Příspěvky uživatele
< návrat zpět
A tak skončila. Mocná a neohrožená. Posteach magických vlčat. Lamačka srdcí. Teď, placka. Tělo rozdrásáno o kameny. Voda plnící plíce. Smrt. Mrtvolka se zasmála, její tlapka začala namotávat vlákno osudu jedné vlčice. Nebyla to práce těžká, ale byla únavná. Zábavná, ovšem že ano. Velice zábavná. Jenom tohle jí vadilo asi nejvíc. Tahat duše do Limba bylo nejhorší. Bylo to náročné, vytáhnout duši.
Ale tahle se nedržela. Lehce se vytáhla. Jako by vítala klid a pohodu smrti, jenže ona si klid rozhodně ještě užívat neměla.
//Styx se přesouvá do limba
Pocítla jen první známky agónie, než se udusila v kouři a uhynula.
Les zmizel a zvířátka i jejich noční můry s nimi. Mrtvolka chytila lehoučkou levandulovou duši Islin, která ležela na zemi. Byla od sazí a celoá umolousaná. Mrtvolka ji rozdupla, až se dušička roztříštila na tisíce střepů a Islin propustila z Limba i z pout smrti zpátky do světa živých.
// Gratuluji, opouštíš Limbo! Tvé vylosované číslo ti přineslo odebrání 2 hvězd z vrozené magie (či jiné pokud vlk nemá ve vrozené tolik). Zároveň si do konce života odnášíš strach z jakéhokoliv ohně.
A právě v ten okamžik z travin vystoupila Mrtvolka. Hnilobný zápach předurčil její příchod o vteřinu dříve, než se její kostěné, potrhané tělo se zářícím hrudníkem prodralo z travin. "Málo kdo mě má jako svůj trest," poznamenala a podívala se jedním okem na Nemesise, kterému přeběhl mráz po zádech.
Natáhla k němu svůj kostěný přát a přeměnila ho ve svítící orb, zářivý jako hvězda a křehký jako to nejtenčí sklo. "Važ si svého života a vlků v něm," řekla orbu. Nemesis slyšel, její slova se mu vypálila do mysli tak silně, že i poté, co orb Mrtvolka rozdupla o zem a propustila jeho duší zpátky do světa živých, si to pamatoval a pamatovat bude.
// Gratuluji, opouštíš Limbo! Tvé vylosované číslo ti přineslo odebrání 1 hvězdy z obratnosti. Zároveň si do konce života odnášíš silnou nedůvěru (hraničící až s panikou v případě příliš dlouhého vystavení) k vysokým trávám a nedostatku rozhledu.
Nemesis zůstal na planině z vysoké trávy úplně sám. Ale vlastně ne tak docela. Kolem kroužil Osud, schovaný mezi stébly a číhající. Když Nemesis vrazil mezi stébla v místech, kde slyšel šumění, nenašel krom mrazivého chladu nic. Osud zmizel a už v trávě nic nešustilo. Na nějakou dobu. Ćas od času se kolem Nemesise tráva pohnula a chlad, strach a zející prázdnota se vrátila. Když ji ale zkusil znovu nachytat mezi stvoly, byla pryč.
"A otočila se k tobé zády?" nadhodil Alastor. A nebylo to právě naopak? Nebyla to právě Nemesisova snaha zůstat v pozadí? Však co hrozného mu jeho rodina udělala?
"Moc málo. Moc pozdě," ujistil Nemesise zkrvavený Alastor.
Tráva utichla, když se k ní Nemesis otočil. "Osud," potvrdil Alastor a tráva se zavlnila těsně kolem nich. Šel z ní cítit chlad, odpor a strach. Něco tam bylo, něco tam přecházelo. Neviděli ale ani kousek toho Osudu.
"Co se stane teď?" zeptal se Alastor.
“A proč jsi mi to nikdy neřekl?” zeptal se Alastor chladně. “Proč jsi se vždycky tvářil, že se ti svět hroutí na hlavu, proč jsi odmítal vystrčit hlavu ze své ulity a zajímat se o mě? Proč jsi Sionnova slova nenapravil, proč jsi mě nechal odejít?” pokládal Alastor jednu otázku za druhou, obviňoval Nemesise z každé jedné chyby.
“Svět se nezměnil, ty ale ano. Já ano. Jsi si jistý, že miluješ mě a ne jen vzpomínku?” řekl Alastor a v jeho očích se objevil chlad, když se k němu Nemesis přitiskl. Odstoupil o krok dozadu. Zvuk ve vysoké trávě ustal, když Nemesis začal špicovat uši. “To je tvůj osud,” ozval se za ním Alastor.
