Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morgoth | Duben | 2/10

S obličejem pevně zabořeným do krémového kožichu očekával rozsudek, jestli je tohle jejich konec, nebo zdali budou dál žít. Jako vždy měl ale Goth rozumné vysvětlení k tomu, co se zrovna dělo nad jejich hlavami a tak přinutil vlče, aby se alespoň trochu odtáhlo a zadívalo do bílých očí vlka nad sebou.
„Vážně?“ naklonilo hlavu ke straně, ale rázem sebou cuklo, protože ho macatá kapka deště bacila přímo do středu nosu. Poplašeně zamrkal a očka o to větší upřel na zlatého vlka. „Jako takhle?“ poptal se raději, než vypláznul jazyk. Odpovědi mu ale nebylo třeba. Šup! A už měl jednu kapku na jazyku. Štěstí začátečníka! Zasmál se a už se sápal Gothovi z kožichu–přirozeně se u toho přerazil, ale ani tentokrát se pádem nenechal rozhodit! Jeho dětský smích se roznesl nad krajem úplně stejně jako večer předem. Lítal kolem zlatého vlka z místa na místo, jazyk vyplazený jak mravenečník, a snažil se chytat jednu kapku deště za druhou. To v pohybu sice bylo složitější, ale nevypadal, že mu to vadí. Tahla dubnová přeháňka jeho vlčecí chmýří nedokázala promáčet.

Morgoth | Duben | 1/10

Spánku mu bylo více než potřeba. A tak hezky pokojně oddechoval, smotaný do klubíčka v hřejivé náruči jeho nejlepšího kamaráda Gotha, docela spokojený v říši snů, kam za ním zajíci zatím nemohli. Hlavně protože nevěděl, jak přesně vypadají. Všechny přísliby jeho přítele doznívaly ještě až sem, hlavně ta část o chytání malých stříbrných potvůrek, co dýchají pod vodou. Rybky ho ve snu přeci navštívily a on v těch snech stál a tom nejvyšším kameni nad vodní hladinou jezera–nebo snad dokonce moře?–a z výšky pozoroval ryby, které pod ní jako by tancovaly. Při tom všem se jejich šupinatá těla stříbrně leskla: byl to nepopsatelný lesk doplněný vlčecí fantazií. Ale byl to přenádherný sen a jak se zdálo, nekončil ani po probuzení, protože když vlče vystrčilo hlavu s ohromným zívnutím ze svého útočiště v krémovém náručí, bylo pořád u jezera. Už se k němu chtělo hnát, ale překvapila ho divná věc padající z nebes. Zase se rychle přitulil do bezpečí a čumáček zavrtal do hustější srsti, co vlku chránila krk.
„Co to padá z nebe?“ dožadoval se trochu rozespale odpovědi. Možná to byl dozvuk jeho snů? Třeba byl pánem snů?

|14|

Bráškové pomalu přicházeli k sobě a Mrakošlap se na chvilku přichomýtl k té zlaté vlčici, která pomáhala Kulíškovi na nohy. Zasmál se, když si bratra prohlížel. Ne však ve zlém, byl to přátelský smích.
„To zvládneš!“ pobídl mladšího sourozence s nadšením v hlase a rozplácl přední tlapky na zem se zadkem vysoko ve vzduchu, aby Hráška pobídl ke hře. Zlatá očka mu přitom zářila nadšením. Roztržitost v něm ovšem byla hluboce zakořeněné a vlče se tak náhle prudce otočilo k Jasnavě. „A půjdeme ven brzo?“ Zlatá očka byla nyní ještě větší než kdy dřív. Vlče si už před nějakou dobou všimlo východu z jeskyně, kterým sem prve proudilo světlo. Teď se zdálo, že je venku tma, což si vysloužilo další všetečnou otázku: „proč je vlastně venku občas světlo a občas zase ne? Nebylo by lepší, kdyby tam bylo jenom světlo? Takhle je špatně vidět.“ S těmi slovy dotancoval až k hranici úkrytu a natahoval krk co to šlo, aby alespoň něco zahlédl. To se mu ovšem nedařilo a i proto přicupital zpět k mamince, aby zaslechl část proslovu o tom, jak se nemusí bát sochy, protože je jedním se Sarumenských. Tomu pořád moc nerozuměl. Smečka byla přeci jen krapet… široký pojem pro tak nezkušenou entitu.
„Tak jo,“ přikývl trochu nejistě, ale věděl, že mamince může věřit. A tak neměl důvod zpochybňovat její slova. Zavrtěl proto vesele ocáskem a vděčně se jí otřel o nohu, slastně při tom zavíral očka. Ale musel je otevřít, když pak zase došlo na zpívání, ke kterému se přidala i zlatá vlčice. Maminky zpěv byl úplně dechberoucí a Mráček na ni nepřestával koukat s pootevřenou tlamičkou. Ocásek mu přitom kmital z boku na bok a kdyby mu bylo vidět pod srst na tvářičkách, divili byste se, že jsou nadšením úplně rudé!
„Ještě jednou!“ nárokoval si. „Chci taky umět zpívat! Jak to bylo? Jde poutník cestou necestou, jde odtamtud až tam?“ Byla v tom nejistota, ale na tak nezkušeného zpěváka vlček vystihl melodii písničky vesměs trefně a falešně to taky nekníkal. Naopak. Jeho hlásek se nesl úkrytem s ozvěnou a znělo to víc než pěkně.

