Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 4/10 * Rigelka

Morgoth s radostí spořádal rybu, kterou pochopitelně nemohl obětovat Bohům. V tu chvíli mu to ani tolik nevadilo, jen si nacpal břicho večeří, kterou mu Rigel tak ochotně přinesl. Šel by si lehnout. Ne, šel by se zahřát. Packy ho stále mrzly, ale bylo zvláštní, že mu to zase tolik nevadilo. Jindy by se asi více obával o své zdraví, ale měl skoro pocit, že to, že stál dobrých deset minut v ledové vodě ho vůbec nijak nepoznamenalo.
Když se Rigel zeptal, co je za den, Morgoth se nad tím musel zamyslet, aby zvládl odpovědět. Vlastně nevěděl. "Hm, máš pravdu. To je trochu divné," přitakal světlý vlk zamyšleně. "Nedivil bych se, kdyby to bylo dílo magie. Slyšel jsem, že se tyhle věci dějí," poznamenal a zamračeně si Rigela přejel pohledem.
"Jak bych to asi udělal? Ne, nemůžu za to. Doteď jsem si ani nevšiml, že se čas nemění. To ty jsi na to upozornil. Třeba za to můžeš ty," prohlásil Morgoth, ale to netušil, jak moc se tím Rigela mohl dotknout. Nějak mu nedocházelo, jak moc velký odpor měl Rigel k magiím.

Listopad 3/10 * Rigelka

Morgoth se nepozastavil nad tím s jakým odporem Rigel pronesl, že bude muset hledat jinde. Evidentně měl něco proti magiím. Morgoth by se vyptával, co přesně mu magie udělaly, ale místo toho, aby měl plnou tlamu otázek, tak drkotal zuby, když vstoupil do ledové řeky. Proč si prostě neulovil nějakou koroptev na břehu?! Litoval všech svých životních rozhodnutí, když tam stál v té vodě, která byla tak ledová, že asi během pěti vteřin přestal cítit svoje tlapky.
Rigel nebyl nutně lepší lovec, měl však lepší predispozice pro zimu. Evidentně ho chlad vody vůbec v ničem nebrzdil. A ještě ke všemu se mu povedlo ulovit lososa! Morgoth se snažil neplašit ryby, to za něho však svedl Rigel, který prošel těsně kolem něho. A všechny ryby mu tak úspěšně vyplašil. Možná si dá k večeři Rigela, napadlo ho, když ho šedý míjel a hodil si svojí rybu na zem.
"Díky," zabručel Morgoth, když prohlásil, že vypadá v té vodě tragicky. Vypadal. Ale musel na to poukazovat?
Rybu mu nechal. To jediné trochu pomohlo. Morgoth rád a velmi ochotně vylezl z vody. Nebyla to úleva, protože zima mu byla stejně, ale aspoň už nebyl v té ledárně. "Ne, vážně. Díky," řekl už smířlivěji, když mu Rigel nechal rybu - a ač si ulovil vzápětí jinou, stejně mu nechal svůj první úlovek do kterého se Morgoth hladově pustil.
Rigel si od něho držel odstup, toho si Morgoth všiml hned, ale nic na to neřekl. Ani si nevšiml, že se třese zimou. Bude potřebovat zahřát - a měl pocit, že Rigel se k němu už nepřiblíží ani na krok. Nejspíše měl něco proti vztahům stejného pohlaví, ale Morgothovi tyhle věci nikdy příliš nedocházely, protože vyrostl ve společnosti, kde na ničem takovém nezáleželo. Každý mohl být s každým. Nic na tom nebylo špatného.
"Kam se chystáš potom?" zeptal se Morgoth nakonec, když z lososa nezbylo nic jiného než pár kostí u jeho promrzlých pacek.