"A záleží ti vůbec na tom?" řekl chladným hlasem. "A co se stalo? Řekni," vybízel ho Alastor, kdysi jeho milující partner, hlasem plným tiché nenávisti. "Ty budeš mluvit. A já uvidím, jestli mi za to ještě stojíš," odsekl vlk a zůstal tiše a nehybně stát.
Ptáci nad jejich hlavami se sesunuli níže a tráva šuměla, dotýkala se jich. Někde za jejich zády se hýbalo něco dalšího.
Byl sám, opět.
Na nebi kroužili dravci. Příliš velcí na to, aby si je zmýlil s Karmou, a příliš velcí na to, aby se pod jejich zraky cítil bezpečně. Pronásledovali ho, kroužili nad jeho hlavou, ale nikterak se nevměšovali.
Okolí se změnilo. Nemesis se dostal na největší travnatou plochu v Gallirei, avšak tráva byla vyšší a zhoršovala mu vidění.
Mezi stébly někdo chodil. Občas zahlédl hnědý kožich, jak se pomalu a lhostejné valí mezi trávou. Už sám nebyl.
Byl to Alastor. Že by ho šel hledat? Že by mu to nebylo jedno? “Nemesisi? Jsi tady?” ozval se Alastor chladivým tónem. Něco bylo špatně, místo tísnivého hlasu, kterým by Alastor hledat svého partnera, to byl hlas mrazivý a ostrý, hlas někoho, kdo hledá, aby zabil.
Celý les voněl sladce, tak převelice sladce. Islin svou estetikou naprosto zapadala do tohoto místa. Byl to les víl a jako takový byl plný kouzel a čar, dokonce i dalších víl. Droboučkých a křehkých, které se věnovaly všem potřebám lesa.
Islin se ale necítila příjemně, ba právě naopak. Sžíral ji hluboký strach, nevysvětlielný a iracionální. Podezírala všechno a všechny, že jí chtějí ublížit. Hrozivě ublížit. Paranoia dosahovala maxima, když s ní začala mluvit zvířata. "Ahoj! Jak se ti vede?" tázal se zajíc s mašlí mezi ušima. "Nováček, koukejte!" houkla sova s brýlemi.
Islin cítila, že je toho na nic moc, ale všichni se s ní chtěli seznámit, všichni. Zvířata, rostliny, víly... Útěk zněl jako nejlepší možnost.
// Vítej v Limbu Islin!
Ještě než se pustíš do plnění úkolů, přečti si pravidla tohoto místa.
Limbo není příjemné místo určené k odpočinku, budeš tady mít neustále strach. Momentálně jsi v pohádkovém lese plném přátelských tvorečků, kteří se s tebou chtějí kamarádit, ale ty jsi hluboce přesvědčená o opaku.
Do tvého Limba budu zasahovat a měnit jej, pokud budu chtít. Je to nestálé místo, které se přizpůsobuje strachům svých obyvatel.
Zemřela jsi na kombinaci panické ataky a gravitace, takže až do konce života se budeš hrozivě bát výšek. Po znovu oživení se tě měsíc také bude držet paranoia z Limba, kdy budeš všechny podezřívat, že ti chtějí ublížit.To ale přejde.
Splněné podmínky k propuštění posílej do vzkazu Mrtvolce s předmětem Limbo.
Přeji nehezký pobyt,
Mrtvolka
I tak se stalo, že Islinina křídla a snad mocná kouzla tohoto světa jí dovolily vylézt vysoko po třpytivé duze, avšak jamile sezačalo měnit počasí, duha začala mizet a s ní i "pevná půda" pod Islininýma nohama. Pád z výšky byl rychlý, krátký a možná si ho ani nevšimla, protože byla stále ztracená ve strachu. Skončilo to ale rychle a Mrtvolka se dostavila k už 2d Islin, jejíž dušičku musela doslova seškrábnout z povrchu zemského a odnést s sebou.
// Šupky dupky do Limba
Viděl Asgaar a viděl, jak mezi stromy chodí vlci. Jeho rodina. Slyšel je i mluvit, ale nerozuměl. Nevypadali rozrušeně, smáli se, povídali si. Byl krásný den.
Byl jim na dohled, ale nemohl se k nim přiblížit, když se rozešel směrem k Asgaaru, les se nepřibližoval.
Šakali se začali přibližovat a dotírat. Nikdo z lesa si ho nevšímal, ačkoliv si ho jeden člen rodiny už všiml. Střetli se pohledy, ale pak se vlk vrátil k povídání s ostatními.
// Vítej v Limbu Nemesisi!
