Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morgoth mohl čekat celé hodiny. I celé dny by mohl stát a hledět na to, jak jím všichni opovrhují. Bylo to směšné, jenže on se jim ani vysmát nemohl. Mohl tvrdě oplácet jejich opovržlivé pohledy. Ach, jak moc je chtěl Morgoth zničit, jen protože se rozhodli, že provedl něco, co by si on sám jistě svedl omluvit. Oni ho neomlouvali. Nikdy. V ničem.
Věděl, že tohle je peklo, že je ztracen v labyrintu. Kdyby zemřel a kdyby se vznesl ke svým Bohům, věděl, že by tu byli ti o které přišel - především jeho vlčata, která se nikdy ani nenadechla, přesto po nich Morgoth nemohl přestat truchlit. Měl pocit, že to bylo přirozené, avšak sám si tvrdil, že nikdy nedostala šanci žít, aby je Bohové měli blízko sebe. Věřil tomu a nikdy by nepřijal nic jiného.
Jeho Morghana by ho nikdy neopustila. Jeho matka by na něho nikdy nepohlížela jako na někoho ohavného. Celé to bylo špatně. Tohle nebyl jeho svět a on nemohl jen čekat, až se změní. Co však mohl dělat. Bylo značně frustrující, že si jediný uvědomoval, že by nikdy nemohl provést nic za co by jím měli opovrhovat. Copak zapomněli na to, že Morgoth byl prostě nejlepší?

Morgoth byl lapen v tomhle světě. Neuvědomoval si, že je po smrti, přesto však věděl, že je něco špatně. Uvědomoval si to celou dobu - i ve chvíli, kdy hleděl domnělé Morghaně do očí, věděl, že je něco špatně. Že je něco jinak, než mělo být. Rád by věděl, co je špatně, ale věřil svým Bohům, že povedou jeho kroky, že tu bolest, kterou cítil v oblasti tlamy, byla k něčemu dobrá, že mu měla ukázat směr.
Nebylo to snadné. Morgoth se rozhodl zůstat ve svém domově, ale jen protože mu veskrze nic jiného nezbylo. Uvědomoval si, že nemá kam jinam jít. Cesta k branám Gallirei byla dlouhá a on měl za to, že ho Bohové přenesli do pouště z nějakého důvodu. Rád by tvrdil, že to nebyl trest, ale cítil bolest a všechny nepříjemnosti. Musel to být trest, o tom nebylo pochyb, jen potřeboval vědět, co to znamenalo a jak se měl vysvobodit. Mělo to svůj důvod. Nepochyboval o tom. Bohové měli své plány - jen je musel odhalit, aby pochopil Pravdu.

Listopad 7/10 - Rigel

Morgoth si sjel Rigela zkoumavým pohledem. "Jo? A to víš jak? A vůbec, proč bys nechtěl být magický pošuk? zeptal se ho pobaveně. "Je to opojné. Někomu způsobit bolest, jen protože můžeš. Neudělat nic. A nebo někoho přinutit, aby se choval, jak chceš. Jistě, že k tomu vlky můžeš i donutit, ale zjistil jsem, že to není taková zábava," vysvětloval. "Zrovna od tebe bych čekal, že tohle budeš chápat, ale možná jsem se v tobě prostě spletl," broukl. Co mohl vědět? Zase tak dobře Rigela neznal a podle všeho se mýlil. Musel se mu ale vysmát, když prskal jeho chlupy, které mu ulpěly v tlamě.
"Ne, nejsem sjetej," ujistil vlka. "Kdybych byl, už bys se mnou ležel na zemi," prohlásil pobaveně. Ostatně to už tady jednou bylo, tak proč se najednou Rigel tvářil jakože ho to vůbec nevzrušovalo.
"Ale já myslel, že žádní Bohové neexistují ve tvém vidění světa. A tak to samozřejmě nemůže být žádný boží trest... ne?" uchechtl se. "Proč by něco z toho vůbec nemělo být v pohodě? Za prvé. Magie jsou velmi užitečný nástroj. Za druhé jsi sám přiznal jakousi existenci Bohů. A za třetí. Vlci mohou mít rádi jiné vlky stejně tak jako mohou mít rádi vlčice. Kde jsi u všech Bohů strávil celý život? Pod kamenem?" Morgoth si dramaticky povzdechl. No, s tímhle úkazem tedy bude mít pořádně plné packy práce.

