Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 2/10 | Mrakošlap

Bylo ráno. Nebylo zrovna teplo, ale Morgoth už cítil ve vzduchu, že se léto blíží. Říkal si, že se konečně bude moci přestat obávat zimy, která ho mohla snadno zahubit. Pro něho bylo horké počasí vysvobození z tohohle zeleného, mokrého světa. Mrakošlap, který neznal nic jiného, se i tak skrýval v jeho horkém kožíšku, protože i jemu bylo chladno. Sotva se probudil, už se ptal na svět kolem sebe a pískový vlk se nad tím musel usmát. Podíval se k jezeru nad kterým se držely chuchvalce mlhy, které pořádně poznal až tady.
"To je mlha," vysvětlil vlčeti tiše. "Nevím přesně, proč tam je, ale občas se drží v lesích a nad vodou," řekl mu a sklonil k Mráčkovi svojí velkou hlavu. Jeho blízkost ho těšila. Nemohl být spokojenější - nebo tedy mohl. Kdyby si Mráčka prostě nechal jako své vlastní vlče.

Morgoth se ušklíbl a přikývl. "Správně. Musí," souhlasil pobaveně, ale vlastně s typy jako byl Siku to nebylo tak těžké. Ten měl tak nízké sebevědomí, že jen drobná ukázka nějaké náklonosti znamenala, že se začne rozpouštět. Vyhovovalo mu to.
"Mmmm," mlaskl a zadíval se na Lilith, která se rozhodla v téhle hře pokračovat, ač trochu opomněla svou teatrální masku - to se jí rozhodl odpustit. "Pár věcí by mě napadalo," prohlásil pobaveně. Samozřejmě věcí, které tak mohli napadat jen vlky.
"Popravdě řečeno si myslím, že spíš, než to, že nám vedro usmažilo mozky z vás zima udělala pořádně studený čumáky. Kde je nějaká vřelost?" uchechtl se, protože on měl k vřelosti rozhodně hodně daleko. To ve své sebekritické chvilce pocítil i on sám. Nebyl žádný přátelský výrůstek, který se hihňal a rozplýval se nad každým, koho potkal. Většina vlků ho prostě štvala. A pak tu byl Siku. A evidentně i Lilith. Nikdo z nich se nemohl rovnat Morghaně, ale jejich společnost byla alespoň snesitelná.
"Já myslel, že to ty jsi vděčná za mou přítomnost," prohlásil pobaveně, protože ho tahle hra začínala bavit. Alespoň ho to trochu rozptýlilo, když už nic jiného. "Bezpochyby. Potěšení na mé straně," kývl. Vlastně bylo. Narazit na Lilith se zdálo být vlastně celkem zábavné. Rozhodně už se nezaobíral myšlenkou na to, kde byla Morghana a jestli náhodou někde neumrzla.
"Červenat? To bych chtěl docela vidět. Jsi celá taková... modrá," poznamenal, ale sám věděl, že to byl takový slabší "vtípek".
"Jo, tak s takovými, co by si zasloužili rozbít hlavu o kámen už jsem měl také tu čest," zašklebil se. Být to na něm, Ivar by už ležel mrtvý ve strouze.

"Pravda," připustil pobaveně. Vlčice by se asi divila, kolik bratrů a sester doma měl. Bylo to více vlků, než možná poznala za celý svůj život.
Překvapilo ho, když vlčice najednou vykřikla a začala mu pomálu provolávat slávu. Morgoth mávl ocasem a uchechtl se. Musel uznat, že vlčice byla dobrá herečka - a líbilo se mu, že se evidentně nebere tak vážně. "To víš, možná nejsem znám pro svůj humor, ale pro svou laskavost a milosrdenství bezpochyby ano," prohlásil a skoro u toho udržel vážnou tvář. Ne, vážně... kdy z něho byl vtipálek? Od kdy se takhle bavil s neznámou vlčicí? Evidentně odteď. "Neříkej dvakrát, zlato," poznamenal pobaveně.
Vlčice se nakonec narovnala a dělala jako by se vůbec nic nestalo, Morgoth nad jejím vystoupením jen kroutil hlavou. A pak komu tady byl rok? "Můj mozek je perfektně v pořádku," ujistil vlčici, protože si vždy rád myslel, že mu to myslelo. Byl minimálně vždy pořádně vychytralý. "Páni, a co to se mnou provedlo?" zeptal se s nadzvedlým "obočím", protože to on tady zatím vykazoval větší mentální stabilitu - zvlášť, když k tomu připočetl i její melodramatické, lehce hysterické vystoupení. "Tak to můžu být vlastně rád, že jsi ještě nezdrhla, co? Já jsem Morgoth, mimochodem," představil se - už bylo ostatně načase.
"Páni, tak to díky za pochvalu," uchechtl se. "Ty také nejsi zrovna k zahození. Jestli tě ta vlčice poslala k vodě, její chyba," dodal.
"To vám tady po lesích běhají hysteričtí psychopaté, nebo jak si to mám vyložit?" ptal se pobaveně.

