Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Svět kolem něho utichl. A pak se zbortil. Světlo, které ho udeřilo do očí bylo najednou všude kolem něho. Už nebyl doma. Vlastně... nebyl nikde.
"Slyšeli tě, Morgothe. Každé. Jedno. Slovo," pronesl Sibraith spokojeně - s těmi slovy se obmotal kolem jeho packy mnohem silněji. Ztuhnul. Ani se nepohnul. Bylo to jako by nikdy ani živý nebyl. Morgoth to však nevnímal - bylo to jen na okraji jeho vědomí. Stál tam a čekal. Vezmou si ho Bohové k sobě? Samozřejmě, že ne. Nenechali by ho projít tím vším jen proto, aby zemřel. Ne, ať byl jeho úděl jakýkoliv, měl žít. A byl připraven žít.
V tom přišla bolest. Jeho tělo se zmítalo v horkosti a v neutuchající bolesti. Cítil tlak na zádech a hlava bolela jako by se mu měla rozskočit. Možná to přeci jen byla smrt.
"Teď jsi sám. A pamatuj, co jsi slíbil. První krev bude jejich. Nebo jeho."
Ta slova nemohl pronést Sibraith, ale ozvala se v jeho hlavě. Když Morgoth otevřel oči, přísahal by, že ten had nikdy ani živý nebyl - přesto jako důkaz jeho existence mu zbyl obmotaný na pacce. Možná... aby mu vše připomínal až do samého konce.

//Básnička ✔

Konec cesty. Morgoth netušil, jak se ten konec měl projevit, ale neměl sebemenší obavy. To, co od něho Sibraith očekával bylo, aby ukázal svým Bohům, že je hoden. Že je lepší, než když vstoupil do tohoto světa, který byl vytvořen jen kvůli tomu, aby pochopil, že se celý svůj život ubíral špatným směrem. Teď byl silnější. Lepší. Tohle mělo svůj smysl.
Měl promluvit? Nebyl si tím jistým. Stačila myšlenka? Ne. Chtěl, aby byl jeho hlas slyšen a aby Bohové vzali vážně jeho přísahu. A když to byla přísaha, měla by nejspíše znít vznešeně a libozvučně, ale stále to byla přísaha. Přísaha, kterou bral nesmírně vážně. Ještě, že jeho hlas byl tak krásný.

"Vidím svět, který není svět, jen tmu bez tvého světla.
V krvi ctím svůj vlastní hřích, zní slova má smělá.

Slyším kroky, které jsou hlasitější, než ticho Smrti,
mé packy jejich kosti rozdrtí.

Bohové mlčí, ale slyší mě — v tom tichu, které dělí svět od stínu.
Mé srdce k nim se navrací, ne v prosbě — v síle, kterou teď přijmu.

Kdo první vstoupí do mé cesty, nechť padne a smyje všechny mé hříchy.
Ať temná krev se stane pečetí mé úlohy i mé pýchy.


Jeho kožich skrápěly slzy, bolest, kterou cítil byla nesmírná, ale všechna slova řekl obřadně jako přísahu svého nového já. To, co se odehrálo v tomto světě pro něho zůstane jako připomínka. Byl si jist, že nikdy nezapomene na to, co se mu Bohové rozhodli odhalit. Nebyla to Pravda - alespoň ne celá, věřil však, že tím, že mu Bohové věnují svou pozornost se ho snaží dovést k prozření. Co jiného to mělo znamenat?

Morgoth ta slova přijal. Sibraith ho ujišťoval, že svět kolem něho patří jen jemu, že se mu bude klanět každý, koho pozná, protože je lepší než všichni ostatní. Nesměl litovat svých rozhodnutí, která ho dovedla na tuhle cestu - ač to byla náruč Smrti, kterou v tuhle chvíli obdivoval. Neuvědomoval si to. Nezáleželo na tom.
Svět kolem něho se bortil. Písek zmizel - zmizelo i nebe a Morghana samotná, jen ozvěna jejího šepotu s ním ještě chvíli zůstávala. Už necítil bolest, necítil vůbec nic. Stál tam a zíral do prázdna. Všude kolem něho byla jen tma - neviděl si ani na špičku nosu. Cítil jen hadí tělo pevně obmotané kolem jeho packy.
"Došel jsi skoro na konec své cesty," zašeptal Sibraith tiše. Morgoth nevěděl, co to znamená, ale věděl, že byl připaven. Zůstal tiše stát a přemítal, co od něho Bohové teď očekávají. Jistě ho chtěli tímto vším provést z nějakého důvodu. Sibraith ho vedl, ale vše muselo vzejít z něho samého. Ano - to od něho Bohové bezpochyby čekali.