1000 slov ✔ 2/2

Nemohl promluvit. Ale jeho moc byla patrná i beze slov. Byl mocnější než všichni ostatní, copak to nebylo zřejmé? Byl lepší, silnější, krásnější. Byl moudřejší a vtipnější, nikdo se mu nemohl vyrovnat.
Tahle zkouška, zkouška, která začala prstenem, byla perfektní. Věřil tomu, že mu má ukázat směr jeho života a že to má být něco, co překoná a z čeho vzejde silnější. Ach, Bohové, jen mi ukažte směr! Ukažte mi, co jsem udělal špatně! Projdu-li touto zkouškou, pak první, koho spatřím, se stane mou obětinou pro vás. Jeho krev bude patřit vám, jen mi ukažte směr!
Věřil, že se nemá čeho bát. Nemohl mluvit a všichni jím opovrhovali, tak snese jejich hněv a vztek i nechuť k němu a jeho činům. Vše snese, jen, aby se dostal ven.
Když procházel známou krajinou a když spatřil vlky, jejichž obličeje znal, nepřekvapovalo ho, že se od něho každý odvracel. Vlastně to přijímal jen jako potvrzení svých vlastních slov. Bylo zřejmé, že tady byl z nějakého důvodu. A bylo jen na něm, aby na něj přišel.
Musel se soustředit více, než by býval čekal. Nebylo divné, že se od něho odvraceli, přesto ho to tížilo. Tihle vlci byli celý jeho život a on byl ctěným členem jejich společnosti.
Nejvíce ho tížilo to, že ho odmítla i Morghana, ač na její odmítání by měl být už dávno zvyklý.
Znovu zkusil pohnout tlamou. Bylo to marné a především nesmírně bolestivé.
„Já,…“ zkusil to, ale nedalo se to vydržet. Do kožichu mu stekla kapka slzy, která byla důkazem nesmírné bolesti.
Co se mu to jen stalo? Proč tady musel být a co měl dokázat?
Kdyby věřil v peklo, dost možná by tvrdil, že to právě místo zkoušky je ono peklo – jenže v to světlý vlk nevěřil. Nemohl. Bohové by ho nikdy takhle nepotrestali.
Zatnul zuby. Chtěl najít Morghanu – naštěstí její kožich byl i mezi pouštními vlky tak unikátní, že to nebylo tak těžké, jak se mohlo zdát. Zmizela mu z očí, ale nikdy mu nemohla zmizet z duše – alespoň to si myslel, když ji znovu našel a zastavil jí předtím, než půjde dál. Možná nemohl odejít, ale jeho odhodlaný pohled byl dost na to, aby se Morghana zastavila – ten a tedy také to, že stál přímo před ní.
„Gothe, co to děláš? Měl bys stáhnout ocas a táhnout odsud. Nikdo tady o tebe nestojí!“ zvolala vlčice a snažila se bratra obejít, ten jí však nenechal. Byl odhodlaný tady zůstat. A proč? Protože tohle byl jeho domov a tohle byla zkouška a on se nemínil vzdát.
„Zůstanu,“ řekl jen přes ukrutnou bolest. Zaťal drápy do země a snažil se to překonat. Ta bolest byla nesnesitelná. Krev mu stekla z otevřené rány, kterou však jako by nikdo neviděl. To byli slepí? To neviděli, že nemohl mluvit a že se nemohl bránit? Co provedl?! Kéž by se tak mohl zeptat! Jenže Morghana nevypadala, že by mu to mínila říct. Dívala se na něho tak zhnuseně, ten pohled byl tím nejhorším, co ve svém životě viděl. Vepsal se mu do duše a věděl, že ho nikdy nezapomene.
„Tak zůstaň,“ vybídla ho odměřeně. „Ale věř mi, že tady o tebe nikdo nestojí,“ ujistila ho, obešla ho a ještě, než zmizla, ohlédla se za ním: „ani já ne.“
Ta slova byla krutá, ale nepřekvapila ho. Nemohl se divit tomu, že ho odmítla, vždyť přeci to čekal – i tak její slova bodala jako nůž. Dokonce tolik, že zapomněl i na tu bolest z toho, že se pokoušel mluvit.
Dobře. Tak to by bylo. Nedozvěděl se nic – jen to, že ho tady nechtěli a to nebylo úplně těžké vydedukovat. Vždyť to viděl. Viděl to ve tvářích svých bratrů a sester, všech, kterým celý život věřil.
Co se od něho očekávalo? Měl tu zůstat a snažit se znovu najít směr svého života, anebo zkusit něco jiného? Cítil se ztraceně, protože jediný pravidla, která znal, byla pravidla jeho domova. Nebylo jich mnoho, proto – a jen kvůli tomu – se donutil přemýšlet, co se mohlo stát.
A ne, nenapadalo ho nic jiného, než ta věc s Rávkou – jenže on přeci její krev Bohům obětoval. Vadilo, že patřila do jejich rodiny? Anebo to třeba bylo tím… že té krve bylo málo.
Inu, pravda byla, že jí vážně málo bylo. Vždyť jí jen ukousl nohu – to jen těžko mohlo stačit na to, aby tím Bohy uctil. Pravda byla, že obětovat Bohům krev vlků nebylo nic zvláštního, jenže bratrům se nemělo ubližovat, protože byli zrovna tak chráněni Bohy. Jenže… pokud tomu tak bylo, proč tak moc chtěl zakousnout Ivara? Měli stejné vyznání, neměli by se tedy k sobě chovat nápomocně a žít život v harmonii?
Haha, tak to těžko, chtěl by vidět, jak by asi tak žil život v harmonii zrovna s Ivarem.
To tak.
Dobře, tak tady ho nechtěli. Byl stigmatizován, jen nevěděl proč. I tak si tvrdohlavě a poněkud uraženě sedl k jeskyním ve kterých žili a mínil tam zůstat, dokud ho zase nezačnou přijímat jako jednoho z nich. Nevěděl, jak dlouho to bude trvat ani, zda se to vůbec kdy stane, ale chtěl to alespoň zkusit.
Jedna věc o Morgothovi je však to, že on nebyl nikdy příliš trpělivý. A tak, i když tam seděl a všichni se na něho dívali, nakonec se zvedl s tím, že už těch pohledů měl dost. Jenže…co mohl dělat? Hendikepovaný vlastně nikdy nebyl. Přišel o dar mluvy a ten byl pro něho důležitější než všechny magie, které se mu od místních bohů povedlo získat.
Možná se měl modlit? Hm, zapomínal na Gallirejské bohy. Pravda byla, že ti jeho ho nevyslyšeli, přestože se k nim modlil, ale zradit je jen kvůli vlkům, kteří se usnesli, že jsou nejlepší a že na ně jeho Bohové zapomněli, se mu zdálo nesmyslné. Nebyl tak lehkověrný. Věřil, že se nakonec vše vyřeší.
A tak mohl sedět na poušti jako to tak kdysi dělávali vlčí bratři z jejich legendy. Mohl sedět a modlit se, aby ho nezahubili, aby mu dali směr a aby přežil.
Bylo to stejné jako když se tehdy tihle vlci vydali na cestu do míst, kde je nebude nikdo odsuzovat. A přesně to potřeboval i Morgoth. Místo, kde ho nikdo nebude soudit. Ale byla to Gallirea?
[//]