Morgoth se uchechtl a nakonec přikývl. "Možná," připustil. "Ale popravdě jsi asi první, kdo mi kdy tvrdil, že mám hrozný smysl pro humor," dodal, ale mávl nad tím packou. "Ale víš co? Já ti to odpouštím," poznamenal s cukajícím koutkem - ne, asi by vážně neměl dělat žádné žerty. Rozhodně to nebylo moc dobré.
Morgoth potřásl hlavou. "Vůbec," ujistil vlčici. "Ale doteď jsem neznal nic jiného a je pravda, že mnoho vlků, kteří k nám přišli, tím horkem trpěli," připustil. Jemu to chybělo. Takové horko jako doma tady nikdy být nemohlo. Chybělo mu.
Vlčíce přešla jeho povzdechnutí a on neměl důvod se k tomu vracet. Jeho víra byla především jeho, kdyby však mohl pomoci někomu cizímu nalézt Pravdu, bude rád, už si však všiml, že vlci tady měli k náboženství nějaký podivný odpor.
"Nemyslím si, že je to mnou," namítl a potřásl hlavou. "Chápu, že tobě asi nesedím, ale
doma mě vlci obvykle neodmítali," prohlásil - nechtěl si stěžovat, nechtěl znít jako hlupák, ale byla to jeho zkušenost. Svým způsobem mu to bylo jedno, ale byl zvyklý se zaplést s kýmkoliv, kdo se mu líbil. Tady to tak snadné nebylo.

Morgoth na sobě nedal nic znát, ale stále mu cukal koutek, protože to byla ona, kdo ho pobavil svou domněnkou, že by mu mohl být rok. "Tak se hned nečerti. Byl to jen vtípek," protočil oči v sloup. Nezáleželo mu na tom, co si o něm vlčice pomyslí, protože mu evidentně nemohla dát to, co hledal. Chtěl se dozvědět, kde je Morghana a to tahle vlčice, jejíž jméno pořád neznal, nevěděla. "Úplně," přisvědčil nakonec. "A nezdrhnul bych, jsem na to horko stavěný spíše než na tuhle úmornou zimu," řekl jí. Mávala ocasem ze strany na stranu a vypadala, že jí jeho kecy nezajímají. Možná, že kdyby řekl více, byla by zaujatější, ale jemu se nechtělo. Bylo to jako nořit se do bahna.
Potřásl hlavou. "Já to nepodělal," ujistil jí. "Nemohu zpochybňovat vůli Bohů, kteří se rozhodli, že naše cesta bude trochu náročnější," řekl jen. Opravdu bude muset brzy provést rituál, aby s nimi promluvil. Chyběla mu i krev v jeho srsti po které už nebylo ani památky.
"Jo, všiml jsem si, že vlčice tady jsou dost netykavky," přikývl Morgoth aniž by nějak přemýšlel nad tím, proč se vlčice najednou chová divně jako by to, že nabaluje vlčice bylo něco divného. Měla štěstí, protože pro Morgotha to nic divného nebylo. Preferoval sice vlčice, ale vztahy navazoval s kýmkoliv, kdo se mu zalíbil - a do toho spadali i vlci. V tomhle směru mu to bylo jedno. A s tím, že si nikoho jen tak nepustila k tělu? Morgoth to svým způsobem chápal, nevadilo mu však zaplétat se do vztahů, které se týkaly jen toho těla - to, že ho mnozí vnímali jinak, než jaký ve skutečnosti byl pro něho představovalo výhodu a svým způsobem to byla i ochrana jeho soukromí. "Nemusíš si mě pouštět k tělu," ujistil jí.
"Někdy to tak má být," přikývl. "Kdyby mě nepustila k vodě, nikdy bych nepřišel sem, takž... to asi dopadlo dobře," prohlásil.

