Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 5/10 - Matteo

Morgoth pokýval hlavou, jako by vlčeti říkal: vidíš? "Ryby mají plné právo si zachránit ploutev," řekl vlčeti. Říkal si, že ho to třeba neodradí a naučí se časem ryby lovit, ale kdo ví? Zatím na to příliš nevypadal, zvlášť, když se ho ptal jestli se u lovení běhá. Připadalo mu to jako celkem zjevná otázka, ale přikývl. "Pokud nemáš křídla tak obvykle ano, běhá. Ale pokud bys lovil ty ryby, tak u toho se neběhá," řekl vlčeti, které zjevně bylo líné - usoudil to podle toho, jak otráveně se zatvářil. Asi to nebyl zrovna rozený lovec, ale ani on jako vlče neprojevoval o lov kdovíjaký zájem, a tak z toho i tohle černé škvrně možná vyroste.
Morgoth se zatvářil zmateně. To se tady vážně žádný vlčata nebáli cizích dospělých vlků? Zajímavé. Asi by se tu měly rozdávat nějaké letáčky o tom, že cizí vlci mohou vlčata krást a zabíjet. Nebo tu vážně bylo vše zalité sluncem? "No, tim líp," přikývl nakonec.
"Jo, to asi jo," kývl. Jeho srst byla rozhodně dokonale písková. Měla takový hezky zlatavý nádech. "Ano, přesně tak, jsem z pouště," přitakal a zastřihal ušima, když mu vlče říkalo, že je také z pouště. "Jak to myslíš, že už ne? Nemůžeš přestat být z pouště," poznamenal a zamračil se, když se vytasil z další divnou otázkou. "Ne, mrtvá ryba rozhodně lítat nemůže, ale... ne. Tobě je blbě, viď?" zděsil se. Jak se měl vypořádat s blicím vlčetem? Kde jsou jeho rodiče?! Komu ho teď měl asi šoupnout?! Byl tu docela sám.

Červen 4/10 - Matteo

Morgoth přikývl, protože vlče si evidentně mínilo vzít jeho radu k srdci. Aspoň něco, říkal si vlk, jen doufal, že ho tahle ryba nepřipraví o život. "To víš, že jsou rychlý, nedivím se jim. Nebo ty bys snad chtěl, aby tě nějakej vlk slupnul k večeři?" ptal se ho. "Ale neboj, naučíš se lovit ryby. I jiná zvířata. To přijde. Teď bys měl spoléhat hlavně na rodiče," řekl vlčkovi, který si ho zvědavě prohlížel. Asi by na něj měl dohlédnout, říkal si Morgoth. Přeci jen sežrat nějakou zdechlinu nebylo nikdy zrovna dobré.
"No jo, už to tak bude. Ale bát se mě nemusíš, neublížím ti," ujistil vlče. Neměl potřebu ubližovat mláďatům.
"Písek?" zopakoval po vlčeti. "Proč zrovna písek?" nechápal, ale nakonec přikývl. "Ale jo, docela jo. Tam odkud pocházím je hlavně písek," vysvětlil vlčeti.

Červen 3/10 - Matteo

Morgoth přemýšlel, jestli bylo vlče nějaké pomalejší, nebo co s ním bylo špatně, že sežral takhle smradlavou rybu. Odstrčil jí - no, ještě, že tak, protože už z ní stejně skoro nic nezbylo. "Jasně, že je ti zatím dobře. Ale dost možná nebude. Začne tě bolet břicho a to teprve poznáš, proč nejíst zkažené ryby. Vlastně... nic, co leží dlouho na slunci. Proto se úlovky ukrývají na co nejchladnější místa, víš?" ptal se vlčka. Možná to nevěděl, nevěděl, jak staré vlče je, ale možná toho ze světa ještě mnoho neviděl. Nepřekvapilo by ho to. "Už to nejez. A když jsme u toho, nejez nic, co nevíš, jak dlouho někde leží, jo?" ptal se ho. Dělal jeho rodičům službu. Aspoň jim vlče neumře.
"Ahoj, Matteo," kývl vlk zdvořile, ale zamračil se nad jeho další otázkou. Jestli je z lesa mechu? O tom nikdy neslyšel, proto zavrtěl hlavou. "Ne, já jsem z jiného lesa," řekl mu lehce. Jako kdyby les Ztracených duší byl snad jeho domovem, ale pravda byla, že tady jím vlastně byl.