Listopad 6/10 - Rigel

Morgoth se ušklíbl, když ho Rigel porovnával s lososem. "Hm, to si můžu a nemusím vyložit jako urážku," mlaskl Morgoth pobaveně. "Jsem taky takhle pěkně růžovoučkej a mrštnej? Těžko k polapení?" ptal se Rigela, když kolem něho procházel a ocasem se mu otřel o nos jako dotěrná kočka, která touží po pozornosti.
"Tak zvrácený podvědomí, jo? A jak jsem zvrácený?" ptal se ho Morgoth s pobaveným smíchem. "O žádné zvrácenosti nevím," dodal. Ale mohl by mu jich rozhodně mnoho ukázat, napadlo ho, když se díval na šedivého vlka, který byl pěkně statný a jistě i úměrně k tomu silný. Líbilo se mu to. Ne, že by on byl nějaký slaboch - to vůbec ne - ale ve vztazích mu obvykle nevadilo ani dominantnější ani submisivnější postavení.
"Dobrá, pane důvod. Tak já tě nechám, abys zahazoval moc, která ti byla dána. Přijde mi to jako zbytečná ztráta, ale nutit tě nebudu," ujistil ho Morgoth.
"Třeba chci vypadat jako ty," poznamenal se zlomyslným smíchem a drcnul do něho čumákem.

Listopad 5/10 * Rigelka

Morgotha překvapilo, jak moc se Rigela jeho nařčení dotklo, ale mělo mu to dojít. Rigel se zrovna dvakrát netajil tím, že magii přímo nesnáší, ale na druhou stranu, co čekal, když si začal a tvářil se, že to na Gotha chce prostě celé svést.
"Ale prosimtě, neurážej se hned," protočil oči v sloup. "Chápu, nemáš magie v lásce," přikývl, ač se mu to zdálo směšné. To Rigel nechápal, co se v nich ukrývalo? To si neuvědomoval, jak moc si jimi mohl pomoci a jak moc jimi někomu mohl znepříjemnit život? Tvářil se, že ho to urazilo, až měl Morgoth neovladatelnou chuť ho trochu rozveselit. Magií, samozřejmě, jak také jinak.
Tentokrát se od něj však Rigel nedržel zpátky a dokonce do něho šťouchnul packy. "Vypadám snad jako losos?" zeptal se Rigela. "Já jen nechápu, proč by někdo vědomě zahazoval takový dar," dodal, protože přesně tak magie vnímal. Jako dar od Bohů.
"Ale prosímtě, ty staříku. Děláš jako bych byl roční vlče," protočil oči v sloup a také do něho šťouchnul packou. Rigel byl možná starší, ale dělal ze sebe dědka úplně zbytečně. Morgothovi se furt celkem líbil.

