Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lorna | Červen | 1/10

Jak Mrakošlap docela rychle zjistil, s každým uplynulým dnem byly jeho tlapky silnější a rychlejší. Nejdřív šel, pak klusal a nakonec běžel jako vítr (tak se jako rychleji kolébal) směrem, kde na něj čekalo jezero a kde se potkal s Morgothem. Taky se zvědavě rozhlížel na všechny strany, jestli světlý kožich nezahlédne, zatímco jeho vlastní kropenatý, který mu před nedávnem maminka vyšperkovala očistou, se leskl v horkém dni.
Doběhl až k vodě, ale ke své smůle Morgotha nikde neviděl. Trochu zklamaný si vztekle dupnul tlapičkou a přifoukl vzduch do tváří, takže vypadal jako bublina. Ale jeho mručení netrvalo dlouho. Místo kožichu světlého záhy zahlédl kožíšek, který ještě nikdy před tím neviděl. Oháňku na steč a vstříc novým tvářím. Vlče hravě doskákalo až nedaleko o něco staršího vlčete, které cákalo tlapkou do stříbrné hladiny.
„Ahoj!“ zavolal už z dálky a zůstal stát nedaleko, očividně celý nadšený, že vidí novou tvář. Očka mu svítila nadšením. Nevěděl, o kolik to vlče je nebo není starší než on. Ale nevypadala úplně velká jako byli ostatní velcí vlci. A tak tam tak stál a máchal oháňkou a čekal, co bude. Ale doufal, že bude veselo.

Morgoth | Květen | 3/10

„Tam odkud jsem, tam je hodně mlhy. V lese–hvozdě–všude mezi stromy,“ vysvětlil a s bradičkou hrdě vystrčenou, aby předvedl své nemalé znalosti, které za tak krátkou dobu stihl o tom světě nasbírat. Přitom po očku koukal na Gotha, jestli jeho reakce bude podobná: jestli uzná, jak je vlček u jeho tlapek moudrý a zkušený. Přitom vůbec netušil, že vlk zatím střádal plány na to, jak by si ho úplně nejraději nechal.
„Ptáci,“ opakovalo vlče pak znovu. Jako by každé slovo zkoušelo ochutnat. Možná by si ho pak líp zapamatovalo? „Maminka mi ukázala jednoho barevného. Seděl na stromě. Říkala mu strakapoud. Je strakapoud taky pták?“ Ale pak mu přistála u tlapiček také jedna zásadní otázka. Naklonil hlavu ke straně a krátce se zadíval na nebe. „Po těch se jmenuju, žejo? Po těch kouskách vlny tam nahoře.“ Zamrkal na oblaka, jež se líně valila oblohou. „Možná jo. Třeba bych to chtěl zkusit. Ty umíš lítat, Gothe?“

Morgoth | Květen | 2/10

Seděl pořád staršímu vlku zabalený v kožíšku, hezky schovaný pod hustou srstí na vlčí hrudi, a zlatýma očima sledoval svět kolem sebe. Zdál se víc než nádherný. Denní doba se měnila a spolu s ní i zvuky přírody kolem. A s nimi také počasí, které teď už vůbec nebylo tak studené, třebaže se vlčeti z náručí jeho nového mentora vůbec nechtělo. Zvrátil hlavu, aby se na staršího vlka pořádně podíval.
„Mlha.“ Zopakoval to slovo s nadšením, které mohlo projevit jen mládě, jež hltá a nasává všechny informace z okolního světa. Zlatá očka zazářila, když se pohledem vrátil zpět k jezeru. Zrovna se k němu z hor snášely vlaštovky, aby so zobáčků nabraly za letu vodu a pak zase pokračovaly do neznáma. „Co je to za zvířata? A to, co dělají, to je létání?“ Tak daleko ho lekce o strakapoudovi ještě nedostala, aby byl hotovým ornitologem. Ale zcela jistě ho to zajímalo a tak s hlavičkou natočenou ke straně pečlivě sledoval, co se to před ním děje.

