hahaha,“ zasmál se zcela automaticky, když se rozchechtala Tasa. Měla zvláštní, ale nakažlivý smích. „Nas*at na magiče,“ pousmál se trochu nervózně, jestli tenhle tématický vtípek nebyl přes čáru.
Šedá mu pak představila modrého brouka, kterého měla v kožichu. Nejdřív mu to přišlo trochu úsměvné, ale když se ozval pisklavý hlásek, nastražil překvapeně uši. Od kdy hmyz mluví? Podivil se. „Oh, to jsem netušil, že umí hmyz mluvit. Musí být asi nějak speciální, žádného jiného jsem promluvit totiž neslyšel,“ poznamenal zaujatě. Vlčice už ale nadhazovala, že už by se měla vypravit dál. „Uh, vlastně bych se měl vrátit ke zbytku smečky. Zakládáme smečku, tak máme plné tlapky práce. Ale určitě na sebe někdy zase natrefíme, svět je malý,“ ujistil šedou a sám se zvedal k odchudu. Měl z tohohle setkání zprvu horší pocity, ale nakonec to bylo vlastně docela v pohodě. Až na ten dáreček, který ještě pořád trochu zatouchal. Jen co vlčici vyprovodí pohledem, vrátí se zpět do lesa.

Vlčice měla podivnou energii, nemohl se zbavit divného pocitu, který z ní měl. Nedokázal v ní tak snadno číst jako v ostatních, a ta nepředvídatelnost ho dost znejistila. Naštěstí vypadala, že nepřišla dělat problémy. Jen to na ni fakt přišlo a teď už se jí ulevilo. „Jojo, to znám. Přírodě jeden někdy neporučí,“ nadzvedl koutek tlamy v drobný úsměv, ale úplně porovnávat neuměl. Hlavní pro něj bylo, že je s vlčicí docela řeč. „Nagesh,“ představil se i on a oči mu spočinuly na modrém hmyzu, který po Tase lezl. „Huh, leze po tobě nějaký lesklý brouk. Myslel jsem, že se hmyz vlků většinou bojí.“ Jeho nikdy nic takového nepotkalo, za což byl rád. Jeho by to určitě lechtalo, Tasa si jej ale asi nevšimla. Nebo o něm věděla ale byl jí jedno?

V dynamice téhle trojici vlků byl rozhodně ten méně upovídaný, rezervovaný a spíše posluchatel. Tak jako to měl Kai, když byl ve společnosti Nagiho a Nelly. Snažil se tak trochu víc zapojit do konverzace, hlavně co se nabraných životních zkušeností týče. Bylo to něco, v čem se mohl se Zurri trochu sblížit a zkušenosti si povyměňovat, tak jako to ona udělala teď s borůvkami. Ale bylo vidět, že jakmile se přesunula záře reflektoru na někoho jiného, Nelly to štvalo. Vehementně se tak procpala mezi oba vlky, jen co padl návrh o doučování. Bylo mu jasné, že by měl být s tímhle návrhem dost diplomatický, aby v Nelly nevzplanul plamínek žárlivosti. „Myslím, že i Nelly by to mohlo bavit. Můžu vám to někdy ukázat oběma. Jen díky tomu jsem ji dokázal uprostřed zimy vystopovat. Že, Nells?“ přehoupl pozornost zpět na modrou vlčici a jemně ji zatahal za oušku. A už netrucuj, pomyslel si s úsměve. Byla roztomilá.
Jenže pak je vyrušil cizí pach. Nebo spíš pořádnej zápach. Znechuceně zkřivil tvář a pohledem přejel obě vlčice, jestli to taky cítí. A cítily, Zurri mu dala za pravdu jako první. „No, i kdyby, tak by o sobě dali vědět. Nebo teda jiným způsobem,“ pronesl, v hlase se mísilo zmatení a možná i trochu obavy? „Půjdu to omrknout, zůstaňte tu. Kdyby to byl průser, zavyju a vy odsud hned utečte. Najdu si vás, slibuju,“ rozhodl pevně a od vlčic se začal vzdalovat směrem, odkud se smrad lejna linul. Buď šlo o pomatence, který nepoznal smečkové hranice, nebo někoho, kdo přišel dělat potíže.