Listopad 2/10 * Rigelka

Morgoth se pobaveně zasmál a zakroutil nad Rigelovými slovy hlavou. "Ne, mozkový nedostatek mě k tomu fakt nesvádí. Asi bys mluvil jinak, kdybys viděl, jaký je život na poušti a kdybys chápal, jak těžké je tam přežít. Jen z milosti Bohů se nám vede nadmíru dobře," vysvětloval vlkovi, který - podle Morgothova skromného odhadu - byl ze severu. Měl hustou srst a vypadal opravdu příjemně hřejivě. Morgoth by se nebál říct, že vypadal prostě tak nějak... teple.
Morgoth se nad jeho slovy zamyslel - a přemýšlel opravdu dlouho. "Ne, s každým ne," řekl nakonec. "Ale ty se mi docela líbíš, a tak se u mě asi projevuje moje mazlivá stránka," poznamenal pobaveně. Možná to bylo těma houbama. Rád by si myslel, že to bylo těma houbama, ale věděl - v hloubi svojí zkažené duše - že tohle byl prostě on. Vlk, který si zahrával úplně s každým a koketoval s kýmkoliv, kdo od něho neutekl. Ostatně i jeho vlastní sestra se stala objektem jeho touhy. Bylo něco divného na tom, že to byl tenhle random vlk? Ne. Morgothovi se prostě líbil. Na tom nebylo nic špatného.
"A nemůžeš?" prohodil. "Znám vlky, kteří tady se svou magií dokáží leccos. A mě by se taková změna počasí vážně hodila," prohlásil a zamával ocasem. Vydali se k řece. Bylo už chladno a Morgoth by ocenil Rigelovu příjemně teplou blízkost, ale on místo toho skočil do ledové řeky. Morgoth nakrčil nos a díval se na něho jako na blázna.
"Hmm, asi by ode mě nebylo pěkné, kdybych nechal celou práci na tobě, co?" zamručel, ale nezdálo se, že by se chtěl pohnout směrem k vodě - jenže si uvědomoval, že se na něho Rigel s jídlem mohl vykašlat a on už byl pořádně vyhladovělý, a tak ho prostě následoval. S lovem ryb měl dobrou zkušenost, a tak věděl, co a jak. Stačilo jen počkat. Jak hrozné to mohlo být?

Morgoth se na Rigela dlouze zadíval. Jindy by každého přesvědčoval, že jeho Bohové jsou ti nejlepší a nejmoudřejší. Že je třeba jim prokazovat náležitou úctu, a tak dále. Ale upřímně? Vůči Rigelovi byl překvapivě tolerantní. Bylo by mu nejspíše jedno, kdyby jeho Bohy pomluvil. Měl s ním zvláštní pocit sounáležitosti.
"To, že daruji krev svých úlovků přeci neznamená, že se nesoustředím na sebe a na své plány. Znamená to, že věřím tomu, že Bohové posvětí mou cestu a že mě budou následovat," řekl mu klidně.
"A opravdu tě to zajímá, nebo se ptáš jenom tak?" zeptal se ho. Samozřejmě věděl, že Rigel by se neptal ze slušnosti. To málo už o vlkovi pochytil.
Zvláštně se mu líbil. Nemohl říct, že by s vlky nikdy dříve nebyl, ale Rigel se žádnému z nich nepodobal. Bylo možná o to zajímavější, že ho teď přitahoval.
"No, nemám nic proti procházce, jen možná budu potřebovat zahřát," prohlásil pobaveně a vstal. "Nemůžeš očekávat, že vlk z pouště v tomhle počasí prostě přežije jako by nic," poznamenal.