Že je každá písnička docela jiná, to bylo teprve zjištění. Očka se mu rozzářila a chvilku ani nevěděl, co by mamince měl říkat. Byl z toho tak perplex, že se ani nepřipojil k jejímu zpěvu. Jen stál a máchal oháňkou a s pootevřenou tlamičkou zpracovával všechny ty informace. Samo sebou se potom pokoušel maminku dohnat a k jejímu zpěvu se přidat, ale pořád na něm bylo více než patrné překvapení. Ale pak už bylo třeba pomoci Hráškovi a aby toho nebylo málo Hvězdík ze sebe taky konečně vypravil nějaká ta slova! No nebylo to celé vlastně úplně dokonalé?
Zvědavý vlček pak přeci jen odskákal kousek dál od maminky, která se zatím starala o brášky. Nejstaršímu vlčeti to nevadilo–nemělo ještě přílišné ponětí o tom, co je vlastně žárlivost. Přišlo mu normální, že maminka dělí pozornost mezi ně všechny. A on ostatně měl v hlavě jen jediné:
„V noci se zdají sny a ráno se nechce vstávat. Nejkrásnější jsou lítací. Tak si vyber mrak a vítr přítel náš odvane nás kam si budeš přát. Třeba na sever! Třeba na seveeer!“ Jeho melodický hlásek se nesl lesem o jeho znělosti nebylo pochyb. Málem by kvůli tomu přeslechnul maminky vyprávění o lese a o hvozdě. „Mami? Jak poznám, jestli je to les nebo hvozd?“ Ta slova vyhrknul prakticky v totožný okamžik, kdy podobnou otázku položil jeden z brášků. To už se za maminkou poklusem řítil, hlavu ovšem otočenou za barevným ptákem, takže div nenaboural do její přední tlapky. Ještě by skončil vedle Hráška na zemi! Chvilku to i zvažoval, jenže pak se maminka začala ošívat, což ho vyrušilo od plánování veselého útoku na Hvězdíka, který by se snad i poprat zvládl: no fakt mu nožky fungovaly stejně, jako ty Mráčkovy. Ale najednou všichni poplašeně koukali mamince na záda, kde se objevovaly kytičky. Jen Mráček zachoval stoický klid.
„To je přece ten mech,“ vpálil vlčici nechápavě její slova. Copak vlče mohlo chápat, že kytky nerostou na vlcích? Minimálně Mráček opravdu nechápal, proč je kolem toho takový humbuk.

Morgoth | Květen | 1/10

Nasával informace o světě jako houba. A i kdyby to ne, pořád mu jel mozeček pod střapatou kedlubnou na sto deset procent, protože se snažil vymyslet nějakou svoji písničku. Co by na tom mohlo být složitého? Jak se ukázalo, úplně všechno. A tak si o písničkách nechal alespoň zdát, zatímco dřímal v bezpečí světlé srsti. Sice nebyla maminčina, ale Gothova srst byla stejně měkká a bezpečná, tím si už byl docela jistý.
Vzbudil se se zívnutím těsně nad ránem. Takový spánek mu byl teda dost třeba! Zatím se ale nezvedal a z bezpečí cizího náručí skrze stále těžká víčka sledoval, kterak se z jezera před nimi zvedá pára.
„Morgothe? Co je to nad vodou?“ slova přešla v zívnutí a to zase v roztomilé kníknutí. Nebylo vůbec špatné svět taky chvilku objevovat z pomyslného tepla domova. Ale tohohle vlka měl rád a třebaže je už nový den pomalu chtěl tahat z postele, ještě se k němu přitulil. Převalil se na záda a čeníšek zabořil do cizího kabátku. Znovu zívnul, uši však držel nasražené.

// Sarumenské skalisko

„No tak to je úplně úžasný!“ zamáchal oháňkou nad tou informací, že písniček je mnoho k naučení se. „Mají jiná slova? A zní vůbec jinak? Jak je to s písničkami? A můžu si vymýšlet vlastní písničky?“ Vodopád slov se spustil a blekotal by klidně i dál, kdyby se mu trochu nezamotal jazyk. A taky začala maminka zpívat, což ho přimělo se od teorie přesunout zpátky k praxi. A netrápilo ho ani to, že Jasnava kvůli jednomu bráškovi zpívat přestala. Slova si zapamatoval docela rychle a zpíval tak vesele dál, aspoň dokud se neohlédl přes rameno. Jakmile si uvědomil, že je Hrášek na zemi, přihopkal k němu jako kůzle a starostlivě do něj drcnul čeníškem.
„Dobrý bráško?“ A Kulíšek zjevně s oporou zvládal tlapky dávat před sebe a co by byl za staršího brášku, kdyby se k němu nepřimotal z druhé strany a nepodpíral ho taky. Sice ne tak elegantně jako maminka, ale zarážku tam Kulihrášek jednoznačně měl. A pak ze sebe konečně něco vyblekotal Hvězdík. Mráček s radostí koukl i na druhého brášku a oháňkou jako vznešeným praporem divoce zamáchal ze strany na stranu. Očka mu svítila, jak mohl konečně začít objevovat svět. Při maminky kázání o jejich bezpečnosti si ale sedl na zadek a důležitě poslouchal.
„Ano, maminko,“ zapřísahal slavnostně, ale copak mohlo takové vlčte tušit, že tím slibem se dostává samo se sebou do křížku? Už teď ho ten širý svět všude kolem hrozně vábil a třebaže maminka mluvila vždy zajímavě, natahoval krk jako žirafa, aby trochu líp viděl kolem. „Jde poutník cestou necestou,“ broukal si hned zase. Jen pod fousky, ale přece.