Na druhé straně lesa pak zahlédl šedou vlčici, stavbou těla spíš připomínající kostru potaženou kůží. Vypadala od pohledu, že to v hlavě nemá úplně v pořádku. A její překvápka, která jim tu nadělila, zapáchala tak, že musela mít nějaké dost brutální zažívací potíže. Třeba ji to hnalo a jinde to nestihla. Na tyhle individua raději přistupovat s opatrností, než se vztekem. Kdo ví, čeho byla schopná. „Hej, uh… jsi v pohodě?“ Držel si opravdu úctyhodnou vzdálenost, aby byl připravený reagovat na cokoliv.

Zurriin optimismus byl neskutečně nakažlivý. Z blbého pocitu, že toho nestihli moc zažít, se nakonec vyklubala naděje na to, že to všechno ještě můžou dohnat. „To je fakt,“ pousmál se na ni vděčně. „Lákavěji momentálně zní ty bobule. Ale nakonec ho stejně doženeme,“ zazubil se stejně spiklenecky, jako jejich nová kamarádka.
Raději se poté zaměřili na poznávání, jak jednost (nebo spíše nejedlost) bobulí poznat. Pozorně s Nelly pozoroval postup písčité vlčice a každou informaci pozorně hltal. Takže semínka jsou špatně, stejně tak nešpinění, opakoval si v hlavě. Sám pak udělal totéž co Zurri a bobuli tlapkou rozmázl. „No jo. Dokonce smrdí divně hořce,“ poznamenal, když si k rozmáčklé bobuli čuchl. Rozhodně nevoněla sladce jako borůvky. Vlčice se pak podělila o to, kdo ji to naučil. „Tak to musel být skvělej táta. Mělas fakt štěstí,“ pousmál se upřímně. „Nás toho rodiče nestihli moc neučit, všechno jsme se učili tak nějak za pochodu. Ale dost mi pomohla jedna vlčice, Wisteria, kterou jsem během zimy potkal. Naučila mě dost o stopování a tak,“ nadhodil zase on svou pozitivní zkušenost, aby to nebylo celé zase jen negativní.
Nelly zase začala nadšeně mluvit o vlčátkách, načež Zurri potvrdila, že i jí by se tu jako vlčeti líbilo. Sám by se tu rád narodil. Ne v té mokré díře, kde jeho život započal. Když se Zurri vyvalila do rudého listí Javorů, napodobil ji a v listí se pořádně vyválel, až pod ním zůstal takový podzimní andílek z listí. Posadil se, ale to už větřil nějakou skopičinu od Zurri, jak na ně kulišácky koukala. Vyskočila a vmetla oběma vlčkům listí do obličeje. Nagesh pohotově přivřel oči a když je otevřel, jeden lístek mu koukal za uchem. Vesele se rozchechtal a útok okamžitě Zurri oplatil. Když ale dala Nelly za ucho lístek, sehnul se, aby totéž udělal pískové vlčici. „Až teď. Je to oficiální, od teď patříš k nám,“ zazubil se. Byli z nich právoplatní vlci z Javoru. „Mohli bychom si z tohohle místečka udělat místo na setkávání. Symbolicky, když jsme tu smečku lístky zpečetili,“ navrhl. Vysloveně se to nabízelo.
To už ale bylo téma zpět u brusinek. „Jo, vlastně,“ zasmál se. Úplně na ně zapomněl. Zurri jim dala docela jasný popis, a tak mohli začít procházet les a hledat zlatý důl. Keříky, které ale viděl nejčastěji, byly právě tyhle nejedlé potvory. „Hele, támhle to vypadá na rudé bobule,“ zvolal a zvolil tak směr, kudy vyrazit. A když ke keříku dorazili, mrknu na Nelly. „Vyzkoušíš, jestli jsou jedlé? Tlapkou, samozřejmě,“ navrhl a pro jistotu dodal, aby to nevypadalo, že ji chce obětovat. To bylo asi to poslední, co by chtěl.

