Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumenský hvozd

Hrát si s bráškou, to bylo teprve skvělé završení dne. Tak nějak si najednou nepřipouštěl nejistotu z faktu, že z něj bratr udělal srnu, a vrhnul se vstříc novému dobrodružství, která tahle–třebaže imaginární–metamorfóza přinášela. Chichotal se nahlas, když hopkal směrem do středu lesa, napůl přitisklý k bratrovi a napůl vlastně o dva kroky napřed. Střídal to a vůbec mu to nevadilo.
„Broučky v trávě?“ nadchl se, jak jen to vlčata umějí. „No to si piš, že chci. Musí to být absolutně mor-goth-oid-ní,“ slabikoval zkušeně, čeníšek nahoru a očka přivřená. Hvězdík určitě nemohl vědět, co to znamenalo, ale on byl pohotově připravený mu to vysvětlit. Že jeho sourozenec koktal, to mu proti srsti vůbec nebylo. Vždyť jsou každý nějaký. Přišlo mu to docela normální, jako mech na Jasnavy zádech.
Zastavil na okraji palouku, který ve středu Sarumenu byl. Zamrkal kolem sebe a pak se přes rameno zazubil na tmavšího vlčka: „Takže! Já budu utíkat. A ty honíš?“ znělo to docela jednoduše. Už teď cítil, jak mu nedočkavostí stoupá tep.

Jeho ocásek nedočkavě kmital ze strany na stranu. Stál opodál a na maminku s těmi cizáky a Hráškem neviděl vůbec dobře. Ale na koho viděl dobře, to byl jeho protějšek. Bráška, který byl tak trochu naruby a přeci byli jedno! Poskočil a zadek měl výš než hlavu v okamžení, jak rozplácl přední tlapičky před sebe v hravém postoji. Zlatá očka zajiskřila. A jistě nebyla jediná, protože Hvězdík měl zjevně stejnou radost. I mluvení mu už šlo mnohem lépe! Snad se Hráškovi dařilo chodit podobně dobře. Od hravého postoje ale okamžitě upustil a přitiskl se k bratrovi s ještě o něco větší silou.
„Tak rád tě vidím, Hvězdíku,“ zaradoval se nahlas. A i kdyby svou radost neprojevil slovy, jeho zadeček sebou radostí házel ze strany na stranu celý.
„Vážně?“ zajímal se přirozeně. „Já ti nevím. Je to dobrý nápad?“ jeho bázlivost ho předcházela, ale nemusel to nutně být nijak špatný nápad. Ne? Ne? Zvídavost v něm ale klíčila a přebíjela rozpaky, které nová hra mohla přinášet. „Ale tak jo. Co mám dělat?“ žblepl s trochou obezřetnosti, zatímco se natahoval k uchu o něco mladšího sourozence. „Pojď, ať nás neruší.“ A pak zamířil hlouběji do lesa. Maminka je brzy najde s Hráškem. Ti cizí ho nezajímali. Vlastěn byl rád, že se může zdejchnout.

// Mýtina

Moc se nezabýval svým okolím ani pachy všude kolem. Prostě se tak nějak vesele batolil–třebaže chodil už fakt dobře–po lese a prozpěvoval si svoje písničky. Malebný hlásek se nesl mezi stromy jako meluzína a prostoupil jindy mlhou zahalený hvozd podivnou slunečnou energií. Nevadilo mu, že byl chvilku sám. Cupital po pěšinkách i mimo ně a očuchával kmeny stromů, kořeny i místa, kde se nahromadilo podzimní listí. To sem musel jistě přinést vítr.
Nové objevy ho naplňovaly podobnou radostí, kterou on naplňoval les. Zlatá očka zářila i v přítmí. Poskočil jednou a pak znovu. Natáhl krok tlapek, které už nebyly vůbec tak neobratné. Byly delší a silnější a bylo mnohem snadnější si šinout cestu světem kolem.
Zarazil se až v jednom z hlubších stínů, odkud zahlédl známé kožišky své rodiny a jednoho cizáka, o kterého neměl chuť jevit zájem.
„Pst,“ houkl tiše na vlčka, kterému stál nejblíž. Byl to jeden z jeho bratrů. „Hvězdíku, hej, Hvězdíku!“ Mluvil tiše, ale rozhodně ne tak nenápadně, jak si ve své vlčecí hlavince myslel. Dospělí ho mohli vidět. On byl ale velmi nezaujatý nějakou dospěláckou diskusí. Chtěl si prostě a jednoduše hrát.

