Gallirea - Příspěvky uživatele

OBJEDNÁVKA
PŘEVOD
Odine > Morgoth - převod 105 květin - daň: 11 (Morgoth získá 94, Odine bude mít 1)
Odine > Morgoth - převod 150 oblázků - daň: 15 (Morgoth získá 135, Odine bude mít 256)

MAGIE
ID - M02/Myšlenky/4* – 120 květin
ID - M03/Myšlenky/5* – 250 květin
ID - M02/Oheň/5* – 150 květin
ID - M03/Oheň/5* – 250 květin
ID - M01/Předměty – 20 křišťálů + 200 mušlí
ID - M02/Předměty/4* – 120 květin
ID - M03/Předměty/3* – 150 květin

BARVÍRNA
(naceněno Maple)
ID - B10/Rohy – 50 křišťálů + 550 mušlí
ID - B10/Lomený nos – 15 křišťálů + 150 mušlí
ID - B11/Andělská křídla – 65 křišťálů + 700 mušlí

*podle nákresu od Wylanky :>

VLASTNOSTI
ID - V02/Řečník/10* – 1000 květin

CENA CELKEM: 2040 květin + 150 křišťálů + 1600 mušliček
Uplatňuji 75% slevu, kterou má u sebe Odine
CENA PO SLEVĚ: 510 květin + 38 křišťálů + 400 mušliček
Morgothovi zbude (po převodu): 2 květiny, 99 křišťálů a 96 mušliček

//teleport z Ranských lesů

Morgoth vážně netušil, jak se tady objevil. Nebylo mu to zrovna dvakrát příjemné. Jeho tělo bylo přeneseno z jednoho místa na druhé a on mohl jen věřit tomu, že k tomu Bohové měli svůj vlastní důvod. Oddal se jim svým životem, a tak mohl doufat, že se mu to vyplatí. Byla to jeho jediná naděje.
A jak se zdálo, nemýlil se. Stanul na vršku hory v pustině, kolem viděl jen poušť. Domov, problesklo mu hlavou. Bylo to zvláštní. Neviděl v tomhle žádný důvod, přesto však vyčkával, co se bude dít. Třeba v něm Bohové konečně spatřili jeho oddanost a rozhodli se mu ukázat Pravdu.
Pravda byla trochu jiná. A Morgotha čekalo hořké zklamání.
Bohové si ho možná skutečně zavolali, ale nebylo to nic v co doufal.
„Konečně se setkáváme, Morgothe,“ pronesl Život, který stanul za ním a hleděl na pískového vlka, který se rozhlížel po krajině a snažil se poznat, kde vlastně byl. Nejspíše to byla ta poušť, kde chvíli setrval s Ghanou a Caiem. Musel je najít.
Z těchto úvah ho vytrhl právě Život. A Morgoth se na něho otočil, protože to nebylo něco, co by čekal. Myslel si, že se prostě otočí a někam dojde. Třeba zpátky za Lilith – vždyť chtěli jít společně lovit. Už dlouho neskládal obětiny a teď tohle. Byl vážně silně nespokojený. Přesto se však svou nespokojenost snažil nedat najevo. To, že tu byl, muselo mít nějaký důvod. Otázka byla, jaký.
„Myslím, že se neznáme,“ poznamenal Morgoth suše.
