Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové hory

Morgoth následoval Wizku do jeskyní. Sám to tady neznal, a tak byl rád, že si našel tak dobrou průvodkyni, která mu najde úkryt před bouří. Když se v jedné z jeskyní usadili, už foukal silný vítr a na nebi jasně zářil měsíc. Bouřka pokračovala. V tomhle počasí, že by měl někde hledat Morghanu? Možná byl blázen, ale ne takový, aby se vydával do takového mrazu. A že jeho jemný kožíšek opravdu neudržel příliš tepla bylo znát právě v tomhle hrozném počasí. Otřásl se. Jestli to tady takhle bude pokračovat, nevydrží tady ani do následujícího rána... ale... co kdyby... Morghana. Ne, věděl, že to tady musí přežít, aby jí našel. Měl neodbytný pocit, že tu měl být a že jí měl najít. "To pak dává smysl," přikývl Wizku na to, co mu říkala. "Chápu. U nás dělá každý to, co je potřeba, ale myslím, že by si nikdo ani nevšiml, že bys nelovila. Ani by tě za to nikdo nesoudil," dodal, protože tak to u nich chodilo. Nikdo se nesoudil za nic, proto mu také jen máloco připadalo divné. Slyšel sice jen málo o jiných smečkách, jemu však stále vyhovovalo Bratrstvo.
"A není to jen tvůj pocit? Jistě odsud musel už někdo odejít. Neříkám, že to budu já, ale kdybych našel mou sestru... no, možná bych byl otevřený tomu tady zůstat a společně s ní zjistit, zda jsou místní vlci otevření myšlence našeho Bratrstva," řekl jí - bylo to však něco, čím si nemohl být jistý a o čem nedovedl takhle dopředu mluvit. Ani nevěděl, že tady Morghanu skutečně najde.
"Záleží mi na ní velmi," řekl Wizku a upřel na ní své bílé oči - pokud byl v jedné věci upřímný, pak právě ve své lásce ke své sestře. "Miluji ji," dodal jako kdyby to byla zcela normální věc, kterou říká bratr o své sestře. Wizku si to však mohla přebrat jinak, než jak to myslel.

Září 5/10 • Badri

Morgoth pochopil, že tím, že vlčici prozradil jméno bratrstva jí i objasnil všechnu tu krev na jeho těle. Už chápal, že tady nebylo běžné malovat si po těle krvavé ornamenty, ale připadalo mu to jako škoda. Měl pocit, že krev v kožichu bylo vyznamenání Bohů a zároveň i jejich požehnáním. Neviděl na tom nic špatného. "No... ano. Asi dává smysl, že jsme Bratrstvo krve a uctíváme... krev," přikývl.
"Nevěřit v Bohy mi přijde smutné," vysvětlil jí. "Ale vždyť to všechno, i příroda sama je darem Bohů," namítl. "Každý kus masa, každá kapka krve. To všechno jsou dary, které mi využíváme a za to Bohům darujeme krev," trval na svém, přestože už chápal, že Badri to asi nebude příliš ochotná akceptovat, byla však roztomilá jako malé vlče, když prohlásila, že věří v přírodu. Jako kdyby příroda byla nějakým Bohem.
"Vůbec jsem se nezeptal na tvé ctěné jméno," poznamenal a raději odvedl řeč jinam. "Já jsem Morgoth, mnozí mi však říkají i Morpheus," dodal. Rozhodl se použít i své Krevní jméno, to, protože obě jména byla jeho - a nevadilo mu, když mu vlci říkali oběma způsoby.