Ještě než se pustíš do plnění úkolů, přečti si pravidla tohoto místa.
Limbo není příjemné místo určené k odpočinku, budeš tady mít neustále strach. Momentálně se nacházíš nedaleko Asgaaru na Šakalí mýtině a šakali se k tobě postupně stahují a chystají se zaútočit. Až se na tebe vrhnou, nikdo z asgaaru ani nepohne brvou a budou se jen dívat.
Do tvého Limba budu zasahovat a měnit jej, pokud budu chtít. Je to nestálé místo, které se přizpůsobuje strachům svých obyvatel.
Zemřel jsi tlapou Smrti, kvůli čmuž si poneseš následky až do konce života. Budeš mít neúměrný strach z nadpřirozených entit, podivných magických tvorů či jevů. Tvůj strach se kolísat nebo se zvyšovat dle toho, jak moc se věc bude vymykat přírodním zákonům a bude ovlivňována i tím, jak moc se na svůj strach dokážeš adaptovat a přizpůsobit se. Jinými slovy, jde si zvyknout, ale strach tam pořád bude.
Splněné podmínky k propuštění posílej do vzkazu Mrtvolce s předmětem Limbo.
Přeji nehezký pobyt,
Mrtvolka
Kde je její sestra? Kde jsou ostatní vlčice? Nebyla tu žádná jiná vlčí duše, u které by se mohla schovat. “Teď budeš trávit čas se mnou,” oznámil jí bratr, než se zvedla. Ostatní k ní byli nevybíraví, dobírali si jí, šikanovali ji nejen slovy, ale i fyzicky. Phantasia si opět připadala malá, ušlápnutá a vystrašená. Kdo ví, kam až ti samci zajdou?
// Vítej v Limbu Phantasie!
Ještě než se pustíš do plnění úkolů, přečti si pravidla tohoto místa.
Limbo není příjemné místo určené k odpočinku, budeš tady mít neustále strach. Momentálně se nacházíš ve své rodné smečce jenom ve společnosti samců. Nikde nejsou vlčice a vlci tě tyranizují všemi možnými způsoby.
Do tvého Limba budu zasahovat a měnit jej, pokud budu chtít. Je to nestálé místo, které se přizpůsobuje strachům svých obyvatel.
Zemřela jsi na vyčerpání organismu a hlad, takže se ti neustále svírá žaludek a máš pocit ukrutného hladu. Jestli ti bolest bříška přetrvá určí až čas, ale jedno je jisté - už nadosmrti budeš dbát na to, aby tvůj žaludek byl aspoň z půlky plný.
Splněné podmínky k propuštění posílej do vzkazu Mrtvolce s předmětem Limbo.
Přeji nehezký pobyt,
Mrtvolka
Vlčice přišla na pláž s myšlenkou oběda, avšak její tělo strádalo již takovou dobu, že by si momentálně nechytila ani jednoho z krabů, kteří se kolem promenádovali.
Phantasia si lehla na písek, že si odpočine, jenže jakmile zavřela oči, už je neotevřela.
Tehdy si Mrtvolka vyzvedla její duši a vzala si ji s sebou do Limba.
Elodie nevypadala, že má chuť se vrátit zpátky mezi živé, ale Mrtvolka se nad tou nebohou dětskou duší slitovala. Viděla v ní chuť žít, jenom se neprojevovala tady v tomto světě. Elodie se tedy zatmělo před očima a objevila se v Zapadlém koutu Narrských vršků. Neodešla z Limba ale neposkrvněná. Až do konce života si odnese strach z výšek.
// Elodie, opouštíš Limbo po 3 měsících maximální délky pobytu. Byl ti smazán celý inventář (tedy aspoň to, co nebylo v mínusu). Do konce života budeš mít strach z výšek.
Elodie se z nějakého důvodu nemohla dostat zpátky do nory, ale mohla sledovat, jak příšera morduje i zbytek její rodiny.
Když se rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že je na srázu. Nebyl to jen tak ledajaký sráz - byl příšerně vysoký a velmi úzký. Byla to soutěska kolem hor, která vedla nad ostrými skaliskami trčícími z moře. Soutěska vedla na dvě strany, jedna byla stejně dobrá jako ta druhá. Cesta byla popraskaná, nestabilní, drolila se a občas se seshora skutálely kamínky a štěrk. Elodie mohla buď jít jedním směrem nebo zůstat před vchodem do nory, kde ležela mrtvá těla její rodiny. Příšera uvnitř byla zatím zabavena novou krmí, ale kdo ví jak dlouho jí bude trvat, než se vydá za Elodií?
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.