Příspěvky uživatele

Marně se pokoušel mámu přesvědčit, aby bratra za Smrtí neposílala. Vše pronášela s takovou jistotou, že se jí nedalo oponovat. Bral to jako fakt. Muselo to tak být a nic s tím nezmůže, přestože by tak moc chtěl. Nechtěl brášku opouštět. Do očí se mu linuly slzy jako hrachy, když tu se v matce něco zlomilo a ona ustoupila. Bylo to kvůli strejdovi Alovi? Pohledem přejel na něj, dech zatajený. Šel z něj docela strach, když se tak zlobil. Vlastně by se nedivil, že si to máma rozmyslela. Dravena si pak vysadila na záda, kde prapůvodně seděl on a dala mu možnost výběru. „Dobře,“ pokýval hlavou, utřel si slzy do jedné z tlapek a v rychlosti přiskočil k matce, aby se jí na rozloučenou láskyplně otřel o přední nohu. Měl v plánu se brzy vrátit, se strejdama i bráškou. Mrzelo ho, že nejde s nimi, ale Alastorova nabídka se prostě nedala odmítnout. Musel se ujistit, že bude bráška v pořádku. Poslušně tak natahoval krok po boku Alastora, který spěchal malému vlčeti pomoci. Starostlivě zvedal zraky nahoru, aby si prohlédl malého brášku, který se mu při chůzi jemně houpal ze strany na stranu. „Vypadá unaveně… Bude v pořádku?“ optal se, viditelně pořád vystrašený z toho všeho, co se dělo. "Bude muset jít pryč, jak máma říká?" ujišťoval se. Tušil, že z toho plánu matka ustoupila, ale mohlo to být jinak. Jestli to bylo tak nevyhnutelné, jak říkala, neměla by v tom žádné slovo a Smrt by si pro něj stejně přišla.

Vrbový lesík (přes Teboňskou louži) >>

<< Jáma

Cesta nahoru byla docela nesnadná. Pod každým krokem matky to nepříjemně křupalo a její krok se díky tomu nepředvídatelně nakláněl a propadával. Nagesh ji tak pevně objímal tlapami ve snaze se udržet a nespadnout do té díry, která se zdála odsud nahoře úplně nekonečná. Neměl ponětí o smrti, netušil, co by se stalo, kdyby skutečně spadl. Ale dovedl si představit, že by to nebylo příjemné a ta tma mu naháněla strach. Světlo z vrchu, které na ně víc a víc doléhalo, ho pomalu ale jistě začalo oslepovat, až jas neunesl a musel očka pevně sevřít. Zbytek cesty nahoru tak neviděl, než se opět octl všema čtyřma na zemi. Tahle ale nepříjemně studila. Opatrně rozlepil jedno očko, aby zkontroloval, v čem to vlastně stojí, ale zase ho musel rychle zavřít. Pálilo to. Zvědavost mu ale nedala, a tak zatímco se dospělí bavili, se snažil pomalu na denní světlo aklimatizovat, až se rozkoukal úplně. Všechno to tu bylo úplně nové, dočista cizí. Neměl ponětí, co to kolem něho je, ale líbilo se mu to. Bylo to veselejší než v té díře tam dole. Muselo to ale počkat, protože k nim začala matka dlouze promlouvat.
Ke každému z nich láskyplně mluvila a láskyplně je olízla. Přesně to on potřeboval. Pro lásku své matky by udělal cokoliv, a tak poslušně poslouchal v naději, že se podobného chování dočká zase. Snažil se hltat každé její slovo, která mu vtloukala do jeho malé tvárné hlavinky a bral vše jako svaté. Dozvěděl se o Smrti, o tom, že se stala jejich kmotrou a o tom, co všechno umí. A co víc, vybrala si právě jejich bezejmenného bratra. Moc se mu ale nelíbilo, že ho za ní pošlou. „Nemůže zůstat s námi?“ ujišťoval se, protože měl brášku moc rád a nelíbilo se mu, že by je opustil. Odešel před chvílí strejda Alfredo, který mu chyběl už teď. Chtěl za ním běžet, ale teď musel bojovat za brášku. Proč museli odejít? Býval by to celé vzal asi lépe, když konceptu smrti zatím nerozuměl. Ale když začal strýc Alastor na mámu křičet a bratr plakat, zalekl se. Muselo to znamenat něco opravdu ošklivého, když to vzbudilo takovou vlnu negativních emocí, kterým jako jediným zatím rozuměl. Nelíbily se mu, a tak začal popotahovat taky. „Půjdu místo něho,“ nabídl se tenounkým hláskem v naději, že tím vše napraví, aby nebyli ostatní tak naštvaní a smutní. Kdo ví, zda by se k něčemu takovému hlásil, kdyby věděl, co to skutečně znamená.

