Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Morhotha překvapilo, když Wizku žádala, aby jí řekl více. To nečekal, protože měl pocit, že obvykle vlci nebyli otevření ničemu novému, byla však pravda, že to byla jen jeho utkvělá představa. Přeci jen se s cizinci nikdy příliš nesetkával a i ti, kteří se přidali k Bratrstvu žili v jiném světě, než poznali ten jeho. Možná neměl být tak uzavřený vůči jiným vlkům. "Jak jsem řekl, uctíváme Bohy pomocí rituálů a obětin," řekl jí nakonec lehce - a s nesmírnou úctou. "Často se krví, poté, co jí obětujeme, pomalujeme, abychom tak vzdali úctu," pokračoval. "Každý z nás touží jen po jediném. Spatřit díky milosrdenství Bohů Pravdu. Pravdu o světě, který je kolem nás. Existují vlci, kteří dosáhli Prozření, to jsou vlci, kterým bylo umožněno spatřit svět takový, jaký je. Jako dík za dary, které nám Bohové dávají jim na oplátku věnujeme krev," vysvětlil jí, protože měl pocit, že dostatečně nesvedla pochopit význam krve. On krev miloval, připadala mu jako ta nejčistší forma života. Krev ostatně proudila každým živoucím tvorem a on věřil tomu, že když jí Bohům daruje dostatek, nakonec spatří Pravdu i on sám. Byl velmi zapálený, když o tom mluvil.
"Proto nechci jen tak věřit tomu, že je tady nějaký vlk, který se považuje za Boha a chce za své dary jen nějaké kytičky," protočil oči v sloup, aby dal najevo, jak moc tím pohrdá. "V tom máš pravdu. Každý může tvrdit, že je Bůh, pokud k tomu má moc," přitakal a trochu klidněji ji následoval dál.

//Prstové hory

//Poušť Ararat

Morgoth se při potvrzení toho, že by se skutečně mělo jednat o Boha trochu načepýřil. Nelíbila se mu myšlenka, že by v téhle zemi dleli skuteční Bohové, když věděl, že ti jediní skuteční Bohové byli ti, které uctíval on sám. Zadíval se na Wizku, která možná byla přesvědčená o víře v toto božstvo, jemu se to však přirozeně příčilo.
"Věřím v Bohy, kteří jako svůj dar požadují krev. Proto se mi nechce věřit, že by nějaká mocná bytost prokazovala milosrdenství jen tak... za kytky," vysvětlil jí. Připadalo mu to zkrátka celé divné - ale asi z docela jiných důvodů než si Wizku myslela. "Možná to není bůh," řekl jí, protože to nebyl ochotný akceptovat - ač... jeho chování znělo dost božsky.
"Možná jen vládne velmi silnou magií," navrhl jí jako odpověď. "A podle všeho je i dost škodolibý, když říkáš, že nedělá jen to, co si přejeme," poznamenal. Obával se však, že totéž dělali i jeho Bohové. Vždyť přeci toužil po tom, aby se jeho sestra vrátila! A co se stalo po všech těch obětinách? Nic.
"Nevím, jak dlouho se tu chci zdržet," připustil. "Chci jen najít svou sestru," řekl jí. O žádného pseudo-boha tedy rozhodně nestál.

Morgoth had one goal. He wanted to find his sister wherever she was. He couldn't lie to himself and say he knew where she was, that he knew her so well (though he certainly knew her well) that he knew where her steps led. No, he didn't, yet he was determined to track her down and bring her home, bring her back to where she belonged.
If he had been just a little more sensitive, perhaps he would have admitted that he missed her, that life without her was like a void that threatened to swallow him up. He wouldn't have said anything like that, of course, but it might have been trapped in his thoughts forever. I wonder where his sister was? Where could she be hiding? He knew Morghana wasn't much for hiding, but maybe she had changed. He hadn't seen her... wow, he didn't even know when he'd seen her last. It could have been months, it could have been a year. The thought terrified him. Would he really let her out of his life for that long? Well, he'd tried to bring her back, but the gods hadn't answered him. It could have been their plan, they could have wanted to separate them, but why would they do that? No, Morgoth believed that their lives were bound together and that they were destined to find their way together. And the obstacles in the way? They were only meant to make them stronger. He had given Morghana time, but now he had waited too long. He had to find her.