//Vyhlídka

Morgoth se musel uchechtnout, když prohlásila, že v tom byl zásadní rozdíl. "No dobře, když to říkáš. Máš v tom určitě více zkušeností," prohlásil. On nad ničím takovým nikdy nebyl nucen přemýšlet, protože přemýšlel nad životem docela jiným způsobem. Nevěděl, jak by to měl Wizku lépe vysvětlit a zcela upřímně ani nevěděl, zda to vysvětlovat chce.
"Je to zvláštní," řekl jí upřímně "Nikdy by mě nenapadlo, že se vlk může bát zabíjet. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Ale nejspíše je pro tebe dobré, že jsi z toho nakonec vyrostla," dodal, protože tím alespoň zapadala do normálních struktur, které znal. Zasmál se. "No, to asi nedoženeš. Ale když jsi ve smečce, která se o tebe postará, tak je to asi v pořádku, ne?" zeptal se jí, protože i to mu přišlo trochu zvláštní. U nich doma se všichni starali o všechno, byl si však vědom toho, že Bratrstvo nebylo typickou smečkou a tady to zcela očividně chodilo jinak.
Morgoth se na Wizku se zájmem zadíval. "Přijde mi divné mít jen jedno jméno," řekl jí upřímně, ale věděl, že někteří vlci to tak měli. On slyšel na obojí, byly to dvě osobnosti v jednom těle a připadalo mu to normální. Zatímco nad tím dumal, následoval Wizku do jeskyní.
"Nevím, jak dlouho tu zůstanu. Podívám se po sestře a když jí tu nenajdu, asi půjdu dál. Přeci jen tady vůbec být nemusí," poznamenal.

//Zrcadlové jeskyně

//Zarostlý les

"No dobrá, dejme tomu, že je v tom rozdíl," řekl jí a trochu, skoro nepatrně, se usmál. "Je to však způsob přežití. Je to dar, svým způsobem," poznamenal - pro něj i pro vlky jeho víry to tak skutečně bylo, a tak nechápal, že to Wizku nechápala. Toho zajíce prostě musel někdo tak jako tak zabít, než ho spořádala. "A teď? Teď už ti to nevadí?" ptal se, protože ho to v tu chvíli už skoro upřímně zajímalo. Nechápal, co by vlky dovedlo k tomu, aby se báli zabíjet. Jak by takový svět vypadal? Viděl by ho, kdyby dosáhl Prozření? Na to by se mohl zeptat Bohů, kdyby jen naslouchali jeho hlasu.
Bylo zřejmé, které jméno se více líbilo Wizku. Morpheus vydechla skoro se zatajeným dechem, přesto on preferoval Morghanino tiché "princ snů" - tím ostatně rozhodně byl. "Mám rád obě stejně," řekl jí nakonec, aniž by nad tím musel přemýšlet. "Obojí jsem já. Morpheus jsem získal už jako tříměsíční vlče, a tak, sotva jsem pochopil, že se jmenuji Morgoth, byl jsem i Morpheem," vysvětlil jí - pro někoho to asi bylo intimní, pro něho na tom nebylo ni, co by ho nějak mělo ohrozit. Byla to prostá pravda, a proč by neměl říkat věci takové, jaké skutečně byly? Až tedy... na tu Rávčinu nohu. To se rozhodně nesměl nikdo dozvědět.
Morgoth se zastavil na okraji vyhlídky. Viděl z ní mnohé i přes všechen ten déšť a tmavnoucí nebe. "Ano, vidím, tudy jsme šli," přikývl a prohlížel si jižní část, kolem však bylo mnoho lesů a on si uvědomil, že viděl zatím jen velmi málo. "A až projdu sever, mohu začít od začátku. Je to tu skutečně rozlehlé," poznamenal a následoval Wizku do hor, aby si našli nějaký ten úkryt.

