Gallirea - Příspěvky uživatele

Říjen 5/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se motal. Ještě, že ležel. Bylo to dobře, protože jeho packy se zvláštně třásly a on nechápal proč. Svět byl náhle mnohem barevnější, přívětivější. Jako kdyby spatřil Pravdu a konečně pochopil, co je smysl života. Bylo to tohle. Tenhle sladký pocit, který cítil ve svém žaludku a ve své tlamě.
"Jo. Jak chutná moje krev?" ptal se Rigela a nastavoval mu krk jako by doufal, že ho šedý kousne. Možná v to opravdu doufal? Možná toužil po trochu tohohle fyzického kontaktu. A Rigel se k němu zrovna tak tiskl, mazlil se jako malé kotě, dokud nevyskočil na všechny čtyři - vydrželo mu to jen chvíli, ani jeho končetiny neudržely a svalil se k němu do listí.
"Jim? Stačí mě," zavrněl Morgoth a otřel se o vlka, který se nad něčím tak hrozně rozčiloval.
"Mhmh, moje krev," přitakal světlý a nechal šedého, aby se k němu znovu naklonil a tiskl ho zuby. Byl to tak jemný stisk jako by Rigel žádné zuby ani neměl. Morgoth chtěl víc. Chtěl ho celého.
Nevěděl, jak k té myšlence dospěl, ale přesně po tom toužil, když se s ním motal celý svět a on si ani jedinkrát nevzpomněl na svojí spřízněnou duši. Tenhle vlk a jeho houby upoutaly celý jeho vesmír na tomhle místě a v tomhle listí.
"Já taky," vydechl Morgoth. "Půjdeš se mnou zabíjet?" ptal se. Chtěl někoho zoufale moc obětovat a darovat veškerou jeho krev Bohům - i když s tou částí by Rigel asi nesouhlasil.

Morgoth si mohl prstenu užívat jen chvíli. Než se stihnul zdejchnout i s vítězným výrazem ve tváři, vrhla se na něj Chiara i s Tristanem. Proti přesile Morgoth mnoho nezmohl - snažil se bránit, jak jen mohl, ale bylo to veskrze k ničemu. Byl sám proti dvěma vlkům, kteří se rvali jako posedlí. Chiara měla překvapivou sílu a s podporou Tristana světlý vlk neměl vůbec žádnou šanci, i kdyby použil všechnu magii, kterou měl.
Možná měl prsten, ale ne na dlouho. Tristan ho chtěl získat tak moc, že spolu s ním získal i Morgothovu čelist. Jeho tělo krvácelo. Bolelo. A on to nechápal. Byl požítkář, a tak nikdy nezažíval skutečnou fyzickou bolest, jen psychickou.
Jeho mysl byla zamžená, když mu Chiara s Tristanem zasazovali rány. Pomalu ztrácel síly a už mu jich nezbylo mnoho na to se bránit. A když se Tristan rozhodl skočit po prstenu, Morgoth povolil čelist, aby dal najevo, že Tristanovi v získání prstenu bránit nebude. Jenže Tristan si spolu s prstenem vzal i část jeho těla.
Morgoth cítil horkou krev, která se rozlévala po jeho světlé srsti. Ten pocit znal. Jeho tělo často pokrývala krev, jen nikdy ta krev nebyla jeho.
Ani nevnímal, kdy se pod ním podlomily nohy - ne, že by to Chiaru s Tristanem zajímalo. Rvaly se o prsten. Morgoth nemohl nic říct. Cítil jen ohromující bolest. Krvácel rychle. Měli vlci v těle vůbec tolik krve? Bolest byla ohromující, přesto jím však silně rezonovala jeho poslední myšlenka, než zcela ztratil vědomí.
Snad nás Bohové znovu spojí, má drahá Morghano...

//Morgoth mínus

Morgoth s překvapením sledoval, jak se Chiara vrhla po prstenu, který jí sklouzl z krku. Z jejího těla zároveň vyšel elektrický proud, kterému se vlk velmi snadno vyhnul - zkrátka uskočil. Jiní takové štěstí neměli. "Ale no tak, slečno Chiaro, přeci se nebudeme ukvapovat," prohlásil Morgoth medovým hlasem. Byl vždy velmi dobrým řečníkem, něco mu však říkalo, že jeho schopnosti mu ani v tomto případě k ničemu neprospějí. Tady asi byli už za chvílí, kdy se dalo vyjednávat. Proto se rozhodl k něčemu trochu jinému. Uchýlil se k magii. Věděl, že něco málo uměl, ale tentokrát se uchýlil k něčemu novému. Zkusil Chiarou pohnout, aby prsten sama odhalila a on ho mohl čapnout a uzmout si ho pro sebe. Bylo zvláštní, jak snadno mu to vyšlo. Jako by Chiara byla jeho loutkou, hezky se z prstenu odsunula a on už řetízek třímal v tlamě. Teď byl jeho!