Listopad 4/10 * Rigelka

Morgoth s radostí spořádal rybu, kterou pochopitelně nemohl obětovat Bohům. V tu chvíli mu to ani tolik nevadilo, jen si nacpal břicho večeří, kterou mu Rigel tak ochotně přinesl. Šel by si lehnout. Ne, šel by se zahřát. Packy ho stále mrzly, ale bylo zvláštní, že mu to zase tolik nevadilo. Jindy by se asi více obával o své zdraví, ale měl skoro pocit, že to, že stál dobrých deset minut v ledové vodě ho vůbec nijak nepoznamenalo.
Když se Rigel zeptal, co je za den, Morgoth se nad tím musel zamyslet, aby zvládl odpovědět. Vlastně nevěděl. "Hm, máš pravdu. To je trochu divné," přitakal světlý vlk zamyšleně. "Nedivil bych se, kdyby to bylo dílo magie. Slyšel jsem, že se tyhle věci dějí," poznamenal a zamračeně si Rigela přejel pohledem.
"Jak bych to asi udělal? Ne, nemůžu za to. Doteď jsem si ani nevšiml, že se čas nemění. To ty jsi na to upozornil. Třeba za to můžeš ty," prohlásil Morgoth, ale to netušil, jak moc se tím Rigela mohl dotknout. Nějak mu nedocházelo, jak moc velký odpor měl Rigel k magiím.

Listopad 3/10 * Rigelka

Morgoth se nepozastavil nad tím s jakým odporem Rigel pronesl, že bude muset hledat jinde. Evidentně měl něco proti magiím. Morgoth by se vyptával, co přesně mu magie udělaly, ale místo toho, aby měl plnou tlamu otázek, tak drkotal zuby, když vstoupil do ledové řeky. Proč si prostě neulovil nějakou koroptev na břehu?! Litoval všech svých životních rozhodnutí, když tam stál v té vodě, která byla tak ledová, že asi během pěti vteřin přestal cítit svoje tlapky.
Rigel nebyl nutně lepší lovec, měl však lepší predispozice pro zimu. Evidentně ho chlad vody vůbec v ničem nebrzdil. A ještě ke všemu se mu povedlo ulovit lososa! Morgoth se snažil neplašit ryby, to za něho však svedl Rigel, který prošel těsně kolem něho. A všechny ryby mu tak úspěšně vyplašil. Možná si dá k večeři Rigela, napadlo ho, když ho šedý míjel a hodil si svojí rybu na zem.
"Díky," zabručel Morgoth, když prohlásil, že vypadá v té vodě tragicky. Vypadal. Ale musel na to poukazovat?
Rybu mu nechal. To jediné trochu pomohlo. Morgoth rád a velmi ochotně vylezl z vody. Nebyla to úleva, protože zima mu byla stejně, ale aspoň už nebyl v té ledárně. "Ne, vážně. Díky," řekl už smířlivěji, když mu Rigel nechal rybu - a ač si ulovil vzápětí jinou, stejně mu nechal svůj první úlovek do kterého se Morgoth hladově pustil.
Rigel si od něho držel odstup, toho si Morgoth všiml hned, ale nic na to neřekl. Ani si nevšiml, že se třese zimou. Bude potřebovat zahřát - a měl pocit, že Rigel se k němu už nepřiblíží ani na krok. Nejspíše měl něco proti vztahům stejného pohlaví, ale Morgothovi tyhle věci nikdy příliš nedocházely, protože vyrostl ve společnosti, kde na ničem takovém nezáleželo. Každý mohl být s každým. Nic na tom nebylo špatného.
"Kam se chystáš potom?" zeptal se Morgoth nakonec, když z lososa nezbylo nic jiného než pár kostí u jeho promrzlých pacek.