//Zrcadlové hory

//Esíčka

Morgoth pokýval hlavou. To asi dávalo smysl. Znělo to sice trochu pokrytecky - přeci jen nemohla svůj oběd ulovit, ale sníst jí ho nevadilo - když to však nahrazovala jiným posláním, asi to bylo v pořádku. On si to neuměl příliš představit, v jejich smečce každý obětoval svou kořist, a jak věděl, mnozí chtěli obětovat i cizince. Jejich krev ostatně nebyla nijak spjatá s bratrstvem, a tak to bylo v pořádku, on sám to však nikdy neudělal - pokud tedy nepočítal tu Rávčinu nohu. "No, ale jedla jsi přeci stejně," poznamenal, což byla nejspíše pravda, před kterou se Wizku rozhodla zavírat oči.
"Krevní jméno je jméno, které používáme při rituálech, ale mnozí ho používají i místo svého jména. A tak ne, není tajné," ujistil jí, protože správně předpokládal, že se bude zajímat o to jeho. "Já to své dostal už jako malé vlče, při zasvěcení. Morpheus," řekl jí. S láskou mu splynulo z úst, protože ho už příliš dlouho nikdo nevyslovil. Také už dlouho nebyl u žádného velkého rituálu. Vždy se mu líbilo, když mu Morghana tiše říkala princi snů. Zdalipak v jejích snech té noci bude?
Morgoth si povzdechl. "Snad ano, ale zmizet mohla kamkoliv," posteskl si. "Věřím Bohům, že ji najdu," zopakoval, jako kdyby doufal, že samotná ta slova přinutí Morghanu, aby se zjevila přímo před ním. Nestalo se tak.
Znovu přikývl. "To zní jako výborný nápad. Zdá se, že v noci bude zima. Ráno snad bude o trochu lepší," dodal. Mohli jen doufat - přeci jen se potřeboval podívat po té Morghaně - až tedy uvidí, kde vlastně hledá.

//Vyhlídka

//Řeka Tenebrae

Morgoth se v tu chvíli na Wizku nevěřícně podíval. Dobrá, ještě by pochopil, že měla averzi ke krvi (sice by to pochopil jen velmi těžko, ale aspoň by se o to pokusil), ale fakt, že měla averzi k zabíjení. "A co jsi probohy jedla?" vypadlo z něj zcela proti jeho vůli - byla to však naprosto logická otázka. "To bys asi měla. Nevím, nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych váhal nad zabitím králíka. Pocházím ze země, kde té potravy zase tolik není, a tak si jí vážíme. Není čas na plýtvání," řekl jí - mohlo se jí tak jevit zvláštní, že plýtvali krví, oni to tak však nevnímali. Krev obětovali jako poděkování Bohům - a jídlo, i ta nejmenší myš - byl dar. "Když ulovíš, dejme tomu králíka, nesníš ho hned. Zkrátka ho necháš krvácet. Můžeš při modlitbách kreslit krví v zemi, aby se lépe vsákla, můžeš si jí pomalovat tělo, to záleží na rituálu," řekl jí. "Obvykle používáme při rituálech Krevní jméno, ale to je obvykle hlavně třeba, když je nás při rituálu více," vysvětlil jí, ač si nemyslel, že by Wizku někdy chtěla vstoupit do jejich bratrstva. Byla na to asi příliš jemná, ač věděl o vlčici, která také byla jemná a nakonec se jejich životu přizpůsobila.
Morgoth zaváhal, když se ho zeptala, zda udělal něco, kvůli čemu by se od něho měli důvod odvrátit. Rozhodl se pro lež, tak jako v Bratrstvu. Nikdo přeci nemusel vědět, že obětoval Rávčinu nohu. To bylo mezi nimi, jak jí také tolikrát opakoval. "Ne," ujistil jí. "Jak jsem říkal, v Bratrstvu není mnoho pravidel a já... já se v něm narodil. Odešel jsem sám a dobrovolně, zrovna tak jako má sestra. Každý může přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí a ona... ona se rozhodla, že chce najít další vlky, kterým by objasnila naši víru. Věřil jsem tomu, že jí Bohové přivedou zpět domů, když se tak však nestalo, rozhodl jsem se to vzít do svých vlastních pacek," vysvětlil jí.
Morgoth přikývl. Nechával se důvěřivě vést, ale Wizku nevypadala jako někdo, kdo by ho svedl do nějaké díry a nechal ho tam. Pravděpodobně by jí stejně srazil k zemi jako nic. Možná by se ani nebránila. Možná by její krev byla vhodnou obětinou, nakonec to však zavrhl. Taková oběť byla příliš velká na to, že byl sám.
"Dobře, děkuji za doprovod. Stejně asi bude moudřejší počkat v nějakém úkrytu, než se tohle počasí přežene. Moc bych toho nenašel," řekl Wizku, a protože mu její přítomnost nebyla vyloženě protivná dodal: "Mohli bychom něco najít spolu, ať se nevysiluješ tou kupolí nad našimi hlavami."

