Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlčata na tohle místo nepatří. To Mrtvolka věděla nejlíp ze všech. Dlouhou dobu z dálky sledovala tohle nerozumné stvoření, které sotva políbil Život. Věděla od samého začátku, že si zaslouží vrátit se zpátky mezi živé. Věděla to moc dobře. Tak proč tak dlouho váhala? Možná protože věděla, že přežitém své smrti tohle vlče bude poznamenané mnohem víc než leckterý jiný, který tudy prošel a žil, aby vyprávěl svůj příběh.
Vlče obklopila temnota a chlad, který se rázem změnil v teplo. Protože tam, kde mělo otevřít oči, teplo bylo. Ta entita ale nezanechávala tělo ležet v prachu a písku s lhostejností, která ji jindy provázela. Její sestra nad tímhle životem měla větší moc, než se mohlo prve jevit možné. Svět nebyl v rovnováze, ale s tím paní záhrobí nemohla nic dělat.

Tartaros se temnotě nechal poddat. Trvala nejprve chvíli, potom trochu delší, až v bodě, kdy mu začalo hlodat v hlavě, jestli někdy bude něco jiného než ta tma. A právě v ten moment uslyšel hlas. Byl slabý, šeptal a nesl se ozvěnou kolem dokola. Že by Tartarose naváděl? „Pojď blíž, pojď~“ neslo se temnotou. A tak on šel. Opatrně nakračoval v černočerné tmě, ale s každým krokem získával více a více sebevědomí. Kroky natahoval, pevně se do nich opíral a čím déle je následoval, tím více jim bylo rozumět. Stále šeptaly, ale nyní jakoby v jeho bezprostřední blízkosti. Když tu se z té tmy začal vynořovat.
Najednou jako by prostoupil bránu nadpřirozenosti a fyzického světa a octl se na samém dně nějaké obrovité, nekonečné tmavé díry. Bílá tečka světla nad jeho hlavou, nedosažitelná, naznačovala o tom, že se ven jen tak nedostane. V té vší změti šeptajících hlasů najednou jeden vyvstanul a zbytek utichl. Vypadalo to, že má něco na srdci a ostatní jakoby mu dopřáli prostor.

Drobné tělíčko vlčete bezvládně leželo na zemi. Tartarosova rodina, překvapená jeho náhlou ztrátou vědomí, jej obklopila a pokoušela se vlčeti pomoci, ale marně. Vlče totiž neomdlelo, nebo prostě únavou neusnulo, nýbrž utrpělo mozkovou příhodu. Jeho život zhasl stejně rychle, jako započal. Že by se vlčete Smrti zželelo, že k jeho dušičce seslala právě mrtvolku? Nebo jednoduše nebyl jeho čas a měl dostat novou šanci? Tak či tak se tělíčko proměnilo v prach a Mrtvolka už si s dušičkou uháněla pryč.

Zed se prodíralo skrze samo sebe a snažilo se zjistit, co vlastně je. Procházelo si velmi těžkou chvílí, ve které si muselo uvědomit, co tím vlastně chce dosáhnout. Jak to ale dopadne a čím se Zed vlastně stane, bylo pouze v tlapách Zed.

SPLNĚNO -
2. ✔

1. Můžeme plnit i u jezera?
Protože jsem to nespecifikované, což je moje chyba, tak úkoly splněné do 5. 10. 9:00 uznat i u jezera, či jinde v rozcestníku. Po této době ne. Jde mi o to, aby se hrálo ve hře a hra tak měla na vaše charaktery dopad.
Pokud jste úkoly začaly plnit u jezera a ještě je nemáte splněné, tak se ozvěte. Budeme to řešit individuálně.

2. Nemůžu najit nikiho vhodného na plnění úkolu.
Napište SZ a domluvíme se.

3. U úkolů typu "zeptej se tří různých vlků na magii" (3 posty) - to znamená 3 posty celkově? Nebo 3 posty za vlka, takže 9 celkově?
3 posty celkově. Nejlépe s každým vlkem jeden.

4. Úkol mi totálně nesedí na charakter...
I to se mohlo stat, povahy čtu jen zběžně. Pokud to nijak nevymyslíte napište a domluvíme úpravu.

5. Můžu plnit úkol sama se sebou? Např. když se jedna moje postava zeptá druhé na něco?
Budiž povoleno toto využít maximálně jednou za celou akci!

6. Mám splněno a chci další úkoly, co teď?
Napište do vlákna vzkazů mrtvolce, že máte splněno vše a chcete další. Hned jak budu mít čas úkoly naházím. Případně napište i kolik dalších úkolů chcete. Tady ovšem upozorňuji, že je nutné splnit VŠECHNY o které si napíšete, aby se vám z nich počítaly body. (aka když si napíšu o 3 a splním jen 1 získám 0 bodů)

7. Musí být úkoly rozdělené?
Ano, každý úkol musí být zvlášť, není možné plnit více úkolů v jednom postu.

SPLNĚNÉ
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.✔
8.