Říjen 1 | Varja

Vlčkův optimismus neměl ustání a znovu ho dovedl na tohle prapodivné místo, které bylo ovšem přeci tak malebné a kde už nejednou potkal Morgotha. Také se prve rozhlédl, jestli světlého vlka znovu nepotká. Ale nezdálo se tomu tak býti. Pachů tu sice bylo dosti, ale žádný, který by s jistotou poznával. Pravdou taky bylo, že jich zase tolik neznal. Ježně neznámo ho neodrazoval. Právě naopak! To přesně ho vábilo víc, než cokoliv jiného.
A tak se tak popelil po břehu, trochu paběrkoval tu a zase támhle a u toho se pokoušel dostat z hlavy melodii, kterou si vymyslel a pro kterou za bohy živé nemohl najít jediný verš. Občas si tak rozmrzele zamlaskal, ale jinak se tím nenechal příliš vyvést ze svého stavu zenu.
„Dám si bandou cvrčků hrát a půjdu spát– jo. Tak by to šlo.“ Jenže co dál? Oblázky na pláži u jezerního břehu mu cinkaly pod tlapkami a šel z nich podivný chlad. Sotva si toho tepla tam venku vlček užil a už se zase z dálavy plížila zima. Rozmrzele si zamručel něco pod fousky a světlou tlapičkou jeden z těch nejkulatějších kamínků odkopl do vody. Až to šplouchlo.
„Hehe,“ zasmál se sám pro sebe, než se vodě vrhl v ústrety. Jezero bylo morgothoidní.

Něco ho tahalo za čumák a nutilo ho vykouknout z pelíšku, který si našel někde v křovinách. Schoval se mamince a vytuhnul spánkem tak tvrdým, že z toho zůstával až rozum stát. Ale jeho to netrápilo. Ani fakt, že jeho kropenatý kožíšek pomalu začínalo přikrývat jehličí z modřínu, u jehož kmenu se uvelebil. Podzim ještě nikdy před tím neviděl a teď?
Otevřel oči a zůstal na tu krásu koukat jako tele.
Mezi jehličnany se vznášely útržky mlhy a chlad, který ho kousal do čumáku, dával vzniknout obláčkům páry, kdykoliv vydechl. Koukal na ten jev trochu poplašeně, ale rychle se uklidnil a s lišáckou jiskrou v oku vyskočil na všechny čtyři, rypáček ihned zanořený do jehličí kolem.
„Mami?“ houkl jen tak do pléna, ale Jasnavy nepřítomností se nenechával vyvést z míry. Jen čenichal a zlatýma očima rejdil po světě kolem. Zalévalo ho slunce a přicházející podzim mu přinášel nevídanou krásu, ke které kropenatý kožíšek mladého vlčka nečekaně ladil. Radostně poskočil a raději zamířil hlouběji do lesa. Třeba se mu rodinu podaří někde kolem nalézt. Ne, že by hledal jakkoliv pečlivě. Byl moc rozhozený z té krásy všude vůkol. A že si cestou zpíval? To jistě nebylo třeba zmiňovat.
„V noci se zdají sny a ráno se nechce vstávat. Nejkrásnější jsou lítací. Tak si vyber mrak a vítr přítel náš odvane nás kam si budeš přát. Třeba na sever! Třeba na seveeer!“

Lorna | Červen | 1/10

Jak Mrakošlap docela rychle zjistil, s každým uplynulým dnem byly jeho tlapky silnější a rychlejší. Nejdřív šel, pak klusal a nakonec běžel jako vítr (tak se jako rychleji kolébal) směrem, kde na něj čekalo jezero a kde se potkal s Morgothem. Taky se zvědavě rozhlížel na všechny strany, jestli světlý kožich nezahlédne, zatímco jeho vlastní kropenatý, který mu před nedávnem maminka vyšperkovala očistou, se leskl v horkém dni.
Doběhl až k vodě, ale ke své smůle Morgotha nikde neviděl. Trochu zklamaný si vztekle dupnul tlapičkou a přifoukl vzduch do tváří, takže vypadal jako bublina. Ale jeho mručení netrvalo dlouho. Místo kožichu světlého záhy zahlédl kožíšek, který ještě nikdy před tím neviděl. Oháňku na steč a vstříc novým tvářím. Vlče hravě doskákalo až nedaleko o něco staršího vlčete, které cákalo tlapkou do stříbrné hladiny.
„Ahoj!“ zavolal už z dálky a zůstal stát nedaleko, očividně celý nadšený, že vidí novou tvář. Očka mu svítila nadšením. Nevěděl, o kolik to vlče je nebo není starší než on. Ale nevypadala úplně velká jako byli ostatní velcí vlci. A tak tam tak stál a máchal oháňkou a čekal, co bude. Ale doufal, že bude veselo.

