Gallirea - Příspěvky uživatele

Z nepřítomnosti Dravena byl docela nervózní, obzvláště pak když Rowena s ledovým klidem pronesla, že je jí jedno, jestli jen na procházku, nebo třeba za Smrtí. Jemu to jedno nebylo, měl ho rád, ale jestliže odešel před kdo ví jak dlouhou dobou, nebyla šance že by ho vystopovat. A tak mu nezbývalo nic jiného, než doufat v nejlepší. Co ho ale zaskočilo obzvláště, byla informace, že se Silas vrátil sem a dostal nové jméno. Smrt musela být asi opravdu mocná, když dokázala takto rychle a nepozorovaně přenášet vlky z místa na místo. Alfredo s Alastorem budou asi pěkně překvapení, že jim jen tak zmizel. Ale on se pak vrátí a vše jim vysvětlí. “Dobře,” zamumlal jen na znamení, že tomu rozumí, i když k tomu měl celkem daleko.
Nelly působila opravdu mile. “Nejlepší,” zářivě se na ni zazubil. Tyhle nálepky mu působily cize, nepřirozeně. Ale pokud jí to pomohlo, nehodlal jí brát iluze. Pro něj vždy bude jen Nelly, nehledě na to, kam se jejich vztah posune. Roztomilá Nelly.
To už se ale chystal občad přijetí nové vlčice. Měl docela strach, že by jí hrozilo to co Alkairanovi předtím, ale nezbývalo mu nic jiného než dospělé vlčici věřit. Něco ve vzduchu zapraskalo, až se mu samým šokem naježil jemný kožíšek. Za malý okamžik pak Rowena krvácela a potřísnila krví kameny, které rozmístila do všech světových stran. Se zájmem i obavami její počínání pozoroval, než je pozvala do kruhu. Nelly se viditelně bála. “To bude v pohodě. Stačí Smrt jen příjmout,” špil jí tiše do ucha to, co si myslel, že by Rowena chtěla. Aby oba spolupracovali a Smrt přijali. “Spolu,” podpořil ji k pohybu a sám vkročil do kruhu. Se zatajeným dechem pohlédl na dospělou vlčici. Nebylo cesty zpět.

Vypadalo to, že Rowena příjme novou vlčici mezi ně. Označení sestra se mu ale moc nepozdávalo. Obzvláště putující od vlčice, která samolepky neuznávala. Nehodlal ji tak brát, byla to prostě Nelly. Jen a pouze Nelly. Stejně tak jako není Rowena matka, ale pouze Rowena. “Půjde za smrtí jako měl on?” pohlédl na matku s úzkostí, kterou cítil nedávno. Jestli ano, neměl se vracet. Nemohl být svědkem toho stejného znovu. Nechtěl, aby někdo zase odcházel. Stejně tak se musel ujistit, kde je Draven. Ten se podle všeho šel projít. Nezdálo se mu to. Draven se Roweny držel jako klíště a každý krok od ní v něm vzbouzel paniku. Co když šel za Smrtí on, když si nevzala Silase? Tohle místo v něm jen vzbuzovalo hrůzu. To už ale začínala Nelly natahovat a naříkat. “Líbí se ti tu, Nelly?” oslovil světlou vlčici mile a přisedl si k ní. Chtěl, aby se tu cítila jako doma. Když podle všeho ten svůj neměla.