// Smečko-úkol: Najít místo na setkávání smečky

Začínalo se to hezky rýsovat, až z toho měl fakt radost. Úkolů už jim moc nezbývalo, a tak se mohli těšit, až se brzy mohou nazývat právoplatnou smečkou. Inu, základy už měli splněné. Jídlo, pití a úkryt nad hlavou našli, takže mu ze srdce ten nejtíživější kámen opadl. Nelly zaujal bažant, kterého nikdy neměla. I on ne, ale už od pohledu mu bylo jasné, že to bude pěkně libové maso. Ptáček byl pěkně baculatý a rozhodně ne drobný. A tak na odpověď jen zavrtěl hlavou. Třeba to velice brzy změní. Zurri měla větší zkušenosti, jak se ukázalo. „Jaký druh masa máš nejraději?“ nadhodil se zájmem otázku i on. „My toho bohužel moc za život nevyzkoušeli,“ přiznal s pousmátím. Raději do detailů nezacházel, nebylo vlastně moc o co stát. Daleko raději by se dozvěděl o zážitcích a názorech Zurri.
Nelly pak zaujal keřík bobulí, který od pohledu lákal. „To nevím, ale vypadají dost podobně? Třeba jiná odrůda?“ zauvažoval a přistoupil blíže, aby si bobulky prohlédl. Jejich společnice ale rázně přistoupila a od ochutnávky je rázně odradila. Fascinovaně pak sledoval, jak bobule trhá, pokládá na kámen a mačká. Nakonec se ukázalo, že se z borůvek vyklubaly jedovaté potvory. „Páni, díky,“ zamrkal překvapeně a s úlevou, že nemusel být svědkem toho, že by Nelly bobulky něco provedly. Neměl by ponětí, co dělat. „Máš koukám hromadu zkušeností. Kdo tě to všechno naučil?“ pronesl vlastně docela úžasle. Zurri si svými zkušenostmi neskutečně šplhla a nemohl si pomoct a cítit k ní velkou dávku obdivu. Vlčice pak navrhla, že jim jedlé bobule ukáže. „To zní dobře,“ pousmál se. „Po čem se máme koukat?“ Mimo borůvky snad o žádných jiných neslyšel, a tak ani netušil, jak takové brusinky poznat. Ale Zurri je určitě navede a vše jim prozradí. A přestože mu byla písčitá vlčice sympatická už předtím, začínal si uvědomovat, že se k jejímu členství dost rychle upjal a kdyby se přeci jen vrátila do Asgaaru, dost by ho to mrzelo. Měl pocit, že se založením smečky bude všechno v pohodě a životem budou s lehkostí proplouvat, ale ukázalo se, že o světě ještě hodně neví. A že by tyhle mezery mohly vést k pěkně velkým problémům. Jedovaté bobule, no tě pic, divil se ještě stále.

// Smečko-úkol: Pohovořit se zakládajícími členy

Zurri je naštěstí brzy dohnala a mohli se tak společně vydat najít vodu. „Už jsem se bál, že jsme tě někde ztratili,“ zavrtěl vesele ocasem, když na vlčici Nelly upozornila. Měl takový nepříjemný pocit, že ji Nelly tou nabídkou moc zaskočila a teď se jim trochu straní. Což by nerad. „Hele, s tou nabídkou si nelam hlavu. My oba chápeme, že to není lehké rozhodnutí. Jen jsme ti vlastně chtěli dát najevo, že bys u nás místo rozhodně našla. Jeden nikdy neví, kdy ho popadne chuť na něco nového,“ broukl ještě opatrně, aby vše uvedl na pravou míru a zkusil tak Zurri trochu ujistit. Nerad by, aby se teď cítila nepříjemně.
Nelly ještě stihla odpovědět na jeho dotaz, týkající se jejich výletu. Taky byla nadšená, nejvíce ale z nových tváří, na které cestou narazili. A měla recht. Potřebovali se víc seznamovat a trochu socializovat. V podstatě vyrůstali izolovaní od světa. Jediní dospělí v jeho životě byli Rowena a Alfredo, s kterými strávil žalostně málo času. Většinu dřiny pak odvedla Wisterie, která ho všemu potřebnému naučila, ale rozhodně nezachránila vše. A Nelly na tom nebude o moc lépe. Tak to teď budou muset společně vynahradit. Naštěstí to asi až tak náročné není. Varjovi i Zurri sedli, tak to zas až tak marný nebude.
Všichni tři se tak poté vydali nedaleko jejich javoru, odkud pramenila voda. Nagesh ochutnal jako první a když se mu zdála v pohodě, pobídl hlavou holky, aby vyzkoušela taky. První zkusila Nelly, která pramen vody také schválila. „Moc. Možná to ale máme zkreslené tím, že je naše. Vsadím se, že bychom jásali i z bahnité,“ zazubil se. V souvislosti s tím by bylo na místě i zjistit, kde a jak se dá lovit. Když tu proběhl lesem nebojácný bažant. „Hele, tak tu máme bažanty,“ poznamenal s nastraženýma ušima a hlavou vzpřímenou. Sice to nebyla vysoká, ale hlady každopádně neumřou. Pokusil se nasát v okolí pachy, z čehož dokázal jistě rozpoznat jen králíky. „Vsadím se ale, že na okolních pláních budou i nějaké ty srny.“ Snad, jinak by museli za lovem hodně daleko a to by se fakt nadřeli.