Morgoth | Květen | 3/10

„Tam odkud jsem, tam je hodně mlhy. V lese–hvozdě–všude mezi stromy,“ vysvětlil a s bradičkou hrdě vystrčenou, aby předvedl své nemalé znalosti, které za tak krátkou dobu stihl o tom světě nasbírat. Přitom po očku koukal na Gotha, jestli jeho reakce bude podobná: jestli uzná, jak je vlček u jeho tlapek moudrý a zkušený. Přitom vůbec netušil, že vlk zatím střádal plány na to, jak by si ho úplně nejraději nechal.
„Ptáci,“ opakovalo vlče pak znovu. Jako by každé slovo zkoušelo ochutnat. Možná by si ho pak líp zapamatovalo? „Maminka mi ukázala jednoho barevného. Seděl na stromě. Říkala mu strakapoud. Je strakapoud taky pták?“ Ale pak mu přistála u tlapiček také jedna zásadní otázka. Naklonil hlavu ke straně a krátce se zadíval na nebe. „Po těch se jmenuju, žejo? Po těch kouskách vlny tam nahoře.“ Zamrkal na oblaka, jež se líně valila oblohou. „Možná jo. Třeba bych to chtěl zkusit. Ty umíš lítat, Gothe?“

Morgoth | Květen | 2/10

Seděl pořád staršímu vlku zabalený v kožíšku, hezky schovaný pod hustou srstí na vlčí hrudi, a zlatýma očima sledoval svět kolem sebe. Zdál se víc než nádherný. Denní doba se měnila a spolu s ní i zvuky přírody kolem. A s nimi také počasí, které teď už vůbec nebylo tak studené, třebaže se vlčeti z náručí jeho nového mentora vůbec nechtělo. Zvrátil hlavu, aby se na staršího vlka pořádně podíval.
„Mlha.“ Zopakoval to slovo s nadšením, které mohlo projevit jen mládě, jež hltá a nasává všechny informace z okolního světa. Zlatá očka zazářila, když se pohledem vrátil zpět k jezeru. Zrovna se k němu z hor snášely vlaštovky, aby so zobáčků nabraly za letu vodu a pak zase pokračovaly do neznáma. „Co je to za zvířata? A to, co dělají, to je létání?“ Tak daleko ho lekce o strakapoudovi ještě nedostala, aby byl hotovým ornitologem. Ale zcela jistě ho to zajímalo a tak s hlavičkou natočenou ke straně pečlivě sledoval, co se to před ním děje.

Že je každá písnička docela jiná, to bylo teprve zjištění. Očka se mu rozzářila a chvilku ani nevěděl, co by mamince měl říkat. Byl z toho tak perplex, že se ani nepřipojil k jejímu zpěvu. Jen stál a máchal oháňkou a s pootevřenou tlamičkou zpracovával všechny ty informace. Samo sebou se potom pokoušel maminku dohnat a k jejímu zpěvu se přidat, ale pořád na něm bylo více než patrné překvapení. Ale pak už bylo třeba pomoci Hráškovi a aby toho nebylo málo Hvězdík ze sebe taky konečně vypravil nějaká ta slova! No nebylo to celé vlastně úplně dokonalé?
Zvědavý vlček pak přeci jen odskákal kousek dál od maminky, která se zatím starala o brášky. Nejstaršímu vlčeti to nevadilo–nemělo ještě přílišné ponětí o tom, co je vlastně žárlivost. Přišlo mu normální, že maminka dělí pozornost mezi ně všechny. A on ostatně měl v hlavě jen jediné:
„V noci se zdají sny a ráno se nechce vstávat. Nejkrásnější jsou lítací. Tak si vyber mrak a vítr přítel náš odvane nás kam si budeš přát. Třeba na sever! Třeba na seveeer!“ Jeho melodický hlásek se nesl lesem o jeho znělosti nebylo pochyb. Málem by kvůli tomu přeslechnul maminky vyprávění o lese a o hvozdě. „Mami? Jak poznám, jestli je to les nebo hvozd?“ Ta slova vyhrknul prakticky v totožný okamžik, kdy podobnou otázku položil jeden z brášků. To už se za maminkou poklusem řítil, hlavu ovšem otočenou za barevným ptákem, takže div nenaboural do její přední tlapky. Ještě by skončil vedle Hráška na zemi! Chvilku to i zvažoval, jenže pak se maminka začala ošívat, což ho vyrušilo od plánování veselého útoku na Hvězdíka, který by se snad i poprat zvládl: no fakt mu nožky fungovaly stejně, jako ty Mráčkovy. Ale najednou všichni poplašeně koukali mamince na záda, kde se objevovaly kytičky. Jen Mráček zachoval stoický klid.
„To je přece ten mech,“ vpálil vlčici nechápavě její slova. Copak vlče mohlo chápat, že kytky nerostou na vlcích? Minimálně Mráček opravdu nechápal, proč je kolem toho takový humbuk.