//Zarostlý les

//Tmavé smrčiny

Kdyby Morgoth zavětřil, našel by svou sestru během chvíle, on však následoval Wizku, která mu věnovala dobrou radu. Přikývl. "To se hodí vědět," souhlasil, protože předpokládal, že se tu chvíli zdrží - obával se totiž, že pokud tady někde Morghana byla, pak určitě nebude chtít jen tak domů. Znal jí, věděl, jaká je. Milovala společnost a tady jí to jistě bude připadat jako ráj. Stýskalo se mu po ní.
Morgoth se na Wizku zadíval. Nevěděl, jestli ho zajímá, co se jí stalo, obratně kolem toho však stále tančila - nechtěla mu to říct, nebo to z toho, jak o tom nejistě mluvila alespoň usoudil. To, co se jí stalo, možná bylo vážnější, než přiznala jemu - a možná i sama sobě. Nebyl vlkem, který by cizince podporoval, zvlášť, když i on věřil tomu, že Bohové teď nebyli na jeho straně. "Zkus obětovat krev, Wizku, třeba se na tebe pak štěstí usměje," řekl jí lehce, ale myslel to naprosto vážně. "Bohové se ode mě odvrátili, ale věřím, že tyhle překážky mají svůj smysl," dodal a následoval jí, aniž by přemýšlel, kam vlastně jdou. Déšť byl stále velice urputný a začínalo se stmívat. Možná by se na noc mohli někam ukrýt.
Morgoth přikývl. "Je pravda, že mnoho z mých bratrů a sester se do našeho Bratrství narodilo, ale vím o několika, kteří se přidali a kteří v tom, čemu věříme, nalezli smysl. Je to celé o vnitřním přesvědčení," řekl jí. On sám v tom vyrostl, byl však přesvědčený, že i kdyby ne, Bohové by ho navedli na správnou cestu a nalezl by Bratrstvo tak jako mnozí jiní. "Naše rodina je opravdu velká," uchechtl se, protože Wizku si to neuměla ani trochu představit. Matčiny partneři, kteří jeho i jeho vlastní sourozence všichni považovali za své, i stovky dalších vlků, kteří o ně jako o vlčata pečovali. Byl to dobrý život. Nechápal, proč Morghana odešla. "Nebýt mé sestry, neodešel bych," přiznal.
Morgoth se zamračil, protože uctívat falešné bohy mu bylo proti mysli. "Dobrá, ptát se jí nebudu, ale krev jí také nedám. Pokud chce šutry, nějaké jí přinesu, pokud mi za to dá něco užitečného, ale Boha v ní stejně vidět nebudu," prohlásil veskrze odhodlaně a následoval Wizku dál.