Červen 2/10 - Matteo

Morgoth s jistým odporem koukal na tu smradlavou rybu, kterou se vlče cpalo a vypadalo u toho náramně spokojeně? To ho nikdo neučil, že takovéhle věci jsou... prostě nechutný? Otřásl se, a to byl jen v těsné blízkosti. Bohové věděli, jak dlouho tady ta ryba na tom slunku ležela. Rozhodně nebyla čerstvá. "Protože... když něco takhle páchne, tak to obvykle nebývá moc dobré. V nejhorším se ti může udělat hrozně špatně," řekl vlčeti laskavě, protože to byl drobek. A jak se ukázalo, Morgoth měl pro drobky slabost. K čertu s tím jeho dobráckým srdcem! Kdyby to nebylo vlče, jen by nad tím mávl packou a šel si po svém, ale nemohl tady to dítě přeci nechat žrát něco, co tu leželo celé dny.
"Jsem Morgoth. A jak říkají tobě?" zeptal se ho.

Lilith si asi myslela, že ho nějak rozhodí, on se však jen zasmál. Bylo to celé jen jeden velký žert, proto to nebral vážně. Mohl, samozřejmě, to by však pak bylo mnohem méně zábavné. "To máš takové výpadky z toho, jak jsem úžasný?" ptal se jí, protože jak jinak to přeci jen mohla myslet. Rozhodl se, že tohle byla pro oba mnohem lepší cesta.
"Jo, umím si představit, že když nejsi spokojená a šťastná, že to s tebou musí být vážně peklo, co, drahoušku? Ale asi totéž by mohl říct leckdo i o mě," připustil.
"My dva? Jako společně?" zeptal se jí překvapeně, ale nakonec pokrčil rameny. "Tak, jestli se ti chce a nemáš nic lepšího na práci - což samozřejmě chápu, že nemáš, tahat se se mnou je vrcholem tvého života, tak proč ne?" kývl. "Stejně jsem jí chtěl hledat. Společnost mi nevadí," připustil. Inu, společnost znamenala, že bude mít s kým žvanit a Morgoth se náramně rád poslouchal. "Tak i kdyby nebyla skutečná, tak se aspoň projdem, ne?" zeptal se jí. Už nebyl rozdíl v tom, jestli tu budou stát, nebo jestli půjdou o kus dál a budou hledat Morghanu.
"Ne. Chlapec si to nemyslí," zabručel. Řeči o Bozích se mu nelíbil - tedy za normálních okolností by byl spokojený, jenže Lilith se jim vysmívala. Cítil to - a jemu se to protivilo, protože tohle byla jeho víra. On nemohl za to ,že v nic nevěřila a její život byl tak prázdný a pustý, že si musela utahovat z něho. Nad ním alespoň někdo bděl.
"Není to žádná sekta. A navíc, já ti to nevnucoval, ty jsi o tom začala," připomněl jí. Sama se ho vyptávala. Tohle bylo na ní. MOhla si o tom sama.
Bylo lepší, když se vrátili k trhání uší. Rozhodně to byla mnohem plodnější diskuze. "Mě se ale moje ucho líbí," poznamenal Morgoth. "Navíc, ano, rozhodně by to naručilo krásu mého andělského obličeje. Zato tobě... tobě by to zas tak neuškodilo. Už jsi stejně celá modrá, trocha červené a chybějící ucho by to jen doplnilo," prohlásil. Ještě, že to bylo jen špičkování.