Listopad 2/10 * Rigelka

Morgoth se pobaveně zasmál a zakroutil nad Rigelovými slovy hlavou. "Ne, mozkový nedostatek mě k tomu fakt nesvádí. Asi bys mluvil jinak, kdybys viděl, jaký je život na poušti a kdybys chápal, jak těžké je tam přežít. Jen z milosti Bohů se nám vede nadmíru dobře," vysvětloval vlkovi, který - podle Morgothova skromného odhadu - byl ze severu. Měl hustou srst a vypadal opravdu příjemně hřejivě. Morgoth by se nebál říct, že vypadal prostě tak nějak... teple.
Morgoth se nad jeho slovy zamyslel - a přemýšlel opravdu dlouho. "Ne, s každým ne," řekl nakonec. "Ale ty se mi docela líbíš, a tak se u mě asi projevuje moje mazlivá stránka," poznamenal pobaveně. Možná to bylo těma houbama. Rád by si myslel, že to bylo těma houbama, ale věděl - v hloubi svojí zkažené duše - že tohle byl prostě on. Vlk, který si zahrával úplně s každým a koketoval s kýmkoliv, kdo od něho neutekl. Ostatně i jeho vlastní sestra se stala objektem jeho touhy. Bylo něco divného na tom, že to byl tenhle random vlk? Ne. Morgothovi se prostě líbil. Na tom nebylo nic špatného.
"A nemůžeš?" prohodil. "Znám vlky, kteří tady se svou magií dokáží leccos. A mě by se taková změna počasí vážně hodila," prohlásil a zamával ocasem. Vydali se k řece. Bylo už chladno a Morgoth by ocenil Rigelovu příjemně teplou blízkost, ale on místo toho skočil do ledové řeky. Morgoth nakrčil nos a díval se na něho jako na blázna.
"Hmm, asi by ode mě nebylo pěkné, kdybych nechal celou práci na tobě, co?" zamručel, ale nezdálo se, že by se chtěl pohnout směrem k vodě - jenže si uvědomoval, že se na něho Rigel s jídlem mohl vykašlat a on už byl pořádně vyhladovělý, a tak ho prostě následoval. S lovem ryb měl dobrou zkušenost, a tak věděl, co a jak. Stačilo jen počkat. Jak hrozné to mohlo být?

Morgoth se na Rigela dlouze zadíval. Jindy by každého přesvědčoval, že jeho Bohové jsou ti nejlepší a nejmoudřejší. Že je třeba jim prokazovat náležitou úctu, a tak dále. Ale upřímně? Vůči Rigelovi byl překvapivě tolerantní. Bylo by mu nejspíše jedno, kdyby jeho Bohy pomluvil. Měl s ním zvláštní pocit sounáležitosti.
"To, že daruji krev svých úlovků přeci neznamená, že se nesoustředím na sebe a na své plány. Znamená to, že věřím tomu, že Bohové posvětí mou cestu a že mě budou následovat," řekl mu klidně.
"A opravdu tě to zajímá, nebo se ptáš jenom tak?" zeptal se ho. Samozřejmě věděl, že Rigel by se neptal ze slušnosti. To málo už o vlkovi pochytil.
Zvláštně se mu líbil. Nemohl říct, že by s vlky nikdy dříve nebyl, ale Rigel se žádnému z nich nepodobal. Bylo možná o to zajímavější, že ho teď přitahoval.
"No, nemám nic proti procházce, jen možná budu potřebovat zahřát," prohlásil pobaveně a vstal. "Nemůžeš očekávat, že vlk z pouště v tomhle počasí prostě přežije jako by nic," poznamenal.