<< Vrba

Když doběhl do lesíku, který znal snad ze všech míst nejlépe, skutečně se mu brzy naskytl pohled na jeho matku. Vypadala úplně stejně, jak si ji ze zimy pamatoval. Byla to to ona a pocit, že ji znovu našel a ještě k tomu sám, mu dělala radost. Už už se mu draly do úst oslovení „mami“, které vzápětí rychle spolkl. „Roweno!“ zavolal místo toho, zatímco se k tmavé vlčici hnal jako střela. Na malý moment zapomněl, z jakého důvodu to sem vlastně běžel. Jeho matka ale nebyla sama, bylo tu s ní další vlče, zhruba stejného věku, ale Draven to nebyl. „Ahoj,“ usmál se na drovnou vlčici skoro až zasněně. Zdálo se mu to, nebo ji odněkud znal? Zdála se mu strašně povědomá. Hrozně mu připomínala tu vlčici od jezera, o které se mu zdálo. Úplně mu vypadlo, že by se měl představit, místo toho jen tupě čuměl. V tom na něho dolehla ta urgentnost zjištění, které před chvílí měl. „Kde je Draven?“ pohlédl na matku ustaraně. V ten moment k ní přiskočil a otřel se jí o přední nohu. Chyběla mu, nemohl si pomoct. Měl z ní strach, byl zmatený z toho, co k ní cítit, ale byla to máma. Měl ji rád a potřeboval její lásku.

<< Úkryt

Zaslepený jedním jediným cílem vyběhl z úkrytu Vrbové smečky a uháněl jako o život. Možná kdyby býval počkal na místě, setkal by se se strýcem a nemusel tak jančit, ale na to byl on moc horká hlava a paličák. A tak vyběhl na jediné místo, které mimo vrbový lesík znal. Jeho rodnou díru v srdci toho podivného lesu, který naháněl hrůzu. A kdo ví, třeba znovu uvidí Dravena a matku. A tak uháněl, co mu tlapky stačily a rozvzpomínal se, jak vypadala krajina v době, kudy tady šli. Už dávno nebyla pokrytá sněhovou pokrývkou, která tak studila. Svět se doslova a do písmene převlékl do zelené, která oproti sněhu příjemně lechtala na nožkách. Tahle změna se mu líbila daleko více. Upřímně doufal, že to takto zůstane už napořád a bílá se už nevrátí.

Zrádcův remízek >>

Červen 01/10 | Nelly

Nelly se velice ochotně přidala k jeho hře na opuštěný ostrov a napodobovala jeho vyhrožování imaginárním opicím. “Jo, máme už pooořadnej hlad!” odsouhlasil své nové kamarádce a poťouchle se nad tím culil. Když se ale malá vlčice chopila šplhání nahoru, zkoprněle čubrněl. “Jak to děláš?” valil na ni nevěřícně oči, úsměv roztáhlý do obrovitého úsměvu. Tohle se mu líbilo a taky to chtěl zkusit. Neobratně vyskočil na strom a zasekl se drápky, ale na rozdíl od ní mu začaly prakticky hned podjíždět, až sjel úplně dolů. Nevěděl čím to je, ale sváděl to na to, že byl větší než ona, a tím pádem i těžší. Rozhodně to nemohlo být tím, že byl neschopný a ona talent, to ne! A že to Nelly šlo hezky od tlapky. Vysápala se tak vysoko, že o ni začínal mít trochu strach, zatímco on vždycky sjel dolů a spadl hezky na zadek. “Mně to nejde,” zakňučel frustrovaně na Nelly, ale nevzdával to. “Hele, a jak se vlastně leze dolů?” zajímal se.

[9]

Nagesh si poprvé po opravdu dlouhé době pořádně odpočinul a usnul opravdu tvrdým spánkem. Jeho tělíčko bylo vším tím stresem a pobíháním naprosto vysílené. Vzbudily ho až kroky v jeskyni a vzdálený hlas, který si nedokázal pořádně přiřadit. V polospánku asi pořádně neregistroval jednotlivá slova a jejich význam. A tak když se rozkoukal, zjistil, že to byla pravděpodobně ta karamelová vlčice, která se vrátila i s neodolatelně voňavým úlovkem. Neobratně se doťapkal k oné končetině, ukousl jeden pořádný kus masa a přinesl ho pod nos až k bratrovi. Další kus masa si už ale nechal pro sebe. „Děkujeme,“ poděkoval tetě vděčně a až nyní se rozhlédl, že tu chybí strýc Alastor. „Kam šel strýc Alastor?“ zopakoval dotaz vlčice, který mu unikl. „Půjdu ho najít,“ pronesl nakonec, zhltl poslední sousto a už se zvedal na nohy. „Zůstaň tady,“ poprosil starostlivě bratra, který se zdál být na výpravu moc zesláblý. V zápětí se proplétal kolem Lacrimy a mizel někde v dáli.