Červen 1/10 - Matteo

Morgothovi se Mrakošlapova společnost líbila, ale musel ho vrátit domů. Věděl, že kdyby to neudělal, tak by si to dítě nechal a to samozřejmě nemohl. Tedy... mohl, ale nechtěl jinému rodiči způsobit stejný pocit ztráty, který cítil on. Dobře, tohle bylo asi něco trochu jiného - tady si evidentně rodiče příliš hlavu se svými potomky nelámali a nechali je toulat, kde se jim zrovna zachtělo. Byla to blbost? Rozhodně. Jenže jeho vlčata se mrtvá už narodila a v tom byl ten rozdíl. On nikdy nepoznal, jaké to skutečně je být rodičem, být otcem. Musel se s tím vyrovnat, ale bylo to svým způsobem nemožné. V jeho nitru to stále bylo jako otevřená rána, která se snadno maskovala jeho skutečnou povahou, přesto však něco v něm zůstávalo zraněné.
Došel znovu k tomu jezeru. Chtěl trochu klidu, promyslet si, co bude dělat - a pak najednou viděl u břehu to vlče. Další? Pomyslel si. To jen potvrzovalo jeho pointu, že si Mrakošlapa měl nechat. Teď by k němu ještě získal tohle vlče, které jedlo nějakou vožranou a už pár dní chcíplou rybu. No potěš. Ten musel mít řádnej hlad, když se smířil i s tím pachem, který byl naprosto otřesný.
Byla to malá černá koule, úplný opak Mráčka. "Co kdybych ti ulovil něco čerstvějšího?" zeptal se ho, protože se mu příčilo, aby takové malé stvoření žralo mršiny. Vlčata potřebovala pořádné živiny!

Květen 4/10 | Mrakošlap

Morgoth naklonil hlavu na stranu a zamyslel se nad tím, co mu vlče říkalo. Zatím mu neřeklo odkud bylo a tohle byl střípek informace, který by mu mohl posloužit, kdyby to malé mráče chtěl vrátit - o čemž se sám zatím rozhodoval. Zatím se spíše přikláněl k tomu, že si ho nechá. "Vážně? A to ti maminka neřekla, co je mlha? A víš, jak se jmenuje místo, odkud jsi?" ptal se ho mírně, protože ho to zajímalo. Mohli se tomu místu také čirou náhodou vyhnout - to by byla ale smůla!
"Ano, ptáci, přesně tak," přikývl a když se ptal na strakapouda, znovu souhlasně kývl. "Ano, přesně tak. Strakapoud je pták. Má křídla, proto seděl na stromě. Ten tam na rozdíl od nás vyletí," vysvětloval mu a usmál se na vlče, které teprve teď přišlo na to, odkud mělo svoje jméno.
"Přesně. Jmenuješ se po těch kouscích vlny na obloze. Dává to smysl. Podívej se na ty svoje bílé tlapičky. Vypadá to, jako bys šlapal po mracích. Tvoje máma musí být pořádně poetická," prohlásil - nebo slabomyslná, to se dalo jen těžko posoudit. To by ti nejdříve musela narůst křídla. Ani já lítat neumím, ale když mi budou Bohové přát štěstí, třeba mě to někdy potká," pronesl - a zcela nenápadně zmínil Bohy, pochopitelně.

Květen 3/10 | Mrakošlap

Morgoth přikývl. "Ano, mlha," souhlasil. Společnost malého vlčete se mu líbila. Už si na něho zvykl. A zároveň se s ním dělo to, že ho vůbec nechtěl vracet. Věděl, že to byl trochu problém - obával se však, že to bude větší problém pro Mráčkovi rodiče. On se obvykle totiž příliš nevzdával.
"Tohle? To jsou ptáci," řekl vlčkovi, který se zvědavě díval na létající tvory na obzoru. Měl plno otázek, ale pískovému vlkovi to nevadilo. Skoro si zvykal na to mu všechno vysvětlit, ukázat mu, jaký život byl. "Myslím, že tohle jsou vlaštovky. A ano, přesně tak. Lítají. Copak, chtěl bys taky lítat? Lákají tě mraky, Mráčku?" ptal se vlčátka. Přesně by čekal, že tahle drobotina zatouží po výšinách. Přeci jen se jmenoval Mrakošlap. Dávalo to perfektní smysl.