Morgoth | Květen | 1/10

Nasával informace o světě jako houba. A i kdyby to ne, pořád mu jel mozeček pod střapatou kedlubnou na sto deset procent, protože se snažil vymyslet nějakou svoji písničku. Co by na tom mohlo být složitého? Jak se ukázalo, úplně všechno. A tak si o písničkách nechal alespoň zdát, zatímco dřímal v bezpečí světlé srsti. Sice nebyla maminčina, ale Gothova srst byla stejně měkká a bezpečná, tím si už byl docela jistý.
Vzbudil se se zívnutím těsně nad ránem. Takový spánek mu byl teda dost třeba! Zatím se ale nezvedal a z bezpečí cizího náručí skrze stále těžká víčka sledoval, kterak se z jezera před nimi zvedá pára.
„Morgothe? Co je to nad vodou?“ slova přešla v zívnutí a to zase v roztomilé kníknutí. Nebylo vůbec špatné svět taky chvilku objevovat z pomyslného tepla domova. Ale tohohle vlka měl rád a třebaže je už nový den pomalu chtěl tahat z postele, ještě se k němu přitulil. Převalil se na záda a čeníšek zabořil do cizího kabátku. Znovu zívnul, uši však držel nasražené.

// Sarumenské skalisko

„No tak to je úplně úžasný!“ zamáchal oháňkou nad tou informací, že písniček je mnoho k naučení se. „Mají jiná slova? A zní vůbec jinak? Jak je to s písničkami? A můžu si vymýšlet vlastní písničky?“ Vodopád slov se spustil a blekotal by klidně i dál, kdyby se mu trochu nezamotal jazyk. A taky začala maminka zpívat, což ho přimělo se od teorie přesunout zpátky k praxi. A netrápilo ho ani to, že Jasnava kvůli jednomu bráškovi zpívat přestala. Slova si zapamatoval docela rychle a zpíval tak vesele dál, aspoň dokud se neohlédl přes rameno. Jakmile si uvědomil, že je Hrášek na zemi, přihopkal k němu jako kůzle a starostlivě do něj drcnul čeníškem.
„Dobrý bráško?“ A Kulíšek zjevně s oporou zvládal tlapky dávat před sebe a co by byl za staršího brášku, kdyby se k němu nepřimotal z druhé strany a nepodpíral ho taky. Sice ne tak elegantně jako maminka, ale zarážku tam Kulihrášek jednoznačně měl. A pak ze sebe konečně něco vyblekotal Hvězdík. Mráček s radostí koukl i na druhého brášku a oháňkou jako vznešeným praporem divoce zamáchal ze strany na stranu. Očka mu svítila, jak mohl konečně začít objevovat svět. Při maminky kázání o jejich bezpečnosti si ale sedl na zadek a důležitě poslouchal.
„Ano, maminko,“ zapřísahal slavnostně, ale copak mohlo takové vlčte tušit, že tím slibem se dostává samo se sebou do křížku? Už teď ho ten širý svět všude kolem hrozně vábil a třebaže maminka mluvila vždy zajímavě, natahoval krk jako žirafa, aby trochu líp viděl kolem. „Jde poutník cestou necestou,“ broukal si hned zase. Jen pod fousky, ale přece.

