Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morgoth | Duben | 7/10

Seděl s obličejem zase upnutým k obloze, ale jakmile mu Morgoth pochválil kožíšek, zarděl se a ihned se počal kroutit jako žížala. S tlapičkami nevěděl co by, tak je dával jednu pře druhou a líčka ho hřála tolik, že to skoro pálilo. Slova byla mocná, to se už vlček začínal učit. Div nepřepadnul, když se mu do lopatky opřel vlhký nos. Zahihňal se a pak po hlavě skočil Gothovi pod břicho, aby se zachumlal do jeho kožíšku. Moc hezky voněl. Mráček se do něj zarochnil, až mu z pod vlka koukala jen špička čeníšku.
„Je to, je to–“, hledal správné slovo, ale tak grandiózní přídavné jméno v jeho slovníku zatím nebylo. Až zalapal po dechu, jak se snažil přemýšlet. „Je to morghotovské!“ vypadlo z něj nakonec, protože Morghot byl jeho dosavadním největším zážitkem. „A v noci je tam ještě větší tma, žejo?“ usoudil nakonec jako ten správný rozumbrada. A to vlče ještě nemělo ani tucha o magii. Zjevně ji ale ke štěstí nepotřebovalo.

Morgoth | Duben | 6/10

Jeho nevrlost byla rázem ta tam a náhle sluníčka nebylo potřeba, když zase s pootevřenou tlamičkou sledoval šedou oblohu, po které se líně valili jeho jmenovci. Údiv byl čitelný z celého jeho těla.
„Vypadají strašně načechraně!“ rozplýval se nad oblaky najednou a čas od času cuknul hlavou, jak mu káplo do obličeje, či snad do oka. Nevypadal tím ale rozhozený. „Takže za mráčky, po kterých se jmenuju, se sluníčko schovává a proto sem nesvítí?“ Hlavu zvědavě naklonil ke straně a zavrtěl oháňkou. „To je asi jako v tom lese, že jo? Když je moc hustý a sluníčko se tam nedostane, tak je tam víc tma. Jako dneska. Proto je tak tma i přes den. A tím pádem bude v lese ještě větší tma!“ Jak se neuronové okruhy v jeho mozečku uzavíraly, vzbuzovalo to ve vlčeti radost. Až snožmo vyskočil do vzduchu. „To dává smysl, že jo?“ Naléhal za ustavičného vrtění zadkem (div nepřepadl) na Morgotha. „To dává smysl!“ Domyslel si za jásotu, protože Morgoth pak poslední větou jeho domněnku téměř potvrdil. Teda mimo ten les, ale na to si byl ochotný počkat.

Morgoth | Duben | 5/10

Tak zase seděl a opětovně poslouchal lekci, kterou mu starší vlk dal. Trochu zmatený, ale vesměs nadšený. Teda dokud nedošlo na sluníčko a jeho cestu po obloze. Zamračil se nedřív na nebe, pak na Gotha.
„Nevidím,“ trval si urputně na svém. „Vidím šedo, ale přes to sem padá jen ta voda a ne světlo.“ Alespoň ne přímo. Copak nekoukali s vlkem na stejnou oblohu, ze které se pořád ještě snášel déšť? „Jinak to chápu. Ale tohle ne.“ Umínění v jeho hlase bylo zapříčiněné bezradností, kterou rozporuplné informace způsobovaly a se kterou nevěděl, jak nakládal. Byl totiž ještě docela maličký a jeho zkušenosti byly ještě menší. Ale nevztekal se. Seděl pořád na zadku a zraky upíral k Morgothovi, jako by se snad zamotal do křoví a čekal, až ho někdo přijde vysvobodit. Doufal, že se to tak stane. Protože sám nevěděl co. Přeci jen v něm ovšem trochu hněvu počínalo bublat. Velké emoce. Malé tělo. Nevyspělý limbický systém. Co byste ještě chtěli?