//Konec světa

Morgoth si byl vědom své stoické reakce na to, že nad nimi vykouzlila cosi, co zabránilo kapkám, aby se jich dotkli. Možná na to měl poukázat, jeho to však tolik nepřekvapovalo. Už viděl magii a věděl, co dovede, a tak si říkal, že i Wizku patrně nějakou vládne. Jakou? Na to se neptal, jemu záleželo jen na tom, že měl suchý - nebo alespoň o trochu méně mokrý - kožich.
"Velmi mocný vlk? Jako Bůh?" zeptal se jí pochybovačně a nastražil uši. Ta myšlenka se mu nelíbila. Měl jen své Krevní bohy a Pravdu, a tak se mu přirozeně nezdálo, že by tu byl nějaký jiný vlk, který... cože to dělal? "Parůžky?" ptal se jí nechápavě. "Kdo... a proč... by chtěl na hlavě parůžky?" zadíval se na Wizku, která ho vedla, jak předpokládal, správným směrem přímo do středu Gallirei. "A ještě ke všemu za kytky? To mi zní nějak divně," řekl jí upřímně. Věřil jen jedinému Božstvu - a to o žádné kytky nestálo.

//Narrské vršky

Morgoth se deště ani bouřek neděsil. Byl zvyklý na dlouhá období dešťů, a tak ho ani tohle nijak nevyvedlo z míry. Zvedl jen jemně hlavu, ale cítil jen déšť. Ten déšť, který mu ze srsti vymyl všechnu krev. Inu, s tím se nedalo nic dělat, říkal si vlk, když pohlédl znovu na Wizku, která mu říkala, že to bude krušná cesta. "Už mám za sebou dost dlouhou cestu, přeci bych se teď nevzdal, když už jsem tak blízko," řekl jí, jeho medový hlas zněl skoro odhodlaně. Jeho cíl byl jasný a nemínil jen tak sejít z cesty. Doufal, že tahle cesta ho zavede k nějakému uspokojivému výsledku, ale nic menšího než nalézt svou sestru neakceptoval jako úspěch, a tak doufal, že se někde tady Morghana skutečně skrývá. Chyběla mu. Přemýšlel, zdalipak mu jeho drahá sestra věnovala byť jen jedinou myšlenku. On jí věnoval skoro každou. Vše, co dělal, každá oběť směřovala k prosbě, aby jí mohl znovu vidět. Nemyslel si, že žádal tak mnoho, tak proč mu Bohové nechtěli vyhovět!
Wizku nad nimi něčím zamezila dešti. Bylo to velmi efektivní a ač nebyl z cukru, rozhodně to ocenil. Déšť začínal být velmi nepříjemný.
"Je to tady komplikované? Jak?" zajímal se. Z toho, co zatím viděl mu to připadalo jako převelice obyčejné a normální místo, byl však zvědavý, zda ho Wizku něčím překvapí, rozhodl se jí však následovat, aby spatřil více z tohoto podivného a komplikovaného světa.

//Poušť

Září 4/10 • Badri

Morgoth na ní viděl, že ho odsoudit chtěla, ale minimálně to neudělala, když jí řekl ,že tímto uctíval své Božstvo. Asi si říkala, že to dávalo smysl. Jak se však mohla tak hloupě ptát. Jaké Bohy? Ta myšlenka mu byla protivná, ale nedal na sobě nic znát. "Narodil jsem se do Krevního bratrstva. Uctíváme bohy Pravdy krve," vysvětlil jí. Na tohle nikdy nebyl. Vysvětlovat cizím, proč by měli věřit a proč by se měli oddat jejich božstvu. Jediného, koho skutečně přijal byl Merle - ten k nim však našel cestu sám. Byl veden Pravdou, o tom nepochyboval.
To, že v nic nevěřila ho také nijak nepřekvapilo, přemítal však nad prázdnotou takového života. Stál vůbec za to? Nevěřit v nic? Jaké to asi muselo být? "Není to smutné?" ptal se jí. "Takový svět musí být nesmírně prázdný," usoudil.

