Příspěvky uživatele

Morgoth | Březen | 3/10

Ten krémový vlk se nejevil nijak špatně. Vypadal vlastně docela sympaticky a zjevně měl o vlče starost, což v Mráčkovi neprobouzelo bezbřehou důvěru, ale její špetky již docela ochotně začínaly klíčit. Hlavně když mu začal vysvětlovat, jak to s tou zimou a studeným vůbec je. Zatvářil se zoufale, když došlo na kousání! Trochu poplašeně se ošil a ihned se začal ohlížet na svá záda: „a-ale já nechci, aby mě zima kousala!“ A protože byl malý a bezradný, důvěra byla najednou získána. Takže přiskočil celý rozklepaný pískovému mezi tlapky a vyvalil na něj ta ohromná zlatá očka plná hrůzy. On mu zatím něco vysvětloval, ale ty informace teď hnědá ouška vůbec nebyla schopná zaznamenat. A to poslední už stejně udělal. Vůbec se neptal, když své drobné packy pokládal na vlkovy mnohem větší, oči pořád vyvalené až na samý vrch hlavy. „Prosím, že mě nikdo nebude kousat?“ fňuknul poplašeně, ocas pevně přitažený mezi zadní nohy. Pihy v jeho obličeji teď vypadaly jako drobné sněhové vločky. Ještě že si na ně neviděl.

|5|

Moc rozum z toho neměl, takže seděl na zádeli před sochou a přes rameno se ohlížel na matku, která mu vysvětlovala o rozdílech mezi žitím a nežitím. Zase se otočil na sochu. Vypadala najednou mnohem míň děsivá. Ale možná to bylo i tím, že se maminka přisunula blíž k němu. Zase se po ní ohlédl přes rameno–těsně před tím, než k němu sklonila hlavou–a oháňku rozkmital na plné obrátky. Bráškové se pomalu začali probouzet, ale Hráškovi to na baculatých tlapkách moc nešlo. Mráček zvědavě naklonil hlavu ke straně, když sebou další vlček prásknul na zem. Hvězdík se pořád plaše ukrýval mezi kožešinami a moc se k žádným otázkám neměl. Ale maminka se teď sklonila těsně k němu a on věrně její pohled sledoval tím svým.
„Strážkyně?“ otočil se zpět k jejím jasným očím, která krásně seděla zasazené do její laskavé tváře. „Já se teda polekal,“ konstatoval pak v návaznosti na matčina slova a trochu umíněně našpulil rtíky. Tahle strážkyně jistě pilně plnila svůj úděl. „Teta Maple a strejda Tonres? Tady je ale vlků.“ zafunělo vlče, jehož výraz plynule přešel z umíněného v jasně překvapený. „Zeptáme, ale nevěděla by to třeba ona?“ Tahle slova zašeptal mamince do ucha, když plaše střílel pohledem po zlaté vlčici, která tu pořád byla s nimi. Nepostřehl zatím jak se jmenuje, ale moc dobře si její přítomnost uvědomoval. Sama teď po dlouhé době promluvila a maminku znervóznila, za co si taky vysloužila velmi nevlídný pohled od tohohle malého chlupáče s pěkně plným bříškem. Jak se ale jevilo, proti zpívání maminka nebyla. Ale ten nevlídný pohled rázem zmizel, když zjistil, co to zpívání doopravdy obnáší! Očka mu začala zářit a tlamička se v údivu pootevřela a zůstala tak, než byl Jasnavou znovu oslovený. Zlatá zřejmě neměla vůbec špatné nápady a tak se na ni nakonec vděčně usmál, než div vykřiknul: „Nestačí! Ještě!“ Zpěv měl zjevný úspěch.

|4|

Slunce se vyhouplo nad Sarumenský hvozd a cvrdlikání jarních ptáčků pronikalo až do hlubin jeskyně. Vlček, který si toho byl plně vědomý, teď seděl mamince za zády a natahoval slechy za sebe, zatímco pohled stále nedůvěřivě klopil k nehybné vlčici. Už jen tady bylo tolik vjemů! Rád by všechno a všechny zkontroloval a prozkoumal, ale zároveň se zdráhal, protože Hvězdík s Hráškem se k ničemu neměli. Trochu sebou zakroutil, protože ho svrběly pacičky z té vší nerozhodnosti. A pak tu byly ty dvě hýbající se vlčice, jenže ty sledoval úkosem už docela a skoro k žádné interakci se neměl. Byl zkrátka opatrný a nedůvěřivý, možná až příliš. Ale co není, to vše může být.
„A my jsme živí?“ domáhal se Mrakošlap zatím odpovědi, když konečně zlaté zraky stočil k těm maminčiným. Její vlídný obličej ho nutil k zadumanému úsměvu. Ocásek přitom neudržel v klidu. Samou radostí musel vlčici tvář znovu zachumlat do hnědé srsti podobných odstínů a tiše se zahihňal. „Tak jo,“ souhlasil nakonec s výzvou, ale ještě chvilku se k Jasnavě tulil, než se uráčil vykročit vstříc té šedé věci. Cestou ještě zatahal Hvězdopravce za ocas, jestli se k němu nechce přidat. Ale protože byli oba bráchové ospalci ospalí, vypravil se se vší statečností na dlani k soše sám. Byla veliká. A strašidelná. A když do ní dloubnul čeníškem, vůbec nebyla tak příjemná jako maminka. Její tělo bylo chladné a velmi pevné. Jako zem, na které stál. Zmateně se na vlčici otočil, aniž by řešil, že má zrovna i jinou společnost: „je tvrdá a studená.“ Konstatování bez otazníku na konci věty, ale přeci bylo zjevné, že se vlček domáhá nějakého vysvětlení.