Morgoth nadzvedl obočí a přisvědčil. "Jo. Jo, řekla jsi to," ušklíbl se. Asi měla, chuděra, potíže s pamětí. "Máš tyhle mozkový výpadky často? Neřekl bych, že je to zdravý," poznamenal, ale nechtěl si z Lilith neustále utahovat, ač se zdálo, že není schopen přestat. Zcela očividně si z ní stále dokola střílel. "Nemáš vůbec zač, drahoušku. Rád dělám veřejně prospěšné práce," prohlásil, zase změnil náladu, zase se choval jinak - jako správná drama queen.
"Nikdo to neřekl, to jsem usoudil," poznamenal. Vypadala jako někdo s kým nebylo zrovna snadné vyjít, ale nechtěl jí odsoudit. Totéž si ostatně mohla myslet i ona o něm a zcela evidentně byl Morgoth velice populární vlk, a tak se i on mohl mýlit u Lilith. "Možná. Inu, dokud jí nenajdu a neukážu ti jí, můžeš si to myslet. Ale otázka je - funguje to? Vypadám zajímavěji?" ptal se hned - ne, že by to byla lež, ale cokoliv, co mu mohlo pomoci vypadat zajímavě bral všema deseti.
"Budu dělat, že jsem neslyšel, že mluvíš o Bozích jako o šílencích. A není jeden. Je jich více," opravil jí. Byl div, že to bral tak klidně, ale už si začínal zvykat, že tady byli všichni vlci neznabozi a barbaři. Proto jeho sestra chtěla tak moc odejít - aby tyhle vlky vzdělala v tom, co je pro ně dobré, ale někteří (většina) to prostě nechápala.
Ani nemrkl, když se ho ptala, co si myslel, že je pro něho předurčené. "Budu prvním vlkem, který spatří Pravdu," prohlásil. Nebyl to malý cíl. Nikomu jinému se to nikdy nepodařilo a on chtěl být tím, kdo uvidí to, co kdysi spatřili tři bratři, když je Bohové vyvolili.
"Pravda? Pravda je vše. Když tě Bohové uznají vhodným, dovolí ti spatřit svět takový jaký je, celou jeho minulost, budoucnost i současnost. Je to... jako by ses sama stala Bohem," vysvětlil jí s náboženskou úctou, než protočil oči v sloup. "Ale jo, většina z vás by to nikdy nepochopila. Běž radši šplhat na kopec," ušklíbl se.
"Jistě bys mě nepřipravila o ucho, že ne, drahoušku?" cukroval na ní vzápětí. Ať mezi nimi bylo cokoliv, bylo to na hranici šílenství.

Morgoth k Lilith vzhlédl a zaujatě se na ní podíval. "To dělám?" ptal se jí, protože by ho nic takového ani nenapadlo - měl za to, že dělal hodně věcí, ale zrovna projektování svých problémů na druhé... inu, toho si nebyl vědom. "Já tě ale nenutím, abys trávila čas s pitomci. Klidně tu můžeš zůstat se mnou," prohlásil a zazubil se na Lilith, která zcela určitě myslela jeho, on se to však rozhodl ignorovat.
"Haha. Aspoň mám nějaké přátele, víš? Pomohlo by ti to," ujistil jí. Možná by nebyla tak protivná, ale pochyboval. Úsměv by evidentně nepomohl ani jí. "Ivara příště, až ho uvidím, zakousnu," ušklíbl se. Ten šedivák bez ucha ho už fakt nebavil.
"Setkání s tebou, že by bylo součástí nějakého plánu? O tom silně pochybuji. Bohové nejsou šílení, mají pro mě předurčená setkání jiného druhu," ujistil Lilith, protože tomu sám věřil, ale zjistil, že se s ní o své víře bavit nechtěl. Vše by asi snesl, ale to, jak se tvářila, když mluvila o Bozích se mu nelíbilo. Ba se mu to dokonce i příčilo. "Kam míří má cesta? Bezpochyby k Pravdě," pronesl, aniž by Lilith vysvětloval, oč se jedná. Měl pocit, že tu by k Bohům nepřivedl. Zdálo se, že vlci tady ničemu nevěřili - to bylo něco, co nesvedl pochopit.
"Hmmm, škoda," prohlásil a mrkl na ní, ač mu vzápětí zase vyhrožovala. No co, koledoval si o to. "O tom nepochybuji, drahoušku. Nesmíš si to tak brát, myslel jsem to jako žert," ujistil jí.