1000 slov ✔ 1/2

Morgoth si neuvědomoval svou smrt. Ani nemohl. To, co se stalo, zůstalo ve světě, který byl reálný. To, kde se ocitl on, byl svět mezi světy. Prázdno. A přesto tohle místo, které nemělo existovat připomínalo domov.
Nadechl se horkého pouštního vzduchu, aniž by si uvědomoval bolest, kterou cítil v okolí tlamy. Asi se jen škrábl, ano, to jistě bylo ono. Nic jiného. Byl doma. Vlastně nemohl být šťastnější. Nechtěl své jistoty nikdy opouštět, odešel jen kvůli Morghaně.
Z jakéhosi sladkého opojení, které asi na vteřinu pocítil, ho vytrhl hlas jeho sestry, který by poznal kdekoliv. I kdyby ohluchl, nejspíše by poznal její vibraci a věděl by, že k němu mluví právě ona. Miloval jí. Tak moc.
Ale její hlas nejevil známky žádné zamilovanosti. Zněla naštvaně, dokonce vztekle. A obviňovala ho z něčeho, co provedl.
Morgoth se překvapeně zarazil, ale když se chtěl na něco zeptat, nezmohl se ani na slovo. Bolelo to. Bylo to jako by něco svíralo jeho tlamu a rozdíralo to kůži do masa.
Co provedl?
Morgoth tušil, co provedl, přesto nemohl nic říct. Nemohl se bránit, nemohl udělat vůbec nic. A tak tam jen stál, zatímco Morghana se k němu otočila zády a šla… kam asi šla? Za kým šla? Našla si místo něho někoho jiného? Ta představa byla nesnesitelná. Jak jí však měl utěšit svým medovým hlasem, když nemohl říct ani slovo?
Nikdy si neuvědomoval, jak moc se spoléhal na své hlasivky a na to, že dovede každého uchlácholit. Asi to bylo znamení od Bohů, že si měl poradit jinak. Ostatně nepotřeboval ani znamení ohledně čeho na něho Morghana byla naštvaná. Bylo to kvůli Rávce. Kvůli tomu, že se zprotivil jejich pravidlům, ale to přeci jistě dokáže napravit, no ne? Jenže jak? Když nemůže vysvětlit vůbec nic. Nemohl mluvit. Na to nezapomínal, přesto to však stále zkoušel. Jen tak, otevírat tlamu.
Možná pro něho ostatní budou mít pochopení, ale pokud věděli o Rávce, pak neměl šanci. Nikdy to nevysvětli, zvlášť ne beze slov.
Omluvil by se vůbec? Jak by to Ghaně vysvětlil?
Dělal to přeci pro ně – pro jejich vlčata. Bohové ho však nevyslyšeli – a teď ho potrestali páskou na tlamě, která mu způsobuje šílenou bolest a on se nezmůže ani na slovo.
To bylo vážně za trest. Co však mohl dělat? Bohům a jejich vůli se vzepřít nemohl.
Jenže co tohle bylo za vůli? Proč mu dali tenhle trest? Jistě, zprotivil se pravidlům, ale byl jejich oblíbencem, nebylo to snad zřejmé? Obětoval jim vše – a jeho vlčata si vzala k sobě, jistě, protože byl tak výjimečný.
Ale působilo mu to nesmírně mnoho bolesti. Nenáviděl ten pocit. A věděl, že to nikdy nebude lepší. Chtěl je zpátky – stejně jako chtěl zpátky svůj hlas.
Rozešel se domovem, ale všichni od něho odvraceli tváře – poznával jich mnoho, ale oni jako by nechtělo poznat jeho. Bylo to nefér. Neudělal přeci nic tak špatného. On byl lepší než Rávka, proč se od něho tedy odvraceli.
Dokonce i jeho otec – tedy jeden z nich. Ten, kterého měl Morgoth nejraději. I on se od něho odvracel.
Chtěl tohle napravit? Ale šlo to vůbec? Všichni se chovali jako by byl heretik. A vlastně byl. Měli ho vyhnat, přesto tu stál a kráčel mezi nimi jako by byl neposkvrněný. Tak to být nemělo. Bylo možné, že to, čím se provinil, nebyla Rávka? Udělal ještě něco zač ho všichni odsuzovali? Ale co? To byla otázka na kterou Morgoth neznal odpověd, protože se snažil probrat se svými vzpomínkami, ale nic se mu nevybavovalo. Nic, co by mohl říct, nebo co by mohl namítnout – zvlášt protože nemohl mluvit. Hm, bylo to převelice omezující. Co měl asi se svou neschopností dělat, jak se mohl ptát a jak to všechno mohl napravit, když mu nikdo nic neřekl.
Když došel k mámě, k jeho laskavé mamince, i ta se tvářila jako by svého syna nikdy neviděla. Bylo to zničující, ale Gotha to vlastně nepřekvapilo.
Tvářili se jako by provedl něco hrozného, ale on přeci věděl, že byl vždy jiný. Že v něm dlelo něco temného, něco, čemu by jeho rodina a jeho přátelé nerozuměli. Možná to konečně spatřili? Ten cípeček temnoty, který vždy alespoň malinko prosakoval na povrch. Věděl, že s ním bylo něco špatně. A teď to asi věděli i ostatní. Nebylo to svým způsobem osovobozující?
Nemohl se ani usmát, tak moc ho tlama bolela, ale uvědomil se, že tahle lekce od Bohů mu měla ukázat něco jiného.
To, že se neměl bát sám sebe. To, že byl lepší než všichni ostatní. Proto neměl používat svůj hlas, proto se neměl obhajovat. Protože k obhajobě nebyl důvod. Byl prostě lepší než ostatní. Jeho temnota možná nebyla tak špatná, jak si myslel. Anebo, pokud byla, pak se mu Bohové snažili ukázat, že to byla jeho součást. A že skrývat ji nebylo k ničemu. Samozřejmě, že nebylo. Všichni to teď viděli. Všichni to viděli a všichni se od něho odvraceli, ale jemu to nemohlo být lhostejnější. Nechtěli ho takového, nechtěli ho poničeného, ale jeho Bohové s ním stále byli, stále je cítil blízko. Věděl, že byli milosrdní, že tohle byla lekce, kterou potřeboval, přesto byla bolestivá. Ta bolest z tlamy se rozlévala celým jeho tělem.
To měl za všechna ta sladká slova a za všechny ty lži do kterých všechny kolem sebe balil jako do hedvábného papíru. Měl si uvědomit, že se neměl bát sám sebe a svých temných tužeb.
Měl se jim podvolit.
Bylo to jasné. To chápal. Bylo to něco, co mu měli Bohové dát najevo dříve, ale nikdy dříve s ním tímto způsobem nekomunikovali. Teď se mu konečně ukázali a dali mu směr. Tedy… samozřejmě se mu neukázali doopravdy, ale on cítil jejich přítomnost a cítil, že tohle bylo něco, co potřeboval.
Když se nadechl, necítil nic jiného než svobodu. Cítil se dobře i přes veškerou bolest.
Byl tady, aby se naučil přijmout sám sebe. A hodlal to dovést ke vší dokonalosti, kterou si jeho Bohové budou žádat. Byl koneckonců jejich pokorný služebník. Jen musel splnit jejich úkol – a ač jen matně tušil, co se po něm chtělo, nemínil se držet zpět.