Říjen 4/10 • Rigelína Balerína * Pohrajte si v napadaném listí. – 1 bod

Morgoth si dal těch pár hub, které mu Rigel nabídnul a velmi rychle pochopil, že ty houby budou možná jejich největším problémem. Rigel mu je možná nenabídl s úmyslem ho otrávit, ale v první chvíli se tak světlý vlk rozhodně cítil. Otráveně. Nejprve se mu zamotala hlava - ze které se zároveň vykouřil veškerý obsah jejich předchozí (a dost možná i budoucí) konverzace - pak se celý zakymácel. Barvy byly ostřejší - a nějakým záhadným způsobem zároveň utlumenější? A svět kolem něho byl divný... voněl jinak! A nebo se mu to jen zdálo? Proč mu připadalo, že jeho packy nebyly jeho? A měl ještě vůbec ocas? Pokusil se jím pohnout, ale šlo to ztěžka.
Zamrkal - ale zdálo se mu, že svět se ještě více rozzostřil. Rigel se kymácel - a nebo se kymácel Morgoth? Nebo celý svět? Kdo ví.
"Jó? Fakt jo?" zamumlal. Jeho jazyk byl dočista dřevěný a těžko se mu mluvilo. "Hehe, ale jo, domovní bratře, máš pravdu. Ty houby jsou paráda," prohlásil Morgoth. Bylo to docela divné oslovení, co? Ale Morgothovi to zase tolik nepřišlo. Pro něj byl skoro každý vlk bratrem.
Morgoth nevěděl, co měl Rigel v plánu když vstal a shodil ho do hromady listí, ale Morgoth se nebránil. Skončil na zádech a díval se do nebe, které bylo modré. Páni, tak jasně modré! A viděl... hvězdičky? Byly to vážně hvězdičky, nebo krásné světlušky, které poletovaly přímo před jeho očima? V listí sebou všeljak házel, ale Rigel ho do hromady následoval. "Země mě přímo miluje! Vidíš ty světlušky? To jsou Bohovéééé!" prohlásil Morgoth se smíchem a zadíval se na Rigela, který byl teď vedle něho. Šedý ho přidržel tlapkou - a páni! On ho... kousl? To se mu zvláštně líbilo. Jako by mu elektrický výboj projel celým tělem.
"Tak co? Jak chutná moje krev?" zeptal se šedivého a strčil do něho čumákem.

Morgothovi se ani trochu nelíbilo, že by si prsten měla nechat Chiara. Díval se na tu lesklou věcičku s nesmírným chtíčem. Jindy by byl možná gentleman, nebo by se alespoň snažil předstírat, že jím je, ale v téhle situaci to bylo něco docela jiného. Chtěl ten prsten pro sebe. Jenže zelenáč evidentně měl úplně stejnou touhu. A Chiara ostatně také. Všichni po tom prstenu zahořeli, a tak se schylovalo k něčemu nepěknému.
"Jak si jako přišel na to, že ho chceš nejvíc ty? Já ho chci taky," zavrčel Morgoth a přikrčil se. Byl ochotný se prát? Spíš ne, neměl rád fyzické konfrontace, ale kdyby na to došlo, byl ochotný jít přes mrtvoly. Kde se to v něm bralo? To sám nevěděl, bylo však zřejmé, že to nedopadne dobře. Ten prsten chtěli všichni. Podle pohledů bylo evidentní, že se nikdo nevzdá.
Starý vlk měl možná pravdu, ale jeho slova se jim všem dávno vykouřila z hlavy. Už na nich dávno nezáleželo. Morgothovi už vůbec. Od začátku chtěl tu věcičku pro sebe. Jak krásně by se na něm vyjímala!