„To neznáme,“ přikývl Život.
„Tak proč bychom se měli konečně setkávat?“
„Protože vím o všem, co se na Galliree šustne. A o tobě si šuškají i ptáčci tady na poušti,“ prohlásil Život. Morgoth mu to ze zřejmých důvodů nevěřil.
„Nepovídej,“ ušklíbl se. „A kdo že jsi?“
„Jsem Život,“ představil se vlk, který vypadal jako podzim. Inu, to mu už taky mohlo dojít. Ten pseudobůh o kterém mu vyprávěla Wizku, když sem poprvé přišel a obdařil jí výkladem o své víře. A teď tu stál a díval se na toho vlka, který se s ním konečně chtěl setkat.
„No, tak to mě těší. Já jsem Morgoth, ale to už evidentně víš. Má nějaký důvod, proč jsem tady?“ zeptal se, stále se držel. Snažil se vzpomenout si, co mu o tomhle tvoru říkala Wizku. Cože to bylo? Že rozdával cenné věci jen tak? Ne. Ne, něco za to chtěl. Kytky? Nebo tak něco?
„Chtěl jsem tě poznat,“ prohlásil jen Život.
Aha, no tak to bylo dost plytké. To bylo jako všechno? Chtěl ho… poznat? Proč?
„Tak se poznáváme. Konečně,“ přikývl, než se zapřel. Rozhodl se, že neuškodí, když mu dopřeje trochu toho podlézání. Zvlášť, kdyby chtěl rozdávat trochu té laskavosti a věnovat mu nějakou pěknou, užitečnou věcičku.
„Ale je pravda, že i já jsem o tobě něco málo slyšel. Prý máš rád květiny. Tady. Vezmi si jich, kolik uneseš,“ pronesl přátelsky a zavrtěl ocasem jako nějaké štěně. Život tím byl evidentně potěšen, protože se tak tvářil. Čekal, že za to, kolik mu toho dal, dostane něco pořádného. Ale něco, co opravdu stálo za to. Morgoth neměl žádnou představu, ale byl rozhodně velmi zvědavý, co mu tady pan Život nadělí.
„Páni, Morgothe, děkuji. To je od tebe velmi štědré. Ujišťuji tě, že i já se umím za takové dary odměnit. Na rozdíl od jiných bohů si totiž vážím těch, kteří mě uctívají,“ pronesl Život. Ta slova byla milá a skoro nevinně pronesena, ale Morgoth v nich cítil ten pichlavý podtón. A nelíbilo se mu to, protože dobře věděl na co Život poukazuje.
Goth vycenil zuby. „Proč si utahuješ z mé víry?“ zavrčel, protože byl ohledně tohoto tématu velmi citlivý. Pochopitelně. Byla to jeho víra. Život zavrtěl hlavou, ale už nic neřekl. Morgoth nevěděl, jestli se Život dozvěděl to, co chtěl, ale než se nadál, cítil ve svém těle, že se chystá něco, co nemohl ovlivnit. Pohrával si s ním Život? Nechápal to. Ale znovu se přenesl. A tentokrát k trochu méně přátelskému pseudobohu.