Morgoth | Duben | 4/10

Seděl na zadku, tlapku nataženou před sebe a hlavu přes rameno otočenou zpět na krémového vlka, aby mu vysvětlil, cože to před nimi je. Vypadal zaujatě. Ne nezdravě. Jen to bylo taky poprvé, co viděl les z venku. Moc toho ještě zažitého neměl a teď byla příležitost pokládat všechny ty zvídavé otázky, které rodičům náležely. Rodičům a kamarádům samo sebou.
„Asi,“ opáčil Mráček nejistě, protože si nebyl jistý, jak se to tmavé místo jmenuje. A tak poslouchal to, co mu starší vlk povídal. Odhodlaně přikývnul bradičkou, když výklad skončil a on se tak mohl zase otořit před sebe, aby natahoval krk. „A proč je v lese větší tma než tady? Musí tam být špatně vidět. Já se v lese narodil a je taky takový temný. I před sen, kdy má být světlo. Jako teď. Ale teď je taky míň světla než před tím. Jak je to možné? Co to zakrývá na nebi sluníčko?“ Pálil jednu vykutálenou otázku za druhou a jestli Morgoth stíhal, jistě se bylo čemu divit. Málo kdo tak zvídavému tempu mohl stačit. Na průzkum se však vlče nevydalo. Poslušně se vrátilo zpět k dospělému v prvním náznaku nějaké novoty a nejistoty. A tou stíny v lese zatím byly.

Morgoth | Duben | 3/10

Ten déšť nemusel být nikterak hrozný, ale byl to úplně první déšť, který vlče kdy vidělo a proto nebylo překvapením, že byl trochu vyvedený z míry. Jeho nadšení ale eskalovalo přímo hyperbolicky v okamžení, kdy dostal požehnání, že jazyk vskutku plazí dobře. No můj ty světe! Jak to s vlčetem zamávalo. V jednu chvilku sedělo přikrčené Gothovi v kožíšku, za okamžik hopkalo kolem s vyplazeným jazykem a docela nebojácně chňapalo po dešťových kapkách. Zábava to byla nesmírná, třebaže v zápalu hry vlče dvakrát nebo třikrát spadlo a jednou vrazilo Morgothovi do tlapek.
„Haha!“ zasmálo se jen a běželo dál, protože energii ještě mělo. Takže třebaže stromu se vlče vyhýbalo, dlouhé tlapky jeho napadení ušetřeny nebyly. Třebaže nebylo záměrné. Vše ale musí přejít a během mžiku už vlče očima rejdilo v podrostu nedalekého lesa.
„A co je tohle?“ otočilo se na vlka a zvědavě ukázalo packou mezi stromy. Nebylo tam nic specifického, prostě les.

Morgoth | Duben | 2/10

S obličejem pevně zabořeným do krémového kožichu očekával rozsudek, jestli je tohle jejich konec, nebo zdali budou dál žít. Jako vždy měl ale Goth rozumné vysvětlení k tomu, co se zrovna dělo nad jejich hlavami a tak přinutil vlče, aby se alespoň trochu odtáhlo a zadívalo do bílých očí vlka nad sebou.
„Vážně?“ naklonilo hlavu ke straně, ale rázem sebou cuklo, protože ho macatá kapka deště bacila přímo do středu nosu. Poplašeně zamrkal a očka o to větší upřel na zlatého vlka. „Jako takhle?“ poptal se raději, než vypláznul jazyk. Odpovědi mu ale nebylo třeba. Šup! A už měl jednu kapku na jazyku. Štěstí začátečníka! Zasmál se a už se sápal Gothovi z kožichu–přirozeně se u toho přerazil, ale ani tentokrát se pádem nenechal rozhodit! Jeho dětský smích se roznesl nad krajem úplně stejně jako večer předem. Lítal kolem zlatého vlka z místa na místo, jazyk vyplazený jak mravenečník, a snažil se chytat jednu kapku deště za druhou. To v pohybu sice bylo složitější, ale nevypadal, že mu to vadí. Tahla dubnová přeháňka jeho vlčecí chmýří nedokázala promáčet.