// Smečko-úkol: Najít na území lovnou zvěř

<< Ranský les (přeskakuji kvůli úkolu, ať stíháme :D)

Nelly asi ani nenapadlo, že by to mohlo Zurri zaskočit. Byla tak nadšená z představy, že by si domů nastěhovala kamarádku, že jí ucházelo to, že to mohl být až moc spontánní krok pro někoho, kdo má jinde závazky. A že docela velké. Nemohl si pomoct a trochu mít obavy, jak asi bude Sionn reagovat na to, že jim potenciálně přetáhnou členku smečky. „Bylo by to super. Věřím tomu, že by se jí u nás líbilo, ale musíme na to opatrně. Je to opravdu velké rozhodnutí,“ pousmál se na Nelly vlídně. „Pokud ji chceme do smečky, nesmíme ji zastrašit hned ze začátku. Dobré věci někdy potřebují čas a trpělivost,“ broukl, když se k němu zase přitulila. Trochu jí láskyplně počechral chloupky na čele a jemně ji kousl do ouška. „Ale tobě nikdo neodolá, toho bych se nebál,“ vyplázl na ni hravě jazyk. Nelly se pak rozpovídala o jejich krásném javoru. „Nebo to,“ pokynul hlavou, že i to byla vlastně dobrá strategie. Musela si to tu nejdříve oblíbit, aby se jí tu zachtělo žít.
„Projdeme se kouknout po nějaké vodě, ne? Celkem by mě zajímalo, odkud se ta v úkrytu bere,“ nadhodil, když tu tak postávali. Zurri určitě trefí, jen se trochu zamyslela. A jeho brněly tlapky, potřeboval do něčeho dloubnout, aby si připadal užitečně. Rozešel se tak směrem k jejich javoru, aby to obhlídli. „Bavilo tě vlastně to naše letní cestování?“ optal se, aby získal nadhled na její perspektivu. „Já si to moc užil. Bylo fajn se spolu někam podívat a něco spolu zažít. A sebevíc byl ten starej dědek otravnej, užil jsem si i to jeho nahánění,“ zazubil se a rozmával ocasem. „Vlastně bychom si to mohli někdy zopakovat, až budeme mít po starostech. Chtěla bys?“ položil otázku, která se mu na jazyk připletla úplně přirozeně a u toho naklonil zvídavě hlavu na stranu. Když dorazili k Javoru, podařilo se mu vystopovat malý pramínek, který se táhl až někam mezi menší skalky. „Tak odsud pochází. Alespoň víme, že bude fakt čistá,“ poznamenal, sám se naklonil a vodu ochutnal. Žádnou divnou pachuť neucítil, a tak pokynul hlavou. Nezávadná, jednu věc tak měli z krku.

// Smečko-úkol: Najít na území vodu

<< Medvědí jezírka (přes řeku Mahtae)

Děvčata si naprosto padly do noty a rázem bylo jasné, že budou dobré kamarádky. A jestli se Nagesh nechce cítit odstrčeně, měl by se stejně nadšeně zapojit do konverzace i on. Naštěstí se zdálo, že o to vlastně stála i Zurri, načež se na její otázku mile usmál. „To je samozřejmý,“ zazubil se a vesele zavrtěl ocasem. Škoda, že tak dobrý dojem neudělali i u ní doma. Dost v to doufal, ale nedalo se nic dělat.
Bál se trochu, že na ni Nelly dost tlačí. Když se v něčem nadchla, dokázala jet i přes mrtvoly a mnohdy to byla fakt jízda. Jeden se musel pevně držet, aby stíhal držet krok. Naštěstí nebyla Zurri o tolik jiná a vlastně se v nabídce návštěvy dost nadchla. Dokonce nabídla, že jim s povinnostma pomůže. „Opravdu?“ zamrkal překvapeně Nagesh, ale na tváři měl potěšený úsměv. „Pomoc rozhodně nemůžem odmítnout. Budeme moc rádi,“ střelil po vlčici vděčný pohled, ale to už bylo na čase zvednout kotvy a posunout se o kus dál.
Jen co Nelly doběhli, ujal se vedení a šel o malý kus před vlčicemi, aby se mohly v klidu bavit. Sám jedním uchem poslouchal, druhým dával pozor na cestu a byl na pozoru, kdyby náhodou přišlo nějaké nebezpečí. Probíraly vlčata a jak Nelly přišla k novému domovu. „Bydleli jsme původně v dost strašidelným lese a jako úkryt měli jen studenou díru v zemi,“ připojil se do konverzace, aby z ní úplně nevypadl. Nelly byla upovídanější, a tak v konverzaci dost dominovala. A pak padl ten šílený nápad, který ho trochu vyvedl z míry. Nebál se ani tak toho, že by teď musel Zurri odmítat. To ne, vlastně byl podobného názoru, jako Nelly. Ale spíš měl obavy z toho, že tím postavila Zurri do dost nepříjemné pozice. „Nelly… Zurri už ale domov má a určitě je tam spokojená,“ broukl k modré vlčici opatrně. „Ale jak nabízí Nelly. Kdybys svou situaci přehodnotila a chtěla se k nám přidat, budeme oba nadšení,“ pootočil hlavu zase na Zurri a pomalu zavrtěl ocasem. Jen co ale prošly přes tenhle les, dolehl na něj nějak únava. Čím to mohlo být?