//teleport do Staré zříceniny[]

Morgoth chtěl jen na lov. Lilith pořád kecala a on si to vlastně tak trochu i užíval. Pořád jí poslouchal. Ušklíbal se nad jejíma slovama a vracel jí urážky a jemná popíchnutí jako by to byl sport a on toužil po vítězství. Svým způsobem to tak bylo. Asi mu na ní také trochu začalo záležet, ale než se dostal k nějakým nemravným návrhům, jeho tělem projela divná vibrace. Nemohl tušit, co si pro něho Bohové nachystali, měl z toho však poněkud zvláštní pocit.
"Hej, Lilith-" chtěl jí něco říci, možná svá poslední slova před svou jistou smrtí - protože co jiného by se s ním mohlo dít? - ale už to nestihl.
Prostě tam v jednu chvíli byl a v tu druhou se vypařil. Prostě byl fuč. Jakoby se vůbec nic nestalo a on tu vlastně nikdy ani nebyl. A pokud ho Lilith slyšela a rozešla se za ním, už ho nenašla. Protože tou dobou už Morgoth stál úplně na jiném místě.

//teleport Vrchol Narrských kopců

Září 1/10 | Siberia

Morgoth cítil ve vzduchu zimu. Léto bylo konečně tím, co mu nesmírně vyhovovalo a už bylo zase na konci. Nebyl spokojený. A nespokojený Morgoth znamenal problém. Věděl, že zima se nezadržitelně blíží - to znamenalo, že už to byl bezmála rok, co se tady potloukal a za tu dobu už podruhé ztratil Morghanu i svého mladšího bratra. Bylo to únavné. Sice se přidal do smečky, ale to bylo celé. Ani nevěděl, že nějakou smečku chtěl, na druhou stranu Siku byl celkem ovladatelný, jen škoda, že tam byl ten druhej votravnej šedivák. To ještě bude muset nějak vyřešit - nevěděl jak, ale nějak to půjde.
Potřeboval přijít na jiné myšlenky. S Chiarou se mu to celkem povedlo, díky tomu se cítil trochu lépe, ale potřeboval ještě nějaké další příjemné povyražení. Rozhlédl se - a přemítal nad tím, kdo bude jeho další oběť.

Srpen 9/10 | Chiara

Morgoth si společné chvíle užil. Byla to první noc po velmi dlouhé době, kterou nestrávil sám. A stálo to za to. Když skončili, Morgoth se protáhl a svalil se vedle světlé vlčice. "Pochopitelně. Každá správná dáma si zaslouží pořádnou péči," prohlásil pobaveně. Bylo to fajn. Asi by urazil Chiaru, kdyby to řekl nahlas, ale on byl spokojený. Stačilo mu málo.
Nevázal se. Tímhle to pro něho končilo. I kdyby se s Chiarou už nikdy neviděl, ani by nad tím nemrkl. Pro něho existovala jen jediná vlčice. Přesto se nechoval hrubě. Ne, že by to neuměl, ale nebylo by dobré rozházet si někoho s kým se mohl snadno dát dohromady a strávit s ním noc. Když byla Chiara otevřená tomuhle vztahu na jednu noc poprvé, pak si s ní třeba bude moct užít i jindy. To nikdy nemohl vědět.

Srpen 8/10 | Chiara

Chiara byla vším jen ne zdrženlivá. A Morgothovi to tak vyhovovalo. Samozřejmě, že v tom, co cítil, nebyla žádná láska, ani galantnost, byla to nenaplněná touha, které už dlouho nemohl dát volnost. Byl zvyklý si brát, co se mu jen zachtělo, byl zvyklý mít tolik vlčic, kolik ho jen napadlo, jenže od té doby, co byl na Gallieree se nesetkal s žádnou, kdo by jeho pobídky pochopil, nebo kdo by se mu chtěl oddat.
Chiara byla první. A Morgoth by si toho býval cenil, kdyby nad tím přemýšlel ve chvíli, kdy se o něho vlčice otírala a dávala mu najevo, že se nebrání ničemu. Nepřemýšlel nad tím, když jí čenichem přejížděl po krku a otíral se o ní svých tělem.
Chiara se mu nebránila, když se vyhoupl na její tělo. Chtěla všechno. A tak to dostala.

Srpen 7/10 | Chiara

Morgoth by jistě prohlásil, že si je jistý vším, co říká. Vždy sršel sebevědomím, to mu nikdo upřít nemohl, byla však pravda, že vlčici jako Chiaru na Galliree ještě neviděl. Byla v mnohém jiná a jak mu ukazovala, ne tak nevinná, jak se snažila tvářit. Měla štěstí. Morgoth také nebyl nijak nevinný. Bohové zřejmě toho dne byli na jeho straně, říkal si, když tiskl svůj čenich k Chiařinu a když se mu vlčice otírala čenichem o srst pod bradou a krkem.
Tiše mu šeptala, aby se nestyděl a on se mohl jen ušklíbnout. On, že by se styděl? To sotva.
"Jsem si jistý vším, co jsem vám tu dnes večer řekl," pronesl k vlčici neochvějně, když se k ní skláněl a čenichem se otřel o její tvář. Odhaloval zuby, když jemně sjížděl čenichem po jejím krku. Tiskl se k ní svým tělem a přemítal, zda je to jen hra a nechal se touhle vlčicí lapit do pasti. Nepřemýšlel nad tím dlouho, protože jeho přirozenost byla silnější. Mohl testovat, kam až ho Chiara nechá zajít... protože už neviděl, co by tímhle sama mohla sledovat, nešetřil doteky. Tohle nebylo nic jiného, než takové milostné vzplanutí pod hvězdami.