Jasnava si prošla peklem hned několikrát. Viděla svou hrůzu a znovu prožívala ty vůbec nejhorší momenty ze svého smrtelného života, ale tentokrát mnohem hrozivější a děsivější, než jak si je pamatovala. Emoce ji pohltily a svět se otřásl, když se rozhodla ukončit své trápení skokem. Co se stane s těmi, kteří se ze smrti pokusí zachránit smrtí?
Tvrdý náraz přivedl vlčici k vědomí. Měla vyražený dech a špatně se jí dýchalo, neboť její nové tělo bylo oteklé a neobratné, protože její játra fungovala více než mizerně. A před sebou mohla vidět Mrtvolčin kostnatý spár, jak se nad tou bídnou existencí bezeslov skláněla.
V té zohyzděné tváři nebylo vidět žádných emocí. Její oči, nebo spíše prázdné oční důlky plné mrtvolného světla, byly chladné a netečné. Temnota kolem se rozplývala a zůstával jasný podzimní den. Mrtvolka bezvládné tělo překročila a rozplynula se. Zůstala jen Jasnava a její strach, který jen podporovala dušnost, kterak nafouklé břicho tlačilo proti bránici. Jako by se snad nemohla dodechnout. Ale to peklo bylo pryč, třebaže vzpomínky na něj byly mnohem živější, než jakákoliv vzpomínka na poslední dny jejího života.

To místo bylo povědomé. Nejprve bylo těžké ho s jistotou rozeznat, protože se z vody vznášela v ranním chladu troška mlhy. Nebo to snad byla mlha dávných vzpomínek, které teď pomalu vyplouvaly napovrch? Sluneční paprsky tancovaly skrze koruny stromů a snášely se dolů na zem plnou měkké zelené trávy, která teď nově příchozí vlčici lechtala nejen pod tlapkami, ale i jak se otírala o její dlouhé nohy. Zdánlivě klidné místo. Takové, kde by bylo příjemné strávit věčnost v odpočinku. Načerpat sílu do dalších životů, nebo jen prostě nebýt. Ale přec se vlčice necítila komfortně. Navzdory všemu visel ve vzduchu podivný stín nebezpečí.
A třebaže to zatím nevěděla, tím nebezpečím byla jen ona sama, jak se přibližovala k pokojnému útočišti.
Povědomé zvonění potůčku bylo první upomínkou těch vzpomínek. Tak důvěrně známý železitý pach krve visel ve vzduchu a mísil se okolními pachy nečekaně jemným způsobem. Krev, vůně měkké trávy, sladká vůně vody, která spadala po kamenech a tříštila se do kapiček, které se vznášely do vzduchu. Prostupovaly jimy sluneční paprsky, které nezachytilo stromoví. Všechno se třpytilo a když Jasnavy zraky prohlédly oparem kolem, uviděla vlčici.
Ta cizinka stála nad drobnými tělíčky vlčat, která se živě kroutila v náručí matky přírody: hnízdo z trávy jim poskytovalo měkké útočiště. Ta vlčice, novopečená matka, jim poskytovala ochranu před nově příchozí, která se k nim blížila. Jasnava stála sama proti sobě. Zcela náhle ji tížil hlad a přišla si pro jednoduchou kořist–dorazit ty slabé a nicotné tvory, kteří se tu pokoušeli bojovat o své místo ve světě. Nemohla vůbec nic dělat. Tělo jako by ji neposlouchalo. Slyšela samu sebe jak vrčí a její minulé já jí odpovídalo. Novopoečená matka klonila hlavu k zemi a obnaženými špičáky prozrazovala Jasnavě, že se nevzdá bez boje. Připravené bránit své potomky do posledního dechu vykročila vlčici vstříc a mrtvá cítila, jak se svaly v jejím těle napínají. Dělaly si co chtěly, třebaže její mysl si dobře uvědomovala, kterak je tohle zvrácené chování. Její mrtvé já bylo připravené je srpovodit ze světa své vzpomínku na vlastní potomky.

