Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/10 • Ivan

Morgoth si potřeboval vyčistit hlavu - byl to jediný důvod, proč by opustil Morghanu (a také svého bratra se kterým jí zanechal, ale ten nebyl tak důležitý). Zatoulal se k jezeru, které už znal a kde se setkal s bílou vlčicí, která působila jako slabomyslná, o to horší však bylo zjištění, že ani tentokrát tu nebyl sám. Pach šedého vlka poznal okamžitě. Morgoth neměl rád téměř nikoho, ten prašivý šedivec mu však ležel v žaludku. Bylo tohle setkání snad způsob Bohů, jak mu připomenout, že musí chránit svou sestru před individui jako je tenhle otrapa?
Ivar se ozval jako první. Použil stejné slovo, jaké před chvílí napadlo i jeho samotného.
"Ty si asi hodně věříš, co? Ivane," pronesl Morgoth medovým hlasem, když elegantně vystoupil z lesa jako král celého jezera. "Ivane, Ivane," mlaskl. "Je roztomilé, že si myslíš, že si na tebe má drahá Morghana vůbec vzpomněla, jakmile jsme tě nechali v tom lese. Když jsem s ní já, nemusí si stýskat po jiných. Jsem jediný na kom záleží," pronesl spokojeně. Bylo zřejmé, že z jeho slov si vůbec nic nedělal.

Morgoth byl zachycen ve světě z Morghanina kožichu. Její slova ho povzbuzovala způsobem, který jeho sestra patrně ani trochu nezamýšlela, v jeho krásné, opilé hlavě se však začaly rodit představy, kterých se patrně nikdy nezbaví. Náhoda neexistuje.
Byl ztracený - ne však tolik, aby neslyšel kroky... ten pach ho zarazil, protože ho znal. Morgothova hlava vystřelila z listí po Mordecaiových slovech. Jak je tu mohl najít? Morgoth to nechápal! Byla to magie, nebo... osud? Protože náhody neexistovaly. Mluvili o něm a teď tu byl - a Morgoth trochu čekal, že se za jeho zády objeví i Morticia.
Morghana - ostatně tak jako vždy - se do všeho pustila svým chaotickým způsobem. Vystřelila z toho listí rychleji, než podle Morgotha bylo vůbec fyzicky možné (čímž také skončil obsah jejího žaludku těsně vedle jejich bratra) a stejně nechápavě na něho zírala.
Morgoth byl umírněnější (asi také tím, že mu trvalo podstatně déle se vyhrabat z toho listí). "Vůbec by mě nenapadlo, že jsi tu taky, Caii," pronesl Morgoth s mírně nakloněnou hlavou, když došel vedle Ghany. Packy se mu trochu motaly, ale vlastně působil docela v pohodě. Na bratra se usmál, protože měl stejnou nepochopitelnou radost jako Ghana. Co tu dělal? Kde se tu vzal? Nikdo z nich nechtěl odcházet, a přesto jsou tu teď tři ze čtyř? Bohové je svedli dohromady, jinak to být nemohlo. Morgoth si ho i tak chvíli prohlížel - to jen jestli nebyl jen přeludem.
"Náhody neexistují. Bohové nás svedli dohromady," pronesl spokojeně a podíval se k hruškám, které byly vážně moc dobré - jistě nebyla náhoda, že je Bohové přivedli právě sem. Jistě to mělo svůj důvod - Morgoth nečekal, že by tady našel nějaký smysl, ale Ghana měla pravdu. Byli jako ti tři bratři (až na to, že ona byla jejich sestrou). Třeba díky hruškám najdou smysl v tomhle novém světě. "Ghana má pravdu, dej si s námi, když jsme se tu tak sešli," pobídl ho Morgoth.

Morgoth se také značně motal, ale bylo mu to úplně jedno, když se tiskl ke své sestře. Její blízkost byla uklidňující a on netoužil po ničem jiném než jí být nejblíže ze všech. Vydechl, když se k ní přitiskl těsněji a jemně do ní šťouchl. "To ano. Nikdo ti také nikdy nebyl blíže," připomněl jí a usmál se. Ano, věděla všechno. Byla hlučná a vnímavá, laskavá a nešikovná a byla jeho. Proč to pro ní bylo tak těžké pochopit? "Ne, lásko. Věřím, že my jsme vyvolení," zamručel. "Doufám, že se s nimi znovu setkáme. Jednou," řekl jí a znovu se obrátil na záda. Zahleděl se do nebe. To bylo už dopoledne? Nebyla před chvílí noc? Nebo tak něco?
"Není náhoda, že jsme tady spolu, krásko. Bohové nás sem přivedli. A já věřím, že to mělo svůj důvod," říkal jí přesvědčen svými slovy. "Doufám, že se s Morticiou i s Caiem znovu setkáme, ale i kdyby ne, stále budu mít tebe. A s tím si vystačím," zamručel.