|25|

Vlček zeširoka zívl. Bylo únavné potácet se po světě. No fakt že jo! Dováděl by jen s brášky a zpíval a objevoval svět, ale přemáhala ho únava. A tak sebou taky po docela dlouhé etapě objevování prásknul do kožešin vedle Hvězdíka a natáhnul brka na několik dlouhých hodin. Skoro by se dalo až říct, že chrápal jako jezevec. Jen skoro, protože chrápat tak malý sotva dovedl. Ale byl zcela rozkošný, to se mu muselo nechat!
Z pelíšku se vykutálel až po docela dlouhé chvíli a v první moment se prostě jen rozespale opřel mámě o nohu, zatímco skrze ještě slepená víčka mžoural po okolí. Svět byl tak veliký a on mu vlastně vůbec nerozuměl. A proto nalezl útěchu přesně tam, kde jí bylo nejsnazší hledat:
„Mami,“ brouknutí plynule přešlo v zívnutí a to zase v kníknutí. Tahal ho až z paty. A celý původní význam slova tak utopil ve zbytku své únavy. Zopakoval proto „mami,“ a doprovodil ho o přívětivý dloubanec do holeně. „Jsou i jiné písničky?“ ze všech těch věcí, které mu maminka zatím řekla, se to zpívání jevilo jako ta úplně největší legrace. Vesele přitom zamáchal oháňkou, načež se vypravil ke Kulihráškovi, do kterého hravě drcnul. Sám ještě neměl takovou míru a proto jeho přátelské dloubnutí bylo spíš takové tupé otření hlavou. Přece v něm ale byla notná dávka laskavosti a bratrské něhy.
„Pudem ven, natrénujem tu písničku i to běhání. A já u toho budu zpívat. Jako maminka!“ zasmál se Hráškovi u ouška a poskokem ho pobídnul ke kroku. Musel přitom zopakovat jeho uznání. I když to nedal na první dobrou najevo, měl z něj opravdickou radost. Pak vyrazil matce mezi tlapkami vstříc novému dobrodružství, zatímco se už hlasitě přidával k jejímu zpěvu:
„Cestou světem i duší svou…“

// Sarumenský hvozd

Morgoth | Duben | 10/10

Neměl sebemenší ambice škrábat se ze svého bezpečného místečka v Gothově náruči a ještě víc se pod něj zachumlal. Krémový mohl dost dobře připomínat kvočnu a vlče zase její kuřátko. Ale vadilo to Mráčkovi? Kdeže! Byl plně oddaný myšlence, že mu v přítomnosti světlého kamaráda nic nehrozí a nehodlal si dělat na čele vrásky nějakými starostmi. Hlavně když se zaposlouchal do andělského hlasu, který vlk doopravdy měl. Seděl a poslouchal a ani neceknul, jen docela mimoděk opřel svou náhle těžkou hlavu o jedno dlouhé předloktí a nechával se unášet neznámou melodií a slovy, která mu moc nedávala smysl. Chtěl se na ně zeptat, hned jak vlk dozpívá, ale nabídl se sám. To vlčkovi zcela vyhovovalo a místo slov jen se zájmem přikývl, aby mohl poslouchat další velmi zajímavou přednášku. Goth vždycky věděl něco zajímavého. Nepochyboval o tom, že i tohle bude zajímavá lekce.