Září 3/10 • Badri

Morgotha vůbec, ale ani v nejmenším, nepřekvapilo, že vlčice nic takového ještě neviděla. Opravdu tady byli všichni takhle divní, říkal si, div nad tím nekroutil hlavou. "Asi bych měl být překvapen, ale... vlastně asi ani nejsem," pronesl přezíravě a zvláštně na vlčici pohlédl. "Samozřejmě, že to má význam, myslíš si, že jsem nějaký blázen?" poznamenal skoro pobaveně - měl pocit, že nebyl daleko od pravdy. Skutečně ho měla za blázna. "Uctívám tím své Bohy," vysvětlil jí nakonec neochotně. Tahle vlčice to chápat nemohla a obával se, že to tady nikdo nikdy chápat nemohl. Jak si Morghana mohla myslet, že tady někoho objeví...
"Neodsoudíš přeci někoho jen protože věří v něco jiného, než ty, že ne, krásko?" mlaskl, ale i přes jeho medový tón jí pohledem spíše propaloval.

Září 2/10 • Badri

Když Morgoth dokončil svou kresbu, cítil se mnohem lépe. Nepředpokládal, že by to tady někdo z těch přízemních hlupáků chápal, nikdo však neznal jejich Bohy a už vůbec nerozuměl Pravdě. On nebyl jako Morghana, která chtěla chodit po všech čertech a hledat vlky, kteří by se k nim chtěli přidat, ne, on věřil tomu, že každý, kdo chtěl patřit k Bratrstvu do něho byl přiveden - Bohové vedli jejich kroky.
Když vzhlédl, spatřil bílou vlčici, která na něho nevěřícně zírala. Přesně jak jsem čekal, pomyslel si a narovnal se. Možná jí vyděsil, ale na tom mu nezáleželo, i přesto k tvé vlčici vykročil, ač měl pocit, že v tu chvíli se chtěla otočit a prchnout. "Ale no tak, kopretinko, to jsi ještě neviděla nikoho, kdo by se mazal krví?" Oslovil ji a jemně naklonil hlavu na stranu. Co se týkalo vlčic, nebyl příliš vybíravý. A tahle byla také docela pěkná, proto jí nechtěl strašit. Morgotha navíc ani nenapadlo, že by to pro tyhle divnovlky bylo něco opravdu tak zvláštního.

Září 1/10 • Badri

Morgoth došel až k nějakému jezeru. Průvodkyni někde zanechal a už si na ní ani nevzpomněl, zvlášť, když jeho jediná myšlenka směřovala vlastně jen k tomu, že musí uctít své bohy. Samozřejmě toho sám mnoho neulovil, ale krve z toho králíka, kterého našel, bylo dost a posloužil všem jeho účelům. Nejprve oběť, a poté čerstvou krví pomazal své břicho, packy a trochu si namazal i na špičky uší. Kdyby tu byly jeho sestry, jistě by mu krví na tělo kreslily všemožné ornamenty, on měl však jen své packy, a tak toho mnoho nesvedl. Byl však dokonalý, Bohové na něho museli být hrdí.
Využil hladinu jezera jako zrcadlo. Díval se na sebe a tvářil se více než spokojeně. Překvapivě se mu povedlo krev dobře rozetřít a nejspíš na něm chvíli vydrží - nejspíše do doby, než se znovu rozprší. Kde asi byla Morghana? Zatím se mu jí najít nepodařilo, asi se musel více snažit. Asi to chtělo více obětí.