//teleport z Ranských lesů
//(je to jen upravené, nové části jsem zvýraznila)
Morgoth vážně netušil, jak se tady objevil. Nebylo mu to zrovna dvakrát příjemné. Jeho tělo bylo přeneseno z jednoho místa na druhé a on mohl jen věřit tomu, že k tomu Bohové měli svůj vlastní důvod. Oddal se jim svým životem, a tak mohl doufat, že se mu to vyplatí. Byla to jeho jediná naděje. Ať se cítil, jakkoliv nepříjemně, vše z něho opadlo ve chvíli, kdy se rozhlédl po místě, ve kterém se ocitl.
Stanul na vršku hory v pustině, kolem viděl jen poušť. Domov, problesklo mu hlavou. Bylo to zvláštní. Neviděl v tomhle žádný důvod, přesto však vyčkával, co se bude dít. Třeba v něm Bohové konečně spatřili jeho oddanost a rozhodli se mu ukázat Pravdu.
Pravda byla trochu jiná. Přesto však necítil žádné zklamání, ba naopak.
Bohové si ho možná skutečně zavolali, ale trochu jinak, než čekal.
„Konečně se setkáváme, Morgothe,“ pronesl Život, který stanul za ním a hleděl na pískového vlka, který se rozhlížel po krajině a snažil se poznat, kde vlastně byl. Nejspíše to byla ta poušť, kde chvíli setrval s Ghanou a Caiem. Musel je najít.
Z těchto úvah ho vytrhl právě Život. A Morgoth se na něho otočil, protože to nebylo něco, co by čekal. Myslel si, že se prostě otočí a někam dojde. Třeba zpátky za Lilith – vždyť chtěli jít společně lovit. Už dlouho neskládal obětiny a teď tohle. Byl zmatený, protože nechápal, jak se tu octl, ale na druhou stranu necítil nic jiného než příjemné pocity, které se přelévaly přes jeho tělo jako příjemné vlny. To, že tu byl, muselo mít nějaký důvod. Morgotha to však v tu chvíli nemohlo zajímat méně. I kdyby za tím bylo cokoliv, nechtělo se mu odejít.
„Myslím, že se neznáme,“ poznamenal Morgoth.
„To neznáme,“ přikývl Život.
„Tak proč bychom se měli konečně setkávat?“ zeptal se zmateně. Nebojoval s těmi příjemnými pocity. Poddal se jim.
„Protože vím o všem, co se na Galliree šustne. A o tobě si šuškají i ptáčci tady na poušti,“ prohlásil Život.
„Vážně?“ Zamumlal Morgoth skoro ospale. Zdálo se mu to, nebo byl jeho pohled trochu rozzostřený? A všechno viděl tak narůžověle… co se to s ním dělo? „A kdo jsi?“
„Jsem Život,“ představil se vlk, který vypadal jako podzim. Inu, to mu mohlo dojít, kdyby se nad tím třeba jen zamyslel. Morgoth měl však svou mysl zamženou obláčkem naprosté spokojenosti. Uvědomil si však, že to byl ten vlk, o kterém mu vyprávěla Wizku, když sem poprvé přišel a obdařil jí výkladem o své víře.
„Těší mě. Já jsem Morgoth, ale to už víš. Má nějaký důvod, proč jsem tady?“ zeptal se. Mluvil pomalu, jako by jen těžko nacházel slova. Ale cítil se tak dobře! Tak se ještě nikdy v životě necítil. Snažil se vzpomenout si, co mu o tomhle vlkovi říkala Wizku. Cože to bylo? Že rozdával cenné věci jen tak? Ne. Ne, něco za to chtěl. Kytky? Nebo tak něco?
„Chtěl jsem tě poznat,“ prohlásil jen Život.
Aha, tak on ho chtěl poznat? Zajímavé. On nad tím nikdy takhle nepřemýšlel, ale kdyby věděl, jak krásné tohle místo je, vypravil by se sem už dávno.
„Tak se poznáváme,“ přikývl a roztomile se usmál. Snažil se soustředit, ale bylo to vážně těžké. Jeho tělo bylo jako z gumy. Nejraději by si tady lehnul a zůstal tady navždycky. A co kdyby to prostě udělal? Bylo by to vůbec nejlepší. Tak hezké pocity, které rozjasnily jeho nitro ještě nikdy nepocítil.
„Ale je pravda, že i já jsem o tobě něco málo slyšel. Prý máš rád květiny. Tady. Vezmi si jich, kolik uneseš,“ pronesl přátelsky a zavrtěl ocasem jako nějaké štěně. Život tím byl evidentně potěšen, protože se tak tvářil. Morgoth by dal Životovi vše na světě. Ten pocit, který v něm vyvolával rezonoval jeho tělem a dělal z něho beránka. Byl krotký a cítil přílivy laskavosti. Proto by věnoval Životovi všechno. Všechno všecičko. Jako by se úplně vymazalo, kým byl. Přesně tak se cítil. Morgoth nechtěl nic jiného, než Života potěšit.
„Páni, Morgothe, děkuji. To je od tebe velmi štědré. Ujišťuji tě, že i já se umím za takové dary odměnit. Na rozdíl od jiných bohů si totiž vážím těch, kteří mě uctívají,“ pronesl Život. Ta slova byla milá a nevinně pronesena. Za jiných okolností by v nich Morgoth spatřil urážku, ale v téhle chvíli to tak neviděl. Býval by přísahal, že Život je vůbec ten nejlepší Bůh a že žádný jiný neexistuje. Tak snadno by se zřekl své víry. Jen kvůli laskavosti, kterou v něm Život vyvolával. Myslel si o něm své – ale to v tomhle světě za Životových pravidel neexistovalo. Morgoth byl úplně jiný. Doslova jako vyměněný.
A tak by Morgoth zůstal navždy. Cítil se tak dobře, že zapomněl na vše, co ho trápilo. Dal by Životovi vše, vše by mu odsouhlasil a pohlížel by na něho s láskou, kterou cítil snad jen ke své sestře.
Kdyby nezmizel pryč, nic by ho z Narrských vršků nedostalo. Nikdy.