Morgoth si zaboha nemohl vzpomenout, co říkal. Zadíval se na Ghanu značně pochybovačně. "Já něco říkal?" ptal se jí nejistě. Nevěděl by náhodou, kdyby něco říkal? Nevymýšlela si jeho sestřička trochu? Nebyl to jen hlas v její hlavě? Jak nad tím tak Morgoth přemýšlel, asi by to tak klidně mohlo být. "Ne, učitě, hm, určitě jsem nic neříkal," zabručel si pro sebe, aniž by byl ochotný přiznat, že na něj hrušky měly nějaký účinek. Byl přesvědčen, že je perfektně střízlivým a jasně uvažujícím vlkem.
"Já ti rozumím vždycky," ujistil jí, ač to asi pochopil moc doslova, nebo... ne? Nebo ano? Kdo ví?
"Nevěděla jsi to vždycky, Ghan?" zeptal se jí. Poslední slabiku trochu spolkl, ale jeho sestra to stejně nevnímala. Vzápětí se na něho pověsila a ukázala mu všechny své zuby, ale Gothovi ani jedno nevadilo - ba naopak, čumák přitiskl k její kůži a spokojeně vydechl. Nepotřeboval domov, když měl jí.
"Víš, co jsem ti říkal," zamručel, protože to si vybavoval překvapivě jasně. "Bohové věděli, že spolu budeme stejně. Pořád a pořád. Našel jsem tě. Bohové to věděli," zamručel.

Morgoth na sourozence doma zase tak často nemyslel. Možná měl, říkal si, ale obvykle ho nejvíce tížily jen jeho vlastní problémy. Problémy ostatních? Na těch mu sešlo jen málo. A jak asi bylo jeho sourozencům? Nebyl si jistý, jestli by odpověď tak jako tak něco změnila. Vrátila by se Ghana domů? Těžko. Nevrátila se a to musela vědět, jak chyběla jemu. A on, troufal si tvrdit, byl jejím nejoblíbenějším sourozencem.
"Co by to změnilo?" zabrblal jen, ale ani si nebyl jistý, jestli ho Ghana slyšela, protože se hlavou znovu hrabal v její srsti, která byla už tak dost pocuchaná. Nezdálo se, že by to alespoň jednomu z nich vadilo. "Tobě taky," zasmál se a protáhl se. Kdyby se snažil chodit, dopadlo by to výrazně hůře, hlava se mu příjemně motala a on na chvíli nebyl tak nesnesitelně upjatý (Morghana by ho tak jistě nazvala).
"Vím," přikývl - ani se nesnažil zastírat pravdu. "Ale ty jsi moje. Jasně, že jsi také krásná," řekl jí. Ani to nebyl žádný účelový komentář, prostě to viděl jako holý fakt.

Morgoth vážně pokýval hlavou. Sourozenci mu chyběli, ale pravda byla, že to vždy byli hlavně oni dva. Oni byli partnery a měli být spolu. Mordecaie a Morticiu však měl stále stejně rád a opravdu mu chyběli. Pamatoval si dny, kdy mu sestry kreslily do srsti a s Caiem si rozuměl zase docela jinak. Podobně jako s Merlem. Kde tomu byl asi konec? "Ne. Oni jsou spokojení," ujistil Ghanu a jemně do ní šťouchl. "Bohové nás museli svést dohromady. Jak jinak bych tě na-našel?" zeptal se a trochu se zakoktal. To se mu nelíbilo. Vždy si dával záležet na tom, jak působil. A koktání? To k němu rozhodně nešlo.
"Taky mi chybí. Bylo by skvělý je tu mít," souhlasil, ale nechtěl se příliš zaobírat minulostí a domovem, který opustili. Teď byli spolu, na tom záleželo.
Morgoth se zasmál, když i Ghana přidala své packy k těm jeho. Takhle vedle sebe vypadali dokonale nepodobně. Ona tmavé a on bílé ponožky. Ona spíše do hněda, on krémový, přesto byli sourozenci. "Těžko, lásko. Byl jsem první," připomněl jí.
"Mě se zase vždy líbila tvoje. Myslím, že máma si schovávala barvu na tebe. A na ostatní," pronesl jako kdyby si nemyslel, že jeho srst byla dokonale andělská - byla, samozřejmě.