Srpen 6/10 | Chiara

Morgoth se nad tím zamyslel a vlastně... upřímně vůbec nechápal, proč by nikdo Chiaře neříkal, jak je krásná. Možná byl trochu dramatický, ale hezká vlčice to byla, to by přeci viděl úplně každý, no ne? "Pak já si to myslím, o tom vás mohu ujistit," prohlásil sebevědomě.
Morgoth přemýšlel, co byla Chiara zač a proč se k němu tak měla. Ne, že by to pro něho bylo něco neobvyklého, doma se k němu mělo hodně vlčic, ale pravda byla, že tady se s tím nesetkával. Vlčice tu měly... jinou povahu? Ano, asi se to dalo tak říci. Nebyly tak svolné ke vztahům. Chiara se zdála být přesným opakem a jemu to bylo vlastně celkem sympatické. "Možná. A nebo jsme měli štěstí oba," prohlásil. Byla to pořád jen hra? Upřímně, i kdyby ano, nemohl by zastřít, že něco na Chiaře ho zvláštně přitahovalo. Možná to, že v ní viděl něco, co bylo podobné jemu samému.
Nevěděl, co se odehrává v Chiařině hlavě, ale obrátila se k němu se zvláštní žádostí způsobem, který by byl skoro magický, kdyby na tyhle věci věřil. "Myslím, že jsem z hvězd nespadl," poznamenal vlk, ale zatvářil se překvapeně, když ho žádala o polibek. A udělal přesně to, co po něm žádala. Bez jediného zaváhání, protože k němu neměl důvod. "Máte pravdu. Cítím to," přitakal. Ale necítil vůbec nic.

Srpen 5/10 | Chiara

Morgoth byl ukecaný a byl to lhář. Chiara se od něj možná nelišila tolik, oba hráli své vlastní divadýlko v domnění, že to obecenstvo ocení, ale pravda asi byla někde trochu jinde. Morgoth nečekal, že by vlčice zastírala své pravé úmysly, protože... jaké s ním mohla mít úmysly? Pro něj tohle byla jen hra, nebral to nijak vážně, proto se usmíval a cukroval a hledal v každém jejím slově jen sladké cukrování hezké vlčice. "To chápu, ale jsem si jist, že to musíte slýchávat pořád, no ne? Každý se jistě podivuje vaší kráse," pronesl Morgoth hebce.
"Přesně tak. A já mám velké štěstí, že tím objevem jste zrovna vy, no ne?" usmál se a pohlédl k nebi, kde zářily stovky hvězd - a kde byla ta jedna, která padala a která mu měla splnit přání. Tedy, ehm... samozřejmě měla splnit přání Chiaře, ne jemu.
"Nemáte vůbec zač, věřím, že vlčicím by se měla projevovat úcta," prohlásil. Byla to pravda? Tím si sám nebyl jistý.
"To bude vůbec nejlepší," přitakal a nechal Chiaru, aby přemítala nad svým přáním. mohl se jí zeptat, co by chtěla, ale překvapivě hodně se k němu měla. Nebyla zřejmě tak upejpavá jako Wizku. Zajímavý poznatek. Nebylo mu to nepříjemné. A tak vzdálenost mezi nimi ještě trochu zmenšil.

