Gallirea - Příspěvky uživatele

7/10 • Ivan

Morgoth zavrčel. "Selhal?" ušklíbl se. "Tak to rozhodně ne, Ivane. Bohové mi určili cestu po které kráčím a tím, že si vzali má vlčata k sobě jsem rozhodně neselhal," pronesl - bylo zřejmé, že tomu, co říkal opravdu upřímně věřil. "A kdybych sehnal jako partner, myslíš, že by se mnou Morghana bez mrknutí oka odešla. S tebou se evidentně zahazovat nechtěla," připomněla mu už zase trochu pobaveně. Ivar sice našel skulinku, Morgoth se však nenechal tak snadno vyprovokovat, ne, když nad ním dleli Bohové a sledovali jeho cestu. "Nebuď tvrďák. Kdyby tu Morghana byla na nic z toho by sis netroufl. Držel bys pysk a šoupal nohama," pronesl Goth pobaveně. Úplně ho viděl! On by si to před svou láskou dovedl nějak omluvit. Ivar? Ten byl rád, že vůbec chápal, která bije.
"Upřímně? Její aférky jsou mi lhostejné, protože se stejně vždycky vrátí ke mně," pronesl, protože Ivar nechápal z jakého prostředí vzešli a že to s kým Morghana spí mu bylo zcela lhostejné, když byla jeho družkou. To mu stačilo. Kdyby se musel zabývat všema nickama jako byl Ivar, zešílel by.
"Docela si věříš, když si myslíš, že by Morghana věřila spíše tobě, než mě," poznamenal, protože nechtěl přiznávat, že v něčem měl Ivar pravdu - ani náhodou nechtěl Ghaně jejich bolest připomínat. To, že o tom Ivar věděl znamenalo jen to, že to využije proti němu - to bylo celé. Protivilo se mu to, ale bylo nemožné to vzít zpátky. Ivar mohl doufat, že žádná vlčata nikdy mít nebude - protože pokud ano, postaral by se o to, aby cítil stejnou bolest jakou cítil on.
"Moje sebeovládání je jedna z věcí na kterou jsem pyšný," pronesl ledově a přejel si Ivara pohledem. "S tebou už to jednoduchý je, Ivane. Jednou jsem ti ukázal svou slabost a teď to nepřestaneš omílat až do zblbnutí. Nakonec už mě tím nepřekvapíš. Zato tebe vytočí všechno," uchechtl se.

6/10 • Ivan

Morgoth zlověstným způsobem zavrčel. V bílých očích se mu zaleskl nesmírný vztek. Kdyby nebylo Bohů nad jeho hlavou, nejspíše by ho zabil. Roztrhal by ho na ty nejmenší kousíčky, jenže... jenže tenhle nevěřící vlk byl jeho bratr. Morgoth by však raději sám zemřel, než aby tak Ivarovi někdy řekl.
"Je vidět, že jsi nikdy nebyl otcem, Ivane," pronesl vlk - jeho medový hlas byl poznamenán vztekem a bolestí, kterou nemínil skrývat. Možná se v něčem takovém vyžíval, ale Morgoth to nemohl jen tak přejít. "Ta vlčátka byla i Morghany. Pohrdáš mnou, jistě, ale když tak mluvíš o mých dětech, rád bych ti připomněl, že mluvíš i o jejích," dodal - o trochu klidněji, jeho vztek se však příliš nezmírnil, snažil se však získat nad situací kontrolu. Tím, že Ivarovi ukázal svou zranitelnost mu dal přílišnou výhodu. Neměl to dovolit.
"A komu jinému by měla být Morghana souzena, Ivane? Tobě?" ušklíbl se. "To sotva. To, čemu věřím není ani trochu tvou starostí a není to nic s čím bych se zrovna tobě měl nebo chtěl svěřovat," pronesl. Jeho hlas už byl zcela klidný, jen jeho postoj vyjadřoval, že byl připravený zaútočit. "Prosím. Do toho. Nezapomeň se zmínit před mou drahou Morghanou. Jistě ráda uslyší, jak urážíš naše Bohy i naše děti. Bude dozajista nadšená," pronesl. Snad se Ivar skutečně zmíní. Morgoth si to začínal upřímně přát.
"Ne," ujistil Ivara. "Věz však, že jakmile pošpiníš mou víru, obětuji tě Bohům bez váhání. A ani Morghana tě nezachrání," varoval ho.