Morgoth | Duben | 9/10

Jako před tím potěšilo to obrovité přídavné jméno Gotka, teď podobně hřála krémového slova po dušičce to životem nepolíbené stvořeníčko, které mu leželo u nohou. Zlatá očka se od bílé brady už ani nesnažila odlepit. Prostě věrně seděl a poslouchal a jako houba nasával všechny informace, které mu starší vlk lil do kebule. Nepřišlo mu to špatné, ale zároveň si neuvědomoval, jak zranitelným najednou byl pro zasévání různých… ideologií. Naštěstí ani z toho neměl moc rozumu a i matka na něj v tomhle mohla mít velký vliv. Co bylo ale podstatné, že tenhle vlk prckovi pomáhal budovat trochu toho sebevědomí. A to bylo dosti důležité.
„Ta já se bát nebudu,“ zacvrdlikal vesele, jak tak papouškoval moudra staršího. „Až mi zazpíváš, povíš mi prosím, co jsou bohové?“ Priority mělo tohle vlče docela jasné.

Morgoth | Duben | 8/10

Neměl tak bohatou slovní zásobu, ale horečnaté a velmi nadšené kývání hlavou a vrtění krátkým chvostem mu muselo jako odpověď stačit. Mráčka sice nebylo tak složité nadchnout, ale udržet jeho zájem, to už trochu cviku chtělo a stejně, jako mělo vlče omotané krémového vlka kolem drápku na malíčku, měl svým způsobem i Morgoth omotaného Mráčka na jednom ze svých drápků.
„Faaakt?“ protáhl prcek pak v údivu, když mu bylo přislíbeno, že se tmy není třeba bát. Hrdě vypnul hruď a bradu zvedl pyšně k obloze, víčka zavřená. „Tma se mě bude bát.“ Samým nadšením ta slovo zanotoval a hrozně sebou cuknul, když mu to došlo. Zase se na krémového vlka zadíval, tentokrát trochu jinak. Byl to však pořád vřelý pohled, najendou opět plný očekávání a trošky nejistoty: „Ty, Morgothe,“ začal trochu rozpačitě, „umíš zazpívat nějakou písničku? Mám rád písničky a když se zpívá.“

Morgoth | Duben | 7/10

Seděl s obličejem zase upnutým k obloze, ale jakmile mu Morgoth pochválil kožíšek, zarděl se a ihned se počal kroutit jako žížala. S tlapičkami nevěděl co by, tak je dával jednu pře druhou a líčka ho hřála tolik, že to skoro pálilo. Slova byla mocná, to se už vlček začínal učit. Div nepřepadnul, když se mu do lopatky opřel vlhký nos. Zahihňal se a pak po hlavě skočil Gothovi pod břicho, aby se zachumlal do jeho kožíšku. Moc hezky voněl. Mráček se do něj zarochnil, až mu z pod vlka koukala jen špička čeníšku.
„Je to, je to–“, hledal správné slovo, ale tak grandiózní přídavné jméno v jeho slovníku zatím nebylo. Až zalapal po dechu, jak se snažil přemýšlet. „Je to morghotovské!“ vypadlo z něj nakonec, protože Morghot byl jeho dosavadním největším zážitkem. „A v noci je tam ještě větší tma, žejo?“ usoudil nakonec jako ten správný rozumbrada. A to vlče ještě nemělo ani tucha o magii. Zjevně ji ale ke štěstí nepotřebovalo.

Morgoth | Duben | 6/10

Jeho nevrlost byla rázem ta tam a náhle sluníčka nebylo potřeba, když zase s pootevřenou tlamičkou sledoval šedou oblohu, po které se líně valili jeho jmenovci. Údiv byl čitelný z celého jeho těla.
„Vypadají strašně načechraně!“ rozplýval se nad oblaky najednou a čas od času cuknul hlavou, jak mu káplo do obličeje, či snad do oka. Nevypadal tím ale rozhozený. „Takže za mráčky, po kterých se jmenuju, se sluníčko schovává a proto sem nesvítí?“ Hlavu zvědavě naklonil ke straně a zavrtěl oháňkou. „To je asi jako v tom lese, že jo? Když je moc hustý a sluníčko se tam nedostane, tak je tam víc tma. Jako dneska. Proto je tak tma i přes den. A tím pádem bude v lese ještě větší tma!“ Jak se neuronové okruhy v jeho mozečku uzavíraly, vzbuzovalo to ve vlčeti radost. Až snožmo vyskočil do vzduchu. „To dává smysl, že jo?“ Naléhal za ustavičného vrtění zadkem (div nepřepadl) na Morgotha. „To dává smysl!“ Domyslel si za jásotu, protože Morgoth pak poslední větou jeho domněnku téměř potvrdil. Teda mimo ten les, ale na to si byl ochotný počkat.