1000 slov ✔ 1/2

Morgoth si neuvědomoval svou smrt. Ani nemohl. To, co se stalo, zůstalo ve světě, který byl reálný. To, kde se ocitl on, byl svět mezi světy. Prázdno. A přesto tohle místo, které nemělo existovat připomínalo domov.
Nadechl se horkého pouštního vzduchu, aniž by si uvědomoval bolest, kterou cítil v okolí tlamy. Asi se jen škrábl, ano, to jistě bylo ono. Nic jiného. Byl doma. Vlastně nemohl být šťastnější. Nechtěl své jistoty nikdy opouštět, odešel jen kvůli Morghaně.
Z jakéhosi sladkého opojení, které asi na vteřinu pocítil, ho vytrhl hlas jeho sestry, který by poznal kdekoliv. I kdyby ohluchl, nejspíše by poznal její vibraci a věděl by, že k němu mluví právě ona. Miloval jí. Tak moc.
Ale její hlas nejevil známky žádné zamilovanosti. Zněla naštvaně, dokonce vztekle. A obviňovala ho z něčeho, co provedl.
Morgoth se překvapeně zarazil, ale když se chtěl na něco zeptat, nezmohl se ani na slovo. Bolelo to. Bylo to jako by něco svíralo jeho tlamu a rozdíralo to kůži do masa.
Co provedl?
Morgoth tušil, co provedl, přesto nemohl nic říct. Nemohl se bránit, nemohl udělat vůbec nic. A tak tam jen stál, zatímco Morghana se k němu otočila zády a šla… kam asi šla? Za kým šla? Našla si místo něho někoho jiného? Ta představa byla nesnesitelná. Jak jí však měl utěšit svým medovým hlasem, když nemohl říct ani slovo?
Nikdy si neuvědomoval, jak moc se spoléhal na své hlasivky a na to, že dovede každého uchlácholit. Asi to bylo znamení od Bohů, že si měl poradit jinak. Ostatně nepotřeboval ani znamení ohledně čeho na něho Morghana byla naštvaná. Bylo to kvůli Rávce. Kvůli tomu, že se zprotivil jejich pravidlům, ale to přeci jistě dokáže napravit, no ne? Jenže jak? Když nemůže vysvětlit vůbec nic. Nemohl mluvit. Na to nezapomínal, přesto to však stále zkoušel. Jen tak, otevírat tlamu.
Možná pro něho ostatní budou mít pochopení, ale pokud věděli o Rávce, pak neměl šanci. Nikdy to nevysvětli, zvlášť ne beze slov.
Omluvil by se vůbec? Jak by to Ghaně vysvětlil?
Dělal to přeci pro ně – pro jejich vlčata. Bohové ho však nevyslyšeli – a teď ho potrestali páskou na tlamě, která mu způsobuje šílenou bolest a on se nezmůže ani na slovo.
To bylo vážně za trest. Co však mohl dělat? Bohům a jejich vůli se vzepřít nemohl.
Jenže co tohle bylo za vůli? Proč mu dali tenhle trest? Jistě, zprotivil se pravidlům, ale byl jejich oblíbencem, nebylo to snad zřejmé? Obětoval jim vše – a jeho vlčata si vzala k sobě, jistě, protože byl tak výjimečný.
Ale působilo mu to nesmírně mnoho bolesti. Nenáviděl ten pocit. A věděl, že to nikdy nebude lepší. Chtěl je zpátky – stejně jako chtěl zpátky svůj hlas.
Rozešel se domovem, ale všichni od něho odvraceli tváře – poznával jich mnoho, ale oni jako by nechtělo poznat jeho. Bylo to nefér. Neudělal přeci nic tak špatného. On byl lepší než Rávka, proč se od něho tedy odvraceli.
Dokonce i jeho otec – tedy jeden z nich. Ten, kterého měl Morgoth nejraději. I on se od něho odvracel.
Chtěl tohle napravit? Ale šlo to vůbec? Všichni se chovali jako by byl heretik. A vlastně byl. Měli ho vyhnat, přesto tu stál a kráčel mezi nimi jako by byl neposkvrněný. Tak to být nemělo. Bylo možné, že to, čím se provinil, nebyla Rávka? Udělal ještě něco zač ho všichni odsuzovali? Ale co? To byla otázka na kterou Morgoth neznal odpověd, protože se snažil probrat se svými vzpomínkami, ale nic se mu nevybavovalo. Nic, co by mohl říct, nebo co by mohl namítnout – zvlášt protože nemohl mluvit. Hm, bylo to převelice omezující. Co měl asi se svou neschopností dělat, jak se mohl ptát a jak to všechno mohl napravit, když mu nikdo nic neřekl.
Když došel k mámě, k jeho laskavé mamince, i ta se tvářila jako by svého syna nikdy neviděla. Bylo to zničující, ale Gotha to vlastně nepřekvapilo.
Tvářili se jako by provedl něco hrozného, ale on přeci věděl, že byl vždy jiný. Že v něm dlelo něco temného, něco, čemu by jeho rodina a jeho přátelé nerozuměli. Možná to konečně spatřili? Ten cípeček temnoty, který vždy alespoň malinko prosakoval na povrch. Věděl, že s ním bylo něco špatně. A teď to asi věděli i ostatní. Nebylo to svým způsobem osovobozující?
Nemohl se ani usmát, tak moc ho tlama bolela, ale uvědomil se, že tahle lekce od Bohů mu měla ukázat něco jiného.
To, že se neměl bát sám sebe. To, že byl lepší než všichni ostatní. Proto neměl používat svůj hlas, proto se neměl obhajovat. Protože k obhajobě nebyl důvod. Byl prostě lepší než ostatní. Jeho temnota možná nebyla tak špatná, jak si myslel. Anebo, pokud byla, pak se mu Bohové snažili ukázat, že to byla jeho součást. A že skrývat ji nebylo k ničemu. Samozřejmě, že nebylo. Všichni to teď viděli. Všichni to viděli a všichni se od něho odvraceli, ale jemu to nemohlo být lhostejnější. Nechtěli ho takového, nechtěli ho poničeného, ale jeho Bohové s ním stále byli, stále je cítil blízko. Věděl, že byli milosrdní, že tohle byla lekce, kterou potřeboval, přesto byla bolestivá. Ta bolest z tlamy se rozlévala celým jeho tělem.
To měl za všechna ta sladká slova a za všechny ty lži do kterých všechny kolem sebe balil jako do hedvábného papíru. Měl si uvědomit, že se neměl bát sám sebe a svých temných tužeb.
Měl se jim podvolit.
Bylo to jasné. To chápal. Bylo to něco, co mu měli Bohové dát najevo dříve, ale nikdy dříve s ním tímto způsobem nekomunikovali. Teď se mu konečně ukázali a dali mu směr. Tedy… samozřejmě se mu neukázali doopravdy, ale on cítil jejich přítomnost a cítil, že tohle bylo něco, co potřeboval.
Když se nadechl, necítil nic jiného než svobodu. Cítil se dobře i přes veškerou bolest.
Byl tady, aby se naučil přijmout sám sebe. A hodlal to dovést ke vší dokonalosti, kterou si jeho Bohové budou žádat. Byl koneckonců jejich pokorný služebník. Jen musel splnit jejich úkol – a ač jen matně tušil, co se po něm chtělo, nemínil se držet zpět.