V tu chvíli se v Morgothovi něco zlomilo. Když jí tam viděl a když slyšel její slova, pochopil, že tohle není směr, kterým by chtěl kráčet. Neměl Morghanu utěšovat, neměl jí konejšit a ležet vedle ní, neměl přijímat ztrátu, kterou si oba procházeli. Nechtěl se vrátit k tomu, co bylo.
Nemohl jí to říct - a vlastně ani nechtěl. Ona mu mohla říkat všechny ty věci, Morgoth je však v hloubi duše odmítl. Bylo to směšné. Morghana neměla mít vlastní názor. Morghana byla jeho.
"Správně," zašeptal Sibraith. "Takhle si ji pamatuješ nejlépe. Tady tě odmítla a zachovala se k tobě jako by měla možnost volby. Jako by ti mohla vzdorovat," říkal mu Sibraith do ucha. Ani Morghana ho neviděla, ale zdálo se, že Morghana nevidí nic a nikoho. Jen tam ležela, celá od krve, a pronášela slova, která ho měla zranit - jeho se však ani nedotkla.
"Až ji znovu najdeš, nebudeš prosit. Ona se k tobě vrátí. Buď jako vlk, ne jako malé vlče, které žadoní o drobky její pozornosti. Ona ti patří a spolu s ní ti patří i celý svět."

Odraz se znovu změnil, ale Morgoth už to čekal. Had byl obmotán kolem jeho těla jako by byl připraven mu šeptat do ucha, ale nebylo to nutné. Morgoth stanul v okamžiku svého života, který toužil vytěsnit až na úplný okraj svého vědomí. Tohle bylo místo, kde nechtěl být, a přesto mu musel čelit.
Morghana ležela v písku, ztrhaná, unavená, od krve - s břichem slehlým a prázdným. Morgoth věděl, co to znamenalo. Prožíval ten pocit ztráty znovu a byl zničující. Dech se mu zadrhával v hrdle, nemohl však nic udělat. Nemohl je zachránit.
Nedívala se na něho, ale šeptala: "Proč nás opustili, Gothe?"
Morgoth na to neznal odpověď. Sám si jí kladl celé roky - od chvíle, kdy se tento moment v jeho životě odehrál.
Chtěl jí utěšit, chtěl si lehnout k ní, aby mohli společně truchlit nad ztrátou na kterou ani jeden z nich nebyl připraven. Jeho sestra se na něho však podívala chladněji, její hlas byl tvrdší, ale stále zůstával prázdný. Morgoth to nechápal. Její slova nedávala smysl.
"Proč jsi nás opustil, Gothe? Kdybys byl lepší, kdybys byl silnější, jistě by žily. Kdybys mě miloval méně… nebo víc… možná by to dopadlo jinak."

Rávka mu vždy věřila - ale tohle bylo jiné. Tady, v tomhle odrazu skutečného světa, nemusel ani otevřít tlamu, která byla bolestivě sevřená, tady stačilo, aby k ní přešel blíže. "Udělám pro tebe cokoliv," slibovala mu tahle snová Rávka, která pro něho však vždy udělala cokoliv. Morgoth jí s úsměvem - až s příliš krutým úsměvem - pročísl čenichem její jemnou srst, než nalezl tepnu. I přes veškerou bolest, kterou cítil a která ho nutila prolévat slzy se zahryzl do Rávčina krku. Netruchlil kvůli ztrátě téhle vlčice. Truchlil kvůli své vlastní bolesti, která byla horší než cokoliv jiného, co byl nucen snášet.
Rávka se ani nepohnula. Nechala ho, aby jí zabil a její krev nechal stéci do jamky pod jejím tělem. Dovolil jí, aby padla k zemi a nechal jí zemřít. Její krví pak kreslil ornamenty do písku, který byl všude kolem, ale byl pevný jako kámen. Sloužil jako kanálky - kanálky, které byly brzy plné vlčí krve. Nelitoval. Mohl si jen vyčítat, že tohle neudělal už dříve. Tentokrát to nebyla jen noha. A nikdy to neměla být jen noha.