Březen | 10/10

„Barví? To znamená zase co?“ Tolik věcí k objevování! Tolik otázek a tak málo času. Teda. Jeho život teprve začínal, ale už opravdu sotva pletl nohama a své otázky nejednou proložil pořádným zívnutím. Vrtěl pořád oháňkou, ale očka se mu pomalu a jistě začínala klížit. Přesto však ještě poslední úsilí vynaložil k tomu, aby pozoroval rybky pod vodní hladinou.
„Fíha. Ale ty to jistě dovedeš, že jo? Až budu velký, budu tak šikovný, jako ty.“ Nepotřeboval důkaz. Plně krémovému vlku důvěřoval, že by takovou rybku dovedl chytit. To byla v jeho vesmíru zcela neprůstřelná pravda. Fascinovaně si nechal povídat o vodě a poslouchal tak bedlivě, že skoro až slyšel vzdálené šumění vln. „Moře mi taky můžeš ukázat? Chtěl bych to všechno vidět“ tázal se staršího vlka s nadějí v očích, která ale postupně vyhasínala pod náporem únavy. A než se Morgoth mohl nadát, už mu vlče leželo stočené do klubíčka pod břichem, aby napralo sílu na další a mnohem epesnější dobrodružství.

Březen | 9/10

„Borův-co?“ zopakovalo vlče znovu s hlavou na stranu. Znal toho pramálo a všechna ta zeleň kolem, jak starší správně usoudil, pro něj byla docela nová. Ale jemu to nevadilo. „Borůvky jsou dobrota? Jak chutnají a jak vypadají?“ vyzvídal. Jeho zájem byl bezbřehý, třebaže se pomalu schylovalo k nutnému načerpání sil. Přeci jen to byl jeho první pořádný výlet a všechno to hledání zajíců a běhání od sem zase zpátky tam bylo unavující. Zatím ovšem nějaké síly ještě pozbýval. Vesele u toho brebentil o kdejaké malichernosti a nestresoval se vůbec ničím.
„A tohle je co?“ ptal se, když viděl pod vodní hladinou stříbrně se blýskat rybky, které paběrkovaly při břehu. „A co je vůbec to velké stříbrné? Dá se to jíst?“ Tím myslel jezero, které v něm stále probouzelo respekt. „Je fajn vědět, že můj nejlepší kamarád je silnější než zajíc,“ zahejkal vesele. „Všem to povím! I mamince.“ Hlavně mamince.

Morgoth | Březen | 8/10

Mráček nerozuměl trablím, které se Morgothovi honily hlavou. Ani nemohl. Sotva chápal ty jednoduché věci, natož pak trable dospělých, které šly prozatím úplně mimo něj. Proto se spokojil s problémy, jako bylo třeba stéblo trávy přilepené na jazyku. Seděl na zádeli a prskal jako vzteklý králík, zatímco se tu zelenou věc, kterou předtím plný entusiasmu rozžvýkal, snažil vyplivnou zase z pusy.
„Ble,“ prohlásil pak plný nechuti. „To zelený se asi nejí, co?“ vyrukoval na krémového s otázkou, zatímco se drbal za uchem. Málem přepadnul, jak mu ten balanc ještě úplně dobře nešel. Ale do mu nevadilo. I když se to jíst nedalo, byla tráva úplně měkkoučká a voňavoučká.
„To nezní děsivě,“ pokýval pak hlavou jak ten největší rozumbrada široko daleko, když mu bylo vysvětleno, jak se věci s králíky mají. A zajíci. „Ale stejně! Pro jistotu!“ Umanul si trochu starostlivě a pro jistotu se dospělákovi schoval mezi nohy, kam úplně perfektně pasoval.