Říjen 9/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se usmál a podíval se směrem, který Rigel naznačoval jako by plánoval, že se tam velmi brzy vydá. Pokud však mluvil pravdu, možná to nebylo tak daleko od jeho nové smečky. Hm, na tom bych také měl zapracovat, pomyslel si zamyšleně, přeci jen chtěl tu smečku pro sebe a zatím tady vysedával a nic nedělal. Musel začít. Ale s Rigelem si tak zvláštně rozuměl - a dokonce si od něho nechal uplést i věneček. Proč se s ním choval jako roztomilá vlčice?
"Možná jsi narazil na ty špatné Bohy," poznamenal Morgoth a potřásl hlavou. "Neglorifikuji je moc, neglorifikuji je dost," opravil svého přítele. "Moji Bohové ti ukáží pravdu světa, když jim daruješ krev. Nepřijde mi to jako tak nesnesitelná oběť," pronesl a usmál se. Už dlouho svým Bohům žádnou krev nedal.
"Nevím, jaké Bohy si poznal, ale v mém světě bys nikdy nebyl patolízal," ujistil ho Morgoth.
Připojil se k němu i s tím věnečkem na hlavě. Zaujatě ho poslouchal a přikyvoval, když mu říkal o Chcance. "Na Sever se mi v zimě zrovna dvakrát nechce, mám moc jemný kožich, ale co bych pro tebe neudělal," uchechtl se. Znali se krátce, a přesto mu připadalo jako by se znali celý život.

Říjen 8/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se nad tím zamyslel, ale musel uznat, že Rigel měl point. Ne, fakt nechtěl být obětina. "Máš pravdu, moje krev je příliš cenná. Musíme sehnat jiné obětiny. Spoustu jiných obětin. Hm, bude jich tolik, že na jejich těla budeme potřebovat jámu," zamručel - až příliš spokojeně na to, že se tady bavili o jámě na mrtvoly. Ale život už byl takový. Morgoth prostě nikdy nebyl úplně mentálně v pořádku a to, že si teď našel podobně švihnutého vlka jen vypovídalo o tom, že do Gallirejských vod musely pronikat nějaké toxické látky, které těmhle dvěma poškodil mozek. Jinak to prostě nebylo možné.
Na poznámku o bozích byl však Morgoth citlivý. "Na něco se tě zeptám, ano? Proč by bylo pro tebe tak špatné věřit tomu, že existují bytosti, jenž řídí tvůj život, že bdí nad tebou a nad tvým osudem a že za to požadují něco na oplátku? Je to tak neuvěřitelné ve světě, kde vlkům rostou křídla a rohy za to, že dáš nějakému pseudobohovi pár kamenů?" zeptal se Rigela překvapivě při smyslech. Rád by řekl, že ty houby ještě fungují, ale jejich účinek byl dávno pryč a jemu nezbylo nic jiného než koukat na to, co to sakra Rigel dělal s těma packama.
Věnec mu nakonec skončil na hlavě. A opravdu mu slušel! Barvy podzimního listí hezky komplimentovaly jeho plavou srst. Ležel na zádech jako samice, když se k němu Rigel přitiskl a hleděl mu do očí. V tu chvíli k němu Morgoth necítil nic jiného než čistou náklonost. Chtěl něco říct, chtěl něco víc, ale- Rigel se odvrátil a přerušil tak cokoliv, co mezi nimi bylo.
Morgoth se sebral ze země, věneček stále na hlavě.
"Tak jo. Lylwelin a nějakej směšnej vlk, půjdu s tebou," slíbil Rigelovi. "Ale vlčata zabíjet nebudu," dodal, protože to nemohl. Ne po tom, co ta jeho zemřela.