Morgoth se s hruškami rozhodně nedržel zpátky. I on si jich pěkných pár dal, ale muselo by jich být mnohem více, aby to s tím udělalo totéž, co s tím chudákem jednookým. On si dával pozor. Měl rád kontrolu, a tak si nedal tolik, aby ho to vyplo, ale už pociťoval nejistotu v packách.
Protáhl se, ale nakonec i tady skončil v listí. Bylo to přeci jenom příjemnější, než se snažit udržet rovnováhu. Možná jich měl přeci jen o jednu nebo dvě více.
"To by byla," zamručel vlk. "Ale nemyslím si, že by je z domova něco vyhnalo. Proč by odcházeli?" ptal se vlk sám sebe, když se válel na zádech a protahoval si packy - vztahoval je k nebi a prohlížel si je jako kdyby je nikdy neviděl. "Kdybychom se pořádně ožrali všichni čtyři, tak bychom jim to tady zbořili," zasmál se a přetočil se k Morghaně. Byl zase těsně vedle ní. Tak, jak to mělo být.
"To nevím, lásko. Ale mě se stýskalo," zamručel jí do kožichu.

//Rohenský potok

5. Ochutnat zkvašené hrušky v hruškovém sadu. (1 bod)

Morgoth věděl, že se tomuhle tématu Morghana vyhne a ani se jí nemohl divit. Bylo to bolestivé a skoro nesnesitelné, Morgoth si však říkal, že před tím nemohli utíkat věčně. Jednou je to dožene, o tom byl přesvědčený, přesto se však přizpůsobil. Jeho drahá o tom mluvit nechtěla, a tak mlčel. Měla pravdu. Teď nebyl ten správný čas. Byli po dlouhé době zase spolu a on si to nemínil kazit. Ne, když došli do sadu, který tak omamně voněl. Nastražil uši. To byly hrušky? Morghana mu vzala slova z tlamy.
"No jo, to asi jo," kývl a nasál přesládlou vůni hrušek. Ty na zemi byly pořádně zkvašené a on věděl, co to s nimi udělá. Od malička slýchávali příběhy o tom, jak se tři bratři setkali s Bohy. Na Morghanin žert tak mohl jen protočit oči v sloup. "Třeba," prohlásil pobaveně a ač on měl trochu jiný názor - a to ten, že on rozhodně vyvolený je - nahlas to neřekl. Morghana to ostatně musela minimálně tušit.
Pískový vlk neváhal, přešel k spadlé hrušce poblíž té, kterou si vyhlédla Morghana a pořádně se zakousl. Sladká zkvašená šťáva zalila jeho tlamu, ale bylo to málo, aby se dostal do stavu ve kterém byl jejich jednooký... přítel? Asi by se dal takto nazvat.
"Jsou moc dobré," poznamenal vlk a když už v hrušce nezbyla žádná sladká šťáva, přesunul se k další. Asi se opravdu mínili opít.

//Ohnivé jezero přes červenou řeku

Morgoth si odfrkl. "Jo, protože je to pěknej otrapa, ale pokud ho chceš v bratrstvu, co můžu dělat?" Ptal se, ale věděl, že odpověď je jasná - nic.
"Já vím, že ne, ale nechci věřit tomu, že si Bohové přáli jejich smrt," pronesl Morgoth a jemně do ní šťouchnul. Odvrátila se od něho a jemu se to nikdy nelíbilo, což jí dával najevo. I tady jí našel. Jak si mohla myslet, že si je spolu Bohové nepřejí, když je znovu svedli dohromady? "Já vím, že s tím nesouhlasíš, ale já si neumím představit život s nikým jiným," přiznal - a rozhodně to nebylo tak, že by se nesnažil. Snažil se, jen to prostě nešlo.
"Spolu tu můžeme mít kousek domova," kývl Morgoth. "Dokud se třeba nebudeš chtít vrátit," dodal, ale věděl, že tohle bylo to po čem jeho sestra celý život toužila. Proč by se chtěla vracet?