Březen | 7/10

Jeho zvonivý smích se nesl nad krajem a odrážel se od stříbrných vlnek vodní hladiny, která vypadala tak nádherně. Vlček k ní v zápalu nadšení krátce dohopkal, ale sálal z ní chlad, takže se rychle zase vrátil na místo svého útočiště: hezky zpět k Morgothovi. Krátce mu obličej otřel o dlouhatánskou tlapu, než v tom nadšení zas o kus dál odběhnul. Pokaždé když natrefil na něco nového a děsivého (třeba čmeláka), zase poslušně přiběhnul zpět k vlkovi.
„Nenudíme!“ hejkal vlček dál jako na lesy, zatímco na baculatých tlapkách poskakoval kolem krémového. Tu byl u něj, tu zas o metr dál. Ale nikdy ne z dohledu. A když mu Morgoth vyložil podmínky jejich výletu za zajícem, vlče oddaně a velmi energicky přikývlo. Přece by nenechal maminku smutnou!
„Tak jo. Ale podíváme se na něj jenom z dálky, jo? Aby nám neublížil.“ To byla zase Mráčkova podmínka jejich výletu smerem k zajícovi. „A pak ukážem Morgotha mamince!“ (// tbh nevím jestli se představili lol)

Březen | 6/10

Sledoval vlka se stříbrnýma očima a vrtěl nevědomky chvostem, který naznačoval jeho radost z nového přítele, kterým se vlk stal. Nebylo to těžké odhadnout. A přidal na frekvenci, jakmile mu Goth začal něco vysvětlovat: jak je to se sliby a podobně. S pootevřenou tlamičkou ke světlému vzhlížel pár udivených zlatých očí.
„Tak teda na zaječí uši a na vlčí duši!“ zopakoval a vesele snožmo vyskočil do vzduchu. Takové radosti z prosté pozornosti! Jak byli dospělí nároční oproti těm čistým dušičkám vlčat, která se opravdu spokojila s kapkou něčí náklonosti.
„Jooo! Podnikneme hon na zajíce!“ zajásal pak vlček tak nahlas, až na sebe stáhl pohled hnědé vlčí dámy procházející se opodál. Ale to vlčka vůbec, ale vůbec netrápilo. Ani fakt, že ta vlčí dáma měla křídla. Pche! Goth mu totiž šel ukázat zajíce. Vrávoravou, avšak velmi nadšenou chůzí se vydal směrem, který mu starší vlk ukázal. Zatím vesele brebentil: „je to zajímavé! Je tam spousty strýčků a tetiček–teda tak to maminka říkala–a taky maminka a bráškové. Maminka je nejhodnější maminka na světe.“ Maminka bylo jistě jeho oblíbené slovo. A taky Goth.

Březen | 5/10

Světlý vlk se Mráčkovi zamlouval čím dál tím víc. Byl první, koho mimo maminku a všechny ty tety a strýčky ze Sarumenu poznal. A tenhle cizák sebou tak nesl zvláštní chuť: plnou vzrušení, nové energie. Neznámého. Dobrodružství.
„Na zaječí uši a na vlčí duši?“ opakovalo vlče uchvácené dospělákem úplně stejně, jako jím byl fascinovaný on sám. Vesele přikývnul, ale krátce na toho mu hlava střelila ke straně, jak ji prudce sklopil. Až mu ušiska zabimbala! „Když já úplně nevím, jak přesně vypadá zajíc. Ukážeš mi zajíce?“ Krátké chvilky mazlení pak vlče využilo na plno, ale přeci ho zvědavost nenechala příliš dlouho sedět na zadku.
S natlučeným čenichem a oháňkou vysoko vztyčenou pak stál před Morgothem a vesele se na něj zubil. Tak nějak oddaně věřil, že by mu světlý vlk neublížil. Ostatně už dávno mohl a zatím ještě neznal nebezpečí, které tyto kraje skrývaly. Otočil se pak přes rameno, aby nosem ukázal na lez nedaleko. „Jsem ztama.“