Morgoth nečekal, že vlčici opravdu tak snadno nachytá, protože měl pocit, že opravdu nevypadal na to, že by mu byl jen rok. A nebo uměl opravdu dobře klamat tělem. Uchechtl se, když mu řekla, že vypadá docela staře. "No, je mi jasný, že na rok nevypadám," poznamenal pobaveně. "To, že tohle byla moje první zima neznamená, že jsem tak mladý. Až dosud jsem žil na poušti, tam zimy a sníh nemáme," vysvětlil nakonec vlčici. Mohl si z ní utahovat, ale podle jejího hustého kožichu neznala nic jiného než zimu. Asi dávalo smysl, proč jí nenapadlo, že by někdo z takového prostředí být nemusel.
"Třeba," přitakal Morgoth a zakoulel očima. "Dobře, možná se dá říct, že jsem nebyl zrovna nejlépe nalazen. Nemůžu za to. Celou dobu jí hledám a ona si pak zmizí," protočil oči v sloup. "Věř mi, že je to vážně otravné," ujistil jí. A to ani nerozebíral to, že ho poslala k vodě.
"Zato ty jsi evidentně celkem v pohodě," poznamenal a usmál se. "Ale co na tom, vody je tu spousty pro oba," dodal. Nemohl za to, prostě evidentně musel nabalovat každou vlčici, co potkal.
"Jasně, že se to nestává jen tak," přikývl. Co? To si vážně myslela, že jí tu bude vykládat o té největší bolesti, kterou kdy zažil? "Ale někdy je to lepší," řekl nakonec. Nebylo tomu tak? Morghana mu to tak přeci řekla. Že to tak bude lepší. Že si ušetří utrpení. Blbost.

Hm, tak evidentně každý měl svou zkušenost s tím, že byl v úkrytu namačknutý na vlka, který mu byl osinou v zadní části těla - dobré vědět, říkal si Morgoth, když mu tmavá vlčice vypověděla o tom, že zimy prostě byly takové. Zajímavé. "Tohle byla moje první zima. Rozhodně nejsem fanouškem," poznamenal a otřásl se. Bylo evidentní, že jeho jemný kožich nebyl na takové počasí stavěný. Už aby bylo léto!
Morgoth protočil oči v sloup, když vlčice dramaticky reagovala na jeho "utrpení". Jistě, dalo se říci, že mu vadilo, že Morghana zmizela, ale ztratila se mu z očí a to nebylo něco neobvyklého. Jeho sestra na tyhle věci měla zvláštní talent. "Já zoufale koukal na řeku? Jen jsem pil," opáčil. "Ztratila se mi ve sněhové bouři," dodal nakonec, protože si říkal, že se třeba s Morghanou potkala - ale nesázel na to. Tady měli všichni zvláštní talent na to jeho sestru přehlédnout - nechápal, jak to bylo možné, ale zjevně tomu tak bylo.
Morgoth však s vlčicí souhlasil, ušklíbl se. "Když to řekneš takhle, tak jo, máš pravdu. I ona mě svým způsobem poslala k vodě," připustil. Dala mu najevo, že o něho jako o partnera nestojí. A on pořád žil v naději.
"Myslíš, co jsem jí provedl předtím, než se ztratila uprostřed sněhové bouřky? Nic. Miluje mě," prohlásil sebevědomě.

Květen 1/10 | Mrakošlap

Vlčátko se uložilo ke spánku a nezdálo se, že by se mělo probudit zvlášť brzy. Bylo zvláštní, jak rychle přišel o všechnu energii, ale byl to jen malinký tvoreček, který vstřebával vše kolem sebe. Dávalo smysl, že ho všechno rychle vyčerpá. I Morgoth si lehl, ale byl pořád ostražitý, nedovolil si spát, když vedle sebe měl toho drobka. Chtěl mu sice vyprávět o svých Bozích, ale na to bude dost času později, až se škvrně zase vzbudí a až bude chtít znovu nasávat svět kolem sebe. Už se na to vlastně těšil. Skoro se tvářil jako by vlče bylo jeho, ale věděl, že nebylo - měl ho vrátit jeho matce, a přesto tady ležel s tím dítětem přitisknutým k boku a přemýšlel nad tím, co mu ukáže, až se probudí. Věděl, že to bylo špatně a ač sám znal utrpení ze ztráty vlčete, věděl, že už byl jen krok od toho ten pocit způsobit někomu jinému. Tak evidentně se máma zase tolik nestarala, když tu nikde kolem nebyla.