Morgoth | Duben | 5/10

Tak zase seděl a opětovně poslouchal lekci, kterou mu starší vlk dal. Trochu zmatený, ale vesměs nadšený. Teda dokud nedošlo na sluníčko a jeho cestu po obloze. Zamračil se nedřív na nebe, pak na Gotha.
„Nevidím,“ trval si urputně na svém. „Vidím šedo, ale přes to sem padá jen ta voda a ne světlo.“ Alespoň ne přímo. Copak nekoukali s vlkem na stejnou oblohu, ze které se pořád ještě snášel déšť? „Jinak to chápu. Ale tohle ne.“ Umínění v jeho hlase bylo zapříčiněné bezradností, kterou rozporuplné informace způsobovaly a se kterou nevěděl, jak nakládal. Byl totiž ještě docela maličký a jeho zkušenosti byly ještě menší. Ale nevztekal se. Seděl pořád na zadku a zraky upíral k Morgothovi, jako by se snad zamotal do křoví a čekal, až ho někdo přijde vysvobodit. Doufal, že se to tak stane. Protože sám nevěděl co. Přeci jen v něm ovšem trochu hněvu počínalo bublat. Velké emoce. Malé tělo. Nevyspělý limbický systém. Co byste ještě chtěli?

Morgoth | Duben | 4/10

Seděl na zadku, tlapku nataženou před sebe a hlavu přes rameno otočenou zpět na krémového vlka, aby mu vysvětlil, cože to před nimi je. Vypadal zaujatě. Ne nezdravě. Jen to bylo taky poprvé, co viděl les z venku. Moc toho ještě zažitého neměl a teď byla příležitost pokládat všechny ty zvídavé otázky, které rodičům náležely. Rodičům a kamarádům samo sebou.
„Asi,“ opáčil Mráček nejistě, protože si nebyl jistý, jak se to tmavé místo jmenuje. A tak poslouchal to, co mu starší vlk povídal. Odhodlaně přikývnul bradičkou, když výklad skončil a on se tak mohl zase otořit před sebe, aby natahoval krk. „A proč je v lese větší tma než tady? Musí tam být špatně vidět. Já se v lese narodil a je taky takový temný. I před sen, kdy má být světlo. Jako teď. Ale teď je taky míň světla než před tím. Jak je to možné? Co to zakrývá na nebi sluníčko?“ Pálil jednu vykutálenou otázku za druhou a jestli Morgoth stíhal, jistě se bylo čemu divit. Málo kdo tak zvídavému tempu mohl stačit. Na průzkum se však vlče nevydalo. Poslušně se vrátilo zpět k dospělému v prvním náznaku nějaké novoty a nejistoty. A tou stíny v lese zatím byly.

Morgoth | Duben | 3/10

Ten déšť nemusel být nikterak hrozný, ale byl to úplně první déšť, který vlče kdy vidělo a proto nebylo překvapením, že byl trochu vyvedený z míry. Jeho nadšení ale eskalovalo přímo hyperbolicky v okamžení, kdy dostal požehnání, že jazyk vskutku plazí dobře. No můj ty světe! Jak to s vlčetem zamávalo. V jednu chvilku sedělo přikrčené Gothovi v kožíšku, za okamžik hopkalo kolem s vyplazeným jazykem a docela nebojácně chňapalo po dešťových kapkách. Zábava to byla nesmírná, třebaže v zápalu hry vlče dvakrát nebo třikrát spadlo a jednou vrazilo Morgothovi do tlapek.
„Haha!“ zasmálo se jen a běželo dál, protože energii ještě mělo. Takže třebaže stromu se vlče vyhýbalo, dlouhé tlapky jeho napadení ušetřeny nebyly. Třebaže nebylo záměrné. Vše ale musí přejít a během mžiku už vlče očima rejdilo v podrostu nedalekého lesa.
„A co je tohle?“ otočilo se na vlka a zvědavě ukázalo packou mezi stromy. Nebylo tam nic specifického, prostě les.