Srpen 4/10 | Chiara

Morgoth se choval jako správný elegán. Uměl to s vlčicemi dobře, nebo si to vždy alespoň myslel, usmíval se a mrkal jako ten nejnevinnější vlček pod sluncem. "A nejste? Přeci jste to sama řekla, no ne? Jsme vymírající druh," prohlásil a vážně pokýval hlavou. "To máte pravdu. Ne, snad, že bych byl sám nad hrobem, ale sám vím, jaký jsem byl v mládí," zasmál se a mávl nad tím tlapou. Přeci jen už pár let chodil po tomto světě.
"V tom máte pravdu. Celý svět kolem nás je nesmírně pozoruhodný, nemyslíte? Lesy, louky. Jezera," vyjmenovával. Velice rád se poslouchal, jeho hlas byl sladký jako med a sám se choval velice melodramaticky. Miloval to. Měl pocit, že vlčice by mu div nezobala z tlapy, kdyby to po ní býval chtěl.
"Jistě, že si myslím, že jste krásná. Snad nikdy jsem neviděl krásnější vlčici," cukroval a skromně sklonil hlavu, když pochválila i jeho. Morgoth samozřejmě věděl, že byl pohledný. "Děkuji, vaší chvály si nesmírně cením," přikývl.
V tom ho upozornila na padající hvězdu, která se nad nimi prohnala po tmavém nebi. Ani chvíli nad tím nepřemýšlel - a přál si to, co bylo jasné: najít Morghanu. To však Chiara vědět nemusela, no ne? Její blízkost mu však samozřejmě nebyla nepříjemná, proto do ní sám jemně drcl bokem, aniž by jí odstrčil. "To vy byste si měla něco přát. Nechci vyplýtvat tak vzácnou věc pro sebe," prohlásil.

Srpen 3/10 | Chiara

Morgoth si béžovou vlčici prohlížel. Usoudil, že nebyla úplně k zahození. Vždy rád trávil čas s vlčicemi, jejich společnost mu byla milá a ač se nebránil ani stykům s vlky, přítomnost jemné dámy se mu líbila o chlup více. "I já jsem překvapen, že jsem zde narazil na někoho tak pozoruhodného. Moc často se mi to nestává. Naposledy jsem se zde setkal s mladou vlčicí, která byla tak drzá, že jsem litoval její nebohé rodiče," poznamenal. To byla ale úroveň, to se mu líbilo. Konečně někdo, kdo nepůsobil jako úplný zabedněnec, nebo jako drzá opice. Ale pravda, Lilith mu i celkem chyběla. Nebyla k zahození.
"Ano, máte pravdu. Nikdo z nich se nezastaví a nepřemýšlí nad tím, jak krásný je svět kolem nás," přitakal a usmál se na vlčici, když se mu i ona představila. "Převelice mě těší, krásná Chiaro," pronesl s lehkostí sobě vlastní a klidným krokem přešel ke břehu, kde se usadil vedle vlčice s kopretinou za uchem.
"Nevěřím tak docela v osud, ale skutečně věřím tomu, že nás sem cesty nesvedly jen tak," řekl vlčici. Už věděl, že místní příliš dobře nereagovali na řeči o Bozích, a tak se rozhodl svou víru prozatím upozadit, ač mu to drásalo srdce.

Srpen 2/10 | Chiara

Morgoth se brouzdal po břehu a přemítal nad horkou pouští, kde by mu bylo nejlépe, ale nemohl mít všechno. Samota mu celkem vyhovovala, ač byla pravda, že drobná kolize s Lilith mu rozproudila krev v žilách. Hm, už dlouho nepromlouval k Bohům - bude si je muset znovu naklonit na svou stranu a snad mu do cesty přivedou alespoň jednoho z jeho drahých sourozenců. Věděl, že Bohové ochraňují jejich cesty, přesto však by byl raději, kdyby nad nimi měl tu kontrolu on sám. Příčilo se mu, že o nich nevěděl, ač tu někde byli. Jaká náhoda byla, že na sebe vůbec nenarazili?
Morgoth však nebyl ten typ, který by se utápěl ve své bolesti - vychutnával si spíše bolest druhých. Neznamenalo to, že by nebyl melodramatický, spíše to, že veškerou bolest, která by se ho snad mohla dotýkat raději potlačil a uložil do tmavého koutu ve svém srdci.
Vlčice, jenž se blížila směrem k jezeru, si nejprve nevšímal. To ona ho však vyhledala, a tak jí pochopitelně neignoroval. Byl přeci rozený gentleman! Skoro.
"Dobré ráno," pronesl andělsky jemným hlasem a zadíval se na vlčici, která mluvila cizím jazykem a měla kopretinu za uchem. Vypadala vlastně celkem líbezně. "Ano, chodím sem rád. Je to rozhodně velmi výjimečné místo," přitakal, ač si nebyl jistý, jestli by vůbec někdo někdy nazval tuhle louži uprostřed ničeho výjimečným místem, ale s vlčicemi se muselo zacházet jemně. To Morgoth uměl velmi dobře. "Já zde tu a tam na někoho narazím, ale vás jsem tu ještě neviděl. Jmenuji se Morgoth, a vy?" optal se galantně.