Javorový les >>

Zurri vypadala z informace, že je s Rowenou příbuzný, zmatená. „Mám po ní asi jen tu černo hnědou. Bílou pravděpodobně po otci, nebo někom z prarodičů,“ pokrčil rameny, protože si to vlastně nikdy neuvědomil, že tam vlastně moc podobnost nebyla. Nevadilo mu to, alespoň nebyl hned podezřelý, pokud měla tolik nebezpečných nepřátel, jak tvrdila.
Na tvrzení Nelly, že už do Asgaaru nezavítají, pohotově pokývl hlavou. Ta první návštěva mu bohatě stačila a jestli měly probíhat návštěvy, tak leda v Javorovém lesíku, kde byli doma a nikdo je tam propichovat pohledem nemohl. Zurri se ale pokoušela Sionna bránit, což chápal. „To je v pohodě, nemusíme se líbit všem,“ pousmál se na ni povzbudivě, aby se necítila tak provinile, nebo co to vlastně bylo za emoci. Byla jejich členkou, musela být na jejich straně, tak jako byla Rowena. Zmínka jejich velkých plánů ji ale zaujala. „Je to delší proces. Dost značení, zjišťování, kde se dá lovit, napít, vyspat. No prostě základy k tomu, aby se tam hezky žilo. A pak zabydlování,“ odpověděl Zurri na její dotaz, ale úplně stoprocentní sebejistota z něj nesršela. „Vlastně dost vaříme z vody, je to pro nás oba nové. Ale nějak se s tím popereme,“ přiznal a musel se nad tím zazubit. Starším by se asi tak ochotně nepřiznával, ale skoro vrstevnici, to bylo jiné. Nelly ale navrhla fajn nápad. „Moc rádi tě provedeme. Touhle dobou tam budou všechny stromy obarvené do oranžovo ruda, tak tam bude krásně,“ zavrtěl nadšeně ocasem. Nechtěl moc vlčici nutit, přeci jen se teprve poznali, ale Nelly si byla tímhle krokem opravdu jistá. Zavelela a rozcupitala se nejkratší cestou přímo domů. „Bude to na chvilku, opravdu je to jen za rohem,“ slíbil zelenooké a rozběhl se za Nelly, aby ji dohnal.

Ranský les (přes řeku Mahtae) >>

Nelly se s jeho příchodem značně ulevilo, bylo to opravdu citelné. Igned se k němu vrhla a zabořila se mu do kožichu, za což byl opravdu vděčný. Hlavou si ji přitiskl blíže a láskyplně ji tváří pohladil tu její namodralou hlavinku. „Nepošlu. Bylo to naposledy,“ slíbil. Žádné vyřizování minulých křivd už naštěstí nebude, všechny otazníky se tímto vyřešily, a tak nebyl důvod. I když jeden pomyslný otazník mu v podvědomí stále poblikával, a to byla jeho otcovská figura. Rowena to přímo nezamítla, a tak stále existovala naděje, že ho někdy potká. Vidět, z jakého je vlastně těsta, i když si vlastně nějaké rodinné vztahy moc nesliboval. Od toho měl svou novou rodinu, zvolenou. Krev nebyla silnější než sdílené výzvy a dobré vzpomínky, které s Nelly Alkem měl.