Říjen 9/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se usmál a podíval se směrem, který Rigel naznačoval jako by plánoval, že se tam velmi brzy vydá. Pokud však mluvil pravdu, možná to nebylo tak daleko od jeho nové smečky. Hm, na tom bych také měl zapracovat, pomyslel si zamyšleně, přeci jen chtěl tu smečku pro sebe a zatím tady vysedával a nic nedělal. Musel začít. Ale s Rigelem si tak zvláštně rozuměl - a dokonce si od něho nechal uplést i věneček. Proč se s ním choval jako roztomilá vlčice?
"Možná jsi narazil na ty špatné Bohy," poznamenal Morgoth a potřásl hlavou. "Neglorifikuji je moc, neglorifikuji je dost," opravil svého přítele. "Moji Bohové ti ukáží pravdu světa, když jim daruješ krev. Nepřijde mi to jako tak nesnesitelná oběť," pronesl a usmál se. Už dlouho svým Bohům žádnou krev nedal.
"Nevím, jaké Bohy si poznal, ale v mém světě bys nikdy nebyl patolízal," ujistil ho Morgoth.
Připojil se k němu i s tím věnečkem na hlavě. Zaujatě ho poslouchal a přikyvoval, když mu říkal o Chcance. "Na Sever se mi v zimě zrovna dvakrát nechce, mám moc jemný kožich, ale co bych pro tebe neudělal," uchechtl se. Znali se krátce, a přesto mu připadalo jako by se znali celý život.

Říjen 8/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se nad tím zamyslel, ale musel uznat, že Rigel měl point. Ne, fakt nechtěl být obětina. "Máš pravdu, moje krev je příliš cenná. Musíme sehnat jiné obětiny. Spoustu jiných obětin. Hm, bude jich tolik, že na jejich těla budeme potřebovat jámu," zamručel - až příliš spokojeně na to, že se tady bavili o jámě na mrtvoly. Ale život už byl takový. Morgoth prostě nikdy nebyl úplně mentálně v pořádku a to, že si teď našel podobně švihnutého vlka jen vypovídalo o tom, že do Gallirejských vod musely pronikat nějaké toxické látky, které těmhle dvěma poškodil mozek. Jinak to prostě nebylo možné.
Na poznámku o bozích byl však Morgoth citlivý. "Na něco se tě zeptám, ano? Proč by bylo pro tebe tak špatné věřit tomu, že existují bytosti, jenž řídí tvůj život, že bdí nad tebou a nad tvým osudem a že za to požadují něco na oplátku? Je to tak neuvěřitelné ve světě, kde vlkům rostou křídla a rohy za to, že dáš nějakému pseudobohovi pár kamenů?" zeptal se Rigela překvapivě při smyslech. Rád by řekl, že ty houby ještě fungují, ale jejich účinek byl dávno pryč a jemu nezbylo nic jiného než koukat na to, co to sakra Rigel dělal s těma packama.
Věnec mu nakonec skončil na hlavě. A opravdu mu slušel! Barvy podzimního listí hezky komplimentovaly jeho plavou srst. Ležel na zádech jako samice, když se k němu Rigel přitiskl a hleděl mu do očí. V tu chvíli k němu Morgoth necítil nic jiného než čistou náklonost. Chtěl něco říct, chtěl něco víc, ale- Rigel se odvrátil a přerušil tak cokoliv, co mezi nimi bylo.
Morgoth se sebral ze země, věneček stále na hlavě.
"Tak jo. Lylwelin a nějakej směšnej vlk, půjdu s tebou," slíbil Rigelovi. "Ale vlčata zabíjet nebudu," dodal, protože to nemohl. Ne po tom, co ta jeho zemřela.