5/10 • Ivan

Morgoth si z vlkova odsouzení nic nedělal. Neměl důvod se za sebe stydět a už vůbec ho nepřekvapovalo, že ho Ivan odsoudil. Věděl, že tady nikdo jejich myšlení pochopit nemůže. Vlci v bratrstvu tuhle mentalitu vůbec neměli. Nikdo se nesoudil. Nikdy. "No vida, ty jsi mi ale tolerantní. Ghana nemohla vybrat lepšího vlka do našeho bratrstva. Co je ti vůbec do toho, co mezi sebou s Ghanou máme?" ušklíbl se, ale to už si Ivan začal pomalu kopat hrob. Morgoth se přikrčil, když zmínil jejich děti. Jejich malá, dokonalá vlčata, která si Bohové vzali k sobě dříve, než se vůbec stihli nadechnout. "Co ty o tom víš?" zavrčel vztekle. Bylo to poprvé, co dal najevo jakoukoliv emoci krom pobavení, ale bylo to jen protože se trefil do citlivého místa. "Bohové si naše děti vzali, ale svedli mě a Ghanu znovu dohromady. Chtějí nás pospolu. Bohové nás vyvolili. A ty jsi co? Jen nějaký šváb pod našima packama," vrčel na Ivara. Švihal ocasem a bylo zřejmé, že kdyby stále nemyslel na to, že nesmí, už by držel Ivara pod krkem. Nechtěl se však znovu zprotivit svému božstvu a co více, nechtěl se zprotivit Morghaně. Kdežto kdyby na něho Ivar zaútočil jako první... nakonec by se mu to hodilo. A nebo...
"Zříkáš se tedy našich Bohů i Pravdy, Ivane?" zeptal se ho.

4/10 • Ivan

Morgoth se mu snažil nesmát, bylo to však veskrze nemožné. Cukaly mu koutky, když viděl, jak se Ivar vzteká jako malé vlče. Co na něm u všech Bohů Ghana viděla? Občas o ní měl jisté pochyby a teď, když si prohlížel Ivara, musel seznat, že s ním jeho milovaná sestřička přestřelila. "Mhm, jasně," Morgoth nad tím jen zakroutil hlavou. Pro něho nebyl Ivar žádnou překážkou, ani kdyby se opravdu mohli poprat. Ivar to měl v plánu a Morgoth by byl rád, kdyby začal, protože nejspíše zapomínal na pravidla jejich bratrstva. Morgoth by v tomhle směru vyhrál a jen by Morghaně dokázal, jaký je Ivar ve skutečnosti, ale věděl, že mu může velmi rychle a velmi snadno zkazit veškerou radost z plánovaného útoku.
"Jistě, že se tahá se mnou, Ivane. Je to má sestra. Myslím pokrevní sestra, ne jen sestra z bratrstva," poznamenal pobaveně. "Máme stejnou krev," dodal spokojeně - až příliš. Přeci jen, když pohrdal jím, pohrdal tak trochu i Ghanou samotnou.
"Kdybys mě zabil," pronesl Morgoth medovým hlasem, "službu bys neudělal nikomu. Ghana by tě zavrhla mrknutím oka. Víš proč, Ivane? Zabíjení, či jen zranění bratra je ten nejtěžší zločin v našem bratrstvu. A ty jsi členem bratrstva, nebo se pletu? Nehledě na to, že Morghana mě miluje. Ať se ti to líbí nebo ne," dodal. "Každý, kdo není naprostá špína, pečuje o svůj kožich. To jen tobě to nejspíše přijde patetické. Je to evidentní," ujistil ho. "Nakonec bys však, drahý Ivane, plakal jen ty. Přišel bys nejen o Morghanu i o náklonost všech Bohů, pokud tě tedy skutečně přijali o čemž silně pochybuji," poznamenal.