|Morgoth | Březen | 2/10

Vlček seděl s mokrýma tlapkama na břehu jezera a zlaté oči upíral k cizinci se světlým kožichem, který se k prckovi velmi ochotně přimotal. Mrakošlap zatím neznal důvody, proč by se cizích měl bát, ale protože byl plachý, přeci si Morgotha prohlížel na prvním místě spíše nedůvěřivě. Ale ten cizinec se zatím tvářil víc než starostlivě a přátelsky, takže se nakonec prcek uvolil prozradit své strasti:
„Není mi úplně zima,“ žbleptnul, zatímco zlatá očka sjela k jedné z jeho tlapek, kterou teď–skoro jako zraněnou–držel zvednutou ve vzduchu. Tvářil se opravdu bezradně. „Ale co mám s tím dělat? Je to chladné a mokré a vždycky se to vrátí zpátky, když i ji zas položím.“ Nevěděl pořádně, jak takové věci fungují. Ani že když je svět kolem mokrý, bude zákonitě mokrý i on, když poleze ven. Zlatá očka proto upřel zpět na zlatého vlka, který naštěstí přišel s docela dobrým vysvětlením: „j-jo. Asi zebou.“ Líp to totiž vysvětlit nedokázal a dospěláci většinou měli super pojmenování pro různý stavy.

| Morgoth | březen | 1/10

Jedna věc byla popelit se po jeskyni s maminkou a druhá zase stát venku a klepat kosu. Mráček, narozený do tvrdé zimy, nebyl naštěstí úplně odevzdaný mrazům napospas, hlavně když už se sakra oteplovalo, ale nelíbilo se mu, jak měl najednou mokrou srst kolem tlapek. A tak tam tak stál, bezradně koulel očima k zemi a pokoušel se vymyslet, co by asi mohl dělat. Zkusil si mokrou věc z tlapek oklepat, ale to nepomáhalo! Hlavně protože i když už jednu nožku trochu očistil, musel ji položit zpátky na zem, aby oklepal druhou. K jeho velkému překvapení pak zjistil, že zatímco vyčistil druhou, byla první zase celá mokrá.
Z tlamičky mu uniklo velmi frustrované kníknutí, které hraničilo s natahováním. A kde u všech čertů byla máma, aby mu poradila. Tohle přece nešlo! Přešlápnul, ale to nepomohlo. Ta mokrá a bílá věc byla všude a když se přeci jen rozhodl kus popojít, najednou měl mokré i bříško. S našpuleným rtíkem si kecnul na zadek a hlavu zarazil mezi ramena. Málem ignoroval jednoho dospěláka se světlým kožichem, který se přimotal poblíž. „Pomůžeš mi?“ zkusil štěstí. Prosit ještě neuměl.

|1|

Válet se v teple domova, u mámina teplého boku, to bylo příjemné. Ale víte vy co? Zvědavost v drobném tělíčku klíčila s každým uplynulým okamžikem a třebaže se teď s nožkama nataženýma válel na boku, očka nedokázal udržet zavřená příliš dlouho. Slídila po místnosti osvícené ohněm a hledala cokoliv zajímavého. A že prospektů bylo hned několik!
Mimo již trochu ohrané pískací hračky v podobě bratříčků se tu nacházeli taky dva další velikáni. Jedna zlatá a jedna bílá–obě asi vlčice. Ale to vlče nedokázalo dost dobře poznat. A taky mu to bylo docela jedno, abych pravdu řekla. Hlavní bylo, že tu nějací zajímaví tvorové kolem byli. A pak tu taky byla ta ohromná nehybná vlčice, která měla růži na prsou. Vlček si jí všimnul už dřív, ale bál se přiblížit. Možná i proto se teď nemotorně vyhoupl na všechny čtyři nožky (určitě ho nevychylovalo z rovnováhy bříško plné k prasknutí) a zalezl mamince za záda, kde čelem napřed zabořil hlavičku do její hnědé srsti. Voněla sladce a prostě tak, jak by každá správná máma měla vonět. S tichým zahihňáním vlčici hlavičku o přechod mezi ramenem a krkem několikrát otřel, než si jí opřel bradičku o krk.
„Proč se nehýbe?“ breptnul pak opatrně, aby na sebe neupoutal pozornost té šedé vlčice v rohu. Světlá i zlatá vlčice, které docela sprostě ignoroval a věnoval jim pouze opatrné pohledy, se hýbaly. Koulely očima podobně jako on anebo vrtěly ocásky. Ale ta jedna, ta prostě jen stála a on to vůbec nechápal. Pro jistotu pohlédl i na oba bratříčky, ale ti sebou i ve spaní neustále šili. Byla to jedna velká záhada.