Říjen 7/10 • Rigelína Balerína

Morgoth si neuvědomoval, že měl být rád. Kdyby mu to Rigel nepřipomněl, asi by prostě byl dál zklamaný z toho, že mu jeho krev nechutná, takhle si alespoň zdánlivě uvědomoval, že vy asi neměl Rigelovi dovolit, aby ho zakousl. "Hm, asi máš pravdu. Nechci, abys mě zakousl,"zabručel Goth. "Ale doufal jsem, no, že ti moje krev bude chutnat, chápeš? Že to bude to nejlepší, co jsi kdy ochutnal, nejlépe i lepší než ty houby. Prostě jako božská mana, chápeš?" ptal se Rigela. Byla t o dlouhá věta do které se Morgoth lehce zamotával, ale jeho slova překvapivě dávala dokonce smysl. Místy.
"Nechci, abys mě zakousl," zopakoval a vzhlédl k němu. Měl neodolatelnou chuť se k němu přitisknout ještě více - více v partnerském slova smyslu, ale věděl, že vlci tady nebyli tak... otevření fyzickému vztahu s jiným vlkem. Morgoth by se nebránil ničemu. To uvědomění ho zanechalo na spokojeném obláčku. Možná se mu motala hlava a zrak měl zamlžený, možná se mu dělalo zle od žaludku, ale bylo mu to skoro jedno. Svět ztrácel své veselé barvy, ale on se jich držel zuby nehty.
"Proč by ne? K čemu je svět plný neznabohů?" zeptal se Morgoth a olízl si přední zuby jako by na nich toužil mít krev - přestože on jí nikdy neokusil. Všechna krev patřila Bohům.
"Souhlasím. Jestli máš seznam, mohu ti s ním trochu pomoci," poznamenal Morgoth. Byl skoro při smyslech, ale nechtěl si to přiznávat. Bylo jednodušší předstírat, že jeho mysl byla stále zmámená.

Říjen 6/10 • Rigelína Balerína

Morgoth ani v nejmenším netušil k čemu se schyluje, ať už to bylo cokoliv, v tomhle stavu mu nezáleželo na ničem. I kdyby ho Rigel zabil, pravděpodobně by to přivítal s otevřenou náručí. Svět se zdál tak skvělý, tak krásně lesklý a barevný! Co že to ten Rigel chtěl? Aby vyplázl jazyk? Ach, to znělo tak necudně!
"Mhm, jak si přeješ," broukl jen, ale to už si Rigel posloužil a ochutnával jeho krev jako by to byla zcela běžná záležitost... a nebyla? Morgoth cítil svou krev v tlamě - byla hořká a nedobrá, ale co mohl vědět, jak chutnala tomuhle cizinci?
Hm, tak nic, podle všeho byla odporná. Pche, jak to vůbec mohl říct!
"Abys věděl," zamručel Morgoth s povytaženým jazýčkem ze kterého stále kapala krev - ale... on necítil žádnou bolest. Zvláštní. Vážně to nebolelo? Nebo byl jen překvapivě otupělý. Asi se nebylo čemu divit. Ty houby na ně měly vážně zvláštní účinky. Kde, že je Rigel sakra vzal? "Hm, abys věděl," zopakoval Morgoth, když mu došlo, že chtěl vlastně něco říct. "Moje krev je jako mana. Víš vůbec, co je to mana? Mana je vááážně dobrá věc, víš?" mručel Morgoth, který musel bránit chuť své krve. Přeci si jí nenechá pomluvit. Byla to moc dobrá krev!
"Škoda. Docela bych někoho obětoval," zamručel Morgoth zklamaně a přitiskl se k šedému blíže. Jeho intimní blízkost mu byla překvapivě příjemná. A jak pěkně jeho šedivý kožich hřál! Jižanovi se to velmi zamlouvalo, protože už bylo poměrně chladno a větrno.
"Mě to vůbec nevadí. Je tady pěkně, nemyslíš? Podívej se, jak je tu pěkně," broukal Morgoth a zachumlal se Rigelovi do srsti ještě více. Kdyby byl blecha, už by tam bydlel. Znělo to náramně dobře.
"Tak jo. Můžu se přidat?" zeptal se Rigela a vzhlédl k němu. Zabíjet? Proč by ne? Bylo to jako by zlo, které pečlivě skrýval před ostatními účinkem hub krásně vyplouvalo na povrch. Zvlášť s někým jako byl Rigel, který nebyl zrovna dobrák. Ještě štěstí, že ho Morgoth potkal.