3/10 • Ivan

Morgoth si trhana sjel skeptickým pohledem. "Ty?" zeptal se ho pochybovačně. "Že bys natrhl kožich mě?" uchechtl se a zakroutil nad tím hlavou. I kdyby se chtěl boji vyhnout, stoprocentně by mu utekl. Byl prostě ve všech ohledech lepší než kdy Ivan mohl být. "Nehledě na to, že jediný, kdo tu má prašivý kožich jsi evidentně ty. Myl jsi se vůbec někdy?" zeptal se ho pobaveně.
"Jasně, Ivar. Smůla, že mě to vůbec nezajímá," poznamenal - bylo evidentní, že jeho jméno znovu zase vypustil. Nebral Ivara/Ivana ani trochu vážně. Co však vážně bral bylo horko pod jeho packama. Morgoth se raději vzdálil od suchého listí, jeho pohyb byl však nenucený a plavný jako kdyby ho packy vůbec nepálily. Nenechal by mu tu radost. Nikdy. A bylo zřejmé, že to bylo jeho dílo. Znal to od Morghany, avšak ta vše podpalovala omylem. Ivar to zcela jistě omylem nedělal.
"Najednou," poznamenal. "No, naštěstí už jsem tady, abych dohlédl na to, aby se moje láska netahala s takovými chudáky. Ona na vlky nikdy neměla moc dobrý odhad," posteskl si. Morgoth viděl, že je Ivar vzteklý a bavilo ho to více a více každou vteřinou. Nebyl v jeho očích nebezpečný, ale předpokládal, že to nakonec skončí tím, že po něm skočí. On se obvykle bojům vyhýbal, tomuhle stvoření chtěl však ukázat, kdo je tady ten lepší. A Ivar to rozhodně nebyl.

2/10 • Ivan

Morgoth se zcela upřímně zasmál. "Máš důvod? Vždyť jsi trhan. Na co asi tak můžeš být hrdý?" nechápal krémový vlk, který se Ivara neměl důvod bát. Proč? Byl tak otrhaný, že bylo zjevné, že si s ním každý mohl dělat, co chtěl. Byl omega, to viděl na první pohled.
"To si mě nejspíše s někým pleteš, Ivane. Já na rozdíl od tebe nemám potřebu se rvát jako nějaký ubožák," poznamenal. Rád by mu způsobil bolest - a nakonec mu stačila jen ta prostá touha toho dosáhnout. Ivar mohl cítit výsledek jeho snahy lehkou bolestí hlavy - bylo to lepší než nic.
"To ani nemusíš, Ivane," ujistil ho Morgoth lehce. Znovu se zasmál, protože jeho urážky se ho ani trochu nedotýkaly. To Ivar zjevně ještě nepochopil. "Drahý Ivane, vůbec nevíš o čem mluvíš. Jak dlouho jí znáš? Den? Dva?" uchechtl se. "Nemusel jsem jí slibovat nic. Je mou od samého dne, kdy se narodila. Patříme k sobě. Tak to je," pronesl a v tu chvíli i jeho bílé oči planuly ohněm.

1/10 • Ivan

Morgoth si potřeboval vyčistit hlavu - byl to jediný důvod, proč by opustil Morghanu (a také svého bratra se kterým jí zanechal, ale ten nebyl tak důležitý). Zatoulal se k jezeru, které už znal a kde se setkal s bílou vlčicí, která působila jako slabomyslná, o to horší však bylo zjištění, že ani tentokrát tu nebyl sám. Pach šedého vlka poznal okamžitě. Morgoth neměl rád téměř nikoho, ten prašivý šedivec mu však ležel v žaludku. Bylo tohle setkání snad způsob Bohů, jak mu připomenout, že musí chránit svou sestru před individui jako je tenhle otrapa?
Ivar se ozval jako první. Použil stejné slovo, jaké před chvílí napadlo i jeho samotného.
"Ty si asi hodně věříš, co? Ivane," pronesl Morgoth medovým hlasem, když elegantně vystoupil z lesa jako král celého jezera. "Ivane, Ivane," mlaskl. "Je roztomilé, že si myslíš, že si na tebe má drahá Morghana vůbec vzpomněla, jakmile jsme tě nechali v tom lese. Když jsem s ní já, nemusí si stýskat po jiných. Jsem jediný na kom záleží," pronesl spokojeně. Bylo zřejmé, že z jeho slov si vůbec nic nedělal.