Vrbový lesík >>

Duben 03/10 | Reference místa | Nelly

Velká náklonost drobné vlčice Nageshe zaskočila. Nikdy se s nikým takhle přímo jednajícím nesetkal, ale dokázal se vcítit do jejího vyhledávání fyzického kontaktu. Taky mu chyběl a vůbec se nebránil tomu si to vynahradit s novou kamarádkou. Byli vlastně přátelé? Asi jim nic jiného nezbývalo, když tu takto uvízli. A on si rozhodně nehodlal stěžovat. Bohužel ani ona netušila, jak se tu tak octla. “Tak jo,” odsouhlasil se stejným nadšením, jako jeho společnice. Když se ale Nelly odtáhla, jal se také pořádného prozkoumávání. Po očku ale po vlčici pokukoval. Nešlo mu do hlavy, jak mohl být nějaký tvor tak hezoučký. Vypadala jako andílek. I ona zkoušela tlapkou vodu. “Všiml,” zazubil se pobaveně a ukázal jí smočenou tlapku, která si před malým okamžikem prošla obdobnou situací. “Můžeme si hrát na to, že jsme na opuštěném ostrově a bojujeme o přežití!” navrhl nadšeně a prudce vrtěl ocáskem sem a tam. “Tyhle stromy budou tropické palmy!” rozhodl, když přiskočil k dvojici jehličnanů. “A-a-a rostou na nich kokosy a lezou po nich opice,” vymýšlel příběh dál. “A je musíme sníst, abychom přežili!” vypoulil na Nelly dramaticky očka, vyhoupl se předníma na kmen stromu a začal výhružně poštěkávat a vrčet ke korunám stromů. “Pojďte dolů!” hulákal na imaginární primáty a poťouchle se u toho culil a uchechtával.

Duben 02/10 | Reference místa | Nelly

Skutečně si myslel, že tu byl dočista sám. Už dokonce začínal vnitřně trohcu panikařit, co si jen počne. Plavat se ještě nenaučil a břeh byl tak moc daleko. Co si jen počne? Když se ale někde zpoza jeho zad ozval medový hlásek malé vlčice, zpozorněl. Jak je možné, že si jí dřív nevšimnul. Už nemusí být sám! Příjemně překvapel otočil hlavu za oním hláskem a šokovaně zamrkal. Zdálo se mu to? Ne, byla tady. A už se hrnula k němu. “Nevím,” přiznal upřímně. “Co ty tady děláš tak sama?” zeptal se na oplátku zase jí. Třeba ona z té celé situace bude moudřejší a prozradí mu, jak se tu octli. Malá stříbřitá vlčice mu pochválila kožíšek a on se jen spokojeně zaculil. Měl hezké chlupy? Když to říkala ona, tak to tak asi být muselo. Pořádně si prohlédl i ji, když se teď už nepohybovala a nepůsobila jen jako rozmázlá rychlá šmouha. Její kožíšek byl opravdu nádherný. Přecházel z bílé až do různých odstínů šedivé, které měli jeho bratři. Ale ta její šedá byla nějaká hezčí. “Ty je máš hezčí,” usmál se mile a zavrtěl vesele ocáskem. Nebýt její další zmínky o samotě, úplně by na ni zapomněl. “Tak jo,” odsouhlasil její návrh, že budou samotit společně a když se k němu přitulila, chvíli se zarazil, ale velice rychle se opřel i on o ni. Od matky se mu takového kontaktu moc nedostávalo a zjišťoval, že je moc příjemný. Potřeboval ho a zdálo se, že i malá vlčice ho měla na první příčce svých priorit. “Jsem Nagi,” představil se. “A ty?”