//teleport do Staré zříceniny

Říjen 3/10 • Rigelína Balerína - Ochutnej nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.). – 2 body

Morgoth povytáhl pomyslné obočí a rozhlédl se. "Nepovídej. To máš ale malou toleranci na společnost," poznamenal. Ten by u nich doma chcípnul, o tom nepochyboval. Tam bylo tolik vlků a vlčic, že tam nebylo k hnutí - ne vždy to však bylo na škodu. Třeba Morgoth měl společnost celkem rád - zvlášť, když se mu příjemně nabídla a strávili pár hezkých chvilek. "Ale pokud o společnost nestojíš, klidně půjdu dál," dodal líně. Víc na sever se mu však nechtělo. Tam odsud už vála zima.
"Ano, má dobrosrdečná pověst mě předchází," přisvědčil pobaveně, zvlášť protože dobrosrdečný nebyl ani trochu. Bylo snadné vlky přesvědčit o své milé a přátelské povaze, i když je v hloubi duše chtěl spíše obětovat svým bohům.
"Hm, myslím, že můj vzhled je dost důležitým příspěvkem, ale obecně si myslím, že jsem cekem dobrý společník," poznamenal Morgoth a zadíval se na dvě houby, které mu Rigel postrčil. "Jsou otrávené?" uchechtl se, ale viděl, jak si šedivák pár kousků dal, a tak Morgoth neváhal. Obvykle by možná byl více obezřetný, ale Rigel jedl ty samé, a tak neměl obavy. Pěkně ochutnal. A překvapivě nebyly špatné.
"To je celkem dobrá sváča. Díky, Rigele. A k tomu, co můžu nabídnout já... co třeba můj ostrovtip?" ptal se ho. Proč se mu tak divně podlamovaly nohy?

Říjen 2/10 • Rigelína Balerína

Vlk nevypadal zrovna přátelsky, ale to Morgothovi nikdy příliš nevadilo. Uměl si poradit i s nepříjemnými hajzly. Asi protože jedním takovým zrovna náhodnou také byl. Vlk se válel v trávě jako kdyby neměl nic lepšího na práci. Morgoth se mohl ptát, proč nepovečeří ty houby, které se válely všude kolem něho, ale neptal se. Už kvůli tomu, že vlk se ptal první. A Morgoth byl vychován až příliš dobře na to, aby neodpověděl.
"Jsem Morgoth. A ty jsi...?" zeptal se a udělal krok blíže, když se ho šedivák - proč tady u všech Bohů bylo tolik šedivých vlků? - zeptal, jestli bude civět a nebo půjde blíž. "Nechtěl jsem narušovat tvůj osobní prostor," poznamenal a se zaujetím si vlka prohlížel. "Jen mě zajímalo, co se tady děje. Vypadal jsi z dálky trochu zdechle, tak jsem si říkal, že to omrknu," vysvětlil. Obvykle se nemotal vlkům pod packy, ale co vlk čekal, když se jen tak válí uprostřed mýtiny a ani se nepohne? Ne, že by to myslel dobře - ale kdyby byl mrtvý, mohl by jeho krev obětovat Bohům. Už dlouho s nimi nepromlouval. Potřeboval jim složit obětinu. Jen škoda, že s tímhle vlkem to asi neklapne.