Morgoth byl zachycen ve světě z Morghanina kožichu. Její slova ho povzbuzovala způsobem, který jeho sestra patrně ani trochu nezamýšlela, v jeho krásné, opilé hlavě se však začaly rodit představy, kterých se patrně nikdy nezbaví. Náhoda neexistuje.
Byl ztracený - ne však tolik, aby neslyšel kroky... ten pach ho zarazil, protože ho znal. Morgothova hlava vystřelila z listí po Mordecaiových slovech. Jak je tu mohl najít? Morgoth to nechápal! Byla to magie, nebo... osud? Protože náhody neexistovaly. Mluvili o něm a teď tu byl - a Morgoth trochu čekal, že se za jeho zády objeví i Morticia.
Morghana - ostatně tak jako vždy - se do všeho pustila svým chaotickým způsobem. Vystřelila z toho listí rychleji, než podle Morgotha bylo vůbec fyzicky možné (čímž také skončil obsah jejího žaludku těsně vedle jejich bratra) a stejně nechápavě na něho zírala.
Morgoth byl umírněnější (asi také tím, že mu trvalo podstatně déle se vyhrabat z toho listí). "Vůbec by mě nenapadlo, že jsi tu taky, Caii," pronesl Morgoth s mírně nakloněnou hlavou, když došel vedle Ghany. Packy se mu trochu motaly, ale vlastně působil docela v pohodě. Na bratra se usmál, protože měl stejnou nepochopitelnou radost jako Ghana. Co tu dělal? Kde se tu vzal? Nikdo z nich nechtěl odcházet, a přesto jsou tu teď tři ze čtyř? Bohové je svedli dohromady, jinak to být nemohlo. Morgoth si ho i tak chvíli prohlížel - to jen jestli nebyl jen přeludem.
"Náhody neexistují. Bohové nás svedli dohromady," pronesl spokojeně a podíval se k hruškám, které byly vážně moc dobré - jistě nebyla náhoda, že je Bohové přivedli právě sem. Jistě to mělo svůj důvod - Morgoth nečekal, že by tady našel nějaký smysl, ale Ghana měla pravdu. Byli jako ti tři bratři (až na to, že ona byla jejich sestrou). Třeba díky hruškám najdou smysl v tomhle novém světě. "Ghana má pravdu, dej si s námi, když jsme se tu tak sešli," pobídl ho Morgoth.

Morgoth se také značně motal, ale bylo mu to úplně jedno, když se tiskl ke své sestře. Její blízkost byla uklidňující a on netoužil po ničem jiném než jí být nejblíže ze všech. Vydechl, když se k ní přitiskl těsněji a jemně do ní šťouchl. "To ano. Nikdo ti také nikdy nebyl blíže," připomněl jí a usmál se. Ano, věděla všechno. Byla hlučná a vnímavá, laskavá a nešikovná a byla jeho. Proč to pro ní bylo tak těžké pochopit? "Ne, lásko. Věřím, že my jsme vyvolení," zamručel. "Doufám, že se s nimi znovu setkáme. Jednou," řekl jí a znovu se obrátil na záda. Zahleděl se do nebe. To bylo už dopoledne? Nebyla před chvílí noc? Nebo tak něco?
"Není náhoda, že jsme tady spolu, krásko. Bohové nás sem přivedli. A já věřím, že to mělo svůj důvod," říkal jí přesvědčen svými slovy. "Doufám, že se s Morticiou i s Caiem znovu setkáme, ale i kdyby ne, stále budu mít tebe. A s tím si vystačím," zamručel.

