Gallirea - Příspěvky uživatele

Říjen 3/10 • Rigelína Balerína - Ochutnej nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.). – 2 body

Morgoth povytáhl pomyslné obočí a rozhlédl se. "Nepovídej. To máš ale malou toleranci na společnost," poznamenal. Ten by u nich doma chcípnul, o tom nepochyboval. Tam bylo tolik vlků a vlčic, že tam nebylo k hnutí - ne vždy to však bylo na škodu. Třeba Morgoth měl společnost celkem rád - zvlášť, když se mu příjemně nabídla a strávili pár hezkých chvilek. "Ale pokud o společnost nestojíš, klidně půjdu dál," dodal líně. Víc na sever se mu však nechtělo. Tam odsud už vála zima.
"Ano, má dobrosrdečná pověst mě předchází," přisvědčil pobaveně, zvlášť protože dobrosrdečný nebyl ani trochu. Bylo snadné vlky přesvědčit o své milé a přátelské povaze, i když je v hloubi duše chtěl spíše obětovat svým bohům.
"Hm, myslím, že můj vzhled je dost důležitým příspěvkem, ale obecně si myslím, že jsem cekem dobrý společník," poznamenal Morgoth a zadíval se na dvě houby, které mu Rigel postrčil. "Jsou otrávené?" uchechtl se, ale viděl, jak si šedivák pár kousků dal, a tak Morgoth neváhal. Obvykle by možná byl více obezřetný, ale Rigel jedl ty samé, a tak neměl obavy. Pěkně ochutnal. A překvapivě nebyly špatné.
"To je celkem dobrá sváča. Díky, Rigele. A k tomu, co můžu nabídnout já... co třeba můj ostrovtip?" ptal se ho. Proč se mu tak divně podlamovaly nohy?

Říjen 2/10 • Rigelína Balerína

Vlk nevypadal zrovna přátelsky, ale to Morgothovi nikdy příliš nevadilo. Uměl si poradit i s nepříjemnými hajzly. Asi protože jedním takovým zrovna náhodnou také byl. Vlk se válel v trávě jako kdyby neměl nic lepšího na práci. Morgoth se mohl ptát, proč nepovečeří ty houby, které se válely všude kolem něho, ale neptal se. Už kvůli tomu, že vlk se ptal první. A Morgoth byl vychován až příliš dobře na to, aby neodpověděl.
"Jsem Morgoth. A ty jsi...?" zeptal se a udělal krok blíže, když se ho šedivák - proč tady u všech Bohů bylo tolik šedivých vlků? - zeptal, jestli bude civět a nebo půjde blíž. "Nechtěl jsem narušovat tvůj osobní prostor," poznamenal a se zaujetím si vlka prohlížel. "Jen mě zajímalo, co se tady děje. Vypadal jsi z dálky trochu zdechle, tak jsem si říkal, že to omrknu," vysvětlil. Obvykle se nemotal vlkům pod packy, ale co vlk čekal, když se jen tak válí uprostřed mýtiny a ani se nepohne? Ne, že by to myslel dobře - ale kdyby byl mrtvý, mohl by jeho krev obětovat Bohům. Už dlouho s nimi nepromlouval. Potřeboval jim složit obětinu. Jen škoda, že s tímhle vlkem to asi neklapne.

Říjen 1/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se vydal na východ. Nikdy tam nebyl a vlastně pořádně ani nevěděl, co se tam nachází. Popravdě řečeno se držel častěji na západě a co nejblíže jihu, jeho jemný kožíšek velmi špatně snášel zimy a už se děsil toho, jak bude zase trpět. Alespoň měl pro tentokrát místo, kam se ubytovat, když to bude příliš nesnesitelné, i když pravda byla taková, že se mu vracet ani tolik nechtělo - především kvůli Ivarovi.
Ještě se trochu projde, než se úplně ochladí. Podzim se ještě dal zvládnout, navíc bylo příjemně teplo.
Vydal se směrem k místu, které bylo úplně ideální na všechno. Ne nadarmo se mu říkalo Skvělé místo pro život. Morgoth nevěděl, že se tam potká s vlkem se kterým si bude notovat - i kdyby nebylo hub, které si sem šedý hrdě přinesl a teď se válel vedle nich.
Morgoth si ho všiml skoro hned - v zeleném podrostu byl vlk nepřehlédnutelný a ač byl Morgoth spíše na průzkumu než že by se chtěl s někým seznamovat, ale když už byl tady ve společnosti někoho neznámého, rozhodl se zůstat.
"Zdravím," pozdravil a udržoval si svůj obvyklý nadřazený výraz.