Morgoth přemýšlel. To samotné ho zaměstnalo natolik, že si skoro ani nevšiml tmavé vlčice, která se k němu s rozvahou blížila - a tak zatímco přemýšlel, kterým směrem se vydat a kde by měl začít s hledáním své sestry se jeho problém dost možná vyřešil sám. Možná se tahle vlčice s Morghanou setkala? Takové štěstí však patrně neměl.
"Ále," protáhl a máchl packou, aby dal najevo, že jeho špatná nálada nebyla tak hrozná, jak se zdála z té dálky. "Utopená ryba je můj nejmenší problém," ujistil vlčici.
"To je tou dlouhou zimou, kterou jsem strávil v ne zrovna příjemné společnosti," vysvětlil. "Ale to nic není. Vše bledne proti tomu, že jsem někde ztratil svou sestru," dodal, vědom si toho, že by možná měl dát prostor i druhé straně.
"Ty ovšem také nevypadáš, že by ses zrovna bavila," poznamenal a udělal pár kroků blíže, aby na sebe nepokřikovali. Vlčice nevypadala jako nebezpečí - a Morgoth jím nebyl zrovna tak, proto si říkal, že nebylo nutné, aby od vlčice byl tak vzdálený.

//Ranský les

Doběhl k řece, kde se zastavil. Musel na to jít chytře. Nemohl jen tak naslepo běhat celou Gallireou a doufat, že Morghanu prostě najde - bylo by to hezké, ale věděl, že tak snadné to není. Jeho sestra mohla být kdokoliv, vlastně ale nevěděl, kde by začal. Měl se zase ptát vlků, jestli jí neviděli? Zdálo se to být jako ztráta času, říkal si, ale nevěděl, kde jinde začít, proto se pomalu vydal podél řeky. I kdyby tady našel nějaké stopy, jen těžko budou Morghany. Ani nevěděl, jestli se v té zimě vydala tímhle směrem. Povzdechl si. Neměli se nikdy rozdělit - jenže, jak tomu měl zabránit? Nemohl, nedalo se nic dělat. Bohové si přáli, aby byli od sebe a on se v tom snažil najít nějaký smysl. Kéž by mu dali nějakou jasnější zprávu, jenže mlčeli - bylo to tím, že jeho kožich byl bez krve? Měl by to napravit...

//Les ztracených duší (přes Rozdrásané údolí)

Ani se na les neohlédl. Poskytl mu dobrou ochranu a líbilo se mu tam, bezpochyby se vrátí, v tuhle chvíli měl však docela jiný cíl. A byl determinovaný se nenechat znovu rozptýlit, byl odhodlaný Morghanu najít a dotáhnout jí do tohoto lesa, který mohl být jejich novým domovem. A to ještě ani nemyslel na Caie, kterého tady taky někde ztratil. Sakra, to na sebe ti jeho sourozenci nemohli chvíli dávat pozor i sami? Bylo pochopitelné, že on byl jediný, kdo se o ně dovedl postarat, ale vrchol byl, že je ani nesvedl udržet všechny u sebe. Bylo to únavné. Musel se holt více snažit. Věděl však, jak bude těžké je najít. Uplynulo několik měsíců, kdy se skrýval v teplíčku, co však měl dělat, když by v zimě umrznul? Raději vytěsnil, že jeho sourozenci měli stejně jemný kožich.

//Mahtae jih

Morgoth měl pocit, že mu čas protéká mezi drápky. Byl netrpělivý. Už bylo jaro a ač měl Sikua rád, vzpomněl si, proč se původně vydal na cestu - chtěl najít Morghanu a místo toho tady strávil celou zimu v úkrytu. Co když jeho sestra mezitím někde umrzla? Ne, na to samozřejmě myslet nechtěl, přesto mu to však nedalo.
"Víte co, vy dvě hrdličky? Dám vám trochu prostoru. Půjdu se podívat po Morghaně, ale vrátím se brzy," slíbil Sikuovi. Pomohl mu se smečkou, to bylo více než by sám čekal. Ani nevěděl, jak se k tomuhle všemu vlastně dostal. Inu, Bohové měli své vlastní cesty a jemu se zrovna tahle náramně líbila. "Tak zatím," rozloučil se - byl si jist, že Ivar jeho nepřítomnost ocení. Morgoth si uvědomoval, že mezi nimi způsobil velké dusno, ale vlastně se mu to líbilo. Možná když jim dá prostor, bude moct sledovat, jak si později Siku uvědomí, jaký Ivar vlastně byl. No, jemu na tom nemohlo záležet méně. Než, když chtěl najít Ghanu.