Morgoth se nepatrně usmál. Ano, určitě bude mít štěstí. Obětovat Rávčinu nohu nestačilo, když však Bohové dostanou dost krve, musí se nad ním slitovat a ukázat mu cestu k vlčici, která mu byla souzena nejen krví, ale i jeho vlastním úsudkem. Bohové jim stavěly do cesty překážky, aby je překonali. A on je mínil překonat.
"Snad ano," řekl jen. Potřeboval, aby mu Wizku pomohla a sdělovat jí něco o jeho víře bylo nejspíše zcela zbytečné. Krevní bratrstvo sice přijímalo každého, ale Wizku nevypadala, že by hledala pravdu v krvi.
Hm, všechen ten déšť mi z kožichu smyl krev, měl bych to brzy napravit. Snad mi Bohové odpustí.
Morgoth nevěděl, jestli to z vlky někdy nevyjde. Vlastně si nepamatoval, že by se ve svém životě někdy hádal. Asi nejsem hádavý typ, pomyslel si. Asi opravdu nebyl, protože doma nikdy nenacházel důvod k hádce, ba naopak. Když už ho něco zajímalo, obvykle to vyřešil ke své spokojenosti. A ti druzí vlci se prostě přizpůsobili. "To asi ano. Nakonec můžeš být ráda, že se nestalo nic horší," poznamenal, aniž by věděl, co se skutečně stalo. Neptal se a zdálo se, že o tom Wizku ani mluvit nechtěla - to se mu ulevilo.
"To budu moc rád. Průvodkyně se mi bude jistě hodit," řekl jí, aniž by dal najevo, že přesně to po vlčici chtěl, obával se však, že to nebylo jeho kouzlo, co na ní zapůsobilo, ale bylo to tím, že Wizku byla prostě hodná.

Morgoth přikývl. "I mě," ujistil vlčici - Wizku - a zase se soustředil jen na sebe. Neměl jí vůbec nechat odejít, ale opravdu si myslel, že si zkusí pár dní žít mimo smečku, a pak se vrátí - uvědomí si jakou udělala chybu a zůstane doma, kam patřili. Ne, aby se toulala po všech čertech. Gallirea. Koho to napadlo? Mohla se opravdu zatoulat tak daleko? Inu, zatoulal se sem i on. To, že by tu mohla být Morghana... bylo možné. Nedivil by se. Znělo to jako něco, co by se jí líbilo.
"Tulák... to zní spíše jako má sestra," pronesl zamračeně. Ano, jeho sestra by se rozhodně toulala. Proto také přeci nakonec odešla. "To budu mít trochu větší práci. Ale neodjedu dokud jí nenajdu," řekl Wizku - ani nevěděl proč.
Vlčice se usmívala nad tím hloupoučkým oslovením docela stejně hloupoučce, ale neměl jí to za zlé. Asi si dlouho s nikým neužila a on byl přeci jen pohledným vlkem v těch nejlepších letech. Bylo pochopitelné, že se červenala a že byla v jeho společnosti tak spokojená. Ano, bylo to skoro jako s Rávkou, ale tahle vlčice vypadala alespoň o trochu chytřeji. Možná mu bude její společnost milá a její znalosti o tomhle místě k něčemu dobré.
"To musela být tedy pořádně drsná hádka, když jsi utekla až sem na... na tenhle konec světa," řekl jí Morgoth - ale to o čem se hádali, nebo, co se mezi nimi vlastně stalo ho nezajímalo tolik, aby se zeptal. Nikdy neoplýval zvláštní zvědavostí, staral se jen o sebe - a o Ghanu. "To jsem rád. Že je to v pohodě," mrkl na ní.

Morgoth si vlčici prohlížel a přemítal, jestli mu mohla být k něčemu dobrá. Nebyl si tím zase tak jistý, vypadala sama dost zmateně, ale dokud mu byla ochotná sama pomoci, aniž by se musel příliš snažit, bylo to rozhodně plus. Ztratila se mi? Ptal se sám sebe. Ne, neztratila se mu. Odešla. Odešla a ani Bohové ji nepřivedli zpátky ani přes jeho modlitby a oběti. Musel ji tedy přivést zpět sám. "Morghana před časem odešla z domova a už se nevrátila," vysvětlil jí, ač nemusel - nebyl důvod k tomu, aby jí to říkal, ale nakonec, když viděl, jak lítostivě na něho hleděla, říkal si, že možná nebude na škodu jí toho sdělit trochu více. Připomínala mu Rávku. Možná to s touhle nebude o tolik složitější.
"Chápu. Takže země Gallirea oplývá různými smečkami. A v některé z nich by mohla být má sestra?" zamyslel se, ale nezdálo se mu to pravděpodobné. Jeho sestra patřila jen do jediné smečky a pochyboval, že by někdo tady vzýval jejich Bohy a pravdu krve. "Pokud je ta země skutečně tak velká, jak říkáš, snad by tu opravdu mohla být," pronesl a kývl k vlčici, která se chovala trochu zvláštně, ale nebylo to nic nač by nebyl zvyklý - asi jí rozhodil ten kompliment, napadalo ho. To bylo jen dobře. Stačilo pár slov. "I mě těší, krásko. A co ty tady vůbec děláš takhle sama?" ptal se jí.