Morgoth dědka poslouchal tak jedním uchem. Aha, tak nebezpečné, jo? Ta věcička, že by rozpoutala peklo na zemi? To by chtěl vidět. Silně o tom totiž pochyboval. Když pak starý vlk zmizel, jen to utvrdilo Gotha v tom, že o nic tak hrozného nešlo. To byla zase snůška keců.
Musel tedy souhlasit se Zelenáčem. Jeho jméno nepochytil - dost možná ho vlk ani neřekl - a tak ho Goth pokřtil podle jeho toxicky zelené oháňky. "Ano, souhlasím," přikývl, ač nevěděl, kdy se z nich stalo společenstvo prstenu. Asi se všichni zkrátka shodli na tom, že když už tu byli, bylo na nich, aby se rozhodli. U všech Bohů, vždyť to byla jen zlatá cetka. Moc pěkná cetka... slušela by mu, no ne?
"Je fakt, že nám toho panáček moc neřekl, a pak se zdejchnul. Já nevím, mě to přijde jako pěkná věcička, byla by toho škoda. Objevují se tu různé věci," poznamenal Goth. Ani on v tom neviděl žádný zvláštní problém. Prostě si prsten nechá. Jistě o něj nikdo nestál tolik jako on... ne?

Září 4/10 | Siberia

Morgoth se zájmem poslouchal. Vlčice byla mladá a zdálo se, že o světě toho mnoho nevěděla - zato Morgoth už viděl mnohé a věděl, co a jak. I Galli si už trochu prošel - pravda, ještě neviděl všechno, ale měl už celkem jasný obrázek o tom, jak to tady chodí.
"Jsem z velké dálky, ano," přisvědčil. "Pocházím z pouštních zemí, tam nemáme ani moře, vody je tam málo a potravy tam také není zrovna hojnost. A je tam velké horko," líčil jí. "Ale pro mnohé je to místo zaslíbené, protože žijeme z vůle našich Bohů, kteří nám vždy darují dost na to, abychom přežili," vysvětlil jí.
"Ach tak, takže jsi se tady narodila? Jsi zdejší?" zajímal se. Informace se vždy hodily - zvlášť teď, když byl sám členem smečky.

Morgoth měl naději - alespoň chvíli - že se mu podaří věcičku vylovit. Jenže se mu to nepodařilo. Mohl si pod vousy nadávat, jak chtěl - frflat a brblat, ale k ničemu to nevedlo. Jiným se dařilo více. Namachrovanej šedivák se zeleným ocasem se oháněl svojí magií - to Morgotha trochu naštvalo - ale přeci jen věcičku nezískal. Byl k úspěchu zhruba stejně daleko jako Goth. To světlého vlka trochu uchlácholilo. Zvlášť, když kroužek vylovil mladej se svou... mámou, tetou? Kdo to měl poznat. S nimi na tom byl trochu lépe. Minimálně s Chiarou se kterou si jejich první a dosud poslední setkání celkem užili.
"Tak co to teda je?" zajímal se, když zahodil klacek do vody a zvědavě se přiblížil, aby se na věcičku podíval.
Skoro nadskočil, když se ozval hluboký hlas, jenž je všechny nazval hlupáky. "No dovol, kdo si myslíš, že seš?" zavrčel Morgoth, který se rozhodně nemínil nechat urážet. Tenhle dědek sám vypadal jako pořádnej hlupák.
"Co by nám asi tak zlatej kroužek mohl udělat?" protočil oči v sloup. A pak, kdo tady byl hlupák. "Slečna Chiara má úplnou pravdu. Vlci tu nosí nejběžnější věci," poznamenal. Tu věc chtěl pro sebe, to muselo být naprosto jasné, ne?

Září 3/10 | Siberia

Morgoth přemítal nad tím, jestli je v těchto končinách nový jen chvíli, nakonec totiž usoudil, že už tu nový tak úplně nebyl, proto zavrtěl hlavou. "Jednu zimu a jedno léto už jsem tady zažil. Nějaký rok bych tady být už mohl. Ale jestli jste se tady narodila, tak tu asi nový z tohohle hlediska jsem," prohlásil pobaveně.
"Vážně? Tady je kousek nějaká smečka?" zeptal se zvědavě, protože toho o místních smečkách ještě tolik nevěděl. Chtěl shromáždit, co nejvíce informací. Mohlo se jim to v jejich nové smečce hodit. Hm, asi by se měl brzy vrátit domů. Musel dohlédnout na Sikua.
"Jmenuji se Morgoth, těší mě, Siberio," mrkl na mladou vlčici, která se mu nadšeně představovala. Byla celkem roztomilá.