Morgoth | Duben | 1/10

Spánku mu bylo více než potřeba. A tak hezky pokojně oddechoval, smotaný do klubíčka v hřejivé náruči jeho nejlepšího kamaráda Gotha, docela spokojený v říši snů, kam za ním zajíci zatím nemohli. Hlavně protože nevěděl, jak přesně vypadají. Všechny přísliby jeho přítele doznívaly ještě až sem, hlavně ta část o chytání malých stříbrných potvůrek, co dýchají pod vodou. Rybky ho ve snu přeci navštívily a on v těch snech stál a tom nejvyšším kameni nad vodní hladinou jezera–nebo snad dokonce moře?–a z výšky pozoroval ryby, které pod ní jako by tancovaly. Při tom všem se jejich šupinatá těla stříbrně leskla: byl to nepopsatelný lesk doplněný vlčecí fantazií. Ale byl to přenádherný sen a jak se zdálo, nekončil ani po probuzení, protože když vlče vystrčilo hlavu s ohromným zívnutím ze svého útočiště v krémovém náručí, bylo pořád u jezera. Už se k němu chtělo hnát, ale překvapila ho divná věc padající z nebes. Zase se rychle přitulil do bezpečí a čumáček zavrtal do hustější srsti, co vlku chránila krk.
„Co to padá z nebe?“ dožadoval se trochu rozespale odpovědi. Možná to byl dozvuk jeho snů? Třeba byl pánem snů?

|14|

Bráškové pomalu přicházeli k sobě a Mrakošlap se na chvilku přichomýtl k té zlaté vlčici, která pomáhala Kulíškovi na nohy. Zasmál se, když si bratra prohlížel. Ne však ve zlém, byl to přátelský smích.
„To zvládneš!“ pobídl mladšího sourozence s nadšením v hlase a rozplácl přední tlapky na zem se zadkem vysoko ve vzduchu, aby Hráška pobídl ke hře. Zlatá očka mu přitom zářila nadšením. Roztržitost v něm ovšem byla hluboce zakořeněné a vlče se tak náhle prudce otočilo k Jasnavě. „A půjdeme ven brzo?“ Zlatá očka byla nyní ještě větší než kdy dřív. Vlče si už před nějakou dobou všimlo východu z jeskyně, kterým sem prve proudilo světlo. Teď se zdálo, že je venku tma, což si vysloužilo další všetečnou otázku: „proč je vlastně venku občas světlo a občas zase ne? Nebylo by lepší, kdyby tam bylo jenom světlo? Takhle je špatně vidět.“ S těmi slovy dotancoval až k hranici úkrytu a natahoval krk co to šlo, aby alespoň něco zahlédl. To se mu ovšem nedařilo a i proto přicupital zpět k mamince, aby zaslechl část proslovu o tom, jak se nemusí bát sochy, protože je jedním se Sarumenských. Tomu pořád moc nerozuměl. Smečka byla přeci jen krapet… široký pojem pro tak nezkušenou entitu.
„Tak jo,“ přikývl trochu nejistě, ale věděl, že mamince může věřit. A tak neměl důvod zpochybňovat její slova. Zavrtěl proto vesele ocáskem a vděčně se jí otřel o nohu, slastně při tom zavíral očka. Ale musel je otevřít, když pak zase došlo na zpívání, ke kterému se přidala i zlatá vlčice. Maminky zpěv byl úplně dechberoucí a Mráček na ni nepřestával koukat s pootevřenou tlamičkou. Ocásek mu přitom kmital z boku na bok a kdyby mu bylo vidět pod srst na tvářičkách, divili byste se, že jsou nadšením úplně rudé!
„Ještě jednou!“ nárokoval si. „Chci taky umět zpívat! Jak to bylo? Jde poutník cestou necestou, jde odtamtud až tam?“ Byla v tom nejistota, ale na tak nezkušeného zpěváka vlček vystihl melodii písničky vesměs trefně a falešně to taky nekníkal. Naopak. Jeho hlásek se nesl úkrytem s ozvěnou a znělo to víc než pěkně.

Březen | 10/10

„Barví? To znamená zase co?“ Tolik věcí k objevování! Tolik otázek a tak málo času. Teda. Jeho život teprve začínal, ale už opravdu sotva pletl nohama a své otázky nejednou proložil pořádným zívnutím. Vrtěl pořád oháňkou, ale očka se mu pomalu a jistě začínala klížit. Přesto však ještě poslední úsilí vynaložil k tomu, aby pozoroval rybky pod vodní hladinou.
„Fíha. Ale ty to jistě dovedeš, že jo? Až budu velký, budu tak šikovný, jako ty.“ Nepotřeboval důkaz. Plně krémovému vlku důvěřoval, že by takovou rybku dovedl chytit. To byla v jeho vesmíru zcela neprůstřelná pravda. Fascinovaně si nechal povídat o vodě a poslouchal tak bedlivě, že skoro až slyšel vzdálené šumění vln. „Moře mi taky můžeš ukázat? Chtěl bych to všechno vidět“ tázal se staršího vlka s nadějí v očích, která ale postupně vyhasínala pod náporem únavy. A než se Morgoth mohl nadát, už mu vlče leželo stočené do klubíčka pod břichem, aby napralo sílu na další a mnohem epesnější dobrodružství.