//Ranský les (přes Rozdrásané údolí)

Morgoth nebyl ten typ laskavého a hodného vlka, který by každému na potkání pomohl, ale když šlo o mláďata, byl trochu měkkosrdcatý. Vlastně byl měkkosrdcatý tolik, že se za to skoro až styděl. Nebyl zrovna typ, který by nadšeně každému pomohl, který by laskavě jednal s každým, koho poznal. Byl úlisný, ale v tom byl rozdíl – tím byl, když něco potřeboval. Tohle však bylo něco jiného – vše se však měnilo, když šlo o mládě a zjevně to nemuselo být ani vlčí mládě, protože když jednou takhle zjara našel vyděšené ptáče sedět v trávě, hned k němu spěchal, ač se za to vlastně nesnášel. Kdyby mu neumřela vlčata, možná by byl úplně jiný a teď by tohle ptačí dítko zcela ignoroval – anebo také ne, kdo ví. Třeba i živá vlčata by ho změnila k nepoznání.
„Ty jsi se ztratil?“ ptal se ptáčátka a když vyděšeně přikývlo, sklonil k němu hlavu. „Vylez nahoru, najdeme tvoje hnízdo,“ nabídl mu. A tak se nádherný, krémový vlk vydat nějaké hnízdo z větviček. Ono to zase tak dlouho netrvalo. Ptáče se nezatoulalo nikam daleko, přesto však jeho rodiče byli strachy bez sebe. Morgoth tomu až příliš dobře rozuměl. Cítil se dobře, když odcházel, vyprovázen slovy díků.

Morgoth didn't know how he came to be in the pack now. He'd barely met Siku and suddenly he was in the woods with him, planning a… home? A home somewhere he didn't know and where he was only there because of Morghana, who was Gods knew where. He missed her, missed her like a piece of his heart – probably the better piece, because he was starting to feel how annoying he was to himself, and of course that meant he was going to be annoying to everyone else. Naturally, Ivar was his first victim, but that hadn't been any fun lately. If only he could find Morghana, if only he knew where she might be. That would have been enough for him. He knew that if she told him, he'd leave the pack and everything in a heartbeat, though he himself realized that it was a pretty good idea – though he still had no idea how on earth he'd gotten to that point. Eventually he would have his own pack, a pack where lost wolves would go and he would show them the only right way – and that way was his Gods and blood rituals. Oh, how long it had been since he had spoken to the Gods! Maybe that was why he was so unpleasant. Maybe he was supposed to fix it? The answer, of course, was hunting. Even that would take the edge off his terrible mood. Yes. That was his answer. Well, the gods always pointed him in the right direction.

Morgoth moc na procházky nechodil – ne když neměl nějaký specifický cíl. Litoval, že se tentokrát ven vydal, protože na tom nebylo nic příjemného, byla však pravda, že poslední dobou neměl příliš dobrou náladu. Už docela dlouho neviděl Morghanu a to byl hlavní problém, který momentálně měl. Láska jeho života byla Bohové ví kde a on na ní musel neustále myslet. Trápil se tím, co s ní bylo – a protože se ztratila za tak dramatických okolností, měl pocit, že měl na strach nárok. Krom toho, co zatím dělal on? Nic. Čekal tu a stál na místě, zakládal smečku? Už jen ten výčet zněl bizarně, neměl by jít a hledat svou sestřičku? Už by dávno vyrazil, kdyby ho právě ta tvorba smečky tak nezdržela. Ano, možná si na to v duchu stěžoval, nebylo to však něco, co by vnitřně odsoudil, naopak se mu to líbilo. Ono to totiž bylo náramně výhodné – když totiž bude mít smečku, kam budou chodit ztracené duše, snadno tam bude verbovat nové vlky do jejich Bratrstva. A nebylo to právě to, proč tady Morghana vlastně celou dobu byla? Ano, to byl právě její cíl a on se rozhodl, že jí ho pomůže naplnit. Tedy, nebyl to ale laskavý bratr? Rád by řekl, že to nebylo jen kvůli jeho vlastním osobním cílům, ale takový už Morgoth zkrátka byl. Lehce spřádal plány, které byly výhodné jen pro něho, lhal by však, kdyby řekl, že mu na Sikouvi nezáleží. Inu, jen škoda, že se tahal s tím šedivým otrapou. Už ho unavovalo to, že na Ivara neustále a stále dokola narážel. Litoval se, protože Ivarova přítomnost byla skoro jako za trest. Trpěl, byl v podstatě mučedníkem. Morgoth na něj však nemohl přestat myslet a zaobírat se jím. Možná to opravdu byla kletba.