Rávka před ním stála - jiná než byl zvyklý. Skutečná Rávka byla trochu pomatená, trochu šílená a on jí mohl využívat, jak se mu zlíbilo. Tady před ním stála s hlavou mírně skloněnou, ochotná pro něho udělat cokoliv.
Morgoth s ní mluvit nemohl, ale ona mohla mluvit s ním: "Jsem tady," řekla mu tiše. Vždy se mu ve všem podvolila. A on dobře věděl, co je tohle za okamžik jeho života - jediná věc, které kdy litoval, ten jediný hřích o kterém si vždy byl vědom. Sibraith byl stále kolem jeho nohy, ale nic neříkal. Tenhle moment mohl zvrátit - a dříve by to bez váhání udělal, protože svých činů litoval - ale s novým pohledem na celý svůj život si uvědomil, že jeho pravé já toho nikdy nelitovalo. Jeho pravé já litovalo, že Rávku nezabil, i když byla jeho sestrou jako členka bratrstva.
Teď to mohl napravit. Její krev jeho vlčatům život nevrátí, ale na tom už ani tolik nezáleželo.
Usmál se, když k ní vykročil.
Já také, pomyslel si s obnaženými zuby. Neměl v plánu už ničeho litovat. Nikdy. Chtěl udělat to, co měl udělat od začátku. Její smrt by možná vše změnila - bylo však příliš pozdě. Už nemohl litovat.

Morgoth hleděl na svou rodinu a přátele. Díval se na ně a věděl, že nad nimi má moc i beze slov. Ten pocit byl osvobozující. Líbil se mu. Věděl, že když bude chtít. Bylo smutné, že mu to všechno musel říct had, který spočíval na jeho tlapě, ale bylo to lepší než nic - alespoň to si Morgoth myslel, když pohlížel na svou rodinu a čelil jejich odsouzení. A čím déle jim čelil, tím více viděl trhliny v jejich očích a v jejich tělech. Křičeli a jejich hlasy se slévaly v nesnesitelnou kakofonii zvuků. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale během chvíle to nakonec všechno přestalo. Odrazy jeho blízkých se roztříštily a všichni do jednoho byli pryč.
Morgoth překvapeně zamrkal. Stál na poušti sám. Nikdo tam nebyl - alespoň nějakou dobu. Myslel si, že zvítězil. Bohové však měli podle všeho jiné plány. Nemělo ho to překvapovat, přesto před sebou záhy spatřil Rávku. Vlčice tam stála na všech čtyřech - žádná ukousaná noha, žádná krev kolem ní. Nevěděl, kde byl Rávce konec ve skutečném světě, tady však stála před ním. A on věděl, co se od něho čeká.

"Tak začneme, co ty na to?" broukl Sibraith a přenesl Morgotha zpět k ostatním. K odrazům jeho rodiny, ale i bratrů a sester. Věděl, že nejsou skuteční, ale také netušil, co od něho Sibraith v tu chvíli očekával.
Znovu se setkal s jejich odporem. Viděl svou matku a otce, jak se od něho znechuceně odvrací. Vyčítají mu to, jaký byl - vyčítali mu, že se před nimi neskryl a že ukázal svou pravou podobu. Morgoth s nimi však stále mluvit nemohl. Uvědomoval si to, stejně jako si uvědomoval, že oni jeho vnitřní hlas neslyšeli.
"Nemusíš s nimi mluvit. Nepotřebuješ slova k tomu, abys dosáhl svého," řekl mu tiše Sibraith. Zdálo se, že stříbrného hada zlehka omotaného kolem jeho packy nikdo jiný než on neviděl - a pokud ano, nikoho to příliš nezajímalo. Na druhou stranu, nikoho nezajímal ani on. Všichni viděli jen jeho hřích, nic víc.
Sibraith mu ukázal směr. Směr, který Morgoth od začátku potřeboval. Postavil se odrazům čelem a přijímal jejich urážky i jejich odpor se vztyčenou hlavou.

