Příspěvky uživatele

|1|

Válet se v teple domova, u mámina teplého boku, to bylo příjemné. Ale víte vy co? Zvědavost v drobném tělíčku klíčila s každým uplynulým okamžikem a třebaže se teď s nožkama nataženýma válel na boku, očka nedokázal udržet zavřená příliš dlouho. Slídila po místnosti osvícené ohněm a hledala cokoliv zajímavého. A že prospektů bylo hned několik!
Mimo již trochu ohrané pískací hračky v podobě bratříčků se tu nacházeli taky dva další velikáni. Jedna zlatá a jedna bílá–obě asi vlčice. Ale to vlče nedokázalo dost dobře poznat. A taky mu to bylo docela jedno, abych pravdu řekla. Hlavní bylo, že tu nějací zajímaví tvorové kolem byli. A pak tu taky byla ta ohromná nehybná vlčice, která měla růži na prsou. Vlček si jí všimnul už dřív, ale bál se přiblížit. Možná i proto se teď nemotorně vyhoupl na všechny čtyři nožky (určitě ho nevychylovalo z rovnováhy bříško plné k prasknutí) a zalezl mamince za záda, kde čelem napřed zabořil hlavičku do její hnědé srsti. Voněla sladce a prostě tak, jak by každá správná máma měla vonět. S tichým zahihňáním vlčici hlavičku o přechod mezi ramenem a krkem několikrát otřel, než si jí opřel bradičku o krk.
„Proč se nehýbe?“ breptnul pak opatrně, aby na sebe neupoutal pozornost té šedé vlčice v rohu. Světlá i zlatá vlčice, které docela sprostě ignoroval a věnoval jim pouze opatrné pohledy, se hýbaly. Koulely očima podobně jako on anebo vrtěly ocásky. Ale ta jedna, ta prostě jen stála a on to vůbec nechápal. Pro jistotu pohlédl i na oba bratříčky, ale ti sebou i ve spaní neustále šili. Byla to jedna velká záhada.