Morgoth se zasmál, když se mladý vlk začal rozčilovat. Ne, že by se mu divil, to vůbec ne, ale bylo to vcelku zábavné. Asi chápal tu frustraci, vždyť i on sám magiím přišel na kloub teprve nedávno, pravda však byla taková, že o nich sám mnoho netušil a nevládl žádnou, která by se jim v téhle situaci příliš hodila. Potřeboval se s tím někomu svěřovat? Samozřejmě, že ne. Ale třeba se někdo z místního osazenstva ukáže být užitečný a bude si umět s vodou poradit.
Morgothův pohled k té lesklé věcičce pořád ujížděl. Nemohl si pomoct. Byl trochu jako straka.
"Klídek, mladej, to nějak půjde. Nebo máš nějakej lepší nápad?" ptal se vlčka, zatímco on se snažil přemýšlet nad více možnostmi. Jistě, někdo mohl vládnout magií, ale kdyby tomu tak bylo, asi by se ten někdo už projevil (tedy až na toho tmavého vlka, který stál opodál a myslel si, že ho nikdo nevidí, samozřejmě).
Morgotha tyhle čekací věci nebavily. Chtěl ideálně všechno hned, proč by měl také na něco čekat? Chiara vymýšlela nějaké způsoby, jak by věcičku mohli vylovit, ale to mu přišlo hloupé - nahlas to však neřekl, co kdyby si mohl s Chiarou ještě štrejchnout, že jo...
Ehm, ano. Chtěl tu lesklou věcičku ve vodě. A tak se rozešel po břehu a díval se pod stromy, které břeh lemovaly. Trvalo mu jen chvilinku, než našel příhodný klacek. Chvíli mu trvalo, než se s ním naučil manipulovat, ale rozešel se zpátky k ostatním se svým jasným úmyslem. Klackem prostě věcičku nabere a vyloví, pokud ostatní budou co k čemu a budou ho navigovat.
"Tak si nakonec asi pomůžeme i bez magie," zamumlal s plnou tlamou.

Září 2/10 | Siberia

U jezera se pokaždé s někým setkal. Musel to být nějaký zákon, či snad přání Bohů, aby poznal místní a snad se je pokusil naučit své víře. Ani tentokrát nezůstal u jezera sám příliš dlouho. Ohlédl se na šedo černou vlčici s jasně modrýma očima. Byla líbezná a podle všeho neškodná, protože ač si od něho držela odstup, špička jejího ocasu přátelsky kmitala ze strany na stranu. Goth nastražil uši, protože přirozeně čekal nějakou nepravost, vlčice však asi byla ještě celkem mladá. Nezkušená.
"Dobrý den," pozdravil vzletně hlasem sladkým jako med. Uměl to s vlky dobře, uměl jimi manipulovat a obvykle vždy dosáhl všeho, co si usmyslel. Usmíval se jako ten nejhodnější vlk, zatímco pod povrchem v něm probublávala temnota, kterou nikdo na Galliree ještě nezahlédl. Ale to mladá vlčice vědět nemusela.

//Esíčka
//Moc se omlouvám za zdržení

Morgoth došel k řece. Ať se tu dělo cokoliv, hned ho do nosu udeřily pachy různých vlků. Chtěl se možná optat, kde že se to přesně nacházejí, ale když došel blíže, poznal světlý kožich vlčice, která se bavila s vlčkem, který působil dost mladě. Možná její syn, nebo tak něco. Zajímavé, pomyslel si Morgoth, ale i on si všiml předmětu, který vzbudil Chiařin zájem.
Ještě jeden vlk stál opodál, ale ten Morgotha nezajímal, proto si ho ani nevšiml.
"Zdravím," broukl líně, jeho hlas klidný a sebejistý. "To je ale náhodička, že jsem šel zrovna kolem. Chcete s tímhle vaším nálezem pomoci? Co třeba použít magii?" optal se vlk a podíval se směrem k té lesklé věcičce. Třeba to byl dar od Bohů! Třeba chtěli, aby tuhle věc našel a navedli ho tímto směrem. To měnilo celou situaci. Ne, že by si jí chtěl uzmout pro sebe, ale... přesně tak to bylo, ano. Chtěl to. A bylo mu jedno, jak toho dosáhne.

//Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

Přešel hory - k jeho údivu překvapivě celkem snadno. Byl obezřetný. Alespoň se o to pokoušel. Nevěděl proč měl ze všeho teď tak divný pocit. To bylo jistě těmi pseudobohy. Dotkli se ho a sebrali mu jeho jmění a on teď mohl doufat, že nepřijde zkrátka. Kdo ví, co ho čekalo? Teď už si byl jist, že byl úplně na špatném místě, ale rozhodl se, že už s tím stejnak nic nezmůže. Byla to asi vůle Bohů, kteří ho vedli tudy - daleko od jeho smečky. Bude se muset vypořádat se vším, co pro něho nachystali. A on byl velmi věrný, věděl, že na něho čekaly jen dobré věci.

//Řeka Tenebrae

//Severní Galvatar (přes VVJ)

Tušil problém, když se přiblížil k horám. To se mu moc nezdálo. Byl celkem nejistý, co se týkalo hor, protože na ně nebyl zrovna zvyklý. Musel to nějak vyřešit. Pěkně ho to štvalo, ale tušil, že jde špatně. Jenže kudy měl jít? Něco ho přeneslo na jih, pak na sever a on teď tápal a šel prostě rovně za čenichem. Bylo to celkem únavné. No, snad někam dorazí, nebo potká někoho, koho se zeptá na cestu. V nic jiného doufat nemohl. Sice se mu to moc nelíbilo, ale co mohl dělat? Bude se muset snížit na úroveň nějaké lůzy.

//Esíčka (přes Zrcadlové hory)

//Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

Morgoth uháněl seč mu síly stačily. Tenhle výlet ho pěkně rozčílil a už se těšil až bude moct vypadnout. Třeba se mu ještě podaří najít Lilith - už mu chyběli její drzé narážky a všechny její poznámky. Jejich dlouho trvající, nikdy neustávající hádka byla skvělá. Proto se snažil najít směr, kterým by se měl vypravit ke Ztracence, jenže pravda byla, že Gallireu ještě neznal tak dobře, jak by si býval přál. V jeho cestě bylo hodně nahodilostí, on příliš nevěděl, kde byl a už velkolepě zapomněl místa, která mu Wizku ukazovala. Holt bude muset zkusit jít nějakou cestou a doufat, že se trefí domů.

//Východní hvozd (přes VVJ)

OBJEDNÁVKA
MAGIE
Speciální magie naceněné Skyl
ID - M06/Morpheus – 45 křišťálů + 450 oblázků
ID - M06/Angelus – 60 křišťálů + 800 oblázků
ID - M06/Daemon – 40 křišťálů + 530 oblázků
ID - M02/Elektřina/3* – 90 drahokamů
ID - M03/Elektřina/5* – 250 drahokamů
ID - M04/Rigel/10 * – 50 křišťálů
ID - M01/Příkaz – 20 křišťálů + 200 oblázků
ID - M02/Příkaz/4* – 120 drahokamů
ID - M03/Příkaz/5* – 250 drahokamů
ID - M01/Emoce – 20 křišťálů + 200 oblázků
ID - M02/Emoce/4* – 120 drahokamů

CENA CELKEM: 830 drahokamů + 235 křišťálů + 2180 oblázků
Uplatňuji 75% slevu, kterou má u sebe Morgoth
CENA PO SLEVĚ: 208 drahokamů + 59 křišťálů + 545 oblázků
Morgothovi zbude: 17 drahokamů, 40 křišťálů a 59 oblázků

Angelus – Morgoth díky svým nádherným andělským křídlům dovede vzlétnout a přeletět 3 území, než se unaví.
Daemon – Morgoth se dovede živit životní silou vlků kolem sebe – dělá vlky slabšími, zároveň pro sebe získává sílu. Dokáže zcela splynout s tmou i přes svůj světlý kožich, ale není neviditelný. Je to jako by ho obklopily stíny.
Morpheus – Morgoth vlky dovede uspat svým dokonale líbezným hlasem a vstoupit jim do snů, které dokáže ovládat podle své vůle.