"To je v pohodě, hádám, že není mnoho vlků ke kterým bys cítila aspoň něco, a tak ani neusiluji o to, abych se na ten chabý seznam dostal," poznamenal nonšalantně. "Hezký. Zajímalo by mě, proč se asi cítíš osaměle a proč jsi tady sama a zahazuješ se se mnou," řekl jen. Nesnažil se jí nějak psychologicky rozebrat, ale to, co skrývala jako zdravé sebevědomí mu připadalo spíše jako něco, co sama sobě nalhávala. Nikdo nechtěl být sám. Jeho výhodou bylo, že měl vlky, kteří ho u sebe chtěli. Lilith na to moc nevypadala. "Jasně, že máš. Každý má kamarády. I egoista Morgoth má kamarády, věř tomu, nebo ne," uchechtl se. "Prosím. Založte takový klub. Budu jen rád," dodal, protože Lilith to trefila - byl egoista. A egoista pochopitelně chtěl, aby dva vlci založili klub, který bude jen o něm. Neznělo to naprosto perfektně? Teď měl chuť jí s Ivarem seznámit jen proto, aby poslouchal to, jak se baví o něm.
"To je možný, ale já věřím, že mě Bohové na mojí cestě ochrání. A i kdyby ne, vše má svůj smysl. I to, že jsem tady potkal zrovna tebe. Takže ať už je to tak, nebo tak, nic mě nepřekvapí," ujistil Lilith. "Nevěřím každému koho potkám u cesty, ale už jsem tady něco o magii slyšel, a tak předpokládám, že tady nějaká bude," dodal.
Musel se uchechtnout, když začala s těmi kecy o spiknutí. "Pokud takhle vypadá smrt, tak bych byl raději, kdybych zůstal s Bohy," poznamenal a protočil oči v sloup. "Dělal bych cokoliv radši než mluvil s přivandrovalci. Pokud by tedy byli alespoň o trochu příjemnější než ty, pak by to mohlo být snesitelné," prohlásil. Vlastně ho bavilo si Lilith dobírat, což evidentně sdíleli. Ona si zase dobírala jeho. "Dobře, ať už kecáš nebo ne, tak bažiny jsou no go zóna, chápu," kývl, v tomhle jí asi věřit mohl, ne? Bažiny nezněly jako něco, kde by chtěl být.
Morgoth na Lilith kývl jak nějaký starý gentleman a zazubil se na ní jako roční vlče. "Abych si to zamrkání nějak špatně nevykládal, drahoušku," pronesl medově a úsměv mu sjel do postranního úšklebku.
"Dobře, dobře, že jsi to ty, tak o sestře už mluvit nebudu. Ale s tím egem asi nic neudělám," prohlásil, "asi jako ty nic neuděláš s tou kousavostí. Ale to je v pohodě. I když... možná by ti pomohlo, kdyby ses víc usmívala," dodal. Byl to jen žert... nebo ne?