To už se k nim ale přihrnula cizí vlčice, která přicházela směrem, kde se nacházel Asgaar. Se zájmem vzhlédl k vlčici a našponoval uši. Rozhodně na něm i Nelly zanechala lepší první dojem, než ostatní obyvatelé Asgaaru. Nelly celá pookřála a hned se vlčici představovala. „Nagesh,“ doplnil v rychlosti i on své jméno a mile se usmál. Vlastně ho těšil její zájem a starost o Nelly. Ta se dala do vysvětlování a Nagesh jen souhlasně pokyvoval hlavou. „Rodinné problémy, dlouho jsem se s matkou neviděl,“ prozradil také důvod toho soukromého hovoru, kterého se Nelly neúčastnila. „Neudělali jsme na alfu moc dobrý první dojem a na území o nás citelně nestál. Rowena se nám pokoušela místo ve smečce usmlouvat, Sionn ji ale dost rázně odmítl. Naštěstí domov nehledáme, vlastně si zakládáme smečku v nedalekém lesíku,“ rozpovídal se tentokrát on a u zmínky jejich domova se radostí skoro rozzářil. Byl rád, že si našli místo, kde jsou spokojení a můžou ho považovat za svůj domov. Nedovedl si představit, že by Javorový les opustili a místo toho se přidali do Asgaaru. Panovala tam dost napjatá energie.

<< Středozemka

Jejich setkání vlastně proběhlo docela hladce. Myslel, že pokud na matku v budoucnu narazí, pravděpodobně se rovnou obloukem otočí a nic si vysvětlit nenechá. Asi byl hlavně překvapený, že žije, navíc ještě k tomu ve smečce, kterou úplnou náhodou navštívili. Ale asi to bylo dobře, že si to nějakým způsobem vyříkali a vyjasnili. Chtěl své polo-sourozence poznat a být v jejich životě, což by jinak nemohl. A třeba se díky tomu sblíží i s Rowenou a začnou opravdu nanovo.
Nechtěl ale být od Nelly už ani vteřinu, a tak uháněl, jak nejrychleji mohl. Jezírka naštěstí byla hned na dohled, a tak netrvalo dlouho, než zahlédl Nelly, jak u nich leží. „Nelly!“ houkl na ni už z dálky, aby ji nepolekal. Jen co se přiblížil, přešel do poklusu, až nakonec zastavil úplně. Zastavil tak přímo vedle ní a jeho dlouhé nohy se tyčily hned u její hrudi. Už od pohledu ale vypadala uplakaně, magie emocí mu to ale potvrdila. Dokázal se do jejího emočního rozpoložení vcítit a okusit tak její osamělost a smutek. „Nelly, jsi v pohodě?“ broukl k ní něžně a olízl jí mokrou tvář. Nechtěl, aby se tak cítila, a tak zcela automaticky rozproudil svou magii a bez Nellyiného povšimnutí ji naplnil samými hezkými pocity. Úlevy, že už není sama, a pocit vší té lásky, kterou k ní choval. „Už se od tebe nehnu ani na krok, ano? Jen…“ nakoukl, ale vlastně neměl moc dobrý důvod ji takhle opouštět. „Chtěl jsem si to s Rowenou vyříkat, abych mohl sourozence nadále vídat. Bez toho by to nešlo. Zaslouží si mít celou rodinu, když my ji neměli,“ vysvětlil, ale to pořád neomlouvalo to, že se oddělili. Rowena si bohužel přála soukromí, a tak to musel respektovat. Teď to bude muset Nelly ale vynahradit.

Jen co zmínil, že už má návštěvu Smrti za sebou, jakoby v Roweně něco přeplo. Zorničky se jí stáhly a vypadala celá hrozně poplašená. Z jejího hlasu byla cítit urgentnost, jako by šlo o život a další návštěva pro ně mohla znamenat jistý konec. Neměl ponětí, co se během její poslední návštěvy Smrti událo, ale muselo to být traumatizující. Až to v něm vzbudilo dost velké obavy. „Dobře,“ broukl trochu poplašeně. Jen co ale dal své slovo, vlčice se uklidnila.
Před odchodem ještě poprosil, zda by za něj předala vzkaz. Vypadala trochu zdrženlivě, ale souhlasila. „Děkuji.“ Nemyslel si ale, že to má nějakou budoucnost. Kdo ví, kde se jeho otec pohyboval, natož jestli bude mít zájem své syny potkat. Následně se dohodli na budoucí návštěvě a Rowena už se dala k odchodu. „Vzkážu,“ potvrdil, sám ale jiný vzkaz posílat nepotřeboval, a tak se rozloučili pohledem a každý vyšli po svém.

Jezírka >>