Říjen 1/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se vydal na východ. Nikdy tam nebyl a vlastně pořádně ani nevěděl, co se tam nachází. Popravdě řečeno se držel častěji na západě a co nejblíže jihu, jeho jemný kožíšek velmi špatně snášel zimy a už se děsil toho, jak bude zase trpět. Alespoň měl pro tentokrát místo, kam se ubytovat, když to bude příliš nesnesitelné, i když pravda byla taková, že se mu vracet ani tolik nechtělo - především kvůli Ivarovi.
Ještě se trochu projde, než se úplně ochladí. Podzim se ještě dal zvládnout, navíc bylo příjemně teplo.
Vydal se směrem k místu, které bylo úplně ideální na všechno. Ne nadarmo se mu říkalo Skvělé místo pro život. Morgoth nevěděl, že se tam potká s vlkem se kterým si bude notovat - i kdyby nebylo hub, které si sem šedý hrdě přinesl a teď se válel vedle nich.
Morgoth si ho všiml skoro hned - v zeleném podrostu byl vlk nepřehlédnutelný a ač byl Morgoth spíše na průzkumu než že by se chtěl s někým seznamovat, ale když už byl tady ve společnosti někoho neznámého, rozhodl se zůstat.
"Zdravím," pozdravil a udržoval si svůj obvyklý nadřazený výraz.

Morgoth dědka poslouchal tak jedním uchem. Aha, tak nebezpečné, jo? Ta věcička, že by rozpoutala peklo na zemi? To by chtěl vidět. Silně o tom totiž pochyboval. Když pak starý vlk zmizel, jen to utvrdilo Gotha v tom, že o nic tak hrozného nešlo. To byla zase snůška keců.
Musel tedy souhlasit se Zelenáčem. Jeho jméno nepochytil - dost možná ho vlk ani neřekl - a tak ho Goth pokřtil podle jeho toxicky zelené oháňky. "Ano, souhlasím," přikývl, ač nevěděl, kdy se z nich stalo společenstvo prstenu. Asi se všichni zkrátka shodli na tom, že když už tu byli, bylo na nich, aby se rozhodli. U všech Bohů, vždyť to byla jen zlatá cetka. Moc pěkná cetka... slušela by mu, no ne?
"Je fakt, že nám toho panáček moc neřekl, a pak se zdejchnul. Já nevím, mě to přijde jako pěkná věcička, byla by toho škoda. Objevují se tu různé věci," poznamenal Goth. Ani on v tom neviděl žádný zvláštní problém. Prostě si prsten nechá. Jistě o něj nikdo nestál tolik jako on... ne?

Září 4/10 | Siberia

Morgoth se zájmem poslouchal. Vlčice byla mladá a zdálo se, že o světě toho mnoho nevěděla - zato Morgoth už viděl mnohé a věděl, co a jak. I Galli si už trochu prošel - pravda, ještě neviděl všechno, ale měl už celkem jasný obrázek o tom, jak to tady chodí.
"Jsem z velké dálky, ano," přisvědčil. "Pocházím z pouštních zemí, tam nemáme ani moře, vody je tam málo a potravy tam také není zrovna hojnost. A je tam velké horko," líčil jí. "Ale pro mnohé je to místo zaslíbené, protože žijeme z vůle našich Bohů, kteří nám vždy darují dost na to, abychom přežili," vysvětlil jí.
"Ach tak, takže jsi se tady narodila? Jsi zdejší?" zajímal se. Informace se vždy hodily - zvlášť teď, když byl sám členem smečky.

Morgoth měl naději - alespoň chvíli - že se mu podaří věcičku vylovit. Jenže se mu to nepodařilo. Mohl si pod vousy nadávat, jak chtěl - frflat a brblat, ale k ničemu to nevedlo. Jiným se dařilo více. Namachrovanej šedivák se zeleným ocasem se oháněl svojí magií - to Morgotha trochu naštvalo - ale přeci jen věcičku nezískal. Byl k úspěchu zhruba stejně daleko jako Goth. To světlého vlka trochu uchlácholilo. Zvlášť, když kroužek vylovil mladej se svou... mámou, tetou? Kdo to měl poznat. S nimi na tom byl trochu lépe. Minimálně s Chiarou se kterou si jejich první a dosud poslední setkání celkem užili.
"Tak co to teda je?" zajímal se, když zahodil klacek do vody a zvědavě se přiblížil, aby se na věcičku podíval.
Skoro nadskočil, když se ozval hluboký hlas, jenž je všechny nazval hlupáky. "No dovol, kdo si myslíš, že seš?" zavrčel Morgoth, který se rozhodně nemínil nechat urážet. Tenhle dědek sám vypadal jako pořádnej hlupák.
"Co by nám asi tak zlatej kroužek mohl udělat?" protočil oči v sloup. A pak, kdo tady byl hlupák. "Slečna Chiara má úplnou pravdu. Vlci tu nosí nejběžnější věci," poznamenal. Tu věc chtěl pro sebe, to muselo být naprosto jasné, ne?