"Jeden jediný vlk," zamračil se na Lilith. "Jo a ještě možná ty. Pravda. Tak teda dva," připustil. "Jen by mě zajímalo, kolik vlků nemá rádo tebe. To víš, abych viděl, jakou máš bilanci, když se mi vysmíváš," protočil oči v sloup. "Jestli se chceš potkat s Ivarem, tak do toho. Je kousek odsud," poznamenal a kývl za sebe. Byli v lese, který byl zjevně jeho novým domovem. Páni. To by nikdy nečekal.
"Přišel jsem na podzim. Nejsem tu nijak zvlášť dlouho," poznamenal. "Taky netvrdím, že jsem viděl všechno, Lilith," ušklíbl se. "Zatím se mi ale nic moc nestalo. Čekám na to o čem tady všichni tak velkohubě žvaníte, ale jako až na Vlčíška a na nějaký podobný kraviny jsem toho zatím moc neviděl," poznamenal. Nebál se odložit svou uhlazenost - zvlášť, když věděl, že získat si Lilith bylo nemožné. Asi byla jediná za hodně dlouhou dobu před kým byl opravdový.
"Tak to jsem asi nic nezažil. Pokud nepočítáš to ukrutné počasí, co tady přes zimu máte," ušklíbl se. "Po smrti tady máte taky nějakou zábavu?" ušklíbl se. Začínalo ho to zajímat. Tohle místo bylo fakt divný.
"Jo, to už jsem taky slyšel. Ale já na to jejich božství nevěřím. Uvidím, jestli se za nima nakonec přeci jen nevydám," ušklíbl se. Zajímalo to od chvíle, co mu o tom všem Wizku řekla, ale nikam nijak zvlášť nespěchal. Jako první by měl najít Morghanu.
"Evidentně. Je mi potěšením být v tvé společnosti, drahoušku," prohlásil. Bylo tohle to nejlepší, co Gallirea nabízela?
"Ale co bych tomu nevěřil? Vím, že mě miluje a vím, že mě hledá stejně jako hledám já ji. Patříme k sobě, víš?" ušklíbl se - ne, že by tomu Lilith mohla rozumět. Evidentně lásku nikdy nezažila.
Morgoth si povzdechl - v tomhle se teda Lilith nemýlila. To teda dopadli. "Mohlo bejt i hůř," zabručel. Mohl by tu s ním být ještě Ivar. A to by to Morgoth ztratil už úplně.

Nevěřila mu, samozřejmě, ale to bylo tím, že ho Lilith neznala. Nevěděla o něm zhola nic, ani o jeho životě, ani o tom, že to, že ho vlci obdivovali nedělal nijak cíleně, prostě existoval a zkrátka nemohl za to, že byl tak perfektní, že to přitahovalo všechny kolem. Lilith byla evidentně tak příjemnou společností jako hladový komár, ale tak už to zkrátka v životě bývalo. Některé věci byly dány od Bohů a jeho měli Bohové ve zvláštní oblibě.
"Možná, ale upřímně si nemyslím, že jsem, jak říkáš, většině vlků u zadnice. Jen jednou jsem se setkal s tím, že by mě někdo neměl rád, nebo že by si o mě myslel, že nejsem výborný společník. Až na Ivara mě všichni zcela zbožňovali," prohlásil - nebyla to lež, ale věděl, že Lilith mu věřit nebude. Co mohl dělat? Jen těžko jí přesvědčí, jen těžko si z něho nebude střílet, ale jemu na tom nemohlo záležet méně. Kouzlo bylo, že mu nikdy příliš na jiných vlcích nezáleželo, a tak mu bylo i srdečně jedno, co si o něm mysleli (a nebo si to alespoň zdatně nalhával).
"No, jsem tu krátce, ale už jsem byl svědkem nějaké magie. A už jsem také slyšel o těch vašich samozvaných bozích," protočil oči v sloup. Nikdo takový samozřejmě nemohl existovat. Jediní praví Bohové byli ti jeho.
"Vážně? Tak to jsi mě tedy vůbec nepotěšila," posteskl si. "Ale věř mi, že ona mě potkat chce. Miluje mě," prohlásil sebevědomě. Otázka jen byla, jak to myslel. To věděl jen Morgoth.
I Morgoth na Lilith kývl. Byla to dohoda, že se budou tolerovat a neskočí si po krku? Rozhodně ano.