//Esíčka

//Prstové hory

Morgoth vůbec nevěděl, kudy a kam kráčeli, minimálně v tomhle však věřil své průvodkyni, která se zřejmě zdráhala vidět smysl Krve a Pravdy a snad i samotného Prozření. Morgoth věděl, že to nepochopí, sám si myslel, že Morghana byla naivní, když si myslela, že svede najít další vlky, kteří by byli schopní jejich víře porozumět. Možná ti, kteří je sami našli v srdci pouště, ti snad byli ochotni pochopit, ale vlčice, která žila v tomhle světě a mluvila o Životu jako o bohovi? Nemyslel si, že by svedla pochopit moc krve, ač se mu to zdálo nepochopitelné. Nebyla krev přeci všechno? To, co činilo živoucí věci živoucími? Proudila i v ní, a přesto se zdálo, že to Wizku považuje za něco nechutného. Inu... asi by se jí nelíbilo, kdyby se rozhodl, že chce obětovat jí, tak daleko to však zatím nezašlo.
"Snad jednou. Bohové mi zatím příliš nepřáli, doufám však, že si je nakloním na svou stranu," řekl jí. Bylo to však více, než o čem chtěl mluvit. O svém vztahu s Morghanou? O jejich vlčatech? Měl pocit, že když nesvedla porozumět magii krve, jen těžko pochopí, co skutečně myslel tou svobodou.
"Ano, trochu neoriginálně jsme Bratrstvem krve, ale přesně to vystihuje to, co jsme. Naše bratrstvo je nesmírně velké, čítá ho tolik vlků, že je ani všechny nemohu znát, všechno jsou to však moji bratři a sestry," vysvětlil jí. Pro někoho jako byla ona to však asi bylo zrovna tak nepochopitelné - nemohl jí to ale mít za zlé. Vypadala jako někdo, kdo náboženství příliš nerozuměl.
"Smrt? To zní už více jako to, čemu věřím," přikývl, ač to nejspíše bylo více než smutné. Kdo by si vybral Smrt raději místo Života? Obával se, že on byl právě tím vlkem. "Ale zase oblázky? Žádná krev, žádné obětiny?" ptal se jí trochu překvapeně. O něm si možná myslela, že byl blázen, když obětoval krev, ale co to tady měli za pošahané bohy, kteří chtěli nějaké kameny a kytky? Ještě by mohli začít sbírat větvičky, nebo šišky, říkal si Morgoth. "Myslím, že se asi budu držet svých Bohů," poznamenal nakonec. "Možná je někdy navštívím. Zeptám se jich, zda jsou skuteční," uchechtl se. Považoval je jen za vtip.

//Řeka Tenebrae

//Narrské vršky

Morgoth nevěděl, co si o něm a o jeho vířew Wizku myslí - ale i kdyby ho odsoudila, nezáleželo mu na tom. On věděl, kde ležela Pravda, on věděl, jaký smysl měl jeho život a čeho v něm chtěl dosáhnout. V prvé řadě musel nalézt Morghanu.
"Ne," řekl jí vážně. "Tedy ano, samozřejmě, když se rozhlédneš, vidíš svět, ale když Prozřeš, spatříš vše. Spatříš svět jako bys sama byla Bohem a pochopíš. Sám jsem Prozřením neprošel, ale doufám, že jednou Bohové usoudí, že jsem toho hoden," řekl jí. "Krev tě může odradit, ale cožpak krev není ve všem živoucím? Když zabiješ králíka, krev z něho proudí do země. My děláme jen to, že jí rituálně obětujeme Bohům. Naše životy jsou jinak svobodné, nejsem vázáni mnoha pravidly, jen tím, že nesmíme ublížit nikomu z našeho bratrstva," vysvětlil jí, protože měl pocit, že jí to alespoň částečně zajímá. Navíc se na to ptala a připadalo jí to morbidní. A přesto jistě krví nepohrdala, pokud lovila. Co na tom bylo jiného, že na sebe malovali ornamenty? Vždyť krev byla životem!
"Život," zakroutil nad tím jménem Morgoth hlavou. Cítil jen opovržení. "Nemohu se přinutit k tomu, abych ho bral vážně. Naše víra má kořeny v tisíce let starých tradicích. Život mi přijde zkrátka jen jako vlk s příliš velkou mocí, která mu vstoupila do hlavy," prohlásil. Jinak to být nemohlo.