Morgoth si zaboha nemohl vzpomenout, co říkal. Zadíval se na Ghanu značně pochybovačně. "Já něco říkal?" ptal se jí nejistě. Nevěděl by náhodou, kdyby něco říkal? Nevymýšlela si jeho sestřička trochu? Nebyl to jen hlas v její hlavě? Jak nad tím tak Morgoth přemýšlel, asi by to tak klidně mohlo být. "Ne, učitě, hm, určitě jsem nic neříkal," zabručel si pro sebe, aniž by byl ochotný přiznat, že na něj hrušky měly nějaký účinek. Byl přesvědčen, že je perfektně střízlivým a jasně uvažujícím vlkem.
"Já ti rozumím vždycky," ujistil jí, ač to asi pochopil moc doslova, nebo... ne? Nebo ano? Kdo ví?
"Nevěděla jsi to vždycky, Ghan?" zeptal se jí. Poslední slabiku trochu spolkl, ale jeho sestra to stejně nevnímala. Vzápětí se na něho pověsila a ukázala mu všechny své zuby, ale Gothovi ani jedno nevadilo - ba naopak, čumák přitiskl k její kůži a spokojeně vydechl. Nepotřeboval domov, když měl jí.
"Víš, co jsem ti říkal," zamručel, protože to si vybavoval překvapivě jasně. "Bohové věděli, že spolu budeme stejně. Pořád a pořád. Našel jsem tě. Bohové to věděli," zamručel.

Morgoth na sourozence doma zase tak často nemyslel. Možná měl, říkal si, ale obvykle ho nejvíce tížily jen jeho vlastní problémy. Problémy ostatních? Na těch mu sešlo jen málo. A jak asi bylo jeho sourozencům? Nebyl si jistý, jestli by odpověď tak jako tak něco změnila. Vrátila by se Ghana domů? Těžko. Nevrátila se a to musela vědět, jak chyběla jemu. A on, troufal si tvrdit, byl jejím nejoblíbenějším sourozencem.
"Co by to změnilo?" zabrblal jen, ale ani si nebyl jistý, jestli ho Ghana slyšela, protože se hlavou znovu hrabal v její srsti, která byla už tak dost pocuchaná. Nezdálo se, že by to alespoň jednomu z nich vadilo. "Tobě taky," zasmál se a protáhl se. Kdyby se snažil chodit, dopadlo by to výrazně hůře, hlava se mu příjemně motala a on na chvíli nebyl tak nesnesitelně upjatý (Morghana by ho tak jistě nazvala).
"Vím," přikývl - ani se nesnažil zastírat pravdu. "Ale ty jsi moje. Jasně, že jsi také krásná," řekl jí. Ani to nebyl žádný účelový komentář, prostě to viděl jako holý fakt.

Morgoth vážně pokýval hlavou. Sourozenci mu chyběli, ale pravda byla, že to vždy byli hlavně oni dva. Oni byli partnery a měli být spolu. Mordecaie a Morticiu však měl stále stejně rád a opravdu mu chyběli. Pamatoval si dny, kdy mu sestry kreslily do srsti a s Caiem si rozuměl zase docela jinak. Podobně jako s Merlem. Kde tomu byl asi konec? "Ne. Oni jsou spokojení," ujistil Ghanu a jemně do ní šťouchl. "Bohové nás museli svést dohromady. Jak jinak bych tě na-našel?" zeptal se a trochu se zakoktal. To se mu nelíbilo. Vždy si dával záležet na tom, jak působil. A koktání? To k němu rozhodně nešlo.
"Taky mi chybí. Bylo by skvělý je tu mít," souhlasil, ale nechtěl se příliš zaobírat minulostí a domovem, který opustili. Teď byli spolu, na tom záleželo.
Morgoth se zasmál, když i Ghana přidala své packy k těm jeho. Takhle vedle sebe vypadali dokonale nepodobně. Ona tmavé a on bílé ponožky. Ona spíše do hněda, on krémový, přesto byli sourozenci. "Těžko, lásko. Byl jsem první," připomněl jí.
"Mě se zase vždy líbila tvoje. Myslím, že máma si schovávala barvu na tebe. A na ostatní," pronesl jako kdyby si nemyslel, že jeho srst byla dokonale andělská - byla, samozřejmě.