Duben 01/10 | Reference místa | Nelly

Malý vlčí ospalec se neochotně přesunul do snové říše, a tak když přišel znovu k vědomí, octl se na malém ostrůvku uprostřed jezera. Jediné, co na něm žilo, byly dva osamělé smrky. Daleko od zbytku světa. Překvapeně si rozhlížel své okolí, které se barvilo do snových modro-růžových odstínů, jaké nikdy dřív neviděl. Znal jen temné černo-šedé dno Jámy a zelenavé vrby z Vrbového lesíku, ve kterém právě dřímal. I voda pro něj byl nový vjem. Opatrně se k ní sklonil a ponořil do ní tlapku, která byla v ten moment celá studená a divně mokrá. Tlapku tedy velmi rychle zvedl a zuřive s ní máchal, než se té nejhorší vlhkosti zbavil. Do té věci se mu lézt nechělo, a tak se raději posadil a začal přemýšlet, jak se odsud dostane. Nechtěl tu zůstat sám, takhle opuštěný. Ale jak? Ta mokrá věc vypadala, že sahá pěkně hluboko.

[8]
Nenápadná světlá vlčice se chopila slov Alfreda a začala shromažďovat různé věci po úkrytu, které pak nahrnula k vlčatům. Pozorně vlčici pozoroval a nemohl jinak než přemýšlet, jaký vztah měla ona k nim a zbytku skupiny. Alfredo byl hodný kamarád mámy, Alastor její bratr a jeho strýc, tak co byla ona? Byla přítel, nebo Alfredova rodina? Jeho pohled přitahovalo její kalné oko, protože bylo jednoduše jiné než všech ostatních. Věděl ale, že by neměl zírat, a tak pohled raději sklopil na bratra, kolem kterého všichni obletovali a pečovali o něj. Sláma se senem mu měli podle všeho pomoci udržovat teplo, které skutečně po chvíli přišlo a bylo příjemné. Když ale zaznělo loučení jejich zachránce, srdce se mu divoce rozbušilo a očka poplašeně valil na dospělého, který odcházel jen na lov. Nelíbilo se mu, že odchází. Když se tak stalo naposledy, děly se ošklivé věci. Ale tady bylo dobře a sliboval, že se vrátí, a tak zůstal ležet. Na jiné myšlenky ho naštěstí přivedl šedivý vlček, který konečně otevřel oči. “Ahoj,” přitulil se k malému tělíčku a nadšeně vrtěl ocáskem. Vlče bylo ale zesláblé, a tak jen dezorientovaně pokukovalo po okolí. Musel mu dát víc času, čemuž se vůbec nebránil. Z toho všeho pobíhání a panikaření byl úplně zesláblý a teplá podestýlka bez smlouvání ukládala utahané vlče ke spánku. Očka se mu pomalu klížila, až s nimi nakonec přestal bojovat a skutečně usnul, přitulený ke svým členům rodiny a s vědomím, že bude dobře a může si odpočinout.

<< Vrba | [7]

Po malém zhoupnutí, které následovalo, když se Alfredo skrčil při vstupu do úkrytu pod jednou z vrb, se mu naskytl pohled na příjemně působící úkryt. Nebyl tak vlhký, obrovitý a studený, jako byla Jáma, do které se narodil. Byl menší, útulný a bylo tu krásně teplo. Dokonce i namodralá světlo působilo pohádkověji, než ta nebezpečná rudá záře tam dole. S údivem si místo prohlížel a jen co se mu dostalo příležitosti se opět postavit na všechny čtyři, udělal si zvědavě kolečko kolem dokola, kdy vše důkladně očenichal. Všechno to bylo tak nové. Alfredo mezitím vyřešil situaci s malým bratrem, kterého uložili do slámy, kde se pohodlně zachumlal. Vypadal v ní spokojeněji, než venku v té zimě, ale moc nechápal, jak by mu tohle nadýchané roztřepené cosi na zemi mohlo pomoci. I Alfredo jej pobídl, aby se k bratrovi přidal, a tak poslušně docupkal až za bratrem a přitulil se k němu. Až teprve teď si uvědomil, že spolu s Alfredem byla i jiná světlá vlčice, která byla doposud tichá a nenápadná. Když se pak ale jeho pozornost přesunula opět na drobotinu, položil otázku, na kterou pořádně zavrtěl hlavou. “Trochu,” pípl skromně. Měl hlad velký, ale on si pozornost nezasloužil. Hlavní bylo, aby pomohli jemu, bráškovi. On musel mít hlad větší, když byl kost a kůže. “Pomůže mu si-láma?”komolil nové slůvko a upíral pohled na zrzka, který se zdál, že zná odpověď na úplně vše.