//Tmavé smrčiny

Morhotha překvapilo, když Wizku žádala, aby jí řekl více. To nečekal, protože měl pocit, že obvykle vlci nebyli otevření ničemu novému, byla však pravda, že to byla jen jeho utkvělá představa. Přeci jen se s cizinci nikdy příliš nesetkával a i ti, kteří se přidali k Bratrstvu žili v jiném světě, než poznali ten jeho. Možná neměl být tak uzavřený vůči jiným vlkům. "Jak jsem řekl, uctíváme Bohy pomocí rituálů a obětin," řekl jí nakonec lehce - a s nesmírnou úctou. "Často se krví, poté, co jí obětujeme, pomalujeme, abychom tak vzdali úctu," pokračoval. "Každý z nás touží jen po jediném. Spatřit díky milosrdenství Bohů Pravdu. Pravdu o světě, který je kolem nás. Existují vlci, kteří dosáhli Prozření, to jsou vlci, kterým bylo umožněno spatřit svět takový, jaký je. Jako dík za dary, které nám Bohové dávají jim na oplátku věnujeme krev," vysvětlil jí, protože měl pocit, že dostatečně nesvedla pochopit význam krve. On krev miloval, připadala mu jako ta nejčistší forma života. Krev ostatně proudila každým živoucím tvorem a on věřil tomu, že když jí Bohům daruje dostatek, nakonec spatří Pravdu i on sám. Byl velmi zapálený, když o tom mluvil.
"Proto nechci jen tak věřit tomu, že je tady nějaký vlk, který se považuje za Boha a chce za své dary jen nějaké kytičky," protočil oči v sloup, aby dal najevo, jak moc tím pohrdá. "V tom máš pravdu. Každý může tvrdit, že je Bůh, pokud k tomu má moc," přitakal a trochu klidněji ji následoval dál.

//Prstové hory

//Poušť Ararat

Morgoth se při potvrzení toho, že by se skutečně mělo jednat o Boha trochu načepýřil. Nelíbila se mu myšlenka, že by v téhle zemi dleli skuteční Bohové, když věděl, že ti jediní skuteční Bohové byli ti, které uctíval on sám. Zadíval se na Wizku, která možná byla přesvědčená o víře v toto božstvo, jemu se to však přirozeně příčilo.
"Věřím v Bohy, kteří jako svůj dar požadují krev. Proto se mi nechce věřit, že by nějaká mocná bytost prokazovala milosrdenství jen tak... za kytky," vysvětlil jí. Připadalo mu to zkrátka celé divné - ale asi z docela jiných důvodů než si Wizku myslela. "Možná to není bůh," řekl jí, protože to nebyl ochotný akceptovat - ač... jeho chování znělo dost božsky.
"Možná jen vládne velmi silnou magií," navrhl jí jako odpověď. "A podle všeho je i dost škodolibý, když říkáš, že nedělá jen to, co si přejeme," poznamenal. Obával se však, že totéž dělali i jeho Bohové. Vždyť přeci toužil po tom, aby se jeho sestra vrátila! A co se stalo po všech těch obětinách? Nic.
"Nevím, jak dlouho se tu chci zdržet," připustil. "Chci jen najít svou sestru," řekl jí. O žádného pseudo-boha tedy rozhodně nestál.

Morgoth had one goal. He wanted to find his sister wherever she was. He couldn't lie to himself and say he knew where she was, that he knew her so well (though he certainly knew her well) that he knew where her steps led. No, he didn't, yet he was determined to track her down and bring her home, bring her back to where she belonged.
If he had been just a little more sensitive, perhaps he would have admitted that he missed her, that life without her was like a void that threatened to swallow him up. He wouldn't have said anything like that, of course, but it might have been trapped in his thoughts forever. I wonder where his sister was? Where could she be hiding? He knew Morghana wasn't much for hiding, but maybe she had changed. He hadn't seen her... wow, he didn't even know when he'd seen her last. It could have been months, it could have been a year. The thought terrified him. Would he really let her out of his life for that long? Well, he'd tried to bring her back, but the gods hadn't answered him. It could have been their plan, they could have wanted to separate them, but why would they do that? No, Morgoth believed that their lives were bound together and that they were destined to find their way together. And the obstacles in the way? They were only meant to make them stronger. He had given Morghana time, but now he had waited too long. He had to find her.