Morgoth | Březen | 4/10

Strach, který v Mráčkovi vlkova slova probudila, byl znatelný. Ne že by se úplně chvěl, ale ocas měl stále stažený mezi zadní tlapky a celou vahou naléhal na jednu ze světlých tlap, které se najednou jevily tak vřelé, třebaže byl tenhle cizinec, no, cizinec. Ale jeho klidná slova a ještě mírnější hlas na vlče a jeho obavy měly zcela blahodárný účinek. Trochu se usmál, když mu to ten velký vlk všechno vysvětlil. Dávalo to docela smysl. Nevšiml si, že by zima měla zuby. Ale možná to bylo hlavně z toho důvodu, že ještě nikdy neviděl žádný rampouch.
„Slibuješ?“ vytasil se na vlka tím nejtěžším kalibrem, který mohlo jakékoliv vlče vytáhnout na citlivého a empatického vlka. Morgoth pak mohl cítit, jak se vlčkův krátký ocásek osmělil a začal ho rytmicky mlátit do břicha, kterak jím vlče třepalo ze strany na stranu bez zjevné kontroly nad touhle částí těla. Hned to vypadalo všechno líp!
„Mnohem!“ souhlasil nadšeně hvězdami posetý mladík, když se až moc nadšeně vypravil před. Taky si pořádně natloukl čumák, když zakopl o vlkovy tlapky a udělal kotrmelec přímo za nosem. Ale rychle byl na všech čtyřech a třepotání jeho oháňky se vůbec nezpomalilo. „Nic mi není,“ hlásil poslušně a pořád s úsměvem.

Morgoth | Březen | 3/10

Ten krémový vlk se nejevil nijak špatně. Vypadal vlastně docela sympaticky a zjevně měl o vlče starost, což v Mráčkovi neprobouzelo bezbřehou důvěru, ale její špetky již docela ochotně začínaly klíčit. Hlavně když mu začal vysvětlovat, jak to s tou zimou a studeným vůbec je. Zatvářil se zoufale, když došlo na kousání! Trochu poplašeně se ošil a ihned se začal ohlížet na svá záda: „a-ale já nechci, aby mě zima kousala!“ A protože byl malý a bezradný, důvěra byla najednou získána. Takže přiskočil celý rozklepaný pískovému mezi tlapky a vyvalil na něj ta ohromná zlatá očka plná hrůzy. On mu zatím něco vysvětloval, ale ty informace teď hnědá ouška vůbec nebyla schopná zaznamenat. A to poslední už stejně udělal. Vůbec se neptal, když své drobné packy pokládal na vlkovy mnohem větší, oči pořád vyvalené až na samý vrch hlavy. „Prosím, že mě nikdo nebude kousat?“ fňuknul poplašeně, ocas pevně přitažený mezi zadní nohy. Pihy v jeho obličeji teď vypadaly jako drobné sněhové vločky. Ještě že si na ně neviděl.

|5|

Moc rozum z toho neměl, takže seděl na zádeli před sochou a přes rameno se ohlížel na matku, která mu vysvětlovala o rozdílech mezi žitím a nežitím. Zase se otočil na sochu. Vypadala najednou mnohem míň děsivá. Ale možná to bylo i tím, že se maminka přisunula blíž k němu. Zase se po ní ohlédl přes rameno–těsně před tím, než k němu sklonila hlavou–a oháňku rozkmital na plné obrátky. Bráškové se pomalu začali probouzet, ale Hráškovi to na baculatých tlapkách moc nešlo. Mráček zvědavě naklonil hlavu ke straně, když sebou další vlček prásknul na zem. Hvězdík se pořád plaše ukrýval mezi kožešinami a moc se k žádným otázkám neměl. Ale maminka se teď sklonila těsně k němu a on věrně její pohled sledoval tím svým.
„Strážkyně?“ otočil se zpět k jejím jasným očím, která krásně seděla zasazené do její laskavé tváře. „Já se teda polekal,“ konstatoval pak v návaznosti na matčina slova a trochu umíněně našpulil rtíky. Tahle strážkyně jistě pilně plnila svůj úděl. „Teta Maple a strejda Tonres? Tady je ale vlků.“ zafunělo vlče, jehož výraz plynule přešel z umíněného v jasně překvapený. „Zeptáme, ale nevěděla by to třeba ona?“ Tahle slova zašeptal mamince do ucha, když plaše střílel pohledem po zlaté vlčici, která tu pořád byla s nimi. Nepostřehl zatím jak se jmenuje, ale moc dobře si její přítomnost uvědomoval. Sama teď po dlouhé době promluvila a maminku znervóznila, za co si taky vysloužila velmi nevlídný pohled od tohohle malého chlupáče s pěkně plným bříškem. Jak se ale jevilo, proti zpívání maminka nebyla. Ale ten nevlídný pohled rázem zmizel, když zjistil, co to zpívání doopravdy obnáší! Očka mu začala zářit a tlamička se v údivu pootevřela a zůstala tak, než byl Jasnavou znovu oslovený. Zlatá zřejmě neměla vůbec špatné nápady a tak se na ni nakonec vděčně usmál, než div vykřiknul: „Nestačí! Ještě!“ Zpěv měl zjevný úspěch.