Malé tělo vlčete se chvělo, kdo ví, jestli zimou, nervozitou, nebo samým strachem o svého bratra. Instinktivně se tak choulil a schovával v kožichu Alastora. Jeho slova byla konejšivá a Nagiho trochu uklidňovala. Přesně tohle potřeboval slyšet, a tak se jen čenichem vděčně bořil blíž a blíž k jeho strýci. Určitě to bude dobré. Proč by to jinak říkal, kdyby to nevěděl? Pomůže mu od té únavy, bratr si odpočine a bude v pořádku. Všichni budou v pořádku. A přestože tomu pevně věřil, toho ošklivého pocitu, který ho svíral, se ne a ne zbavit.
Překvapeně vykoukl z hnědého kožichu až v momentě, kdy Alastor hlasitě zavyl. Nemusel ani pořádně čenichat, jak ho strýc nabádal, Alfreda tu cítil. Patřil mezi těch pár pachů, které dobře znal. Nehodlal ale namítat a udělal, co po něm bylo žádáno. „Mhm, je tady. Cítím ho,“ pípnul. Hlavně si byl téměř jistý, že ho viděl utíkat právě tímto směrem. Další čekání skupinku ale už naštěstí nečekalo. Za pár momentů se tu skutečně zjevil. V paprscích vycházejícího slunce stanul jako paprsek naděje, který je všechny zachrání. Nagesh se vysápal na všechny čtyři a s vrtěním ocásku, který cloumalo celým jeho tělem, se k Alfredovi hrnul. Ten jej ale zvedl do vzduchu a nesl někam, kde bude dobře. Teplo a bezpečí.

Stará vrba >>

<< Zrádcův remízek (přes louži)

Nagimu se moc nelíbilo, že zbytek své rodiny musí opustit. Zatím bez mámy nikdy nebyl a doléhal na něj násobící se pocit úzkosti. Nejraději by se na místě otočil a běžel zpět do bezpečí jejího objetí, ale nemohl nechat malého bratra ve štychu. Opravdu vypadal moc unaveně a i strejda mu dal za pravdu. Bál se, aby si ho kmotra opravdu neodvedla. Naštěstí měl Alastor dobré úmysly a jeho snahu si moc cenil, a tak jen souhlasně pokynul hlavou. Snažil se i při té panice dávat pozor, kudy je strýc vede, aby nedejbože dokázal trefit do jejich rodné díry. Sem tam se i nešikovně otočil, aby se ujistil, jak cesta zpět vypadá a dlouhými kroky pak doháněl Alastora.
Když ale vstoupili do lesa, do čenicha ho praštil Alfredův pach. Byla to naděje, že bude všechno v pohodě. Určitě jim pomůže. Už už to chtěl i okomentovat, ale bylo mu jasné, že to strýc ví. Vedl ho sem pravděpodobně proto, aby jim právě proto. A tak si jen lehl po boku Alastora a čumákem se mu zabořil do srsti, do které pravidelně oddechoval.