A přeci někdo to žadonění slyšel. Možná to nebyla přesně ta entita, kterou by si Jasnava přála vidět–Život byl ten milosrdnější ze všech zdejších bohů, jeho konejšění by jistojistě bylo vítané–, ale byl to alespoň někdo. Někdo přišel. Někdo ji slyšel. A nebyla to Smrt, třebaže zelená zář linoucí se kolem těla znetvořené vlčice mohla z dálky vypadat docela hrozivě. Ale možná to byl jen přelud, který Jasnavu v té agónii umírání přepadl? Jemný dotek stínů kolem, jejich chlácholivé náručí. Byl to jen klam, protože kdo skutečně uchytil tu křehkou duši do svých drápů byly chladné a kostnaté spáry Mrtvolky. Její sevření nebylo ani něžné, ani bolestivé. Bylo jednoduše pevné a fér, protože takové umírání bylo. Dříve nebo později si ostatně přišlo pro úplně každého.
Tahle duše byla jiná než před tím. Ale Mrtvolce to bylo úplně jedno. Jak se po ní natáhla, tělo se začalo rozpadat a místo něj zůstala záhy jen hromádka neznámých bylin, se kterými si hrál vlahý Gallirejský větřík. Za pár dní nebude vůbec poznat, že tu kdysi někdo zemřel. Možná osamocená kopretina bude připomínat vzpomínku na vlčici, která už více nebyla. A čekala ji dlouhá cesta na onen svět.

Bylo to jako roky. Nikoliv hodiny, nikoliv dny. Roky.
Nekonečná temnota zalévala Wizku svět celé roky a zamlžila její mysl. Mrtvolka ji tam nechala dlouho se trápit a bez přičinění sledovala skrze neprohlédnutelnou temnotu, kterak vlčice nakládá se svým podivně prázdným utrpením. Proč bylo její peklo vlastně plné ničeho? Možná bylo odrazem všech těch věcí, které vlčice dlouhé roky chovala uvnitř sebe. Válčila se svým nitrem a to teď, když už byla jednou po smrti, přemohlo všechno kolem a zaplavilo tuhle nevyzpytatelnou lokaci. Možná to bylo pro černobílou dámu připomínkou, aby život žila, nejen ho přežívala. Protože i když se tohle čekání mohlo jevit nekonečné, konec se přeci jen blížil.
Mrtvolka přistoupila blíž. Po tom všem byla zelenkavá záře kolem ní oslepujícím vjemem. Nic vlčici neřekla. Jen tam stála v celé své hrůze a sledovala tu ubohou existenci, která zabloudila to těch míst plným právem. Ale k překvapení té podivné entity bez emocí ji infiltrovala svou vlastní temnotou. Možná přišel čas s ní ještě něco dělat.
Tma se rozplynula.

Wizku ležela na vlhké zemi, vzduch kolem dusný a těžký. Měla vlčice otevřené oči? Měla je zavřené? Nemohla vědět, protože buď byla slepá, nebo byla všude vůkol úplně dokonalá tma. Taková, která by snad světlo zvládla i pohltit. Neprostupná a nemilosrdná.
Vlčice se může po té místnosti volně pohybovat, ale pozor. Ten prostor mění tvar. Je obdélníkového půdorysu, ale ať už se Wizku vydá jakým chce směrem, narazí vždy do stěny. Může si zkusit počítat kroky, ale velmi brzy zjistí, že tenhle zdánlivě nekonečný černý prostor nehraje na žádná pravidla. Může jít rovně, ujít deset kroků a na zpáteční cestě zvládne jen tři. Ty rány do obličeje nejsou příjemné.
Jen tma. Ticho. Kroky. Do kolika dokáže vlčice napočítat, než zase narazí? Do kolika dokáže vlčice napočítat, než úplně zešílí? Za jak dlouho začne úplně blouznit, zatímco jí společníkem bude jen vlastní hlas?

Říká se, že nejhorší smrt která může jednoho potkat, je smrt udušením. A mezi ty nehorší z nejhorších způsobů pro odchod ze světa se pak řadí topení se. Wizku opravdu nebyla daleko od pravdy a když krev zalévala její plíce, mohla mimo jiné cítit hrozivou úzkost, kterak se rozlévá skrze umírající žíly, jak jí srdce přestávalo bít. Začínala v hrudním koši–v tom místě kde ten zpropadený a zrádný sval bývá–a rozlévala se do každičkého cípu nyní již bezvládného těla. Končetiny, ocas, drápky. Byla cítit snad v každém chloupku, který na sobě Wizku kdy měla. A neodcházela ani jak se její vědomí vytrácelo, zatímco ji omývaly chladné vody Mahtaë. Neodcházela ani po tom, co duše vyklouzla z těla, ke kterému patřila. Zhoršovala se.
Mrtvolka kráčela podél břehu, prázdné oční důlky ukotvené směrem, kde se v rychle plynoucí vodě převracel černobílý kožich. Vlčice jí nebylo líto, neb neznala ten pocit. Přišla sem, protože to byl její úděl. Duši plnou úzkosti povolala k sobě a s jedním dotekem se rozplynula spolu i s tělem, jenž bývalo její. Ale teď patřilo Gallirei. Semlela je voda a změnilo se v kal. A duši, tu si vzala její jediná paní.