Říjen 5/10 • Rigelína Balerína

Morgoth se motal. Ještě, že ležel. Bylo to dobře, protože jeho packy se zvláštně třásly a on nechápal proč. Svět byl náhle mnohem barevnější, přívětivější. Jako kdyby spatřil Pravdu a konečně pochopil, co je smysl života. Bylo to tohle. Tenhle sladký pocit, který cítil ve svém žaludku a ve své tlamě.
"Jo. Jak chutná moje krev?" ptal se Rigela a nastavoval mu krk jako by doufal, že ho šedý kousne. Možná v to opravdu doufal? Možná toužil po trochu tohohle fyzického kontaktu. A Rigel se k němu zrovna tak tiskl, mazlil se jako malé kotě, dokud nevyskočil na všechny čtyři - vydrželo mu to jen chvíli, ani jeho končetiny neudržely a svalil se k němu do listí.
"Jim? Stačí mě," zavrněl Morgoth a otřel se o vlka, který se nad něčím tak hrozně rozčiloval.
"Mhmh, moje krev," přitakal světlý a nechal šedého, aby se k němu znovu naklonil a tiskl ho zuby. Byl to tak jemný stisk jako by Rigel žádné zuby ani neměl. Morgoth chtěl víc. Chtěl ho celého.
Nevěděl, jak k té myšlence dospěl, ale přesně po tom toužil, když se s ním motal celý svět a on si ani jedinkrát nevzpomněl na svojí spřízněnou duši. Tenhle vlk a jeho houby upoutaly celý jeho vesmír na tomhle místě a v tomhle listí.
"Já taky," vydechl Morgoth. "Půjdeš se mnou zabíjet?" ptal se. Chtěl někoho zoufale moc obětovat a darovat veškerou jeho krev Bohům - i když s tou částí by Rigel asi nesouhlasil.

Morgoth si mohl prstenu užívat jen chvíli. Než se stihnul zdejchnout i s vítězným výrazem ve tváři, vrhla se na něj Chiara i s Tristanem. Proti přesile Morgoth mnoho nezmohl - snažil se bránit, jak jen mohl, ale bylo to veskrze k ničemu. Byl sám proti dvěma vlkům, kteří se rvali jako posedlí. Chiara měla překvapivou sílu a s podporou Tristana světlý vlk neměl vůbec žádnou šanci, i kdyby použil všechnu magii, kterou měl.
Možná měl prsten, ale ne na dlouho. Tristan ho chtěl získat tak moc, že spolu s ním získal i Morgothovu čelist. Jeho tělo krvácelo. Bolelo. A on to nechápal. Byl požítkář, a tak nikdy nezažíval skutečnou fyzickou bolest, jen psychickou.
Jeho mysl byla zamžená, když mu Chiara s Tristanem zasazovali rány. Pomalu ztrácel síly a už mu jich nezbylo mnoho na to se bránit. A když se Tristan rozhodl skočit po prstenu, Morgoth povolil čelist, aby dal najevo, že Tristanovi v získání prstenu bránit nebude. Jenže Tristan si spolu s prstenem vzal i část jeho těla.
Morgoth cítil horkou krev, která se rozlévala po jeho světlé srsti. Ten pocit znal. Jeho tělo často pokrývala krev, jen nikdy ta krev nebyla jeho.
Ani nevnímal, kdy se pod ním podlomily nohy - ne, že by to Chiaru s Tristanem zajímalo. Rvaly se o prsten. Morgoth nemohl nic říct. Cítil jen ohromující bolest. Krvácel rychle. Měli vlci v těle vůbec tolik krve? Bolest byla ohromující, přesto jím však silně rezonovala jeho poslední myšlenka, než zcela ztratil vědomí.
Snad nás Bohové znovu spojí, má drahá Morghano...

//Morgoth mínus

Morgoth s překvapením sledoval, jak se Chiara vrhla po prstenu, který jí sklouzl z krku. Z jejího těla zároveň vyšel elektrický proud, kterému se vlk velmi snadno vyhnul - zkrátka uskočil. Jiní takové štěstí neměli. "Ale no tak, slečno Chiaro, přeci se nebudeme ukvapovat," prohlásil Morgoth medovým hlasem. Byl vždy velmi dobrým řečníkem, něco mu však říkalo, že jeho schopnosti mu ani v tomto případě k ničemu neprospějí. Tady asi byli už za chvílí, kdy se dalo vyjednávat. Proto se rozhodl k něčemu trochu jinému. Uchýlil se k magii. Věděl, že něco málo uměl, ale tentokrát se uchýlil k něčemu novému. Zkusil Chiarou pohnout, aby prsten sama odhalila a on ho mohl čapnout a uzmout si ho pro sebe. Bylo zvláštní, jak snadno mu to vyšlo. Jako by Chiara byla jeho loutkou, hezky se z prstenu odsunula a on už řetízek třímal v tlamě. Teď byl jeho!