[2] (//Loterie 5)

Mladý vlček byl zcela přesvědčen, že ho bude alespoň ten aktivnější z bratrů následovat, ale spletl se. Ani Dravena si svým rozkazem nezískal, a tak skončil u vysokých kamenů, zatarasujících cestu vzhůru, úplně sám. Když nakoukl přes římsu dolů, zjistil, že si místo toho si bratr hraje s ohněm. Moc nerozuměl tomu, proč ho ta zářivá věc vlastně tak lákala. Jemu spíš naháněla trochu strach, jak moc pálila a divně nepředvídatelně se vlnila. Prosebně vykoukl na Rowenu a s porážkou se vracel zase dolů. Naštěstí jeho iniciativa nálákala ven i zbytek dospělých. „Ano!“ vyštěkl nadšeně Nagesh a prudce vrtěl ocáskem ze strany na stranu. Moc ale nerozuměl tomu, proč s nimi nechce strýček Alfredo být. Vypadal naštvaně, to ano, ale to přece není napořád, ne? Kdyby s nimi nechtěl mít nic společného, nebyl by tu přeci vůbec. Určitě je měl rád, alespoň v hloubi duše. Nagesh si to odmítal dopustit.
To už ale Rowena lákala, jak zajímavé to venku je a co všechno jim s Alastorem ukážou. „Co to bude? Bude to nějaká hra?“ vyzvídal, co že má vlastně zajímavého v plánu. Nemohl se dočkat, až podniknou něco zajímavějšího, než sezení u ohně a hádání se. Věděl, že jim všem procházka nahoru prospěje. Už teď působila matka mileji a nenaháněla tolik strach. Následně si jen rozhodili, kdo koho ponese a už seděl na zádech. Rowena si ho tam sice vyhodila trochu hruběji, což způsobilo tvrdý náraz a drobné kníknutí, ale vše bylo odpuštěno, když se starostlivě drobkovi omluvila. „Hm,“ souhlasně pokýval na souhlas hlavou, tlapkami matku pevně objal a nechal se vynést až nahoru. Rozhodně měl lepší způsob cesty, než nejmenovaný bratr a Draven, které museli tahat za zátylek. Takhle měl falešný pocit, že má vše pod kontrolou.

Zrádcův remízek >>

[1]

V úkrytu panovala dost nabroušená nálada. Nejdřív dostal po čenichu od té malé věci s nevymáchanou tlamou, pak sprda od Roweny, které se příčilo označení mami a nakonec byl svědkem rozohněných emocí Alfreda. Moc potyčce dospělých nerozuměl. Jediné, co pochopil, je že jsou označení máma a táta zakázaná a vlastně mu to nijak nepřekáželo. Pořádně ani neznal jejich význam, nebo co taková role obnášela. Jediné označení, které mu naopak podstrčili, byl strejda Alastor, ale ani to nehodlal riskovat. Ostatně i on měl jméno, jak Rowena o sobě prohlásila.
Zdálo se, že jsou všichni v úkrytu akorát nebroušení, a tak nadhodil, zda by mohli se sourozenci ven. Naivně doufal, že by je tam dospělí zavedli. Na čerstvém vzduchu a denním světle by třeba trochu vychladli a nehádali se tolik. Odpověď, které se dočkal, byla sice dost neutrální, zato ne zrovna uspokojivá. Sám si nahoru netroufl. Ne po těch děsivých římsách a v takovém šeru. Naprázdno tak polkl a raději zaparkoval vedle matky.
Téma, které dospělí probírali, šlo dost mimo něho. Něco o Smrti, snech a o tom, že si někoho někdo vybral. Raději se nezapojoval, ale Alfreda to naštvalo natolik, že se sebral a odešel. „Kam jde?“ otočil se Nagesh na matku s nechápavým pohledem. „Můžeme s tebou?“ volal za zrzavým a cupital za ním. Měl ostatně huňatého docela rád. Byla to jedna z mála známých tváří, které znal odjakživa. Alfredo ale tenký hlásek neslyšela a natahoval krok jak jen mohl, jen aby z díry vypadl co nejdříve. Neměl šanci ho dohnat. „Pojď, Vene. Doženeme ho,“ pobídl bratra a pohledem na malý moment sklouzl k sourozenci beze jména, který jako by tu vůbec nebyl. Asi si ještě na výpravu ven netroufá, pomyslel si. Odhodlaně vykročil po stopách dřív, než si to dospělí rozmyslí a výpravu jim zatrhnou. Kráčel po římse opatrně a celým tělem se tlačil ke stěně, která mu sloužila jako jakási navigace. Velice brzy ale narazil na první překážku, kterou by měl problém překonat i dospělý vlk. Jak se odsud dostává? Zoufale nakoukl přes římsu na dospělé, co mu na tuhle zradu poví. Jestli se v nich něco zlomí a budou ochotni je odsud vynést, nebo tu budou dřepět dál.