|4|

Slunce se vyhouplo nad Sarumenský hvozd a cvrdlikání jarních ptáčků pronikalo až do hlubin jeskyně. Vlček, který si toho byl plně vědomý, teď seděl mamince za zády a natahoval slechy za sebe, zatímco pohled stále nedůvěřivě klopil k nehybné vlčici. Už jen tady bylo tolik vjemů! Rád by všechno a všechny zkontroloval a prozkoumal, ale zároveň se zdráhal, protože Hvězdík s Hráškem se k ničemu neměli. Trochu sebou zakroutil, protože ho svrběly pacičky z té vší nerozhodnosti. A pak tu byly ty dvě hýbající se vlčice, jenže ty sledoval úkosem už docela a skoro k žádné interakci se neměl. Byl zkrátka opatrný a nedůvěřivý, možná až příliš. Ale co není, to vše může být.
„A my jsme živí?“ domáhal se Mrakošlap zatím odpovědi, když konečně zlaté zraky stočil k těm maminčiným. Její vlídný obličej ho nutil k zadumanému úsměvu. Ocásek přitom neudržel v klidu. Samou radostí musel vlčici tvář znovu zachumlat do hnědé srsti podobných odstínů a tiše se zahihňal. „Tak jo,“ souhlasil nakonec s výzvou, ale ještě chvilku se k Jasnavě tulil, než se uráčil vykročit vstříc té šedé věci. Cestou ještě zatahal Hvězdopravce za ocas, jestli se k němu nechce přidat. Ale protože byli oba bráchové ospalci ospalí, vypravil se se vší statečností na dlani k soše sám. Byla veliká. A strašidelná. A když do ní dloubnul čeníškem, vůbec nebyla tak příjemná jako maminka. Její tělo bylo chladné a velmi pevné. Jako zem, na které stál. Zmateně se na vlčici otočil, aniž by řešil, že má zrovna i jinou společnost: „je tvrdá a studená.“ Konstatování bez otazníku na konci věty, ale přeci bylo zjevné, že se vlček domáhá nějakého vysvětlení.

|Morgoth | Březen | 2/10

Vlček seděl s mokrýma tlapkama na břehu jezera a zlaté oči upíral k cizinci se světlým kožichem, který se k prckovi velmi ochotně přimotal. Mrakošlap zatím neznal důvody, proč by se cizích měl bát, ale protože byl plachý, přeci si Morgotha prohlížel na prvním místě spíše nedůvěřivě. Ale ten cizinec se zatím tvářil víc než starostlivě a přátelsky, takže se nakonec prcek uvolil prozradit své strasti:
„Není mi úplně zima,“ žbleptnul, zatímco zlatá očka sjela k jedné z jeho tlapek, kterou teď–skoro jako zraněnou–držel zvednutou ve vzduchu. Tvářil se opravdu bezradně. „Ale co mám s tím dělat? Je to chladné a mokré a vždycky se to vrátí zpátky, když i ji zas položím.“ Nevěděl pořádně, jak takové věci fungují. Ani že když je svět kolem mokrý, bude zákonitě mokrý i on, když poleze ven. Zlatá očka proto upřel zpět na zlatého vlka, který naštěstí přišel s docela dobrým vysvětlením: „j-jo. Asi zebou.“ Líp to totiž vysvětlit nedokázal a dospěláci většinou měli super pojmenování pro různý stavy.

| Morgoth | březen | 1/10

Jedna věc byla popelit se po jeskyni s maminkou a druhá zase stát venku a klepat kosu. Mráček, narozený do tvrdé zimy, nebyl naštěstí úplně odevzdaný mrazům napospas, hlavně když už se sakra oteplovalo, ale nelíbilo se mu, jak měl najednou mokrou srst kolem tlapek. A tak tam tak stál, bezradně koulel očima k zemi a pokoušel se vymyslet, co by asi mohl dělat. Zkusil si mokrou věc z tlapek oklepat, ale to nepomáhalo! Hlavně protože i když už jednu nožku trochu očistil, musel ji položit zpátky na zem, aby oklepal druhou. K jeho velkému překvapení pak zjistil, že zatímco vyčistil druhou, byla první zase celá mokrá.
Z tlamičky mu uniklo velmi frustrované kníknutí, které hraničilo s natahováním. A kde u všech čertů byla máma, aby mu poradila. Tohle přece nešlo! Přešlápnul, ale to nepomohlo. Ta mokrá a bílá věc byla všude a když se přeci jen rozhodl kus popojít, najednou měl mokré i bříško. S našpuleným rtíkem si kecnul na zadek a hlavu zarazil mezi ramena. Málem ignoroval jednoho dospěláka se světlým kožichem, který se přimotal poblíž. „Pomůžeš mi?“ zkusil štěstí. Prosit ještě neuměl.