//Hrušňový sad

//Tenebrae přes Plamínek

Morgoth se na sestru zamračil, ale mohl tušit, že to nemyslela vážně a celé to byla jen hra. Byla jeho chyba, že se toho tak chytil, na druhou stranu, co si tak asi měl myslet, když se s ním Morghana tahala. A sice mu říkala, že si nepustí k tělu jen tak někoho, jak měl však Goth vědět, jak dlouho s ním chodila. Ano, mohlo mu dojít později, že Ivar si myslel na jiného vlka, ale to se však jen těžko dalo určit podle prvního pohledu. "POchybuji, že Ivar to dělal kvůli tomu, že jsem roztomilý, ale tobě věřím," poznamenal a zadíval se na ní. Jeho sestra mu máchala ocasem před tváří, ale on se jen zasmál. S ní byl vždy trochu uvolněnější. Měla na něho zvláštní vliv. Takhle to s ním nikdo neuměl.
"Jak bych se jich mohl vzdát?" zeptal se Morghany. To ona to uzavřela, on se rozhodl si to vyložit jinak. "Hodně jsem o tom přemýšlel, víš? Když jsi odešla," řekl jí. "Věřím tomu, že Bohové nám tím chtěli ukázat, že naše vlčata chtějí u sebe, ne protože bychom neměli být spolu, ale protože věděli, že budeme mít další," pronesl. Čekal však, že Morghana se na to příliš tvářit nebude. Ona to s ním uzavřela. On nemohl.

//Rohenský potok přes Červenou řeku

Morgoth trpělivě čekal, až Morghana skončí. Neměl jí za zlé, že chtěla té vlčici pomoci. Asi neměla své vlastní rituály, kterými by se mohla se zemřelými spojit. Morgoth si jako vždy u cizinců pomyslel, jak prázdný život museli vést, když jejich cesty nehlídali Bohové a nedali jim způsoby podle kterých žít. Rituály byly podle něho to nejmenší.
On s vlčicí neprohodil za celou dobu ani slovo, když se však alfa (?) Sarumenu (?) rozloučila se svými blízkými, ani Morghana neměla příliš mnoho důvodů setrvávat, a tak na neznámou jen kývl a následoval svou sestřičku kamkoliv se jí zachtělo. Tohle byla místa, která ještě neznal a nebyl si jistý, jestli Morghana vůbec věděla kam jde. Přemýšlel nad tím, ale raději se neptal. Jen Bohové věděli, co by se dozvěděl.
"Ne? Podle toho, co jsi naznačovala to vypadalo trochu jinak," poznamenal Morgoth, ale podle všeho ho chtěla Morghana jen trochu popíchnout. "To jsem nevěděl. Možná bych ho tak nezpražil, ale... spíš jo," uchechtl se, protože mu prostě šedivák nebyl sympatický. A nesympatie byly zjevně vzájemné. "Já vím, že ne,"¨broukl. "A stejně jsem byl vždycky ze všech nejlepší," dodal.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

Morgotha cizí vlčice příliš nezajímala, o to méně mu dělali starosti její problémy, jeho sestra však byla jiná. Morghana se hned vložila do toho, aby jí pomohla, protože taková už jeho sestra prostě byla. Nemohla nic nechat jen tak a zvlášť, když se dozvěděla, že po někomu truchlí. Morgoth by se obrátil a odešel. Co mu do toho bylo? Nic. Tahle vlčice byla cizinka, věděl však, že Ghana prostě oplývala laskavostí, kterou on za prvé neuznával a za druhé by s ní na nikoho jen tak neplýtval - přesto přihlížel tomu, jak Morghana nabídla vlčici jejich rituál a ona ho asi dobrovolně přijala. On tomu přihlížel, to bylo to jediné, co mohl a chtěl udělat. Zapojit se nechtěl, protože mu nikdo nechyběl a nechtěl plýtvat svou krví na cizince. Uvědomoval si, že všichni tady byli cizinci, ale na rozdíl od své sestry neměl zájem se s nimi sbližovat, pokud to pro něj nebylo nějak výhodné. Třeba jako s Wizku. S nikým jiný, kromě ní a té bílé vlčice se vlastně s nikým jiným ani nesetkal.
Kdyby mohl poklepal by na hodinky a připomněl Ghaně, že spěchají. Nebo... nespěchají, nesměřovali vlastně nikam, ale on by byl raději na cestě, než aby ztrácel čas. Ghana však byla podmanivá a jejich rituály mocné. Chápal, proč chtěla, aby sílu jejich Bohů poznali i ti méně šťastní.

//Jezevčí plácek přes Kierb

Morgoth se na Morghanu skoro laskavě usmál. Zadíval se na ní a šťouchl do ní na oplátku. "Věř mi, že bych se nenechal ztratit. Znáš mě, ne?" Krátce se zasmál, protože Morgoth byl opravdu přesně takový. Nedal se ztratit. I v téhle zemi se nakonec k jeho překvapení našli, ač byli tak daleko od domova.
Následoval svou sestru přímo za nosem, až dokud nenarazili na vlčici. Morgoth doufal, že jí minou a půjdou dál, ale Morghana šla přímo k ní jako kdyby si nevšimla, že ta vlčice zjevně nechtěla být rušena. Morgoth chtěl jít dál. Kamkoliv dál, ať už to bylo kdekoliv, ale nakonec... si povídat nemusel. To Morghana byla ta zvědavá, ta která musela všechno o všem vědět. Když s ní chtěl být, musel to tolerovat.