Morgoth se s hruškami rozhodně nedržel zpátky. I on si jich pěkných pár dal, ale muselo by jich být mnohem více, aby to s tím udělalo totéž, co s tím chudákem jednookým. On si dával pozor. Měl rád kontrolu, a tak si nedal tolik, aby ho to vyplo, ale už pociťoval nejistotu v packách.
Protáhl se, ale nakonec i tady skončil v listí. Bylo to přeci jenom příjemnější, než se snažit udržet rovnováhu. Možná jich měl přeci jen o jednu nebo dvě více.
"To by byla," zamručel vlk. "Ale nemyslím si, že by je z domova něco vyhnalo. Proč by odcházeli?" ptal se vlk sám sebe, když se válel na zádech a protahoval si packy - vztahoval je k nebi a prohlížel si je jako kdyby je nikdy neviděl. "Kdybychom se pořádně ožrali všichni čtyři, tak bychom jim to tady zbořili," zasmál se a přetočil se k Morghaně. Byl zase těsně vedle ní. Tak, jak to mělo být.
"To nevím, lásko. Ale mě se stýskalo," zamručel jí do kožichu.

//Rohenský potok

5. Ochutnat zkvašené hrušky v hruškovém sadu. (1 bod)

Morgoth věděl, že se tomuhle tématu Morghana vyhne a ani se jí nemohl divit. Bylo to bolestivé a skoro nesnesitelné, Morgoth si však říkal, že před tím nemohli utíkat věčně. Jednou je to dožene, o tom byl přesvědčený, přesto se však přizpůsobil. Jeho drahá o tom mluvit nechtěla, a tak mlčel. Měla pravdu. Teď nebyl ten správný čas. Byli po dlouhé době zase spolu a on si to nemínil kazit. Ne, když došli do sadu, který tak omamně voněl. Nastražil uši. To byly hrušky? Morghana mu vzala slova z tlamy.
"No jo, to asi jo," kývl a nasál přesládlou vůni hrušek. Ty na zemi byly pořádně zkvašené a on věděl, co to s nimi udělá. Od malička slýchávali příběhy o tom, jak se tři bratři setkali s Bohy. Na Morghanin žert tak mohl jen protočit oči v sloup. "Třeba," prohlásil pobaveně a ač on měl trochu jiný názor - a to ten, že on rozhodně vyvolený je - nahlas to neřekl. Morghana to ostatně musela minimálně tušit.
Pískový vlk neváhal, přešel k spadlé hrušce poblíž té, kterou si vyhlédla Morghana a pořádně se zakousl. Sladká zkvašená šťáva zalila jeho tlamu, ale bylo to málo, aby se dostal do stavu ve kterém byl jejich jednooký... přítel? Asi by se dal takto nazvat.
"Jsou moc dobré," poznamenal vlk a když už v hrušce nezbyla žádná sladká šťáva, přesunul se k další. Asi se opravdu mínili opít.

//Ohnivé jezero přes červenou řeku

Morgoth si odfrkl. "Jo, protože je to pěknej otrapa, ale pokud ho chceš v bratrstvu, co můžu dělat?" Ptal se, ale věděl, že odpověď je jasná - nic.
"Já vím, že ne, ale nechci věřit tomu, že si Bohové přáli jejich smrt," pronesl Morgoth a jemně do ní šťouchnul. Odvrátila se od něho a jemu se to nikdy nelíbilo, což jí dával najevo. I tady jí našel. Jak si mohla myslet, že si je spolu Bohové nepřejí, když je znovu svedli dohromady? "Já vím, že s tím nesouhlasíš, ale já si neumím představit život s nikým jiným," přiznal - a rozhodně to nebylo tak, že by se nesnažil. Snažil se, jen to prostě nešlo.
"Spolu tu můžeme mít kousek domova," kývl Morgoth. "Dokud se třeba nebudeš chtít vrátit," dodal, ale věděl, že tohle bylo to po čem jeho sestra celý život toužila. Proč by se chtěla vracet?

//Hrušňový sad