//Teleport z Narrských kopců

A tak se Morgoth objevil u druhého pseudoboha. Místo toho, aby od Života prostě odešel, znovu se přesunul a teď, místo toho, aby stál na poušti, na slunném, horkém jihu, se mohl tak jedině třást zimou. Inu, tady na severu už docela foukalo a v jedlovém pásu bylo nepříjemně lezavo celoročně – zvlášť pro někoho, kdo mě tak jemný kožíšek jako Morgoth.
Bezva, pomyslel si vlk. To mu tak scházelo. Další nepříjemnosti.
Stanul ve staré zřícenině, která působila mnohem méně přátelsky než vršek Narrských kopců. Tam aspoň bylo teplo. Co tady? Přenesl ho sem snad Život za trest? Teď se mohl rozloučit se svými květinami, určitě nic nedostane, když na něj vrčel. Také si mohl hlídat svou náturu, jako by nevěděl, jak jsou vlci v téhle zemi náchylní k provokování a k tomu, aby se vysmívali víře druhých. Co čekal od tohohle týpka? Nemohl se tomu divit. On si držel svou víru blízko svého srdce, tam nikdo nemohl. Ani Smrt.
A právě ta se za Morgothem objevila.
„Máš nějaký důvod, proč jsi vešel na mé území?“ ozvala se Smrt hrozivě. Morgoth by si býval povzdechl, ale neudělal to. Dobře vycítil, že tahle společnost byla trochu méně příjemná, než Život. Morgoth byl vše, jen ne hlupák, a tak si dával velmi dobrý pozor, aby na jeho tváři nebylo znát nic jiného než jen veselost, kterou oplývala většina místních vlků. A protože nebyl hlupák, také mu velice rychle došlo, že tohle je ten druhý bůh. Nebo pseudobůh. Bohyně. Proto se rozhodl, že přesně podle toho se bude chovat. Tady si nemůže dovolit klopýtnout.
„Omlouvám se, nebylo to tak docela z mé vůle,“ vysvětloval, ale zdálo se, že na Smrt to příliš dojem nedělalo. „Byl jsem trochu nepříjemně zaskočený Životem, který mě asi za trest poslal sem,“ dodal. Doufal, že si trochu šplhne, že třeba Smrt neměla ráda Život. Dávalo to celkem smysl ne? Zároveň se vylučovali.
„Ale přijde mi, že my dva si budeme velmi rozumět. Nemyslíte? Vypadáte rozhodně mocněji, než Život a to mi imponuje,“ poznamenal. V tom nebyla ani kapka lži. Smrt nevypadala potěšeně, ale minimálně ho nezabila. To bylo alespoň trochu dobré znamení.
„To mi stejně nepřijde jako moc dobrý důvod. Nemůžeš si sem jen tak nakráčet a myslet si, že tě nezabiju,“ zavrčela Smrt.
„To bych si ani nedovolil,“ ujistil Morgoth Smrt pohotově. „Mám spoustu kamínků a drahokamů, podívejte. Není to krása?“ ptal se vlčice, když jí nabízel všechny ty lesklé cetky, které sbíral. „Nikdo samozřejmě nemůže být tak mocný jako vy, proto jsem doufal, že mě Život pošle právě sem. Chtěl jsem poznat ty, o kterých si povídá celá Gallirea, ale už chápu, že Život nestojí za nic,“ ušklíbl se. A měl pocit, že to trochu funguje.
„Můj bratr je slaboch,“ ušklíbla se Smrt, snad ohromená množstvím drahokamů a křišťálů. Bylo to velkolepé, to by musel přiznat kdekdo. „Dobře, nezabiju tě. Jen kvůli těm lesklým drahokamům a kvůli tomu, že tě sem poslal Život. Ale nejsem ani trochu milosrdná k těm, kteří sem přichází. Nemysli si, že tebe ušetřím jen protože mi podkuřuješ,“ zabručela Smrt. Morgoth ucítil slabou bolest. Z tlapky mu tekla krev a dopadala na kámen, který pod jeho tlapkami byl jako rozžhavený. Vlk ucukl, ale vzbudilo to v něm zvědavost. Smrt patřila ke Krevnímu bratrstvu? Byla možná více než pseudobohem, napadlo ho v tu chvíli, kdy jí pohlédl do svítivě zelených očí.
Morgoth sklonil hlavu. „Děkuji, má paní,“ řekl nakonec. Protože to, že chtěla jeho krev, ho ohromilo. Probudilo to v něm nábožnou úctu a možná, že to, co řekl, byla všechno pravda. Možná, že nakonec tahle vlčice, tahle… bohyně – byla cestou po které měl kráčet. Samozřejmě, že Bohové, jež se před dávnými časy zjevili třem bratrům byli trochu jiní, ale tahle vlčice… k tomu musela mít nějaké napojení. Morgoth tomu chtěl věřit.
A právě proto kráčel od vlčice jako opařený s packou od krve. Ta mu nevadila, cítil se s ní lépe. Nebyl to cejch, ale vyznamenání, ale jeho myšlenky vířily hlavou jedna přes druhou – tak moc, že vůbec nevnímal, co se děje kolem něho. Kam šel? To kdyby věděl. Možná se měl vrátit za Lilith, ale jeho kroky vedly úplně jinam.

//Severní Galvatar (přes Jedlový pás)