Březen | 9/10

„Borův-co?“ zopakovalo vlče znovu s hlavou na stranu. Znal toho pramálo a všechna ta zeleň kolem, jak starší správně usoudil, pro něj byla docela nová. Ale jemu to nevadilo. „Borůvky jsou dobrota? Jak chutnají a jak vypadají?“ vyzvídal. Jeho zájem byl bezbřehý, třebaže se pomalu schylovalo k nutnému načerpání sil. Přeci jen to byl jeho první pořádný výlet a všechno to hledání zajíců a běhání od sem zase zpátky tam bylo unavující. Zatím ovšem nějaké síly ještě pozbýval. Vesele u toho brebentil o kdejaké malichernosti a nestresoval se vůbec ničím.
„A tohle je co?“ ptal se, když viděl pod vodní hladinou stříbrně se blýskat rybky, které paběrkovaly při břehu. „A co je vůbec to velké stříbrné? Dá se to jíst?“ Tím myslel jezero, které v něm stále probouzelo respekt. „Je fajn vědět, že můj nejlepší kamarád je silnější než zajíc,“ zahejkal vesele. „Všem to povím! I mamince.“ Hlavně mamince.

Morgoth | Březen | 8/10

Mráček nerozuměl trablím, které se Morgothovi honily hlavou. Ani nemohl. Sotva chápal ty jednoduché věci, natož pak trable dospělých, které šly prozatím úplně mimo něj. Proto se spokojil s problémy, jako bylo třeba stéblo trávy přilepené na jazyku. Seděl na zádeli a prskal jako vzteklý králík, zatímco se tu zelenou věc, kterou předtím plný entusiasmu rozžvýkal, snažil vyplivnou zase z pusy.
„Ble,“ prohlásil pak plný nechuti. „To zelený se asi nejí, co?“ vyrukoval na krémového s otázkou, zatímco se drbal za uchem. Málem přepadnul, jak mu ten balanc ještě úplně dobře nešel. Ale do mu nevadilo. I když se to jíst nedalo, byla tráva úplně měkkoučká a voňavoučká.
„To nezní děsivě,“ pokýval pak hlavou jak ten největší rozumbrada široko daleko, když mu bylo vysvětleno, jak se věci s králíky mají. A zajíci. „Ale stejně! Pro jistotu!“ Umanul si trochu starostlivě a pro jistotu se dospělákovi schoval mezi nohy, kam úplně perfektně pasoval.

Březen | 7/10

Jeho zvonivý smích se nesl nad krajem a odrážel se od stříbrných vlnek vodní hladiny, která vypadala tak nádherně. Vlček k ní v zápalu nadšení krátce dohopkal, ale sálal z ní chlad, takže se rychle zase vrátil na místo svého útočiště: hezky zpět k Morgothovi. Krátce mu obličej otřel o dlouhatánskou tlapu, než v tom nadšení zas o kus dál odběhnul. Pokaždé když natrefil na něco nového a děsivého (třeba čmeláka), zase poslušně přiběhnul zpět k vlkovi.
„Nenudíme!“ hejkal vlček dál jako na lesy, zatímco na baculatých tlapkách poskakoval kolem krémového. Tu byl u něj, tu zas o metr dál. Ale nikdy ne z dohledu. A když mu Morgoth vyložil podmínky jejich výletu za zajícem, vlče oddaně a velmi energicky přikývlo. Přece by nenechal maminku smutnou!
„Tak jo. Ale podíváme se na něj jenom z dálky, jo? Aby nám neublížil.“ To byla zase Mráčkova podmínka jejich výletu smerem k zajícovi. „A pak ukážem Morgotha mamince!“ (// tbh nevím jestli se představili lol)