Září 3/10 | Siberia

Morgoth přemítal nad tím, jestli je v těchto končinách nový jen chvíli, nakonec totiž usoudil, že už tu nový tak úplně nebyl, proto zavrtěl hlavou. "Jednu zimu a jedno léto už jsem tady zažil. Nějaký rok bych tady být už mohl. Ale jestli jste se tady narodila, tak tu asi nový z tohohle hlediska jsem," prohlásil pobaveně.
"Vážně? Tady je kousek nějaká smečka?" zeptal se zvědavě, protože toho o místních smečkách ještě tolik nevěděl. Chtěl shromáždit, co nejvíce informací. Mohlo se jim to v jejich nové smečce hodit. Hm, asi by se měl brzy vrátit domů. Musel dohlédnout na Sikua.
"Jmenuji se Morgoth, těší mě, Siberio," mrkl na mladou vlčici, která se mu nadšeně představovala. Byla celkem roztomilá.

Morgoth se zasmál, když se mladý vlk začal rozčilovat. Ne, že by se mu divil, to vůbec ne, ale bylo to vcelku zábavné. Asi chápal tu frustraci, vždyť i on sám magiím přišel na kloub teprve nedávno, pravda však byla taková, že o nich sám mnoho netušil a nevládl žádnou, která by se jim v téhle situaci příliš hodila. Potřeboval se s tím někomu svěřovat? Samozřejmě, že ne. Ale třeba se někdo z místního osazenstva ukáže být užitečný a bude si umět s vodou poradit.
Morgothův pohled k té lesklé věcičce pořád ujížděl. Nemohl si pomoct. Byl trochu jako straka.
"Klídek, mladej, to nějak půjde. Nebo máš nějakej lepší nápad?" ptal se vlčka, zatímco on se snažil přemýšlet nad více možnostmi. Jistě, někdo mohl vládnout magií, ale kdyby tomu tak bylo, asi by se ten někdo už projevil (tedy až na toho tmavého vlka, který stál opodál a myslel si, že ho nikdo nevidí, samozřejmě).
Morgotha tyhle čekací věci nebavily. Chtěl ideálně všechno hned, proč by měl také na něco čekat? Chiara vymýšlela nějaké způsoby, jak by věcičku mohli vylovit, ale to mu přišlo hloupé - nahlas to však neřekl, co kdyby si mohl s Chiarou ještě štrejchnout, že jo...
Ehm, ano. Chtěl tu lesklou věcičku ve vodě. A tak se rozešel po břehu a díval se pod stromy, které břeh lemovaly. Trvalo mu jen chvilinku, než našel příhodný klacek. Chvíli mu trvalo, než se s ním naučil manipulovat, ale rozešel se zpátky k ostatním se svým jasným úmyslem. Klackem prostě věcičku nabere a vyloví, pokud ostatní budou co k čemu a budou ho navigovat.
"Tak si nakonec asi pomůžeme i bez magie," zamumlal s plnou tlamou.

Září 2/10 | Siberia

U jezera se pokaždé s někým setkal. Musel to být nějaký zákon, či snad přání Bohů, aby poznal místní a snad se je pokusil naučit své víře. Ani tentokrát nezůstal u jezera sám příliš dlouho. Ohlédl se na šedo černou vlčici s jasně modrýma očima. Byla líbezná a podle všeho neškodná, protože ač si od něho držela odstup, špička jejího ocasu přátelsky kmitala ze strany na stranu. Goth nastražil uši, protože přirozeně čekal nějakou nepravost, vlčice však asi byla ještě celkem mladá. Nezkušená.
"Dobrý den," pozdravil vzletně hlasem sladkým jako med. Uměl to s vlky dobře, uměl jimi manipulovat a obvykle vždy dosáhl všeho, co si usmyslel. Usmíval se jako ten nejhodnější vlk, zatímco pod povrchem v něm probublávala temnota, kterou nikdo na Galliree ještě nezahlédl. Ale to mladá vlčice vědět nemusela.