Říjen 4/10 • Rigelína Balerína * Pohrajte si v napadaném listí. – 1 bod

Morgoth si dal těch pár hub, které mu Rigel nabídnul a velmi rychle pochopil, že ty houby budou možná jejich největším problémem. Rigel mu je možná nenabídl s úmyslem ho otrávit, ale v první chvíli se tak světlý vlk rozhodně cítil. Otráveně. Nejprve se mu zamotala hlava - ze které se zároveň vykouřil veškerý obsah jejich předchozí (a dost možná i budoucí) konverzace - pak se celý zakymácel. Barvy byly ostřejší - a nějakým záhadným způsobem zároveň utlumenější? A svět kolem něho byl divný... voněl jinak! A nebo se mu to jen zdálo? Proč mu připadalo, že jeho packy nebyly jeho? A měl ještě vůbec ocas? Pokusil se jím pohnout, ale šlo to ztěžka.
Zamrkal - ale zdálo se mu, že svět se ještě více rozzostřil. Rigel se kymácel - a nebo se kymácel Morgoth? Nebo celý svět? Kdo ví.
"Jó? Fakt jo?" zamumlal. Jeho jazyk byl dočista dřevěný a těžko se mu mluvilo. "Hehe, ale jo, domovní bratře, máš pravdu. Ty houby jsou paráda," prohlásil Morgoth. Bylo to docela divné oslovení, co? Ale Morgothovi to zase tolik nepřišlo. Pro něj byl skoro každý vlk bratrem.
Morgoth nevěděl, co měl Rigel v plánu když vstal a shodil ho do hromady listí, ale Morgoth se nebránil. Skončil na zádech a díval se do nebe, které bylo modré. Páni, tak jasně modré! A viděl... hvězdičky? Byly to vážně hvězdičky, nebo krásné světlušky, které poletovaly přímo před jeho očima? V listí sebou všeljak házel, ale Rigel ho do hromady následoval. "Země mě přímo miluje! Vidíš ty světlušky? To jsou Bohovéééé!" prohlásil Morgoth se smíchem a zadíval se na Rigela, který byl teď vedle něho. Šedý ho přidržel tlapkou - a páni! On ho... kousl? To se mu zvláštně líbilo. Jako by mu elektrický výboj projel celým tělem.
"Tak co? Jak chutná moje krev?" zeptal se šedivého a strčil do něho čumákem.

Morgothovi se ani trochu nelíbilo, že by si prsten měla nechat Chiara. Díval se na tu lesklou věcičku s nesmírným chtíčem. Jindy by byl možná gentleman, nebo by se alespoň snažil předstírat, že jím je, ale v téhle situaci to bylo něco docela jiného. Chtěl ten prsten pro sebe. Jenže zelenáč evidentně měl úplně stejnou touhu. A Chiara ostatně také. Všichni po tom prstenu zahořeli, a tak se schylovalo k něčemu nepěknému.
"Jak si jako přišel na to, že ho chceš nejvíc ty? Já ho chci taky," zavrčel Morgoth a přikrčil se. Byl ochotný se prát? Spíš ne, neměl rád fyzické konfrontace, ale kdyby na to došlo, byl ochotný jít přes mrtvoly. Kde se to v něm bralo? To sám nevěděl, bylo však zřejmé, že to nedopadne dobře. Ten prsten chtěli všichni. Podle pohledů bylo evidentní, že se nikdo nevzdá.
Starý vlk měl možná pravdu, ale jeho slova se jim všem dávno vykouřila z hlavy. Už na nich dávno nezáleželo. Morgothovi už vůbec. Od začátku chtěl tu věcičku pro sebe. Jak krásně by se na něm vyjímala!