Morgoth ani nečekal, že by se mu poštěstilo natolik, aby tahle vlčice o jeho sestře věděla. Bylo by to až příliš snadné, říkal si, vědom si toho, že tady Ghana ani být nemusí. Chyběla mu a chtěl jí najít, možná mu však tahle bytost mohla pomoci toho dosáhnout, protože podle všeho věděla více, než on. Hm, tak Gallirea? O tom místě nikdy neslyšel, ale vlčice vypadala, že dobře ví o čem mluví. Morgoth měl ve zvyku vždy dosáhnout svého - a zdálo se, že ona s ním skoro zoufale touží zapříst rozhovor.
"To nic, s tím si nelámej hlavu. Ani jsem nečekal, že bych jí našel tak snadno," řekl vlčici. "Snad jí tady skutečně najdu," pronesl Morgoth a pohlédl dolů, aby se rozhlédl po kraji, kterému říkala Gallirea. Nemohla se před ním přeci schovávat věčně.
"Takže tady tomuhle říkáte Gallirea?" zeptal se vlčice, jejíž jméno zatím neznal. Znovu se na ní obrátil a usmál se na ní, vědom si toho, jak snadné bylo přesvědčit vlčice k tomu, aby pro něho udělaly všechno. "Ani jsem se nepředstavil, má chyba. Jmenuji se Morgoth. A ty, krásko?" zeptal se jí. Kdyby nepotřeboval průvodkyni, pravděpodobně by se otočil a pokračoval v cestě a ani by se za ní neohlédl - zoufalá doba si však žádala zoufalé prostředky.

//Mimo Galli

Morgoth cestoval dlouho. Překonal pouště i lesy, brodil se řekami. Byl daleko od domova. Rávka se mu ztratila už dávno, ale on po ní nikdy skutečně nepátral. Skoro se mu ulevilo, protože ho zpomalovala. Jeho jediným cílem bylo najít Morghanu, ne se neustále zastavovat a zdržovat se. Bez Rávky byl rychlejší, i tak trvalo dlouho, než se někam dostal.
Překonal bránu světa, který neznal, ale vždy mohl odejít, pokud by tu jeho sestra nebyla. Řekl si přeci, že jí přivede domů, nebo ne?
Ocitl se v horách. Hory snad nikdy nebyl. Byl tu jiný vzduch, než na který byl zvyklý. Rozhlédl se jako by očekával, že Morghana se vynoří zpoza kamení a láskyplně se k němu přitiskne - ale nebyla tu. Nečekal však, že to bude tak snadné. Byl odhodlaný tu výzvu překonat. Udělal několik kroků a našpicoval své dokonalé uši směrem odkud zaslechl pohyb. Morghana tu není, pomyslel si, ale evidentně je tu někdo jiný.
Nemusel kráčet příliš dlouho. Následoval cestu po které sem přišel a objevil... vlčici.
Připadalo mu, že to stvoření bylo ztraceno ve vlastních myšlenkách, ale s vlčicemi mu to vždy šlo. "Dobré ráno, slečno," pronesl Goth spanilým hlasem a líným krokem došel k tvé černobílé vlčici. Vypadala tam tak nemístně - skoro ztraceně. Kdyby ho zajímala i z jiného důvodu, než aby mu podala informace o Morghaně - nebo o tomhle podivném světě - možná by se jí zeptal i na něco jiného než na: "Hledám tady svou sestru Morghanu, neznáš ji náhodou"