Březen | 6/10

Sledoval vlka se stříbrnýma očima a vrtěl nevědomky chvostem, který naznačoval jeho radost z nového přítele, kterým se vlk stal. Nebylo to těžké odhadnout. A přidal na frekvenci, jakmile mu Goth začal něco vysvětlovat: jak je to se sliby a podobně. S pootevřenou tlamičkou ke světlému vzhlížel pár udivených zlatých očí.
„Tak teda na zaječí uši a na vlčí duši!“ zopakoval a vesele snožmo vyskočil do vzduchu. Takové radosti z prosté pozornosti! Jak byli dospělí nároční oproti těm čistým dušičkám vlčat, která se opravdu spokojila s kapkou něčí náklonosti.
„Jooo! Podnikneme hon na zajíce!“ zajásal pak vlček tak nahlas, až na sebe stáhl pohled hnědé vlčí dámy procházející se opodál. Ale to vlčka vůbec, ale vůbec netrápilo. Ani fakt, že ta vlčí dáma měla křídla. Pche! Goth mu totiž šel ukázat zajíce. Vrávoravou, avšak velmi nadšenou chůzí se vydal směrem, který mu starší vlk ukázal. Zatím vesele brebentil: „je to zajímavé! Je tam spousty strýčků a tetiček–teda tak to maminka říkala–a taky maminka a bráškové. Maminka je nejhodnější maminka na světe.“ Maminka bylo jistě jeho oblíbené slovo. A taky Goth.

Březen | 5/10

Světlý vlk se Mráčkovi zamlouval čím dál tím víc. Byl první, koho mimo maminku a všechny ty tety a strýčky ze Sarumenu poznal. A tenhle cizák sebou tak nesl zvláštní chuť: plnou vzrušení, nové energie. Neznámého. Dobrodružství.
„Na zaječí uši a na vlčí duši?“ opakovalo vlče uchvácené dospělákem úplně stejně, jako jím byl fascinovaný on sám. Vesele přikývnul, ale krátce na toho mu hlava střelila ke straně, jak ji prudce sklopil. Až mu ušiska zabimbala! „Když já úplně nevím, jak přesně vypadá zajíc. Ukážeš mi zajíce?“ Krátké chvilky mazlení pak vlče využilo na plno, ale přeci ho zvědavost nenechala příliš dlouho sedět na zadku.
S natlučeným čenichem a oháňkou vysoko vztyčenou pak stál před Morgothem a vesele se na něj zubil. Tak nějak oddaně věřil, že by mu světlý vlk neublížil. Ostatně už dávno mohl a zatím ještě neznal nebezpečí, které tyto kraje skrývaly. Otočil se pak přes rameno, aby nosem ukázal na lez nedaleko. „Jsem ztama.“

Morgoth | Březen | 4/10

Strach, který v Mráčkovi vlkova slova probudila, byl znatelný. Ne že by se úplně chvěl, ale ocas měl stále stažený mezi zadní tlapky a celou vahou naléhal na jednu ze světlých tlap, které se najednou jevily tak vřelé, třebaže byl tenhle cizinec, no, cizinec. Ale jeho klidná slova a ještě mírnější hlas na vlče a jeho obavy měly zcela blahodárný účinek. Trochu se usmál, když mu to ten velký vlk všechno vysvětlil. Dávalo to docela smysl. Nevšiml si, že by zima měla zuby. Ale možná to bylo hlavně z toho důvodu, že ještě nikdy neviděl žádný rampouch.
„Slibuješ?“ vytasil se na vlka tím nejtěžším kalibrem, který mohlo jakékoliv vlče vytáhnout na citlivého a empatického vlka. Morgoth pak mohl cítit, jak se vlčkův krátký ocásek osmělil a začal ho rytmicky mlátit do břicha, kterak jím vlče třepalo ze strany na stranu bez zjevné kontroly nad touhle částí těla. Hned to vypadalo všechno líp!
„Mnohem!“ souhlasil nadšeně hvězdami posetý mladík, když se až moc nadšeně vypravil před. Taky si pořádně natloukl čumák, když zakopl o vlkovy tlapky a udělal kotrmelec přímo za nosem. Ale rychle byl na všech čtyřech a třepotání jeho oháňky se vůbec nezpomalilo. „Nic mi není,“ hlásil poslušně a pořád s úsměvem.