//Konec světa

Morgoth si byl vědom své stoické reakce na to, že nad nimi vykouzlila cosi, co zabránilo kapkám, aby se jich dotkli. Možná na to měl poukázat, jeho to však tolik nepřekvapovalo. Už viděl magii a věděl, co dovede, a tak si říkal, že i Wizku patrně nějakou vládne. Jakou? Na to se neptal, jemu záleželo jen na tom, že měl suchý - nebo alespoň o trochu méně mokrý - kožich.
"Velmi mocný vlk? Jako Bůh?" zeptal se jí pochybovačně a nastražil uši. Ta myšlenka se mu nelíbila. Měl jen své Krevní bohy a Pravdu, a tak se mu přirozeně nezdálo, že by tu byl nějaký jiný vlk, který... cože to dělal? "Parůžky?" ptal se jí nechápavě. "Kdo... a proč... by chtěl na hlavě parůžky?" zadíval se na Wizku, která ho vedla, jak předpokládal, správným směrem přímo do středu Gallirei. "A ještě ke všemu za kytky? To mi zní nějak divně," řekl jí upřímně. Věřil jen jedinému Božstvu - a to o žádné kytky nestálo.

//Narrské vršky

Morgoth se deště ani bouřek neděsil. Byl zvyklý na dlouhá období dešťů, a tak ho ani tohle nijak nevyvedlo z míry. Zvedl jen jemně hlavu, ale cítil jen déšť. Ten déšť, který mu ze srsti vymyl všechnu krev. Inu, s tím se nedalo nic dělat, říkal si vlk, když pohlédl znovu na Wizku, která mu říkala, že to bude krušná cesta. "Už mám za sebou dost dlouhou cestu, přeci bych se teď nevzdal, když už jsem tak blízko," řekl jí, jeho medový hlas zněl skoro odhodlaně. Jeho cíl byl jasný a nemínil jen tak sejít z cesty. Doufal, že tahle cesta ho zavede k nějakému uspokojivému výsledku, ale nic menšího než nalézt svou sestru neakceptoval jako úspěch, a tak doufal, že se někde tady Morghana skutečně skrývá. Chyběla mu. Přemýšlel, zdalipak mu jeho drahá sestra věnovala byť jen jedinou myšlenku. On jí věnoval skoro každou. Vše, co dělal, každá oběť směřovala k prosbě, aby jí mohl znovu vidět. Nemyslel si, že žádal tak mnoho, tak proč mu Bohové nechtěli vyhovět!
Wizku nad nimi něčím zamezila dešti. Bylo to velmi efektivní a ač nebyl z cukru, rozhodně to ocenil. Déšť začínal být velmi nepříjemný.
"Je to tady komplikované? Jak?" zajímal se. Z toho, co zatím viděl mu to připadalo jako převelice obyčejné a normální místo, byl však zvědavý, zda ho Wizku něčím překvapí, rozhodl se jí však následovat, aby spatřil více z tohoto podivného a komplikovaného světa.

//Poušť

Září 4/10 • Badri

Morgoth na ní viděl, že ho odsoudit chtěla, ale minimálně to neudělala, když jí řekl ,že tímto uctíval své Božstvo. Asi si říkala, že to dávalo smysl. Jak se však mohla tak hloupě ptát. Jaké Bohy? Ta myšlenka mu byla protivná, ale nedal na sobě nic znát. "Narodil jsem se do Krevního bratrstva. Uctíváme bohy Pravdy krve," vysvětlil jí. Na tohle nikdy nebyl. Vysvětlovat cizím, proč by měli věřit a proč by se měli oddat jejich božstvu. Jediného, koho skutečně přijal byl Merle - ten k nim však našel cestu sám. Byl veden Pravdou, o tom nepochyboval.
To, že v nic nevěřila ho také nijak nepřekvapilo, přemítal však nad prázdnotou takového života. Stál vůbec za to? Nevěřit v nic? Jaké to asi muselo být? "Není to smutné?" ptal se jí. "Takový svět musí být nesmírně prázdný," usoudil.