Srpen 1/10 | Chiara

Morgoth miloval horké léto. A přesně to mu nový den nabídl. Nebylo to takové horko na které byl zvyklý, ale rozhodně to bylo lepší než standard, který tu panoval po celý zbytek roku. Jeho jemná srst potřebovala teplíčko, které ho příjemně prohřívalo. Byl trochu jako ještěrka - nejraději by sebou někam plácnul a jen se vyhříval. Nic jiného ke štěstí nepotřeboval, přesto to nedělal tak často, jak by měl a jak by mohl. I teď, místo toho, aby si lehl na slunce u jezera, se rozhodl, že si k snídani uloví rybu - a pak? Pak se uvidí.
Přesně podle toho se také zařídil. Ulovil si, najedl se, a poté si sedl na břeh jako by váhal, jestli se nepůjde vykoupat. Byl to hezký, líný den a jeho nic netrápilo. Tedy, ne něco, co by šlo nějak zvlášť snadno vyřešit. Chyběla mu Morghana, ale věřil, že se jeho sestra o sebe dovede postarat, a tak se rozhodl se tím tolik netrápit. Byl tady, a tak si to rozhodl užít. Snad i proto nakonec smočil svoje packy ve vodě, i když ještě před pár dny za to vynadal té ryšavé vlčici. Inu, na něho se pravidla nevztahovala.

Červenec 8/10 – Odine
Morgoth se zarazil, když na něj Odine spustila svoje hlučné představení. Tlamička střílela jedno slovo za druhým, byla trochu jako kulomet, kdyby Morgoth měl představu, co takový kulomet byl. Neměl a nevěděl to, přesto se napřímil a andělsky se usmál jako ten nejmírnější společník jakého kdy kdo viděl. „To jistě ne,“ ujistil vlčku gentlemansky. „Jen mě to tak napadlo podle toho, jak tady postáváš, ale samozřejmě neusuzuji z toho, že každý, kdo jen stojí stranou musí hned na někoho čekat. Jen jsem chtěl zapříst hovor, tak se hned nečerti,“ říkal jí. Měl pocit, že to s vlčicemi uměl, ale možná se prostě jen šeredně pletl. Vlčice nevypadala, že by si chtěla nějak povídat, ale co tu měl dělat, když už tu byl?

Červenec 7/10 – Odine
I Morgoth si záhy všiml, že nebyl sám. Zvedl hlavu a ohlédl se na mladou, drobnou vlčici, která stála o kus dál a tvářila se tak, že chvíli přemýšlel, jestli se ho nechystá obřadně obětovat. Vypadala na to, ale Morgoth se ničeho nezalekl – a navíc přicházel na kloub své nové magii, kterou získal kdovíkde. Také uměl tamto s tím hlasem, to bylo také velmi zajímavé, jen nevěděl, jak to tehdy vlastně udělal.
„Zdravím,“ pozdravil vlčici a skoro se na ní i usmál. „Co ty tady tak sama? Na někoho čekáš?“ zajímal se, protože se rozhodl s ní navázat přátelský kontakt. Navíc vlčice opravdu vypadala ztraceně. Přeci by jí tady nenechal bloudit samotnou! Svým způsobem mu to mohlo být jedno, jako vlče už nevypadala, ale přeci jen byl trochu ochranitelský. A vůči vlčicím zvlášť.