|25|

Vlček zeširoka zívl. Bylo únavné potácet se po světě. No fakt že jo! Dováděl by jen s brášky a zpíval a objevoval svět, ale přemáhala ho únava. A tak sebou taky po docela dlouhé etapě objevování prásknul do kožešin vedle Hvězdíka a natáhnul brka na několik dlouhých hodin. Skoro by se dalo až říct, že chrápal jako jezevec. Jen skoro, protože chrápat tak malý sotva dovedl. Ale byl zcela rozkošný, to se mu muselo nechat!
Z pelíšku se vykutálel až po docela dlouhé chvíli a v první moment se prostě jen rozespale opřel mámě o nohu, zatímco skrze ještě slepená víčka mžoural po okolí. Svět byl tak veliký a on mu vlastně vůbec nerozuměl. A proto nalezl útěchu přesně tam, kde jí bylo nejsnazší hledat:
„Mami,“ brouknutí plynule přešlo v zívnutí a to zase v kníknutí. Tahal ho až z paty. A celý původní význam slova tak utopil ve zbytku své únavy. Zopakoval proto „mami,“ a doprovodil ho o přívětivý dloubanec do holeně. „Jsou i jiné písničky?“ ze všech těch věcí, které mu maminka zatím řekla, se to zpívání jevilo jako ta úplně největší legrace. Vesele přitom zamáchal oháňkou, načež se vypravil ke Kulihráškovi, do kterého hravě drcnul. Sám ještě neměl takovou míru a proto jeho přátelské dloubnutí bylo spíš takové tupé otření hlavou. Přece v něm ale byla notná dávka laskavosti a bratrské něhy.
„Pudem ven, natrénujem tu písničku i to běhání. A já u toho budu zpívat. Jako maminka!“ zasmál se Hráškovi u ouška a poskokem ho pobídnul ke kroku. Musel přitom zopakovat jeho uznání. I když to nedal na první dobrou najevo, měl z něj opravdickou radost. Pak vyrazil matce mezi tlapkami vstříc novému dobrodružství, zatímco se už hlasitě přidával k jejímu zpěvu:
„Cestou světem i duší svou…“

// Sarumenský hvozd

Morgoth | Duben | 10/10

Neměl sebemenší ambice škrábat se ze svého bezpečného místečka v Gothově náruči a ještě víc se pod něj zachumlal. Krémový mohl dost dobře připomínat kvočnu a vlče zase její kuřátko. Ale vadilo to Mráčkovi? Kdeže! Byl plně oddaný myšlence, že mu v přítomnosti světlého kamaráda nic nehrozí a nehodlal si dělat na čele vrásky nějakými starostmi. Hlavně když se zaposlouchal do andělského hlasu, který vlk doopravdy měl. Seděl a poslouchal a ani neceknul, jen docela mimoděk opřel svou náhle těžkou hlavu o jedno dlouhé předloktí a nechával se unášet neznámou melodií a slovy, která mu moc nedávala smysl. Chtěl se na ně zeptat, hned jak vlk dozpívá, ale nabídl se sám. To vlčkovi zcela vyhovovalo a místo slov jen se zájmem přikývl, aby mohl poslouchat další velmi zajímavou přednášku. Goth vždycky věděl něco zajímavého. Nepochyboval o tom, že i tohle bude zajímavá lekce.

Morgoth | Duben | 9/10

Jako před tím potěšilo to obrovité přídavné jméno Gotka, teď podobně hřála krémového slova po dušičce to životem nepolíbené stvořeníčko, které mu leželo u nohou. Zlatá očka se od bílé brady už ani nesnažila odlepit. Prostě věrně seděl a poslouchal a jako houba nasával všechny informace, které mu starší vlk lil do kebule. Nepřišlo mu to špatné, ale zároveň si neuvědomoval, jak zranitelným najednou byl pro zasévání různých… ideologií. Naštěstí ani z toho neměl moc rozumu a i matka na něj v tomhle mohla mít velký vliv. Co bylo ale podstatné, že tenhle vlk prckovi pomáhal budovat trochu toho sebevědomí. A to bylo dosti důležité.
„Ta já se bát nebudu,“ zacvrdlikal vesele, jak tak papouškoval moudra staršího. „Až mi zazpíváš, povíš mi prosím, co jsou bohové?“ Priority mělo tohle vlče docela jasné.

Morgoth | Duben | 8/10

Neměl tak bohatou slovní zásobu, ale horečnaté a velmi nadšené kývání hlavou a vrtění krátkým chvostem mu muselo jako odpověď stačit. Mráčka sice nebylo tak složité nadchnout, ale udržet jeho zájem, to už trochu cviku chtělo a stejně, jako mělo vlče omotané krémového vlka kolem drápku na malíčku, měl svým způsobem i Morgoth omotaného Mráčka na jednom ze svých drápků.
„Faaakt?“ protáhl prcek pak v údivu, když mu bylo přislíbeno, že se tmy není třeba bát. Hrdě vypnul hruď a bradu zvedl pyšně k obloze, víčka zavřená. „Tma se mě bude bát.“ Samým nadšením ta slovo zanotoval a hrozně sebou cuknul, když mu to došlo. Zase se na krémového vlka zadíval, tentokrát trochu jinak. Byl to však pořád vřelý pohled, najendou opět plný očekávání a trošky nejistoty: „Ty, Morgothe,“ začal trochu rozpačitě, „umíš zazpívat nějakou písničku? Mám rád písničky a když se zpívá.“