Marně se pokoušel mámu přesvědčit, aby bratra za Smrtí neposílala. Vše pronášela s takovou jistotou, že se jí nedalo oponovat. Bral to jako fakt. Muselo to tak být a nic s tím nezmůže, přestože by tak moc chtěl. Nechtěl brášku opouštět. Do očí se mu linuly slzy jako hrachy, když tu se v matce něco zlomilo a ona ustoupila. Bylo to kvůli strejdovi Alovi? Pohledem přejel na něj, dech zatajený. Šel z něj docela strach, když se tak zlobil. Vlastně by se nedivil, že si to máma rozmyslela. Dravena si pak vysadila na záda, kde prapůvodně seděl on a dala mu možnost výběru. „Dobře,“ pokýval hlavou, utřel si slzy do jedné z tlapek a v rychlosti přiskočil k matce, aby se jí na rozloučenou láskyplně otřel o přední nohu. Měl v plánu se brzy vrátit, se strejdama i bráškou. Mrzelo ho, že nejde s nimi, ale Alastorova nabídka se prostě nedala odmítnout. Musel se ujistit, že bude bráška v pořádku. Poslušně tak natahoval krok po boku Alastora, který spěchal malému vlčeti pomoci. Starostlivě zvedal zraky nahoru, aby si prohlédl malého brášku, který se mu při chůzi jemně houpal ze strany na stranu. „Vypadá unaveně… Bude v pořádku?“ optal se, viditelně pořád vystrašený z toho všeho, co se dělo. "Bude muset jít pryč, jak máma říká?" ujišťoval se. Tušil, že z toho plánu matka ustoupila, ale mohlo to být jinak. Jestli to bylo tak nevyhnutelné, jak říkala, neměla by v tom žádné slovo a Smrt by si pro něj stejně přišla.

Vrbový lesík (přes Teboňskou louži) >>

<< Jáma

Cesta nahoru byla docela nesnadná. Pod každým krokem matky to nepříjemně křupalo a její krok se díky tomu nepředvídatelně nakláněl a propadával. Nagesh ji tak pevně objímal tlapami ve snaze se udržet a nespadnout do té díry, která se zdála odsud nahoře úplně nekonečná. Neměl ponětí o smrti, netušil, co by se stalo, kdyby skutečně spadl. Ale dovedl si představit, že by to nebylo příjemné a ta tma mu naháněla strach. Světlo z vrchu, které na ně víc a víc doléhalo, ho pomalu ale jistě začalo oslepovat, až jas neunesl a musel očka pevně sevřít. Zbytek cesty nahoru tak neviděl, než se opět octl všema čtyřma na zemi. Tahle ale nepříjemně studila. Opatrně rozlepil jedno očko, aby zkontroloval, v čem to vlastně stojí, ale zase ho musel rychle zavřít. Pálilo to. Zvědavost mu ale nedala, a tak zatímco se dospělí bavili, se snažil pomalu na denní světlo aklimatizovat, až se rozkoukal úplně. Všechno to tu bylo úplně nové, dočista cizí. Neměl ponětí, co to kolem něho je, ale líbilo se mu to. Bylo to veselejší než v té díře tam dole. Muselo to ale počkat, protože k nim začala matka dlouze promlouvat.
Ke každému z nich láskyplně mluvila a láskyplně je olízla. Přesně to on potřeboval. Pro lásku své matky by udělal cokoliv, a tak poslušně poslouchal v naději, že se podobného chování dočká zase. Snažil se hltat každé její slovo, která mu vtloukala do jeho malé tvárné hlavinky a bral vše jako svaté. Dozvěděl se o Smrti, o tom, že se stala jejich kmotrou a o tom, co všechno umí. A co víc, vybrala si právě jejich bezejmenného bratra. Moc se mu ale nelíbilo, že ho za ní pošlou. „Nemůže zůstat s námi?“ ujišťoval se, protože měl brášku moc rád a nelíbilo se mu, že by je opustil. Odešel před chvílí strejda Alfredo, který mu chyběl už teď. Chtěl za ním běžet, ale teď musel bojovat za brášku. Proč museli odejít? Býval by to celé vzal asi lépe, když konceptu smrti zatím nerozuměl. Ale když začal strýc Alastor na mámu křičet a bratr plakat, zalekl se. Muselo to znamenat něco opravdu ošklivého, když to vzbudilo takovou vlnu negativních emocí, kterým jako jediným zatím rozuměl. Nelíbily se mu, a tak začal popotahovat taky. „Půjdu místo něho,“ nabídl se tenounkým hláskem v naději, že tím vše napraví, aby nebyli ostatní tak naštvaní a smutní. Kdo ví, zda by se k něčemu takovému hlásil, kdyby věděl, co to skutečně znamená.