Říjen 7/10 • Rigelína Balerína

Morgoth si neuvědomoval, že měl být rád. Kdyby mu to Rigel nepřipomněl, asi by prostě byl dál zklamaný z toho, že mu jeho krev nechutná, takhle si alespoň zdánlivě uvědomoval, že vy asi neměl Rigelovi dovolit, aby ho zakousl. "Hm, asi máš pravdu. Nechci, abys mě zakousl,"zabručel Goth. "Ale doufal jsem, no, že ti moje krev bude chutnat, chápeš? Že to bude to nejlepší, co jsi kdy ochutnal, nejlépe i lepší než ty houby. Prostě jako božská mana, chápeš?" ptal se Rigela. Byla t o dlouhá věta do které se Morgoth lehce zamotával, ale jeho slova překvapivě dávala dokonce smysl. Místy.
"Nechci, abys mě zakousl," zopakoval a vzhlédl k němu. Měl neodolatelnou chuť se k němu přitisknout ještě více - více v partnerském slova smyslu, ale věděl, že vlci tady nebyli tak... otevření fyzickému vztahu s jiným vlkem. Morgoth by se nebránil ničemu. To uvědomění ho zanechalo na spokojeném obláčku. Možná se mu motala hlava a zrak měl zamlžený, možná se mu dělalo zle od žaludku, ale bylo mu to skoro jedno. Svět ztrácel své veselé barvy, ale on se jich držel zuby nehty.
"Proč by ne? K čemu je svět plný neznabohů?" zeptal se Morgoth a olízl si přední zuby jako by na nich toužil mít krev - přestože on jí nikdy neokusil. Všechna krev patřila Bohům.
"Souhlasím. Jestli máš seznam, mohu ti s ním trochu pomoci," poznamenal Morgoth. Byl skoro při smyslech, ale nechtěl si to přiznávat. Bylo jednodušší předstírat, že jeho mysl byla stále zmámená.

Říjen 6/10 • Rigelína Balerína

Morgoth ani v nejmenším netušil k čemu se schyluje, ať už to bylo cokoliv, v tomhle stavu mu nezáleželo na ničem. I kdyby ho Rigel zabil, pravděpodobně by to přivítal s otevřenou náručí. Svět se zdál tak skvělý, tak krásně lesklý a barevný! Co že to ten Rigel chtěl? Aby vyplázl jazyk? Ach, to znělo tak necudně!
"Mhm, jak si přeješ," broukl jen, ale to už si Rigel posloužil a ochutnával jeho krev jako by to byla zcela běžná záležitost... a nebyla? Morgoth cítil svou krev v tlamě - byla hořká a nedobrá, ale co mohl vědět, jak chutnala tomuhle cizinci?
Hm, tak nic, podle všeho byla odporná. Pche, jak to vůbec mohl říct!
"Abys věděl," zamručel Morgoth s povytaženým jazýčkem ze kterého stále kapala krev - ale... on necítil žádnou bolest. Zvláštní. Vážně to nebolelo? Nebo byl jen překvapivě otupělý. Asi se nebylo čemu divit. Ty houby na ně měly vážně zvláštní účinky. Kde, že je Rigel sakra vzal? "Hm, abys věděl," zopakoval Morgoth, když mu došlo, že chtěl vlastně něco říct. "Moje krev je jako mana. Víš vůbec, co je to mana? Mana je vááážně dobrá věc, víš?" mručel Morgoth, který musel bránit chuť své krve. Přeci si jí nenechá pomluvit. Byla to moc dobrá krev!
"Škoda. Docela bych někoho obětoval," zamručel Morgoth zklamaně a přitiskl se k šedému blíže. Jeho intimní blízkost mu byla překvapivě příjemná. A jak pěkně jeho šedivý kožich hřál! Jižanovi se to velmi zamlouvalo, protože už bylo poměrně chladno a větrno.
"Mě to vůbec nevadí. Je tady pěkně, nemyslíš? Podívej se, jak je tu pěkně," broukal Morgoth a zachumlal se Rigelovi do srsti ještě více. Kdyby byl blecha, už by tam bydlel. Znělo to náramně dobře.
"Tak jo. Můžu se přidat?" zeptal se Rigela a vzhlédl k němu. Zabíjet? Proč by ne? Bylo to jako by zlo, které pečlivě skrýval před ostatními účinkem hub krásně vyplouvalo na povrch. Zvlášť s někým jako byl Rigel, který nebyl zrovna dobrák. Ještě štěstí, že ho Morgoth potkal.