Příspěvky uživatele

[2] (//Loterie 5)

Mladý vlček byl zcela přesvědčen, že ho bude alespoň ten aktivnější z bratrů následovat, ale spletl se. Ani Dravena si svým rozkazem nezískal, a tak skončil u vysokých kamenů, zatarasujících cestu vzhůru, úplně sám. Když nakoukl přes římsu dolů, zjistil, že si místo toho si bratr hraje s ohněm. Moc nerozuměl tomu, proč ho ta zářivá věc vlastně tak lákala. Jemu spíš naháněla trochu strach, jak moc pálila a divně nepředvídatelně se vlnila. Prosebně vykoukl na Rowenu a s porážkou se vracel zase dolů. Naštěstí jeho iniciativa nálákala ven i zbytek dospělých. „Ano!“ vyštěkl nadšeně Nagesh a prudce vrtěl ocáskem ze strany na stranu. Moc ale nerozuměl tomu, proč s nimi nechce strýček Alfredo být. Vypadal naštvaně, to ano, ale to přece není napořád, ne? Kdyby s nimi nechtěl mít nic společného, nebyl by tu přeci vůbec. Určitě je měl rád, alespoň v hloubi duše. Nagesh si to odmítal dopustit.
To už ale Rowena lákala, jak zajímavé to venku je a co všechno jim s Alastorem ukážou. „Co to bude? Bude to nějaká hra?“ vyzvídal, co že má vlastně zajímavého v plánu. Nemohl se dočkat, až podniknou něco zajímavějšího, než sezení u ohně a hádání se. Věděl, že jim všem procházka nahoru prospěje. Už teď působila matka mileji a nenaháněla tolik strach. Následně si jen rozhodili, kdo koho ponese a už seděl na zádech. Rowena si ho tam sice vyhodila trochu hruběji, což způsobilo tvrdý náraz a drobné kníknutí, ale vše bylo odpuštěno, když se starostlivě drobkovi omluvila. „Hm,“ souhlasně pokýval na souhlas hlavou, tlapkami matku pevně objal a nechal se vynést až nahoru. Rozhodně měl lepší způsob cesty, než nejmenovaný bratr a Draven, které museli tahat za zátylek. Takhle měl falešný pocit, že má vše pod kontrolou.

Zrádcův remízek >>

[1]

V úkrytu panovala dost nabroušená nálada. Nejdřív dostal po čenichu od té malé věci s nevymáchanou tlamou, pak sprda od Roweny, které se příčilo označení mami a nakonec byl svědkem rozohněných emocí Alfreda. Moc potyčce dospělých nerozuměl. Jediné, co pochopil, je že jsou označení máma a táta zakázaná a vlastně mu to nijak nepřekáželo. Pořádně ani neznal jejich význam, nebo co taková role obnášela. Jediné označení, které mu naopak podstrčili, byl strejda Alastor, ale ani to nehodlal riskovat. Ostatně i on měl jméno, jak Rowena o sobě prohlásila.
Zdálo se, že jsou všichni v úkrytu akorát nebroušení, a tak nadhodil, zda by mohli se sourozenci ven. Naivně doufal, že by je tam dospělí zavedli. Na čerstvém vzduchu a denním světle by třeba trochu vychladli a nehádali se tolik. Odpověď, které se dočkal, byla sice dost neutrální, zato ne zrovna uspokojivá. Sám si nahoru netroufl. Ne po těch děsivých římsách a v takovém šeru. Naprázdno tak polkl a raději zaparkoval vedle matky.
Téma, které dospělí probírali, šlo dost mimo něho. Něco o Smrti, snech a o tom, že si někoho někdo vybral. Raději se nezapojoval, ale Alfreda to naštvalo natolik, že se sebral a odešel. „Kam jde?“ otočil se Nagesh na matku s nechápavým pohledem. „Můžeme s tebou?“ volal za zrzavým a cupital za ním. Měl ostatně huňatého docela rád. Byla to jedna z mála známých tváří, které znal odjakživa. Alfredo ale tenký hlásek neslyšela a natahoval krok jak jen mohl, jen aby z díry vypadl co nejdříve. Neměl šanci ho dohnat. „Pojď, Vene. Doženeme ho,“ pobídl bratra a pohledem na malý moment sklouzl k sourozenci beze jména, který jako by tu vůbec nebyl. Asi si ještě na výpravu ven netroufá, pomyslel si. Odhodlaně vykročil po stopách dřív, než si to dospělí rozmyslí a výpravu jim zatrhnou. Kráčel po římse opatrně a celým tělem se tlačil ke stěně, která mu sloužila jako jakási navigace. Velice brzy ale narazil na první překážku, kterou by měl problém překonat i dospělý vlk. Jak se odsud dostává? Zoufale nakoukl přes římsu na dospělé, co mu na tuhle zradu poví. Jestli se v nich něco zlomí a budou ochotni je odsud vynést, nebo tu budou dřepět dál.