Morgoth zavrtěl hlavou, protože dobře věděl, že v tom, co k němu ostatní cítili nebylo nic prázdného. Uměl se chovat, když chtěl, potíž byla v tom, že Lilith se nezdála být perspektivní. Nezdálo se, že by z ní mohl něco mít - ona jím akorát opovrhovala, což vlastně celkem chápal. Ani v tom nebyla první a patrně ani poslední. "Nic prázdného v tom není," ujistil Lilith klidně. Vlčice se rozčilovala, ale Morgothovi na tom nemohlo záležet méně.
"Neřekl bych, že to bylo nedávno," protočil oči v sloup. To se vážně chtěla vracet k tomu, že mu byl podle ní rok? Připadalo mu to směšné, ale mluvit jí do toho nehodlal.
"Fakt? Občas je to příjemný," prohlásil. Jemu se obdiv pochopitelně a zcela přirozeně líbil - byl by blázen, kdyby ne. "Neříkám, že za tebou musí lézt, ale mě se obdiv líbí. Je to lepší než nenávist," prohlásil. To jestli to bylo osobní, nebo ne, to neřešil. Byl raději, když ho vlci měli rádi - to neznamenalo, že je nutně musel mít rád i on. A na osobní věci měl své sourozence. To mu stačilo.
"Máš pravdu, jsem tu nový. S mnoha vlky jsem se zatím vlastně ani nesetkal," připustil. Ale evidentně už zakládal smečku. Inu, měl své priority. "Morghana se na mě nevykašlala. Říkal jsem ti, že se ztratila," protočil oči v sloup - jenže Lilith měla pravdu. Poprvé ho skutečně opustila a ani se neohlédla zpátky, na to však Goth myslet nechtěl.
"Možná," připustil nakonec. Ne, Lilith měla pravdu. Nechtěl být sám.

Morgoth protočil oči v sloup a mlaskl, přesto si však z jejích slov nic nedělal. Byla prostě jen kyselá a vyžívala se v cynismu - nemohl říct, že by tomu nerozuměl. "A není to jedno? Aspoň mě někdo zbožňuje," uchechtl se. "Až budeš velká, možná ti dojde, že je lepší s vlky vycházet, než je prostě štvát a obrátit je proti sobě," říkal jí jako by oplýval nějakou zvláštní moudrostí, on však věděl, jak svět funguje. Vždy se mu vyplácelo být medově sladký a svou prohnanost skrývat, protože pak nikdo nevěřil, když se projevila jeho pravá povaha. Třeba když neváhal obětovat svou holku jen kvůli tomu, aby obrátil pozornost Bohů na sebe.
"Ale, ale, ale. To přeci nejde. Ve slušné společnosti se takové věci nerozebírají," uchechtl se. Nevěděl, kdy usoudil, že tohle byla slušná společnost, ale neměl potřebu nabalovat vlčici u které věděl, že to bylo zbytečné. "Nebuď na sebe tak tvrdá. Někdo blbeček prostě být musí," pronesl nonšalantně jako by mu nedocházelo, že nemluví o sobě, ale o něm.
"Inu, já tě tu nedržím," opáčil Morgoth a rozhlédl se. "K tvé smůle jsem tady tvá jediná společnost, ale jak říkám. Klidně pokračuj v cestě a můžeš doufat, že narazíš na někoho alespoň z půlky tak skvělého jako jsem já," prohlásil.
"Zajímavý. No, nebudu tě zdržovat, Lilith. Pokud tě tak štvu, tak jak říkám. Můžeš klidně jít," ujistil vlčici, ale musel se uchechtnout, když souhlasila s tím, že by se divila, kdyby někoho takového nepotkal. "Naštěstí se ukázalo, že si vystačím i bez trhání končetin," dodal spokojeně. Jeho nová magie byla více než příhodná a mohl děkovat Bohům, že mu ji svěřili.