//teleport z Ranských lesů
//(je to jen upravené, nové části jsem zvýraznila)
Morgoth vážně netušil, jak se tady objevil. Nebylo mu to zrovna dvakrát příjemné. Jeho tělo bylo přeneseno z jednoho místa na druhé a on mohl jen věřit tomu, že k tomu Bohové měli svůj vlastní důvod. Oddal se jim svým životem, a tak mohl doufat, že se mu to vyplatí. Byla to jeho jediná naděje. Ať se cítil, jakkoliv nepříjemně, vše z něho opadlo ve chvíli, kdy se rozhlédl po místě, ve kterém se ocitl.
Stanul na vršku hory v pustině, kolem viděl jen poušť. Domov, problesklo mu hlavou. Bylo to zvláštní. Neviděl v tomhle žádný důvod, přesto však vyčkával, co se bude dít. Třeba v něm Bohové konečně spatřili jeho oddanost a rozhodli se mu ukázat Pravdu.
Pravda byla trochu jiná. Přesto však necítil žádné zklamání, ba naopak.
Bohové si ho možná skutečně zavolali, ale trochu jinak, než čekal.
„Konečně se setkáváme, Morgothe,“ pronesl Život, který stanul za ním a hleděl na pískového vlka, který se rozhlížel po krajině a snažil se poznat, kde vlastně byl. Nejspíše to byla ta poušť, kde chvíli setrval s Ghanou a Caiem. Musel je najít.
Z těchto úvah ho vytrhl právě Život. A Morgoth se na něho otočil, protože to nebylo něco, co by čekal. Myslel si, že se prostě otočí a někam dojde. Třeba zpátky za Lilith – vždyť chtěli jít společně lovit. Už dlouho neskládal obětiny a teď tohle. Byl zmatený, protože nechápal, jak se tu octl, ale na druhou stranu necítil nic jiného než příjemné pocity, které se přelévaly přes jeho tělo jako příjemné vlny. To, že tu byl, muselo mít nějaký důvod. Morgotha to však v tu chvíli nemohlo zajímat méně. I kdyby za tím bylo cokoliv, nechtělo se mu odejít.
„Myslím, že se neznáme,“ poznamenal Morgoth.
„To neznáme,“ přikývl Život.
„Tak proč bychom se měli konečně setkávat?“ zeptal se zmateně. Nebojoval s těmi příjemnými pocity. Poddal se jim.
„Protože vím o všem, co se na Galliree šustne. A o tobě si šuškají i ptáčci tady na poušti,“ prohlásil Život.
„Vážně?“ Zamumlal Morgoth skoro ospale. Zdálo se mu to, nebo byl jeho pohled trochu rozzostřený? A všechno viděl tak narůžověle… co se to s ním dělo? „A kdo jsi?“
„Jsem Život,“ představil se vlk, který vypadal jako podzim. Inu, to mu mohlo dojít, kdyby se nad tím třeba jen zamyslel. Morgoth měl však svou mysl zamženou obláčkem naprosté spokojenosti. Uvědomil si však, že to byl ten vlk, o kterém mu vyprávěla Wizku, když sem poprvé přišel a obdařil jí výkladem o své víře.
„Těší mě. Já jsem Morgoth, ale to už víš. Má nějaký důvod, proč jsem tady?“ zeptal se. Mluvil pomalu, jako by jen těžko nacházel slova. Ale cítil se tak dobře! Tak se ještě nikdy v životě necítil. Snažil se vzpomenout si, co mu o tomhle vlkovi říkala Wizku. Cože to bylo? Že rozdával cenné věci jen tak? Ne. Ne, něco za to chtěl. Kytky? Nebo tak něco?
„Chtěl jsem tě poznat,“ prohlásil jen Život.
Aha, tak on ho chtěl poznat? Zajímavé. On nad tím nikdy takhle nepřemýšlel, ale kdyby věděl, jak krásné tohle místo je, vypravil by se sem už dávno.
„Tak se poznáváme,“ přikývl a roztomile se usmál. Snažil se soustředit, ale bylo to vážně těžké. Jeho tělo bylo jako z gumy. Nejraději by si tady lehnul a zůstal tady navždycky. A co kdyby to prostě udělal? Bylo by to vůbec nejlepší. Tak hezké pocity, které rozjasnily jeho nitro ještě nikdy nepocítil.
„Ale je pravda, že i já jsem o tobě něco málo slyšel. Prý máš rád květiny. Tady. Vezmi si jich, kolik uneseš,“ pronesl přátelsky a zavrtěl ocasem jako nějaké štěně. Život tím byl evidentně potěšen, protože se tak tvářil. Morgoth by dal Životovi vše na světě. Ten pocit, který v něm vyvolával rezonoval jeho tělem a dělal z něho beránka. Byl krotký a cítil přílivy laskavosti. Proto by věnoval Životovi všechno. Všechno všecičko. Jako by se úplně vymazalo, kým byl. Přesně tak se cítil. Morgoth nechtěl nic jiného, než Života potěšit.
„Páni, Morgothe, děkuji. To je od tebe velmi štědré. Ujišťuji tě, že i já se umím za takové dary odměnit. Na rozdíl od jiných bohů si totiž vážím těch, kteří mě uctívají,“ pronesl Život. Ta slova byla milá a nevinně pronesena. Za jiných okolností by v nich Morgoth spatřil urážku, ale v téhle chvíli to tak neviděl. Býval by přísahal, že Život je vůbec ten nejlepší Bůh a že žádný jiný neexistuje. Tak snadno by se zřekl své víry. Jen kvůli laskavosti, kterou v něm Život vyvolával. Myslel si o něm své – ale to v tomhle světě za Životových pravidel neexistovalo. Morgoth byl úplně jiný. Doslova jako vyměněný.
A tak by Morgoth zůstal navždy. Cítil se tak dobře, že zapomněl na vše, co ho trápilo. Dal by Životovi vše, vše by mu odsouhlasil a pohlížel by na něho s láskou, kterou cítil snad jen ke své sestře.
Kdyby nezmizel pryč, nic by ho z Narrských vršků nedostalo. Nikdy.

//teleport do Staré zříceniny