Morgoth se zapovídal z duchy, až se tak stalo, že Morghanu zase ztratil. Vážně stačilo jí jen na deset minut spustit z očí, aby se dočista ztratila? Evidentně. Běhal a ptal se vlků, ale ti se jen veselili a snažili se ho znovu zapojit do hovoru, on už se však nenechal. Hledal Ghanu po té však jako by se slehla zem. Kde sakra je?!
Jak to tak bylo, Morghana se náhle objevila přímo před jeho packama. Prostě... sklouzla a měla štěstí, že jí její milovaný bratr neušlapal, protože byl zrovna rozběhnutý, jak jí sám hledal. Pokud ho volala, neslyšel jí, ale... tihle vlci byli opravdu překvapivě hluční. Na to, že byli... mrtví. Musel v tomhle s Ghanou souhlasit. Byli mrtví. A až teď si všiml, že jejich barvy byly lehce vybledlé. Jak to, že to neviděl předtím?
"Já? Bez tebe nikam nejdu, lásko," pronesl a pomohl jí nahoru. Jemně jí u toho olízl packu, která vypadala, že jí bolí. "Asi jo. Taky bych radši vypadl," souhlasil a zase následoval svou sestru.

//Tenebrae přes Kierb

4) Pokecat s duchy u jezevce (1 bod)

Morgoth se na sestru díval jako kdyby spadla z višně. A nespadla náhodou z višně? Morgoth si nebyl jistý, proč se to říká, ale jeho sestra se tak rozhodně tvářila. "No, nepřišlo mi, že by v tom jezeře něco bylo. Tys tam něco viděla?" zeptal se jí pochybovačně, ale Morghana... Morghana byla zkrátka Morghana. Nedalo se říci, že by se dala popsat jiným, lepším slovem. Byla zkrátka svá. "Rozhodně mi nepřišlo, že by nás něco chtělo sežrat. A kdyby jo, zabil bych to," ujistil sestru jako kdyby ho neznala. "Prochodil... spíš proběhl. Hledal jsem tě a říkal jsem si, že bys třeba byla na severu v době, kdybys tam nezmrzla," vysvětlil jí. "Což... zjevně nebyla pravda. Ale nakonec jsme se našli," nadnesl, protože to bylo nejdůležitější. Její otázka proč ho však zarazila. Copak to nebylo zřejmé?
"Proč? Jistě, že bych zůstal doma, kdyby mi to bylo přáno a věřil jsem, že se vrátíš, ale nakonec... nakonec jsem zjistil, že doma bez tebe nechci být. Když jsem zjistil, že tě stejně každý den vyhlížím, nemělo smysl zůstávat," řekl jí. Pár věcí jí zatajil - třeba celou tu věc s Rávkou a s její nohou, ale... co se dalo dělat, Morghana také nemusela vědět o všem v jeho životě.
Došli na palouk. Na dost divný palouk, kde je přivítal jezevec. On ani nekoukal na cestu, prostě šel za Morghanou. A vůbec... mluvili jezevci vždycky?
Morgoth zastřihal ušima - řekl by asi něco kousavého, ale jezevec spustil dříve než to stihl on.
"Se zemřelými? Jak by se dalo mluvit se zemřelými?" Ptal se, to už však Morgothovu pozornost upoutali vlci, kteří tu asi skutečně měli nějakou sešlost. Morgoth se rozhlédl - na jezevce zapomněl a vykročil mezi těla těch vlků.
"Páni, vy máte ale hezký kožich," ozývalo se kolem něj - to se Morghotovi líbilo, pozornost si vždy užíval. "Musíte o něj dobře pečovat," pronesl krémový vlk spokojeně.
"Odkud jste sem přišli?" ptal se jiný vlk a vlčice vedle něho dodala: "Jste zdaleka?" Morgoth ani nevěděl, kam mezi těly vlků zmizela jeho sestřička, ale šla mu z toho hlava kolem. "Jsme z Krevního bratrstva," začal. "Ach, domov!" To Morgotha překvapilo a naklonil tak zaujatě hlavu na stranu.
"Domov? Vy jste snad z Krevního bratrstva?" ptal se Morgoth.
"Samozřejmě, všichni tady jsme z Krevního bratrstva," řekla mu vlčice. Nebylo to trochu divné?
"Morghano?" Zavolal raději na sestru, která se mu někam ztratila.