"Já vím, že by ses nikdy nevzdal své víry, ani svých bližních, vím, že jsi na správné straně, Morgothe," ujistil ho Sibraith, který se mu jemně obmotal kolem tlapky. Usadil se u jeho ucha a tiše mu šeptal slova, která si světlý vlk přál slyšet.
Jak se odsud ale dostanu? Ptal se Morgoth ve své mysli v touze konečně odejít z tohoto podivného světa, kde ho jeho Bohové drželi, aby mu dali najevo, že se musí změnit.
"To je ale dobrá otázka, že? A jaká důležitá. Jak se odsud asi dostaneš?" zopakoval po něm Sibraith.
Morgoth se zamračil. Tohle mu příliš nepomáhalo. Musel na něco přijít - ale nebylo to vůbec jednoduché, ne, když mu Sibraith neřekl nic konkrétního. Zdálo se, že to ani nemá v plánu. Takže i když mohl mluvit s tímhle stvořením a i když mu mohl dát směr, tak to neudělal. Proč? Protože se zjevně rozhodl, že to nejlepší, co mohl udělat, bylo, že ho nechá bloudit pouští. Co pro něho jen Bohové měli v plánu? Odpověď bude muset najít sám, ale netížilo ho to. Teď už alespoň věděl, že tohle nebylo skutečné. Nic z toho.

Morgoth byl klidnější. Opustil odraz svého domova a Sibraith mu potvrdil, že svět kolem něho je jen zkouškou.
"Musíš si uvědomit," pokračoval had. "Že to, co tady zažíváš, je kvůli tomu, že ses jim vždy chtěl líbit. Vždy jsi se každého snažil oslnit, snažil jsi se být pro každého nejlepší," vyjmenovával Sibraith a Morgoth samozřejmě nemohl nic jiného než souhlasit. Nebyl blázen, věděl, že přesně takhle to je. Bál se. Vždycky se bál - jeho strach byl směšný, ale přesně proto si vždy myslel, že ho mají rádi jen jako obraz sebe samého, který jim ukázal. Jinak by ho nepřijali. Tím si byl naprosto jistý.
"Dá se to tak říct. Bohové ti jen chtějí ukázat, že se nemusíš bát. Jsi dobrý takový, jaký jsi. To je tvůj hřích, Gothe. Že jsi se skrýval před světem, že nikdo nikdy neviděl, jaký skutečně jsi," pronesl Sibraith. A Morgoth mu ta slova ochotně uvěřil. Nebylo těžké přijmout to, že byl dokonalý ve všech svých podobách. Nebylo těžké přijmout, že měl všem ukázat, jaký skutečně byl.

Had se zasmál. "Ne, to tedy fakt nejsem. Vypadám jako nějaká dušička, která ti říká, co má dělat? Ne, jsem tady z vůle Bohů. Vím, co si myslíš, protože vím, co od tebe chtějí. A také vím, že mlčí z určitého důvodu."
Morgoth se zamračil, chtěl se ptát na to, co mají Bohové za důvod, že s ním nechtějí mluvit. Had však zakroutil svou drobnou hlavičkou. Morgoth stále nemohl uvěřit tomu, že se tady bavil s hadem, ale když to nebylo jeho svědomí, asi se to dalo snést přeci jen trochu lépe. Cítil by se jako blázen, kdyby byl jako nějaký morální případ z hloupých dětských příběhů. Kdyby se třeba měl nějak polepšit.
"Zkrátka a dobře mají důvod. To není něco, čím by ses v téhle situaci měl trápit. Řekněme, že jsi tady, aby ses stal lepším. Abys byl hoden poznání Pravdy," vysvětloval had převelice ochotně.
Takže tohle je zkouška. Had přikývl.
Když je tohle zkouška a ty jsi můj průvodce, měl bych vědět, jak ti mám říkat," pomyslel si Goth, když pochopil, že tohle byl jediný způsob komunikace, které byl v tomhle stavu schopný.
"Vážně potřebuješ jméno?" smál se mu had jako by jméno bylo něco ponižujícího - něco hloupého.
"Říkej mi Sibraith. Jméno je pro tebe, já ho nepotřebuji."

Morgoth se snažil tomu všemu dát význam. A had, který pozvedl své tělo tak, aby mu mohl pohlédnout do očí, se jen tiše a úlisně zasmál.
"Copak to nechápeš? Tenhle svět je jen odraz, nic jiného," broukl konejšivě. Morgoth kývl. Něco takového ho již napadlo, jen nevěděl, jak to vysvětlit a pojmenovat. Bylo to pro něho nepochopitelné, protože si ani nepamatoval, co se stalo - a nevěděl, kde je.
"Díváš se do tváře své matky a víš, že to není tvá matka. Je to jen odraz tvého strachu. Takhle by na tebe pohlížela, kdyby věděla, jaký doopravdy jsi," vysvětloval mu. Morgothovi to dodalo překvapivý klid. Nadechl se a přikývl. Dávalo to smysl. Samozřejmě, že ano. Jeho matka by ho vždy přijala, protože pro ní byl dokonalým synem - jen neviděla to, že v něm bylo něco temného, něco, co v něm dřímalo jako klubíčko hadů, připravené se probudit a otrávit vše kolem sebe. Had mu dal vysvětlení.
"Neboj se se mnou hovořit. Nemusíš ani otevřít tlamu. Vím, co cítíš. Vím, co si myslíš," pobídl ho had. Morgoth překvapeně zamrkal. To byl ten had jeho svědomí, nebo co?!

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že nebyl sám - jeho společností však nebyl vlk, ale docela jiné stvoření. Zvíře, kterému se jindy všichni vyhýbali. Hadi neměli zrovna nejlepší pověst a nebylo divu - byli jedovatí, tak jako ten, který se plazil pískem jen kus od něho. Pozoroval ho svýma zlatýma očkama - jinak byl však zcela bez barvy a stříbrně se leskl. Neměl být živý - alespoň to Morgothovi problesklo hlavou, když se díval, jak se ten stříbrný tvor leskne ve světle jasného měsíce na který by vyl, kdyby však každé pohnutí tlamou tak ukrutně nebolelo.
Nemohl hada ani pozdravit - co ho to sakra napadlo za blbost?! - ale zastavil se ve svém nekonečné pouti a zadíval se mu do těch očí.
"To je dost, že jsi tady, Gothe," zasyčel had. Vlk ho pozoroval jako by se zbláznil. Povídal si s hadem? Co tady vůbec, sakra, dělal mluvící had?! Goth měl spoustu otázak - otázek, které nemohl klást. A had, jak se zdálo, byl jediný, kdo ho neodsuzoval za nějaké jeho hříchy. Nic jiného než pokec s hadem mu tedy nezbývalo.

Procházel se kolem míst, která důvěrně znal a přemítal, jak by mohl zničit tento svět ve kterém byl lapen. Chtěl svobodu a chtěl dosáhnout toho, aby tyhle loutky zmizely. Nebyli skuteční. Nikdo z nich. Jeho přátelé, kteří se na něho ani nepodívali. Jeho rodina, která jím opovrhovala. On se jich ani nemohl na nic zeptat, nemohl se omluvit - ač by to nejspíše neudělal. Vše, co svýma packama stvořil, tomu věřil.
Opustil místa, kde žili jeho bratři a sestry, stanul v hluboké poušti, ač to nedávalo žádný smysl. Nemohl tu být, protože tak blízko nežili, přesto neviděl nic než duny písku. Byla noc. Byla zima. Jemu na tom nezáleželo. Tohle bylo to, nač byl zvyklý. Písek rychle ztratil svou teplotu, ale on pokračoval dál - pryč od všeho a všech, od těch, kteří s ním měli být. Co hledal? Nic. Prostě jen zkoušel odejít - tušil však, že to nebylo možné. Morgoth však netušil, co od něho Bohové chtěli. A najít směr bylo těžší, než se zdálo.